Nicolas
Boileau-
Despréaux
* 1. listopadu 1636
Crosne t 11. března 1711
Paříž
Francouzský básník a teoretik, považovaný především za zákonodárce literárního klasicismu. Jádro jeho díla tvoří Satires (Satiry, I-XII, 1660-1711), Epttres (Epištoly, I-XII, 1669-1698) a směšnohrdinská báseň Le Lutrin (Pultík, 1683).
Svou estetickou doktrínu vymezuje v didaktické básni Ľ Art poétique (Umění básnické, 1674), podle které se krása musí řídit trojjediným příkazem rozumu, přírody a pravdy. Na rozdíl od italsky inspirovaného barokního vkusu, který Boileau pro jeho přebujelost odmítá, má být literární dílo poslušno zákonů rozumu. V tom ohledu vychází z Descartova racionalismu. Za druhé je třeba následovat "rozumnou" a "dokonalou" přírodu v její neměnnosti a všeobecné platnosti, aniž by autor upadl do zachycování nahodilého, jedinečného a podivného. Jen tak může být umělecké dílo vytvořeno podle pravdy, jak velí třetí pravidlo. To vše je zaručeno nápodobou "starých", to jest antických autorů, kteří mají posloužit jako vzor, a podmíněno zásadou libosti. Dokonce i líčení ošklivosti a hrůzy musí být libé a odpovídat dobrému vkusu. Boileauova poetika stojí na dvou pilířích: na inspiraci rozumem podle kartesiánského pojetí a na smyslu pro klasicizující, vznešenou a dokonalou krásu.
O skutečnosti, že česká estetika byla zasažena klasicismem poměrně málo nebo takřka vůbec ne, jakkoli je každé podobné dělení značně umělé, svědčí i pozdní a jediný Tablicův časomerný překlad Umění básnífské-ho, sepsaný roku 1827 a vydaný v Budíne roku 1832.
Umění básnické přeložil z francouzských originálů A. Pohorský.
UMĚNI BÁSNICKÉ
I. zpěv
Marně vzhlíží troufalý autor k Parnasu v touze dosáhnout výšin umění veršů; k tomu, kdo nevnímá skryté hlasy nebes a u jehož zrodu nesvitla hvězda, je Foibos1 hluchý a Pégasos se mu vzpírá.
Vy, kdo hoříce tím nebezpečným žárem, běžíte trnitou cestou písemnictví, nestravujte se nad neplodnými verši, nemějte za génia milovníka rýmů; střežte se vábné šalby marné potěchy, dlouho zpytujte svého ducha a síly.
Příroda je plodná na výtečné duchy a umí dělit vlohy mezi autory: jeden ve verších líčí milostný plamen; druhý líbeznou čarou brousí epigram: Malherbe2 může chválit činy hrdinovy; a Racan3 Phylis,4 pastýře a lesy: avšak duch, který se chválí a sebe ctí, nepozná své vlohy ani sebe sama: jako ten,5 jejž kdysi spatřili u Fareta,6 jak uhlem čmárá verše po zdech hostince, než odešel nepatřičně drzým hlasem opěvat triumfální útěk Hebrejců
1 Foibos - označení pro Apollóna, řeckého boha lyrického básnictví.
2 Francois de Malherbe (1555-1628) - francouzský básník, zprvu "baroknf', později proslul uměřeným klasickým vkusem. Silně ovlivnil své současníky, nicméně Boileauova chvála je poněkud nadsazená (srv. dále).
3 Honorát de Bueil, markýz de Racan (1589-1670) - francouzský básník, žák Mal-herbův, autor milostné a náboženské lyriky.
4 Phylis - častá postava pastorál a galantní poezie.
5 Antoine Girard de Saint-Amant (1594-1661) - francouzský básník, ovlivněn Malherbem a italskou poezií, autor díla Moyse sauvé (Zachráněný Mojžíš).
6 Nicolas Faret (asi 1596-1646), přítel Saint-Amantův, autor stanov Francouzské akademie a ve své době oblíbeného díla UHonnete Homme ou Vart de plaire (1630).
184
185
ff
Nicolas Boileau-Despréaux
a vlekl se napříč pouští za Mojžíšem, jenž se s Faraónem v moři utopil.
Ať je námět líbezný nebo vznešený, nechť zdravý smysl vždy odpovídá rýmu, neboť navzájem si odporují darmo; rým je sluha, přísluší mu poslouchat. Kdo se při jeho hledání nejdřív moří, navykne ducha nalézat jej snáze; bez námahy se skloní pod jhem rozumu, nijak mu nebrání, slouží mu a jej sytí. Je-li však ukrácen, může se i vzepřít, aby jej dostihl, chvátá smysl za ním. Milujte jen rozum: ať vždy vaše pero u něho nalézá skvělost i hodnotu.
Kdekdo uchvácen nesmyslným nápadem, vzdálen pak přímému smyslu, hledá jen myšlenku, jako by se snížil v svých obludných verších; Kdyby si myslel, co myslel si už jiný. Tyto výstřelky přenechme Itálii: třpytivou bláhovost falešného lesku.7 Vše musí spočívat na zdravém rozumu, avšak cesta k němu je kluzká a příkrá; sotva z ní sejdeme, už se utopíme. Na své pouti zná rozum vždy jen jeden směr.
Autor někdy příliš prostoupen svým předmětem neopustí látku, dokud ji nevyčerpá. Sotva spatří palác, už líčí průčelí, poté vás provede po každé terase, zde stoupá schodiště, tudy vede chodba, tam balkón ozdoben zábradlím ze zlata, počítá kulaté a oválné stropy, "Hle zde jsou festony a tu je perlovec." Přeskočím dvacet stran, abych dospěl k závěru, a taktak, že zmizím zadem přes zahradu.
Nač je neplodná výřečnost těch autorů, nezatěžujte se podružným detailem. Vše, co je zbytné, je šeď, jež budí odpor,
Umění básnické
přesycený duch to odmítne vzápětí. Ten, kdo nezná míru, nenaučí se psát.
Však strach z jednoho zla přináší zlo horší, verš až příliš chabý učiníte těžkým, nechci být rozvláčný a stanu se temným, jeden není zdobný, Múza však je nahá, druhý, nechtěje se plížit, tápe v mlze. Chcete si vysloužit náklonnost publika? Nuže, měňte stále při psaní svoji řeč. Styl příliš plochý a stále jednotvárný září marně, protože nás ukolébá. Vždyť málo čteme ty, kteří jenom nudí, jednostejným tónem recitujíce své žalmy.
Šťasten, kdo zpívá lehkomyslným hlasem, hned strohý, hned vzletný, milý a zas přísný! Jeho spis je libý čtenářům i nebi a bývá u Barbina* obklopen kupci. Můžeš psát cokoli, nebuď však přízemní. Styl sebeméně vznosný žádá vznešenost. Pohrdajíc vkusem, vtíravá burleska nám omámila zrak, ta poutavá novota: ve verších se hledá prostoduchý vtip. I Parnas hlaholí jazykem tržnice, rýmová licence odložila zábrany, z převlečeného Apollóna je Tabarin9 a tato nákaza postihla už venkov, písaře, měšťany a také knížata. Ten nejhorší žertéř je nyní obdivován, ba i ďAssouci10 našel si své čtenáře. Nakonec se však dvoru omrzel ten styl, odmítl laciné výstřednosti veršů, odlišil prostotu od plytkých šaškovin a přenechal venkovu obdiv k Typhonovi.11 Tento styl ať nikdy neposkvrní váš spis,
7 Narážka na marinismus, italskou variantu preciózní poezie.
8 Barbin - pařížský knihkupec a nakladatel.
9 Jean Salomon, řečený Tabarin (asi 1584-1633) - autor frašek.
10 ďAssouci (Dassouci, 1605-1675) - burleskní napodobitel Ovídiových Proměn.
11 Le Typhon (1644) - báseň Paula Scarrona (1610-1660) o válce obrů s bohy.
186
187
Nicolas Boileau-Despréaux
napodobujme Marotův12 nenucený žert, burleska však patří kejklírům na Mostě.13
Avšak nač hromadit, jak to činí Brébeuf,14 když vrší na březích ve svojí Farsale "mrtvých a k smrti jdoucích hory plačtivé". Zvolte si lepší tón. Buďte prostí s mírou, vznešení bez pýchy, příjemní bez falše.
Předkládejte čtenáři, co se mu líbí, a kadenci suďte s největší přísností; ať vždy ve verši smysl, jenž člení slova, přeruší každý verš na způsob přerývky. Dbejte, aby ukvapená samohláska nenarážela na své cestě na jinou, šťastná je vždy jen volba libozvučných slov. Střežte se nárazu odpudivých zvuků, verš sebevíc hutný, myšlenka, byť vznešená, jsou duchu vzdáleny, zraňují-li sluch. Za prvních časů francouzského Parnasu určoval veškeré zákony jen rozmar a rým na konci bez ladu kupených slov sloužil co ozdoba, počet i césura. Villon15 první uměl v těch hrubých dobách rozjasnit zmatené umění básnické. Marot16 brzy po něm rozvinul baladu i osmiverší a zrýmoval maškarády. Vázaným refrénům podřídil rondely, určil docela nové cesty rýmu, až Ronsard17 později po jiném způsobu vše rovnaje, vše zmátl, stvořiv své umění. A přece dost dlouho přál mu šťastný osud,
12 Clément Marot (1496-1544) - francouzský humanistický básník, autor Epištol, Epigramů a Elégií.
13 Tj. Pont-Neuf - nejstarší pařížský most.
M Georges de Brébeuf (asi 1617-1661) - autor galantních a satirických děl, epigramů, madrigalů, parodie Aeneidy a překladatel Lucanova Farsalského pole.
15 Francois Villon (1431-po 1463) - francouzský básník.
16 Marot (viz zde pozn. 12) nebyl ani autorem balad či osmiverší ani tvůrcem maškarád. Rondely vznikaly ostatně už před Marotem.
17 Pierre de Ronsard (1524-1585) - francouzský básník. Boileau je k Ronsardovi poněkud nespravedlivý.
188
Umění básnické
znal antickou Múzu, jež pěla francouzsky, poté však jakýmsi prapodivným zvratem opadl z jeho slov pedantický nános a ten hrdý básník klopýtl z vysoká. Zdrženlivější byli Desportes18 i Bertaut,19 až nakonec Malherbe jako první Francouz dal naší poezii ten správný spád, seznal moc slova vyřčeného v pravý čas a vymezil Múze též povinnost a rád. Jazyk, jejž napravil ten učený autor, už hrubě neuráží váš pěstěný sluch. S půvabem sloky přivykly si plynout, jeden verš přes druhý už netroufal se chýlit. Vše zákon ctilo a onen pravý vůdce autorům doposud poslouží jako vzor. Jděte v jeho stopách, chvalte tu čistotu a napodobujte jeho šťastnou jasnost. Pokud smysl veršů není k pochopení, pak záhy můj duch se počne rozptylovat a nesleduje toho, kdo se vzdaluje. Jsou duchové, jejichž zatmělé myšlení je napořád zahaleno hustou mlhou, a svit rozumu je nikdy neprostoupí. Tedy dříve nežli psát naučte se myslet. Vždyť myšlenku více či méně zmatenou sleduje výraz nejasný či zřetelný. Co dobře chápeme, jasně vyslovíme a sama slova pak přicházejí snadno. Při vašem psaní nechť uctívaný jazyk při sebevětších výstřelcích je svatý. Marně se snažíte o libozvučný tón, je-li výrok pokroucen a obrat kulhá. Můj duch neuznává pustý barbarismus ani vyšinutou vazbu v dutém verši, autor, byť božský, bez daru jazyka je, ať dělá cokoli, vždy špatný spisovatel.
1! Philippe Desportes (1546-1606) - Ronsardův rival, epigon italských vzorů. 19 Jean Bertaut (1552-1611) - církevní hodnostář, autor milostné poezie, pokračo-
vatel Ronsardův a napodobitel Petrarcův.
189
•I
Nicolas Boileau-Despréaux
Pracujte v poklidu, i když vás žene čas, a nenechte se štvát v pošetilém spěchu. Pero kvapné, které ve svých rýmech pádí, poznamená ducha míň než trocha úsudku. Mám raděj bystřinu, jež po měkkém písku loukou plnou květů pomalu se vine, než proud, který z břehů vylitý se valí, divoký a plný štěrku, blatným krajem. Spěchejte pomalu a bez umdlení vždy dvacetkrát svoje přehlížejte dílo a bez ustání je stále znovu bruste. Připisujte s mírou, zato hojně mažte,
nestačí, když v díle, jež se hemží chybami, »
tu a tam zablýskne se duchaplný rys,
vždyť každá věc v něm musí mít svoje místo
a začátek i konec odpovídat středu.
Nechť části obratným způsobem skloubené
tvoří jeden celek z různorodých dílů.
Ať nikdy řeč odchýlená od námětu
nezájde daleko za blyštivým slovem.
Máte-li obavu ze soudu svých veršů,
buďte sami sobě přísnými kritiky.
Nevědomost ráda obdivuje sebe.
Jen vaši přátelé vás lépe posoudí
a vaše výtvory upřímně vyslechnou
jako důslední protivníci vašich chyb.
Odložte před nimi autorskou nadutost,
avšak vězte, že přítel není lichotník.
Tleská vám ten, kdo se vám posmívá.
Dávejte přednost radám, nikoli chvále,
lichotník se hned pokouši naladit hlas,
každý verš jej uvádí do vytržení,
vše je kouzelné, božské, nic mu nevadí,
jen skáče radostí a slzí v pohnutí,
zahrnuje vás bohapustou chválou.
Pravda nemá nikdy takto nadutou tvář,
moudrý přítel, vždy přísný a neúprosný,
vás nenechá v klidu s vašimi chybami,
neodpustí vám sebemenší nedbalost.
Najde správný spád pro špatně stavěný verš,
190
Umění básnické
umírní přehnanost nadmíru pyšných slov.
Tu jej zarazí smysl, jinde zase věta:
"Vaše stavba, zdá se, je poněkud temná,
výraz je dvojznačný, nutno jej upřesnit" -
takto k vám hovoří opravdový přítel.
Avšak často autor zatvrzelý příliš
brání svoje verše, veden vlastním zájmem,
od počátku chopiv se práva obrany.
"Pravíte, že výraz pro ten verš je nízký.
Ach pane, k tomuto mějte shovívavost,"
řekne hned. - "Tohle slovo je příliš chladné,
vynechal bych je. - To je nejhezčí místo!
Ten obrat je špatný. - Ten zas hoden obdivu."
Tak si zachová vždy náležitý odstup,
kdyby slovo v jeho díle se vás mohlo dotknout,
je to jen důvod, aby je nevymazal.
Nicméně zdánlivě kritiku si hýčká,
máte prý nad jeho verši nesmírnou moc,
avšak ta krásná řeč, kterou vám lichotí,
je jen léčkou, aby vám je mohl přednést.
Pak vás opustí a spokojen svou Múzou
jde za hlupákem, aby si ho podmanil,
A najde jej snadno, vždyť hloupých autorů
plodí náš věk dost, i těch, kdo je velebí.
I bez těch, kdo přišli z města či venkova,
jejich u vévody a knížete zástup.
U dvořanů dílo sebevíc jalové
mělo za všech časů snaživé příznivce.
A abychom skončili jako v satiře šlehem:
hlupák najde vždy většího pro svůj obdiv.
II. zpěv
Ani pastýřka o nejpěknějším svátku si neozdobí hlavu skvostnými rubíny a neprekladá zlato leskem diamantů, ale natrhá na louce krásných květů. Tak nápěvem líbezná, leč slohem prostá, nechť září bez pompy půvabná idyla, nechť je bez příkras její nenucený vzhled
191
Nicolas Boileau-Despréaux
a liší se od pýchy nadutého verše,
její sladkost ať lahodí a líbí se,
velká slova však ať nikdy neděsí sluch.
Často však v tomto žánru bezradný autor
odhazuje zoufale flétnu i hoboj
a velikášsky v nespoutaném zápalu
uprostřed eklogy na trubku hlaholí.
V hrůze před ním Pán uprchne do rákosí
a nymfy v děsu ukryjí se ve vodách.
Jiný naopak těžkopádným jazykem
dá promlouvat sadům, jak se mluví na vsi,
jeho verš, plochý, hrubý, kouzla zbavený,
drží se při zemi a smutně se plazí:
jako by Ronsard na své venkovské šalmaji
stále jen broukal svoje gotické20 idyly,
pro něho bez rozdílu tónu znějí
Lykidas i Pierrot, Phylis a Toinon.21
Cesta mezi krajnostmi bývá trnitá. Sledujte Theokrita a Vergilia, jejich lehký styl, jejž jim vnukly Grácie, a ve dne v noci se jimi probírejte, neboť jenom jejich verše vás naučí, jak bez nízkosti může autor níž sestoupit, jak opěvovat Floru, pole, Pomonu, chválit sladké vábení radostí lásky, změnit Narcise v květ, pokrýt Dafné korou,22 nebo jakým způsobem může ekloga učinit venkov či les hodným konzula, taková je síla a půvab té básně.
Tónem trochu vyšším, nikoli však smělým, plačící elégie v hávu smutečním se zcuchanou kšticí naříká nad rakví, vypravujíc radost a smutek milenců, ve snaze vystihnout ty šťastné stavy pobízí, hrozí, jitří, těší milenku:
20 Gotické nebo gótské, to jest podle klasického vkusu barbarské.
31 Jména postav, které se často vyskytují v poezii, zvláště bukolské.
22 Narážka na Ovidia, Metamorphoses (Proměny) 3,339-510; 1,452-567.
Umění básnické
nestačí být básníkem, nutno milovat.
Nenávidím ty autory, jejichž Múza líčí svůj zápal vždy studeně a chladně, moří se uměle a šílí rozvážně, leč rýmují jak rozdychtění milenci. Jejich sladká pohnutí jsou marnou frází: umějí se vždy jen obtěžkat řetězy, chválit svoje muka, opěvat svůj žalář a hlásat rozepři smyslů a rozumu. Tak tomu dřív nebylo a směšným tónem Amor nekázal, jak má vzdychat Tibullus či něžný Ovidius pět sladkým hlasem, dávaje kouzelné důkazy umění. V elegii nechť promlouvá samo srdce.
Óda s větším leskem, nemenší však silou, stoupajíc k nebi ve ctižádostném vzletu, bytuje ve svých verších nablízku bohům a atletům v Pise23 otvírá závoru, opěvá vítěze v prachu na konci drah, vede Achilla v krvi k břehům Simoeidy24 nebo sklání Escaut25 pod jhem Ludvíkovým. Jindy jako včela, snaživá v svém díle, pílí zas květy oslavit na pobřeží: vypráví o tancích, hostinách a smíchu, o polibku uloupeném ze rtů íridy, jež se trochu brání a přitom z rozmaru jen chabě vzdoruje, než jí bude odňat. Často bujný styl v ní běží nazdařbůh: a krásný zmatek je projevem umění. Pryč od těch básníků malátného ducha, jenž i v zaujetí má didaktický řád; ti chválí hrdinův skvělý postup vpřed, jak suchý historik líčíce pouhý děj. Bojí se na chvíli odklonit od něj zrak: dřív než vezmou ztečí Dole, musí se vzdát Lilie25
23 Pisa - krajina v Élídě, dějiště olympijských her.
24 Simoeis - řeka v Tróadě.
25 Řeka Escaut spojuje dnešní Francii, Belgii a Nizozemí.
< 26 Město Lilie bylo dobyto Francouzi r. 1667, Dole o rok později.
192
193
Nicolas Boileau-Despréaux
a svým přesným veršem musí jako Mézeray27
pobořit nejdřív opevnění v Courtrai.28
Apollón s ohněm svým byl k nim vždycky skoupý.
Říká se, že jednou prý ten rozmarný bůh si předsevzal popíchnout francouzské poety a vymyslel si strohé zákony sonetu; chtěl, aby ve dvou čtyřverších stejné míry rým s dvěma zvuky osmkrát udeřil v sluch a šestice veršů uměle sestavených dělila se do dvou trojverší dle smyslu. Zejména z této básně vyhostil volnost a sám změřil počet veršů i kadenci; zakázal, aby verš slabý měl tam přístup a slovo vyřčené se smělo opakovat. Navíc jej vybavil i výsostnou krásou: sonet bez vady sám předčí dlouhou báseň. Těžko však básníci se o něj snaží, tento šťastný fénix není k nalezení. Sotva u Gombaulda, Maynarda či Mallevilla lze obdivovat dva nebo tři z tisíce. Zbytek je tak málo čten jako Pelletier,29 jenž má od Sercyho30 na krok k hokynáři. Aby se smysl vtěsnal do daných mezí, je míra vždy příliš dlouhá nebo krátká.
Epigram volnější v omezeném tvaru bývá jen vtip ozdobený dvěma rýmy. Pointa, již naši autoři neznali, byla z Itálie přinesena až k nám. Lid obecný, oslněn jejím pozlátkem, dychtivě běhal za jejím novým vábením. Přízeň publika lákala její smělost a ten bujný zástup pak zaplavil Parnas. Nejdříve jí byl nakažen madrigal;
11 Francois Eudes de Mézeray (1610-1683) - francouzský historik, předchůdce Boileaua v hodnosti královského dějepisce.
28 Město v dnešní Belgii, dobyto Francouzi r. 1667.
29 Jean Ogier Gombauld (asi 1588-1666), Francois Maynard (1582-1646), Claude Malleville (asi 1596-1647), Jacques Pelletier - méně významní francouzští básníci.
30 Pařížský knihkupec.
Umění básnické
pak jí byl hrdý sonet rovněž zasažen, tragédie si v ní našla zalíbení, elegie získala ozdobu pro svůj bol, hrdina na scéně hleděl se jí pyšnit, bez pointy milenec nevydá ani vzdech, všichni pastýři jsou ve svých nových nářcích pointě věrnější více než svým kráskám; každé slovo mělo vždy dvě různé tváře: próza ji přijala stejně jako verše; obhájce od dvora jí naježil svůj styl, kazatel pojal ji do Evangelia. Potupený rozum konečně však prozřel: aby ji vyhostil navždy z vážné řeči a veřejně ji prohlásil za bezectnou, z milosti jí ponechal místo v epigramu, jen když její důvtip přitom vhodně zazní, vozí se po myšlence, nikoli po slovech. Tak na všech stranách nepořádky ustaly, jen u Turlupinů31 lze spatřit doposud nejapné žertéře, ty šašky ubohé, staré milovníky hrubých slovních hříček. Bývá to Múza jen nepříliš zjemnělá, která si pohrává laškovně se slovem, aby zneužila překroucený smysl; střežte se tohoto směšného výstřelku a nesnažte se vždy lacinou pointou brousit od ocasu bláznivý epigram. Každá báseň se skví jen svou vlastní krásou. Rondel, původu galského, má prostotu. Balada, podřízená starým maximám, často vděčí za svůj lesk rozmaru rýmů.
Madrigal, prostší a vznešenější spádem, vydechuje sladkost, něhu, lásku.
Touha ukázat se, avšak neuškodit, ozbrojila Pravdu satirickým veršem. Lucilius jako první ho použil, neřestem Římanů nastavil zrcadlo,
31 Henri Legrand, řečený Turlupin (t 1634 nebo 1637) - francouzský herec.
194
195
Nicolas Boileau-Despréaux
stavěl pokornou ctnost nad vzpupnou nadutost,
počestného chodce nad bohatce v nosítkách.
Horatius břitkost posílil hravostí,
nikdo nebyl pyšný či hloupý beztrestně;
a běda jménu stiženému kritikou,
které ve verši by nerušilo metrum.
Persius do veršů sevřených, leč temných,
zamanul si vtěsnat méně slov než smyslu.
Juvenal, vychován ve školním lomozu,
dohnal do krajnosti sžíravou nadsázku.
Jeho díla, jež jsou plná hrozivých pravd,
navzdory tomu jiskří vznešenou krásou:
jednou ve spisu, který pochází z Capri,
rozbíjí uctívanou sochu Seiana;32
jindy pohání před radu senátory,
bledé pochlebníky lstivého tyrana;
nebo popisuje latinskou zhýralost,
když římským nosičům prodá Messalinu,33
jeho žhoucí dopisy oslnivě září.
Těchto starých moudrých mistrů důvtipný žák Régnier34 jediný, odchován jejich vzorem, ve starém stylu má zase nový půvab. Jen kdyby jeho verš nepohoršoval stud a nečpěl místy, jež navštěvoval autor, a kdyby smělostí svých cynických rýmů tak často nepoburoval ctnostné uši! Latina ve slovech jen porušuje čest, i francouzský čtenář chce být respektován; svévolnost nečistého zvuku jej uráží, pokud cudné slovo nezmírňuje obraz! Já žádám v satiře ducha upřímnosti, prchám však před smělcem, který jen káže mravnost.
Jedním tahem pera, plodícím bonmoty, Francouz, rodem šprýmař, vytvořil vaudeville,
31 Lucius Aelius Seianus (t 31 n. 1.) - velitel císařské gardy, usmrcen na příkaz císaře Tiberia pro podezření ze spiknutí.
33 Valeria Messalina - manželka císaře Claudia, pověstná prostopášným životem.
34 Mathurin Régnier (1573-1613) - francouzský satirik, humanista, pokračovatel Michela de Montaigne.
Umění básnické
jenž mile dotěrný, doprovázen zpěvem, jde od úst k ústům a cestou se stále šíří.
V těchto verších kvete francouzská svoboda: dítě potěšení, jež chce vyrůst pro radost. Přesto jako nebezpečný posměváček neberte Boha jako námět lehkovážný. Nakonec všechny ty hry, jež haní Boha, mohou přivézt smíška až na popraviště.35
V písních je nezbytný vkus a zdravá míra, i když inspirují občas Múzu hrubou,
jež vnukne chabý kuplet Liniěrovi.36
Pro pouhé Štěstí, jež vás svedlo k básnictví,
však nenechte se opojit hloupou pýchou.
Často autor pyšný na svůj popěvek
rád by se snad považoval za básníka.
A neusne, dokud nevytvoří sonet,
každé ráno zplodí šest básní načisto.
A jaký zázrak při té pošetilosti,
že hned, co vytiskne svoje hloupé snění,
se nechá zpodobnit na přední stranu rakve
s věncem z vavřínu, jejž zhotovil sám Nanteuil.
III. zpěv
Není žádný had ani odporná obluda, jenž v krásném hávu by nemohl se líbit. Jemným tahem štětce líbezné umění i z věci šeredné učiní věc pěknou. Aby nás zmámila, tragédie v slzách dala promluvit bolu Oidipa v krvi, vyjádřila zmatek Oresta otcovraha, pro naši potěchu dohnala nás k pláči.
Nuže vy, kdo horujete pro divadlo, pojďte se o ně přít ve vznešených verších, zdali chcete na jevišti uvést dílo,
35 Petit byl upálen r. 1665 v Paříži za báseň Paris ridicule (Směšná Paříž) ve věku 25 let.
36 Liniěre - pařížský písničkář.
57 Robert Nanteuil (1623-1678) - francouzský malíř, rytec a kreslíř.
196
197
Nicolas Boileau-Despréaux
Umění básnické
na něž celá Paříž bude pět svou chválu a jež, stále krásné a stále v oblibě, bude i po dvaceti letech žádáno? Nechť ve vašem díle vášnivé pohnutí jde za srdcem, jež rozpaluje a sžírá. Pokud krásným hnutím příjemná zuřivost nás dosti nenaplňuje sladkou hrůzou či nebudí v duši kouzelné dojetí, pak s marnou učeností rozvíjíte scénu: vaší chladnou úvahou se jen odradí divák, který není ochoten k potlesku, a lopotou vaší marné rétoriky znavený právem usne nebo vás odsoudí. Hlavním tajemstvím je líbit se a dojmout, nalézt děje, jež by mne mohly poutat.
Ať promyšlený děj od prvních veršů nenásilně srovná uváděný námět. Je mi k smíchu herec, jenž se vyjadřuje mdle, nedokáže zkraje hned vyložit svůj záměr, a rozplétaje pracně spletenou zápletku, z potěšení pro mne udělá únavu. Raději by měl prostě uvést své jméno a říci: "Jsem Orestes či Agamemnón", než aby líčil množství zmatených nádher, nic neřekne k duchu, jen ohlušuje sluch: námět nikdy není vyložen dost záhy.
Ať je místo děje pevně vymezené. Jeden autor od Pyrenejí38 bez studu do jediného dne shrnul řadu roků: pak často hrdina té neumělé hry, dítě v prvním dějství, je starcem v posledním. My však, které svým zákonem váže rozum, chceme, aby dovedně rozvíjel se děj, aby jedno místo, jeden děj, jeden čin39 udržely hlediště do konce plné.
Divák nepřijme, co není hodno víry, pravda může však být pravděpodobná,
Tj. Lope de Vega, srv. zde s, 82 sqq.
Narážka na pravidlo tří jednot, srv. Corneillovu Třetí rozpravu, zde s. 170-182.
absurdní div nemá pro mne přitažlivost: duch se nedojme tím, čemu nelze věřit. Co není na scéně vidět, nechť se popíše: očima snad bychom snáz uchopili věc, avšak jsou předměty, jež soudné umění přiblíží pouze sluchu a vzdálí zraku.
Nechť zápletka stoupá výjev od výjevu, na vrcholu však ať rozuzlí se snadno. Duch necítí se nikdy více zasažen, než když v námětu zahaleném zápletkou se záhada promění v poznanou pravdu a nakonec dostane nečekanou tvář.
Tragédie zprvu beztvará a hrubá byla jen pouhý sbor, při němž každý tančil a na boha vína prozpěvoval chválu v touze přivolat úrodné vinobraní. Tak víno a rozkoš probouzely ducha a nej lepšímu pěvci byl cenou dán kozel.40 Snad první byl Thespis, kdo potřísněn révou prováděl po vsích bujné blázniviny, a naloživ převlečené herce na vůz, bavil zvědavce tou novou podívanou. Aischylos do chóru uvedl postavy a příhodnější maskou jim zakryl tváře, na prkna divadla usadiv diváky, přivedl herce obuté do střevíců. Konečně Sofoklés, rozvinuv génia, rozmnožil nádheru, povýšil harmonii, zaměstnal zpěváky po celý čas děje, zjemnil výraz veršů doposud kostrbatých a vdechl jim tak božskou řeckou vznešenost, k níž nikdy nedospěla římská slabost. Divadlo, jež zbožní předkové haněli, bylo u nás dlouho neznámou radostí. Říká se, že skupina prostých poutníků veřejně v Paříži hrála prý poprvé; přihlouple snaživá ve své prostotě
40 Kozel byl obětován Bakchovi a nebyl odměnou při dramatických soutěžích, jak se domnívá Boileau.
198
199
Nicolas Boileau-Despréaux
Umění básnické
předváděla Pannu i Boha z piety. Vědění nakonec přemohlo neznalost, zjevilo nemoudrou zbožnost podobných snah, zavrhlo ty neučené kazatele. Vrátil se Hektór, Andromaché, Ilion,41 herci odložili svou antickou masku, housle nahradily sbor a také hudbu. A potom láska s něžnými pohnutkami ovládla divadlo, jakož i romány. Citlivé líčení milostných vzplanutí je nejjistější cestou, jež vede k srdci. Ukažte tedy zamilované hrdiny; nedělejte z nich však přihlouplé pasáčky: Achilles miluje jinak než Filénos či Thyrsis,42 též Cyrus není Artamenés.43 Nechť tedy láska, přemožená výčitkami, se spíš než jako slabost jeví jako ctnost. Střežte se malosti hrdinů z románu, velkým srdcím však dopřejte pár slabostí. Achilles bez hněvu by vás jen odradil, vidím jej raději v slzách pro pohanu. U těchto malých chyb, které nám vylíčí, duch se pokaždé rád skloní před přírodou. Nechť je takto ve vašich spisech určeno: ať je Agamemnón hrdý, pyšný, chtivý, ať Aeneas chová k bohům přísnou úctu. Ať každý zachová si vlastní povahu, zkoumejte dobový obyčej i kraje, i podnebí často mění založení.
Nechtějte tedy dávat, jako v Klélii,*1 francouzskou podobu staré Itálii; Říman ať není líčen jak naše vlastní tvář, Brutus jako floutek a Cato jak elegán.45
41 Dramatické postavy. Srv. např. Jean Racine, Andromaque (Andromaché, 1667). 41 Postavy eklog a pastorál.
4Í Narážka na rozsáhlý román Madeleine de Scudéry (1607-1701) Artamene ou le Grand Cyrus (1649-1653).
44 Klélie - román Madeleine de Scudéry, rovněž velmi rozsáhlý.
4Í Cato Ml. (Uticensis), Marcus Iunius Brutus - římští republikáni, oba spáchali sebevraždu z politických důvodů; v Klélii byli předvedeni jako prostopášní milenci.
200
V nemravném románu lze leccos odpustit; a při rychlé četbě smyšlenka pobaví; přílišná strohost by nebyla na místě: jeviště však žádá si jen přísný rozum a nechť se zachovává náležitý řád. Chcete-li vytvořit původní postavu, ať tedy ve všem svému vzoru odpovídá a ať od počátku do konce je stejná.
Často samolibý dramatik bezděky tvoří své hrdiny jen sobě podobné: pro Gaskoňce hájí gaskoňskou povahu; Calpreněde mluví stejně jako Juba.46 Naše přirozenost je však měnlivá a moudrá, každá vášeň hovoří jiným jazykem: hněv je hrdý a žádá si vzletná slova, skleslost však promlouvá řečí méně vznosnou. Před Trójou v plamenech zoufalá Hekuba ať nám nepředvádí své plačtivé nářky ani ať nelíčí nicotně, v jaké hrozné zemi sedmi proudy se do Euxinu vlévá Tanais.47 Všechny ty přívaly nedbalých výrazů jsou jak slova zamilovaného řečníka, vy však se raději sklánějte v bolesti. Chcete-li mne rozplakat, sami plačte! Velká slova, jichž má herec plná ústa, nejdou od srdce, jež sklíčeno je bědou.
Divadlo, rodící nedůtklivé soudce, je u nás mělké pole, obtížně se ujme: buď tu dobude autor snadné vítězství, či najde k pískotu ústa vždy ochotná. Kdekdo jej nařkne, že je nadutý hlupák; to právo se rozdává při vchodu u dveří. Kdo se chce zalíbit, musí se ohýbat, jednou se napřímí, jindy zas pokoří, Na city vznešené musí být vždy plodný, musí být rozhodný, příjemný, hluboký.
46 Hrdinové z Kleopatry, dvanácti svazkového románu od La Calpreneda (asi 1610-1663). Juba, numidský král, spojenec Pompeiův, poražen Caesarem r. 46 př. n. 1.
47 Pontos Euxeinos - Černé moře; Tanais - Don.
201
Nicolas Boileau-Despréaux
Umění básnické
autor musí stále budit překvapení, vždy přecházeje od nádhery k nádheře, aby vše, co říká, podržela paměť, aby vše zanechalo stálou vzpomínku, tak se tragédie rozvíjí a hraje.
Dechem ještě širší epická poezie ve výpravném příběhu dlouhého děje se opírá o báj a žije smyšlenkou, jejím jediným cílem je nás okouzlit. Všechno má vlastní tělo, duši, ducha, tvář. Každý rys povahy se v ní stává božstvem: Minerva - obezřetnost, Venuše - krása. A hrom už nemetají shůry oblaka, leč Jupiter ve zbroji, jenž děsí zemi; bouře, hrůzostrašná v očích námořníků, toť lítý Neptun, krotící přívaly vod; Echo už není zvuk, jenž rozechvívá vzduch, nýbrž nymfa, jež oplakává Narcise. Nuže v tomto umění svobodných představ se básník obírá tisícem nápadů, zdobí, vyzvedá, krášlí a zveličuje, nalézaje přitom květy vždy rozvité. Aeneovy lodi, které odvál vítr a k africkým břehům je zavála bouře, to je obyčejné, běžné dobrodružství s nepříliš překvapivým zásahem fortuny. Ale Juno, stálá ve svém protivenství, jež pronásleduje zbytky ílionu, Aiol, který je z Itálie vyhání, otevřev divým větrům brány aiolské, nebo lítý Neptun, vzpřímený na moři, jenž pouhým slovem ztiší vodstvo i vítr, vysvobodí koráby, vyrve je syrtám,48 to věru udiví, uchvátí, upoutá. Bez těch ozdob verš upadá a slábne, poezie zmírá či se chabě plazí, z básníka se stane nesmělý řečník nebo mdlý vypravěč nudného příběhu.
48 Syrty - mělké zálivy při pobřeží Afriky, narážka na Vergiliovu Aeneis. 202
Tu se mýlí naši zklamaní autoři,
nehledí-li si těch vyzkoušených ozdob
v domnění, že za ně jedná Bůh a světci,
jako by bozi, vzešlí z představ básníků,
stále jen strkali čtenáře do pekel,
kde straší Astarot, Belzebub, Lucifer.49
Pro křesťanskou víru hrozná mystéria
si nepotrpí na oživlé ozdoby.
Evangelium všude duchu nabízí
nutnost pokání a zasloužená muka
a z vašich smyšlenek je nepřípustná směs,
jež i svým pravdám dává podobu báje.
A jaký předmět mohou předložit očím
než ďábla, který povykuje do nebes,
chtěje snížit slávu našeho hrdiny,
a samému Bohu upírá vítězství!
Tasso, řeknete, v tom obstál s úspěchem.50
Nehodlám nikterak se tady o to přít:
cokoli se však zveřejní k jeho slávě,
byl by svým dílem proslavil Itálii,
kdyby jeho slavný hrdina svou řečí
nebyl přivedl k rozumu i Satana
a kdyby Renaud, Argan, Tancrěde" se svou milenkou
nezahnali svým námětem jeho smutek.
Nechci však v křesťanském hávu vychvalovat autora pohana, jenž se klaní modlám. Avšak ve světském a líbezném líčení neuchýlit se k bájeslovným obrazům či vypovědět Tritony z vodní říše, odejmout Pánovi flétnu, Parkám nůžky, zabránit Charónovi v bárce osudu, aby jako pastýř převezl vladaře, to vše znamená bouřit se úzkoprse a chtít se bez ozdoby líbit čtenářům. Brzy pak zakáží zpodobňovat Moudrost,
49 Astarot - fénické božstvo. Belzebub - modla Filištínů, biblické kníže démonů. Lucifer - vůdce vzbouřených andělů.
50 Torquato Tasso (1544-1595) - italský básník, autor Osvobozeného Jeruzaléma.
51 Postavy z Tassova Osvobozeného Jeruzaléma.
203
Nicolas Boileau-Despréaux
zdobit Themidu pásem nebo vahami,
znázorňovat Válku s železnou čelenkou
nebo Čas, jenž prchá s hodinami v ruce.
A všude zbudou řeči modloslužebné
z liché snahy zapudit alegorii.
Ať tleskají svému zbožnému omylu,
my však zanechme líčení marné hrůzy
jako ti křesťané, již v bájných smyšlenkách
boha pravdy zaměňují s bohem lží.
Báj potěší ducha tisícem radostí
a šťastná jména jsou jak stvořena pro verš:
Odysseus, Orestes, ídomeneus,
Helena, Meneláos, Paris, Aeneas.
Jak divný plán pojal nevědomý básník,
jenž z tolika reků zvolí Hildebrandta!
Už pouhý zvuk jména, tvrdý a podivný,
učiní celou báseň směšnou či hrubou.
Chcete se jenom líbit a nikdy nenudit?
Zvolte si hrdinu, který nás zaujme,
vždy něčím skvělého, ctností nádherného,
ať v něm, byť s chybami, je všechno hrdinské,
jeho úžasné činy ať jsou hodny sluchu,
ať je jako Caesar, Alexandr, Ludvík,
nějak Polyneikés a jeho lstivý bratr:52
hrubé činy dobyvatele nás nudí.
Nechť váš námět není přetížený dějem. Pouhý hněv Achillův, umně líčený, bohatě naplní celou Iliadu. Přemíra hojnosti ochuzuje látku.
Buďte živí a bystří při vyprávění, bohatí a velkolepí při popisu, musíte rozvinout eleganci veršů, nepředvádějte však nízké okolnosti. Nebuďte jako ten bloud,55 jenž líčí moře a popisuje přitom vprostřed přívalů Žida zachráněného ze jha zlých pánů, dávaje pro názornost ryby do oken,
í! Narážka na bratrovražedný boj Polyneika a Eteoklea o Théby. 53 Antoine Girard de Saint-Amant - viz pozn. 5 na s. 185.
204
Umění básnické
líčí pachole, jak běhá a skotačí, "radostně matce podávajíc oblázek". Takto jen na planých věcech ulpívá zrak. Dejte svému dílu náležitý rozsah.
Nechť je úvod prostý a bez přehánění, netřeba, abyste v sedle na Pegasu volali na čtenáře hlasem hromovým: "Opěvám vítěze nad vítězi země."54 Čeho dosáhne autor takovým křikem? Hora v bolestech nakonec porodí myš. Spíše dám přednost autoru obratnému, jenž nedává hned tak velikášské sliby, sdělí však nenucené, mírně, prostě, ladně: "Zpívám o bojích a o tom zbožném reku, jenž od frygických břehů po Ausonii první pak dorazil na pole Lavinia!"55 Jeho Múza ihned všechno neuchvátí, bude dávat hodně, slibuje však málo, brzy ji spatříte, jak koná zázraky, pronášejíc věštby o sudbě Latinů, líčíc Styx a Acherón v černém přívalu a pak zas císaře, již bloudí v Elyseu.
Nesčetnými obrazy dílo nechť se skví, ať vše má líbeznou podobu pro oči, lze být zároveň velkolepý a milý, nenávidím nudnou a ztěžklou nádheru, mám raději Ariosta a jeho směšnou báj56 než ty autory stále chladné a teskné, kteří v svém žalu by nesnesli tu pohanu, kdyby jim Grácie sňaly vrásky z čela. Aby se líbil, jsa poučen přírodou, cožpak by Homér Venuši odňal její pás? Vždyť jeho kníhaje bezedný poklad kouzel:
54 Georges de Scudéry (1601-1667) - bratr Madeleine de Scudéry (viz pozn. 43 na s. 200), autor díla Alaric ou Rome vaincue (Alarich neboli dobytí Říma, 1654).
55 Jedná se o volnou parafrázi prvních veršů Vergiliovy Aeneidy. Ausonie - původně kraj u Tyrrhénského moře, zde označení pro Itálii. Lavinium - město, jež založil Aeneas v Latiu a dal mu jméno své manželky.
56 Narážka na Ariostův epos Orlando Furioso (Zuřivý Roland, 1516-1532).
205
Nicolas Boileau-Despréaux
Uměni básnické
vše, čeho se dotkne, v zlato se promění, vše v jeho rukou nabývá nový půvab: vždy potěší a nikdy neunavuje. Jen šťastná vřelost oživuje jeho řeč: neutápí se ve zdlouhavých odbočkách, aniž by dodržoval stanovený řád, jeho námět se sám tříbí a rozvíjí, vše odvíjí se nestrojeně a volně, každý verš, každé slovo se váže k ději. Milujte jeho sloh, a láskou upřímnou: nalézt v něm potěchu přináší užitek.
Dokonalá báseň, jež postupuje vpřed, nebývá z těch prací, jež vzniknou z rozmaru: žádá si čas, péči, to lopotné dílo nikdy nemohlo být jen školním cvičením. Často však mezi námi neumělý básník,57 jejž krásný oheň náhodou jednou spálil, nadýmaje pak obluzeného ducha, pyšně třímá v ruce heroickou trubku. Jeho zchromlá Múza v pobloudilých verších dál pozvedá se jen trhavě a ztěžka a jeho zápal, bez učení a ducha, zmírá při každém kroku na podvýživu. Marně však divák, jenž chtěl by jím pohrdat, vytýkal by mu jeho liché zásluhy, neboť on sám, tleskaje chabému géniu, udílí si chválu, která je mu upřena: Vergilius nemá tolik invence, Homér prý nemá smysl pro vznešenost báje, a bouří-li se naše doba proti němu, pak on se tedy odvolá k budoucnosti, očekávaje, že snad jednou dobrý vkus vynese jeho dílo slavně na světlo, jeho hromady však v šeru u knihkupců zoufale zápolí pak s Červy a prachem. Ponechme je tedy jejich zápolení a bez otálení sledujme svůj námět.
57 Jean Desmarets de Saint-Sorlin (1595-1676) - francouzský básník. Zastával názor, že křesťanské zázraky mají své místo v hrdinské poezii.
206
Ze šťastných zdarů tragické podívané vzešla v Athénách antická komedie. V ní Řek, posměváček rodem, tisícem žertů rozpustil jed svých pomlouvačných výpadů,58 drzých útoků potměšilé radosti, a moudrost, duch a čest se staly obětí. Se souhlasem diváků posléze básník kořistil na úkor svých nepravých zásluh, a Sokrates, opěván sborem v Oblacích,59 ve sprostém shluku lidu probouzel pokřik. Až konečně byl zahrazen proud svévole, úředník utekl se o pomoc k zákonu a ediktem přiměl básníky k rozumu, zapověděv vyznačovat jméno a tvář. Divadlo pozbylo dávnou zarputilost, komedie jala se smát bez úšklebků, bez žluči a jedu se naučila kárat a bez hany zalíbila se u Menandra. Každý, mistrně líčen v novém zrcadle, zřel se v něm rád, anebo se nepoznával: tak lakomec60 se první směje obrazu lakomce popsaného dle jeho vzoru a tisíckrát nadutec chytře vylíčen nerozpoznal podobiznu sebe sama.
Příroda budiž váš výlučný námět, autoři, hledáte-li pocty v komičnu. Kdokoli vyzná se v lidech a do hloubi pronikl na dno tolika skrytých srdcí, kdo ví, co je to marnotratník, lakomec, čestný muž, ješita, žárlivec, podivín, se zdarem na scéně je může předvádět, dát jim žít, jednat a mluvit před naším zrakem. Ukazujte všude jejich pravé obrazy, ať je každý malován v životných barvách. Příroda, plodná na rozmanité tváře,
58 Tj. Aristofanés.
59 V komedii Nefelai (Oblaka) předvádí Aristofanés neprávem Sokrata jako před-
stavitele přírodní filozofie.
60 Narážka na Moliěrova Lakomce
207
Nicolas Boileau-Despréaux
v každé duši bývá představena jinak, gesto ji odhalí, nicotnost prozradí: každý duch však nemá oči, aby ji poznal.
Čas, který mění vše, mění i náš rozmar: každý věk má své radosti, ducha i mravy.
Mladý muž, horkokrevný ve svých vzplanutích, vždy snadno podlehne nátlaku neřestí, je marnivý v řeči, přelétavý v touhách, vzpurný k zábranám a bláznivý v rozkoších.
Zralejší mužný věk jeví se moudřejší, vůči mocným zná se prosadit a mírnit, ranám osudu dokáže odolávat a dokáže snáze předvídat budoucnost.
Rozmrzelé stáří bez ustání šetří, uchovává poklady, ne však pro sebe, kráčí za svým cílem krokem mdlým, ledovým, vždy litujíc dneška a chválíc včerejšek, neschopno radostí, jimiž mládí plýtvá, kárá v nich potěchy, jež mu věk upírá.
Nenechte promlouvat své herce nevhodně, starce co mladíka, mladíka jako starce. Pozorujte dvůr a poznávejte město: obojí hojnou vám poskytne inspiraci. Kdyby Moliěre dodal svému psaní lesk, snad by pak jeho umění stouplo v ceně, kdyby se méně družil s lidem a v ději nedovolil svým postavám se pitvořit, kvůli šaškům nepomíjel libé a jemné, marně Terentia snoubí s Tabarinem: ve směšném pytli, do nějž se Scapin halí, nepoznávám už autora Misantropa.
Komično, nepřítel vzdychání a pláče, nepřipouští ve verších tragickou bolest, to však neznamená chodit na náměstí a poklelými řečmi tam bavit chátru.
Herci mají věru žertovat vznešeně, aby se zápletky odvíjely zlehka, aby děj spěl vždy tam, kam jej rozum vede, a nikdy nezabloudil na pusté scéně, aby se mírný styl pozvedal případně,
208
Umění básnické
aby řeč plodná na náležitá slova byla plna vášní ovládaných s kázní a výjevy vždy jeden s druhým se vázaly. K újmě pravého smyslu chraňte se jen bavit: není radno odvracet se od přírody. Obdivujte, u Terentia jak otcem zamilovaný syn je veden k rozvaze, jak ten milovník naslouchá jeho radám a běží k milence zříci se svých vyznání. To není podoba, jen obraz podobný, hle milenec, syn a opravdový otec. V divadle mám rád příjemného autora, který, aniž se sníží v očích diváka, získává rozumem, jejž nikdy nezapře, avšak pouhý žertéř, dvojsmyslný, hrubý, jenž pro potěchu druhých kydá jen špínu, ať táhne z pódia po svých, kam se mu zlíbí, bavit le Pont-Neuf svými pustými tlachy a lokajům hrát ty svoje šaškoviny.
IV. zpěv
Ve Florencii žil kdysi lékař,61
učený žvanil a proslulý hrdlořez.
Sám tam dlouho působil veřejnou zkázu.
Tu sirotek po něm žádá návrat otce,
tu zas bratr pláče nad otráveným bratrem,
jeden zemře bezkrevný, druhý senesem,
z rýmy se v jeho očích stane zápal plic
a hlavobol je podle něho šílenstvím.
Konečně odejde z města, nenáviděn,
když ze všech mrtvých přátel jediný, kdo zůstal,
jej zavede do svého skvělého domu:
bohatý abbé, oddán stavitelství.
Lékař, hned jako zrozený v tom umění,
61 Claude Perrault (1613-1688) - bratr Charlese Perraulta, autora Pohádek. Claude Perrault byl zprvu lékařem, později se zabýval stavitelstvím. Je autorem sloupového průčelí pařížského Louvrů.
209
Nicolas Boileau-Despréaux
obratem o stavbách promlouvá jak Mansart:62 salónu u stavby odsoudí podobu, dvorana prý je temná a patří jinam, pochválí schodiště řešené opačně. Přítel vše uzná a pošle pro zedníka. Ten přijde, vyslechne, přitaká, opraví. Zkraťme však líčení té podivné věci: vražedník opustí nelidské konání, a tak s pravítkem a úhelníkem v ruce vzdal se Galénova pochybného umu, špatný lékař stal se dobrým stavitelem.
Ten příklad je pro nás výtečným návodem: buďme raděj zedníkem, máme-li talent, váženým dělníkem v užitečném řemesle než autorem pro dav a básníkem lůzy. V každém jiném umění jsou různé stupně, člověk může šťastně stát až v druhé řadě, avšak v ošemetném světě rýmů a psaní není žádná stupnice podprůměrnosti, chladný literát je prabídným umělcem, Boyer63 či PinchSne je pro čtenáře totéž, Rampale či Mesnardiěre, zda je vůbec někdo čte? A co Magnon, Souhait, Corbin, La Morliěre?64 Blázen nás může rozesmát a pobavit, ale chladný autor dokáže jen nudit. Mám raději Bergeracův65 burleskní elán než verš Motinův,66 upachtený až hrůza, a nemějte zálibu v lichotných řečech, do nichž dav falešných obdivovatelů vás halí v salónech ochotných vždy chválit!
62 Francois Mansart (1598-1666) - francouzský stavitel. Jeho synovec Jules Mansart je jedním z nejslavnějších architektů své doby. Podílel se na dostavbě versailles-kého zámku.
63 Abbé Claude Boyer (1618-1698) - francouzský básník, autor Judity.
64 Méně významní francouzští autoři: Pinchéne, Rampale (Rampalle), La Mesnardiěre, Magnon (autor básně zvané Encyclopédie), Corbin, Du Souhait (překladatel íliadý) a La Morliěre, o kterém ostatně Boileau píše, že je "mizerný autor".
65 Savinien de Cyrano de Bergerac (1619-1655) - francouzský spisovatel, známý z Rostandova dramatu.
* Pierre Motin (asi 1566-po 1612) - francouzský básník, žák Régnierův.
210
Umění básnické
Spis, jenž při hlasitém přednesu lze snést,
je-li vytištěn a zjeví se na světle,
neunese pronikavý pohled očí.
Známe tragickou zkušenost těch autorů:
Třeba Gombauld, chválený, se dosud neprodal.67
Vyslyšte každého; jako pilný rádce
hlupák vysloví důležitý názor.
Těch pár veršů, které vám vnukne Apollón,
nemusíte přednášet na každém kroku.
Nebuďte jak ten náruživý veršotepec,
který hlasitým čtením svých prázdných veršů
každého hned na potkání oblažuje
a stíhá kolemjdoucí svými výplody.
Není chrám ani světec vzývaný anděli,
který by byl před jeho Múzou v bezpečí.
Jak říkám, buďte vděčni za cizí názor, a vedeni rozumem, opravujte bez reptání, nevzdávejte se však výpadům hlupáků.
Ve své pýše zjemnělý ignorant často nemístně pohoršen zabije celý kus, když haní nejkrásnějších veršů nádherný vzlet. Lze věru odmítnout jeho sporné závěry: vždyť jeho duch si libuje v planých soudech, jeho chabý rozum si ve své slepotě myslí, že jeho kalný zrak vše postřehne; tyto rady jsou však zlé: kdo jim uvěří ve snaze vyhnout se úskalím, narazí. Váš kritik nechť je pevný a schopný rady, aby veden rozumem, osvícen věděním, vládl jistým perem, které dokáže nalézt slabiny, jež bychom si chtěli zastírat; jen on osvětlí vaše bláhové pochyby, uvolní závory nejistého ducha. Jen on vám může říci, jakým šťastným vzmachem duch naplněný silou ve svém mocném vzletu, stísněný pravidly, opustí předpisy a překročí meze známého umění. Tak dokonalý rádce však bývá vzácný:
Vizpozn. 29nas. 194.
211
Nicolas Boileau-Despréaux
r
jeden vyniká v rýmech, avšak soudí chabě, druhý zas, jehož verše chválí celé město, nepozná Lucana od Vergilia.
Věnujte pozornost mým radám, autoři: chcete-li, aby váš příběh byl úspěšný, nechť Múza vzdělaná a poučená četbou snoubí napořád příjemné s užitečným. Moudrý čtenář prchá před planou zábavou ve snaze, aby i radost byla k užitku.
A nechť duše a mravy ve vašem díle jsou líčeny v povznášejících obrazech. Nevážím si těch nehorázných autorů, kteří ve verších co mrzcí utrhači cti zrazují ctnost na poskvrněném papíře, když v očích čtenářů líčí neřest libě.
Nejsem nicméně z těch nedůtklivých duchů,68 kteří vykazují lásku z mravných spisů. O ten vzácný skvost by připravil scénu ten, kdo Rodriga a Chiménu má za traviče.69 Ne láska bezuzdná, avšak v cudném hávu, nevyvolává v nás nepřístojná pohnutí, ať Dido70 vzdychá a předvádí své vnady, já soudím její hřích a sdílím její slzy. Ctnostný autor svými nevinnými verši srdce nezkazí, když polichotí smyslům: a jeho žár neroznítí zločinný plamen. Milujte tedy ctnost a prodchněte jí duši. Marně však duch usiluje o vznešenost: z verše vždy nakonec čiší nízkost srdce. Zejména však střežte se podlé žárlivosti a zhoubného šílenství pokleslého ducha, vznešený autor nesmí jí být nakažen, takový hřích pochází vždy z průměrnosti. Ta temná sokyně skvělého úspěchu proti němu u mocných jen pletichán a na špičky zpupně se zkouší vypínat,
68 Narážka na jansenisty.
69 Klíčové postavy Corneillova dramatu Cid.
70 Čtvrtý zpěv Vergiliovy Aeneidy líčí milostné vzplanutí Didony k Aeneovi.
Umění básnické
ve snaze být mu rovna hledí se jej snížit. Nemějme účast na těch zbabělých piklech: nespějme k slávě hanebnými úskoky.
Verše ať nejsou vaším výlučným řemeslem, pěstujte přátelství, znejte držet slovo: nestačí být okouzlující jen v knize, je také třeba umět rozmlouvat a žít.
Pracujte pro slávu, avšak mrzký pemz ať není zájmem velkého spisovatele. Vím, že vznešený duch může bez pohany přijmout za svou práci zasloužený dar, nemohu však vystát věhlasné autory, kteří syti slávy, avšak lační peněz, prodají svého Apollóna knihkupci a z božského umění učiní si důl.
Dřív než rozum, jenž se vyjadřuje hlasem, zušlechtil lid a obdařil jej zákony, sledovali všichni jen hrubou přírodu, nazdařbůh po lesích běhali za pastvou: vládlo násilí, nikoli právo a řád, a vraždy byly páchány bez potrestání, až konečně libozvuk a obratnost řeči71 zjemnily drsnost oněch divokých mravů, shromáždily lid roztroušený po lesích, uzavřely města mezi zdi a hradby, odkazem na trest okřiknuly bezpráví a pod dohled zákonů svěřily nevinnost. Tento řád prý je ovocem prvních veršů, v nich zazněly hlasy přejaté z vesmíru, Orfeus jimi rozezněl thrácké hory a ony pak zkrotily odvahu tygrů, Amfíón svými tóny pohnul skalami, jež v horách thébských stavěly se do řady.72 Tak zrodil se libozvuk a nastaly zázraky: od těch dob verše z nebes hlas daly věštbám
212
71 Boileau se ve shodě s Horatiem, De arte poetka (O umění básnickém) 391 sqq. domnívá, že básnictví stálo u zrodu civilizace.
72 Mytický řecký pěvec Amfíón hrál údajně na lyru tak krásně, že se kameny při stavbě thébských hradeb na sebe kladly samy od sebe.
213
r
Nicolas Boileau-Despréaux
v nitru kněze stiženého božskou hrůzou.
Apollón verši vyřkl svůj prorocký běs.
Poté, přivolav hrdiny ze zašlých dob,
Homér oživil slávu udatných činů,
Hésiodos rovněž užitečnou radou
zlepšil malou sklizeň neúrodných polí.
Moudrost, vložená v množství památných výroků,
byla veršem zvěstována smrtelníkům
a všude nad pověrou převládly zásady,
jež vstoupivše uchem, vešly do srdcí.
Pro to dobrodiní uctívané Múzy
byly v Řecku slaveny příslušným kadidlem
a umění, ctěno obřadem smrtelníků,
ke své slávě všude budovalo oltář.
Posléze divošství přivodilo nízkost,
Parnas zapomněl na prvotní vznešenost.
Bídná láska k zisku nakazila duchy,
hanebnými lichotkami poskvrnila spisy,
a všude plodíc pouze nicotná díla,
zneuctila řeč a zaprodala slova.
Nepošpiňte sebe neřestí tak nízkou. Jestliže vás zlato neskonale vábí, utecte z bájných míst, jež vlaží Permessos,73 na jeho březích bohatství nemá domov, dovedným autorům, velkým válečníkům, slibuje Apollón jen jméno a vavřín.
Přece však hladová Múza v nedostatku se zajisté nemůže živit povětřím, autor, který je sužován trapnou nouzí a slýchává večer zpívat lačné útroby, neocení potulky po Helikónu, Horác měl vypito, když spatřil Mainady,74 a neměl starosti, jaké měl Colletet,75
73 Permessos - řeka v pohoří Helikón v Boiótii, zasvěceném Apollónovi a Múzám.
74 Mainady - označení pro Bakchantky, jež oslavovaly boha Bakcha.
75 Guillaume Colletet (1598-1659), francouzský básník, tvůrce sonetů v Ronsar-dově duchu, proslulý svou lehkomyslností. Jeho dílo Vartpoétique (Umění básnické, 1658) významně inspirovalo Boileaua.
214
Umění básnické
nečekal večeři za zdařilý sonet.
To je pravda; avšak ta hrozná nepřízeň málokdy mezi námi skličuje Parnas. A čeho se bát ve věku, kdy Umění je prodchnuto září blahosklonné hvězdy a prozíravost osvíceného pána podle zásluhy potírá nevědomost?
Múzy, vdechněte jeho slávu svým dítkám:76 jeho jméno je jim nad vaše poučky. Pro něho nechť Corneille jitří svou odvahu, myslím Corneille Cida a Horatia,11 ať Racine plodí další nové zázraky a podle něj tvoří obrazy svých reků, ať jeho jménem, jež opěvují krásky, Benserade78 rozptýlí přijímací síně, ať Segrais79 eklogou okouzluje lesy, ať pro něj epigram brousí svoje ostří. Který šťastný autor však v nové Aeneidě k břehům třpytného Rýna přivede Alkeida?80 Která umná lyra ozvěnou jeho skutků pohne znovu našimi skalami a lesy a opěvá Batavce81 zbloudilého v bouři, jenž sám tona, zas vystoupil z té záplavy,82 kdo popíše vojsko pohřbené pod Maastrichtem83 po hrozných útocích za slunečního svitu?
Avšak zatímco mluvím, zas nová sláva za naším vítězem svolává nás k Alpám. Vždyť Dole a Salins84 už se sklonily pod jhem, Besancon doutná dosud po hromobití.
76 Tj. básníkům.
77 Corneille nesl těžce tento verš.
78 Isaac de Benserade (16127-1691) - francouzský salónní básník, oblíbenec Ma-zarina a Ludvíka XIV.
79 Jean Regnault de Segrais (1624-1701) - francouzský básník, autor pastorál.
80 Alkeidés - původní jména Héraklovo.
81 Tj. Holanďana.
82 Narážka na záplavy, jež měly zastavit vítězný postup Ludvíka XIV.
83 Maastricht byl dobyt roku 1673.
84 Místa, jichž se zmocnili Francouzi ve Franche-Comté.
215
Nicolas Boileau-Despréaux
í
Kde jsou rekové, jejichž osudné úklady85 by na jeho postupu postavily val? Doufají snad, že jej zastaví útěkem, pošetilci, že se mu dovedli vyhnout? Těch stržených hradeb! A těch dobytých měst! A kolik žní slávy cestou vykonaných! Při jejich chvále pěvci pozvedněte hlas: ten námět nežádá si lopotnou snahu.
Já, zaměstnaný podnes hlavně satirou, netroufám si sáhnout po trubce a lyře,86 a přec mne spatříte na tomto poli slávy posilovat vás aspoň hlasem a pohledem, psát vám verše, jež mi z Parnasu Múza mladá přinesla při četbě Horatia, roznítit vaši horoucnost, zahřát ducha a ukázat vám zdáli věnec a cenu. Avšak odpusťte, pokud pln dobré snahy a všech vašich kroků blízký pozorovatel od pravého zlata oddělím falešné a pokud autorů hrubých napadám chyby: Jsem soudce trochu strohý, často však nutný, víc maje sklon kárat než sám umění tvořit.
JOHN DRYDEN
85 Narážka na protifrancouzskou smlouvu z r. 1673 uzavřenou mezi habsburskou monarchií, Španělskem a Nizozemím.
86 Trubka a lyra - symboly epopeje a ódy.
216
Esej
o dramatickém básnictví