Vznik jerů
= praslovanské redukované samohlásky spjaté opozicí přední : zadní a
označované zpravidla jako měkký jer (ь) a tvrdý jer (ъ).
(1) ь se v psl. vyvinul z ie. *ĭ: např. *dьnь ‘den’ (srov. lat. nun-dĭn-ae ‘trh’,
doslova ‘trhový, tj. devátý den’), a ъ z ie. *ŭ, např. *mъchъ (srov. lat. mŭscŭs
téhož významu);
(2) v deklinačních koncovkách:
-ь < bsl. *-im < ie. *-m̥ (po souhláskách), v důsledku psl. zákona otevřených slabik
po zániku koncového *-m, srov. akuz. sg. mask. n-kmenů kamenь (< *kamenim <
*kamenm̥ ),
-ъ (a) regulérně < *-ō̃n/*-ō̃m, např. gen. pl. *vьlkъ ‘vlků’ (srov. ř. gen. pl. se
členem τῶν λύκων [tōn lykōn] tv.);
(b) ne zcela regulérně v koncovkách nom. a akuz. sg. o-kmenů mask.; je sice nom.
i akuz. sg. *vьlkъ s nominativem z původního*-os a s akuzativem z původního *om,
obě homofonní psl. koncovky tedy dobře odpovídají lat. -us a -um, srov. lupus
a lupum se změnou předkoncovkového -o- > -u-,
ale o-kmeny neutra mají za *-om koncovku -o, např. město (nikoli tedy **městъ)
a s-kmeny neutr. za *-os rovněž koncovku -o, např. slovo (nikoli tedy **slovъ).
Kromě etymologických jerů se už v protobaltském období vyvinuly vsuvné ĭ a ŭ
doprovázející původní slabikotvorné r̥ , l̥ , m̥ , n̥ , tedy ĭr, ŭr, ĭl, ŭl, ĭm, ŭm, ĭn, ŭn;
někdy se jim říká nepravé jery. V rekonstrukcích příslušných psl. slov se obvykle
užívá grafiky ьr, ъr, ьl, ъl, ьm, ъm, ьn, ъn (někdy psáno též ь
r, ъ
r, ь
l, ъ
l, ь
m, ъ
m, ь
n,
ъ
n):
např. *vьrba, *gъrdlo, *vьlkъ, *dъlgъ, i když nejde o jery etymologické. Jakožto
vsuvné (svarabhaktické) samohlásky vstupující mezi souhlásku a původní
slabikotvornou likvidu nebo nazálu se chovají vývojově jinak než jery
etymologické.
V souvislosti se zákonem otevřených slabik vznikaly v pozdně psl. výpůjčkách
tzv. neetymologické jery, které měly otevřít slabiky v příslušném cizím slově
zavřené;
např. stsl. olъtar’ь ‘oltář, kněžiště’ z lat. altāre ‘oltář’,
psalъmъ ‘žalm’ z ř. ψαλμός [psalmos] téhož významu,
mъnasъ ‘hřivna‘ z ř. μνᾶς [mnas] (tvaru gen. sg. nebo akuz. pl. substantiva μνᾶ
[mna] ‘mince’) atp.
Rozdíly ve výsledcích vokalizace jerů:
Tyto procesy byly zahájeny na samém konci psl. období a přispěly k nářečnímu
štěpení praslovanštiny.
Před zánikem v pozdní praslovanštině se jery v tzv. pozici napjaté, tj. před j, na
větší části slovanského areálu prodlužovaly, a to ь > i a ъ > y, např. *dobrъjь >
*dobryjь, *prǫtьje > *prǫtije; v češtině nastala navíc v těchto případech
kontrakce, např. dobrý, stč. prútie, nč. proutí.
Jery se někdy pokládají za samohlásky redukované („kratší než krátké“), ale jindy
se tato jejich kvantitativní charakteristika neuznává. V každém případě koncem
psl. období, kdy se začala krácením délek v některých pozicích obnovovat ve
vokalismu opozice dlouhá : krátká, dostávaly se jery do systémové izolace,
protože se nemohly do této opozitní soustavy zapojit; důsledkem je jejich
vytlačení ze systému; v literatuře se objevuje pod názvem zánik a vokalizace jerů.
Tyto fonologické procesy proběhly podle tzv. Havlíkova pravidla, formulovaného
zprvu pro češtinu, ale platného ve svém obecném znění pro všechny slovanské
jazyky.
Havlíkovo pravidlo (v jedné z klasických formulací): V souvislé řadě slabik s jery
zanikaly jery v lichých, tzv. slabých pozicích (počítáno od konce k počátku slov)
bez náhrady, kdežto v sudých, tzv. silných pozicích, se vokalizovaly, tj. byly
nahrazeny některými z krátkých samohlásek.
Tyto obecně sl. procesy záleží – podle klasické fonologické teorie – ve „ztrátě
slabičnosti jako důsledku transformace dvou sylabém v jednu sylabu (slabiku)“;
zahájeny byly v 10. stol. (tak i na našem území) a dovršeny na přelomu 12.–
13. stol. (tak na strus. teritoriu). Konkrétními výsledky vokalizace jerů se
slovanské jazyky zčásti mezi sebou odlišují.
a) do češtiny se oba j. vokalizovaly v e:
např. psl. *dь2
nь1
(doložené v této podobě v stsl.) > den (srov. ale srb., ch. dȃn),
psl. *sъ2
nъ1
(‘spánek, sen’, doložené v této podobě v stsl.) > sen (srov. ale vsl.
a mk. son, b. săn, srb., ch. sȁn).
b) slk. ъ > o, a/ řidčeji e; ь > e, řidčeji o, a: *mъchъ > moch/ mach, *sъnъ > sen;
*dьnь > deň, *orьlъ > orol
c) luž. ъ > e, o; ь > e (hl. i ě, dl. i ’a): dl. moch, luž. soń; *dьnь > hl. dźeń, dl. źeń
d) p. ъ > e; ь > e: mech, dzień
e) vsl. ъ > o; ь > e: son; r. ukr. den’, br. dzen’
f) jsl.: b. ъ > ă; ь > e: săn, den
mk. ъ > o; ь > e: son, den
srb. ch. ъ > a; ь > a: san, dan
sln. ъ, ь > e, a: pes, mah
Byla-li souvislost řady slabik s jery přerušena slabikou s jinou samohláskou, byl
jer před ní (vlastně za ní při počítání „proti proudu řeči“) jakoby znovu v pozici
první, jako lichý/slabý tedy zanikl, např. *kъ1
nędzь1
(pův. ‘kníže’) > kněz.
Pravidelnost zániku a vokalizace jerů je někdy porušena analogií;
např. z *domъ3
čь2
kъ1
vzniklo očekávané domček v stč. (a v slk.), ale v nové
češtině analogií podle regulérního e ze silného/sudého jeru mezi m a č v gen.sg. z
*domъ2
čь1
ka > domečka proniklo toto e i do nom., kde hláskoslovné oprávnění
nemá: domeček.
Metateze (přesmyk) likvid
= fonologická změna, pravděpodobně způsobená praslovanskou tendencí k
progresivní sonoritě slabik. Spočívá v odstranění praslovanských skupin *TorT,
*TolT, *TerT, *TelT ve středu slova a skupin, *orT, *olT na začátku slova (T
znamená jakoukoliv souhlásku).
(a) Na začátku slova za původní spojení ort-, olt- (resp. årt-, ålt-) je:
v jazycích jihoslovanských metateze likvidy a samohlásky a její dloužení v a
(tedy /ā/) bez ohledu na původní intonaci, tedy rat-, lat-;
v jazycích severoslovanských je týž vývoj jen za původní akut, kdežto za původní
cirkumflex je metateze bez dloužení, tedy rot-, lot-;
např.
psl. (s akutem) *órmę > č. rámě, rameno, slk. rameno, hl. ramjo, dl. ramje, p.
ramię, br. dial. ramjanó, r. dial. ramó X b. rámo, sln. rámo;
psl. (s cirkumflexem) *õrvьnъ > č. rovn(ý), slk. rovný, hl. runy, dl. rowny, p.
równy, br. róŭny, ukr. rívnyj, r. róvnyj X b. ráven, srb., ch. rávan, sln. ráven;
psl. (s akutem) *ólkomъ > č. lakomý, slk. lakomý, luž. łakomy, p. łakomy, r.
lakómyj, ukr. lakómyj X b. lákom, mk. lakom, srb., ch. lȁkom;
psl. (s cirkumfexem) *õlkъtь > č. loket, slk. lakeť, hl. łochć, dl. łokś, p. łokieć, br.
lókac’, ukr. líkot’, r. lókot’ X b. lákăt, srb., ch. lȃkat, sln. láket
(b) Uvnitř slova je za původní sekvenci -tort, -tolt- (resp. -tårt-, -tålt-), -tert-, -
telt-:
(α) metateze a dloužení vokálu v jihoslovanských jazycích a ve skupině č. – slk.,
tj. -trat-, -tlat-, -trět-, -tlět-:
např. *gordъ, *golva, *bergъ, *melko > č. hrad, hlava, břeh (< stč. břěh), mléko
(< pč. *mlěko), b. grad, glavá, brjág (< brěgъ), mljáko (< mlěko);
(β) metateze bez starého dloužení v západoslovanských jazycích. (bez č. a slk.
a bez okrajů zsl. teritoria):
např. p. gród, głowa, brzeg, mleko;
(γ) tzv. plnohlasí ve východoslovanských jazycích, srov. r. górod, golová, béreg,
molokó;
(δ) bez metateze na okrajích zsl. teritoria, srov. plb. korvo × č. kráva, p. krowa, r.
koróva aj.