MILAN KU N DERA PTÁKOVI NA divadelní hra Praha 1968 ■ Dvě motta jdi! Karel Čapek: Matka A řekl Pilát: Co je pravda? 84 Evangelium svatého Jana Předseda — asi čtyřicátník Ředitel — asi čtyřicátník Eva — dvacet, pětadvacet Růžena — žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti Matka Žák — dospělý herec v dětském oblečení napovídajícím patnáct, šestnáct let Prušánková — vychrtlá pětatřicátnice Tělocvikář Učitel kreslení Starý učitel Ostatní učitelé Školnice Mladík s dlouhými vlasy -Ostatní mladíci s dlouhými vlasy Přibili hry se odehrává v třech prostorech: především v hlavním, víceméně volném prostoru, který představuje v prvním jednání Školu, v druhém pak také prostředí svatby, prostředí dialogu Eva — ředí lei apod., potom dva konkrétnější nieníi prostory; pokoj předsedovy matky a pokoj předsedův. Sfe nutno, aby všechny tyto tři prostory byly ustavičně simultánně přítomny: tj. i tehdy, když, se děj odehrává ve škole, musíme tušil na obvyklém miste pokoj předsedovy matky apod. Děj se odehrává ve dvou jednáních, mezi nimiž je možno tušit Časovou mezeru, dejme tomu týdne li několika týdnu. Obé jednáni jsou rozdělena na tři lásťt, které představují souvislé časové celky. Navazováni obrazů v jednotlivých částech musí mít tedy velmi plynulý ráz. I. JEDNÁNÍ 1. ČÁST ' (Škola — pokoj předsedovy matky) 1.obraz Někde na boku je černá plocha, kde jsou umístěna školní hesla; mezi nimi je volný prostor, kam později napíše ředitel obrazec, jenž se stane podnětem zápletky. Někde na druhém konci jeviště, snad vyvýšeně, je pokoj předsedovy matky, který je zatím neosvětlen. Když se otevře opona, na jevišti jsou seřazeni učitelé k slavnostnímu aktu, jimž končívá každé vyučování na této Škole. ŘEDITEL (v ruce má rákosku; přistoupí nonšalantně k řadě): Výuce zdarl UČITELÉ (unisono): Zdarl ŘEDITEL: Skončil opit jeden den výuky. Školáci odešli domů k občdu a my opouštíme nyní tuto loď moudrosti, abychom užili poctivého odpočinku. Učitelé I Musíte být vzorem! Jací jste vy, taková bude i mladá generace. (Obraci se k učitelce asi čtyřicetileté, vychrtlé, značně šeredné) Jak to zas stojíte, Prušánková! Kdyby celá příští generace dívek vypadala jako vy, národ se přestane množit. Kdo vás česal? Vypadale jak... Jak má vypadat učitel ? PRUŠÁNKOVÁ (oddaně): Prosím šikl ŘEDITEL: Ovšemže šik. Kdybyste nebyla tak ohavná, poslal byelrviís klečet. Ale trápit šeredky mě nebaví. TĚLOCVIKÁŘ (se hlásí) ŘEDITEL: No prosím. TĚLOCVIKÁŘ: Mám návrh. Bylo by velmi prospěšné, kdyby se učitelé mohli rozeznávat i v mimoškolním životě a byli i tu zavázáni k důstojnému chování. Mám návrh, abychom měli jednotnou čepici. ŘEDITEL: Učitel kreslení! UČITEL KRESLENÍ: Zde! ŘEDITEL: Připravíte na příště návrh čepice. UČITEL KRESLENÍ: Prosím, dovolil jsem si... (vystupuje horlivě z řady maje v rukou velkou roli papíru ) ŘEDITEL: Jak to stojíte! UČITEL KRESLENÍ (vzpřimuje se do pozoru, po- kraiuje): ...dovolil jsem si již návrh navrhnout. ŘED.ITEL (bez valného zájmu): Ukažte. UČITEL KRESLENÍ (rozbaluje roli papíru): Základem mého návrhu je prosím vojenská Čepice se šikem. Šiltcm má být naznačeno, že i učitelé jsou jedna velká armáda... ŘEDITEL (bez -valného zájmu): Znamenití. UČITEL KRESLENÍ: Na šiltu bude kovový Štítek, na nímž bude veliké Ú a veliké ČÉ. ŠKOLNICE (před chvíli se objevila na scéně a po-\ zoruje s despektem učitele): Čepice, to jo, ale takhle \ zahradu vyplet, to ne! Už to říkám rokl / ŘEDITEL (íkolnici): No tak, paní školnice, nerušte! ŠKOLNICE: Samej plevel! A kdo to má dělat? i ŘEDITEL (k učiteli kreslení): Pokračujte. UČITEL KRESLENÍ: Veliké tí a veliké ČÉ. Tato písmena jsou, prosím, volena velice důvtipné. Mů-. íeme je chápat jednak jako zkratku slova učitel, '., jejnak však též jako imperativ: učl -ŘEDITEL: Vy jste velice důvtipný Člověk. (Přistoupí k nímu a kroutí mu přátelsky nosem) Zařadle sel (Učitel kreslení se zařadí a ředitel pokračuje se značná větším zájmem) A teď bude šacování. (Učitelé vzpazuji ruce a ředitel je jednoho po druhém Šacuje) Pořád se tu moc krade! Kdybyste uměli tak učit, jako umíte krást, z naší Školy by vycházeli sami Sokratové! (Ujedné hezké učitelky objevuje najednou kousek křídy) Ajejejl Evička nám rozkrádá majetek! Taková krásná žlutá křídal To bude jedna rána lískovkou přes zadek, že Evičko ř EVA: Nic jsem nevzala! Tu křídu jste mi podstrčili ŘEDITEL: Že by vál ředitel byl takový uličník? (K učitelům) Podstrčil jsem něco paní učitelce ř UČITELÉ: Ne! ŘEDITEL: Tak, Evičko, Čelem vzad. (Eva se otáčí čelem vzad) Sehnout! (Eva se sehne. Ředitel ji jemné vyzvedne sukni a plácne rukou přes zadek) Čelem vzad. A příště by to bylo už lískovkou. A na holou. Tak pozor! (Učitelům) Můžete jít. (Učitelé se chtějí rozprchnout) Hergot, co to je ? Copak jsme holubník? (Učitelé strnou) Tělocvikáři TĚLOCVIKÁŘ: Pozor! Vlevo v bok! Pochodem pochod! (Učitelé odcházejí) ŘEDITEL: Abych vás nenechal zpívat I 2. obraz ŘEDITEL (osami na scéně): To se ví, že nenechám. Jsem rád, že vás už neslyším. (Odchází loudavé a zastavuje se před tabuli s hesly; je upoután heslem KUPŘEDU) Kupředu... kde to je? Kupředu je všude. Kupředu — to je úplně prázdná abstrakce... Já mám taky rád abstrakce. (Nakresližlutou křídou, kterou vzal Evě, na prázdné místo na tabuli Šikmou čáru) Šikmá Čára. K ní zrcadlový protějšek. (Kresli druhou Šikmou čáru, ttiiíe vznikne tvar A) Jaká krásná a jednoduchá symetrie! Když tento útvar znovu zrcadlově zdvojíme, vznikne uzavřený tvar. (Kresli třetí Šikmou čárji) Už na nejstarší zdobené kosti z paleolitu, na té slavné kosti z Lau-gerie Basse objevuje se tento prazákladní orna-:ment. (Kreslí Čtvrtou Šikmou Čáru, takže na tabuli je ilutý kosočtverec) A už paleolitický člověk cítil, že v tomto útvaru je nejdůležitěji! střed. A ve chvíli, kdy ho označil (kresli doprostřed kosočtverce kolmou Čáru) přestává být tento tvar prázdnou abstrakcí a znamená náhle zcela konkrétní věc. Ale zároveň si ponechává i nadále takovou obecnost, že kromě této věci znamená i mnoho dalšího, například chuť na tuto věc. Ale tou studenou geometrickou strohosti označuje vzápětí i pošetilost té chuti a tedy i naši nechuť. A samozřejmě nevztahuje se pak už jen k oné věci samé, ale k ženě vůbec. A protože ženy jsou naším životem, vztahuje se tedy k celému našemu životu, znamená lidské bytí samo. Ale tou studenou geometrickou strohostí naznačuje hfted také i naše základní zklamání a znechucení z bytí a tedy celou podstatnou ošklivost bytf- .... f (Během ředitelova monologu se osvětluje pokoj předsedovy matky; takto vplý-vá do tohoto obrazu obraz následující. Je vidět předsedu a jeho matku) PŘEDSEDA: Maminko, maminko, tak mi porad. ŘEDITEL (pozoruje obrazec téměř nadšené): Jak obsažná, jak smysluplná abstrakceI (Odchází) m 3. obraz MATKA: Jo, synáčku, tady je každá rada drahá. PŘEDSEDA: Je fakt, že mám Růženku rád. To je fakt. MATKA: Bohužel. PŘEDSEDA: Ale taky je fakt, že jí vůbec nevěřím. MATKA: Taky ji není co vířit. PŘEDSEDA: Tak mám se ženit nebo ne? MATKA: Jo, tady je každá rada drahá. PŘEDSEDA: Ale já takhle nemůžu žít! Dostávám dopisy! Každý den dostávám dopisy! Člověk nemůže žít bez jistoty. To přece nemůže! MATKA: Dokud máš maminku, nemusíš se ničeho bát. A měl bys už jít pěkně spát. (Jeviště se za-tmívá) PŘEDSEDA: Já zůstanu u tebe. Já bych se dnes sám doma bál. 4. obraz Je ráno, £áci s aktovkami na zádech a v krátkých kalhotkách přicházejí do Školy a s nimi i učitelé. Všichni se zastavuj! a trnou před strašlivým obrazcem na tabuli. NĚJAKÝ UČITEL: No to je hrůza! JINÝ UČITEL: Někdo se sem musel v noci vlou- ' pat! STARÝ UČITEL (snaž! se svým tělem zakrýt obrazec, ale je příliš malý, zvedá ruce) : Ten obrazec je přece nutno rychle odstranit! Vždyť tu jsou dětil (Volá na Prušánkovou) Paní kolegyně! Vy jste větší! (Chce ji táhnout před obrazec) PRUŠÁNKOVÁ (se bráni): No dovolte! Na takové místo? STARÝ UČITEL: Je to v zájmu dltí! (Staví ji před tabuli a volá na jakéhosi záka) Chlapče! Houbu a hadr! ŠKOLNICE: Opovažte se to smazat! STARÝ UČITEL: Jsou tu díti, paní äkolnicel (Objev! se ředitel) Pane řediteli, viděl jste to již? ŘEDITEL (PruSánkové): Odstuptel (Velice překvapen) Ale! Co to vidím. To je přece.,. STARÝ UČITEL: Ano, pane řediteli, to je přece nutno ihned smazat I ŠKOLNICE: Když to smažete, jak můžete vyšetřit, kdo to namaloval ? UČITEL KRESLENÍ: Ano, to je pravda 1 ŘEDITEL (starému učiteli): Vidltel To vás nenapadlo? Obrazec musí být samozřejmí zachován kvůli vyšetření pravdy. ŠKOLNICE (útočí na starého učitele): Kdo rná napilno smazávat stopy, nemá asi cistě svčdontíl STARÝ UČITEL: No dovolte! Vy myslíte, že jál UČITEL KRESLENÍ (starému učiteli): Máme oči otevřený! ( Zazvoněni) ŘEDITEL: Vyučování začíná! Mara do učeben! (Učitelé se rozcházej i) ŠKOLNICE (řediteli); Ale, ale! Tady má zas někdo moc napilno s vyučováním. A todle se nechá jen tak? PRUŠANKOVA: Pane řediteli! Mela by se zřídit vyšetřovací komise! ŠKOLNICE: A mřlo by se zařídil, aby tohle nikdo nesmazali ŘEDITEL: Tělocvikář! TELOCVIKÁR: Zdel ŘEDITEL: Zařiďte, aby byla před obrazcem během celého vyučování stráž složená vždy ze dvou žáků vyššího ročníku. Stráže se budou střídat po hodině. Rozumel jste ? TĚLOCVIKÁŘ: Provedu! (Odbéjtne) ŘEDITEL: Jste spokojený? PRUŠANKOVA (exaltovaně); Anol Jste náä generáli Náš maršáli Náš generalisimus! Ještě vyšetřovací komisi! ■-—- TĚLOCVIKÁŘ (vede dva láky pochodovým bokem k obrazci): Levá, levá, levá. Zastavit stát. Čelem vzad. Pozor. (Řečni) Zde budete stát jako vojáci a střežit tento znak, aby se ho nikdo netkl. Ručíte mi za nčj hlavou. Rozuměli? ŽACI: Rozuměli! TĚLOCVIKÁŘ: Je devět hodin. Střídání po hodině. Rozuměli ? ŘEDITEL (telocvikári): Libíš se mi sokole. Ustanovujú tě předsedou vyšetřovací komise. Paní učitelka Prušánková bude Členkou. PRUŠANKOVA: Děkuji! ŠKOLNICE (s pohrdáním): Tihle tak něco vyšetří. ŘEDITEL: Školnice je druhou členkou komise. (Pokoj předsedovy matky se osvetlí. Je tam vidět matku a předsedu) PŘEDSEDA: Maminko, tak mi proboha poraď. ŘEDITEL: V kom isi mají ženy většinu. To je záruka, že se bude vyšetřovat s fanatismem patřičně nerozumným. (K obrazci přichází dupavým pochodem další dvojice. Stráže se hlučné vyměňuji) PŘEDSEDA: Poraď mi, co mám dělat. MATKA: Dala bych si na ni pozor. Mně se vůbec 1 nelíbí. ŘEDITEL: Zítra zahájite činnost. MATKA: Ono se nadarmo neříká: Která se moc strojí, nevalně pak kojí. ŘEDITEL: Bud u osobně kontrolovat vaši práci. PŘEDSEDA (zoufale): Ale maniinečko, když já ji miluji! 1'KUŠANKOVA (v exaltnci); Pro vás, panu řediteli, všechny tyhlcty (ukazuje na obrazec) na celém světě zničím, smažu, utřu, podupuI ŠKOLNICE (napodobuje Prušániovou): Utřu, podupe .. (ľ pokoji předsedovy matky svi/nl telefon) (Stráže před obrazcem se opět hlučně vyměňuji) ŠKOLNICE (pokračuje): Nechtěla byste se raděj vyřádit na zahradě ŕ Je tam plevele... MATKA (bere sluchátko); Tady je maminka pana předsedy. UČITEL KRESLENÍ (v telefonní budce někde stranou jeviště); Zpravodaj dvacet tři. 1Předseda bere od matky sluchátko) PŘEDSEDA: Předseda. UČITEL KRESLENÍ: Zpravodaj dvacet tři. Ve škole se objevila nesjušná kresba. PŘEDSEDA (bez zájmu): Cože? UČITEL KRESLENÍ: Kresba ženského pohlaví, prosím! PŘEDSEDA: Čeho? UČITEL KRESLENÍ: Ženského pohlaví! PŘEDSEDA (úpí): Ženského pohlaví! Ma niinko, maminko, ar mj^ji nepřipomínají, vždyť já to už ■E3 nemůžu vydržel. (Položísluchátko a dupavé střídání stráží před obrazcem opět nastává) TĚLOCVIKÁŘ: Řediteli, nezlob se, že popouštím srdci! Ale ten pohledl To nejsou žáci! To je vojsko! To jsou blaničtí rytíři! PŘEDSEDA (úpí): Vždyť já ji miluji! TĚLOCVIKÁŘ: Mní se chce zpívat,řediteli! (Zpívá la, la la...) PŘEDSEDA (křičí): Já ji miluji! TĚLOCVIKÁŘ (zpívá): Zpívejte se mnou. / Všichni zpívají na la la la) PŘEDSEDA: Maminečko, co mám dělat? (Pláče) TĚLOCVIKÁŘ: Řediteli, nezlob se, že ti tykám, ale je dvanáct. Čas nám tak krásně letí. Jdi jim zavelet rozchod. Budou na to pamatovat cely život. MATKA: Pojď se vyplakat, synáčku. (Pokoj matky se zvolna zatmlvá) ŘEDITEL (k žákům); Je konec vyučování, hoši. Děkuji vám. TĚLOCVIKÁŘ: Ředitel nemá rád velká slova, hoši, ale víte, co to znamená, když vám řekne, že vám děkuje. ŘEDITEL: Padla. Rozchod. Běžte k obědu, hoši. (Všichni hoši i Prušánková, tělocvikář, odcházejí, (j eventuelně zpívajíce) —J ŠKOLNICE (ředitelovi); Vy se mní docela líbíte. ŘEDITEL (smutně): Opravdu? ŠKOLNICE: Vyje aspoň umíte stisknout. Ale neza- / pomeríte taky na tu zahradu. (Odchází) 5.obraz ŘEDITEL (smutně): Tak já se jim opravdu líbím^. ( Pak se loudá sám ze školy a zase se zastavuje před labuti, na které je nakreslen obrazec. Vytahuje křídu a kreslí před obrazec rovnítko. Pak poodstupuje, zase přistupuje a před rovnítko dětským písmem píše slovo ŘEDITEL. Teprve pak si všimne, že po celou dobu kdosi ho pozoroval, je to učitelka Eva ŘEDITEL (přísně): Co tady děláte? EVA: Dívám se na vás. ŘEDITEL: Je dávno po vyučování. EVA: Opravovala jsem ve sborovně písemky. ŘEDITEL: Politováníhodná horli EVA: To včera jste maloval taky vy? ŘEDITEL: No jo. Ale ne aby$ic to na mne řekla. EVA: Prosfm vás. Jednak by mi nikdo ncvřřil a za druhé byste se mnou pěkně zatočil. ŘEDITEL: Co bych takyjnohl jiného dělat. EVA: A za tretiami vůbec nevadl, že se takhle ba- víte. ŘEDITEL: Ne? EVA: Bavilo vás způsobit tenhle rozruch, že? ŘEDITEL: Ani ne. Vůbec jsem nemyslel na to, co z toho bude. Prostě jsem si to nakreslil. EVA: Ale to je ještě lepšil Když dovedete napsat tohleto, to znamená, že máte ještě jinou tvář než tu, kterou známe. ŘEDITEL: Ano, to znamená, že mám dví tváře. EVA: Jak jste šťastný. Kdo si to dnes může dovolit ř ŘEDITEL: Já vím. EVA: Mít dvě tváře, to je víc než mít dvě gáže. To je víc než mít dvě auta. ŘEDITEL: Ano, to je luxus. EVA: Dnes už mají dávno všichni jen tu horší tvář. A vy jste si zachoval i tu lepší. ŘEDITEL: Děkuju vám. EVA: Ani nevím, která z těch tváří vám lépe sluší. Když jste maloval ten kosočtverec, musel jste být báječný. Jako kluk. ŘEDITEL (tolichuen): Ano? EVA: Ale když jste ten přísný, rigirózní... ŘEDITEL (napovídá): Nelidský... EVA: Nelidský... ŘEDITEL (napovídá): Sprostý... EVA: ...sprostý, ŘEDITEL (napovídá): Sadistický... EVA: ...sadistický ředitel, to jste taky báječný! ŘEDITEL: Ano? EVA: Anol ŘEDITEL: A víte proč? Protože i když jsem přísný, rigirózní, nelidský, sprostý a sadistický ředitel, přitom celé té Škole vůbec nerozumím! Já vám přísahám, že ňeználfTjediiulii) žáka jiuLm.ni. Nevím, kde kdo z vás učí a co učí. Já vůhec nevím, kolik iná naäe Škola tříd, nevím vůbec nic. Ale o to mi právě jde: nic nevědět — a přitom tvrdě vládnout. EVA: Ale to umí ledaskdo. ŘEDITEL: Jo, ale nevědomky. Kdežto já úmyslné. /■■Ne z nouze, ale pro svůj plezír. ľrotože nie neberu 7 a nechci brát vážně. (Zarazí se)"Ovšem - máte' L pravdu, toho se právě bojím, že nakonec třeba přece jen není velký rozdíl mezi mnou a mezi jinými. Na to jsem právě myslel, když jsem tam k tomu (ukáže hlavou smírem k namalovanému obrazci) připsal sebe. Já se totiž bojím, že ta moje původní, tedy dejme tomu la lepší tvář se mi už laky pomalu ztrácí pod tou druhou. Vám všem to může být přece docela jedno, jestli to myslím vážně nebo ne, když vás sekýruju a vyplácím rákoskou. Jaký je rozdíl mezi tím, jestli jsem rigirózní doopravdy a jestli jen naoko? Rozdílje jen v mé nc-vážnosti. Ale ta je tajnál Na tu není vidět! Je to1 tedy rozdíl nepostřehnutelný. Neviditelný. Ale je neviditelný rozdíl ještě vůbec rozdíl? EVA: Ale mně se zdá, že jsem ho viděla, ten rozdíl. Mní se vždycky zdálo, že to, co nám ze sebe ukazujete,'nejste vy celý. ŘEDITEL (radostné): Ano? (A hned s obavou) Ale není to zas moc poznal? EVA: Ale ne, nebojte se, ostatní to nepoznali, ale já jo, když jste mě vždycky vyplácel rukou přes zadek, tak jste přitom mluvil přísní, ale vyplácel jste mě něžně a když jste mi vždycky podstrčil křídu a říkal, že kradu, já jsem věděla, že je to legrace a jenom pro nás dva a už jsem se na 10 pokaždé těšila. ŘEDITEL (nadícné): Vy jste to poznala? EVA: Poznala. ŘEDITEL: My jsme si rozumeli? EVA: Ano. ŘEDITEL: Děkuju vám. To je totiž můj strach. Když mé budou všichni vidět jako jednoho ze svých, nebudu nakonec opravdu jeden z nich? O koho se bude opírat moje jinakost? Cí oči mi ji potvrdí ? EVA: Moje, * 'ŘEDITEL (s u iki nou odvahou): Já. A tm, já. PŘEDSEDA: No počkat. Zádně žertv. ŘEDITEL: Opravdu já. PŘEDSEDA: Ale v tom nápisu se přece říká, že vy jste... ŘEDITEL (hrdě): Ano. PŘEDSEDA: A to jste psal vy sám o sobě ? ŘEDITEL: Ano. PŘEDSEDA: A proč? ŘEDITEL: Protože jsem si tu opravdu myslel. PŘEDSEDA: Poslyš tcř na hlouposti nemám čas. Tohle si vymýšlejte jinde. Vy chcete prostě zachránit toho kluka, co? ŘEDITEL: Ano. Chci ho zachránil, protože jc nevinný. PŘEDSEDA: S tím přestaňte. Ten kluk to udělal. To vědí všichni a vy také. ŘEDITEL (po chvilce váháni); Tak pane předsedo, řeknu to teda úplně otevření. PŘEDSEDA: To je správné! Otevřeně! ŘEDITEL: Oplně upřímně 1 PŘEDSEDA: No! Upřímně! ŘEDITEL: Ten kluk to samozřejmě napsal. Ale já osobně nechci, aby byl potrestán. PŘEDSEDA:A proč r ŘEDITEL (vymýšlí si); Mám určité vztahy k jeho rodině. PŘEDSEDA: Příbuzný... ŘEDITEL: Ne. PŘEDSEDA: Tak jaké vztahy ř ŘEDITEL: Znáte mne, pane předsedo, víte o mně přece všechno... PŘEDSEDA: Tak ven s tím! ŘEDITEL: Řeknu vám to úplně otevřeně. PŘEDSEDA (povzbuzuji): No! Otevřeně! ŘEDITEL: Měl jsem něco s jeho matkou. PŘEDSEDA: S matkou žáka? Ředitel? A byla vdaná ? ŘEDITEL: Ano. PŘEDSEDA: A to jí nevadilo, že je vdaná? To jí vůbec nevadilo ? ŘEDITEL: Ne. PŘEDSEDA: Čemu má člověk pak věřit?! ŘEDITEL: Ničemu. PŘEDSEDA: To neříkejte. To bychom nebyli kamarádi... A on — vůbec nic netušil? ŘEDITEL: Kdo? PŘEDSEDA: Manžel. ŘEDITEL: Netušil nic. PŘEDSEDA: No vidíte! Vždycky se to utají a člo-__věk neví vůbec nic, nemá nejmenäí tušení, je úplný vůl. A právě proto mu musíme uřezat uši! ŘEDITEL: Když mu uřežeme uši, matka ho bude chtít pomstít a roznese po celém městě, že jsem s ní něco měl. PŘEDSEDA: Dobře vám tak. ŘEDITEL: Nejde o mě. Rozmaže se to. Hanba padne na celou školu. Na celé město. Nakonec i na vás. PŘEDSEDA (v hněvu): Ředitel s matkou žáka! Míl bych vás okamžitě vyhoditl Víte, co jste? ŘEDITEL (pokorné): Děvkař. (Pat) Prosím vás, ušetřete, ho. Je v sázce fest celého města. PŘEDSEDA (po chvilce přemýšleni): Svá usnesení nemohu odvolávat. Trest uřezání uší platí. Byl usnesen, byl odhlasován. Ale podívejte se. Já jsem po-vířen mrskáním, vás po víříme řezáním. No a soukromě váni řfkám, že nebudeme kontrolovat, jak jste řezal a jestli jste řezal. Víc pro vás udělal nemohu. ŘEDITEL: Pane předsedo, jsem vám zavázán... 5. obraz Přichází vyšetřovací tomise a vede s sebou Evu, Ředitel (Evě): Co ty m děláš? TĚLOCVIKÁŘ: To je třídní učitelka sedmé cé, odkud je náš provinilec. předseda (rozrušen) .-Já vím,jávšechnovím,vím, vím už od rána. ŘEDITEL: Já idiot! PŘEDSEDA (tělocvikářovi); Čtěte! TĚLOCVIKÁŘ (Čte z papíru): Přítomný žák zneuctil mravy a urazil čest pana ředitele. Komise rozhodla potrestat ho uřezáním obou uší. Jeho učitelku nařizuje pak vyplatit deseti ranami lískovkou na holou zadnici. Pro zvýšení vážnoti potrestá učitelku sám předseda. PŘEDSEDA: A žáka potrestá sám ředitel. (Řediteli podává nožík) Tu máte nožík. A podejte mi prut. (Ředitel váhá) No tak 1 (Ředitel pomalu předává předsedovi prut) TĚLOCVIKÁŘ: Pane předsedo, pane řediteli, trestejte! (Předsedaodvádi Evu na vyvýšené místo, které múze být také zakryté, takže mrskaci akt může být nevidén anebo viděn jen v siluetě podle libosti režiséra ) 6. obraz ŘEDITEL (křičí ve velkém vzteku na žáka): Ty idiote! ty Sokrate! Tohle, jsi spískal ty! předseda (na místě trestáni).- Vyhrňte si prosím sukni! . . ŘEDITEL: Tohle já mám slyšet? Tohleto já mám poslouchat? (Kope žáka do zadku, pak běží ke gongu a I luče na něj) Nástup! PŘEDSEDA: Teď stáhneme kalhotky... ŘEDITEL: Nástup všech učitelů! (Učitelése sbíhají a ozývá se první zaúpěni Evy. Její úpěni se bude v libovolných intervalech ozývat po celý tento obraz a bude přivádět ředitele do čím dál zuřivějšího stavu) Hergot, rychle nástup! (Tělocvikářovi) Kde seš, ty ripstole! TĚLOCVIKÁŘ: V zástup za mnou zařadit! ŘEDITEL: Vy ksindle učiteUkál Vy křídy Y Uiazuje na žáka) Tohleto vychováváte I Á zahrada je plná plevele! Když neumíte učit, budete plejtl ŠKOLNICE: No koneční! ŘEDITEL: Čelem vzadl 2ohnoutl Plejt! ■ U91 TĚLOCVIKÁŘ: Čelem vzati! Zohnout! (Řada učitelů se obrátila čelem vzad a vystrčila do MedištS zadky) ' . ŘEDITEL (tělocvikářovi).- Ty taky. (Tělocvikářse zahýbá. Školnice zatim přistupuje k tabuli a chce smýt houbou kosočtverec s hápisem. Ředitel si toho všimne) Necháš tol ŠKOLNICE: Zločinci jsou dopadeni I ŘEDITEL: Já ti dám! Jediné pravdivé heslu mezi všemi těmi blbostmi! Zohnout a plejt! ŠKOLNICE: Já?l ŘEDITEL:Tyl Zohnout! Plejtl (Školnice se zařazuje i učitelům a vystrkuje obrovitý zadek do publika) Jenom takhle vás všechny snesu. Když na mne neklapají vaše huby. A nemrkají vaše oči. A nevidím vaše hlavy, ve kterých máte místo mozku ohryzek z hrušky. (Jednomu učiteli) Budeš plejt pořádné! (Kope ho do zadku. Pak se obrací k žákovi a bere ho za ruku) Vidlí je, ty Herakleite? Kvůli tímhle-tčms lhal! (Ukazuje na tělocvikářův zadek) A to-muhles včřil, že ti zachrání uši. (Kope do tělocvikáře. Žákovi) Kopni si taky. (Žák se zdráhá. Ředitel iřiČÍ) Kopnout I (Žák kope tělocvikáře do zadku) Tohle kolovadlo si myslíš, že tě uchrání trestu ř Znovu! Kopnout! (Žák nesměle kope) Pořádně! (Žák kope) Znovu! (Žák kope) Abys viděl, na jakém písku jsi stavěl svůj hrad, ty Empedoklc! (Náhle jiným, mírným, ale zlým tónem) Ale nic si z toho nedělej. No bože, uši. Kdybys je viděl. Hrozně ti odstávají, jako by už samy chtěly pryč z tvé hlavy. Nic si z toho nedělej. Vypadají na tobě jako ucha na hrnci. Když jdeš, nabírají vzduch a brzdí tě v chůzi. A chytají ze vzduchu spoustu slov a všechna ta slova padají do tvé hlavičky a hlavička je pak strašně těžká na tvém křehoučkém tělíčku. Ani nevíš, jak ti bude krásně bez uší, ty malej Anaxagóro. (Zařve) Kleknout! (Žák si Heká před ředitele a ten mu dvěma mocnými pohyby řeže uši. Žák příšerně zakřičí) .... 7. o b raz Eva -vychází a místa trestání na scénu. Jde těžce. Za ni jde předseda s rákoskou. Předseda má nejistý krok jako ho mívají muži po velké erotické únavě. Jde podél učitelských zadků k řediteli « předává mu rákosiu. PŘEDSEDA: Děkuji ti. Nezažil jsem nikdy nic krásnějšího. (Odchází. Ředitel běží k Evě. Kleká před ni na kolena. Objimá ji nohy, ale když se dotkne jejího zadku, Eva zaúpí) EVÁ: Miláčku, pomsti mě! ŘEDITEL: Ano, ano... tohle máš zatím jako zálohu... EVA: Co Je to? ŘEDITEL: Uši. (Eva vidí uřezané uši a padá v mdlobách do ředitelovy náruče) II. JEDNÁNÍ 1. ČÁST (Prostor školy — pokoj ředitele) 1. obraz Situace jako na začátku prvního jednání; učitelé jsou seřazeni i závěrečnému aktu dne. TĚLOCVIKÁŘ: Pozor! (Učitelé se napřímí) ŘEDITEL (netečně).- Zdar! UČITELÉ: Zdar. UČITEL KRESLENÍ: Prosím mám návrh! ŘEDITEL: Jo? Škoda, že mí nezajímá. Rozchod a běžte domů. PRUŠÁNKOVÁ: A co šacování? ŘEDITEL: Co je vám po tom! Řekl jsem rozchod! (Učitelé stojí v pozoru na miste a ani se nehnou) ŘEDITEL: Tak rozchod! Rozuměli jste? JEDEN Z UČITELŮ: My chceme šacování! ŘEDITEL: Ani mne nenapadne. PRUŠÁNKOVÁ: Pane řcditelil Už mísíc jste nepoužil rákoskyl TĚLOCVIKÁŘ: Chodíme ze školy jak z holubníku! JINÝ UČITEL: Krad emel JINÝ UČITEL: Zanedbáváte povinnou péči! ŘEDITEL: Běžte si stěžovat! EVA (v řadě učitelů): Miláčku, prosím tě vzpamatuj se! Kvůli mně! Nenič se! ŘEDITEL (unavení): Tak vzpažit! (Učitelé vzpažují. a ředitel je rezignovaně Šacuje; prošacuje také Prušánkovou) PRUŠÁNKOVÁ (když od ni odstoupí k dalšímu, hlasem protestu): Tak tohle je šacování?! ŘEDITEL: No, co jeř PRUŠÁNKOVÁ (vytahuje ze xáňadři velké pravítko): Ukradla jsem lineáll Vůbec jste na to nepřišel! ŘEDITEL: Tak ho vraťte! EVA: Prosím tě, neškoď si takhle! Tak ji přetáhni! ŘEDITEL (Prušdniové): Tak se zohni! (Prušdnko-vá se otočí čelem vzad a horlivě se zohne. Ředitel ji přetáhne lískovkou) Kdybych vás bil jak řešeta, je tp stejní marné. Vaše chuť nechat se tlouct je tisíckrát větší než moje chuť tlouct. Prohrál jsem, dámy a pánové, nezasloužím si být ředitelem... (Chce zlomit rákosiu o kolena) EVA: Proboha, co to děláš I (Běží k řediteli a zachraňuje rdkosku) ŘEDITEL (tělocvikářovi); Velte odchod a zpívat. TĚLOCVIKÁŘ: Pozor! Vlevo v hok! Zpíval. (Učitelé ocházeji a zpívají) 2. obraz Eva odejde z rady učitelů a osami na scéně s ředitelem. EVA: Miláčku, takhle nesmíš. Takhle sám sebe zničíš. ŘEDITEL: Nemůžu už dál. EVA: Míl jsi strach, aby sis zachoval obč tváře, vzpomínáš ř ŘEDITEL: Vzpomínám. EVA: Bál ses, aby ti nezůstala jen la druhá, ta horší tvář. Stalo se něco mnohem strašnějšího. Máš teď jenom tu lepší tvář. Zničíš se. Všichni to viděli. ŘEDITEL: Chtěl bych si tě vzít, Evičko. EVA: Já tebe taky. ŘEDITEL: Ale nemůžu. Stydím se před tebou. Vidím toho skrčka, jak — EVA: Neber si to lak. ŘEDITEL: Ty si to bereš taky. Jestli se něco jmenuje potupa tak to, když skrček bije krásnou ženu. (Dodá) A ještě k tomu moji, EVA: Mlč. ŘEDITEL: A on si mě dnes k sobě pozval. On si mne k sobě pozvali Ale já nepůjdu! EVA: MiláčkuI Musíí. ŘEDITEL: Nemůžu. Nemám už ivář, kterou bych mu mohl ukázat. EVA: Musíš si ji zas najít. Pod ní ho můžeš o to víc nenávidět. ŘEDITEL: Kdybys věděla, jaká je to námaha nosit pořád dva ksichty. EVA: Je to tvůj křiž. Musíš ho nést. ŘEDITEL: Mít jen jednu tvář, Evičko, to je jako mít celý život dovolenou. EVA: Mluvíš jako zbabělec. Chceš si mne přece vzít! Tak se vzpamatuj! (Oba odcházejí nebo se ztrácejí v zatmění) 3.obraz V druhé části jeviltě je naznačen pokoj předsedův. Možná, že už v průběhu předchozí scény tam stála před zrcadlem Růžena a sebezálibní se česala. Ted se u ní objevuje předseda. . PŘEDSEDA: Umiä se jenom strojit, Růženko. RŮŽENA: Pro tebe, broučku, abych se ti líbila. PREDSEDA (nedůvěřiví): Opravdu jenom pro mne? RUŽENA: A pro koho jiného? PŘEDSEDA: Však kdybych nebyl předseda, kdybych byl třeba jenom nijaký učitel, to by ses ke mně hned chovala jinak, co? RŮŽENA: Měla bych tě ještě raději. PŘEDSEDA: Um... RŮŽENA: Je mně tak jedno, jestli jsi předseda nebo nejsi... PŘEDSEDA: Možná si myslíš, má už Icta, bude velkorysý. To se ti na mně možná líbí, co? Ale já li chci něco oznámit. Já vůbec nejsem velkorysý! Já bych nesnesl žádné tvé přítelíčky! RŮŽENA (radostně); Opravdul PŘEDSEDA: Nesnesl. RŮŽENA: Tak ty mne máž opravdu rád! PŘEDSEDA: Nesnesl. RŮŽENA (nemůže z něho spustit šťastný zrak) ; Máš zbytečné starosti. Nikdo mne nevzrušuje než ty. PŘEDSEDA: Noř RŮŽENA: Ne. PŘEDSEDA: A in kdybys tak byla na pár dnů v jiném městě. Nemusela by ses bát, že tě tam někdo zná. Večeřela bys v hotelu a přisedl by si k tobě mladý krásný muž. RŮŽENA: NÔ ar PŘEDSEDA: Objednal hy dvě deci vína. Oběma. RŮŽENA: No a? PŘEDSEDA: T ruchu byste se přimázli. RŮŽENA: A dál? PŘEDSEDA: Bydleli byste ve stejném hotelu. Na stejné chodbě. Šli byste po večeři nahoru. Ty do svého pokoje. A on do svého. RŮŽENA: Samozřejmě. PŘEDSEDA: A ty bys byla v místnosti a chtěla bys už spát a začala by ses svlékat. RŮŽENA: No ar PŘEDSEDA: A byla bys už docela nahá v místnosti a věděla bys najednou, že ve dveřích u klíčové dírky je zvednutá záklopka. A slyšela bys z druhé strany dveří vrzat parkety, jako když někdo dřepí a dívá se. Co bys dělala ř RŮŽENA (pohoršené).- Ty máš nápadyI PŘEDSEDA: Nezamlouvej to! Ttihř by dělalo dobře, že se na tebe díval RŮŽENA (v rozhořčeni): Ty jsi lak nízkýI PŘEDSEDA (okamžitě polekán): Rtižcneěko, odpusť, odpusť! RŮŽENA: Tak sprostýI PŘEDSEDA: Ale přísahej mi tedy, že bys ji šla spustit! RŮŽENA: Jak se můžeš vůbec ptát! PŘEDSEDA: Dobrá. Chci ti věřit. Ale představ si, že bys jela na lodi. (Růžena se tvář! uraženě) Prosím tě, představ si to ještě! RŮŽENA: No tak dobře. Predstavujú. PŘEDSEDA: A loď by ztroskotala. Zachránila by ses jenom ty a jeden krásný mladý muž na pustém ostrově. A to mi chceš taky namluvil, že bys mi byla věrná? RŮŽENA (přísně): Neuměla bych ti být nevěrná. PŘEDSEDA: Lhářko, lhářko! Ťcďjsem tě chytil! RŮŽENA (pevně); Nebyla bych ti nevěrná. PŘEDSEDA: Na pustím ostrově? RŮŽENA (se strašným opovržením); Na ostrově? Nikde v křoví? PŘEDSEDA: Přísahej! RŮŽENA: Přísahám. PŘEDSEDA: Vždycky mě umluvíš. (Růžena je mezitím už učesána, připravena k odchodu) Počkej, málem bych zapomněl. Zíira do toho divadla nejdu. Musím večer k mamince. RŮŽENA: Nevadí. Nepůjdu taky. PŘEDSEDA: Ne, ne, chci, abys šla. RŮŽENA: Bez tebe? PŘEDSEDA: Místo mne. Musíš mi podrobně referovat, jaké to představení je. Dostal jsem už mnoho telefonů. Občané jsou znepokojeni. RŮŽENA: A jaké je to představeni? PŘEDSEDA: Neslušné, nezáživné, nekrofilnl a (nemůže si vzpomenout) nemožué. Musíš tam jítl RŮŽENA: Tvoje přání, broučkul (Libá ho ,i odchází) PŘEDSEDA (divá se dlouze za ní): Broučku, broučku... VSeehno na světě vím. Ale jestli jsem opravdu brouček nebo nejsem brouček — to nevím. 4. obraz Mezitím k předsedovi zezadu přistupuje ředitel. ŘEDITEL: Pozval jste si nič, předsedo. PŘEDSEDA: Ale příteli, přece st tykáme! Vždyť my jsme už spolu přece něco zažiii! (Plácne ho po rameni) Doufám, le s matkou toho žáka jsi to už skončil. No nic, jako by to nebylo. Ve Škole je teď všechno v pořádku? ŘEDITEL: Ale jo. PŘEDSEDA: To jsem rád, to jsem rád. Tedy -mezi námi, dostávám telefony, prý jsi nějak polevil, abys rozuměl já nedám na väechno, co se povídá, ale chci, abys věděl, co se povídá. ŘEDITEL: Nezapírám, předsedo, že mi někdy leze všechno krkem. PŘEDSEDA: Co mi budeš povídat. ŘEDITEL: Nezapírám, že bych nejraděj kopl do celé školy i do celého tvého města! PŘEDSEDA: Nikdo ti nerozumí tak jako já. ŘEDITEL: Nenávidím to všechno tady! PŘEDSEDA: Výborně! ŘEDITEL: Pliju na to! PŘEDSEDA: Nezklamal jsem sel Víš, já dostávám spoustu informaci. Ale mohu jim vůbec věřit? Někdy si říkáni, neříkají mně oni jenom to, co já chci slyšet? A na tobě já si vážím, že ly se mnou jednáš vždycky otevřené, že dovedeš zastávat svůj názor i proti mně a dovedeš na sebe říct i nepříjemné věci, s tou matkou žáka, vždyť za tos mohl letět ze školy, já vím,.že jsi lump, ale já si vážím, žes byl upřímný, já si toho vážím... Znáš ty nějakou Růženu Kokoškovou ? ŘEDITEL: Nikdy jsem neslyšel. PŘEDSEDA (ukazuje mu fotografii).- Vidéls ji někdy? ŘEDITEL (prohlíží fotografii): Ne. Bohužel. PŘEDSEDA: Naopak, to je dohře. To je moje snou-" benka. ŘEDITEL: Gratulujú. PŘEDSEDA: Rád bych si ji vzal, ale chápeš, chci mít jistotu, koho si beru. ŘEDITEL: Chápu. PŘEDSEDA: Nesmíš mí mít za naivku. Vím o ní samozřejmě hodní. Mám o ní v kartotéce celý jeden šuplík. (Probírá se kartotékou a ukazuje ji ředitelovi) Tohle jsou její dopisy... tady r.ůzné její vzkazy, to není zajímavé. Ale tady! Našel jsem ji smotanou do kuličky v její kapse. To je účtenka ■i restaurace. Jedenadevadesát korun čtyřicet halířů. To je paleta, co? Se mnou to nebylo. Nebo tadyhle účet za telefon. Třiadvacátěho minulého měsíce míla usni minut meziměstský rozhovor s tímhle číslem. Je to číslo tamní polikliniky. ŘEDITEL: A s kým to mluvila? PŘEDSEDA: Vůbec nevím! Ale nej horši je ovšem těchhletěeh jzj dopisů. Všechny jsou anonymní a ve všech mi o ní píšou, že je mi nevěrná. ŘEDITEL: Víš, "předšed o, ona ti moc zahýbat nebude. Ty jsi velké zvíře, s tebou si to přece nerozhází. Tak hloupá není, aby nevěděla, Že ji sleduješ. Di si bacha. PŘEDSEDA: Ted jsi to řekl! Dá si bacha! Jenomže já nejsem primitiv! Mně nakonec tolik nezáleží na tom, co dělá, nebo nedělá. ŘEDITEL: Tak na čem ti záleží? PŘEDSEDA: Na pravdě. (Zamyslí se) Víš, to, co mi lidé do očí říkají a co přede mnou dělají, to není pravda. To už jsem poznal dávno. To je povrch, to je přetvářka. Pravda je hlouběji. Říkal jsem si, že ji najdu, když se dovím, jak lidé mluví a jednají, když jsou v soukromí, doma, když jsou ode mne daleko. Ale lidé jsou pokrytci. Zvykli si, že je sledujem a jednají podle toho všude. Pravda je ještě hlouběji, kamaráde! A proto mne nezajímá, co Růžena říká, mě zajímá, co je v ní, co mysli, co cítí, mne nezajímá, co dělá, ale co by udělala, kdyby to mohla udělat!... A teprve tam je pravda! ŘEDITEL: Ano. Pravda je ukryla tak hluboko, že je úplně neškodná a nemusí nám na ní vůbec záležet. PŘEDSEDA: Tak nemluv! Tak nesmíš nikdy mlu-: viti To bys nebyl můj kamarád! ŘEDITEL: Tak já mlčím. PŘEDSEDA: Bez pravdy se nedá žít. Jen se podívej na mě. Mám moc, úctu, slávu, ale štěstí nemám. Protože člověk nemůže být šťasten, když nenašel pravdu. Co myslíš, kamaráde, najdu ji? ŘEDITEL: Koho? , PŘEDSEDA: Pravdu! ŘEDITEL: Ne. PŘEDSEDA: Tak nemluv! Řekl jsem ti, že to bys ne.byl můj kamarád. Najdu ji. Jde jen o to, jak ji hledat. Metodu, kamaráde, metoduI Přemýšlel jsem o tom dlouho. A proto jsem tě zavolal. Já tu metodu mám. Mám plán. (Volný prostor; 2. ČÁST divadlo,"" ulice ■ matky) 1.obraz pokoj předsedovy Je tma, která se náhle rozsvítí. Proti nám jsou tři divadelní křesla. Na prostředním sedí Růžena, vedle ní ředitel, třetí křeslo je prázdné. ŘEDITEL: Nezlobte se, že vás oslovujú, milostivá. Ale díval jsem se po celé první jednání(na vás, takže jsem vůbec neviděl, co se děje na jevišti, t Mohla byste mi laskaví říci, jaká ta hra je ? •RŮŽENA: Proč ne. Je neslušná, nezáživná, nekro- filní a (nemůže si vzpomenout) ještí jakási. ' ŘEDITEL: A líbí se vám. RŮŽENA: Je báječná. •* ŘEDITEL: To jsem opravdu rád. Jsem v tomto místě teprve několik hodin a hned se ocitám na tak znamenitém představeni. RŮŽENA: Teprve několik hodin. Vy jste odjinud? A jste tu poprvé? ŘEDITEL: Poprvé a naposledy. Zůstanu tu asi tři dny a odjedu. RŮŽENA: Tři dny. (Povzdech) A já celý život. ŘEDITEL: Ta židle vedle vás zůstane prázdná? RŮŽENA: Ano. ŘEDITEL: Mohl bych se na ni posadit? Chtěl bych vds během druhého jednání vidět zase z druhé strany. RŮŽENA: Prosím... (Ředitel si přesedává) Však už to začíná. (Nad třemi židlemi se zatmí, v druhé části jevišti se osvětli pokoj předsedovy matky) 2. obraz PŘEDSEDA: Co když to špatné dopadne. On mél, maminko, čtyřista žen. MATKA: Když to dopadne špatné, dopadne to dobře. Mně se ta tvoje Růžena vůbec nelíbí. Nechci ji pomlouvat, ale ono se neříká nadarmo: ta, co se moc stpojí, nevalně pak kojí. . PŘEDSEDA: Já vím, maminko, ale když já to pu-' řád vidím. MATKA: Co vidíš? PŘEDSEDA: Růženu a ředitele. Co když se mu to podaří? MATKA: Eojím se, že ne. Na lidi se dnes nemůžeš spolehnout v ničem. Na všechno kašlou. PŘEDSEDA (nešťastni): On ne. Mám o něm v kartotéce celý Šuplík. Vím o něm moc. Ten udělá všechno, maminko. MATKA: Kéž by pánbůh dal. (Pokoj se zatmívá) ■ 3. obraz Rozsvěcuje se nad třemi židlemi. Razena je uprostřed a ředitel z druhé strany vedle ni. RŮŽENA: Jak se vám líbilo druhé jednání? ŘEDITEL: Jste krásná z obou stran. RŮŽENA: Nenudil jste se? ŘEDITEL: Ne. Z této strany jste zas úplní jiná. RŮŽENA: Opravdu? ŘEDITEL: Opravdu. Zatímco 2e strany, kterou jsem pozoroval během prvního jednání, se podobáte Venuši, z této strany mi připomínáte spíš Afrodite. »RŮŽENA: Vypadám opravdu z každé strany jinak ? ŘEDITEL: Úplně. RŮŽENA: Víte, žc máte pravdu ? Budete se smát, ale já jsem byla nedávno u lékaře a ten mi taky říkal, že jsem velice nepravidelná. On totiž prý žádný člověk není pravidelný. Prohlížel mne velice podrobně. Velice. A zjistil, představte si, že mám levé prso maličko menší než pravé, pravý boltec o něco delší než levý, zato levou půlku zadnice o něco téžši než pravou. Co byste tomu řekl? ŘEDITEL: Že všechny tyto malé disproporce jsou velice dráždivé a vytvářejí uvnitř vašeho těla napětí podobné elektrické energii, kterou právě teď cítím, jak přechází z vašeho těla na mé... (Nad židlemi se tmi, rozsvěcuje se pokoj matčin) 4. obraz PŘEDSEDA (plačtivé): Maminko, maminečko, já bych chtěl být zas malej. Já bych chtěl chodit do školy. Ne, já bych chtěl být ještě menší. Já bych si chtěl hrát uprostřed pokoje v té dřevěné ohrádce. Ne, já bych chtěl být zamotaný v peřince a počurat se do ní. Ne, já bych chtěl... (Pokoj se zatmi) 5. obraz J Růžena a ředitel jdou prostorem jeviště. "RŮŽENA: Jste opravdu velice milý člověk. Víte, že jsem si ani nevšimla, že mne doprovázíte domů ? ŘEDITEL: Nemohla jste si toho všimnout, protože je tu tma. RŮŽENA: Ach ano, to bude asi tím. ŘEDITEL: V téhle čtvrti nesvítí pouliční světla, ale to je dobře, ten člověk, co jde pořád za námi, nás aspoň špatně vidí. (Člověk s dlouhými vlasy, který jde za nimi, vleze opatrně do telefonní budky) Teď nás nevidí, vůbec. Rád bych vás políbil na to ucho, o němž váš lékař řekl, že je ihenší. RŮŽENA: Tohle... (Nastavuje levé ucho. Ředitel ji na ně libá. Oba se ztrácej! ve tmě) 6. obraz Je vidět pokoj předsedovy matky a stín muže v telefónni budce. HLAS MUŽE: Tady zpravodaj dvě stě dvacet jedna. MATKA (sluchátko u ucha): Tady maminka pana předsedy. (Podává sluchátko předsedovi) PŘEDSEDA (malátným hlasem): Tak mluv. HLAS: Je s ní ředitel a doprovází ji, prosím, z divadla. PŘEDSEDA: Ano. A dál? HLAS: Prosím, hlasitej, pane předsedo, já špatně slyším. PŘEDSEDA (řve): Ptal jsem se, co dál? HLAS: Dál, prosím, nic. PŘEDSEDA: Jak to, nic? Jak se k ni má? Drží ji za ruku ? Jdou těsně u sebe ? Zastavují se ? (Pauza) Tak sakra mluví HLAS: Já prosím, špatně slyším, kdybyste mluvil hlasitěji. PŘEDSEDA (řve): Ptal jsem se, co jinak dělají? HLAS: Ona je tady, prosím, dost tma, ony nesvítí prosím světla. PŘEDSEDA: Tak co si povídajíI HLAS: Já nevím, pane předsedo. Já totiž, prosím, špatně slyším. Já nemám uši. PŘEDSEDA: To jsi tyř HLAS: Ano, prosím. PŘEDSEDA (vztekle): Hergot, to je tak, když se smiluju nad nějakým ubožákem. Tebe jsme přece poslali pracovat mezi mládeži HLAS: Ano, prosím. Ale já dnes zaskakujú za číslo dvacet tři. PŘEDSEDA: A co je s Číslem dvacet tři? HLAS: Ono šlo, prosím, do kina. PŘEDSEDA: Do kina? Maminko, slyšíš? Všechno se rozpadá! Všechno je v rozkladu! Zpravodaj si jde do kina! Maminko, to je konec! (Pokoj se zatmívá) 7.obraz Je vidět opět ředitele s Růženkou RŮŽENA: Jste opravdu moc milý. Dáváte přednost kratšímu boltci, menšímu prsu a lehčí půlce zadnice. Jste něžný člověk! ŘEDITEL: Má krásná dámo, jsem něžný, protože se mocí mermo bráním, abych nebyl smyslný. Až dám přednost delšímu boltci, většímu prsu a těžší půlce zadnice, nevydržím to a budu entit, abyste mě vzala k soběl RŮŽENA: Broučku, nezlob se, ale u mne to opravdu nejde. ŘEDITEL: Tak to zařídím jinde. RŮŽENA: Jinde ano. Ale museli bychom být hrozně opatrní. ŘEDITEL: Bojíš se, k bv ic iickdo vidci; RŮŽENA: Hojí ŘEDITEL: Máš vážnou známost. RŮŽENA: Mám. ŘEDITEL: Významný muž. Terno. RŮŽENA: Jak to via? ŘEDITELt Protože nejsem cizinec. Jsem z tohoio města jako ty. RŮŽENA: Ty jsi odtud? ŘEDITEL: Odtud. RŮŽENA: A proč jsi mi M>al? ŘEDITEL: Abych tč oklamal. Abv ses mne nebála. RŮŽENA: On tě na mě poslal! ŘEDITEL: Koupil mi lístek vedle tebe a já jsem měl zkoušet tvoji věrnost. Což jsem vykonal. RŮŽENA: Prosím tč, nenič mne. ŘEDITEL: Bojíš se? RŮŽENA: Bojím. ŘEDITEL: Neboj. Ještě zítra ti předseda navrhni- svatbu. RŮŽENA: Můžu ti věřit? ŘEDITEL: Nikomu nemůžeš věřit víc než mně. Protože jsem tvůj fízl. Via jaké je to štěstí, mít ume za svého osobního fízla? Kdyby měli všichni takového řízla, jako jsem já, byl by na světě ráj. A takový ráj v malém ti přináším jako svůj dar. RŮŽENA: Jsi milý. Ale přesto sc tě bojím pozvat. Domovnice. Však víš. ŘEDITEL: Všechno vím. 0 kterém prsu, řekl lékař, že je menší? RŮŽENA: Už sis to mohl zapamatovat. (Ředitel se skláni k prsu, který mu Růžena nabízí a stmívá se nad nimi, zatímco 8. obraz pokoj předsedovy matky se rozsvěcuje) PŘEDSEDA (zdrceně).- Ono se mu to podaří. Když je tma, tak se takové víci daří. Proč hergot zas nesvítí světlal Tohle je pořádek! Já bych je tak chtěl tlouct, tlouct, tlouct! Ale ne, ne, to nevadí. Jestli se mu to podaří, aspoň budu mít jistotu. A potom ji ukážu něco, co nikdy neviděla. Ředitel sc s ní bude muset ještí jednou sejít. Půjčíme jim nějaký byl u já tulil budu schovanej ve skříni. A všechno budu slyšet. To její vzdychání, tu její kvičení. Vrzání postele. A vidět! (Napodobí mžouráni klíčovou dírkou) A žádnou dírku! Něco jiného! Až budou v nejlepším, tiše se otevřou dveře skříně a vystoupím z nich já. (Jako by mluvil k přistižené Růženě) Tik to je u tvoje věrnost! Že tč nikdo nevzruší než já! Styď sel Styď sel Ty děvkol Fuj! (Je na vrcholu rozčilení, bere do ruky vázu a v návalu vzteku ji prašti o zem. V tě chvíli se objevuje V pokoji ředitel, kterého zatím nevidí) MATKA: Hlupáku. (Dává předsedovi poliček) To byla váza od dědečka. ŘEDITEL: Přátelé tentokrát střepy znamenají štěstí. Předsedo, gratuluji! (Předseda, trochu vyvedený z míry, mu podává ruku) To není žena, to je skála I PŘEDSEDA (se rozzáří): Tak - nic? ŘEDITEL; Všechno marno. MATKA (nedůvěřivě): Jenom jestli jste se snažili ŘEDITEL: Přisahám. Nikdo na mém místě by nesvedl víc. MATKA: Nouonol Znám mužský. Každej si myslí, že by na jeho místí jiný nesvedl víc. ) PŘEDSEDA (napomíná): Maminko! Pan ředitel míl čtyři sta žen! MATKA: Kdo ví, jakejchl ŘEDITEL (má pod okem náplast): Podívej! PŘEDSEDA: Facka? Tak mluv, mluv, jak to bylol ŘEDITEL: Ze začátku to vypadalo docela slibně. Oslovil jsem ji v první přestávce a dala se se mnou do řeči. Iivla velice milá. PŘEDSEDÁ: Ale to by snad neměla k cizlmul ŘEDITEL; Ale předsedo, správná žena, zvlášť vysoko postavená žena, tvoje žena, musí být na lidi milá. PŘEDSEDA (nejisté): Myslíš? ŘEDITEL: Dokonce dovolila, abych ji doprovázel ■i divadla. PŘEDSEDA (nedůvěřivě): A 10 je taky správné? ŘEDITEL: Ovšemže. A při té příležitosti jsem na ni použil ty nejosvědčenější řeči, kterými dostanu každou jinou ženu během pěti minut a když jsem myslil, že mám vybráno, chytil jsem ji jemní za ruku... PŘEDSEDA (znepokojen): Ona ae nechalař ŘEDITEL: Vytrhla se mi a dala mi takovou ťacku že — PŘEDSEDA (prohlíží si náplast): Ta má ale sílul MATKA: Vy jste tak míl čtyři sta žen! ŘEDITEL: Já jsem se ovšem ještě zdaleka nevzdal. Věděl jsem, že pro tebe musím udělat všechno, abys měl naprostou jistotu. A proto jsem se před ní rozplakal. Plakal jsem a říkal: Proč? Proč? MATKA: NejvětŠÍ blbost, jakou jste mohl udělat. ŘEDITEL: Mýlíte se, paní maminko. Mílo to úspěch. Přišlo jí mne líto, míla slzy v očích a pohladila mne po tváři. PŘEDSEDA: Ale to snad zašla trochu dalekol ŘEDITEL: Předsedo, nechtěj, abych tč klamal, mám mluvit otevřeně nebo nc? PŘEDSEDA: Jistit Mluv otevřeněl , ŘEDITEL: Pohladila mne po tváři a řekla: Nezlobte se na mně, nechtěla jsem vám ublížit, ale nesnesu, aby se mne dotkl jiný muž než ten, kterého miluji. PŘEDSEDA (uspokojen a rozzářen): No tak vidíte, tak vidíte. Já jsem to čekal. Vídíl jsem, že to nemohlo jinak dopadnout. Ale chtčljsem mít úplnou jistotu. Nemysli si, vůbec mní na tom nějak tak hrozně moc nezáleželo. Zklame jedna, bude druhá. (Směje se) A byl jsem připraven i na tu druhou možnost. Skoro lituju, že se to nestalo. Víš, co bychom udělali ř Vypůjčili bychom byt, ty bys tam byl s ní a já bych by! ve skříni. A až byste byli v nejlepším, skříň by se otevřela a v ní bych stál já. A teď bych začal řádit. (Je v ráži a bere do ruky další vázu) Řediteli, ve mně je kus ďábla. MATKA: Položíš tol ŘEDITEL: Předsedo, žádné řádění! To by se muselo udílat tak. Ťy bys byl ve skříni a když my bychom byli v nejlepším, tak bys vyšel a pěkně zdvořile bys nás pozdravil. Dobrý den. A já bych ti odpověděl: Jé, předsedo, co tady děláš? A ty bys řekl: Ale jen se nerušte, přišel jsem st přečíst noviny. A ona by křičela: Ježíši Kristel Já zemřu studemI A ty bys řekl: ale kdepak bys umřela, a sedl by sis a rozevřel noviny. (Jako by Četl) Jé, poslouchejte, taková zajímavá zpráva! PŘEDSEDA (úplně vzrušen, poskakuje): Ano, ano, to je ono t ŘEDITEL: Tak tu čtu, že žně na Podloubccku jsou V pliém proudu. PŘEDSEDA (napodobuje Mženu): Ježíši Kriste! Já zemřu studem! ŘEDITEL (jako by čeíl): Zato žně na Hlušecku dosud nezačaly. PŘEDSEDA: Zato žně na Hlušecku dosud nezačaly! Chachál Řediteli, ve mně je kus ďábla, až se chvílemi bojím sám sebci MATKA: VidíS, hlupáku, takhle se to dělá a ne rozbíjet vázy! Vy máte přece jenom asi nějaké zkušenosti. ŘEDITEL: To víte. Jak bych se těch čtyř set žen zbavil? Tohle byla báječná metoda přcdávky a kamarádi se vždycky pěkně pobavili. (Smutně) Ale kde jsou ti kamarádi. Kde je jim konec. Josef, Otánek, Tonda, Vojtěch... MATKA: Vojtěch?! Počkejte! Vy jste znal Vojtěcha? ŘEDITEL: Ano. Byl to velký dřvkař. A velký voa-jér. MATKA: Ach bože, vy jste ho znal... ŘEDITEL: Nosil u sebe ustavičně celou sadu vrtáku a nebozezů, aby byl vždy a všude připraven. PŘEDSEDA (blazeované): Sadu nebozezů. Na tom nic není. * ŘEDITEL (předsedovi): Při vší úctě: Nebyl bys mu hoden ani podat vrták. MATKA: Ale jestlipak vlte, řediteli, že když se navrtá taková dírka do stěny kabiny nebo do dveří, musí se moc dobře maskovat! Když máte oko těsně u dírky, z druhé strany vypadá dírka tmavě. Když dáte oko pryč, dírka je světlá. Když během dívání od dírky rastu poodstupujete, mohou si ti uvnitř všimnout, že je dírka chvíli tmavá, chvíli světlá a všechno pak praskne. A to je hrozně hloupé! ŘEDITEL: Ano, paní matko, ale to jenom v toni případě, že máte pozorovatelnu v pokoji, v iiěuiž je světlo. Když sedíte v nějaké tmavé prostoře, je navrtaná dírka stále stejně tmavá. PŘEDSEDA (znalecky): Třeba ve skříni. ŘEDITEL: Správně. Anebo v bedně na lůžkoviii). Vlé jednou Vojtěch skonal na mrtvici. Tahali jsme ho pak z ní ven a on míl v ruce stisknutý nebozízek. Chtěli jsme mu otevřít dlaň, ale nešlo to. Zů- stal už v rakvi s tím nebozízkem v ruce. Ach jo, paní matko, umíráme a stárneme. A tak co mi zbývá. Budu se ženit. PŘEDSEDA: Ty taky? No to je báječnýI Tak to se Ženíme oba! Uděláme dvojitou svatbu 1 Neboj se. O nic se nestarej. Všechno obstarám. Pozítří máme dvojsvatbul A jako svatební dar ti udělám všechno, řekni, co chceš, řekni! Lepší místo? (Ředitel vrtl hlavou) Někoho oddělat? (Ředitel mávne rukou) No tak si řeknil ŘEDITEL (přemysli): Něco bych přece jenom chtěl. Ta tvoje snoubenka mi totiž pořádně pocuchala sebevědomí. (Předseda se směje) Potřeboval bych si ho postavit na nohy. Ale kde si ho mám na ně stavět? Moje snoubenka totiž bydlí u mne. Ty býváš často u maminky. Nemohl bys mi půjčit byt ? PŘEDSEDA (nechápe): Byt? Kvůli sebevědomí? ŘEDITEL: Kvůli jedné dámě, s kterou se potrebujú sejít v úkrytu. To víš, musím pospíchat, než hudu ženatej. PŘEDSEDA (zaražen): A to potřebuješ můj byt? ŘEDITEL: Předsedo, to je jediné, co od tebe chci. PŘEDSEDA: Ach jo. No, máš ho mít. (Vytahuje z kapsy kliie a podává mu je. Pak ho něco napadá) A nemohl bys tnř tam nechat v bedně na lůžko-viny? , ŘEDITEL: Ne, předsedo. Tentokrát ne. 3. ČÁST (Volný prostor — pokoj matky — pokoj předsedy) 1. o b raz EVA: Ale miláčku, nevymlouvej se. Když se ti podařilo dostat od ní takový slib, tak ses na ni asi navezl docela s vervou. ŘEDITEL: Ale ano, hrát komedii mne pořád ještě trochu baví, ve slovech nemám zábrany, slova to jsou plky, vzduch, mliia, nic, já můžu klidně říkat, že ji miluji a předsedu že zbožňujú, slova už dávno přestala platit, ale těla, těla jsou příliš skutečná, těla, to už není komedie. EVA: Miláčku, musíš, musíš, já to chci. ŘEDITEL: Prosím tě,, ne. Když jsem tě poznal, měl jsem radost, že už jes tímhle jednou provždy konec. To je taková úleva zastavil konečné ten nekonečný běžící pás. Každá měla po dvou ňadrech. Spočítej si to. To bylo dohromady osm set ňader. Každá měla asi třicet zubů. Já jsem měl dvanáct tisíc ženských zubů. Já už nemůžu. EVA: Miláčku. Zítra budeme mít svatbu. Začneme úplně nový život a smíš už být jenom můj. Tohle dnes už je naposledy. Úplně naposledy. Když jsme to začali, musíme to dohrát do konce. ŘEDITEL: Vždyť jsme to dohráli do konce. Zjistil jsem, že je děvica a doporučil jsem mu ji. Bude ho zaručeně podvádět. To ti nestačí? EVA: Nestačí. Chci, abys ho ty sám zneuctil. ŘEDITEL: Ale podívej se. Vlastně jsem ho zneuctil. Vždyť ona už souhlasila se vším. To je přesně totéž, jako bych ji opravdu měl. Copak vy ženy potřebujete mít všechno uskutečněno až do těch posledních nechutných důsledků? EVA: Až do těch nechutných důsledků. Já se nespokojím se žádným symbolickým zneuctěním. Já chci skutečnou skutečnost. Bude mít s námi dohromady svatbul Jestli mu den před tím zneuctíš ženu, bude ta dvojsvatba naše vítězství, ale jestli ne, bude to jen další potupa. Všichni námi budou pohrdat, že s ním přátelíme. ŘEDITEL: Kdo všichni? Ti, co plejou zahradu? Ti^ co si nechají řezat uši ? Kvůli hiírTse mám takhle namáhat? A copak se to vůbec někdo doví, že se mu vyspím s nevěstou ? EVA: Ale já to budu vědět! Kvůli mně se budeš na-máhatl Já jsem tvoje zrcadlo! V mých očích je tvůj životl Já to budu vědět, žes ho potupil v té jeho blbé, tlusté, tupé ženě, že jsi se mu v ní vychechtal. A já se v ní budu chechtat s tebou a proto musíš jít. Musíš. ŘEDITEL: Kdybys věděla, co to je, když se člověku nějaká ženská hnusí... EVA: Jdil (Ředitel vratce odchází) 2. obraz EVA (sama): Moje lásko, moje lásko, já vím, jak se ti nechce, je mi tě líto, ale ty musíš jít, protože já ho nenávidím a to, co s ni jdeš dělat, loje odplata, odplata za tebe i za mne, já bych nemohla žít bez té odplaty, to je víc než odplata, to je naše hrdost, naäe očiäiční, věci na tomto svítě mají tak vratký smysl, stačí fouknout a změní se ve svůj opak, ta neřest, co ted prožíváš, to není nevíra, to je trestání, ty trestáš za mě a trestáš se mnou, jsme spolu, právě ted jsme spolu, tecf v ní jsme spolu ne-rozlučníji než kdy jindy, miláčku, trestej ho, trestej, trestej, trestej, trestej.., 3. obraz Pokoj předsedův. V jeho posteli leží Růžena a ředitel. RŮŽENA: To jsem nikdy netušila, že praví v tom- hlctom pokoji bych mohla zažít tolik rozkoše. A možná, že mi dělalo dubře právě to, že je to v tomhle pokoji. ŘEDITEL: Msta? RŮŽENA: Možná. ŘEDITEL: Za to, že tě dával špehoval? RUŽENA: Za to. A za to, že se mi protiví a že ho přitom chci. Že je odporný a že ho přitom potřebuji. ŘEDITEL: Jsem rád, že jsme se milovali právě v tomhletom pokoji. Budeš si tu na mne vzpomínat třeba i proti své vůli. RŮŽENA: Proč proti své vůli? Rádal ŘEDITEL: Zavřeš oči a budeš si mne tu představovat místo něho. I zítra o svatební noci si budeš představoval mne. A denně celý život mu budeš ve vzpomínkách nasazovat parohy. RŮŽENA: Ty, poslyš, ale ty ho máš pořádní v žaludku. ŘEDITEL: Předseda. Ten hovnipták. Ten Einstein naší doby. Ten antirozum. Ten maminčin utěrák. Ten podprdelník. RŮŽENA: Prosím tě, co ti udělal? ŘEDITEL: Všechno, co dělám, dčlám vlastní kvůli němu. Já — kvůli té nule. Kvůli němu dčlám věci, které se mi hnusí. Ani nevíš, jak se mi už hnusí. Přemáhám se. Pretvarujú se. Ten prostáček mi vzal mou vlastní prostotu. Ten hovnipták. Ten věrozvěst. Ale zařídil ti to tady pěkně. To budete mít krásný byt, paní předsedova. RŮŽENA: Proč už se oblékáš? ŘEDITEL: Musím. Ty taky musíš. Ještě tu ne-bvdlíä. RŮŽENA: Úplní jsem zapomněla. Musím to ustlat, co ř ŘEDITEL: Ovšem. Zítra to bude tvoje svatební lože a já ti už nyní hhhaprcju.f Ozýva se hudba svatebního pochodu) 4. o b r a z Hudba svatebního pochodu zni lim dál silněji a bude znit po celý tento obraz.. Na jeviště vpochoduje zástup učitelů se svatebními kyticemi v rukou. Vede je tělocvikář. TĚLOCVIKÁŘ: Zastavit stát! Vlevo v bok! (Učitelé stoji teti zády i obecenstvu) Pochodem vchod! Zastavit státl (Hada učitelů se zastaví a tvoří až do konce tohoto obrazu jakousi zadní stěnu, za níž je možno tuíit svatební obřad. Mezitím vejde na scénu — před stěnu učitelů — žák. Má dlouhé vlasy, které mu spadají na ramena. Za nim se hrne učitel kreslení) UČITEL KRESLENÍ: Ty dacane! Vyhodili mě z místa! ŽÁK: Nemil jste chodit do kina. UČITEL KRESLENÍ: Tys nebyl nikdy v kiniř ŽÁK: Nikdy nc místo svých povinností. UČITELÉ (mávají kyticemi a volají).- Sláva! SlávaI Sláva! MLADÍCI S DLOUHÝMI VLASY (vejdou na scénu i žákovi,■ odpovídají volání učitelů).- Kuj! Kuj! Fuji PRUŠÁNKOVÁ (ve velké cxallaci).- Paní ředitelová! ( Recituje) Kdybyste se svjún chotěm oddané lože chtěla, tak račte místo matrace použít mého lila! (Poslední slova dořiká vzlykajíc; při třetím veríi si lehá v rozrušeni na zem napodobujíc lože; ostatní učitelé Ji zvedají) MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY (ukazuje na žáka, který stoji uprostřed hloučku mladíků): To íe máme dlouhý vlasy, to není žádná móda. Našemu kamarádovi uřezali uši, protože hájil pravdu. UČITELÉ (skanduji unisono): Ó drahý panepředsedo, kdybyste prosím chtil, užijte místo matrace všech našich věrných těl! ( Mávaji-kytice a volají dál slávu) MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY (pokračuje v projevu): Psal po všech plotech, po všech zdech pravdu o našem řediteli. Nakonec ho uštval, dopadli, zatkli, byla jich přesila a on sám. A přesto nezakolísal. I když ho mučili, hlásil se k tomu, co -.udělal. U ČrTEEÉt-Sláva,-sláKa,.ali)£al_-— MLADÍCI S DLOUHÝMI VLASY: Fuj! PRUŠÁNKOVÁ: Jestli vás řediteli můj, svatební lůžko píchá, užijte místo polštáře, vířného mého břicha! (Opět při třetím verši padá ve vzlycích k zemi představujíc polštář; ostatní učitelé ji zvedají) MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY: Uřezali mu uši. Dal si narůst vlasy, aby to nebylo vidět a my s ním. UČITELÉ (mávají kyticemi): Sláva! Sláva! Sláva! MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY: Je to náš hrdina! MLADÍCI (odpovídají učitelům): Fuj! MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY: Vůdce našeho _ hnutí. UČITELÉ: SlávaI ŽÁK (k učitelům): Fuji UČITEL KRESLENÍ: Ano, fuj! Já patřím k vámi Vyhodili mne na dlažbu, protože jsem učil děti kreslit pravdu! Kdybych neměl pleš, dal bych si narůst vlasy jako vyl ŠKOLNICE (vejde se smetákem): Mazat, mazat, tady půjde svatba! (Mladíci opouštějí i t žákem a učitelem kreslení jeviště) EVA (ve svatebních šatech se objeví v koutku jevišlí, mluví na ředitele, kterého může nebo nemusí být vidět): Miláčku a teď nám můžou vlézt všichni na záda. ŠKOLNICE (smírem k odcházejícím mladíkům): Samá plevel všude! EVA: Budeme šťastni, nevinní, budeme jako děti... ŠKOLNICE (se náhle usmívá): Ale zahrada je vyplétá jedna radost. UČITELÉ (mávají a skanduji): Sláva, sláva, sláva! (školnice se k nim přidává svým hlasem. Scéna se zvolna xatmivá) 5.obraz Mendelsonův pochod a volání slávy zvolna tichne a je vidět pokojík předsedovy maminky s předsedou a maminkou. PŘEDSEDA (reaguje ještě na voláni slávy) : Sláva, ano, sláva. Jsem Šťasten, maminko. MATKA: Zasloužíš si ta synáčku. Jen nesmíš nikdy zapomenout na svuu maminku. PŘEDSEDA: Nikdy, maminko. Jsem šťasten jako Goethe. MATKA: Jako kdo? PŘEDSEDA: Jako Goethe. To byl slavný" anglický malíř z jednoho velice dávného století, které kdysi dávno bylo. Nechal jsem o něm učit v našich školách naši mládež. Ale řeknu ti, maminko, že tento velký anglický moreplavec se nijak podstatně neodlišuje od lidí, která denně potkáváme na našich ulicích. Nijak se neodlišuje od tebe ani ode mne. Cítím, matkojjakýsi cit, který se mi rozlévá v prsou, cit jakéhosi velikého všesvětového bratrství, cítím, jak mi všechno splývá dohromady, staletí, hvězdy, lidé, všichni králové a všichni malíři i moreplavci a cítím, že jsou jako já, že jsou to všichni docela obyčejní lidé... MATKA: Synáčku, takhle krásně jsi nemluvil ani když ti byly tři roky. PŘEDSEDA: Všichni jsou Šťastni jako já... (Pokojík mizí v šeru) 6. obraz V bytě předsedově ŘEDITEL: Kde je předseda? Dostal jsem vzkaz, že za ním mám ihned přijít. RŮŽENA: Předsedaje u maminky. Ten vzkaz jsem poslala já. ŘEDITEL: Aha. Tak podívej se. Ty jsi vdaná, já jsem ženatý. Mezi námi všechno šťastně skončilo. RŮŽENA: Já ti dám, skončilo. Nebýt tebe, nebyla jsem vdaná, M.iš za tné manželství odpovědnost, A já bych to manželství dost těžko snášela bez tvé pomoci. ŘEDITEL (se směje): Ty jsi krotká. RŮŽENA: Ty nesouhlasíš? ŘEDITEL: Ne, RŮŽENA (výhružně): A co si o mně myslíš? Řl-kals, že je hovnipták nebo neříkal? A ty myslíš, že m \& může stačit hovnipták 1 (Po přísné odmlce) Každý týden bude můj manžel trávit toto odpoledne u své matky. To bude náš den. ŘEDITEL (vrtí hlavou): Ne. RŮŽENA: Proč nel ŘEDITEL: Nechce se mi. RŮŽENA: To nevadí. Nemusí se ti chtít. Musíš jen za mnou chodit. A ty víš, že musíš. Ty víš, že bych manželovi mohla všechno říct. ŘEDITEL: Chceš se mu přiznat, že ses se mnou vyspala? RŮŽENA: Proč? Stačí, když mu řeknu, jak jsi mi všechno vy žvanil, že tě na mne poslal. ŘEDITEL: Drahá paní, nepokoušej se mne strašit. Tohle inu nikdy neřekneš. Celé tvé manželství stojí jenom na tom, žes prošla úspěšně zkouškou, kterou jsem s tebou provedl. Kdyby se předseda dověděl, žes něco tušila, zkouška by byla neplatná a bylo by po manželství. Nezapomeň, že šéf poslal mne, abych prověřil tebe a ne abys ty prověřila mne. A tak se mne nesnaž připoutávat tak chatrnými špagátky. A aby ses o to definitivně přestala pokoušet, tak ti řekiTu, proč už nikdy nepřijdu. Konce prostopášníků jsou někdy djvné. Začalo se mi hnusit ženské.tělo. Snesu je jenom u ženy, kterou miluji. Říci, že tebe nemilujú, je málo. Tvrtčló je pro mne přímo prototypem nemilovaného těla. Je především nadměrné. Přebývá. Je ho mnohem víc, než by si zasloužilo. Z toho množství kůže jde na mne hrůza. Jsi obrovská nádoba. JsiJirnec s va-řfcí^yodou, do kterého bys mne chtěla hodit a uvařit jak hlemýždě. Tvoje nohy, prsa, ruce, to je šest chobotů slizké chobotnice. Tvá tvář je nalíče- ■ ná poklička na kotli páchnoucí polívky. Nemohl bych se tě už dotknout. RŮŽENA: Rekls to přesvědčivě. Ale říkej si, co chceš, já bez tebe žít nemohu. ŘEDITEL: Budeš muset. RŮŽENA: Myslíš? A nemůžeš zůstat ještě aspoň minutku ? ŘEDITEL: Minutku? RŮŽENA: Mám krásnou hudbu na magnetofonu. ŘEDITEL: Chtěla bys mne nachytat na hudbu? RŮŽENA: Tahle se ti bude určitě moc líbit. (Zapne magnetofon) HLAS RŮŽENY Z MAGNETOFONU: Ty, poslyš, ale ty ho máš pořádní v žaludku. HLAS ŘEDITELE Z MAGNETOFONU: Předseda. Ten hovnipták. Ten Einstein naší doby. Ten antirozum. Ten maminčin uterák.-Ten podprdcl-ník. , HLAS RŮŽENY Z MAGNETOFONU: Prosím tě, co ti udělal? HLAS ŘEDITELE Z MAGNETOFONU: Všechno, co dělám, dělám vlastně kvůli němu. Já — kvůli té nule. RŮŽENA (zastavuje magnetofon): Tak co, chlapečku, líbila se ti hudba? To víš, něco jsem se od svého dnešního manžela přiučila. Mikrofon nosím tuhle v té broži. ŘEDITEL: Uznávám, že jsem v pasti. Ale prosím tě... RŮŽENA: Jsem ráda, že už prosíš. ŘEDITEL (pokračuje): K čemu by ti to bylo. To by tě bavilo, když víš, že na tebe nemám chuť? To by tě těšilo, kdybych to dělal z donucení? RŮŽENA: Bavilo. Myslím, že právě to by mě bavilo. Kdybys za mnou pálil, to bych možná o tebe ani nestála. Takových jsem už měla. Ale tohle ještě ne. A právě to mě vzrušuje. Že nechceš a přitom musíš. Musíš dělat, co ti poručí chtivá panička. A jsi přitom inteligentní člověk. Mnohem chytřejší než já. A to mě právě baví, mít v moci takového inteligentního člověkaTMúžeŠ mi klidně říkat, že se ti hnusím, že jsem hrnec s vařící vodou a můj manžel je hovnipták. Dokonce chci, abys to říkal, protože tak je to ještě víc vzrušující. A abys věděl. Předmaželem budu vždycky připravená, upravená, krásná. Chci v tom dřevu vzbudit něco, co v něm nikdy nebylo. Ale před tebou se chci vždycky měnit v hajzlbabu. Mne tu najdeš vždycky neupravenou, nciiabarvenou, neumytou, sprostou, hnusnou. Protože ty musíš. A moc je nejsladši, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, silný slabému, ohavná krásnému... 7. obraz Simultánně ji viděl pokoj předsedovy matky i pokoj předsedův. PŘEDSEDA: Ano, maminko. Všichni velikánové mi splývají a já cítím, že je úplně zbytečné, abychom je od sebe odlišovali. Zítra dám pokyn, aby se celé vyučování v našich školách zjednodušilo a vyučovalo se pouze o Gocihovi a o nikom jiném. RŮŽENA: Tak pojď, pojď si mě rozpínat! PŘEDSEDA: Nač také? RŮŽENA: A usmívej se! PŘEDSEDA: Každý, kdo by chtěl být jiný, ztroskotá. RŮŽENA: Nebo ti mám pustit magnetofon? (Sama zaěíná rozpínat ředitele, posuzuje ho na gauě atp.) PŘEDSEDA: Ztroskotá, protože pravda je jen jedna a ta Goeihova pravda je přesné ta pravda, o kterou jsem usiloval i já a nebylo to lehké, sledoval jsem lidi, pozoroval, prověřoval, zkoušel, zkoumal je na povrchu i pod povrchem a nakonec jsem došel pravdy a pravda je to jediné, co dá člověku Štěstí. RŮŽENA (much/á se s ředitel, !>u; předsedův pokoj se zvolna zatmivá, dal už bude odtud slyšet jen hlasy a zvuky): Ale ty jsi krásný! Chlupatý! PŘEDSEDA: Vždyť nikdo z nás nechce na životě než ten spinek, to jídlo a tu jednu věrnou ženu... RŮŽENA: Ty pačesy! To tělo! PŘEDSEDA: ...já vím, Růženka sc strojí a nevalní kojí, ale zato je jako já a jako Gocthe a jako my všichni a je s ní jeden den jako druhý, všechny dny stejné, všechna století úplně stejná a v tom, maminko, je moje štěstí... RŮŽENA: No vidíš, že to jde, i když nechceš! MATKA: Přeju ti ho synáčku. Jenom nesmíš přestat mít rád svou maminku. RŮŽENA: Zuř, zuř, o to je to hezčí! (Ozývá se vrzání postele) PŘEDSEDA: Maminko, nikdy tě nepřestanu mít rád. Toto odpoledne po celý náš život bude jenom naše. (Objímá matku, zatímco ze zaimlUho pokoje se ozývá strašlivé rytmické vrzání postele) Konec Dopsáno v září 1967 :: !; J ■Vi .i*'.