afix = morfém připojující se ke kořeni slova; rozlišuje se prefix (připojuje se na začátek slova,
např. napsat), sufix (na konec slova, např. doktorka), cirkumfix (obojí, gesehen), infix
(doprostřed slova, abso-effin-lutely); může být jak derivační, tak gramatický

alofon = variantní výslovnost fonému nejčastěji závislá na hláskovém okolí (např. nosové n v banka
je variantní výslovnost fonému /n/)

alomorf = variantní tvar morfému (zpravidla podmíněno hláskovým okolím, např. -lar, -ler jsou
varianty tureckého plurálového sufixu volené dle vokalické harmonie)

asimilace = spodoba, připodobnění hlásek (nejčastěji, ale ne vždy se týká znělosti přilehlých
konsonantů, např. shoda, kde v čes. nářečích se h připodobňuje s > [schoda] ×
v mor. nářečích, kde je to naopak > [zhoda])

čas = gramatická kategorie určující časové období odehrávající se děje/stavu

      futurum = budoucí čas

      prézens = přítomný čas

      préteritum = minulý čas zakončený nezasahující svými výsledky do přítomnosti

      perfektum = minulý čas zakončený zasahující svými výsledky do přítomnosti

      imperfektum = minulý čas vyjadřující neukončený děj nebo průvodní děj minulý

deklinace = skloňování, jmenná flexe

disimilace = rozrůznění hlásek (nejčastěji, ale ne vždy se týká přilehlých konsonantů, např.
poslední hláska čes. kořene plet- se při tvorbě infinitivu se sufixem -t frikativizuje > plést)

genetická klasifikace jazyků = klasifikace do jazykových rodin a větví na základě příbuznosti
s předpokladem, že vycházejí ze společného původního prajazyka

foném = základní distinktivní jednotka zvukové roviny jazyka (fonologický pojem z abstraktní roviny
jazykového systému; v zápisu se dává do lomítek //, naproti tomu skutečná výslovnost (zde už jsme
ve fonetice) v konkrétní situaci se zapisuje do hranatých závorek [], např. tedy slovo pondělí je
fonologicky zapsáno /ponďeli:/, ale foneticky v závislosti na konkrétní výslovnosti [ponďeli:] nebo
[poňďeli:])

IPA = mezinárodní fonetická abeceda

konjugace = časování, slovesná flexe

konsonant  = souhláska (C)

  - rozdělení podle způsobu artikulace

      okluzíva = hláska tvořená uvolněním závěru proudu vzduchu, např. [p, d, ň, k]

      frikativa = hláska tvořená částečným zablokováním proudu vzduchu, např. [v, s, š, h]

      afrikáta = hláska kombinující výše zmíněné strategie, např. [c, č]

      nazála = nazální okluzíva; hláska tvořená vpuštěním proudu vzduchu do dutiny nosní během
uzavření v dutině ústní, např. [m, n, ň]

      vibranta = hláska tvořená vibrací špičky jazyka, např. [r]

      aproximanta = hláska tvořená přiblížením dvou orgánů artikulačního ústrojí, např. [j]

      laterála = hláska tvořená prouděním vzduchu po boku jazyka, který ho jinak blokuje, např. [l]

  - podle místa artikulace

      labiála = retná souhláska, např. [m, v]

      dentála = zubní souhláska, např. angl. th

      alveolára = hláska tvořená za zuby v přední části horního patra, např. [t, d, n]

      palatála = hláska tvořená v oblasti tvrdého patra, např. [ť, ň, j]

      velára = hláska tvořená v oblasti měkkého patra, např. [k, g, ch]

      glotála = hláska tvořená v hlasivkové štěrbině, např. [h]

morfém = základní jednotka významové roviny jazyka, která má buď významovou nebo funkční hodnotu

neutralizace = ztráta nějaké vlastnosti hlásky (např. ztráta znělosti na konci slov v češtině)

ortografie = pravopis

pád = gramatická kategorie určující vztahy mezi větnými členy

      nominativ = „kdo, co“ (nejčastěji subjekt)

      genitiv = „koho, čeho“

      dativ = „komu, čemu“ (nejč. nepřímý obj.)

      akuzativ = „koho, co“ (nejč. přímý objekt)

      vokativ = oslovování, volání

      lokativ = „v kom, čem“

      instrumentál = „kým, čím“

      ablativ = význam „od, z koho, čeho“

      komitativ = význam „s kým, čím“

palatalizace = měkčení konsonantů (často vlivem přidání afixu, např. ruka > ručka, nebo hláskovým
okolím, např. před předními vokály v švéd. kött [śöt:], kde se k vyslovuje v měkčené alofonní
podobě fonému /k/

typologická klasifikace jazyků = klasifikace podle strukturních vlastností

   na základě morfologických vlastností
(jazyky jsou zde většinou něčím mezi s větší tendencí pro jedno či druhé)

          analytické / izolující = slova se neohýbají, namísto toho se užívá řada samostatných
funkčních slov a je striktně dán slovosled

         syntetické:

         flektivní = slova se ohýbají, afixy zpravidla mají více funkcí, např. žena, kde má pádová
koncovka funkci nominativu a singuláru

         aglutinační = slova se ohýbají, afixy zpravidla mají jednu funkci a skládají se za sebe,
např. tur. evlerimden, kde ev je kořen slova „dům“, ler je sufix plurálu, im je posesivní sufix 1.
os. sg., den sufix ablativu, tj. „z mých domů“

             polysyntetické = podtyp jazyků aglutinačních, kde je počet morfémů v poměru k počtu
slov výrazně vyšší a „jedno slovo“ tak může ve výsledku obsáhnouti poměrně složitou větu, např.
yupické tuntussuqatarniksaitengqiggtuq skládající se ze slova tuntu „sob“, ssu(r) „lovit“, qatar
sufix futura, ni „říct“, ksaite sufix negace, ngqiggte „znovu“ a uq značící 3. os. indikativu, tedy
„Znovu ještě neřekl, že půjde lovit soby.“


   na základě syntaktických vlastností = pro nás nejdůležitější tři větné členy – subjekt
(podmět, S), objekt (předmět, O) a predikát (přísudek, V); od jejich pořadí se vyvozuje klasifikace
konkrétního jazyka (např. SOV, SVO)

vokál = samohláska (V)

      diftong = hláska během které dochází ke spojení dvou vokalických pozic do jednoho slabičného
jádra, např. kauza × po|učení