Hnú si poklopec. Jkese—
tíúsyláhw, ote-'■:L\ltuipřisu-
[VERNISÁŽ
IJEDNOAKTOVÁ HRA
Na scéně je byt Věry a Michala. Je to prostorný obývací pokoj, přecházející vzadu do vyvýšené jídelničky, spojené podávacím okýnkem s kuchyní za scénou. Vlevo jsou dveře do chodby; napravo je velký krb; ve středu pokoje je starožitný stolek, obklopený měkkými moderními fotely. Pokoj je vyzdoben spoustou rozmanitých starožitností a zajímavých předmětů —je tu možno vidět například secesní vývěsní štít, čínskou vázu, pískovcového barokního andílka, intarzovanou truhlu, lidovou malbu na skle, ruskou ikonu, staré hmoždíře a mlýnky apod.; ve výklenku ve zdi je dřevěná gotická madona; na krbu jsou rokokové hrací hodiny a nad nimi visí turecký kinžál; jídelnička je zařízena v „selském stylu "s kolem od žebřiňáku na zdi; na podlazeje vysoký chlupatý koberec, na kterém leží několik perských koberečků a u krbu medvědí kůže i s hlavou; v popředí vlevo je vyřezávaná kostelní zpovědnice. V místnosti nechybí stereofónni gramofon; poblíž sedací soupravy je pojízdný servírovací stolek, na němž jsou láhve s různými alkoholy, sklenky, led a mísa s plněnými škeblemi. Když se otevře opona, stojí u dveří Bedřich, který zřejmě právě přišel, proti němu stojí Věra a Michal. Bedřich drží za zády kytici.
339
věra:
věra: Jsme moc rádi, že jsi přišel — michal: Báli jsme se, že už nepřijdeš —
věra: Velice jsme se už na tebe těšili — michal-. Co budeš pít? Whisky? bedřich: Třeba —
Michal přistoupí k servírovacímu stolku a začne u něho připravovat tři sklenice s whiskou; Bedřich je okamžik v rozpacích, pak podá Věře kytici. Ach, tyjsou hezké. (Bere kytici a prohlíží šiji) Ty nikdy nezapomeneš — (Voní k ní) A jak voní! Díky, Bedřichu —
Věra jde do pozadí naaranžovat kytici do vázy; Bedřich se zvědavě rozhlíží; krátká pauza. -. Tady se to nějak změnilo — : Však se s tím Michal taky pěkně nadřel! Znáš ho přece, když se do něčeho dá, nepřestane, dokud nemá všechno tak, jak si to naplánoval — : Dodělaljsem to předevčírem, nikdo tuještě nebyl, takže dnes máme vlastně takovou malou vernisáž. S ledem? Třeba —
Věra se vrací; Bedřich se stále překvapeně rozhlíží.
Kdes to všechno sehnal? To víš, snadné to nebylo. Nějaké kontakty mezi starožitníky a sběrateli jsem měl, nějaké jsem si musel vytvořit, hlavně jsem se ale nesměl vzdávat, když jsem něco hned napoprvé nesehnal — Ale povedlo se mu to, viď? Hm —
Přiznám se, že jsem sama nečekala, že to tak dobře dopadne! Když máš totiž dát kvartýru nějaký ksicht, nestačí, že máš rád staré věci — musíš je umět taky sehnat a musíš mít cit na to, jak je v kvartýře nejlíp prezentovat a jakje nejlíp zkombinovat s moderním zařízením — no a tohle
340
bedřich věra
michal
bedřich
michal
věra: bedřich: věra:
všechno, jak se ukázalo, Michal výborně dokáže — proto taky tady nenajdeš jediný kiks — Michal podá Věře a Bedřichovi sklenice, pak si vezme svou, pozvedne ji a obrátí se k Bedřichovi. michal.- Tak tě u nás, Bedřichu, srdečně vítáme —
věra: Už se nám po tobě stýskalo — michal: Když jsem to tady zařizoval, často jsem na tebe myslel — co asi řekneš, až to všechno uvidíš — bedřich: Tak na zdraví!
Všichni se napijí. Krátká pauza. michal: Kdybych ovšem neměl podporu Věry, nikdy by to nemohlo takhle dopadnout. Ostatně nebyla to jen věc podpory a porozumění, ale i přímé pomoci! Například támhle ten turecký kinžál — jak se ti líbí? bedřich: Hezký— michal: Ajak sem zapadá? bedřich: Dobře — michal: No vidíš, a ten přinesla Věra sama od sebe, a dokonce ho tam sama pověsila — a přitom vůbec nevěděla, že přesné něco takového jsem nad krb sháněl! Není to ohromné? bedřich: To je fajn —
Krátká rozpačitá pauza. věra: Posaď se — bedřich: Děkuji —
Všichni usednou do fotelů. Krátká pauza; Bedřich se opět rozhlíží; Věra a Michal ho spokojeně pozorují; Bedřich si posléze všimne zpovědnice. Co to je?
michal: Vidíš přece — zpovědnice — bedřich: Kdes to vzal?
michal: Ale představ si, taková klika: dozvěděl jsem se, že budou likvidovatjeden zrušený kostel, takjsem se tam hned rozjel. No a tohle je výsledek: podařilo se mi to získat od kostelníka za tři stovky—
341
bedřich michal
bedřich: michal:
bedřich: michal:
věra:
bedřich věra
bedřich
michal bedřich: michal:
bedřich michal
věra:
michal: bedřich:
michal: BEDŘICH:
michal:
bedřich: michal:
: Jenom?
: To jde, ne? Čisté baroko, člověče! Co s tím budete dělat?
Jak to, co s tím budeme dělat? Tobě se to nelíbí? Ale jo —
Je to přece fantastický objekt, máme z toho velkou radost, viď, Věro?
Je to skutečně nádherná práce, myslím, že se Michalovi povedl zase jednou kauf— Krátká pauza. Co říkáš jídelně? (otočí se): Útulná —
Že to je hezký nápad — zařídit ji takhle docela prostě — po selsku? Hm —
Krátká pauza.
Víš, z čeho mám ovšem největší radost? : Z čeho?
: Z téhle gotické madony! Potřeboval jsem totiž, aby šla přesně do toho výklenku, a všude měli jako naschvál buďvětší, nebo menší — A to nešlo ten výklenek zvětšit? Tojsem právě nechtěl, zdá se mi, žejedině takhle to má správné dimenze — Vidíš, to je celý on! Než by zvětšil výklenek, radši si nohy uběhá! Pauza.
A co vy? Kdy vy se do toho dáte? Do čeho?
No přece do kvartýru — Nevím —
Měli byste s tím už konečně něco udělat! Nebudete přece pořád bydlet v tom hrozném provizoriu — Už mi to ani nepřijde — Když se ti do toho nechce, proč se do toho nepustí Eva? Času má přece dost —
342
věra: Já myslím, že by Eva vyloženě potřebovala něco takového dělat — mohlo by ji to ohromně postavit na nohy — michal: My bychom ji přece nenechali ve štychu, kdyby si s něčím nevěděla rady— věra: Michal má teďuž spoustu zkušeností — poradil by jí, co dělat —jak začít — co shánět — michal Řekl bych jí, kde co mají — kam a za kým jít — věra: Je to pravda, Bedřichu: proč to vlastně nesvěříš Evě?
bedřich: Eva na tohle moc není —
věra: To víme, ale kdybys v ní nějak probudil zájem — michal: Něco s tím kvartýrem přece, sakra, dělat musíš! věra: Víš, my si s Michalem myslíme, že člověk žije tak, jak bydlí. Když máš to, čemu my říkáme kvar-týr s ksichtem, dostává tvůj život najednou — ať chceš nebo ne — taky určitý ksicht — tak nějak novou dimenzi — jiný rytmus, jiný obsah, jiný řád — že je to tak, Michale? michal Skutečně, Bedřichu! Takjako by nemělo být člověku jedno, co jí, nemělo by mu být ani jedno, čím jí a z čeho jí, čím se utírá, do čeho se strojí, v čem se myje, v čem spí. Ajakmile se pustíš do jednoho, za chvilku zjistíš, že se musíš dát i do něčeho dalšího, a to ti zase ukáže ještě něco dalšího, a tak vzniká celý takový řetěz věcí—a když se po té cestě vydáš, co jiného to znamená, než že svůj život povyšuješ tak nějak na jakousi vyšší kulturní rovinu, a že tím de facto povyšuješ sám sebe k nějaké vyšší vnitřní harmonii — a tím nakonec i své vztahy k lidem! No řekni, Věro! věra: Fakt, Bedřichu! Kdybyste se i vy začli trochu víc starat o to, jak žijete, určitě by to začlo i mezi vámi dvěma lip klapat — bedřich: Mezi námi to ale klape — věra: Bedřichu!
343
BEDŘICH: VĚRA:
MICHAL: VĚRA:
BEDŘICH VĚRA BEDŘICH MICHAL: VĚRA:
BEDŘICH:
VĚRA BEDŘICH
VĚRA: BEDŘICH:
VĚRA:
MICHAL
VĚRA: BEDŘICH: MICHAL: BEDŘICH: VĚRA:
No vážně —
Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale pochop, my jsme s Michalem moc a moc v poslední době o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli — a opravdu nám není jedno, jak žijete! My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře — Jsi náš nejlepší přítel — máme tě moc rádi — a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo! : Co aby se mi rozmotalo? : Nechrne toho. Nemám zapálit v krbu? : Kvůli mně nemusíš — Tak pustím nějakou hudbu, ne? Michal totiž přivezl ze Švajcu spoustu nových desek —
Až později, jo? Pauza; pak náhle začnou hodiny na krbu hrát dobovou melodii; Bedřich se lekne. Po chvíli hodiny ztichnou. Pauza. Tak povídej —jak pořád žiješ? Ale to víš — pořád stejně — Je to pravda, že pracuješ v pivovaře? Ano — To je hrozné!
Pauza; pak Věra ukáže Michalovi na servírovací stolek.
Michale, prosím tě — Aha —
Michal vezme ze stolku mísu s mušlemi a postaví ji před Bedřicha. Ber si — Co to je?
Věřina specialita: zapékané groombles — Groombles? To neznám — Moc jsme si to v poslední době oblíbili, Michal jich teď přivezl ze Švajcu celou krabici —
344
MICHAL: Věraje totiž umí skvěle udělat — VĚRA: Musí se přesně vystihnout okamžik, kdy se přestanou nafukovat, ale nezačnou ještě plasknout —
MICHAL: Ochutnej!
Bedřich si vezmejednu mušli a soustředěně pojídá lžičkou její obsah; Věra a Michal ho napjatě pozorují. Tak co?
BEDŘICH: Dobré — MICHAL: Viď?
BEDŘICH: To ses s tím dělala kvůli mně?
VĚRA: Máme dnes přece vernisáž! BEDŘICH: Trochu mi to připomíná ostružiny —
VĚRA: To je možná tím, že na to dávám pro chuť pár kapekwoodpeaku — BEDŘICH: Čeho?
MICHAL: Woodpeaku — VĚRA: Přišla jsem na to sama —
BEDŘICH: Jo?
MICHAL: Výborný nápad, ne? Nemůžu si pomoct, ale Věra je na vaření vyložený talent! Nemine týden, aby neudělala nějakou novinku—a vždycky do toho dá kus vlastní fantazie. Jako například v sobotu — co to vlastně bylo? A jo, játra s ořechy! To ti byla taková lahůdka! No řekni — napadlo by tě dávat na groombles woodpeak?
BEDŘICH: Ne— MICHAL: No vidíš!
Bedřich odloží prázdnou mušli a utře se do servítku.
VĚRA: Pro Michala je totiž radost vařit! I ten nejskrom-nější nápad dokáže ocenit a pochválit, a když se mi něco povede, má z toho upřímnou radost. Kdyby to do sebe jen tak mechanicky naházel, aniž by pořádně věděl, co vlastně jí, taky by mě to asi nebavilo —
345
bedřich michal
bedřich:
věra: bedřich:
věra: bedřich:
věra:
bedřich věra
michal: bedřich: věra:
bedřich: věra: bedřich: michal:
věra:
: To chápu —
: Ale ono to má ještě i jiné aspekty: když člověk ví, že ho čeká doma nějaká zajímavá večeře, nějaké to malé gastronomické překvapení, tak se přirozeně o to víc domů těší a tím míň má důvodů se někde s kamarády toulat po hospodách. Třeba ti to přijde malicherné, ale já myslím, že i tyhle věci představují takový jakýsi tmel, který drží rodinu dohromady a pomáhá vytvářet takový ten správný pocit, že máš doma skutečné zázemí. Nemyslíš? Ano, jistě — Pauza.
Co Eva? Už se taky trochu naučila vařit? Vždycky vařila—-No dobře, ale jak! Mně to celkem chutná — Protože sis už zvykl. Ale nezlob se, například ty roštenky, co jsme u vás tehdy před Vánocemi měli — bylo to před Vánocemi, viď? : Jo —
: Nezlob se, ale ty byly přece strašné! Vzpomínáš, Michale? Jakpak by ne!
Eva tehdy byla trochu nervózni — Promiň, ale něco takového se kuchařce nesmí prostě stát! Co ti vlastně pořád vaří? Večeře míváme spíš studené — l v sobotu?
Někdy je taky něco teplého — řízky třeba — Poslyš, Bedřichu, já ti do toho nechci mluvit, ale proč nepošleš Evu do nějakých kurzů? Času má přece dost —
Evu? Prosím tě! Copak by Eva šla do nějakých kurzů?
346
michal: Nojo, vlastně — věra: Kdyby se naučila vařit, musela by jí okamžitě stoupnout sebedůvěra — ale copak to ona pochopí? Vznáší se někde bůhvíkde — bedřich: Mně stačí, jak to umí — michal: Bedřichu! bedřich: Novážně — michal: Jávím,neradotommluvíš.Alepochop.myjsme s Věrou moc a moc v poslední době o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli — a opravdu nám není jedno, jak žijete! věra: My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře — michal: Jsi náš nejlepší přítel — máme tě moc rádi — a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo! bedřich: Co aby se mi rozmotalo? michal: Nechrne toho. Nemám zapálit v krbu? bedřich: Kvůli mně nemusíš —
věra: Tak pustím nějakou hudbu, ne? Michal totiž přivezl ze Švajcu spoustu nových desek — bedřich: Až později, jo?
Pauza; pak náhle začnou hodiny na krbu hrát dobovou melodii; Bedřich se lekne. Po chvíli hodiny ztichnou. Pauza. michal: Co tam vlastně děláš, v tom pivovaře? bedřich: Stáčím pivo —
michal: Do Sudů? bedřich: Jo —
michal: Musí to být asi pěkná raubírna, co? bedřich: Není to tak zlé — Pauza.
michal (!< Věře): Neukážem Bedřichovi Péťu? věra: Za chvilku, Michale, teď by se ještě mohl probudit— bedřich: Jak se má Péťa?
347
MICHAL
VĚRA MICHAL:
VĚRA: MICHAL:
VĚRA: MICHAL:
VĚRA MICHAL:
VĚRA:
MICHAL:
VĚRA
BEDŘICH: MICHAL:
Je fantastický! Byl jsem v tom Švajcu jen deset dní, a když jsem se vrátil, já ti ho skoro nemohl poznat — takový udělal za tu dobu skok! Je ohromně zvídavý — Chytrý — : Vnímavý — : Má báječnou paměť — : A přitom je ti to tak krásnej kluk! : No co ti mám povídat, víš, co se mě dnes ráno zeptal? (K Věře) To jsem ti vlastně ještě ani neříkal! Z ničeho nic ti za mnou přijde a prej: táto, může se žába utopit? No co bys tomu řekla? Není ohromný?
To se tě vážně zeptal? Jestli se může žába utopit? No představ si! Přijde a prej: táto, může se žába utopit?
Výborné! Člověka by to samotného nenapadlo: jestli se může žába utopit! Výborné! Výborné! Víš, Bedřichu, někdy si říkám, že to je vlastně jediné, co má v životě smysl: mít dítě a vychovávat je! To ti je tak ohromná konfrontace s tajemstvím života — taková škola úcty k životu! Kdo to nezažil, ten to nemůže nikdy pochopit — Skutečně, Bedřichu, je to ohromně zvláštní a krásná zkušenost: jednoho dne se ti tady objeví takový malý tvoreček — a ty víš, že je tvůj — že by bez tebe nebyl—žes ho ty udělal—a on je ted tady— a žije si svým vlastním životem — a roste ti před očima—a pak začíná chodit—a žvatlat—a uvažovat — a ptát se — no řekni, není to zázrak? To jistě —
Víš, děcko člověka hodně změní — najednou začneš úplně nově, jinak, hlouběji — chápat život — přírodu — lidi — a tvůj život dostává najednou — ať chceš nebo ne — tak nějak novou
348
dimenzi —jiný rytmus, jiný obsah, jiný řád — že je to tak, Věro? VĚRA: Přesně tak! Vždyť si vem jenom tu odpovědnost, kterou najednou máš: na tobě záleží, jaký ten člověk bude —jak bude cítit—myslet—žít— MICHAL: Ale nejen to: protože jsi to byl ty, kdo ho do tohoto světa uvrhl, kdo mu ho nabídl k užívání a kdo ho v něm orientuje, začínáš najednou pociťovat daleko větší odpovědnost i za ten svět, který toho kluka obklopuje — chápeš to? BEDŘICH: Hm — MICHAL: Nikdy jsem tomu nevěřil, ale teď vidím, jak to dítě dává člověku úplně novou perspektivu, úplně novou stupnici hodnot—a člověk náhle začíná chápat, že ze všeho nejdůležitější je, co udělá pro to dítě, jaký mu vytvoří domov, jaký mu dá start, jaké mu zajistí možnosti — a ve světle téhle ohromné odpovědnosti se mu pak ukáže jako nicotnost většina věcí, kterým dříve přikládal bůhvíjak světodějný význam — VĚRA: Jak že se to ptal? Jestli se může žába utopit? No vidíš, co se v té hlavičce zrodí! Není to fantastické!
BEDŘICH: Hm —
Pauza. MICHAL: Acovy? BEDŘICH: Jak — my?
MICHAL: Proč vy vlastně ještě nemáte dítě? BEDŘICH: Nevím —
VĚRA: Eva asi nechce, viď? BEDŘICH: Alejo — chce —
VĚRA: Já té holce stejně nerozumím! To se opravdu tak bojí těch starostí, co kolem tohojsou? Vždyťkdy-by skutečně chtěla dítě, už byste ho přece dávno měli!
349
michal: Jste sami proti sobě, že v tom víc nepodnikáte— vždyť právě pro vás by bylo dítě přece tím nejlep-ším řešením! Tobě by to pomohlo vidět spoustu věcí daleko rozumněji, reálněji, moudřeji — Váš vztah by to určitě zase postavilo na nohy, protože by vám to dalo společný smysl života — Ajak by to teprve prospělo Evě! Viděl bys, jak by se změnila! Jakby to v ní najednou zase probudilo ženskou! Jak by ji to naučilo dbát o domácnost — O čistotu — O pořádek — O tebe — O sebe —
Vážně, Bedřichu, měli byste mít dítě, věř nám! Ani nevíš, jak bychom vám to přáli! Fakt, Bedřichu — Já vám věřím — Pauza.
Samozřejmě: jsou ženské, na které ani tohle nepůsobí — pak je mi ovšem těch dětí líto — Samozřejmě: spoléhat, že dítě je jakýsi všelék, který všechno vyřeší za vás, by taky nebylo správné —jisté předpoklady tu asi přece jen být musí —
To je tedy fakt! Tuhle Michal je například přímo ideální otec: v podniku se dře, až mi hoje někdy vyloženě lito, jen aby domů přinesl nějaké ty peníze — a přitom skoro všechen volný čas věnuje rodině a domovu! No vem si to třeba jen s tím kvartýrem — přišel z kanceláře, a místo aby se natáhnul, začal znovu dřít — jen aby kluk už od dětství vyrůstal v hezkém prostředí a učil se lásce k hezkým věcem! A to si ještě dokázal při tom všem najít čas i na toho kluka —
350
věra
michal
véra: michal:
věra: michal:
věra: michal:
věra: michal:
věra: michal: bedřich:
věra:
michal:
věra:
michal: Věraje ovšem taky ohromná: víš, co to je — nakupovat, starat se o kluka, vařit, uklízet, prát — a teďdo toho ještě ten rozbouranej kvartýr—a při tom všem vypadat tak, jak vypadá? To vážně není sranda! Musím říct, že ji čím dál víc obdivujú — věra: Hodně ovšem dělá to, že nám to klape v manželství—
michal: To určitě! Ohromně si totiž rozumíme, já si ne-pamatuju, že bychom se někdy v poslední době vážněji pohádali — věra: Zajímáme se jeden o druhého, přitom se ale příliš vzájemně neomezujeme ani nespoutáváme —
michal: Jsme k sobě milí a pozorní, aniž bychom se přitom přílišnou starostlivostí navzájem unavovali—
věra: A vždycky si máme spolu co říct, protože máme naštěstí úplně shodný druh humoru — michal: Shodnou představu o štěstí —
věra: Shodné záliby — michal: Shodný vkus —
věra: Shodné názory na rodinu — michal: A co je nesmírně důležité: perfektně si rozumíme i tělesně — věra: To je pravda, to je skutečně nesmírně důležité! Michalje totiž po této stránce ohromný—dokáže být divoký i něžný—zdravě sobecký i ohromně pozorný a obětavý — vášnivě bezprostřední i vynalézavě rafinovaný — michal: Cožje ovšem především zásluha Věry, která mě stále znovu dokáže vzrušovat a přitahovat — věra: Divil by ses, Bedřichu, jak často to spolu děláme! A to je možné jen proto, že k tomu vždycky přistupujeme, jako by to bylo poprvé, takže to je pro nás vždycky nějak nové, jiné, jedinečné, nezapomenutelné, že se do toho zkrátka vždycky
351
plně vkládáme, takže se nám z toho nikdy nemůže stát jen záležitost nějakého stereotypu nebo nudné rutiny —
MICHAL: Pro Věru totiž být dobrou manželkou zdaleka neznamená jen být dobrou hospodyní nebo dobrou matkou — ona dobře cítí, že to znamená především být dobrou milenkou! Proto taky o sebe tak skvěle pečuje, že má i při tom největším pracovním náporu sexepíl — a právě při něm! VĚRA: Vzpomínáš, Michale, předevčírem — když jsem drhla podlahu a tys nečekaně přišel dřív?
MICHAL: Bylo to krásné, viď? VĚRA: Proč myslíš, že to Michala netáhne k jiným děvčatům? Protože ví, že doma nemá jen nějakou šmudlu od škopku, ale skutečnou ženskou, která umí brát i dávat —
MICHAL: Věraje ovšem pořád stejně krásná — dokonce bych řekl, že po Péťovi ještě tak nějak dozrála — má ti teď úžasně svěží a mladé tělo — no však posuď sám! (Michal odkryje Věře šaty na prsou) Dobré, ne? BEDŘICH: Prima —
MICHAL: Víš, co například dělám? BEDŘICH: Nevím —
MICHAL: Líbu ji střídavě na ucho a na krk—ona to má velice ráda a mně se to taky líbí — podívej, takhle! Michal začne líbat Věru střídavě na ucho a na krk; Věra vzrušeně vzdychá. VĚRA: Ne—drahoušku, ne — prosím tě — počkej — až za chvíli — prosím tě — Michal přestane Věru líbat.
MICHAL: Až si ještě trochu popovídáme, ukážeme ti víc— abys viděl, jaké rafinovanosti spolu děláme — BEDŘICH: Nebudu vás svou přítomností při tom znervózňovat?
VĚRA: Ty blázínku! Vždyťjsi náš nejlepší přítel!
352
MICHAL: A my jsme rádi, když ti můžeme ukázat, co všechno se taky dá v tomhle směru dělat! Pauza.
VĚRA: A co vy? Jak je to s vámi? BEDŘICH: Jak myslíš?
VĚRA: Spíte spolu ještě vůbec? BEDŘICH: Ale jo — občas —
VĚRA: Málokdy, co? BEDŘICH: Podle toho —
VĚRA: Ajakétoje? BEDŘICH: Jaké by to bylo — normální — MICHAL: Jistě to děláte jen tak halabala — ledabyle —jen
aby to už bylo — BEDŘICH: Děláme to, jak to umíme —
VĚRA: Já tu holku stejně nechápu! Že aspoň v tomhle se trochu nesnaží — MICHAL: To vážně nejde, abys ji do toho trochu zaangažoval?
BEDŘICH: My se tím zas tolik nezabýváme —
VĚRA: No vidíš, a v tom je právě vaše chyba, že tak důležitou věc ignorujete! Pak to s vámi nemá takhle dopadat! A přitom by stačilo tak málo — a možná by to váš vztah zase postavilo na nohy! MICHAL: Vždyť i Evě by to prospělo—viděl bys, jak by se změnila!
VĚRA: Jak by to v ní najednou zase probudilo ženskou! MICHAL: Jak by ji to naučilo dbát o domácnost —
VĚRA: O tebe — MICHAL: Osebe — VĚRA: A co by to teprve udělalo s tebou! Představ si, že bys najednou ztratil důvod tahat se s těmi svými kamarádíčky po hospodách — MICHAL: Honit servírky —
VĚRA: Pít —
BEDŘICH: Já nehoním servírky — VĚRA: Bedřichu!
353
BEDŘICH: VERA:
MICHAL VĚRA
BEDŘICH: VĚRA BEDŘICH: MICHAL: VĚRA:
BEDŘICH:
MICHAL BEDŘICH;
MICHAL: BEDŘICH:
MICHAL:
BEDŘICH:
VĚRA: BEDŘICH: VĚRA: BEDŘICH: MICHAL:
VĚRA: BEDŘICH:
No vážně —
Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale pochop, my jsme s Michalem moc a moc v poslední dobé o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli — a opravdu nám není jedno, jak žijete! My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře — Jsi náš nejlepší přítel — máme tě moc rádi — a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo! Co aby se mi rozmotalo? Nechrne toho. Nemám zapálit v krbu? Kvůli mně nemusíš — Tak pustím nějakou hudbu, ne? Michal totiž přivezl ze Švajcu spoustu nových desek— : Až později, jo? Pauza; pak náhle začnou hodiny na krbu hrát dobovou melodii; Bedřich se lekne. Po chvíli hodiny ztichnou. Pauza. -. Ale stejně—je to verk!
: Co?
Ta madona — Hm —
Uvědomuješ si, jaké dramatické napětí vzniká mezi ní a tím kinžálem? Hm — Pauza.
Vy asi nepoužíváte woodpeak, viď? Ani ne —
Jestli chceš, Michal vám ho přiveze ze Švajcu — Jo?
Víš přece, že to je pro mě maličkost— Pauza.
Vem si ještě — Už nebudu, díky— Pauza.
Proč jsi vlastně nevzal s sebou Evu? Nebylo jí nějak dobře — Nechci ti do toho mluvit, ale někdy bys ji měl vytáhnout trochu mezi lidi—měla by aspoň důvod se občas lip oblící, trochu namalovat, učesat — Ona se češe — Bedřichu! No vážně —■
Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale my to s tebou myslíme dobře — Máme tě moc rádi — Jsi náš nejlepší přítel — Já vím —
Pauza; hodiny zahrají svou melodii. Dostal jsi můj pohled ze Švajcu? To bylo od tebe? Tys to nepoznal?
; Taky mě to mohlo napadnout — Pauza.
(k Michalovi): Na co se tě to Péťa ptal? Jestli se může žába utopit? Jo, představ si — Výborné! Výborné! Pauza.
(k Bedřichovi): Vem si ještě — Už nebudu, díky— Pauza.
Víš, kam jsme zase začli chodit? Kam? Do sauny! Jo?
Chodíme tam každý týden a nevěřil bys, jak nám to dělá dobře. Na nervy, víš — MICHAL: Nechceš chodit s námi? BEDŘICH: Ani ne — VĚRA: Proč ne?
MICHAL: BEDŘICH: MICHAL:
BEDŘICH: MICHAL:
BEDŘICH: MICHAL:
VĚRA: MICHAL: BEDŘICH:
MICHAL: BEDŘICH
MICHAL BEDŘICH:
VĚRA
MICHAL: VĚRA:
MICHAL BEDŘICH:
VĚRA: BEDŘICH:
VĚRA: BEDŘICH
VĚRA
354
355
bedřich MICHAL
BEDŘICH
michal
bedřich:
věra: bedřich: věra:
michal: věra: bedřich:
michal: bedřich:
michal: bedřich: věra
bedřich věra: michal: věra: michal:
bedřich:
věra: bedřich:
Neměl bych na to čas — : Nezlob se, Bedřichu, ale děláš chybu! Dalo bytě to duševně, nervově i fyzicky dohromady a určitě by to bylo pro tebe lepší a zabralo by ti to míň času než to věčné klábosení po hospodách s těmi tvými vykutálenými kumpány — Koho tím myslíš?
No různé ty zkrachované existence — Landov-skýa tak —
Já si nemyslím, že to jsou zkrachované existence— Bedřichu! No vážně —
Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale my to s tebou myslíme dobře—■ Máme tě moc rádi — Jsi náš nejlepší přítel — : Já vím —
Pauza; hodiny zahrají svou melodii. : Víš, co mi Věra slíbila? -. Copak?
: Že mi dá napřesrok další dítě! To je fajn —
Já myslím, že si to Michal zaslouží — Pauza.
Víš, co mi Michal přivezl ze Švajcu? Copak?
Elektrický loupač mandlí —
Musíš se na to podívat, je to krásná věc —
A praktická —
Věra totiž hodně pracuje s mandlemi, takžejí to ušetří spoustu času — To věřím — Pauza.
Vem si ještě — Už nebudu, díky —
Pauza. michal: Ty, Bedřichu —
bedřich: Hm —
michal: Píšeš ty vůbec ještě? bedřich: Teďmocne — michal: Mysleli jsme si to —
bedřich: Když chodím do té práce, nemám na to čas — a ani soustředění — michal: Ale pokud vím, než jsi tam začal chodit, takyjsi
toho moc nepsal — bedřich: Moc ne —
věra: Poslyš, a nešel jsi tam tak trochu proto, abys měl před sebou výmluvu, že nepíšeš? bedřich: To ne — michal: A proč vlastně ve skutečnosti tak málo píšeš?
Nejde ti to? Nebo jsi snad v nějaké krizi? bedřich: Těžko říct — ta doba, to všechno — člověk má takový pocit marnosti — michal: Nezlob se, Bedřichu, ale já mám takový dojem, že ta doba je pro tebe stejnou výmluvou jako ten pivovar a že skutečná příčina je jen a jen v tobě samém! Jsi prostě rozvrácený, na všechno jsi rezignoval, otravuje tě o cokoli usilovat, zápasit, utkávat se s potížemi — věra: Michal má pravdu, Bedřichu. Měl by ses už konečně nějak celkově vzchopit — michal: Vyřešit si to doma — s Evou —
věra: Založit rodinu — michal: Dát kvartýru ksicht —
věra: Naučit se hospodařit s časem — michal: Nechat flámování —
věra: Začít zase chodit do sauny — michal: Prostě nějak pořádně, zdravě, rozumně žít — bedřich: Já ale nemám pocit, že dělám něco nerozumného— michal: Bedřichu!
356
357
BEDŘICH MICHAL
VĚRA: MICHAL: VĚRA:
MICHAL: BEDŘICH: VĚRA:
BEDŘICH:
MICHAL: BEDŘICH: MICHAL:
BEDŘICH: MICHAL:
VĚRA:
MICHAL:
BEDŘICH: MICHAL:
VĚRA:
: No vážně —
Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale my to s tebou myslíme dobře — Máme tě moc rádi — Jsi náš nejlepší přítel — Ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo! Nemám zatopit v krbu? Kvůli mně nemusíš —
Tak pustím nějakou hudbu, ne? Michal totiž přivezl ze Švajcu spoustu nových desek ■— Až později, jo?
Pauza; hodiny hrají svou melodii. Ty, Bedřichu — Hm —
Poslyš, ale teď upřímně: to myslíš vážně s tím pivovarem? Nerozumím ti —
Víš, nezlob se, ale my prostě nechápeme, jaký to má celé smysl —
Takhle se ubíjet — zahrabat se někde v pivovaře — huntovat si jen zdraví — Taková gesta přece nemají žádný smysl! Co tím chceš vlastně dokázat? Vždyť to přece už dávno nikoho nedojímá —
Je mi líto, ale bylo to v mé situaci jediné řešení—
Bedřichu! Neříkej mi, že by se nedalo vymyslet něco lepšího —jen kdybys chtěl a trochu se snažil! Jsem přesvědčen, že při troše námahy a sebezapírání jsi už dávno mohl sedět někde v redakci —
Jsi přece v podstatě chytrý, pracovitý člověk — máš talent — to jsi svým dřívějším psaním jasně prokázal — a proč se tedy najednou bojíš utkat se se životem?
358
MICHAL:
VĚRA:
BEDŘICH: VĚRA:
MICHAL:
VĚRA:
MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA
Život je tvrdý a svět je rozdělený, všichni nás odepsali a nikdo nám nepomůže, náš úděl je zlý a bude stále horší -— a ty to přece nezměníš! Nač jít tedy hlavou proti zdi a nabíhat na bodáky? Nechápu, jak ses mohl zaplést s těmi komunis-ty —
S jakými komunisty?
No ten Kohout a takoví — co ty máš, prosím tě, s nimi společného! Nebuď bambula, vykašli se na ně a jdi si svou vlastní cestou ■— Netvrdíme, že bude lehké dostat se z toho začarovaného kruhu, aleje to tvá jediná možnost a nikdo to za tebe neudělá! V tom jsme prostě každý sám, ale tyjsi přece dost silný, abys tu samotu unesl!
Vždyť se podívej na nás — mohl bys být stejně šťastný jako my —
Mohl bys mít taky kvartýr s ksichtem — A v něm hezké věci a rodinnou pohodu — Upravenou a elegantní ženu — Chytré dítě —
Mohl bys mít nějaké přiměřenější zaměstnání — Vydělat si pár korun — : I do toho Švajcu bys časem mohl jezdit — Slušně jíst — Lip se oblíkat — Do sauny chodit —
Občas byste si mohli pozvat domů přátele — Ukázat jim kvartýr — Dítě —
Pustit jim hudbu — Udělat jim groombles — Žít zkrátka trochu jako lidi! Bedřich tiše vstala začal rozpačitě couvat ke dve řím. Když to Věra a Michal zpozorují, překvape
nevstanou.
359
MICHAL BEDŘICH MICHAL: BEDŘICH: VĚRA: BEDŘICH: MICHAL: BEDŘICH: VĚRA: BEDŘICH: MICHAL: BEDŘICH: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL: VĚRA: MICHAL:
VĚRA: MICHAL:
VĚRA: MICHAL:
VĚRA: MICHAL:
VĚRA: MICHAL:
VĚRA:
Bedřichu — Hm — Cojestebou? : Co by se mnou bylo? Ty někam jdeš? Musím už jít — Kam? Domů —
Domů? Jak to? Proč? Je pozdě — ráno vstávám — Ale to přece nemůžeš — Fakt musím —
To nechápu! Máme přece vernisáž — Chtěli jsme tě provést po bytě — Ukázat ti všechno, co tu máme — Mysleli jsme, že dopiješ tu láhev — Že dojíš groombles — Že se podíváš na Péťu — Michal ti chtěl vyprávět o Švajcu — Věra chtěla zapálit krb — Michal ti chtěl pustit ty nové desky — Počitali jsme, že tu zůstaneš přes noc — Že se podíváš, jak se milujeme — Že ti poskytneme trochu domáckého tepla, které doma nemáš — Že tě přivedeme na jiné myšlenky — Vytáhneme tě na chvíli z toho marasmu, v němž žiješ —
Postavíme tě trochu na nohy —
Dáme ti různé podněty, jak by ses mohl vymotat
ze své situace —
Ukážem ti, co je to štěstí —
Láska —
Rodinná harmonie —
Život, který má smysl —
Víš přece, že to s tebou myslíme dobře —
360
MICHAL: Že tě máme rádi —
VĚRA: Že jsi náš nejlepší přítel — MICHAL: Nemůžeš se přece zachovat tak nevděčně! VĚRA: To si přece nezasloužíme — při tom všem, co pro tebe děláme! MICHAL: Pro koho myslíš, že Věra ty groombles celé odpoledne zapékala? VĚRA: Pro koho myslíš, že Michal kupoval tu whisku? MICHAL: Komu myslíš, že jsme chtěli ty desky přehrát a kvůli komu za ně vyhazuju valuty a vláčím je přes celou Evropu? VĚRA: Proč myslíš, že jsem se oblékala, malovala, česala, voněla?
MICHAL: Nač myslíš, že jsme ten byt vlastně zařizovali? Pro koho myslíš, že to všechno děláme? Pro sebe?
Bedřich je už u dveří. BEDŘICH: Nezlobte se, ale já fakt jdu —
VĚRA (vzrušeně): Bedřichu! Přece nás tady nenecháš! To nám přece neuděláš! Nemůžeš nás přece opustit, chtěli jsme ti toho tolik ještě říct! Co si tu bez tebe počneme! Copak to nechápeš? Zůstaň! Prosím tě, zůstaň tu s námi! MICHAL: Vždyť jsi ještě ani neviděl náš elektrický loupač mandlí!
BEDŘICH: Ahoj! A díky za groombles —
Bedřich odchází, než však stačí za sebou zavřít dveře, začne Věra hystericky plakat. Bedřich se zarazí a hledí rozpačitě na ni. VĚRA (plačíc): Jsi sobec! Hnusný, necitelný, nelidský sobec! Nevděčník! Ignorant! Zrádce! Nenávidím tě —já tě tak nenávidím —jdi pryč! Jdi pryč!
Věra běží ke kytici, kterou dostala od Bedřicha, vytrhne ji z vázy a vztekle ji hodí po Bedřichovi. MICHAL (k Bedřichovi): Vidíš, co děláš! Že se nestydíš!
361
Bedřich je chvilku v rozpacích, pak sebere ky$. ci, odnese ji váhavě zpět do vázy, vrátí se zvolna ke svému fotelu a rozpačitě usedne. Věra a Michaljeho počínání napjatě sledují, a jakmile vidí, že opět usedl, začnou být náhle zase zcela normální a s úsměvem se také posadí. Krátká pauzti věra: Michale, nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu? michal: To bychom mohli —
Michal jde ke gramofonu, a jakmile ho zapne, spustí ze všech reproduktorů naplno hudba: nejlépe nějaký světový hit v podání Karla Gotta, například „Sugar Baby Love". Opona padá, hudba však naplno zní, pořád dokola, dokud poslední divák neopustí divadlo.
Konec hry