■
Vladimír Solecký
SATIRICKÉ ZRCADLO VĚRY CHYTILOVÉ
Věra Chytilová je bezesporu originální tvůrčí osobností, jejíž vidění světa a filmy lze těžko zaměnit s tvorbou jiných režisérů. Už její absolventský íilm na FAMU Strop (1961) byl zajímavým pohledem do exklusivního prostředí manekýnek a těžko kdy zapomenout na to, jak Chytilová rázem vzbudila pozornost svým barrandovským debutem Pytel blech (1962), svěžím a neučesaným obrazem ze života šestnáctiletých děvčat v internátu textilního závodu. Snímek, kombinující ve stylu cinéma-vérité postupy hraného filmu s dokumentaristic-kou reportáží, zaujal jedinečnou prací s neherci, uměním režisérky vydolovat z děvčat jejich přirozené chování a vyjadřování v nejrůznějsích situacích, na pracovišti, ve chvílích jej ich odpočinku i při snění o budoucnosti. Své dokumentarístické skolení a svůj smysl pro přesné vidění určitého prostředí využila Chytilová i v dalším snímku
0 ničem jiném (1963), kde kon-frjntujc paralelně dva ženské osudy - ženy, soustředěné na vrcholovou sportovní kariéru a vdané ženy, která hledá naplnění svého života ve sféře osobních vztahů k manželovi, milenci, dítěti.
Po nepříliš zdařilé povídce Automat Svět pro hrabalov-ský povídkový film Perličky na dne (1964), ve snaze rozšířit svůj výrazový rejstřík a snad
1 pod vlivem různých módních tendencí natočila satiricko-groteskní moralitu Sedmikrásky (1966) a později další sur-realisticko-alegorické podobenství Ovoce stromů rajských Ume (1970). Při mnohoznačnosti a nejasností obou těchto podobenství zaujmou v těchto filmech opět nejsilněji některé satirické scény konkrétních situací, jako jsou třeba epizody v baru v Sedmikráskách. Návrat od alegorických podobenství   k   zobrazení živých
lidí a konkrétního prostředí ve Hře o jablko (1976) potvrdil, že právě zde, v přesném a kritickém vidění skutečnosti, je síla tvůrčího talentu Věry Chytilové.
Ke své filmařské profesi se musela probíjet přes různé překážky, prošla nejdříve různými povoláními a i na Barrandově začínala nejdříve jako klapka askriptka, a snad právě tyto zkušenosti se světem, kde už tradičně vládli muži, ovlivnily výrazné její vidění - programově antiromantické, ne-sentimentální a Často až nelítostně demaskující a ironické, v rozporu se všemi tradičními představami o tom, jak vidí svět žena-umělkyně. Hra o jablko byla dekameron-sky šťavnatým satirickým pohledem na erotické mravy dnešních Udí v intetektuál-ském městském prostředí. Chytilová zde aranžuje neodolatelně komické scény záletů doktorské paničky a bujaře se vysmívá mužské ješitnosti, když podváděný manžel si jako konsultanta svých milostných dobrodružství vybere toho, kdo mu nasazuje parohy. Tato satirická Unie je zde však vyvažována příběhem mladé samostatné sestřičky, která svou citovou opravdovostí a tím, že si zvolí obtížnou cestu svobodné matky před nedůstojným doprošo-váním milence, nakonec přispěje k zmoudření doktorského dona Juana. V Panehtory tato vyváženost pohledu na dnešní skutečnost schází; satirický akcent je zde mnohem výraznější a vyostřc-nějši, ba lze říci, že tento film je jakousi dnešní obdobou satirické alegorie bratři Čapků Ze života hmyzu, i když v poloze konkrétní společenské satiry.
Už nápaditá titulková montáž předesílá hlavní satirické objekty filmu, protože v ní sledujeme zloděje, který na střeše vykrádá   společnou anténu.
sexuální tělocvik dvou obézních partnerů i stavbársky nepořádek rodícího se sídliště. A pak už se na nás valí satirické epizody exponující sobectví, různé formy zlodějny a podplácení, zhrublý zvěčnělý milostný život, z něhož zůstávají jen animálně kohabi-taČní vztahy, mizernou řídící prácí a neodbornost, která plodí šlendrián a neodpovéd-nost. Tyto ostře črtané záběry různých nešvarů našeho života dosti přehlušují slabou dějovou linku příběhů pozitivních postav, které zde reprezentuje především dvojice mladých milenců Soni a Petra, snažících sc najít svou vlastní cestu k opravdovému životu, a venkovsky družný děda, jenž si zase spontánně hledá lidské kontakty v poněkud chaotickém prostředí nového sídliště, kde má bydlet u své dcer)'. Děda se snaží každému pomoci, nemůže třeba pochopit, že nikoho nezajímá osud staré paní, která nehybně a opuštěně vysedává za okny svého pokoje. Na jeho putování sídlištěm ho doprovází malý rošťák a šmejdil Pepík, který zase svým řáděním symbolizuje chování dětí, o které se rodiče příliš nestarají. Chytilová dovede na malé ploše vybudovat plastické satirické portréty různvch typu z našeho současného ži-vočichopisu, od Hrabánkov.i. údržbářského vyžírky, přes hy&terku, která si i svou neschopností zvládnout domácnost vynucuje pozornost a soucit svého okolí, až po ego-centrického hereckého Casanovu. Ve vykreslení těchto charakterů jí pomáhá její osvědčená metoda používání .,naturščiků", kteří už sami ztělesňují určitý výrazný typ. Je možné, že obsazeni klíčové role dědy hereckým představitelem sympatičtějšího exteriéru či výraznějšího projevu mohlo poněkud posílit vyzněni této pozitivní postavy, podob-
2 bii
Vladimír Hrabánek a Jiří Kadet ve filmu PANELSTOR Y
snímek Z- Dukát
269
ně jako u role Marie, ale nesouhlasím se soudruhem Martínkem, že „rozpor mezi stylizací filmového výrazu a nesty-lizovaností hereckých výkonů tzv. naturščiků vážně narušuje koncepci celého díla". Myslím si naopak, že ztělesnění   dvou   hlavních postav neherci   přineslo   určité jedinečné  kvality  a autentičnost, ať to byl zvláštní jeČivý projev   nezávislé sufražetky Marie (spoluautorka scénáře Eva  Kačírková),   nebo nezdolně houževnatá iniciativ-nost dědy, s níž kontrastoval jeho poněkud až sklerotický vzhled (Antonín. Vaňha). Jediná místa, kde jsem v Panelstory pociťoval rušivé momenty V hereckém projevu, se spiše objevovala ve scénách profesionálů, kdy například Zuzana Schmidová silně přehrávala agresivitu těhotné kvočny anebo Ladislav Krečmcr rozhorlení   Petrova  otce. Rovněž Jiří  Kodet,  který jinak má vzácný  smysl  pro civilnost filmového herectví, tentokrát neodolal u své postavy herce v některých okamžicích použít laciné finty k parodování hereckých manýr, čímž vypadával z celkového stylu hereckého projevu tohoto filmu. Nelze přejít mlčky, že Panel-starý svým obsahem vzbudila i velmi negativní přijetí a vášnivé diskuse. Není divu; každá satira probouzí podobné reakce a je třeba se vážně zamýšlet, zda mají pravdu ti, kteří hovoří o deformovaném obrazu naší skutečnosti anebo zda jde spiše o nepochopení žánru, o to, že už jsme si odvykli přijímat  ostrý  satirický obraz, ačkoliv v teorii uznáváme jeho očistnou a poznávací funkci, voláme po jeho pěstování, ale když se objeví, ihned se mnozí cítí být potrefenými husami a začínají kejhat. Karel  Martínek charakterizoval velmi přesně talent Věry Chytilové tím, že bude vždy provokovat svým zaměřením na problematické stránky skutečnosti a nebude „uhlazovat rozpory,    utajovat konflikty a nahrazovat je nedramatickými dílčími střety". Chytilová asi opravdu nebude mít příliš smysl pro harmonizující pohleď na život, její vidění  si  všímá  spíše jeho směšných,   trapných   a nesmyslných    stránek: neřekl bych,   že   takto demaskuje a svléká jen muže, ješitného
270
jlívka a Petr Rydl ve filmu K.ALA MÍT A
pána tvorstva. Naopak muž- kovi nabízen jen obětavý děda, ského diváka .šokuje často ještě který však před městskou víc její nemilosrdný pohled na falší a nečitelnosti raději uteče příslušnice vlastního pohlaví, zpět na svou vesnici, či mladý na jejich sobectví, prázdnotu, pár, který zatím vidí dost neschopnost postavit se na naivne svou nejpevnější per-vlastní nohy. Tady jde často spektivu ve vzájemném vzta-dál, než se kdy odváží kterýko- hu a neví ještě mnoho o odpo-liv mužský autor, protože ten vědnosti, kterou s sebou nese vždy jaksi podvědomě respek- založení rodiny, tuje určitý gentlemanský ko- Nicméně nikdo asi nemůže po-dex ohledů k „slabšímu'' po- přít, že galerie nepříliš sym-hlaví. patických postav v Panelstory
Sklon Chytilové provokovat byla podstatně zajímavější, než a šokovat diváka se projevil většina podprůměrné veselo-Í ve Hře o jablko přeexponova- herní konfekce, kterou produ-ným užitím porodních scén kuje Barrandov v posledních anebo zábčry dekadentní zpě- letech. A pokud se týká život-vačky, které jsou v kontextu ní pravdivosti, ten kdo žije filmu dosti zbytečné. Naopak na pražských sídlištích, má zde vlastně v prostředí porod- často pocit, že byrokratické nice nenajdeš scénu, která metody, s nimiž spravují by-by výrazněji rozehrála motivy tový fond naše podniky byto-naděje a radosti, s nimiž je vého hospodářství, přímo u-zrození nového člověka vždy možňují plýtvání národním spojeno. Chytilová jako by se majetkem i rozkvět melou-zuby nehty bránila každé chářství všeho druhu, stejně konvenci, stereotypu, senti- jako podivné způsoby výstav-mentu. Ovšem tím výrazněji by, jak je praktikují naši stav-pak v silné scéně, kdy hrdinka baři, lze někdy jen těžko ro-filmu ukáže při otelení krávy zeznat od rafinované devas-své kavality děvčete do nepo- tace životního prostředí; vše-hody, zazvuČí motiv základ- chny tyto jevy potřebují ních životních hodnot a ten opravdu ostré pero satirika, urči pozitivní vyznění celého aby se konečně ukázala v pra-filmu, vé podobě nebezpečnost je-
Ve Hře o jablko satirické vidění jich každodennosti i našeho Chytilové zůstává v kresbě smiřování se s nimi. lidi a jejich prostředí v pod- Originální tvůrčí vidění Věry statě ve věcně realistických Chytilové by tedy nemělo polohách, do kterých styl vy- v rejstříku naší kinematografie pravení uzemňuj! i takové scházet a jestliže jde o to, aby zdařilé postavy jako je Zahor- její pohled získal určitou vy-ského primář a mnohé další. váženost a harmoniétějŠí tóny V Panelstory byla naopak reži- vyzrálé moudrosti, aniž by sérkou zvolena poloha ostré přitom ztratil něco ze své pro-karikatumě-sattrické kresby, nikavosti, bude to záležet pře-kdy autorka zachycuje své po- devším na naší filmové dra-stavy v kompromitujících oka- maturgii, aby pro fázi dra-mžicích nelítostně výsměšným maturgické a scenáristické pří-daumierovským perem: naku- pravý jejích látek jí našla stej-pení těchto portrétů jistě může ně silného partnera, který by působit dosti depresivně, jestli- mohl korigovat a vyvažovat že navíc jako pozitivní proti- některé její jednostranné pří-váha či východisko je zde divá- stupy či sklon k extrémům.
POZNÁMKA REDAKGK
Stati, které uveřejňujeme, navazují autorů o uměleckém profilu reíísér-na studii Karla Martínka Filtno- ky a náročném charakteru její vý svít Věry Chytilové, otištěnou tvorby cenným způsobem přispěly ve 3. čísle Filmu a doby. Rozšiřují k poznání problematiky, k jejímu pohled na režisérČinu tvorbu o nové objektivnímu kritickému zhodno-postřehy a hodnotící soudy. ceRI'
roveň přesvědčují, že interpretace Podobným způsobem bychom se tvůrčí osobnosti Věry Chytilové v budoucnu chtěli věnovat i dal-není nijak snadná a že nemůže být Ším uměleckým osobnotem česko-nahrazena paušální apologií ani slovenského Jilmu a napomoci lak jednoznačným odmítnutím. Máme při teoretickém a kritickém mapó-za to, že polemické, ale i vzájemně vání jejich tvorby, jejich indivi-se doplňující výklady našich tří duálního přínosu.
271