PŘEDZPĚV
Aj zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím,
někdy kolébka, nyni národu mého rakev. Stůj, noho, posvátné místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled. Neb raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. Však horší je času vztekíosti člověk, jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil. Horší nežli dívé války, hromu, ohně divější
zaslepenec, na své když zlobu plémě kydá. Ó věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
ó krajino všeliké slávy i hanby plná I Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám, krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
a j oněměl jíž, byv k ourazu záští, jazyk. A kdo se loupeže té volající vzhůru dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé? Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky. Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každuu,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. Nechť ruky, nech by jazyk v okuje své vázal otrocké,
jedno to, neb nezná Šetřiti práva jiných. Ten, kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
po světě nešťastnou války pochodni nosil, len porobu slušnou, bud* Gót, bud Skýtá, zasloužil,
nc kdo divé chválil příkladem ordě pokoj. Kde jste se octly, milé zde by d li vších národy Slávu,
národy, jenž Pomoří tam, tuto Zálu pily?
21
Sorbů větve tiché, obodritské říše praporce, _ kde vnukové Viků, kde j ste, potomci Ukrů ? Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím,
než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá. Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětné
dávnověkým tehda/ pálily žertvy bohům: kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města,
jenž první v severu vzkřísili tomto život? Jedni učíce chudou huropu plachty a vesla
chystati a k bohatým přes moře vésti břehům, kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných,
více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem. Tamti neúrodné rolníku ukázali rádlem,
by klas neslo zlatý, brázdití lůno země. Lípy oni, svěcený Slovanům strom, vedle pokojných
cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich. Mčsta syny stavětí, květné v nich vésti kupectví
muž cvičil a mlad svou tkávati plátno ženy. Národe mistrovský, jakovépak máš za to díky?
Roztrhaný hnusné zpotvořenosti věnec. Jak včely, med zavoníc, kradné se do oule cizího
stádně hrnou a v něm matku i dítky bijí, tak tu domu vlastni podroben pán, chytře mu vlezlý
slonha drží těžký smutně na hrdle řetěz. Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slovanka,
již hlaholem zpěvná ousta umlkla nemým. Kde z mramoru stály hromného paláce Peruna,
z troskotaných sloupů ted psota chlévy delá. Kde k nebi své vězila staroslavná Arkóna týmě,
zlomky mrví ted tam hostě ciziho noha. Rozbořené želejí zdi chrámu Retry pověstné,
kde čněly, již ryje tam hnízdo si ještčr a had.
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky. Rtč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slovanské^
zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí. Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,
místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas. Odrodilí synové však své sami matce začasto,
bič macechy hříšné oblizujíce, lají. Nejsou ní Slované životem, nejsou ani Němci,
půl toho, půl toho jen jak netopýři mají. 'Tik peleší v krajinách osmanské plémě helénskych,
konský na vznešené vstrkna Olympy ocas. Tak porušil zištný Europčan dva světy Indu,
za vzdělanost vzav jim ctnost, zemi, barvu i řeč. Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli,
jen sama zůstává příroda nezměněná. Les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské
nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není, Ó kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého,
kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic? Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ
krev Miliducb, kdo na něm sloup mu památky složí? kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně,
válčícím Slovanům Kruk po slovansky velel neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav
a v pokoji šťastnou zákony řídil obec? Již jich více není! Hrkotem surového hrdinské
články jejich zhoubný láme oráče lemeš. Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost,
ve mhle sivé těchto zřícenin upne vyjí. I 'pně vyjí, že osud dosavád se smířiti váhá
a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.
22
23
Jak muselo v tom by studené být k národu srdce,
jenž by tu slz jako nad kostmi milenky nelil. Avšak umlkli, tichá, na přišť pohledni, žalosti,
o sluněným rozptyl mráčky myšlének okem. Nej větší je neřest v neštěstí láti neřestem,
ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí. Ne z mútneho oka, z ruky pilné naděje kvitne,
tak jen i zlé může stád se ještě dobrým. Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže
a zmatenost jedněch často celosti hoví. Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu;
co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.