Äfc*án ze San Franciska
Pán ze San Franciska — jeho jméno si v Neapoli ani na Capri nikdo nezapamatoval —■ jel na celé dva roky do Starého světa, se ženou a s dcerou, jen proto, aby se rozptýlil.
Byl pevně přesvědčen, že má plné právo na odpočinek a na zábavu, na dlouhé a komfortní cestování a kdo ví nač ještě. K takovému přesvědčení ho opravňovalo předně jeho bohatství a pak to, že teprve objevoval život, ačkoli už mu bylo padesát osm let. Do té doby nežil, jen existoval, pravda, ne zrovna špatně, ale přece jen všechny své naděje skládal v budoucnost. Pracoval bez oddechu — Číňané, které najímal na práci po celých tisících, dobře věděli, co to znamená! — a nakonec shledal, že už vydělal dost, že už se skoro vyrovnal těm, které si kdysi vzal za vzor, a rozhodl se, že si odpočine. Lidé, kc kterým patřil, začínali obvykle okoušet rozkoše života cestou do Evropy, do Indie nebo do Egypta. Spolehl se na ně a napodobil je. Samozřejmě že chtěl za léta práce odškodnit především sebe; přesto však byl rád, že s ním jede žena i dcera. Jeho žena nikdy nevynikala obzvláštní vnímavostí, ale všechny starší Američanky jsou přece vášnivé cestovatelky. A pokud jde o dceru, dospívající a trochu nemocné děvče, pro tu bylo cestování přímo nutné: nemluvě o tom, že prospívá zdraví, cožpak na cestách nedochází k štastným setkáním? Někdy člověk sedí u stolu nebo si prohlíží fresky s miliardářem.
Cestovní plán, který pán ze San Franciska vypracoval, byl rozsáhlý. V prosinci a v lednu se hodlal pokochat sluncem jižní Itálie, památníky minulosti, tarantelou, serenádami potulných zpěváků a tím, pro co mají lidé v jeho letech zvlášt jemný cit — láskou
mladičkých Neapolitánek, třeba ne tak docela nezištnou; karneval chtěl strávit v Nizze a v Monte Carlu, kam sc v té době sjíždí nej-vybranější společnost — ta, na které závisí všechna blaha civilizace: střih smokinků i pevnost trůnů, vypovídání válek i prosperita hotelů— z níž jedni se náruživě oddávají závodům automobilů či plachetnic, druzí ruletě, třetí tomu, co se obvykle nazývá flirtem, a čtvrtí — střílení holubů, kteří tak nádherně vzlétají z parčíků nad smaragdovým trávníkem, na pozadí moře, majícího barvu pomněnek, a vzápětí se už svíjejí na zemi jako bílé chomáčky,- začátek března chtěl věnovat Florencii, k utrpení Páně přijet do Říma a vyslechnout tam Miserere; v jeho plánu byly Benátky i Paříž, býčí zápasy v Seville i koupání na anglických ostrovech, Athény i Konstantinopol, Palestina i Egypt, a také Japonsko — to samozřejmě až na zpáteční cestě. . . A ze začátku se všechno dařilo výtečné.
Byl konec listopadu, až do Gibraltaru museli plout hned v ledové mlze, hned ve vlhké sněhové bouři; pluli však zcela zdárně. Cestujících bylo mnoho, parník — proslulá Atlantida — se podobal obrovskému hotelu se vším příslušenstvím — s nočním barem, orientálními lázněmi a vlastními novinami — a život na něm plynul naprosto pravidelně: vstávali časně při zvucích píštaly pronikavě se rozléhajících po chodbách už v té soumračné hodině, kdy nad šedozelenou vodní pouští teprve pomalu a nevlídně svítalo; oblékli si flanelová pyžama a pili kávu, čokoládu nebo kakao; pak se posadili do mramorových van, zacvičili si pro posílení chuti k jídlu a dobré nálady, ustrojili se do dopoledních úborů a šli k první snídani; do jedenácti hodin bylo zvykem čile se procházet po palubách a vdechovat chladnou svěžest oceánu, hrát shuffleboard nebo jiné hry pro nové povzbuzení chuti k jídlu, v jedenáct  se posilnit obloženými chlebíčky s bujónem; posilněni pak s potěšením čítali noviny a klidně čekali na druhou snídani, ještě vydatnější a pestřejší než byla první; další dvě hodiny zasvětili odpočinku; tou dobou byly všechny paluby posety lehátky, na nichž leželi cestující zabalení do přikrývek, hleděli na oblačné nebe a zpěněné kopce vln, míhající se za zábradlím, nebo sladce podřimovali; v pět hodin je, osvěžené a povyražené, napájeli silným vonným čajem, ke kterému se podávalo cukroví; v sedm ohlašoval signál píštaly to, co představovalo hlavní cíl celé této existence, co ji korunovalo. . . A tehdy pán ze San
122
123
Franciska, mna si ruce nad přílivem životních sil, pospíchal do své nádherné luxusní kabiny, aby se oblékl.
Celé večery zářila poschodí Atlantidy do tmy jakoby ohnivýma, nesčíslnýma očima a množství sluhů pracovalo ve velkých kuchyních, v místnostech, kde se mylo nádobí, a ve vinných sklepech. Oceán, valící se kolem boků lodi, byl hrozivý, ale oni na něj nemysleli, poněvadž pevně věřili, že jej ovládá kapitán, zrzavý, ne-stvůrně veliký a těžkopádný člověk, stále jakoby ospalý, podobající se ve své uniformě se širokými zlatými prýmky obrovité modle, málokdy vycházející mezi lidi ze svých tajemných pokojů; na přídi co chvíli s pekelnou pochmúrností vyla a se vzteklou zlobou ječela siréna, jen málokteří z večeřících však sirénu slyšeli — přehlušovaly ji zvuky skvělého smyčcového orchestru, vybraně a nepřetržitě koncertujícího v mramorovém sále, zabírajícím dvě patra, vystlaném sametovými koberci, slavnostně zalitém světly, přeplněném dekolto-vanými dámami a pány vc fracích a smokincích, urostlými lokaji a ctihodnými vrchními číšníky, mezi nimiž se jeden, ten, který přijímal objednávky výhradně na víno, procházel dokonce s řetězcem na krku jako nějaký lordmayor. Smokink a naškrobené prádlo pána ze San Franciska velmi omlazovalo: štíhlý, nepříliš -vysoký, ne moc elegantní, ale dobře stavěný, do lesku vypulérovaný a patřičně čilý seděl v perlově zlatém jasu tohoto paláce u láhve jantarového johannisbergu, u pohárů a pohárků z nejtenčího skla, u kadeřavé kytice hyacintů. V jeho nažloullé tváři se zastřiženými stříbrnými vousy bylo cosi mongolského, jeho velké zuby blýskaly zlatem plomb a pevná holá hlava starou slonovinou. Bohatě, ale přiměřeně svému věku byla oblečena jeho manželka, velká, rozložitá a klidná žena; složitě, ale lehce a průzračně, s nevinnou intimností — jeho dcera, vysoká, hubená, s velkolepými, nádherne upravenými vlasy, s dechem vonícím po fialkových pastilkách, s nejnčžnějšími, nepatrně zapudrovanými růžovými uhříky kolem úst a mezi lopatkami . . . Večeře sc protáhla přes hodinu a po večeři začínal ve společenském sále tanec, při němž muži — mezi nimi, samozřejmě, i pán ze San Franciska — se zkříženýma nohama, na základě nej novějších burzovních zpráv, rozhodovali o osudech národů, do malinové červeně se okuřovali havanskými doutníky a napájeli likéry v baru, kde byli zaměstnáni negři v červených kamizolách a s bělmy, podobajícími se oloupaným, na tvrdo vařeným vejcím. Oceán se s hukotem valil kolem
boků lodi jako černé hory, vichřice mocně fičela v nabobtnalém ráhnoví, parník se celý otřásal, jak zápasil s ní i s těmi horami — jako pluh rozhrnoval do stran jejich houpavé, co chvíli se vzdouva-jící a jako zpěněné ohony do výšky vylétající spousty, ve smrtelném stesku naříkala mlhou dušená siréna, krutou zimou křehli a z vysilujícího vypětí pozornosti třeštili strážní ve své věži, pochmurným a žhavým útrobám pekla, jeho poslednímu, devátému kruhu se podobalo ponořené břicho parníku, v němž tlumeně řehtala obrovská topeniště, požírající svými rozžhavenými jícny haldy kamenného uhlí, s rachotem do nich vrhaného lidmi zalitými žíravým a špinavým potem, do pasu nahými a znachovělými plamenem; ale tady, v baru, přehazovali bezstarostně nohy přes opěradla křesel, usrkávali koňak a likéry, vznášeli se ve vlnách pikantního kouře, v tanečním sále všechno zářilo a rozlévalo světlo, teplo a radost, páry se hned otáčely při valčíku, hned prohýbaly při tangu — a hudba, v jakémsi příjemně nestydatém smutku prosila stále jen o jedno a totéž. . . V zástupu těchto vynikajících lidí byl jakýsi velký boháč, vyholený, dlouhý, podobný prelátovi, ve staromódním fraku, byl tam proslulý španělský spisovatel, byla tam po celém světě známá krasavice, byl tam půvabný milenecký pár, který všichni zvědavě pozorovali a který neskrýval své štěstí: on tančil jenom s ní, a všechno na nich bylo tak jemné a kouzelné, že včdčl jen sám kapitán, že je to pár najatý Lloydem, aby si hrál na lásku za pěkné peníze, pár, který už se dávno plaví jednou na té, jednou na oné lodi.
V Gibraltaru všechny potěšilo slunce, připomínající předjaří; na palubě Atlantidy se objevil nový cestující, který se stal středem všeobecné pozornosti — inkognito cestující korunní princ jednoho asijského státu, malý, naprosto nevýrazný človíček se širokými tvářemi, štěrbinovítýma očima pod zlatými brýlemi, poněkud nepříjemný tím, že mu velké černé vousy plihly jak mrtvole, vcelku však milý, prostý a skromný. Ve Středozemním moři znova zavanula zima a přihnala se velká, jak paví ocas pestrá vlna, kterou za jasného třpytu a dokonale čistého nebe rozptýlil severák, vesele a zuřivě se ženoucí proti ní. . . Potom, příští den, začalo nebe blednout a obzor se zamlžil: blížila se země, ukázala se Ischia a Capri, dalekohledem už bylo na úpatí čehosi modrého vidět Neapol, navršenou z kostek cukru. . . Mnohé ladies a mnozí gentlemen už oblékli lehké kožíš-
124
125
ky se srstí navrch; zamlklí, vždy šeptem hovořící čínští boys s křivýma nohama, smolnými copy až na paty a s hustými dívčími řasami pozvolna vlekli ke schodištím pokrývky, hole, kufry a neceséry. . . Dcera pána ze San Franciska stála na palubě vedle prince, který jí byl včera večer šťastnou náhodou představen, a předstírala, že soustředěně hledí do dálky, kam jí ukazoval, něco jí přitom vysvětluje, něco jí spěšně a potichu vykládaje; postavou se mezi druhými podobal chlapci, sám o sobě nebyl vůbec hezký a byl podivný — brýle, buřinka, žíně řídkých vousů, podobající se koňským, snědá, jemná kůže, na ploské tváři jakoby napjatá a lehce nalakovaná — ale dívka ho poslouchala se vzrušením a nechápala, co jí povídá; srdce jí v jeho přítomnosti tlouklo nepochopitelným nadšením: všechno, všechno na něm bylo jiné než na druhých — jeho vyschlé ruce, jeho čistá pleť, pod kterou kolovala stará vladařská krev, i jeho evropský, docela prostý, ale nějak zvlášt úpravný oblek v sobě tajil nevysvětlitelné kouzlo. A sám pán ze San Franciska, se. šedými kamašemi na lakýrkách, ustavičně pokukoval po proslulé krasavici, stojící vedle   něho,  vysoké,   překvapivě   stavěné blondýnce s očima podmalovanýma podle poslední pařížské módy a vodící na stříbrném řetízku chcípáckého, křivého a olezlého psíčka, s nímž stále rozmlouvala. A dcera, v jakési nejasné stísněnosti, snažila se ho nepozorovat.
Byl na cestě dost štědrý, a proto pevně věřil v horlivost všech, kdo ho krmili a napájeli, od rána do večera mu sloužili a předem se snažili uhodnout jeho nejmenší přání, starali se o jeho čistotu a klid, tahali jeho věci, objednávali mu nosiče a dopravovali jeho zavazadla do hotelů. To se dělo všude během plavby a mělo to pokračovat i v Neapoli. Neapol se zvětšovala a blížila, hudebníci, blýskající mědí dechových nástrojů, shromáždili se už na palubě a najednou všechny ohlušili vítězoslavnými tóny pochodu, obr kapitán v slavnostní uniformě se objevil na svém můstku a jako milostivý pohanský bůh přívětivě zamával, cestujícím na pozdrav —a pánovi ze San Franciska, stejně jako druhým, se zdálo, že jen pro něho hřmí ten hrdý americký pochod, že to jemu gratuluje kapitán k štastnému doplutí. A když konečně Atlantida veplula do přístavu, opřela se o nábřeží svou mnohaposchodovou horou, posetou lidmi, a zarachotily schůdky — kolik vrátných a jejich pomocníků v čepicích se zlatými portami, kolik všelijakých obchodních zástupců, po-
f sky:
j „Go away! Via!"*
1 Život v Neapoli začal hned plynout podle obvyklého rozvrhu:
časně ráno — snídaně v zešeřele jídelně, málo slibující nebe a tlupa průvodců u dveří vestibulu; potom první úsměvy teplého narůžo-vělého slunce, z balkónu, vyčnívajícího ve výšce, pohled na Vesuv až k úpatí obalený zářivými jitřními parami, na perlově stříbrné vlny zálivu a jemný obrys Capri na obzoru, na vychrtlé oslíky zapražené do dvoukolek a klusající dole po nábřeží, na řady bezvýznamných vojáčků, pochodujících kamsi s živou a vyzývavou muzikou; potom — nástup do automobilu a pomalá jízda lidnatými, těsnými a šerými chodbami ulic, mezi vysokými domy s mnoha okny, prohlídka mrtvolně čistých a rovnoměrně, příjemně, ale smutně, jakoby sněhem ozářených muzeí nebo chladných, voskem vonících kostelů, 1       ve kterých je to všude stejné: velebný vchod, zakrytý koženým závěsem, a uvnitř—nesmírná pustota, mlčení, tiché plamínky sed-!       miramenných svícnů, rudnoucí v pozadí na oltáři, ozdobeném kraj-I       kami, osamělá stařena mezi tmavými dřevěnými lavicemi, kluzké I       náhrobní kameny pod nohama a čísi „Snímání z kříže", zaručeně <       slavné; v jednu hodinu — přesnídávka na hoře San Martino, kam \       se k polednímu sjíždí množství vynikajících lidí a kde se dceři pána ze San Franciska jednou div neudělalo špatně: zdálo se jí, že v sá-:      le sedí princ, třebaže dávno věděla z novin, že je v Rímč; v pět — čaj v hotelu v slavnostním salónu, kde tak krásně hřejí koberce a j       rozpálená kamna; a tam pak znova přípravy k večeři, znova moc-|      ný, pánovitý třesk gongu ve všech poschodích, znova dlouhé řady I       dekoltovaných dam, šustících po schodištích hedvábím a odrážejících se v zrcadlech, znova dokořán a pohostinně otevřený palác jídelny, červená sáčka hudebníků na pódiu a černý zástup lokajů kolem vrchního číšníka, s neobyčejným mistrovstvím nalévajícího na talíře hustou růžovou polévku. . . Večeře zase tak oplývaly pokrmy a víny, minerálními vodami, moučníky a ovocem, že kolem jedenác-
* Jdi pryč! (angl.) Vypadni (ital.).
126
127
té večer roznášely panské clo všech pokojů kaučukové nádoby s horkou vodou na ohřátí žaludků.
Prosinec se však toho roku příliš nevydařil: vrátní, když s nimi rozmlouvali o počasí, jenom provinile krčili rameny a bručeli, že takový rok ještě nepamatují, třebaže to dávno nebyl první rok, kdy byli nuceni bručet a odvolávat se na to, že „všude je to nějaké špatné": na Riviéře nebývalé lijáky a bouřky, v Athénách sníh, Etna je také celá zasypaná a za nocí září, z Palerma turisté utíkají, aby se zachránili před krutou zimou. . . Jitřní slunce den co den klamalo: po poledni se obvykle zešeřilo a začalo pršet, stále hustěji a chladněji; to pak palmy u vjezdu do hotelu se leskly jako plechové, město se zdálo dvojnásob špinavé a těsné, muzea nadmíru jednotvárná, doutníkové oharky obtloustlých drožkářů v gumových, jako křídla se rozlétajících pláštěnkách — nesnesitelně smradlavé, energické práskání jejich bičů nad herkami s vyhublými šíjemi — jasně falešné, boty signorů, přehazujících tramvajové výhybky — strašné, a ženy s černými, prostovlasými hlavami, čvachtající se za deště v blátě — šeredně krátkonohé; o vlhkosti a zápachu shnilých ryb od moře, pěnícího se u nábřeží, není třeba ani vykládat. Pán a paní ze San Franciska se začali každé ráno hádat, jejich dcera jednou chodila bledá a bolela ji hlava, jindy zas ožívala, vším se nadchla a pak byla milá a krásná: krásné byly ty něžné a spletité city, které v ní probudilo setkání s nehezkým člověkem, v němž kolovala vznešená krev, protože snad koneckonců nezáleží na tom, co právě probouzí dívčí duši — zda jsou to peníze, zda sláva či urozenost. . . Všichni věřili, že v Sorrentu a na Capri je to jiné -— tam je tepleji, slunce tam víc svítí, tam kvetou citróny, mravy jsou tam lepší a víno přírodnější. A tak se rodina ze San Franciska rozhodla, že se přestěhuje se všemi svými zavazadly na Capri, s tím, že až si je prohlédne, až se projde po kamenech míst, kde stávaly Tiberiovy paláce, až navštíví bájné sluje Modré jeskyně, vyposlechne si abruz-zské zpěváky, kteří se před vánocemi celý měsíc toulají po ostrově a pějí chvály na Pannu Marii, usídlí se v Sorrentu.
V den odjezdu — pro rodinu ze San Franciska tak významný! — nesvítilo slunce ani ráno. Těžká mlha halila Vesuv až do základů a šedla nízko nad olověnými vlnami moře. Capri nebylo vůbec vidět — jako by nikdy na světě neexistovalo. A malým parniěkem, mířícím k němu, to házelo ze strany na stranu tak, žc rodina ze
128
San Franciska ležela nehybně na divanech v ubohé společenské místnosti tohoto parníčku, s nohama zabalenýma do pokrývek a s očima zavřenýma nevolností. Missis trpěla, jak myslela, ze všech nejvíc, několikrát ji to přemohlo docela, zdálo se ji, že umírá, a služebná, která k ní přiběhla s umývadlem — už mnoho let se trmácející po těchto vlnách za vedra i zimy a přesto neúnavná — se jen smála. Miss byla strašně bledá a v zubech držela plátek citrónu. Mister, ležící na zádech, v širokém kabátě a velké čepici se štítkem, celou cestu nerozevřel čelisti; tvář mu potemněla, vousy zbělely, hlava ho silně bolela: poslední dny, vzhledem k špatnému počasí, pil po večerech příliš mnoho a přespříliš se také kochal „živými obrazy'" v některých krčmách. A déšt sekal do drnčících skel, na divany z nich kapalo, vyjící vítr se opíral do stožárů a chvílemi, posílen přihnavší se vlnou, pokládal pánviček úplně na bok, přičemž se pak dole něco s rachotem kutálelo. Při zastávkách v Castellamare a v Sorrentu to bylo trochu lepší, ale i tady to bouřilo hrozně, břeh se všemi svými stržemi, sady, piniemi, růžovými a bílými hotely a pařícími se, kadeřavě zelenými horami poletoval za oknem nahoru a dolů, do lodních boků tloukly čluny, cestující ze třetí třídy vášnivě křičeli, někde, jako kdyby je zabíjeli, se křikem dusilo dítě, syrový, chladný vítr dul do dveří a z bárky, pohupující se pod vlajkou hotelu Royal, pronikavě ječel, ani na chvíli neumlkaje, ráčku-jící kluk, vábící cestující: „Kgoya-al! Hotel Kgoya-al!" A pán ze San Franciska, cítě se —■ jak také bylo jeho věku přiměřené — jako úplný stařec, myslel už se steskem a s nenávistí na všechny ty Royaly, Splen-didy a Excelsiory, i na ty lačné, česnekem páchnoucí lidičky, kterým se říká Italové; při jedné zastávce, když pootevřel oči a zvedl se z divanu, uviděl pod skalnatým převisem spoustu ubohých, skrz naskrz proplesnivěiých kamenných domečků, přilepených jeden k druhému hned nad vodou, vedle člunů, vedle jakýchsi cárů, plechovek a skořicově hnědých sítí, a když si uvědomil, že toto je skutečná Itálie, kterou se přijel pokochat, pocítil zoufalství.. . Nakonec, už za soumraku, začal se jako černá masa hrozivě přibližovat ostrov, při úpatí propíchaný rudými světýlky, vítr se stal měkčí, byl teplejší a voněl, po tichnoucích vlnách, převalujících se jako černý olej, míhali se zlatí hroznýši přístavních luceren. . . Potom najednou zarachotila kotva a s pleskotem žbluňkla do vody, v ústrety se odevšad rozlehly vzteklé výkřiky převozníků — a hned se ulevilo v duši, společenská míst-
9—1346
129
nost zazářila jasněji a zastesklo se po jídle, pití, kouření a pohybu. . . Za deset minut sestoupila rodina ze San Franciska do veliké bárky, za patnáct vyšla na kameny nábřeží, pak se usadila do světlého vagónku a se supáním se rozjela vzhůru po úbočí kolem kůlů na vinohradech, polorozpadlých kamenných plotů a vlhkých, pokrouce-ných, sem tam slaměnými stříškami přikrytých pomerančovníků s lesklými oranžovými plody a tuhými, třpytivými listy, klouzajících dolů, pod kopec, kolem otevřených oken vagónku. . . Italská země po dešti sladce voní a svou zvláštní vůni má i každý z jejích ostrovů!
Ostrov Capri byl ten večer vlhký a tmavý. V těchto místech ale na okamžik ožil, tu a tam se rozzářil. Na vrcholu hory, na stanici lanovky, zase už čekal houf těch, jejichž povinností bylo pána ze San Franciska důstojně přijmout. Přijeli i jiní cestující — ti však nezasluhovali pozornosti — několik Rusů, sídlících na Capri, zanedbaných a roztržitých, s brýlemi a vousy, s vyhrnutými límci obstarožních svrchníčků, a skupina dlouhonohých německých mladíků s kulatými hlavami, v tyrolských krojích a s batohy z hrubého plátna na zádech, nepotřebující žádných služeb, všude se cítící jako doma a naprosto ne štědrá na útratu. Pán ze San Franciska, klidně se stranící těch i oněch, byl však hned zpozorován. Spěšně pomohli vystoupit jemu i dámám a pospíchali před nimi, ukazujíce jim cestu, znova ho obklopili kluci a statné ženy z Capri, které nosí kufry a zavazadla řádných turistů na hlavách. Jejich dreváky zadupaly po malé, takřka operní staničce, nad kterou vlahý vítr rozhoupával elektrické osvětlovací těleso, banda kluků zahvízdala jako ptáci a udělala pár krkolomných kozelců, a pán se San Franciska mezi nimi prošel jako po jevišti k jakési středověké bráně pod stromy slitými vjedno, za kterou se svažovala ke vchodu do hotelu, zářícímu vpředu, hlučná ulička s chomáčkem palmy nad plochými střechami vlevo a modrými hvězdami na černém nebi vpředu nahoře. A znova se zdálo, že na počest hostů ze San Franciska kamenné městečko na skalnatém ostrůvku ve Středozemním moři ožilo, že to oni tak obštastnili a rozradovali majitele hotelu, že jenom na ně čekal čínský gong, který zakvílel po všech poschodích pozváni k večeři, sotva vstoupili do vestibulu.
Majitel, neobyčejně elegantní a mladý člověk, který se jim při uvítání uctivě a vybraně uklonil, pána ze San Franciska na okamžik překvapil; když na něho pohlédl, upamatoval se náhle, že mi-
nulé noci, mezi všelijakou motanicí, která ho ve snu trápila, viděl přesně tohoto gentlemana, nebo někoho, kdo se mu navlas podobal, ve stejném žaketu s okrouhlými šosy a se stejnou, jako zrcadlo učesanou hlavou. Byl udiven a také se na chvilku málem zastavil. Poněvadž ale v jeho duši už velmi dávno nebylo místa ani pro hořčičné semínko jakýchkoli takzvaně mystických citů, údiv ho hned přešel: jen cestou po chodbě hotelu se žertem zmínil o této zvláštní shodě snu a skutečnosti ženě i dceři. Dcera ale na něho v té chvíli pohlédla s obavou: srdce jí náhle stiskl stesk a pocit hrozné osamělosti na tomto neznámém, temném ostrově.
Před krátkým časem odjela z Capri vysoce postavená osobnost — Reis VIL, který zde trávil zimu. A hostům ze San Franciska nabídli právě ta apartmá, ve kterých bydlel. Přidělili jim nejkrásnější a nejzručnější pokojskou, Belgičanku se štíhlou, korzetem zpevněnou postavou a s naškrobeným čepečkem v podobě malé zoubkované koruny, nejstatnějšího lokaje, jak uhel černého Siciliánce s ohnivýma očima, a nejhbitějšího hotelového sluhu, malého a telnatého Luigi-ho, který už ve svém životě prošel mnoho podobných míst. A za minutu na dveře pokoje pána ze San Franciska zlehka zaklepal francouzský vrchní číšník, který se objevil, aby se dověděl, bude-li přicestovalé panstvo večeřet, a v případě kladné odpovědi, o které samozřejmě nebylo pochyb, ohlásil, že jsou dnes langusty, rostbíf, chřest, bažanti a tak dále. Pod pánem ze San Franciska se ještě kymácela podlaha — tak ho ten mizerný italský parníček rozhoupal — beze spěchu však vlastnoručně, třeba nepříliš obratně, zavřel okno, které při vstupu vrchního číšníka bouchlo a z něhož se linula vůně vzdálené kuchyně a mokrých květů v zahradě, a pomalu, zřetelně odpověděl, že večeřet budou, že jejich stolek musí být postaven dál od dveří, uprostřed sálu, že budou pít místní víno, a každému jeho slovu vrchní číšník přisvědčoval v nejrůznějších intonacích, majících ovšem jen jediný význam: že není a nemůže být pochyb o správnosti přání pána ze San Franciska a že budou všechna přesně splněna. Nakonec sklonil hlavu a delikátně se otázal: ,,To je vše, sire?"
A když dostal odpověď v pomalém, protahovaném „yes", dodal, že je dnes u nich ve vestibulu tarantela — tančí Carmella a Giusep-pe, které zná celá Itálie a celý „turistický svět".
„Viděl jsem ji na pohlednicích," řekl pán ze San Franciska nic nevyjadřujícím hlasem. „A ten Giuseppe — to je její muž?"
130
9'
131
„Bratranec, sire." odpověděl vrchní číšník.
Pán ze San Franciska se zarazil, trochu se zamyslel, neřekl však. nic a propustil ho kývnutím hlavy.
A potom se znova začal připravovat jako na svatbu: rozžehl všude žárovky, naplnil všechna zrcadla odrazem světla a lesku, nábytku a otevřených zavazadel, začal se holit, mýt a co chvilku zvonit, ačkoli zároveň se po celé chodbě rozléhalo a vzájemně přehlušovalo jiné netrpělivé zvonění — z pokojů jeho ženy a dcery. A Lui-gi ve své červené zástěře, s lehkostí, která je vlastní mnoha tlustým lidem, dělaje udivené grimasy, které rozesmávaly až k slzám pokojské, pobíhající kolem se smaltovanými kbelíky, se při hlaholení zvonku přivalil jako kulička, zatukal kotníky na dveře a s pokryteckou nesmelostí a uctivostí, přehnanou do hlouposti, se ptal:
,,Ha sonáto, signore?"*
A za dveřmi se ozval neuspěchaný a skřípavý, urážlivě zdvořilý hlas:
„Yes, come in. . .":ř*
Co cítil a nač myslel pán ze San Franciska tento večer, pro něho tak významný? Jako každý, kdo zakusil kolébání lodi, chtěl i on jen hodně jíst, s rozkoší snil o první lžíci polévky, o prvním doušku vína, a dokončoval obvyklou proceduru toalety dokonce v jistém rozčilení, které mu nepopřávalo čas na city a přemýšlení.
Když se oholil, umyl a úpravně si zasadil několik zubů, namočil si zbytky perlových vlasů kolem snědožluté lebky a před zrcadlem si je přihladil kartáči ve stříbrném kování, na silné stařecké tělo, tloustnoucí z překrmování, si navlékl bezové hedvábné triko a na hubené nohy s plochými chodidly černé hedvábné ponožky a plesové střevíce; přidřepnutím vyrovnal černé kalhoty, vysoko vytažené hedvábnými šlemi, a sněhobílou košili s tvrdou náprsenkou, do lesklých manžet zastrčil knoflíky a namáhavě začal pod tvrdým límcem lovit knoflíček u krku. Podlaha se pod ním ještě houpala, konečky prstů ho velmi bolely, knoflíček chvilkami štípal povadlou kůžičku v prohlubni pod ohryzkem, ale on byl vytrvalý a posléze, s očima lesknoucíma se úsilím, celý modrý od přeškrobeného, hrdlo svírajícího límce, dokončil svou práci — a vyčerpaně si sedl před try-
* Zvonil jste, pane? (ital.) ** Ano, vstupte. . . (angl.)
mó, ve kterém se celý odrážel, zatímco ostatní zrcadla jej opakovala v mnoha podobách.
„To je hrozné!" zabručel, skláněje pevnou holou hlavu a nesnaže se ji zvednout, nepřemýšleje o tom, co vlastně je hrozné; potom navykle a pozorně pohlédl na své krátké prsty s podagrickými uzlinami na kloubech, na jejich velké a vypouklé nehty mandlové barvy, a přesvědčeně opakoval: „To je hrozné. . ."
V té chvíli ale hřímavě, jako v pohanském chrámu, zahlaholil po celém domě podruhé gong. Pán ze San Franciska rychle povstal, ještě víc si stáhnul límeček kravatou a břicho úzkou vestou, oblékl smokink, poopravil manžety a znova se na sebe podíval do zrcadla. . . Ta snědá Carmella, svýma nepřirozenýma očima se podobající mulatce, v pestrém kroji, v němž převládá oranžová barva, tančí asi báječné, pomyslel si. Čile vyšel ze svého pokoje, po koberci přešel k vedlejšímu, v němž byla manželka, a hlasitě se zeptal, jak brzo budou hotovy.
„Za pět minut!" ozval se za dveřmi zvonivě a už zas vesele dívčí hlas.
„Výborně," řekl pán ze San Franciska.
A pomalu sešel po chodbách a po schodištích, vystlaných červenými koberci, dolů, hledaje čítárnu. Sluhové, které potkával, se před ním tiskli ke zdi, a on šel, jako by je nepozoroval. Stařena, která se zpozdila k večeři, celá už shrbená a bělovlasá, ale s dekoltáží a ve světle šedých hedvábných šatech, pospíchala jak mohla, byla však směšná jako slepice a po několika krocích ji předešel. U zasklených dveří jídelny, kde se už všichni shromáždili a začali jíst, zastavil se před stolkem, zavaleným krabičkami doutníků a egyptských cigaret, vzal si velkou manilu a hodil na stolek tři liry; na zimní verandě zběžně pohleděl do otevřeného okna: z temnoty ho ovanul jemný vzduch, před očima mu vyvstala koruna staré palmy, vzpínající ke hvězdám své zdánlivě obrovské ratolesti, a dolehlo k němu vzdálené, klidné šumění moře. . . V útulné a tiché čítárně, kde bylo rozsvíceno jen nad stoly, šustil vstoje novinami jakýsi šedivý Němec, podobající se Ibsenovi, se stříbrnými kulatými brýlemi a s šílenýma, užaslýma očima. Pán ze San Franciska se na něho chladně podíval a posadil se do hlubokého koženého křesla v rohu u lampy se zele^ ným stínidlem, nasadil si cvikr, škubl hlavou, protože- ho škrtil lí-> meček, a celý se přikryl plachtou novin. Rychle přelétl titulky něk-
132
133
terých článků, přečetl pár řádek o nikdy nekončící válce na Balkáně a naučeným gestem obrátil noviny — když tu najednou řádečky před ním vyšlehly jako skleněný blesk, krk se mu zkroutil, oči vykulily a cvikr sletěl z nosu. . . Rozpřáhl se dopředu, chtěl se nadýchnout vzduchu — a divoce zachroptěl; spodní čelist mu poklesla a rozzářila celá ústa zlatem plomb, hlava mu sklouzla na rameno a zahoupala se, náprsenka se zbortila jako krabice a celé tělo, svíjející se, podpatky mačkající a shrnující koberec, svezlo se na podlahu v zoufalém zápase s čímsi neznámým.
Kdyby nebyl v čítárně Němec, uměli by v hotelu tu hroznou událost rychle a hbitě utajit, okamžitě by byli pána ze San Franciska odnesli za hlavu a za nohy po zadním schodišti někam dál — a z hostí by se živá duše nedověděla, co natropil. Ale Němec vyběhl s povykem z čítárny a zburcoval celý dům a celou jídelnu. Mnozí vyskakovali od jídla a převrhovali židle, mnozí zbledli a běželi do čítárny, ze všech úst se ozývalo: ,,Go, co se stalo?" — a nikdo neuměl nic vysvětlit, nikdo nic nechápal, protože lidé se dodnes víc než čemu jinému diví smrti a ani za nic jí nechtějí uvěřit. Majitel pobíhal od jednoho hosta k druhému, pokoušel se zadržet prchající a upokojit je překotným ujištováním, že je to všechno jen maličkost, nepatrná mdloba jednoho pána ze San Franciska. . . Ale nikdo ho neposlouchal, mnozí viděli, jak lokajové a sluhové z toho pána strhávali kravatu, vestu, pomačkaný smokink, a z nějakého neznámého důvodu také plesové střevíce z černých, hedvábím potažených nohou s plochými chodidly. A on se ještě zmítal. Vytrvale zápasil se smrtí, ani za nic se nechtěl poddat té, která se na něho tak nečekaně a surově přihnala. Házel hlavou, chroptěl, jako by ho podřezávali, a obracel oči v sloup jako opilý. . . Když ho spěšně odnesli a položili na postel do pokoje číslo čtyřicet tři — do nej-menšího, nejhoršího, nejvlhčejšího a nejchladnějšího pokoje v přízemí na konci chodby — přiběhla jeho dcera s rozpuštěnými vlasy, v rozepjalém župánku, s obnaženými prsy, zdviženými korzetem, a za ní velká, mohutná, k večeři už zcela přichystaná manželka, které hrůzou zkulatěla ústa. Ale to už přestal házet i hlavou.
Za čtvrt hodiny se v hotelu všechno vrátilo do normálních kolejí. Večer však byl nenapravitelně pokažen. Někteří se sice vrátili do jídelny a dovečeřeli, ale mlčeli a tvářili se uraženě, zatímco majitel chodil hned k tomu, hned k onomu, bezmocně a patřičně pod-
rážděn krčil rameny, a cítě se nevinně provinilý, přesvědčoval všechny, že on sám nejlépe chápe, „jak je to nepříjemné", dával slovo, že „udělá vše, co je v jeho silách", aby nepříjemnost zahladil; ta-rantelu bylo nutno odvolat, přebytečné elektrické osvětlení zhasli, většina hostů se odebrala do výčepu piva a chovala se tam tak tiše, že bylo zřetelně slyšet úder hodin ve vestibulu, kde si jen osamělý papoušek hrál před spaním ve své kleci, toporně cosi drmolil a obratně se snažil usnout s nožkou nepěkně zvednutou na horní příčku. . . Pán ze San Franciska ležel na laciné železné posteli pod hrubými vlněnými přikrývkami, na které ze stropu svítilo jediné blikát-ko. Pytlík s ledem mu spadal na mokré a chladné čelo. Zmodralá, už mrtvá tvář postupně vychládala, sláblo chraptivé klokotání, deroucí se z otevřených úst, rozzářených odleskem zlata. To už ne-chroptěl pán ze San Franciska — ten už neexistoval — ale někdo jiný. Zena, dcera, doktor a služka stáli a hleděli na něho. A pak přišlo to, čeho se báli — chroptění ustalo. A pomalu, pomalu, před očima všech se po tváři zemřelého rozlila bledost, jeho rysy začaly jemnět a prosvítat krásou, která mu příslušela už dávno.
Vešel majitel. „Gia ě morto,"* řekl mu šeptem doktor. Majitel s nevzrušenou tváří pokrčil rameny. Missis, které se po lících tiše koulely slzy, k němu přistoupila a nesměle řekla, že nyní je třeba přenést zesnulého do jeho pokoje.
,,Ó nikoli, madame," spěšně, korektně, ale už bez jakékoli líbeznosti, a ne anglicky, ale francouzsky odpověděl majitel, jehož naprosto nezajímaly ty maličkosti, které ted mohli cestující ze San Franciska zanechat v pokladně. „To je naprosto nemožné, madame," řekl a na objasnění dodal, že si jejich apartmá velmi cení a že kdyby splnil její přání, celé Capri by se to dovědělo a turisté by se jim začali vyhýbat.
Miss, která na něho celou dobu nezvykle hleděla, si sedla na židli, přitiskla kapesník k ústům a začala stkát. Missis však slzy ihned vyschly a její tvář vzplanula. Zvýšila tón hlasu, začala si činit nároky, mluvila svým jazykem, a stále ještě nevěřila, že úcta k nim se rozplynula s konečnou platností. Majitel ji zdvořile a důstojně utišil: pokud se madame nezamlouvá hotelový řád, nemůže ji zdržovat; a krutě jí oznámil, že tělo musí být odvezeno zítra za svítá-
* Je mrtev (ital.)
134
135
ní, že už uvědomil policii a že její představitel se objeví co nejdřív a vyřídí nutné formality. . . Madame se ptá, zda je na Capri možno obdržet třeba jen prostou, hotovou rakev? Bohužel není, v žádném případě, a udělat už ji nikdo nestačí. Bude nutno to zařídit nějak jinak... Anglickou sodovku, například, dostává ve velkých a dlouhých bednách... z takové bedny se dají vyndat přihrádky.. .
V noci celý hotel spal. V pokoji číslo čtyřicet tři otevřeli okno — vedlo do rohu zahrady, kde pod vysokou kamennou zdí, posázenou nahoře střepinami skla, rostl zakrslý banán — zhasli světlo, zamkli dveře a odešli. Mrtvý zůstal v temnotě, z nebe na něho hleděly modré hvězdy a ve zdi se zasmušilou bezstarostností zazpíval cvrček ... V matně osvětlené chodbě seděly na okenním rámu dvě pokojské a něco zašívaly. Vešel Luigi, ve střevících a s hromadou šatstva přes ruku.
„Pronto?"* zeptal se starostlivě zvonivým šepotem, ukazuje očima na hrozné dveře na konci chodby. A lehce kývl volnou rukou tím směrem. „Partenza!"** zvolal šeptem, jako by vypravoval vlak; tak se obvykle vyvolává v Itálii na nádražích při odjezdu vlaků — a pokojské, kuckajíce smíchy, opřely se hlavami jedna druhé o rameno.
Potom, měkce našlapuje, šel až ke dveřím, jemně na ně zaklepal, sklonil hlavu na stranu, a polohlasem se co nejuctivěji zeptal: ,.Ha sonáto, signore?"
Pak si stiskl hrdlo, vysunul spodní čelist a skřípavě, pomalu a smutně si odpověděl jakoby z druhé strany dveří: „Yes, come in. . ."
A za svítání, když se za oknem pokoje číslo čtyřicet tři rozjasnilo a vlahý vítr zašustěl v potrhaném listí banánovníku, když se nad ostrovem Capri zvedlo a rozprostřelo modré jitřní nebe, když vrchol Monte Solara jasně a zřetelně zezlátl ve slunci, vycházejícím za dalekými, namodralými horami Itálie, a když šli do práce zedníci, opravující na ostrově cestičky pro turisty — přinesli k pokoji číslo čtyřicet tři dlouhou bednu od sodovky. Netrvalo to dlouho a bedna, mnohem těžší než dřív, tlačila prudce do kolen mladšího vrátného, který ji spěšně odvezl na vozíku s jedním koněm po bílé silnici, kroutící se vpřed i vzad po svazích Capri, mezi kamennými
* Hotovo? (ital.) ** Odjezd! (ital.)
ploty a vinohrady, stále dolů a dolů až k moři. Drožkář, nezdravý člověk se začervenalýma očima, v starém kabátku s krátkými rukávy a v příštipkovaných pantoflích, byl po flámu — celou noc hrál kostky v trattorii — pořád švihal svou silnou, po sicílsku vystrojenou kobylku, která uspěchaně cinkala všelijakými rolničkami, visícími v pestrých vlněných bambulkách na uzdě a na hrotech vysokého měděného sedla, a které z přistřiženého chocholu vyčnívalo nápadně dlouhé, při jízdě, se třesoucí ptačí péro. Drožkář mlčel, deprimován svým flámováním a svými nepravostmi — tím, že do posledního groše v noci prohrál všechny měďáky, kterých měl plné kapsy. Jitro však bylo svěží, na takovém vzduchu, u moře, pod jitřním nebem opojení rychle vyprchává a člověku se rychle vrací bezstarostnost; drožkáře konečně utěšoval i ten nečekaný výdělek, který mu poskytl jakýsi pán ze San Franciska, klepající svou mrtvou hlavou v bedně za jeho zády.. . Parníček, ležící jako chroust daleko dole na jemné a zářivé modři, tak sytě a vrchovatě plnící neapolský záliv, houkal už naposledy — a houkání se ostře rozléhalo po celém ostrově, na němž bylo odevšad vidět každý zákrut, každý vrch a každý kámen, jako kdyby vzduch vůbec neexistoval. U přístavu mladšího vrátného dohonil starší, vezoucí v automobilu miss a mis-sis, celé bledé, s očima zapadlýma od slz a bezesné noci. A za deset minut parníček znova rozvířil vodu a rozběhl se k Sorrentu, ke Castellamare, navždy odvážeje z Capri rodinu ze San Franciska. . . A na ostrově znova zavládl klid a mír.
Na tomto ostrově žil před dvěma tisíci lety člověk, který se beznadějně zapletl do svých surových a špinavých činů, který z jakéhosi důvodu ovládl milóny lidí, sám se zhrozil nesmyslnosti této moci, a ze strachu, že ho někdo úkladně zabije, napáchal nepopsatelné krutosti — a lidstvo si ho navždy zapamatovalo; a ti, kdo dnes rukou společnou stejně nepochopitelně a v podstatě stejně krutě jako on vládnou ve světě, sjíždějí se ze všech končin, aby se podívali na rozvaliny toho kamenného domu, v němž bydlel na jednom z nejstr-mějších srázů ostrova. Toho nádherného jitra všichni, kdož přijeli na Capri právě za tímto cílem, ještě spali v hotelích, třebaže k vratům hotelů už přiváděli malé, jako myšky šedé oslíky s červenými sedly, na které se dnes měli, až se probudí a najedí, znova s námahou vydrápat mladí i staří Američané a Američanky, Němci a Němky, za kterými měly znova běžet po kamenných cestičkách, stále
136
137
nahoru až na vrchol Monte Tiberio ubohé stařeny z Capri, s holemi v žilnatých rukách. Uspokojeni tím, že mrtvého starce, který se také chystal jet s nimi, ale místo toho je jen poděsil připomínkou smrti, už odvezli do Neapole, spali cestovatelé pevným spánkem a na ostrově bylo ještě ticho, krámy ve městě byly ještě zavřeny. Obchodovalo se pouze na trhu s rybami a se zeleninou, na malém náměstíčku, a tam byli samí prostí lidé, mezi nimiž jako vždycky, nemaje nic na práci, stál Lorenzo, vysoký starý převozník, bezstarostný tulák a krasavec proslulý po celé Itálii, který nejednou stál modelem mnoha malířům: přinesl a už také za babku prodal dva hum-ry, které v noci chytil a kteří šustili v zástěře kuchaře, zaměstnaného právě v tom hotelu, v němž nocovala rodina ze San Franciska — a teď tu mohl nerušeně postávat třeba do večera, jako vladař se rozhlížet kolem a upoutávat pozornost svými roztrhanými šaty, hliněnou dýmkou a červeným baretem, posazeným na jedno ucho. A stržemi Monte Solara, po staré fénické cestě, vylámané ve skalách, po jejích kamenných schodech sestupovali do Anacapri dva abruzz-ští horalové. Jeden měl pod koženým kabátem dudy, velký kozí měch se dvěma píštalami, druhý něco, co se podobalo dřevěné šal-maji. Šli — a celá země, veselá, krásná a slunečná, prostírala se před nimi: kamenité hřbety ostrova, který jim skoro celý ležel u nohou, i ta pověstná modř, ve které se koupal, i jitřní páry nad mořem na východě, zářící v oslepujícím slunci, které už palčivě hřálo a stoupalo stále výš a výš, i ty mlhavě lazurové, ještě jitřně neurčité horské masívy Itálie, těch blízkých i vzdálených hor, jejichž krásu je lidské slovo neschopno vyjádřit. V polovině cesty zpomalili krok: nad stezkou, v jeskyni skalní stěny Monte Solara, celá ozářená sluncem, celá v jeho teple a lesku, stála Matka Boží, v sněhobílých sádrových šatech, s vladařskou korunou, do zlatová zarezlou v nepřízni počasí, mírná a milostivá, se zraky pozdviženými k nebi, k věčným a blaženým příbytkům svého syna, třikrát požehnaného. Horalové obnažili hlavy, přiložili k ústům šalmaje a spustili své naivní a pokorně radostné chvály jitru, slunci a jí, neposkvrněné zastánkyni všech trpících na tomto krutém a krásném světě, i tomu, jenž se narodil z jejího života v betlémské jeskyni, v nuzném pastýřském útulku, v daleké zemi Judově. . .
A tělo mrtvého starce ze San Franciska se vracelo domů, do hrobu, k břehům Nového světa. Zakusil mnoho urážek, mnoho lidské
nevšímavosti, celý den strávil putováním z jednoho přístavního skladiště do druhého, a nakonec se dostal na tentýž koráb, na němž ho ještě nedávno s takovou úctou vezli do Starého světa. Ale teď už ho před živými schovávali — v nadehtované rakvi jej spustili hluboko do černého podpalubí. A znova, znova se vydal koráb na svou dalekou cestu po moři. Za noci plul kolem ostrova Capri a jeho světla, pomalu mizející v temném moři, zdála se smutná tomu, kdo se na ně z ostrova díval. Ale tam, na korábu, v jasných, lustry a mramorem zářících sálech, konal se té noci jako obvykle četně navštívený ples.
Konal se i druhou a třetí noc — znova ve zběsilé vichřici, která se proháněla nad oceánem, hučícím jako zádušní mše a valícím se jako smuteční hory se stříbrnou pěnou. Ďábel, který hleděl za korábem, odplouvajícím do nocí a bouře, ze skal Gibraltaru, z kamenných vrat dvou světů, sotva viděl za sněhovou clonou jeho nesčíslné, planoucí oči. Ďábel byl obrovský jako skála, ale koráb s mnoha poschodími a mnoha komíny, postavený pýchou Nového člověka se starým srdcem, byl ještě obrovitější. Vichřice zuřila v jeho ráhnoví a narážela do komínů se širokými hrdly, zbělelých sněhem, on však byl pevný, důkladný, majestátní a — hrozný. Pod nejhořejší střechou osaměle strměly uprostřed sněhových vírů útulné, slabě ozářené pokoje, v nichž, pohroužen do citlivé a neklidné dřímoty, trůnil nad celým korábem jeho ohromný vůdce, podobný pohanské modle. A tam slyšel namáhavé kvílení i vzteklý jekot sirény, dušené bouří, ale uklidňoval se tím, že má nablízku, za stěnou, to, čemu koneckonců ani sám nerozuměl: tu velikou, jakoby obrněnou kajutu, která se co chvíli naplňovala tajuplným hukotem, chvěním a suchým praskotem modrých světel, rozzařujících se a vybuchujících kolem telegrafisty s bledou tváří a kovovým polokruhem na hlavě. A docela dole, v ponořeném břiše Atlantidy, matně se leskly ocelí, modraly párou, vařící vodou a olejem mokvaly tisícipudové obludy kotlů a všelijakých jiných strojů té kuchyně, rozpalované zespoda pekelnými topeništi, v níž se vařil pohyb korábu — tam klokotaly síly, hrozné ve svém soustředění a přecházející až do kýlu, do nekonečně dlouhého sklepení, do okrouhlého tunelu, slabě ozářeného elektrickým světlem, kde se pomalu, s neúprosností, hubící lidskou duši, ve svém olejnatém lůžku otáčel obrovský hřídel vzpínající se v tunelu, podobném jícnu, jako živá nestvůra. Ale vnitřek
138
139
Atlantidy, její jídelny a plesové sály, šuměly hovorem nádherně oblečených zástupů, voněly čerstvými květy a zpívaly smyčcovým orchestrem. A uprostřed tohoto zástupu, uprostřed záře světel, hedvábí, briliantů a obnažených ženských ramen, znova se mučivě svíjel a chvílemi křečovitě k sobě tiskl štíhlý a pružný pár najatých milenců: hříšně skromná, roztomilá dívenka s přimhouřenými řasami a s nevinným účesem, a urostlý mladík s černými, jakoby nalepenými vlasy, bledý od pudru, v nejúchvatnějších lakýrkách a v přiléhavém fraku s okrouhlými šosy — krasavec, podobný obrovské pijavce. A nikdo nevěděl, ani že tento pár už dávno omrzelo pokrytecky se trýznit svým blaženým trápením při nestydatě smutné hudbě, ani že hluboko, hluboko pod nimi stojí rakev, na dně temného podpalubí, uprostřed chmurných a žhavých útrob korábu, namáhavě se prodírajícího temnotou, oceánem a vichřicí...
1915