4fl
PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
Také ho ani v nejmcnším nezajímá, kdo ten mrtvý tulák je, o jakého jednotlivce se vlastně jedná. Přemýšlí o „typickém zástupci", a nikoli o konkrétním osobním životě.
Je zcela příhodné, že v ScmcrangHitam jsou noviny součástí fiktivního příběhu, neboť soustředíme-li se nyní na noviny jako na kulturní produkt, udiví nás jejich hluboce zakořeněná fiktivnost. Jaká je tedy základní literární konvence novin? Kdybychom se namátkou podívali kupříkladu na přední stránku l1icNew York Times, mohli bychom si přečíst zprávy o sovětských disidentech, o hladomoru v Mali, o jedné hrůzné vraždě, o převratu v Iráku, o objevu vzácné zkameněliny v Zimbabwe a o Mitterandově projevu. Proé jsou tyto události vlastně postaveny vedle sebe? Co jc vzájemně spojuje? Pouhý rozmar to rozhodně není. Přesto ke většině z nich zjevně dochází nezávisle, aniž by si jejich aktéři byli vědomi jeden druhého nebo toho, co se děje těm ostatním. To, že se objevují nahodile a vedle sebe na jedné stránce (pozdější vydání nahradí Mittcranda nějakým baseballovým vítězstvím), nám dokazuje, že jejich vzájemná vazba vzniká pouze v představách.
Tato [představa vzájemné vazby 6C odvozuje ze dvou vzájemně nepřímo souvisejících zdroju. Tím prvním jc jednoduše náhoda
.__^způsobená kalendářem. Datum v záhlaví novin, tento jediný a nej-
důležitější emblém, nabízí základní spojitost, založenou na plynulém odpočítávání kupředu směřujícího homogenního, prázdného času." V rámci tohoto času kráčí „svět" neochvějné do budoucnosti. Svědčí o tom toto: Pokud Mali na celé měsíce zmizí ze .stránek 'Ihe Kevs Yorkllmcs dva dny poté, co vyšla reportáž o hladomoru, čtenáři si ani na chvilku nepředstaví, že Mali zmizelo úplně nebo že hladomor vyhubil všechny jeho obyvatele. Románový formát novin zajišťuje, že tam někde v dálce „postava" Mali tiše pokračuje ve své existenci a čeká, až se zase objeví v ději.
Druhý zdroj, z něhož čerpá představa této vzájemné vazby, spočívá ve vztahu mezi novinami, které jsou určitou formou knihy, a trhem. í") d h ad uje se, že od vydání Gutenbergovy bible do konce 15. století - tedy během čtyřiceti let - se v Evropě vyrobilo přes
* M noviny je jako číst M JBhoř ailIor re,g|)0va| na ^
kuťrubní kořeny
49
20 milionů tištěných svazků.,r' V letech 1500 až 1600 to už bylo 150 až 200 milionů svazků.'" „Již velmi záhy... se tiskárny podobaly spíše moderním dílnám než středověkým klášterním pracovnám. Fusi a Shoeffcr v roce 1455 ved 1 i podnik, který se orientoval na standardizovanou produkci a o dvacet let později již po celé Evropě (sic!) působily tiskařské koncerny."1,7 V jistém poněkud zvláštním smyslu byla kniha vůbec prvním zbožím vyráběným v moderním masovém měřítku.'" O jaký „zvláštní smysl" jde, nám ukáže porovnání knihy s jinými ranými průmyslovými výrobky, například s textiliemi, cihlami či cukrem. Tyto komodity se totiž měn v matematicky stanovených množstvích (v librách - či jiných váhových mírách -, v různých várkách či v kusech). Libra cukru jc jednoduše jisté množství, určitá vhodná dávka, a nikoli předmět sám o sobě. Kniha však jako by předznamenávala „trvanlivé zboží naší doby" - je to zřetelně vymezitelný, samostatný předmět, který se reprodukuje ve velkém množství.S9 Libra cukru se smísí s další librou, avšak každá kniha se vyznačuje svou vlastní samotářskou soběstačností. (Není divu, že knihovny, tedy osobní sbírky zboží vyráběného v masovém měřítku, nebyly již na počátku 16. století vůbec ničím neobvyklým.)1*0
'* Febvre a Martin. The Corning ofthe Book, s. 186. Toto čislo představovalo nejméně 35 000 edic, které byly vyrobeny nejméně v 236 městech. Již v roce 1480 se tiskařské lisy nacházely ve více než 110 městech, z nichž 50 bylo na uzemi dnešní Itálie, 30 v Německu, devět ve Francii, po osmi v Holandsku a ve Španělsku, po pěti v Belgu a ve Švýcarsku, čtyři v Anglii, dva v Čechách a jeden v Polsku. „Je možné tvrdit, 2e od tohoto data se v Evropě stala tištěná kniha obecně
používaným předmětem." " Ibid., s. 262. Autoři poznamenávají, žena počátku 16. století již byly knihy snadno dostupné každému, kdo uměl číst.
5' Velké antverpské nakladatelství Plantin ovládalo na počátku 16 století 24 tiskařských lisů a v každé dílně pracovalo více než sto dělníků. Ibid., s. 125.
'* Přestože Marshall McLuhan předvádí v Guttenbcrgnvě galaxii rozličné vrtochy, toto tvrzení dokazuje velmi solidně Is. 1251. Mohli bychom dodat, že knižní trh sice zastínily trhy s jinými komoditami, avšak |cho strategická role šiřitele myšlenek z něj učinila prvek ústřední důležitosti
při rozvoji moderní Evropy.
" Princip je zde mnohem důležitější než měřítko. Až do 19. století byly náklady publikaci poměrně malé. Dokonce i Lutherova bible, která se stala mimořádným bestsellerem, vyšla poprvé v nákladu pouhých 4000 výtisků. Neobvykle velký náklad prvního vydáni Diderotovy Encyklopedie nedosáhl vice než 4250 výtisků. Průměrný náklad v 18. století činil 2000 výtisku. Febvre a Martin, The Corning tne Book, s. 218-220. Kniha se však současně vždycky lišila od jiného „trvanlivého" zboží svým omezeným trhem, který ji je ze same podstaty vlastní.
■ Kromě toho se již koncem 15. století stal benátský vydavatel Aldus průkopníkem přenosných .kapesních vydáni".
50
PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
KULTURNÍ KOŘENY
51
V této perspektivě jsou noviny pouhou „extrémní formou" knihy, která se prodává v obrovském měřítku a zároveň se těší velmi pomíjivé popularitě. Možná bychom je mohli nazvat „jednodenním bestsellerem".'" Noviny zastarávají den poté, co byly vytištěny - a je zvláštní, že jedna z raných komodit masové produkce tímto způsobem předznamenává zastarávání, které je již předem součástí moderního „trvanlivého" zboží. Nicméně právě z tohoto důvodu se odehrává pozoruhodný masový obřad - v téměř naprosto stejnou dobu dochází ke konzumaci (k „vytváření představy") novin jakožto fikce. Víme, že konkrétní ranní a večerní vydání se bude většinou konzumovat v určitých hodinách a pouze v jeden určitý den. (Porovnejme to s cukrem, k jehož použiti bude docházet v otevřeném a nepřetržitém toku času; může sc sice zkazit, ale nemůže zastarat.) Tento masový obřad (Hegel poznamenal, že|noviny slouží modernímu člověku jako náhražka za ranní modlitby) má zcela paradoxní význam. Provádí se v tichém soukromí, v tichém doupěti lidského mozku ohraničeného lebkou.6- Každý komunikant šije přesto velmi dobře vědom, že obřad, který provádí, kopíruji současně tisíce jiných komunikantů, o jejichž existenci je zcela přesvědčen, přestože o jejich identitě nemá ani potuchy. Kromě toho se tento obřad v denních či půldenních intervalech bez ustání opakuje v průběhu celého kalendářního času. Jaký lepší symbol bychom mohli vymyslet pro sekulární, historicky zaznamenávané společenství vytvořené v před-stavách?''^Ct£nář deníku, který vidí, jak přesné kopie jeho vlastních . novin konzumují jeho bližní v metru, u holiče či v sousedství, je zároveň neustále ubezpečován o tom, že vytvořená představa světa je zcela viditelně zakořeněná v každodenním životě^ Stejně jako je to-
" Jak nám ukazuje Semarang Hitam, tyto dva druhy bestsellerů k sobě měly mnohem užší vztah, než mají dnes. I Dickens vydával své populární romány na pokračování v populárním Tisku,
a „Tištěné materiály vyvolávaly u čtenářů lichou náklonnost k určitým věřeným záležitostem, jejichž zastánce nebylo možné najit v žádné konkrétní farnosti, nýbrž oslovovali neviditelnou ve Fejnost z dálky." Elizabeth L. Eisensteinová, „Some Conjectures about tne Impact of Pnnting on Western Society and Thought," Journal ot Modem History, 40:1 (březen 1968), s 42.
* Nairn, který píše o vztahu materiální anarchie středostavavské společnosti a abstraktního politického státního pořádku, poznamenává, že „zastupitelský mechanismus přeměnil skutečnou třídní nerovnosT v abstraktní rovnostařstvi občanů, soukromé sobectví v neosobni kolektivní vůli a to, co by jinak bylo čirým chaosem, v nový stav legitimity." The Break-vp ofButain, s. 24 0 tom nBní pochyb. Avšak zastupitelský mechanismus (volby'1 |e velmi vzácný a pohyblivý svá tek. Zdroj vytvářeni neosobní vůle podle mého názoru najdeme spíše v každodenních pravidelnostech života, jenž neustála plodí určité představy
m v případě Kdi MeTangere |Wp tiše a neustále prosakuje do reality a vytváří u společenství tuto pozoruhodnou důvěru v anonymitu, která je charakteristickým znakem moderních národů./
Než se začneme zabývat konkrétními zdroji nacionalismu, bude možná užitečné, když si stručně zopakujeme hlavní teze, které jsme zde dosud předložili. V zásadě tvrdím, že samotná možnost vytvoření představy národa vznikla až poté, co tři základní - a velmi starobylé - kulturní koncepce ztratily svou axiomatickou moc nad lidskou myslí (a že tato představa vznikla pouze tam, kde k tomu došlo). První z nich byla založena na myšlence, že konkrétní jazyk j ve formě písma nabízí privilegovaný přístup k ontologické pravdě právě proto, že je její neoddělitelnou součástí. Tato myšlenka vyvo- '-, lala vznik mezikontinentálních uskupení, ať již jde o křesťanstvo, islámskou ummu či jiná společenství. Druhá koncepce souvisela s přesvědčením, žc společnost má ve svém přirozeném uspořádání určitý střed, kolem něhož (a pod nimi) existuje - tedy žc má panovníka, který se odlišuje od jiných lidí, neboť vládne s kosmologickým (božským) posvěcením. Projevy lidské loajality byly tudíž nutně hierarchické a dostředivé, protože vládce, stejné jako posvátné písmo, byl určitým uzlovým bodem bytí a neodmyslitelně k tomuto bytí patřil. Třetí pojetí bylo pojetím časovosti, v níž nebylo možné rozlišit kosmologii a historii, což znamenalo, že původ světa a človeka byl naprosto totožný. Spojení těchto představ pevně zakotvilo lidské životy v samotné podstatě věcí, dávalo jistý význam osudovosti lidské existence (především smrti, ztrátám, porážkám a nevolnictví) a z této osudovosti nabízelo různý způsob vykoupení.
Pomalým, nerovnoměrným rozkladem těchto jistot - nejdříve v západní Evropě a poté i jinde - za přispění vlivu ekonomických změn, „objevů" (společenských i vědeckých) a rozvoje stále rychlejších prostředků komunikace došlo k rozštěpení kosmologie a historie. Není tudíž žádným překvapením, že se tak říkajíc usilovně pátralo po něčem, co by znovu smysluplně propojilo společenství, moc a čas. Toto hledání zřejmě nejvíce uspíšil - a byl v něm zřejmě ncjplodnější - |ka-pitalismus technologie tisku, který umožnil, aby o sobě zcela novým způsobem přemýšlelo stále větší množství lidí a aby se tito lidé novým způsobem začali vztahovat k jiným lidským bytostem.
3
KAPTTOLÄ TRETÍ
Zdroje národního vědomí
Rozvoj výroby tištěného slova se sice stává klíčem k vytváření zcela nových představ simultánnosti, nicméně stále jsme ještě v bodě, kdy pouze může vzniknout „horizontálne sekulární" společenství, které se posunuje „napříč časem". Proč však právč národ získal v rámci tohoto typu společenství takovou popularitu? Faktory, které k tomu vedly, jsou zjevně velmi složité a různorodé. Můžeme ale najít silné důkazy, že podstatnou roli v tomto procesu sehrála převaha kapitalismu.
Jak jsme již poznamenali, do roku 1500 bylo vytištěno nejméně 20 milionů knih,1 což předznamenalo počátek Benjaminova „věku technické reprodukovatelnosti". Pokud vědění rukopisů bylo vzácnou a tajemnou tradicí, vedení technologie tisku žilo z reprodukovatelnosti a šíření.3 Pokud, jak sc domnívají Febvrc a Martin, bylo do roku 1600 vytištěno až na 200 milionů svazků, potom se nemůžeme divit názoru Francíse Bacona, že knihtisk změnil „vzezření a stav světa".:i
1 V té části Evropy, kde znali knihtisk, žilo tehdy kolem 100 milionů obyvatel. Febvre a Martin, The Coming of the Book, s. 248 249.
■ Charakteristické jsou Cesly Marka Pcla, které do svého prvního vytištění v roce 1559 zůstávaly ve značné míře neznámé Polo, Travels, s xifi.
s Citováno in: Eisensteinová, „Some Conjectures", s. 56-
54
PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
Vydávání knih bylo jednou z ranějších Forem kapitalistického podnikání, v níž působila veškerá neklidná touha kapitalismu po nových trzích. První tiskárny zakládaly pobočky po celé Evropě a „tímto způsobem byla vytvořena v pravdě ,mezinárodní' nakladatelství, která zcela ignorovala hranice států".4 A protože se období let 1500-1550 vyznačovalo neobyčejnou prosperitou, nakladatelské podnikání mělo na tomto obecném rozmachu svůj podíl. „Více než kdykoli jindy" šlo o „velké průmyslové odvětví, které ovládali bohatí kapitalisté".'Je přirozené, že „knihkupci se v první řadě zajímali o zisk a o to, aby své výrobky prodali. Proto především vyhledávali taková díla, klerá zajímala co největší okruh jejich současníků.""
Z počátku se odbytištěm stala gramotná Evropa - široká, třebaže velmi „tenká'1 vrstva čtenářů latiny. Nasycení tohoto trhu trvalo přibližně 150 let. Latinu neurčovala pouze její posvátnost, ale také to, že šlo o jazyk bilingvních mluvčích. Relativně malé množství z nich hovořilo latinsky od narození a jistě si dovedeme představit, že ještě menšímu množství lidí se v tomto jazyce zdály sny. V 16. století byl podíl bilingvních mluvčích na celkovém počtu obyvatelstva poměrně malý. Je velmi pravděpodobné, že nebyl větší, než je jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva v dnešní době a než bude v následujících stoletích - a to í navzdory proletárskemu internacionalismu. Stejně jako nyní. tak i tehdy podstatná část lidstva hovořila jen svým mateřským jazykem. Z hlediska logiky kapitalismu je tedy zřejmé, že jakmile se nasytil trh elitních čtenářů v latině, začalo se nabízet potenciálně obrovské odbytiště, které představovaly tyto jednojazyčné masy. Protireformace samozřejmě podpořila dočasné oživení výroby knih v latině, nicméně už v polovině 17. století tento trend začínal upadat a knihovny zanícených katolíků již byly poměrně přeplněné. Celoevropský nedostatek peněz mezitím přinutil
Febvre a Martin, The Corning ot the Book, s 122. (Původní text však jednod uše hovoří o „par-dessus les frontiéres. ĽAppantion, s 394)
Ibid., s 187. Text originálu hovoří o „puissants" (mocných), a nikoli o „bohatých" kapitalistech. ĽAppantion, s. 281.
„Zavedeni tisku bylo tudíž v tomto ohledu určitým stadiem na cestě k naši současné společnosti masové spotřeby a standardizace." Ibid., s. 259-260. (V textu originálu se piše „une civi lisation de masse et de standardisation", což by mohlo být lépe převedeno jako „standardizovaná, masová civilizace". ĽAppantion, s. 394.)
zdroje národního vědomi
55
tiskaře, aby stále více uvažovali o tom, že budou prodávat levné edice knih psaných v místních jazycích.7
Revoluční síla kapitalismu, směřující k místním jazykům, získala další podnět v podobě tří faktorů, z nichž dva přímo přispěly ke vzniku národního vědomí. Prvním a y konečném důsledku nejménč důležitým faktorem byla změna samotného charakteru latiny. Díky úsilí humanistů, kteří oživovali rozsáhlou oblast literatury předkřes-ťanské antiky a šířili tuto literaturu prostřednictvím trhu tištěného slova, začala transevropská inteligence novým způsobem oceňovat propracované stylistické výkony klasických spisovatelů. Latina,
0 níž ve svém psaném projevu usilovali, byla stále více latinou cice-ronskou a z tohoto důvodu se také stále více vzdalovala církevnímu
1 všednímu životu. Tím nabyla na ezoteričnosti, která se zcela lišila od ezoterického charakteru církevní latiny v době středověku. Ta-jemnost starší latiny totiž nespočívala v tom, čím se zabývala a jakým stylem o tom pojednávala, nýbrž šlo o to, že se vůbec vyskytovala v psané podobě - tedy že měla status textu. Nyní však začala být tajemná kvůli tomu, co se v ní píše - kvůli jazyku jako takovému.
Druhým faktorem byl vliv reformace, která do značné míry zároveň vděčila za svůj úspěch kapitalismu technologie tisku. Před věkem knihtisku vyhrával Řím v západní Evropě snadno každou válku proti kacířství, protože vždycky měl lepší vnitřní systém komunikace než jeho vyzyvatelé. Když však v roce 1517 přibil Martin Lulher své teze na dveře kostela ve Wittenbergu, byly okamžitě vytištěny v německém překladu a „během dvou týdnů [je bylo možné] vidět po celé zemi".8 V průběhu dvou desetiletí, od roku 1520-1540, vyšlo v němčině třikrát tolik knih než v letech 1500-1520, což byla změna, v níž Luther jednoznačně sehrál nejdůležitější roli. Jeho díla tvořila nejméně třetinu všech knih v německém jazyce, které se prodaly v období let 1518-1525. V letech 1522-1546 se celkově objevilo 430 vydání jeho překladů Bible (ať už šlo o celý překlad, nebo jen o jeho část). „Poprvé můžeme hovořit o masové čtenářské obci a o jistém druhu populární literatury, kterou má na dosah každý."3
' Ibid.. s. 195 » Ibid., s. 289-290 " Ibid., s. 291-295,
56
PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
zdroje národního vědomi
57
Luther se tak vlastně stal prvním autorem bestsellerů, o němž se to vědělo. Jinými slovy, stal sc prvním spisovatelem, který mohl „prodávat" své nffvíkmhy na základě svého jména.'9
Luther byl tedy v čele a jiní ho rychle následovali, čímž byla zahájena nábožensko-propagandistická válka kolosálních rozměrů, která v následujícím století zuřila po celé Evropě. V této titánské „bitvě o mysl lidí" byl protestantismus vždycky v zásadě v ofenzivě. Věděl totiž, jak využít rozšiřující se trh s tištěným slovem v místních jazycích, jenž byl výtvorem kapitalismu, zatímco protireformace pouze bránila „latinskou citadelu". Symbolem této skutečnosti jc vatikánský Index Uhraním Prohibiltirum, tedy nový seznam, který si vynutila právě podvratná činnost knihtisku a k němuž neexistuje žádný protestantský protějšek. Nejlépe tuto psychózu z pocitu obležení naznačuje panikářský zákaz tištění jakýchkoli knih, který- pod trestem smrti oběšením vydal ve svém království František I, Důvodem tohoto zákazu - a zároveň jeho neúčinnosti - byla východní hranice jeho říše, jíž obklopovaly protestantské státy a města produkující obrovskou záplavu tištěných textů, které bylo možné do země propašovat. Jen v samotné Kalvínově Ženevě bylo v letech 1533-1540 vydáno pouhých 42 edic, ale toto číslo sc v letech 1550-1564 zvýšilo na 527 - a v roce 1564 již na plno pracovalo nejméně 40 samostatných dílen vybavených tiskařskými lisy."
Koalice protestantismu a kapitalismu technologie tisku, která využívala levných populárních edic, rychle vytvořila novou rozsáhlou čtenářskou obec, k níž v neposlední řadě patřili obchodníci a ženy, pro které bylo příznačné, že neovládají latinu vůbec nebo ji ovládají' jen velmi málo. Tuto čtenářskou obec zároveň mobilizovala pro určité politicko-náboženské cíle. Z toho nutně plyne, že otřesena až k samotným základům nebyla pouze církev. Totéž zemětřesení vyvolaly i první evropské nedynastické a nemestské státy - Spojené provincie nizozemské a Commonwealth anglických puritánů. (Panika Františka I. se týkala stejně tak politiky jako náboženství.)
Odtud byl poiiro krůček k situaci, která nastala v 17. století ve Francii, kde Corneílle Moliěre a La Homaina mohl, prodávat rukopisy svýcrt tragédii a komedii přímo nakladateli, který je kli-1 ES* ftWi íflves!lci vzhledem k pověsti, již se jejich autoři na trhu těšili. Ibid.. s. 161.
Třetím faktorem bylo pomalé, geograficky nerovnoměrné šířeni místních jazyků, které jistí dobře postavení, rádoby absolutističtí monarchové začali využívat jako nástroje správní centralizace. Jc vhodné si připomenout, že univerzalita latiny ve středověké západní Evropě nikdy nekorespondovala s žádným univerzálním politickým systémem. Velmi poučný je rozdíl oproti císařské Ctné, kde sc ve značné míře překrývala působnost mandarínské byrokracie a „malovaných" čínských znaků. Politická rozdrobenost zapadni Evropy po zániku Západořímské říše měla ve skutečnosti za následek to, že žádný panovník si nemohl latinu monopolizovat a prohlásit ji pouze za svůj vlastní státní jazyk. K náboženské autoritě latiny tudíž nikdy neexistoval žádný skutečný politický protějšek.
Vznik administrativních místních jazyků předcházel jak vzniku tištěného slova, tak náboženským otřesům 16. století, a musíme ho tedy považovat (alespoň zpočátku) za nezávislý faktor postupného narušování představy náboženského společenství. Současné nic nenaznačuje, že tam, kde k tomuto rozšíření funkce místního jazyka došlo, působily jakékoli hluboce zakořeněné ideologické, nebo dokonce protonacionalistické podněty. Případ „Anglie" na severozápadním okraji latinské Evropy je v tomto ohledu obzvlášiě názorný. Před normanským záborem byla soudním, literárním a administrativním jazykem anglosašlina. Během dalších sto padesáti let se prakticky všechny královské dokumenty sepisovaly v latině. Státní latinu nahradila v letech 1200-1350 normanská francouzština. Postupným prolínáním tohoto jazyka cizí vládnoucí vrstvy s anglosaštinou porobeného obyvatelstva mezitím vznikla raná angličtina. Toto splynutí umožnilo novému jazyku, aby po roce 1362 dostal šanci jako jazyk soudů - a také v parlamentu při zahajovacím ceremoniálu. V roce 1382 následovala Wiklefova rukopisná bible psaná místním jazykem.'-Je nezbytné mít na paměti, že v tomto sledu událostí šlo o posloupnost „státních", a nikoli „národních" jazyků a že stát, o kterém je řeč, nepokrýval v různých dobách pouze dnešní Anglii a Wales, ale také části Irska, Skotska a Francie. Je zjevné, že latinu, nonnanskou francouzštinu nebo ranou angličninu valná většina porobeného obyvatelstva žijícího na těchto územích neovládala vůbcc.nebo jen velmi
11 Seton-Watson, Nation and States, s. 28-29, Bloch, Feudal Society, I, s. 75.
5S
PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
málo.'3 Moc Londýna byla z „Francie" smetena až Lémčř sto let poté, co k tomuto politickému povýšení rané angličtiny došlo.
K podobnému vývoji došlo i na Seině, i když v poněkud pomalejším tempu. Jak Rloch ironicky poznamenává, „francouzština, tedy jazyk, kterému od doby, kdy byl pokládán za pouhou vulgární Formu latiny, trvalo celá staletí, než pozvedl sám sebe k literární důstojnosti",'4 se stala oficiálním jazykem soudních dvorů až v roce 1539, kdy František I. vydal svůj edikt z VHlcrs-Cotteréts.'5 V dalších dynastických říších latina přežila ještě mnohem déle - za vlády Habsburků prakticky až do ig. století. V jiných zase převládly „cizí" místní jazyky: jazykem dvora Romanovců byla v 18. století francouzština a nemčina.'8
Ve všech případech se tato „volba" jazyka projevuje jako postupný, neuvědomělý, pragmatický a občas dokonce náhodný proces. V tomto ohledu se naprosto lišila od uvědomělé jazykové politiky monarchů 19. století, kteří čelili vzniku nepřátelského lidového jazykového nacionalismu (viz kapitola 6). Jedním ze zcela zřetelně odlišných znaků je to, že staré administrativní jazyky byly prostě a pouze■administrativnímijazyky - šlo tedy o jazyky, které používalo úřednictvo pro úřednické účely z čisté praktických důvodů, jež se týkaly pouze jich samotných. Nikoho ani nenapadlo tento jazyk systematicky vnucovat poddaným, kteří žili na různých územích, jimž panovník vládl.'7 Nicméně povýšení místních jazyků do role „jazyků moci" a skutečnost, že v této roh začaly v jistém smyslu konkurovat latině (francouzština v Paříži, [raná] angličtina v Londýně) přispěly k rozkladu představy křesťanského společenství.
V zásadě je však pravděpodobné, že ezoterizace latiny, reformace a nahodilý vývoj administrativních místních jazyků má v našem kontextu určitý význam hlavně v negativním smyslu - všechny tyto vlivy pomohly sesadit z trůnu latinu. Je docela možné uvažovat o vzniku představ nových, národních společenství i bez všech těch-
13 Neměli bychom předpokládat že k tomuto administrativnímu sjednoceni prostřednictvím místního jazyka došlo okamžité a že bylo dosaženo v plne míre. Je nepravděpodobně, že při správě území Guyenne, jemuž vládl Londýn, se jako hlavni jazyk vůbec někdy používala raná angličtina.
11 Bloch, Feudál Society, I, s. 98.
16 Seton-Watson, Nations and States, s, 48.
16 lbid.,s.83.
" To nám vhodným způsobem potvrzuj František I Jak jsme již viděli, v roce 1535 zakázal veškerý tisk knih a o čtyři roky pozdéii nařídil, aby se z francouzštiny stal jazyk |eho soudu!
zdroje národního vědomi
59
to faktorů nebo alespoň bez některých z nich. V pozitivním smyslu tento vznik umožnila sice napůl náhodná, ale zato velmi výbušná interakce mezi výrobním systémem a výrobními vztahy (kapitalismus), technologií komunikace (tištěné .slovo) a osudovou různorodostí lidských jazyků.1"
Tento prvek osudovosti je zcela zásadní. At již byl totiž kapitalismus schopen jakýchkoli nadlidských výkonů, ve smrti a vjazycích nacházel dva vytrvalé protivníky.1'1 Konkrétní jazyky mohou vymřít a lze je i vyhladit, ale možnost všeobecného jazykového sjednocení lidstva nikdy neexistovala - a neexistuje. Tato vzájemná nesrozumitelnost však nebyla historicky téměř důležitá, dokud kapitalismus a technologie tisku nevytvořily jednojazyčnou masovou čtenářskou veřejnost.
Osudovost je nutné mít na paměti v tom smyslu, že jde o obecnou podmínku spočívající v nenapravitelné jazykové různosti. Bylo by však chybou klást rovnítko mezi touto osudovostí a běžným prvkem nacionalistických ideologií, který zdůrazňuje prapůvodní osudovou dannost konkrétních jazyků a jejich spojení 3 konkrétní Ú7,cmní jednotkou. Zcela zásadní roli zde hraje souhrn osudovosti, technologie a kapitalismu. Různost mluvených jazyků - těch jazyků, které pro jejich mluvčí byly (a jsou) osnovou a látkou jejich životů - byla v Evropě před vynálezem knihtisku - a samozřejmě také všude jinde ve světě -přímo obrovská. Ryla tak obrovská, že kdyby se kapitalismus technologie tisku pouze býval snažil využít každý potenciální trh mluveného místního jazyka, zůstal by kapitalismem nepatrných rozměrů. Tyto rozmanité idiolekty měly však tu schopnost, že z nich šlo v přesné určených mezích smontovat „tištěné jazyky", jichž bylo co do počtu daleko méně. Právě nahodilost jakéhokoli systému znaků, který vyjadřuje zvuky, tento montážní proces značně ulehčila.20 (Čím jsou zároveň znaky ideografičtější, tím jc potenciální montáž-
,a Mešlo u první „náhodu" tohoto typu. Fobvre a Martin upozorňuji na to, že zatímco existence buržoazie byla v Evropě zcela patrná již koncem 13, století, papír se začal obecně používat až na konci 14, století. Teprve hladký rovný povrch papíru umožnil masovou reprodukci textu a obrazil - a k tomu došlo až za dalších 75 let. Papír však nebyl evropským vynálezem. Doplul sem přes islámský svět z jiných dějin - z dějin Cíny. The Corning oftbe Book, s. 22,30 a 45.
" V nakladatelském světě jaště neexistují obrovské nadnárodní spoječnosti.
Užitečný rozbor tohoto problomu na|deme m: S. H. Sleinbery, Five Hundred Years of Printing, kaphola 5. To, že se znak ougit vyslovuje ve slovech althmitih, br.ngh, louyh, rouqh. n 1 |l a hiccough různě, ukazuje jednak různost idiolektů. z nichž se vyvinul dnes |iž standardní anglický pravopis, a |ednak ideografický charakter konečného produktu.
T
so PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ zdroje národního vedomí 61
ní zóna rozlehlejší.- Můžeme zde objevit sestupnou hierarchii - od algebry přes čínštinu a angličtinu k pravidelným slabikám francouzštiny a indonéštiny.) Pro tuto montáž místních jazyků byl nej-vhodnějším prostředkem kapitalismus, jenž v mezích vynucených gramatikou a syntaxí, vytvořil technicky repradukovatelnč tištěné jazyky, které bylo možné šířit prostřednictvím trhu.2'
Tištěné jazyky se staly základem národního vědomí ze třech odlišných důvodů. Především vytvořily jednotná pole směny a komunikace na nižší úrovni, než byla latina, ale zároveň stály výše než mluvené místní jazyky. Mluvčí obrovského množství rozličných francouzštin, angličtin nebo španělštin, kterým mohlo připadat obtížné, ba přímo nemožné se ve vzájemném rozhovoru domluvit, byli náhle schopni se dorozumět prostřednictvím tištěného slova a papíru. Přitom si postupně začali uvědomovat přítomnost stovky tisíc či dokonce milionů lidí ve svém konkrétním jazykovém poli a současné také to, že do tohoto pole palii poutc tyto statisíce či miliony lidských bytostí. Tito spolučtenáři, s nimiž byli spojeni prostřednictvím technologie tisku, tvořili svou sekulární viditelnou neviditelností zárodek představy národního společenství.
Za druhé: kapitalismus technologie tisku poskytl jazyku určitou novou stabilitu, s jejíž pomocí časem vznikl pro subjektivní ideu národa naprosto zásadní obraz starobylosti. Jak nám připomínají Febvre a Martin, tištěná kniha si udržovala stálou formu, jíž bylo možné jak v časovém tak prostorovém smyslu donekonečna reprodukovat. Už nepodléhala „nevědomé modernizačním" zvykům klášterních písařů, které měly zcela individuální povahu. Důsledek byl ten, že zatímco se francouzština 12. století výrazně lišila od francouzštiny, jí/, psal Víllon v 15. století, v tři. století sc tempo změn výrazně zpomalilo. „V 17. století již evropské jazyky obecně existovaly ve své moderní podobě."--Jinými slovy, po celá tři staletí na těchto
;i To, že.....nejvhoiiné|šim prostředkem byl kapitalismus" tvrdím po íralé úvaze. Jak Stembarg,
lak Eisensteřnová se blíži teomorfizaci .tisku" jgkoňo tisku v podobě ducha moderní bistorio. Febvre a Martin nikdy nezapomínají, že v pozadí tištěného slova stoji tiskárny a nakladatelské firmy. Stojí za to si v tomto kontextu připomenout, že ačkoli byla technologie tisku poprvé vynalezena v Cina - zřejmé 500 let př=ed Hit, než ss Objevila v Evropě -neměla žádný výrazný, natož revoluční vliv právě proto, že tam neexistoval kapitalismus,
•; The Coming ofthe Book s. 319, Srov. ĽApparition, s 477: „Au XVIIa siécle, les langues nationales apparaissent un peu partout cristalliséas."
ustálených tištěných jazycích tak říkajíc zasychala vrstva laku. Slova našich předků ze 17. století jsou pro nás mnohem srozumitelnější, než pro Villona slova jeho předchůdců ze století dvanáctého.
Za třetí: kapitalismus technologie tisku vytvořil jazyky moci, které sc zcela lišily od starších místních administrativních jazyků. Každému tištěnému jazyku byly některé dialekty nutně „bližší" a ovládly jeho konečnou formu. Jejich znevýhodnění sourozenci, které .stále ještě bylo možné přizpůsobit vznikajícímu tištěnému jazyku, ztratily svou prestiž především proto, že neúspěšné (nebo jen relativné úspěšně) trvaly na své tištěné podobě. Zc „severozápadní němčiny" se stala Platt Deutsch, tedy převážně mluvená a tudíž nespisovná němčina, neboť na rozdíl od mluvené češtiny ji bylo možné přizpůsobit němčině listene. Vysoká němčina, kultivovaná angličtina (King's English) a později například (standardní) centrální thajština představovaly jazyky, jimž se dostalo povýšení a nového prominentního politicko-kul-turního postavení. (Z tohoto důvodu se jisté „sub"- nacionálni skupiny v Evropě na konci 20. století snaží změnit své druhořadé postavení tak, že se prosazují v oblasti tištěného slova - a v rozhlase.)
Nezbývá než zdůraznit, že pokud jde o ustálení tištěných jazyků a rozrůznění jejich vzájemného postavení, šlo zpočátku většinou o neuvědomělé procesy, které vyplývaly z výbušné interakce kapitalismu, technologie a různosti lidských jazyků. Jak tomu ale v dějinách nacionalismu v mnoha ohledech bývá, jakmile už jednou tyto tištěné jazyky „existovaly", mohly se stát formálním vzorem, který bylo možné napodoboval - a tam, kde 10 bylo učelné, také vědomé v machiavclistickém duchu využíva t. Thajská vláda v dnešní době aktivně brání snahám zahraničních misionářů, kteří chtějí thajským menšinám v horských kmenech poskytnout vlastní transkrípční systémy a rozvinout tak publikační činnost v jejich jazycích. Tatáž vláda je do značné míry lhostejná k tomu, jakými jazyky tyto menšiny mluví. Obzvlášť dobrým příkladem je osud národů mluvících tur-koiatarskými jazyky v zónách začleněných do dnešního Turecka, Íránu, Iráku a SSSR. Rodina mluvených jazyků, které byly v rámci arabské ortografie kdysi vzájemně „smontovatelné", a tudíž i vzájemně srozumitelné, přišla o svou jednotu v důsledku vědomých manipulací. Aby Atatůrk posílil národní vědomí Turecka mluvícího turečtinou na úkor jakéhokoli širšího ztotožnění se světem islámu,
62
PftfcDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
nařídil povinné psaní latinkou.'* Sovětské úřady učinily totéž- v taže-m proti i*lamu a pcrštiné nejprve zavedly povinne psaní latinkou a pote ve třicátých leteeh Stalin nařídil povinnou rusiílkační cd
Závěry, které zatím můžeme vyvodit z této argumentace, lze shrnout takto: sblížení kapitalismu a technologie tisku v otázce osudové rozmanitosti lidských jazyků vytváří možnost představy nové formy společenství; která svou základní morfologií připravuje půdu pro vznik moderního národa. Potencionální rozsah těchto společenství byl z jejich vlastní podstaty omezený a souvisel jen zcela náhodně s existujícími politickými hranicemi (jež byly obecně nejzaz-.šími hranicemi rozpínavosti dynastií).
Je zjevné, že téměř všechny celky, které pojímají samy sebe jako moderní národy - i ty, které se považují za národní státy - mají v dnešní době „národní tištěné jazyky". Nicméně celá řada národu tyto jazyky sdílí a jiné se zase vyznačují tím, že při konverzaci či na papíře národní jazyk „používá" jen velmi malá část obyvatelstva. Národní státy „španělské" Ameriky či „anglosaské jazykové rodiny" jsou jasně viditelnými příklady prvního zmiňovaného stavu. Do druhé skupiny zase patří celá řada bývalých (především afrických) koloniálních států. Jinými slovy, konkrétní útvary národních států se v žádném případě neshoduji s pevně daným územním rozsahem konkrétních tištěných jazyků. Abychom vysvětlili tuto „spojitou nespojitost" tištěných jazyků, národního vědomí a národních států, bude nutné se soustředit na rozsáhlý shluk nových politických entit, které v letech 1776 až 1838 zcela náhle vznikly na západní polokouli. Všechny definovaly samy sebe jako národy a kromě Brazílie, jež tvořila zajímavou výjimku, rovněž jako (nedynastické) republiky. Šlo totiž o první státy ve světových dějinách, které se na světovém jevišti v této formě objevily, a tudíž poskytly první skutečné příklady, jak by takové státy mčly „vypadat". Jejich množství a skutečnost, že vznikly téměř současně, nám zároveň poskytuje plodnou půdu pro komparativní zkoumání.
Set0"-Watson, Nations and States, s. 317.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Kreolští průkopníci
Nové americké státy konce 18. a počátku 19. století jsou neobyčejně zajímavé, neboť se zdá, že jejich vznik nemůžeme vysvětlit pomocí dvou faktorů, jež se odvozují z evropského nacionalismu poloviny 19. století a které zřejmě právě z tohoto důvodu ovládají většinu pro-vincionálního evropského myšlení o vzniku nacionalismu.
Za prvé. ať již uvažujeme o Brazílii, USA či bývalých koloniích Španělska, jazyk rozhodně nebyl tím prvkem, který by je odlišoval od jejich imperiálních metropolí. Ve všech případech - včetně USA -šlo o kreolské státy, které vytvořili a vedli lidé sdílející společný jazyk i původ s těmi. proti nimž bojovali.'Je nutné zdůraznit, že jazyk nebyl při těchto prvních zápasech o národní svobodu nikdy žádným
důležitým tématem.
Za druhé existují vážné důvody k pochybnostem, že na většinu západní polokoule můžeme aplikovat Nairnovu jinak velmi přesvědčivou tezi:
Příchod nacionalismu v typicky moderním smyslu tohoto slova souvisel s politickým kresleni nižších společenských tříd... I když se národní hnuti ob-
' Kreol [Criollo) - osoba čistě evropského původu (alespoň teoreticky), která se však narodila v Severní či Jižní Americe (a při pozdějším rozšíření významu tohoto slova také kdekoli jinde mimo Evropu).