Tri knižky
lidového čtení
■ MELUZÍNA MAGELONA
JENOVEFA
Nakladatelství
Lidové
noviny
JENOVEFA
Velmi pěkná, pohnutedlná a čtení hodná historie o nevinně ssoužené svaté pfaltzhraběnce Jenovefě, kterak v nepřítomnosti jejího nej milejšího manžela se s ní dálo.
Všem křivdu snášejícím matronám k spasitedlnému naučení vnově na světlo vydaná.
V Holomoucí vytištěná u Jozefy Hirnlovy skrz Jozefa Losertka, faktora, 1784
KTERAK SIFRYD S SVATOU JENOVEFOU JEST SE ROZLOUČIL, NA VOJNU OD NÍ DO FRANGREJCHU JEDA.
Do počtu takových žen, které od svých manželův nevinně pronásledované a soužené byly, náleží jistě ona v ctnostech bohatá a trpělivá svatá Jenovefa, jejíž čtení tak pohnutedlné a pronásledování plné jest, že sotva bez spoluoutrpnosti čteno býti může. Kterýžto příběh následovním způsobem se stal. Léta Páně 750. za Času tryerského biskupa Hyldulfa byl jeden z přednějších hrabat jménem Sifryd v tryerské zemi, kterýžto ožení-ce se s jednou velmi bohatou, ctnostnou a všemi mravy ozdobenou slečnou, Jenovefa nazvanou, dcerou knížete z Brabantu, ti oba mladí manželé byli spolu živi ve vší lásce a svornosti, sloužíce přitom Pánu Bohu všemohoucímu se vší možností co nejpobožněji. Toho času vpadl jest mouřenínský král Abderodam s velkou mocí do Špaňhel, když pak nanejvejš zem zplunroval a žebral, chtěje taky do Frangrejchu vpád učiniti. Jakž Marcellus král francký to největší nebezpečenství před očima vida, nařídil všem svým knížatům a hrabatům, aby mu ku pomoci přispěli a proti tomu mouřenínskému králi do pole táhli, s kterýmižto také hrabě Sifryd jeti musel, poněvadž ta tryerská zem pod moc krále franckého toho času patřila. Když tehdy hrabě Sifryd s svejma k polnímu tažení hotov jest byl, na ničemž jiným nic nepozostávalo, jen toliko aby od své nejmilej-ší Jenovefy odpuštění vzal a též se všemi ostatními přátely by se rozloučil. Tu jest bylo při tom dvoře smutné loučení a truchlivé na ně dívání, když pak se vojsko a mnozí z přátel do zbroje strojili a již k odjetí se chys-
[197
tali, obvzláštně pak když jest Jenovefa svého nejmilej-šího pána Sifryda ve zbroji oděného viděla, tu jest ta zarmoucená paní žalostně se stavěla a svýma hořkýma slzy všechny přítomné k spoluoutrpnosti pohnula. Ano když již všickni pohotově k odjezdu přichystaní byli a hrabě na koně již sednouti maje, své nejmilejší Jenovefě ruku podával, a poslední odpuštění vzíti chtěje, takovou srdečnou lítostí obklíčená byla, že na- , polovic mrtvá mdlobou na zem upadla, nad čímž hrabě tak truchliv jsa, že ani svou nejmilejší Jenovefu žádným způsobem potěšiti nemohl, předce truchlivýma slovy takto k ní promluvil; „Nermuť se z mého odjezdu, srdce mé, má nejmilejší chotí Jenovefo, neb já doufám v Boha všemohoucího, že nás zase v krátkým čase s potěšením a s radostí shledati dáti ráčí. Ejhle poroučím vás po Bohu nejsvětější rodičce boží Panence Marii, která vás v nepřítomnosti mé chrániti a ve všem zármutku těšiti a ode všeho zlého opatrovati bude. Já zanechávám vás taky mému nejvěrnějšímu služebníkovi Golovi, kterýž vám ve jménu mém nejvěrněji sloužiti bude a vás ve všem nejlepěji zaopatří." Ta ale dobrá Jenovefa takovou srdečnou lítostí obklíčená byla, že pro hojné slzy a vzdychání nic mluviti nemohla. Když po druhý hrabě ruky jí podal a s ní se opět louči-ti chtěje, zase po druhý napolo mrtvá do těžké mdloby upadla; jak převelice lítostí, pláčem a zármutkem na-, plněná byla, může jeden každý snadno posoudit. Pročež obrátil se hrabě a bez dalšího rozloučení (poněvadž se jinač stati nemohlo) s hořkým a truchlivým pláčem od ní odjel.
Když tedy Sifryd s svejma do královského ležení přijel, kdežto všickni knížata a páni se shromažďovali, král Martellus táhl s svou armádou do šedesáti tisíc li-
du pěšího a dvanácte tisíc rejtharstva proti armádě toho mouřenínského a barbarského krále, kterýžto dobře čtyrykráte silnější byl než král francký Martellus. Nicméně Bůh všemohoucí tak šťastné vítězství propůjčiti ráčil, že sto a sedumdesáte tisíc mouřenínův na pláce zůstalo, naproti tomu ale křesťanů nic více než patnácte set zahynulo; pák mouřenínové s svým králem utíkajíc do města Avinyon se salvírovali a tak se v něm bránili, že jsou křesťané to město dlouhý čas dobýva ti museli, z čehož následovalo, že hrabě Sifrýd déleji v poli, než se nadál, zůstati musel, poněvadž jeho zpát-kem navrácení víc než jeden rok se prodloužilo.
Mezitím hraběnka po ten všecken čas (nemajíc přítomného svého nejmilejšího pána) v tom největším zármutku a truchlení trvala a žádné jiné potěšení na tom světě nemaje, jedině v Bohu, nejsvětější rodičce boží a v svatých modlitbách, každodenně mši svatou horlivě slyšela. Tak svatý a pobožný život vedla a též všechny její sloužící k pobožnému životu doháněla.
Lidského ale pokolení nepřítel zlý duch, který tomu svatému životu převelice na odpor byl, přemejšle-je na všechen způsob, jak by ji do potupy a hanby uvedsti mohl, což následujícím způsobem takto v skutek uvedl. Poněvadž hrabě při svém odjezdu hofmistrovi Golovi svou nejmilejší choti Jenovefu poručil, a každodenně okolo ní se obírajíce, jí sloužil, hle tu zlý duch dal mu takové nečisté myšlení a tak mu srdce jeho nešlechetnou žádostí rozpálil, že on tu svou zlou a hanebnou vůli hraběnce vyjevil a ji k nečistotě pokoušet! začal. Jak ale ta čistotná paní to zmerkova-la, ihned jemu hněvivejma slovy takto domlouvala: „Co se nestydíš, lehkomyslnej služebnice, takové věci ode mne žádati a manželské lože tvého pána tak
198]
[199
ohavně poškvrniti a zhyzditi? Je to ta víra, kterou jsi tvému pánu přislíbil? Takové poděkování chceš prokázat za dobrodiní a lásku tobě učiněnou? Pravím ti, nečiň se více tak smělým a takovými věcmi mně nepřicházej, sice ti způsobím, že to tvé bláznovství lítova-ti budeš." Ten bohaprázdný Golo ulekl se nad takovou odpovědí a nesměl o té věci žádné více zmínky učiniti, nicméně ta zlá žádost jeho nebyla udušená, nýbrž skrze každodenní obcující rozmlouvání čím déleji, tím víceji roznícená. Pročež když ona jednou na svůj vlastní kontrfekt, který nedávno malovati dala, drobet všetečně patřila a vtom znenadání hofmistr Golo k tomu se přitrefil, i tázala se ho, co by smejšlel a co by tomu tak krásnému kusu ještě nětco scházelo. Načež on jí odpověděl: „Milostivá paní, ačkoliv tomu obrazu žádného krasu aneb chyby nenalézám, nicméně žádná krása předci k tomu připověděná býti nemůže, však já se domnívám, že mu předce nětco schází, totižto aby byl živej a mně vlastně přináležel." Jenovefa zmerkujíce dobře, kam ten oplzlý kozel směřuje, pročež ukázala se v svém obličeji všechna rozhněvaná, tak ho vyplísnila, že všechen zahanbenej odtud pryč jiti musel, však ale to zahanbení a vyplísnění nemohlo tolik způsobiti, by oheň tělesné žádosti v jeho chlípném srdci uhašen býti mohl, nýbrž bylo od smradlavého tělesného ďábla tak náramně roznícené, že si Golo před sebe vzal, co nejsnažněji ještě o to pokusiti, by mohl svou nešlechetnou žádost vyplniti. Pročež když jednoho času hraběnka po večeři v zahradě se procházela, přičinil se hofmistr k ní blížeji přistoupiti, kortyzoval tak přívětivýma a lahodnejma slovy, jak nejlépe mohl, dal jí také posledně dost patrně k srozumění, že takovým plamenem lásky k ní rozpálen
jest, takže se domnívá, že dřív času umříti musí, jestliže žádného znamení lásky a milosti od ní nedosáhne. Nad čímž ta čistotná matrona mnohem víceji nežli kdy prve pohnutá jsouce, přísně jest mu domlouvala a vysoce se zapřísáhla, takto jemu dále řkouci: „Jestliže ještě jedenkráte buďto slovy nebo ňákým znamením tou tvou nečistou žádostí se vyjevíš, zajisté všeckno to mému pánu oznámím a tebe nanejhůř obžaluji."
Ó ty čest a čistotu milující svatá Jenovefol Jak převeliká jest tvá láska čistoty a jak za znamenitej příklad manželské víry všem jiným ženám jsi představená! Ty dobře víš, že ten oplzlej hofmistr s přehroznou záští na tebe se chystá a nanej-vejš tebe stíhati míní, nicméně hotová jseš stokráte raději všeckno zlé trpěti, nežli Boha všemohoucího tím nejmenším hříchem zrušení manželské víry rozhněvali. Já dekuju Bohu všemohoucímu, že tobě takovou svatou ctnost uděliti ráčil, a prosím jeho božské velebnosti skrz tvé svaté zásluhy, aby ve mne dokonalou lásku té svaté ctnosti čistoty v mém srdci vkořenili ráčil.
KTERAK HOFMÍSTR GOLO SVATOU JENOVEFU V JEJÍCH SKUTCÍCH STÍHAL.
Nyní se začínají sužování svatý Jenovefy, které až do jejího skončení trvaly. Nebo jakž ten Boha a vší poctivosti prázdný hofmistr patrně již merkujíc, že žádné naděje není jeho proklaté žádosti k vyplnění, tu se jeho nečistě zapálená láska v ukrutný hněv a záští proměnila, a na všechen způsob přemejšleje, jak by se
200]
[201
mohl nad hraběnkou pomstiti, dávaje na její všechny činy a skutky bedlivý pozor, a znamenajíce, kterak ona obzvláštní náchylnost k jednomu z kuchařův měla. Ten ^ kuchař se jmenoval Droganes a podlé své hlouposti byl velmi tichý a pobožný muž, poněvadž ta bohabojná hraběnka ke všem dobrým a pobožným lidem obzvláštní náchylnost měla, pročež k tomu pobožnému muži víc než k komu jinýmu při dvoře přívětivá byla; kdykoliv okolo ní šel, častěj s ním mluvila, a kde jen mohla jemu co dobrého učiniti, ano i z jeho všelikých protivenství jak nejlépe mohla spomáhala. Ten ale oplzlý hofmistr tu počestnou náchylnost a lásku podle své nečisté a nezřízené lásky na zlé jest vykládal, a přemejšleje tou příležitostí příčinu sobě vzíti k obžalování své paní, on častěj svým věrným přátelům a kamarádům říkával, kterak ta hraběnčina přívětivost k tomu kuchaři převelmi podezřelá jest a že se tuze obává, aby zlý konec nevzala; on taky je žádal, aby bedlivej pozor dali na to jejích přívětivé jednání, jaké jejich paní tomu kuchaři prokazovala; budou moci snadno posoudit, co by z toho zlého pojiti mohlo. Takovými a těm podobnými slovy uvedl tu šlechetnou hraběnku u některých služebníkův v podezrelost a tak mnoho způsobil, že některé na svou stranu přivedl. Jednou přišedše hofmistr k kuchaři řka, že hraběnka (která tehdaž sama jediná v svém pokoji byla) poroučí, aby k ní šel, a když ten ubohý sprosták tomu věříce k ní do pokoje šel, hofmistr ale ihned jeho následoval, natrefíce je samé v pokoji, hned zase ven vyšel bez vyřknutí jednoho slova, kteréhožítaké kuchař (jak jest vyrozuměl, že tomu tak není, aby hraběnka byla pro něj poslala) ihned taky v patách ho následoval. Hned nato hofmistr svolaje své nejvěrnější, s velkým hněvem jim
žaloval, kterak on toho kuchaře samého u hraběnky v pokoji zastihl a že tím jist jest, že oni jistě spolu zhřešili aneb přinejmenším v skutek uvédsti chtěli. „Jaká rada v tom, vy moji milí přátelé," řkouce on , „jaká rada? Jestli my tomu zlému nepředejdeme, jistě nětco horšího z toho následovati bude, takže ani při navrácení našeho pána obstáti mocti nebudem. Já jsem jist, že ten kuchař tu naší paní očaroval anebo jí lásky jed do jídla zadělal, pročež ona nemůže od něho odpustiti, by ji to čest i život koštovati mělo, protož já se domnívám, ano za dobré a za slušné držím a soudím, abychme kuchaře do vězení uvrhli, hraběnku ale tak přísně drželi, aby jí přístup k kuchaři zavřen byl. Co se vám zdá, moji milí přátelé? Jakou radu vy mně v tom dáte?" Na to jemu odpověděli, poněvadž jemu hrabě k opatrování a péči hraběnku poručil, tak aby učinil, jak se jemu nejlépe zdá a vidí. Nato hofmistr dal k sobě kuchaře povolat a na něj ostrými, však vše falešnými slovy takto dorážel: „Ó nestydatý frejíři! Jakou ty máš tajnou známost s naší hraběnkou? A jakým způsobem jsi ji k tvé nešlechetné lásce přivábil? Beze vší pochybnosti ty jsi ňákej lásky prášek do jídla zadělal aneb dokonce k tvé lásce očaroval, neb já již dávno s svým největším pohoršením poznávám, jako i ode všech při dvoře sloužících jsem vyrozuměl, jakým způsobem s tebou hraběnka kortyzuje a víc nežli s kým jiným při dvoře jednati usiluje, protož jsi zasloužil, abys do želez ukován a do nejhlubší věže vhozen byl." Ten ubohý kuchař Drogánes tak se tuze nad tím ulekl, takže ani nevěděl, co na to odpovědít, nicméně po velkej chvíli takto odpověděl a promluvil: „Jak to může pán hofmistr na mne zarmouceného kuchaře takové důmění míti, kdežto já nikdá s naší milostivou paní hraběnkou
202]
[203
ani jednoho slova v tajnosti jsem nerozprávěl, ano já přisahám vysoce a draze, že nevinnej jsem, aniž mně kdy na mysl přišlo aneb připadlo, abych s naší paní hraběnkou nětco zlého páchati oumyslu byl." Hofmistr odpověděl: „Takovej obyčej mívají všickni frejíři říkati a jejich nešlechetnosti jednomu před očima samou lží zastírati, ale já věřím víceji jednomu pravdivému přednesení všech dvořenínův nežli tvému samému zapírání, Já musím, kterémuž starost a péče odevzdaná jest, tomu zlému předjiti a tebe od hraběnky rozděliti, dřív než by nětco horšího z toho pojiti mohlo." Tu nepostačily žádné vejmluvy toho nevinného člověka, chtěj neb nechtěj na pouta ukován a do hlubokého vězení, uvržen býti musel, a tak v něm ten ubohý kuchař svůj bídný život v tom největším soužení strávil, dřív z něho nevyšel, až jeho kosti ven vynesené byly. S takovým tyranstvím ten nešlechetný hofmistr ještě nebyl spokojen, nýbrž s tím největším hurtem s svejma kamarádv do pokoje hraběnčinýho vešel a zuřivýma slovy takto k ní promluvil: „Ó nestydatá ťrejířko! Jakou ty máš tajnou známost s naším kuchařem, že jej často pouštíš do svého pokoje vjíti a ke vší lehkomyslnosti pokoušíš?" Takové dotklivé a hanebné řeči tak tuze hraběnku pohnuly, že jemu srdnatě odpověděla: „Co ty lehkomyslný a bohaprázdný hofmistře, opovažuješ se mně, tvé milostivé paní, jako nejakej sviňatčce s takovými nešlechetnými řečmi přicházet a mně takové nestydaté v hrdlo lži předstírati? To nemá zajisto tobě^béz slušné odměny prominuto býti, neb já všeckno to, co až posavad se přitrefilo, mému nejmilejšímu pánu písebně oznámiti chci/' Na to hofmistr Golo jak zemská žába hněvy nadutej odpověděl: „Co, smíš ty ještě, ó cizoložnice, mne plísnit a tvou známou nešlechetnost zapírat?
Co jsem já tebe tu nedávno s kuchařem v tvém pokoji samotnou nezastihl a váš zlej oumysl nepřetrhl? Ale co ; zapotřebí víc řeči, již budu dobře vědět v té případnos-
i ti co učinit a tobě i tvému kálánu v cestu vkročit." Po
| takovém vyplísnění ani nedal hraběnce co odpovědít,
i nýbrž skrze její vlastní služebníky ji uchopiti a proti vší
hraběcí slušnosti do vězení hořejšího nad kuchařem v věži sedícím dáti ji poručil a s potupnými slovy takto ) k ní promluvil: „Nyní můžeš se hněvati a vyhrožovati,
jak chceš, já ještě dnes posla k Jeho Milosti pánu hraběti odešlu a jemu dokonalou zprávu učiním, kterak já tvou podezřelou s kuchařem známost déleji trpěti ne-[ mohu, nýbrž tomu zlému v cestu kročiti a skrze tvé do
vězení dání přetrhnouti jsem musel." S takovými slovy ji odbyl, aniž jaké delší vejmluvy a odpovědi od ní více poslouchati chtěje. Tu bylo přežalostně se na ni dí-vati, kterak ta vysoce urozená hraběcí osoba, která již f osmý měsíc s svým pánem těhotná byla, beze všeho
provinění, nýbrž pro zachování manželské víry od vlastního služebníka tak potupně a nešlechetně ssou-žená a do pevné věže zavřená byla. Ó přemilá Jenove-fo, kdož může dosti soudit, kterak tobě přebolestně k srdci přicházelo a tvou milou duši zarmoutilo? Ach jak tobě tenkráte těžko přicházelo, když jsi tak nenadále do takového hrozného vězení a hanby přišla a sebe celou dokonale k svaté trpělivosti odevzdala! Ó jak ty i poníženě padáš na tvá kolena, ó jak přežalostně tvé oči
! k nebi pozdvihuješ, ó jak hojné slzy vyléváš a jak bo-
lestně Bohu všemohoucímu si stěžuješ a tvé nevymlu-vitedlné srdečné těžkosti předstíráš! Ach, jak mně tě líto, ó svatá Jenovefo, v těch tvých největších těžkostech sám nej sladší Ježíš tebe potěšiti ráčí a tvou nevinnost hájití bude! Žádnej jinší nesměl do věže jiti, jedině
204]
[205
■f.
sama chůva toho lehkomyslného hofmistra, která každodenně hraběnce dosti špatné vyživení přinášela. Ten smrdutej kozel hofmistr také častěj k ní přicházel, a všelijakým způsobem se vynasnažujíce, jak by před-ce přečisté srdce k té své nešlechetné lásce přivábiti mohl, on jedná s dobrými i zlými slovy s ní, on ji vábí s vyhrožováním, on se zase fatí s pochlebováním jakožto nejzkušenější frejíř; nicméně však ani toho nejmenšího co obdržeti mohl, nýbrž v tom hraběnku mnohém víc stálejší učinil. Jednou když on přívětivěji k ní se kosil, pěstí ho odstrčila a k němu takto s horlivýma slovy promluvila: „Ó ty oplzlý a nešlechetný ši-bale, nemáš ještě na tom dost, že jsi mne nevinně do tohoto vězení vsaditi dal, nýbrž chceš mne ještě o mou čest a spasení duše připravit? Buď tím jist, že se na mně vošidíš a všecky tvé práce darebně vynakládáš; nebo já hotová jsem raděj tisíckrát umříti, nežli to nejmenší proti mé cti a čistotě spáchati." Ta heroitská rezolucí mohla zajisté a slušně toho kurevnického frejí-ře dokonce odstrašiti, nicméně jeho nešlechetnost tak tuze ho k tomu nutkala, že předce všelikým způsobem přemejšlel svou nezřízenou žádost vyplniti; pročež si chůvu k tomu zjednal a jí velké dary přislíbil, jestliže nětco bude moct při hraběnce způsobit. Kterážto zlá nestydatá žena jak často k hraběnce do vězení jídlo (však dosti špatné) přinášela, ji takovými slovy nabízela, aby pánu hofmistrovi aspoň lepší slova dávala, tak aby toho vězení zproštěná aneb přinejmenším s lepším vyživením zaopatřená býti mohla. Ta stálá udatná re-kyně ale tak sobě umínila, radči v vězení hladem umříti aneb dokoná shniti, nežli svého milého Boha rozhněvati a své čisté svědomí poškvrniti. Ó svatá Je-novefo, jak veliká jest tvá ctnost a stálost, poněvadž
206]
žádným způsobem na tom světě nemůž přemožená býti! Ach, uděl mně také nejakou částku té tvé svaté čistoty a vyžádej u Boha tvých ctností následovati!
Mezitím se čas přibližoval k porodu a ta zarmoucená hraběnka prosila snažně chůvu, její službu, aby jí dvě ženy zaopatřila, kteréž by při jejím prvním porodu nápomocné byly. Ta lehkovážná mrhyně nercili v tom svolila, ale dokonce žádných plen jí tam nedala, do kterých by své narozené dítě zavinouti mohla; to přehrozné nemilosrdenství pozdvihlo a obrátilo svaté Jenovefě oči vzhůru a srdečnýma tekoucíma slzy samému svrchovanému Bohu stěžujíce svou nouzi a bídu. A ačkoliv tu hodinu jejího porodu ode všech dokonce opuštěná byla, nicméně s pomocí boží beze všeho nebezpečenství porodila krásného a spanilého syna, kteréhož ona, poněvadž žádných plínek neměla, do šátku zaobaliti přinucená byla. Ona neustále prosila, aby to ubohé děťátko svatého křtu dojiti mohlo; poněvadž i to jí odepřeno bylo, pročež sama ho pokřtila a nazvala ho jménem Schmertzenreich, to jest Bolestí bohatý. Potom jej vzala na své lokty, přitiskla ho k svému srdci, hojnýma slzy jej polejvaje, s tím největším vzdycháním a s spoluoutrpností těmito slovy k němu promluvila: „Ach ty ubohé dítě, ach mé nejmilejší srdce, slušně tebe nazývám Schmertzenreich aneb Bolesti-bohatého, poněvadž jsem tebe s bolestí v životě mém nosila a s bolestí také porodila, ale ještě s mnohou větší bolestí tebe vychovám a s tou největší smrtedlnou bolestí uhlídám tebe na tvém outličkém těle se tratiti, neb já z nedostatku jídel nebudu moct tebe jak náleží vychovat, poněvadž sama sotva tak mnoho mám a dostávám, co bych toliko můj život zachovati mohla. Ach ty ubohý nešťastný Schmertzenreich! Ach ty ubohý ne-
[207
šťastný dítě!" Ta služebná její chůva přinesla Golovi takovou novinu, kterak on již v vězení dva zajaté má, a že ubohá hraběnka skrze srdečné vzdychání a kvílení div že nezhyne, pročež aby se nad ní drobet smiloval a jí trochu lepší obživení dopřál, tak aby jak sama sebe, tak i to mdlé dítě zachovati a obživiti mohla. Ten ale nemilosrdný muž tak se nad tou šestinedělkou smiloval, jako by jeho čubka se oštěnila; nebo on se domníval, čím přísněji ji chovati bude, že tím snážeji ji k sobě přivábí; nicméně aby dokonce nezahynula, nařídil drobet víc chleba jí dávati než prve, však ale mimo vody nic jiného, musela tedy ta ubohá šestinedělka v té největší své mdlobě s vodou a chlebem zavděk přijití a místo nejakého potěšení každodenně od toho tyranského hofmistra plísněním a posměchem krmená byla.
Hrabě ale co se bylo přitrefilo, ještě žádnou o tom vědomost neměl, poněvadž žádnej z dvořenínův pro strach hofmistra jemu psáti nesměl. Jehož také domu navrácení déleji se prodloužilo, nežli on se nadál, poněvadž při té pevnosti Avinyon střelený byl, takže dlouhej čas hojiti se musel. Aby pak ale ten lehkomyslný hofmistr Golo tu svou nešlechetnost ospravedlnil a obílil, teprva ve dvouch měsících po porodu hraběn-činým jednoho ze svých uplacených služebníkův s takovou novinou, co se přihodilo, k hraběti odeslal; kteréhožto psaní tento smysl byl:
Vaše vysoce hraběcí Milost, kdybych se neobával za-rmoutiti, rád bych jednu hroznou věc, kterou vším způsobem zatajiti usiluji, však Vaší vysoce hraběcí Milosti skrze toto psaníčko musím vyjeviti: Poněvadž všickni domácí a obvzláštně dodavatel tohoto psaní o tom dokonalou vědomost mají, jak jsem já velikou
pilnost vynaložil jedno jisté a přehrozné zlé přetrh-nouti, však ale ta všecka má bedlivost a přičinění skrz lest a chytrost lehkomyslných jest nazpět šla. Pročež nepotřebuji žádných jiných svědkův, jedině ty, jenž všickni domácí sloužící a dvořenínové jsou, dostatečně vysvědčiti mohou. Skrze což doufanlivé, že moje věrnost aby z podezření vyšla, mým pilným službám zadosti věřeno býti může. Vaší hraběcí Milosti ať jen ráčejí od posla, kteréhož vysílám, dokonalou zprávu přijíti a v jeho povídání žádnou pochybnost přikládati. Jaká pak Jich hraběcí Milosti vůle, mně věrnému služebníku delší nařízení učiniti ráčíte, abych věděl, jak bych se v té těžké případnosti dáleji chovati měl.
Toto psaní dostal hrabě právě tenkráte, když on v jednom městě Mangedocku svou střelenou ránu hojiti dal. Nad čímž se tak tuze pohnul a rozhněval, takže rána jeho tím nehojitedlnější a tím větší bolesti způsobila. Ten vyslanej ale služebník všecko (jakožto upjacený .zrádce) falešně hraběti vypravoval, kterak podezřelou známost hraběnka s tím kuchařem po ten všecken čas mezi sebou měli a kterak je hofmistr samý v pokoji zastihl a po častém napomenutí nechtěli toho zanechati a prázdni sebe býti; pročež pán hofmistr byl přinucen je mocí rozděliti a do dvouch vězení je dáti, v trvalém vězení ona sice porodila syna, kteréžto ale dítě ode všech dvořenínův a sloužících žádnému jinšímu se nepřipisuje než tomu kuchaři. Hrabě se ho tázal, jak dávno jest tomu, co hraběnka to dítě porodila. Služebník ale falešně odpověděl, sotva jeden měsíc tomu minul (ačkoliv ona již před dvouma měsíci porodila); poněvadž pak hrabě již na jedenáctý měsíc doma nebyl a hraběnka teprv před jedným měsícem poroditi měla, tak musel hrabě makavě usoudit, že to dítě ne od
208]
[209
něho, nýbrž v jednom měsíci po jeho odjezdu teprv počaté jest. Tu počal se hrabě sápati, jak by rozum pozbyl, zlořečil a proklínal hraběnku s tím kuchařem, jako by největší cizoložníci byli. „Ty proklatá ženo," řka on, „máš ty mne tak ohyzdně a nešlechetně podvesti? Máš ty mně tvou přislíbenou víru tak mizerně zrušit? To jsem já měl na tobě dočekat, ó ty zpronevěřilá ženo! Obzvláštně pak jsi se stavěla při odjezdu mým, jako bys ta největší svatá byla." Takovým.a těm podobným haněním ten roznícenej hrabě nevinnou Jenovefu plísnil a nejinače se stavěl, než jako by hněvy o rozum přijití měl; když ale dost dlouho přemějšlel, jakým by způsobem nad tím spáchaným cizoložstvem se pomsti-ti měl, odeslal zase zpátkem toho služebníka s takovým ale dokonalým poručením, hofmistr Golo aby hraběnku přísným vězením stížil, tak aby žádnej s ní rozprá-věti, méněji k ní přijíti mohl. Toho nešlechetného kuchaře takovým trápením aby utratiti dal, jak by nejlépe za svou nešlechetnost zasloužil. Ten vyslanej služebník s takovým nepravým poručením navrátil se s chvátáním zase zpátkem, zejskaje sobě při hofmistru velké dary, že tu komisí sobě danou velmi dobře vyřídil. Aby ale ta exekucí žádnýho velkýho křiku nezpůsobila, pročež nařídil tomu ubohému kuchaři do jeho jídla jedu namíchati a tak jej otráviti, a když potom umřel, dal ho i s těmi pouty a řetězy, do kterých ukován byl, do jedné vzdálené šeredné jámy zakopati. Hraběnka ale nepotřebovala již toužeji zavřenou býti, jako již předtím zavřená byla, poněvadž hned od začátku jejího vězení žádný jiný, jen on a jeho lehkomyslná chůva, k ní přicházeti nemohl. Ó jak přepodivný jest Bůh v soudech svých, že nešlechetné lidi nad nevinnými nechá panovat a od jednoho každého proti
vší spravedlnosti potlačeni bývají! Ó ubohá Jenovefo, kdo by se nad tebou neslitoval a nad tvými velikými těžkostmi a bídami srdečně nepohnul? Kterak mohlo tvé mdlé srdce ty preukrutné nátisky snesti a v takové stálé trpělivosti setrvati? Ó kdyby tě Bůh všemohoucí svou obvzláštní milostí byl neposilňoval, zajisté to tvé bolestné srdce před časem muselo by uschnouti a tvá milá duše pro hrozné bolesti z těla vyjiti; ale Bůh všemohoucí, který tobě tak velkých trpělivostí propůjčil, on mne taky rač v mých těžkostech posilňovati a ode vší netrpělivosti chrániti.
KTERAK SVATÁ JENOVEFA
SKRZE SVÉ VLASTNÍ SLUŽEBNÍKY
MĚLA ZAMORDOVANÁ BÝTI,
OD BOHA ALE VYSVOBOZENÁ
A NA JEDNU POUŠŤ UVEDENÁ BYLA.
Se vším tím spáchaným tyranstvím nebyl ještě ten lehkomyslný hofmistr Golo spokojen, obávaje se, že by jeho zlé lsti a falešnosti na světlo vyšly. Nebo pro nespravedlivé utracení toho kuchaře, jako i pro tak tuhé a přísné vězení té předobré paní hraběnky byli předce při dvoře někteří, kterým se ta nepořádnost ošklivila, neboť rozličné řeči proti tomu vedli; protož obávaje se ten zchytralý lotras, a ne bez příčiny, nebo kdyby; hrabě se domu navrátil a hraběnku ještě živou nalezl, že by jeho nešlechetnost zjevená byla a preukrutnou smrtí ztrestaná. On již také zprávu dostal, že hrabě od krále franckýho svůj abschied obdržel a již k navrácení se domu strojí. Tu teprv Golovi studený
210]
[211
pot z čela se vyrážel a zkrátka musel si umyslit, co v té nebezpečné věci začíti má. Vsedl jest rychle na koně a naproti svému pánu jel a dřív k němu nešel, až když on do Štrasburgu přijel. V kterémžto městě zůstávala jedna stará čarodejnice, kterážto pod způsobou svatosti za bohabojnou matronu se vydávala. Ta čarodejnice byla sestra chůvy toho lehkomyslného hofmistra, kterouž on již před mnoha léty znal, ku kterýžto ten nešlechetník dříve šel než k svému pánu a oznámil jí ten všecken příběh, co se s kuchařem a hraběnkou přitrefi-lo, s tím doložením, že hraběte navečer k ní přivede, kteréhožto aby zmámila, tak aby tomu 'uvěřil, kterak hraběnka nestydatě obcovala; za to jí daroval hezkou částku peněz a připověděl jí ještě více dáti, jen aby to dobře způsobila; nato se ihned odebral k svému pánu, jej uctivě přivítajíc, po složeným komplementu zavolal ho hrabě na stranu, chtěje vyzkoumati z něho dokonalou zprávu té zlé příhody, která se v nepřítomnosti v jeho zámku přitrefila. Tu se jest stavěl ten lstivý Golo, jako by pro žalost ani slova mluviti nemohl, ale falešné slzy z jeho očí tekoucí musely jeho v hrdlo lži stín pravdy dáti. On všeckno obšírně vypravoval, ne co hraběnka učinila, než co svou lehkomyslností vymyslil, a to takovými smyšlenými dokazy, že ten dobrý hrabě nepochybujíc věřil, že to musí vše pravda býti; on taky k tomu přiložil, kterak toho kuchaře bez právního pokračování tajně utratiti dal, tak aby ta hraběnčiná hanba tím více přikrytá a neznámá zůstati mohla.
Hrabě slyše to vše s velikou mrzutostí, a protože Go-lovi dokonale nevěřil, vyptávaje se ho dostatečně o všech okolostojičnostech a dokazích; Golo ale obávaje se, aby v svých vlastních řecích chycen, nebyl, řka k pánu svému: „Kdyby snad Vaše Milost z mých řečí
nejaké nedůvěření míti ráčili, hle v tomto městě jest jedna velmi svatá a v vyjevování tajných a skrytých věcí vysoce rozhlášená matrona; tu ať Vaší Milost ráčí okolostojičně se tázat, tak ráčejí dokonalou zprávu celého toho příběhu dostati." Hrabě oblíbiv si to návěští, při nastávající noci s svým hofmistrem k té jmenované matroně (chtěl jsem řícti čarodejnici), kterýžto vypravoval, jak on s svou paní manželkou v důmění živ jest. Poněvadž vyrozuměl, že by ona skrze svou svatost tajné věci znala, tak aby jemu vyjevila, zdaliž by se co takového zlého mezi svou manželkou a kuchařem v nepřítomnosti jeho přitrefilo. Ta čarodejnice s přetvá-řilou ponížeností odpověd dala, že by ona sice žádná svatá nebyla, však ale jak mnoho jí Bůh v té věci vyjeví, že mu chce ráda oznámiti. Nadto vedla jest oba dva do jednoho tmavého sklepu, v kterémž nejaké zelené světlo hořelo a modrou jasnost od sebe vydávalo. Tu udělala s ňákým proutkem dvě kola na zemi, do jednoho hrabě a do druhýho hofmistra postavila, potom vhodila zrcadlo do jedné nádoby plné vody a mumlala nad ním neslýchanýma slovy, takže hraběte hrůza obešla a vlasy zhůru vstávaly, potom otočila se třikrát před tou nádobou, třikrát dejchla do ní, třikrát zamíchala rukama a divný čarodejný klikyháky nad tím dělala. Pak hrabě z poručení jejího koukal do té vody a spatřil v tom zrcadle patrně, kterak ta hraběnka s tím kuchařem přívětivě jedná a jeden na druhýho jak se usmívá. K tomu hrabě řkouce: „S jedným přátelsky jednat nic není zlého." Čarodejnice na to pravila: „Tak se podíváme, zdaliž se Bohu líbí ještě víceji ukázati." Zas opatřila ty předešlé čarodejné ceremonie a kázala opět hraběti do té vody se podívat. Hned očitě spatřil, jak hraběnka svýma rukama kuchaře po tváři hladila
212]
[213
a často libé políbení dávala, z čehož hrabě velmi se zahanbil a očekával, co z toho do třetice pojde. Když po opáčených ceremoniích do zrcadla se podíval, velikou mrzutostí spatřil, kterak kuchař s jeho paní nešlechetně zachází. Nad kterýmžto nešlechetným skutkem tak tuze jsa hrabě rozzlobený, že ani sebe necejtil, pak pře-mejšleje, jak by tu nevěrnou svou paní co nejukrutněji potrestati mohl. Dal tehdy hofmistrovi tak přísné poručení, aby ihned napřed domu jel a tu cizoložnici s tím panchartem ohavnou smrtí odpravit dal.
Žádný nebyl veselejší jako ten mstitedlný padouch Golo, kterýžto s chvátáním domu jedouc, sobě všelijak přemejšleje, na jaký způsob by měl hraběnku usmrtit. Sotva domu přijel, vyjevil své chůvě, jak se mu jeho předsevzetí šťastně podařilo a kterak sobě poručeno má, hraběnku dát zamordovat, však aby žádnýmu o tom nic neříkala, tak aby nejaké pozdvižení v zámku aneb mezi přátely nepovstalo. To všechno přeslechla dceruška té chůvy, kterážto lepší náchylnost k té hraběnce měla nežli její matka. To děvčátko s ochotností běželo k tomu vězení, stojíc u toho okýnka, kudy voda a chléb se jí tam podával, a hořce plakalo, takže hraběnka se uleknouc, tázala se toho děvčete, poč by pak plakala, ona ale odpověděla: „Ach, milostivá paní, vaše veliká bída vyhání mé slzy z očí ven, nebo s vaším živobytím již jest veta, poněvadž hofmíster má již od pána hraběte poručeno vás dáti utratit." Hraběnka plná strachy a leknutím se tázala: „Jak pak s mým ubohým dítětem se stane?" Ona odpověděla: „Tomu ubohému dítěti nic lépeji se nestane než jako vám." Ta ubohá hraběnka tak přenáramně se ulekla, že div do mdloby nepadla, a když zas drobet síly nabyla, počala přežalostně naříkat a plakat, s hojným srdečným vzdychá-
ním takto kvílila: „Ach můj svrchovaný Bože, i kterak sem já takové zlé na tobě zasloužila? Ach co pak jsem já zhřešila, že s mým nevinným dítětem mám přehrozně usmrcená býti? Ó jak přenešťastná žena toho jsem se dočekala, že jako jedna cizoložnice umříti mám, kdežto já mému pánu připověděnou víru náležitě jsem držela a až posavad tak mnoho trpěti jsem musela. Ach Bože můj, přispěj mně k pomoci, ach vysvoboď mne od té ukrutné smrti." Takovým a mnohým větším naříkáním ta zarmoucená hraběnka kvílila, a když se dost naplakala, k tomu děvčeti pravila: „Mé nejmilejší dítě, jdi do mýho pokoje a přines mně pero, ingoust a papír a za tu tvou práci vem sobě tam z mých klenotů tak mnoho, jak se tobě líbí." Nato jest jí hnedky dala klíček od svého pokoje, jakož i od šrejbtyše, kterážto když jí přinesla to, co žádala, psala psaní následujícím způsobem:
Milostivý pane a nejmilejší manželi!
Když jsem porozuměla, že z vašeho poručení zej-třejšího dne umříti mám, nemohla jsem opominouti těmito řádky (které více slzami než ingoustem píšu) od vás mile odpuštění vzíti. Já sice ráda chci umříti, když vy tak poroučíte, nicméně přehořce mně to přichází, že vy mne s mým milým a vaším dítětem nevinně k smrti odsuzujete. Ta celá příčina, proč já umříti musím, jest tato, že jsem vám mou slíbenou věrnost zrušiti, aniž tomu oplzlému hofmistrovi, který mne mnohokrát k takové nešlechetnosti, ano právě nucené ponoukal, nikdy svoliti nechtěla. Já nepřičítám mému pánu žádnou vinu, jedině že mým žalobníkům tak lehce uvěřil, k mé vej mluvě žádnou příležitost nedovolil. Já Bohem všemohoucím osvědčuji, před kteréhožto soud zejtřej-šího dne postavená budu, že po všechen můj život mí-
214]
[215
mo vás žádného jiného muže jsem nepoznala, aniž kdy takovému myšlení svolila. Nicméně nevinně jdu na smrt, poněvadž tak nebe usoudilo. Jsem ale silné naděje, že přijde jednou najevo, odkud má nevinnost pochází, a mých žalobníků faleš vyjevená bude. Dobrou noc, milostivý pane a mé nejmilejší srdce, odpouštím vám z gruntu srdce mého, a po mé smrti Boha prošiti budu, aby má nevinná krev žádnou pomstu na vás ani na mé žalobníky nevolala. To píši já s třesoucíma rukami i tekoucími hojnými slzami, poněvadž mně ta nastávající smrt mé celé srdce hrůzou naplnila. Zůstávám ale vaše věrná až do smrti a prô věrnost manželskou k smrti odsouzená Jenovefa.
To psaní tomu děvčátku dala, aby v pokoji do jejího šrejbtyše zavřela a žádnému o tom nejmenšího slova nevyjevovala. Tu celou nastávající noc strávila Jenovefa v horlivém modlení, poroučeje Bohu své těžké potýkání v nastávající smrti.
Na ráno povolal hofmistr Golo dva ze svých nejvěr-nějších služebníkův, vyjevujíce jim přísné poručení svého pána, a poručil jim, aby hraběnku i s jejím dítětem do lesa vyvedli a tam oba zabili a na znamení vykonaného poručení její vypíchnuté oči a jazyk sebou přinesli. Jestliže to vykonají, za tu věrnou práci bohatě odměniti se slíbil, pakli by toho neučinili, že je s jejich ženami i s dětmi ukrutně zmordovati dá. Tu služebníci přijali to poručení volné, jdouce ihned k hraběnce do vězení, do sprostých šatů ji oblíkli, obličej její zakryli, aby ji žádnej nepoznal, a jí poručili, aby s níma ve vší tichosti beze všeho křiku šla. Tak byla vedená ta ubohá hraběnka jako nevinná ovčička na šlachtatu a neotevřela ani ust svých, by sobě nejmenším slovem zastejskla. Šla tehdy a na rukouch svého nevinného beránka nesla, jej
bez přestání k svému srdci přitiskovala a největší nad ním outrpnost měla, více nežli nad svou vlastní smrtí. „Ach ty nebohý synáčku," řkouci, „ach můj anjelíčku, ó kýž tě tak dlouho mohu nýsti, jak dlouho pod mým srdcem tebe sem nosila! Nyní ale musíš umříti, dříve nežli zvíš, co jest to umříti, a musíš trpět, který jsi žádné viny nezasloužil." S těma a těm podobnýma slovy srdce těch služebníkův tak obměkčila, že oni pravdivou spoluoutrpnost nad obouma měli a zatěžko jim přicházelo to poručení jejích pána vykonati. Když pak již v lese na příležité místo přišli, pravili k hraběnce, kterak její pán jest nařídil ji pro spáchaný cizoložstvo usmrtiti a jak jim hofmistr takové poručení pod ztracením jich hrdla vykonati poručil. Pročež aby jim to za zlé neměla, alebrž k Šťastné smrti by se připravila. Hraběnka jakožto poslušná k poručení jejího pána na svá kolena klekla a k nebi takto volala: „Ó spravedlivý Bože, ty, jenž mou nevinu patrně znáš, i kterak to na mne dopouštíš, že já o mou čest i také život přijíti a tu nyní před očima tvýma tak ukrutně od mých vlastních služebníkův zamordovaná býti mám? Poněvadž se tak tvé božské velebnosti líbí, neodpírám sice umříti, však předce ta smrt tak hořce mi přichází, že mé mdlé srdce v mém těle se puká. Ó Bože, posilni to mé umdlené srdce, ó Kriste Ježíši, stůj při mně v té přehořké bídě a pro tvé smrtedlné ouzkosti, které jsi na hóře Olivetské vystáti ráčil, když jsi na tvou svatou tvář upadl, přispěj mně k pomoci v této mé smrtedlné ouzkosti, ó pro pět tvých přesvatých ran, kteréž jsi pro mě na dřevě kříže dostati ráčil, popřej mně šťastné skončení!" Když ta zarmoucená Jenovefa tak horlivě a slzavě se modlila, popadli jí ti služebníci to nevinné děťátko, nože ven a již chtěli jemu křtan podřezat. To vidouce
216]
[217
matka lekoucí se, od modlení vzhůru skočivše služebníkům do rukouch, s pohnutedlným hlasem křičela: „Počkejte, počkejte, ó zlatí lidé, ušanůjte tý nevinné krve! Jestli chcete to ubohé dítě zabít, zabite mne dříve, abych nebyla přinucená dvakrát umírat." Vyslyšeli služebníci tu prosbu její, řkouce, tak aby svůj krk obnažila a k ráně nastavila. Těch slov tak velice hraběnka se ulekla, že po všech oudech se třásla a víc mrtvá než živá se být zdála, předce ještě s slzavýma očima takto promluvila: „Ó vy rozmilí lidé, já jsem sice hotová umříti, ale věřte mně, že vy skrze usmrcení mé se velice prohřešíte, neb já si beru Boha za svědka, že nevinná jsem a od hofmistra falešně obžalovaná, protože jsem jeho zlým žádostem svoliti nechtěla. Já vás tedy ujišťuji, jestliže mne ušanujete, Bůh vám i vaším dětem vším dobrým odmění; pakliže mne předce zabijete, tak má nevinná krev na vás i na vaše děti pomstu volati bude." Srdce služebníkův těmi slovy tak hluboce byli trefení, že jim nemožné bylo hraběnce co uškodit, protož k ní přívětivýma slovy takto promluvili: „Milostivá paní, my bychme vám rádi život darovali, kdyby nám od hofmistra pod ztracením hrdla našeho poručeno nebylo vás zamordovat. Nicméně jestliže nám připoví-te nikdá více se navrátit, nýbrž v té aneb jiný poušti neznámé se zdržovat, tak můžete ve jménu Páně odjíti a na nás v vašich modlitbách pamatovat." Ta radost, kterou svatá Jenovefa těmi slovy v svým srdci ucejtila, tak veliká byla, že nejinač se domnívala, než že nebe se nad ní otevřelo, neb její duch v tom okamžení zas obživ, volajíc plným hlasem: „Požehnaný buď Bůh, který na mou bídu spatřil a mne z pouhé milosti od té ukrutné smrti vysvoboditi ráčil! Ó dobří služebníci mého pána Sifryda, já děkuji vám z gruntu duše mé a ne-
218]
přestanu se za vás Pánu Bohu modliti, dokud živa budu. Bůh všemohoucí ať vám odplatí, za ten časný život, kterýž mně nyní darujete, vám věčný uděliti ráčí. Já nežádám víceji mezi lidmi přebývati, ale raději v těchto pustinách Bohu svrchovanému chci do mé smrti sloužiti." Nato služebníci vzali od ní s rozloučením odpuštění a jednomu chrtu, kterej s nima běžel, oči vyloupali a jazyk vyřezali, přinesouce to hofmistrovi na znamení vykonaného mordu. Hofmistr Golo ale nechtěl se na to dívati, nýbrž poručil jako kurevské oči psům hoditi, ale psi to jisti nechtěli, nebo pes psa jisti nebude.
KTERAK SVATÁ JENOVEFA POHODLNOU JESKYNI, POTOM LAŇ NALEZLA.
Ta ubohá a ode všech lidí opuštěná Jenovefa obcházela y tom hrozném lese, hledajíce příležitého místa, kde by se zdržovati a před bouřkou a přívalem schrániti mohla, ten celej den ale nic nenalezla, nýbrž přinucena byla pod jedným stromem své přelezení vzíti; jak ale zle tam v těch hrozných pustinách se strachem ležela, může jeden každý snadno posoudit, poněvadž i ten nej-srdnatější muž v tak strašlivým lese obával by se sám jediný ležet. Ona své slzavé oči a třesoucí ruce k nebi pozdvihla a k tomu jedinému srdečně vzdychala, který jí sám v té nouzi a bídě pomocti může. První noc strávila v samým strachu bez zamouření oka svého a druhý celý den hledala, však nadarmo, příiežitou jeskyni aneb dutej strom, v kterém by zůstávati mohla. Přede-
[219
šleho dne nic dokonce nejedla ani nepila a ten druhej den tak byl při ní velký hlad, že přinucená byla syrový kořínky a bylinky vytrhovat a jisti. Třetí den šla dál po té poušti a tak dlouho hledala, až nalezla jednu v skále jeskyni a nedaleko od ní čistý pramínek vody. To ona přijala s vděčností jako od Boha sobě dané místo a umínila sobě ostatní dni živobytí svého v té jeskyni stráviti. Udělala jest ona sobě postel z listí a větví stromových; sic jiného nic neměla mimo syrových kořínků, co by k jejímu obživení zapotřebí bylo. Když ona tak starostlivý a zmořený život védsti musela, ztratilo se jí mlíko a nemohla více to její rozmiié díté kojiti; ten hladovky beránek tak dlouho prsa užíval a cecal, až posledně samou krev sal, a poněvadž již nic více k obživení neměl, tu počal chřadnouti a mříti. To žalostné kvílení toho ubohého děťátka tak hluboce do srdce šlo té spoluoutrpné matky, tak se domnívala, že pro žalost sama umříti musí, neboť nebylo v její moci, s čím by mu mohla přispět k pomoci, protož musela s svou největší srdečnou lítostí na toho bídného sirotka očitě patřiti, jak umdlévá a všechen chřadne. Na tu ne-snesitedlnou žalost nemohoucí se déle dívati, pročež položila jej tak bolestně umírajícího pod jeden strom, a odejdouc popodál, aby ho slyšeti, ani viděti nemohla, kdežto klekla a spjatýma rukama k svrchovanému Bohu vroucně volala: „Můj Bože a vykupiteli, mohou-li tvé božské milosrdné oči bez lítosti patřiti, že ta nevinná krev z nedostatku vyživení chřadnouti musí? Vzhledni, ó milosrdný Bože, ach nejmilejšf tatíčku, pohleď, kterak ten nevinnej beránek tak žalostně za potřebné vychování žádá! Ach smiluj se nad tím ubohým sirotkem, kterýmu jeho otec tak tvrdý a odporný je, matka jeho pomocti mu nemůže. Já nemám sice žádné-
ho potěšení více na zemi nežli toho jedniného synáčka; jestli mne toho odejmeš, musela bych sobě do konce zahořekovat na té bídné poušti. Protož pro potěšení mé daruj mně ho zase, ať jej vychovám k tvé božské službě."
Když ta plačící matka tak k Bohu snažně volala a horlivě se modlila, hle přišla k ní jedna laň, která se jak domácí kráva stavěla a okolo ní se otoulala, jako by návěští dávala, že ji Bůh posílá, aby to dítě vychovala. Ta zarmoucená matka poznala být v tom vůli božskou, šla zase k svému dítěti a laň za ní, přijdouce k němu již od pláče a hladu polovice mrtvému, laň sama na zem lehla. Matka s pláčem a radostí přindala dítě k jejímu vemenu, kteréžto s ochotností sálo, až zase síly nabylo. Skrze to nebeské dobrodiní svatá Jenovefa byla radosti plná, že s mnohýma sladkýma slzy dobrotivému Bohu díky vzdávala Či Zel delší božské opatrování poníženě žádala. Její modlitba byla uslyšená, neb ta laň vždycky přicházela dvakrát za den to dítě kojiti, a to tak dlouho trvalo, dokud na té poušti bydleli. To byla jediná pomoc, kterou to nevinné dítě přes sedm celých lét od té laně dostávalo, mezitím ale jeho paní máma samýma lesníma bylinkami, kořínkami a ložinami živiti se musela. Kdo by se nadál, že Jenovefa, jedna rozená kněžna, ve vší rozkoši při dvoře vychovaná byla, může jeden každý posoudit, nezažinilivé jejímu mdlýmu žaludku ty syrový a nešmačný jídla přicházely. Ach jak žalostné se bylo dívat, že jedna paní tak vysokého stavu nad takovýma věci nouzi trpěti musí, kterých ani žebráci nezakusují. Její hraběcí obydlí změnilo se v jednu divokou poušť, její krásnej pokoj v jednu tmavou jeskyni, její dobře šmakovitý a chutný jídla v syrové lesní kořínky a byliny, její měkká postel v tvrdý chvojí
220]
[221
a listí, její drahé perle v hořké slzy a její špásovité kratochvíle v samou bídu a zármutek. Zajisté musela Jenovefa železné srdce míti, když takové neřesti zakoušela, ba třebas by v ty nejdokonalejší trpělivosti vycvičená byla, musela by sobě předce bezpočtukrát nad svou vlastní bídou splakati. V létě její bída drobet sne-sitedlnější byla, v zimě ale nevím kterak ona s tím svým ubohým dítětem tak hrozné zimy a mrazy mohla vystáti a pro každodenní vychování kořínky a bylinky dostat; když v zimě chtělo se jí piti, musela sníh aneb kus ledu tak dlouho v hubě držet, až se jí rozpustil; když koření kopati chtěla, musela bídně s kusem dřeva v zmrzlý zemi hrabat, a když se zahříti chtěla, musela svýma přemrzlýma rukami tak dlouho pleskat, až se drobet zahřály. Ach Bože, jak musely té opuštěné paní zimní noci dlouhý přicházet! Ach můj Bože, jak musela jí ta nevyprávitedlná bída přebolestně přicházet, dřív než jí drobet přivykla! Všechny jinší bolesti, které ta zarmoucená hraběnka z svého vlastního soužení vystáti musela, byly malé proti té jediné, kterou její mateřské srdce nad nouzí a bídou jejího ubohého zarmouceného dítěte pocítilo. Ó jak častěj spoluoutrp-ná matka to dítě k svým prsům přitlačila, jeho přemrz-lé nožičky zahřívala, a když kolikrát spatřila, kterak jeho celé outlé tělo od zimy se třáslo, tu jí hluboce do jejího srdce přicházelo, takže pro velikou žalost nevěděla, kdy od pláče přestat. „Ach mé nejmilější dítě, ach mé ubohé dítě," řkouc, „jak mnoho neřesti musíš nevinně vystáti a s tvou zarmoucenou matkou přebídně se živiti!" Kdo by tomu věřiti nechtěl, když matka tak přežalostně plakala, že ten opovržený sirotek taky s ní neplakal, když matka truchlivě želela, to ubohé dítě taky s ní neželelo. Předce těšila jest se vždycky zase v Bo-
hu a obětovala tu všecku svou bídu do jeho pět svatých ran.
Po nějakém čase přivykla těm velkým bídám a děkovala Bohu, že jest ji z nebezpečenství tohoto světa vysvobodil a na tu poušť přivedl. Ona celý čas jest na svatých modlitbách strávila a cvičila se čím dál tím víc v pobožnosti a v lásce boží. Ó ode všech opuštěná svatá Jenovefo, ty víš, jak velikou spoluoutrpnost mé srdce s tebou bolestně nese a tvou bídu žalostně snáší! Ach jak výborné jest tobě nebe a jak nevinnej tvůj synáček jej draze dobejvat musí! Ach jak pak já k věčné radosti přijdu, kterýžto tak málo pro nebe zasluhuji, a ještě to maličko, co činím, běžně a lenivě vykonávám? Ó měl bych tvým příkladem mé spasení bedlivěji vyhledávat a s větší horlivostí jej dobývat. Ó svatá Jenovefo, tvýma svatýma zásluhy přispěj mně ku pomoci!
KTERAK SVATÁ JENOVEFA NA POUŠTI
Z NEBE OD ANJELA KRUCIFIX
KU POTĚŠENÍ SVÉMU JEST DOSTALA.
Jednoho času, když jest ta truchlivá a bohabojná paní k Bohu všemohoucímu horlivěji se modlila a sobě pře-hořké umučení Krista Ježíše a pět svatých ran jeho u své jeskyně kleče rozjímala, pozdvihla očí svých k nebi, spolu s spjatýma rukama žádala jest vroucně Boha všemohoucího, aby ji s jejím milým dítětem v ouzkostech jejích nikdy neopouštěl, nýbrž jí delší svatý trpělivosti popříti, v zármutcích a bídách jejích by sám těšitelem býti ráčil{ A když ona tak před jeskyní klečící se modlila, toť znenadání spatřila jest anjela zhůry dolu k sobě letí-
222]
[223
čího, kterýžto přesvatý kříž v svých obouch rukou nesl, na kterémžto ukřižovaný Kristus z slonových kostí nad sníh bělejší tak kunstovně vyobrazen byl, že jeden každý posoudit mohl, že to dílo anjelskýma rukami uděláno bylo, neb obličej Krista tak pohnutedlně byl sformovaný, že žádnej bez srdečné spoluoutrpnosti nemohl na něj spatřiti. Ten nebeský kříž dal jí anjel, promluvil k ní líbeznýma slovy takto: „Přijmi, Jenovefo, tento svatý kříž, kterýž tvůj vykupitel k tvému potěšení z nebe posílá, v němž ty máš sebe spatřovat, na tom ty se máš vzhlížet a před tím máš tvé modlitby vykonávat. Když budeš smutná, v tom kříži se těš, když budeš pokoušená, k tomu kříži se uteč; a když tebe ňáká netrpělivost napadne, rozpomeň se na trpělivosti toho, který na tom kříži visí. Ten kříž bude tobě štít proti všem střelám tvých nepřátel a klíč, který tobě nebe otevře." Když pak jest domluvil, nechal ten kříž před ní stati a zmizel před jejíma očima; ten kříž ale sám od sebe se postavil na oltářiček v té jeskyni, kterýžto od přirození v té skále sformirován byl. Jenovefa před tím svatým křížem poníženě klekla na svá kolena, patříc na svého ukřižovaného spasitele od hlavy až k nohám a skrze jeho lítostivý obličej byla takovou spoluoutrpnosti raněná, že se domnívala, že srdce v jejím těle se rozpukne, a ještě mnohém vícej byla láskou a lítostí raněná, když jednou ten slonový krucifix svou pravou ruku vztáhl, ji líbezně obejmouc k svému srdci přitiskl. V tom kříži mívala Jenovefa své největší potěšení a před ním vždycky sedala v rozjímání přehořkého jeho umučení, ten ona v létě s zelenýma májemi a lesníma kvítkami okrašlovala, v zimě chvojem, brčákem a a jalovcem.
Jednou když zpomněla a považovala svou přetěžkou bídu, velice z ní zarmoucená byla, posadíce se
před tím svatým křížem a svému spasiteli své vnitřní těžkosti stěžujíce: „Ach můj ukřižovaný Ježíši, co pak
} jsem já zhřešila, že mne tak tvrdě navštěvuješ? Aneb kterak jsem já to na tobě zasloužila, že jsi mne jako jednu cizoložnici z domu i od dvora zahnal a na tuto divokou poušť přivedl?" Na to její naříkání odpověděl ten krucufix s živým hlasem: „Co jsem pak já zhřešil, že mne můj otec tak tvrdě navštívil, aneb jak jsem pak já to na něm zasloužil, že on mne jako jednoho nevážného hříšníka mé vší cti zbavil a na kříž přibiti nechal? Copak jseš ty nevinnější nežli já? Aneb zhřešil jsem já více nežli ty? Těš se jenom se mnou a pomni, že jsem já nevinnějším způsobem víc trpěti musel, nežli ty nyní trpíš a napotom budoucně trpěti budeš; a protož věř, že mně můj kříž tížeji přicházel, nežli tvůj tobě přichází." Skrze to přívětivé trestání Kristovo byla Jenovefa nanejvejš zahanbená a napotom víc sobě nestěžovala tak snadno, jakkoliv zle se jí vedlo, alebrž ve vší trpělivosti se cvičila, že tu její největší bídu za božské dobrodiní sobě pokládala.
Mezitím rostl její nejmilejší synáček Schmertzen-reich a učil se pomalu rozprávět a choditi, kteréhožto vedla ke vší pobožnosti, s ním maje veliké obveselení a srdečné potěšení. Bůh jej také obvzláštním rozumem obdařil, takže před časem počal vostrovtipný býti, a cokoliv jemu paní máma řekla, hned všecko pochopil, ale lítostivě bylo se dívat, že to ubohé dítě muselo tak nahý a bosý běhat a nemělo, čím by se přiodíti mohlo,
t neb ty sprostý a chatrný plínky, do kterých ho byla
matka v dětinství jeho zaobalovala, již všechny byly roztrhány, též ty kusy sukna, které matka od svých vlastních šatů obtrhala, již byly taky všechny vetchý a sešlý. Protož tak dalece přišlo, že jak matka, tak i dítě
224]
[225
musely nahý a bosy chodit; když pak matka nahou bý-ti se spatřila, nahledala sobě lepu lesního, a pomažíce se celá, aby mech lépeji chytil, tak svou nahotu přikryla. Nad nahotou toho ubohého dítěte smiloval se dobrotivý Bůh, a protož poslal tam jednoho vlka, který jednu ovčí kůži v hubě přinesl a před to dítě na zem vhodil. Matka s velkou radostí přijala ten dar s tou nej-větší vděčností od Boha, zaobalila do ní svého milého ; |
syna, jak nejlépe mohla, zašpejlovala. Od toho času di- : j
voký zvířata počaly s nima jak pitomý býti, pročež každodenně k nim přicházely a tomu milému dítěti rozličné kratochvíle dělaly; on častěj 'jezdil na tom ' vlku, který mu tu ovčí kůži přinesl, a častě hrával s za-jícemi a veverkami, kteří tam okolo něho běhali. Ptáčkové k němu lítali a obyčejně na ruce, na ramena, na hlavu se posadili a svým líbezným zpěvem jak dítě, tak matku obveselovali. Když to dítě chodívalo pro paní mámu kořínky hledat, tu s ním běžely rozličný zvířátka, ukazovaly jemu a svýma nohama hrabaly, které by dobré kořínky byly, ty shromažďovaly a on je paní mámě nosil. Ta dobrá paní máma mívala veliké potěšení z jeho rozprávky a častěj se divila jeho moudrým otázkám a odpovědím, ona jej také učila Otče náš, Zdrávas > Maria a jiné pobožné modlitby se modliti a cvičila jej, kterak má Pána Boha se báti, ctíti a milovati. Nikdá ale mu nepověděla o tom, z jakého rodu pochází, tím méně jakým způsobem se oba do toho nešťastného stavu j dostali, aby jemu jeho kříž nerozmnožila aneb aby I snad ňákou chuť do světa k navrácení jemu nezpů- \ sobila. j Jedenkráte s ním líbezně rozprávěla, tázal se jí        ■ j Schmertzenreich: „Paní mámo, vy mně často poroučíte, abych říkal Otče náš, jenž jsi na nebesích, povězte
mně, kdo jest pak můj otec?" „Mé milé dítě," řkouce matka/'tvuj otec jest Bůh všemohoucí, který tam nahoře (kde slunce svítí a měsíc) zůstává." To dítě zase se ptalo: „Zná on mne taky ten můj pán táta?" „Ovšem," odpověděla matka, „arci že tě zná, a taky tebe srdečně miluje." Řka on zase: „Jak pak to přichází, že mně nic dobrého ten můj pán táta neučiní a mne v té největší nouzi vězeti nechává?" „Ach můj rozmilý synu," odpověděla Jenovefa, „my jsme zde v plačtivém oudolí a musíme zde mnoho trpět, když ale do nebe přijdem, potom budeme vší radostí oplývat." Tázal se dáleji Schmertzenreich: „Má milá paní mámo, má můj pán táta ještě víceji synů mimo mne?" „I ovšem." On ale pravíc k ní: „I kde pak jsou oni? Jáť jsem se domníval, že jsme my jen sami na světě." Na to mu odpověděla: „Ačkoliv ty jsi ještě nikdy z tohoto lesa ven nepřišel, máš ale věděti, že mimo toho ještě mnoho měst a krajin jest, v nichžto mnoho lidí bydlí; někteří z nich dobře a jiní zle dělají; kteří dobře činí, ti přijdou do nebe, kteří pak zle činí, ti přijdou do pekla, kdež na věky ho-řeti budou." To pacholátko posledně pravilo: „Paní mámo, proč pak mi nejdeme k těm druhým lidem? Co pak tu děláme v tom lese sami?" Jenovefa odpověděla: „To děláme proto, abychme našemu nebeskému otci tím lépeji zde sloužili a jemu milejší byli a po smrti tím vejšeji do nebe přišli." Takové a těm podobné řeči to opatrné dítě mnohokrát mívalo a na všecko svou paní mámu se vyptávalo.
V sedmým roce jejího poustevníctví rozstonala se smrtedlně ta bohabojná Jenovefa a jinač se nedomnívala, než že již umříti musí, neb z veliké nouze a nedostatku všech věcí její tělo tak vyzáblo, že sama sobě podobná nebyla, nýbrž jako stín smrti vyhlížela. Na-
226]
1
[227
padla jest ji přehrozná zimnice, kterážto ostatní tu malou částku krve v žílách jejích tak rozpálila, že na všech oudech celá jsouc zemdlená a samými bolestmi obklíčená byla. Když to ubohý a ode všech opuštěný Schmertzenreich zmerkoval, že jeho ubohá milá matička již umříti by chtěla, tu sebou hodil na její polovic mrtvé tělo a tak žalostivě naříkal, že ta umírající matka z celého srdce nad svým ubohým dítětem se slitovati musela. „Co já počnu? Ó má nejmilejsí paní mámo!" křičelo to dítě, „ach kam půjdu, jestliže vy mně umřete, poněvadž na té poušti samotný jsem a žádného člověka v světě neznám. Ach roztomilá paní mámo, proste Boha všemohoucího, aby vás nechal déleji při živobytí, neb kdybyste měla umřít, musel bych taky pro velikou žalost zahynout." Ta umírající matka chtěla svého syna potěšiti, pročež to mu vyjevila, co předešle vždycky tajila, řkouci: „Můj nejmilejsí synu, nermuť se z mé blížící se smrti a nestěžuj sobě na tvé smutné opuštění, nebo věděti máš, že za tímto pustým lesem nedaleko Tryeru tvůj pán táta zůstává, ku kterémužto po mé smrti aby jsi šel a jemu řekl, že ty jeho dítě jsi; on tebe snadno pozná a za své dítě přijme, neb k němu všechen podobný jseš a všichni za syna jeho tebe uznají." Potom povídala mu všecko, kterak na tu poušť se dostali a jak přehrozné nátisky ten bohaprázdný Golo jí činil a z osočení jeho všechno konáno bylo; nicméně žádala ho, aby se nad ním nemstil, nýbrž pro milost boží aby mu z gruntu srdce svého všechno míle odpustil. Když tak ta Jenovefa každého okamžení smrt očekávala, hle dva jasní anjelé ukázali se v té jeskyni, z nichžto jeden k nemocné Jenovefě přistoupil a ji rukou dotknul, řkouce: „Ty máš živa býti, Jenovefo, a nyní neumřeš, neb ta jest vůle všemohoucího Boha." Po
těch slovech ti anjelé hned se zmizeli a Jenovefu dokonale uzdravenou nechali. Takovým způsobem ta Bohu milá hraběnka celých sedm lét na té poušti živa byla a skrze ustavičné modlení, posty a všech bíd snášení veliký poklad v nebi sobě shromáždila.
Já ctím tu tvou velikou svatost, ó věrná služebnice Kristová, a velebím božskou velebnost a dobrotu, která tobě takovou milost propůjčiti ráčila, žes tak dlouho v tom setrvala. Poněvadž jsi tak přehojné pokání činila, daruj mně z něho taky jeden díl, tak abych před Bohem a obvziáštně při mé smrti obstáti mohl, neb pro množství hříchův mých skrze mé celé živobytí dokonale za ně zadosti učiniti nemohu. Ó svatá Jenovefo, poněvadž jsi pro tvé zásluhy v milosti boží tak bohatá, nedopouštěj mně tak prázdného od tebe odejít!
KTERAK HRABĚ SIFRÝD,
PO SVÉ JENOVEFĚ SMUTNÝ JSA,
JÍ ČASTO ŽELEL.
Když jsme se tak dlouho při naší Jenovefě na její poušti zdrželi, musíme se taky jednou zas k hraběcímu dvoru navrátit a podívat, co náš hrabě Sifrýd dělá. Jakž on po tak dlouhé cestě ze Štrasburku zase k svému dvoru přijel, povídal mu jeho hofmistr, kterak jest tu cizoložnici i s tím pánchartem v jednom lese tajně zabiti dal, nad čímž hrabě spokojen byl a prozřetedlnost jeho mu schvaloval. Sotva ale několik dnů pominulo, tu počalo • jej svědomí jeho hrýzti a památku Jenovefy velice žele-ti. On přemejšleje sobě, že se jí snad nespravedlivě stalo a že snad on v tom hrozně zhřešil, poněvadž její věc
228]
[229
nedopustil právně pohledávat. Následující noc měl hrozný sen, kterýž mu jeho ouzkosti hrozně rozmnožil, neb on ve spaní viděl, kterak jeden přehrozný drak jemu jeho nejmilejší manželku pryč vytrhl; žádný nebyl, kdo by jí v té nouzi pomoc udělil. Ten sen vypravoval hrabě ráno Golovi, kterýžto podlé své chytrosti takto vykládal, řka: „Ten drak vyznamenává toho kuchaře, kterýž se Droganes jmenoval, a nad svou věrností se zapomenuv, hraběnku, jejímu pravému pánu patřící, odňal a zprznil," a namluvil také hraběti, aby takovým melankolickým snům napotom žádné víry nepřipouštěl, alebrž pevně za to držely že hraběnka s tím kuchařem pro ten nešlechetný skutek hroznější smrt zasloužili. Aby pak ale hrabě své truchlivé myšlení dokonale zapomenul, způsobil Golo rozličné kratochvíle, jako jsou štváni, honby, hodování, tance, přátel navštěvování, a co jen věděl, že by hraběte ob veselo valy jenom zevnitřní smysly; nemohly ale rány tesklivého srdce zhojiti, kteréžto čím dál tím větší a nezhojitedlné
Jednoho dne přišel hrabě do pokoje své nejmilejší bejvalý chotí a mezi jinšíma písmy nalezl taky to psaní, které ona ve vězení, dřív než měla vyvedena býti, napsala a po tom děvčátku do šrejbtyše skovati dala. Hrabě četl to psaní bedlivě, z něhož porozumějíc dokonalou nevinu své nejmilejší Jenovefy, po přečtení toho psaní s takovou spoluoutrpností k té ubohé hraběnce byl pohnut, že srdečně začal plakati a pro srdečné naříkaní domnívaje se, že do velké nemoci padne. On byvše tak velice proti tomu Golovi rozzloben, že kdyby tu on přítomen byl, že by jej na tom místě probodl. Pročež začal na něj láti a za jednoho falešného zrádce a nešlechet-nýho mordýře jej maje, a vše zlé jemu vinšujíce, a pro-
klínaje ho do propasti pekelné. Ten ale lstivý a nešlechetný Golo odebral se za některý den pryč a dříve nepřišel, až znamenal, že hraběte hněv pominul; potom tak uměl hraběti všechno vymlouvat a to hraběnčino psaní tak lživě převrátit, že jeho slovům hrabě víceji než tomu psaní uvěřil. Mezi jinými řečmi řekl: „Jeno-vefa v tom psaní praví se býti nevinná, že nikdy toho vskutku se nedopustila. Ej krásná vejmluva! Jestliže na lži dosti jest, tak tehdy zloději a cizoložníci jsou nevinní." S takovými a těm podobnými slovy ukrotil jest hraběte a přivedl se zase do předešlé milosti. Ale nedlouho trvalo to vnitřní upokojení hraběte, nýbrž brzo zase ty předešlé škrupule se navrátily a hryzly čím déle tím hůře to vinné svědomí, neb jemu tak se zdálo, jako by někdo pořád takto do uší šeptal: „ Ty jsi dal Je-novefu z světa shladit, ty jsi to nevinné dítě dal usmrtit, ty jsi dal toho dobrého kuchaře utratit." A to hryzení jeho svědomí tak bylo bolestné, že žádné věci upokojení nalezti nemoha, nýbrž stále jako ten, který zoufati chce, obcházel a častěji volaje s žalostivýma slovy: „Ach Jenovefo, kde jseš? Kde jsi se poděla? Ach můj nejmilejší poklade! Ach, tys nevinně o svůj život přišla, a tvé bídné smrti já jsem jedinká příčina!" Ten zchytralý lotras Golo merkujíc, že to čím dál tím hůřeji bude, pročež odebral se časně od dvora, ano dokoná z zemi pryč, tak aby ho hrabě nemohl dostati.
Po tom všem přitrefil se taky jeden přehrozný příběh, kterýžto jest hoden povídání. Jednou když hrabě ležel v noci v svém pokoji, okolo půlnoci slyšel, že nět-co silným udeřením dvéře otevřelo a po pokoji jak by to nohama šoupalo, k němu přicházelo, a ačkoliv hrabě nic neviděl, nicméně tak jej hrůza obešla, že se po celým těle třásl; on sice se schoval pod vrchní deku, tak
230]
[231
jak nejlépe mohl, ale ten duch přišel k němu do postele, položíc se s svým jak led studeným tělem k němu, a tak ho svýma zmrzlýma rukama objal, div že ho ne-zadusil. Ten napolo mrtvý hrabě volal hrozným hlasem na služebníky, kteří mu pospešně ku pomoci přispěli a toho ducha přítomností svou zahnali. Když ale služebníci pryč byli a. hrabě ještě plný ouzkosti v posteli ležel, ten duch zas po druhý přišel a s velkým hřmotem dvéře otevřel, po pokoji sem a tam chodíc a od rukou i noh dlouhý řetěz za sebou smejkal. Hrabě viděl toho ducha, ačkoliv v noci bylo, že všecken bledý a vy-zíblý vyhlížel, a pak stoje tiše u samých'dvéří, na hraběte prstem kejval. Ubohému hraběti tenkráte bylo ouzko, až se mu studený pot z čela vyrážel, a z velké ouzkosti nevěda, co činiti má. Ten duch ale opět na něj kejval, a když hrabě nechtěl jiti, hrozil mu prstem; musel tehdy nebohý hrabě zhůru vstáti a s nepravitedl-ným strachem k tomu duchu jiti. Duch šel napřed, a jemu znamení dávaje, aby šel za ním, a přivedl toho hraběte do jednoho hlubokého lochu, kdežto jemu dal znamení prstem na zemi, a zmizel před jeho očima bez jediného slova promluvení. Hrabě zase na služebníky volal, aby jemu odtud pomohli; kteréhožto s nemalým podivením když naleznouce, z toho tak neveselého místa nahoru ven vyvedli. On jim vypravoval, jaké jest strašlivé vidění měl a co se mu přitrefilo, poroučeje jim, aby tam ráno kopali; kdežto sotva na píď kopati počali, nalezli celé mrtvé tělo, na rukouch a na nohách dlouhý řetěz maje, a poznali, že to ten kuchař jest byl, kteréhož Golo jedem otráviti dal. Hrabě pak poručil ty kosti odtud vzíti a na posvátným miste zakopati a za jeho duši mše svaté sloužiti. Z čeho následovalo, že napo-tom hrabě od toho ducha pokoj měl. To bylo zase zna-
mení nevinnosti toho kuchaře a větší pohnutí pochybnosti v hraběcím srdci. Nejpaternější ale důvod mezi všemi jinými byl tento, kterýž se teď povídati bude. Ta jistá čarodejnice, která v Štrasburku toho hraběte
) svýma ďábelskýma čárami tak hanebně vošidila a pře-
vedla, po některým času byla chycená a právním způsobem jako jedna čarodejnice k hranici odsouzená. Kterážto když vyvedená byla a na hranici postavena,
,; řetězy uvázaná a již hranice zapálena býti měla, tu
snažně právo žádala, aby jí dovoleno bylo před jejím skončením ještě některé slovo promluvit. Po obdrženém dovolení takto hlasitě a veřejně mluvila: „Ačkoliv jsem já jak živá mnohé těžké hříchy spáchala, není
1 mně lítějíc jako to, že jsem jednou pána hraběte Sifrý-
da tak ohavně podvedla a jeho nejmilejší Jenovefu za jednu cizoložnici udala a svýma čárami vše způsobila, kteráž proto s tím ubohým kuchařem nevinně zamordovaná jest a jako jedna cizoložnice i s svým roztomilým dítětem zahynouti musela. To je mně na stotisíckráte líto a to mne tak sužuje a trápí až do smrti. Já odvolávám to všechno a přiznávám se, že hraběnka i s kuchařem nevinná jest. A poníženě žádám, aby se to pánu hraběti Sifrýdovi oznámilo, že jsem já to všechno z návodu a ouplatku hofmistra Golo učinila," A když to vypověděla, byla jest hranice hnedky zapálená a pro její čarodejné skutky na ní upálená.
Potom když to vše v rychlosti pánu hraběti oznámeno bylo, tu se stavěl nejinače, než jak by pro žalost zoufati chtěl; nyní poznal patrně, jak ho ten proklatý hofmistr Golo očaroval a jeho nejmilejší choti i s jejím jediným a nevinným dítětem nevinně k smrti přivedl, jejichžto připomenutí jemu tak bolestně přicházelo, že pro velikou lítost div o rozum nepřišel. Tu nebylo z je-
232]
[233
ho oust nic jiného slyšeti: „Ach, ach, Jenovefo! Ach, ty můj nejmilejší poklade, nyní poznávám, že jsem tobě křivdu učinil! Ach já ha věky nešťastný, že jsem tebe s mým nejmilejším dítětem nevinně zahubiti dal! Ach můj Bože, co jsem učinil? Ach Bože, kterak z toho od-povídati budu? Ach Jenovefo, já tebe zavazuji vysoce před Bohem, abys mne před soudnou stolicí boží ne-obžalovala, nýbrž mé veliké provinění z tvého milosrdenství odpustila! Ty ale, ó falešný a podvodný Golo, ty bohaprázdný hofmistře, ty jsi ten nejukrutnější mor-dýř mé nejmilejší chotí a mého nejmilejšího synáčka. Jak já se dosti nad tebou pomstím a jakou smrt tobě učiniti mám?" Takových a ještě víc jiných hněvivých a spoluoutrpných řečí hrábě z svých ust vypouštěl, aby tudy svou lítost a hněv ukrotiti mohl.
Již dvě léta minuly, co Golo od dvora byl pryč, a hrábě nevěda, jak by tu chytrou lišku zas mohl chytiti. On mu psal na oko jedno přívětivé a přátelské psáni, v kterémžto doložil, že mu k nemalému podivení přichází, proč jest on dvůr zanechal, kdežto jemu vždycky veliká láska a čest prokazovaná byla. Golo ale vymlouvaje se pro rozličné zaneprázdnění, které jemu tenkrát při-padnouti mohly. Hrábě ale psal mu kolikráte vždycky velmi přívětivě (tajíce ale všecky své sobě od něho prokázané lehkovážné protimyslnosti) a návěští mu dávajíce, kterak jeho přátelského rozmlouvání žádostiv jest. Takových psáni a zase odpovídání, to trvalo dlouhej čas, z čehož Golo souditi mohl, že hrábě k němu velice náchylnej a naklonenej jest. Posléz strojil se hrábě k příštímu svátku svatých Třech králů k znamenité honbě a hodování, ku kterémužto všechny své přátele pozval; tím způsobem taky toho Golo pozval, žádaje ho, aby k tomu obštelovanému dni se pouchejlil a s po-
zvanýma hostmi najiti se dal a přátelsky se obveselil. Ten sice zchytralá liška Golo nebyl v tom dosti rozumným, nýbrž dobrovolně běžíce do připravené sítě neb tenat. Když pak ke dvoru přijel, ihned jej hrábě přívětivě přivítal a radujíce se z jeho příjezdu. Oni několik dní spolu právě přátelsky rozmlouvali, očekávajíce jiných společných hostí.
KTERAK SVATÁ JENOVEFA ZASE NALEZENÁ U HRABĚTE ŽIVÁ BYLA A POTOM TAKÉ UMŘELA.
Již bylo celých sedm lét minulo, co svatá Jenovefa na téj poušti se zdržovala a ode všech za mrtvou držaná byla. Svatých třech králův den jakož i ta slavná traktací se přibližovala, aby ale ti vzáctní hosti tím lépeji uctění bý-ti mohli, chtěje taky hrábě s svou vlastní zvěřinou tabuli okrášliti, pročež jel hrábě na hon a mimo jinších svých služebníkův vzal taky Golo sebou, a jezdíce v tom lese sem i tam a jeden přes druhýho se vynasnažil ňákou zvěř vyhnati, hrábě nenadále jest zhlédl jednu překrásnou laň, za ní se jest pustil skrze houští, tak dlouho se po ní hnal, až ona k té jeskyni, kde Jenovefa přebývala, své outočiště vzala. Hrábě přijdouce k té jeskyni, do kteréžto nakoukl, nenadále spatřil, kterak ta laň vedle jedny nahý ženský osoby stojí. On se přená-ramně ulekl, a domnívaje se nejaké strašidlo býti, pročež poznamenav se znamením svatého kříže a řka plný strachem: „Jsi-lí od Boha, poď ke mně ven a pověz mně, kdo jsi ty!" Jenovefa ale hned hraběte poznala; od něho ale poznaná nebyvše, odpověděla: „Já jsem od Boha,
234]
[235
ale jedna velká hříšnice a všecka obnažená; jestliže chcete, abych k vám vyšla, hoďte mně ňákej oděv, abych mou nahotu přioditi mohla." Hrábě jí hodil svůj vrchní oděv, to jest kabát, do kteréhož se odíla, jak nejlépe mohla, vyšla k němu z té jeskyně ven a s ní taky ta přestrašená laň; Schmertzenreich ale nebyl tenkráte přítomen, nýbrž šel kořínky hledat. Hrábě nemoha se dosti lítostivě vynadiviti jejímu vyzáblému obličeji a hladem vymořenému tělu a opět se jí tázal, kdo by ona předce byla a z jaké příčiny na toto pusté místo se dostala. Na to ona jemu odpověděla: „Můj pane, já jsem jedna chudá žena z Brabantu rozená a z velké nouze jsem se sem dostala, neboť já i s mým ubohým dítětem měla jsem zamordovaná býti." Hrábě řka: „Jak pak se to přitrefilo a jak dávno jest tomu, co se to stalo?" Ona odpověděla: „Já byla s jistým pánem oddaná, ten jest mne vzal v podezření, jako bych jemu nevěrná byla, a poručil svýmu hofmistrovi, aby mne i s mým dítětem (kteréž jsem od mého pána manžela počala) dal zabiti. Služebníci ale darovali mně z milosrdenství život a já jsem jim připověděla, že nikdá více před mého pána nepůjdu, nýbrž v tom pustým lese Bohu všemohoucímu sloužiti chci, a tomu jest již sedm lét." Nad takovýma řečmi hrábě mnohonásobné myšlení měl a počal ji v podezřelost brati, zdaliž by to jeho nejmilej-ší Jenovefa nebyla; on na ni bedlivě patřil, ale pro veliké vymoření nemohl ji poznati, protož dále k ní promluvil: „Má milá přítelkyně, oznamte mně, jak vám říkají a váš pán manžel jak se jmenuje?" Ona odpověděla s vzdycháním: „Můj pán manžel se jmenuje Sif-rýd, já ale ubohá jmenuji se Jenovefa." Těch málo slov víc hraběte přestrašilo, než aby jej hrom byl trefil, pročež spadl dolu z koně na zem a zůstal na svém obličeji
236]
ležet, jako by všech smyslův zbavený byl; brzo ale nato pozdvihl hlavy své vzhůru a takto k ní řkouc, kleče na kolenách: „Jenovefo, ach Jenovefo! Jste vy ta?" Ona odpověděla: „Můj milý pane Sifrýd, ovšem jsem já ta nešťastná Jenovefa." Tu nebylo možná hraběti pro srdečnou lítost a slzy se zdržeti a pro hrozné leknutí ani slovíčka promluviti. Po mnohým hořkým pláči ale řka k ní, ještě kleče: „Ach má nejmilejší Jenovefo, kterak já vás nalézám v takovém stavu! Ach, aby se Bůh v nebi smiloval, že já vás v takové bídě spatřiti musím. Ó mně bohaprázdnému padouchu! Nejsem hoden, aby mne zem nosila, ale zasloužil jsem, aby se pode mnou zem otevřela a do propasti pekelné mne pohltila. Nebo já jsem všeho vašeho soužení a záhuby jediná příčina a já jsem ten nešlechetný manžel, který jsem vás, mou nejmilejší chotí, pro falešné podezření poručil dát usmrtiti. Ó běda mým přetěžkým hříchům, ó běda mé ubohé duši! Kterak já před Bohem z toho odpovídati budu a kterak za vaší vystálou hambu, zlehčení, potupu a křivdu zase vám vynahradím? Odpusťte mně, ó má nejmilejší Jenovefo, ach odpustťe mně pro ukřižovaného Ježíše Krista, který na dřevě svatého kříže všem nepřátelům milostivě odpustil. Za vynahrazení jsem hotov všechno učiniti, cokoliv ode mne požádáte, a jsem taky hotov vám tisíckrát více lásky a počestnosti prokázati, tak jako jsem vám co zlého ublížil. Nevstanu dřív od vašich noh, dokud bych od vás milosti neobdržel, a nebudu také dříve potěšen, dokud vy mne laskavým slovem nepotěšíte."
Ta Bohu milá hraběnka skrze slzy a pohnutedlná -slova Sifrýda obměkčená byla, že pro spoluoutrpnost a hojný pláč nic odpověditi nemohla, až potom dlé možnosti od pláče se zdržíce, takto k němu řekla:
[237
„Nermuťte se, pane Sifrýd, nermuťte se tak tuze! To není z vaší viny, ale z božího řízení se to stalo, že jsem se na tuto poušť dostala. Já odpouštím vám z gruntu srdce mého a hned při začátku jsem vám odpustila. Milosrdný Bůh račiž nám oboum naše hříchy odpustit a své božské milosti hodné učinit." Na to hraběti ruky podala a pozdvihla jej od země. Tu stál zarmoucený hrábě, patříce na její vyzáblý a vymořený obličej a domnívaje se, že jeho truchlivé srdce pro spolu-outrpnost a velikou lítostí musí se rozpuknouti, poněvadž ten její spanilý obličej, který před časy právě říkaje anjelskýmu podobný byl, nyní 'ale tak velice spadlý a všecken změněný vyhlíží; on takovou ponížeností, jak jen mohl, uctivost své a Bohu milé Jeno-vefě prokazoval, tak jako by před nějakou velikou z nebe svatou stál; ačkoliv ona jemu všelikou přívětivost prokazovala, nicméně on pro veliký svůj stud s ní sotva co mluviti směl. Po některých pak jeho hlubokých vzdycháních on jest předce takto k ní promluvil: „Kam pak se to vaše ubohé dítě podělo, které jste v tom vám (ode mne nešťastného) nevinně vykázaným žaláři porodila? Co pak již není víc při živobytí?" Jenovefa na to jemu odpověděla, že až posavad naživě ještě zůstává, „jest v tom veliký zázrak boží, sice bych jej přirozeným způsobem (poněvadž mně při začátku na tuto poušť příchodu mého z velikého nedostatku potravy mléko se ztratilo) nebyla mohla vyživit. Dobrotivý ale Bůh vyslyšel úpěnlivou modlitbu mou; když to mé ubohé dítě hladem zchřadlé již téměř umíralo, seslal mně tuto přítomnou laň, která okolo mne obcházela jako domácí kráva, pak k dítěti na zem lehla; i vidouce já patrné způsobení boží, zdvihla jsem dítě z země a položila jsem jej k vemenu
té láně, kteráž ho každý den dvakrát kojila, a tak jej vychovala."
Když to hraběti povídala, hle ten roztomilý Schmer-tzenreich v své ovčí kůži zaobalený, bosý a pod páždí otýpku kořínkův nesoucí z houští nenadále vyšel. Jak ale hraběte u své paní mámy stojícího spatřil, velmi se ulekl a zdaleka křičel: „Ach paní mámo, paní mámo! Co je to za divoký muž, který stojí u vás, já se ho bojím." Matka mu řekla: „Neboj se, můj milý synu, pod' jenom sem směle; ten muž tobě nic neuškodí. Pod' sem jen, holečku, pod'!" Mezi tím tázal se hrábě Jenovefy: „Jest to náš milý syn?" Ona odpověděla: „Ach svrchovaný Bože, to jest to ubohé dítě." Nemělo-li jest hraběti lítostí srdce puknouti, když on svého jednorozeného hráběcího syna v takové bídě odpolu nahého spatřil k sobě jiti? Lítost a radost bylo to obý při něm, takže sám nevěděl, který by z toho přednost mělo. Když ale dítě k nim se přiblížilo, řkouce matka k němu: „Hleď, to jest tvůj pán táta; jdi k němu a polib mu ruku." A když to dítě učinilo, vzal jej hrábě na svý lokte, k srdci svému jej přitískaje, líbezně bez přestání jej líbal a nemoha pro lítost a radost nic více řícti, jen „Ach můj nejmilejší synu! Ach mé zlaté dítě!" Když pak se obímáním toho dítěte po ňáký chvíli nasytil, zatroubil silně na svou mysliveckou trubičku a všechny, kteří s ním na honbě byli, k sobě svolal. Kteřížto v rychlosti najiti se dali a nemohouce se vynadiviti, když tu divokou paní u jejích pána viděli a dítě na jeho rukouch spatřili. Hrábě k nim řka: „Co se vám zdá o této ženě, vy byste ji měli dobře znáti." Když ale všickni na ni , patřili, a že ji neznají, pravili, dále k nim promluvil: „Co pak již neznáte mou Jenovefu více?" Na kteréžto slovo takové podivení je napadlo, že nevěděli, co řícti
238]
[239
neb mysliti mají. Jeden po druhým k ní přicházel, ji uctivě vítajíce a radujíc se srdečně, že ta ještě živá jest, po které celý dvůr již 7 lét vzdychaje kvílil. Dva z těch služebníkův jeli ochotně domu a přinesli zenft, by v něm tu vymořenou hraběnku nest mohli, a šaty, by ji počestně odíli. Mezi všemi služebníky, kteří k hraběti přišli, byl Golo nejposlednější, neb se mu zdálo, že z toho nic dobrého nepojde, pročež hrábě poslal proti němu dva služebníky s takovým poručením, aby spěšně přišel, že jest jedno předivné divoké zvíře chytil. Když pak k němu přišel, pravil hrábě k němu: „Golo, znáš-li tuto ženu?" Na což se on ulekl, řkouce: „Já ji neznám." Hrábě zase řka: „Ty nejbohaprázdnější šelmo, která pod sluncen býti může, neznáš Jenovefu již více, kterou jsi tak falešně při mně obžaloval a nevinně ji k smrti odsoudil? Ó ty mordýřský padouchu, jak já tě budu moct dostatečně potrestat, že jsi mne do takové srdečné lítosti a mou nejmilejší chotí i s mým milým synáčkem do největší bídy, nouze a psoty uvedl? Byť bych tobě třebas ty nejukrutnější trápení způsobil, nemohl bych tebe předce dosti dát mučiti, ba třebas já tobě tisíc smrtí učinil, tak bys předce ještě více zasloužil." Golo u noh hraběte víc ležící než klečící prosil s plačtivýma očima o milosrdenství. Rozhněvaný ale hrábě poručil, aby ho silně svázali a jako největšího a nejhor-šího zločince před nimi vedli a do tmavého žaláře uvrhli. Potom hrábě snažně Jenovefu žádal, aby sobě oblíbila s ním zase domu se navrátiti. Ona ale šla se všema přítomnýma do své jeskyně, tam padnouce na kolena před tím z nebe od anjela přineseným krucifixem, děkujíc Bohu nejdobrotivějšímu za všecka na tom místě jí prokázaná dobrodiní a posledně od toho nej-světějšího kříže hojnýma slzy a srdečným líbáním vza-
la odpuštění. Potom pak hrábě pojav ji za ruku a jeden z nejpřednějších vzáctných pánův přátel mladýho hraběte, totižto toho Schmertzenreicha na svých rukouch nesouce, a tak pomalu šli, až k nim s vozy přijeli, jako i pro paní hraběnku zenft přinesli. Ti roztomilí ptáčkové nad nimi semotam lítali, dávajíce svým fofrováním křídel hojné návěští, kterak neradi Jenovefu i s jejím Schmertzenreichem, mladým hrabětem, od sebe propouštějí. Ta laň ale šla pořád za hraběnkou jako tichá ovčička, ani na dva kroky od ní dále nepošlapila. Nejaký kus cesty tak pokračujíce, kdežto již s zenftem a s vozem proti nim přijeli, a skoro všichni houfem běželi, kteří v zámku zůstávali, neboť jeden každý při té radosti chtěl přítomen býti a jejích paní hraběnku s počestností doprovoditi. Když pak již k zámku se přibližovali, potkali dva rybáři svýho pána hraběte, kteří jemu od neobyčejné velkosti jednu rybu darem přinesli, kterouž když otevřeli, zlatý prsten v ní nalezli; kterýžto právě ten zasnoubený prsten Jenovefy byl, jejž ona při přípovědi od svého pána dostala, neb když od služebníkův na smrt vedená byla, aby žádnému do rukou nepřišel, jej do vody vhodila. Ten opět nový zázrak způsobil u všech veliké podivení, obvzláště pak v mysli hraběte, který nemoha dosti Boha velebit, že skrze ten div víra a manželstvo jejích potvrzeno a zase obnoveno jest.
Svatá Jenovefa sotva na zámek přinesená byla, již ten zázrak široce a dalece rozhlášen byl, že jeden přes druhého s chvátáním pospíchal tu tak podivnou svatou spatřiti; obvzláště přátelé a pozvaní páni hosti u velikém počtu na zámek se sešli, kdežto větší příčinu k radosti a plesání natrefili, nežli se mohli nadát, poněvadž jsou svou přítelkyni milou jako z mrtvých vzkří-
240]
[241
senou nalezli a zázračným způsobem, skrze kterýžto Bůh všemohoucí její nevinu zjeviti ráčil, patrně poznali. V té veselosti celý týhoden trvali a nic nebylo, co by v tom překážku činilo, jedině mdlý žaludek Jenovefy. Poněvadž ani masa, ani ryb, ani piva, ani vína zažiti a stráviti nemohl, pročež museli jí jen toliko samé bylinky a kořínky strojiti, kteréžto však lepej než na poušti osolené a omaštěné.
V tom trvajícím radostném plesání nařídil pán hrábě toho lehkomyslného Golo z vězení přivedsti a před všecky své přátele potupně představiti dal. Když se to stalo a on již přítomen jsa, takto k nim promluvil: „Hleďte, moji milí přátelé, tento jest ten lehkomyslný padouch, kterýž tak mnoho zlého způsobil, že pro veliké pohnutí srdečné lítosti nemohu všeho vypovědít. On chtěl mou nejmilejší manželku poškvrniti, kteroužto jako jednu cizoložnici bez mého vědomí do vězení vsaditi dal, ji přes celý čas vodou a chlebem krmil, ji v prvním jejím porodu bez jediné pomoci samotnou zanechal, to ubohé mé milé vlastní dítě pokřtiti dáti nechtěl, ji při mně mnohokráte falešně obžaloval a skrze jednu čarodejnici mne proti ní popudil; toho dobrého kuchaře nevinně jedem otráviti dal, mou nejmilejší i s dítětem zamordovati poručil, ji do sedmiletý bídy přivedl, mne s její vysoce vinšovanou přítomností a náš hráběcí dům žádostivých dědičů zbavil a posledně naše celé přátelstvo k potupě a zahanbení uvedl. Nyní usuďte, jakou pokutu jeden takový hrozný a nešlechetný padouch zasloužil." Na což volalo celé přátelstvo pomstu proti tomu zlostnému zrádci a odsoudili jej k nejukrutnější smrti. Ten bohaprázdný nešlechetník ale padl k nohám Jenovefě a pro milosrdenství boží žádal, aby mu odpustila a za něj o milost
žádala. Ta milosrdná paní skrze tu jeho poníženost byla obměkčená, snažně žádajíce jak jejího pána, tak taky všechny společně vzáctný páni přátelé a hosti, aby tomu poníženýmu hříšníku pro ni milost prokázali a život mu darovali. Hrábě na to odpověděl: „Má nejmilejší chotí, pro vaše ctnosti vícejí jsem sice povinen učiniti a rád bych pro vás jemu žádanou milost prokázal, aby tento radostný svátek s žádnou trúchlivostí smíšený nebyl. Poněvadž ale tato věc ne jen mne samého, a celého přátelstva se tejče, pročež musím toho ortele tomu zadosti učiniti." Páni přátelé též nechtěli na žádný způsob k milosti svoliti, aby snad budoucně nebylo rčeno, Golo byl nevinný, proto nemohl se jemu život odejmout. Pročež odsoudili jej, aby bez meškání u přítomnosti jich všech se čtyrma voly roztržen byl.
KTERAK GOLO PODLÉ SOUDU PÁNŮV K OHAVNÉ SMRTI ODSOUZEN BYL, DLÉ KTERÉHO MĚL ČTYŘMI VOLY ROZTRŽEN BÝTI.
Tu se toho zločince hned katané chopili a k jedny každý ruce a noze provaz přivázali a ty provazy zas ke čtyřem volům, kteréžto voly na čtyry díly světa hnali, a tak toho nevážného hofmistra zaživa na čtvero roztrhali. Hned nato taky byli ti všickni jinší, kteří s hofmistrem drželi a pomáhali paní hraběnku utrhováním tejrat, mečem odpravení a jejich děti z hrabství vyhnáni. Ti ale, kteří paní hraběnce věrni byli aneb ňákou službu jí prokázali, byli bohatě obdarovaní; mezi kterýmižto také to děvčátko bylo, jak hraběnce do vězení
242]
[243
péro, papír a ingoust přineslo, jakožto i jeden z těch služebníkův, kterýž jí život daroval; poněvadž ale ten druhý již umřel, pročež jeho děti toho obdarování žily.
Potom byla živá svatá Jenovefa s svým pánem v té největší svatosti a ten dobrý hrabě nevěda, jak by jí mohl dosti sloužiti, on ji miloval jako svou nejmilejší chotí, on ji ctil jako obvzláštní svatou a jí sloužil jako jedné osvícené kněžně. Nemohla ale té svaté paní ta služba příjemná býti, poněvadž její oumysl víceji po nebeské slávě nežli po dvorských komplementích dychtěl, žaludek také její nemohl více masa ani ryb trávit a zažit, protož musela s salátem a jiným zahradnickým vařením toliko zavděk přijití. Ona byla tak tuze vymořená, že k své předešlé síle žádným způsobem přijití nemohla, protož nemohla také délej jen asi čtvrt léta u svého pána živa býti.
Jednoho dne když se horlivě modlila, ukázal se jí houf mnohých svatých paní a panen, mezi nimižto nejsvětější rodička boží mnohém jasnější a slavnější byla; ta jedna každá z těch světíc božích obětovala jí jeden spanilej nebeský kvítek, nejsvětější ale rodička boží držela v ruce krásnou, drahými kameny vykládanou korunu, k ní takto řkoucí: „Má milá dcero, patř na tuto korunu, kterouž jsi ty skrze onou trnovou korunu zasloužila, když ji na poušti nosila. Přijmi ji tedy z mých rukou, neb již jest čas, aby se při tobě začala věčnost tvé radosti." A s takovýma slovy vsadila jí tu korunu na hlavu její a s svým tovaryšstvem zase odebrala se do nebeské slávy. Nad tím viděním byla Jenovefa velice potěšená, obvzláště když ujištěná byla, že ta její bída již brzo svůj konec vezme; neříkala svýmu pánu nic o tom, aby před časem nebyl zarmoucený, co ale ona
mínila zatajit, to samo najevo přišlo; nebo brzo potom dostala zimnici a musela, ačkoli dosti dlouho se přemáhala, posledně do postele se složití. Nad čímž hrabě Sifrýd byl přenáramně smutný a neopominul všeliké prostředky, které by jen k spomožení byly, vynaložiti, nicméně nemohly všecky nic způsobiti, poněvadž její mdlý žaludek všecko, cokoliv užívala, zas vyvrhl. Když pak ten dobrý hrábě s svým milým synem viděl, že ta nemoc čím déle tím více se rozmáhá, tu ty dvě zamilované a zarmoucené srdce tak žalostně truchlily, že všecko, co jen v zámku bylo, s níma zároveň truchliti a želeti muselo. „Ach mne ubohého zarmouceného muže," řka hrábě, „jsem já tak nešťastný, že celý život můj v zármutku stráviti musím. Co pak jsem já to u Boha zasloužil, že mně všechno to, co by mne obveseliti mohlo, pryč odnímá? Já jsem mou nejmilejší chotí sotva pár měsíců při sobě měl, a hle, bere mně ji zas; já jsem se s ní sotva začal těšiti, a hle, do toho největšího smutku mne přivádí. Ach, lépeji by se bylo stalo, abych ji byl nikdá nenalezl, když ji musím tak brzo zase ztra-titi, nikdy bych se nad její smrtí byl nermoutil, kdybych o ní nic nevěděl. Ach má nejmilejší choti," řkouce k ní, „co pak tak brzo chcete se ode mne odloučit a mne opět srdečně zarmoutit? Ach, mějte aspoň spolu-outrpnost s mou nevymluvitedlnou srdečnou lítostí a proste milého Boha, aby vás ještě ňákej čas při mně zanechati ráčil!" Jenovefa ale jemu odpověděla: „Můj nejmilejší pane, nermuťte se z mé smrti tak tuze, neb z toho nic jiného nezpůsobíte, než že mne s vámi zarmoutíte. Patrně vidíte, že se jináČ stát nemůže, pročež odevzdejte se dobrovolně v božskou vůli. Co mne ale v mé smrti nejvíce rmoutí, jest to, že vás a mého roz-milého Schmertzenreicha v takovém zármutku spatřu-
244]
[245
ji. Kdybyste ještě oba potěšeni byli, s radostí bych umřít chtěla a tento můj bídný život v lepší proměnit. Pročež, můj nejmilejší pane, ještě jednou vás pěkně žádám, i tebe, můj rozmilý synu, těšte se v Bohu a pomněte, že k Bohu se ubírám, kdežto já vaše orodovnice býti chci." Poněvadž ale nemoc tuze se rozmáhala, časně se zaopatřila s svátostmi a celej čas strávila v samé pobožnosti; ona též rozkázala všem, kteří v zámku byli, k sobě přijíti, dala jim mnohá spasitedlná naučení a udělila jim všem své mateřské požehnání, obvzláštně svýho nejmilejšího Schmertzenreicha nanejvejš k srdci slzavě přitlačila a jeho těšíce, požehnání jemu mateřské udělila. Brzy nato druhýho dubna léta Páně 750; svou duši svatou vypustila a tento časný život v život věčný změnila. Jak ta svatá paní skonala, ten zarmoucený hrabě s svým milým synem padli na její mrtvé tělo a tak lítostivě plakali a kvíleli, že se jinší obávali, aby pro velikou srdečnou lítost též nezemřeli. Slovem, co v zámku bylo, všechno s nima želelo tak bolestně, že kdokoliv to kvílení slyšel, s nimi k pláči pohnouti se musel. A to je nejvíce rmoutilo, že takovou svatou paní ztratili a její líbeznou konversací dáleji oplývati nemohli. Ten ale zarmoucený hrábě, kterýžto tou její předešlou bídou po Golovi největší příčinou byl, pevně věřil, že jej Bůh pro jeho hříchy tou smrtí trestal, aniž jej za hodného držel takovou svatou paní déleji při sobě míti. Pročež vedl takové naříkání, že jej ani duchovní, ani světští potěšiti nemohli; on nešel ani na krok od toho mrtvého těla, nýbrž pořád před ním s spjatýma rukama tak lítostivě klečel, a plačíc tak pohnutedlně, že jinač se nedomnívali, než že umrlou paní svými hořkýma slzami zase vzkřísiti musí. Když potom to svaté tělo do mrtvých šatů obláčeti chtěli, nalezli na je-
jím nahým těle velmi pichlavé žíněné cilicium, nad čímž všickní přítomní velice se podivili a její svatost tím patrněj jsou poznali.
Ta laň, která posavad v zámku pozůstávala, od všech milovaná byla; jak paní hraběnka umřela, počala hned truchliti a tak se smutně stavětí, že bylo líto na ni se dívati, a když to svaté tělo ven vynesené bylo, tak smutně za ním s svěšenou hlavou šla a tak lítostivě řvala, že všechny lidi k lítosti pohnula, a to řváni tak dlouho trvalo, až to svaté tělo pochováno bylo. Pak po funuse lehlo to truchlivé zvíře na její hrob a řvalo ustavičně, čím dále tím lítostivěji, aniž dříve řváti přestalo, až posledně lítostí nad tím hrobem zhynulo. Kterýžto podivný příběh všecky lidi, obvzláštně toho zarmouceného hraběte k takové spoluoutrpnosti pohnul, že patrně poznali, kterak náležitě ta oplakaná býti má, kterážto od divoké zvěři tak lítostivě oželená byla. Pro památku toho divu dal hrábě na hrobovým kameně pod erbem hráběnčiným laň vytesati, aby budoucí patříce na to toho příběhu nezapomínali.
S tou svatou Jenovefou všecka hraběcí rozkoš a radost byla tak pochovaná proto, že žádným způsobem sebe potěšiti ani spokojiti nemohl. Onť chodil sem a tam jako ten, který by sobě velikou lítostí zahořeko-vati chtěl, a nic jiného nečinil, jedině svou nejmilejší chotí stále oplakával. On v kostele vždycky klekával přeď jejím hrobem a v zámku každý den v jejím pokoji se zamykával; kdežto sobě myslil, jako by ji ještě před očima měl, pročež s ní žalostivě mluvíval, takže se obávati bylo, aby snad dokonce o rozum nepřišel.Jeho největší srdečná lítost byla, že v živobytí jejím takové protivenství jí činil a potom skutečně poznati musel, jak čistá a svatá paní ona byla. On se domníval, kdy byl
246]
[247
délejíc s ní mohl živ býti, že by tu jí učiněnou potupu s odsluhovánírn chtěl vynahraditi a takovým způsobem že by zas potěšen byl; poněvadž ale ona brzo mu umřela a jemu všechna příležitost k odsloužení odňatá byla, pročež nemohl sobě dosti nastěžovat a se rmoutit. To úpěnlivé truchlení jeho pohnulo Boha všemohoucího k spoluoutrpnosti, pročež seslal k němu svatýho anjela z nebe dolu, který by jej potěšil. Ten přišel k němu v způsobu jednoho poutníka a žádajíce za nocleh a byl od hraběte přátelsky přijat, při večeři ale, tak jak hrabě se byl domníval, že by on poutníkem byl, vedle sebe jej posadil a s ním rozprávěl dlouhej čas takpotěšitedlně, že napotom lepej věděl hrabě, v trpělivosti jak se cho-vati má. Na ráno, když hrabě s ním dálej rozprávěti chtěl, žádný jeho nalezti nemohl, na poděkování ale zanechal jemu své poutnické šaty v komoře.
Jednou hrabě vyšel ven k jeskyni svatý Jenovefy a nalezl tam jednoho jelena stati, na kterýho ačkoliv psi štěkali, on se jich nebojíc zůstal směle stati; tu opět hrábě za veliký div sobě to pokládal. I poručil hned psy pryč odehnati, aby tomu zvířeti nic zlého se nestalo. Sám ale všel do té svaté jeskyně, kteroužto pokropil s svýma hojnýma slzy, a sám sobě plačíc, řkouce: „Ach to jest to místo, na kterým Jenovefa hřích oplakávala, kteréhož však nikdy nespáchala, to jest ta jeskyně, kteráž naplněná jest hořkými slzami jedné nevinné a ode všech opuštěné. I poněvadž ta tvá nejmilejší chotí zde mohla pokání činit za cizí hřích, proč bys ty zde taky nemohl pokání činit za tvé vlastní hříchy?" To on k sobě mluvil a učinil sobě z božského vnuknutí předsevzetí v té jeskyni poustevnický život vedsti; a když po učiněném předsevzetí před tím krucifixem, který svatý Jenovefě z nebe od anjela přinesen byl, se modlil, spa-
třil veliký zázrak, totiž kterak ten svatý krucifix svou pravou ruku vztáhl a jemu své svaté požehnání dal, z čehož jeho srdce plné radosti bylo, takže se domníval v nebeském ráji býti. Odjel nato hned do Tryeru, tam žádaje dovolení od svatého biskupa Hydulfa, by mohl kapli na tom místě vy stavětí, a vyjevujíce jemu taky v tajnosti své učiněné předsevzetí. Ten svatý biskup svolil rád k té svaté jeho pobožné žádosti. Hrábě pak co nejspěšněj dal vystavět krásný kostel s dvouma neb třemi pouštěmi pro ty, kteří by tam pokání činiti chtěli. Po dokonalém vystavení sám ten svatý biskup Hydulf posvětil ten kostel ke cti a chvále rodičky boží a nazval jej svým obyčejným jménem Matky boží kostel, ku kterémužto chrámu Páně každoročně množství procesí s horlivou pobožností rozličného lidu se scházívá a v něm slavnost se vykonává.
Po posvěcení toho kostela bylo svaté Jenovefy tělo tam přivezeno a přeneseno, aby na tom místě po smrti odpočívalo, kde ona jsouce živá tak tuhý život vedla. To svaté tělo ležíce v jedné těžké mramorové rakvi neb truhle, kteroužto truhlu šest párů volů dosti by táhnouti měli, nicméně stalo se ne bez obvzlášt-ního zázraku, že jen toliko dva koně dost snadně ji vézti mohli, jako by dokonce žádnou tíž neměli. Tu byl také div k vidění, kterak taky to necitedlné stvoření její velikou svatost ctilo a nám ji též ctíti příklad dávalo, neb na všech místech, kudy to svaté tělo vezeno bylo, prokazovaly jemu nejenom houští a křoví reverencí, ale taky ty největší stromové vyhýbali své větve proti němu daleko dolu. Tak bylo svaté tělo s velikou uctivostí do svého připraveného místa položeno a ten nebeský krucifix s větší počestností na velký oltář postaven.
248]
[249
Když se hrabě domu zase navrátil, chystal se s svýma věcmi k odebrání a všechno zaopatřil, tak jako by při své smrti zaopatřiti mohl. Nato povolal svýho pána bratra, řkouce k němu u přítomnosti svého nejmilejší-ho syna Schmertzenreicha: „Můj nejmilejší pane bratře, již ste mohli dávný čas na mně znamenat, že nikde žádného pokoje míti nemohu, jedině v truchlení a želení mé nejmilejší chotí Jenovefy. Abych tedy mé srdečné náklonnosti tím lepej zadosti, učinil, pročež jsem sobě ustanovil tento svět dokonce opustit a na témž místě, kdež má svatá chotí živá byla, taky živ býti a umříti. 2 té tedy příčiny vás ustanovuji za poručníka nad mým milým synem Schmertzenreichem a žádám, abyste s ním zacházeli, jako by váš vlastní syn byl, on vám bude taky ve všem poslušnost a počestnost prokazovat, jako dítě vlastnímu svému otci prokazovat povinno jest." Nato svému synu řekl: „Slyšíš, mé nejmilejší dítě, že já tento svět opustit žádám a tobě mé celé hrabství k panování zachovávám. Tvůj pán strejc má napotom tvým pánem otcem býti a ty jemu budeš povinen všecku čest a poslušnost prokazovat, tak jako jsi až posavad mně prokazoval." Odpověděl mu Schmertzenreich: „Nejmilejší pán táto, domníváte se, že jest to věc spravedlivá, že chcete sobě na váš díl nebe vyvolit a mně na můj díl chcete kus země nechat? Ne tak, pán táto, ne tak, to já neučiním, nýbrž já chci tak dobře jako vy se do nebe dostati, kde vy chcete živ býti, tam já také chci živ býti a též taky tam umříti." Pán táta té jeho řeči velice se podivil, slzavýma očima řkouce: „Můj nejmilejší synáčku, ten tuhej život což by těžce tobě přicházel, aniž bys jej pro tvou subtylnost vy stati mohl." „Ano mnohém lepej než vy, můj milý pán táto," řekl Schmertzenreich, „neb já již skrz sedm
lét průbírající rok jsem vystál, pročež já pevně zůstanu při mé rezolucí, chci tam živ býti i také umříti, kde jsem byl od mé paní mámy vychován, a já vám, nejmilejší pán táto, zanechávám celý díl mého hrabství, abyste s ním svobodně vládli a chudým z něho dobře učinili." Nad tím jeho předsevzetím velice se divili jak pán bratr, tak pán táta jeho a to roztomilé dítě oba dvá objali a z srdečné lásky jej líbali. I vidouce pán táta ne-změnitedlný oumysl synáčka svého, že chce s ním na poušť jiti, poručil tedy a dal celé své hrabství pánu bratru svému. Jak pán táta ty poutničky šaty oblíkl, které mu anjel Páně z božího nařízení nechal, a Schmertzen-reichovi, synáčkovi svému, dal též takové zhotoviti, potom vzali oba dva ode všech odpuštění s velikým kvílením a pláčem celého přátelstva a odebrali se spolu na tu divokou poušť, kdežto Pánu Bohu sloužili až do skončení života. Jak brzo ten rozmilý Schmertzenreich zase tam se navrátil, ihned jej poznali jeho předešlí známí, totižto ten vlk a jiné divoké zvířata, kteréžto u velikým houfu k němu přicházely a z jeho příchodu se radujíce, skrz celý čas života jeho začasy jej navštěvovaly. A tak na té poušti otec s svým nejmilejším synem skrze mnohá léta na modlitbách božích trvajíc, pravý poustevnický svatý život vedli, a tak tam šťastně a spasitedlně v Pánu zesnuli a k hrobu svaté Jenovefy od jejích přátel s velkou počestností pochovaní jsou byli.
Nyní, svatá Jenovefo, já jsem tvůj svatý a ctnostný život přečetl, tvé nevinné soužení a veliké protivenství, též největší bídu s hojnou spoluoutrpností poželel. Já děkuji všemohoucímu Pánu Bohu, kterýž tebe tak předivně z nebezpečenství tohoto světa vysvoboditi ráčil, tak velikýma ctnostmi obdařil
250]
[251
a tak mnohýma milostmi obohatil. Já poroučím se do tvých svatých přímluv a hojných zásluh a tebe poníženě žádám skrze lásku Krista Ježíše, kterému jsi ty tak věčně sloužila, vyžádej mně tu milost trpělivosti ve všelikém protivenství a těm, kteří mně křivdu činějí, hojnou milost k odpuštění.
Obětuj také milýmu svrchovanýmu Bohu tvé bohaté zásluhy k vynahrazení mé velké chudoby a ujmi všech mých zásluh a skrze tvé svaté pokání vyžádej mně odpuštění všech mých hříchův. A tak jako jsem já nyní v přečtení tvého svatého života s tvým nevinným protivenstvím srdečnou spolu-outrpnost nesl, abys ty taky se mnou v mé velké nouzi a potřebě srdečnou spoluoutrpnst měla a mé všeliké nebezpečenství nejen tohoto časnélw života, alebrž věčného nebezpečenství se obávajícího Bohu všemohoucímu obětovala a za mne orodovala, bych šťastně z pouště neb oudolí světa tohoto po pravém svých hříchů vyznání a náležitým zadosti jich činěným pokání a nejsvětějším chlebem anjelským na cestu věčného blahoslavenství posilnění mohl do ráje všech rozkoší oplývajícího přijití. Kdež bych Boha otce všemohoucího, v trojí osobách jediného a v božství nerozdílného věčně chvá-liti a s tebou se shledati mohl, amen.
252]
MČESKÁ KNIŽNICE
Řídí vědecká rada
Nadačního fondu Česká knižnice
za předsednictví
prof. PhDr. Miroslava Červenky
TŘI KNÍŽKY LIDOVÉHO ČTENÍ
Uspořádání a ediční příprava Jaroslav Kolár
Komentář Jaroslav Kolár a Alexandr Stich
Slovníček Jaroslav Kolár
Přebal, vazba a typografie Vladimír Vimr
Na vazbě použito obrázku z truhly s figurálním námětem
z Chebska z roku 1774
V roce 2000 vydalo NLN, s. r. o.,
Nakladatelství Lidové noviny,
Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2
Odpovědná redaktorka Zdeňka Nováková
Sazba Radek Štěpánek - NLN, s, r. o.
Vytiskla tiskárna EKON, družstvo, Srázná 17, 586 01 Jihlava
Papír na přebal dodala firma SPECIÁL PAPER, s. r. o.
Doporučená cena včetně DPH 195,- Kč