LIBER SECUNDUS
1
(1) Sollicitantes iterum celeritatem ingenii nostri et ad calamum
frugi operis redeuntes, ante omnia confitemur Latium vulgare
illustre tam prosayce, quam metrice decere proferri. Sed
quia ipsum prosaycantes ab avientibus magis accipiunt et quia,
quod avietum est, prosaycantibus permanere videtur exemplár et
non e converso (que quendam videntur prebere primátům), primo
secundum quod metricum est, ipsum carminemus ordine
pertractantes illo, quem in fine primi libri polluximus.
(2) Queramus igitur prius, utrum omneš versificantes vulgariter
debeant illud uti. Et superficietenus videtur, quod sic,
quia omnis, qui versificatur, suos versus exornare debet in quantum
potest. Quare cum nullum sit tam grandis exornationis quam
vulgare illustre, videtur, quod quisquis versificator debeat ipsum
uti. (3) Preterea, quod optimum est in genere suo, si suis inferioribus
misceatur, non solum nil derogare videtur eis, sed ea
meliorare videtur. Quare si quis versificator, quanquam rudé
versificetur, ipsum sue ruditati admisceat, non solum bene facit,
sed ipsum sic facere oportere videtur: multo magis opus est adiutorio
illis, qui pauca, quam qui multa possunt. Et sic apparet,
quod omnibus versificantibus liceat ipsum uti.
(4) Sed hoc falsissimum est, quia nec semper excellentissime
poetantes debent illud induere, sicut per inferius pertractata perpendi
poterit. (5) Exigit ergo istud sibi consimiles viros, quemKNIHA
DRUHÁ
1
(1) Znovu povzbuzujeme svého ducha k bystrosti a chápeme
se pera, abychom pokračovali v užitečném díle.216 Uveďme nejprve,
že brilantního volgare je možno užívat jak v próze, tak
v básních. Protože však volgare přejímají většinou prozaikové
od básníků a protože se zdá, že básnická tvorba je vzorem prozaikům
a nikoli naopak (tato skutečnost jakoby propůjčovala básníkům
přední postavení),217 budeme se nejprve zabývat tímto jazykem
v poezii a budeme přitom postupovat podle pořadí, které
jsme navrhli v závěru první knihy.
(2) Nejdříve se zeptejme, zda brilantního jazyka mají užívat
všichni, kdo skládají verše v mateřském jazyce. Na první pohled
se zdá, že ano: vždyť každý, kdo skládá verše, je musí okrášlit,
nakolik jen může. A protože je nic tak velkolepě neozdobí jako
brilantní jazyk, měl by ho patrně užívat každý básník. (3) Dále
pokud se promísí to, co je ve svém rodu nejlepší, s tím, co stojí
níže, nejen že to nejlepší nižšímu ničeho neubírá, ale dokonce je,
jak je patrné, vylepší. Podobně když jakkoli neobratný veršotepec
smísí brilantní jazyk s vlastní neobratností, nejen že udělá
dobře, ale je jasné, že to udělat musí; mnohem více totiž potřebuje
pomoc ten, kdo má malé schopnosti, než ten, kdo je velmi
schopný. Z toho vyplývá, že takového jazyka mohou užívat
všichni básníci.
216 K „užitečnosti“ díla srv. De vulg. eloq. 1,1,1.
217 Teorie, podle níž nejdříve vznikala díla v řeči vázané, tj. poezie.
K tomu srv. např. Isidor ze Sevilly, Etymol. 1,38,2.
218 Srv. De vulg. eloq. 11,4,5 nn., kde se Dante zabývá otázkou jednotlivých
stylů.
(4) To je však zcela mylný závěr, protože ani nejznamenitější
básníci nemusejí tento jazyk uplatnit vždy, což budeme moci
posoudit na základě toho, čím se budeme zabývat později.218
116 117
De vulgari eloquentia, 11,1 O rodne'mjazyce, II, 1
admodum alii nostri mores et habitus: exigit enim magnificentia
magna potentes, purpura viros nobiles. Sic et hoc excellentes
ingenio et scientia querit et alios aspernatur, ut per inferiora
patebit. (6) Nam quicquid nobis convenit, vel gratia generis, vel
speciei, vel individui convenit, ut sentire, ridere, militare. Sed
hoc non convenit nobis gratia generis, quia etiam brutis conveniret,
nec gratia speciei, quia cunctis hominibus esset conveniens,
de quo nulla questio est; nemo enim montaninis rusticana
tractantibus hoc dicet esse conveniens. Convenit ergo individui
gratia. (7) Sed nichil individuo convenit nisi per proprias dignitates,
puta mercari, militare ac regere. Quare si convenientia
respiciunt dignitates, hoc est dignos, et quidam digni, quidam
digniores, quidam dignissimi esse possunt, manifestům est, quod
bona dignis, meliora dignioribus, optima dignissimis convenient.
(8) Et cum loquela non aliter sit necessarium instrumentum nostre
conceptionis quam equus militis et optimis militibus optimi
conveniant equi, ut dictum est, optimis conceptionibus optima
loquela conveniet. Sed optime conceptiones non possunt esse,
nisi ubi scientia et ingenium est; ergo optima loquela non convenit
nisi illis, in quibus ingenium et scientia est. Et sic non
omnibus versificantibus optima loquela conveniet, cum plerique
sine scientia et ingenio versificentur, et per consequens nec optimum
vulgare. Quapropter si non omnibus competit, non omneš
ipsum debent uti, quia inconvenienter agere nullus debet.
(9) Et ubi dicitur, quod quilibet suos versus exornare debet, in
quantum potest, verum esse testamur, sed nec bovem epiphyatum,
nec balteatum suem dicemus ornátům, immo potius deturpatum
ridemus illum: est enim exornatio alicuius convenientis
(5) Tento jazyk si žádá muže sobě rovné, stejně jako to vyžadují
i jiné naše mravy a obyčeje: velkorysost předpokládá muže
schopné velkých věcí, purpur muže urozené; právě tak tento jazyk
vyhledává muže, kteří vynikají nadáním i vzděláním, a jinými
opovrhuje, jak uvidíme z níže řečeného. (6) Totiž vše, co
k nám patří, patří k nám jakožto k rodu, druhu či k jedinci, například
vnímat smysly, smát se, sloužit na vojně.219 Brilantníjazyk
nám však nepřísluší jakožto rodu, protože pak by příslušel i zvířatům,
ani jakožto druhu, protože pak by příslušel všem lidem; to
však nepřichází v úvahu, protože nikdo by snad netvrdil, že se
brilantníjazyk hodí pro horaly, kteří si povídají o sedlačení. Přísluší
tedy jednotlivci. (7) Jednotlivci však přísluší pouze to, co
odpovídá jeho postavení, například obchodovat, sloužit ve vojsku
či vládnout.220 Patřičnost pak závisí na postavení, neboli na
tom, čeho jsou lidé hodni; někteří přitom mohou být jen hodni,
jiní hodni větší měrou a další měrou největší. Z toho plyne, že
hodným přísluší dobré, více hodným lepší a nejvíce hodným to
nejlepší. (8) Jazyk je nástroj pro lidské myšlenky stejně nepostradatelný
jako kůň pro vojáka a vzhledem k tomu, že nejlepším rytířům
přísluší ti nejlepší koně,221 jak bylo řečeno, nejlepším myšlenkám
přísluší také ten nejlepší jazyk. Nejlepší myšlenky však
mohou existovat pouze tam, kde je i nadání a vzdělání; nejlepší
jazyk se tudíž hodí jen pro toho, komu nadání a vzdělání nechybí.
Proto také nejlepší jazyk nepřísluší všem básníkům, neboť
většina z nich skládá verše bez vzdělání a nadání, a v důsledku to
platí i pro nejlepší volgare. Z toho plyne, že pokud nenáleží
všem, pak jej všichni užívat nesmějí, protože nikdo nesmí jednat
nepatřičně.
219 Smyslové vnímání je vlastní všem živočichům, smích pouze člověku
(srv. Dante, Vita nuova, 25,2) a vojenská služba jen vybraným li­
dem.
220 Tyto tři činnosti představují tři sociální vrstvy, které měly v Dantově
době zvláštní význam.
221 O podobnosti mezi básníkem a rytířem srv. De vulg. eloq. 11,13,12.
222 Ironický obraz nepatřičně ustrojených zvířat, kterým Dante vyjadřuje
nutnost existence odpovídající formy, tj. jazyka a stylu, k zpracovávané
látce (myšlence).
(9) Tvrzení, že každý má okrášlit své verše, nakolik jen může,
považujeme za pravdivé: vždyť ani o osedlaném býkovi, ani
o opásaném vepři222 neřekneme, že je okrášlen, naopak spíše se
budeme smát, jak je zohyzděn: ozdoba totiž znamená přidání ně-
118 119
O rodnémjazyce, 11,2De vulgari eloquentia, 11,2
additio. (10) Ad illud, ubi dicitur, quod superiora inferioribus
admixta profectum adducunt, dicimus verum esse, quando cesset
discretio, puta si aurum cum argento conflemus. Sed si discretio
remanet, inferiora vilescunt, puta cum formose mulieres deformibus
admiscentur. Unde cum sententia versificantium semper
verbis discretive mixta remaneat, si non fuerit optima, optimo
sociata vulgari non melior, sed deterior apparebit, quemadmodum
turpis mulier, si auro vel serico vestiatur.
2
(1) Postquam non omneš versificantes, sed tantum excellentissimos
illustre uti vulgare debere astruximus, consequens
est astruere, utrum omnia ipso tractanda sint, aut non; et si non
omnia, que ipso digna šunt, segregatim ostendere.
(2) Circa quod primo reperiendum est id, quod intelligimus
per illud, quod dicimus dignum. Et dicimus dignum esse, quod
dignitatem habet, sicut nobile, quod nobilitatem. Et si cognito
habituante habituatum cognoscitur in quantum huiusmodi, cognita
dignitate cognoscemus et dignum. (3) Est etenim dignitas
meritorum effectus sivé terminus, ut cum quis bene meruit, ad
boni dignitatem profectum esse dicimus, cum male vero, ad mali,
puta bene militantem ad victorie dignitatem, bene autem regentem
ad regni nec non mendacem ad ruboris dignitatem et latronem
ad eam, que est mortis. (4) Sed cum in bene merentibus
fiant comparationes et in aliis etiam, ut quidam bene, quidam
melius, quidam optime, quidam male, quidam peius, quidam
pessime mereantur et huiusmodi comparationes non fiant nisi per
respectum ad terminům meritorum, quem dignitatem dicimus (ut
čeho vhodného. (10) K tomu tvrzení, že věci vyšší přinášejí prospěch,
smísí-li se s nižšími, dodáváme, že je to tak jen tehdy, pokud
se ztratí rozdíl, například slijeme-li zlato se stříbrem. Pakliže
však rozdíl přetrvává, věci nižší se stávajíještě obyčejnějšími,
například když se krásné ženy zamíchají mezi ošklivé. Z toho
vyplývá, že nebude-li skvělá sama myšlenka - a ta se u básníků
vždy mísí se slovy, přičemž je stále možné ji od slov odlišit -,223
nemůže se ani ve spojení se skvělým jazykem jevit lepší, nýbrž
naopak horší, právě tak jako když se ošklivá žena oblékne do
zlata či hedvábí.
223 Dante znovu zdůrazňuje nutnost vyváženosti formy (slova) a obsahu
(myšlenky). Srv. též Dante, Conv. 11,11,4.
224 V orig. dignitas. Tento termín překládáme jako „hodnost“ ve
smyslu „býti něčeho hoden“.
225 Zásluhy zde mohou být kladné i záporné, a tudíž následkem, resp.
cílem, ke kterému činnost směřuje, může být odměna nebo trest.
2
(1) Dokázali jsme, že brilantního jazyka nemají užívat všichni,
kdo píší verše, nýbrž pouze ti nejznamenitější. Dále je třeba
doložit, zda se v tomto jazyce má pojednávat o všem, či nikoli;
pakliže ne o všem, je třeba postupně ukázat, které náměty jsou
brilantního jazyka hodny.
(2) Co se toho týče, musíme nejprve vysvětlit, jak rozumíme
výrazu „být něčeho hoden“. Hodným tedy nazýváme to, co obsahuje
„hodnost“,224 stejně jako ušlechtilým to, co má v sobě
ušlechtilost. A jestliže platí, že když poznáme to, co charakterizuje,
známe i to, coje charakterizováno, nakolik mu tato vlastnost
náleží, pak také poznáme-li hodnost, známe i toho, kdo je něčeho
hoden. (3) Hodnost je vlastně důsledek či cíl zásluh,225 například
jestliže někdo získá kladné zásluhy, říkáme, že směřuje k tomu,
aby byl hoden dobrého, a pokud záporné, aby byl naopak hoden
zlého; tak třeba dobrý bojovník míří k tomu, aby byl hoden vítězství,
nebo dobrý vládce k tomu, aby byl hoden královské moci,
kdežto lhář směřuje k tomu, aby byl hoden hanby, a lupič smrti.
(4) Jak mezi zasloužilými, tak i mezi těmi druhými jsou prováděna
srovnání, takže někdo si zasluhuje dobré, jiný lepší a další nejlepší,
někdo špatné, jiný horší a další nejhorší. Podobná srovnání
120 121
De vulgari eloquentia, 11,2 O rodne'mjazyce, 11,2
dictum est), manifestům est, ut dignitates inter se comparentur
secundum magis et minus, ut quedam magne, quedam maiores,
quedam maximě sint. Et per consequens aliquid dignum, aliquid
dignius, aliquid dignissimum esse constat. (5) Et cum comparatio
dignitatum non fiat circa idem obiectum, sed circa diversa, ut
dignius dicamus quod maioribus, dignissimum quod maximis
dignum est (quia nichil eodem dignius esse potest), manifestům
est quod optima optimis secundum rerum exigentiam digna šunt.
Unde cum hoc, quod dicimus illustre, sit optimum aliorum vulgarium,
consequens est, ut sóla optima digna sint ipso tractari,
que quidem tractandorum dignissima nuncupamus.
(6) Nunc autem, que sint ipsa, venemur. Ad quorum evidentiam
sciendum est, quod sicut homo tripliciter spirituatus est,
videlicet vegetabili, animali et rationali, triplex iter perambulat.
Nam secundum quod vegetabile, quid est utile, querit, in quo
cum plantis comunicat; secundum quod animale, delectabile, in
quo cum brutis; secundum quod rationale, honestum querit, in
quo solus est vel angelice sociatur (nátuře). Propter hec tria,
quicquid agimus, agere videmur. (7) Et quia in quolibet istorum
quedam šunt maiora, quedam maxima, secundum quod talia, que
maxima šunt, maximě pertractanda videntur, et per consequens
maximo vulgari.
(8) Sed disserendum est, que maxima sint. Et primo in eo,
quod est utile: in quo, si callide consideremus, intentum omnium
querentium utilitatem nil aliud quam salutem inveniemus. Secundo
in eo, quod est delectabile: in quo dicimus illud esse maximě
delectabile, quod per pretiosissimum obiectum appetitus
delectat; hoc autem venus est. Tertio in eo, quod est honestum:
in quo nemo dubitat esse virtutem. Quare hec tria, salus videlise
provádějí jedině se zřetelem k cíli zásluh, který nazýváme jak
již bylo řečeno - hodností, a tak je zjevné, že i hodnosti se
navzájem porovnávají pomocí „více“ a „méně“; proto jsou některé
velké, jiné větší a další největší. Z toho je jasné, že něco je
hodno, něco více hodno a něco nejvíce hodno. (5) Hodnosti se
neporovnávají vzhledem k jednomu a témuž předmětu, nýbrž
k předmětům různým, takže více hodným se nazývá to, coje hodno
věcí větších, a nejvíce hodným to, co je hodno těch největších
(nic totiž nemůže být hodno věcí větších, než je samo o sobě),
a proto je jasné, že ty nejlepší věci jsou - podle toho, co vyžadují
- hodny zase jen těch nejlepších. A protože jazyk, který nazýváme
brilantním, je lepší než všechny ostatní, pak jedině nejlepší
náměty jsou hodny toho, aby se o nich pojednávalo tímto jazykem;
právě takové náměty nazýváme nejvíce hodnými.
(6) Po takových námětech nyní pátrejme. Abychom je vůbec
určili, musíme vědět, že člověk je vybaven trojitou duší, vegetativní,
živočišnou a rozumnou, a proto se ubírá trojí cestou.
V souladu s tím, co je v něm vegetativního, hledá užitek, to má
společné s rostlinami; v souladu s tím, co je v něm živočišného,
vyhledává potěšení, což sdílí se zvířaty; a v souladu s tím, co je
v něm rozumného, usiluje o mravní dobro, a v tom je sám, nebo
ho to spojuje s přirozeností andělů. 226 Zdá se, že veškeré naše
počínání se děje právě kvůli těmto třem potřebám. (7) A protože
v každé z nich se vyskytují některé věci větší a jiné ještě větší, je
třeba ty největší vyložit ve vysokém stylu, a v důsledku toho
i nejvznešenějším jazykem.
226 Dante se o trojité duši (tj. o duši, která má tři funkce, a to vyživovat,
vnímat a uvažovat) zmiňuje také v dalších svých dílech, srv. např.
Dante, Conv. 111,2,10 nn aj.; Dante, Mon. 1,3,6. Srv. též Aristotelés, De
an. 11,3,413 nn.
227 V orig. salutem. Nejedná se o spásu ve smyslu náboženském, nýbrž
o sebezáchovu, zachování či záchranu života.
(8) Musíme však stanovit, které věci jsou ty největší. Za prvé
v tom, co je užitečné: zamyslíme-li se vážně nad tím, o co jde
všem těm, kteří hledají užitek, zjistíme, že to nedělají pro nic jiného
než pro zachování svého života.227 Za druhé v tom, co je
příjemné: zde tvrdíme, že člověku přináší největší rozkoš to, co
ho těší jakožto nejdražší předmět touhy, a tím je smyslná láska.
Za třetí v tom, co je mravně dobré: nikdo nepochybuje o tom, že
je to ctnost. Je tedy zřejmé, že zachování života, láska a ctnost
jsou ty tři velkolepé věci, o nichž je třeba psát způsobem nejvznešenějším;
lépe řečeno náměty, které jsou s těmito věcmi nej-
122 123
De vulgari eloquentia, 11,2 O rodnémjazyce, 11,2
cet, venus et virtus, apparent esse illa magnalia, que sint maximě
pertractanda, hoc est ea, que maximě šunt ad ista, ut armorum
probitas, amoris accensio et directio voluntatis. (9) Circa que
sóla, si bene recolimus, illustres viros invenimus vulgariter poetasse,
scilicet Bertramum de Bornio arma, Arnaldum Danielem
amorem, Gerardum de Bornello rectitudinem; Cynum Pistoriensem
amorem, amicum eius rectitudinem.
Bertramus etenim ait:
Non posc mudar c’un cantar non exparja.
Arnaldus:
L’aura amarafa l bruol brancuz
clarzir.
Gerardus:
Per solaz reveillar
che s’es trop endormitz.
Cynus:
Digno sono eo de mořte.
Amicus eius:
Doglia mi reca ne lo core ardire.
(10) Arma vero nullum Latium adhuc invenio poetasse. Hiis
proinde visis, que canenda sint vulgari altissimo, innotescunt.
těsněji spojeny, např. statečnost ve zbrani, milostné vzplanutí
a vůle ke spravedlnosti. (9) A pouze na tato témata, pokud si
dobře vzpomínáme, skládali básně znamenití muži užívající svého
rodného jazyka, například Bertran de Born228 psal o zbraních,
Arnaut Daniel229 o lásce a Giraut de Bornelh230 o spravedlnosti;
Cino da Pistoia231 o lásce, jeho přítel232 pak o spravedlnosti.
228 Bertran de Born (kol. 1140-1215) patří ke klasikům trubadúrské
poesie. Traduje se o něm, že holdoval stejně poezii jako boji.
229 Arnaut Daniel patří mezi klasiky okcitánské lyriky. O jeho životě
nevíme prakticky nic, jeho tvorba se datuje do let 1180-1210. Srv. De
vulg. eloq. 11,6,6; 11,10,2; 11,13,2.
230 Giraut de Bornelh (12.-13. stol.) vzdělaný trubadúr, zastánce tzv.
lehké poezie. Dante jej cituje již v De vulg. eloq. 1,9,3 a dále v 11,5,4
a 6,6.
231 Cino da Pistoia (1270-1336/37) patřil k představitelům sladkého
nového stylu. Viz též De vulg. eloq. 1,10,4; 1,13,3; I, 17,3; 11,5,4; 11,6,6.
Bertran říká:
Non posc mudar c’un cantar non exparia.233
Arnaut:
L’aura amara fa l bruol brancuz
clarzir.23*
Giraut:
Per solaz reveilar
che s’es trop endormitz235
Cino:
Digno sono eo di mořte.236
Jeho přítel:
Doglia mi reca ne lo core ardire.231
(10) Dosud jsem však neobjevil žádného Itala, který by skládal
básně o zbraních.238 Z uvedeného je zřejmé, jaká témata mají být
opěvována nejvznešenějším jazykem.
232 Tj. sám Dante.
233 „Nemohu se zdržet, abych se nedal do zpěvu.“
234 „Nelítostný vítr klestí pusté lesy.“
235 „Abych probudil radost, jež dřímala příliš dlouho.“
236 „Já hoden jsem smrti.“
237 „Bolest je příčinou, že v srdci se osmělím.“
238 Statečnost ve zbrani skutečně nepatří mezi témata, která zpracovávali
nejvýznamnější italští básníci Dantovy doby.
124 125
De vulgari eloquentia, 11,3 O rodném jazyce, 11,3
3
(1) Nunc autem, quo modo ea coartare debemus, que tanto
šunt digna vulgari, sollicite vestigare conemur.
(2) Volentes igitur modům tradere, quo ligari hec digna existant,
primo dicimus esse ad memoriam reducendum, quod vulgariter
poetantes sua poemata multimode protulerunt, quidam
per cantiones, quidam per ballatas, quidam per sonitus, quidam
per alios illegitimos et irregulares modos, ut inferius ostendetur.
(3) Horům autem modorum cantionum modům excellentissimum
esse pensamus, quare si excellentissima excellentissimis digna
šunt, ut superius est probatum, illa, que excellentissimo šunt
digna vulgari, modo excellentissimo digna šunt, et per consequens
in cantionibus pertractanda.
(4) Quod autem modus cantionum sit talis, ut dictum est, pluribus
potest rationibus indagari. Prima quidem quia, cum quicquid
versificamur sit cantio, sole cantiones hoc vocabulum sibi
sortite šunt, quod nunquam sine vetusta provisione processit.
(5) Adhuc: quicquid per se ipsum efficit illud, ad quod factum
est, nobilius esse videtur, quam quod extrinseco indiget; sed
cantiones per se totum, quod debent, efficiunt, quod ballate non
faciunt, indigent enim plausoribus, ad quos edite šunt; ergo cantiones
nobiliores ballatis esse sequitur extimandas, et per consequens
nobilissimum aliorum esse modům illarum, cum nemo
dubitet, quin ballate sonitus nobilitate excellant. (6) Preterea: illa
videntur nobiliora esse, que conditori suo magis honoris afferunt;
sed cantiones magis deferunt suis conditoribus quam bal-
3
(1) Pokusíme se v rychlosti objasnit, do jakých metrických
útvarů musíme uspořádat témata, která jsou hodna takového
jazyka.
(2) Chceme-li vyložit, do jakých útvarů tyto náměty zasluhují
svázat, je třeba nejprve připomenout, že básníci užívající rodného
jazyka psali své skladby v nejrůznějších útvarech - někteří
jako kancony, jiníjako balaty, dalšíjako sonety239 - a jiní v útvarech
bez zákonů a pravidel, jak si ukážeme později.240 (3) Za
nejlepší z těchto útvarů považujeme kanconu, a jelikož jsou nejznamenitější
věci hodny zase jen těch nejznamenitějších forem,
což jsme dokázali výše, jsou i ta témata, která jsou hodna nejvznešenějšího
jazyka, hodna zároveň nejvznešenějšího básnického
útvaru, a mají být tudíž zpracována právě v kanconách.
239 Tyto tři útvary představují hlavní žánry italské lyriky s nejdelší literární
tradicí. Kanconám náleží nejvyšší styl, zbylým dvěma styl střední.
240 O balatě, sonetu, jakož i o útvarech nepravidelných by pravděpodobně
pojednávala zamýšlená čtvrtá kniha.
241 Latinský termín cantio znamená jednak „píseň, (básnický) zpěv“,
jednak „kanconu“ jako konkrétní metrický útvar; podobně it. slovo can-
zone.
242 Balata může mít několik stancí a může tak více rozvinout básnickou
myšlenku. Blíží se tudíž kanconě více než sonet, který svou délkou
odpovídá jediné stanci kancony.
(4) To, že útvar kancony je právě takový, jak bylo řečeno, lze
dokázat několika argumenty. Za prvé tím, že ačkoli všechno, co
složíme ve verších, jsou písně, připadlo toto označení pouze
kanconám,241 k čemuž by jistě nedošlo, nebýt starobylého úzu.
(5) Dále: cokoli dokáže samo o sobě uskutečnit to, k čemu bylo
stvořeno, je jistě ušlechtilejší než to, co vyžaduje pomoc z vnějšku.
Kancony dokáží samy o sobě vše, co dokázat mají, balaty to
však neumějí: potřebují totiž tanečníky, pro něž byly složeny.
Z toho plyne, že kancony je třeba považovat za ušlechtilejší než
balaty, a v důsledku toho za nejušlechtilejší ze všech útvarů vůbec,
protože nikdo nepochybuje o tom, že útvar balaty svou
ušlechtilostí převyšuje sonety.242 (6) A dále: ušlechtilejší se zdají
ty věci, které svému tvůrci přinášejí více slávy; kancony jí svým
tvůrcům zajisté zjednávají více než balaty, jsou tudíž ušlechtilejší,
a v důsledku pak i nejušlechtilejší ze všech útvarů vůbec.
126 127
De vulgari eloquentia, 11,4 O rodném jazyce, 11,4
latě, igitur nobiliores šunt, et per consequens modus earum nobilissimus
aliorum. (7) Preterea: que nobilissima šunt, carissime
conservantur; sed inter ea, que cantata šunt, cantiones carissime
conservantur, ut constat visitantibus libros, ergo cantiones nobilissime
šunt, et per consequens modus earum nobilissimus est.
(8) Ad hec: in artificiatis illud est nobilissimum, quod totam
comprehendit artem; cum igitur ea, que cantantur, artificiata
existant et in solis cantionibus ars tota comprehendatur, cantiones
nobilissime šunt, et sic modus earum nobilissimus aliorum.
Quod autem tota comprehendatur in cantionibus ars cantandi
poetice, in hoc palatur, quod quicquid artis reperitur in omnibus
aliis, et in cantionibus reperitur, sed non convertitur hoc.
(9) Signum autem horum, que dicimus, promptům in conspectu
habetur, nam quicquid de cacuminibus illustrium capitum poetantium
profluxit ad labia, in solis cantionibus invenitur.
(10) Quare ad propositum patet, quod ea, que digna šunt vulgari
altissimo, in cantionibus tractanda šunt.
4
(1) Quando quidem aporiavimus extricantes, qui sint aulico
digni vulgari et que, nec non modům, quem tanto dignamur honoře,
ut solus altissimo vulgari conveniat, antequam migremus
ad alia, modům cantionum, quem času magis quam arte multi
usurpare videntur, enucleemus. Et qui hucusque casualiter est
assumptus, illius artis ergasterium reseremus, modům ballatarum
et sonituum ommictentes, quia illum elucidare intendimus in
quarto huius operis, cum de mediocri vulgari tractabimus.
(2) Revisentes igitur ea, que dieta šunt, recolimus nos eos, qui
vulgariter versificantur, plerunque vocasse poetas. Quod procul
dubio rationabiliter eructare presumpsimus, quia prorsus poete
šunt, si poesim recte consideremus, que nichil aliud est quam
fictio rethorica musicaque poita. (3) Differunt tamen a magnis
(7) Mimo to: věci nejušlechtilejší jsou uchovávány s největší
péčí, a ze všech skladeb, které se zpívají, jsou s největší péčí
uchovávány právě kancony, jak zjistí každý, kdo nahlédne do
knih: kancony jsou tedy nejušlechtilejší a v důsledku toho je nejušlechtilejší
i jejich metrická forma. (8) A ještě jedna věc: mezi
útvary vytvořenými pomocí básnické techniky je nejušlechtilejší
ten, který v sobě zahrnuje tuto techniku celou. Vzhledem k tomu,
že veškerá básnická tvorba vzniká pomocí techniky, která je cele
obsažena pouze v kanconách, jsou kancony nejušlechtilejší, a tak
je i jejich forma nad jiné ušlechtilá. Skutečnost, že je v kanconách
zachycena celá technika básnického zpěvu, je patrná z toho,
že vše, co z této techniky nalezneme v ostatních útvarech,
najdeme i v kanconách, ale opačně to neplatí. (9) Důkaz našeho
tvrzení máme přímo před očima, neboť pouze v kanconách je obsaženo
vše, co z výše myslí skvělých básníků stéká k jejich rtům.
(10) Je tedy zřejmé, že látku, která je hodna nejvznešenějšího
jazyka, je třeba zpracovávat formou kancon.
4
(1) Když jsme tedy v té spleti s námahou vypátrali, kdo a jaké
náměty jsou hodny královského jazyka a jaký básnický útvar
uznáváme za hodna té pocty, že mu jako jedinému přísluší nejvznešenější
jazyk, objasněme nyní, dříve než přejdeme k dalším
tématům, co je to kancona, jíž mnozí, jak to vypadá, užívají spíše
náhodně než v souladu s pravidly. Otevřeme tedy dílnu této
dosud náhodně užívané techniky, přičemž o útvaru balaty a sonetu
se zmiňovat nebudeme, neboť máme v úmyslu pojednat
o nich ve čtvrté knize243 tohoto spisu, kde se budeme zabývat
středním jazykem.
(2) Přehlédneme-li znovu to, co již bylo řečeno, uvědomujeme
si, že ty autory, kteří skládali básně v rodném jazyce, jsme většinou
nazývali básníky. Nepochybně jsme se to odvážili vyslovit
na základě rozumové úvahy. Básníci to totiž zcela jistě jsou, pokud
správně chápeme poezii, která není ničím jiným než fikcí
vyjádřenou ve verších za pomoci rétoriky a hudby.244 (3) Přece
243 Čtvrtá kniha nebyla nikdy napsána.
244 Srv. Dante, Conv. 11,11,9.
128 129
O rodne'mjazyce, 11,4De vulgari eloquentia, 11,4
poetis, hoc est regularibus, quia magni sermone et arte regulari
poetati šunt, hii vero času, ut dictum est. Idcirco accidit, ut quantum
illos proximius imitemur, tantum rectius poetemur. Unde
nos doctrine operi intendentes, doctrinatas eorum poetrias emulari
oportet.
(4) Ante omnia ergo dicimus unumquenque debere materie
pondus propriis humeris coequare, ne forte humerorum nimio
gravata virtute in cenum cespitare necesse sit. Hoc est, quod
magister noster Oratius precipit, cum in principio poetrie Šumíte
materiam dicit.
(5) Deinde in hiis, que dicenda occurrunt, debemus discretione
potiri, utrum tragice, sivé comice, sivé elegiace sint canenda.
Per tragediam superiorem stilum inducimus, per comediam
inferiorem, per elegiam stilum intelligimus miserorum. (6) Si
tragice canenda videntur, tunc assumendum est vulgare illustre,
et per consequens cantionem (oportet) Iigare. Si vero comice,
tunc quandoque mediocre, quandoque humile vulgare sumatur;
et huius discretionem in quarto huius reservamus ostendere. Si
autem elegiace, solum humile oportet nos sumere.
(7) Sed ommittamus alios, et nunc, ut conveniens est, de stilo
tragico pertractemus. Stilo equidem tragico tunc uti videmur,
se však tito básníci liší od básníků velkých, tj. znalých pravidel,
kteří skládali básně v jazyce s pevnými pravidly245 za použití
řádné techniky, zatímco ti druzí to činili, jak jsme již řekli, nahodile.
A tak platí, že čím věrněji budeme napodobovat velké básníky,
tím správněji budeme veršovat.246 Je-li tedy naším cílem
dílo naučné, musíme horlivě napodobovat jejich učené poeti­
ky.247248
245 Tj. latinsky, neboť termínem sermo regularis, „jazyk s pevnými
pravidly“, označuje Dante latinu a v souladu s tím dává latinsky píšícím
básníkům přívlastek „pravidelní“ (poetae regulares).
246 Napodobování vzorů, studium teorie a cvik spisovatelům doporučuje
ve své poetice i Galfredus de Vino Salvo; srv. Poetria nova,
v. 1705-1708.
247 Dante má pravděpodobně na mysli nejen poetiky klasických autorů
(např. Horatia, jehož jediného jmenovitě uvádí a cituje), ale také poetiky
středověké (např. dílo Poetria nova Galfreda de Vino Salvo, Ars
versificatoria, jejímž autorem je Matthieu de Vendóme, Parisiana poetria
de arte prosaica, metrica et rhytmica Jana z Garlandie aj.).
248 Horatius, Ars poet. 38-39: Šumíte materiam vestris, qui scribitis,
aequam / viribus... („Přiměřenou svým silám si vy, kdož básníte, látku /
zvolte...“). Dante chová toto Horatiovo dílo ve velké úctě, srv. Dante,
Conv. 11,13,10.
249 Dante při stanovení svého pořadí vycházel zřejmě z poetiky Jana
z Garlandie (resp. z Vergiliova díla zde uvedeného), podle níž nejnižšímu
stylu (humilis') odpovídají Bucolica, která jsou klasifikována jako
clegie, střednímu stylu náleží Georgica a vysokému Aeneis, srv. Jan
z Garlandie, Poetria, str. 920. Srv. též Horatius, Ars poet. 86 nn. Pokud
jde o jednotlivé znaky vysokého stylu, výklad o obsahu podal Dante
v De vulg. eloq. 11,2, o verších bude hovořit v 11,5, o skladbě v 11,6
a o výběru slov v 11,7.
250 Srv. Rhet. ad Her. IV,8,11.
(4) Především tedy tvrdíme, že každý má přizpůsobit váhu látky
vlastním silám, aby se náhodou nestalo, že skončí v bahně,
bude-li síla jeho ramen vystavena přílišné zátěži. To nám radí
náš učitel Horatius, když na začátku své poetiky říká: Zvolte lát­
ku.™
(5) Dále musíme být schopni rozlišit, zda to, co se naskytne
jako námět, máme zpracovat jako tragédii, komedii či elegii.
Tragédie v našem pojetí znamená styl vznešený, komedie nízký,
elegii pak rozumíme styl nešťastníků. (6) Máme-li téma ztvárnit
ve stylu tragickém, je třeba zvolit brilantní jazyk, a v důsledku
toho skládat kanconu, pakliže ve stylu komickém, používáme
někdy jazyka středního, někdy nízkého; zda zvolit ten či onen,
necháme zatím stranou a ukážeme to ve čtvrté knize. A konečně,
pokud máme básnit ve stylu elegickém, musíme vždy volit jazyk
nízký.249
(7) Ostatní styly ponechme stranou, neboť nyní máme pojednat
o stylu tragickém. Je zřejmé, že tragického stylu užíváme
tehdy, shoduje-li se závažnost obsahu jak s velkolepostí veršů,
lak s vzletností skladby a vznešeností slov.250 (8) Máme-li na pa-
130 131
De vulgari eloquentia, 11,5
quando cum gravitate sententie tam superbia carminum, quam
constructionis elatio et excellentia vocabulorum concordat.
(8) Qua(re) si bene recolimus summa summis esse digna iam
fuisse probatum et iste, quem tragicum appellamus, summus
videtur esse stilorum, illa, que šumme canenda distinximus, isto
solo šunt stilo canenda: videlicet salus, amor et virtus, et que
propter ea concipimus, dum nullo accidente vilescant.
(9) Caveat ergo quilibet et discernat ea, que dicimus, et quando
hec tria pure cantare intendit, vel que ad ea directe ac pure
secuntur, prius Elicone potatus, tensis fidibus ad supremum,
secure plectrum tum movere incipiat. (10) Sed cautionem atque
discretionem hanc accipere, sicut decet, hoc opus et labor est,
quoniam nunquam sine strenuitate ingenii et artis assiduitate
scientiarumque habitu fieri potest. Et hii šunt, quos poeta Eneidorum
sexto dei dilectos et ab ardente virtute sublimatos ad
ethera deorumque filios vocat, quanquam figurate loquatur.
(11) Et ideo confutetur illorum stultitia, qui arte scientiaque
immunes, de solo ingenio confidentes ad summa šumme canenda
prorumpunt; et a tanta presumptuositate desistant, et si anseres
natura vel desidia šunt, nolint astripetam aquilam imitari.
5
(1) De gravitate sententiarum vel satis dixisse videmur, vel
saltim totum, quod operis est nostri, quapropter ad superbiam
carminum festinemus.
O rodném jazyce, 11,5
iněti, že největší věci jsou hodny zase jen těch nejvyšších forem,
což jsme již prokázali,251 a že styl, který nazýváme tragickým, je
listě ze všech nejvznešenější, platí, že témata, která - jak jsme si
tekli - je třeba opěvovat tím nejvznešenějším způsobem, mohou
být převedena do veršů pouze tímto stylem: jedná se o zachování
života, lásku a ctnost a to, co v jejich jménu podnikáme, pokud
se k tomu nepřidá nic, co by je znehodnotilo.252*
251 Srv. De vulg. eloq. 11,2,5.
252 A. Marigo (pozn. 38, in: Dante, De vulgari eloquentia, str. 194)
upozorňuje, že tragický styl kancon má tato témata pouze oslavovat, a to
znamená, že bolest z lásky a nářek nad ní, tradiční a velmi časté náměty
milostné lyriky, jsou podle Danta z tragického stylu záměrně vyloučeny.
Srv. De vulg. eloq. 11,12,6, kde jsou uvedeny tři kancony boloňských
autorů, které se právě pro svůj obsah neslučují s nejvznešenějším ze
všech stylů.
253 Hora v Boiótii s pramenem Hippokréné, jenž vytryskl pod úderem
Pegasova kopyta a byl zasvěcen Múzám.
254 Srv. Vergilius, Aen. VI,128-131; viz též E. R. Curtius, Evropská
literatura, str. 384, pozn. 22.
(9) Nechť je tedy každý opatrný a uváží, co říkáme. A má-li
v úmyslu zpracovat tato tři témata v jejich ryzí podstatě, nebo
něco, co je jejich přímým a jasným důsledkem, ať se nejprve napije
na Helikónu,253 pak napne struny, jak jen může, a poté ať začne
s jistotou pohybovat trsátkem. (10) Naučit se oné opatrnosti
.i rozvaze, jak se sluší, vyžaduje práci a námahu, protože toho nikdy
nelze dosáhnout bez odhodlaného ducha, neúnavného studia
techniky a osvojených znalostí. A takoví jsou ti, které básník
v šesté knize Aeneidy, byť mluví obrazně, nazývá těmi, jež má
bůh v lásce a jež planoucí udatnost povznáší k nebesům, a rovněž
syny božími.254 (1 1) Odmítněme proto hloupost těch, kteří nezasaženi
básnickou technikou či znalostmi - spoléhají pouze
na své vlohy a vrhají se na nejvznešenější témata, jež mají být
opěvována tím nejvznešenějším způsobem; nechť přestanou být
lak domýšliví, a jsou-li od přirozenosti či ze zahálčivosti jako
husy, nechť se nesnaží napodobit orla, který létá ke hvězdám.
5
(1) Pokud jde o závažnost obsahu, řekli jsme snad již dost,
nebo alespoň tolik, kolik náš úkol vyžaduje; přejděme tudíž
rychle k velkoleposti veršů.
132 133
O rodném jazyce, 11,5De vulgari eloquentia, 11,5
(2) Circa quod sciendum est, quod predecessores nostri diversis
carminibus usi šunt in cantionibus suis, quod et moderní
faciunt. Sed nullum adhuc invenimus in carmen sillabicando
endecadem transcendisse nec a trisillabo descendisse. Et licet
trisillabo carmine atque endecasillabo et omnibus intermediis
cantores Latii usi sint, pentasillabum et eptasillabum et endecasillabum
in usu frequentiori habentur, et post hec trisillabum
ante alia.
(3) Quorum omnium endecasillabum videtur esse superbius,
tam temporis occupatione, quam capacitate sententie, constructionis
et vocabulorum, quorum omnium specimen magis multiplicatur
in illo, ut manifeste apparet, nam ubicunque ponderosa
multiplicantur, (multiplicatur) et pondus. (4) Et hoc omneš doctores
perpendisse videntur, cantiones illustres principiantes ab
illo, ut
Gerardus de Bornello:
Ara ausirez encabalitz cantarz.
(Quod carmen, licet decasillabum videatur, secundum rei veritatem
endecasillabum est, nam due consonantes extreme non
šunt de sillaba precedente, et licet propriam vocalem non habeant,
virtutem sillabe non tamen ammictunt. Signum autem est,
quod rithimus ibi una vocali perficitur, quod esse non posset nisi
virtute alterius ibi subintellecte.)
Rex Navarre:
Defin’amor si vient sen et bonté.
(2) K tomu je třeba vědět, že naši předchůdci užívali ve svých
kanconách rozmanitých typů .veršů, což dělají i básníci dnešní.
Dosud jsme však nenarazili na nikoho, kdo by v počtu slabik
překonal hendekasylab255 nebo naopak použil verše kratšího než
trojslabičného. A přestože italští básníci užívali verše trojslabičného
a jedenáctislabičného i všech ostatních mezi nimi, přece
nejčastěji užívanými jsou verše o pěti, sedmi a jedenácti slabikách
a po nich verš trojslabičný.256
(3) Ze všech nejvznešeněji působí hendekasylab jak svou délkou,
tak možností rozvinout myšlenku, volit vazby i slova. Krása
všech těchto prvků se v hendekasylabu násobí, což je naprosto
zjevné: kdykoli totiž vzroste počet věcí, které mají určitou
hodnotu, vzroste také sama hodnota.257 (4) Je vidět, že to vzali
v úvahu všichni mistři básníci, když tímto veršem zahajovali
slavné kancony, např.
255 Tj. verš jedenácticlabičný.
256 Tato teze platí pouze pro italskou lyriku.
257 Nejlepší myšlenky, složité vazby a slavnostní slova představují
skupinu hodnot charakteristických pro tragický styl. Protože s hodnotou
každého z těchto prvků stoupá i hodnota celého verše, je hendekasylab
„nejhodnotnější“ verš; skýtá totiž největší prostor k jejich vyjádření.
258 Girauta, jakož i další zde uvedené básníky (s výjimkou Rinalda
ď Aquino), cituje Dante také vDe vulg. eloq. 11,6,6. Srv. též 1,9,3 a 11,2,9.
Giraut de Bornelh:258
Ara ausirez encabalitz cantarz.259
(Ač se tento verš jeví jako desetislabičný, je to ve skutečnosti
hendekasylab: dvě poslední souhlásky totiž nepatří k předcházející
slabice, a přestože postrádají vlastní samohlásku, neztrácejí
platnost slabiky. Důkazem toho je, že rýmu se zde dosahuje jedinou
samohláskou; to by nebylo možné, kdyby neexistovala jiná,
zamlčená samohláska.)260
Král navarrský:261
Defin’ amor si vient sen et bonté.262
259 „Nyní uslyšíte zpěvy dokonalé.“
(Při počítání slabik je nutno vzít v úvahu elizi; zde ara ausirez.i
260 Snad zde má Dante na mysli vnitřní rým ausirez - cantar(e)z.
261 Thibaut IV., hrabě ze Champagne, jediný představitel francouzské
lyriky, kterého Dante cituje; srv. De vulg. eloq. 1,9,3; 11,6,6.
262 „Z něžné lásky vzchází moudrost a dobrota.“
134 135
O rodne'mjazyce, 11,5De vulgari eloquentia, 11,5
(Ubi, si consideretur accentus et eius causa, endecasillabum esse
constabit.)
Guido Guinizelli:
AI cor gentil repara sempře amore.
Iudex de Columpnis de Messana:
Amor, che lungiamente m ’ái menato.
Renaldus de Aquino:
Perfino amore vo si letamente.
Cynus Pistoriensis:
Non spero che giá mai per mia salute.
Amicus eius:
Amor, che movi tua vertii da cielo.
(I zde, zhodnotíme-li přízvuk a jeho příčinu, bude jasné, že se
jedná o hendekasylab.)263
263 Dante se snaží vysvětlit, že provensálský a francouzský dekasylab
s poslední slabikou přízvučnou odpovídá hendekasylabu s přízvukem na
předposlední slabice. Přízvuk na poslední slabice je příznačný pro jazyky
oc a oil, zatímco v jazyce si převažuje paroxytonon (slovo s přízvukem
na předposlední slabice) a poslední přízvuk v hendekasylabu odpovídá
vždy desáté slabice. Hendekasylab je v italské poezii skutečně
jedenáctislabičný pouze tehdy, je-li zakončen paroxytonem. Je-li poslední
slovo verše oxytonon (slovo s přízvukem na poslední slabice), má
hendekasylab ve skutečnosti pouze deset slabik, a naopak, končí-li verš
proparoxytonem (slovem s přízvukem na třetí slabice od konce), je reálný
počet slabik v hendekasylabu dvanáct.
264 K němu srv. De vulg. eloq. 1,9,3, kde je citována tatáž kancona.
Dante připomíná jeho tvorbu také v 1,15,6; 11,6,6 a 11,12,6.
265 „V šlechetném srdci láskaje a byla.“ (Přel. J. Vladislav.)
266 Guido delle Colonne (1.-2. pol. 13. stol.) byl vysokým hodnostářem
na dvoře Friedricha II. Dante jej nazývá „soudcem z Messiny“. Srv.
též De vulg. eloq. 1,12,2; 11,6,6.
267 „Lásko, jež dlouho jsi mě trápila.“
Tento úryvek je citován též v De vulg. eloq. 1,12,2.
268 Rinaldo ďAquino (zemřel kol. r. 1280); jeho totožnost je nejistá.
Je autorem slavné kancony o odjezdu na křížovou výpravu. Srv. též De
vulg. eloq. 1,12,8.
269 „Za něžnou láskou jdu tak zvesela.“
Týž úryvek je citován i ve De vulg. eloq. 1,12,8.
270 O Cinovi se Dante zmiňuje velmi často jako o významném představiteli
sladkého nového stylu (De vulg. eloq. 1,10,4; 1,13,3; 1,17,3;
11,2,9).
271 „Již nedoufám, že ještě někdy pro mou čest.“ Tento verš je zdánlivě
dvanáctislabičný; platí však, že slova jako mio, tuo apod., kde vedle
sebe stojí dvě samohlásky, z nichž první je přízvučná, platí v metrice
většinou za jednoslabičná.
272 Tj. Dante sám.
273 „Lásko, jež svou sílu čerpáš z nebes.“
Pokud jde o počet slabik ve verši, viz pozn. 271. Tato kancona je citována
též v De vulg. eloq. 11,11,7.
Guido Guinizelli:264
AI cor gentil repara sempře amore.265
Soudce delle Colonne z Messiny:266
Amor, che lungiamente m’ái menato.26'1
Rinaldo ďAquino:268
Perfino amore vo si letamente.269
Cino da Pistoia:270271
Non spero che giá mai per mia salute.221
Jeho přítel:272273
Amor, che movi tua vertu da cielo.222
136 137
O rodnémjazyce, 11,6De vulgari eloquentia, 11,6
(5) Et licet hoc, quod dictum est, celeberrimum carmen, ut
dignum est, videatur omnium aliorum, si eptasillabi aliqualem
societatem assumat, dummodo principátům obtineat, clarius magisque
sursum superbire videtur. Sed hoc ulterius elucidandum
remaneat. Et dicimus eptasillabum sequi illud, quod maximum
est in celebritate. (6) Post hoc pentasillabum et deinde trisillabum
ordinamus. Neasillabum vero, quia triplicatum trisillabum
videbatur, vel nunquam in honoře fuit, vel propter fastidium
absolevit. (7) Parisillabis vero propter sui ruditatem non utimur
nisi raro; retinent enim náturám suorum numerorum, qui numeris
imparibus, quemadmodum materia formě, subsistunt.
(8) Et sic recolligentes predicta endecasillabum videtur esse
superbissimum carmen, et hoc est, quod querebamus. Nunc autem
restat investigandum de constructionibus elatis et fastigiosis
vocabulis et demum, fustibus torquibusque paratis, promissum
fascem, hoc est cantionem, quo modo viere quis debeat, in-
struemus.
6
(1) Quia circa vulgare illustre nostra versatur intentio, quod
nobilissimum est aliorum, et ea, que digna šunt illo cantari, discrevimus,
que tria nobilissima šunt, ut superius est astructum, et
modům cantionarium selegimus illis, tanquam aliorum modorum
summum, et ut ipsum perfectius edocere possimus, quedam iam
preparavimus, stilum videlicet atque carmen, nunc de constructione
agamus.
(5) Ačkoli se zdá, že verš, o kterém jsme mluvili, je po zásluze
ze všech nejproslulejší, povznese se snad ještě výše a jasněji,
ocitne-li se v sousedství verše sedmislabičného, avšak jedině pod
podmínkou, že bude v převaze. Vysvětlení tohoto jevu však odložíme
na pozdější dobu.274 Nyní řekněme jen tolik, že sedmislabičný
verš co do proslulosti následuje po verši jedenáctislabičném,
který je nejslavnější. (6) Za něj řadíme verš pětislabičný
a pak trojslabičný. Naopak verš devítislabičný - snad proto, že
působí jako trojnásobný trisylab - nikdy nebyl ve velké vážnosti,
nebo přestal být pro svou jednotvárnost užíván.275 (7) Veršů
o sudém počtu slabik užíváme pouze výjimečně, a to pro jejich
těžkopádnost:276 uchovávají si totiž povahu sudých čísel, která
stojí níže než čísla lichá, stejně jako látka stojí níže než forma.
274 Srv. De vulg. eloq. 11,12,3 nn.
275 V tvorbě stilnovistů se devítislabičné verše nevyskytují. Najdeme
je u Guittona ďArezzo (Dante ho ve svém díle možná také proto odsuzuje,
srv. De vulg. eloq. 1,13,1; 11,6,8) a Iacopa da Lentini, dále pak též
u básníků okcitánských a francouzských.
276 Výjimku tvoří pouze verš osmislabičný, který je třetím nejužívanějším
veršem sicilských básníků (po hendekasylabu a verši sedmisla-
bičném).
277 Srv. dvě předcházející kapitoly.
(8) Shrneme-li tedy vše, co jsme řekli výše, je nejvznešenějším
veršem zjevně hendekasylab: a to je to, co jsme hledali. Nyní
zbývá pátrat po vzletných vazbách a znamenitých slovech a nakonec,
když budeme mít připraveno dříví i provazy, naučíme
vás, jak je třeba svázat slíbenou otýpku, tedy kanconu.
6
(1) Naše pozornost se tedy soustředí na brilantní jazyk, který
je ze všech nejvznešenější. Vymezili jsme již témata, která jsou
hodna, aby byla tímto jazykem opěvována, což jsou jsou ta tři
nejvznešenější, jak bylo svrchu doloženo, dále jsme pro ně zvolili
formu kancony, neboť ta je ze všech forem nejvyšší, a protože
jsme již dříve - abychom o tomto jazyce byli s to podat co
nejdůkladnější poučení - probrali i některé prvky, totiž styl
a verš,277 pojednejme nyní o větné vazbě.
138 139
De vulgari eloquentia, 11,6 O rodnémjazyce, 11,6
(2) Est enim sciendum, quod constructionem vocamus regulatam
compaginem dictionum, ut Aristotiles phylosophatus est
tempore Alexandři. Šunt enim quinque hic dictiones compacte
regulariter et unam faciunt constructionem. (3) Circa hanc quidem
prius considerandum est, quod constructionum alia congrua
est, alia vero incongrua. Et quia, si primordium bene discretionis
nostre recolimus, sóla suprema venamur, nullum in nostra venatione
locum habet incongrua, quia nec inferiorem gradům bonitatis
promeruit. Pudeat ergo, pudeat ydiotas tantum audere deinceps,
ut ad cantiones prorumpant. Quos non aliter deridemus,
quam cecum de coloribus distinguentem. Est, ut videtur, congrua,
quam sectamur.
(4) Sed non minoris difficultatis accedit discretio, priusquam
quam querimus, actingamus, videlicet urbanitate plenissimam.
Šunt etenim gradus constructionum quamplures: videlicet insipidus,
qui est rudium, ut Petrus amat multum dominam Bertám.
(5) Est et pure sapidus, qui est rigidorum scolarium vel magistrorum,
ut Piget me cunctis pietate maiorem, quicunque in
exilio tabescentes patriam tantum sompniando revisunt. Est et
sapidus et venustus, qui est quorundam superficietenus rethoricam
aurientium, ut Laudabilis discretio marchionis Estensis et
sua magnificentia preparata cunctis illum facit esse dilectum.
(2) Je třeba vědět, že „větnou vazbou“ nazýváme uspořádané278279spojení
slov, např. Aristotiles phylosophatus est tempore
Alexandři.219 Jedná se tu o pět slov spojených podle pravidel,
která tvoříjednu větnou vazbu. (3) Pokud jde o větné vazby, musíme
si nejprve uvědomit, že některé z nich jsou náležité,280 jiné
nenáležité. A poněvadž - připomeneme-li si naše původní rozlišení281
- pátráme pouze po věcech největších, nemají v našem
pátrání místo vazby nenáležité, neboť ty nedosahují ani nejnižšího
stupně jakosti. A tak ať se stydí, jen ať se stydí nedoukové,
kteří mají stále dost opovážlivosti pouštět se do kancon; vysmějeme
se jim jako slepci, který hodlá rozeznávat barvy. Je tedy
jasné, že to, co sledujeme, jsou vazby náležité.
278 Tj. sestavené podle gramatických pravidel.
279 „Aristotelés pěstoval filosofii za časů Alexandrových.“ Je to příklad
jednoduché věty s přímým pořádkem slov, tj. větné členy jdou za
sebou v pořadí podmět, přísudek, rozvíjející větné členy.
280 Tj. správné nejen po stránce gramatické, ale i po stránce významo­
vé.
281 Přidržujeme se Mengaldova čtení discretionis; Marigo na stejném
místě uvádí tvar disgressionis (disgressio, „odbočka“).
282 Zde Dante uvádí příklady různých „náležitých“ konstrukcí, a to od
nejjednodušších, tj. prostých, gramaticky správných vyjádření, až po ty
nejsložitější, které jsou „vyšperkovány“ různými řečnickými ozdobami
(ornatus difficilis').
(4) Dříve však, než se dostaneme k vazbám, které hledáme, tj.
k těm po všech stránkách elegantním, přidává se další, neméně
obtížné rozlišení. Existují totiž vazby několika stupňů:282 Za prvé
stupeň neobratný, který je vlastní osobám nevzdělaným, např.:
Petrus amat multum dominam Bertám.232 (5) Dále máme stupeň
prostě obratný, používaný žáky a učiteli, kteří se přísně drží pravidel,
např.: Piget me cunctis pietate maiorem, quicunque in exilio
tabescentes patriam tantum sompniando revisunt.234 Dále je
to stupeň zároveň obratný i půvabný, vlastní tomu, kdo má alespoň
povrchní znalosti řečnictví, např.: Laudabilis discretio marchionis
Estensis et sua magnificentia preparata cunctis illum
facit esse dilectum.235 A konečně existuje i stupeň obratný, pů-
283 „Petr velmi miluje paní Bertu.“ Školský příklad věty bez jakýchkoli
rétorických ozdob, slovosled odpovídá přirozenému pořádku (ordo
naturalis).
284 „Mně, jenž jsem soucitnější než kdo jiný, je líto všech, kdož strádajíce
ve vyhnanství vlast toliko ve snách navštěvují.“ Latinská věta je
rozčleněna rytmickými klauzulemi (cursus planus - pietate maiorem,
sompniando revisunt; cursus velox - exilio tabescentes~).
285 „Chvályhodná rozvážnost markraběte ďEste a jeho pohotová velkorysost
způsobují, že je u všech oblíben.“ Jedná se o antifrázi, tedy vyjádření
ironické, neboť markrabětem ďEste je nenáviděný Azzo VIII.
(k tomu srv. De vulg. eloq. 1,12,5). I zde se objevují rytmické klauzule
141
140