PŘÍBĚHY ŘÍMSKÉ
(STAROČESKÁ GESTA ROMANORUM)
ODEON Praha 1967
PŘÍBĚHY ŘÍMSKÉ - GESTA ROMANO RUM V LITERÁRNÍM VÝVOJI
Napodobení, imitatio, provází jako jeden z vládnoucích principů životní i umeleckou tvorbu vrcholného středověku. Za příznivých okolností a podmínek se dařilo vymykat tomuto tlaku jenom nejvýraznějším osobnostem, a to pouze zčásti a občas. (Takoví odvážní výbojnlci dostávali nebezpečné označení - kacíři.) Tento Zprostředkovaný a prostředkující přístup ke skutečnosti pronikal i v literatuře.
V oblasti řídící náboženské ideologie se stavělo před oči a prosazovalo napodobení života Kristova a světců. Bible, hlavní východisko křesťanského názoru, působila svým slovem jako příklad, který měl formovat křesťanskou morálku v lidském životě. Vše, co mělo božskou značku, bylo nepohnutelné. Posvátný text se stal kánonem posvätnosti textů vůbec. Odtud pramenila a sílila přilnavost nově vznikajících slovesných výtvorů k existujícím, často jinojazyčným literárním zdrojům. Při tlumočení skutečnosti oklikou, prostřednictvím už vytvořených děl, středověký tvůrce sahal k jiným syžeto-vým základům jako celku, uplatňoval motivy kolující v písemnictví, přejímal sentence a obecně platné myšlenky, hojně citoval autority církevní i světské, zejména antické, a konečně se přidržoval ustálených, tradičních stylistických obratů i kompozičních postupů. Ideová hlediska a potřeby mocenských složek feudální společnosti, uplatňujících se jak sociálně, tak kulturně, prosazovaly se značnou měrou v podobě tendenční, didaktické tvorby.
Vystupující princip imitace nedával na jedné straně možnosti růstu novodobé zásady originality. Na druhé straně vedl kruhem k svému protikladu: neumlčitelné síly, reálný soudobý život a tvořivý, nekonformní člověk, nemohly zůstat přece jenom úplně v nečinnosti a bez hlesu. V literárních dílech se protlačovala, třeba nejčastěji okrajově a náznakem, ta historicky a místně vymezená společnost,
7
k niž se promlouvalo a jež míla být vedena k napodobeni. Ostatní n vjbff díl a síto motivů a základní tvar byly regulovány dvíma určujícími hledisky: zde a nyní.
Napodobující postoj i obsah vedoucí k napodobení, uplatňovaný obecní i v detailech, nemůže být stíhán výtkou z hlediska dneška. Byl historickým rysem feudálního života s rozhodujícím náboženským názorem. Promítal se do literatury a vytvářel metodu a styl tvorby jak v latinském písemnictví volní překračujícím hranice feudálních států, tak zvláští v literaturách psaných národními jazyky, kde ve vztahu k latinské literatuře a k tvorbí feudální pokročilejších národností zřetelní vystupovaly etymologické a obsahové souvislosti pojmu imitari (napodobovat) s pojmem aemulus (závodící, soupeřivý) a imago (obraz, vzor). Vrcholný středovík ve své aktivití a po svém způsobu však spojoval tyto pojmy také s immutare (přemínit a přemístit), takže známý literární celek a části dostávaly v novém prostředí a v jiném čase pozmíňující obsah i tvar.1)
V žánrové oblasti se projevovala tendence podnícující k napodobení nejen u útvarů bezprostřední sloužících církvi, ale i v skladbách witských, jako byl epos nebo vyprávíní kronik. Dokládá to v naší literatuře např. hrdinský epos Alexandreis z konce 13. století nebo Dalimilova kronika z počátku 14. století. Tím spíše tomu bylo n útvarech vyrůstajících z církevních potřeb a podnětů, jako byly Icť/ntly u ká,nínl. Uvnitř tíchto kázáni pak stejnou funkci míly původní 1I1 nimi strukturální složky, které se však později, zpřesňují-><■ svou podstatu i tvar, začaly vyhraňovat jako funkční literární iilrui a koneční i oddílovat jako samostatný žánr s dalším svérázným vývojem. Jsou to takzvaná exempla - příklady.
Jejich počáteční znační široké pojetí jako vypravení i výroků, citátů a sentencí ilustrujících a presvedčiví zdůvodňujících výklad literárního díla historicky dobře vystihuje vymezení latinského teoretika Jana z Garlandie, který ve své poetice asi z poloviny 13. století definuje „příklad" jako „výrok nebo příbíh nijaké prokazatelné osoby, zasluhující si napodobení".2) My dnes soustřeďujeme
1 Sr. Jolles, André: Einfache Formen, 2. Aufl. Halle (Saale) 1956, s. 29
2 „Exemplum est dictum vel factum alicuius autentice persone dignum imitatione." - Poetria magistri Johannis Anglici de arte
pozornost na exemplum v užším významu jako funkční útvar uvnitř jiných literárních díl nebo útvar osamostatnily, jak v tomto smyslu mu věnoval odbornou pozornost např. francouzský badatel J. Th. Welter (ig2y)s) nebo nejnovíji v kritické monografii zabývající se základními pojmy a českým vývojem náš medievalista Eduard Petrů.*)
Exemplem v plném smyslu slova (kdy „exemplum" se stává odborným termínem) v kázáních nebo v didaktických, tendenčních dílech stredovekých bývají upravené, převážní krátképříbíhy čerpané Z bible, z legend, z antických i středovíkých historických, duchovních i zábavných pramenů, z naučných díl o přírodi, z lidového vyprávíní i z osobních vzpomínek autorových. Přitom má exemplum sloužit náboženské nebo morálni výchove a ve svém vyspílém stadiu proto mívá připojen mravní nebo duchovni alegorický výklad přlbíhu. Funkční a ideová promína textu, kdy církev si podřizuje k své službi literární výtvory různých prostředí, nezřídka časoví i názoroví odlišných, s sebou přináší i zmínu tvaru. Lze proto v podstati přijmout (snad jen s malými opravami z hlediska vicného a stylistického ) obecnou charakteristiku exempla, jak ji podává E. Petrů, a chápat exemplum „jako excerptum z jiných literárních žánrů, které se ve svém vývoji osamostatnilo jako samostatný literární žánr, tvořící potenciální součást kázání nebo literárního díla vůbec a charakterizovaný tím, že formou krátkého, k tomu účelu stylisticky upraveného, zajímavého a konkrétního přlbíhu induktivní dokazuje obecnou tezi". Teoreticky doporučuje užiti exempla v tomto pojetí na konci kázání pro upoutání pozornosti a v odminu posluchačů už
prosayca, metrica et rithmica. Ed. Giovanni Mari. = Romani-sche Forschungen" 13, 1902, s. 888. „Příklad" je tu vskutku ještě chápán jako drobná strukturální složka větších literárních útvarů, jak o tom svědčí zařazení výkladu o něm v oddílu o invenci i jeho ukázky.
3 ĽExemplum dans la littérature religieuse et didactique du moyen áge. Paris 1927.
4 Vývoj českého exempla v době předhusitské. Praha 1966. (Acta universitatis Palackianae Olomucensis, facultas philosophica 41, Philologica XXII.) - Autor se dotkl některých otázek už v souvislosti s rozborem Olomouckých povídek v úvodu k vydání: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy. (Praha 1957.)
8
9
UanUl Ulit (zemf. na pol. 13. stol.) ve svých pokynech pro ku •atelc*)
I mropskim vývoji je vrcholnou fázi vývoje exempel (po předcho-■i,h poldtCÍch, vzestupu a diferencovaném konstituování typů) 13. a 1 /. století. Tehdy je jednak užíváni exempel v kázáních a v širším konttxtu různých literárních děl velmi rozšířeno, jednak v souvislosti s laulencemi vrcholného feudalismu a v něm se shrnujícím a systemati-u lícím úsilím scholastické filosofie vznikají celé sbírky exempel jak IHlinských, tak lasem i v národních jazycích.
Kromé nejvýznalnéjších sbírek a vydání, jaké představovaly z 13. století Caesaria z Heisterbachu Dialogus miraculorum, exempla Z kázání Jakuba z Vitry, rukopisná sbírka Štěpána z Bourbonu, abecedné uspořádané Speculum laicorum, z přelomu století abecední Scala celi dominikána Jana Gobii Iuniora nebo ze 14. století Arnuldovo Alphabetum Narrationum li v Itálii vzniklý Tractatusde diversis historiis Romanorum et quibusdam aliis, patří sem nej-rozšířenéjší latinská sbírka exempel Gesta Romanorum. Jejich Zpracováním v staroleském znění jsou naše Příběhy římské.6)
*
Latinská Gesta Romanorum, Příběhy římské, mají po mnoha stránkách reprezentativní rysy středověké tvorby. Daly by se volnější metaforou charakterizovat jako široká spleť motivických a syžetových kořenů z antické a středověké latinské literatury zprostředkující i látky orientální a zároveň splet bohatých výhonků vrůstajících do individuální psané literatury pozdějších staletí i do lidové slovesnosti mnoha evropských národů.
Mnoho údajů týkajících se vzniku tohoto souboru nelze zatím uvést zcela přesně a rozhodně. Není znám autor a je možno jen soudit, že to byl duchovní, asi příslušník některého z dvou řádů, dominikánského li františkánského. Místo vzniku se dříve kladlo
5 Alanus ab Insulis: Summa de arte praedicatoria, I. = In: J. P. Migne, Patrologia latina 210, sl. 114.
6 Podrobný přehled a soupis těchto a dalších sbírek exempel, jejich starých tisků a novodobých vydání pořídil J. Klapper v hesle „Kxempel" literární encyklopedie Reallexikon der deutschen Lite-raturgeschichte, I. Hrsg. von Paul Merker u. Wolfgang Stammler. Berlin 1925—1926.
do Anglie, nyní spiše převažuje přesvědčení o zrodu kolem Bodamského jezera (popř. ve Švýcarsku). Soudě podle nejstaršího rukopisu latinských Gest, za který byl dlouho považován Innsbrucky rkp. Z r. 1342, nyní však rkp. z r. 131y,1) lasové urlení vzniku Gest I odpovídá přibližně rozhraní 13. a 14. století. Velmi brzy došlo k rozšíření latinských Gest v rukopisech (nyní je jich známo přes 200), mezi prvotisky - knihami vytištěnými do r. 1500 - jich bylo, jak se vědělo už před sto lety,6) 24, a jako celek byla na £ápadě vydávána ještě do 16. století.' Pro nesmírnou popularitu těchto Gest docházelo k jejich překladům do národních jazyků už od 14. století.
Nejistota však trvá ještě kolem dalších otázek vzniku. Souvisí to se středověkou volností, s jakou si polínali písaři při opisu rukopisů, s jejich větší li menší aktivitou danou i vnějšími okolnostmi, za nichž nový text vznikal. Nedá se rekonstruovat ani původní verze Gest, takže ji neznáme. Z tono jednak vyplývají obtíže srovnávací práce s texty zpracovávanými v národních literaturách, jednak se otevírá cesta k hypotézám, jaká asi byla původní podoba a funkce těchto latinských Gest. Měla tato sbírka nejdříve jen zábavný charakter, a proto obsahovala jen drobnou epiku, nebo byla sestavena už z vyprávění doprovázených morálním výkladem (Gesta Romanorum moralisata), jak se domnívají např. znalci Gest a exempel H. Oesterley a J. - Th. Welter, li byl už při zrodu hlavním prvkem teologický výklad, který je vhodný pro bezprostřední využití při kázání a jemuž se příběhy podřizují (J. Krzyžanowski, E. Petrů)?9) Zdá se pravděpodobná domněnka, že při zrodu této latinské sbírky exempel už měl závažnou úlohu zamýšlený cil jejich uplatnění v kazatelské praxi.
Název pro tento souhrn příběhů s jejich náboženskou interpretací
7 Tak uvádí - ovšem bez bližší informace - Antonín Havlík ve své studii Poznámky k původu a zpracování české povídky o „Svodnici a jejím plačícím psu" = In: Sborník filologický sv. 8, část 1, Praha 1926, s. 81.
8 Jireíek, Josef: české sbírky rozprávek pod názvem Gesta Romanorum známých. = Časopis musea král. Čes. 36, sv. 1, 1862, s. 361.
9 Hermann Oesterley ve svém vydáni latinských textů: Gesta Romanorum. Berlin 1872, kde připojil rozsáhlý úvod a bohatý poznámkový aparát. - J. Th. Welter (viz pozn. 3). - Krzyžanowski, Jtdian: Romans polski wieku XVI. 2. vyd. VVarszawa 1962. - E. Petrů (viz pozn. 4).
10
/im hii ! ,; lolm, ~j, děj mnoha vypravení je umístěn do Říma a že Hlavními postavami tu íasto bývají římští panovníci, nezřídka pStudohistoričtí) se zkomolenými a vymyšlenými jmény. Růstal už trvalým označením pro tento jedinečný soubor legend, bajek, fantasiii Liipokádkových příběhů, načrtnutých povídek i anekdot z rozhraní i;;. a 14. století, i když se názvu Gesta Romanorum užívalo už dříve pro různá vypravování z římských dějin.10) H. Oesterley a po něm u nás J. Veitz hleděli poskytnout v obsáhlém výčtu přehled původnějších námětových a motivických zdrojů jednotlivých příběhů.11) Nelze je chápat jako bezprostřední prameny Gest. /Jiusta byly Zprostředkovány další písemnou a ústní pozměňující tradicí. Jako vzdálená východiska tu před námi defilují se svými díly z antiky Cicero, Seneca, Valerius Maximus, Plinius Starší, rozvinuté motivy biblické i apokryfní, zdroje helenistické, epizody z duchovního románu Barlaam a Josqfat, středověké redakce Ezopa, pivoty Otců, Legenda aurea Jakuba de Voragine, fyziology (první středověké přírodopisné knihy), historické a kulturně historické vzpomínky, ústní tradice a další jiné výtvory. I když u mnohých z nich je vyloučeno krátké spojení s Gesty, všechny stmeluje nové určení ve službě náboženské, církevní výchovy. Nový literární celek nastupuje vítěznou cestu po středověké Evropě nejen v latině, ale i v národních jazycích.
Staročeské zpracování Gest Romanorum, které máme před sebou, vzniklo asi už v druhé polovině 14. století. Patří tak mezi nejstarší v Evropě psaná lidovým jazykem. Je dochováno v třech rukopisech psaných v jistém rozmezí kolem poloviny 15. století, po doznění husitského revolučního hnutí.
Dobu vzniku českých Příběhů římských lze pravděpodobně vymezit sklonkem vlády Karla IV. Jak vhodně připomíná ve své srovnávací, šíře slavisticky založené studii H. Procházková,121) pro
10 Sr. J. Th. Weiter (víz pozn. 3), s. 370.
11 H. Oesterley (viz pozn. 9). - Veitz, J.: Povaha povídek v Gesta omanorum. = Listy filologické 37, 1910, s. 260—267, 372 — 374. lánek je pokusem o charakteristiku, kterou podrobuje kritice
R. Petrů (viz pozn. 4), s. 29—30.
12 Die Entstehungsgeschichte der tschechischen, polnischen und russischen Gesta Romanorum. = Zeitschrift für Slawistik 11, 1966, i. I — 24.
vznik a přijetí českého znění přispěla doba Karla IV. svým zájmem o cizokrajné prostředí a zvláště o Rím. Bylo by možno dodat, právě vzhledem k počešťujícímu aktu, že působila i svým popularizujícím úsilím nábožensky vzdělavatelným a teologickým. Vedle nově vznikajících rozsáhlých českých prozaických děl, jako byly Pasionál, pivoty svatých Otců, %ivot Krista Pána, a jiných středních prací náboženské epiky objevoval se tak v české literatuře cyklus krátkých prozaických útvarů jakoby pro četbu po práci - „short stories".
Celkem 112 exempel českých Příběhů římských představuje podobný ráz útvarů, jaké jsme poznali u latinských Gest. Ve srovnání se soubory latinských Gest, známých z vydání II. Oesterleye a z vydání českým zemím bližších rukopisů (innsbruckého a mnichovských),1Z) má české zpracování asi poloviční počet příběhů. Tímto rozsahem, dále stylizací, shodou ve výběru i pořadí exempel je velmi blízké německým Gestům vydaným A. Kellerem.14') Upozornil na to už první vydavatel staročeských Gest J. V. Novák a v připojené srovnávací tabulce exempel latinských, německých a českých je to dobře patrné.,15) Ani po nové, záslužné studii H. Procházkové, která se snaží prokázat, že přímou „předlohou" pro české zpracování byla tato německá Gesta, není otázka vztahu českých Gest k jejich východisku bezpečně vyřešena.™) Nemůže nás mýlit ani ta okolnost, Že do německých i českých Příběhů římských jsou na rozdíl od latinských Gest vsunuta i jednotlivá vyprávění z rámcové prozaické
13 Die Gesta Romanorum nach der Innsbrucker Handschrift vom Jahre 1342 und vier Můnchener Handschriften. Hrsg. von Wilhelm Dick. Erlangen und Leipzig 1890 (Erlanger Beiträge zur englischen Philologie. Bd. 7). - K tomu lze přiřadit i vydání: Gesta Romanorum. Hrsg. von Adolf Keller. Bd. 1. Stuttgart 1842.
14 Gesta Romanorum, das ist der Roemer Tat. Quedlinburg und Leipzig 1841. (Bibliothek der gesammten deutschen National-Literatur. Bd. 23).
15 Staročeská Gesta Romanorum. Dle stč. rukopisů podává Jan V. Novák. Praha 1895. (Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Skup. I. Řada 2, 6. 2); zde v úvodu s. XXI-XXIV.
16 Prokázaná nápadná blízkost uspořádání a znění německých a českých Gest nevylučuje možnost existence zatím neznámého společného latinského východiska tím spíše, že J. V. Novák uvádí řadu dokladů z českého textu, které svědčí o pokažení možného výchozího latinského znění nebo o neporozumění při převodu z něho (sr. úvod s. XVIII-XX).
>3
\hl.nlhľ O utlmi mudrcích, v stredoveku velmi rozšířené, ale do dpatlnich latinských Gest neumísťované.
/ /'ihil, který se ve své monografii dosud nejpodrobněji zabýval i" hoitm leských Gest, zjišťuje v alegorických výkladech exempel ( ,-í/c s nadpisem „Duchovně") základní složku. Potřebou využít tňkto příběhu jsou motivovány i úpravy vzhledem k pramenům (zestručnění, snížení konkrétnosti). Drtivá převaha světských námětů, motivů i postav má pro svou přitažlivost lehčeji přivést k morálně náboženskému závěru, který je ovšem na předchozí vyprá-rnil roubován leckdy i násilně. Umělecká rozpornost těchto malých dvoulomých celků je zjevná a je postupně překonávána teprve v dalším vývoji exempel.
Specifičnost českého vzdělání Příběhů římských nebyla ještě zkoumána. Předpokládá to složitou předchozí srovnávací práci. Přece však je možno už nyní naznačit jeden rys, třeba hypoteticky. Jde o moment vzniku a o prvotní funkci českých Gest. Proč byl tento soubor vyprávění převeden v druhé polovině 14. století do češtiny, když kněží uměli latinsky? Bylo to v oné době pro ně potřebné? Také nápadná délka několika exempel (např. č. 40, 41, 71) a beletristické vypracování celkem u 18 příběhů, nepřítomnost alegorického výkladu u č. 75—77 (vloženépříběhy z cyklu O sedmi mudrcích), podání jediného legendárního námětu jako dobrodružného románu (č. ni, Eustachius), ideový svět nesený v duchu křesťanské morálky (i se svým protipólem), který však nebyl v rozporu s názory laických obyvatel hradů, tvrzí a měšťanských domů (srv. v č. 17: Komuž Ženy mrú a koni stojie, nelze jemu chůdu býti), literární okolí velkých českých prozaických skladeb i duchovních povídek středního rozsahu - to vše vede k oprávněné domněnce, že české zpracování nemá výraznou podobu kazatelské příručky a že spíše představuje nábožensky vzdělavatelné laické čtení. Nebrání tomu ojedinělý fakt, Že jednoho z rukopisů užíval na sklonku 16. století český kněz pro svá kázání.1'')
*
Příběhy římské - Gesta Romanorum se staly bohatou studnicí
1'/ Sr. Novákovo vydání s. XII a citaci kazatelových poznámek po-nV/.iiu v otisku muzejního rukopisu.
námětů a syžetů, jimiž se nejen beletrizovala kázání, ale také dál sytilo v jednotlivých dílech písemnictví mnoha evropských národů. Velkým kruhem se tak naplňoval dlouhý vývojový proces: původní světská, do značné míry nenáboženská tvorba, z níž byly vydělením a redukcí vytvořeny a shrnuty v nový celek služebné útvary středověké morální a náboženské výchovy, stává se v průběhu staletí podnětným motivickým zdrojem a východiskem pro tvorbu rozvinutých povídek, dramat, románů, drobných veršovaných vyprávění, v lidové slovesnosti pohádek a písní. Témata a motivy se v tomto celku rozpadají a dávají se na pochod. Formují se v jiných žánrech, v odlišných historických situacích a prostředích.
Stačí uvést ze světové literatury dvě vrcholná díla 14. století, kde se už vyspělým způsobem umělecky formují a řadí do promyšlených rámcových cyklů jednotlivá vyprávění, v nichž badatelé shledávají i látku Gest: Canterbursképovídky Geqffreyho Chaucera a Boccac-ciův Dekameron. nákladním motivem jednoho příběhu latinských Gest se ozývá i Shakespearova tragédie Král Lear (vyd. H. Oester-leye č. 273, v českém zpracování není). Ovšem Gesta i Shakespeare mohli mít společný starší anglický pramen. I v slovanských literaturách mimo českou nacházejí badatelé působení a ohlasy Gest.ls)
V české slovesnosti psané i ústní se najde nejedna stopa Příběhů římských. Nelze přitom často dobře rozlišovat působení původního obsáhlého latinského zdroje a menšího českého zpracování, které bezpochyby nebylo příliš rozšířeno, jak soudíme podle malého počtu rukopisů.
Příběhy Gest především tvoří jeden z prvních článků ve vývojovém řetězu povídky. Jednotlivá čísla se pak uplatňovala nejčastěji opět v širším kontextu obsáhlejších útvarů, méně již samostatně. Všimneme si výběrově aspoň významnějších. Už ve veršované skladbě Hradeckého rukopisu Desatero kázanie božie ze 14. století se objevuje exemplum „O kuplířce a jejím plačícím psu" čerpané Z latinských Gest.19) Č. 40 našeho vydání vypravující o zpupném
18 Sr. Janów, J.: Žródla niektorých bašni ludowych w Polsce i na Rusi, I. Gesta Romanorum. Lwów 1928. - Procházková, Helena: Die Bedeutung und Verbreitung der „Gesta Romanorum" im alten Russland. = Zeitschrift íur Slawistik 5, 1960, s. 526—538. - Tam i starší literatura.
19 Vyd. H. Oesterleye s. 325—327; v čes. zpracování není. A. Havlík
Joviniánovi je zvlášt výrazným a určitým dokladem dlouhé životnosti staročeského zpracování, jak ukázal J. Kolár, když sledoval vývoj tohoto textu od Kroniky o císaři Joviánovi v 16. stol. ke knížkám lidového čtení vydávaným až do začátku 19. století.20) Koncem 16. století užije jedné povídky Gest (č. 41 našeho vydání) Václav Dobfenský v 2. dílu svého Vrtkavého štěstí. Řada exempel Z Gest, která byla shledána v Kupidově střele (1590) Simona Lomnického z Budce (viz pozn. 8), byla zprostředkována asi kazatelskou příručkou B. de Bustis, která byla hlavním pramenem jeho spisků.
Některé syžety z Gest se ozývají i v naší ústní lidové slovesnosti. Nesejde na tom, že jejich základ lze doložit jenom v latinském souboru: posluchači se s tímto zdrojem seznamovali v českém ústním podání při kázáních. J. Gebauer upozornil už dávno na moravskou lidovou píseň o třech dcerách, v níž otec nachází v siáří a bídě útočiště teprve u nejmladší dcery a jejíž základní myšlenka je obsažena už v Gestech.21) Často překvapující setkání se starou sbírkou exempel ze 14. století připraví probírka českými pohádkami, umožněná zvláště soupisem V. Tilleho.22) Objevují se zde v lidových ozvucích z našeho vydání např. č. 36 (Kovář Foka - I, 120, 122; II, 2, 465), č. 41 (Chránenec osudu -1, 141; II, 1, 3y8; II, 2, 349, 464, 535), č.^51 (Chléb za sen - II, 2, 382, 384, 385), snad i č. y2 (Pastýř a kanec - II, 2, 61y), nepůsobila-li zde i Kronika o sedmi mudrcích přímo, aj. £ nich Chránenec osudu připomene lehce jednu z nejkrásnějších českých pohádek - Tři zlaté vlasy děda Vševěda K. J. Erbena (České pohádky, č. 8), tedy pohádku umělou, pro niž se však Erben odvolával na lidové zdroje.
Nové vydání staročeských Gest Romanorum, Příběhů římských, připravené pramenným studiem Františka Šimka, má své oprávnění.
prokazoval, že náš autor vycházel z latinské verze francouzského původu.
20 ůeská zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení. Praha 1960 (Rozpravy ČSAV, řada spol. věd, roč. 70, seš. 11); s. 28 a zvláště s. 63 — 68.
21 Moravská národní píseň o třech dcerách. = Listy filologické a pedagogické 2, 1875, s. 304—308. Jde o č. 273 Oesterleyova vydání uvedené už v souvislosti s Shakespearovým Learem.
22 Soupis českých pohádek. I. Praha 1929; II, 1. Praha 1934; II, 2. Praha 1937. (Rozpravy čes. akad. věd a umění č. 66, 72 a 74.)
16
Ukazuje ve své dávné podobě počátky vývojové cesty drobné epiky jak evropské, tak české. Může podněcovat i k odborným, moderně pojatým a metodicky nově vyzbrojeným historickosrovnávacím studiím.
Protože je i dnes čtenářsky přitažlivé, je možno vůbec nad jeho příběhy sledovat a hlouběji chápat souvislost a přetržitost, kontinuitu i diskontinuitu, tedy skutečný historický proces naší literatury novější doby, jestliže poznáváme i její vzdálené kořání, jak naléhavě připomíná současný literární vědec Josef Hrabák. Příběhy římské jsou schopny tyto české i evropské souvislosti v čtenáři rozezvučet.
Miloslav Šváb