1. Splynutí i a y
1) y se vedle i udrželo jako poziční varianta (tam, kde se vytvořila v plném
rozsahu měkkostní souhlásková korelace = dvojice měkká a tvrdá souhláska):
lužická srbština, polština, ruština, běloruština – y se vyskytuje jen po tvrdých
souhláskách (jejichž počet kolísá), i je po měkkých souhláskách a na začátku
slova
např.
r. bit’ ‘bít, tlouct’ a byt’ ‘být, existovat’
p. miły ‘milý’ a one myły ‘oni umývali’
igrát’ x sygrát’
iskát’ x otyskát’
2) obě hlásky splynuly foneticky – ukrajinština
i a y v ukrajinštině splynuly a daly střední vokál blízký e nebo y. Tato
samohláska se v azbuce píše jako u, do latinky se přepisuje jako y:
např.
chodyty (ходити) ‘chodit’, myty (мити) ‘mít’, robyty (робити) ‘dělat,
pracovat’;
přední protějšek nověji tvoří i (tak se píše i v azbuce), které vzniklo ze starého ě
a z e, o v zavřených slabikách:
např.
viter (вiтер) ‘vítr’, mira (мiра) ‘míra’, mitla (мiтла) ‘metla’, kin’ (кiнь) ‘kůň’
Fonémická samostatnost hlásek i a y je v ukrajinštině dána tím, že obě tyto
samohlásky se mohou vyskytovat jak po souhláskách tvrdých, tak po
souhláskách měkkých:
např.
žýla (жúла) ‘ona žila’ vedle žínka (жíнка) ‘žena’, chidnýk (хiднúк) ‘chodník’
vedle chytrún (хuтрýн) ‘chytrák’, piznij (пiзнiй) ‘pozdní’ vedle pývo (пúво)
‘pivo’
3) pouze záležitost grafického systému je psaní i a y v češtině a ve slovenštině.
V češtině splynulo i a y už ve 14.–15. stol. Č. pravopis zachovává v písmu
etymologické rozlišování i a y.
4) v jihoslovanských jazycích je splynutí i a y velmi starého data. Rozlišování
obojího i se neudrželo ani jako jev pravopisný, v jsl. jazycích se souhlásky před
starým měkkým i neměkčí.
2. Znělostní změny souhlásek:
a) Po zániku jerů docházelo v slovanských jazycích k různým případům tzv.
znělostní asimilace a změny znělých souhlásek v neznělé
i) na konci slova:
např.
psl. *dъždžь > č. déšť (toto nové šť proniklo v češtině i do pádových tvarů, kde
je na konci samohláska), r. dožd’ (vyslovováno [došť]), ale gen. doždjá
ii) tam, kde jsou zastřeny etymologické souvislosti:
např.
stsl. sъdravъ × č. zdráv, r. zdoróv
psl. *dъchor’ь > č. tchoř, p. tchorz
b) větší rozsah má ve slovanských jazycích progresivní asimilace v > f:
chv > chf / f : psl. *chvala > srb., ch. fala, p. chfala (dial. i fala);
č. doufati < psl. prefigované *doupъvati (< *pъvati)
3. Vokalizace souhlásek:
a) v srbštině a chorvatštině lъ, lь, ъl, ьl > u:
např. psl. *blъcha > č. blecha, r. blocha × srb., ch. bȗha
psl. *sъlnьce > č. slunce, r. sólnce × srb., ch. sȗnce
b) vъ, vь > u ve více slovanských jazycích:
psl. *vъvezti > srb., ch. uvèsti; psl. *vъzvesti > srb., ch. uzvèsti
psl. *vьdova > č. vdova × br. udavá, srb., ch. udòvica
psl. *vъnukъ > č. vnuk, ukr. vnuk × srb. ùnuk
c) l na konci slabiky > neslabičné u v ukrajinštině a běloruštině:
psl. *vьlkъ > č. vlk, r. volk × br. voŭk, ukr. vovk (čteno [vouk])
d) lъ, lь na konci slabiky > o v srbštině a chorvatštině:
psl. *dalъ > srb. ch. dȁo × č. dal
4. Vývoj tzv. nepravých jerů
Kromě etymologických j. se už v protobaltském období vyvinuly vsuvné ĭ a ŭ
doprovázející pův. slabikotvorné r̥ , l̥ , m̥ , n̥ , tedy ĭr, ŭr, ĭl, ŭl, ĭm, ŭm, ĭn, ŭn;
v rekonstrukcích příslušných psl. slov se obvykle užívá grafiky ьr, ъr, ьl, ъl, ьm,
ъm, ьn, ъn (někdy psáno též ь
r, ъ
r, ь
l, ъ
l, ь
m, ъ
m, ь
n, ъ
n). Těmto jerům se někdy
říká nepravé jery.
Ze spojení jer + nazála, vznikly nosovky, které se pak na konci psl. období
denazalizovaly.
Spojení jer + likvida podléhalo speciálnímu vývoji, zánik a vokalizace těchto
tzv. nepravých jerů se neřídilo Havlíkovým pravidlem:
a) v b. je r sonans a l sonans s průvodním vokálem před nebo za sonantou:
bărzo (бързо), trăn (трън), tlăst (тлъст), žălt (жълт)
v mk. je r sonans, za obojí l sonans je ol:
brz (брз), crn (црн); dolg (долг), poln (полн)
v sln. je r sonans, za obojí l sonans je ol:
brdo, črn, smrt; čoln, dolg
v srb. a ch. je r sonans, za obojí l sonans je u:
brdo, crn, smrt; čun, tust
b) v č. a slk. je za obojí r sonans slabičné r:
brdo, smrt vrch
ve skupině čr, ščr, žr má č. er:
černý, žerď
v slk. je někde er, někde slabičné r:
čert, červený; žrď, štrbina
za ьl je v č. a slk. po retnicích l sonans: plný, vlk, mlčet/mlčať
po zubnicích je v č. lu, v slk. l: člun/čln, žlutý/žltý
za ъl je v č. lu, v slk. l: dluh/dlh, tlustý/tlstý
c) v p. ъr > ar: kark, karmić
ьr > er: śmierć, wierzba
ъl > łu (po dentálách): dług, tłusty, słup
eł (po velárách): chełm
ьl > il, eł (po labiálách): wilk, milczeć; pełny, wełna
oł, ół (po sykavkách): żółty
łu (po dentálách): długi
v hl. ъr > or: hordy, kork
ьr > er, or: čert, wjerch; čorny
ъl > oł: dołh, tołsty
ьl > el, oł: mjelčeć, wjelk; dołhi, połny
v dl. ъr > ar: carny, cart
ьr > er: cerw
ъl > nejčastěji łu, dále též oł, ły: tłusty, dług; mołwiś; słyńco
d) ve vsl. ьr > er: r. verch (верх), smert’ (смерть)
ъr > оr: r. górlo (гóрло), górdyj (гóрдый)
ъl, ьl > ol: r. čoln (чолн), dólgij (дóлгий)
*dьlgъ ‘dlouhý’ < ie. *dl̥ gho- „dlouhý“
*dъlgъ ‘dluh’ < ie. *dl̥ -gh- < ie. *del-gh- „řezat, zářez“
5. Zjednodušování souhláskových skupin
Zdvojené souhlásky zůstaly zachovány v největší míře v ruštině a polštině:
např.:
r. ssypát’ (ссыnáть) < psl. *sъsypati
r. výsšij (высший) ‘vyšší’, nízšij (нúзший) ‘nižší’
p. ssać ‘sát’
p. miękki, ale i č. měkký < psl. *mękъkъ
Někdy se zdvojené souhlásky odstraňovaly disimilací:
např.
r. mjágko (мягко) [mjáchko]
V češtině se drží zdvojené souhlásky na rozhraní dvou morfémů a v souslovích:
např.
odtažitý [ottažitý], od domu
Ke zjednodušení souhláskových skupin dochází často tam, kde je jedním ze tří
konsonantů likvida:
např.
č. sloup < psl. *stъlpъ (< ie. *stl̥ po-)
č. sklo < psl. *stьklo
Někdy odpadaly koncové souhlásky:
– koncové -l: psl. *neslь > r. nës (нёс)
– koncové -t: psl. *nesetь > č. nese