! Právo provozovat tuto hru zadává pouze Československé divadelní a literární jednatelství Praha 2, Vyšehradská 28, tel e ion 234620 a 235140. Pořadatel je povinen předložit žádost o svolení k užití díla nejpozději 4 týdny před datem představení u výkonného orgánu příslušného ONV na tiskopisech vydaných Cs. divadelním a literárním jednatelstvím © Milan Kundera 1962 OSOBY JIŘÍ NEČAS, asi 27 let ALENA NEČASOVÁ, asi 20 let KRÚTA, asi 50 let KROTOVA, přes. 40 let VĚRA, kolem 30ti let DOMOVNÍK SEDLÁČEK, asi 50 let DOMOVNICE, asi 50 let DÔSTOJNÍK GESTAPA, střední Věk TONÍK, střední věk PRVNÍ MU2 DRUHÝ MU2 Otomaru Krejčovi, tvůrci první inscenace této hry autor I Na scéně jsou dva pokoje*). První obývají dva mladí manželé, Jiří a Alena Nečasovi. Druhý obývá tchán s tchyní. Pokoje jsou navzájem spojeny dveřmi. Kromě toho vedou z každého pokoje dveře někam dozadu, kde lze předpokládat předsíň, kuchyň, koupelnu atd. V prvním pokoji je dvougauč, zrcadlo a psací stůl s telefonem, gramofonem a spoustou knih a papírů. V druhém pokoji je jídelní stůl. Stěny obou pokojů jsou ověšeny sbírkou starožitných hodin. Když se zvedne opona, je právě ráno, kolem půl osmé. V druhém pokoji je Krůta, zívá, je rozespalý, ještě jen nedbale oděný, v košili a papučích. Jeho žena stele. V prvním pokoji leží Jiří ještě na rozesílaném gauči, z něhož Alena, jeho žena, právě vstala. Zvenku otevřeným oknem zaznívají surové bubínky a píšťaly. JIŘÍ (znechucen tím rámusem): Svět je dotěrný. (Vstává a jde k oknu) KRŮTA (směrem k oknu ve svém pokoji): Lumpi. JIŘÍ (zavírá okno): Tak. Hluk se ztiší a doléhá již jen zcela vzdáleně. KRŮTA: Odevšad je ženou, ale paráda musí být. JIŘÍ (vrací se do postele): Svět je naštěstí jak lampa, která se dá zhasnout. (Slastně znovu uléhá) Stačí zavřít okno a zavřít oči. KRŮTA: No nic. Jednou zas"budem mašírovat my. (Pak ') Ve většině inscenací byly pokoje vedle sebe. V brněnské inscenaci Jana Fišera byly za sebou. Pokoj mladých manželů vpředu, pokoj rodičů vzadu. začíná obřadně a rozvážně natahovat všechny hodiny,-co visí v druhém pokoji) ■ JIŘÍ: Nej větší radost je spát. Nikoho neuznávám, ale spánek je král. Hloupé jenom je, že když člověk spí, tak o tom neví ... A proto nejlepší ze všeho je nedělní ráno, člověk spí zlehka, pořád se probouzí a ví, že s p í 1 Alena je na začátku svých ranních úprav, je v dobré náladě, otvírá gramofon a dává na něj desku. Jiří si toho všimne. Alenko, nedělej rámusí ( ALENA: Když je n e d ě 1 e, tak má být vesele. JIŘÍ: Vesele, to je tiše. ALENA: A nedívej se na mě, když se oblíkám! JIŘÍ: Vesele, to je dívat se, jak se oblíkáš. Jiří se dívá se zalíbením na Alenu, která ted drží zv>(-kovku těsně nad gramofonovou deskou dělajíc koketné omluvný posunek. KRŮTA (vidí, že Krutova stojí u dveří do prvního pokoje a naslouchá): Co je? KRUTOVA: Alena má dnes balet. Poslouchám, jestli je vzhůru. V té chvíli položí Alena jehlu na otáčející se desku a zazni dosti hlasitě hudba, zřejmé instrumentální úvod k bodně banálnímu, vlezlému šlágru. KRŮTA (reaguje ironicky na tenhle nápor hluku): Až moc! KRUTOVA (s jakousi trpiielskott rozcitlivělostí, která je ostatně vespod veškerého jejího jednání): Pepi, co má ze svého mládí ... v téhle doběl ... a ve Vsetíně! Copak ji nikdy neodpustíš.že to není tvá vlastní dcera? A z gramofonu se ozve hlasitě píseň. MUŽSKÝ HLAS V GRAMOFONU: Kclyž jste svlečno, svlečna, svlékněte si ty šaty. šaty jsou, svlečno, jestli víte, , pro zeny, jež nás nevábí, I vy krásná ale nemusíte přilhávat tělu hedvábí. ženský hlas V GRAMOFONU: Jak myslíš, milý. Co by ne? Ty šaty, ty jsou pro jiné. A to, co je pro jiné, to at! pomine. Já pro radost tvých očí i radost zrGadla se jak řádná svlečna vysvleču do prádla. ALENA (se zatím obléká poskakujíc pritom do rytmu šlágru;když nyní dozněla sloka a je zas pár taktu mezihry, řekne): Vidíš, ona je svlečená, a já už budu málem oblečená. JIŘÍ (leží v posteli a dívá se na ni s velkým zalíbením; Alena je krásná, je roztomilá, je koketní, ale koketnost je zabarve?ia čímsi dětským a naivním, o čem se nedá říct, že by bylo předstírané, nanejvýše někdy poněkud Zneužívané): Rybičko, sakra, ty jsi hezkáI A šlágr hned zas pokračuje. ; MUŽSKÝ hlas v GRAMOFONU: Když jste svlečno, svlečna, svlékněte si to prádlo. Chcete-li dělat radost muži, tak buďte, prosím, jako ta, co na sobě má jenom kůži, ten hábit, zvaný nahota. Ženský hlas v gramofonu: Jak myslíš, milý. Co by ne? To prádlo, to je pro jiné. A to, co je pro jiné, to ad pomine. A protože vím dobře, co muži pomůže, tak sc jak řádná svlečna vysvleču do kůže. Alena je již oblečená. Zastaví gramofon a píská si dál melodií doznélého šlágru. Jde k zrcadlu a šlechtí se, ustavičně se vrtíc do rytmu odeznělo hudby, JIŘÍ (divá se na ni): Jestli je spánek král, tak tohle tělo je římský císař. A vidět římského císaře, jak poskakuje . . . Zazvoní telefon. ALENA: Už mě shánějí. (Ukloní se směrem k telefonu) Strpení, dámy. Telefon znovu zazvoní. Milostivá se jen namaluje. Telefon znovu zazvoní a Alena teprve teď jde k němu, zvedá sluchátko a mluví ihned, nečekajíc ani, kdo se jí ozve. Ahoj, co je? . . . (Zaražena) Ano ... Já hó zavolám. (Podává sluchátko Jiřímu, který vyskakuje z postele) Nejakej mužskej ... JIŘÍ (sluchátko u ucha): Nečas . . . (Tísnivě překvapen) Kdo! ... A teď hned? . . . (Jako by se bránil nařčení) Co mluvíš! Ptal jsem se tě jenom, jestli ted1 hned ... Ano . . . To já znám, ta cukrárna . . . tak dobře . . . ano ... (Položí sluchátko a je rozrušen) ALENA (která ho po celou dobu zvědavě pozorovala): Co je? Jiří je chviličku zamyšlen, pak se rychle rozhodne a mizí ve dveřích, jež vedou přes předsíň do koupelny. Nechá za sebou dokořán otevřené dveře. Alena se přestala zajímat o svůj zevnějšek, dívá se za Jiřím a volá za ním 10 Tak co je? JIŘÍ (z koupelny): Taková záhada. ALENA (v otevřených dveřích volá do koupelny): Jak to, záhada! Jiří neodpovídá. Kdo to byl? .Jiří neodpovídá. No tak mluví Ty mi neumíš říct, kdo to byl? JIŘÍ (z koupelny): Počkej . .. Je chvíli ticho, pak se Jiří vrací, rozcuchán, bos, v kalhotách; v chůzi si obléká košili. ALENA: Prosím tě, kam chceš jít? .. . Kam se oblíkáš? JIŘÍ: Ale něco kvůli firmě . .. ALENA: Co kvůli firmě? JIŘÍ: Nechtěl mi nic vysvětlovat . . .jenom že musím hned přijít . . . ALENA: Kdo? Šéf? JIŘÍ: Nevidělas moje boty? ALENA: Šéf? JIŘÍ: Ano ... ne ... šéf ne. ALENA: Tak kdo? Vždyť já je všechny znám. JIŘI: Nerozuměl jsem dobře jménu ... asi to vůbec nebyl nikdo od firmy, to jenom předával vzkaz . .. ALENA: Ty jsi ale pořád jak malej, mohl bys už jednou vědět, že přece nemluvím s někým, když nevím, kdo to je. Tak se ho zeptám znovu, když nerozumím jménu, ne? Leda zas do něčeho vlezeš, víš, co říkal otec: že jsi neopatrný. JIŘÍ (rozhlíží se, kde má boty): Myslím, že jsem až moc opatrný. ALENA: Otec ti říkal, když jsi k nám přišel, že si teď musíš dát dvojnásobný pozor, ž^e to je podmínka. JIŘÍ (klečí před gaučem, hledá pod ním boly; náhle podrážděně): Viš, žc nemám rád, když o tom mluvíš. ALENA: Proč bych o tom nemluvila, já můžu mluvit, o čem chci . . . (Zpozoruje, že je Jiří na čtyřech) Jé, ty jsi směšnej, ty vypadáš jak štěně . . . (Přiklekává si k němu a je náhle něžně škemravá) štěňátko, nechoď nikam, beztoho tam leje, no ne, neleje, ale lilo, je tam bláto . .. (Jiří si.obouvá boty, Alena lítostivě) nebo mč pojď doprovodit do baletu, beztak mč nikdy nedopro-vodíš, to bych chtěla vidět, jestli bys byl tak rychle oblečenej kvůli mně . . . (Vidí, že je Jiří připraven odejit) Nebo se pak nezlob, když mč bude doprovázet někdo jinejl JIŘÍ: Rybičko, hned se vrátím. Nazdar. (Obrátí se ke dveřím) ALENA: Ty si myslíš, že když jsem před tebou nikoho neměla, že si mnou můžeš být jisté j, ale -Jiří za sebou zavře dveře do předsíně. Alena se vrací od nedokončené věty znovu před zrcadlo přebarvovat si rty, aby touto činnosti, zprudka prováděnou, strávila svoji rozmrzelost. Krutova slyšela z předsíně bouchnout dveře a jde se proto podívat do prvního pokoje. KRUTOVA (rozhlíží se, zjišťuje pohledem nepřítomnost Jiřího): Kam šel? ALENA: Já nevím. KRUTOVA: Jak to, že nevíš? ALENA: Někdo mu telefonoval. KRUTOVA: Kdo? ALENA (čím dál nevrleji): Nejakej mužskej. KRUTOVA: Broučku, tak mluv pořádně. Zena má přece právo vědět, kde je'její muž. ALENA (utrhne se): Copak já ho hlídám? Ať si dělá co chcel 12 I KROTOVÁ: Co na mě křičíš? ALENA (křičí): Já nekřičímI ; KRUTOVA: Ty jsi ale rozmazlená! ALENA: A kdo mě rozmazlil? KRŮTA (natáhl již v druhé místnosti všechny hodiny, jde tedy do prvního pokoje, aby v tomto obřadu pokračoval i tady): Copak jc? KROTOVÁ: Jiří někam odešel a představ si, že Alena vůbec neví kam. ALENA (už na odchodu): Tak já jdu! KRUTOVA: Počkej! Snídaně bude hned! ALENA: Já nemám čas snídat. KROTOVÁ: No tak to ne! To je ten největší jed, nesnídat a přitom ze sebe vydávat tolik energie. To bys, broučku, dlouho nevydržela. ALENA: Vidíš, že spěchám! KROTOVÁ: Tak to sníš sama. I když v neděli se má jíst společně I (Odběhne) KROTA (zabývá se hodinami, které jsou v prvním pokoji): Jestli se mi jednou podaří, aby šly zároveň . . . ALENA (stojí zas před zrcadlem a ošívá se): Mně to tady dělá fald . .. KROTA (přistoupil k jedněm hodinám a postrkuje jejich ručičku dopředu): Ony si myslí, že se můžou flákat po ciferníku jako po korze. ALENA: Kdybych já byla hodiny, tak bych schválně chodila špatně. KROTA: To věřím. ALENA: A ty šaty jsou úplně nemožný. KRUTA: Copak to není krásný, když ve dvanáct spustí jak na povel všech jedenatřicet? ALENA: Vypadám v nich tlustá. KROTOVÁ (přináší šálek čaje a rololík): Štíhlá žena, to stejně není mužské gusto. A jez! Alena jí a dívá se přitom stále do zrcadla. Krutova připomíná Krutovi Nezapomeň' ty prapory: Sedláček mě s tím otravoval už včera. - —-KRŮTA: Dej mi pokoj s domovníkem. Já ho nesnáším. KRUTOVA: A já ho snad, Pepi, snáším? KRŮTA: Kdysi se mohl přede mnou přetrhnout. KRUTOVA: To je právě to, co ti nikdy neodpustí. KRŮTA: Dyŕ jsem mu to domovnictví sám dohodil! KRUTOVA (Aleně): Prosím tě, nehltej. To není zdravé tak hltat. KRŮTA: Dokud dělal rotnýho, nemohl jsem si na něho stěžovat. KRUTOVA (Aleně): Ty šaty ti náhodou moc slušíI Alena si otírá ruce a chce již odejit. KRŮTA: Ale není mi vůbec příjemný, když mě můj bývalej rotnej chce poučovat. ALENA (odchází): Tak ahojl KRUTOVA: Zlom vázl KRŮTA (kývne na Alenu a pak pokračuje, napodobuje domovníka): Ríšskej vlevo, protektorátní vpravo ... (Pak rozhodně) Ale tohle potěšení mu dnes neudělám, Pro mne bude nalevo vždycky náš prapor a haken-krajc vyvěsím vpravo. KRUTOVA: Pepi, dej si pozor, ten chlap má oči všudeI KRŮTA: Máš pravdu. Byla by to nebezpečná hra. ALENA (volá do předsíně): Tady nejsou klíčel KRUTOVA (volá na Alenu): Na co klíče? ALENA (z předsíně): On zamkl! KRŮTA (volá do předsíně): Tak si odemkni. Na věšáku jsou moje klíče. ALENA: Nejsou tu klíče! KRŮTA: Jen se podívej pořádně. (Jde do předsíně) ALENA (vrací se z předsíně): No nejsou! KRUTOVA: Proč zamyká? Zamyká se jenom, když nikdo není domal KRŮTA (vrací se z předsíně): Ty klíče tam ale opravdu nejsou. (Krutové) Nemáš je ty? KRŮTOVÁ: Já? Klíče? Já klíče nemám. Ty jedny, co máme, máš ty. Já si jenom půjčuju tvoje klíče: KRŮTA: My dva si snad klíče nepůjčujeme. ALENA: Prosím vás, nehádejte se a najděte mi je. KRUTOVA: My se, Ali, nehádáme. KRŮTA: Ty klíče jsem měl naposledy já. ALENA: Měla jsem tam v půl osmé býtl KRŮTA: Dral jsem si je včera, když jsem šel na pivo. Pak jsem se vrátil a pověsil jsem je na věšák. A pak už přece nikdo nikam nešel. Až on — teď ráno! ALENA: No to je přece šílený, já tam zas nebudu včas! KRUTOVA: Kam řekl Jiří, že jde? ALENA: Já nevím. A zas budou mít řeči. KRUTOVA: Jak to, nevím? ALENA: Oni mají vždycky řeči, a proto jsem tam dneska schválně chtěla přijít včas. ' , * KRUTOVA: Ty ses ho neptala, kdo volal? ALENA: Povídal, že prý nerozuměl jméno. KRUTOVA: A to šel za někým, koho nezná? A kvůli čemu řekl, že jde? ALENA: Prý něco kvůli firmě. KRUTOVA: Teď v neděli kvůli firmě. Jsi hlupáček a necháš se vodit za nos, Ali. ALENA (Krutovi): Prosím tě, podívej se do kapes. KRŮTA: Vyloučeno. Přece vím, co dělám. Musel je vzít on. ALENA: Proč by bral vaše klíče, když má svoje? KRŮTA: Jak to, svoje? To nejsou jeho klíče. ALENA: No ne, já se zbláznímI KRŮTA: Je to od něho bezohlednost. To je hned vidět, že nebyl na vojně! a KRUTOVA: Na vojně. Nepoznal rodinu! To se jen říká, že sirotek přilne. Vždyť jsme toužili, aby přilnul! Ale protože nikdy žádný domov nepoznal, neumí si ho ani vážit 1 - KRŮTA (přistoupí k psacímu stolu): Ten brajgl! Pořád si maluje samý domečky .. i KRUTOVA: A protože nepoznal matku, neumí si vážit ani ženy. KRŮTA: Mužem se člověk nerodí, mužem se člověk stává. KRUTOVA: On musí pochopit, že žena není mužův majetek! KRŮTA: A kdo neprošel vojnou, nestane se mužem nikdy. KRUTOVA: Zena je dárkyně života! To je žena! ALENA: No ne, to je šílený! KRŮTA: Protože jenom na vojně se člověk naučí chápat, že musí myslet taky na kolektiv a že kázeň není žádný příkoří, ale radost! Ale on neví, co je to radost. KRUTOVA: To se ví, že neví . . . Ale tebe je škoda, Ali, aby tě měl jako kanárka v kleci. Podívej, Pepi, jakou ona má postavu! (Vypíná se, aby Aleně ukázala, jak se má držet) No, vypni prsa, nestyď se, že je máš, na ženských prsou není nic špatného. ALENA (vypíná prsa a dívá se po očku do zrcadla. Pak najednou spustí): A stejně nemůžu nikam jítl . . . Jenomže takhle ze mne nic nebude! Protože umění, to není jenom talent! Umění je především práce! Ale to on nepochopí! (Trucovitě) Ale já si teď půjdu lehnout. No ne? No tak co mám dělat, když nemůžu nikam jít? . . . (Napadá ji další msta) A nelehnu si tadyl Já půjdu k vám! A v noci taky zůstanu u vás! Z předsíně je slyšet šramot kl.íce ve dveřích a otvíráni dveří. KRUTOVA (ještě rychle tišším, hlasem, aby přicházející Jiří neslyšel): Tos měla už dávno udělat. Já jsem ti vždycky říkala, že je jedna věc, přes kterou žena bezpečně ovládá i nejhoršího despotu. 3 Jiří vchází Z předsíně do pokoje mladých. ]e překvapen, že Alena je doma. JIŘÍ: Ty jsi ještě doma? (Všichni studeně a dotčeně mlčí) Vždyť už je málem osm! ALENA (prudce): A jak jsem se tam měla dostat? KRŮTA (natahuje ruku, studeně): Klíče. Jiři nerozumí. Krůta znovu a důrazněji. Naše klice. JIŘÍ (vsune ruku do kapsy, překvapeně): Já mám oboje 1 Promiňte ... (Dává jeden svazek klíčů Krutovi) KRUTOVA (pozoruje bedlivě všechny Jiřího reakce a ted říká ironicky): Ohromně překvapen! ALENA (lítostivě, trucovitě): Ale tecf už je stejné pozdě! Já tam nemůžu chodit pokaždý pozdě I KRUTOVA (Jiřímu): Tys opravdu nevěděl, že máš s sebou oboje? ^ JIŘÍ: Nevšiml jsem si, že už mám jedny v kapse. ALENA: A mně bolí hlava, protože jsem se rozčilila a já si jdu lehnout. KRUTOVA (Jiřímu): A kdopak tě to tak brzo ráno volal? JIŘÍ: Ale ... já ani nevím ... u KRUTOVA: Tak za kýms to šel? JIŘÍ: Ten člověk tam vůbec nebyl. KRUTOVA: Jak to? JIŘI: Přišel jsem tam a nikdo tam nebyl. KRŮTA: Někdo si z tebe udělal blázna. A to ti docela patří. KRUTOVA (významně): Spíš se mi zdá, že si Jiří chce dělat blázny z nás. Odchází okázale do druhého pokoje. Krůta za ní. Alena se začíná ostentativně svlékat a zpívá si přitom slova šlágru o svlečné, „šaty jsou, svlečno, jestli víte, pro zeny, jež nás nevábí, vy krásná ale ne??iusíte přilbávat tělu hedvábí . . ." JIŘÍ (spíše jen pro sebe): To je hrozně divné, že tam nikdo nebyl .. . Ale Alena dává najevo, že ji už vůbec nezajímá, kam Jiří šel a co si o tom myslí, shazuje šaty a provokativně Zpívá, že „šaty, ty jsou pro jiné a to, co je pro jiné, to ať pomine". Jiři konečně pochopí Aleninu demonstraci. Ty se zlobíš? „Tak pro radost tvých očí, i radost zrcadla ..." provokuje ho Alena a shazuje kombiné. V té chvíli zvedne ve vedlejším pokoji Krůta hlavu. KRŮTA: Zvonilo? Krutova nic neslyšela, zazvonění bylo velmi nesmělé! Krůta se jde přesvědčit, odchází dveřmi ze svého pokoje do předsíně. A v té chvíli začnou první hodiny odbíjet osmou. Hodin je v obou místnostech skoro čtyřicet a protože se Krutovi nikdy nepodařilo je nařídit úplně přesně, vzniká jakési delší několikaminutové vyzváněni, které začne jedním ojedinělým strojem, ke kterému se připojují další a další, aby pak vyzváněni zase nějakým^ojedinélým, opožděným strojem zaniklo," ALENA: Vidíš! Je osm! Už půl hodiny jsem tam měla být! Tak co mám dělat? Jdu si lehnout. Jiři by chtěl Alenu uchlácholit, ale Alena je nepřístupná. Nech mě! Lehnu si vedle! 17 18 Alena, svlečená do prádla, pyšné vztyčená na vysokých podpatcích, provokativní a vyzývavá, stojí proti Jiřímu, který je poněkud zmaten a nejistý. A v tu chvíli se otvírají bez klepám dveře. Otvírá je z předsíně Krůta - nevidíme ho a vchází jimi do prvního pokoje Věra. Je to mladá žena, a přece ne už mladá. Je unavená, je dobře oblečená, ale i na šatech je zrejmá únava, zaprášenost, pomačkanost. Dalo by se říci, že je-li v této chvíli na Aleně její ženství obnaženo, je na Věře hluboko pokryto prachem, je zasuté a patrné spíš prostřednictvím čehosi, co prosvítá. VĚRA: Dobrý den ... ALENA: Jé! VÉRA: Promiňte. ALENA (upadne, stejně jako Jiří - do rozpaků. Uvědomí si najednou že je skoro nahá): Kde mám župan? Já jsem tady jako Eva v ráji!.. . VERA: Promiňte. Přišla jsem tak po ránu. JIŔI (v rozpacích): Dobrý den . . . (Ukazuje na Alenu) To je moje žena. VĚRA (podává Aleně ruku): Konečná. JlRI: Moje kolegyně z fakulty. ALENA (podává Věře ruku, hlaholic): °]& si musím pro župan! JIŘÍ (Věře): Co tu děláš? ALENA: Já ho mám asi u našich. Já jsem si šla totiž právě lehnout. (Odbíhá do druhého pokoje) JlRI: Co tu děláš? VĚRA: Nezlob se, prosím tě. ÍTÍIÍ- Nechat? . • • Jak nL J i » n Idou po mne. . VĚRA- Ano . • • JQ0U 1 zlobil? Jsem rád, 19 I. VIZE Oba pokoje zmizely. Jiří stoji uprostřed nedohledné, pusté prostory. Vyzvánění hodin proměnilo se ted v klinkání malého zvonečku-umíráčku, který vtiskuje celému ovzduší znak tísné. Jiří je ještě pln úleku z čeřiny poslední věty. V té chvíli objevuje se za nim důstojník v uniformě gestapa. V jeho vzhledu ani v jeho chováni nesmi být nic okázale obhroublého, spíš z něho vyzařuje jakási zvrhlá inteligence. Jiří ho ucítí $js sebou, ohlédne se a instinktivně uhýbá. DŮSTOJNÍK (usměje se sebevědomě tomuto projevu bázně): Strach funguje znamenitě. A to už je několik let, co jsme tě měli na Pankráci ... (Vidi, že Jiří stoji s rukou v kapse. Zvýši hlas) Jak to stojíš? Jiří se opět lekne, napřímí a vytáhne z kapsy ruku; cosi v ní drží. Důstojník nedůvěřivě. Co to máš v ruce? Jiří otevře dlaň. Důstojník se zasměje. KlíčeI člověk by čekal nůž, a on má klíče! K Jiřímu přichází Věra a stane asi tři kroky před ním. Důstojník ji spatři. Tebe jsem taky někde viděl . . .» (Vzpomíná) Vás oba ... Ano. Takhle jste stáli proti sobě ... (Jiřímu) a já jsem se tě ptal, jestli ji znáš! VĚRA (tváří v tvář Jiřímu): A on řekl: Neznám. DŮSTOJNÍK (Jiřímu): Ted nejsme na gestapu. Teď víš, kdo je? JIŘÍ: Ano. Nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal. Sestra nás všech. DŮSTOJNÍK: Jenom si udílejte vznešené tituly. Načněte nový pošetilý příběh! Vypadne z něho nakonec několik dalších mrtvých - a to bude vše. (Odchází) VÉRA (stále stejně tváří v tvář Jiřímu): Opravdu, takhle jsi tenkrát stál ... Dva metry ode mne ... Díval ses na mne a zavrtčls hlavou ... A to byl ten nejkrásnější stisk ruky, když jsi pomalu říkal: Neznám ji. TONÍK (objeví se u tuch, v dělnickém oděvu*); rezolutně): Jenomže pak tě opravdu neznal, když ho pustili! A žádného z nás už nechtěl znát! VÉRA: Neobžal ovavej 1 TONÍK: Já vím! Byl vzdělaný a milý a jemný! I opustit tč umě! zřejmě tak něžně, že jsi mu vděčná za ten požitek. VÉRA: Copak mohl za to, že mě nemiloval? Když muž neopětuje lásku, chtěl bys ho za to soudit? Odešel ode mě za někým jiným, co na tom? Bylo to všechno rovné a čisté. TONÍK: Svědčí to přece jen o jistém talentu k zradě. VĚRA: Jakápak zrada, když je po lásce. Nemá smysl to vracet. Na gestapu z něho nedostali jediné slovo. Choval se statečně. TONÍK: Protože je příliš ješitný na svoji čest. Ale pak dezertoval. VĚRA: Proč říkáš dezertoval! Vyhýbal se nám, aby nás neuváděl do nebezpečí. Byl poznamenaný. TONÍK: A kdo z nás nebyl poznamenaný? VĚRA: Byl tehdy ještě chlapec! Mladší než myl TONÍK: Ale byli i mladší než on! VĚRA: Každý náš krok byl nejistý. Chodili jsme po ulicích jak po minovém poli. ") V Krejčové inscenaci je Toník ve vizích charakterizován starým bicyklem, na kterém přijíždí a odjíždí, o který se opírá. 22 TONÍK: Ano. Začal se tč prostě bát. Proto tě opustil. Nás všech se začal bát. (Ironicky) Zatoužil po jistotách. JIŘÍ (smutně): Chtěl jsem přežít, Toníku . . . Neslyšíš? (Ukáže pravou ruku, v níž stále drží klíče, do výše, odkud z neviditelného zdroje zní truchlivé klinkání) Smrt pořád poprchává. TONlK (dívá se na vztaženou ruku se svazkem klíčů): Stal se z něho majitel klíčů. Jiří si uvědomí, že drží klíče, a dává je rychle do kapsy. Toník zaútočí. Jen si je schovej! Doufám, že ses dobře zamkli JIŘI (stojí sám. proti Tomkovi, protože Věra mezitím zmizela - ustoupila - ze scény; brání se s jakýmsi zoufalstvím): Taky že zamkli Aby mi neuteklo to nebohé málo, které tu člověk na světě má! TONÍK: Kdysi se ti hnusilo spokojovat se s málem. JIŘÍ: Ano. Ale pak jsem pochopil, že člověk nic víc nemá! ... (Se smutkem) Člověk, to mi už dávno nezní hrdě, člověk, to mi zní žalostně jak pláč. Tím hůř, jestli žijeme pořád v iluzích že jsme pány dějin, tím hůř, jestli žijeme pro ty, co přijdou a ti, co přijdou, žijí zas pro ty, co přijdou po nich - protože potom všichni žijí pro něco, co není. TONÍK: Jak to, není? Budoucnost je pro mne stokrát skutečnější než tahle mrzácká přítomnost, která už teď je mrtvá. JIŘÍ: Zdá se ti budoucnost tak skutečná? Abys jednou nestál nad světem, za který bojuješ, jak matka nad hrbatým novorozenětem. Žiješ pro to, co bude, ale nemůžeš vědět, co bude, a tak žiješ a nevíš, proč. Při posledních slovech Jiřího se Toník ztrácí a někde poblíž se objevuje Alena. Stojí tu tak, jak byla v posledním reálném výstupu: v kalhotkách a podprsence; navíc má však v náručí velikou bílou svatební kytici. Jiří pokračuje ve své vzrušené promluvě bez přerušení, 23 zatímco zvuk umíráčku přechází postupně v hlahol zvonů. Ale já nežijú pro to, co není. (Uvidí Alenu, jde k ní) Já žiju pro to, co j e. Ty j s i (Kleká si před ni) Tebe m á m. Teď. Pořád. Stále. Teď. ALENA (stojí před klečícím Jiřím a uhlazuje mu roztřepené vlasy): Sprav si vlasy. Už to bude. JIŘÍ: Co bude? ALENA: Svatba! JIŘÍ: Vždyť jsme ji už dávno měli! ALENA: Ale já se chci vdávat pořád! Každý den, každý den, každý den. JIŘÍ (s jakýmsi nadšením): Máš pravdu. Každý denl ALENA: Každý den ráno požehnání, dopoledne svatba, odpoledne hostina a pak svatební noc a druhý den znova . . . Dívej se! Modrá obloha! JIŘÍ (stále klečí, divá se vzhůru, kam Alena nadšeně ukazuje, vrtí hlavou): Kdepak! To je led! Zamrzlá hladina! Kdesi nad ní je svět, kde dupají lidé -ALENA: Ale vždyť je to obloha! Slunce! JIŘÍ: Kdepak slunce! To hoří města! Ale pod-hladinou nehoří, tady je klid a ticho, tady nám bude dobře, Alenko; jak dvěma rybkám. Za vyzvánění zvonů přicházejí z hloubky jeviště dva muži. Jakmile je Alena spatří, poklekne na zem vedle Jiřího. Klečí tak oba zády do hlediště a čekají na muže, kteří se posléze zastavují před oběma svatebčany. Jsou prostě, dělnicky odění, avšak hlahol zvonů, svit scény i jejich postoj a gestace, to všechno vyvolává dojem obřadu, dojem svatby. PRVNÍ MUŽ (jako by četl úředním neosobním hlasem): Alena Nečasová? ALENA (dychtivě): Ano. PRVNÍ MUŽ: Jiří Nečas? JIŘÍ: Ano. DRUHÝ MUŽ: Nevěsta? 24 ALENA: Ano. DRUHÝ MUZ: Ženich? JIÄÍ: Ano. PRVNÍ MUZ (chladným, ale zdvořilým hlasem): Proč jste dal, ženichu, právě jí přednost přede všemi? JlRÍ: Protože je ještě úplné dítě. PRVNÍ MUZ: A proč jste dal přednost právě dítěti? JIŘÍ: Kdo je dospělý, je hotový, a kdo je hotový, je cizí, Ale dítě je ještě bílé. DRUHÝ MUZ (uhodí led na Jiřího ostře): Uděláš pro ni všechno, když je bílá? PRVNÍ MU2 (obrátí se ostře na Alenu: počáteční zdvořilý výslech se změnil rázem ve výslech inkviziční, křížový, který se řítí v strhujícím tempu): A co ty, nevěsto, půjdeš všude, kam on? DRUHÝ MU2 (Jiřímu): Odpověz, ženichu 1 PRVNÍ MU2 (Aleně): Odpověz, nevěsto 1 JIŘÍ: Udělám pro ni všel DRUHÝ MUZ (Jiřímu): Budeš pro ni žít s rybami? JlRÍ: Ryby jsou nevinné! Budu žít s rybami 1 PRVNÍ MUZ (Aleně): Odpověz, půjdeš všude, kam on? ALENA (se brání): Já jsem samostatná 1 DRUHÝ MUZ (Aleně): Tak ty ho nemiluješ, nevěstol? DŮSTOJNÍK (sledoval obřad zpovzdálí; vmísí se posměšně): Přišel ses ženit, nebo schovat, ženichu? DRUHÝ MUZ (Aleně): Odpověz, nevěstol PRVNÍ MUZ: Přišel ses ženit, nebo schovat, ženichu? DRUHÝ MUZ: Odpověz, nevěstol ALENA (úzkostně): Já se vás bojímI DRUHÝ MU2: Tak co tu děláš, když se bojíš? ALENA (úzkostně): Já se chci vdávatT PRVNÍ MU2 (Aleně): Tak co chceš I Jiřího nebo se vdávat? DŮSTOJNÍK: Tak co chceš, ženichu, ženit se nebo schovat? PRVNÍ MUZ (Aleně): Jiřího, nebo se vdávat? TONÍK (sledoval obřad zpovzdáli; nyní povystoupí): A před kým ses přišel schovat? Před ním (ukáže na Důstojníka), nebo před námi? (Toníkovi po boku stoji Věra) DRUHÝ MUZ: Odpověz, nevěstol PRVNÍ MUZ: Odpověz, ženichuI JlRÍ (vstává a křičí): Nevyslýchejte mne! Máme svatbu! .PRVNÍ MUZ: To není svatba! To je soud! TONlK: Nechci ti rušit svatbu, Jiří. Ale nedalo se nic dělat. Věru honí. Věra potřebuje skrýt. ALENA (uvidí Věru, vříská): Jé, kdo je ta ženská! Já nemám župani DŮSTOJNÍK (přiblíží se k Aleně; zálibně): Krásná kočka. VÉRA: Nechtěla jsem tě rušit, Jiří, opravdu, nechtěla. TONÍK: Nedalo se nic jiného dělat. JIŘÍ: Můžete se přece na mne spolehnout. (Věře) Vítám tě, Věro. DŮSTOJNÍK (pozoruje ted Jiřího): Nelži I JIŘÍ (nejistěji): Můžete se na mne spolehnout. DŮSTOJNÍK: Nelži! Strach je řetěz. A Ceši jsou jen dvojí. Jedni za mřížemi a druzí (ukáže na Jiřího) na řetěze. 25 Na scéně jsou opět oba pokoje Krutova bytu a děj pokračuje v tom místě, kde byl přerušen. Zbylé hodiny ještě opozdile odbíjejí osmou. JIŘÍ: Sundej si kabát. (Pomáhá jí svléci balonový plást) VÉRA: Neboj se, Jirko, jen půlhodinku. JIŘÍ: A kam půjdeš potom? VÉRA: Toník sem bude volat. JIŘI: A kde je teď Toník? VÉRA (sedá si): Můžu si sednout? JIŘÍ: Proč jste nečekali u té cukrárny? VÉRA: Zdálo se nám, že se tam po nás kdosi nějak moc divá. Museli jsme zmizet. (Lekne se, jestli tím Jiřího nepolekala; rychle) Ale neboj se! Když jsem šla sem, určité mě nikdo nesledoval, na to můžu dát krk, neboj sc, Jiří! JIŘI (trochu podrážděně): Neměj pořád strach, že sc bojím. Proč bych se bál? VÉRA: Tak je to dobře ... (Rozhlíží se) To je tvůj pokoj ... JIŘI: Ano. VÉRA: Proč je tu tolik hodin? JIŘI (s nelibostí): Bzučí to jako mouchy, co? VÉRA (sedí a pociťuje konečná jakousi fyzickou ťdevu): Ne... v tom tikotu je klid ... U2 sc mi zdálo v posledních dnech, že jsem sc sama změnila v jakési hodiny a musím prostě bez zastavení jít, jít a běžet ... a teď najednou slyším, žc čas sc valí beze mne, úplně soběstačně a sám ... jak řeka ... Jsem strašně utahaná ... prosím tě, nemáš vodu? 6 Krutova byla zvědavá, kdo přišel. Chvíli se Sfic stát u dveří do prvního pokoje, aby něco slyšela, ■ Jiří a Věra mluvili tiše. A tak se odhodlala vejit a ti.:-fit se, jako by si neuvědomila, že má Jiří návštěvu. KRUTOVA (u otevřených dveří s výrazem překvapeni): Promiňte, já jsem nevěděla. VÉRA (nasadí rychle zdvořilou společenskou masku e vyjde Krutové vstříc): To spíš já jsem vyrušila. Takhle po ránu a v neděli. JIŘI (představuje Věru tchyni): Inženýrka Konečná ... z Prahy. VÉRA (podává si s Krutovou ruku): Konečná. KRUTOVA: Těší mě. VÉRA: Studovala jsem s Jiřím. , ■ KRUTOVA: Co prosím vás tady ve Vsetíně? VÉRA: Služební cesta. KRUTOVA: Do téhle díry sc taky jezdí na služební cesty? VÉRA: Do Zbrojovky. Já jsem z Kolbcn-DanČk. JIŘÍ (náhle si vzpomene): Tu vodu! (Odběhne do předsíně) VÉRA: Pracovali jsme celou noc, proto jsem taková ... divná ... KRUTOVA: Celou noc! Co jste tam dělala? VÉRA: Ale rýsovali jsme v konstrukční kanceláři. KRUTOVA (s afektem): To j c strašné! VÉRA (snaží se získat přízeň): Nezlobte se, že jsem k vám takhle vtrhla, ale když se člověk octne úplně sám v cizím městě ... 27 2a MU! l'OVA {úklátlii tlo svých slov nečekanou významnost): To vás chápu. Já vím, co to je být sama . . . Nevolala jste sem ráno? VERA (zamlouvá): Ne. Ani nevím, že má Jiří telefon. Neviděla jsem ho už několik let, jenom vím, že se oženil do Vsetína. A tak jsem si řekla: Nikoho tu neznám - KRUTOVA: Tady taky nikdo není, paní inženýre. Já nejsem odsud. Žila jsem s dcerkou v Praze. Ale to už je dávno. Tak vy jste byli spolužáci? VERA: Spolužáci ne . . . Jiří se vrací se sklenicí vody, podává ji Věře, KRUTOVA: No pravda, vždyť vy máte titul, kdežto Jiřímu zavřeli školu ještě než absolvoval. VERA (dopila sklenku): A proč tu máte tolik hodin? KRUTOVA: Ó, to nic není! To byste musela vidět vedle I (Volá) Pepil ... Ostatně, pojďte se podívat k nám . . . JIŘÍ: To snad nebude třeba. Paní inženýrka přišla totiž KRŮTA (který se mezitím i cpe přistrojil, uposlechne -t»i volání své ženy a přichází do prvního pokoje s pozdravem hlasitě společenským): Rukulíbám! KRUTOVA (hluboce dotčena; Jiřímu): To já vím, že ty bys byl nejradši, kdybychom vůbec nebyli. VĚRA (vyjde Krutovi společensky vstříc): Obdivujeme se tu právě hodinám! KRŮTA: To je moje sbírka. Líbí se vám? VERA: Ohromně zajímavé. KRŮTA: Každý den všecky natáhnout, milostivá, to už je můj životní řád, jinak bych nevěděl, ^e je ráno. Dřív to byl nástup pluku a teď, když mě penzionovali, mám tohlcto vojsko. KRŮTOVA: Ani vyvětráno tu nemá. (Jde otevřít okno) A chce tu mít návštěvu. (Volá do druhého pokoje) Ustel, Aleno ... (Věře) Pojďte se podívat . . . 29 Alena se vyšourá z druhého pokoje, oblečená do županu, Krůta, Krutova a Věra odcházejí do druhého pokoje. 7 Alena je ve špatné náladě. Nerada a trochu zlostně jde k rozesílané posteli, kterou bude roztěkaně a přerývaně stlát po celý tento výstup. V druhém pokoji ukazuje Krůta svou sbírku. Dává prst k ústům, aby upozornil na tikot. JIŘÍ (Aleně): Co ti je? KRŮTA: Slyšíte? JIŘÍ: Co ti je? KRŮTA: Ten tikot! JIŘÍ: Tak co je ti, neumíš mluvit? KRŮTA (ukazuje na hodiny): Poslouchejte! ALENA: Nic. Jenom mám pokažený den. KRŮTA: Já říkám, že je to jak píseň lesa. KRUTOVA: A Jiří nadává, že to bzučí jak mouchy. KRŮTA: Milostivá, voják má někdy větší smysl pro krásu než architekt. ALENA: A co se o mě vůbec staráš? Neměls mě zamykat. KRŮTA (ukazuje na jedny hodiny): Vidíte tady za sklem? JIŘÍ: Copak jsem to udělal schválně? VÉRA: Myslivec. KRUTA: Kdepak! To je přece dáma! Má pušku! Fešanda, co? JIŘÍ: Přece se máme rádi . . . KRŮTA: Vidíte, co má za kloboukem? 30 SI JIŘÍ... tak co nás pořád takhle odděluje? VÉRA: Pírko! JIŘÍ: Taková hlouposti KRŮTA (nadšeně): No anol Pírko! JIŘÍ: A jsme si cizí. KRUTA: Tu pušku drží jako voják. JIŘÍ (s velkou naléhavostí): Ale já tě prosím: Dnes nesmíme být cizí. Jsi přece moje dítě. KRŮTA: Když je dvanáct, tak ona střílí. ALENA: Já nejsem dítěl KRUTA: Bác, bác, bác. ALENA: Ty pořád zapomínáš, že jsem taky osobnost! KRUTA: To jsou rány, když ona se do toho dá! ALENA: Já mám taky svůj vlastní život! KRŮTA (hrozí dámě v hodinách prstem): Pozor na nil JIŘÍ: Aleno, já tě dnes potrebujú mít vedle sebel Vzpamatuj sel Kolem nás se zatýká a popravuje a my se budeme hádat pro malichernost? ALENA: Dej mi pokoj! KRŮTA (vede Věru i Krutovou zase ke dveřím do prvního pokoje): Vedle je nádherný rakouský strojek s kukačkou. JIŘÍ (jde k Aleně, chce se jí dotknout, obejmout, stisknout): Aleno! ALENA (ho odstrkuje): Nejdříve mi pokazí neděli a pak škemrá jako kluk! ... Věra, Krutova, Kruta jsou na prahu mladých, pozorují scénu poněkud zaražení. Já se stejně prestehujú vedle! KRUTOVA (couvá zpět do druhého pokoje nechávajíc Věru samu na prahu pokoje. Říká tiše K/útovi s pokrčením ramen): Ať to vidí ... 31 8 Krutova krčí významně rameny a pak odchází z druhého pokoje do předsíně, předpokládejme, že jde do kuchyně připravovat snídani. Krůta zůstává v druhém pokoji sám; dává za okno praporky. Věra sloji na prahu prvního pokoje, kde jsou ted všichni v rozpacích. JIŘÍ (Věře): Pojd dál ... ALENA (po trapné pauze): Vy jste vdaná? VÉRA: Ne. ALENA: To buďte ráda. Zena, když chce v životě něco udělat, tak by měla zůstat svobodná. VÉRA: A co vy chcete v životě udělat? ALENA: Já tančím. VÉRA: Vy jste u divadla? ALENA: Ne, já se teprv učím! Já chodím dvakrát týdně do baletní školy, to tady vede paní Faktorová, ona byla kdysi v Brně u baletu ve Státním. Ta je moc dobral VÉRA: A jinak nejste zaměstnána? ALENA: Zatím ne. Jestli mě nenasadí. VÉRA: Tak to se můžete úplně věnovat baletu. ALENA: Vždyť mám domácnost! No ne, opravdu, já toho mám moc, (ukazuje na prstech - první prst) já mám domácnost, (druhý prst) já musím uklízet, (třetí prst) mám balet, (čtvrtý prst) mají mč nasadit, (pátý prst) no a vůbec mám celou domácnost. A tančit, Jiří si myslí, že je to jenom poskakování, ale to je práce, to nám říkala paní Faktorová, jak Nižinskij . . . kolik ten cvičil! Vůbec umělci ... takový Kubelík! Člověk má 32 milovat svou práci. Mohla byste žít bez práce? Já ne . . . Kdyby se mi něco stalo s nohama, já bych si vzala život ... No ne, vážněl Já jsem" na to často myslela, VERA: Jak byste to udělala? (Stoji nyní 8 psacího stolu a prohlíží si jeho nepořádek, papíry, knihy, z nichž některé bere do ruky, jako by k nim měla starý důvěrný vztah) ALENA (samozřejmě): Snědla bych tubu tam těch lumi- nálů, co má Jirka na stole. To by nestačilo? VERA: To by stačilo. ALENA: Já si myslím, že každý člověk má na světě svý poslání, protože jaký by měl život smysl? Máme žít jako zvířátka? JIŘÍ (tlumeně): Prosím tě, nech ty fráze 1 ALENA: To nejsou fráze 1 Každý člověk má svoje poslání I JIŘÍ: Už když byla malá, měla plenky značky Terpsicho-re, do jiných čurat odmítala. ALENA: Závidíš. Protože tvoje poslání je dělat u firmy poslíčka I VÉRA (Aleně): Neposlouchejte ho! Vždycky dělal rád cynika. A přitom hořel pro architekturu jak apoštol... (Jiřímu) Odkud si tady vypůjčuješ knihy? JIŘÍ: Jezdím si pro ně do Brna. Snažím se studovat. ALENA: Jo - a hlavně v noci, abych nemohla spát. VÉRA (nadzvedla těžítko, kterým je zatížena kupa kreseb a rysů; prohlíží si je): Kde vlastně děláš? JIŘÍ: Kresliče tady u firniy. VÉRA: Ale tohle pod tím těžítkem, to přece neděláš pro firmu. JIŘÍ: Ne, to dělám pro sebe. ALENA: Pokreslí každý papír. VÉRA: Co chcete. Na světě nebude už pomalu jediný celý dům ... a tady jsou zelené ulice a vysoké domy ze skla .. . Tady by se žilo . . . (Prohlíží podrobně je- den výkres; pro sebe) to je nádraží? . .. (Aleně) PořáJ ho zajímá urbanismus, že. ALENA (zřejmě jí to slovo není známě): Prosím? VÉRA: Urbanismus. (S údivem, že Alena nechápe) To je přece jeho specializace! KRUTOVA (vesla do druhého pokoje, aby odtud mohla zakřičet na Alenu): Alil Pojď mi pomoctl ALENA (odbíhá do druhého pokoje): On se o můj balet taky nestará! VÉRA: Tak ty si žiješ sám ... v takových krásných prázdných domech . .. (Klade na kupu výkresů opět těžítko) Krutova s Alenou připravují v druhém pokoji stůl k snídani. V prvním pokoji osaměl Jiří s Věrou. JIŘÍ: Kde zůstal Toník? VÉRA: Sh ání spojení. Má mě tu předat dál. JIŘÍ: A jak ses tu vlastně octla! Mluv honem! Řekni mi všechno! VÉRA: Buď klidný. Toník každou chvíli zavolá, a půjdu. Vůbec nikoho jsme tu neznali, a na ulicích je to ne-, bezpečné, za žádnou cenu mě tam nechtěl nechat.' JIŘI: Co se pořád omlouváš? Vždyť je to samozřejmé, žes přišla ke mně. VÉRA: Není to samozřejmé. Už dlouho jsme se neviděli. JIŘI: A to už si mě nepamatuješ? VÉRA: Blázínku . . . Ale copak vím, jestli jsi to ještě ty? ... Proto ti taky Toník volal, chtěli jsme s tebou nejdřív mluvit ... ale pak jsme museli z cukrárny 33 pryč, a tak jsem šla k tobě přímo ... Protože já už jsem opravdu nemohla zůstat venku ... Začínalo mi být na omdlení . . . Už utíkám tři dny ... V Kolben-cc nás vybrali, celou organizaci ... JIŘÍ: V Kolbence! Vždyť tam jsem je všechny znali VĚRA: Ano, znali JIŘÍ: A kam půjdeš dál? VĚRA: Musím zmizet. A soudruzi potřebovali poslat někoho na Slovensko; tak jdu. Může to tam začít každou chvíli. IO KRŮTOVÄ (otvírá dveře do prvního pokoje): Jestli se neurazíte ... (Zve do druhého pokoje) Stejně je to jen válečná snídaně . . . linii tím neztratíte . . . (Aleně) Tak pomoz, Ali . . . (Věře) Posadte sel Jiří a Věra přešli z prvního do druhého pokoje. KRŮTA (přichází také ke stolu a nabízí Věře místo): Prosím. KRUTOVA (volá Alenu ke stolu): Ali! ALENA: Já už jsem snídala. KRUTOVA: Aspoň sednout by sis mohla s námi. Věra, Jiří, Krůta, Krutova sedí u jídelního stolu a začínají snídat; Alena je ve vrtošivé náladě: jde k oknu a civí z něho ven. < Prosím tě, co tam vidíš? ALENA (dívá se dolů): Nějací SA a hitlerjugend. KRŮTA: Berte si, milostiváI VĚRA (znepokojeně): Co tam dělají? «• KRŮTA: Ale mají dnes zas nějakou parádu a to vždycky pustí domovník ty hitlerjugendy na střechu a v celém baráku je rámus. ALENA: A já se tam zas dnes nebudu moct opalovat; to je u půdy taková rovná stříška, tam když si lehnete, tak vás není odnikud vidět; Zuzana je tak opálená, a já vůbec ne .. . Já na to nemám čas I JIŘÍ (zpozoruje náhle, že se Věra ošívá a uvolňuje si límeček u krku): Je ti něco? VÉRA: Ne, to nic není. KRUTOVA: Jste unavená po té noční směně. Potřebujete se najíst. ALENA (lelkuje, prochází se, pak si zase sedá na okraj psacího stolu): Kdyby aspoň byly vajíčka. (Věře) Máte ráda vajíčka? (Věra si neuvědomuje, že otázka patřila ji. Mlčí. Je chvíli ticho, do něhož zvenku otevřeným oknem dolehne nepříjemný rámus bubínků a' píšťal. Krutova musí zachránit situaci.) KRUTOVA (Věře): Jestli máte ráda vajíčka? VÉRA (ochotně): Ano, mám. ALENA: Já taky. JIŘÍ (Aleně): Prosím tě, nemohla bys zavřít to okno? ALENA (ignoruje Jiřího, přestože stojí kousíček od okna. Věře): A co máte radši, žloutek nebo bílek? Já žloutek. Pro mě by mohly být vajíčka jenom se žloutkem. (Uvidí, že se na ni Jiří divá a tak rychle poliraču-je, aby dál zamlouvala jeho přáni) Když je neděle, tak by měly být vajíčka. Protože když je neděle, má být člověku vesele. Jenomže u nás nikdy veselo , není. JIŘÍ: Prosím tě, nemůžeš zavřít to okno? ALENA (Věře): Vy jste měla někdy veselou neděli? Ale ne jen tak, že třeba jdete k vodě nebo tancujete, ale aby vám bylo opravdu veselo I VĚRA: Myslím, že měla. ALENA: Já nikdy! KRUTOVA: Já nevím, co se ti nelíbí. KRŮTA: Je tu docela normálně! Jiří vstává od snídaně a jde zavřít okno. 35 36 ALENA: Normálně jo. Normálně, to je právě blbě. KRUTA: Mně je veselo. VERA (které se nějak špatně dýchá): Jiří, mohl bys to okno nechat otevřené? Z toho má Alena pekelnou radost a začíná si ostentativně pískat. Jiří se musí vrátit od okna, oknem musí dále znít bubínky a Jiří musí projít kolem Aleny a docela zblízka slyšet melodii šlágru o svlecně, jenž bzučí od rána Aleně v hlavě. JIŘÍ (Věře): Tobě není dobře? KRŮTA (prudce proti Jiřímu): Nel Ale máme rádi čerstvý vzduch 1 ALENA (prozpěvuje): ... tak se jak řádná svlečna vysvleču do kůže ... (Náhle se přeruší) A stejně tu není veselo a to je všechno kvůli těm klíčům. Mohla jsem celé dopoledne tančit. JIŘÍ: Snad se může stát takový omyl, ne? KRUTOVA (sladce a významně): Omylem zamknul a omylem vzal oboje klíče. JIŘÍ: No a jak? Schválně? KRUTOVA (sladce): Schválně. JIŘÍ: Proč schválně? KRUTOVA (sladce): Bude lépe, když o tom nebudeme před návštěvou mluvit. JIŘÍ (vybuchne): Vy si ale umíte pořád dramatizovat to svoje nic! ]e moment ticha. KRŮTA: Aspoň když je na návštěvě dáma, měl by ses chovat jinak 1 KRUTOVA (zle mírným hlasem): Nech ho ... Já jsem nechtěla před návštěvou, ale když sám začal ... Kdo ti to ráno telefonoval? » JIŘI: To je jedno. KRUTOVA: Alene's říkal, že vůbec nevíš. JIŘÍ: Nevím. KRUTOVA (Věře): Představte si: v neděli ráno, a zrov*- 37 na než" má Alena odejít na zkoušku, mu najednou někdo volá. A chce, aby honem někam šel. A Jiři přitom neví, kdo to je. Věřila byste tomu? VERA: No... je to zvláštní. KRUTOVA: To si myslím. A on toho neznámého poslechne, vezme si oboje klíče a zamkne byt, a my nemůžeme ven. VĚRA: Jiří ale býval vždycky roztržitý. KRUTOVA: Myslíte, že je to roztržitost? (Jiřímu) A kdo to tedy byl, ten tvůj neznámý? ALENA: Říkal, že tam ten člověk vůbec nepřišel. KRUTOVA: Ani se nenamáhal něco si vymyslet. To se ví, že tam nikdo nebyl. Nejsem tak naivní, abych ne-prokoukla, že ten telefon byl smluvenýI Nechal se prostě někým zavolat, udělal rozčileného, vzal klíče a zamkl byt, aby se Alena nedostala ven. JIŘÍ: Prosím vás, proč bych tohle dělal? Krutova se tajemně usmívá. - No proč? KRUTOVA (sladce): Ty nežárlíš? ...(Po pauze) Mám ti připomenout, jak jste byli u řeky? KRŮTA (oživen): Tedy, milostivá, to si nechte vyprávět. Alena má ty plavky, ty jak jsou ted moderní - KRUTOVA: Ze dvou dílů. KRŮTA: Ano. A byli se koupat, a jak udělala Alena vc vodě tempo, tak se jí to tam vzadu utrhlo - (Ukáže rukou na záda) KRUTOVA: Měla uvolněný knoflíček. KRŮTA: Jo. A ta podprsenka jí málem uplavala. ALENA: Copak jsem za to mohla? KRŮTA: A vedle ní plaval náhodou nějaký - KRUTOVA: No byl to její bývalý spolužák z gymnasia. KRŮTA: A viděl ji bez té podprsenky. A to je všechno. Je to celé k smíchu, že? Ale Jiří na ni týden nemluvil. ALENA: Ale vždyť na tom vůbec nic nebylo. Dyť pod 38 . vodou to není vidět, to je víc vidět, když jsem oblečená, ten tvar, voda to docela zkreslí, ten tvar. KRUTOVA (Jiřímu): Já do tebe moc dobře vidím, Jiří. Ty máš strach, aby "se Alena nedostala k divadlu, protože ty bys nemohl žárlivostí jíst ani spát. Ale zakázat balet se jí taky bojíš, protože víš, že by se ti Alena vzbouřila. A tak na to jdeš zchytra. Víš, že když nebude chodit na zkoušky, tak ji nakonec nenechají vystupovat, nikdo se o ní nedoví, a k divadlu se nikdy nedostane. A proto's ji zamkl ... (Věře) Vezměte si ještě ... VÉRA: Já už nemůžu ... prosím vás jenom o trochu vody . . . JIŘÍ: Co jc ti? KRUTOVA: Je vám něco? VÉRA: Ne, ne, nic, jenom žízeň ... JlRI (dívá se starostlivě na Věru a vidí, že je jí velmi Zle): Věrol Tobě je špatněl VERA: To přejde. Chce vstát ze židle. Pokouši se o ni mdloba. Zavrávorá. Jiří ji zachytí, ale Krutova se rychle ujímá iniciativy. KRUTOVA (odhání oba muže do prvního pokoje): Jděte taml VÉRA (pokyne sama Jiřímu, aby odešel): Nechoď od telefonu 1 KRUTOVA (odvádí Věru do lenošky): Pojdte, lehněte si na chvilku. KRŮTA: Pojď, ať tady nerušíme. II (PŘELÍČENÍ) Jiří odchází s Krůtou do prvního pokoje. KRUTOVA: Migrenal? VERA: Valeriánky, prosím vás 1 (Sedá si do křesla) KRUTOVA (posílá Alenu do kuchyně): Ali, vodu a cukr. KRŮTA: Máme spolu stejně ještě co mluvit. KRUTOVA: To budou nervy. To já znám. KRŮTA: Protože to není jen to, žes tady Alenu zamkl, tady jde o víc. Tady jde o klíče vůbec. KRUTOVA: Já mám taky srdeční neurózu; však jste viděla, v čem tady žiju. Alena přináší cukr a vodu, Věra pije, Krutova kape valeriánky na cukr. KRŮTA: Ještě když jsi u nás nebydlel, měli jsme troje klíče. Jedněch jsem užíval já, jedněch má žena a jedněch Alena. Řekl jsem ti, aby sis dal od nich udělat u zámečníka duplikát, abys měl vlastní, čtvrté klíče. KRUTOVA: O mne nejde. Ale Alena mi leží na srdci. KRŮTA: Nechal sis udělat ten duplikát? VĚRA: Proč, Jiří ji má rád. KRUTOVA: Rád? KRŮTA: Odpověz, nechal sis.ho udělat ? KRUTOVA: Myslíte, že žárlivost je důkaz lásky? KRŮTA: Nechal nebo nenechal? KRUTOVA: Myslíte? KRŮTA: Tak odpověz! KRUTOVA: Ne, ne. KRŮTA: Nenechal si ho udělat. KRUTOVA: To není láska, to je sobectví. KRŮTA: Ale tím to neskončilo. ALENA: Já mám přece právo na svůj život! 40 39 KRUTOVA: A na svůj talentI KRUTA: Z těch tří svazků se jeden ztratil. Nevíš, kdo ho ztratil? KROTOVÁ: Alena může mít velké úspěchy I KRUTA: No tak, odpovídej mil JIŘI: Nevyslýchej. Nejsem obžalovaný. KRUTOVA: Ale on? KRUTA: A co když jsi obžalovanýl KRUTOVA: Chce z ní mít jen nástroj pro svou rozkoši KRUTA: Ty klíče jsi ztratil ty. KRUTOVA (omlouvá se za své rozhořčení): Odpustíte .. . KRUTA: A tak ze tří svazků zbyly dva. KRUTOVA: Běž sklidit nádobí, Ali. Alena pomalu odejde do prvního pokoje. KRUTA: Dva svazky klíčů na čtyři lidi! Jedněch jsem užíval já, a moje žena, jedněch ty s Alenou dohromady. KRUTOVA (Věře, která se napřimuje v křesle): Je vám lip? Věra přikyvuje a narovnává se. KRUTA: A dneska sis přivlastnil oboje klíče. JIŘI: Vrátil jsem vám je. KRUTA: Oboje? JIŘI: Ty vaše. KRUTA: A ty druhé jsou tvoje? KRUTOVA: Já jsem podíuhé vdaná. Můj první muž byl herec. KRUTA: Nechals je udělat ty? KRUTOVA: Alena je nadaná po něm. KRUTA: Anebo's je sám soustruhoval? VĚRA (vytáhne z kabely zrcátko; chtěla st upravit a tu se uvidí): Já vypadám! KRUTA: Ty druhé klíče jsou taky moje, a ty mi je dáš! ALENA: Ale to jsou přece naše klíče 1 Opravdu! KRUTA: Vaše? Tak teda jednou provždy. Na každém kroužku jsou dva klíče. Klíč od domu a klíč od bytu. Majitelem domovních klíčů je domovník a majitelem klíčů od bytu jsem já. Vy máte klíče jen propůjčeny, jeden ode mne a jeden od domovníka, »k vlastně oba dva ode mne, protože na ty domovní kliž*: platím domovníkovi každého čtvrt roku já a ne vy fl platím za tři klíče, i za ten, co jsi ztratil. Rozhodnuto. VĚRA (vstává): Už je mi dobře. KRUTOVA (vede Věru do prvního pokoje): Tam jc zrcadlo. KRUTA: Ty klíče mi dáš! JIŘÍ: To má být hra na soud? Tak na tuhle hru já nehrajú. ALENA: Ale spravedlnost přece musí být! Otec má pravdu! Tys udělal chybu, tak musíš být potrestán. JIŘÍ: Taky dobrovolná soudkyně. Člověk si myslí, že jsou to prostě lidé, ale oni jsou to soudci I Dobrovolný tribunál zasedá bez přestávky. Člověk se narodí, je vyslýchán a zemře. Zazvoní zvonek. Krůta jde do předsíně otevřít. KRUTOVA (Aleně): Pojd\ uklidíme. Vracejí se s Alenou do druhého pokoje a dávají nádobí na podnos. Z předsíně je slyšet hlasy.. JIŘÍ (který napjatě naslouchal): To je domovník. KRUTOVA (Aleně, která zvedá podnos s nádobím): Pozor! Pozor! (Odchází s Alenou do předsíně) 12 SEDLÁČEK (vchází do druhého pokoje doprovázen Krůtou, je to starší muž podivně oblečený: papuče, košili se šlemi, ale taky rajtky od uniformy, kožený pas a pouzdro s pistolí. Směs fotrovství a frajtrovství při- 42 í!:!1 břívatiá komplexem méněcennosti): Tak jsem se díval, jak jste vyzdobili okna. To nemáte větší prapory? KRŮTA: Bohužel, opravdu nemáme větší prapory. SEDLAČEK: To je chyba, pane major. Náš barák nesmí dělat hanbu ulici. JIŘÍ (uklidněn mávne rukou): To nic ... Jak je ti? VĚRA: Už je to dobré. , ■ KRŮTA (zdvořile): Taky na přehlídku? SEDLÁČEK (s gestem k nedooblečené uniformě): Samozřejmě. (A pak náhle bez přechodu) Víte, co je to rohožka? KRUTA: Co prosím? SEDLÁČEK: Rohožka. Na čištění bot, jestli račte vědět. JlRl: Jsem hrozně rád, žes přišla. A že ti mohu pomoct. SEDLÁČEK: Od včerejška jsou vydrhnutý schody, a dnes už jsou zase zaprášený. KRŮTA: Ale to my jsme neudělali! SEDLÁČEK: Šlápoty vedou k vašim dveřím JlRl: Stejně na vás pořád myslím ... na všechny. SEDLÁČEK: Má stará je hloupá. Ta by dřela furt. Ale já jí to nedovolím. VÉRA: Prožil jsi s námi kus života. SEDLÁČEK: Nemeckej národ toho má dnes tolik, že nemůže chodit za druhejma s hadrou v ruce. JIŘÍ: Potkal jsem jednou Toníka v Brně, ale mluvil se mnou, jako bychom se nikdy neznali. KRUTOVA (v zástěře a s utěrkou na nádobí nakoukne Zvědavě z předsíně do druhého pokoje): Co je, pane Sedláček? SEDLÁČEK: Zaprášený schody, milostivá. 1 VERA (mluví teď s velkým vnitřním důrazem, ale bez jakékoli útočnosti): To musíš pochopit", že s tebou tak mluvil. KRUTOVA: Ale to my nel SEDLÁČEK: Tak kdo? 43 VĚRA: Jedni se perou v aréně, a druzí se na to z hlediště dívají. KRUTOVA: Leda že zeť. Ten byl ráno pryč. SEDLAČEK: Mladej? VÉRA: A on je v aréně a ty jsi v hledišti. SEDLÁČEK: A kde je vůbec mladej? KRŮTA: Má návštěvu. KRUTOVA: Vždyť přišla rovnou od vás. SEDLAČEK: Ze zbrojovky? Nějaká nasazená? KRUTOVA: Inženýrka z Kolben Daněk, naše známá! VĚRA: Ale svět, co vznikne, nebudou dělat ti, co se dívali. JIŘÍ: Jsi si tím tak jista? SEDLAČEK: V konstrukční kanceláři? KRUTOVA: Ano. Celou noc. JIŘÍ: Ti, co bojují, nejvíc umírají. SEDLÁČEK: Tak ty schody dáte do pořádku. JIŘÍ (mluví nadále s nenávistným důrazem): Kdo tu zůstane? KRŮTA: Ty schody, prosím, to je věc mýho zetě. JIŘÍ: Kdo ho bude dělat, ten svět, co vznikne? SEDLÁČEK: Jako hlava domácnosti jste vedenej vy. JIŘÍ: Kdo ho bude dělat? SEDLÁČEK: Major KrůtaI JIŘÍ: Zase ty myši, které vždycky všechno přežijí a všemu se přizpůsobí. SEDLÁČEK: Já mám odpovědnost za barák. JlRl: Ty malé myši - ... ... SEDLÁČEK: .. . vy za domácnost. JlRl: .. . které nakonec vždycky všecko ovládnou. SEDLÁČEK: Ostatně jestli chcete, já to mladýmu vytmavím. (Obrací se k prvnímu pokoji) VĚRA (s náhlým pochopením): Jiří! Tobě je tu s nimi úzko! KRŮTA (volá za Sedláčkem): To jói ' \. Sedláček otvírá dveře do prvního pokoje. 44 \ KRUTOVA: To mu patří! (A vrací se znovu do kuchyně, aby doutírala nádobí, takže Krůta v druhém pokoj osamí) 13 SEDLÁČEK (vejde do prvního pokoje): Poklona. JIŘÍ: Dobrý den. SEDLÁČEK (nasadí bodrý tón): Slunko svítí, pánbůh nám přeje, bude hezkej den .. . (Obraci se zdvořile k Věře) Vy prej jste z Kolben Daněk? VÉRA: Jak to víte? SEDLÁČEK: Paní říkala. (Snaží se dát do hovoru konverzační tón) Ze se vám chce jezdit do Vsetína? VÉRA: Povinnost je povinnost. SEDLÁČEK: Povinnost je povinnost. To je správný .,, (Obrátí se náhle k Jiřímu) Já chci mluvit s tebou, mladej. Jestlipak víš, co je to rohožka? JIŘÍ: Rohožka? SEDLAČEK: Na čištění bot. Nevíš. Tak se to budeš muset naučit. Je svátek, a celý schody jsou zaprášený. Kdo si myslíš, že to bude umývat? Už jsem to říkal majorovi. Kraft durch řreude! Utřeš schody. (Věře) Trochu sportu mu neuškodí, že jo, mladá paní ... Vy jste prej měla něco ve Zbrojovce? VÉRA: Ano. JIŘÍ (snaží se varovat): Pan Sedláček je totiž ve Zbrojovce verkšuc. -SEDLÁČEK: Jak jste tu dlouho? VÉRA: Včera jsem přijela. SEDLÁČEK: Aha ... tím rychlíkem. V poledne? VÉRA (váhavě): Ano. SEDLÁČEK (přemýšlí): Co jede přes Olomouc? li Kunu a tápavě ras žije! Proč Bimrt čtyři oby-■tu rozsudku? Já Bi scéně dua Hkráll, Wbome): Kam Jfřdyť říkám, že lál? Rfww/w rá- )ak hud- vj: Přelomoví VĚRA: Ano. SEDLAČEK: No to musíte bejt utahaná. Paní povídala, žc jste byla celou noc v konstrukci. VÉRA: Co se dá dělat! Válka je válka. SEDLÁČEK: Válka je válka. To je správný. Když sc má udělat nějaká nová zbraň, tak se musí dát takový dvč fabriky dohromady a dělá se celou noc. VÉRA (se usměje omluvně na Sedláčka a obráti se k Jiřímu): Tak Jiří, my jsme dohodnuti a já budu muset jit. (Podává Jiřímu ruku) SEDLÁČEK (couvne ke dveřím): Ale já bych se vás chtěl ještě na něco zeptat. VĚRA: Nezlobte se, ale já úž - (Jde směrem ke dveřím) SEDLÁČEK (stojí u dveří, zvedá ruku): PočkatI Věra pochopi, že se ven nedostane, zastaví se. Třeba bych se vás chtěl zeptat, kterej náš inženýr včera v tý konstrukci byl. - VĚRA: To vy víte jistě lip než já, když jste verkšuc. SEDLAČEK: Ale já bych to chtěl slyšet od vás. VĚRA: Nechte si tyhle chytačky. Vy víte moc dobře, žc jste vojenský podnik a že jsou to věci, o kterých mluvit nesmím. SEDLÁČEK: Když jste mohla říct paní, že jste celou noc rýsovala v konstrukci, tak můžete taky říct verk-šucovi, kdo tam s vámi byl, ne? Věra mlčí. Přesto tam s vámi někdo byl, ne? (Domovník vychutnává půvab útoku) Nebo jste tam rýsovala sama? Co? Věra mlčí. No tak? Neřeknete ... A vůbec ... - kde ta konstrukční kancelář je? ... Nevíte? .. . Co? Věra mlčí. . Tak já vám tedy něco povím: žádnej rychlík v poledne z Prahy nepřijíždí. Co tomu říkáte? A v konstrukci včera v noci vůbec nikdo nebyl. Mám ji hned za bránou. VÉRA (sebrala se k protiútoku): To vím lip než vy, že v konstrukci nikdo nebyl. A že žádný vlak v poledne nepřijíždí, to ví každý. SEDLÁČEK: Nevykrucujte se, paničko, vy jste říkala, že jste přijela poledním vlakem. VÉRA: No ano, říkala. SEDLÁČEK: Ale žádný polední vlak nejezdil VÉRA: Já vím, že nejezdí ... Sedláček je vyveden z míry. Jenomže nevím, proč bych vám musela říkat pravdu, Vám můžu klidně říct, že jsem přijela na velbloudu. A zas vám po tom nic není. SEDLÁČEK (dotčen a stále vyveden z míry): Vy jste nějaká moc velká dámal VÉRA (přesvědčena, že domovníka dostatečně zmátla, jde si vzít svůj plášť): Tak doufám, že už toho výslechu necháte. SEDLÁČEK: Jak račte, já jsem jenom malej člověk. VÉRA (plášť v ruce): Sbohem, Jiří, já půjdu. SEDLÁČEK (nechává jít Věru mlčky ke dveřím, vytahuje z pouzdra revolver a říká se stejnou úslužností): Já nemám právo vás vyslýchat. Jiftli Pane Sedláček, vždyť je to naše známá, vždyť nás přece znáteI SEDLÁČEK (namíří revolver na Věru): Domovník není vůl, mladej. (Věře) Čelem vzad, dámol No tak. Věra se otáčí velmi zvolna čelem vzad. A oni si tě teda vyšetří vyšší páni, kterým vlakem's přijela. Domovník chce tlačit Věru před sebou ven, mezitím však zvedl Jiří ze svého psacího stolu těžítko a udělal s ním několik kroků k domovníkovi, který je k němu obrácen zády, jako by ho chtěl těžítkem udeřit. Ivuise zno\ tm je znovu do kuchyně, ^Etlúia v druhém pokoji II. VIZE ■ojíj: Poklona. Jttunko svítí, pánbůh fObrccl se zdvořile lek? Wdo hovoru kon-M) Vsetína? To je správný . . . Jt s tebou, mla- Tsk se to budeš :ou zaprášený. Kŕm to říkal fcthody. (Věře) ^■tlž ve Zbro- akdnc? m 0£# pokoje zmizely. Jiří stojí s těžítkem v ruce uprostřed prázdnoty. Bubínky, které zněly v předchozích scénách, znějí stále, dokonce silněji, v poryvech, jako přicházející a odcházející hřmění. ALENA (přibíhá k Jiřímu, dívajíc se se strachem vzhůru, jakoby k mrakům, jež se zdají hřmít): Jiříčku! Slyšíš? (Když vidí, že se na ni Jiří dívá poněkud nepřítomně) No tak! (Něžně, dětsky) Já jsem přece tvoje dítě, musíš mě chránit, no řekni, že jsem tvoje dítě ... (Tulí se k němu) JIŘÍ: Ano, jsi moje dítě. ALENA (dětsky): Já jsem se chtěla slunit, a je bouřka 1 TONÍK (objeví se u nich): To není bouřka, to je střelba, můžeš se jít slunit. ALENA: To není bouřka? JIŘÍ (zcela upřen na Toníka): Když uhodím, tak čtyři lidé zahynou 1 Alena vidí, že si jí nikdo nevšímá a odchází šouravým krokem lelkujícího dítěte. TONÍK: Jeden váží někdy víc než čtyři. Věra je kurýr, Věra má poslání. JIŘÍ: Anol Ale její život je stále na vlásku. Kdežto jejich životy jsou mnohem více jisté. Tak co váží víc, nejisté nebo jisté? TONlK: Co je veliké, pohrdá jistotou. JIŘÍ: Veliké 1 Co je ta tvoje velikost? Možná, že jenom chyba zraku, který způsobuje, že nevidíte do blízka, 48 vidíte jenom stíny v dálce, chcete jít za nimi a tápavé jak slepci dupete pak po všem, co kolem vás žije 1 Proč mám pro něčí chybný zrak odsoudit na smrt čtyři obyčejné lidi? Kdo mi dal právo k tomu rozsudku? Já přece nejsem soudcel Já odmítám být soudce! Při posledních slovech Jiřího objeví se na scéně dm muži, které známe z prvni vize. PRVNÍ MUZ: Ovšem že nejsi soudce! Ty jsi králi, DRUHÝ MUZ (divá se na těžítko v Jiřího ruce): Kam s tím šutrem? JlRí: To není šutr. PRVNÍ MUZ: To je žezlo I (Posměšně) Vždyt! říkám, žc je král. DRUHÝ MUZ (posměšně se Jiřímu klaní): Tak dovol, abych se tě bál. A čeho ty jsi vlastně král? PRVNÍ MUZ (vykřikuje jako vyvolávač do úžasného rámusu bubínků a píšťal, které se teď rozezněly jak hudba divokého karnevalového reje): Král podvazků, král podprsenek, král klíčů, král domácích scének, král ženy, kuchyně, král tchyně, král Ponožka, král na Vsetíně, král závětrných úniků, král kšand a císař nočníku 1 JIŘÍ (se zuřivé brání posměchu a křičí do rámusu): Přestaňte I To nebyl unikl Musel jsem mít nejdřív domoví Půdu pod nohama! Půdu pod nohama! V té chvíli objeví se vzadu na jevišti půda s dvěma vikýři ve střeše a s jakýmisi prostěradly sušícími se na Šňůře. K půdě vedou dřevěné schody. V té chvíli utichne rámus bubínků a ozývá se jen zdálky. DRUHÝ MUZ (ukazuje se smíchem na půdu, pošklebuje se po Jiřím): Půdu. PRVNÍ MUZ: Kraluj své půdě, rytíři, své půdě s dvěma vikýři I Wnňoki): To vím lip než vy, že íbyl, A že žádný vlak v poledne ■pijte se, paničko, vy jste říkala, Bii! vlak nejezdil ttmí ilphvám musela říkat pravdu. ^BfH přijela na velbloudu. ^Httfen z míry): Vy jste ÉWwilw dostatečně zmátla, utám, že už toho výslední malej člověk. B,já půjdu. B> dveřím, vyta-1« KijíJíM ůslužností): kmámá, vždyí nás Vint): Domovník není VtlNo tak. kterým vlakem's .on ven, mezitím lOtlw a udělal (ftľý je k němu Mitřit. 47 JIŘÍ (se obrátí k půdě a vidí, jak zV°Z» JIŘÍ: Odpusťte . . . ALENA: Ty seš úplnej blázen! JIŘÍ: Prosím vás všechny, odpusťte mi ... (Obrátí se a odchází ke dveřím) KRUTOVA: Tohle se odpustit nedá. To je konec. KRUTA: Počkej! ... Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí. To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte ... O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já té proto žádám naposledy: Dej mi okamžité mé klíče! Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krutovi. Pak rychle odejde. ALENA: To je blbá neděle ... KRŮTA (drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím): Viděli jste? Viděli jste to? ALENA: No bože ... KRŮTA: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku! Konec » Jc konce června, hra se už dva měsíce hraje, recenzenti recenzují a v recenzích většinou neopomíjejí uvádět clí;. Domnívají se, že hra má tuto fabuli. Jiří, nedostudovaný architekt, který byl kdysi v Praze členem komunistické buňky, uchýlil se po vyšetřování na pes-tapu do závětří maloměšťácké rodiny ve Vsetíně, kam jednoho rána přijde náhle pronásledovaná Věra, někdejší Jiřího milenka, prosit na krátkou chvíli o útočiště. Jiří ji přijme a v dalším vývoji děje, aby ji zachránil, zabije těžítkem konfidenta - domovníka, i když je si vědom, že tímto činem uvádí sebe i celou rodinu do nebezpečí smrti. Když domovnice jde hledat domovníka a je zřejmé, že co chvíli upozorní na jeho záhadné zmizení gestapo, je nutno rychle jednat. Věra chce stůj co stůj zachránit alespoň Jiřího a jeho ženu. Odchází první a Jiří se pak pod ncjrůznčjšími záminkami snaží ssebou vylákat ven Alenu. Avšak ta podporována rodiči si postaví z rozmarné trucovitosti hlavu a Jiřímu nezbývá, než aby šel nakonec sám a zanechal nic nevědoucí rodinu jisté smrti. Ale jc tohle děj mé hry? Mohu její příběh vyprávět docela jinak: Ve Vsetíně žila rodina Krutů, otec, matka, dcera, a měla tři svazky klíčů. Pak se přiženil zeť Jiří a brzy jeden svazek ztratil. Na čtyři lidi zůstaly dva svazky klíčů. Potom jednoho rána zazvonil telefon a Jiřího kamsi záhadně od: •volal. A tu rodina zjistí, že Jiří odnesl oboje klíče a zamkl je v bytě. To je velmi vážné, protože Alena má za chvíli zkoušku na balet a nemůže se dostat z bytu. Jiří se po chvi-ii vrátí a tvrdí, že vzal klíče omylem. Ale nikdo mu nevěří. Krutova dokazuje, že Jiří odedávna na Alenu chorobně žárlí a chce zabránit, aby se dostala k divadlu; nechal sc tedy odvolat smluveným telefonem a zamkl ji proto, aby sc nedostala na zkoušku do baletní školy. Otec Krůta potom rozhoduje, že Jiří musí vrátit nejenom jedny, ale oboje klíče, protože oboje klíče jsou majetkem Krutovým a Jiří jc dostal pouze propůjčeny. Ale Jiří nechce klíče odevzdat a boj rodiny o její spravedlivý nárok je ztížen tím, že Jiřího navšítvila jeho někdejší známá ze studií, Věra. Krutovi se rozhodují vést rozhodný úder, až návštěva odejde. Mezitím Věra navrhuje Jiřímu, že by mohli zajet na venkov pro nějaké potraviny, jichž je ve válce velký nedostatek. Odchází napřed připravit auto. Jiří chce, aby Alena šla s ním, přemlouvá ji, ale Alena odmítá, protože chce balet trénovat alespoň doma. Jiří zuří, chce ji odvléci násilím, ale tu zasahují rodiče, zejména Alenina matka, která se opře tělem o dveře a Alenu s Jiřím nepouští. Jiří je zlomen. Prohrává svůj boj: musí jít pro vajíčka sám. A když ho u dveří zastaví Krůta a znovu žádá klíče, Jiří kapituluje už docela a klíče mu odevzdává. Oba příběhy, jak vidět, mají docela' různý ráz. Zatímco pevní příběh, ten, co vyprávěli recenzenti, připomíná příběhy běžných okupačních dramat,' druhý příběh, jak jsem ho teď vyprávěl sám, připomene možná vzdáleně dramaturgii ionescovskčho antidramatu či pseudodramatu. Nicméně Majitelé klíčů nejsou ani běžným okupačním dramatem ani dramatem ionescovského typu. Během těch sto minut, co asi hra trvá,*) probíhají totiž zároveň oba děje, obě tato tak protichůdná dramata; zapadají do sebe jako dvě ozubená kolečka - anebo lépe: jako dva hlasy v dvoj-hlasé fůze, dva hlasy, z nichž každý má sVou melodickou samostatnost, ale zároveň tvoří s druhým hlasem celek; ") Kompoziční- vzato jc hra velicí aktovka. Tfth sto minut se žene bez pferyvu. Proto vc hře neni možná přestávka. Pokud se v některých divadlech pokusili přestávku přece jen udčl.it {třeba před nástupem druhú vize), došlo k neústrojnosti: první polovina hry nemá totiž naprosto onu relativní soběstačnost, již mívají části her koncipovaných do níkolika aktů. Vzniká pak nepříjemný pocit přeryvu, jako když jsme kdysi obracívali uprostřed jedinč hudební věty starou krátkohrající gramofonovou desku, jednotlivá myšlenková témata jsou postupně přebírána a zpracovávána oběma hlasy, tj. oběma ději; to znamená, žc všechna myšlenková témata (téma poslání, téma soudu atd. atd.) jsou ve hře vždycky ozřejmována ze dvou stran, v rovině velikosti i v rovině malosti, ve své pravosti i ve své absurdnosti. (Např. celá hra je vlastně soud, který vedou proti Jiřímu soudruzi za jeho únik do závětří - ale celá hra je zároveň soud, který vedou proti Jiřímu Krutovi kvůli svazku klíčů. Atd. atd.) Oba příběh)', jež tvoří obsah Majitelů klíčů, se vzájemné osvětlují a uvádějí na pravou míru. Drama (pseudodrama) hádky o klíče ukazuje, že heroický okupační příběh Včřina útěku, jakkoli svědčí jistě pravdivě o skutečné velikosti českých lidí za války, nesmí být paušalizován na celkový obraz české okupace, že vedle českého heroismu existovala tehdy i česká loyálnost, apolitič-nost, malost, opatrnost a že ta malost existovala nejen jako malost vylekaná, vyděšená, zaskočená, ale i klidná, pyšná a nevyrušitelně zavinutá do své ulity. Příběh hádky o klíče ukazuje, jak se veškeré velké pojmy, zásady a pravdy, jež jsme si zvykli přisuzovat velkým životům a jejichž používání a hlásání nám dává pocit, že jsme dědicové těchto životů, změní okamžitě ve svůj protiklad a dostanou obludný a absurdní ráz, jakmile se octnou v magnetickém poli lidské malichernosti. Naopak okupační příběh, který projde nespatřen příběhem hádky o klíče, je s to teprve dát tomuto absurdnímu „pseudodramatu" pravé společenské proporce. Teprve na pozadí heroického příběhu Věřina útěku je možno spatřit Krutovy a jejich drama v patřičně groteskním světle, Sami o sobě nejsou Krutovi ani žádné karikatury ani žádní darebáci. Když si odmyslíme usvědčující kontext okupačního příběhu - ruku na srdce: takhle hovoří a jedná hodně lidí, kteří se považují za vzorné občany a dovedou nás taky pěkně ve jménu své vzornosti prohánět. Divil jsem se, když někteří recenzenti docela jednoduše a samozřejmě pochopili rodinu Krutových jako výlupky toho 84 Sicjhoršího, když se přitom typická krůtovská sofismata ne-lliši příliš od sofismat, jichž často používají recenzenti sami, f jichž používají jejich kolegové v novinách, a jichž vůbec používá kdekdo, kdo rád soudí a poučuje jiné, jako rádi soudí a poučuji jiné všichni Krutovi. Nevytvářel jsem Krutovy jako souhrn chyb a nectností. Ne, Krutovi jsou ctnostní. Jsou to ideologové svých ctností. Jsou to ctnosti na pochodu. Ctnosti militantní a zuřivé. Tyhle postavy by mohly sehrát v lecjaké současné hře roli kladného hrdiny. Co jim chybí? Krůta je optimista, má smysl pro řád a kázeň, má smysl pro kolektiv a nenávidí individualismus. Krutova je matka s velkým M a má docela moderní názory na ženskou emancipaci. A Alena je nejen krásná a i svůdná, ale i dětsky milá a má velice ráda svou práci, kterou považuje za své poslání, protože je přesvědčena, že člověk nemůže žít jako zvířátko. Měl jsem radost, když publikum - zejména na pražském představeni - pochopilo velmi jasně aktuálni smysl těchto postav, s nimiž se tak často setkáváme i v našem současném životě, těchto majitelů pravd, majitelů zásad, majitelů morálky, majitelů práv na posuzování jiných, na psaní posudků, na poučování, na mistrování, na napomínání, těchto majitelů, kteří přitom nikdy nevědí, oč jde, kteří mají zakrytý obzor svou elefantizujicí ctnosti a hluboce přesvědčeni o svém posláni vedou svůj nicotný boj.*) V některých recenzích mi vyčítali, že jsem byl příliš krutý k Aleně. Dá se prý jakž takž snést, když zahynou ti dva staří, ale takové pěkné, a vlastně nevinné děvče - to by prý stálo za záchranu. Kdosi dokonce napsal, že hra je „antihu-humanistická", když jsem tu tak lehkomyslně naložil s Aleniným životem, aniž jsem jí dal poznat skutečnou situaci (tj. aniž jí Jiří pověděl o vraždě domovníka) a aniž jsem ') Blanka Waleská. Miloš Nedbal, Marie Tomášova (ostatní i František Filipovský v roli domovníka) znamenité vycítili, že tady není co karikovat či přehánět, že nejobludnčjši na Krutových je jejich opravdovost, jejich přesvědčení, hluboký vnitřní prožitek vlastni omezenosti. „ \ 85 tedy vyzkoušel, jak se Alena tváří v tvář pravdě zachová a zaslouží-li si žit či ne.*) Někteří lidé by byli patrně s to pohnat Shakespeara před soudu, že nechal umřít nevinnou Ofčlii. Anebo se domnívají, že smrt či život udílí autor na konci hry podle zásluh jako učitel známky na konci školního roku. ■Ovšem bylo by možno děj i okolnosti příběhu rozvinout jinak, než jsou rozvinuty, totiž tak, aby Krutovi nezůstali nevědomí, poznali skutečnou situaci a mohl být pak prakticky a nezvratně prověřen jejich charakter. Jenomže ve chvíli, kdy by Krutovi poznali skutečnou situaci a byli nuceni stát se buď otevřenými kolaboranty hodnými trestu, anebo (což je málo pravděpodobné), hrdiny, hra by se rázem podrobila běžnému schématu tzv. okupačních dramat a byla by to rázem docela jiná hra - jak stavebně, tak myšlenkově. Kdyby Krutovi poznali skutečnou situaci, jak vznikla příchodem Věry a vraždou domovníka, hra by přestala být kontrapunktem dvou samostatných dramat, oba příběhy by splynuly v jeden a z vlastního sporu o klíče by sc stalo jen popisné pozadí, jakási charakteristika rodinného prostředí. Kdyby Krutovi poznali skutečnou situaci, hra by sc stala běžným příběhem o prověrce lidských charakterů za okupace a přestala by být tím, čím je: mýtem o lidské malosti, která se dala na pochod a každého, kdo se jí namane do ") Věcně je ovšem nemožné, aby Jiří řekl Aleně pravdu o vraždě domovníka. Z horečné rozmluvy Jiřího a Víry jasně vyplývá, že převést pres hranice všechny jc nemožné. 2e maximálně je možné zachránit Jiřího a Alenu. Ale což je možno Aleně všechno říci? Krutova ustavičně slídí za dveřmi a každou chvíli naslouchá, co ti dva mladí dělají. A jak známe Alenu a její poměr k rodičům, okamžitě by jim všechno vykřičela. A způsobit, že se rodiče dovědí, oč jde. znamená zahodit vše. V sázce je pak nejen život Jiřího, ale i život Věry a celé ilegální organizace, protože Alena zná některá fakta (auto od pekáren), jež by mohla vést velice rychle k vypátráni a zničení ilegální sítě. A konečné je třeba jednat velice rychle („Máš jenom tři minuty čas 1") a vyhnout se dlouhým a panickým rozhovorům a přesvědčováním, jež by nutně musely vzniknout ze zprávy o vraždí. Má tedy r-Jiří jedinou možnost: vylákat Alenu záminkami. 86 cesty, se snaží uchvátit a uvláčet ve svém strašném boji o nic - a zároveň mýtem o nutné zkáze těchto vojáků malosti, kteří - žijíce v sebeklamu, „vidíce pouze do blízka" -zmírají nakonec vždycky nevědouce proč, zašlápnuti botou, o níž ani nevědí, na čí noze byla obuta. Nemá-li tento mýtus ztratit svůj smysl, má-li zůstat sám sebou, musí ovšem zůstat sama sebou i hra a její situace a Krutovi nemohou poznat, oč jde (tak jako Krutovi kolem nás opravdu a až do konce nevědí nikdy, oč jde). Nemá-li hra ztratit svůj smysl, musí vést Krutovi až do konce svůj boj o nic, a musí ho dokonce vyhrát, nevědouce, že ho vyhrávají na podlaze, jež je podminována. A jestli se nakonec ocitají před popravčí zdí, není to proto, že jsou odporní, zlí atd., není to proto, že je autor nenávidí (i když je zajisté v lásce nemá), není to proto, že by je autor chtěl trestat - ale ocitají se tam proto, že jejich obraz světa je hluboce falešný, neadekvátní, mystifikovaný (i když je Krůta přesvědčen, že právě on je „reálný člověk", jenž vidí „včci takové, jaké jsou"), ocitají se tam, aniž vědí, že se tam ocitají, ocitají se lam proto, že je to zákonité. Je-li Alena někomu sympatická, jak se k tomu jedna re-cenzentka přiznala, tím lépe; tím drastičtěji a výrazněji vyzní smysl příběhu. Egocentrismus uzavřel Alenku do malinkého světa plného zrcadel. Proč bychom jí měli proto ubližovat? Proč bychom ji chtěli proto zabíjet? Jenomže v mez-ných situacích dívenka .zakletá do zrcadel nemůže se už z těch zrcadel vymotat, zůstane tam a zemře v nich. Je vám jí líto? Myslíte, žc mně ne? Autor neposílá své postavy na smrt ze zloby, krutosti či nenávisti, ale proto, že jejich smrtí vyslovuje určité zákonitosti života. Autor může plakat nad svou postavou, ale bylo by naivní antropomorfizovat životní zákony a domnívat se, že i ony mají schopnosti pláče nebo slitování. Mezi dramatem hádky o klíče a dramatem Věřina útěku je mnoho rozdílů. Např. ten, že ve sporu o klíče se vše říká naplno, všichni Krutovi mají příležitost velmi důkladně a nezastřeně vykládat svá stanoviska. 87 Naopak v příběhu Věřina útěku je vše utajené. Jiří a Věra ^musí svá stanoviska, myšlenky, záměry maskovat a zamlčovat. Ještě víc než Jiří Věra. Ta je dvojnásob maskovaná. Před rodinou zamlčuje své ilegální poslání, před Jiřím svou i lásku. Je proto docela zákonité, vyplývá to ze situace, že Krutovi jsou verbálně mnohem aktivnější ve svém nicotném příběhu, kdežto Jiří a Věra verbálně mnohem pasivnější ve svém významném příběhu.*) Během hry se musí Jiří čtyřikrát rychle rozhodnout. Vteřina rozhodování promítne se vždy do jakéhosi snového vidění, snového příběhu, který jsem z nedostatku lepšího názvu pojmenoval vize. Oč méně příležitosti k plnému sebevyjádření dává Jiřímu a Věře reálná istuace, o to víc musí oba i jejich svět ožít právě ve vizích. Co jsou a co ncjscki vize: Vize nemají charakter tzv. vraceček, retrospektiv. Vše, co se v nich odehrává, děje se ted, děje se v přítomnosti. (I když např. první vize má částečnou funkci jakési retrospektivy, vše je tu zpřitomněno, svatba tu není minulá svatba, ale je to ta svatba, kterou chce mít Alena každý den, stále, teď .. .). Vize nemají také charakter neurovnaného syrového proudu vědomí, kde horečně těkají - jak to bývá v tzv. vnitřním monologu - myšlenky a představy, aby odkryly nějaké tajné psychologické hlubiny hlavni postavy. Vize jsou básnickým odrazem konkrétního uzlového bodu dramatu a vše se v nich k tomuto bodu přísně váže, aby dilema, v němž Jiří právě stojí, co nejvšestranněji eticky analyzovaly. Subjektem vizí je ovšem Jiří. To však neznamená, že postavy, které ve vizích vystupují, jsou jen stíny Jiřího vědomí. Ve vizích není celkem využito kontrastu mezi tím, jaká postava ve skutečnosti je a jak ji subjekt vizí vidi. Postavy *) Aby tnto významuplna zdrženlivost nezanikla vedle halasné agresivity Krůtu - to je ovšem inscenační oříšek. Záměrně se snažila právě tenhle oříšek rozlonsknout inscenace Jana Fišera u brnfin-skýcli bratří Mrštiků. Nejenom tim. že Jiří i Věra byli to podáni velmi výrazně (i ve svém mlčení, které ostatně není tak nedramatický ptvek, jak sc na první pohled zdá), ale i půdorysem scény: pokoje nebyly vedle sebe,' ale za sebou: pokoj mladých manželů vpředu, pokoj rodičů vzadu. 8$ nejsou nijak Jiřího pohledem zkresleny, nejsou to postavy „jak si je přetváří Jiří", ba naopak, dalo by se říci, že ve vizích existují všichni skutečnější než ve skutečnosti, tj. že právě ve vizích se odhaluje jejich podstata.*) Vize jsou obrazem procesu, během něhož si Jiří uvědomuje pravý stav věci. Vize jsou uvědomováni. Vize, to je pravda, která se Jiřímu v tom kterém uzlu dramatického vývoje zjevuje, která ho přepadá, která ho zaskakuje: Svatba se mu náhle zjeví jako soud. Půda, kterou se domníval mít pod nohama, zjeví se mu náhle nad hlavou jako absurdní půda s nahou Alenou. Alena mu stále mizí a jako jediná žena, jež ho čeká a miluje, se mu zjevuje Věra. Jiří se do poslední chvíle domnívá, že jeho svědomí mu nedovoluje odejít, ale náhle se mu vyjevuje, že to není svědomí, ale právě naopak jeho nepřítel, kdo ho povolává na prázdnou židli k rodinnému stolu před popraviště. Jiří je racionalista. Skeptik. Člověk, který každou věc váží, o každé pochybuje. Proto jsou jeho vize zuřivým zápasem o pravdu. Jiří klade svému konečnému rozhodnutí do cesty překážky nejkrutějších argumentů. Jiří musí proto ve vizích Žít, dravě a dramaticky, stejně jako musí ve vizích žít i ostatní figury, ne jako loutky, ne jako zjevení, ale jako živé, svébytné charaktery.**) - Mnozí inscenátori inklinovali k tomu pochopit vize jako symbolickou záležitost. Musel jsem proti tomu protestovat. *) Proto je např. nesprávné, zpívá-li ve třetí vizi Alenka svůj šlágr tragicky. Ano, to by byla Alenka, jak ji vidí a chápe v této situaci Jiří. Ale Alenka musí vystupovat i ve vizích v logice svého charakteru, ona svou situaci nezná, a proto zpívá šlágr nevědouc o jeho hrůzném významu. Stejně je nesprávné, když za Věru upoutanou u sloupu mluví Alenin hlas. Tím se sice ilustruje, jak to Jiří slyšel, podtrhuje se tím subjektivnost vize, ale ve vedení postav vzniká opět alogičnost, Copak by mohla tahle Věřina slova, v nichž je definováno Věřino pojetí lásky, říkat Alena? **) V některých inscenacích, kde byla zbytečněa akcentována sno-vost, neskutečnosti vizí, se stalo, že Jiří jednal i mluvil jaksi námč-síčně, jako někdo, kdo je pasivní, komu se to všecko jen zdá. To mělo ovšem okamžitě za následek, že celá jeho postava (jejíž jistá vnější zdrženlivost je nutná) zpasivněla i zevnitř, což pak muselo narušit smysl celé hry. 89 V Majitelích klíčů o žádnou symboliku nejde, tím méně v jejich vizích. Abych se vyjádřil jasně: každá skutečnost, slovo, fakt v uměleckém díle má vždy kromě svého bezprostředního významu svůj druhý, dalekosáhlejší, obecnější význam. Tak např. višňový sad v Čechovově slavné hře je sice skutečný višňový sad, ale znamená přitom tak trochu vlastně celé Rusko. V Majitelích klíčů se rodina hádá o svazek klíčů, ale když se to tak vezme, tak ty „klíče jsou víc než klíče", to jest znamenají tu kromě sebe sama i onu Pitomost s velkým pé, o niž se vede odvěký boj kdesi v hlubokém podpalubí lidských dějin. Tato schopnost druhého významu, to ještě není symbolismus, to je obecná vlastnost umění, i když v různých uměleckých dílech různě využívaná. Symbolismus a symbolistní postupy v pravém slova smyslu vznikají tam, kde onen první, bezprostřední význam, (tj. sad nebo klíče) je potlačen ve prospěch druhého významu, kde slovo, představa, fakt jsou degradovány na pouhý znak, zástupku, symbol něčeho jiného. Vzniká tak jakási posun-čina, jakási znakomluvn, kde žlutá barva není barva, ale žárlivost a lilie není květina, ale symbol čistoty. Tato symbolistní technika (z níž přísnou esteticko filosofickou doktrínu udělali zejména ruští symbolisté, ostatně příznačně poznamenaní náboženstvím a jakýmsi novoplatónským idealismem) je mi z duše cizí, stejně jako je cizí všemu modernímu umění, jež nastoupilo po symbolismu a proti symbolismu. Fantastika moderního umění je protisymbolická a konkrétní. (Tak jako je, dejme tomu, fantastický, ale nesymbolický a docela reálně konkrétní každý lidský sen - míním sen, co se v noci spí.) A v tomto smyslu je také myšlena fantastika vizí. , Je proto nesprávné vidět v postavách vizí, jak k tomu leckdo inklinoval, personifikace různých stránek Jiřího charakteru: gestapák, toť Jiřího strach, Alena, toť Jiřího slabost, Toník, toť Jiřího svědomí apod. Při takovém výkladu, připomínajícím dramaturgii středověkých moralit, může se pak ■ 90 lehce stát, že se z postav setřou jejich konkrétní, reálné rysy a promění se v loutky-symboly, v platónské „stíny idcjj".*) Jc tedy důležité, aby byly vize pochopeny ve své samozřejmosti a prostotě,**) jako ostatně vůbec celá hra, jejíž veškeré formální složitosti, říkám to na svou čest a svědomí, nevznikly než z dobré vůle vyjádřit přesně, ekonomicky a úplně obsah a smysl hry. MILAN KUNDERA ") Tak např. v jedné jinak talentované inscenaci chtěli odgesta-pádštit gestapáka, jehož uniforma jim připadala příliš banální vzhledem k filosofujícímu textu této postavy, a oblékli ho tedy do jakéhosi černého fraku a nechali preludovat na klavír. Ztratil-li však gesrapák gestapáctvi, ztratil svou konkrétnost, ztratil to reálné, čím byl zakotven do Jiřího osudu a Jiřího pamčti a stal sc z něho kuriózní, záhadný, utržený, filosofující symbol. Nebo jiný přiklad: když Toník uvidi, jak Jiří svírá v ruce klíče, napadne bo vtip a řekne: „Stal se z tebe majitel klíčů". Vtip má ovšem svůj dalekosáhlý druhý smysi. Ale když Jiři v ruce klíče ne-svírá a Tonik žádné klíče nevidí a presto řekne: „Stal se z tebe majitel klíčů", není to už vtip. ale jen jakési slavnostní symbolické prohlášení, které sc stane svou umelou symboličnosti okamžitě nepříjemné. Atd. •") V Pražské Krejčové inscenaci maji vize naprostou přirozenost. Všechny banální prostředky na výrobu snovosti byly dány do starého železa a scéna byla zalita světlem; místo nepatřičné tajemnosti a mlhavosti nabyly tak vize patřičné jasnosti, zřetelnost a * smím-Ii použít toho podivného slova - vznešenosti. ■