DE VULGARI ELOQUENTIA
LIBER PRIMUS
1
(1) Cum neminem ante nos de vulgaris eloquentie doctrina
quicquam inveniamus tractasse atque talem scilicet eloquentiam
penitus omnibus necessariam videamus, cum ad eam non tantum
viri, sed etiam mulieres et parvuli nitantur, in quantum natura
permictit, volentes discretionem aliqualiter lucidare illorum, qui
tanquam ceci ambulant per plateas plerunque anteriora posteriora
putantes, Verbo aspirante de celis locutioni vulgarium gentium
prodesse temptabimus, non solum aquam nostri ingenii ad
tantum poculum haurientes, sed accipiendo vel compilando ab
aliis potiora miscentes, ut exinde potionare possimus dulcissimum
ydromellum.
O RODNÉM JAZYCE
KNIHA PRVNÍ
1
(1) Protože jsme neobjevili nikoho, kdo by se před námi zabýval
teorií rodného jazyka,1 a protože vidíme, že tento jazyk je pro
všechny velmi potřebný - vždyť se jej snaží pěstovat nejen muži,
ale i ženy a děti,2 nakolikjim to jejich přirozené nadání dovoluje
-, pokusíme se za přispění Slova z nebes prospět jazyku obecného
lidu:3 chceme totiž zjasnit rozlišovací schopnost4 těch, kteří
bloudíjako slepí po ulicích,5 pletouce si přitom, co je vpředu a co
vzadu. Do tohoto objemného poháru vlijeme nejen vodu našich
schopností, ale přejímajíce a vybírajíce i od jiných autorů přimícháme
do něho i něco silnějšího, abychom pak z něho mohli rozlévat
tu nejsladší medovinu.
1 Dante zde ohlašuje „novost“ tématu svého díla, což ovšem nelze
brát doslovně, jedná se totiž o topos, srv. např. Dante, Mon. 1,1,4-5; viz
též antické rétorické spisy Rhet. ad Her. 1,4,7; Cicero, De inv. 1,16,23.
O exordiální topice viz E. R. Curtius, Evropská literatura a latinský
středověk. Praha 1998, str. 98 nn.
2 O tom, že jazyk je dán i malým dětem, srv. Ž8,3; Mdr 10,21.
’ „Obecným lidem“ jsou zde myšleni lidé znalíjazyka lidu, ale nikoli
jazyka učenců, tj. latiny; srv. Dante, Conv. 1,9,5; volgari e non litterati.
4 V orig. discretio, které Dante definuje v Conv. 1,11,3-4: Si come la
parte sensitiva delTanima ha suoi occhi, colli quali aprende la differenza
delle cose in quanto elle sono difuori colorate, cosi la parte razionale
ha suo occhio, collo quale aprende la differenza delle cose in quanto
sono ad alcunoJiné ordinate: e questo ě la discrezione. E si come colui
che é cieco delli occhi sensibili va sempře secondo che li altri..., cosi
colui che é cieco delťocchio della discrezione va sempře secondo che li
altri giudicando lo male e lo bene. („Stejně jako smyslová část duše má
oči, pomocí kterých zjišťuje rozdíly ve věcech, neboť ty jsou z vnějšku
barevné, tak i její rozumová část má svůj zrak, kterým zjišťuje rozdíly ve
věcech, nakolik jsou uspořádány podle jistého záměru, a to je schopnost
úsudku. A stejně jako ten, kdo je zbaven smyslových očí, jde vždy tam,
kam ostatní..., tak i ten, kdo je zbaven zraku úsudku, posuzuje vždy
podle ostatních, co je špatné a co dobré.“) Srv. též Tomáš Akvinský, In
Arist. Eth. 111,13,7.
5 Srv. Pl 4,14; Iz 9,2.
50
51
De vulgari eloquentia, 1,2 O rodne'm jazyce, 1,2
(2) Sed quia unamquanque doctrinam oportet non probare,
sed suum aperire subiectum, ut sciatur, quid sit, super quod illa
versatur, dicimus celeriter actendentes, quod vulgarem locutionem
appellamus eam, qua infantes assuefiunt ab assistentibus,
cum primitus distinguere voces incipiunt; vel, quod brevius dici
potest, vulgarem locutionem asserimus, quam sine omni regula
nutricem imitantes accipimus. (3) Est et inde alia locutio
secundaria nobis, quam Romani gramaticam vocaverunt.
Hanč quidem secundariam Greci habent et alii, sed non omneš;
ad habitům vero huius pauci perveniunt, quia non nisi per spatium
temporis et studii assiduitatem regulamur et doctrinamur
in illa.
(4) Harum quoque duarum nobilior est vulgaris: tum quia
prima fuit humano generi usitata; tum quia totus orbis ipsa perfruitur,
licet in diversas prolationes et vocabula sit divisa; tum
quia naturalis est nobis, cum illa potius artificialis existat.
Et de hac nobiliori nostra est intentio pertractare.
2
(1) Hec est nostra vera prima locutio. Non dico autem „nostra“,
ut et aliam sit esse locutionem quam hominis, nam eorum,
que šunt omnium, soli homini datum est loqui, cum solum sibi
necessarium fuerit. (2) Non angelis, non inferioribus animalibus
necessarium fuit loqui, sed nequicquam datum fuisset eis, quod
nempe facere natura aborret.
(2) Ale poněvadž každá nauka má svůj předmět spíše zpřístupnit
než dokazovat, aby se ukázalo, v čem spočívá, řekněme
bez okolků, že rodnou mluvou nazýváme tu, které se nemluvňata
učí od svých opatrovníků, když začínají vydávat artikulované
zvuky;6 neboli, stručně řečeno, za rodnou mluvu považujeme tu,
kterou přijímáme, když napodobujeme svou chůvu, aniž přitom
dbáme jakýchkoli pravidel. (3) Potom je tu další, pro nás druhotný
jazyk, který Římané nazvali gramatickým.7 Takový jazyk
mají i Řekové a mnozí jiní, ale ne všichni; málokdo si ho totiž
osvojí, neboť do něj lze proniknout a zvládnout jeho pravidla
pouze dlouhodobým usilovným studiem.
6 V orig. distinguere voces, což může být interpretováno také jako
„rozlišovat slova“.
7 Termínu locutio gramatica, „gramatický jazyk“, je zde užito patrně
v obecném významu „literární spisovný jazyk“, svázaný pevnými pravidly
(srv. De vulg. eloq. 1,9,11), kterému se člověk učí až druhotně ve
škole. V konkrétním významu slovem gramatica označuje Dante jazyk
latinský (srv. např. Dante, Conv. 111,2,18).
8 Latinský termín prolatio lze chápat také ve smyslu morfologickém
jako „zakončení“, tj. koncovky a přípony; srv. De vulg. eloq. 1,6,4.
9 Tato teorie odpovídá scholastickému názoru, že výše stojí to, co je
přirozené, než to, co bylo vytvořeno uměle, srv. např. Tomáš Akvinský,
Summa theol. I1 II“,49,2, c: semper enim, quod naturalius est, prius est
(„neboť vždy je dříve to, co je přirozenější“). Srv. též Dante, Comm. Inf.
XI,97 nn.
10 Dante výjimečně užívá 1. os. sg., což při překladu respektujeme.
11 K tomu, že příroda nečiní nic bezúčelně, srv. např. Aristotelés, Pol.
1,20,1253a; De an. III,9,432b.
(4) Z uvedených dvou jazyků je ušlechtilejší jazyk rodný, a to
předně proto, že byl lidským rodem užíván jako první, dále proto,
že ho užívá celý svět, třebaže je rozdělen na různé druhy podle
výslovnosti8 a výrazů, a konečně proto, že je pro nás přirozený,
zatímco jazyk gramatický je spíše umělý.9
Naším záměrem je pojednat právě o tomto ušlechtilejším ja­
zyce.
2
(1) Právě to je náš první skutečný jazyk. „Náš“ však neříkám10
proto, že by existoval i jiný jazyk než lidský; schopnost
mluvit byla totiž ze všech tvorů dána jedině člověku, protože jen
pro něj to bylo nezbytné. (2) Ani andělé, ani nižší živočichové
mluvit nepotřebovali, ba tento dar by pro ně byl dokonce zbytečný,
a toho se příroda hledí vyvarovat.11
52 53
Dr vulgari eloquentia, 1,2
O rodne'm jazyce, 1,2
( I) SI cicniin perspicaciter consideramus, quid cum loquimur
iniciidamus, patet, quod nichil aliud quam nostre mentis enucleare
aliis conceptum. Cum igitur angeli ad pandendas gloriosas
eorum conceptiones habeant promptissimam atque ineffabilem
sufficientiam intellectus, qua vel alter alteri totaliter innotescit
per se, vel saltim per illud fulgentissimum speculum, in quo
cuncti representantur pulcerrimi atque avidissimi speculantur,
nullo signo locutionis indiguisse videntur. (4) Et si obiciatur de
hiis, qui corruerunt spiritibus, dupliciter responderi potest: přímo,
quod cum de hiis, que necessaria šunt ad bene esse, tractemus,
eos preterire debemus, cum divinam curam perversi
expectare noluerunt; vel, secundo et melius, quod ipsi demones
ad manifestandam inter se perfidiam suam non indigent, nisi ut
sciat quilibet de quolibet, quia est et quantus est. Quod quidem
sciunt, cognoverunt enim se invicem ante ruinám suam.
(5) Inferioribus quoque animalibus, cum solo nátuře instinctu
ducantur, de locutione non oportuit provideri, nam omnibus eiusdem
speciei šunt iidem actus et passiones, et sic possunt per proprios
alienos cognoscere. Inter ea vero, que diversarum šunt specierum,
non solum non necessaria fuit locutio, sed prorsus dampnosa
fuisset, cum nullum amicabile commertium fuisset in illis.
(6) Et si obiciatur de serpente loquente ad primam mulierem
vel de asina Balaam, quod locuti sint, ad hoc respondemus, quod
angelus in illa et dyabolus in illo taliter operati šunt, quod ipsa
animalia moverunt organa sua, sic ut vox inde resultav(er)it distincta
tanquam vera locutio; non quod aliud esset asine illud
quam rudere nec quam sibilare serpenti. (7) Si vero contra argumentetur
quis de eo, quod Ovidius dicit in quinto Metamorfoseos
de picis loquentibus, dicimus, quod hoc figurate dicit, aliud in(3)
Zamyslíme-li se důkladně nad tím, o co usilujeme, když
mluvíme, zjistíme, že tím nesledujeme nic jiného než sdělit své
myšlenky ostatním. Andělé, jak se zdá, žádné řečové znaky nepotřebují,
protože ke sdělování svých skvělých myšlenek mají
velmi pohotovou a slovy nepostižitelnou duševní schopnost,
díky níž jsou jeden druhému známi již tím, že jsou, nebo alespoň
skrze ono lesklé zrcadlo, v němž se všichni jeví svrchovaně krásnými
a v němž se dychtivě shlížejí.12 (4) Na případné námitky
stran padlých andělů můžeme odpovědět dvojím způsobem: za
prvé, že je musíme nechat stranou, neboť zatímco my se zabýváme
tím, co je nutné pro dobro, oni ve své zvrácenosti nechtěli
vyčkat Boží prozřetelnosti;13 a za druhé - a to lépe -, že k tomu,
aby jeden druhému ukázali svou věrolomnost, potřebují tito démoni
jeden o druhém vědět jen to, že existuje a jaký je. A to samozřejmě
vědí: vždyť se vzájemně poznali již před svým pádem.
12 Podle A. Mariga (De vulg. eloq., str. 12, pozn. 12) představuje ono
zrcadlo Boha, kterého andělé bezprostředně nahlížejí, a tím poznávají
nejen vše ostatní, ale i sebe navzájem. Srv. též Dante, Comm., Par.
XV,61-63.
13 Část andělů, vedená Luciferem, se vzbouřila ihned po stvoření, srv.
též Dante, Comm., Par. XIX,48.
14 Srv. Gn 3,1-5.
15 Srv. Nu 22,23-33.
16 Jedná se o obecnou interpretaci, srv. např. Augustin, De Gen. ad
lit. XI,27; 29.
17 Srv. Ovidius, Metám. V,294-299; 677-678.
(5) Ani nižší živočichové, vzhledem k tomu, že se řídí pouze
přirozeným pudem, nemuseli být vybaveni řečí; jsou-li téhož
druhu, jednají stejně a mají stejné prožitky, a tak mohou prostřednictvím
sebe sama poznat druhé. A mezi jedinci odlišných
druhů jazyk nejenže nebyl nutný, ba byl by býval dokonce škodlivý,
poněvadž mezi nimi nebyl žádný přátelský kontakt.
(6) A pokud by někdo namítl, že had, který oslovil první ženu,14
nebo Bileámova oslice15 přece mluvili, odpovíme mu, že
v oslici anděl a v hadovi ďábel způsobili,16 že zvířata rozhýbala
své orgány do takřka artikulovaných zvuků, podobných skutečné
řeči; to neznamená, že by hlas oslice byl něčím jiným než hýkáním
a hlas hada něčím jiným než syčením. (7) Kdyby však někdo
oponoval tím, co říká Ovidius v páté knize Proměn o mluvících
strakách,17 namítneme, že to řekl obrazně, přičemž měl na mysli
54
55
De vulgari eloquentia, 1,4 O rodném jazyce, 1,4
et ad quem et ubi et quando nec non et sub quo ydiomate primiloquium
emanavit.
(2) Secundum quidem quod in principio loquitur Genesis, ubi
de primordio mundi Sacratissima scriptura pertractat, mulierem
invenitur ante omneš fuisse locutam, scilicet presumptuosissimam
Evám, cum dyabolo sciscitanti respondit: „De fructu lignorum,
que šunt in paradiso, vescimur. De fructu vero ligni, quod
est in medio paradisi, precepit nobis Deus, ne comederemus nec
tangeremus, ne forte moriamur“. (3) Sed quanquam mulier in
Script(ur)is prius inveniatur locuta, rationabilius tamen est, ut
hominem prius Iocutum fuisse credamus, et inconvenienter putatur
tam egregium humani generis actum non prius a viro quam
a femina proflu(x)isse. Rationabiliter ergo credimus ipsi Ade
prius datum fuisse loqui ab Eo, qui statím ipsum plasmaverat.
(4) Quid autem prius vox primi loquentis sonaverit? Viro saně
mentis in promptu esse non titubo ipsum fuisse, quod Deus est,
scilicet El, vel per modům interrogationis, vel per modům responsionis.
Absurdum atque rationi videtur orrificum ante Deum
ab hornině quicquam nominatum fuisse, cum ab ipso et in ipsum
factus fuisset homo. Nam sicut post prevaricationem humani
generis quilibet exordium sue locutionis incipit ab „heu“, rationabile
est, quod ante, qui fuit, inciperet a gaudio; et cum nullum
gaudium sit extra Deum, sed totum in Deo et ipse Deus totus sit
gaudium, consequens est, quod primus loquens primo et ante
omnia dixisset „Deus“.
(5) Oritur et hinc ista questio, cum dicimus superius per viam
responsionis hominem primům fuisse Iocutum: si responsio fuit
ad Deum? Nam si ad Deum fuit, iam videretur, quod Deus loumožněno
promluvit, co, kde, kdy a komu řekl jako první, a také
v jakém jazyce první slova pronesl.
(2) Podle toho, co říká kniha Genesis na začátku, kde Písmo
svaté pojednává o vzniku světa, zjišťujeme, že jako první promluvila
žena, totiž ta tuze opovážlivá Eva, když ďáblovi, který
na ní vyzvídal, odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.
Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl:
‘Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.’“19
(3) Ale i když podle Písma nejdříve promluvila žena, přesto je
logičtější se domnívat, že jako první promluvil muž, a je nepatřičné
si myslet, že počin pro lidský rod tak významný vzešel dříve
od ženy než od muže.20 V souladu s rozumem tudíž věříme,
že Ten, kdo stvořil Adama, dal vzápětí na to právě jemu promluvit
jako prvnímu.
(4) Co však nejdříve vyslovil hlas toho, kdo promluvil jako
první? Každému, kdo má zdravou mysl, je nepochybně jasné, že
to bylo slovo, které znamená „Bůh“, totiž EZ,21 a to buď ve formě
otázky, nebo odpovědi. Zdá se absurdní a rozumu odporující,
že by člověk pojmenoval cokoli jiného dříve než Boha, neboť
byl stvořen právě jím a pro něho.22 Je totiž logické,23 že tak jako
po vzpouře lidského rodu začíná každý člověk svůj proslov povzdechem
„ach“, tak ten, kdo žil před ní, začínal radostně; a protože
žádná radost neexistuje mimo Boha, ale všechna je v Bohu
a sám Bůh je veškerá radost, plyne z toho, že první mluvčí řekl
jako první a dříve než všechno ostatní právě „Bůh“.
(5) Vzhledem k tomu, že jsme dříve uvedli, že první člověk
promluvil formou odpovědi, vyvstává tu jedna otázka: odpovídal
snad Bohu? Pokud ano, pak by se zdálo, že nejprve promluvil
19 Gn 3,2-3.
20 Dante zcela opomíjí pasáž, v níž Adam dává jména zvířatům (Gn
2,19-20), jakož i tu, kde vyjadřuje radost nad stvořením Evy (Gn 2,23).
P. V. Mengaldo (pozn. 1, in: Dante, De vulgari eloquentia, str. 42) se
domnívá, že toto „opominutí“ bylo úmyslné, a to proto, že promluva
Evy s hadem byla prvním dialogem; podle Danta mluvíme proto, abychom
sdělili své myšlenky, řeč tedy spočívá v dialogu.
21 V Komedii však Dante tvrdí, že Bůh byl původně nazýván I, teprve
později El; srv. Dante, Comm. Par. XXVI,134-136.
22 Srv. Ř 11,36; Ko 1,16.
23 Latinský termín rationabile zde překládáme adjektivem „logické“
ve smyslu logického vyplývání.
58 59
De vulgari eloquentia, 1,5 O rodném jazyce, 1,5
cutus extitisset, quod contra superius prelibata videtur insurgere.
(6) Ad quod quidem dicimus, quod bene potuit respondisse Deo
interrogante nec propter hoc Deus locutus est ipsa, quam dicimus
locutionem. Quis enim dubitat, quicquid est ad Dei nutum esse
flexibile, quo quidem facta, quo conservata, quo etiam gubernata
šunt omnia? Igitur cum ad tantas alterationes moveatur aer imperio
nátuře inferioris, que ministra et factura Dei est, ut tonitrua
personet, ignem fulgoret, aquam gemat, spargat nivem, grandines
lancinet, nonne imperio Dei movebitur ad quedam sonare
verba ipso distinguente, qui maiora distinxit? Quid ni?
(7) Quare ad hoc et ad quedam alia hec sufficere credimus.
5
(1) Opinantes autem non sine ratione, tam ex superioribus
quam inferioribus sumpta, ad ipsum Deum primitus primům
hominem direxisse locutionem, rationabiliter dicimus ipsum loquentem
primům, mox postquam afflatus est ab animante Virtute,
incunctanter fuisse locutum. Nam in hornině sentiri humanius
credimus quam sentire, dummodo sentiatur et sentiat
tanquam homo. Si ergo Faber ille atque perfectionis Principium
et Amator afflando primům nostrum omni perfectione complevit,
rationabile nobis apparet nobilissimum animal non ante sentire
quam sentiri cepisse.
(2) Si quis vero fatetur contra obiciens, quod non oportebat
illum loqui, cum solus adhuc homo existeret et Deus omnia sine
verbis archana nostra discernat etiam ante quam nos, cum illa
Bůh, což odporuje výše řečenému.24 (6) Na to ovšem namítneme,
že člověk mohl docela dobře odpovědět na otázku Boha,
a že Bůh proto ještě nemusel mluvit tím, čemu my říkáme jazyk.
Pochybuje snad někdo o tom, že vše se povolně sklání na pokyn
Boha, který vše tvoří, zachovává a také ovládá? Když se tedy
vzduch na povel nižší přírody, která je služebnicí a výtvorem
Božím, pohybuje tak, aby vyvolal takové změny, že burácejí
hromy, žhnou blesky, šumí déšť, sype se sníh či padají kroupy,
cožpak by se nerozechvěl na příkaz Boží, aby dal zaznít slovům,
jež rozlišil Ten, který oddělil i mnohem větší věci?25 Proč ne?
24 Tj. že jazyk byl dán pouze člověku, což Dante dokazuje v předcházející
kapitole.
25 V orig. ipso distinguente, qui maiora distinxit. Dante používá slovesa
distinguere ve dvojím významu, jednak jako „artikulovat“ (1,1),
jednak jako „oddělovat, odlišovat“.
26 Obraz Boha jakožto První síly najdeme i v Komedii (Dante, Comm.
Par. XXVI,83-84).
27 Smyslové vnímání (sentire) je vlastníjak lidem, tak nižším živočichům,
pouze člověk však prostřednictvím smyslů dochází k rozumovému
poznání, pouze v lidské mysli se tvoří myšlenky a pojmy.
28 Snad se zde jedná o narážku na sv. Trojici: Stvořitel (Bůh Otec),
Princip dokonalosti (Bůh Syn) a Zdroj lásky (Duch svaty).
29 Srv. Dante, Comm. Par. XV,62-63.
(7) Věříme, že k této i k některým dalším otázkám postačí, co
jsme uvedli.
5
(1) Vzhledem k tomu, co jsme již řekli a co uvedeme níže,
předpokládáme, že se první člověk svými prvními slovy obrátil
právě k Bohu. Je tudíž ve shodě s rozumem říci, že první mluvčí
promluvil bezprostředně poté, co mu Živoucí síla vdechla život.26
Domníváme se totiž, že pro člověka je příznačnější být
vnímán než vnímat, za předpokladu, že je vnímán a vnímá jako
člověk.27 Jestliže tedy Stvořitel, Princip dokonalosti a Zdroj lásky,28
naplnil svým dechem prvního z nás veškerou dokonalostí,
považujeme za logické, že nejušlechtilejší z živých bytostí nezačala
vnímat, dokud nebyla sama vnímána.
(2) Kdyby snad někdo namítl, že nebylo nutné, aby člověk
mluvil, protože byl do té doby sám a Bůh zná všechna naše tajemství
i beze slov, a dokonce dříve než my sami,29 odpovíme
s onou úctou, kterou je třeba zachovávat, pronášíme-li soudy
60 61
O rodnémjazyce, 1,6De vulgari eloquentia, 1,6
reverentia dicimus, qua uti oportet, cum de eterna Voluntate
aliquid iudicamus, quod licet Deus sciret, immo presciret (quod
idem est quantum ad Deum) absque locutione conceptum primi
loquentis, voluit tamen et ipsum loqui, ut in explicatione taňte
dotis gloriaretur Ipse, qui gratis dotaverat. Et ideo divinitus in
nobis esse credendum est, quod in actu nostrorum effectuum
ordinato letamur.
(3) Et hinc penitus elicere possumus locum illum, ubi effutita
est prima locutio, quoniam, si extra paradisum afflatus est
homo, extra, si vero intra, intra fuisse locum prime locutionis con-
vicimus.
6
(1) Quoniam permultis ac diversis ydiomatibus negotium exercitatur
humanum, ita quod multi multis non aliter intelligantur
verbis quam sine verbis, de ydiomate illo venari nos decet, quo
vir sine matre, vir sine lacte, qui nec pupillarem etatem nec vidit
adultam creditur usus.
(2) In hoc, sicut etiam in multis aliis, Petramala civitas amplissima
est et patria maiori parti filiorum Adam. Nam quicunque
tam obscene rationis est, ut locum sue nationis delitiosissimum
credat esse sub sole, hic etiam pre cunctis proprium vulgare
licetur, id est maternam locutionem, et per consequens credit
ipsum fuisse illud, quod fuit Ade. (3) Nos autem, cui mundus est
o Věčné vůli, že i když Bůh znal, ba předem znal (což je totéž,
pokud jde o Boha) beze slov myšlenku prvního mluvčího, přece
chtěl, aby člověk mluvil, a to proto, aby vyprávěním o tak velikém
obdarování velebil Toho, kdo jej bez zásluhy obdaroval.
Proto také musíme věřit, že je nám Bohem dána radost, kterou
pociťujeme, uplatňujeme-li řádně své schopnosti.30
30 Tj. jsou-li důsledky našeho konání, které vychází z našich schopností,
v souladu s řádem, neboli využíváme-li našich, tj. lidských schopností
(a Dante zde má na mysli zřejmě především jazyk), jimiž nás obdařil
Bůh, k tomu, k čemu byly určeny. Srv. P. V. Mengaldo, pozn. 5, in:
Dante, De vulgari eloquentia, str. 48.
31 Dante zde vychází z předpokladu, že člověk promluvil bezprostředně
po svém stvoření (srv. De vulg. eloq. 1,5,1). V otázce místa Adamova
stvoření převládal názor, že byl stvořen mimo pozemskou rajskou zahradu.
Srv. např. Ambrož z Milána, De parad. IV,24.
32 Tj. Adam.
33 Vesnice v Apeninách při cestě mezi Florencií a Bolognou. Jména
vesnice zde Dante užil ironicky jako označení pro malou vísku, jejíž
obyvatelé se považují za střed světa a svůj jazyk vydávají za jediný dokonalý
- totiž Adamův. Petramala symbolizuje mnoho malých i velkých
italských měst a obcí, které se vyznačovaly podobnými názory.
34 Zde se projevuje Dantův odpor vůči lokálnímu patriotismu, příznačný
pro celé toto dílo.
(3) A tak jsme schopni určit ono místo, kde bylo proneseno
první slovo. Protože jsme dokázali, že byl-li člověk oživen mimo
ráj, bylo to vně ráje, byl-li však oživen uvnitř, bylo místo první
promluvy uvnitř ráje.31
6
(1) Protože v lidském konání se uplatňuje přemnoho rozličných
jazyků, takže si mnozí lidé rozumějí stejně za pomoci slov
jako beze slov, je vhodné, abychom pátrali po tom jazyce, jehož
patrně užíval ten muž bez matky, nekojený, který nepoznal ani
chlapecký věk ani dospělost.32
(2) Pokud jde o tuto otázku, jakož i o mnoho dalších, existuje
velevýznamné město Petramala,33 které je také vlastí většiny
Adamových potomků. Totiž každý, kdo je tak pošetilé mysli, že
místo, kde se narodil, pokládá za nejkrásnější pod sluncem, ten
také přede všemi straní vlastní rodné mluvě, to jest mateřskému
jazyku, a v důsledku toho věří, že to byl právě ten jazyk, jímž
mluvil Adam.34 (3) My však, kterým je vlastí svět tak jako ry-
6362
De vulgari eloquentia, 1,6 O rodném jazyce, 1,6
patria velut piscibus equor, quanquam Samům biberimus ante
dentes et Florentiam adeo diligamus, ut quia dileximus, exilium
patiamur iniuste, rationi magis quam sensui spatulas nostri iudicii
podiamus. Et quamvis ad voluptatem nostram sivé nostre
sensualitatis quietem in tenis amenior locus quam Florentia non
existat, revolventes et poetarum et aliorum scriptorum volumina,
quibus mundus universaliter et membratim describitur, ratiocinantesque
in nobis situationes varias mundi locorum et eorum
habitudinem ad utrunque polum et circulum equatorem, multas
esse perpendimus firmiterque censemus et magis nobiles et magis
delitiosas et regiones et urbes quam Tusciam et Florentiam,
unde sumus oriundus et civis, et plerasque nationes et gentes
delectabiliori atque utiliori sermone uti quam Latinos.
(4) Redeuntes igitur ad propositum dicimus certam formám
locutionis a Deo cum anima prima concreatam fuisse. Dico autem
„formám“ et quantum ad rerum vocabula et quantum ad
vocabulorum constructionem et quantum ad constructionis prolationem;
qua quidem forma omnis lingua loquentium uteretur,
nisi culpa presumptionis humane dissipata fuisset, ut inferius
ostendetur.
bám moře,35 ačkoli jsme pili z Arna36 dřív, než nám narostly
zuby, a Florencii milujeme tak, že právě pro lásku k ní trpíme
v nespravedlivém vyhnanství,37 opřeme se hřbetem svého úsudku
spíše o rozum než o cit.38 Na zemi jistě neexistuje pro naše
potěšení či uspokojení našich smyslů příjemnější místo než Florencie,
avšak když jsme se probírali spisy básníků a dalších spisovatelů,39
v nichž se popisuje svět jako celek nebo jeho části, a
přitom jsme v duchu uvažovali o různém rozložení míst na světě
a jejich poloze vzhledem k oběma pólům a rovníku, zjistili jsme
a rozhodně trváme na tom, že existuje mnoho krajů i měst, která
jsou vznešenější a krásnější než Toskánsko a Florencie, odkud
pocházíme a jejímž jsme občanem, a že většina národů a kmenů
užívá půvabnějšího a lépe upotřebitelného jazyka40 než Italové.
35 Srv. Ovidius, Fasti, 1,493.
36 Řeka protékající Florencií.
37 Poté, co se k moci ve Florencii dostali černí, byl Dante jako přívrženec
bílých potrestán vyhnanstvím.
38 Metafory vycházející z částí lidského těla jsou ve středověké literatuře
poměrně hojné. Radu příkladů uvádí E. R. Curtius, Evropská literatura,
str. 155-156.
39 Dante čerpal zejména z antických autorů, např. z Vergilia, Ovidia,
Lucana, Statia a Plinia Staršího, dále pak z díla Isidora ze Sevilly, Orosia,
Alberta Velikého a svého učitele Brunetta Latiniho.
40 A. Marigo (pozn. 23, in: Dante, De vulgari eloquentia, str. 34)
soudí, že ačkoli zde Dante hovoří obecně, pravděpodobně má na mysli
zejména francouzštinu, srv. De vulg. eloq. 1,10,2.
41 Tato forma locutionis může být chápána jako „zásady univerzální
gramatiky“, tj. všeobecný princip strukturování jazyka. Tato prvotní,
dokonalá forma, která jediná umožňuje vytvářet jazyky schopné odrážet
podstatu věcí (jejím dokonalým výsledkem byla Adamova hebrejština),
po babylónském zmatení zmizí a zůstanou pouze formy nedokonalé (jejichž
výsledkem jsou např. italské dialekty). Srv. U. Eco, Hledání, str.
45 nn.
42 Spojení constructio vocabulorum není jednoznačné, lze ho interpretovat
jak ve významu slovotvorném (tvoření slov), tak ve významu
syntaktickém (uspořádání slov do vět). Samotným slovem constructio
pak Dante označuje větnou vazbu, srv. De vulg. eloq. 1,17,3; 11,4,1-2 aj.
43 Tj. souvislé promluvy. Avšak podle P. V. Mengalda (De vulg.
eloq., str. 55, pozn. 2) je latinský termín prolatio třeba chápat spíše ve
smyslu morfologickém (tj. jako „koncovky a přípony“). Srv. též 1,1,4 a
Dante, Conv. 11,13,10.
(4) Vracíme se tedy k tématu konstatováním, že určitou formu
jazyka41 stvořil Bůh zároveň s první živou duší. Říkám-li „forma“,
mám na mysli jak jména věcí, tak spojování slov42 a pronášení
těchto spojení:43***právě takové formy jazyka by užívali
všichni mluvčí ve svém jazyce, kdyby nebyla bývala zničena vinou
lidské domýšlivosti, jak si ukážeme níže.
64 65
De vulgari eloquentia, 1,7 O rodnémjazyce, 1,7
(5) Hac forma locutionis locutus est Adam, hac forma locutionis
locuti šunt omneš posteri eius usque ad edificationem turris
Babel, que „turris confusionis“ interpretatur, hanc formám locutionis
hereditati šunt filii Heber, qui ab eo dicti šunt Hebrei.
(6) Hiis solis post confusionem remansit, ut Redemptor noster,
qui ex illis oriturus erat secundum humanitatem, non lingua confusionis,
sed gratie frueretur.
(7) Fuit ergo Hebraicum ydioma illud, quod primi loquentis
labia fabricarunt.
(1) Dispudet, heu, nunc humani generis ignominiam renovare!
Sed quia preterire non possumus, quin transeamus per illam,
quanquam rubor in ora consurgat animusque refugiat, percur-
remus.
(2) O, semper nostra natura prona peccatis! O, ab initio et
nunquam desinens nequitatrix! Num fuerat satis ad tui correptionem,
quod per primam prevaricationem eluminata delitiarum
exulabas a patria? Num satis, quod per universalem familie tue
luxuriem et trucitatem, unica reservata domo, quicquid tui iuris
erat, cataclismo perierat et (que) commiseras tu, animalia celique
terreque iam luerant? Quippe satis extiterat. Sed sicut proverbialiter
dici solet: „Non ante tertium equitabis“, misera miserum
venire maluisti ad equum. (3) Ecce, lector, quod vel oblitus
homo vel vilipendens disciplinas priores et avertens oculos a vibicibus,
que remanserant, tertio insurrexit ad verbera per superbam
stultitiam presumendo.
(5) Touto formou jazyka mluvil Adam, touto formou jazyka
mluvili všichni jeho potomci až do stavby babylónské věže,44 jejíž
jméno se vykládá jako „věž zmatení“,45 tuto formu jazyka
zdědili synové Heberovi,46 podle něho nazvaní Hebrejci. (6) Po
zmatení zůstala pouze jim, aby náš Vykupitel, jehož lidská podstata
měla vzejít z nich, mohl užívat jazyka milosti, nikoli jazyka
zmatení.
51 Špatně mířené rány dopadly totiž i na „chudáka koně“. Jinými slovy,
trest postihuje také nevinné.
(7) Jazykem, který utvářely rty prvního mluvčího, byla tudíž
hebrejština.
7
(1) Ach, jaká hanba, znovu zde připomínat potupu lidského
pokolení! Jelikož se však tomuto výkladu nemůžeme vyhnout,
začněme, třebaže se nám červeň hrne do tváří a mysl se vzpírá.
(2) Ó, lidská povaho, jak náchylná jsi neustále k hříchu! Ó,
jak ničemná jsi od počátku a nikdy být nepřestaneš! Cožpak k
tvé nápravě nestačilo, žes byla pro svůj prvotní hřích zbavena
světla47 a přinucena odejít z vlasti rozkoší?48 Cožpak nestačilo,
že kvůli všeobecné prostopášnosti a krutosti tvého rodu zahynulo
při potopě kromě jediného domu vše, co ti náleželo, a že to, co
tys spáchala, již odpykali živí tvorové na nebi i na zemi?49 Stačit
to nepochybně mohlo. Ale jak říká známé přísloví: „Napotřetí
vsedneš na koně.“50 Ty, nešťastnice, jsi tedy raději vsedla na
chudáka koně.51 (3) A to je to, čtenáři, proč člověk buď zapomněl
na uštědřené lekce, nebo jimi pohrdl, a odvraceje oči od
modřin, které mu zůstaly, povstal potřetí, aby dostal další výprask
za svou opovážlivost pramenící z naduté hlouposti.
44 Srv. Gn 11,1.6.
45 Srv. Gn 1,9.
46 Srv. Gn 11,14-17.
47 Srv. Augustin, De civ. Dei, XIV, 13.
48 Tj. pozemského ráje.
49 Srv. Gn 6,1-8.
50 A. Marigo (pozn. 10, in: Dante, De vulgari eloquentia, str. 39)
soudí, že toto přísloví je narážkou na středověké tresty pro neposlušné
žáky. Nepolepšitelný provinilec byl potrestán (po třetím prohřešku) ranami
býkovcem, když si nejdříve vylezl na záda spolužáka nebo na dřevěný
stojan připomínající koně.
66 67
De vulgari eloquentia, 1,7 O rodnémjazyce, 1,7
(4) Presumpsit ergo in corde suo incurabilis homo sub persuasione
gigantis Nembroth arte sua non solum superare náturám,
sed etiam ipsum naturantem, qui Deus est, et čepit edificare
turrim in Sennaar, que postea dieta est Babel, hoc est „confusio“,
per quam celum sperabat ascendere, intendens inscius non equare,
sed suum superare Factorem. (5) O, sine mensura clementia
celestis imperii! Quis patrům tot sustineret insultus a filio? Sed
exurgens non hostili scutica, sed paterna et alias verberibus assueta
rebellantem filium pia correctione necnon memorabili cas-
tigavit.
(6) Siquidem pene totum humanum genus ad opus iniquitatis
coierat: pars imperabant, pars architectabantur, pars muros moliebantur,
pars amussibus regulabant, pars trullis linebant, pars
scindere rupes, pars mari, pars terra vehere intendebant partesque
diverse diversis aliis operibus indulgebant. Cum celitus tanta
confusione percussi šunt, ut qui omneš una eademque loquela
deserviebant ad opus, ab opere multis diversificati loquelis desinerent
et nunquam ad idem commertium convenirent. (7) Solis
etenim in uno convenientibus actu eadem loquela remansit: puta
cunctis architectoribus una, cunctis saxa volventibus una, cunctis
ea parantibus una; et sic de singulis operantibus accidit. Quot
quot autem exercitii varietates tendebant ad opus, tot tot ydiomatibus
tunc genus humanum disiungitur, et quanto excellentius
exercebant, tanto rudius nunc barbariusque locuntur. (8) Quibus
autem sacratum ydioma remansit, nec aderant, nec exercitium
(4) A tak se nenapravitelný člověk - na naléhání obra Nimroda52
- ve svém srdci opovážil překonat svým uměním nejen přírodu,
nýbrž i samotného jejího tvůrce, kterým je Bůh, a v zemi
Šineár započal se stavbou věže, později nazvané Bábel, to jest
„zmatek“, s jejíž pomocí hodlal dosáhnout k nebesům, s pošetilým
úmyslem nejen se svému Stvořiteli vyrovnat, ale dokonce ho
i překonat.53 (5) Ó, nezměrná je shovívavost vládce nebes! Který
z otců by snesl tolik urážek od vlastního syna? Nevystoupil
však proti němu s bičem nepřátelským, nýbrž otcovským, uvyklým
rozdávat rány i jindy,54 a přichystal vzpurnému synovi trest
spravedlivý i pamětihodný.55
52 Nimrod byl podle Písma „bohatýrským lovcem“, viz Gn 10,8-9.
Podle středověké tradice byl považován za původce stavby babylónské
věže. Srv. Dante, Comm. Inf. XXXI,77-78.
53 Srv. Gn 11,2-9.
54 Pravděpodobně se jedná o narážku na předcházející dva tresty, tj.
vyhnání z ráje a potopu.
55 Zmínky o otcovském (Božím) trestání můžeme najít v bibli na různých
místech; srv. např. Žd 12,6; Zj 3,19.
56 Srv. Vergiliův popis stavby Kartága, Aen. 1,423 nn.
57 Srv. Gn 11,7.
58 O rozdělení jazyků podle pracovních skupin se v bibli nehovoří;
jedná se zřejmě o zvláštní Dantovu interpretaci.
59 Jednalo se o trest, a je tudíž logické, že čím vyšší bylo postavení při
stavbě, tím přísnější byl trest. Nimrod, iniciátor stavby, byl potrestán tak
hrozným jazykem, že mu nikdo nerozuměl, srv. Dante, Comm. Inf.
XXXI,67 nn.
(6) Takřka celý lidský rod se sešel k ničemnému dílu: jedni
poroučeli, další připravovali plány, jiní stavěli zdi, další je přeměřovali
libelami, jiní nahazovali lžícemi, další měli v plánu lámat
kameny, jiní je hodlali dovážet po moři, jiní po zemi, mnozí
další se věnovali různým jiným pracím.56 Tu náhle byl na ně
z nebes seslán takový zmatek,57 že všichni ti, kteří při práci užívali
jednoho a téhož jazyka, upustili od práce poté, co se jejich
jazyky rozrůznily, a nikdy více se k společnému dílu neshromáždili.
(7) Stejný jazyk totiž zůstal jen těm, kteří vykonávali stejný
druh práce, například jeden byl společný všem architektům, jeden
všem, kteří dováželi balvany, jeden těm, kteříje opracovávali;
totéž se přihodilo i ostatním jednotlivým pracovním skupinám.58
A tak kolik různých povolání se podílelo na stavbě, tolik
bylo jazyků, do nichž se tehdy rozdělil lidský rod, a čím vyšší
bylo postavení lidí, tím méně kultivovaná a hrubší je nyní jejich
mluva.59 (8) Ti, jimž posvátný jazyk zůstal, se stavby ani neú-
68 69
De vulgari eloquentia, 1,8 O rodném jazyce, 1,8
commendabant, sed graviter detestantes stoliditatem operandům
deridebant. Sed hec minima pars, quantum ad numerum, fuit de
semine Sem, sicut conicio, qui fuit tertius filius Noe; de qua
quidem ortus est populus Israel, qui antiquissima locutione šunt
usi usque ad suam dispersionem.
8
(1) Ex precedenter memorata confusione linguarum non leviter
opinamur per universa mundi climata climatumque plagas
incolendas et angulos tunc primům homines fuisse dispersos. Et
cum radix humane propaginis principalis in oris orientalibus sit
plantata nec non ab inde ad utrunque latus per diffusos multipliciter
palmites nostra sit extensa propago, demumque ad fines
occidentales protracta, forte primitus tunc vel totius Europe flumina,
vel saltim quedam, rationalia guctura potaverunt. (2) Sed
sivé advene tunc primitus advenissent, sivé ad Europam indigene
repedassent, ydioma secům tripharium homines actulerunt et
afferentium hoc alii meridionalem, alii septentrionalem regionem
in Europa sibi sortiti šunt et tertii, quos nunc Grecos vocamus,
partim Europe, partim Asye occuparunt.
(3) Ab uno postea eodemque ydiomate in vindice confusione
recepto diversa vulgaria traxerunt originem, sicut inferius ostendemus.
(4) Nam totum, quod ab hostiis Danubii sivé Meotidis
paludibus usque ad fines occidentales Anglie, Ytalorum Francorumque
finibus et Oceano limitatur, solum unum obtinuit ydiočastnili,
ani ji neschvalovali, naopak ji přísně odsuzovali a vysmívali
se hlouposti těch, kteří na ní pracovali. A tahle počtem
velice malá část pocházela, jak se domnívám, z pokolení třetího
Noemova syna Šéma; z něho se zrodil lid izraelský,60 jenž prastarého
jazyka užíval až do svého rozptýlení.
60 O pokolení Šémově srv. Gn 10,21-31; 11,10-32.
61 Dante se zde opírá o bibli, srv. Gn 11,9.
62 Jedná se o tradiční představu, že pozemský ráj, v němž byli stvořeni
první lidé, ležel na východě. Srv. též Dante, Comm. Purg. XXVIII,
142.
63 Tento obraz, podobně jako předcházející, vychází zřejmě z bible,
srv. Ž 80,9-12.
64 Tj. tři jazykové větve, románská, germánská (do níž jsou zahrnuti i
Uhři a Slované) a řecká, které vznikly rozrůzněním jednoho jazyka, jež
bylo trestem při zmatení.
65 Jižní oblasti Evropy představují zřejmě území románská, severní
pak germánská.
66 Jedná se o oblast Balkánu a Malé Asie, která se přibližně kryla s
územím středověké Byzantské říše.
67 Tj. oblast Azovského moře.
8
(1) Máme vážný důvod se domnívat,61 že v důsledku zmíněného
zmatení jazyků byli tehdy lidé poprvé rozptýleni do všech
zeměpisných pásem světa, jak do obyvatelných oblastí, tak i do
vzdálených končin. A protože lidské plémě zapustilo nejprve kořeny
ve východních krajích62 a odtud se naše pokolení rozrostlo
na obě strany a mnohonásobně se rozvětvilo,63 až proniklo do
zemí západních, svlažila se snad tehdy poprvé hrdla rozumných
bytostí vodou všech evropských řek, či alespoň některých z nich.
(2) Ale ať už tehdy poprvé přišli do Evropy cizinci, nebo se vrátili
domorodci, přinesli s sebou tito lidé trojíjazyk;64 jedni z nich
si pak zvolili jižní oblast Evropy, druzí severní65 a ti třetí, jež
nyní nazýváme Řeky, obsadili území zčásti evropské a zčásti
asijské.66
(3) Od jednoho a téhož jazyka, získaného za trest při zmatení,
odvodilo poté svůj původ několik mluvených jazyků, jak si ukážeme
níže. (4) Celé území od ústí Dunaje či, chceme-li, od maiótských
bažin67 až po západní hranice Anglie, území, jež sahá
až k hranicím italským, francouzským a k Oceánu, získalo jen
70 71
O rodne'mjazyce, 1,8De vulgari eloquentia, 1,8
ma, licet postea per Sclavones, Ungaros, Teutonicos, Saxones,
Anglicos et alias nationes quamplures fuerit per diversa vulgaria
dirivatum, hoc solo fere omnibus in signum eiusdem principii
remanente, quod quasi predicti omneš ió affirmando respondent.
(5) Ab isto incipiens ydiomate, videlicet a finibus Ungarorum,
versus orientem aliud occupavit totum, quod ab inde vocatur
Europa, nec non ulterius est protractum.
(6) Totum vero, quod in Europa restat ab istis, tertium tenuit
ydioma, licet nunc tripharium videatur, nam alii oc, alii oil, alii si
affirmando locuntur, ut puta Yspani, Franci et Latini. Signum
autem, quod ab uno eodemque ydiomate istorum triům gentium
progrediantur vulgaria, in promptu est, quia multa per eadem
vocabula nominare videntur, ut Deum, celum, amorem, maře,
terram, est, vivit, moritur, amat, alia fere omnia. (7) Istorum vero
proferentes oc meridionalis Europe tenent partem occidentalem,
a Ianuensium finibus incipientes. (8) Qui autem si dicunt, a predictis
finibus orientalem tenent, videlicet usque ad promuntorium
illud Ytalie, qua sinus Adriatici maris incipit, et Siciliam.
jeden jazyk, třebaže ten byl později dále rozdělen na různé jazyky
mezi Slovany,68 Uhry, Teutony, Sasy,69 Angličany a mnohé
další národy.70 Znakem společného původu takřka všech těchto
jazyků zůstává pouze to, že prakticky všichni výše uvedení odpovídají
při souhlasu zó.71 (5) Směrem na východ od této jazykové
oblasti, tedy od uherských hranic, se pak na celém území,72
které ještě nazýváme Evropou, usadil druhý jazyk; ten se rozšířil
i dále.73
68 Pravděpodobně se nejedná o Slovany obecně, nýbrž pouze o slovanské
obyvatelstvo východního pobřeží Jaderského moře.
69 Teutoni mají představovat jazyk jižních oblastí (Hochdeutsch),
kdežto Sasové jazyk severních území (Niederdeutsch).
70 Dante nesprávně zařazuje do „germánské jazykové rodiny“ i Slovany
a Maďary. (Na boloňské univerzitě patřili jak Maďaři, tak Slované
k národu německému.)
71 Dante přikládá velký význam přitakávacím příslovcím, dokonce
podle nich často pojmenovává jednotlivé jazyky; sám si je ovšem vědom
toho, že užití takového příslovce neplatí bez výjimky.
72 Zřejmě se zde jedná o Balkánský poloostrov, resp. o řecké jazykové
území.
73 Tj. řečtina, která pronikla i do oblasti Malé Asie.
74 Jedná se o tzv. okcitánštinu, jazyk, jenž v sobě zahrnoval řadu dialektů,
které se používaly nejen v oblasti jižní Francie (např. Limousinsko,
Provence), ale i v oblastech za Pyrenejemi (Katalánsko). Společným
znakem těchto dialektů byla právě přitakávací částice „oc“. Často
bývá tento jazyk označován podle jedné, nikoli nejvýznamnější provincie
jako „provensálština“. Srv. V. Černý, Staročeská milostná lyrika a
další studie ze starší české literatury, Praha 1999, str. 15.
75 Dante má pravděpodobně na mysli obyvatelstvo sídlící na území
po obou stranách Pyrenejí, jehož rodným jazykem byla okcitánština.
Srv. též De vulg. eloq. II, 12,3.
76 Tj. „Bůh, nebe, láska, moře, země, je, žije, umírá, miluje.“
77 Dante bere v úvahu pouze kořen slov, nikoli tu část slova, která se
mění při flexi. Jako příklady uvádí podstatná jména a slovesa, která tvoří
jádro slovní zásoby.
78 Přibližně dnešní západní hranice Ligurie.
79 O který mys se jedná, není zcela zřejmé. Někteří badatelé soudí, že
jde o Čapo Promontore na Istrii, jiní se domnívají, že se jedná o Čapo
ďOtranto. Zcela nepravděpodobná je lokalizace tohoto mysu na Sicílii
(Čapo Passero).
(6) Veškeré zbývající oblasti Evropy získaly třetí jazyk, který
je však nyní, jak se zdá, rozdělen na tři větve: jedni totiž při souhlasu
říkají oc,74*druzí oil, ostatní si, například Hispánci,75 Francouzi
a Italové. Důkaz, že jazyky těchto tří národů pocházejí
z jednoho a téhož prajazyka, je však nasnadě: je totiž jasné, že
mnohé věci označují stejným slovem, jako například Deus, celum,
amor, maře, terra, est, vivit, moritur, amat,76 a téměř všechno
ostatní.77 (7) Ti, kteří vyslovují oc, obývají západní část jižní
Evropy, počínaje janovskými hranicemi.78 (8) Ti, kteří říkají si,
obývají území od výše zmíněných hranic na východ až k onomu
italskému mysu,79 kterým začíná záliv Jaderského moře, jakož
72 73
De vulgari eloquentia, 1,9 O rodne'm jazyce, 1,9
(9) Sed loquentes oil quodam modo septentrionales šunt respectu
istorum. Nam ab oriente Alamannos habent et a septentrione et
occidente Anglico mari vallati šunt et montibus Aragonie terminati;
a meridie quoque Provincialibus et Apenini devexione
clauduntur.
9
(1) Nos autem oportet, quam nunc habemus rationem, periclitari,
cum inquirere intendamus de hiis, in quibus nullius auctoritate
fulcimur, hoc est de unius eiusdemque a principio ydiomatis
variatione secuta. Et quia per notiora itinera salubrius breviusque
transitur, per illud tantum, quod nobis est ydioma, pergamus, alia
desinentes: nam quod in uno est, rational(i) videtur (et) in aliis
esse causa.
(2) Est igitur, super quod gradimur ydioma tractando, tripharium,
ut superius dictum est, nam alii oc, alii si, alii vero
dicunt oil. Et quod unum fuerit a principio confusionis (quod
prius probatum est), apparet, quia convenimus in vocabulis multis,
velut eloquentes doctores ostendunt. Que quidem convenientia
ipsi confusioni repugnat, que ruit celitus in edificatione
Babel. (3) Trilingues ergo doctores in multis conveniunt, et maximě
in hoc vocabulo, quod est amor.
i Sicílii. (9) Ti, kteří říkají oil, jsou od předcházejících v jistém
smyslu na sever: na východě mají totiž Germány, na západě a na
severu jsou chráněni Anglickým mořem80 a jejich území končí
v Aragonských horách;81 na jihu hraničí s Provencí a se svahy
Penninských Alp.
80 Tj. kanál La Manche.
81 Tj. v Pyrenejích.
82 Srv. De vulg. eloq. 1,12,2.
85 Srv. De vulg. eloq. 1,8,6. Jazyk oc odpovídá okcitánštině, jazyk oil
moderní francouzštině a jazyk si italštině.
84 P. V. Mengaldo preferuje v rukopisech doložený tvar probandum,
„je nejprve třeba prokázat“ (zatímco A. Marigo emenduje na probatum,
„bylo prokázáno“), neboť není zcela jasné, zda oním „jediným jazykem“
má Dante na mysli původní prajazyk „románský“, což by odpovídalo
9
(1) Nyní je třeba, abychom podrobili zkoušce veškeré rozumové
schopnosti,82*které máme. Hodláme se totiž zabývat věcí,
při jejímž zkoumání se neopíráme o žádnou autoritu, to jest pozdějším
rozrůzněním jednoho počátečního prajazyka, který byl
všem společný. A jelikož je výhodnější a kratší jít po cestách
známějších, pokračujme pouze v pátrání po tom jazyce, který je
náš, a ostatní nechrne stranou: to, co je racionální příčinou jednoho
jazyka, je patrně příčinou i u ostatních.
(2) Jak bylo řečeno výše, jazyk, kterým se tu zabýváme, se
dělí do tří větví, neboť jedni říkají oc, druzí si a další oil.n A to,
že od počátku zmatení existoval jako jediný jazyk (což bylo dříve
prokázáno),84 vyplývá z řady shodných slov, jak nám ukazují
mistři jazyka. Taková shoda však odporuje onomu zmatení, které
přišlo z nebes při budování Babylónu. (3) Mistři, kteří v uvedených
třech jazycích tvořili,85 se shodují v mnoha výrazech,
nejvíce ve slově amor.™
kontextu a tvaru probatum, nebo prajazyk „románsko-germánsko-řecký“,
což by bylo v souladu s tím, co tvrdí v předcházející kapitole, a s
tvarem probandum. Srv. P. V. Mengaldo, pozn. 5, in: Dante, De vulgari
eloquentia, str. 71-72.
85 Jedná se zejména o básníky pěstující milostnou lyriku. Níže uvedení
básníci (eloquentes doctores, trilingues doctores) jsou zde citováni
jako významní představitelé okcitánské, francouzské a italské básnické
tradice.
86 Tj. „láska“.
74 75