Kulturní krajina Plocha •Požadavky ke kolokviu: •Pokud možno účast na přednáškách •Zpracování o konkrétním místě/čase/fenoménu v krajině, tyto práce budou prezentovány při exkurzi jihomoravským pohraničím. •Kolokvium NEBO prezentace při exkurzi •Východiskem korpus archivních rešerší (studijní materiály v Isu), kniha Krajina jako dílo, studie o krajině, články vlastivědných časopisů Co vidíme? První vojenské mapování (1764 - 68) - Přímětice, Mapa Přímětic 1750 •Co rozhoduje o utváření krajiny? •Geografie •Způsob hospodaření •Vynaložená energie •Kultura • Krajina, kterou tu lze obsáhnout jedním pohledem, je tak malým obrazem světa, malým uzavřeným celkem, složeným ze všech možných dílů, zajišťujících svým obyvatelům a návštěvníkům bezpečí, obživu a povznesení ducha. Právě rovnováha těchto tří prvků etabluje kulturní krajinu, která je definována (suchopárně, leč výstižně) jako „úspěšná a dlouhodobě udržitelná konverze krajiny prostřednictvím aktivit, provozovaných usedlou lidskou společností, odpovídající s rostoucí silou a rozsahem na výzvy přírody, na vlastní potřeby společnosti a její cíle, a s ohledem na historické okolnosti“. Toto utváření a přetváření krajiny je přímo úměrné tokům materiálu a energie, ať už přírodního či antropogenního původu, dynamika proměn krajiny je tedy přímo úměrná dynamice růstu energie. Proto bývá tradiční kulturní krajina spojována se svou vrcholnou fází v 19. století, kdy už byla většina regionů obhospodařována a lze tedy hovořit o krajině utvářené člověkem, zároveň však ještě hlavní hybnou silou zůstávala hospodářská zvířata, koně a dobytek. Hospodářská zvířata nedávala jen maso, mléko, vlnu či kůži, ale byla hlavním zdrojem energie při obdělávání polí a transportu , a odvíjela se od nich – stejně jako v dobách Říma – i základní plošná jednotka - jitro. Tento vpád energie do krajiny lze dobře zachytit v historických mapách. Pokud se podíváme na první vojenské mapování z let 1764-68, vidíme jasně, že v tehdejší krajině dosud dominují křivky, člověk tedy ustupuje přírodě a respektuje reliéf krajiny, neboť dosud nedisponuje dostatečnou silou, aby krajinu přetvářel razantněji. Krajinotvornými liniemi jsou hřbety kopců, cesty a vodní toky, obojí ovlivňované utvářením terénu a z podstaty věci nerovné či různě zakřivené. Výjimku v organicky rostlé krajině vytváří až přímé linie lesních průseků a bažantnic, jednotlivých dílů polí či mlýnských náhonů, vytvářené s ohledem na potřeby hospodářství. Tyto liniové úseky jsou pravděpodobně prvním jasně viditelným počínající dominancí sil člověka nad silami přírody, vytváří už na mapách z 18. století jasný, byť zatím marginální antropomorfní prvek a je předobrazem stále sílícího tlaku na přizpůsobení krajiny. Křivky x linie •Struktury sídel – plánovaný rastr x přirozené rozrůstání • •Krajina je časoprostor • •Struktury krajiny •Centuriace (limitatio, centuriatio) •Jitro • •Trojpolní systém • Prvním městským urbanistou byl podle Aristotela (Politika ii 8) Hippodamus z Milletu, který mimo jiné naplánoval v polovině 5. stol .př. Kristem nový přístav Pireus, athénský přístav pro Perikla (známý pro veřejné zakázky a zkrášlení města - Akropole, velká hradba chránící město, nechal postavit 8 km hradeb podél silnice mezi přístavem a Athénami). Čtvercový plán - již v egyptských městech v 3. tisícileté před Kristem - mnoho pyramid -cul cities mělo severojižní osu k paláci a východozápadní k chrámu, protínaly se na centrálním náměstí, které bylo spojením a křížením božské a světské moci. Centuriace •Inspirace městským urbanismem – Hippodamův Pireus ruins of Timgad lies on the slopes of the Aures Massif, about 35 km east of the town of Batna, in modern-day Algeria. Built nearly 2,000 years ago, by the Roman Emperor Trajan, the city is laid out in great precision and is one of the best surviving examples of the grid plan used by the ancient Roman city planners. The city was originally founded as a military colony by the emperor Trajan around AD 100, intended to serve as a bastion against the Berbers in the nearby Aures Mountains. It’s original residents were largely Parthian veterans of the Roman army who were granted lands in return for years of service Římské castrum - vojenský tábor, kde žila celá legie, tj. 5 - 6000 mužů. Tábor určený pro menší jednotky byl nazýván castellum (rozdíl mezi hradem a zámkem). • Jedno iugerum - denní orná kapacita volského spřežení. Dvě iugera tvořily jedno heredium (1,25 akru), základní jednotku centuriaCE. 100 heredií tvořilo centurii, 4 centurie tvořily saltus. Hraniční kameny vyznačovaly roh každé cwenturie. Ústředním bodem bylo maximus - místo protínání decumanum (východozápadní osa) a cardo(severojižní osa. Střed města je středem celé krajiny, od umbilicus se odvíjelo odměřování. Od roku 396 před Kristem Řím úspěšně Ager Romanus, postupně kolonizoval. Na rozdíl od jiných societ nebyla kolonizace nechána podnikatelům, hledající levnou půdu, kteru by propachtovaly, ale spíše státu, který zabraná území považoval za veřejnou záležitost. Po anexi nebyly farmy pronajaty jako statky bohatým Římanům, ale staly se soukromým majetkem usedlíků, kteří na nich hospdařili, tzv. coloni. První kolonie byly zakládány primárně k obraně Římských hranic, jejich ekonomoický potenciál začal být reflektován až v polovině 2. stol. před Kristem. Kolem roku 260 před Kristem existovalo na pobřeží Apeninského poloostrova nejméně 8 nevelkých kolonií (kolem 330 usedlíků) , aby chránily vnitrozemské komunity před invazí. Po druhé punské válce (pochod přes Alpy se slony) založil Řím dalších 8 přímořských kolonií a další přímo v Laziu. Nikoliv překvapivě bylo mírně obtížné přesvědčit potenciální nové osadníky, kvůli nebezpečí útoku a málo komfortním životním podmínkám. Do roku 100 byly často osidlovány bývalými vojáky, kolonie založené mezi 100 - 30 před Kristem se nazývaly colonia civica a byly zamýšleny pro civilní usedlíky. Kolonie se lišily velikostí i populací - Ostie - přístav římský - zabírala jen 5 akrůNemausus téměř 800 akrů. Někde obdrželi osadníci malý příděl půdy - 1,25 akru, někdy ale bylo soukromé vlastbnictví půdy o rozloze 60 akrů a více . Kolonie měla fungovat jako samosprávná, organizovaná jednotka s jasně definovaným městským centrem a úředním místem, proto bylo zakládání pečlivě řízeno. Poté, co Senát udělil povolení pro založení kolonie, komise tří mužů zaměřila půdu pro příděly jednotlivým osadníkům za použití groma a vytyčily parcely pro jednotlivá povolání. Zemědělksou půdo rozčlenily pomocí centuriace. V systému centurií, formě dělení půdy známé ze severní Afriky, jižní Francie, Istrie a Itálie, byla systém polí plánován podle denní orné kapacity volského spřežení (cca 2523 metrů čtverečních), tzv. jugerum. Dvě tyto jednotky tvořili heredium, 100 heredií tvořilo centurii, čtyři centurie tvořily saltus. Římská centuriazione, je skvělým příkladem přežívání kulturní krajiny. Jitro je plošná jednotka, vypočtená podle plochy, kterou zorá jeden oráč s koněm za jeden den. Staročeské jitro mělo blízko svou rozlohou k římské jednotce – 2 837 metrů čtverečních. Vídeňské jitro, zavedené po roce 1764, mělo plochu 5 765 metrů čtverečních. Centuriace •Souvisí s kolonizací Pravděpodobně 2. století př. Kristem, údolí Po. The pattern of Roman centuriation (probably second century BCE) still preserved in the fields of the Po valley plain near Forum Cornelii (modern Imola, Italy), seen from the air. Reproduced with permission from the British School at Rome Forma Urbis Romae - plán Říma z počátku 3. století, 18 x 13 metrů, připevněný na zeď chrámu Míru (později Kosma a Damián. Kultura je výrazem podřízení se určitému kultu, vzoru, ideál. Úsilí směřuje k jiným cílům, než jsou cíle spjaté s požadavky okamžiku. Kultura je vázána na hodnoty, na to, co je posvátné, nadčasové a zahrnuje také zákazy určité=ho činu. (Mucha, Symboly v jednání). Kultura formuje krajinu i člověka. "Avšak z rolníků se rodí ti nejsilnější mužové a nejzdatnější vojáci; dosahuje se tam nejspravedlivějšího a nejstálejšího výtěžku, který je nejméně vystaven závisti druhých (to je jak od Aristotela - odpor k obchodu); a ti, kdo se zabývají touto činností, mají více než kdo jiný daleko ke špatným myšlenkám. (Cato starší De Agri Cultura.) zušlechťování polí (cultura agri) – dovednost zaměřená k maximálnímu užitku a zisku , který tato soustředěná činost o polní hospodářství může přinést. Vyžaduje jak rozumné promyšlené zacházení s půdou, tak i praktickou dovednost. Duše člověka je úhor, obdělávaný kulturou. Základem toho, k čemu má být člověk zušlechtěn, je určitý ideální obraz, vzor. Obraz může být humanistický nebo náboženský. Pěstování dobrých vlastností požaduje ale také disciplínu a jasnou představu o postupech, jakými lze prosadit vzory chování v komunitě či společnosti. Krajina přetvářená x ponechaná sama sobě •Cato starší – zušlechťování polí (cultura agri) – dovednost zaměřená k maximálnímu užitku a zisku •Cicero - v přeneseném smyslu se pojem zušlechťování uplatnil i při úvahách o člověku a pěstování jeho dobrých vlastností. • •Ideje a od nich odvozené sociální regulativy významně formují krajinný ráz •Obůrová vázanost (Flurzwang) •Občina •Velkokapacitní zemědělství •Nadace • • Rozpad obůrové vázanosti a privatizace občiny vede k fragmentaci krajiny. Pokud do té doby byla Barokní krajina nevzniká revolucí, ale navazuje plynule na krajinu pozdního středověku. Období baroka zdědilo z předchozích etap již etablovaný systém pomyslných linií, rozdělujících zemský povrch a vymezujících práva užívací či práva vlastnická. Zvláště ve zkoumaném prostoru jihomoravské hranice to byl právě pravidelný rastr plužiny, který byl dominantním vjemem při pohledu na krajinu. Krajina byla v tomto období hotovou, avšak velmi variabilní mozaikou. Střídání plodin a polí v rámci trojpolního systému, pastva na úhorech, letnění rybníků, vztyčování a pokládání vinné révy na vinicích, to vše tvořilo v horizontu vesnice okolní krajinu stabilní ve svých hranicích, velmi proměnlivou a různorodou v jednotlivých plochách. Tato cyklicky se proměňující mozaika byla dílem kultury, nikoliv však dílem uměleckým, neboť nebyla tvořena rukou zahradního architekta, ale byla určována užívacími právy, uzemědělskými technikami a zvyklostmi a specifiky jednotlivých částí krajiny. Neutvářely ji tedy umělecké principy, ale pravidla hospodářského života. Obdélníkové tvary polních tratí vyhovovaly rovné orbě brázd, meze mezi jednotlivými tratěmi vytvářely dobře patrné hranice pozemků, linie vlastnických práv vyznačovaly také stromy na hranicích panství, živé ploty zabraňovaly škodám při pastvě dobytka.04 Barokní krajina byla především hospodářskou strukturou: pole, pastviny a louky, doplňované liniemi cest, alejí, mezí, zelených koridorů lemujících vodní toky, hájky a lesy. „Když pole ku konci měsíce srpna / a při počátku září dotčeným způsobem zdělané jest / a lůno země změkčené a zhotovené / rozsívač rozsívá po jitru na zvoraných záhonech obilí, kteréž matka země dychtivě přijímá / a dobře zavláčené zachovává / a deštěm svlažené a oteplené v lůnu svém hřeje a rozšiřuje / aby z něho vytáhla pučící se zelenost.“ jezuita Fischer ve svých Knihách hospodářských (česky roku 1706). •Kultura •Artefakty – věci a znaky, svědčící o tom, že jsme se adaptovali - poznané •Sociální regulativy – chování se podle norem - sdílené •Ideje a komplexy idejí – pohádky, mýty, teorie – trvalé • •Ideje a od nich odvozené sociální regulativy významně formují krajinný ráz •Obůrová vázanost (Flurzwang) •Občina •Velkokapacitní zemědělství •Nadace • • • • Kulturní krajina - je racionální podle potřeb a možností tehdejší společnosti. přizpůsobení cest i ploch terénu a danostem krajiny. S minimem vkladu energie maximum užitku - plochy u řek - louky nebo pastviny, svahy - vinice nebo pastviny. Prostor pro soukromé pěstování - zahrady za domem. Utváření a přetváření krajiny bylo vždy přímo úměrné tokům materiálu a energie, ať už přírodního či antropogenního původu, dynamika proměn krajiny byla přímo úměrná dynamice růstu energie. V dobách před vynálezem motorů na fosilní paliva bylo uspořádání hospodářské půdy uzpůsobeno krajině tak, aby bylo s minimem vložené energie dosaženo maximálního možného výnosu. Loukami se obvykle staly pozemky v okolí rybníků a břehů řek, pastvinami či vinicemi se zase stávaly prudší svahy. Druhé omezení disponování s půdou vyplývalo ze zavedené praxe fungování trojstranného systému hospodaření (často nazývaného trojpolní), který s sebou nesl specifickou sociálně‑hospodářskou organizaci polních prací. Trojpolní systém nepředstavoval jen jeden ze zemědělských postupů využívání půdy, formoval také společenské a ekonomické vazby sedláků k vrchnosti a vazby sedláků mezi sebou. Plužina byla v trojstranném systému rozdělena na tři stabilní části – ozim, jař a úhor, v nichž měli jednotliví sedláci rozptýleny své pozemky. Aby mohl být intenzivně využit celý katastr, museli se sedláci v rámci obce domluvit, co v kterém dílu trojpolního systému zasejí a i když každý obdělával a sklízel na pozemcích, připadajících k jeho hospodářství, musel sít tu plodinu, která byla určena společnou dohodou. Polní práce měly na všech pozemcích stejný začátek i konec kvůli pastvě dobytka. Společná pastva na úhorech byla také důvodem k tomu, aby všechny úhory, jaře a ozimy byly pokud možno na jednom místě.16 Díky tomu systém také usnadňoval společnou pastvu dobytka v celých stádech, která se až do žní mohla pást na části úhoru, po žních na strništích a na pozdní pastvu zbyla strniště po jařinách. Horizont barokní vesnice tedy pravděpodobně netvořila pestrá mozaika drobných dílů úzkých polí s různorodým osetím. Orná půda kolem vesnice byla rozdělena na tři díly – úhor, ozim a jař, osívaných většími plochami stejných plodin tak, aby plochy s jednotlivými plodinami pokud možno ležely vedle sebe. Drobné protáhlé díly jednotlivých usedlostí sice skutečně vytvářely linie, které podélně dělily různé úseky plužiny a které byly obdělávány jednotlivými majiteli, avšak v rámci dohody se na více menších pozemcích různých uživatelů půdy pěstovala jedna plodina. Orná půda poddaných byla rozdělena na polnosti, obhospodařované trojpolním systémem, a na ohraničené záhumenky, resp. zahrady (aby pasoucí se dobytek nenapáchal škodu), kde se pěstovaly hlavně luštěniny, zelí, řepa, tuřín a další zelenina. Tyto záhumenky či zahrady byly vyňaty ze společného hospodaření, jejich obdělávání a osévání bylo zcela v rukou držitele usedlosti. • • • • • • • • • • Dyjákovice / Gross Tajax 1824 Na tomtzo snímku vidíme téměř celý katastr obce Hnanice, s velkým podílem občiny pastvin i lesa. Hnanice / Gnadlersdorf 1824 • • 1847 Pokud ve druhém čtvrstoletí 19. století měla parcelace občiny velkou dynamiku, ve třetí čtvrtině 19. století zůstává rozsah občiny nezměněn, mění se však využití ploch (zarůstá lesem) 1876 1952 2017 Indikační skici stabilního katastru 1824 zdroj https://www.mza.cz/indikacniskici/ Jak se hospodařilo s občinou? Po roce 1852, kdy byla část pastviny Kuhweide rozdělena, a před rokem 1876 Jaroslavice / Joslowitz 1824-30 Indikační skici stabilního katastru 1824 zdroj https://www.mza.cz/indikacniskici/ Jak se hospodařilo s občinou? I v rámci obůrové vázanosti ale mohlo docházet k značným změnám v hospodaření, resp v pěstování různých plodin. Tlak trhu na zvětšování obdělávaných ploch. Tlak trhu na zvětšování obdělávaných ploch. Stromy, defragmentace Existence rybníků v krajině byla od jejich prvopočátků primárně ekonomická. Rybníky tvořily v kulturní krajině novověku vysoce efektivní hospodářskou jednotku, jejíž výnosy tvořily podstatnou část celkových výnosů panství, díky vysoké poptávce po rybách a díky nízkým nákladům na provoz rybničního hospodářství. Jakkoliv rybníky již od středověku plnily řadu funkcí – odvodňovaly krajinu, „zamořenou přebytečnými a stojatými vodami“ , zadržovaly nadbytečnou vodu v dobách jarního tání či letních přívalů, poháněly kola vodních mlýnů, zadržovaly úrodnou náplavu z okolních luk a polí, sloužily jako zásobárna vody v období sucha a jako napajedla pro dobytek - hlavním důvodem jejich budování byl zisk z prodeje ryb. Zdroj zisku x zajištění obživy •Specializace – rybníky, vinice, pastviny • •„Na velkých statcích není nic tak výnosného, jako ony [rybníky], co by mohlo být pramenem stejného bohatství.” … Podle Viléma z Pernštejna výnosy z rybníka jsou vyšší než výnosy „sena, ječmene a zeleniny”. A navíc, „rybníky nevyžadují ani tolik práce, ani nákladů jako ostatní hospodářství, a že jsou nejméně vystaveny škodám z nepříznivého počasí. Posléze byly to především rybníky, jež mi otevřely cestu k majetku, který dnes, jak vidíte, mám; i dnes mi dávají hojný zisk.“ Jan Dubravius, De Piscinis Libri V •Od 14. století se v Čechách a na Moravě prudce rozvíjí rybniční hospodářství. • Proč stoupá cena kaprů, ačkoliv rybníků přibývá? • Výnosy z plochy rybníka jsou vyšší než u sena ječmene a zeleniny, nepodléhají příliš výkyvům počasí, obchod byl možný mimo panství a nebyla zde konkurence poddaných. Zatímco v polovině 14. století u nás existoval import mořských ryb, v první polovině 16. století byl český kapr exportován do Německa, V Insbrucku byl Janu Dubraviovi doporučen jako lahůdka místo místního pstruha. O rozvoji rybniční soustavy v této oblasti máme další informace především díky právním dokumentům, neboť vznik rybníků vždy doprovázely četné pře. Zdaleka nejčastějším zdrojem informací jsou tak smlouvy mezi majitelem rybníka a držiteli dotčených pozemků, a s nimi související právní spory. S budováním rybníků byly spojeny problémy se záborem půdy a spory o náhradu s držitelů dotčených pozemků, jejichž půda byla zaplavena či podmáčena. Záměr louckého opatství vybudovat další rybník mezi Oleksovičkami a Slupí je doprovázen listinou z 5. září 1434, ve které je stanovena výše náhrady poddaným oslavanského kláštera za pozemky, zatopené rybníkem. Podobně po vzniku velkého rybníka klarisek v Hodonicích v letech 1500-1504 máme v první polovině 16. století doložené spory o náhradu za zatopené pozemky. Náhrada za zatopené pozemky byla v tomto případě stanovována s jistým odstupem, odůvodněným snahou zjistit skutečnou míru poškození u přilehlých polí a luk. Hodoničtí poškození vymáhali náhradu ještě v roce 1531 . O náhradu způsobené záplavou rybníka, zřízeného klariskami, se také přihlásil řád křižovníků s červenou hvězdou . Jako jeden z posledních rybníků v oblasti vzniká rozlehlý jaroslavický zámecký rybník, jehož vznik bývá řazen do poloviny 16. století Skutečnost, že se rybníky (zejména menší) často vysoušely či napouštěly podle hospodářské situace , ukazuje na jejich vysokou variabilitu, která se stává jejich hlavní předností. Na mapách prvního vojenského mapování jsou u Hodonic opět zakresleny 4 malé rybníky. Rybníky mohly být poměrně snadno přeměněny na pastvinu, pole či les, zatímco rybniční zařízení zůstalo zachováno a bylo připraveno k dalšímu užití. Tato změna funkce často souvisela s pravidelným letněním, kdy bylo úrodné dno vypuštěného rybníka oséváno obilovinami, ale mohla také reagovat na změnu hospodářských poměrů. Příkladem může být Sedlecký rybník, který byl letněn po více jak dvacet let v období 1694 – 1716 a znovu 1719 – 1721. Předtím i potom však bylo letnění omezeno na jeden rok. Požadavek sušit a osévat rybníka každým devátým rokem mikulovští úředníci zavedli roku 1739 . Výhody rybničního podnikání •Vysoké zhodnocení kapitálu •Nízké provozní náklady, malá pracovní náročnost •Rybniční kaskády – úspory z rozsahu •Obchod s rybami i na dálku (Insbruck) •Variabilita užití půdy • • X •Externality rybníků Mikulovské rybníky založeny v první polovině 15. století, rybník u Sedlece založen 1414-18, Portz během první poloviny století a Šibeniční rybník kolem 1/2 15. století. Sedlecký (Nesyt) nejstarší a později považovaný za nejvýnosnější na Moravě. K nejvýnosnějším rybníkům v našich zemích patřily dlouhodobě rybníky mikulovské (a také lednické), neboť byly oživovány živinami ze splachů z pavlovských kopců a z přilehlých osad, které dávaly těmto rybníkům mimořádnou výživu, bohatou na vápno. Jejich slunná poloha, prodlužující vegetační období, spolu s pravidelným přísunem živin jim zaručovala trvalou výnosnost. Kvalita ryb se také odrážela na ceně, na moravsko-rakouském pomezí se už v 16. století podle Jana Dubravia platí za kopu karpů 2-3krát více, než za kopu ze Slezska. S ohledem na tyto skutečnosti tedy není divu, že rybníkářství tvořilo v roce 1560 největší podíl příjmů režijního hospodaření mikulovského panství s plnými 44% výnosů, kdy jen Nový rybník tvořil 27% příjmů režijního hospodaření. Rybniční výnosy se na celkovém peněžním výnosu panství podílely zhruba z jedné čtvrtiny . Výnos z luk celého panství se rovnal výnosu jednoho rybníka střední velikosti. Ke konci 16. století dosáhly plochy rybníků maxima a stabilizovaly se. Že rybníky stále představují svými výnosy na plochu nejefektivnější podnikání i v 17. století, naznačuje dobová hospodářská příručka Kryštofa Fischera Knihy hospodářské , v níž se uvádí, že „nejpřednější důchod mají panství, na nichž rybníci panují“. V téže době potvrzuje trvalou výnosnost rybníků i hospodářský spis Leopolda Stänzela z Cronfelsu, jehož práce Piscinarium oder Teicht Ordnung z roku 1680 uvádí, že obnovit a udržovat rybník je výnosnější, než provozovat ovčinec. Podle něj dá ovčinec s 1000 ovcí ročně 750 zlatých hrubého užitku, rybník s obsádkou 500 kop dá ročně 800 zlatých čistého užitku (bez štik a vedlejších ryb), a to „skoro bez námahy, jen s nákladem spojeným s jeho výlovem.“ Jako hlavní odbytiště moravských ryb se podle Stänzelova popisu zdá být nejpozději od poloviny 17. století Vídeň . Tento názor dokládají například smlouvy z Mikulova, kde v roce 1683 uzavřel hejtman mikulovského panství Rösner s císařským dvorním porybným dohodu o odkupu ryb z mikulovských rybníků – štiky za 10 zlatých za centýř, kapry za 6 zlatých, líny a okouny apod. za 6 zlatých, přičemž kaprů bude na jeden centnýř 60. Pochvaluje si, že „ještě nikdy nebyl s dvorem uzavřen tak čestný obchod“ . I v roce 1683 představovalo rybniční hospodaření nejvýnosnější odvětví režijního hospodaření panství . Zmínky o prodeji ryb do Vídně i z jaroslavického panství nacházíme i v dokladech poručenství Ferdinanda z Dietrichsteina nad sirotky po hraběti Michalu I. z Althanu v letech 1658 – 1664. Vídeň zůstává odbytištěm i v 18. století • Od poloviny 18. století postupný útlum a v 19. století se započíná proces vysoušení rybníků a jejich přeměna na ornou půdu. Ještě výnosnější však byl velký Zámecký rybník u Jaroslavic, který, podle údajů z Tereziánského katastru, dělal z panství Jaroslavice panství se čtvrtým nejvýnosnějším rybničním hospodařením na Moravě, kterému se nemohly rovnat ani rybniční hospodářství Drnolecka či Mikulovska. I zde však postupně dochází k omezování jeho plochy. V odhadech panství z roku 1799 má rybník již jen 342 jiter, oproti konci 16. století se tak zmenšil téměř o ¼. (oproti 429 jitrům). •Rákosí – krmivo, krytina, palivo (v palírně), plot hřbitovav Hrádkum, •Led – uchováván v ledárnách (Jaroslavice) •Rybniční bahno – hnojivo • •Krajinotvorné prvky •Sádky, mlýny, rybárny, stromořadí, reprezentativní stavby • • Les •Plocha •Výška •Struktura Na Mikulovsku je znám první ucelenější popis lesů z lichtenštejnského urbáře05 z roku 1414, kde je dochován soupis mikulovských a lednických lesů z roku 1384.06 Urbář ukazuje velkou míru odlesnění regionu, nízké stáří a malou hustotu lesů, les byl zapsán jen na katastrech obcí Mikulova, Purkmanic a Bulhar. Středověká kolonizace vedla k rozsáhlému využívání dřeva jako stavebního materiálu i jako paliva a citelně se podepsala na stavu a rozloze lesů ve všech oblastech,07 kde rostla populace i hustota sídelní struktury. V úrodných oblastech se setkáváme s vysokou hustotou sídel, vzdálených v průměru cca 2,5 km, což vedlo k vytlačení zbytků lesů na okraj plužin a do terénních nerovností.08 Tak patrně vypadaly lesy na sklonku středověku i v oblasti mezi Mikulovem a Znojmem. Pravděpodobně zabíraly malé dílčí plochy podél vodních toků, na vyvýšeninách či na krajích plužin a dnešní představě lesa se podobaly jen málo, jednalo se spíše o dřevní porosty s vydupanou hlínou či spasenou trávou. Větší plochy lesa ve zkoumané oblasti mohly tvořit jedině panské lesy, o nichž hovoří nejstarší urbáře, případně lesy městské. V roce 1384 bylo v lichtenštejnských lesích na Mikulovsku a Lednicku stanoveno pravidelné sedmileté obmýtí, z čehož můžeme usuzovat, že lesy byly převážně mladé a nízké a z nich vyrůstaly solitérní vzrostlé stromy. (Obmýtím zjednodušeně rozumíme střední věk stromů, u kterých se předpokládá těžba. Malé úseky řídkých nízkých lesů ve zkouman)ém regionu ani v nejmenším nepřipomínaly potenciálně nebezpečné a nepřehledné hvozdy raného středověku. Jediným vzrostlým lesem na Mikulovsku byl patrně les zvaný Pyleis na Pavlovských kopcích. Ten měl podle urbáře k roku 1384 stáří 18 let a dřevo z něj se podle dobových dokladů hodilo i na sloupy. Jasný obrázek o stavu lesů v okolí Pálavy podává jejich popis z roku 1692, který vyjmenovává přesné počty starých a prostředních stromů (obvykle v počtu desítek a stovek), které vyčnívají z výmladkového porostu ve stáří 3 až 10 let. Les u Horních Věstonic byl ve stáří do 9 let s 50 vzrostlými staršími stromy, les u Perné byl ve stáří do 12 let s 20 starými vzrostlými duby a 200 středními duby, se 30 starými a 100 prostředními osikami. Hustý les byl od středověku chápán také jako hraniční linie, rozmezí dvou světů. Kraj lesa vytvářel pomyslnou hranici mezi krajinou obdělávanou a přehlednou a krajinou nepřehlednou, necivilizovanou. Představoval také hranici mezi kraji či zeměmi, zejména v horských oblastech, kde neproniknutelný hvozd pomáhal hájit zemskou hranici. Tato role hraničních hvozdů je zdůrazněna zejména v Kosmově kronice, kde se píše, že jejich neprostupnost pomáhá chránit Čechy. Popis lesa užívá v Kosmově kronice obraty jako např. „odděluje Čechy od Bavor“ nebo „ohraničuje Čechy“. Srov. Klimek 2014, s. 44. Význam hraničních lesů jako obranného prvku přetrvává přinejmenším do 18. století. V roce 1713 vychází nařízení, podle kterého měly hraniční lesy plnit obrannou funkci a hospodářské využití, zatímco lesy vnitrozemské měly zásobovat Prahu a průmyslové podniky v českých zemích. Podobně jsou zmiňovány lesy v Jeseníkách jako „severní hradba Moravy“ ve zprávě komise zlatohorských lesů z roku 1743. Ibidem s. 148. Kácení v pohraničních lesích ve Slezsku bylo kontrolováno vojenskými úřady z vojenských důvodů také po prohrané prusko‑rakouské válce. Jak moc tato fyzická překážka chyběla na jihu Moravy, svědčí jiné místo z Kosmovy kroniky, které hovoří o tehdejší hranici na Dyji jako o pomezí, které „nerozlučuje od sebe ani hvozd, ani hory, ani žádné jiné překážky, nýbrž jen říčka Dyje, rovinami tekoucí“.22 „Zlí lidé z obojích stran podnikali nočním časem výpravy na protější břeh, aby loupili, odvedli dobytek, pustošili vesnice.“23 Nedostatek lesů v této oblasti proto měla nahradit hustší soustava pomezních hradů,24 která na několik dalších století utvořila v krajině na pomezí Moravy a Rakouska základní dominanty a jejíž linii můžeme sledovat dodnes. Na druhou stranu v okamžiku, kdy do krajiny obdělávané, přehledné a člověkem podmaněné vstupují hrůzy války, chaos a rozvrat zavedených pořádků, stává se les bezpečným útočištěm, místem, kam se lidé utíkají v dobách nepřátelských vpádů, „ukrývají se svými věcmi v lesích a hájích“. V Pálavských vrších se ukrývali vesničané s dobytkem v době turkotatarského vpádu na podzim roku 1663 a v kopcích setrvali nejméně 3 týdny.33 Totéž se opakovalo o 20 let později v době posledního vpádu Uhrů a Turků v roce 1683, kdy poddaní utekli i z opevněného Mikulova, neboť za bezpečnější považovali skrýše v lesích či ve skalách Turoldu.34 Příklad Uherského Brodu, který byl po svém pádu vypálen a vyvražděn, ukazoval nevýhody pobytu ve městě jasně. Kníže Ditrichštejn přesto nabádal měšťany, aby neutíkali pryč, neboť na příkladech z Rakouska se ukázalo, že ti, kteří utekli do lesů, byli dopadeni a pobiti, kdežto život si zachránili ti, kteří se ukryli do bezpečí měst a zámků. V roce 1805 se v lužních lesích ukrývali obyvatelé Mušova i s dobytkem před francouzskými vojsky, táhnoucími ke Slavkovu, stejně jako při jejich návratu, kdy městečkem projížděl i Napoleon. Do lesů se ukrývali i poddaní z okolí Znojma s dobytkem a cennostmi ještě v roce 1809, kdy krajem táhla francouzská vojska. Vesničané se stahovali zejména do údolí Dyje před Znojmem a do polesí Purkrábka. Do lesa (patrně Hoya) chtěli utéci i Dyjákovičtí, avšak francouzští vojáci je dostihli, přinutili k návratu, zabavili jim dobytek a v obci začali rabovat a znásilňovat. Do lesů se schovali i němečtí branci za československé mobilizace v roce 1938.38 Vznikají od 16. století. Co se týče obor, na našem území zaznamenaly svůj rozmach zejména od 15. století. Hlavním důvodem zvelebování starých a zakládání nových obor byly zpočátku patrně ekonomické motivy, zejména ochrana polí před lesní zvěří a snadno dosažitelná zásobárna čerstvé zvěřiny v blízkosti hradů v tuhých zimách a v době nepřízně válečných konfliktů, kdy nebylo možné lovit v lese. Počínaje 16. stoletím byla obora zakládána rovněž jako projev dobového přepychu, k němuž patřil mimo jiné také chov vysoké zvěře v blízkosti panského sídla, a to nejen domácích jelenů, ale také u nás nepůvodních daňků. Tomuto vývoji nasvědčuje i vznik obor na mikulovském panství. První doklad o existenci obory v oblasti jihomoravského pohraničí byl nalezen ve dvou mikulovských urbářích z roku 1560.94 V soupise majetku Adama Ditrichštejna z roku 1590 se mluví o „nové, velmi dobře vystavené tvrzi u Dolních Věstonic, u níž je štěpnice, u tvrze a městečka obora, v níž bylo 70 kusů zvěře“.95 V téže závěti je také zmíněna jelení obora jižně od Mikulova, uprostřed s domkem, dva mlýny „povětrné“ a velká zahrada, uprostřed také s domkem.96 Obora s pěkným letohrádkem je zmiňována také v mikulovském urbáři z roku 1629, a to vedle rozsáhlé ovocné a zelinářské zahrady U Větrných mlýnů.97 Nejrozsáhlejší oborou byla panská obora (Herrschaftlicher Tiergarten) u Mikulova, jež ležela na rakouské straně hranice mezi rybníkem Šibeničník a obcí Kleinschweinbarth. Její vznik není přesně datován, nepochybně je zmíněna v roce 1560 a dále v roce 1590 mezi majetkem Adama Ditrichštejna a poté i kardinála Františka z Ditrichštejna v roce 1629.98 V panské oboře u obce Kleinschweinbarth byli patrně chováni také jeleni, čemuž nasvědčuje zpráva o tom, že obora byla v roce 1665 obklíčena vlky, kteří značně poničili jelení stádo Ke starším oborám Tiergarten a Portz – coby menším ohrazeným plochám lesa – začaly v krajině od přelomu 17. a 18. století přibývat nově také bažantnice. Bažantnice, malý lesík oplocený zdí, je zvláštním krajinným útvarem na pomezí lesa a parku. V oblastech Mikulovska a Znojemska je nalézáme v jednodušší podobě u Hrádku, Jaroslavic a Nesachleb, v parkové úpravě pak u Bohumilic a v tzv. knížecí bažantnici u Mikulova. Charakteristickým rysem bažantnic je geometrický rastr cest, usnadňující lov díky systému průhledů do stran. V oblasti jihomoravského pohraničí vidíme dva různé způsoby vnitřního členění bažantnic – u Mikulova a u Bohumilic jsou bažantnice členěny do osmiramenné hvězdy, která svědčí o promyšleném založení bažantnice jako prostoru člověkem racionálně utvářeného. Vedle tohoto hvězdicovitého rastru můžeme zaznamenat v bažantnicích u Jaroslavic a Nesachleb nepravidelné sítě průseků, připomínající rovné průseky v lesích, jež usnadňují lesní hospodářství. Převzetí nepravidelného geometrického rastru bez centra, ze kterého by bylo vidět do všech krajů ohrazeného prostoru, naznačuje velmi utilitaristické založení, kdy bažantnice vznikne oplocením existující lesní plochy. Přechodnou formu může představovat bažantnice u Hrádku, jejíž pravoúhlý rastr průseků je nápaditě doplněn šikmými průseky s průsečíkem u vstupní brány obory u cesty do Valtrovic.110 Z těchto bažantnic se do dnešních dob dochovaly jen fragmenty, zejména ohradní zdi a vstupy. Ohradní zdi bažantnic bývaly prolomeny branami, často velkoryse pojatými. Reprezentativní vstup do bažantnice se dochoval v Mikulově, torzálně pak v bažantnici u Hrádku. Funkce lesa •Hospodářská •Pastva •Stavební materiál •Topivo •Jiné produkty •Bezpečnostní •Chov •Obory •Bažantnice • Zdroj: Dlouhodobé změny rozlohy lesa v Česku a ve světě. Geografické rozhledy Perspektivní tendence utváření krajiny jsou mimo bažantnic zachovány v podobě stále oblíbenějších alejí, které se v krajině intenzivněji prosazovaly od 16. století jako svébytný mix praktických a estetických funkcí, jak lze vhodně ilustrovat na jednom z prvních příkladů zakládání alejí z Francie, kde se podél cest pěstovaly jilmy, které zkrášlovaly cestu a jejichž dřevo se používalo při výrobě pažeb. První aleje ve Francii doloženy 1540. komunikační linie mohla vzniknout jednak odebráním stromů z jednolité hmoty lesa nebo naopak zasazením linií stromů do volné plochy. Příkladem zasazení stromů do volné krajiny je jedna z nejstarších alejí v českých zemích, Knížecí alej vedoucí z Mikulova do Sedlece.127 Ukázku druhého postupu je možné zaznamenat například v nařízeních z období třicetileté války, kdy patent ze 17. srpna 1640 proti loupežníkům přikazoval, aby „při silnicích, cestách a pásích lesy, porostliny z každej strany na dva provazce se vysekati dali“.128 Podobně se v knize Oculus Domini (1683) od Kryštofa Fischera doporučuje kolem silnic „vedoucích skrz husté lesy, s obou stran, co by kdo kamenem dohodil, stromoví vysekati se má a cesta vyrovnati, aby se loupežníci a petrovští v nich zdržovati nemohli“. Aleje se v krajině objevují stále častěji v 18. století, kdy se také stávají předmětem státního zájmu. Nejpozději v roce 1740 bylo přikázáno vysazovat stromy kolem silnice, a to „k ozdobě krajiny, k pohodlí cestujících, při závějích jako ukazatele cesty a konečně pro užitek ze dřeva“.133 Vzdálenost mezi stromy byla stanovena na 6 sáhů (11,4 m), vysazené stromy měly být přivázány ke kůlu a chráněné proti zvěři.134 Na mapách prvního vojenského mapování není alej samozřejmostí ani u císařských silnic, souvislé řady stromů doprovází cestu z Mikulova přes Mušov k Pohořelicím, ale cesta ze Znojma do Pohořelic je zakreslena bez alejí, u ostatních bočních cest jsou aleje na konci 18. století zachyceny jen ojediněle. Aleje Plán vysušeného jaroslavického rybníka z roku 1837, osázený alejemi. Z roku 1833 se rovněž dochovalo doporučení knížete Ditrichštejna, který zdůrazňoval nutnost vysazovat pásy stromů na místech vypuštěných rybníků, čímž měly být nově kultivované plochy chráněny před vzdušnými proudy, které za chladna brzdily všechen růst.136 Lesem doporučoval osazovat nejen plochy nevhodné pro pole, ale i pozemky dobré půdy. Jako vhodné dřeviny pro ochranné stěny doporučoval topol černý i kanadský a dále břízu s akátem.137 Příkladem této praxe může být nově upravená plocha Jaroslavického rybníka, který byl vysušen, rozdělen na polní tratě a osázen alejemi podél sítě cest. Přes všechna pozitiva, která byla s alejemi dlouhodobě spojována, se počet pravidelných alejí podél cest zvyšoval jen mírně a pravidelné aleje ve zkoumané oblasti jsou stále spíše výjimkou než pravidlem. Hraniční stromy obvykle kvůli své dlouhověkosti a houževnatosti tvořily duby, a vyznačovaly tak hranice, které od sebe oddělovaly jednotlivá panství. Hraniční duby např. vyznačují hranice jezuitských majetků v dokladech z let 1699 a 1713.25 Při vyznačování hranic mikulovsko‑židlochovického panství v letech 1671 až 1672 jsou jako hraniční uvedeny staré duby, polní jilm a vrba,26 hranici mikulovsko‑němčickou vymezují duby, jilmy, topoly, jívy, vrby a osika. 27 Solitérní stromy tak vyznačovaly v krajině zvláště důležité majetkové hranice mezi panstvími či katastry obcí a staly se sice jen symbolickým, avšak jasným a hmatatelným dokladem existujících hranic Nadace •Majetek, vyčleněný pro konkrétní účel Kostelní jmění a beneficium. Kaple sv. ANtonína Paduánského, vysvěcena 1661, doklady o půjčkách v archivu pro roky 1767 - 1775, půjčky na 4%, sumy v rozmezí 2 - 110 zlatých, zástavou vymezené polnosti či vinohrady. Fond E44 Křižovníci Hradiště Stavba kapličky. Obec Hodonice požádala 28.12.1831 o povolení stavby kapličky na místě, kde stála boží muka, která byla v té době ve špatném stavu, což biskupská konsistoř zamítla s odůvodněním, že v obci je kostel, kde mají věřící dostatek příležitostí i k soukromé pobožnosti. Znojemský arcikněz a děkan Antonín Voša postoupil 30. dubna 1832 kapitulní konzistoři žádost a přimlouvá se za její příznivé vyřízení. K žádosti jsou připojeny přílohy, plán zamýšlené kapličky, nákres soch, které v ní budou umístěny, protokol sepsaný 3. března 1832 mezi vrchním úřadem v Louce a zástupci obce Hodonic. Podle tohoto protokolu se obec zavazuje, že na vlastní náklady vystaví kapličku, po 30 let bude z vlastních prostředků hradit všechnu její údržbu, k dosavadnímu udržovacímu kapitálu ve výši 30 zl. přidá ještě dalších 20 zl., takže za 30 let by příslušné úroky mohly kapitál navýšit na 88 zl. 37 kr. Tím bude další údržba kapličky do budoucna zajištěna. Vůči přání obce není žádných námitek jak v ohledu politickém ze strany krajského úřadu, tak v ohledu církevním ze strany faráře. Kaplička je určena pouze k soukromým pobožnostem, aniž by poškodila konání bohoslužeb ve farním kostele. Když v roce 1831 hrozila kraji epidemie cholery, utíkal se lid ve svých prosbách k milosrdnému Bohu, a to nejen ve svém farním kostele, ale také u tzv. morových sloupů a morových kaplí, které vznikly v okolí. Zřízeny byly nové kříže, Boží muka, starší sloupky byly opraveny a na způsob kaplí vyzdobeny novými sochami, zvláště Panny Marie Bolestné a svatých patronů, ochránců proti moru. Tyto sloupky na způsob kaplí, určené k soukromým pobožnostem (až po farních bohoslužbách), byly ve znojemském děkanství u cesty Trenkthorweg směrem na Znojmo v osadě Hatě (v kuracii Dyjákovičky) a na Hradišti v roce 1832 se svolením biskupské konzistoře požehnány. Také Hodonice chtěly vyjádřit svoji vděčnost, že v roce 1831 díky Boží milosti zůstaly cholerové nákazy ušetřeny. Proto se rozhodly na místě, kde stála Boží muka, jimž hrozilo zřícení, postavit kapličku. Do ní chtěly umístit kromě už existující sochy Panny Marie Bolestné také sochu morových patronů. Měl se také založit fond na údržbu kaple. V příloze je plánek této kapličky, doklad o udržovacím fondu a žádost o povolení benedikce kapličky na 30. dubna. Obec předpokládá, že její zbožný úmysl se setká s příznivým přijetím u konzistoře, proto už navezla stavební materiál, sochu Panny Marie nově vyčistila a nechala zvlášť zhotovit dvě nové sochy sv. Šebestiána a sv. Rocha. Ve vší úctě se ohradila proti tomu, že by zvětšení starých Božích muk mělo za cíl zřídit skutečnou kapli a způsobit tím nějakou újmu farním bohoslužbám, a zdůraznila, že jejím záměrem je pouze dodržení staré Grafhammerovy nadace a výraz vděčnosti za Boží ochranu v době panující nákazy. Bohužel přišel konzistorní zákaz - ale stavba je dokončena. Z poslušnosti vůči konzistoři musel děkan všechny žádosti o požehnání kapličky odmítat. Bylo však pro něj velmi bolestné, když 18. dubna v Hodonicích konal vizitaci a tuto kapličku si prohlédl – je jen 14 střevíců dlouhá a 11 střevíců široká. Veřejné bohoslužby se v ní v žádném případě konat nemohou, je ale opatřena třemi velmi důstojnými sochami a přinejmenším každého kolemjdoucího vybízí k modlitbě. Proto se snažně přimlouvá, aby konzistoř změnila své dosavadní stanovisko a k požehnání kaple svolila. Roku 1933 už Dr. Antonín Voša, znojemský děkan a arcikněz zasílá konzistoři žádost obce Hodonice o povolení požehnat novou kapličku, z čehož vyplývá, že ji obec už postavila, i bez souhlasu. Roku 1833 konzistoř sděluje znojemskému děkanovi, že s ohledem na to, že kaple už je postavena, uděluje se povolení požehnat tři sochy umístěné v kapličce. (Diecézní archiv Biskupství brněnského: fond Biskupská konsistoř Brno, i. č. 5 567, sign. H 262, kart. 1 495, Hodonice, kaple, 1832-1834). •Hodonice / Hödnitz (1831) •Nadační kapitál 50 – 88 zl. http://www.baroknikrajinou.cz/sites/default/files/objekty/p1015453.jpg Lokální kaplan Ondřej Heinzel žádal 30. června 1855 konzistoř o povolení požehnat sochu sv. Floriána, kterou pořídil Josef Janka, svobodný syn zemřelého domkaře Františka Janky, první kuchař u c. k. Rakouské paroplavební společnosti. V noci na 15. dubna 1853 přežil ztroskotání lodi na Dunaji u Orsovy a z vděčnosti za záchranu života se rozhodl postavit ve své rodné obci sochu sv. Floriánovi. Nechal ji vytesat do kamene a namalovat u Josefa Arnolda v Mikulově. Je vysoká 4,5 stopy, podstavec má 6 stop. Je opatřena nápisem: Ó, svatý Floriáne, pros za nás u Boha. Připojeno je jméno zakladatele. Dárce se před obecním představenstvem zavázal, že až do smrti bude pečovat o údržbu sochy a potom tato povinnost (jak je stvrzeno reversem) přejde na obec. Děkan Antonín Friedl doporučil 5. července 1855 žádost ke kladnému vyřízení. 1855, července 12., Brno, konzistoř uděluje povolení k benedikci, a to s připomínkou, že revers o údržbě sochy, opatřený náležitým razítkem, má být uložen v kostelní pokladně. (Diecézní archiv Biskupství brněnského: fond Biskupská konsistoř Brno, i. č. 6 222, sign. K 1, kart. 1626, Klentnice (1780-1950)). • •… dárci má být vysloveno poděkování • …je třeba učinit do farní kroniky zápis, že starost o údržbu není povinností kostela. • http://www.baroknikrajinou.cz/sites/default/files/objekty/dsc_5777.jpg Toto je pravděpodobně pátá verze kříže z roku 1903 - Konice Farář Emanuel Jelínek žádal konzistoř 12. srpna 1879 o povolení k požehnání kříže, stojícího po levé straně u vchodu na hřbitov. Kříž je vysoký, dřevěný, červeně natřený (rothangestreichen) s plechovým obrazem Ukřižovaného. Podle farní kroniky stojí takový kříž na tomto místě už od roku 1680. V roce 1732, když už byl ztrouchnivělý a poškozený, byl nahrazen novým, ten sloužil až do roku 1763, kdy byl místo něj postaven další, a stejně tak se stalo v roce 1813. Nyní je to už počtvrté, co obec postavila na témže místě kříž nový. Bylo to částečně z prostředků obce, částečně z kostelní sbírky. •Nyní je to už počtvrté, co obec postavila na témže místě kříž nový … •Neobnovujme krajinu, obnovujme kulturu. •„Kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“ • Děkuji za pozornost • • • Dělení občiny - Jaroslavice po roce 1850 bylo v obecní pastvině 25 jiter polí mezi 192 domkářů z jaroslavického městečka, a další část byla rozparcelována na pastviny. •