Rekapitulace 1. semináře 18. 3. 2024 „Violetter Schnee“ v exemplifikacích převedených na pojmy: Seminář sám byl vlastně příklad remediace. Online seminář, který bude následovat 25. 3., se tak dá chápat jako příklad hypermediace, tj. zarámování a zprostředkování „starého média“ „novým“. V rámci distanční online výuky si seminář jako jedna z jejích forem zachovává žánrovou povahu akademického setkání střídajícího výklad s diskusí nad tématy. Mění se prostorová, resp. fyzická forma setkání z osobního na virtuální: zůstává zachována dimenze reálného času, učebna může být zastoupena virtuálním prostorem vytvořeným v aplikaci MS Teams sdružením audiovizuálních přenosů účastníků semináře a poskytnutím dalších nástrojů pro podporu jejich komunikace, jako je chat či hlášení pomocí ikon, a pro sdílení dalších materiálů, vizuálních či audiovizuálních. V učebně byly k dispozici klasická tabule, počítač s projekcí, klasický projektor apod., tyto pomůcky či technická média jsou remediována do různých programových aplikací, například do prezentace, programu kreslení apod. Když konkrétní prezentaci (jako tu k opeře Violetter Schnee) vložíme do rámce online semináře pomocí nástroje sdílení obrazovky, dospíváme k tzv. hypermediaci: jedno médium a jeho konkrétní produkt jsme zapojili do rámce virtuálního prostředí vytvořeného další aplikací (to se stane příští týden). Jde vlastně o celý řetězec vkládání mediálních reprezentací a nástrojů do dalších. Ovšem ta vložení jsou různé povahy: Na začátku máme Brueghelův obraz Lovci ve sněhu, v současnosti vystavený (zprostředkován veřejnosti) vídeňským Kunsthistorisches Museum (muzeum či galerie jsou výrazem „institucionalizace umění“). Na obraz samozřejmě nesmíme sahat, ale můžeme se přiblížit na vzdálenost, která nám dovoluje vidět nejen materialitu obrazu jako objektu, ale i malby: vidíme obraz sám, malbu samu. S obrazem se můžeme setkat v různých zprostředkovaných podobách: na pohlednici, v odborné monografii, na webu galerie, v různých webových databázích shromažďujících výtvarná díla (např. wga.hu) nebo v nabídce firmy, která vyrábí kvalitní reprodukce umění nebo trička s parodiemi na slavná díla. Jestliže si obraz promítneme ve fyzickém semináři na tabuli, vidíme „reprodukci digitální fotografie obrazu“ získanou z virtuální galerie. Vidíme obraz obrazu. Jestliže scénograf zařadí do inscenace opery fyzickou reprodukci Brueghelova obrazu (jako kulisu či rekvizitu), pak je to reprezentace tohoto obrazu v příběhu operních postav a pro ty, kdo znají interpretace obrazu, narážka na významy, které mu bývají přisuzovány a které se tím přenášejí na interpretaci opery. Jestliže ho současně promítne na transparentní plátno před scénou, pak už to není jen jeho reprodukce (reprezentace), ale kreativní remediace obrazu: transparentností promítací plochy je dosaženo propojení a konfrontace dvou různých světů: světa zobrazeného na malbě a světa příběhu, který sledujeme v operním představení. Jestliže pak do tohoto světa začnou vstupovat, popřípadě zasahovat postavy, které ve svém zevnějšku imitují figury obrazu, ztělesňují a oživují, pak je to kreativní transmediace, změna média: tj. nejen materiální, ale i funkční transformace: malované figury výtvarného díla jako dvourozměrného média v trojrozměrné lidské tělo, které se stává součástí média „divadlo“. Operní výstup je zdokumentován fotograficky (vedle momentek z generální zkoušky to mohou být i velmi pečlivě aranžované fotografie, které dovolí vyniknout scénografii apod.). Ukázky jsou zaznamenány na digitální záznam, vše pečlivě sestříháno. V zájmu propagace je vytvořen „trailer“ či reklamní spot. (Vrátíme-li se k Brueghelovi, tak obraz obrazu vložený do představení je dále „mediován“, zprostředkován.) Trailer je vyvěšen na web, na stránku „institucionalizovaného média“ (státní opery Berlín) a ve virtuálním prostředí „sdílení videí“, na youtube. To je hypermediace záznamu. Ukázky tohoto záznamu vkládám do ppt prezentace; tj. jde o přenos z virtuálního prostředí do aplikace, o další formu hypermediace. Schematizace postupu by vypadala jako série krabiček, do nichž se vkládají produkty, zase vytahují, anebo se předchozí krabička vkládá do další a ta zase do další… Je zřejmé, že pojem média se nevztahuje jen na moderní technologie, ale i na tradiční umění. Důvod tohoto už jste si vysvětlili s kol. Bubeníčkem v předchozích seminářích. V úvaze nad zdroji operního libreta jsme viděli, že zásadní roli pro jeho zkonstruování i naše rozumění tu hraje zavedená struktura žánrů. Některé z nich jsou typičtější pro literaturu (verbální ekfráze, jejíž inscenace na divadle je výjimečná, viz Tanja a Brueghel), jiné pro film (postkatastrofický žánr). „Vizuální ekfrázi“ může uskutečnit jen film, který imituje oční pohyby pozorovatele pomocí kamery (Tarkovského Solaris). Někdy se žánry na sebe vrství, jak jsme mohli vidět v ukázkách ze Sorokinovy novely Vánice, která tematizací neutuchající sněžné bouře a „bílé tmy venku“ kladoucí překážky jakémukoli konání předcházela textu pro operní libreto. Žánr: dobrodružná cesta za nezbytným a užitečným cílem, během níž se dozvídáme něco o jejích protagonistech; do té se promítá žánr turgeněvovské smutné idyly ve vztahu pána a sluhy, ale i ironie (Diderotův Jakub fatalista, Kunderův Jakub a jeho pán); žánr „nákaza“ (stejnojmenný film a řada dalších). A vedle toho prvky sci fi (extrémní droga jako ve filmu Dredd, hologramy, které lze vnímat i jiným smysly než zrakem) vsazené do zaostale působícího ruského venkova, romerovští zombie se silou Hulka… To, co známe pod pojmem intertextualita, tedy tvoří bohatý zdroj námětů a významů, ale třeba i konstrukčních schémat (dramatická konstelace postav) pro dramaturgii i vlastní text operního libreta. Zmiňovali jsme se o žánrových schématech, které lze znázornit časoprostorově i existenciální situací postav: dobrodružný: „dlouhá cesta tam za jasným pozitivním cílem, byť s překážkami“, naděje na lepší život; katastrofický: „let´s get out of here, now!“, snaha přežít; postkatastrofický: „vyjít ven a umřít hned, nebo pomalu umírat tady?“, přežívání. Jejich koexistenci v různých médiích nazýváme transmedialitou. Intermedialita (zvl. vztahy k výtvarnému a filmovému umění) pak představuje základ opery jako multimediálního produktu. Tradiční tištěný program představuje metatext operní inscenace, který ho komentuje a vysvětluje z hlediska tvůrců a doprovází zdrojovými nebo inspirativními texty. Jistou „metamediální“ formou je trailer/reklamní spot. Texty v programu nabízejí celou síť intertextových vztahů. Text polského básníka Zbigniewa Herberta „Dům“ o Barentsově výpravě obsahuje elementy, které mohly být inspirací opery, a mohou být i interpretačním klíčem pro diváka/čtenáře. Některé z těchto elementů odkazují jednak ke skutečnému pretextu (deníku Gerrita de Veera), jednak k dalším souvislostem, jako jsou poznatky o arktickém klimatu, způsobech přežití apod. Soubor těchto explicitních i implicitních odkazů dodatečně dělá z opery, která je multimediálním dílem, nejen kulturní, ale i společenský hypertext. Zatímco příběh protagonistů může být alegorií jakéhokoli ohrožení, jeho inscenace v trvající vánici je poukazem na klimatické změny, které se v souvislostech metatextových (texty v programu) potvrzují a odkazují za hranice umění, k dalším diskurzům: k vědě a politice. Na počátku zmíněný Brueghelův obraz, remediovaný, hypermediovaný a transfmediovaný, v sobě skrývá vodítka k rozumění, na která jsem upozorňovala: Zatímco celek naznačuje až idylu nebo alespoň „běžný provoz“, ukazuje se při bližším pozorování, že jsou do ní vloženy situace ohrožení, které se mohou zdát lokální, ne-li nepatrné a bezvýznamné ve vztahu k celku (požár v jednom stavení, nebezpečí jeho propuknutí v jiném, chudobný výsledek lovu, bruslař, který možná v ledu zamrzl a ostatní ho lhostejně míjejí…). Můžeme to vnímat jako alegorii globální civilizace: zdá se, že velkému dílu jejích obyvatel se žije mnohem lépe než jindy, ale na mnoha místech přetrvávají ohniska konfliktů, křiklavé nerovnosti a bídy; stejně tak je tu lokální znečištění prostředí a jeho už globální důsledky. Je až šokující, jak případná je opera Violetter Schnee pro současnou situaci společnosti a civilizace. Chcete-li si ještě více „rozšířit obzory“, podívejte se např. na wikipedii na informace o výpravách mořeplavce Willema Barentse https://cs.wikipedia.org/wiki/Willem_Barents; dokumentoval je Gerrit de Veer a zpráva, jejíž esenci jste četli v Herbertově eseji, se jmenuje De overwintering op Nova Zembla. A koho zajímají přírodní jevy, může si hlouběji prostudovat, co je efekt Novaja Zemlja: https://en.wikipedia.org/wiki/Novaya_Zemlya_effect.