Haličsko-volyňský letopis
argo2010
HALIČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
Mstislav řekl Daniilovi: „Odejdi z města!" Daniil odešel s tysjackým Dmitrem, Glebem Zeremejevičem a s Miroslavem. Vyrazili z města, a když byli naproti Tolmači, dohnal je zrádný Vladislav Vitovič. Zaútočili na něj, zahnali ho a vzali mu koně.
Daniil byl mladý, a když viděl, že Gleb Zeremejevič a Semjun Kodninský vyrážejí do boje, připojil se k nim, aby je posílil. A jiní se dali na útěk.
Toho dne trvala bitva až do noci. V noci se vrátil Daniil a Gleb Zeremejevič a zajali Jánce. Ačkoli byl Daniil mladý, prokázal statečnost. Bojovali celou noc, ráno je dohnal Gleb Vasiljevič, Daniil na něj zaútočil a hnal ho dál než jedno poprišče.46 Gleb utekl jen díky tomu, že měl rychlého koně. Když se Daniil vracel, jel sám mezi nepřáteli, ale ti se neodvážili na něj zaútočit. Pak k němu přijel Gleb Sudilovič, Gavrilo Ivorovič a Pereněžko.
Odtud pokračovali do Onutu a vjeli do stepi. Měli velký hlad. Před svátkem svatého Dmitrije jely k Plavu vozy, které bojovníci zabrali, vydatně se nasytili a chválili Boha a svatého Dmitrije, že je nakrmili. Odtud táhli ke Kučeleminu, neboť si mysleli, že zde budou moci překročit řeku Dněstr. Z boží milosti připluly z Olešje lodi, takže muži na nich překonali Dněstr a nasytili se rybami a vínem.
Odtud Daniil přijel k Mstislavovi. Ten jej velmi pochválil, dal mu velké dary a bujného sivého koně a pravil mu: „Běž, kníže, do Vladimíru a já pojedu k Polovcům, abych se pomstil za svou hanbu." Daniil odjel do Vladimíru.
Léta 6722 (1214)
Byl klid.
L&a 6723 (1215)
Z vůle boží nabídla litevská knížata veliké kněžně Romanově a Daniilovi a Vasilkovi mír. Jména litevských knížat byla tato:47 nejstarší Živinbudas, Daujotas, Dausprungas,48 jeho bratr Mindaugas,49 Dau-jatasův bratr Vilikaila. A žemaitská50 knížata Gerdivilas, Vykintas,51 Ruškovičové - Kintibutas, Vambutas, Butautas, Vižeikis a jeho syn Višlis, Kitenis, Plikiené a dále Buleviči - Vismantas, kterého
HALIČSKO VOLYŇSKÝ LETOPIS
zabil Mindaugas a vzal si jeho ženu a pobil jeho bratry Edivydase a Sprudeikise. A tato knížata z Deltuvy - Juodikis, Pukeikis, Bikšys, Ligeikis. Ti všichni uzavřeli mír s knížetem Daniilem a Vasilkem a byl v zemi klid. Ale Poláci nepřestávali škodit, proto na ně Daniil poslal Litevce, kteří s Poláky bojovali a mnoho jich pobili.
Léta 6724 (1216)
Nebylo nic.
Léta 6725 (1217)
Pyšný File52 s množstvím Uhrů vyrazil do boje, doufaje, že ovládne zemi a vysuší moře. Pravil: ,Jeden kámen rozbije hodně hrnců." Nadutě pronesl také další slova: „S ostrým mečem a rychlým koněm porazíme mnoho Rusů." Bůh to ale nestrpěl a později byl pyšný File zabit Daniilem Romanovičem.
Alexandr přešel od Daniila a Vasilka na Leškovu stranu, takže dokud nepřitáhl Mstislav s Polovci, už se ti dva mohli spolehnout leda na pomoc boží. File s mnoha Uhry a Poláky odtáhl z Haliče, vzal s sebou haličské bojary a svého tchána Sudislava, Lazara a další. Jiní ho opustili, protože File velmi zpychnul.
Léta 6726 (1218) Byl klid.
Léta 6727 (1219)
Lešek vytáhl proti Daniilovi k Ščekarevu, aby Daniil nemohl pomoci svému tchánu Mstislavovi. Konrád přijel usmířit Leška s Daniilem, ale když se dověděl o Leskově lsti, už od Daniila nechtěl, aby jel k Leškovi. File se chystal do boje, protože si myslel, že ho nikdo nemůže porazit. Nechal v Haliči Kolomana a opevnil se v chrámu naší přečisté Bohorodičky, která však nestrpěla pohanu svého chrámu a dala město Mstislavovi.
S Kolomanem tu byl Ivan Lekin, Dmitr a Bot. Přijeli Polovci, aby se podívali na bitvu, a Uhři s Poláky se vrhli proti nim. Jednomu Polovci se podařilo střelit Uza do oka a ten spadl z koně. Ostatní
48
49
haličsko-volyňský letopis
mnoho mužů. Vasilko a Zemovit se chrabře drželi. Dvorskij Andrej měl sice odvážné srdce, ale jeho tělo a ruce schvátila nemoc, takže když narazil na nepřátele, upustil kopí a málem byl zabit.
Vasilko vzkázal svému bratrovi: „Strhla se tu velká řež, pospěš za námi." Daniil se vrátil a hnal nepřátele do lesa. Zaútočili na ně ale další a mnoho mužů padlo. Fjodor Dmitrijevič chrabře bojoval, byl však raněn a od té rány na řece Narev zemřel. Jašelt pravil: ,Je pěkné, že sedíme na koních. Ale jestli nelitujete nás, litujte hlavně sebe a své hanby. Vždyť zachraňujete svou čest našimi hlavami." A Daniil přikázal svým mužům sesednout z koní.114 Šli tedy dál pěšky, čímž změkla odhodlanost Jatvingů, neboť spatřili sílu Rusů a Poláků.
Jak šli, drancovali a vypalovali jejich zemi, a když překročili řeku Oleg, chtěli se zastavit v jedné roklině. Když to spatřil kníže Daniil, zvolal: „Ó vojáci! Cožpak nevíte, že křesťané jsou silní na širém prostranství, zatímco pohané ve stísněných místech, neboť jsou zvyklí bojovat v lesích?!" Prošli roklinou, berouce nepřátele do zajetí, a když přišli na otevřená místa, utábořili se tam. Jatvingové na ně stále útočili. Rusové s Poláky je pronásledovali, padlo mnoho jatvinských knížat a Jatvingové byli zahnáni až k řece Oleg, čímž boj skončil.
Druhého dne ráno se průvodci vůbec nevyznali v kraji a bloudili. Dva barbaři byli zabiti, třetí byl zajat a přiveden ke knížeti Daniilo-vi. Ten mu řekl: „Vyveď mě na správnou cestu a zachráníš si život." Daniil mu na to dal ruku, ten je vyvedl a Rusové překročili řeku Lek.
Následujícího dne je dohnali Prusové115 a Bártové.116 Všichni jezdci sesedli z koní, pěšáci ze stanu se vyzbrojili, jejich štíty se blýskaly jako jitřní záře, helmice byly jako vycházející slunce, kopí v jejich rukou připomínala houšť rákosí, po obou stranách šli střelci, držící v rukou své kuše, do nichž vložili střely proti nepřátelům. Daniil seděl na koni a šikoval vojsko. Prusové pravili Jatvingům: „Cožpak je možné podepřít strom kopími nebo se odvážit zaútočit na takové vojsko?" Ti, když to spatřili, se vrátili domů.
Odtud Daniil dorazil k Vizně a překročil řeku Narev. Bratři osvobodili mnoho křesťanů ze zajetí, lidé je oslavovali v písních. Bůh jim pomohl a oni se slavně vrátili do své země, následujíce cestu svého
haličsko-volyňský letopis
otce, velikého Romana, který se vrhal na pohany jako lev a Polovci jím strašili své děti.
Léta 6760 (1252)
Uherský král vyslal posly k Daniilovi s prosbou, aby ho podpořil v boji s Němci. Daniil mu tedy vytáhl na pomoc a dorazil k Požgu,117 kam k němu přišli němečtí poslové. Zemi rakouské a štýrské totiž vládl jako jediný císař, neboť vévoda byl již dříve zabit. Jména těch poslů byla: králův vojevůdce a biskup žalošpurský, to jest solský, a Garich Porunský a Ota Garetenik Petovský.118 S nimi král vytáhl naproti knížeti Daniilovi. Daniil přitáhl s celým svým vojskem. Němci se velmi podivovali tatarské zbroji: koně totiž měli kožené masky a návleky, lidé byli v lehké zbroji, z vojska vycházela veliká záře od lesknoucích se zbraní. Sám kníže jel vedle krále podle ruského obyčeje. Jeho kůň byl div nevídaný, sedlo bylo vykládané taveným zlatem, střely a meče byly zdobené zlatem a jinými obdivuhodnými věcmi. Daniil měl kožich s řeckým zlatem, lemovaný zlatými krajkami, střevíce ze saíiánu pošité zlatem. Když to vše Němci viděli, velmi se tomu podivovali. A král Daniilovi řekl: „Nevyměnil bych ani za tisíc stříbrných, že jsi přišel podle ruského obyčeje tvých předků." Daniil jej poprosil o přístřeší, neboť toho dne bylo strašné horko. Král jej vzal za ruku, odvedl do svého stanu, sám jej svlékl a oblékl do svých šatů - takovou čest mu prokázal. Pak se Daniil vrátil domů.
Téhož roku vyhnal Mindaugas své synovce Tautvilu a Edivydase.119 Poslal je s jejich strýcem Vykintasem bojovat na Rus ke Smolensku, řka: „Co kdo dobude, ať si ponechá." Potom ale vůči nim pojal nepřátelství, ovládl Litvu a veškeré jej ich obrovské jmění, zabavil jejich bohatství a poslal na ně své muže, aby je zabili. Když se to Tautvila s Edivydasem dověděli, uprchli ke knížeti Daniilovi a Vasilkovi do Vladimíru. Mindaugas tam poslal své posly se vzkazem: „Nečiň jim milost." Daniil s Vasilkem však neposlechli, protože sestra těch dvou byla Daniilova choť.
Pak se Daniil dohodl s bratrem a vzkázal polským knížatům: ,Je čas, aby křesťané táhli na pohany, neboť ti válčí mezi sebou." Poláci slíbili, ale slib nedodrželi. Daniil a Vasilko poslali do země Jatvingů,
86
87
HAUČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
HALIČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
do Žemaitska a k Němcům do Rigy Vykintase, který pak stříbrem a mnohými dary přesvědčil Jatvingy a půl Žemaitska. Němci Da-niilovi odpověděli: „Kvůli tobě uzavřeme mír s Vykintasem, ačkoli zahubil mnoho našich bratří." Němečtí rytíři slíbili jít na pomoc Tautvilovi. Daniil s Vasilkem přitáhli k Novgorodku.
Po poradě s bratrem Vasilkem a se svým synem poslal Daniil bratra na Volkovyjsk a syna na Slonim, sám pak táhl k Zditovu. Dobyli mnoho měst a vrátili se domů.
Vykintas k nim vyslal posla se zprávou, že Němci chtějí povstat na pomoc Tautvilovi. Daniil poslal Tautvilu do boje spolu s ruskými a poloveckými vojsky a mnoho se bojovalo.
Tautvila pak šel s Daniilovou kořistí do Rigy. Rižané jej přijali s velkými poctami a Tautvila byl pokřtěn.
Když se Mindaugas dověděl, že Tautvilovi chtějí pomoci boží rytíři, biskup a rižské vojsko, začal mít obavy a vyslal tajně posla k rižskému mistrovi Andreasovi120 a mnohými dary jej přesvědčil čili obměkčil. Poslal mu totiž mnoho zlata, stříbra, stříbrné, zlaté i barevné nádoby a mnoho koní a vzkázal: „Když zabiješ nebo vyženeš Tautvilu, dostaneš toho ještě víc." On odpověděl: „Nemůžeš se zachránit, dokud nepošleš k papeži a nepřijmeš křest. Já však k tobě cítím přátelství." Ó, zlo víc než zlé! Zlato oslepilo jeho oči, a teď běda mu. Mindaugas poslal k papeži a přijal křest. Jeho pokřtění však bylo jen lest a on tajně obětoval svým bohům: prvnímu Nonadějovi, Teljavelovi, Diver-kisovi, zaječímu bohu a Mindeinovi.121 Když vyjel na pole a na pole vběhl zajíc, nesměl vkročit do lesa ani ulomit prut. Obětoval svým bohům, těla mrtvých nechával spalovat a zjevně se držel pohanství.
Tautvilu podporoval biskup a probošt Viržan, kteří se nad ním slitovali, neboť věděli, že kdyby Tautvila nebyl vyhnán, Litva by už byla v jejich rukou a chtě nechtě by přijala křest. Ale Andreas zabránil křtu Litevců, za což byl spolubratřími zbaven své funkce. Tautvila prchl do Žemaitska ke svému strýci Vykintasovi, vzal Jatvingy, Žemaiťany a pomoc od Daniila, kterou mu kníže poskytl už dříve, a vytáhl na Mindaugase.
Mindaugas se připravil, ale pak se rozhodl, že se vyhne střetu s jeho vojskem, a odešel do města jménem Voruta. V noci poslal
na nepřátele svého švagra, avšak Rusové a Jatvingové útok odrazili. Druhého dne ráno vyjeli Němci se samostříly, ruští a polovečtí střelci a Jatvingové s kopími na ně najížděli a honili se po poli jako při hře. Odtud se vrátili do Žemaitska.
Shromáždiv mohutné vojsko, přitáhl Mindaugas na Vykintasovo město jménem Tviremeť. Tautvila vyjel z města a spolu s ním zde byli i Daniilovi Rusové a Polovci, Žemaiťané a mnoho pěších bojovníků. Při pronásledování jeden Polovec střelil Mindaugasova koně do stehna a Mindaugas se vrátil do své země. Bylo svedeno mnoho bojů. Vismantas u toho města padl.
Léta 6761 (125?)
Tautvila poslal k Daniilovi Revbu se slovy: „Pojď k Novgorodku." Daniil vytáhl s bratrem Vasilkem, synem Lvem, s Polovci a se svým příbuzným Tegakem a dorazili k Pinsku. Pinská knížata chystala úskok a do války musela proti své vůli. Litevci poslali stráže na jezero Zjatě a hnali se přes bažiny k řece Šarje. Když se zde shromáždila všechna vojska, uspořádali poradu a pravili: „Už o nás vědí." Muži se přeli a nechtěli jít bojovat, avšak Daniil jim moudře pravil: ,Jestli nedojdeme, kam máme, a vrátíme se, budeme mít ostudu před Litevci i ve všech dalších zemích." „Zítra ráno," pravil, „se poradíme." Téže noci vzkázal všem vojákům: „Pojďte bojovat! A ať se to dovědí všichni ti, komu se do války nechce." Když ostatní viděli ty muže, kteří byli odhodláni bojovat, sami museli také chtě nechtě jít.
Druhého dne se zmocnili celého kraje kolem Novgorodku a odtud se vrátili domů. Jatvingové, kteří vytáhli na pomoc Daniilovi, nakonec nemohli přijet, protože napadla spousta sněhu. S pomocí boží se Daniilovi vojáci odtud vrátili a získali množství zajatců.
Pak Daniil poslal své muže s bratrem a synem Romanem, dobyli Gorodno a vrátili se od Belska. Poté Daniil vyslal mnoho svých pěšáků i jezdců na litevská města. Zmocnili se všeho jejich zázemí a celého kraje.
Mindaugas poslal svého syna, aby plenil kolem Turijsku. Téhož roku poslal Mindaugas k Daniilovi, neboť žádal o mír a toužil po lásce a po tom, aby se stali příbuznými. Tehdy k Daniilovi
89
HALIČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
Rozdělíme si spolu německou zemi. Rex uherský neboli král toho hodně slibuje, ale neplní. Já ti říkám pravdu a nechť mi je svědkem papež a dvanáct biskupů, že ti dám půlku německé země."
Roman odpověděl: „Dal jsem slovo uherskému králi jako svému otci, nemohu tě poslechnout, neboť bych tím na sebe vzal hanbu a hřích nesplněného slibu." Vzkázal uherskému králi, co mu sliboval vévoda, a prosil ho o pomoc. Král mu pomoc poslal, ale chtěl od něj jeho města, slíbiv mu za to jiná města v Uhrách. Kněžna pochopila, že jde o úskok, a pravila: „Mého syna sis vzal jakoby pro dceru, a přitom ho držíte jako rukojmí. Teď chcete ještě naše města a my kvůli tomu trpíme a zmíráme hlady!" Bylo to tak, že jedna bába chodila ve městě Vídni tajně nakupovat jídlo a nosila jim ho, neboť už měli takový hlad, že chtěli jíst i koně.
Kněžna řekla: „Kníže, běž k otci." Ale byli v obklíčení, takže Roman nemohl odjet. Když viděl jeho dobrotu, pomohl mu Verenger zvaný Prosvěl, který byl kdysi spolu s ním ve válce. Slitoval se nad Romanem, přijel s vojskem a vyvedl Romana z města. Už dříve jsme vyprávěli, že pak Vaišvilkas dal Romanovi Novgorodok.
Po bitvě s Kuremsou u Kremjance zahájil Daniil válku s Tatary. Poradil se s bratrem a se synem a poslal Dionisije Pavlovice, aby se zmocnil Mežibožje. Pak Daniilovi a Vasilkovi lidé dobyli Bolochov a Lvovi muži vyrazili do Pobuží a na Tatary. Na jaře poslal Daniil svého syna Švarná na Gorodok a Semoc a na všechna města. Švarn dobyl Gorodok, Semoc a všechna města za hranicemi tatarských krajů, Goroděsk a podél řeky Tětěrev až po Žedučevěv. Vozvjaglané Švarná podvedli, zajali tiuna a nenechali ho vykonávat jeho službu. Švarn přitáhl a zmocnil se všech měst. Po něm přišli k Daniilovi muži z Be-loberežje, Cerňatina, Vozvjaglu a všichni z Bolochova. Mindaugas vzkázal Daniilovi: „Pošlu k tobě Romana a muže z Novgorodku a ty vyrazíš k Vozvjaglu a odtud ke Kyjevu." Určil setkání ve Vozvjaglu.
Léta 6766 (1258)
Daniil s bratrem vytáhl s velikým vojskem k Vozvjaglu, čekaje zprávy od Romana a Litevců. Stáli u Korečesku, celý den čekali na zprávy a pak vyrazili k Vozvjaglu. Předtím Daniil poslal syna
HALIČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
Švarná obklíčit město, aby nikdo nemohl utéct. Bylo s ním pět set mužů. Obránci stojící na hradbách viděli s knížetem jen hrstku bojovníků, a tak se smáli. Druhého dne však přitáhl Daniil s obrovským vojskem, se svým bratrem a synem Lvem. Když to obyvatelé města spatřili, zachvátila je hrůza, nevydrželi a vzdali se. Daniil město zapálil, lidi vyvedl a nechal je rozdělit - někoho pro svého bratra, někoho pro Lva a další Švarnovi. Poté, co se zmocnil města, vrátil se domů.
Když k městu přišel Roman s Litevci, vylezli na hradby a nespatřili nic než spáleniště a psy běhající po městě. Litevci hořekovali, plivali a říkali svým jazykem Janda!", vzývajíce své bohy Andaje a Divirik-se139 a upomínajíce všechny své bohy, to jest ďábly.
Pak jel Roman za otcem, vzal s sebou jen pár lidí a všechny ostatní pustil domů. Daniil s Vasilkem se veselili a Lev jel k sobě domů.
Litevci zvážili situaci a velmi rozhněvaní dál pokračovali v bojích. Cestou, aniž by o tom Daniil s Vasilkem věděli, vyplenili okolí Lucku. Sluhové knížete Daniila a Vasilkovi lidé, Jurij, dvorskij Alexa a další na ně vyrazili. Dostihli je naproti Kostruzje. Jezdci se utkali v boji, Litevci podlehli a dali se na útěk. Protivníci je pobíjeli, prebodávali a pak je zahnali do jezera. Deset mužů se zmocnilo jednoho koně v domnění, že „na koni odtud unikneme". Ale utopili se, neboť je topil anděl poslaný od Boha. V jezeře se nakupilo tolik mrtvol, štítů a helmic, že z toho místní, kteří je odtud vytahovali, měli velikou kořist. Byla to velká seč s Litevci. Vítězové chválili Boha a svatou Bohorodičku a poslali válečné trofeje Daniilovi s Vasilkem, kteří se velmi radovali, že jim Bůh pomohl v boji proti pohanům. Poražení nepřátelé byli Mindaugasovi lidé, jejich vojvoda Chval, jenž měl na svědomí veliké vraždění v černigovském kraji, a Sirvid Ruškovič. Sirvid utekl, ale Chval byl stejně jako mnozí další zabit.
Léta 6767 (1259)
Na Daniila s Vasilkem nečekaně zaútočil Kuremsa. Přijel Vasilko, který sbíral vojsko ve Vladimíru, zatímco Daniil se připravoval v Cholmu. Vzkázali také Lvovi, aby jel s nimi. Kuremsa, nepřekročiv řeku Styr, poslal své lidi k Vladimíru. Když sem přijeli, vyrazili
98
99
HALIČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
HALIČSKO-VOLyŇSKÍ LETOPIS
a dětmi, všichni od malých po velké. Pak se lidé začali zpovídat -někdo u opatů, někdo u kněží a jáhnů, neboť ve městě bylo veliké množství obyvatel. Nato vyšli z města s kříži, svícemi a kadidelnicemi, šli šlechtici se šlechtičnami, odění ve svatebních rouchách, a sluhové před nimi nesli jejich děti. Všichni velmi plakali a naříkali, muži oplakávali své družky, matky své děti, bratr bratra a nebyl nikdo, kdo by je politoval. Neboť je postihl boží hněv. Tataři je vyhnali z města do nivy Visly, kde je dva dny drželi, a pak začali zabíjet všechny osoby mužského i ženského pohlaví, takže z nich nezůstal naživu ani jediný.
Poté táhli k městu Wišlica. Přišli k němu a obklíčili je. Město bylo v lesích, na kopci, a stál v něm kamenný kostel svaté Trojice. Město nebylo opevněné, Tataři se ho zmocnili a pobili všechny od malých po velké. Pak se Burundaj vrátil na západ, do svého tábora.
Tím skončilo dobývání Sandoměřska.
Léta 6770 (1262)
Mindaugasovi Litevci vytáhli proti Polákům a spolu s nimi šel i Osta-fij Konstantinovič, zlořečený a hanebný, který kdysi utekl z Rjazaně. V předvečer svatého Jana, o slunovratu, Litevci zpustošili Jazdów. Zabili knížete Zemovita, zajali jeho syna Konráda,141 odvedli mnoho zajatců a vrátili se domů.
Mindaugas si vzpomněl} že Vasilko s hrdinou Burundajem plenil Litvu. Poslal tedy na Vasilka své vojsko, které pustošilo okolí Kamence. Kníže Vasilko se jim nepostavil, neboť očekával druhé vojsko. Poslal na ně Žilislava a Štěpána Medušnika, kteří je pronásledovali až do Jasolny, ale nedohnali je, neboť měli malé vojsko. Zmocnili se tedy pouze zajatců a rychle odjeli. V tomtéž týdnu bojovalo druhé vojsko okolo Melniku, byl s nimi vojvoda Kovdižad Ťudiaminovič, a získali mnoho zajatců.
Kníže Vasilko jel se svým synem Vladimírem, bojary a sluhy za nimi, doufaje v Boha, jeho čistou Matku a sílu Kříže, a dohnal je u města Něblu. Litevci zůstali stát u jezera, a když spatřili sešiko-vané vojsko, podle svého obyčeje sedli do třech řad za svými štíty. Vasilko uspořádal své vojsko, zaútočil a utkal se s protivníky v boji. Litevci nevydrželi a dali se na útěk. Ale utéct nebylo kam, protože
je obklopovalo jezero, takže byli pobíjeni a další se utopili v jezeře. Padli úplně všichni, ani jeden nevyváži.
Když se to doslechla pinská knížata Fjodor, Děmid a Jurij, přijeli k Vasilkovi s pitím a začali se veselit, že vidí své nepřátele pobité a že družina je celá, Z Vasilkova vojska byl zabit jen jediný, Preibor, syn Stepaná Rodiviče,
Pak pinská knížata odjela domů a Vasilko se vrátil do Vladimíru s velikou slávou jako vítěz, oslavuje a chvále Boha, který učinil zázraky a položil nepřátele k nohám knížete Vasilka.
Po Borisovi a Izebolkovi poslal svému bratru králi válečné trofeje. Král tehdy jel do Uher a Boris jej dohnal u TĚliče.
Král se tehdy velmi rmoutil kvůli bratrovi a svému synovci Vladimírovi, který byl ještě mladý. Kterýsi ze sluhů vešel a říkal: „Pane, jedou sem nějací lidé se štíty a kopími a vedou s sebou koně." Král radostí vyskočil, pozvedl ruce a chválil Boha, řka: „Sláva budiž Hospodinu! To Vasilko zvítězil nad Litevci!" Přijel Boris, odevzdal králi válečné trofeje, osedlané koně, štíty, kopí, přilbice. Král se začal vyptávat na zdraví svého bratra a synovce. Boris mu řekl, že oba jsou zdrávi, a vyprávěl mu, co se všechno stalo. Král se velmi radoval, že bratr i synovec jsou v pořádku a nepřátelé byli poraženi. Borise obdaroval a poslal jej zpět ke svému bratrovi.
Pak se konal v Tarnowě snem ruských knížat s polským knížetem Boleslavem. Byl tam kníže Daniil s oběma syny, Lvem a Švarném, a Vasilko se svým synem Vladimírem. Uzavřeli spolu smlouvu o ruské a polské zemi, stvrdili ji přísahou na kříž a pak se rozjeli domů.
Když uplynul rok od tohoto setkání, byl na podzim zabit veliký kníže litevský Mindaugas, který byl samovládcem celé Litvy. Budeme zde vypravovat o jeho zabití.
Vládl v litevské zemi a začal pobíjet své bratry, jiné vyhnal ze země a stal se jediným pánem celé Litvy. Začal být velmi pyšný, dmul se slávou a pýchou, domnívaje se, že se mu nikdo nemůže rovnat. Měl syna Vaišvilkase a dceru, kterou provdal za Švarná Daniloviče do Cholmu.142
Vaišvilkas začal vládnout v Novgorodku, a setrvávaje v pohanství, proléval mnoho krve. Každý den zabil tři čtyři lidi. Dne, kdy nikoho nezabil, litoval. Když někoho zabil, radoval se. Pak do jeho srdce
106
107
HALIČSKO-VOLYKISKÝ LETOPIS
HALIČSKO-VOLYŇSKÝ LETOPIS
vešel strach boží a začal přemýšlet, že by přijal svatý křest. Nechal se tedy pokřtít v Novgorodku a stal se křesťanem. Poté Vaišvilkas přišel do Haliče ke knížeti Daniilovi a Vasilkovi a zatoužil po odchodu do kláštera. Tehdy Vaišvilkas pokřtil Jurije Lvoviče.143 Odtud odešel do Poloniny do kláštera k igumenovi Grigoriji, stal se mnichem a strávil v tomto klášteře tři roky. Poté od Grigorije přijal požehnání a vydal se odtud na Svatou horu. Grigorij byl svatý člověk, jaký neměl a ani nebude mít sobě rovného.
Vaišvilkas ale nemohl na Svatou horu dojít, neboť v těch zemích tehdy vypukly veliké nepokoje. Vrátil se tedy zpět do Novgorodku, zbudoval si na řece Němenu, mezi Litvou a Novgorodkem, klášter a zde žil.
Jeho otec Mindaugas mu vyčítal jeho způsob života a Vaišvilkas svého otce velmi neměl rád. V té době zemřela Mindaugasovi žena a on po ní truchlil. Její sestra byla provdána za Daumantase, knížete Nalšie.144 Mindaugas své švagrové do Nalšie vzkázal: „Tvá sestra je mrtvá. Přijďji se mnou oplakávat." Když přijela, Mindaugas zatoužil získat ji za ženu. Začal jí tvrdit: „Když tvá sestra umírala, žádala mě, abych se s tebou oženil. Tak to řekla — ať nějaká cizí nevychovává naše děti." Vzal si j i tedy za ženu. Jakmile se to Daumantas doslechl, velmi se zarmoutil a přemýšlel, jak by Mindaugase zabil. Nemohl to ale udělat, neboť měl na rozdíl od něj málo sil, a tak hledal někoho, s kým by Mindaugasovu vraždu provedl. Našel Treniotu,145 Mindau-gasova synovce, a usmyslel si, že spolu s ním Mindaugase připraví o život. Treniota byl tehdy v Žemaitsku.
Léta 6771 (1263)
Mindaugas poslal celé své vojsko za Dněpr proti brjanskému knížeti Romanovi. Rovněž Daumantas s nimi vyrazil do války, a když našel vhodnou chvíli, obrátil se nazpět. Pravil: ,Věštba mi zakazuje, abych s vámi šel dál." Vrátil se, rychle dohnal Mindaugase a zabil jej a spolu s ním i oba jeho syny, Rukliuse a Repeikise. Tak tedy proběhla Mindaugasova vražda.
Po zavraždění Mindaugase se Vaišvilkas obával téhož, proto uprchl do Pinsku, kde pak žil, a na celé Litvě a v Žemaitsku začal vládnout
Treniota. Do Polocku svému bratru Tautvilovi vzkázal: „Bratře, přijď sem, rozdělíme si zemi a Mindaugasovo jmění." Tautvila přijel a začal přemýšlet o tom, že by Treniotu zabil, zatímco Treniota uvažoval, jak by zabil Tautvilu. Tautvilův záměr odhalil jeho bojar Prokopi) Polocký. Treniota Tautvilu předběhl, zavraždil ho a začal vládnout sám. Pak začali čtyři pacholci, Mindaugasovi podkoní, přemýšlet, jak by zabili Treniotu. Našli vhodnou chvíli, když se šel mýt do sauny, a zavraždili ho. Tak tedy proběhla Treniotova vražda.
Jakmile se to doslechl Vaišvilkas, vyrazil s Pinskými k Novgorodku, vzal s sebou zdejší muže a přišel na Litvu, aby se tu ujal vlády. Litevci přijali syna svého pána s radostí.
Léta 6772 (1264)
Vaišvilkas začal panovat na celé Litvě. Likvidoval své nepřátele, bezpočtu jich zabil, jiní se rozprchli, kam je oči vedly, a zabil také toho zlotřilého, prokletého, hanebného Ostafije, o kterém jsme už dříve psali.
Ve výše uvedeném roce Mindaugasovy vraždy se konala u brjan-ského knížete Romana svatba. Vdával svou milou dceru Olgu146 za knížete Vladimíra, Vasilkova syna a vnuka velikého knížete Romana Haličského. V té době na Romana zaútočilo litevské vojsko. Bojoval s nimi, porazil je, sám byl raněn a prokázal v boji velkou statečnost. Do Brjansku přijel jako vítěz a s velikou slávou. Rány na svém těle nevnímal, neboť se radoval, že vdává svou dceru. Měl ještě tři dcery, tato byla čtvrtá, jemu ze všech nejmilejší. Poslal s ní svého nejstaršího syna Michaila a mnoho bojarů.
Vraťme se k tomu, o čem byla řeč dříve.
Když Vaišvilkas vládl na Litvě, začal mu pomáhat kníže Š varn a Vasilko. Vaišvilkas nazval Vasilka svým otcem a pánem.
Král tehdy vážně onemocněl a skonal. Byl pohřben v chrámu svaté Bohorodičky v Cholmu, který sám vystavěl.
Král Daniil byl kníže dobrý, chrabrý a moudrý, jenž založil mnoho měst, vystavěl chrámy a vyzdobil je všemožnou nádherou. Byl proslulý láskou ke svému bratrovi Vasilkovi. Tento Daniil byl druhý po Šalamounovi.
108
109