3. Vývoj jazyků
vnitřní vývoj = změny v jednotlivých plánech jazyka (zvukovém,
morfologickém i sémantickém)
vnější vývoj:
a) procesy diferenciace (rozrůznění, štěpení)
probíhaly především v prvobytné společnosti, a to jako
důsledek migrace částí jistých etnických celků do nových
sídel apod.
b) procesy integrace (sbližování, sjednocování)
probíhaly a probíhají ve všech stadiích společenského vývoje,
a to za různých podmínek
Shody mezi jazyky:
a) jsou dány společným původem jazyků (tj. vyplývají z jejich
genetické příbuznosti):
např. b. tărpjá, mk. trpi, sch. tŕp(j)eti, sln. trpéti, slk. trpieť, st. i
terpieť, crpieť, c(i)erpieť, stč. trpěti, č. trpět, hl. ćerpjeć, dl.
śerpjeś, p. cierpieć, stp. i cir(z)pi(e)ć, br. cjarpéc’, ukr. terpíty, r.
terpét’, vše ‘prožívat, snášet utrpení, bolest, strádat’ (< psl.
*tьrpěti); lit. tirpti ‘ztuhnout, ztrnout’, lot. tìrpt tv., lat. torpēre
‘trnout, být ztrnulý, ochromený, zmalátnělý ap.’ (< ie. *terp‘ztvrdnout,
ztuhnout’);
b) jsou důsledkem pozdějšího kontaktu jazyků (výpůjčky, kalky)
např. lat. rōsa > střhn. rōse > stč. róžě > ruožě > č. růže;
č. mrako-drap, fr. gratte-ciel, it. gratta-cielo, něm. Wolkenkratzer
< amer. angl. sky-scraper;
c) jsou dány tzv. elementární příbuzností, podobností tzv.
„elementů“ (= interjekční základy, které vznikly nebo vznikají
v jazycích jak co do původu příbuzných, tak nepříbuzných,
v podobných psychických podmínkách a za použití stejných
nebo podobných zvukových prostředků k pojmenování téhož
jevu. Vyskytují se a vznikají v nejrůznějších vývojových fázích
jazyků, včetně nejstarších období). Tato tzv. elementární
příbuznost se týká slov onomatopoických (= zvukomalebných)
např. č. křičet, krknout, krákorat, lit. krỹkšti ‘vřeštět’, stangl. hrāgra
‘volavka’, č. klokotat, lit. klykti ‘křičet’, ř. κλαγγή ‘zvuk, skřek, hluk’,
lat. clangere ‘křičet, znít, krákorat (o ptácích) aj.’ – vše element KRIK
/ KLIK
pohybomalebných
např. č. frnknout ‘odlétnout’, sln. frfráti ‘poletovat; vyvěrat’, p.
fruwać ‘létat’, č. chrlit, prchat, pršet, zbrklý, sch. brknuti ‘hodit’
aj. – element FR-/PR- + velára, resp. VR-/BR- + velára.
a slov lalických (= dětských).
d) jde o náhodné shody – útvary vzniklé náhodně ve stejném
hláskovém složení a se stejným významem v různých jazycích,
nezávisle na sobě, např. bad v angl. a novoperštině ‘špatný’; lat.
habēre a něm. haben ‘mít’; lit. didis a gruzín. didi ‘velký’ aj.
metoda historickosrovnávací = základní metoda historickosrovnávací
jazykovědy, která kombinuje zkoumání jevů doložených v historii
jednoho jazyka se srovnáváním odpovídajících údajů v jazycích
příbuzných.
Hlásková responze: xA = yB
Na základě hláskových responzí lze jednak rekonstruovat hlásky
(fonémy) prajazyka, jednak odhalovat hláskové zákony platné pro
prehistorické období vývoje příslušných jazyků
Vokály krátké
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
ă a α a a a o
ŏ a ο o (u) a a o
ĕ a ε e (o, i) e e e
ĭ i ι i i i ь
ŭ u υ u u u ъ
Vokály dlouhé
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
ā ā ᾱ ā Ō,uo o a
ō ā ω ō ō uo a
ē ā η ē ā ē ě
ī ī ῑ ī Ī, ei y (= ī) i
ū ū ῡ ū ū ū y
Diftongy
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
ai ē αι ae ei ai/ie ě
oi ē οι ū ei, ai ai/ie ě
ei ē ει ī ī ei/ie i
au ō αυ au ō/ou au u
ou ō ου (= ū) ū au au u
eu ō ευ ū iu au ʼu
Slabičné sonanty
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
m̥ a α em um, un im im > ę
n̥ a α en un in in > ę
r̥ ṛ ρα, αρ or, ur ur ir, ur ьr, ъr
l̥ ṛ λα, αλ ol, ul ul il, ul ьl, ъl
Kořen = sémantická a morfologická báze, která nemá žádné derivační
elementy a nelze ji dále segmentovat (struktura CVC-: iniciála –
vrchol – kóda)
Podle povahy vrcholu a kódy lze rozdělit ie. kořeny v zásadě do 4
skupin:
1) Kořeny s jednoduchým vrcholem (e, o) a kódou:
např. ie. *trep- ‘třepat apod.’
2) Kořeny s diftongickým vrcholem ei, eu, oi nebo ou (včetně
kombinací e nebo o s r, l, m, n):
např. ie. *sterg- ‘hlídat, střežit’
ie. *leikw
- ‘zbývat, zanechat’
3) Kořeny s diftongickým vrcholem ei, eu, oi nebo ou (včetně
kombinací e nebo o s r, l, m, n), u nichž kódu tvoří druhá část
diftongu:
např. ie. *mer- ‘umírat’
ie. *ei- ‘jít’
4) Kořeny s vrcholem tvořeným dlouhou samohláskou, zdánlivě bez
kódy, pokud v kódě byla původně laryngála:
např. ie. *dhē- (< *dheH1-) ‘klást, dělat, říkat’
ie. *stā- (< *steH2-) ‘stát apod.’
Ablaut (střída, kmenostup):
plný stupeň (PS) – e, ei/eu, er, el, em, en,
redukovaný/nulový (RS – i, u, r̥ l̥ m̥ n̥ /NS),
o-stupeň (O-St) – o, oi/ou, or, ol, om, on,
zdloužený stupeň (DS) – ē, ō
Kořeny s jednoduchým vokalickým vrcholem mají v PS e, v OS o,
v DS ē nebo ō, v RS nulový vokál.
Např.:
Ie. *pet- ‘padat’:
πέτ-ομαι [pét-omai] ‘letím’ (PS), ἐ-πτ-όμεν [e-pt-ómen] ‘vzlétl jsem’
ind. aor. akt. (NS)
ποτ-έομαι [pot-éomai] ‘poletuji’ (O-St), πωτ-άομαι [pōt-áomai] ‘létám’
(DS)
Kořeny, které mají ve vrcholu v PS diftong ei, eu (nebo spojení vokálu
e s r, l, m nebo n) a v OS oi, ou, or, ol, om nebo on, mají v RS druhou
část diftong, a to i nebo u nebo slabičné sonanty r̥ , l̥ , m̥ nebo n̥ .
Např.:
ie. *leikw
- ‘nechávat, zbývat’:
ř. λείπ-ω [leip-ó] ‘opouštím’ (PS)
ἔ-λιπ-ον [e-lip-on] ‘opustil jsem’ (RS)
λέ-λοιπ-α [le-loip-a] ‘opustil jsem’ (OS)
Funkce o-stupně v psl.:
psl. *grьměti a *gromъ (ie. *ghrem- ‘hlasitě znít, hřmět’)
(sloveso :: deverbální substantivum)
psl. *nesti a *nositi (ie. *neḱ- ‘nést’)
(základní sloveso :: iterativum)
psl. *merti a *moriti (ie. *mer- ‘umírat’)
(základní sloveso :: faktitivum)
psl. *berǫ, *bьrati (ie. *bher- ‘nést’)
(prézens :: infinitiv)