Lidová etymologie
Patří do okruhu mylných jazykových postupů.
Je založena na nesprávné slovní analýze etymologicky sémantické, na povrchní a
libovolné asociaci s jiným slovem, která vychází z přirozené tendence mluvčích
měnit značková slova v popisná, slova neprůhledná v průhledná, vřadit slova
etymologicky neprůhledná, izolovaná, do některého etymologického hnízda, kam
od původu nepatří. Jde tedy o snahu reinterpretovat dané slovo. Tím se liší od
vědeckého výkladu, který musí respektovat zákonitosti hláskového vývoje,
tvarosloví a slovotvorby a pravděpodobnost sémantického vývoje.
Na českém území v předhumanistickém období i v období renesance a
humanismu byly lidové etymologie obvyklou součástí historických próz, kronik
apod., většinou ve formě tzv. genetických legend. Šlo především o výklad
vlastních jmen, v pozdním humanismu pak i o výklady apelativ. Tyto tzv.
bakalářské etymologie se objevují v dílech Jana Husa, Jana Blahoslava a dalších.
Autorem výkladu označovaného jako bakalářská etymologie je obvykle člověk
mající jisté humanitní, často dokonce lingvistické vzdělání nebo povědomí.
Podstatným rozdílem od lidové etymologie v užším slova smyslu,
charakterizované často jako primárně neintencionální záležitost, je však
záměrnost užití nevědeckého výkladu slova, např. v kronikách, legendách nebo
ve vlastivědných a jazykovědných pracích 19. a 20. století.
Lidová etymologie byla poprvé definována a popsána ve studii Über deutsche
Volksetymologie německého lingvisty Ernsta Förstemanna, uveřejněné v roce
1852 v 1. čísle časopisu Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung (známý
pod zkratkou KZ = Kuhns Zietschrift podle svého zakladatele). V české
jazykovědě zůstávala po celé století až do vydání monografie Jiřího Rejzka
Lidová etymologie v češtině (2009) jedinou zevrubnou prací, dnes cennou
zejména z hlediska shromážděného materiálu, monografie Josefa Černého
Příspěvky k české etymologii lidové (1894).
Předpokladem lidové etymologie je (1) etymologická izolovanost slov –
podléhala jí proto jednak slova domácí, která se v důsledku deetymologizace
dostala na periférii lexikálního systému, jednak především výpůjčky z cizích
jazyků;
(2) zvuková podobnost takového izolovaného slova s některým slovem
v postavení „silném“, neboli vztah paronymický.
Poprvé použil pro lidovou etymologii termín „attraction paronymique“
francouzský lingvista Albert Dauzat (20. léta 20. století).
Polská jazykovědná škola tento termín, tedy paronymickou atrakci (← lat. adtrahō
‘přitahuji’), převzala – Jan Baudoin de Courtenay, J. Karłowicz aj.
Typy:
1) asonance (= atrakce „ad sonitum“) – změna na základě vnější podobnosti znění,
bez sémantických souvislostí:
např. p. pański Pilat – „panský“ místo „pontský“
plátek ‘bezvýznamný, špatný časopis’ (← něm. Blatt ‘list, časopis, noviny’),
zatímco plátek ‘tenká destička, plíšek’ = deminutivum k plát ‘deska’ ← střhn.
plate, blate ‘deskový pancíř; skalní deska; mísa aj.’ ← přes francouzštinu
z vulglat. *platta ‘rovná plocha’
purpura ‘směs kadidla a vonných dřev, které při zapálení voní’ (fr. st. pot-pourri
‘ragú, míchanice, směs’ → angl. ‘směs vonných látek’). V č. slovo asociovalo
s purpur(a) ‘sytě červené barvivo’
2) arradikace (= atrakce „ad radicem“) – přiřazení k nějakému „silnému“ kořeni
na základě paronymie a nové interpretace sémantické
např. protěžovat někoho ‘podporovat někoho’ – připodobněno slovu těžký,
správná výslovnost je protežovat (← fr. protéger < lat. prōtegere ‘chránit’);
chřipka x skřipka
vytříbit se x vystříbřit se (psl. *terbiti)
3) adideace (= atrakce „ad ideam“) – nová interpretace na základě sémantických
vztahů
např. p. strach paniczny, č. panický strach – vztahováno někdy k panic místo
správného panika
Další příklady, kdy atrahovaný neologismus vytlačil původní výraz:
p. głaskać (č. laskat) – atrakcí k p. gładzić;
r. blizorukij ‘krátkozraký’ (r. dial. blizorokij) < *blizozorokij (koř. *zor- – srov. č.
zrak);
č. provaz, stč. povraz, csl. povrazъ, p. powróz, vše < psl. *povorzъ, *vьrzoͅ verzti
‘vázat’ (doloženo v stsl. povrěsti ‘svázat’, souvisí i s č. povříslo < *po-verz-slo),
srov. též lit. veržiu veržti ‘zavazovat’, viržis ‘provaz’;
Častá jsou pojmenování zvířat, která vycházejí z mylné interpretace jejich vzniku
vlivem právě lidové etymologie:
č. velbloud, p. wielbłąd, hl. wjelbłud, sln. velblod, r. verbljud, stsl. velьboͅ dъ
← gót. ulbandus ‘velbloud’; ř. ἐλέφας [elephas] ‘slon’, lat. elephantus ‘slon’
něm. Maulwurf ‘krtek’ < sthn. mūwërf, mūwurf (koř. mū-, srov. stsev. mūga,
mūha, mūwa ‘pahorek, kopec’, angl. mow);
Lidové etymologii podléhají, jak bylo řečeno, často slova přejatá, která si
jazykové povědomí přiřazuje k slovům domácím, podobně znějícím. Např.:
č. hřbitov, stč. i břitov (← střhn. vrīthof ‘ohrazený prostor, dvůr kolem kostela’)
– přiklonění k slovesu hřbíti hřbu < psl. *gre(b)ti greboͅ ‘hrabat’;
něm. Friedhof ‘hřbitov’ (< sthn. frīthof ‘nádvoří, útočiště’ < sthn. frīten ‘hájit,
pečovat’, gót. freidjan ‘hájit, šetřit’) – přiklonění k příbuznému něm. Friede
(střhn. vride, sthn. fridu) ‘mír, pokoj’;
rostlina barvínek přes něm. Beerwinck z lat. pervinca – přiklonění k barva
č. máry (stč. páry) ← něm. Bahre ‘nosítka’ – přiklonění k mřít
č. peklo, spojováno mylně s *pek- ‘péci’; stsl. pьcьlъ, csl. pьkъlъ (< ie. *pik‘smůla’
> lat. pix ‘smůla’, ř. πίσσα [pissa] ‘smůla’ (oͅ glь, pьkъ, sthn. peh);
mýty a legendy:
Ve starověku a středověku se zvláště výklady vlastních jmen osobních a místních
neobjevovaly ve formě žánrů naukových, vědeckých, ale byly ztvárňovány jako
epické příběhy – jako mýty a legendy. Např.:
egyptský mýtus o tom, že lidé pocházejí ze slz boha Re, je založen na slovní hříčce
mezi koptským rome ‘člověk’ a remjet ‘slza’;
Za řeckým mýtem o stvoření nového pokolení z kamenů, které Deukalion a Pyrha
(jediní lidé, kteří unikli potopě, seslané bohem Diem na hříšné lidské pokolení)
po opadnutí vody házeli na příkaz věštby za sebe, je podobné znění řeckých slov
λαός [laos] ‘lid’ a λαᾶς [laas] ‘kámen’.
Jméno řecké bohyně lásky Ἀφροδίτη [Afrodite] se někdy považuje za výpůjčku ze
semitských jazyků nebo z etrus. apru – to bylo obměněno podle ř. ἀφρός [afros]
‘pěna’ a δέατο’ [deato] zjevila se’, takže jméno bohyně, jako výpůjčka zprvu
značkové, získalo popisnou povahu názvu označujícího „tu, která se zjevila
z mořské pěny“.
Beelzebub (v Novém zákoně ‘vrchní, nejvyšší čert’) = Beelzebul, fénický bůh
Slunce, doslova „pán nebeského obydlí“ (zebûl ‘obydlí’) – obměněno podle aram.
zèbel ‘hnůj, smetí, neřád apod.’ a ‘podřadné, nečisté, nehodné božstvo’ a vztaženo
na nejvyššího ze všech čertů
Řadu dalších případů najdeme v dialektech:
např.
č. dial. zubadlo ‘uzda’ – původní je zřejmě *zobadlo od *zobati, které odpovídá
lit. žabóti ‘zauzdit’ a které zaniklo kvůli konkurenci druhého zobati ‘klovat’.
Lidovou etymologií bylo připodobněno k zub;
č. dial. břinkovka ‘hůl’, asi z dřín(k)ovka od dřín ‘druh keře’; přikloněno
k břinknouti ‘bouchnout, udeřit’
Jedním z úkolů vědecké etymologie je projevy lidové etymologie zachycovat a
konstatovat. Někdy odhalí jako mylná i spojení, která se ze synchronního pohledu
jeví jako zcela zřejmá a nepochybná:
např.
osudí ‘zařízení k losování’, ‘uzavřený otáčivý buben, do kterého jsou při tahu
uložena čísla vydaných losů nebo pod.’. Užívání slova v souvislosti s losováním
vede k asociaci se slovem osud. A právě hlásková podobnost obou slov patrně
způsobila i výraznou významovou specifikaci slova osudí. Ve skutečnosti spojení
s osud je mylné, slovo osudí souvisí se slovem sud. Stč. osudie znamená ‘sud’,
‘náčiní, nádobí, nářadí’, ‘ústrojí, především pohlavní’.
andulka ‘papoušek Melopsittacus undulatus’
přiklonění latinského adjektiva undulatus ‘vlnkovaný’ k osobnímu jménu
Andulka. Jde asi o změnu vědomou, ne příliš starou, zřejmě z druhé poloviny 19.
století, kdy se tito papoušci dostali do Evropy.
fanoušek, fanda apod.
žertovné (expresivní) přetvoření amer.-angl. fan (poprvé doloženo koncem 80. let
19. stol.), které je zkrácením angl. fanatic. V češtině se rozšířilo s rozvojem
kopané ve 20. a 30. letech 20. stol.
klika hovorově expresivně ‘štěstí’
přejetí něm. Glück ‘štěstí’. Změna g- v k- u přejímky je běžné, stejně jako změna
-ü- v -i-. Koncové -a lze vysvětlit žertovným přikloněním ke klika ‘držadlo dveří’.
Zvláštním případem individuálních etymologických reinterpretací jsou případy
remotivace v dětské řeči.
Malapropismy – záměna slov podobně znějících, ale významově spolu vůbec
nesouvisejících
např.
mentálně místo momentálně
genitální místo geniální
iniciály místo nacionále
Nejde o jev lidové etymologie, pouze o záměnu dvou slov, která jsou pro
mluvčího v podstatě stejně nemotivovaná (název malapropismus se odvozuje od
jména jedné z postav Sheridanovy hry Rivalové z r. 1775 – angl. st. malapropos
‘nevhodný’ ← fr. mal à propos).
Místní jména
poskytují největší prostor pro lidověetymologické výklady kvůli své archaičnosti
a náchylnosti k různým formálním změnám.
Např.
Hlubočepy, v této podobě od poloviny 19. stol., původně (od 13. stol.) Hlubočrpy,
Hlubočerpy, obyvatelské jméno lidí, kteří museli čerpat vodu z velké hloubky;
vědomá změna:
Hloubětín (od r. 1907) místo původního Hloupětín od osobního jména Hlúpata.
Kvůli nežádoucím asociacím se slovem hloupý bylo jméno úřední změnou
upraveno a přikloněno ke slovům hloubka, hluboký;
Názvy, kdy lidová etymologie vzniká v souvislosti s mylnou dekompozicí,
zahrnutím skutečné nebo odsunutím domnělé předložky:
v(e) Lkáni > Vlkaň, Jetřichovice > Vetřichovice, Sosnice > Osnice aj.
případy, kdy vlastní jména se reinterpretují bez změny formy:
Bučovice, ve jméně lze rozeznat slovo bučet, půdní název je ale Budčovice,
Budšovice, odvozen od osobního jména Budeč, Budeš
Hlučín, nesouvisí s hluk, ale je odvozeno od vlastního jména Hula nebo Ula
Někdy je lidověetymologický výklad místního jména doprovázen tzv.
etymologickou pověstí:
Jméno kopce a osady Vyskeř (← Viz keř, dcero má, a doufej v Boha)
Zvláštní oblastí je pragmatické uplatnění lidové etymologie v reklamě. Je
založeno na homonymii nebo homofonii a využívá překvapivých asociací.
Např. reklamní slogany typu: vy zíráte, my zíráme – Vizír; aby váš motor skvěle
Shell aj.