SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
N 8, 2003
ANNA BUJNOCHOVÁ
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY
Když M . Šváb publikoval v záslužné a průkopnické studii Prology a epilogy
v české předhusitské literatuře1
poznatky o topice prologů (a epilogů) českého
středověkého písemnictví, nemohl zde opomenout prology Zbraslavské kroniky.
Vzhledem k úctyhodnému množství zkoumaných textů (zpracoval celkem 139
děl) ovšem nebylo v silách autora, aby se každým z nich zabýval detailněji, většinou
jen naznačil, kudy cesta vede. Vydala jsem se po ní se souborem pěti prologů
- čtyři náležejí ke Zbraslavské kronice,2
pátý uvozuje sbírku kázání Petra
Žitavského (do výzkumu M . Švába nebyl zahrnut)3
. Z mnoha možných otázek,
které se při studiu zvolených textů nabízejí, se v tomto krátkém příspěvku zaměřím
na jejich stylistickou výbavu, především pak na topiku.
Uvedené předmluvy se z hlediska významu dají rozdělit na dvě skupiny. Na
vyšší úrovni stojí prology hlavní, které obsahují autorovo vyjádření k dílu jako
celku. Mezi ně patří generální prolog Zbraslavské kroniky (GP), prolog kázání
(PK) a prolog první knihy Zbraslavské kroniky (Pl). Poněkud méně významné
jsou prology dílčí, předeslané částem kroniky, a sice prolog druhé (P2) a třetí
(P3) knihy Zbraslavské kroniky. P l jsem mezi hlavní prology zařadila proto, že
byl Otou Durynským (prvním autorem Zbraslavské kroniky) původně koncipován
jako předmluva k celému dílu; umístění i označení dílčího prologu nabyl
poté, co kroniku přepracoval její druhý autor, Petr Zitavský. Existují však i jiné
typologie prologů. Např. G. Simonová4
dělí předmluvy historických prací vzniklých
do konce 12. století podle toho, zda a jaké obsahují věnování. Z našich texŠVÁB
1966.
Cituji podle EMLER 1884. Prology se zde nacházejí na stranách 3-4 (generální prolog), 8-9
(prolog 1. knihy), 240 (prolog 2. knihy), 317 (prolog 3. knihy). Text je dostupný také na internetové
adrese www.clavmon.cz.
Sennones in festivitatibus summis secundum ordinem Cysterciensem in capitulis facie
objevil a popsal J. Loserth (LOSERTH 1881). Součást jeho příspěvku tvoří edice prologu (s.
393-394), která byla s drobnými úpravami převzata do přílohy tohoto článku a opatřena
překladem.
Srov. SIMON 1959-1960, s. 136-140.
96 ANNA BUJNOCHOVÁ
tů náleží k typu věnovací dopis (vyznačuje se salutací) pouze GP, všechny ostatní
předmluvy patří k běžnému typu prologu bez oslovení adresáta. Prology s věnováním
se objevují v českém písemnictví do konce 14. století pouze u děl psaných
latinsky. GP mezi nimi vyniká tím, že se obrací k osobě mimo domácí prostředí,
k opatovi valdsaského kláštera.5
Hlavní funkce prologu byla pregnantně formulována římskou teorií řečnictví:
prolog měl posluchače příznivě naladit, upoutat jeho pozornost a vzbudit v něm
ochotu dát se poučit.6
Snahu naplnit tyto požadavky odráží řada prvků dynamické
i statické povahy.7
Z prostředků zvyšujících dramatičnost sdělení se v našich
textech vyskytují např. apostrofy, oslovením se autor obrací k adresátovi GP,
kBohu (Pl, P3) a Panně Marii (Pl). Ke stejnému účelu sloužilo také užívání
sentencí8
(v GP z veršovaného Ezopa: dulcius arrident seria pieta iocis^, v PK
z Horatia: ne quod semel elapsum volet irrevocabile verbum)^ a biblických citátů
nebo aluzí (GP, P2, P3, PK), jejichž skutečný počet v prolozích přesahuje dosavadní
určení v edicích a překladech.1 1
Jak je z předchozího patrné, v rámci
prologů se uvedené dynamické prvky vyskytují jen v textu Petra Žitavského (co
se týče apostrof v P l , autorem leoninských hexametrů, kterých jsou součástí, byl
pravděpodobně Petr).1 2
Daleko větší prostor však v předmluvách zaujímají prvky
statické - topoi {loci communes), myšlenkové motivy, opakující se často v ustáleném
stylistickém a slovním podání.1 3
V našem případě lze topy zařadit do několika
tematických okruhů, jako jsou autorovy výroky o jeho skromnosti, motivaci,
kritice ze strany čtenáře a zásadách při utváření díla.
Topos skromnosti.14
Na skromná vyjádření autora o vlastní osobě a dílu můžeme
v textu prologů narážet neustále, a proto je vhodné, abychom se jimi zabýSrov.
ŠVÁB 1966, s. 206.
Srov. QUINTILIANUS 1965, IV, 1, §5: Causa principii rudla alia est, quam ut auditorem,
quo sit nobis in ceteris partibus accommodaiior, praeparemus. Idfieri tribus maxime rébu
inter auctores plurimos constat, si benevolum, attentum, docilem fecerimus, non quia
non per lotain actionem sint custodienda, sed quia initiis praecipue necessaria, per quae
animum iudicis, ut procedere ultra possimus, admittitur.
K bližší charakteristice srov. ŠVÁB 1966, s. 112-114.
K charakteristice sentencí srov. ŠVÁB 1966, s. 114, dále CURTIUS 1998, s. 68-70.
Její převzetí z prologu latinského veršovaného Ezopa, tzv. Anonyma z 12. století uvádí
ŠVÁB 1966, s. 89, 114. Viz též WALTER 1963, č. 6400.
Jak ukázal LOSERTH 1881, s. 393, sentence pochází z Horatiových Epistulae I, 18, 71.
K nově určeným biblickým citátům a aluzím srov. přílohu č. 2 této práce.
Literatura se rozchází v otázce, zda byl Petr autorem všech veršů Zbraslavské kroniky, nebo
pouze části z nich. Podle V. Novotného, který vychází ze závěrů starší práce Seibtovy, Petr
přidal do Otovy části jen některé verše (NOVÁK - NOVOTNÝ 1905, s. LXX). Naproti tomu
J. Emler (EMLER 1884, s. XII—XIII) uvádí, že verše byly do Otovy části vsunuty teprve
později. Emlerovo pojetí přejímá K. Charvátová, když explicitně označuje Petra Žitavského
jako autora všech veršů Zbraslavské kroniky (CHARVÁTOVÁ 2002, s. 309, 315).
K definici pojmu topos srov. ŠVÁB 1966, s. 49-52. Srov. také charakteristiku E. R. Curtia
(CURTIUS 1998, s. 82).
Topos skromnosti pochází z antické soudní řeči, záhy ovšem pronikl i mezi další žánry a stal
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 97
váli přednostně. K nejpůsobivějším z těchto míst patří kontrast mezi neschopností
autora a velkolepostí díla, které na něj čeká (GP): s otupělými smysly (hebetudo
sensuum) a nepatrným nadáním {ingenii mei tenuitas) se má pustit do
obtížného úkolu (huiusque negocii arduitas), jeho bázlivá maličkost {trepida
mea parvitas) se má ujmout závažného a nekonečného díla {opus grande et
numquam terminabile). Obrat „má maličkost" se poprvé objevil za raného císařství
a ve středověké literatuře doznal velkého rozšíření, nicméně v českém prostředí
se začal vyskytovat až od počátku 14. století v latinských spisech.1 5
Vědomí
nedostatečnosti, zčásti zaviněné vlastní nedbalostí (jako v PK: sciens pro
certo, quod tale opus Domini facerem negligenter), vzbuzuje v pisateli strach
(GP: contremiscit, cum formidine, trepida mea parvitas, PK: expavescit, cum
ingenti pavore) a stud (PK: ruborfaciei) ujmout se díla, které je, jak se zdá, nad
jeho síly. Vedle velkoleposti díla postavil autor svou osobu do záměrného protikladu
rovněž k adresátovi GP, když na jedné straně zdůrazňoval vlastní nepatrnost
a na straně druhé vyzdvihoval přednosti valdsaského opata, totiž jeho literární
nadání (ambidexter) a lásku k bližním {caritas).
Kromě sebesnižování autora se topos skromnosti projevoval např. podceňováním
kvality jeho díla a práce vůbec. A tak Petr Zitavský prohlásil, že kázání
pokládá spíše za povídání (fabulaciones), a zpochybnil smysluplnost své námahy
(P2: licet autem labor iste non sit plurimum fructuosus), rovněž Ota Durynský
vyslovil přesvědčení o neužitečnosti svého snažení (Pl: inutili suggerente
studio). Mezi výroky tohoto typu náleží také akcentování stylistických nedostatků
díla. Stylistické nedostatky, nedbalé uspořádání a vynechávání čísel kapitol1 6
podle Petra Žitavského neumožňují, aby kázání zveřejnil (PK): Non presumo has
ad lucem prodere, eo quod tam occupacione quam ignorancia prepeditus modům
debitum in ipsis et ordinem non servavi, raro quoque capitulorum numerům
allegavi. V GP svou kronikářskou činnost přirovnal k práci dřevaře a lamače
kamene (lignorum lapidumque precisores) získávajícího hrubou surovinu {rudém
materiam) pro zkušeného stavitele, který svým uměním dá nezpracované
surovině krásnou podobu {Mi vero ex arte sua introducunt rudi posthac materie
pulchram formám). Neumělé podání svého díla Petr Zitavský zdůrazňoval opakovaně
{ruditer conscribere, ruditer conscriptam materiam), ale mimořádná stylistická
úroveň jeho kroniky spolu se soudobou praxí podávají dostatečné důkazy
o tom, že není důvod brát tato slova zcela vážně.1 7
Tím, že autoři vydávali
své dílo za hrubé a neumělé zpracování materiálu a přirovnávali svou práci
se významným nástrojem captatio benevolentiae. SLOV. CURTIUS 1998, s. 95. Ve středověku
byl jeho význam nebývale umocněn působením ideálu pokory v roli jedné z nejvýznamnějších
křesťanských ctností. Srov. SIMON 1958, s. 108.
Srov. SIMON 1958, s. 110, CURTIUS 1998, s. 97. K situaci v českém prostředí srov.
ŠVÁB 1966, s. 59-60.
Numerus capitulorum zde může znamenat čísla kapitol, anebo čísla kapitul, na nichž byla
kázání proslovena. J. Loserth se přiklání k první možnosti (LOSERTH 1881, s. 385).
Jako např. ve KUTNAR - MAREK 1997, s. 32: Jako pamětník historických událostí [Petr
Zitavský] měl záměr zcela typicky historický. Chtěl zanechat autentickou zprávu o prožitých
událostech jako hrubou látku budoucnosti a těm, kdo by ji chtěli zpracovat krásným slohem.
98 ANNA BUJNOCHOVÁ
k činnosti související se stavbou domu (což bylo časté), se předem bránili proti
nařčení z troufalosti, totiž že si přisvojili látku hodnou většího umělce.1 8
Právě
náležitý styl odlišoval podle dobového pojetí skutečné historiky od letopisců.1 9
S podceňováním vlastních schopností úzce souvisel topos vzývání Boha.2 0
Protože byl tento prvek velmi frekventovaný, vyskytoval se zpravidla v podobě
krátkých obratů (GP: Dei auxilio, P3: divine virtutis opitulamine suffultus). Méně
časté byly delší a složitější formulace, mezi takové patří v našich textech invokace
z leoninských hexametrů v P l , kde se autor obrací k Bohu a Panně Marii
a žádá je o přízeň a věčný život pro krále Václava II. Nebývá pravidlem, aby
vzývání Boha bylo náplní celého prologu, jako je tomu u P3: autor se svěřuje do
rukou Bohu a prosí, aby jej vedl a sám se mu udělil za odměnu. Formu a obsah
modlitby (např. za spásu, za autora, za čtenáře) mívají spíše závěrečné části děl,
epilogy.2 1
Rozvinuté a frekventované projevy topu skromnosti, jejichž ukázkovou podobu
reprezentují především prology Petra Zitavského, jsou příznačné pro českou
středověkou literaturu od Kristiána až po Štítného. Zatímco tedy sebevědomé
vyzdvihování předností děl vyskytující se v západních literaturách nenašlo u nás
sebemenší odezvu, pokud jde o hojné užívání skromných výroků rozmanitých
typů, nezaostávají latinská díla české provenience nijak za soudobým evropským
písemnictvím.2 2
Topy vyjadřující autorovu motivaci. Aby autor zajistil příznivé přijetí díla publikem,
pokládal většinou za nezbytné vysvětlit, co jej k sepsání díla vedlo a k čemu
má jeho práce sloužit.2 3
Topy této skupiny informují čtenáře o podnětu a účelu
(často byly totožné) autorova snažení, o jeho motivaci. Nejfrekventovanějším
z nich je poslušnost vůči rozkazu nebo přání. Původci tohoto podnětu jsou různí.
V GP jde o vysoce postaveného duchovního totožného s adresátem (hortatur me
nunc caritas vestra), na Otu Durynského naléhali přátelé, zřejmě lidé stejného
postavení (Pl: Quorundam amicorum crebris excitatus instanciis), k sepsání
kázání vybízeli Petra Zitavského „zbožní bratři, mí přátelé" (PK: hortati sunt me
quidam fratres devoti, familiares michi). Vzhledem k postavení Petra Zitavského
mohlo jít v případě kázání o jeho podřízené, i když odvolávat se na přání podřízených
bylo z pochopitelných důvodů méně obvyklé.2 4
Topos poslušnosti byl
mezi středověkými autory oblíben, protože přenášel odpovědnost za výsledné
Srov. SIMON 1958, s. 115-117.
Jak ukázal D. Třeštík, již od antiky existuje vnitřní souvislost výroku o hrubém zpracování
látky, která čeká na lepšího autora, s požadavky kladenými na historické dílo. Blíže srov.
TŘEŠTÍK 1968, s. 67-80.
Invokace (vzývání) byla rozšířena již v antice, a to zejména u básníků, kteří se obraceli
s prosbou o přispění k Múzám. K topu vzývání Boha srov. SIMON 1958, s. 106-108;
ŠVÁB 1966, s. 104-106.
Srov. ŠVÁB 1966, s. 105.
K těmto závěrům dospěl ŠVÁB 1966, s. 60, 77.
K tomu srov. ŠVÁB 1966, s. 61.
K tomu srov. SIMON 1958, s. 60-61.
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 99
dílo na toho, „kdo na ně naléhal". Rozkaz i přání totiž zavazovaly adresáta, aby
se pokusil žádosti vyhovět:2 5
Obediencia vero, que melior est quam victima, me
devincit (GP). Zdůrazněním poslušnosti zároveň autor získal účinnou ochranu
před onou obávanou námitkou kritiky, že se dal do díla, na něž mu nestačily
schopnosti.26
Na takovou výtku reagoval Petr Zitavský, když se (v PK) explicitně
zříká troufalosti jakožto možného podnětu své činnosti a odvolává se na poslušnost
(dilectorum meorum instanciis, non temeritatis ausu victus ipsis clandestine
obedivi). Uvádějí-li autoři Zbraslavské kroniky, že k naléhání docházelo
opakovaně (GP: multociens est hortata, P l : crebris instanciis) nebo že se zdráhají
uposlechnout pobídek (PK: expavescit autem cor meum ... exhortacionibus
talium obedire), pouze využívají příležitosti, jak vyjádřit svou skromnost.27
Specifickou motivaci činnosti je možno vyčíst z prologu Oty Durynského. Do
díla se podle vlastních slov pustil mimo jiné proto, aby nebyla zapomenuta památka
krále Václava II. (Pl: neque enim dignum arbitror, ut memoria tanti principis
sonitu cessante pereať). Spojení tohoto topu s oslavou krále (Pl: hic denique
fuit personarum sublimium admiracio, humilium consolacio, oppressorumque
quorumlibet affectata respiracio... etc.) usvědčuje Otu z panegyrického záměru.2 8
Václavova charakteristika jako rytíře a mnicha (Pl: nunc monachus, nunc miles
erat) odráží snahu sloučit v jeho osobě vladařské rysy s tradičním obrazem světce,
jak k tomu běžně docházelo v legendách o svatých panovnících.2 9
Významný podnět pro autora představoval užitek, který mělo dílo přinést čtenářům
i jemu samému. Petr Zitavský se pokračování kroniky věnoval kvůli spáse
své duše. Doufal, že skrze ně dosáhne boží milosti (P2: propter impetrandam
divinam graciam), prospěje mu to k pokání (P2: ut spero, prodest ad penitenciam
liber iste) a Bůh sám se mu udělí za odměnu (P3: michi te ipsum finaliter
tribuas pro mercede). Očekávání boží odměny se ve světském dějepisectví až do
konce 12. století vyskytovalo zřídka (na rozdíl od prologů hagiografických prací).3
0
Čtenářům, popřípadě posluchačům, měla četba Zbraslavské kroniky prospět
hned několika způsoby. Měla je vzdělat a potěšit (GP: edificari seu solaciari
poterit mens lectoris), poučit (P3: legentibus quoque et audientibus ad doctrinam)
a podnítit k milování Boha (P2: ad Dei stabilis dileccionem ... poterit incitari,
P3: ingenia te timere, te diligere et ad te conscendere magis possunť). Pře-
z
-> K tomu srov. SIMON 1958, s. 66-67.
2 6
To, že by se autor dal do díla nad své síly, by bylo jasnou známkou troufalosti, projevem
pýchy, která byla v zásadním rozporu s žádaným ideálem skromnosti. Srov. SIMON 1958,
s. 86.
2 7
Srov. též SIMON 1958, s. 65.
2 8
Přítomnost panegyrického záměru zpravidla ovlivňovala výběr faktů a způsob jejich podání,
a tím i hodnotu díla jako historického pramene. Srov. SIMON 1959-1960, s. 100.
2 9
Ideál křesťanského vládce rytíře-světce se jako topos velkou měrou uplatňoval ve svatováclavské
hagiografii. Srov. HOŠNA 1986, s. 44, 47^18. Na souvislost mezi svatováclavskou
hagiografií a legendickým pojetím osobnosti krále Václava II. ve Zbraslavské kronice
upozornil J. Hošna na s. 110 své studie. K problematice viz též HOŠNA 1982.
3 0
Jak ukázala SIMON 1959-1960, s. 97.
100 ANNA BUJNOCHOVÁ
devším ale kronikář píše, jak prohlašuje, pro oslavu Boha a jeho matky (GP, P3),
neboť v tom, co se na světě děje, se zrcadlí boží působení3 1
a pouze Bůh nakonec
posuzuje úmysl, který si Petr předsevzal (P2).
Jako svou motivaci uváděli autoři Zbraslavské kroniky dva v české literatuře
poměrně frekventované topy: poslušnost vůči příkazu, přítomnou v předhusitské
době pouze ve spisech latinských (a to zejména v prolozích-věnováních), a snahu
zachránit události před zapomněním, která se vedle děl historického zaměření
běžně vyskytuje v listinných arengách označovaných jako typ „memoria".3 2
Naproti
tomu některé z jejich dalších podnětů se v českém prostředí vyskytují zřídka
v porovnání s produkcí francouzskou nebo německou; platí to zejména o psaní
kvůli spáse duše a o výslovném určení díla „ke slávě boží". Ojediněle se
v dílech českého středověkého písemnictví autoři zříkají podnětu své činnosti,
když odmítají touhu po slávě.3 3
Topy odrážející autorův vztah ke kritice. Důležitou součást prologu tvořilo
ospravedlňování se před negativními reakcemi ze strany čtenáře. Autor cítil potřebu
vyrovnat se zejména s kritikou své neschopnosti a opovážlivosti.3 4
Petr
Žitavský plně uznával svoji nedostatečnost,3 5
překonal však uvedený handicap
tím, že se odvolal na pomoc boží (P3: divine virtutis opitulamine, non mearum
virium fortitudine suffultus) a na duchovní podporu osoby, jež jej k psaní vybídla.
Co se kronikáři nedostávalo na schopnostech, měly vynahradit modlitby
valdsaského opata: Suscipit igitur trepida mea parvitas hoc opus grande et nunquam
terminabile eo respectu, ut mea insufficiencia vestris oracionibus adiuvetur
(GP). Aby byla autorita osoby, na niž se odvolal, dostatečně velká, vyzdvihl
Petr Žitavský v rozsáhlé biblické metafoře přednosti garanta svého díla;3 6
podle
obecného předpokladu se totiž osoba vynikajících kvalit při výběru pisatele musela
řídit pádnými důvody, a tak nesla zodpovědnost za výsledek.3 7
Ze stejných
důvodů se Petr Žitavský snažil představit bratry, od nichž pocházel podnět ke
vzniku sbírky kázání, jako maximálně důvěryhodné, a tak zdůrazňoval jejich
zbožnost a dokonalost (PK:fratres devoti, familiares michi, qui corde perfecto et
optimo audiunt verbum Dei et custodiunt illud ... istorum devocionem approbo).
Vedle poslušnosti slouží pisateli jako podnět k dílu a ospravedlnění zároveň
i mnohostranný užitek, který dílu přisuzoval. Pokud by snad o užitku díla pochyboval
sám čtenář (podle Petra Žitavského by mohl oprávněně namítnout, že
3
' Na tuto představu naráží Petr Žitavský v P3. Teoreticky k tomu srov. SIMON 1959-1960, s.
101.
3 2
K topům srov. ŠVÁB 1966, s. 61-62, 64; viz též SIMON 1958, s. 78. K arengám srov.
NECHUŤOVÁ 2000, s. 106.
3 3
Srov. ŠVÁB 1966, s. 62, 68.
3 4
Srov. SIMON 1958, s. 94-95. K Petrově obraně proti nařčení z troufalosti srov. předchozí
stranu této práce.
3 5
Srov. odkazy k topu skromnosti na s. 2-3 této práce.
3 6
Srov. s. 1 této práce.
3 7
Srov. SIMON 1958, s. 60, 98-99.
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 101
se může zaobírat mnohem zbožnější četbou), mělo by psaní smysl alespoň kvůli
spáse autorovy duše (P2).3 8
Za oprávněnou kritiku byly považovány především výtky ohledně nedostatků
v jazyce, stylu a formě, proti nimž se argumentovalo důrazem na význam látky,
na obsah díla.3 9
A tak Petr Žitavský ospravedlňoval zdánlivě neumělý styl tím,
že přednostně usiluje o pravdivé vylíčení historie (GP): Principaliter enim nunc
insisto ad hoc, ut conscribere valeam historiam veritatis. Formální nedostatky
v kázáních kladl za vinu své neznalosti a také zaneprázdnění povinnostmi úřadu
opata (PK: tam occupacione quam ignorancia prepeditus), zároveň se ovšem
zčásti zbavoval odpovědnosti za výsledek literární činnosti výzvou k čtenáři, aby
nedostatky díla opravil, a prosil jej o modlitbu (PK): Si autem ista ad alicuius
manům casualiter pervenerint, obsecro, in eis sensum, modům, formám et ordinem
corrigat et pro me oret misero peccatore. Ačkoliv Petr požadoval opravu
především stylistických nedostatků, zpochybnil zde i smysl (sensus), věcnou
správnost textu. Tento skromný postoj ke svému dílu předznamenal ostatně již
v předchozí větě, když označil svá kázání za povídání.4 0
Snahu zajistit si ochranu před očekávanou kritikou čtenářů lze pozorovat především
u prologů Petra Zitavského. Topy, které k tomuto účelu využil, se v české
středověké literatuře vesměs vyskytují často (věnování díla vážené osobě,
ujišťování o pravdivosti, prosba o opravu stylistických nedostatků).4 1
Poněkud
neobvyklé je (v českém prostředí, ale nejen zde) spojení topu skromnosti a prosby
o opravu s obsahem díla v prologu kázání Petra Zitavského.4 2
M . Šváb zachycuje
tento jev až v souvislosti s činností reformačních myslitelů ve 2. polovině
14. století4 3
Topy týkající se zásad při utváření díla. Rozporuplný postoj středověkého autora
k formě a obsahu díla se mohl proměňovat podle jeho osobnosti i zvoleného
žánru. Z dokladů topu skromnosti vyplývá, že Petr Žitavský dobové požadavky
na styl uznával.4 4
Ale ne všichni historiografové se vysokým stylistickým nárokům
pokoušeli vyhovět, někteří se spolu s hagiografy klonili k požadavku srozumitelného
jazyka bez rétorických ozdob, který pro církevní spisy prosazovala
raně křesťanská literatura.45
Právě ke srozumitelnému prozaickému stylu se hlásí
Ota Durynský (Pl: piano stilo dictaminis exarare disposui). Také v postoji
k obsahu díla lze v našich textech pozorovat odlišnosti. Zatímco o obsahu kázání
se Petr Žitavský vyjadřoval s pochybnostmi a žádal jeho opravu, v kronice poK
užitku srov. s. 4 této práce.
Srov. SIMON 1958, s. 103-104.
G. Simon (SIMON 1959-1960, s. 126-128) poukazuje na to, že i zásahy do obsahové stránky
díla vycházely mnohdy ze stylistických požadavků, zejména hrálo roli úsilí o brevitas.
Srov. jejich výskyt ve studii M. Švába (ŠVÁB 1966, s. 77, 79, 96).
G. Simon uvádí, že v prolozích do konce 12. století se topos skromnosti vždy týká pouze
formy, nikoliv obsahové správnosti díla (SIMON 1959-1960, s. 82).
Srov. ŠVÁB 1966, s. 79.
V řadě z nich se omlouvá za neumělý styl, srov. s. 2-3 této práce.
Srov. SIMON 1959-1960, s. 73-75.
38
39
40
41
42
43
44
45
102 ANNA BUJNOCHOVÁ
různu vyzdvihoval pravdivost líčení (GP, např.: veritas seriosa; hanc solidám et
veram, sed rudiíer conscriptam materiam; veritas, que queritur). Nicméně třebaže
se autoři od nejstarších dob hlásili k pravdivému zobrazení dějin, zkreslení
je vlastní samé podstatě historiografických děl, která nelíčí minulost jako takovou,
ale jak události viděl a chápal pisatel.4 6
Odlišné vidění popisovaných skutečností
koneckonců vyplývá již ze srovnání výroků Petra Zitavského a Oty
Durynského. Zatímco Petr předmět dějepisného vyprávění označoval opakovaně
neutrálním výrazem události (GP: eventus diversi, P2: eventus varii et variabiles,
P3: tempora; varii eventus temporum), Ota Durynský (Pl) chtěl čtenáře informovat
o doporučeníhodném životě (vita commendabilis) krále Václava, který vzbuzoval
úžas (stupenda) a zářil jasnými znameními ctností [preclaris virtutum insigniis
... coruscabať).
O pravdivosti popisovaných událostí ujišťoval autor uvedením pramenů,
z nichž informace čerpal.4 7
Petr Žitavský se odvolával především na očité
svědectví, jež mělo ve středověku stejně jako v antice největší váhu:4 8
Sic et ego
ea, que vidi, que certissime cognovi, ruditer conscribere laborabo (GP).
Autorovo ujišťování, že spatřil událost na vlastní oči, sloužilo mimo jiné k
zesílení patosu a k navození pocitu účasti u čtenáře; v literatuře se pro tento
topos vžil název adtestatio rei visaeý^ Rovněž Ota Durynský upřednostňoval
vlastní pozorování před nasloucháním, svědectví cizích zpravodajů odmítal (Pl:
que non tam auditu extraneis relatorum accomodato sermonibus, quam visu, qui
arbiter est aure cercior, de ipso dam palamque cognovi). Nicméně bez ústní
tradice by se oba autoři Zbraslavské kroniky neobešli, třebaže byla obecně
považována za méně spolehlivou, Petr Žitavský se k ní otevřeně přiznává (P3:
quecunque hic et alias michi visa et audita et comperta fuerint et nota fieri
permiseris). Větší důvěryhodnost se u informací zjištěných z ústního podání
přikládala pouze zprávám očitých svědků a osob, které autor dobře znal.5 0
Důležitou stylistickou zásadou uplatňovanou při tvorbě díla byl ideál brevitas,
stručné podání látky. Mohlo jít buď o čistě stylistickou brevitas, sevřený způsob
řeči bez přebytečných slov a opakování (opak prolixitas), nebo o omezení ve
výběru látky.5 1
Jednu z podob brevitas, topos pauca de plurimisp- užil ve svém
prologu Ota Durynský. Konstatoval zde, že množství skutků Václava II. se nedá
snadno obsáhnout několika slovy, a proto není možné, aby pojednal o všech činech
panovníka (Pl): Sed quoniam multa verbis paucis constringuntur nonfacile,
quo singula prefati principis digne recolenda facta ... scribendo pertransire
4 6
Srov. BLÁHOVÁ 1995, s. 75-76.
' Srov. ŠVÁB 1966, s. 77.
4 8
Srov. SIMON 1959-1960, s. 89-90.
4 9
Srov. ARBUSOW 1963, s. 121.
5 0
Srov. SIMON 1959-1960, s. 91. Na příkladu Kosmovy kroniky náležitě popsal středověkou
praxi v hodnocení pramenů D. Třeštík (TŘEŠTÍK 1968, s. 103-104).
5 1
Srov. SIMON 1959-1960, s. 84.
5
^ K topu pauca de plurimis (též pauca e multis, ex pluribus pauca) srov. SIMON 1959-1960,
s. 85. Viz též CURTIUS 1998, s. 178, 524; ARBUSOW 1963, s. 119.
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 103
nequeo, eo permodicis ... prescriptis actibus ad ea ... me converto. Zdůraznění
skutečnosti, že není možné zmínit se o všem, co oslavovaná osoba vykonala,
mělo v očích čtenářů zvýšit význam předávané látky.5 3
Petr Žitavský naráží na
stručné podání pouze v rámci slovní hříčky (P2: Igitur quia breves dies hominis
sunt, brevem cogitavi me posse descripcionemfacere breviter moriturus).
Přístup obou kronikářů k dílu v základních rysech odpovídá zvyklostem českého
prostředí. Otovo prohlášení o srozumitelném způsobu vyjadřování odráží
tendenci vědomé volby stylu, která se projevovala v latinsky psané literatuře
české provenience kolem roku 1300. Topos ujišťování o pravdivosti doznal
v českém písemnictví značného rozšíření, u Petra Zitavského se vyskytuje dokonce
v rozvedené podobě. Naproti tomu o krátkém podání se v našem prostředí
zmiňuje jen málo autorů.5 4
Jak se zdá, přístupy Oty Durynského a Petra Zitavského
poznamenala zároveň orientace na zvolený žánr. Ota neusiloval o napsání
kroniky ve vlastním slova smyslu, ale legendy o zakladateli kláštera,5 5
a tuto
snahu předznamenávají již topy obsažené v P l : kromě zmíněné charakteristiky
krále Václava jako rytíře a mnicha5 6
zde mám na mysli především topos pauca
de plurimis a líčení Václavova života jako doporučeníhodného. G. Simon na
výzkumu prologů děl historického charakteru vzniklých do konce 12. století
ukázala, že oba posledně zmíněné topy jsou charakteristické pro tvorbu hagiografickou,
zatímco historiografické práce se vyznačují spíše úsilím o nestranné
líčení a napodobení skutků je v nich doporučováno zřídka.5 7
Ke srovnání se nabízí také rétorická výbava prologů Petra Zitavského a Oty
Durynského.5 8
Každý z nich obdařil svůj text řadou ozdobných rétorických prvků,
které stylistická nauka ve středověku dělila na dvě skupiny: ornatus facilis,
figury založené na zvukové podobě slov, a ornatus difficilis, spočívající ve hře
významů.5 9
Mezi tropy (najdeme zde např. perifrázi, synekdochu, antonomasii,
litotes, hyperbolu) se nejvýrazněji projevují metafory. Rada z nich vychází
z bible, např. pro literární činnost valdsaského opata užívá Petr Žitavský obrazu
procházek s Mojžíšem (GP), metafora hostiny a jídla, opírající se o biblický kontext,
mu slouží k názornému předvedení myšlenky o prospěšnosti střídání různých
druhů literatury (GP). Ale nalezneme zde i jiné typy metafor: označení zraku
jako soudce (Pl) je možno zařadit do oblasti personální metaforiky,60
obrat
2 0
Srov. SIMON 1959-1960, s. 85.
5 4
K obecným závěrům srov. ŠVÁB 1966, s. 71, 75-77, 80.
5 5
BLÁHOVÁ 1995, s. 119.
5 6
Srov. s. 4 této práce.
5 7
SLOV. SIMON 1959-1960, s. 85, 93, 104.
5 8
K předchozímu uměleckému hodnocení Zbraslavské kroniky srov. především PRAŽÁK
1938; HEŘMANSKÝ 1952; PETRŮ 1996, s. 55-62.
5 9
Srov. NECHUŤOVÁ 2002, s. 118. Srov. ARBUSOW 1963, s. 18. Pokud jde o rozdělení
a pojmenování figur, držím se především příručky H. Lausberga (LAUSBERG 1987).
6 0
K personální metaforice srov. CURTIUS 1998, s. 148-152.
1 U 4
ANNA BUJNOCHOVÁ
„chuť ducha" (GP: gustus mentis) zase zastupuje metaforiku částí těla, pro kterou
je typické spojování vnějších a vnitřních smyslů.6 1
Zdaleka nejvíce jsou zastoupeny figury slovní (např. geminatio, anafora, polysyndeton,
asyndeton, epifora, polyptoton, figura etymologica, synonymie). Méně
často se vyskytují figury myšlenkové (vedle již zmíněné sentence a apostrofy si
zaslouží pozornost zejména antiteze a přirovnání-similitudo) a gramatické (hyperbaton,
chiasmus, hypallage adiectivi). Z figur zvukových (např. isokolon,
homoioteleuton, homoioptoton, rým, aliterace) je třeba vyzdvihnout výskyt kurzů,
neboť právě při měření rytmických zakončení vět jsou mezi prology patrné
výraznější diference.62
V drtivé většině případů nacházíme na konci větných
celků, nejsou-li zakončeny citátem, elegantní cursus velox (např. GP: ápplicat et
retórquet, P l : víveret coruscábat, P2: constňngere quam promísi, P3: crástina
sum victúrus, PK: fácerem negligénter), zcela ojediněle se zde vyskytuje také
cursus trispondaicus (GP: continuáre non obmíttam) a cursus planus (Pl: palámque
cognóvi). Jednotlivé věty uzavírají různé typy kurzů. Uvnitř větných
celků prologů Petra Zitavského převažuje opět cursus velox (např. GP: efficáciter
elabórant, P2: bréviter moritúrus, P3: témporum descriptúrus, PK: talium
obedíre), ale objevují se zde také cursus planus (např. GP: énim nonnúlli, P2:
qué hic légit, P3: compérta fuérint, PK: devociónem appróbo), cursus tardus
(např. GP: habétur fastídium, P2: notáre incíperem, P3: fíunt perspícua, PK:féci
capítulis), zcela výjimečně pak cursus trispondaicus (PK: exhortaciónem expavésco,
ruditátem meam píngam). Je-li v prologu Oty Durynského uvnitř větných
celků přítomen kurzus, jedná se o typ planus {dígnum arbítror, patrónus devótus)
nebo tardus (exaráre dispósui, constringúntur nonfácile).
Prology Zbraslavské kroniky spolu s prologem kázání Petra Zitavského představují
jako celek stylisticky bohatý soubor textů. Největší podíl na tom má
z pochopitelných důvodů generální prolog, který ostatní předčí nejen vyšší
a pestřejší koncentrací kompozičních prvků a řečnických figur, ale i svým rozsahem.
Odlišnost prologu Oty Durynského se projevuje nejvýrazněji absencí biblických
odkazů, užíváním topů charakteristických pro hagiografický styl a menší
obratností při utváření rytmických zakončení vět.
Poznatky o stylistické úrovni prologů Zbraslavské kroniky ovšem vedou
hlavně k zamyšlení nad celým dílem. Jak by se odlišnost stylu Petra Zitavského
a Oty Durynského jevila při srovnání rozsáhlejších (byť ne tak stylisticky exponovaných)
partií kroniky? Se stylistickou problematikou Zbraslavské kroniky
souvisí i následující otázka: do jaké míry ovlivňovaly tvorbu jejích autorů předpisy
soudobých poetik? Dosud zjištěné kusé doklady o výpůjčkách Petra Zitavského
z poetiky Galfreda de Vino Salvo dosvědčují,6 3
že nejde o otázku bezpředmětnou.
Poprvé na převzetí obratu Papa, stupor mundi (Chronicon Aulae
Regiae, 1. kniha, kap. CXXX) z Galfredovy poetiky (Poetria nova, prolog v. 1)
Ď 1
K tomu srov. CURTIUS 1998, s. 155-156.
6 2
K teorii kurzů srov. LAUSBERG 1987, §461^63; ARBUSOW 1963, s. 78-79.
6 3
Edice FÁRAL 1958.
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 105
upozornil V. Novotný v překladu Zbraslavské kroniky od J. V. Nováka.6 4
Nicméně
teprve A. Vidmanová v komentáři k básni De omni státu mundfi5
poukázala
na to, že Petr Žitavský použil tentýž obrat ještě jednou {Chronicon Aulae
Regiae, 3. kniha, kap. VII). Existující souvislost mezi oběma spisy připomenul J.
Vilikovský, když mezi díly ovlivněnými Galfredovou apostrofou ke smutečním
příležitostem (Poetria nova, vv. 386-396) uvedl Zbraslavskou kroniku6 6
(Chronicon
Aulae Regiae, 1. kniha, kap. LXXXI, jedná se o část veršů v nářku zbraslavského
kláštera nad smrtí svého zakladatele). Nicméně hledání odpovědi na
palčivé otázky ohledně odlišnosti stylů Petra Zitavského a Oty Durynského
a jejich závislosti na předpisech soudobých teoretických příruček je úkolem systematické
srovnávací analýzy uvedených děl.
BIBLIOGRAFIE:
ARBUSOW 1963: L. Arbusow, Colores rhetorici, Góttingen 19632
.
BLAHOVÁ 1995: M. Bláhová, Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 3. V kontextu středověké
historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota, Praha 1995.
CURTIUS 1998: E. R. Curtius, Evropská literatura a latinský středověk, Praha 1998.
EMLER 1884: Chronicon Aulae Regiae, Fontes rerum Bohemicarum IV, ed. J. Emler, Pragae
1884, s. V-XVII (úvod), 3-337 (edice).
FÁRAL 1958: Geoffroi de Vinsauf, Poetria nova, in: Les Arts poétiques du XII et du XIII siěcle,
ed. E. Fáral, Paris 1958.
HERMANSKÝ 1952: F. Heřmanský, Kronika Zbraslavská po stránce slovesné, in: Zbraslavská
kronika, Praha 1952, s. 757-765.
HOŠNA 1982: J. Hošna, K žánrové specifičnosti václavských legend, Česká literatura 1982, č. 5,
s. 385-395.
HOŠNA 1986: J. Hošna, Kníže Václav v obrazu legend, Praha 1986.
CHARVÁTOVÁ 2002: K. Charvátová, Chronicon Aulae Regiae jako klášterní kronika, in: Marginalia
historica V, 2002, s. 307-355.
KUTNAR - MAREK 1997: F. Kutnar - J. Marek, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví.
Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, 2, vydání, Praha 1997.
LAUSBERG 1987: H. Lausberg, Elemente der literarischen Rhetorik, 9. Auflage, Munchen 1987.
LOSERTH 1881: J. Loserth, Die geistlichen Schriften Peters von Zittau, Sitzungsberichte der
Akademie der Wissenschaften zu Wien, phil.-hist. Klasse 98, 1881, s. 379-404.
NECHUŤOVÁ 2000: J. Nechutová, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha
2000.
NECHUTOVÁ 2002: J. Nechutová, Středověká latina, Brno 2002.
NOVÁK - NOVOTNÝ 1905: Kronika Zbraslavská. Sbírka kronik a letopisů českých v překladech,
sv. II., přel. J. V. Novák, úvodem a poznámkami provází V. Novotný, Praha 1905.
PETRU 1996: E. Petrů, Literární hodnota Zbraslavské kroniky, in: Vzdálené hlasy, Olomouc
1996.
PRAŽÁK 1938: A. Pražák, Peter von Zittau als Dichter. Arbeiten zur álteren Geistesgeschiche der
Westslaven Franz Spina zur Gedáchtnis, Slavische Rundschau 10, 1938, s. 32^14.
64
65
66
NOVÁK-NOVOTNÝ 1905, s. 416, pozn. č. 1.
VIDMANOVÁ 1988, s. 92.
VILIKOVSKÝ 1948, s. 213.
106 ANNA BUJNOCHOVÁ
QUINTILIANUS 1965: M. Fabi Quintiliani lnstitutionis oratoriae libri XII, pars prior libros I-VI
continens, ed. L. Radermacher, Lipsiae 1965.
SIMON 1958: G. Simon, Untersuchungen zur Topik der Widmungsbriefe mittekdterlicher Geschichlsschreiber
bis zum Ende den 12. Jahrhunderts, 1. Teil, Archiv fiir Diplomatik 4, 1958,
s. 52-119.
SIMON 1959-1960: G. Simon, Untersuchungen zur Topik der Widmungsbriefe mittelalterlicher
Geschichtsschreiber bis zum Ende des 12. Jahrhunderts, 2. Teil, Archiv ftlr Diplomatik 5-6,
1959-1960, s. 73-153.
ŠVÁB 1966: M. Šváb, Prology a epilogy v české předhusitské literatuře, Praha 1966.
TŘEŠTÍK 1968: D. TFeštík, Kosinová kronika, Praha 1968.
VIDMANOVÁ 1988: A. Vidmanová, De omni státu mundi. Listy filologické 111, 1988, s. 88-94.
VILIKOVSKÝ 1948: J. Vilikovský, Písemnictví českého středověku, Praha 1948.
WALTER 1963: Proverbia sententiaeque latinitatis medii aevi 1, A-E, Carmina medii aevi posterioris
latina II/1, hrsg. von H. Walther, GOttingen 1963.
ZUM STIL DER PROLOGE DER KÓNIGSAALER CHRONIK
(CHRONICON AULAE REGIAE)
Der vorliegende Beitrag befasst sich mit der Zusammenstellung von fllnf Prologen - vier davon
gehóren zur Kónigsaaler Chronik, der fiinfte leitet die Predigtsammlung Peters von Zittau ein.
Unter den vielen mOglichen Fragen, die sich bei solchem Gegenstand der Untersuchung stellen
lassen, wahlte die Verfasserin die Beobachtung der stilistischen Ausstattung, vornehmlich der
Topoi. Der Reihe nach sind der Bescheidenheitstopos, die Motivierung des Autors, die Beziehung
des Autors zur Kritik und die Regeln bei dem Schaffensprozess bearbeitet. Die Verfasserin
schlussfolgert, dass die Topik der untersuchten Prologe bis auf die Ausnahmefalle mit der Ublichen
Praxis der bčhmisch-lateinischen mittelalterlichen Literatur Ubereinstimmt. Was die einzelnen
Vorworte betrifft, konnen einige stilistische Unterschiede unter den Texten Ottos von Thiiringen,
des ersten Autors der Chronik, und Peters von Zittau, seines Nachfolgers, gefunden werden: im
Ottos Prolog (im Prolog des ersten Buches der Chronik) findet man keine aus der Bibel stammenden
Zitate, manche hier gebrauchte Topoi (z. B. der Topos pauca de plurimis, die Beschreibung
des K5nigs als Ritter und Mónch; Otto bemilht sich, nur Nachahmenswertes zu Uberliefern) kommen
háufig besonders in den hagiographischen Werken vor, und auch die rhythmischen Enden der
Sátze zeigen keine solche kiinstlensche Gewandtheit, wie es bei Peter von Zittau gewíihnlich ist.
Zum Schluss erinnert die Verfasserin an die Abhángigkeit der KOnigsaaler Chronik von der
Poetria Nova Galfredi de Vino Salvo, und erwahnt die Notwendigkeit, beide Werke zu verglei-
chen.
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 107
Příloha 1: Prolog ke sbírce kázání Petra Žitavského
Text prologu jsem s drobnými úpravami převzala z Loserthovy edice, neboť
rukopis uchovávaný na univerzitě v Lipsku jsem v době uzávěrky tohoto článku
neměla k dispozici. Provedla jsem konjektury v interpunkci a psaní velkých
a malých písmen. Loserthovo nesrozumitelné čtení paciunter muentum jsem
opravila podle návrhu obsaženého v Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum I
(s. v. balbutienter) na patiuntur in ventum.
Incipit prologus sermonům per dominům Petrům abbatem compilatorum.
Hortati sunt me quidam fratres devoti, familiares michi, qui corde perfecto et
optimo „audiunť verbum Dei et custodiunt" illud, quatenus collaciones, quas in
nostris quandoque feci capitullis, conarer commendare scriptis, ne quod
„semel2
elapsum volet irrevocabile verbum".
Istorum devocionem approbo, sed exhortacionem expavesco. Christum quippe
se multum indicant diligere, qui verba „ex oře3
infancium et lactancium" ad laudem
Christi quamvis balbucienter elapsa non patiuntur in ventum transire, diligunt
isti transitorium et actramento depictum verbum propter Eum, qui in4
principio
erat Verbum. Expavescit autem cor meum intra me ipsum exhortacionibus
talium obedire: cum ingenti etenim pavore semper ad pronunciandum verbum
Dei accessi, cum labore in sermocinando processi et cum rubore faciei mei frequenter
abinde recessi et sciens pro certo, quod tale opus Domini facerem negli-
genter.
Volunt forsitan isti, quod sicut diploide5
induar confusione mea. Instant siquidem,
ut ruditatem meam pingam ipsamque ante oculos meos statuam, ut peramplius
hanc cognoscam. Hac itaque occasione, ut cyrographum simplicitatis
mee et ruditatis testimonium penes me habeam et ut contra tumorem superbie
colirio6
proprie ignorancie oculos meos ungam, dilectorum meorum instanciis,
non temeritatis ausu victus ipsis clandestine obedivi. Signavi enim sub notula
manu mea propria aliquas collaciunculas, quas cogente officio et obediencia
quandoque in capitulis nostris feci.
Non presumo has ad lucem prodere, eo quod tam occupacione quam ignorancia
prepeditus modům debitum in ipsis et ordinem non servavi, raro quoque capitulorum
numerům allegavi. Hec igitur, que notavi, magis fabulaciones reputo quam
sermones. Si autem ista ad alicuius manům casualiter pervenerint, obsecro, in eis
sensum, modům, formám et ordinem corrigat et pro me oret misero peccatore.
EXPLICIT PROLOGUS. INCIPIUNT SERMONES IN FESTIVITATIBUS SUMMIS
SECUNDUM ORDINEM CISTERCIENSEM IN CAPITULIS FACIENDI, PER DOMINŮM
PETRŮM, ABBATEM AULE REGIE, COMPILATI.
'Lc ll,28-2
HoratiiEpistulae 1,18,71 - 3
P s 8,3; Mt 21,16 - 4
cf. Io 1,1 - 5
c f .
Ps 108,29-6
cf. Apc3,18
108 ANNA BUJNOCHOVÁ
Začíná prolog ke kázáním, která sepsal pan opat Petr.
Někteří zbožní bratři, mí přátelé, kteří s dobrým a dokonalým srdcem „slyší1
Boží slovo a zachovávají je", mě vybídli, abych se pokusil písemně zaznamenat
kázání, jež jsem kdy přednesl na shromážděních naší kapituly, aby „neušlo2
vyřčené
slovo, co nedá se přivolat zpátky".
Schvaluji jejich zbožnost, ale pobízení mě děsí. Vždyť dosvědčují, že velmi milují
Krista ti, kdo nestrpí, aby slova Kristovy chvály zanikla ve větru, i kdyby vyšla
zajíkavě z úst3
nemluvňat a kojenců. Oni milují slovo pomíjející, napsané inkoustem
kvůli Tomu, který byl4
na počátku jako Slovo. Mé srdce se však v nitru
děsí uposlechnout pobídek těchto lidí: vždy jsem totiž přistupoval k pronesení
slova Božího s velikou bázní, s námahou jsem předstoupil ke kázání a s ruměncem
ve tváři jsem často odtud odešel, neboť jsem si byl jist, že jsem dílo Páně
konal nedbale.
Oni snad chtějí, abych se zahalil5
hanbou jako pláštěm. Naléhají totiž, abych
vykreslil svou nevzdělanost a měl ji na očích, a tak ji zevrubněji poznal. Abych
tedy získal potvrzení o své jednoduchosti a důkaz své nevzdělanosti a abych proti
otoku pýchy potřel6
své oči mastí vlastní neznalosti, tajně jsem jim vyhověl,
přemožen pobídkami svých milých, nikoliv pošetilou troufalostí. Zachytil jsem
totiž vlastní rukou v poznámkách několik krátkých kázání, která jsem někdy na
shromážděních naší kapituly proslovil, jak to vyžadoval můj úřad a poslušnost.
Neodvažuji se je zveřejnit, protože zaneprázdnění stejně jako neznalost mi
zabránily, abych v nich zachoval náležitý způsob a uspořádání, zřídka kdy jsem
uvedl čísla kapitol. To, co jsem napsal, pokládám tedy spíše za povídání než za
kázání. Dostanou-li se snad náhodou někomu do ruky, zapřísahám jej, aby opravil
jejich smysl, stavbu, formu a uspořádání a aby se modlil za mě, ubohého
hříšníka.
KONČÍ PROLOG. ZAČÍNAJÍ KÁZÁNÍ, KTERÁ PAN PETR, OPAT ZBRASLAVSKÉHO
KLÁŠTERA, SLOŽIL, ABY BYLA PRONESENA O NEJVĚTŠÍCH SVÁTCÍCH NA
KAPITULNÍCH SHROMÁŽDĚNÍCH PODLE CISTERCIÁCKÉ ŘEHOLE.
' L 11,28 - 2
Horatii Epistulae 1,18,71 - 3
Ž 8,3; Mt 21,16 - 4
srov. J 1,1 - 5
srov. Ž 109,29-6
srov.Zj 3,18
KE STYLU PROLOGŮ ZBRASLAVSKÉ KRONIKY 109
Příloha 2: Nově určené biblické citáty a aluze v prolozích Zbraslavské
kroniky a v prologu kázání Petra Zitavského
Generální prolog:
...in quo sunt omneš thesauri sapiencie et sciencie... Kol 2,3
...velut in ortis deliciarumpascitur, in eis quoque quasi lilia colligit... cf. Ct 6,1
...ut solidus cibus quandoque lacteo potui misceatur... cf. Hbr 5,12-14
...sic sic cum Moyse nunc in monte Syna... cf. e. g. Ex 19,2; 34,4
...in tabernaculofederis... cf. e. g. Nm 1,1
Prolog druhé knihy:
...pia mens, que novit sugere mel depetra... cf. Dt 32,13
Prolog třetí knihy:
...Rex regum et Dominus dominancium... Apc 19,16
Prolog kázání:
...audiunt verbum Dei et custodiunt... Lc 11,28
...ex ore infancium et lactancium... Mt 21,16; Ps 8,3
...qui inprincipio erat Verbum, cf. Io 1,1
...sicut diploide induar confusione mea... cf. Ps 108,29
...colirio proprie ignorancie oculos meos ungam... cf. Apc. 3,18