ročník XXII číslo 86 1989 Chvála politiky Leninské dobrodružství skončilo. Co začíná? S vládou: do dialogu, nebo do opozice? O etice Palachová činu Jeden z deníků střední Evropy Karel Čapek jako teoretik kultury Zimní čtení v jarní čítance Anketa: Co si o tom všem myslíte? areodtová laodovský kantůrkova třešňák 1989 Práce, dílo, akce* Hannah Arendtová V krátkém, časovém úseku,,, který je mí vyměřen, bych chtěla položit snad trochu nečekanou otázku. Zní: v čem spočívá aktivní život? Co děláme, když jsme aktívni? Má-li mít tato otizka smysl, je třeba připustit platnost tradičního rozlišování mezi dvěma způsoby Života, mezi vita contempladva a vita activa, dělení, které se traduje v našem filozofickém a náboženském myšlení až do počátku novověku. Připustíme, rovněž, že mJuvíme-li o kontemplaci a o akcí, nemáme na myslí jen určité lidské schopnosti, ale i dva odlišné způsoby života. Tato otázka má rozhodně svůj význam, Neboť i v případě, že nezpochybňujeme tradiční názor, jenž pokládá kontemplácii za stav vyššího řádu,, než je akce, anebo pokládáme-li akci za pouhý prostředek,, jehož skutečným, cílem je kontcmplace, nemůžeme pochybovat - a nikdo nikdy nepochyboval - o tom, že lidské bytosti mohou prožít svůj život, aniž by se kdy oddali kontemplaci, zatímco nikdo nemůže zůstat v tomto stavu po celý život. Jinými slovy, aktivní život není jen tím, čemu se věnuje většina lidí; jedná se také o toř čemu nikdo nemůže zcela uniknout. Je v podstatě lidského údělu, že kontemplace zůstává závislá na různých činnostech - na práci, která umožňuje výrobu všeho, co je nezbytné k životu lidského organismu; na dílu, jež vytváří vše potřebné k uchování lidského těla; a konečně je zapotřebí i akce, kterou je organizován společný život lidských bytostí tak, aby byl zajištěn klid nezbytný pro nerušenou kontemplaci. Právě p rolo, žc jsem začala zmínkou o společné tradicí, popisuji tři základní složky aktivního života tradičním způsobem, totiž jako formy činnosti sloužící kontemplaci. Aktivní život byl přirozeně vždy popisován těmi, kdo sami žili kontemplatívni m způsobem života. Z tohoto důvodu byla vita activa vždy definována z hlediska kontemplace - v porovnání s absolutním duševním klidem kontemplace se všechny typy lidské aktivity zdály být podobné v tom smyslu, že byly charakterizovány jako wddid, jako cosi negativního: a-skhoiia či hec-otium, nedostatek volného času, či absence podmínek ke kontemplaci. Před stavem dokonalého duševního klidu mizí veškeré zvláštnosti a jednotlivosti vita activa. Z hlediska kontemplace nazáleží na toni, čím byl klid porušen - jakmile jednou narušen byl. * Proklad přocináŠky ninxviinj "Lubor, Work, ActiorT,, přednesené pravdepodobne' v roce 1957, Rukopis přodná&ky, publikované dosud pouze vo francouzskem překladu, v belgicko řevni Etuiks phétmmnologiquťs, jo. uložen v Kongresové' knihovně ve Washingtonu (The Fa-pors of Hnnnnh Aťondt). 366 Vita acfiva se tedy tradičně definovala z hlediska, vita contenyplativa. Byla jí' přiznána jen velmi omezená role, protože sloužila potřebám a nárokům kontemplace v živém. těle. Vírou v onen svět,, jehož slasti umožňuje kontemplace zahlédnout, křesťanství potvrdilo druhořadou úlohu vita activa; přikázání miluj bližního .svého působilo jako protiváha, k tomuto hodnocení, jimž se nová doba lišila od starověku. Avšak hierarchie přisuzující' kontem-placi nej vyšší místo v řadě lidských schopností, je původu řeckého a ne křesťanského. Kontemplace coby životní styl ostatně charakterizovala, filozofa jako takového, povýšeného ve společenském vnímaní nad prostého občana - obyvatele poliš -, zabývajícího se: politikou. Důležité je - zde se o tom mohu zmínit pouze krátce -, že navzdory všemu, co bylo kdy řečeno, 'křesťanství nepozvedio aktivní život na významnější místo, ncosvobodilo jej z jeho podřadného postavení, a ncpohlíželo na nčj, alespoň ne z teoretického hlediska, jako na. něco, co má. svůj vlastní význam, a co je cílem .samo o sobě. Jakákoli změna v tomto vzájemném vztahu nebyla ovšem možná, dokud pravda zůstávala jediným jednotícím principem kicrarchizacc řádu, lidských schopností, pravda chápaná nadto jako pravda, zjevená, jež. je člověku v podstate dána, a, není tudíž výsledkem duševní aktivity - myšlení nebo usuzování - nebo poznáním.,, které získáváme aktem výroby. Naskýtá se tedy otázka, proč nebyla vita activa - se všemi svými jednotlivostmi a vnitřním uspořádáním - objevena bezprostřední po moderní roztržce s tradicí a "převrácení" tradičního hierarchického řádu, po Marxové a Nietzschově "přehodnocení hodnot". Věcná analýza by samozřejmé byla na místě, avšak v krátkosti můžeme odpoveď shrnout následovné: je již v podstate proslulého "převrácení" filozofických systémů či hodnotových hierarchií, že ponechává netknutý vlastní koncepční rámec. To platí zejména pro Marxe, který byl přesvědčen, že k, nalezení pravdy - pravdy hegelovského systému spočívající v objasnení dialektické povahy dějin - stačí obrátit Kc-gela naruby. Dovolte nu stručné vysvetlil, jak; se tato shoda projevuje v daném kontextu. Když jsem vyjmenovala hlavní lidské aktivity, tj, práci, dílo a akci, bylo zřejmé, že akce zaujímá v mém žebříčku nej vyšší místo. V míře, v níž se. .akce vztahuje k politické sféře lidského života, je toto hodnocení v souladu s preclí; íozofický m, předplatónským názorem bčžným v živote řecké obce. Nástup kontemplace na nej vyšší stupeň, žebříčku mčl ve skutečnosti za následek nové uspořádán f hierarchie, přestože nebylo vidy podepřeno explicitní teorií. (Staré hierarchii byla vzdávána pocta jeSté dlouho poté, kdy už byla učením filozofu fakticky popřena.) Z hlediska kontemplace byla nej vyšší formou .aktivity nikoli akce, nýbrž dílo; vzestup řemeslné činnosti v žebříčku hodnot se objevil poprvé naplno v Platónových dialozích. Práce zůstávala samozřejmě na příčce nejnižší, zatímco politická aktivita, nutná k životu v kontemplácii, byla napříště uznávána pouze do té 367 míry,, do; jaké mohla být ;spodobiuěiia s aktivitou řemeslníka. Od politické akce se daly -očekávat: trvalé výsledky toliko za předpokladu, že bude probíhat -podle vzoru dělné Činnosti,. Trvalým výsledkem byl. míněn, mír, nezbytný ke kontemplaci. Nic ,se tedy nezměnilo. Podfváme-li se nyní m převrat, k: němuž došlo v moderní dobé, uvědomíme si okamžitě, .že nej výraznějším rysem je v tomto ohledu oslava práce, což je .ta-poslední věc, která, by sí v očích příslušníka, klasické společnosti, ar římské ČI fecké, zasloužila podobné postavení. Avšak zamyslfrne-li se hlouběji, zjistíme, že -tu nešlo o práci jako takovou (Adam, Smith,, Locke i. Marx jednomyslně pohrdají otrockou, nekvalifikovanou prací,, jejímž jediným cílem je konzumace), nýbrž práce produktivní. Za .standardní vzor zde opět slouží kritérium trvalých výsledků. Marx, bezpochyby nej větší filozof práce, se tak neustále pokoušel nalézt novou interpretací práce podle stávajícího modelu dělné činnosti, nadále ovšem na úkor politické aktivity. Ale něco se přece změnilo. Na politickou aktivitu se už nepohiíží jako na vytyčování neměnných zákonů, které by mohly zhoiovií Stát a jejichž konečným výsledkem by byl spolehlivý produkt odpovídající přesně výrobnímu nákresu -jako by zákony a ústava byly zaměnitelné za stůl vyrobený truhlářem podle jasné předchozí představy. Politická aktivita měla nyní "dělat", tj. zhotovovat dějiny - výraz se poprvé objevil u Vica - nikoli už stát. Konečným výrobkem, dějin by byla jak známo beztřídní společnost představující konec historického procesu stejně jako slul představuje konec procesu výrobního. Jinými slovy, vzhledem k lomu, že na teoretické úrovni neprovedli "pře-Iiodnocovačľ starých hodnot nic jiného, než. že všechno obrátili, vzhůru nohama, uspořádání vita activa zastalo téměř beze změny. Tradiční způsob myšlení nadále převažuje a jediný konkrétní důsledek nového pojetí spočíval v tom, že řád, jehož původ a smysl vyplývaly z faktické zkušenosti kon-tcmplucc, sc stal vysoce problematickým. Neboť skutečnou událostí, charakterizující v tomto ohledu moderní dobu, je fakt, že sama kontemplace ztratila svůj smysl. Zde sc touto událostí nebudeme zabývat. Místo toho navrhuji, abychom přijali tu nejstargí, přcdfilozofickou hierarchii a prozkoumali podrobněji jednotlivé aktivity samotné. První věc, která vás možná zaujala, je mé rozlišování mezi prací a dílem, rozlišování, působící pravděpodobně poněkud nezvykle. Inspirovala mě k němu jedna víceméně náhodná Lockova poznámka o "práci našeho těla a díle našich rukou". (V aristotelském žargonu jsou pracující ti, kdo "díky svému tělu uspokojují životní potřeby".) Fenomenální ukazatele, které mluví ve prospěch tohoto, rozlišení, jsou, dostatečně zřejmé, oež abychom je mohli ignorovat. Přesto, až na pár roztroušených poznámek - a významného svědectví sociálních a Institucionálních dějin nebylo :n,a podporu této teze učiněno takřka nic. 368 V rozpore s tímto nedostakeoi dokladů stoji prostá a nepopiratelná skutečnost, že každý evropsky jazyk, minulý jako soudobý, obsahuje dvě etymologicky odlišná slova pro to,, co jsme si zvykli pokládat za stejnou aktivitu. Řečtina Tozlišwje mezi pomein a erg