Co víme o Indoevropanech:
Na základě analýzy ie. slovní zásoby víme, že:
– Indoevropané žili před etnickou diferenciací ve stádiu doby
kamenné
– znali měď
– chovali dobytek (ie. *gu̯ou̯- ‘hovězí dobytek’) včetně koz a ovcí
– dovedli obdělávat půdu (ie. *H2erH3- ‘orat’)
– důležité místo v jejich životě zaujímal kůň (ie. *eḱu̯os ‘kůň’)
– vyznávali animismus, tj. kult sil oživujících přírodu, nejvyššímu
kultu se těšilo denní nebe (ie. *dyēus ‘nebe’, skrt. dyauh ‘nebe’, lat.
diēs ‘den’)
Pravlast Indoevropanů:
různé domněnky, zakládající se na úvahách z lingvistické
paleontologie, archeologických nálezech, paleobotanických úvahách
aj.
– zpočátku hledána na východě, v oblasti za Kaspickým mořem
– později však převládl názor, že ležela v západnějších oblastech, ve
východní nebo dokonce ve střední Evropě (srov. tzv. „argument
buku“, „argument lososa“)
– dnes převládá názor, že ie. pravlastí byla nejspíše oblast ležící
severně od Černého moře
– objevil se však i názor, že kolébkou Indoevropanů byl Přední
Východ, případně Malá Asie.
Sousedé nejstarších Slovanů v jejich pravlasti
Na severu sousedili ve 2. a 1. tisíciletí př. n. l. s Germány a Balty, na
východě se západoíránskými kmeny (Skytové, Sarmati aj.), na západě
s Kelty a na jihu s thráckými a ilyrskými kmeny. To potvrzuje území
slovanské pravlasti v povodí Odry, Visly a středního Dněpru. A na
tomto území se nachází nejvíce místních jmen (především hydronym)
praslovanského původu.
První zmínky o Slovanech
Antičtí autoři Slovany neznali.
Pokusy spojovat se Slovany některá etnická jména doložená u
Ptolemaia nebo Herodota (5. stol. př. n. l.).
V Herodotově spisu Skythie jsou jako sousedé Skytů uváděni Neurové
a Budinové (Neuroi a Budinoi), jejichž sídla by geograficky mohla
odpovídat slovanské pravlasti. Někteří badatelé (L. Niederle, Z.
Goląb) uznávají slovanský původ těchto kmenů, dnes ale většina
badatelů má slavinitu těchto kmenů za příliš spekulativní.
Zpráva byzantského rétora Priska (5. stol. n. l.) císaři Theodosiovi III.
o cestě k hunskému králi Attilovi – popisuje v ní setkání s lidem, který
ho pohostil nápojem zvaným medos (dalo by se spojit s psl. *medus
‘med’ a ‘medovina’, je to však slovo obecně indoevropské, nemusel je
tedy Priskos slyšet od Slovanů, ale od jiného ie. národa).
První spolehlivější zprávy o Slovanech jsou z poloviny 6. stol. n. l.
V polovině 6. století východořímský kronikář Jordanés sepsal dějiny
Gótů – Getica. Když popisoval současnou situaci za hranicí
Východořímské říše na dolním Dunaji, zmínil se o novém národě,
který podle něho zaujal rozsáhlé prostory ve střední a východní
Evropě, tam, kde jeho nedávní předchůdci ještě znali zcela jiné národy
(objevují se u něj jména , a )
Jordanés nebyl sám, kdo si „Sklavenů a Antů“ všiml. Ještě podrobněji
se o nich zmiňuje jeho současník Prokopios z Kaisareie, který ve
svých oficiálních historických knihách popsal války impéria s
Ostrogóty, Vandaly a Peršany a Slovany poznal nejspíše jako nájemné
bojovníky při byzantském tažení v Itálii. Novému početnému národu,
který začal znepokojovat severní hranice Východořímské říše, věnoval
na stránkách svých děl mnohem větší prostor než Jordanés. Povšiml si
jeho původu, dělení, způsobů, náboženské víry i chování k zajatcům.
Další popis je v díle připisovanému byzantskému císaři Maurikiovi
(vládl v letech 582–602), nazvaném Strategikon. Navrhuje v něm
bojovou taktiku proti Slovanům a Antům.
K původu jména Slovan
psl. *Slověninъ, plurál Slověne – kontinuanty ve všech slovanských
jazycích včetně staroslověnštiny: stsl. Slověninъ, b. arch. slovjan(in),
mk. Sloven, srb., ch. Slòvēn, sln. arch. Sloven, slk., č. Slovan, luž.
Słowjan, p. Słowianin, br. slavjanín, ukr. slov’janýn, r. slavjanín;
sln. Slovénec, chorv. Slovinac, Slovák
původ nejasný, výkladů celá řada:
1. někteří spojují *Slověninъ s kořenem obsaženým v hydronymech
(např. str. Slovutičь, r. Sluja, p. Sława, Sławica, srb., ch. Slavnica, lit.
Šlavė) i v apelativech (ř. κλύζειν ‘mýt’, lat. cluere ‘čistit’, cloāca
‘odpad’ aj. < ie. *ḱleu(H)- ‘mýt, čistit’.
Podle tohoto výkladu by tedy *Slověninъ, v plurálu *Slověne bylo
původně buď obyvatelské jméno odvozené od určitého hydronyma,
nebo pojmenování obyvatel kraje bohatého na vodní toky.
2. někteří odvozují *Slověninъ od kořene obsaženého ve slovese
*sluti, *slovǫ ‘nazývat se, znamenat’.
Slované by tak byli ti, kteří mluví srozumitelným jazykem.
(alb. shqiptar ‘Albánec’ od shqipon ‘mluvit’;
opozitum k Němьcь ‘Němec’ od adjektiva němъ ‘němý’)
3. Některé další výklady:
a) přejetí původního germ. označení Slovanů, odvozeného od slovesa
doloženého v gót. slawan ‘mlčet’ (Slované by podle tohoto výkladu
byli „ti, kteří mluví nesrozumitelně, jsou němí“)
b) spojování se slovanským sloboda ‘svoboda’, gót. sibja ‘rod’
(Slovan by podle tohoto výkladu byl „člen rodu, příbuzenské
komunity“)
c) odvozování od kořene *selbh- ‘sám, týž’ (Slověne by tak původně
byli ‘lidé téhož, vlastního kmene’)
K původu jména Čech
Původně izolovaný název jednoho kmene při soutoku Labe a Vltavy,
dnes etnonymum obyvatelstva českých zemí.
Stsl. Čechъ, b. mk. čech, srb./ch. Čȅh, sln. Čéh, slk. č. Čech, p. Czech,
východosl. Čech.
Etymologie je nejasná.
Tradiční výklad v kronikách (Kosmas, Dalimil) vysvětloval pouze
vznik toponyma Čechy podle jména praotce Čecha. Ale přenos
antroponyma na zemi a na kmen, resp. národ tímto způsobem není
pravděpodobný.
Výkladů je celá řada, např.:
1. spojuje se s koř. *čel- ‘rod’,,obsaženým např. v psl. *čelověkъ,
*čel’adь, počítá se tedy s původním apelativem ve významu ‘člen
rodu’.
2. předpokládá se pojmenování jména Čech podle místa osídlení:
Čechy < *čachy ‘*suchá návrší’ < psl. *čachnǫti ‘vysychat,
chřadnout’.
Co je to etymologie
= diachronní jazykovědná disciplína odhalující původ slov a celých
slovních rodin.
_______________________________________________________
č. soužit, zúžit
stč. súžiti (psl. * ǫzъkъ ‘úzký’)
Deetymologizace = ztráta etymologické průhlednosti daného slova
vlivem hláskového a sémantického vývoje
Slovo značkové = slovo bez zjevných lexikálních souvislostí, bez
jasné motivace vzniku, etymologicky neprůhledné
Slovo popisné = slovo, jehož způsob tvoření a motivace vzniku je
jasná, etymologicky průhledné
Etymon = prvotní rekonstruovaná forma lexému a jeho původní,
etymologický význam
např. etymon českého a obecně slovanského slova plakat (psl.
*plakati) a příbuzných slov v jiných ie. jazycích (ř. πλήσσω ‘tluču’,
lat. plangere ‘bít se v prsa’, planctus ‘pláč’, gót. flōkan ‘oplakávat’
aj.) je ie. kořen *plāk-/*plāg- (< *pleH2k-/*pleH2g-) s primárním,
etymologickým významem ‘bít, tlouci’. Dnešní význam ‘plakat’ je
výsledek významového posunu od významu ‘bít se v prsa na znamení
smutku’