SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS N 9, 2004 ANNA BUJNOCHOVÁ POSELSTVÍ GENERÁLNÍHO P R O L O G U ZBRASLAVSKÉ KRONIKY „Ačkoliv Filozof tvrdí, že není vhodné zabývat se povídačkami a těmi, kdo ve stylu povídaček filozofují, přesto vážná pravda, je-li podána zábavně a vtipně, působí na čtenáře příjemněji, jak praví ono přísloví: .sladší úsměv má vážnost, když zdobí ji vtip'. A tak si myslím, že nejen čistě teologická literatura, ale jak uvádí Apoštol, ,vše, co bylo napsáno, bylo napsáno pro naše poučení, abychom z trpělivosti a povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději'."1 Již od dob antiky poskytoval prolog, umístěný do čela spisu, literárnímu tvůrci jedinečnou příležitost oslovit čtenáře a zajistit si jeho přízeň.2 Petr Zitavský, druhý autor a dovršitel Zbraslavské kroniky,3 vyplnil tento prostor z velké části úvahou, jejíž název by snad, kdyby vzešla z pera dnešního literáta, mohl znít „O různých druzích literatury, a jak je prospěšné střídat jejich četbu". Ačkoli reflexe literární problematiky v rámcových částech díla není v česko-latinské středověké literatuře ničím neobvyklým,4 téma zvolené zbraslavským kronikářem je opravdu nevšední, a jako takové nezůstalo v minulosti bez povšimnutí literární historie. A právě první stručná interpretace generálního prologu Zbraslavské kroniky, která se zrodila v rámci obsáhlého rozboru předhusitských prolmmo quamvis asserat Philosophus, quod de fabulis et fabulose philosophantibus non dignum studio inlendere, tamen quia ipsa veritas seriosa aliquando ex allusione iocosi monis fit legentibus plus iocunda, iuxta illudpoeticum „dulcius arrident seria pieta iocis" ex hoc perpendo, quod non solum pure theologica, verum eciam secundum Apoštolům „quecunque seripta sunt, ad nostram doctrinam seripta sunt, ut perpacienciam et consola cionem Scriplurarum spem habeamus". Chronicon Aulae Regiae, Fontes rerum Bohemicarum IV, ed. J. Emler, Pragae 1884, s. 3. Zde i v celém článku užívám vlastního překladu. Jak určil M. Šváb (ŠVÁB 1966, s. 89), pochází ono „přísloví" z prologu latinského veršovaného Ezopa, tzv. Anonyma ze 12. století. Srov. Š V Á B 1966, s. 30-33. K osobnosti Petra Žitavského a k problematice Zbraslavské kroniky srov. zejména N O V O T N Ý 1905, PRAŽÁK 1938, z novějších prací: SPĚVÁČEK 1993, B L Á H O V Á 1994, B L Á H O V Á 1995, PETRŮ 1996, BUJNOCH 1996, BUJNOCH 1999, C H A R V Á T O V Á 2002. Další doklady v dílech předhusitského období viz Š V Á B 1966, s. 87-94. 118 ANNA BUJNOCHOVÁ logů a epilogů z pera M . Švába,5 zavdala podnět k napsání tohoto krátkého příspěvku: „Zřejmě jako doprovod a odraz rozvíjející se světské tvorby na počátku 14. století i politického a společenského zájmu a rozhledu autorova se objevuje v generálním prologu Kroniky zbraslavské zřetelný soud o oprávněnosti, účelnosti i užitečnosti také jiné literatury než teologické. To je jasná obhajoba tvorby s tematikou světskou... Zdroj světské opory v argumentaci je tu zastřen, ale jeho odhalením se také potvrzuje Petrův záměr: obránit širší repertoár četby než je jenom úzce náboženská."6 Pokud se čtenář tímto tvrzením zaobírá jen povrchně, patrně na něm neshledá nic nepatřičného; pokusí-li se však sledovat pozorně autorovy myšlenkové postupy a jeho zacházení s textem originálu, vynoří se okolo Švábovy interpretace nejedna pochybnost. Kupříkladu působí podezřele napětí, které M . Šváb připisuje vztahu „náboženská" literatura (tohoto pojmenování je u Švába nevhodně užito jako označení pro duchovní literaturu) - literatura se světskou tematikou. I za cenu toho, že tak bude generální prolog Zbraslavské kroniky připraven o dramatický prvek, je třeba konstatovat, že chápání středověké literatury jakožto zápasu mezi její složkou duchovní a světskou je charakteristické spíše pro uvažování člověka dvacátého století, uvyklého určitým myšlenkovým stereotypům, stěží je však můžeme předpokládat u religiózního mnicha počátku 14. století, i když o něm jeho dílo prozrazuje, že vůči jednání církevních představitelů a politice papežské kurie zaujímal mnohdy kritický postoj7 . Vůbec samo dělení literatury na duchovní a světskou je ošidnou a dnes již překonanou záležitostí, protože je téměř nemožné stanovit mezi jejich výtvory pevnou hranici.8 U historiografických výtvorů je pak prolínání duchovní a světské roviny dáno přímo jejich posláním - středověcí tvůrci nevyprávějí o činech významných osobností kvůli nim samým, ale především kvůli oslavě Boha, informují o Božích činech vykonaných prostřednictvím vyvolených jedinců, a to je přístup, který kromě dalších společných rysů historiografie sdílí s ústředním žánrem středověké duchovní literatury, hagiografií.9 Základem nadsazené interpretace M . Švába, hledající v generálním prologu obhajobu světské literatury proti literatuře duchovní, je poněkud svévolné nakládání s formulací originálu. M . Šváb si nejprve zcela správně povšimnul, jak opatrně formuluje autor Zbraslavské kroniky svou „obranu" jiné literatury než „Čistě teologické" (non solum pure theologica). Ztotožnil však izolovaný výrok originálu s novodobou terminologií a pominul slůvko „čistě", takže dále v interpretaci pracoval s literaturou teologickou či s literaturou „náboženskou" v užším slova smyslu. Když se poté zaměřil na druhou část takto zkresleného vyjádření, 5 Š V Á B 1966. K podrobnějšímu rozboru prologů Zbraslavské kroniky a prologu ke sbírce kázání Petra Žitavského srov. BUJNOCHOVÁ 2003. 6 Š V Á B 1966, s. 89. 7 Srov. H E C K 1968, s. 136-138. 8 Srov. N E C H U Ť O V Á 2000, s. 25. 9 Srov. N E C H U Ť O V Á 2000, s. 65. POSELSTVÍ GENERÁLNÍHO PROLOGU ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 119 na obhajovanou skutečnost, v důsledku anachronického a tendenčního uvažování nalezl v tom, co kronikář delikátně skryl za obecný biblický citát, literaturu se světskou tematikou jakožto protiklad literatury teologické. Jak jinak ovšem nejasné řeči generálního prologu Zbraslavské kroniky rozumět? V čem tkví jeho poselství? Domnívám se, že pro vysvětlení svrchu citovaného místa (a tím i pro objasnění poselství textu, jehož součást tvoří) je nezbytné, aby bylo zasazeno do kontextu generálního prologu. Jen tak lze totiž získat bližší představu o tom, jak Petr Zitavský literaturu pojímá a co si myslí o její četbě. Ihned po salutaci v úvodu generálního prologu čteme: „Lidé, kteří s horlivou myslí hledají pod vedením Písma na této pouti Boha, si podle mého zjištění počínají různě - někteří se úspěšně vzdělávají v doslovném chápání Písma tak, aby je zcela obsáhli, jiní si s nadšenou snahou libují ve významu anagogickém, alegorickém a mystickém, jiní zase ve smyslu tropologickém a další pak nacházejí poučení a útěchu v četbě historií a kronik. Myslím, že všemu tomu je dobré se věnovat, ačkoliv ne ve stejné míře."1 0 Jen stěží bychom po středověkém autorovi mohli požadovat exaktnější vyjádření. Jak vyplývá z jeho slov, duchovně orientovaná literatura zahrnuje podle Petra Zitavského dva druhy: literaturu exegetickou, kterou zde metonymicky zastupují čtyři významy Písma - doslovný (historický, literární), povznášející (anagogický), jinotajný (alegorický, mystický) a morální (tropologický),1 1 a literaturu historiografickou, již zde z žánrů reprezentují historie a kronika. Přitom obě - historiografie i exegeze - mají stejný cíl, přivádějí lidi k Bohu; vyjádříme-li to konkrétně se zřetelem k jejich náplni, referují o dějinách spásy. Dalším z našeho hlediska důležitým konstatováním je, že spisy exegetické i historiografické jsou hodny pozornosti, byť ne rovnocenné. Právě v této souvislosti začne Petr Žitavský v následující, emocionálně dosti vypjaté části prologu (její součástí je i úryvek citovaný v úvodu této práce) rozvíjet myšlenku střídání různých druhů literatury a nešetří přitom biblickými ani jinými metaforami. Zbožná mysl, jak uvádí, může ve všem najít něco, čím obohatí svou ctnost i vědění; různorodá četba zahání nudu, prospívá lidem všeho věku i postavení, přiStudiosarum mencium, manuduccione Scripturarum Deum in hac peregrinacione queren um solet esse, ut comperio, varia consueludo. Sunt enim nonnulli, qui in lillerali intellig cia Scripture ita, ut Ulam complete habeant, efficaciter elaborant, sunt et alii, qui anago cis, allegoricis et misticis intellectibus, alii, qui tropologicis sensibus qffectuoso studio inclinant, alii in historiis et cronicis legendo edificatorium solacium sibi parant. Omni horům studium, licet non equaliter, censeo commendandum. Chronicon Aulae Regiae, s. Doslovný výklad se zaměřuje na věcné vysvětlení textu, alegorický výklad se týká křesťanské věrouky, nejíastěji bývá christologický, náplní morálního výkladu jsou etické normy a anagogický výklad je směřován k eschatologii. Výstižně popisuje tyto čtyři dimenze biblické exegeze známý verš Augustina Dánského (|1285): Littera gesta dočet, / quid credas, alegoria, / moralis, quid agas, / quid spereš, anagogia. Srov. Lexikon des Mittelalters, s. v Bibelauslegung. 120 ANNA BUJNOCHOVÁ spívá k duchovnímu pokroku.1 2 Celou pasáž kronikář uzavírá konstatováním: „A tak každý ctnostný člověk mění svůj zájem podle časových okolností, takže se uchyluje hned k příkladům vznešeným, hned k nízkým, hned k mystickým, hned zase k názornějším".1 3 Na konci úvahy o prospěšnosti různorodé četby tedy autor podává další charakteristiku jednotlivých druhů literatury, i když pouze v obecné rovině. Opozita vznešený - nízký, mystický - názorný dávají tušit, že ať má na mysli cokoli, nejde o druhy literatury, které by byly z hlediska svého významu a postavení na stejné úrovni, ale že se naopak (přinejmenším z pohledu jeho doby) nacházejí na rozdílných pozicích literatury vyšší a nižší. Může ovšem taková charakteristika platit o literatuře exegetické a historiografii, o nichž se Petr Žitavský zmiňoval v úvodu prologu, a dá se tak v textu prologu dosvědčit myšlenková kontinuita? Ve prospěch takového tvrzení svědčí několik skutečností. Charakter obou druhů literatury dovoluje vystihnout jejich podstatu pomocí zmíněných protikladů: literaturu exegetickou je docela dobře možné popsat jako vznešené a mystické líčení Božího vykupitelského díla, zatímco historiografie vzhledem k exegezi představuje nízké, obyčejné a názorné vypravování o méně významných událostech dějin spásy. Zmínka z počátku prologu o nestejnoměrné pozornosti, která má být oběma druhům věnována, svědčí o tom, že je Petr Žitavský nepovažoval za rovnocenné. Ale ještě přesvědčivější je způsob, jakým je ideální čtenářský přístup - střídání různých druhů literatury - ztvárněn na osobě adresáta generálního prologu valdsaského opata Jana v další části prologu: „Ctihodný otče, ... na základě zkušenosti jsem zjistil, že vy takové rozumné střídání užíváte. Kdykoliv jsem u vás byl, viděl jsem, že si ve vhodný čas čtete v knihách pravověrných otců a mě jste přátelským pobízením podnítil k tomu, abych přečetl celá Moralia super Iob svatého Řehoře, jak jste učinil i vy. A jednou, když byla vhodná příležitost, jste mi zase ukázal knihu poučných příběhů, kterou jste k užitku čtenářů napsal o svatém životě mnichů a konvršů, kteří zemřeli ve valdsaském klášteře. Tak jste v obojím zběhlý, s Pánem kráčíte na horu a hned se s ním zase procházíte po rovině, s Mojžíšem pobýváte hned na hoře Sinaji, hned ve stánku úmluvy, hned u vchodu do stánku..."1 4 Zatímco protikladné obrazy biblické metafory, Omnium horům studium, licet non cqualiter, censeo commendandum. In omni enim mate quam legií pia mens ... semper invenire poterit, unde legens vinutis et cognicionis susci incrementum. Porro expedit... ut epularum, id est scienciarum, diversitas habeatur, ut du de uno habeturfastidium, de alio quis vescatur. Expedit et hoc etatibus hominum et con cionibus... eciam et uni eidemque homini proficere cupienti spiritualiter expedire videtu secundum diversitatem temporum leccio varietur... Chronicon Aulae Regiae, s. 3. Solet itaque homo quilibet virtuosus studium suum secundum circumstancias tempor lemare, ut nunc ad sublimia, nunc ad humilia, nunc ad mistica, nunc eciam se grossio transferat ad exempla. Chronicon Aulae Regiae, s. 3. Pater reverende ... talem alternacionem racionabilem experimento didici vos habere: V quocienscunque apud vosfui, in libris orthodoxorum patrům tempore congruo vos legere me, ut Moralia beati Gregorii super Job ex integro perlegerem, quemadmodum vos fecera tis, exhortacione amicabili induxistis; produxistis quoque semel coram me, cum tempus fuit opportunum, librum quendam edificatorium exemplorum, quem de conversacione sa POSELSTVÍ GENERÁLNÍHO PROLOGU ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 121 jež měly být výrazem schopnosti valdsaského opata zabývat se různými druhy literatury, připomínají opozita z předchozího úryvku, povahy obou děl uvedených jakožto příklad náležitě různorodé četby (morální exegeze starozákonní knihy Jób a spis o životě mnichů valdsaského kláštera, o němž se dá soudit, že měl historiografický či hagiografický charakter) odpovídají rozdělení literatury z počátku prologu. Ostatně stejnou myšlenku, pojetí historiografického díla jakožto doplňující „odpočinkové" četby k vyšší a náročnější literatuře teologické a filozofické, včlenil do jednoho z prologů své Chronicon Bohemorum i Kosmas.1 5 Přijmeme-li tedy skutečnost, že úvaha generálního prologu Zbraslavské kroniky o prospěšnosti střídání různých druhů literatury se týká literatury exegetické a historiografické, jak to vyplývá ze zřejmého konstatování v úvodu prologu a z náznaků v jeho dalších částech, nezbývá než chápat výrok Petra Žitavského 0 potřebě číst i jinou literaturu než čistě teologickou nikoliv jako boj za literaturu se světskou tematikou, ale jako promyšlenou obhajobu historiografie. V Petrově pojetí představují biblická exegeze a historiografie dvě strany téže mince, obě zachycují velkolepé Boží činy v dějinách spásy, ale každá jiným způsobem a na jiné úrovni. Exegeze zde vystupuje jako ona „čistě teologická literatura", vyšší, náročnější, abstraktnější, o jejímž významu nikdo nepochybuje. Ve srovnání s ní zastává historiografie úlohu literatury nižší, prostší a konkrétnější, ale protože má stejný cíl (slouží k poznání Boha), představuje k exegezi vhodnou, 1 když ne plnohodnotnou alternativu, a to zakládá její nárok na pozornost čtenářů. Vůdčím motivem poselství, které nám generální prolog Zbraslavské kroniky zprostředkovává přes propast staletí, je tedy autorova snaha obhájit smysl činnosti, jíž věnoval valnou část svého života, a zjednat jejímu produktu v soudobém písemnictví náležité místo. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY: Cosmae chronicon Boemorum, Fontes rerum Bohemicarum II, ed. J. Emler, Pragae 1874, s. 1- 198. Chronicon Aulae Regiae, Fontes rerum Bohemicarum IV, ed. J. Emler, Pragae 1884, s. 3-337. B L Á H O V Á 1994: M. Bláhová, Cisterciácké dějepisectví ve středověkých Čechách, Historický obzor 5, 1994, s. 275-280. ta monachorum et conversorum in Waltsassensi monasterio defunctorum ad utilitatem gencium compilastis; sic ambidexter estis, sic cum Domino in montem, sic cum eo alterna tim ad campestria ambulatis, sic sic cum Moyse nunc in monte Syna, nunc in tabernacu federís, nunc in hostio tabernaculipermanetis... Chronicon Aulae Regiae, s. 3. Licet enim, pater o venerande, Divinas non cesses epotare Scripturas et profundos philo phiae semper exhaurias fontes, tamen hoc tam tenui liquore non dedigneris tua sacra pro ere labra. Saepe enimfit,ut post fortia vina et soporifera pocula naturalis quandoque ho mini incidat silis,fitquehaustus puri laticis suavior dulcibus poculis. Cosmae Chronic Boemorum, Fontes rerum Bohemicarum II, ed. J. Emler, Pragae 1874, s. 68. 122 ANNA BUJNOCHOVÁ B L Á H O V Á 1995: M. Bláhová, Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 3. V kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota, Praha 1995. BUJNOCH 1996: J. Bujnoch, Peter von Zittau als Chronist, Vortráge und Abhandlungen aus geisteswissenschaftlichen Bereichen 17 (Schriften der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und KUnste), 1996, s. 111-128. BUJNOCH 1999: J. Bujnoch, Bilder aus der Konigsaaler Chronik. DerfingierteBríef der personifizierten Kaiserkrone an Kónig Heinrich VII, Vortráge und Abhandlungen aus geisteswissenschaftlichen Bereichen 20 (Schriften der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Kunste), 1999, s. 75-96. B U J N O C H O V Á 2003: A. Bujnochová, Ke stylu prologů Zbraslavské kroniky. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, N 8, 2003, s. 95-109. H E C K 1968: R. Heck, Z problematyky ideologicznej „Kroniki Zbraslawskiej", in: Studia z dziejów kultury i ideologii, Wroclaw 1968, s. 125-141. C H A R V Á T O V Á 2002: K. Charvátová, Chronicon Aulae Regiae jako klášterní kronika, Marginalia historica 5, 2002, s. 307-355. Lexikon des Mittelalters, Munchen - Ziirich 1980-1999. N E C H U Ť O V Á 2000: J . Nechutová, Latinská literatura českého středověku do r. 1400, Praha 2000. N O V O T N Ý 1905: V . Novotný, Úvod, in: Kronika Zbraslavská, přel. J . V . Novák, Sbírka kronik a letopisů českých v překladech, Praha 1905, s. VII-LXXI. PETRŮ 1996: E. Petrů, Literární hodnota Zbraslavské kroniky, in: Vzdálené hlasy, Olomouc 1996, s. 55-62. PRAŽÁK 1938: A. Pražák, Peter von Zitau als Dichter, Slavische Rundschau 6, 1938 (Arbeiten zur alteren Geistesgeschiche der Westslaven Franz Spina zur Gedachtnis), s. 32-44. SPĚVÁČEK 1993: J. Spěváček, Petr Žitavský a počátky lucemburské dynastie v českých zemích, Mediaevalia historica Bohemica 3, 1993, s. 177-197. Š V Á B 1966: M. Šváb, Prology a epilogy v české předhusitské literatuře, Praha 1966. DIE BOTSCHAFT DES HAUPTPROLOGES DER KÓNIGSAALER CHRONIK (CHRONICON AULAE REGIAE) Der Kern des Hauptprologes der Konigsaaler Chronik bildet die Betrachtung, wie notwendig und dazu noch ntltzlich es ist, „nicht nur die rein theologische" (non sohtm pure theologica), sondern auch die Ubrige Literatur zu lesen. Der Artikel versucht, die Frage zu beantworten, wie man diese Behauptung verstehen soli. Wáhrend die áltere Abhandlung uber diese Problematik die Worte Peter's von Zittau, des Chronikschreibers und des Abtes des Konigsaaler Klosters, fur eine Verteidigung der profanen Literatur gehalten hat, lehnt die Verfasserin dieses kurzen Beitrages solche Auffassung resolut ab. Ihrer Meinung nach behandelt der Prolog das Bestehen und die Bedeutung nur von zwei Arten der Literatur, und zwar von der biblischen Exegese und der Historiographie. Trotzdem sind diese Arten der Literatur keineswegs vom gleichen Wert (im Prolog reprasentiert die Exegese eine hohe, abstrakte, anspruchsvolle Literatur, demgegeniiber wird die Historiographie als eine niedrige, konkrete, einfache Schilderung bezeichnet), beide haben jedoch das Recht auf die Aufmerksamkeit der Leser, weil beide sich mít den Ereignissen der Heilgeschichte beschaftigen. Die Verfasserin kommt also zum Ergebnis, dass es im Hauptprolog der Konigsaaler Chronik vor allem um die Verteidigung der Historiographie geht, der Peter von Zittau den gróssten Teil seines Lebens widmele.