NÁRODNÍ KNIHOVNA
Karel Jaromír Erben
KYTICE
NÁRODNÍ KNIHOVNA
vydávaná z podnětu
ministra informací a osvety
nakladatelstvím Orbis
přináší díla českých spisovatelů 19. a 20.
století, která znamenají vrcholy naši kul
turní tvorby, představují naše nejlepší a
nejpokrokovější tradice a jsou naplněna
myšlenkami, na které náš dnešní lidově
demokratický řád navazuje a jež mění
ve skutek. Národní knihovna tak splňuje
v oblasti literatury zásadu, kterou pronesl
ministr Václav Kopecký: „Pokládáme nyní
za svůj velký úkol vzít bohatství národní
kultury a dát je lidem.“
Ve svazcích Národní knihovny pozná
čtenář obraz naší literatury, nesené demo
kratickými idejemi, a nalezne v nich ná
zorné a poutavé poučení o životě národa
v minulosti, o všech ožehavých společen
ských otázkách v jeho vývoji, o národně
osvobozeneckém a sociálním boji českého
lidu. Odhalujíc a rozšiřujíc pokrokový
odkaz naší minulosti, stává se Národní
knihovna velkou výchovnou silou, oporou
a povzbuzením pro naši novou přítomnost
se socialistickými perspektivami.
O provádění vydavatelského plánu
Národní knihovny pečuje ediční rada,
jejímiž členy jsou dr. F. Buríánek, dr. A.
Grund, dr. . Havránek, dr. J. Hrabák,
Fr. Kautman, dr. J. Mukařovský, Fr. Ne
lásek, dr. A. Praiák, dr. V. Rzounek,
dr. J. Štcfánek a dr. F. Vodilka.
NÁRODNÍ KNIHOVNA
KAREL JAROMÍR ERBEN
KYTICE
KAREL JAROMÍR ERBEN
KYTICE
ORBIS-PRAHA
1951
Řídí ediční rada
Vydává z podnltu ministerstva informací a osvity
nakladatelství Orbis v Praze
Vydání připravil a doslov napsa
Antonín Grund
POVĚSTI
NÁRODNÍ
KYTICE
Zemřela matka a do hrobu dána,
sirotypo ní zůstaly;
i přicházelykaždičkéhorána
a matičku svou hledaly.
I zželelose matce milýchdítek;
dušejejí se vrátila,
a vtělila se v drobnolistýkvítek,
jímž mohylu svoupokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznalyji a plesaly;
a prostý kvítek,v něm majíc útěchu,
mateří-douškounazvaly. Mateří-douškovlasti
naší milé,
vy prosté naše pověsti!
natrhal jsem tě na dávné mohylekomu
mám tebe přinésti?
' Ve skrovnoujá tě kyticizavážu,
ozdobněstužkou ovinu;
do šírýchzemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některéhosyna,
jenž tobě srdce nakloní!
POKLAD
I
Na pahorku mezi buky
kostelíčeks věží nízkou;
s věžepak slyšetizvuky
hájem a sousednívískou.
Není zvuk to zvonkajemný,
tratící se v blízkéstráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucílid do chrámu páně.
A tu z vísky boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veskýlid to bohabojný,
a dnes Velkýpátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušcekříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
A hle! co se bělá v lese,
v černém leseza potokem?
Nějaká to veskážena,
ana v náručí cosnese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečnějsouc oblečena,
tam tou strání za potokem pacholátko
malé nese.
Běžížena, dolů běží,
pospíchá do chrámu páně:
tuť nablízku lesnístráně
kostelna pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
nebjak větřík volně věje,
z kostelaslyšet!pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží,běží podle skály:
,,Co to? mám-li věřit oku?
což mě mojesmyslyšálí?“
Stane, ohlížíse kolemrychle
kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací „Tam
ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem vždyťjsem
nezbloudilas cesty
Bože,co se se mnou děje!
což zde nejsemu kamena?
jaká se tu stala změna!“
Zase stojí, zasespěje,
celájsouci udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Bože,jaká to tu změna!“
Tu, kde z divokéhoklestu,
od kostelatři sta kroků,
velikýčněl kámen v cestu,
co se nyníjeví oku?
Jeví se tu ženě,jeví
vchodemvršekotevřený -
vysvětliti sobě neví kámen
v cestu postavený,
postavená celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.
I vidouc to žena žasne,
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Jali se to tam divně svítí!
což to asi může býti?“
Dále jiti však se bojí,
hledíc tam a venku stojí.
A co váhá, a co stojí,
v klenbu patříc neustále,
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem - a vždy dále
mocněji to jiti pudí;
krok za krokem- a ve skále
jen se spícíohlas budí.
A čím dál přichází žena,
stále divná roste záře.
Jižjiž končí se sklepení:
avšakžena omráčena
rukou zakrývá si tváře,
přímo patřit možnénení.
Vidí, vidí - co zde vidí,
kdy to viděl který z lidí?
Tolik krásy, tolik blesku
mní uzříti jen v nebeskú!
Dvéře tu jsou otevřeny
do nejskvělejšíhosálu;
zlatémjen se svítístěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupyze křišťálu.
S obojí pak strany dveří
na podlaze mramorové kdo
neviděl, neuvěří hoří,
hoří dva ohňové;
dva ohňové tuto hoří,
nicjich blesku neumoří:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatém po pravici
sluncempláti neustane.
Planou ohně,jizba plane,
obalena září jasnou;
a dokud tu poklad stane,
plamenové nevyhasnou,
nicjich bleskuneumoří.
Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
očí pozdvihnout se bojí,
nemůž zříti do piamena.
Na levicidítě nese,
pravou levé mne si oko;
a když trochu ohlídne se,
osmělía vzpamatuje,
vzdychnesoběpřehluboko,
a tak v duši svérokuje:
„Milý bože! cojá zkusím
na tom světěnouze, hladu!
bídně život chránit musím a
zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady a
já byla bych bohata,
a byla bych nejšťastnější,
já i moje dítě tady!“
A co myslí, a co stojí,
ohroženějšíse stane;
svátým křížem se ozbrojí,
a jde, kde to běle plane.
Jde, a stříbra kousekzdvihne,
avšakzase tam položí;
zdvihne zas a je prohlíží,
jeho blesk a jeho tíži a
zdalije zas položí?
Ne,již v klínějí se mihne.
A zdařením tím smělejší:
„Jistě toto prst je boží,
poklad ukázal mi v skrejŠi,
chce, bych byla oblažena:
i zhřeŠitibych musela,
bychjím pohrdnouti měla!“
Takto sobě mluvíc žena,
chlapce na zem s ruky složí,
klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá,
a do klína stříbro skládá:
„Jistě toto prst je boží,
jenž nás obohatit žádá!“
Béře,béře ze hromady klínjiž
plný, sotva vstává,
ještě v šátek sobědává,
tak ji mámí stříbra vnady!
A kdyžjiž chce odtud jiti:
ach, zdeještě pacholete!
jak je ke vší tíži vzíti?
Pacholátkojiž dvouleté;
vysypatizase štěstí
nezdá sejí dobré býti;
obého pak nemůž nésti.
A hle, stříbro matka nese!
Dítě se tu na ni třese:
„„Mama!““ volá, „„mama, mama!““
15
chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku ! mlč, mlč, hochu !
počkej tuto jenom trochu,
hned tu bude zase mama!"
A již běží, síní běží,
již i síně za ní leží;
přes potok, po stráni lesu
spěchá žena ve svém plesu.
A než malá ušla chvíle,
prázdná zpátky zas pospíchá;
a ve potu, sotva dýchá,
stane zase již u cíle.
A jak vítr zlehka věje,
z kostela slyšeti pění :
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
A jak síní v jizbu spěje:
„„Haha, mama! haha, mama!““
radostně se dítě směje,
potleskujíc ručinkama.
Nedbátč však matka na to,
běžíc ve stranu protější:
kovu blesk je jí milejší,
z kovů nejmilejší zlato.
Klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá,
a do klína zlato skládá.
Klín již plný, sotva vstává ještě
v šátek sobě dává!
Ö jak jí tu srdce skáče,
jak je štěstísvémuráda!
A když zlato matka nese,
dítě se tu na ni třese,
třese a žalostněpláče:
„„Mama, mama! ach, ach, mama!“
chytajícji ručinkama.
„Mlč, synáčku!mlč,mlč, hochu!
počkejjenom ještě trochu.“
dítěti se nakloní,
a do klína rukou sáhne,
dva penízeven vytáhne,
o peníz penízemzvoní:
„Hlehleď, co to má maminka!
cincin! slyšíš,jak to cinká?“
Avšakdítě stále pláče jí
radostí srdce skáče.
A do klína opět sáhne,
plnou zlata hrst vytáhne,
vloží dítěti do klinka:
„Hlehleď, co ti dá maminka!
Mlč, synáčku!mlč, mlč, hochu:
cincin! poslyš,jak to cinká!
počkejjenom ještě trochu,
hned se vrátí zas maminka.
Hrej si pěkně, hrej, děťátko!
počkejještějen drobátko.“
Ajiž běží, síní běží,
na dítě se neohlíží;
a již síně za ní leží,
již se ku potoku blíží;
přes potok, po stráni v plesu
drahý poklad nese lesu,
ajiž stojís ním před chýží.
„Hoj ty chýže,sprostá chýže,
brzy měj se dobře tady!
což mě tobě nyní víže?
nenalézámv tobě vnady!
Půjdu pryč z těch tmavých lesů,
z té otcovskéstřechychudé;
jinde štěstísvéponesu,
jinde mojebydlo bude!
Půjdu, půjdu z toho kraje,
radostná mi odtud cesta,
půjdu, když mi štěstízraje,
do velkéhopůjdu města;
koupím sobězemě,hrady,
co paní mě budou etiti:
měj se dobře, chyžko,tady,
nebuduťjá v tobě žiti!
Nejsemťjiž ta chudá vdova,
péči nesoucv noci ve dne:
ejhle v klínu“ - na ta slova
s potěšenímtam pohledne. Ó
kéž byla nepohledla!
Leknutím tu celá zbledla,
leknutím se třese celá,
div na místěneomdlela.
Vidí, vidí - ha, co vidí,
sama tomu sotva věří!
Do zpukřelýchvrazí dveří,
vrazí, kde truhlice byla,
v kterou stříbro uložila.
Strhne víko - ha, co vidí!
Pro všivíru dobrých lidí!
jaká opět nová rána!
Místo stříbra jen - kamení,
v šátku pak a ve svémklínu,
ó přehroznéť to mámení!
místozlata - samou hlínu!
čáka všeckarozšlapána!
Nehodnatě štěstíbyla,
požehnání neužila.
II
A když takto rozdrcené
s bolestítu ztrátu nese,,
probodne to srdce ženě,
vzkřiknes hrůzou vyděšeně, •
vzkřikne,až se chýžetřese:
„Ach dítě! mé dítě drahé!“
,,
„Dítě drahé - drahé - drahé!““
zahučelov hustém lese.
A ve hrozném předtušení
běží žena - ach neběží,
letí, letem ptáka letí,
lesem,stráníji viděti,
tam, kde klamné našlajmění,
vršku, na němž kostelleží.
!9
Od kostelavětřík věje,
cožpak neslyšetipění? Krista
pána umučení
v kůru tam sejiž nepěje.
A když přišla ke sklepení,
haha! jaké pohledění!
haha! z divokéhoklestu
tři sta kroků od kostela
velikýční kámen v cestu!
A kde síně? - ta zmizela!
zmizela,i v cestěskála,
jak by nikdy zde nestála.
Ha! jak se tu žena leká,
jak se děsí,volá, hledá!
jak po tom pahorku těká,
těmi klesty,na smrt bledá!
Ha, ty zraky zoufanlivé,
ústa siná nad mrtvolu!
Hle,jak přes to křoví divé
běží - pádí tamto dolu!
„Běda, běda! zdeť to není!“
Tělo klestímrozervané,
nohy trním probodané darmo
všeckoklopotění,
vchodujiž nalézti není!
A znovu se žena děsí
úzkosthroznáji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí
ach mé dítě, kdejsi, kdejsi?!
„
„Tu pod zemíjsem, hluboko !“ “
hlas tichounký větrem šumí,
„„nespatří mne žádné oko,
ucho mi neporozumí.
Blaze tu pod zemí, blaze,
beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku miti !
Noc a den se nestřídají,
nikdy nejdou spat očinka:
hraji si tu pěkně, hraji cincin!
slyšíš,jak to cinká?““
Avšak žena znovu hledá darmo
! a znovu se děsí,
zufale se na zem vrhá,
vlasy sobě s hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá:
„Ach běda mi! běda! běda!
ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?
kde tě najdu, dítě drahé?!“
„
„Dítě drahé - drahé - drahé !““
blízkými to hučí lesy.
Ill
Mine den, i druhý mine,
dnové v týden se obrátí,
z týdnů měsíc se vyvine,
až i léto počne pláti.
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou ;
co den znějí zvonka zvuky
hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se zrána
ke mši zvonečkem pozvoní,
přede Stánkem nebes pána
zbožný rolník čelo kloní.
Aj ! kdo zná ji, tu osobu
se sklopenou zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše líce
a rty zesinalé ach
toť se tak modlí tiše !
Kdo to? - Nevím, tuším ale.
Když po svaté však oběti
chrámové se zamknou dvéře,
těmi buky ji viděti,
ana se s pahorku béře.
Béře, béře se pomálu
stezkou vinoucí se v klestu
po šedivou tamo skálu,
kde ční kámen velký v cestu.
22
Tu si vzdychnepřehluboko
a do dlaně čelosklopí:
„Ach mé dítě!“ - ajiž oko
v slzáchkanoucíchse topí.
Nešťastnáťto z chýžežena,
vždyckysmutná, vždyckybledá,
vždyckytěžce zamyšlena:
od rána až do soumraku
nikdyjasno vjejím zraku,
v noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
traplivé opouštílože:
„Ach mé dítě, drahé dítě!
ach běda mi! běda, běda!
odpusť, milostivýbože!“
Uplynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula nezmírněnov
srdci žele,
slzav oku nezhynula.
I kdyžvýšesluncestálo,
rozehřávšizemi znova:
úst úsměchunerozhřálo,
stáleťještě pláče vdova.
IV
A slyš! shůry mezi buky,
z kostelíčkas věží nízkou,
rachotící slyšetzvuky
hájem a sousednívískou.
A hle! vzhůru boží slávě
běží z vískyzástup hojný,
veskýlid to bohabojný a
dnes Velkýpátek právě.
Jemně jarní větřík věje,
větrem pak slyšetipění:
v kostelese zase pěje
Krista pána umučení.
A tou strání ku potoku
žena od lesase blíží.
Co zdržuje dnesji v kroku? Ach,
památka dne a roku
hořem krokyjejí tíží!
Blíží,blíží se znenáhla,
a již skályté dosáhla.
A hle! co sejeví oku?
Tu, kde z divokéhoklestu,
od kostelatři sta kroků,
velikýčněl kámen v cestu:
vchodemvršekotevřený,
kámen v cestupostavený,
kámen i ta celá skála,
jak by tak od věků stála.
24
A žena se toho leká,
hrůzou sejí vlasyježí:
celou tíží na ní leží
zármutek a vinajejí.
I děsíse - však nečeká,
a ve strachu a v naději
skokemsíní známou běží,
síníjdoucí pode skálu.
A hle! dvéře otevřeny
do nejskvělejšíhosálu;
zlatémjen se svítístěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupyze křišťálu.
A s obojístrany dveří
na podlaze mramorové
plápolají dva ohňové:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatém po pravici
sluncempláti nepřestane.
A žena se s hrůzou blíží,
a ve strachu a v naději
tu pojizbě se ohlíží.
Snadji vábí stříbro, zlato? Ach,již.ona
nedbá na to! „Haha,
mama! haha, mama!“
Ejhle dítě, dítějejí,
po celýrok oplakané,
potleskujeruěinkama!
Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zufanlivémspěchu
chopíc dítě do náručí,
dlouhou síní odtud nese.
A třesk, třesk! huhu ! to hučí
jí v patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomozjí
v patách se boří síně!
3
,Ach, rodičkoboží, pomoz!“
v úzkostitu volá žena,
zpět pohlednoucpoděšena.
A hle!jaká zase změna!
Ticho všecko,a tu z klestu
velikýční kámen v cestu;
vše,jak jindy, spořádáno,
po vchodu památky není:
právěť nyní dozpíváno
Krista pána umučení.
Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zufanlivémspěchu
dítě svojeodtud nese,
nese, a na ňádra tlačí,
jako by se o ně bála;
běží, sotva dechjí stačí,
ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží,
tam tou strání blíže lesu,
a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.
Ó jaké tu vzdává vroucí
bohu svémužena díky!
Vizte slzyty kanoucí!
jak to dítě k soběvine,
líbá čelo,ručky, rtíky,
a zas k ňadrám je přitiská,
jak celá v rozkošiplyne!
A hle! co se v klínku blýská?
co to znělo? - Ryzí zlato!
To zlato,jež loni byla,
aby dítě si pohrálo,
jemu v klínekpoložila.
Avšakženu vábí málo,
coji tolik hoře stálo!
Stáloťji, ach! slzímnoho;
leč děkujícbohu za to,
touže drahé tiskneděcko.
Hořceť zakusilatoho:
žetě velmi málo zlato,
avšakdítě nade všecko!
V
Dávno kostelíčekzbořen,
umlklyjiž zvonkazvuky;
a kde někdy stály buky,
sotvajaký hnije kořen.
Stařec mnoho pamatuje,
mnohoť i dozrálo hrobu:
avšaklid si ukazuje
ještě místa po tu dobu.
A když večer pohromadě
mládež za mrazu sedává,
rád stařečekpovídává
o vdově a o pokladě.
SVATEBNÍ KOŠILE
Již jedenáctá odbila,
a lampaještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlemvisela.
Na stěně nízkésvětničky
byl obraz boží rodičky,
rodičkyboží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.
A před tou mocnousvěticí
viděti pannu klečící:
klečela,líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzyjí z očí padaly,
želemse ňádra zdvihaly.
A když slzičkaupadla,
v ty bílé ňádra zapadla.
,,Žel bohu! kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu! kde má matička?
Tam leží - podle tatíčka!
Sestrado roka nežila,
bratra mi koule zabila.
Mělajsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
do cizinyse obrátil,
potud seještě nevrátil.
Do cizinyse ubíral,
těšil mě, slzyutíral :
,,,,Zasej, má milá, zasejlen,
vzpomínejna mě každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košilevyšívej:
až ty košileušiješ,
věnečekz routy poviješ.““
Již jsem košileušila,
již jsemje v truhle složila,
již moje routa v odkvětě:
a milýještě ve světě,
ve světěŠírém,Širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
jj^-li a zdráv - zná milýbůh
Maria, panno přemocná!
ach budiž ty mi pomocná:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha méhojediný;
milého z cizinymi vrať aneb
život můj náhle zkrať:
u něho životjarý květ bez
něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti!
buď pomocnicív žalosti!“
Pohnul se obraz na stěně i
vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení !
A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko : ťuk, ťuk, ťuk !
,,,,Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již !
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?““
,,Ach můj milý! ach pro nebe!
tu dobu myslím na tebe ;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!“
„„Ho, nech modlení —skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu :
já přišel pro svou nevěstu.““
„Ach proboha! ach co pravíš?
Kamž bychom šli - tak pozdě již !
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne - není moc.“
„,,Ho, den je noc, a noc je den ve
dne mé oči tlačí sen !
31
Dřív než se vzbudí kohoutí,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej,skoča pojď,
dnesještě budeš moje choť!““ —
Bylanoc, byla hluboká,
měsíčeksvítils vysoka,
a ticho, pusto v dědině,
vítr buráceljedině.
A on tu napřed - skoka skok,
a ona za ním, cojí krok.
Psi houfemve vsizavyli,
když ty pocestnézvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízkuumrlec!
„„Pěkná noc,jasná - v tu dobu
vstávajímrtví ze hrobů,
a nežli zvíš,jsou tobě blíž má
milá, nic se nebojíš?““
„Což bych se bála? tys se mnou,
a okoboží nade mnou. Pověz,můj
milý, řekni přec,
živ-lia zdrávje tvůj otec?
tvůj otec a tvá milá máť,
a ráda-li mě bude znát?“
„„Moc, má panenko, moc se ptá
jen honem pojď - všakuhlídáš.
Jen honempôjd - čas nečeká,
a cesta naše daleká. Co
máš, má milá, v pravici?““
„Nesu si knížkymodlící.“
„„Zahodje pryč! to modlení
je těžšínežli kamení!
Zahodje pryč! ať lehcejdeš,
jestli mi postačilichceš.““
Knížkyjí vzal a zahodil,
a byli skokemdesetmil. A
byla cestavýšinou,
skalami,lesnípustinou;
a v rokytí a v úskalí
divokéfenyštěkaly;
a kulich hlásal pověsti:
žetě nablízku neštěstí.A
on vždy napřed - skok a skok,
a ona za ním, cojí krok.
Po šípkovía po skalí
ty bílé nohy šlapaly;
a na hloží a křemení
zůstalo krve znamení.
„„Pěkná noc,jasná —v tento čas
mrtví s živýmichodí zas;
a nežli zvíš,jsou tobě blíž má
milá, nic se nebojíš?““
33
„Což bych se bála? tys se mnou,
a ruka páně nade mnou. Pověz,
můj milý, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven,
čistá světnička? veselá?
a zdali blízko kostela?“
„„Moc, má panenko, moc se ptáš
však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď - čas utíká,
a dálka ještě veliká. Co
máš, má milá, za pasem?““
„Růženec s sebou vzala jsem.“
„„Ho, ten růženec z klokočí
jako had tebe otočí!
zúží tě, stáhne tobě dech :
zahoď jej pryč - neb máme spěch!1“
Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil. A
byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem hrobu jdou;
a žabí havěd v potoce
pohřební píseň skřehoce. —
A on vždy napřed - skoka skok,
a jí za nímjiž slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krvíjejí zbarvené.
„„Pěkná noc,jasná - v tu dobu
spěchajíživí ke hrobu;
a nežli zvíš,jsi hrobu blíž má
milá, nic se nebojíš?““
„Ach nebojím,vždyť tys se mnou,
a vůle páně nade mnou!
jen ustaň málo v pospěchu,
jen popřej málo oddechu,
Duch slábne, nohy klesají,
srdci nože bodají!“
„„Jen pojď a pospěš,děvče mé!
však brzojiž tam budeme.
Hosté čekají,čeká kvas,
a jako střela letí čas. Co
to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce?““
„To křížekpo mé matičce.“
„„Hoho! to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě - a mě nejinak,
zahoď to, budešjako pták!““
35
Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. Tu
na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.
„,,Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?““
„Ach proboha! ten kostel snad?“
,,„To není kostel, to můj hrad!““
„Ten hřbitov - a těch křížů řad?“
„„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď,
a skoč vesele přes tu zeď!““
„Ó nech mne již! ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!“
„„Nic se, má milá, nic neboj !
Veseloť u mne, všeho hoj :
masa dost - ale bez krve,
dnes bude jinak po prvé ! —
Co máš v uzlíku, má milá?““
„Košile, co jsem ušila.“
„„Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně.““
Uzlíkjí vzal as chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
„„Nic ty se neboj, na mě hleď,
a skočza uzlem přes tu zeď.““
„Všakjsi ty vždy byl přede mnou,
ajá za tebou cestouzlou;
všakjsi byl napřed po ten čas:
skoča ukaž mi cestuzas!“
Skokempřeskočilohradu,
nic nepomyslilna zradu;
skočildo výškysáhů pět jí
vsakjiž venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklosejest v útěku,
a schránajejí blízkodost nenadál
se zlýjejí host!
Stojíťtu, stojíkomora:
nizoučkédvéře - závora;
zavrzlydvéře za pannou
a závorají ochranou.
Stavenískrovné,bez oken,
měsíclištamišeřiljen;
stavenípevnéjako klec,
a v něm na prkně - umrlec.
Hoj!jak se venku vzmáhá hluk,
hrobovýchoblud mocnýpluk;
šumí a kolem klapají,
a takto píseň skuhrají:
„„„Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!“““
A tu na dvéře : buch, buch, buch !
burácí zvenčí její druh:
„„Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!““
A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá,
a půlkolem se ohledá.
„Bože svátý! rač pomoci,
nedejž mne ďáblu do moci ! —
Ty mrtvý lež a nevstávej,
pán bůh ti pokoj věčný dej !“
A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. —
A tu poznovu - buch, buch, buch
silněji tluče její druh:
„„Vstávej, umrlče, nahoru,
otevři mi svou komoru!““
A na ten hřmot a na ten hlas
mrtvý se zdvihá s prkna zas,
a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.
„Spas duši, Kriste Ježíši !
smiluj se v bídě nejvyšší! Ty
mrtvý, nevstávej a lež;
pán bůh tě potěš —a mne též !“
A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. A
znova venku : buch, buch, buch
až panně mizí zrak i sluch!
„„Vstávej, umrlče! hola hou!
a podej mi sem tu živou!““
Ach běda, běda děvčeti !
Umrlý vstává po třetí,
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
„Maria panno! při mně stůj,
u syna svého oroduj !
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti!
z té moci zlé mě vyprosti.“
A slyš! tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem se na zem povalil,
a venku ticho - ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. Ráno
když lidé na mši jdou
v úžasu státi zůstanou :
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. -
*
Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila,
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala :
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!
POLEDNICE
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
,,Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo !
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty !
Mlč ! hle husar a kočárek hrej
si! - tu máš kohouta!“
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác ! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku ,,I
bodejž tě sršeň sám —!
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba !
„„Dej sem dítě!““ - „Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť - Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice j ako stín :
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
,
A vinouc je, zpět pohlíží běda,
běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.
Již vztahuje po něm ruku matka
tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna - druhá - třetí poledne
zvon udeří ;
klika cvakla, dvéře letí táta
vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté :
matku vzkřísilještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.
42
ZLATÝ KOLOVRAT
I
Okololesa pole lán,
hojjede, jede z lesa pán,
na vraném bujnémjede koni,
veselepodkovičkyzvoní,
jede sám a sám.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop
„Hola hej! otevřte mi dvéře,
zbloudiljsem při lovenízvěře,
dejte vody pít!“
Vyšla dívčinajako květ,
neviděltaké krásy svět;
přineslavody ze studnice,
stydlivěsedlau přeslice,
předla, předla len.
Pán stojí,nevěda co chtěl,
svévelkéžízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti
s pěkné přadleny.
,,Svobodna-lijest ruka tvá,
ty musíšbýti žena má!“
dívčinu boku svémuvine -
„„Ach pane! nemám vůlejiné,
nežjak máti chce.““
„A kdeje, děvče, máti tvá?
Nikohoťnevidímtu já.“ „„Ach
pane! má nevlastnímáti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšlydo města.““
II
Okololesapole lán,
hojjede, jede zase pán;
na vraném bujnémjede koni,
veselepodkovičkyzvoní,
přímo chaloupce.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola! otevřte, milí lidi,
ať oči mojebrzo vidí
potěšenímé!“
Vyšlababice, kůže a kost:
„„Hoj, co nám nesevzácnýhost?'
„Nesu ti, nesuv domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."
„„Hoho panáčku! div a div!
kdo by pomysliljaktěživ?
Pěkně vás vítám, vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel nám?““
„Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou pradlenu.“
,,,,Ach pane králi! div a div!
kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi
kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší !
Ale však radu, radu mám:
za cizí —dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jak oko oku v jedné hlavě její
nit - hedbáv!““
„Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad !“
Ill
„„Vstávej, dceruško !již je čas,
pan král již čeká, bude kvas :
však jsem já ani netušila —
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!““
„Stroj se, sestřičko moje! stroj,
v královském hradě bude hoj :
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala —
nu jen zdráva buď!“
t
„„Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani pojď
jen honem, pojď!““
„„„Matko, matičko! řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?“““ „„Nůž
bude dobrý - někde v chladu
vypichnem oči zlému hadu —
pojď jen honem, pojď!““
„„„Sestro, sestřičko! řekněte,
nač tu sekeru nesete?“““ „Sekera
dobrá —někde v keři
useknem hnáty líté zvěři pojď
jen honem, pojď!“
46
A kdyžjiž přišlyv chlad a keř:
„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!'
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!
„„Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterakkolichceš:
objímejjeho svěžítělo,
pohlížejna to jasné čelo,
pěkná pradleno!"“ „Mamičko,
kterak udělám?
kam oči a ty hnáty dám?" „„Nenechávej
jich podle těla,
ať někdojich zas nepřidělá radšje
s sebouvem."“
A kdyžjiž zašlyza tu chvoj:
„„Nic ty se, dcero má, neboj!
všakjsi podobna té tam právě
jak okooku vjedné hlavě neboj
ty se nic!““
A kdyžjiž byly hradu blíž,
pan král vyhlížíz oknajiž;
vychází s pány svýmiv cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.
I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěstasamý smích;
i byly hody, radování,
plesya hudby bez ustání
do sedméhodne.
A když zasvítalosmýden,
král musíjiti s vojskyven:
„Měj se tu dobře, paní moje!
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.
Navrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší láskykvět!
Zatím na věrnou mou památku
hleďsoběpilně kolovrátku,
pilně doma přeď!“
IV
V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
šest otevřenýchproudů bylo,
z nichž sejí živobytílilo
na zelenýmech.
Vzešlojí náhle štěstímoc,
nynčkojí hrozí smrti noc:
tělojiž chladne, krev se ssedá běda
té době, běda, běda,
kdyžji spatřil král!
A tu se z lesníchkdesiskal
stařečeknevídaný vzal:
48
šedivévousypo kolena to
tělo vloživna ramena,
vjeskynije nes.
„Vstaň, mé pachole, běž,je chvat,
vezmiten zlatý kolovrat:
v královskémhradě jej prodávej,
za nicjiného však nedávej,
nežliza nohy.“ Pacholev
bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„„Kéž bych ten kolovrátekměla
z ryzího zlata!
Jděte se, matko, pozeptat,
začje ten zlatý kolovrat?““ „Kupte,
paničko! drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohyjest.“
„„Za nohy? ajaj, divná věc!
Alejá chcijej miti přec:
jděte, mamičko,do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte muje zaň.““
Pacholenohy přijalo,
do lesazpátky spěchalo.„Podej
mi, chlapče, živévody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“
49
A ránu ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
„Jdi, mé pachole, polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej,
nežli za ruce.“ —
Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
,,,,Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku !
Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?““ „Kupte,
paničko! drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest.“
,,„Za ruce!? divná, divná věc!
Ale já ji chci miti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je.““
Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. „Podej
mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“
A ránu ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
,,Skoč, hochu, na cestu se měj
mám zlatý kužel na prodej :
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej,
nežli za oči.“
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„„Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku !
Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?““
„Za oči, paní! jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest.“
„„Za oči!? neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?“
„Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám.“ -
„„Mámo, mamičko!co počít?
a já ten kužel musímmít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
aťje odnese.““
Pacholeoči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo.—
„Podej mi, chlapče, živévody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve.“
A oči v důlky položil,
a zhaslýoheň zas ožil;
a panna vůkolpohlíželavšaknikohotu
neviděla,
než se samotnú.
V
A když byly tři neděle,
král jede z vojnyvesele:
„Ajak se máš, má paní milá!
a zdalispamětliva byla
mých posledníchslov?“
,,,,Och! já je v srdci nosila,
a hleďte,cojsem koupila:
jediný mezikolovraty,
přeslici,kužel - celýzlatý,
všeto z lásky vám!““
„Pojd se, má paní, posadit,
upřeď mi z láskyzlatou nit.“
Ke kolovrátkuchutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla —
běda, jaký zpěv!
,,„Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišlajsi krále ošidit:
nevlastnísestrujsi zabila,
údův a očíji zbavila vrrr
- zlá to nit!““
„Jaký to kolovrátekmáš?
ajak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!“
,,„Vrr - zlou to předeš nit!
Chtělajsi krále ošidit:
pravou nevěstujsi zabila,
a sama sesjí učinila —
vrrr - zlá to nit!““
»
„Hó, strašlivěmi, paní, hráš
Nejsitak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšelještě více:
před, má paní, přeď!“
„„Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišlajsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále vrrr
—zlá to nit!““
Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, lesu jel;
hledal a volal v šíré lesy:
,,Kdes, má Dorničko! kde jsi? kde jsi?
• kdes, má rozmilá?“ —
VI
Od lesa hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.
I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.
A což ta matka babice?
a což ta dcera hadice? Hoj
! vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.
Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
54
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.
A což ten zlatý kolovrat?
jakou teď píseň bude hrát?
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel,
ani nespatřil.
ŠTĚDRÝ DEN
I
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
,,Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již nakrátku,
a blízko, blizoučko Štědrý den!“
Milotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.
I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.
Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé ! A
dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již nakrátku,
a přede dveřmi Štědrý den!“
II
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cožekomu dobrého
nesešna památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovičesneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeřekosti,
a zlatouškyna stěnu
tomu, kdo se postí.
Hoj,já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na myslijiného,
jiného costane.
Pod lesem,ach pod lesem,
na tom panskémstavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedéhlavě.
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modréjezero
pod ledem ukrývá.
57
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero
hluboko - hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.
III
Marie, Hana, dvě jména milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.
Jestliže jedna promluví hochu,
do ohně by jí vůli Šel;
pakli se druhá usměje trochu na
první zas by zapomněl! Nastala
půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru :
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
,,Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?“
,,,,Ach vidím domek - ale jen v šeře jako
co Václav ostává však
již sejasní - ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu - znám jej, znám
na něm ta kytka, co dostal ode mne můj
milý bože! Václav sám!!““
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
,,,,Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?““
„Ach vidím, vidím - je mlhy mnoho,
všeckoje mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho zdá
mi se býti v kostele.
Něco se černá mezibílými však
mi se rozednívájiž : jsou
to družičky,a mezi nimi proboha!
rakev - černý kříž!“
IV
Vlažný větřík laškuje
po osenímladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavznělahudba od kostelazrána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.
Švárný ženichjako květ
v kolesvatebčanů,
kabát tmavě zelený,
kloboukvjednu stranu:
tak vidělajej v osudnété době,
tak siji nyní domů vede sobě,
Švárnouženku Hanu.
Zašloléto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na márách
tělo vynášejí:
bílé družičky,planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokostiznějí:
Misereremei!
Koho věnec zelený,
kohov rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenskálilie!
Vykvětla,jakby zalívána rosou,
uvadla, jakby podsečenakosou
ubohá Marie!
V
Nastala zima, mráz v okna duje,
v světniciteplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zasepředou len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všakjest adventu zase nakrátku,
a nedaleko Štědrý den!
Ach ty Štědrý večere
noci divoplodné!
když si na tě vzpomenu,
srdci mne to bodne!
Sedělyjsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě !
Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!
Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí kde
z nás bude která?
Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!“
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!
HOLOUBEK
Okolohřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svéhomanžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. Od
bílého dvora
po zelenélouce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.
„Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo!
škoda by tvých óčí,
slyšrozumné slovo.
Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže!
a když muž ti umřel,
vezmi mne za muže.“
Jeden den plakala,
druhý ticho minul,
třetího željejí
pomalu zahynul.
V témdni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
svatbě šaty šila. Okolo
hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.
Byla svatba, byla
hlučná a veselá :
nevěsta v objetí
nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji sobě vinul,
ona jen se smála. Směj
se, směj, nevěsto
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši !
Objímej milého,
netřeba se báti :
rakev dosti těsná ten
se neobrátí!
Líbej si je, líbej,
ty žádané líce :
komusnamíchala,
neobživne více!-
«
Běžíčasy,běží,
všeckoseboumění:
co nebylo,přijde,
co bývalo,není.
Běžíčasy,běží,
rokjako hodina;
jedno všaknemizí:
pevnět’stojívina.
Tři rokyminuly,
conebožtíkleží;
najeho pahorku
tráva roste svěží.
Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučkýholoubek.
Sedává,sedává,
přežalostněvrká:
každý,kdož uslyší,
srdcejemu puká.
Nepuká takjiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:
„Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!
Nehoukej,nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!“Teče
voda, teče,
vlna vlnu stíhá,
a mezivlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývánoha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! Vytáhliji
na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cestypěšiny
křižují se v žitě.
Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačíjejí tělo.
Však nelze kamenu
tak těžkoležeti,
jako jí na jménu
spočíváprokletí!
ZÁHOŘOVO LOZE
I
* Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň: po každéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem —kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní podvečerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná - studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. Poutnice
milý ! - než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny ale
což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů zemi níží?
Mládenče pěkný! nechoďza noci,
možné-li,budem rádi ku pomoci,
a při nejmenšímsnad potěšíme.
Jen nepomíjej,pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocnýbalzám v důvěře dříme. Nic
neslyší,neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možnéze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastinějedné:
pán bůh ho posilňna jeho pouti!
II
Daleké pole, široképole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podle cestypahorek leží,
a dřevo Štíhléstojí na vrchole:
štíhláť to jedlice - všakbeze snětí,
jen malá příčka svrchupřidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz lirista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světastranyjimi ukazuje,
v dvě strany protivné,jakož cesta míří
pravou na východ,kdež se světlorodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východěnebeskáje brána,
tam u věčnémráji bydlí boží svati;
a kdo dobře činí, čákajemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové,zlá rota proklatá,
zlořečenéduše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
všakod levicevysvoboďsvéděti!
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světlakmitu,
okolokříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
BrzycosŠepce,slzyroně z oka,
brzy zasevzdychá - těžce, zhluboka. Takto
se loučí od svédrahé panny
mládenec milýv poslednídobě,
ubíraje se v cizí světastrany,
aniž pak věda, sejdou-lise sobě:
ještě poslednívroucí obejmutí,
ještě políbeníjako plamen žhoucí:
již měj se tu dobře, dívkopřežádoucí:
chvílenešťastnápryč odtud mne nutí ! Tvář
jako stěna, pohleděníledné,
ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
náhle se poutník se země zvedne,
západu rychlé zaměří kroky. Brzypotom
zmizelv hustém lesa proutí:
pán bůh ho potěš na jeho pouti!
IH
Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podle ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou pouští :
nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný,
a pod oděvem vyhnilé tělo :
dutina prostranná, příhodná velmi pohodlný
nocleh líté lesní šelmy!
A hle ! pod tím dubem na mechovém loži,
čije ta postava veliká, hrozná?
zvíře či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná !
Tělo jeho - skála na skále ležící,
údy jeho - svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
sježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? a to mračné čelo,
jakými obmysly sejest obestřelo?
Kdo je ten člověk? co chce v této poušti? Nic
se mne neptej ! ohledni se v houští
s obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce ;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
71
ježto tu krákají obletujíce:
ti mnoho viděli - ti vědí více!
Tu však muž lesnís ložesvéhoskočí,
zrak upřený v cestudivoceplane;
kyjemohromným nad hlavou točí,
a skokza skokemprostřed cestystane.
Kdo přichází cestou?- V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! Utec,
mládenče!obrať se zpátky!
tvá cestavjistou tebe smrt uvádí.
Zivottělidskýi beztohokrátký,
a škodatvého panenskéhomládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromnýna tě nepřikvačí,
a neroztříštítvou hlavičkuv kusy! Neslyší,nevidí,v
želu svémhlubokém
jde dále před se povlovnýmkrokem,
kde života svéhopozbýti musí. ,,Stůj,
červe!kdojsi? kam tě cestavede?“ Zastavilse
pdutník, zvedná líce bledé:
,,„Jsem zatracenec““ - odpovídá tiše ,,,,do
pekla cesta má, do satanskéříše!““ ,,Hoho!
do pekla? čtyřicáté
léto,
cojiž tu sedím,mnohojsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písnč této
potud mi nikdoještě nezazpíval! -
72
Hoho! do pekla? netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechnešani! VŠakaž
se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!“ „,,Nic
ty se nerouhej milostiboží!
Dříve nežjsem viděl den života prvý,
zapsánjsem peklu otce svéhokrví
klamem ďábelským- pro pozemskézboží.
Milost boží velká! a znamení kříže
zlámeť i strašlivépekelnémříže,
porazí Satana se všíjeho mocí!
Milostboží velká! ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelnénoci.““ „Co
pravíš? - za těch let, za čtyřiceti,
bez počtujsemjich do pekla sklátil,
všakseještě nikdo zpátky nenavrátil! Slyš,červe!jsi
mladé heboučképleti,
byl bys mi dobře, místotuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři:
ale pustím tě - nechám tebejiti všakještě
nikdo, cojich tu šlokoli,
neušelmojísukovitéholi! —
Pustím tě, červe! ale to chci miti:
přisahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš, a čeho se dovíš.“ I
vztýčilse poutník, a vysokozdviže
hůl svoupoutničkouse znamením kříže:
„„Přisahám na kříže svátéhoslávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!““
IV
Minula zima, sníh na horách taje,
v údolích povodeň od sněhu a deště;
jeřáb se vrací z dalekého kraje :
avšak náš poutník nepřichází ještě.
V zeleň oděly se v lese ratolesti,
fiala pode křem milou vůni dýše;
slavík vypravuje dlouhé pověsti :
ale žádná zpráva z pekelné říše.
Ušlo jaro —léto; již se dnové krátí,
povětří chladne, listí opadává :
z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník přece ještě vrátí?
zdali nekleslo cestou jeho tělo?
zdali ho peklo v sobě nepozřelo? —
Lesní muž pod dubem s vysokého stanu
škaredě pohlíží v západní stranu;
sedí a bručí: ,,Co jich tu šlo koli,
neušel nikdo mé sukovité holi !
Jen jednoho jsem na slovo vsadil,
jen toho jednoho - a ten mne zradil!“ ,,,,Ó
nezradil tebe!““ —ozval se týmž časem
podle muže poutník povýšeným hlasem;
postava přímá, oko přísné, smělé,
studený poklid na jeho čele,
a z jeho bledé, ušlechtilé tváře
jako by planula slunečná záře.
74
„„Nezradil jsem tebe! přísahou ztuha
zavázaljsem se ti, hříšný boží sluha;
a nyní přisahámještě tobě znova:
přisahám na kříže svátéhoslávu,
že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!““
Zachvěl se muž lesní,slyšetato slova,
a vyskočilvzhůru, sáhna po svézbroji:
avšakjako bleskemomráčenýstojí —
nesneseťzrakjeho zraku poutníkova.
„„Tuto seďa slyš!pověstihrůzy
zvěstujitobě po pekelnéchůzi;
o hněvu božím slovomojesvědčí:
ale milostbožskáneskončeněvětší!““
Vypravuje poutník, co v pekle spatřil:
moře plamenův - břidké ďáblův pluky;
a kterak se život s věčnousmrtí sbratřil
na věčné,vždy nové zatracencův muky, Muž
lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluvíslova - jen před sebehledí.
Vypravuje poutník, co v pekle slyšel:
úpěnlivé nářky —zlořečenéklení volání
pomoci - však nikohonení,
kdo by tu potěšil,kdo pomocipřišel,
jen věčná kletba, věčnézatracení! Muž
lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova- jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, jak znamením kříže
přinutil Satana, pekelné kníže,
rozkázati dáblu, strůjci klamu zlého,
aby zase vrátil krví psanou blánu.
Protivil se ďábel pekelnému pánu,
nevrátil zápisu die rozkazu jeho.
Rozlítil se Satan a v zlosti své velí :
„Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!“ Učinila
rota die jeho rozkazu,
připravila lázeň z ohně a mrazu :
sjedné strany hoří jako uhel vzňatý,
s druhé strany mrzne v kámen ledovatý;
a když vidí rota míru naplněnu,
obrací zmrzlinu opak do plamenů.
Strašlivě řve dábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, rota odstoupila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýŠelehce,
krví psané blány přec vydati nechce. Rozlítiv
se Satan, káže ve svém hněvu :
„Nuže ať obejme pekelnou děvu!“ A
byla ta děva z železa skuta,
rámě vztažené toužebné milosti :
přivinula dábla na svá prsa krutá,
a zdrceny jsou všecky jeho kosti.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, panna povolnila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýšelehce,
krví psané blány přec vydati nechce. I
zařičel Satan poslednísvéslovo:
„Uvrzte jeho v lože Záhořovo!“ ,,V
lože Záhořovo?v Záhořovolože?“
volá v uděšenímuž divý v lese,
hrozné tělojeho osikouse třese,
a pot vyráží z tuhé čela kože.
,,Lože Záhořovo! - Záhořje to jméno,
od matky mé někdy častovysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemina mechu stlávala
a vlčí kožinoumne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovolože -?
VŠakpověz mi ty - ty sluhoboží,
co čeká Záhoře na pekelnémloži?“ „„Spravedlivá
jest pomstyboží ruka,
leč ukryto věčnéjeho usouzení:
neznámáť mi sicetvá pekelná muka,
ale tvých zločinůnic menšínení.
Nebo věz, že ďábel, slyšeona slova,
zhrozivse pokuty lože Záhořova,
krvavý zápis vrátil bez prodlení!““ Stoletá
sosnana chlumovéstráni
hrdě vypíná nebi svétémě:
i přijde sekera,sosnahlavu sklání,
a těžkýmpádem zachvějese země.
Divoký tur lesní v bujnosti své síly
z kořene vyvrací mocná v lese dřeva:
proboden oštěpem, potácí se chvíli,
a padne, v bolesti smrtelné řeva. Takto
muž lesní. Poražen tou zvěstí
na zemi klesá ve smrtelném strachu ;
řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,
nohy poutníkovy objímaje v prachu:
„Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží!
nedej mi dospěti pekelnému loži!“ „„Nemluv
takto ke mně! červ jsem, roveň tobě,
bez milosti boží ztracen věčně věkův:
ní ty se obrať, od ní prose lékův,
a čiň pokání v pravé ještě době.“ “ „Kterak
mám se káti? viz tu na mé holi
ty řady vrubův: co jich tu jest koli —
spočti je, můžeš-li - ta známka každá,
každý ten vroubek jest jedna vražda!“ I
zvedne poutník, zemi se nakloně,
hůl Záhořovu - kmen mocné jabloně a
zarazí ji v tvrdé skály témě,
jako tenký proutek do zorané země.
„„Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů,
kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu !
času nepočítej, nedbej žízně, hladu,
jedno počítej svých zločinů řadu,
lituj a pros boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, těžká, bez příkladu:
bez příkladu budiž i tvoje pokání,
a bez konce jest boží smilování!
Tu kleč a čekej - až se v jedné době
z milosti boží vrátím zase tobě.“ “
Takto dí poutník, a jde cestou dále. A
Záhoř klečí, klečí neustále;
klečí ve dne, v noci —nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování. Den
po dni mine; již i sníh se shání,
ledové mrazy jižjiž přicházejí:
a Záhoř klečí, prosit nepřestává ale
na poutníka darmo očekává,
ten nepřichází, nevrací se němu.
Bůh budiž milostiv muži kajícnému !
V
Devadesáte let přeletělo světem;
mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle :
kdo onoho času býval nemluvnětem,
jest nyní starcem, do hrobu se chýle.
Avšak málo jich dozrálo té době,
ostatní všickni jsou schováni v hrobě.
Jiné pokolení - cizí obličeje vše
ve světě cizí, kam se člověk děje:
jen to slunéčko modravého nebe,
jenom to nižádné proměny nevzalo;
a jako před věky lidi těšívalo,
tak i nyní ještě vždy blaží tebe!
Jest opětjaro. Vlažný větřík duje,
na lukách svěžíkolébáse tráva;
slavíksvépověstiopět vypravuje,
a fialkanovou zas vůni vydává.
Habrovým stínem hlubokéholesa
dvé poutníků se cestouubírá:
shrbený stařeček,v ruce berlu nesa,
berlu biskupskou,věkemjiž se třesa,
a pěkný mládenec,ten jej podepírá.
,,
„Posečkej,synumůj!rád bychodpočinul,
odpočinutísi má duše žádá!
Rád bych sejiž otcům zesnulýmpřivinul,
ale milostbožíjinak mi ukládá.
Milostboží velká! ta sluhu svého
mocněprovedla skrzpekelnoubránti
v úřadě svémsvátémpovýšilajeho;
a protož duše má dobrořečípánu.
Pevnějsem doufal v tebe, hospodine:
dejž, ať tvá sláva na zemi spočine!Synu
můj, žízním! ohledni se vůkol:
tuším, ač není-li mdlýchsmyslůmámení,
tuším, že mi blízkénajdeš občerstvení,
aby byl dokonán můj života úkol.““
Odešel mládenec,v lesní zašelstrany,
zdali by kde našel pramen uchovaný.
I dere se houštím, kráčí dál a dále,
až i se prodere mechovitéskále.
Ale tu náhle noha jeho stane,
a jako světluškavečer létající,
lesknese podiv v pěknéjeho líci:
divněť neznámá vůně němu vane,
vůně nevýslovná,neskončenévnady,
jako by v rajskévstupovalsady.
A když pak mládenecskrzehusté chvojí
vzhůru se prodere a na skáluvkročí,
věc nepodobnouvídíjeho oči:
na holé skálestrom košatýstojí,
stromjabloňový, v šíř se rozkládaje,
a na něm ovocedivné krásyzraje —
jablka zlatá —a z nich se nese
ta rajská vůně vůkol po všemlese.
I zplesalosrdcev mládencovutěle,
a zrakjeho čilýjiskřil se vesele:
,,Achjistě,jistě! bůh dobrotivý
stařečkovi vůlí tu svéčiní divy:
pro posilujemu - místochladné vody pustá
v leseskála rajské neseplody.“
Alejak s ochotoupo jablku sáhne,
tak s uleknutím ruku zas odtáhne.
,,,,Ty nech,netrhej - všakjsi nesázel!“
hlas dutý, hlubokýkážejemu ztuha,
blízkýhlas,jako by ze zeměvycházel,
neb nikdežvůkol neviděti druha.
Jen pařez velikýstojívedle něho,
po němž ostružinys mechemse vinou,
a podál zbytkydubu prastarého,
kmen rozdrcenýs šírouvydutinou.
Obeseljinoch peň, prohlíží dutinu,
obešeltu celouokolníkrajinu:
však ani stopy nalézti nemoha,
že by tu kráčela kdy lidská noha,
všudež jen pouhou viděti pustinu.
,,A snad se ucho mé obluzeno šálí?
snad zvíře divoké zařvalo v dáli?
snad od vody v skále zvuk onen pocházel?“
dí sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku,
opět po jablku vztahuje ruku.
„,,Ty nech, netrhej - však jsi nesázel!““
hlas dutý hřmotněji zapovídá zase.
A když se mládenec ohlédl po hlase,
hle! pařez veliký mezi ostružinou
hýbati se počne, a z mechu se šinou
dlouhá dvě ramena, jinochu měříce,
a nad rameny, jako smolné svíce
v mlhavé noci, dvé červených očí
zpod šedého mechu němu se točí.
Zděsil se mládenec, a znamením kříže
znamená sejednou, po druhé a třetí;
a jak vyplašené z hnízda ostříže,
nehledaje cesty, nevida obtíže,
přímo se skály houštím dolů letí ;
a zkrvavený od ostrých snětí
na zemi padne stařečkovi blíže.
,,Ach pane, pane! zleje v tomto lese:
košatá jabloň na skále, na pláni,
a jabloň na jaře zralé plody nese,
a pařez veliký trhati je brání.
A ten pařez mluví, očima točí,
a chytá ramenem, kdo jabloni kročí:
ach pane, ďáblovotu jest panování!“
,,,,Mýlíš se, synu můj! tuto milostboží
své divy činí - budižjemu sláva!
Vidím, že pouť mojejiž se dokonává,
rádoť se tělo mé v zemi této složí! JeŠtě
mi posluž naposled,můj synu!
doved mne nahoru, na skalnou planinu.““
Učinil tak jinoch: napřed cestuklestí,
a potom stařečka po ní musilnésti. A
kdyžjiž přišli nahoru jabloni,
aj! tu se pařez ke stařečkukloní,
vztahuje rámě vstříc, a raduje se:
,,Ach pane, pane můj! dlouhosnepřicházel
hle tvá sazenicejiž ovocenese,
ach utrhni, pane! všaksámjsi sázel.“ „„Záhoři!
Záhoři! pokojbudiž tobě:
pokoj ti přináším v poslednísvédobě!
Bezmíry, bez koncejest milostboží,
nás oba vytrhla pekelnémuloži!
Propusť mne nyníjiž, jakož ijá tebe:
nechť se tu popel náš vedlesebesloží,
a ducha nechť vezmouandělovéz nebe!“ “
„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení
sesulse ve skrovnouprachu hromádku;
ajen ostružina na holém kamení
zůstala státi,jemu na památku.
Zároveň i stařec mrtev na zem klesá
pouť jeho pozemská již dokonána! I
zůstal mládenec sám uprostřed lesa,
by ještě vykonal vůli svého pána.
Leč nad hlavou jeho té samé chvíle
vznášejí se dvě holubice bílé;
v radostném plesu vznášejí se vzhůru,
až i se vznesly andělskému kůru.
VODNÍK
I
Na topole nad jezerem
sedělVodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku,sviť,
ať mi Šijeniť.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku,sviť,
ať mi šijeniť.
Dnesje čtvrtek, zejtra pátek šiju,
Šijusi kabátek:
sviť,měsíčku,sviť,
ať mi šijeniť.
Zelenéšaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť,měsíčku,sviť,
ať mi šijeniť.“
II
Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, jezeru,
šátečkysoběvyperu.“
85
„„Ach nechoď,nechoďna jezero
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď,dceruško, voděven.
Perlyjsem tobě vybírala,
bílejsem tebe oblíkala,
v sukničkujako z vodních pěn
nechoď,dceruško, vodě ven.
BíléŠatiěkysmutektají,
v perlách se slzyukrývají,
a pátek nešťastnýje den,
nechoď,dceruško, vodě ven.‘
Nemá dceruška,nemá stání,
jezeru vždyji cospohání,
jezeru vždyji cosnutí,
nic doma, nicjí po chuti. První
šátečeknamočila tu
se s ní lávka prolomila,
a po mladičkédívčině
zavírilosev hlubině.
Vyvalilyse vlny zdola,
roztáhnuly sev šírá kola;
a na topole podle skal
4
zelenýmužíkzatleskal.
HI
Neveselý,truchlivý
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
Tu slunéčkonezahřívá,.
větřík nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.
Neveselý,truchlivý
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.
Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
v^akbezděkyjen se v něm
zastavujíhosti.
A kdojednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. Vodník
sedí mezivraty,
spravujesvésítě,
a ženuškajeho mladá
chová malé dítě.
87
„Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu !
ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
. Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě :
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.
Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.
Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu?
však ani se nenadála,
vybyla mne z domu !
Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby :
starosvati —černí raci,
a družičky —ryby!
A můj muž - bůh polituj !
mokře chodí v suše,
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidskéduše.
Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenýmivlásky!
nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.
Obluzena, polapena
v ošemetnésítě,
nemá žádné zde radosti,
leč tebe, mé dítě!“ ,,,,Co
to zpíváš,ženo má?
Nechcitoho zpěvu!
tvojepíseň proklatá
popouzí mne hněvu.
Nic nezpívej,ženo má!
v těle žluč mi kyne:
sicučiním rybou tebe,
jako mnohéjiné!““ „Nehněvej
se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
neměj za zlé rozdrcené,
zahozenérůži.
Mladostiméjarý štěp
přelomiljsi v půli:
a nicjsi mi po tu dobu
neučinil vůli.
Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil mé matce.
Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!
Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!
Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.
A chceš-li mne rybou miti,
abych byla němá :
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.
Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu :
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!“ ,,,,Rád
bych, ženo! rád bych j
věřil tvému slovu :
ale rybka v šírém moři kdoji
lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti já
matce tvojí chůze:
ale liché mysliženské
obávám se tuze!
Nuže - dovolímti já,
dovolímti zdůly:
všakporoučím, ať mi věrně
splníšmoji vůli.
Neobjímejmatky své,
ani dušejiné:
sicpozemskátvojeláska
s nezemskouse mine.
Neobjímejnikoho
z rána do večera:
před klekánímpak se zase
vratiž dojezera.
Od klekánído klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
zůstavíšto robě.‘c“
IV
Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčkapodletí?
jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svouobejmezase,
aj, kdo může za zlé miti
laskavémudítěti?
Celý den se v pláči těší
s matkou žena zjezera:
„Sbohem, má matičko zlatá!
ach, bojím se večera!“ „„Neboj
se, má duše drahá!
nic se neboj toho vraha;
nedopustím,by tě v moci
měla vodní příšera!““ Přišelvečer.
- Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„„Neboj se, má drahá duše!
nic ti neuškodív suše,
vrah jezerní nemá tobě
žádné mocinahoře.““ Když
klekáníodzvonili,
buch buch! venku na dvéře:
„„„Pojďjiž domů, ženo moje!
nemámještě večeře.“““ -
92
„„Vari od našehoprahu,
vari pryč, ty lstivývrahu !
a co dřívjsi večeříval,
večeř zase vjezeře!““ O
půlnoci buch buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
„„„Pojdjiž domů, ženo moje!
pojď mi ustlat postele.““ “ „„Vari
od našehoprahu,
vari pryč, ty lstivývrahu !
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!““ A
po třetí buch buch! zase,
když se šeřilranní svit:
„„„Pojď již domů, ženo moje!
dítě pláče, dej mu pít!“““ „Ach
matičko! muka, muka —
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičkozlatá,
nech mne, nech mne zasejít !
„„Nikam nechoď,dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, dojezera!
nikam nesmímojedcera;
a pláče-litvé děťátko,
přinesje semna náš práh.““
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach matičko, běda, běda!
tím pláčem mi krev usedá :
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!“ Něco
padlo. - Pode dveřmi
mok sejeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví !
Dvě věci tu v krvi leží mráz
po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
VRBA
Ráno sedá ke snídaní,
táže se své mladé paní :
„Paní moje,paní milá!
vždyckyupřímná jsi byla,
vždyckyupřímná jsi byla jednohos
mi nesvěřila.
Dvě léta jsme spolu nyní jedno
nepokojmi činí.
Paní moje, milá paní !
jaké je to tvoje spaní?
Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci.tělo mrtvo leží.
Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.
Studenéjest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.
Aniž to maličkédítě,
hořce plačíc, probudí tě. Paní
moje, paní zlatá !
zdali nemocíjsijata?
Jestli nemocta závada,
nech ať přijde moudrá rada.
V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.
Pakli v býlí není síly,
mocnéslovoneomýlí.
Mocné slovomračna vodí,
v bouři líté chrání lodí.
Mocné slovoohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
Jasnou hvězdu strhne s nebe
slovomocnézhojí tebe.“ ,,,,Ó
pane můj, milý pane!
nechtěj dbáti řeči plané.
Co souzenopři zrození,
tomu nikdež léku není.
Co Sudicekomu káže,
slovolidskénerozváže!
Ač bezduchá na svémloži,
vždyjsem přece v mociboží.
Vždyjsem přece v boží moci
jenž mne chrání každé noci.
Ač co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase vrátí.
Ráno zdráva vstáti mohu :
protož poruč pánu bohu!““ —
Darmo, paní !jsou tvá slova,
pán úmysl jiný chová.
Sedí babka při ohnisku,
měří vodu z misky v misku,
dvanáct misek v jedné řadě.
Pán u baby na poradě.
,,Slysíš, matko! ty víš mnoho:
víš, co potkati má koho,
víš, kde se čí nemoc rodí,
kudy smrtná žena chodí.
Pověz ty mi zjevně nyní,
co se s mojí paní činí?
Večer lehne zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží,
ani ruchu, ani sluchu,
ni zdání o jejím duchu;
studené jest její tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.“ —
„„Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí?
Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše její v stromě.
Jdi potoku pod oborou,
najdeš vrbu s bílou korou;
žluté proutí roste na ní :
s tou je dušetvojí paní!““ „Nechtěl
jsem já paní miti,
aby s vrbou měla žiti;
paní má ať se mnou žije,
a vrba ať .v zemi hnije.“ Vzal
sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;
padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboká,
zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,
jak by matka umírajíc,
po dítku se ohlédajíc. „Jaký
shon to mému domu?
komu zní hodinka, komu?“ -
„„Umřela tvá paní milá,
jak by kosousťata byla;
zdráva chodíc při svépráci,
padla, jako strom se skácí;
zavzdychalaumírajíc,
po dítku se ohlédajíc.““ „Ó
běda mi, běda, běda!
paní zabiljsem nevěda,
a z děťátka v túž hodinu
učiniljsem sirotinu!
Ó ty vrbo, vrbo bílá!
cožjsi ty mne zarmoutila!
Vzalas mi půl živobytí:
co mám s tebou učiniti?“ —
„„Dej mne z vody vytáhnouti,
osekejmé žluté proutí;
dej prkének nařezali,
kolébkuz nich udělali;
na kolébkpvlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.
Když se bude kolébali,
matka bude je chovali.
Proutí zasaď podle vody,
by nevzalo žádné škody.
Až doroste hoch maličký,
bude řezat píšťaličky;
na píšťalku bude pěti —
se svou matkou rozprávěti !““
100
LILIE
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti škoda
jí, škoda v zemi ležeti!
„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo :
srdéčko mé by hořem hynulo.
Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati :
srdéčko moje bude plesati.“
Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný květe květ.
Lilie bílá - kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná - kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. —
,,,,Hoj, moje chaso! vraného mi stroj
chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“
Halohou ! halou ! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop - hop ! a plot neplot :
pán na vraníku napřaženou zbraň,
a jako šipka před ním bílá laň.
,,,,Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani keř!““
Zdviženo rámě, jež ji probije —
tu místo laňky - bílá lilie.
Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleslo, duch se tají v něm;
myslí a myslí —prsa dmou se výš,
vůní či touhou? kdo mu rozumíš?
„„Hoj sluho věrný! ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej ;
v zahradě své chci tu lilii mít zdá
mi se, bez ní že mi nelze být!
Hoj sluho věrný, důvěrníce můj !
tu lilii mi střež a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc divná,
podivná ní mě pudí moc!““
Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.
„„„Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
102
pospěš,nemeškej,pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!“““ „Životem
vrátkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečnýsvitnepaprslek —
rosa i pára, i můj zhyne věk!“ „„Nezhyne
věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncemjistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.“ “
Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčkajemu povila.
Pán hody slaví, Štěstísvéhojist;
tu mu královskýposelneselist.
„Můj věrný milý!“ tak mu píšekrál,
„chci, aby zejtra ke služběmi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká - všehodoma nech.“
Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
,,,,A když mi strážcemnelzebýti tvým,
svou matku tobě strážcizůstavím.““
Špatně mu matka vůli plnila,
Špatněmanželkujeho střežila;
na nebi slunce- pobořena síň:
„Zhyň, paní noční! zhyň, obludo, zhyň
Pán jede domů - dosti služby jest
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
„Tvé pacholátko již ti nežije,
a po tvé paní - zvadlá lilie !“ ,,„Ó
matko, matko, ty hadice zlá
čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!““
DCEŘINA KLETBA
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má?
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích !
„Zabila jsem holoubátko,
matko má!
zabila jsem holoubátko opuštěné
jediňátko bílé
bylo jako sníh!“
Holoubátko to nebylo,
dcero má!
holoubátko to nebylo líěko
se ti proměnilo,
a potrhán je tvůj vzhled
,,Oh! zabila jsem děťátko,
matko má!
oh! zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko —
žalostí bych pošla hned !
A co míníš učiniti,
dcero má?
a co míníš učiniti?
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?
„Půjdu hledat květu toho,
matko má!
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a zbouřenou chladí krev.“
A kde najdeš toho květu,
dcero má?
a kde najdeš toho květu
po všemširoširémsvětu?
v které roste zahrádce?
„Tam za branou nad vršíkem,
matko má!
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!“
A co vzkážešhochu tomu,
dcero má,
a co vzkážešhochu tomu,
jenž chodíval nám do domu
a s tebou se těšíval?
„Vzkazuji mu požehnání,
matko má !
vzkazujimu požehnání červa
v duši do skonání,
že mi zrádně mluvíval!“
A co nechášsvojímatce,
dcero má?
a co nechášsvojímatce,
jež tě milovalasladce
a draze tě chovala?
„Kletbu zůstavujitobě,
matko má!
kletbu zůstavujitobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!“
VĚŠTKYNĚ
Úlomky
Když oko vaše slzou se zaleje,
když na vás těžký padne čas,
tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas.
Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem světě stojí,
a vse tu svůj zaplatí dluh.
Řeka si hledá konce svého v moři,
plamen se nebi temeni;
co země stvoří, sama zase zboří:
avšak nic nejde v zmaření.
Jisté a pevné jsou osudu kroky,
co má se státi, stane se;
a co den jeden v své pochová toky,
druhý zas na svět vynese.
*
Viděla jsem muže na Bělině vodě,
praotce slavných vojvodů,
an za svým pluhem po dědině chodě
vzdělával země úrodu.
Tu přišliposlovéod valného sněmu,
a knížetemjest oráč zván,
obleklioděv zlatoskvoucíjemu,
a nedoorán zůstal lán.
Položilrádlo a propustil voly:
„Odkud jste vyšli,jděte zpět!“
a svébodadlo zarazil tu v poli,
aby pučilo v list i květ.
Pojala volynedaleká hora podnesji
značí vody rmut;
a suchá holi lískovicekora
vydala trojí bujný prut.
A pruty zkvětlya ovocenesly:
leč dospěljenom jich jeden;
druhé dva zvadly a se stromu klesly,
nevzkřísivšese po ten den.
Slyštea vězte —nejsouťmarné hlasy
vložteje pilně na paměť:
nastane doba, přijdou zase časy,
kdež obživnei mrtvá sněť.
Obě ty větve v ušlechtilémkvětu
vzmohou se šíře, široce,
a nenadále ku podivu světu
přinesou blahé ovoce.
Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
aby zaplatil starý dluh,
a vyndá na svět ze smetí a prachu
Přemyslůvzavrženýpluh.
A z duté hory ven povolá voly
i zase pluhu přiděje,
a zanedbanou doorá tu roli
a zlatým zrnem zaseje.
I vzejdesetí,jaře bude kvésti,
bujně se zaskvízlatý klas:
a s ním i vzejdezemě této štěstí,
a stará slávavstane zas.
*
Vidělajsem skálu nad řekou se pnoucí,
na skáleKrokův zlatý hrad ;
okolohradu květnatí palouci kněžny
Libušekvětnýsad.
Pod hradem dole staveníčkomilé kněžnina
lázeň na řece;
vidělajsem kněžnu tváři ušlechtilé,
ve stříbroskvoucímobleče.
Na prahu stála zmilenésvélázně,
patřila v mutný říční proud;
četla tam slovanaděje i bázně:
svémilé země tajný soud.
„Vidím požáry a krvavé boje,
ostrý meč tebe probode,
vidím tvou bídu, pohanění tvoje;
všaknezoufej,můj národe!“
Tují dvě panny, stojícepo boku,
zlatou kolébkupodaly;
políbilaji, a v bezednémtoku
ji potopila v podskalí.
Slyštea vězte slovaLibušina já
slyšelajejí věští hlas:
„Tuto spočívej,lůžko mého syna,
až povolámtě někdy zas!
Z temného lůna hlubokéhomoře
povstanenový mladý svět;
širokélípy v mém otcovskémdvoře
ponesouzasevonný květ.
Smutné osenívzkřísítěžkýpříval,
z nocí se zrodíjasný den:
a národ, kterýžprve slavnýbýval,
ten bude opět oslaven.
Tehda na světloze propasti řeky
zlatá kolébkavyplyne,
a země spása,souzenápřed věky,
na ní co dítko spočine.“
Viděla jsem tebe, lůžko blahosvaté!
znám tebe již, má hvězdo, znám!
však to mi ještě klidnou mysl mate,
kdy tebe opět uhlídám.
Léto za letem bez ustání běží,
zima za zimou uhání:
důvěra má však nepohnutě leží,
a co rok roste doufání.
Když pak se létě z hloubí pod skalinou
nejeden nenavrátí zpět,
a když se zimě s veselou družinou
prolomí pod saněmi led,
vzdychávám: Ejhle, pluku Libušinu
přibylo nových oudů zas !
Kdy přijde doba, kdež si odpočinu?
Ach ještě není, není čas !
Neb takto v knihách osudu je psáno,
slyšte a vězte moji zvěst:
,,Až bude svítat ono blahé ráno,
vstanou i mrtví v jeho čest.
Tehdá Libuše u velikém pluku
své vojsko vodní postaví,
a vzhůru zvednouc mateřskou svou ruku,
svůj národ český oslaví!“
Vidělajsem kostelnad Orlicí řekou,
slyšelajsemjeho zlatý zvon,
prv než upřímnost českoustarověkou
rozerval lítých vášníshon.
Když pak utuchly v Cechách boží ctnosti
víra i láskas nadějí,
ukryl se kostelv zeměhlubokosti,
a vody místostápějí.
Však nezůstanevěkyvěkůvv hrobě:
odtekouťjednou vody zas,
i vstane kostelv bývaléozdobě,
a zavzníslavnězvonu hlas.
Slyštea vězte,takto stojípsáno,
tak uloženov osudí:
„Tehdáž uzříte zlatých časů ráno,
až zlatý zvonje probudí.
Až s oné strany nad Orlici řeku
novýlesvítr zaseje,
až mlází vzroste,až i svéhověku
boroví toto dospěje;
a toho lesakrajní borovice
až sama sebou dožije,
uschne a zetlícpadne do Orlice
a již i kořen vyhnije:
tehdáž vyryjepřijdouc divá svině
poslednízbytkyna průhon,
a tu pod nimi z rumu v rozvalině
zjevíse zase zlatý zvon.
Neb tak určenojiž od první chvíle:
by v podzemníse vydal pouť,
a ve svůj čas že vytčenéhocíle
za řekou musídosáhnout.“ —
Vězte, na stráni pod zelenýmborem
kmen souzenýjiž dozrává:
vysoký,mocný, beze větvískorém,
jen vršekčerstvýzůstává.
Zdali zvon takéjiž je na svépouti?
zdali včas cíle dospěje?
kdo zprávyjisté může poskytnouti
a posílitinaděje?
Aj! vidělajsem, an tu sedlákoře
na poli blíže Bystřice,
svouranní píseň zpívajev pokoře:
,,0 bože, svátá Trojice!“
Tu divný odpor orání překazil,
z brázdy se vymkloruchadlo:
,,Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil?
Bodejžse i s ním propadlo!“
Tak oráč zaklel, a do prohlubení
zapadal pronikavýhlas zlatého
zvonu žalostnézavznění:
„Ach ještě není, není čas!“
114
Ach ještě není, ještě čas tu není!
Však přichyl ucho zemi blíž,
a pod kořeny jedle z dáli znění
zlatého zvonu uslyšíš.
*
Nenaříkejte, neštěstí a osud
že vás tak tvrdě potkaly,
však naříkejte, že jste jimi posud
rozumnější se nestali !
Aj ! vidím horu nad jiné zvýšenou hora
ta dobře známa vám bujnými
sady kolem otočenou,
a na té hoře boží chrám.
Avšak do chrámu branou chodí trojí,
a trojí vycházejí zas;
• slyšte a vězte, toto psáno stojí,
a v srdci složte věští hlas:
„Darmo nadějí kojíte se planou!
nezbudete svých psot a bíd,
dokavad jednou chodívati branou
nebude tvrdý český lid !“
Kdos uši dostal, aby jima slyšel,
proč šije palcem zacpáváš?
a komu rozum s vysokosti přišel,
proč po něm nohou šlapáváš?
"5
Tisíc let ušlo, co své milé syny
svornostiučil Svatopluk,
však neproniknul dotud, do hodiny,
moudrého slova zlatý zvuk!
»
Vy, kdo znajíceotců slavnéčiny
jimi se rádi chlubíte:
tam na pilíři v Praze půl hrdiny
u mostu státi spatříte.
Hlava zvětrala i spláchlyji deště,
a prsa rozbil švédskýboj;
než břich a nohy stojí potud ještě,
i pošetilépýchy stroj.
Nemluvte marně: „Starobylých věků
zpukřelé,vetché kamení!“
vězte, že toto dnešníchvašichreků
osudnéjesti znamení!
Slyštea pilně važte mojeslova:
S nadějí nic se nenoste,
leč nad tím břichem vřelé srdce znova
a pravá hlava naroste!
PÍSNĚ
SIROTKOVO LŮŽKO
čije to dítko? kam se tam ubírá,
když od severuvěje led a sníh?
když na hřbitově půlnoc leží šírá?
co chce to dítko tuto na hrobích?
„Matko, matičko!jdu semnyní tobě,
děvečkatvá to - slyšopuštěnou:
tys pryč odešla,ležíštuto v hrobě,
ó proč mi dávášjinou matku - zlou?
Ta matkajiná zlořečími, hřímá,
a pryč vyhání, ven dceruškutvou,
a můj tatíček, ten si mne nevšímáach
má matičko!zastaň ubohou!“ Plakalo
dítko studené perličky,
perličkyjemu očka ztížily;
i sklonilose na hrob svématičky,
a lůžko bílé sněhypřikryly.
I spalo dítko, spalo sen radostný:
u své matičky mní se viděti;
i slyšíhlásek,její to milostný:
„Pojď, má děvečko,pojďv mé objetí!“
I spalo dítko, spalo sen tichounký,
anižje jitro ze sna zvolalo:
i vykopán mu hrobečeknizounký,
tu kde si předtím bylo ustlalo.
"9
VEČER
Tmí se, na klekání zvoní,
sen svéžádá oběti;
hvězdy světléjiskry roní:
srdce moje,jak je ti?
Vzhůru tam bych stoupilo,
s hvězdami se spojilo;
shůry se hvězdami těmi
na vlastenskoututo zemi
rosné slzyronilo!
Vzhůru tam bych stoupilo,
lásku vlasti budilo:
srdcem rázným zvučnýchzvonů
rázně v srdce milionů
synů českýchmluvilo!
PRVNÍ MÁJOVÁ NOC
Sbor
Májová noc! májová noc!
první májová noc!
kdo znáš všeckujejí moc?
Hvězdy svítí,slavíkpěje,
pojďme,pojďmev zelenýháj!
z luk a zahrad vůně věje,
uvítejmekvětnatý máj!
Hvězdysvítí, slavíkpěje,
z luk a zahrad vůně věje:
pojďme,pojďmev zelenýháj,
květnatý vítejme máj!
Májová noc! májová noc!
první májová noc!
*
V šírém poli na podolí
plamenem hoří hranina,
a kolemohně ve svévolí
mladá skáčedružina.
Chlapci
Hej hoši! chvošťatazapalujte,
smáčejteve smoleplamenné,
oblozevzhůru vyhazujte
ze všísílyramene!
čím kdo chvoštěvyhodí výše,
udatnější bude rek:
kdo ve svésíly důvěrou dýše,
slavný strojí soběvěk.
Sbor
Nahoru, dolů světla se vodí,
tak jako sluncepo nebi chodí
plane i hasne smolinatak
jako šťastná hodina!
Májová noc! májová noc!
první májová noc!
*
Po zelenémmladém prosu
ušlapaná pěšina:
do šátečkusbírá rosu
mladá švárná dívčina.
Děvče
Tvářičky, tvářičky!
kvěťte mi růžičkou:
budu vás umejvat
májovourosičkou.
Rosičkoumájovou,
setřenou s osení:
abych se líbila
mému potěšení.
Sbor
Májová rosa, černobýlí
krásy nedá leč na tu chvíli:
pilnost a myslzbožnájsou
stálou dívčí okrasou.
Májová noc! májová noc!
první májová noc!
«
Z březovéhoza vsí lesa
statný kráčí mládenec,
svěžíbřízku sobě nesa,
na ní z kvítí pletenec.
Mládenec
Na rozloučení,mé potěšení!
pod okny máj ti postavím,
a na rozcházkutu naši lásku
ještě věncemoslavím.
Mívalijsme se, mívalirádi :
nyníje láska podťata,
jako ta břízka, co byla v mládí
kořenu svémuodňata.
Sbor
Stavte máje, víte věnce,
každý na poctu své milence:
věnec pěkné dívčici—
věchet šerednébabicí!
Májová noc! májová noc!
první májovánoc!
»
Na ohništi pod komínem
sedí babka svlečená;
podkuřuje sebe blínem,
maže nohy, ramena.
Baby čarodějnice
Znám já masti divných mocí:
namažu já se po těle,
sednu na chvoštěo půlnoci
a hej komínem vesele!
Přes doly, hory, přes vody, bory
můj valášekutíká:
hej paní matky! na křižovatkymájová
dnes tam muzika!
Sbor
Práh popelem posýpejme,
větví májovýchnasázejme,
kropme vodou svěcenou,
ať se zlé čáry zaženou.
Májová noc! májovánoc!
první májová noc!
*
Sbor konečný
Vyjdi, vyjdi,slunkojasné!
zažeň pustou temnotu;
klam a lež ať navždy zhasne,
pravda vstane životu.
Nad svévolíať zvítězípiávo,
nad porobou svoboda;
co je choré, ať bude zdrávo:
všemocnátěpříroda!
Májová noc! májovánoc!
první májová noc!
125
PANNA A MÁTI
Růži v jara spanilosti
panna stoudná podobá se;
dokonaláť ve své kráse,
perla dechem nezkalená.
Máti však, jež dítky ctnosti
a své vlasti vychovává :
té rovného nic nestává před
tou klekni na kolena !
Nad perly a nad korále
svěží růžový je vínek ;
avšak ceny neskonalé
routa dodá a barvínek.
CIZl HOST
Ples a tance, hudba hrála,
zpěv a žerty slyšeti;
a nevěsta jen se smála
v ženichově objetí.
„Vzhůru! služte, muži, ženy!“
volá ženich přeblažen;
„dům i sklepy otevřeny,
každému, co libo jen !“
Hrají, tančí; a za stolem
host neznámý tu se vzal:
„„Hoj! s nevěstou třikrát kolem,
svůj život bych za to dal !“ “
Jednou kolem potančili pominul
nevěstě smích;
druhé kolo nastoupili ona
bledá jako sníh.
,,„Aj, co bledne má milenka?
či leká se paměti?
či snad těžko svého Zdenka
na své svatbě viděti?““
Takto, tanče kolo třetí,
on ní šepce potichu,
a nevěsta bez paměti
klesá v náruč ženichu.
Hluk a zmatek - smíchy mizí,
všichni spějí na pomoc.
„Kdo? kde jest muž onen cizí?“
Pryč - a venku tmavá noc.
Hudba opět, tance, kvasy zmizela
však veselost:
odneslť ji na vše časy
mladé paní cizí host.
ANDĚL STRÁŽCE
Vjednébeseděléta1840
Vždyckymně říkala
má zlatá matička,
že má každý člověk
svéhoandělíčka,
a ten anděl boží
v štěstíi v nesnázi
že neviditelně
člověkaprovází. Můj
božíčkumilý!
jak jsme slabí lidi:
mne nejvícto těší,
co mé oči vidí.
Ach cožvidí, vidí
krásných andělíčků:
z těch mi dejjednoho,
můj milýbožíčku!
SMOLNÝ VAR
Dým se valí sloupem tmavým,
hluk slyšeti s praskotem,
v kotlinách se vaří žhavým
smolovina klokotem.
„Pojď, holečku, sem si sedni,
nechoď blízko plamene !
ná jablíčko! aj pohledni,
jak je pěkné červené!“
Vzavši jabko z ruky matce
laškuje si nevinně;
běží ještě podívat se,
jak to víří v kotlině.
„Dítě! Kriste na výsosti!!“
Vtom se toky rozklenou,
z nichž vynese dětské kosti
matka rukou spálenou.
ODCHOD
Dívko,dívko! hodina mi bije,
doba temná mého odchodu;
těžce ňádra moje tesknokryje,
tesknoodtud beru průvodu.
Měj se dobře! Až se po okolí
zlatě rozevlaješumnýklas,
až ni jeho nebudejiž v poli:
pak tě spatřím, pak se sejdemzas.
Za rukojmí zanechávám tobě
svojilásku - věř bezpečněji!
důvěru v tě zůstavujisobě,
s důvěrou pojím též naději.
Myslmá pevnátějako skála,
o nižto se vlna zlomuje;
dívko, dívko! budiž i ty stálá
v tom, co oko tvé mi slibuje!
Budižstálá, když si tebe vnadně
pochlebenstvíza cíl vyvolí;
naleznešsiclichotnějšísnadně srdcí
upřímnějšíchnikoli!
Měj se dobře! Ve svémusouzení
nebe tvou i mou buď ochranou!
Jenom tělem budem rozloučeni,
duše věčněspolu ostanou.
SBOR
při otevření Mesiánské besedyv Praze
dne i. února 1846
Zavzni plesepo vší Praze,
jednoty zde stojí chrám;
kdoji chovášv duši draze,
přistup sem a vítej nám!
Jedna duše v jednom těle,
jeden všeckyváže pás:
přítel staň se z nepřítele,
pak se postav mezi nás!
Buďsi velký,buď si malý,
jen když čestnou myslmáš,
srdce věrné vlasti, králi:
podej ruku, ty jsi náš!
Rovnost a svornost
jsou naše práva:
kdoso ně s námi,
sláva ti, sláva!
KRÁL DUCHŮ
Z Goethe
Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?
Otec to s dítětem, domůjedou;
synáčkamiléhov náručí má
a tiskne a hřeje a objímá!
„Mé dítě, což úzkostnětak se děsíš?“ „„Tatíčku,
což krále duchů nevidíš?
hle krále se srstí a s korunou!““ „Mé
dítě,jen vodní to páryjsou.“
„„„Pojď, dítě milé, pojď ke mně sem!
zde krásně si spolu pohrajem;
má loukaje pěkná, květnatá,
a máti moje má šat ze zlata.“ “ “
„„Ach táto, tatíčku, slyšíš-linyní,
jaké mi král slibytajně činí?““ „Spokojse,
mé dítě, a bázně nech;
suchéťto listí šumí po sadech.“
„„„Pojď, dítě zlaté, pojďjen se mnou,
mé dcerkyti pilně sloužitbudou;
mé dcerky, ty v noci tance mají,
ve spánek tě tancujíc uzpívají.“““
„„Ach táto, tatíčku, což nevidíš
těch dcerekkrálovýchtam vody blíž?““
„Vidím, vidím to, mé dítě milé:
vrby jsou to šeré a vyhnilé.“
,,,,
,,Aj rád tě mám, jsi švárný, musím tě mít
a sám-li nepůjdeš, chci síly užít.“““ „„Ach
táto, tatíčku! již po mně sahá,
král duchů již v moci své mne má!““
I hrůza jest otci a dává se v cval,
své úpící dítě v náručí jal;
přijíždí do dvorce v mysli traplivé,
leč dítě v náručí již - neživé.
PÍSEŇ ILLYRÚV
Zý zpěvudra Demetra„Grobničko
polje“ v čas. Kolo 1842
Volně větrem ptáče lítá,
volně skáče zvíře v poli :
a já chtěl bych nést okovy,
u cizince být v nevoli?
Kdo by nechtěl umřít prve,
ó ten není z naší krve !
Vím, že moji pradědové
někdy vládli světem celým :
a já mám jich jazyk tajit
před cizincem, před vetřelým?
Kdo by nechtěl umřít prve,
ó ten není z naší krve!
Radši sám své dítě skolím,
v srdce nůž manželce vrazím,
prve nežli před cizincem
v otrockém se prachu plazím.
A kdo též učinit lení,
ó ten z naší krve není !
Raděj sám svůj krov zapálím
a v horoucím zhynu hrobě,
prve nežli, co mé právo,
cizinec přivlastní sobě.
A kdo též učinit lení,
ó ten z naší krve není !
SVATOJANSKÁ MUŠKA
Z illyrského
Zašloslunce,denní svíce,
tmy pokrylypole, lesy,
aby láskydůvěrnice,
hvězdy, vyšlyna svéplesy.
Ajá čekal na milenku
podle dvora na ústraní;
tu zašustnecosv okénku
a já shůry dostal psaní.
Toužebnostíhořím celý,
co mi píše moje milá;
ale tmy mně záviděly,
darmo tužba moje byla.
Ani měsícvycházeti
nechce, to nebeskéoko,
a hvězdičky,jeho děti,
ach! ty jsou mi převysoko.
A má tužba vždy se vzmáhá
tak, že chtěl bych bez lekání
čisti slovata předrahá
při hromu a při blýskání.
A tu v trávě a tu v kvítí
na mé štěstíprostřed sadu
krídlatý se hmyzeksvítí,
zlatý zpředu, lesklývzadu.
Chytímjej, a jak mé žití
milá mi ta muška malá,
nebjak soběporaditi,
láska má mi pošeptala.
Živý plamének mi slouží
za svícitu na papíře,
a co srdce zvědět touží,
odhalí mi malé zvíře.
Dík a chvála neskonalá
tobě, světýlkomé drahé,
ty hvězdičkoluhů malá,
drobná jiskro láskyblahé!
Nelzese ti odměniti,
něžné zvířátko, leč písní:
tou chci tobě vděčen býti
za pomoc v té srdce tísni.
Ty jsi démant bohem daný
na ozdobujaru, létu,
dílek slunceponechaný
potěšenítrávě, květu.
Sama zlata záře mizí,
kde tvůj zlatý svítí plamen,
jako by to v zlato ryzí
zasazenýdrahý kámen.
Ty jsi země zřítelnice,
den, jenž semo tamo letí,
obraz nadzemské děvice,
již jen v noci lze viděti.
Bodejž ti vždy blaze bylo
na tvé pouti, muško drahá,
mednou rosou tě krmilo
milé nebe, země blahá!
ZAZDĚNÁ
Všickni se lidé rozplakali,
když mladou paní zazdívali;
pán zasmušilý v okně stál,
sám jediný on neplakal.
Přilítla s nebe holubice,
snesla se paní do temnice :
zvala ji, zvala veselí,
a dvě pak odtud letěly.
Přilítla černá z pekla vrána,
i navštívila v okně pána:
zvala ho, zvala veselí,
a dvě pak odtud letěly.
TUŽBA DÍVČÍ
Z finského
Kdyby můj miláčekpřišel,
můj souzenýkdyby přišel,
políbila bych ho v ústa,
byť i vlčí krev měl na nich;
stisklabych mu mile ruku,
byť i držel hada v dlaních.
Kéž by vítr nám rozuměl,
vánekjarní mluvit uměl:
slůvkodal by, slůvkovzal by,
poslíčkemdvou milujících
semotamo běhával by.
Raděj nechám panskýchjídel,
ni pečíneknechci kněžských,
než opustímjá milého,
létě si přivábeného,
zimě si připoutaného.
140
POZNAMENÁNÍ
KYTICE
Pověst o prvopočátku mateřídoušky,tak jak tuto jest
uvedena, vypravuje sev bývalém kraji Klatovském v Ce
chách : i pošla bezpochyby z pouhého výkladu slova sa
mého: mateřídouška,t. matčina duše, jakož pak ta bylina
i také v polském macierza-duszkaneb macierzankaa v jíhoslovanském
vůbec materinadušicaslove. V jazyku staro
slovanském jmenuje se prostě dušica,čehož i Rusové tak
užívají.
POKLAD
(Str. io.)
Pověst i jinde v Evropě známá, jen v okolnostech roz
ličně se proměňujíc. V staré literatuře české nalézáme ji
vetkanou v legendu o sv. Klimentu papeži. Trajan, císař
římský, dal totiž sv. Klimenta utopiti v moři, kázav jemu
mořskou kotvu hrdlu přivázati. Legenda vypravuje, že
každého roku v den jeho skončení až do sedmého dne na
tři míle moře se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu
vcházejíce, nalézali chrám mramorový zázračně způso
bený, a v něm tělo sv. Klimenta v krásné skříni. Tu také
jedna žena se svým dítětem den sedmý rozstoupení moř
ského hrobu přišla; a když jí zatím děťátko usnulo,
počalo nenadále moře řváti, zase se zavírajíc. Tu ta žena
u velikém strachu s jinými lidmi, i dítěte zapomenouc,
na břeh utekla; ale tu pomyslíc na dítě žalostně volala a
plačíc dlouho hledala, zdali by moře asi mrtvé dítě její
143
na břeh vyvrhlo.Akdyžsejiž do dítěterozpáčila,vrátila
se domů a to celé léto strávila v žalosti.Potompo roce,
když se moře zase rozstoupilo,před jinými lidmi první
hrobu sv. Klimenta seutekla, a tu pohleděvšispatřila,
ano dítkojejí na témž místě,kdežje byla ostavila, spí.
I vzbudilaje a s velikouradostíje sobětulíc tázala se,
kde ten celý rok bylo. Dítě pak odpovědělo: „Nevím,
byl-lijest rok, alejen jednu noc přespalojsem.“
(Str. 10,ř. 16.)
„V kůru zpívajípašije.“
Vypravuje se, že v týden pašijovýv ten čas, když se
v kostelepašije zpívají, otevřenyjsou poklady zemské;
na čemž tato pověstosnována.
SVATEBNÍKOŠILE
(Str. 29.)
Tato pověstvypravujesev Čecháchdvojím,podstatně
rozdílným způsobem; ano jsou i pozůstatky národních
písní, jimiž se u nás opěvala. V jedné z nich pobízí
umrlec dívku, aby šlas ním, těmito slovy:
Vstaň se, má milá! vstaň se šněrovat,
čas můj uchází, nemám kdy čekat;
můj kůň je rychlýjak střelná rána,
ujede s námi sto mil do rána.
Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý
z hrobu vstav přišel pro dívku, kterou za živa miloval,
aneb i také pro svou milou sestru, nalézají se téměř
u všech Slovanův,a též u jiných národův. Srbovémají
píseň, že zemřelýJovan přijel na koni hrobovém pro
144
sestru svou Jelicu. Slováci vypravují, že dívka přivolala
mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kte
rážto varem vydávala hlas: „Pojď, pojď, pojď!“ Též
Malorusové mají podobnou píseň, jako je srbská. Pověst
ruskou v báseň oděl Žukovskij, a tolikéž Mickiewicz po
věst polskou aneb litevskou. Bürgerova německá Lenora
známa jest vůbec. V národní písni skotské vypravuje se,
kterak mrtvý Vilém přisel pro svou milou Margretku;
a stará píseň bretaňská opět líčí bratra, kterýž v bitvě
padl, a potom v noci odvezl svou milou nešťastnou sestru,
jmenem Gvennolaik, na onen svět. Tato podivuhodná
rozšířenost jednostejné pověsti mezi národy od sebe mís
tem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevně na starý její
původ. Příbuzné tomu jsou také pověsti o upířích a
vlkodlacích, ježto se tolikéž jak u všech Slovanů, tak
i u mnohých jiných národů evropských nalézají.
(Str. 40, ř. 14-15.)
„Tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile“,
t. v kusy roztrháno. V pověsti slavonské zůstavuje dívka
upírovi, jehož se podobným úskokem zbaviti chce, svůj
kožíšek. Když pak přijde hodina půlnoční, sežere upír
nejprve kožíšek a potom sijde pro dívku, ježto se doma
byla zavřela. Upír tluče na dvéře ; dívka pak výmluvami
zdržuje ho venku dotud, až kohout zakokrhá.
POLEDNICE
(Str. 41.)
Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu,
své zlé bytosti, ježto zvláště odjedenácté hodiny do dva-
145
nácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé šlovou
poledniceneb poludnice,aneb jen vůbec divéženy.Proto se
také neradí v pravé poledne chodit! po lesích, neb že by
divá žena na člověka poslala blud.
ZLATÝ KOLOVRAT
(Str. 43.)
Táž pověst nalézá se také ve sbírce paní Boženy Něm
cové v prvním sešitku. Mimo to nacházím podobnou
mezi zkazkami jihoruskými.
(Str. 49, ř. 26.)
,,Podej mi, chlapče, živé vody.“
Živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí; mrtvá
pak vodu zimní, led. Živé připisuje sev pověstech slovan
ských moc taková, že všeliké tělo, byť již i bylo zpráchnivělo,
obživne zase,jakmile v ni bude pohříženo. Kdyby
ji kdo vylil do moře, hořelo by moře plamenem. V po
věstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou
vodou takto: že voda mrtvá učiní rozsekané tělo srůsti,
živá pak že tomu srostlému tělu dá zase život. Patrné
jest, že se tím vlastně mínila obecná vody posilující a
oživující moc.
(Str. 53, ř. 6.)
,,Vrrr —zlou to předeš nit.“
Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vrčením kolo
vratu, tak vjiné, Cechům, Polákům i Malorusům obecné
pověsti toto činí z vrby píšťalka.
146
ŠTĚDRÝ DEN
(Str. 56.)
Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovanů tak
obecné věštby, jakó právě na Štědrý večer. Hospodář,
hospodyně, mládenec i panna, každý jich hledí se věšt
bami dozvěděli, co mu příštího roku nastává. Způsobové
takového věštění jsou velmi rozliční, ano téměř ani všickni
vyčisti se nedají. Jeden z nich, u nás velmi obyčejný,
kterým děvčata zvěděli chtějí, kdo jim za muže souzen
jest, tuto se popisuje.
(Str. 57, ř. 5-6.)
„Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce“ atd.
Hospodáři daruje se na Štědrý večer štědrovka neb
houska, kterážto znamená přání, aby hospodář příštího
roku měl všeho hojnost a zvláště aby se jemu na poli
zdařilo obilí. Co od večeře zbude, dává se kravám, aby
hojně dojily. Kohoutovi dá hospodyně proužek česneku,
aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly
mnoho vajec. Rybí kosti, ježto zůstanou od večeře, za
kopají se pod ovocné stromy, aby příštího roku byly
úrodné. A poněvadž toho dne až do večeře zachovává se
tuhý půst, slibuje se dětem, které se postí, že v noci uhlédají
zlatoušky neb zlatá prasátka.
(Str. 58, ř. 6.)
„Liché Vědy.“
Staročeské slovo vědasrovnává se s ruským vědmai vě
dma a s polským vidma,a znamená věstici neb čaroděj-
47
nici, pocházejíc od slova vidětia tudíž věděli.U Srbů za
chovala se památka slova toho ve slovu vědogonja,t. kdo
vědy honí; jinak říkají nyní Srbové vůbec věštka. Ve
staroslovanském přichází slovo vědec,t. kdo něco ví nebo
zná, v naší nové češtině znalec, což v rodu ženském opět
ke slovu vědapřivádí.
HOLOUBEK
(Str. 65, ř. 1-2.)
„Komus namíchala,
neobživne více.“
Namíchati někomu, t. jedu, říká se vůbec místo otrávili
někoho.
(Str. 65, ř. 17-18.)
„Na doubku sedává
běloučký holoubek.“
V národních písních a pověstech slovanských zjevuje
se duše člověka, kterýž umra žádné viny na sobě neměl
aneb i z viny své se byl očistil, nejraději v podobě bílé
holubice,a v té míře, jakož kdo vinen, holubičí postava
duše přijímá barvu tmavší, neb ijinou postavu ptačí na
se béře, až konečně pak duše zločincova v ArAazwse pro
měňuje. Viz i píseň „Zazděná“ na str. 139.
ZÁHOŘOVO LOŽE
(Str. 68.)
Pověst v Čechách, v Polště i v Lužici známá, české
jméno ^áhoř zastupuje v polské pověsti Madej a v lužické
Lipskulijan.Obsah i směr té pověsti vykazuje původ její
v počátek časů křesťanských.
(Str. 76, ř. 22.)
„Nuže ať obejme pekelnou děvu.“
Letopiscove čeští dávají zprávu o jistém usmrcujícím
stroji, železnápannanazvaném, jímžto šlechticové, kterých
soud katu v ruce vydati nechtěl, pro zločiny své byli odpravováni.
Taková železná panna stála také někdy v síni
Bílé věže v Praze.
(Str. 84, ř. 6.)
„Vznášejí se dvě holubice bílé.“
Viz poznamenání ku předešlé pověsti „Holoubek“.
VODNÍK
(Str. 85.)
Paměti hodné jest, že všecky báječné bytosti vodní,
podle pověstí slovanských i jiných národů, jistý ráz
ukrutnosti na sobě mívají, takže když na člověku pomstíti
se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vy
lévají. Ostatně sluší věděti, že táž pověst vypravuje se
také o lesnímmuži, kterýž chytiv dívku, sedm let za ženu
ji u sebe choval ; a když potom od něho utekla, z pomsty
dítky své s ní zplozené roztrhal. Podobnou pověst o Vod
níkovi, v národní píseň uvedenou, mají Lužičané.
(Str. 85, ř. 3-4.)
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
Takto zpívá sobě, dle našich pověstí, Vodník, když
sedě v noci na topolu při vodě, botky sobě šije.
49
(Str. 88, ř. 23.)
,,
Starosvati - černí raci.“
Starosvati znamenají v severních Čechách tolik, co
u Jihoslovanů svatové,t. ti, kdo ženicha, když jde pro
nevěstu, doprovázejí.
(Str. 88, ř. 26.)
,,Mokře chodí v suše.“
Vodníka prý snadno jest mezi lidmi poznati, mimo
jiné, také po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape.
(Str. 89, ř. 1-2.)
,,A ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.“
Bubliny, ježto někdy ode dna hlubokých rybníků a
jezer nahoru vycházejí, tak jako by byl někdo dole po
klopený hrnéček převrátil a povětří z něho pustil, daly
příčinu pověsti, že Vodník dole chová duše utopených
pod poklopenými hrnéčky.
(Str. 89, ř. 4.)
,,S zelenými vlásky.“
Vodník i jeho děti mají, dle pověsti, zelené vlasy.
(Str. 91, ř. 11-12.)
„Neobjímej matky své,
ani duše jiné.“
150
V pověstech našich, a zvláště takových, kde někdo
z jiného jakéhokoli světa na tento se navracuje, opakuje
se často napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani ne
líbal, sic že na všecko předešlé zapomene, a tudíž ztratí
to, co mu tam bylo mílo.
VRBA
(Str. 95.)
Tato pověst zdá mi se nad jiné důležitá býti proto, že
ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenachá
zím. Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom
nebo v kteroukolivěk jinou věc, a zase naopak; jsou také
pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě
myši, ptáka neb hada, a že pak tělo mrtvo leží, dokud se
zas ta která podoba zvířete v ně nenavrátí: ale aby se
člověk o život dělil se stromem anebo sjinou věcí, takže
by jedno bez druhého, člověk bez té věci a věc bez toho
člověka déle trvati nemohla, toho, pokud mi povědomo,
tuto se jediný příklad nalézá. Pochází pak tato pověst
z bývalého kraje Bydžovského.
(Str. 96, ř. 6.)
„Mocné slovo neomýlí.“
Mocnýmslovemrozumí se zaříkávání čili zažehnávání
(incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má
důležitost.
(Str. 96, ř. 17.)
„Co Sudice komu káže.“
Když dítě se narodí, přicházívají prý v noci němu
tři Sudice,ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna
151
praví: „To z něho bude.“ Druhá praví: „Ne tak, ale to
z něho bude.“ Třetí pak po každé rozhoduje. Charváti
nazývají je Rojenice,místo Rodénice.
(Str. 97, ř. 8.)
„Měří vodu z misky v misku.“
Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slo
vanských.
(Str. 97, ř. 14.)
„Kudy smrtná žena chodí.“
Smrt béře prý na sebe postavu bílé ženy a ukáže se
jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo
zemřiti má. Známa jest pověst o bílé paní, kteráž se
v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu
z rodu pánův Jindřichohradeckých nastává smrt. Týmž
také způsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané
džumi čili morovou ženu. Příčina toho záleží vlastně
v tom, že slovo smrtu všech Slovanů rodu ženského jest.
Starého Saturna s kosou ani křesťanského kostlivce Slo
vané za svého neuznávají.
VĚŠTKYNĚ
(Str. 108.)
Paměti hodné jest, že sobě Cechové odjakživa tolik
libovali v proroctvích, ježto se týkají země české. Již
matka rodu Přemyslova, Libuše, popisuje se v kronice
Kosmasově jakožto věštkyně národu svého, a v XVI. sto
letí vyšlo tiskem několik knížek prorockých o české zemi,
z kterých dvě, totiž proroctví Sibyllino a slepého mlá-
152
dence, po tu dobu v paměti a vjisté vážnostiu lidu na
šehosezachovaly.Krom toho nalézá setaké nemálopo
věstí drobnějších a jistých znamení místních, po celé
zemi roztroušených,jimiž se tolikéžbudoucí osud vlasti
naší takořka napřed vyměřiti míní. Již před mnohými
lety sebraljsem takových drobných pověstíprorockých
některýpoěetzrozličnýchmístazamýšleljsemje vzdělali
v báseň jednu nadřečeného nápisu; však nemohl jsem
tomuna onenčasdospěti.Jen šesterojich podávámtuto
co úlomkybásně delší,všaktak, že každá ta pověstčiní
svůjvlastní celek.
(Str. ,'?. 17.)
„Vidělajsem muže na Běliněvodě.“
Tato pověst, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského,zakládá
se na zprávě Kosmasověpodle výkladu
Hájkova. Hájek totiž vypravuje,že když poslovéod Li
bušepřišliku PřemysloviStadickému,nalezlijej napoli,
an voly bode ostnem,pospíchaje,aby dílo svévykonal.
Když pak vyřídili své poselství,Přemysl zastavil se a
osten, kterýž v ruce měl, do země vstrčil; odvázav pak
voly, řekl: „Jdětež tam, odkudjste vyšli!“ Kteřížto po
zdvihli se,jako by vzlétli, a zapadli pode vsí Stadici do
skály,kterážsepo nich ihned zavřela.Ostenpak lískový,
jejž Přemysldo země vstrčil,tři ratolesti vysokéz sebe
vydal s listemzelenýma s ořechy obdélnými.Zatím co
poslové,posadivšeses Přemyslem,na obrácenémpluhu
s radlicí jako na železnémstole chlébjedli a vodu pili,
spatřili,kterakdvěratolestiuschlyajedna vzhůru rostla.
I vida Přemysl jich podivení, řekl: „Nedivte se, ale
vězte,žez méhorodu mnozípočnoupanovati, alejediný
pán tolikozůstanev zemivašípanující.Apaní vašev této
ISS
věci by nebyla tak pospíšila, po všecky dny hojnost chleba
byla by: jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, úlehlé byl
mohl doorati; ale pro tohoto díla nevykonání bude bývati
v zemi hlad!“ - Což divu, že tato poslední slova
v srdci prostého lidu musela vzbuzovali toužení: „Kéž
by byl Přemysl to své pole dooral!“ a z toho snadně
mohla časem vzniknouti pověst, že přijde zase kníže,
kterýž tu práci dokoná, aby země byla šťastna. S tím
také podivně sdružuje se pověst moravská o králi Ječmínkovi,
jehož očekávají co vtěleného Svatopluka, nadějíce
se, že s ním nastane Moravě zlatý věk. Obě tyto
pověsti mají smysljeden á týž, totiž že tehdáž bude zemi
blaze, až se orba a polní hospodářství dokonale zvelebí.
(Str. i io, ř. n.)
„Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí.“
Tato pověst jest jako dodatek ústní ke známým věšt
bám Libušiným o založení Prahy a o příští sv. Václava
i sv. Vojtěcha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly
kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v povětří vzná
šely, tak jako zahrady báječné královny Semiramis; dole
pak pod skalou Vyšehradskou, tu kde jest nyní největší
prohlubeň řeky Vltavy, že byla oblíbená Libušina lázeň.
Tu prý stála jednou Libuše na prahu lázně své, a pozo
rujíc vody proudění, věštila z něho neštěstí,ježto na zemi
českou mělo přijití. Však nemohouc toho změnili, po
hroužila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do
vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula navrch,
až se totiž narodí ten, kterýž zemi českou zase šťastnou
učinili má; toto pak souzené dítě že bude na té kolébce
spočívali. Takto dí pověst. - Známo jest vůbec, že všickni
staří kronikáři čeští, od XV. století počínajíc, císaře
154
Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej
otcem vlasti, za něhož prý země česká byla Šťastná a
slavná,jakož nikdy prve. Z toho musí se souditi, že to
slíbenédítě pověstinadřeěené, ta
„země spása,souzenápřed věky“
nikdojiný nebyl než císař Karel IV., kterýž tím míněn
jest, a že tedy počátekté pověstinejvýšeaž do XV. věku
zasahuje. Ku potvrzenítohoto výkladu i to také mnoho
přispívá,žesev pověstechnárodnícho císařiKarloviIV.
s onou kolébkouopět potkáváme,kterážto sevšakv do
spělém věku jeho již proměňuje v lože,jako by s ním
byla rostla; míním totiž pověst o zázračném loži toho
císaře na jeho milém hrádku, Karlovu Týně, ježto prý
po smrtijeho nikoho na sobě nesneslo,nébrž každého
vyvrhlona zem. Ostatně svrchupsanápověsto zlaté ko
lébce pod Vyšehrademjiž i Hormayrovi známa byla,
jenž asipřed 30letyji vydal tiskem.
(Str. 113,ř. i.)
„Vidělajsem kostelnad Orlicí řekou.“
Tato pověstpocházíz Kostelcenad Orlicí v bývalém
kraji Hradeckém,kdeži ta souzenáborovice,aspoňpřed
několikalety,ještě seukazovalaa mnohýmido kůry vřezanými
křížky znamenána byla. Směrjejí jest patrný,
totiž ten: že tehdáž bude zemi českéblaze, až lid bude
vesměsbohabojnýa navrátí se božímctnostem: víře,
lásce a naději. - „Svatá Trojice bože!“ jest počátek
staré ranní písněcírkevní.
155
(Str. 115, ř. 5.)
„Nenaříkejte, neštěstí a osud.“
Tato pověst vypravuje se v Čechách na mnohých
místech, a podle okolností a důvtipu lidí rozličných také
rozličně se vykládá. Slyšeljsem ji vhodně vykládati tak,
že ten chrám znamená víru Kristovu v Čechách, a ty
troje dvéře do něho její někdejší troje vyznání; kteréžto
roztržení u víře že bylo příčinou tolikerého neštěstí
v zemi české. Avšak sotva která pravda tak obecná jest
jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za
sebou neštěstí a záhubu přivádí. V našich okolnostech
mohl by se dobře tím chrámem rozuměti spisovný náš
jazyk, a těmi trojími dveřmi: Čechy, Morava a Slo
vensko.
(Str. 116, ř. 5.)
„Vy, kdo znajíce otců slavné činy.“
Půl hrdiny na pilíři mostu Pražského jest onen zbytek
sochy na Malé Straně, jdouc ke Starému Městu, ježto
z rohu pátého pilíře nahoru vyniká. V celosti své před
stavovala ta socha vousatého rytíře v plném odění s od
krytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý že
lezný holý meč, kterýž mu až po vousy dosahoval. Levou
rukou držel Štít se staroměstským znakem, u nohou pak
jemu ležel lev, kterýžto lev i štít potud seještě spatřují.
Řečený znak na štítu Byludělen Staroměstským léta 1475
od cis. Fridricha III., z čehož se poznává, že ta socha
z pozdější doby jest. Bylot to vlastně znamení práva
mostského, tak řečené mostskéjurisdikcí, kteréžto právo
císař Karel IV. Starému Městu byl daroval. Lid obecný
nazýval tu sochu vůbec Bruncvíkem, prd znamení lva
i meče, maje v paměti známou kroniku o Bruncvíkovi,
156
již záhy z jazyka německéhov českýpřevedenou, kdež
tento báječný hrdina tolikéžs mečem a lvem se zobra
zoval.Při obleženíPrahy od Švédů1.
1648urazila koule
nepřátelskápolovicité sochyaž po pás i s mečem, ajen
břich a nohysostatnímipříznakyzůstaly,takjak senyní
ještě vidí. Této pak spodnípoloviceujala se pověstnadřečená
ve smyslten: že představuje před oči sobství a
pošetilousamolibost,ježto prý nyní vůbec panují, a že
nemůže dobře býti, dokavad upřímné srdce a zdravý
rozum neobdrží svého místa.
i
lbl
*
PŘÍLOHA
PÍSEŇ O VÍTĚZSTVÍ U DOMAŽLIC LÉTA 1431
Zpívá sejako: Bylaté jedna matička
Pojďte,poslyšte,přátelé,
zpívám pověstiveselé,
o věcech,které se děly,
abystevšicknivěděli.
Přijeltě z Říma kardinál,
ten o Cechyzlou radu vzal.
Měl vjedné ruce krucifix,
za sebou Němců sto tisíc.
„Bite, zabité, neleňte,
Čechykacíře vypleňte!
Bite a palte napořád :
já dám odpustků, co kdo rád!“
Už od Bavor,už Němcijdou,
zlou pověstnesoupřed sebou.
Už Tachovu se zblížili,
osadyvšeckyspálili.
„Pospěšte,bratří! pospěšte,
nás ubožátek potěšte!
Pomozte vlasti nevinné,
ať jméno české nezhyne!“
Čechové, když to slyšeli,
v hromadu vojska sráželi.
Jedno to vojsko táboři,
ať vrahy Nčmce pokoří.
Druhé to vojsko sirotci,
dobře se zvedli po otci.
Třetí to vojsko od Prahy:
ať nesou pomstu na vrahy.
Od Plzně už se zdvihá prach na
vrahy Němce přišel strach.
Čechové jdou, už jsou tu hned a
vrahy Němce jak by smet.
Co měli, v poli nechali,
úprkem domů jechali.
A kdo se zpozdil ve křoví,
našel tu svůj hrob hotový.
Pušky a spíže hromady,
stříbro i zlaté poklady,
korouhve i papežský list:
vše přišlo Čechům na kořist.
A kam se děl pan kardinál?
kde má klobouček? kam ho dal?
„Hoj ! když mi bylo běžeti,
uváz mi v lese na snéti Cech
kacíř bude vědéti !“
POZNÁMKY VYDAVATELOVY
Erbenova Kytice vyšla po prvé v únoru roku 1853 v nakladatel
ství Jaroslava Pospíšila jako Kytice z pověstí národních. Obsahovala
toliko dvanáct balad bez Lilie, navíc polský překlad Pokladu
od Adama Ro.šciszewského. Počátkem roku 1861 uspořádal Erben
u Pospíšila druhé vydání své sbírky s názvem Kyticez básni K. J.
Erbena, které rozmnožil o Lilii a oddíl Písní. Polský překlad
odpadl. Třetí vydání, připravované ještě básníkem také v nakla
datelství Pospíšilově, vyšlo až po jeho smrti v únoru roku 1871.
Od vydání druhého se lišíjen několika drobnými úpravami.
Otiskujeme text Kytice podle třetího vydání. Z oddílu Písní
jsme vypustili básně Perlový vínek, Ohlas žalmu 45 a Ohlas žal
mu 140. První z nich psal Erben stříbrné svatbě Ferdinanda V.
roku 1856 na rozkaz svých představených na pražské radnicí.
Báseň neni pro Erbena typická myšlenkově ani umělecky. Co
soudil o Habsburcích, vyjádřil v revolučním popěvku z roku 1848
„Ferdáčku náš, copak děláš!“ Druhé dvě básně byly rovněž na Er
benovi vynuceny úředními činiteli oslavě panujícího císaře. Navíc
jsme ke Kytici volně připojili Píseň o vítězství u Domažlic léta 1431,
která vznikla roku 1862. Ridirne
se edičními zásadami stanove
nými českou akademií věd a umění.
Textové opravy byly provedeny na těchto stránkách (č = časo
pisecký otisk; i, 2 = i. a 2. vydání) :
12'.postavená celá skála m. postavena celá skála (podle č, 1, 2);
23: rozehřávíi m. rozehrávsi(podle 1, 2);
97: smrtná žena m. smutná žena (podle 1, 2);
101: kdo Jz uviděl m. kdo jí uviděl;
102: vůní či touhou m. vůni či touhou (podle 2) ;
110: říční proud m. říční proud (podle 1, 2);
111: Tu ji... podaly m. Tu ji... podaly (podle 1, 2).
Pravopis normalisujeme všude tam, kde změna nezasahuje zvu
kovou stránku slova. Píšeme též zvadlý (m. svadlý), vzbudili, Vzkřik-
165
nouti,vzkfísiti,vzmáhalise,vzpamatovalise,vzpomínali,vzrůstali,vztaho
vali,vzhled,vzňatý,vzhůru(místo původního psaní s předponou z-),
caskvitise (m. zasřAvítise); ponecháváme zavzníti.Infinitivy znát,
dosáhnout(v rýmech na str. 32, 114) měníme na znát, dosáhnout.
Cizíjména (Šjukovskij,Mickiewicz)píšeme způsobem dnes obvyk
lým.
Kvantitu ponecháváme zásadně beze změny. Píšemevšakpodle,
vedle,prve,pít, zahrát,dobýti,pozbyli,přinésti,nalézti,pomstilisemísto
podlé,vedlé,prvé a místo infinitivů vesměs krátkých. Ve slovech
balzám,korálepíšeme-á- místo původního -a-. Upravujeme kvan
titu ve slovechdívčina(m. dívčina,122,podle v. 11ve Zlatém kolo
vratu), odpustky(m. odpůstky,161).
Píšeme Felký pátek, Aědrý den (večer) místo autorova »elký,
štědrý, ponecháváme autorovo psaní Aůh,Aospodin,/;anna Maria,
ioží, páně; zachováváme také autorův pravopis jmen Polednice,
.Satan, Fodník, .Sudice, Trojice, upravujeme však psaní země
česká (m. země (ľeská).
Rozhodli jsme se ponechat bez podstatných změn Erbenův
systém interpunkční, s nímž souvisí též autorovo osobité psaní
malých písmen po vykřičníku a otazníku, a to i při začátku nové
věty, kde by si dnešní pravidlo leckde žádalo velké písmeno. Do
plňujeme jen důsledně čárku při vokativech. Mimo to byla inter
punkce změněna jen zcela ojediněle v textu básní, zjednodušena
byla v Poznamenání. Nejednotnéužívání uvozovekbylo upraveno.
Podrobnější údaje o textu Kytice jsou v I. svazku kritického
souboru Díla Karla Jaromíra Erbena, který připravil Ant. Grund
(Básněa překlady, Praha, Melantrich, 1. vyd. 1938,2.vyd. 1948).
VYSVĚTLIVKY
Str.
11: klesty- odsekané větve; lesní podrost.
14: ohroženější— smělejší.
21 : zufale
- zoufale.
27: touže- úžeji.
30 : routa - vytrvalá, aromatická bylina, pěstovaná v zahrádkách.
Pochází zjižní Evropy. V lidových písních platí za panenskou
ozdobu.
34 : skřehoce- skřehotá.
37: schrána - úkryt, ochrana; šeřiti - svititi.
57 : na tompanskémstavě - na panském stavidle, na hrázi.
61 : Miserere mei! —Smiluj se nade mnou!, začátek 57. žalmu.
62: hlavu zavitou —vdané ženy nosily hlavu zavitou (ovázanou)
v šátku.
68: ladem i sadem - v polích i v sadech; sviji - svěží.
73 : zdviže - zdvihl ; starobylý tvar minulého času.
75 : bfidképluky - ohavné pluky.
76: povolnila- povolila, uvolnila.
78 :jedno - jenom.
103: strážci zůstavím —strážkyní (jako strážkyni) zůstavím.
108: na Běliněvodě- říčka Bělina (Bělá) teče kolem Stadie a vlévá
se u Ústí do Labe; po dědině- po dědičných polnostech, po
rodovém majetku.
109: bodadlo- otka.
110: přideje - připřáhne; mutný - rmutný, kalný; probode - pro
bodne.
112: létě - zimě - v létě - v zimě.
113: průhon - místo, kudy se vyhání dobytek.
114: blíže Bystřice- říčka tekoucí kolem Erbenova rodiště Miletína
a vlévající se u Chlumce do Cidliny.
121: na podolí - v údolí; hranina - hranice.
122: smolina - prosmolené dřevo.
123: černobýlí- Černobýl, druh pelyňku; statná, vytrvalá bylina,
užívaná v lékařství, též v lidových čárech a kouzlech.
167
126: panna stoudná - stydlivá, cudná; barvínek - polokeřovitá rost
lina, vyznačující se stálou zelení (brčál). V lidových písních
květina svatební.
129: Vjedné besedě- besedy byly družné zábavy, v nichž se mladá
měšťanská společnost let čtyřicátých posilovala v češství deklamacemi
a zpěvem.
130: z)kotlinách- v kotlích.
l33 : Z Goethe- překlad Goethova Erlköniga.
135: Ittyrové- národ, který ve starověku obýval země jihoslovanské.
Později byli mylně ztotožňováni se Srby a Charváty. Za
obrození charvátského v letech čtyřicátých století devate
náctého hlavně působením básníka Ljudevíta Gaje vytvořilo
se celé hnutí, tak řečený illyrismus, které směřovalo těsněj
šímu politickému a kulturnímu semknutí národů jihoslovanských;
Dimitrij Demeter - charvátský básník (1811-72). His
torický zpěv Grobniíko polje opěvuje vítězství Charvátů
nad Tatary na grobnickém poli. Válečná píseň „Volně větrem
ptáče lítá“, kterou zpívají v básni Charváté, vrhající se na
Tatary, stala se oblíbenou písní vlastenců illyrských.
144: i/o dítětese rozpáčila —vzdala se naděje, že dítě nalezne.
145: %ukovskij,Vasilij Andrejevič (1783-1852), ruský básník. Mí
něna jeho romantická balada Světlana (1811); Adam
Mickiewicz (1798-1855), polský básník. Připomíná se tu jeho
balada Ucieczka (1832); Gottfried August Bürger (1718 až
1794), německý básník, skladatel Lenory.
146: na člověkaposlala blud - poslala klam a mámení; ve sbírcepani
BoženyNěmcové-míněny Němcové Národní báchorky a pověsti.
147: každýjich —každý z nich.
152: Kosmovakronika- významná kronika latinsky psaná z počátku
12. století; obsahuje nejstarší záznamy bájeslovných a histo
rických českých pověstí.
153: podle výkladuHájkova česká
kronika Václava Hájka z Libočan
z polovice 16. století; bode —bodá.
154: áynebylapospíšila - kdyby nebyla pospíšila ; úlehle- ule hlé pole,
úhor; Semiramis - asyrská královna, jíž pověst přičítá zalo
žení Babylonu, umělé zavodnění kraje mezi Eufratem a Ti
gridem i zřízení visutých zahrad.
155: Hormayer, Josef (1782-1848), rakousko-bavorský historik,
který se zajímal též o české dějiny a báječné naše pověsti.
168
DOSLOV
Erbenova Kyticevycházípo prvé na prahu roku 1853,na samém
počátku neblahé éry bachovské.Je to desetileté období politické
persekuce a vládního absolutismu, podlamujících záměrně také
českésnahy kulturní. Po projevechsvobodyrevolučního roku 1848
dopadá těžce na českou společnost bachovský útlak a policejní
režim. Revoluční demokraté, kteří bojovali na barikádách, jsou
pozavíráni a vězněni v pevnostech. Konservativei vytvářejí ra
kouskou vládní stranu a vstupují do služeb reakce. Liberální bá
sníci, jimž vídeňský útlak a ponižování českéholidu otevřely oči,
uvědomují si zradu revoluce buržoasií. Nastupují nyní neohroženě
do nerovnéhoboje s monarchií. Tyl se bije za práva revolucea za
svobodu v báchorkovýchhrách. Havlíček, internovanýv Brixenu,
prudce napadá absolutismus, despocii a policejní stát sžíravými
satirami, které kolují mezi lidem v opisech. Maloměšťáky štvaná
Němcová vrací se do ratibořického údolí a ze vzpomínek na své
dětství i z bohatých zkušenostíživotních vytváří typ vesnickésta
řeny, která svou moudrostí a lidovou rozvahou je oporou všem
a příkladem životního kladu a optimismu. Erben přichystal soubor
balad, který ukazuje na svéráznoupodstatu českélidovostikořenů
obecně slovanských,jež je ukryta v pověstech a bájích, sílí ujař
mený národ a dodává mu víry v budoucnost.
Karel Jaromír Erben, od roku 1851archivář města Prahy, český
i slovanskýhistorika právník, byl nejen vynikajícímučencema theoretikem
českéhojazyka, nýbrž i pronikavým znalcem lidového
bytu, zasloužilým sběratelem lidových písní a pověstí, pohádek
a obyčejů. Rodem venkovan - narodil se 7. listopadu 1811v Miletíně
pod Zvičinou z rodičů chudých, otec byl švec a sadař,
matka pocházela z kantorské rodiny Žábů
- zůstal venkovu věren.
Po dvě třetiny svého života nejprve jako student, potom jako ar
chivní pomocník Palackéhoprocházel českýmikraji. Poznal doko
nale východní a jižní čechy, ale zásluhousvéprvní choti, Barbory
Mečířové, kterou si vyvolilz podbrdského Žebráku, seznamovalse
soustavně i s Čechami západními, s Domažlickéma Pošumavím;
169
střední Čechy pak a česká oblast severně od Prahy byly mu dů
věrně známy z jeho pražského pobytu studentského.
Za ta léta nasbíral spousty lidovědného materiálu, který odborně
zpracovával v článcích i v několikerém vydání českých písní,
umělecky pak z nich těžil v básnické praxi a v spisování českých
pohádek. Stravován usilovnou prací úřední i literární, vyčerpáván
veřejnými funkcemi, zvláště kulturním stykem se slovanským svě
tem - roku 1848 byl delegátem Národního výboru na sněmu zá
hřebském, roku 1867 zúčastnil se po boku Palackého a Riegra
památné pouti moskevské -, Erben, od mlada vzrůstu slabého,
nedožil se vysokého věku. Umírá sotva 5gletý v Praze 21. listo
padu 1870. Pochován byl na malostranském hřbitově v Košířích,
odkud jeho pozůstatky převezeny později do rodinné hrobky na
Olšanech.
Kyticeje Erbenovou jedinou sbírkou básnickou. To, co kromě ní
zbásnil, nedosahuje zdaleka jejího uměleckého významu. Výbor
z této své poetické činnosti připojil ostatně básník sám druhému
a třetímu vydání Kyticev oddíle Písní.
Písně jsou buď původu mladistvého, nebo tvoří nahodilou
žeň Erbenova mužného věku, vznikajíce ponejvíce z popudu pří
ležitostného. Zde zasluhují zvláštní pozornosti Erbenovy demokra
tické pocity družnosti při oslavě založení Měšťanské besedy v Praze
a horouci touha po svobodě národa, jak ji projevil překladem vlas
tenecké písně illyrsko-charvátské; obojí zaznívá jako předzvěst
a příprava revolučního roku 1848. A po nabytí konstituce na po
čátku let šedesátých v oslavě tradičních kouzel „První májové noci“
ozývají se příbuzné hlasy znovu, zesílené již netajeným voláním
po pokroku a vývoji svobodnému lidství, po vítězství práva nad
svévolí starého světa. Mistrnou ukázkou historické písně i Erbe
nova obdivu pro veliké okamžiky českých dějin je „Píseň o vítězství
u Domažlic“. Působí mocně reálným viděním historické situace,
jejím dramatickým vyhrocením a úsečně hutným podáním. Píseň
vyvěrá z hlubokého poznání husitského revolučního hnutí. Erben
vydal po prvé české spisy Husovy v netušené úplnosti a písemnictví
husitskému věnoval také zvláštní péči při pořádání Výboru z lite
ratury české. Erbenovou prací vydavatekkou spolu s husitským
svazkem Palackého Dějin vešel historicky věrný obraz nejslavněj
šího úseku naší minulosti do povědomí českého lidu a pevně v něm
zakotvil. Příležitostné básně, názorně ukazují, že Erben, baladik
17a
a učenec, dobu prožíval, z jejího společenskéhodění rostl a jím se
také tvorbě inspiroval.
Kyticenení dílem okamžité nálady, nýbrž rostla řadu let, od ba
lady baladé,znichžpotomvýběremi přesnýmstavebním záměrem
sestavilbásník celou sbírku.Jádrem skladbyje mythicko-baladické
nazírání životního údělu člověka v jeho základních projevech
a vztazích. Erben silou svého umění obrátil pozornost národa, zá
jem českéhovzdělance odkazu lidovému, těm pohádkám, po
věstem, zvykům a obyčejům, v nichž jsou ukryty zbytky slovan
ského bájeslovía mravního názoru, v nichž doznívají dávné, po
hanské kulty náboženskéa zápasí s křesťanskoumorálkou prostého
srdce upřímně věřícího. O nitro člověka, o jeho klid a vyrovna
nost zápasí vodníci a polednice, rusalky, sňatkem spojené s člově
kem, sudice a věštkyněosudu, různí ti běsové,přízraky a mocnosti,
jež obklopovalya tísnily primitivního člověka,sžitéhos prvopřírodou,
jež mu však zároveň byly mravním imperativem v rozhodo
vání mezi dobrem a zlem.
Erben nehledá rovnováhy, nehledá vyrovnání mezi pohanským
mythem a křesťanstvím.Podává názory tak, jak se s nimi shledal
v lidové tradici, dávno pokřesťanštělé a podlehlé namnoze i vli
vům knižním. Natolikje romantik školygrimmovské,aby nerozsu
zoval, kolikje v podání dávné pravdy a kolik pozdního umělého
přínosu. Je romantik, který věří v mythus, v spravedlnost sudby,
v uméřenost lidskéhoosudu, v zákonitostnárodního údělu. A právě
pathos této víry přemáhá i malomyslnostdne a vytváří Erbenovy
kovové verše „Věštkyně“, jež více než svou alegorickou koncepcí
pohtickou, ostatně zasutou a málo výraznou, působily a působí
jako vlasteneckápoesie nejčistšíhozrna, osvědčená za všech zkou
šek národa v posledním stoletíjeho dějin.
A přece i tato víra Erbenova měla oporu v skutečnostech,na
nichž spočívá dějinný vývoj. Vybrané pověsti celonárodníi místní
prokazovaly starobylost a původnost českého národa, sílily mysl,
klesajícíchvílemi v tlaku bachovskémdo beznaděje, a zocelovaly
ji novému zápasu o národní svébytnost.
Málokdo z básníkovýchvrstevníků - a z jeho učitelů snad jen
čelakovskýa Šafařík
- seznal síluslovanskéhocelku, procítil životo
dárnou mohoucnost kmenovésounáležitostitak jako právě Erben.
Znaje úzkqu příbuznost slovanských nářečí a lidových tradic,
opíraje se ojednotný kdysipůvod, h příbuzný životní styl a názor,
171
vidí dále než básníci toliko domovu zaměření. Posílá do širých
zemí na východ a jih skromnou kytici balad s důvěrou, že tam
najde příbuznou rodinu, rozuměj: rodinu slovanskou,u níž jeho
verše a snahy dojdou porozumění. Tímto vědomím neposiluje
Erben toliko sebejako umělce,tvořícíhov těžkémútlaku a ohrožení
národa za Bachovyreakce. Usiluje tímto literárním gestem navá
zali i slovesnostnídružbu mezislovanskouna podkladě příbuzných
námětů, jednoho lidového myšlenía stejného výrazu zlidovělého.
Od reality světa se nevzdalují balady Kytice vůbec, i kdyžjsou
prostoupeny mythologiínebo křesťanskýmnázorem, i když v nich
vystupují bytosti nadpřirozené, démonické, strašidelné. Skoro
v každé baladě si básník znovu ověřuje vztah člověka člověku,
poměr člověkake společnosti.Bylokdy názorněji poukázáno obě
tavosti lásky mateřské, na níž se budují dále manželskéi milostné
vztahy dětí, jako je tomu v Erbenově „Vodníku“ a „Dceřině
kletbě“? Je zapotřebí znovu a jinak zdůrazňovat po Erbenovi zá
kladní myšlenku „Zlatého kolovratu“ a „Holoubka“, že úkladná
vražda pro sobecký prospěch je největším proviněním a stíhá se
také nejtěžším trestem: smrtí? Nevyplývá z „Pokladu“ názorné
poučení, že touha po mamonu, po panském přepychu a po zahálčivémživotěje
cosinezdravého, coje lidu odporné, a že proto pro
vinilá matka pyká tím, co ji nejvícezraňuje a bolí: odloučeností
a dočasnou ztrátou děcka, jež vroucně miluje? Zde všude pro
mlouvá hluboká lidová moudrost, prošlá věky a utvrzovaná tuhou
životní zkušeností.Moudrost, která si říká, aby vztahy mezi lidmi
byly řízeny spravedlivě a mravně, nejčistší lidskostí. Erbenovy
balady zobrazují věrně myšlenkovouhloubku a rozmanitou boha
tost starobylých zvyků a obyčejů, vyzdvihují sílu lidové družnosti.
Příklad jeden za všechny: podmanivá nálada „Štědrého dne“,
kouzlo lidových přástek, vřelá lidská účast, s níž doprovází ves
nický kolektiv svého příslušníka na pouti životem od kolébky po
rakev, od svatebního veselíke smutečním hranám!
Souvisí se sociálním charakterem literatur slovanských,že vý
znam Erbena-básníka je chápán u jednotlivých národů rozdílně.
Dílo Erbenovo zdomácnělo dávno před první válkou u jižních
Slovanů a Lužičanů, kteří tak jako my měli dávné čtenářské sym
patie pro silnou tradici literárního folklóru, v přítomné době je
doceňováno a nově překládáno v Sovětském svazu, což je dáno
opět revoluční změnou struktury čtenářstva.
172
Není pochyby ovšem, že tu všude, doma i za hranicemi, po
máhá vítěziti Erbenovým básním jejich českosta svérázná osobi
tost. Definovati tuto českostje věc náramně složitá. Tkví v kresbě
české krajiny, v zpodobení našich luhů a hájů, šera hlubokých
hvozdů, prostoty chaloupek i zbožnosti venkovského kostelíka;
vyzařuje z portrétu české dívčiny, z nářku opuštěného sirotka,
z péče obětavé a milující matky; spočívá ve způsobu,jímž balada
jednou proslaví místní pověst, jindy vykouzluje pohádkový svět
a křesťanskoulegendu a jindy zase kreslívesnickýobrázek a monumentalisuje
dějinný mythus. Ale tkví stejnou měrou ve slově, ve
volbě výrazu, ve stavbě věty, v jejím významovém odstínění, v ne
napodobitelném rytmu verše, v svérázném metrickém půdorysu.
Zde všude Erben-romantik sejeví jako malíř realista, kreslíř ostré,
plastické linie, charakterisující názorně, ale ušlechtilea sjímavým
půvabem. Básník typu Mánesova a Alšova,stejnějako oni čerpa
jící z hlubokého pramene českélidovosti.
Zdůrazňujeme-li Erbenovy domácí kořeny a jeho osobitost, není
tím řečeno, že by stál mimo světové dění literární, že by tvořil
osamoceně. Jako velký umělec znal tvořivé tendence, jimiž pro
cházela světová romantika. Znal se Rousseauovi, který vysnil
idylu blaženého života uprostřed přírody civilisací nenarušené,
přejímal Herdrův názor o lidové písni, inspirátorce umělé poesie,
miloval Goethovu baladu lidovou s psychologickyprohloubeným
dějem, dramatickým vypětím, jasem a vyrovnaností komposiční,
ctil Mickiewicze a epickou výpravnost jeho národních pověstí,
uznával čelakovského a toužil ho překonati, vědomě soupeřil
s Máchou, odmítaje z důvodů národního zdraví obrozované spo
lečnostizdánlivou negaci Máje. Vssál do sebe, co nabízel literární
vývoj, mnoho z moderní výzbroje a uměleckévýstroje romantiků.
I když Erben vyrůstá z dobových proudů romantických, je
realista tím, jak se na život dívá, jak přistupuje jeho problema
tice i jak ji umělecky obráží. Jako velký umělec zůstal vždy svůj,
zůstal básníkem svého lidu.
Z Erbena vychází velká básnická tradice, která staví na lidové
formě balady. Neruda jí dává novou sociální náplň. Wolker se na
jejím podkladě oprošťuje od dekadentní poesie západní, když
zjistil, že Erben je jeho „názoru na proletářské umění a moderní
vůbec bližší než všichni ti jepicovití mladí Francouzi, kteří jsou
zarytí subjektivisté, salonní duchaplníci, rafinovaně a sentimen-
173
tálně nesrozumitelní“ (v dopise A. M. Píšovi). A z tohoto správného
rozpoznání včas a z vítézného boje Wolkrova vzešly nejsilnější
verše naší proletářské poesie.
Erben netvořil mnoho, ale uvážlivě, přísný na sebe i na své dílo.
Snad proto není verše v Kytici, který by nehlásal věčnou slávu
Erbenova jména. Erbena nazýváme klasikem, poněvadž jeho odkaz
je lidový, lidský a životný, umělecky dokonalý.
Antonin Grund
OBSAH
POVĚSTINÁRODNÍ
Kytice
. 9
Poklad io
Svatebníkošile 29
Polednice 41
Zlatý kolovrat 43
Štědrýden 56
Holoubek 63
Záhořovo lože 68
Vodník 85
Vrba 95
Lilie 101
Dceřinakletba 105
Věštkyně 108
PÍSNĚ
Sirotkovolůžko 119
Večer 120
První májovánoc 121
Panna a máti 126
Cizíhost 127
Andělstrážce 129
Smolnývar 130
Odchod 131
Sbor při otevření Měšťanské besedy
. 132
Král duchů 133
Píseň Illyrův 135
Svatojanská muška 136
Zazděná 139
Tužba dívčí
. 140
poznamenaní
str. 141
PftÍLOHA
Píseň o vítězství u Domažlic léta 1431 .
161
Poznámky vydavatelovy 165
Vysvětlivky 167
Doslov 169
KAREL JAROMÍR ERBEN
KYTICE
Vydal Orbis, Praha. ŠéfredaktorJosef Štefáneh
Národní knihovna,svazek3. Odbornýredaktor Rudolf Skíeček
Technickýredaktor Miloslav Fulín. KorektorkaJarmila Koláčková
30113-479, 116
Sazba: 28. IV. 1951. Tisk: 21. VII. 1951. 3. vydání
Náklad 40 500 (41 001-81 300)
Plán. archy 11,25. Autor, archy 6,16. Vydavatel,archy 6,25
Skup. papíru 22113, formát 84x108, 80 g, knihtisk
Písmo: Baskerville
VytisklOrbis, tiskařské závody. p., závod č. 1
Praha XII, Stalinova 46
i °/0.
Cena brof 20 Kčs
DOSUD VYŠLY TYTO SVAZKY:
1. Fr. Lad. Čelakovský: Ohlas písni rus
kých — Ohlas písni leských, II. vyd.
2. Božena Němcová: Babilka, III. vydání
3. K. J. Erben: Kytice, III. vydání
4. Jan Neruda: Povídky malostranské,
II. vydání
5. Jakub Arbes: Svatý Xaverius —New
tonův mozek
6. Josef Holeček: NaSi, I.
7. Alois Jirásek: Psohlavci
8. Jaroslav Vrchlický: Barevné střepy
9. M. A. Šimáček: Ze zápisků phil. stud.
Filipa Kořinka, I.
10. Teréza Nováková: DraSar
11. Karolina Světlá: Vesnický román
12. Svatopluk Čech: Výlet pana Broučka
do XV. století, II. vydání
13. Václav Beneš Třebízský: Bludné duSe
14. Zikmund Winter: Mistr Kampanus
15. Lad.Stroupežnický: Pani mincmistrová
—NaU furianti
16. K. Havlíček Borovský: Básnické dílo,
II. vydání
17. Jiří Wolker: Básni, II. vydání
18. Ivan Olbracht: Golet v údolí, II. vyd.
19. Karel V. Rais: Západ
20. Josef Holeček: NaU, II.
21. Antal Stašek: O levci Matouíovi
a jeho přátelích
22. Božena Němcová: Povídky, I.
23. Sv. Čech: Písni otroka a jiné básni
24. Jindřich Š. Baar: Paní komisarka
25. Karel Hynek Mácha: Básni
26. Václav Šolc: Prvosenky
27. Teréza Nováková: Jiří Šmatlán
28. Vítězslav Hálek: Povídky
29. Ivan Olbracht: Anna proletářka
1’řipravují se tyto svazky: Karel V. Rais:
Západ, II. vyd. — Fr. Lad. Čelakovský:
Ohlas písni ruských —Ohlas písní leských,
III. vyd. —AI. Jirásek: Psohlavci, II. vyd.
NAKLADATELSTVÍ ORBIS
PRAHA XII, STALINOVA 46
30113-478
Brož. 20 Kčs