Nářeční štěpení praslovanštiny
= proces vznikání jednotlivých slovanských jazyků z původní praslovanštiny.
V souvislosti s rozcházením slovanských kmenů ze slovanské pravlasti se
narušovaly plynulé jazykové kontakty mezi nimi, takže některé procesy
neproběhly na celém teritoriu slovanských jazyků, jiné proběhly s různými
výsledky.
K nejstarším jevům diferencujícím psl. patří:
1. Rozdíly ve výsledcích 2. a 3. palatalizace velár:
(a) Sekvence kv-, gv- na začátku slova před ě/i < åi̯ zůstala na zsl. území
zachována, na území jsl. a vsl. je palatalizována v cv-, (d)zv-; např. č. květ,
hvězda, p. kwiat, gwiazda × stsl. cvětъ, (d)zvězda, r. zvezdá.
(b) Za ch je v zsl. jazycích š, ale v jsl. s a vsl. jazycích ś; např. č. všechen, slk.
všetok × stsl. vьsь × r. ves’.
(c) Za sk, zg před ě diftongického původu je v zsl. jazycích šč (> šť), ždž (> žď),
ale v jsl. a vsl. jazycích je sc (> sť), zdz (> zď); např. stč. u vojště (nč.
sekundárně ve vojsku), stč. na dště (stč.nom. sg. dska; nč. sekundárně na desce),
stč. u mieždě (stč.nom. sg. miezha) ‘v míze’, p. w Polsce ‘v Polsku’ × stsl. na
dъscě // dъstě (stsl.nom. sg. dъska) ‘na desce’, vъ dręzd(z)ě (stsl.nom. sg.
dręzga) ‘v lese’.
2. Rozdíly ve vývoji pův. sekvencí dl, tl:
V zsl. jazycích zůstalo dl, tl zachováno (např. č. mýdlo, pletla), ale v jsl. a vsl.
jazycích je zjednodušeno v l (např. sln. mílo, r. mýlo, plelá).
3. Rozdíly v rozšíření tzv. l epentetického:
l epentetické v zsl. jazycích (až na ojedinělé stopy) od přelomu prehistorické
a historické fáze chybí, historicky zaniklo v b. a mk., v ostatních jsl. a ve vsl.
jazycích zůstalo zachováno; odtud diference typu č. země, slk. zem, p. ziemia, b.
zemjá, mk. zemja × r. zemljá, srb., ch. zèmlja, sln. zémlja (< psl. *zemja)
4: Rozdíly v metatezi likvid (viz kap. 5)
5. Rozdíly ve střídnicích za původní tj (i kt) a dj:
Z původního tj (kt) a dj zprvu asi vzniklo t’, d’, resp. t’t’, d’d’ (reduplikované
buď rovnou, nebo až ze stupně t’, d’), z něhož jsou střídnice různé:
zsl. c (srov. č. svíce, p. świeca, č. slk. p. noc aj.), zprvu též dz, to však (asi už
v 9. stol.!) v luž. a č. změněno v z (srov. dl. mjaza, č. mez × slk. medza, p.
miedza);
vsl. č, ž (srov. r. svečá, noč’, mežá);
jsl. diferencovaně: b. st, žd (svešt, nošt, meždá), mk. ḱ, ǵ (sveḱa, noḱ, meǵa),
srb., ch. ć, đ (v grafice vedle đ též dj) (v srb. cyrilici zvl. grafémy ħ místo ć, ђ
místo đ) (svéća/svijèća, noć, mèđa/mèdja), sln. č, j (svéča, nȏč, méja).
6. Rozdíly ve výsledcích vokalizace jerů:
Tyto procesy byly zahájeny na samém konci psl. období a přispěly k nářečnímu
štěpení praslovanštiny.
Před zánikem v pozdní praslovanštině se jery v tzv. pozici napjaté, tj. před j, na
větší části slovanského areálu prodlužovaly, a to ь > i a ъ > y, např. *dobrъjь >
*dobryjь, *prǫtьje > *prǫtije; v češtině nastala navíc v těchto případech
kontrakce, např. dobrý, stč. prútie, nč. proutí.
Jery se někdy pokládají za samohlásky redukované („kratší než krátké“), ale
jindy se tato jejich kvantitativní charakteristika neuznává. V každém případě
koncem psl. období, kdy se začala krácením délek v některých pozicích
obnovovat ve vokalismu opozice dlouhá : krátká, dostávaly se jery do systémové
izolace, protože se nemohly do této opozitní soustavy zapojit; důsledkem je
jejich vytlačení ze systému; v literatuře se objevuje pod názvem zánik
a vokalizace jerů. Tyto fonologické procesy proběhly podle tzv. Havlíkova
pravidla, formulovaného zprvu pro češtinu, ale platného ve svém obecném znění
pro všechny slovanské jazyky.
Havlíkovo pravidlo (v jedné z klasických formulací): V souvislé řadě slabik
s jery zanikaly jery v lichých, tzv. slabých pozicích (počítáno od konce
k počátku slov) bez náhrady, kdežto v sudých, tzv. silných pozicích, se
vokalizovaly, tj. byly nahrazeny některými z krátkých samohlásek.
Tyto obecně sl. procesy záleží – podle klasické fonologické teorie – ve „ztrátě
slabičnosti jako důsledku transformace dvou sylabém v jednu sylabu (slabiku)“;
zahájeny byly v 10. stol. (tak i na našem území) a dovršeny na přelomu 12.–
13. stol. (tak na strus. teritoriu). Konkrétními výsledky vokalizace jerů se
slovanské jazyky zčásti mezi sebou odlišují.
a) do češtiny se oba j. vokalizovaly v e:
např. psl. *dь2
nь1
(doložené v této podobě v stsl.) > den (srov. ale srb., ch. dȃn),
psl. *sъ2
nъ1
(‘spánek, sen’, doložené v této podobě v stsl.) > sen (srov. ale vsl.
a mk. son, b. săn, srb., ch. sȁn).
b) slk. ъ > o, a/ řidčeji e; ь > e, řidčeji o, a: *mъchъ > moch/ mach, *sъnъ > sen;
*dьnь > deň, *orьlъ > orol
c) luž. ъ > e, o; ь > e (hl. i ě, dl. i ’a): dl. moch, luž. soń; *dьnь > hl. dźeń, dl. źeń
d) p. ъ > e; ь > e: mech, dzień
e) vsl. ъ > o; ь > e: son; r. ukr. den’, br. dzen’
f) jsl.: b. ъ > ă; ь > e: săn, den
mk. ъ > o; ь > e: son, den
srb. ch. ъ > a; ь > a: san, dan
sln. ъ, ь > e, a: pes, mah
Byla-li souvislost řady slabik s jery přerušena slabikou s jinou samohláskou, byl
jer před ní (vlastně za ní při počítání „proti proudu řeči“) jakoby znovu v pozici
první, jako lichý/slabý tedy zanikl, např. *kъ1
nędzь1
(pův. ‘kníže’) > kněz.
Pravidelnost zániku a vokalizace jerů je někdy porušena analogií;
např. z *domъ3
čь2
kъ1
vzniklo očekávané domček v stč. (a v slk.), ale v nové
češtině analogií podle regulérního e ze silného/sudého jeru mezi m a č v gen.sg.
z *domъ2
čь1
ka > domečka proniklo toto e i do nom., kde hláskoslovné oprávnění
nemá: domeček. Podobně analogií podle stč. gen. pl. desk s jerovým e mezi d a s
(*dъ2
skъ1
) zobecnělo toto e posléze i v ostatních tvarech typu deska, kde je
etymologicky nepůvodní - za výchozí *dъska by hláskoslovně odůvodněný byl
tvar dska (srov. ještě v titulu díla Viktorina Kornela ze Všehrd z rozhraní 15–
16. stol. O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery).
7. Denazalizace nosovek:
Do současnosti jsou nosovky
(a) zachovány jen v polštině, kde je však za obě nosovky v stp. slabice krátké
dnes ę, např. *pętь > pięć, akuz. sg. *rǫkǫ > rękę, za obě nosovky v stp. slabice
dlouhé je dnes [ǫ], graficky ą, např. *pętъjь ‘pátý’ > piąty, *sǫdъ ‘soud’ > sąd;
(b) denazalizovány, a to
(i) vsl. ę > ’a/ja, např. *pętь > r. pjat’;
ǫ > u, např. *rǫka > r. ruká;
(ii) jsl. ę > e, např. jsl. pet,
ǫ > b. ă (v azbuce = ъ), srov. răká,
mk. a, srov. raka,
srb., ch. u, srov. rúka,
sln. o, srov. róka;
(iii) slk. ę > ä/ia, ’a, srov. *pęta > päta, *pętъkъ > piatok, *tęgnǫti > tiahnuť,
*zajęcь > zajac,
ǫ > u/ú, srov. *rǫka > ruka, *sǫdь > súd;
(iv) luž. ǫ > u, srov. *ǫtъkъ > wutk ‘útek’,
ę > hl. ja/’a/a/e/(o), dl. ě/je/e:
srov. *pęta > hl. pjata, dl. pěta, *tęgnǫti > hl. ćahnyć, dl. śěgnuś,
*devętь > hl. dźewjeć, dl. źewjeś, *telę > hl. ćelo, dl. śele;
(v) č. ę > pračes. ä a ǫ > pračes. u, z těchto střídnic pak v souvislosti s jejich
kvantitou a fonetickým okolím ä > nč. a/á, ě/e, í, srov. *pęta > pata, *pętъkъ >
pátek, *pętь > pět, *desętь > deset, *zajęcь > zajíc,
pračes. u > nč. u/ou (< ú), i/í, srov. *rǫka > ruka, *ǫtъkъ > útek, *sǫdъ > soud,
*kryjǫ > kryji, *kryjǫtь > kryjí.
8. Vývoj psl. ě
Hláska ě neměla v celém psl. areálu jednotnou výslovnost. Někde to bylo spíš
široké ä, jinde naopak úzké e. Neměla tedy v systému samohlásek pevné místo.
Proto byla v jednotlivých sl. jazycích obvykle nahrazeno jinými samohláskami.
čeština:
krátké ě > e (psl. *sěno > č. seno), po labiálách je (nevěsta, město)
dlouhé ě > ie > í (v 15.–16. stol.): psl. *věra > stč. viera > č. víra; psl. *věmь >
stč. viem > vím
slovenština:
krátké ě > e (behať, město, vedeť)
dlouhé ě > ie (psl. *věra > slk. viera)
polština:
ě [ä] > jednak ’e
> jednak ’a (před tvrdou souhláskou)
např.:
wiara ‘víra’, ale lokál sg. wierze, dział ‘díl’, ale dzielić ‘dělit’, on miał ‘on měl’,
ale oni mieli, miara ‘míra’, ale mierzyć ‘měřit’
lužická srbština:
ě > nejčastěji úzké e – psáno ě (měra, rěka, lěs, běły ‘bílý’)
(v hl. po ztvrdlých s, z, c) y (syć ‘sít’, syno ‘seno’)
ruština:
ě > e, před slabikou s přízvučným i dává i
např. seno (сено), pesen’ (песень), sidíš’ (сидишь)
ukrajinština:
ě > i
mid’ (мiдь) ‘měď’, písnja (пíсня)
běloruština:
ě > e
sena (сена) ‘seno’, pésnja (пéсня) ‘píseň’
srbština, chorvatština:
ě > srb. e nářečí ekavské
ch. (i)je, i nářečí jekavské, ikavské
mléko, mlijèko, mlíko ‘mléko’; sȇno, sȉjeno, síno ‘seno’
bulharština:
ě > jednak e
> jednak ’a (pod přízvukem a před tvrdou slabikou)
bjas (бяс) ‘zlý duch’, ale besové (бесовé)
slovinština:
ě > úzké e
povést, délo
makedonština:
ě > e
mleko (млеко)