Etnogeneze Slovanů
Vznik Slovanů z hlediska archeologie:
Na územích, která přicházejí v úvahu jako širší slovanská pravlast, bylo pro období od 2.
tisíciletí př. n. l. do poloviny 1. tisíciletí n. l. identifikováno několik archeologických kultur,
žádná ale nemůže být s jistotou pokládána za slovanskou.
lužická kultura (14. stol. př. n. l.) – severní část střední Evropy (na území východního
Německa, Polska, západní Ukrajiny, severního Česka a Slovenska)
kultura przeworská’ (2. stol. př. n. l. – 3.–4. stol. n. l.) – jižní Polsko na východ a západ od
řeky Visly, dále na východ k řekám Pripjati a hornímu Dněstru.
kultura zarubiněcká (2. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) – západní Ukrajina a Bělorusko
kultura černjachovská (2. – 4. stol. n. l.) – střední Dněpr
Slované z hlediska historie
Antičtí autoři Slovany neznali.
Pokusy spojovat se Slovany některá etnická jména doložená u Ptolemaia nebo Herodota (5.
stol. př. n. l.). V Herodotově spisu Skythie jsou jako sousedé Skytů uváděni Neurové a
Budinové (Neuroi a Budinoi), jejichž sídla by geograficky mohla odpovídat slovanské
pravlasti. Někteří badatelé (L. Niederle, Z. Goląb) uznávají slovanský původ těchto kmenů,
dnes ale většina badatelů má slavinitu těchto kmenů za příliš spekulativní.
Zpráva byzantského rétora Priska (5. stol. n. l.) císaři Theodosiovi III. o cestě k hunskému
králi Attilovi – popisuje v ní setkání s lidem, který ho pohostil nápojem zvaným medos (dalo
by se spojit s psl. *medus ‘med’ a ‘medovina’, je to však slovo obecně indoevropské, nemusel
je tedy Priskos slyšet od Slovanů, ale od jiného ie. národa)
První spolehlivější zprávy o Slovanech jsou z poloviny 6. stol. n. l.
V polovině 6. století východořímský kronikář Jordanés sepsal dějiny Gótů – Getica. Když
popisoval současnou situaci za hranicí Východořímské říše na dolním Dunaji, zmínil se o
novém národě, který podle něho zaujal rozsáhlé prostory ve střední a východní Evropě, tam,
kde jeho nedávní předchůdci ještě znali zcela jiné národy:
„Mezi těmito řekami se rozkládá Dacia, obklopená věncem strmých Alp. Blízko levé strany
Alp, která směřuje k severu, počínaje od pramenů Visly, sídlí početný národ Venethů, který
zabírá velký prostor. Ačkoliv jsou nyní jména Venethů různá podle míst a jednotlivých kmenů,
přesto jsou převážně nazýváni Sklaveni a Antové. Území Sklavenů začíná od města
Noviodunum a od Mursijského jezera a táhne se až k Dněstru; na severu pak až k Visle. Místo
měst mají tyto kmeny k bydlení bažiny a lesy. Antové, kteří jsou z Venethů nejstatečnější, sídlí
v místech od ohybu Černého moře, mezi Dněstrem a Dněprem; tyto dvě řeky jsou od sebe
odděleny vzdáleností mnoha denních pochodů […]“.
Jordanés nebyl sám, kdo si „Sklavenů a Antů“ všiml. Ještě podrobněji se o nich zmiňuje jeho
současník Prokopios z Kaisareie, který ve svých oficiálních historických knihách popsal
války impéria s Ostrogóty, Vandaly a Peršany a Slovany poznal nejspíše jako nájemné
bojovníky při byzantském tažení v Itálii. Novému početnému národu, který začal
znepokojovat severní hranice Východořímské říše, věnoval na stránkách svých děl mnohem
větší prostor než Jordanés. Povšiml si jeho původu, dělení, způsobů, náboženské víry i
chování k zajatcům.
Další popis je v díle připisovanému byzantskému císaři Maurikiovi (vládl v letech 582–602),
nazvaném Strategikon. Navrhuje v něm bojovou taktiku proti Slovanům a Antům.
Tato ani některá další dobová svědectví byzantských autorů uspokojivě neobjasňují ani otázku
původu Slovanů, ani otázku jejich pravlasti.
Naprostá většina lingvistů, archeologů i historiků, kteří se zabývají ranými dějinami Slovanů,
věří, že Slované skutečně fyzicky migrovali ze své pravlasti. Kolem 1. tisíciletí došlo – snad
v důsledku populačního přebytku, klimatických změn a nepochybně v souvislosti
s všeobecným neklidem, který nastal po vpádu Hunů a po zániku říše západořímské –
k expanzi, která v tomto období nemá mezi indoevropskými etniky obdobu.
Historická jazykověda a původ Slovanů
Vzhledem k omezeným možnostem archeologie a historie zřejmě nejvýznamnější roli při
hledání slovanské pravlasti a průběhu slovanské etnogeneze může hrát historickosrovnávací
jazykověda a etymologie.
Na základě jejich poznatků je jasné, že praslovanština má nejblíže k baltským jazykům,
vzdálenější je pak spojení s germánskými jazyky, s nimiž baltské a slovanské jazyky tvořily
jakýsi „severoevropský“ areál, který se vyznačuje některými společnými rysy
hláskoslovnými, morfologickými a hlavně lexikálními:
– splynutí a–o (dlouhých i krátkých) v jednu samohlásku s různými výsledky
– nahrazení původních bh-ových koncovek m-ovými (např. dat. pl. psl. *noktьmъ, lit.
naktìms, gót. nahtim X lat. noctibus, stind. nahtibhya-)
– lexikální shoda v označení číslovky ‘tisíc’: psl. *tysǫt’-, lit. tū́kstantis, gót. Þusundi
– lexikální shoda v označení ‘stříbra’: psl. *serbro, lit. sidābras, gót. silubr
Další výraznější souvislosti nacházíme též mezi jazyky slovanskými a íránskými.
Dnes se obvykle předpokládá, že Praslované se vydělili z tzv. protobaltského areálu, který
sdíleli s předchůdci baltských kmenů (na jeho jižním okraj), a na tomto vydělení se zřejmě
podílely jiné etnické složky – nejvíce se mluví o íránské (Skytové), dále italické, thrácké aj.
Íránský podíl na etnogenezi Slovanů je často diskutovanou otázkou – prokazatelný je vliv
v oblasti náboženských představ včetně klíčového pojmu bogъ.