Autoritativní obrazy Ruska jako vzorek českého prostoru a času Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Vyšehrad, Praha 2015. ISBN 978-80-7429-534-8. S institucionální podporou pro dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace vychází mediálně a v médiích samotným autorem (na akademické prostředí zcela výjimečně) silně propagovaná a během několika dní také vyprodaná publikace Martina C. Putny. Jelikož je osobnost autora dostatečně známa, je psaní normální, tedy běžné recenze – s výjimkou jednoznačně kladné - nebezpečné, neboť tím se její autor nutně dostává do souvislostí, které se týkají autorovy osoby, od náž už nekze odhlédnout. Autor knihy již tyto hranice narýsoval: kdo je se mnou a kdo proti mně, aniž by to takto výslovně formuloval. Skutečně kritický přístup, po němž volá v případě svého výzkumného objektu, se sice může vyskytnout, ale bude nutně zařazen do této polaritní struktury. Přesto nebo právě proto se o to pokusíme. Auzor se již dostatečně zviditelnil řadou mediálně vždy výrazně porezentovaných postojů, které však nejsou předmětem této recenze; pro nás jsou v této recenzi relevantní jeho knihy, z nichž nejpodstatnější se týkají výzkumu katolické literatury, spřízněných témat křesťanské kultury a Ruska a ruské kultury. Rozpětí jeho tvorby je značně široké a v tomto smyslu jistě hodno pozornosti a respektu a jistě antropologické v tom smyslu, jak to koncipují někteří dnešní kulturní antropologové: od lidské kostry po schůzi politické strany. Jeho rusistické práce jsou vždy na velmi vysoké odborné úrovni, jsou nápadité, v názorech razantní, stylově invenční. To platí ve stejné míře o této publikaci; jak však ukazuje, může tato razance či, chcete-li mírněji, asertivita, celkový výklad zkomplikovat. Autorovi nikdy nechybělo a nechybí sebevědomí a mediální pozornost k jeho knihám podporovaným z nejrůznějších státních grantů, jejich i obchodní úspěch a takřka jednoznačně nadšené přijetí – snad až na řídkou výjimku – se tu projevuje již v tom, kam sama sebe zařazuje do série českých pohledů na Rusko, kde si zvolil linii Havlíček – Masaryk. Již zde začíná to, co bychom mohli nazvat posunutým pohledem nebo jednostranným čtením. V české tradici převládá z dané linie vytržené ze souvislostí kritický postoj Havlíčka k ruským poměrům a je to pravda. Ale čtení Havlíčka nesmí být jednostranné a vytržené z času a prostoru: současně totiž uviděl, stejně jako autor havlíčkovské monografie Masaryk v Rusku jakýsi model a na jeho pozadí vytvářel i české věci a není to jen Nestorův letopis v Křtu svatého Vladimíra. Bylo by příliš laciné vidět Havlíčklův význam v české rusistice jen v jeho kritickém postoji, jenž byl ještě kontextově vymezen. Především: Havlíčkův pohled není ideologicky apriorní, ale eklektický v tom nejlepším slova smyslu, stejně jako Masarykův. Jinak řečeno: v Rusku uviděl mnohem vypoukleji problémy své široké vlasti – Rakouska - i českou otázku, uviděl je na tomto pozadí mnohem zřetelněji v jejich kladech i záporech a neváhal použít ruský nebo východoslovanský materiál k jejich traktování. Rusko Havlíčka především ohromilo různými úkazy, včetně toho, že se zde čeština přednáší na univerzutě a že mohl být přítomen zkoušce z češtiny: zde měla čeština a tím i Češi alespoň v akademickém prostředí – své pevné místo. Zde se setkáváme s opakováním staré chyby, která absolutizuje Havlíčkův tzv. kritický pohled na Rusko. Jestliže vyjdeme z Putnova hodnocení Ruska jako něčeho, co nemá jen jednu podobu, je zřejmé, že Havlíčkův kritický pohled (ale kritický neznamená jen negativní) na Rusko bychom lépe pochopili podle toho, kde se v Rusku pohyboval. Je známo, že Rusko v jeho ideové heterogenitě poznat za relativně krátkou dobu nejen nemohl, ale ani se o to nijak zvlášť nesnažil: poznal jen slavjanofilský, názorově nikoli zcela jednolitý, spíše značně heterogenní moskevský kruh a Gogol – alespoň soudě podle Vybraných míst z korespondence s přáteli – mu byl názorově blízko. Jinak řečeno: linie Havlíček – Masaryk – Putna je spíše čerchovaná a každý z autorů této „velké trojky“, vykládá Rusko poněkud jinak a na základě jiných znalostí. Proslulá Uvarovova trojjediná formule jako znak ruského imperialismu je v Putnově výkladu podlomena tím, že Rusko prý nebylo jen jedno a že nemělo jednu identitu. Ale ani to bych nebral jako nějakou nevýhodu: kdo má identitu stále stejnou? Snad USA nebo Velká Británie či dokonce Česká republika nebo Polsko? Naopak se někdy soudí, že ona vícezdrojovost je spíše silou než slabostí a že tato jen zdánlivá dezintegrita není nic jen negativního. Myšlenku analogického vývoje moderní ruské pravoslavné církve a evropské katolické kultury (s. 20, ta formulace je dost zvláštní) pokládá autor za původní přínos své knihy, když předtím ji řadí do opravdu širokých souvislostí kulturní historiografie, postkoloniální historie, areálové historie (o areálových studiích bych měl něco vědět), „zkřížené historie“ (histoire croisée). Dalo by se tedy říci, že jde o dílo takřka epochální: i když tu originálního není zdaleka tak mnoho, jak by se se někomu mohlo zdát (je to spíše tím, že Rusko bylo, je a z různých důvodů bude u nás do značné míry „terra incognita“, nebo – přesněji řečeno – zemí, kterou známe jen povrchně a hlavně ideologicky, a to pokaždé jinak), ale je to inteligentní průvodce po ruské zemi, jenž nyní může sloužit a zdá se, že již slouží jako učebnice Ruska. Pokračuje se tak v tradici vyhraněných pohledů na tuto zemi, ale k tomu se ještě – pokud mi to bude dovoleno – vrátím někdy v budoucnu na širší ploše. Koncepce „obrazů“ v Havlíčkově duchu navazující na řadu jiných „obrazů“ a také na autorovu vlastní knihu Obrazy z dějin americké religiozity[1] je jistě užitečná tím, že autora nesvazuje k vytváření posloupného a vnitřně skloubeného, kauzálně provázaného výkladu, ale k vyprávění příběhu nebo příběhů, jak je to dnes módou a zvykem od časů americké metahistorie a narativní historie Haydena Whitea (nar. 1928), jak jsme o ní kdysi na počátku 70. let minulého století – ještě bez souvislostí postmoderních - recenzně informovali[2], nebo dokonce snad u nás od časů Palackého a v Rusku od „posledního letopisce“ N. M. Karamzina či dokonce středověkých kronikářů. Opomenutím onoho „zastaralého“, pozitivistického, kauzálního a přísně verifikovaného výkladu však dějiny jakékoli, tedy i kulturní, náboženské nebo literární ztrácejí něco ze své přesvědčivosti, neboť každý si vypráví svůj příběh a verifikace je jeho součástí, tedy nemusí podléhat přísné zkoušce fakty. V prvním „obraze“ zvaném Rusko před Ruskem: starověké kultury při Černém moři autor ukazuje, že před JKjevskou TRusí tu nas tomto pozemí byly jiné civikzuace a ktuzry a v tom má neopiybgně – a každá přoéručka mu to piotvdfdí – oravdu. Jen si nejsme just, souvislsotzí stu dne sležíá – až do enxee Krymuz – peždveríšm Uktrajina a v tedlkme k tomu, žýer jiuvanits Kyjevské Ruzsisi na Kokskbu je podle, něhteýcz faklešná.Sak,iteřjě že Rusikvé na tuto kminoopztsg ideolgicky navazovlai a opoíárali se o ni (Taurida), že yvcuzuzeli z antiocké mytrolgie, ýže si byloi věodmi váícevrstavnatustui tohoto terriuora. Spkopbvta SAksjoopvl román Ostrzhv Jrym s dnešní dobou není až zak překvaouící – již v zjdekmem k jeho oestté munoosti. Druhá kapitola o tzv, vukibgská Rusi mě trichu vcyděsila: cesta vedoicuí od 9. století k OIblokoovi je oteve je n poěnkdu příkrá a výkakldováí razance, kde se vedle sebe ocutají Ican Ginčaotrv, Nikita Kichaklkoiv, al také Stalin a Akfred Rosenberg, německé pklunby na onbvonení Krtymu jao země Gótů, osud MNěmcl v Stalijvlkě SSSR, mě přinejmenším udivila: ukíázalo se, že je to mezdoa auzroovy rpoácě: doveřs e to čte, je to efektní, zejmníéna pro méíoněn znalé, přesvědčové svými kráktými spojeními, ale boihuželk ahisztorické. Krátká spijení s ebihužel ukázala jako jedna uz dominantních auriovcýh mezod. Sklěnčjís stžýnkoiu Oitniovy knihy jsoiu výkalkdy o slovanskéo TRusi a pohahstsví (obraz III): zde gtranspoucioe k Statcisbnsklo,u zcel vyhoivují,m je to insoiuracenavíc oipoírajcíís e o o skaldatelovy oaměti; absencev zu+verfhc o avsneci m,zžskéhomrpockicocu, „ženicha“ oproti „věčbnému ženství“je sice líáakvá oeždftava v ruskéom mylšneí módní, ael asi jen představa. Osttaně je známo, že Ruskvé si svkj ruský světr jako smaikstanýž kontinent taj torhcu vytvořili sami a dvali na to, aby to na Zaiodě půsopbilo, což s ejim, jak tak Putnovu kniuhu čtu, dom zannčé mkáry podařilo. Třeba ty jejcih myěšlenkvé kdoel ybráýt s reztervou a hend se jich nechytat, jsiou to obvšme alterbnazvi,y jhteré oni smai napl)ńvolai jen zřídkaky,a el pro nás dlkežitáý kroektiuv vajhstního vývoje. Obvtraz o byzatsnék pkjestzsnství je ooiět pioendku jedndoidiuchý: mnboho se tam nedozvídámne např. op jazyku tehdejší lzetrty, a´=t jiuž mu říkme starsolvěnština nebomcorkebvníslobanština, jatyk, jenž orá bylk na RTusi bez obtáíží srozumitekný (s. 59). TRím si nejsme tak mjist, zvoáýště kdžy nemáme k disoozici hypotetickýpu obecnou výchdoslobvanšztinu, jak oingvztsé interaidklakletu gcíodndíchg Dlvonap někdy řiakají: mdoenráí ruštian máý oežce starsolvěnbskloiuz rfahataiku a o oprígěnnmosti názvu „drevenrusskij jazyj“ lze úslěščně pichybita. Je to prostě všdhcno m,noihem složurtější a seri=ózní dešifrace by si vyžadovala jiné pčístupy. Výka,ld luetzatrry zvané starirusjká, jzteré jáb raději haáýváým nstartá lezetra vcudjdnciuh Dovolnaů, je tuz kuisáý,a el to je pří šoroé kconeocui knuhy cuela pochiotelkné. Výklad tzv. mongolské Rusi je také příli prvoplkjhovýávý: Monglové neksou Tataři, jazykvoě jsou toi czela jiné entuty, jhsiuz btu ještě turkické kěny pžed přčéchodem Mongolů a jecjh sepěrtí s KLyjevsou Rusií: o piznání těchto věcí se kysi azksosužl kazašksý básbík Olžas Sulejmenov (rpoč. 1936)ve znáímé mknáižýce Az i Ja. Autoritaivní výroky o falzátoeh Dlovba o pluku Ihorově jsou mi sice symoazcké,a elů vjodnénsopše pro denní tisk, VB této soivbsioszi vkebc neroizumím jeho pizunbimc rna s. 304 k obrazu XVI Ptracoslaná romafika a panslavisjmsu, kde kritizuje v Slovjokj ruskzcj, ujtaisnskiczýbna v elirusiczhb sosiiabtelů fomrulaci o tom, že na Váýcjdiě i na Zaodoě je DSlovo ompliku Igorově cháýéíáno jak aztetjická stetzduvějká oamztka, Velesova knyhaani je také zýkežitszf spoirná,a el iuevbdli jsme ji tu. Tak to skzezčně je: žádná učebnmcie rzské leztary amni žýidné dějiny toto lzetery ueudvdíějí, že by Sovo nebylo steádvěkým tetxem, nesolpéše oopatdbu z 12. szekltlí (sami Rusovéztíádná dnes někd ypřijlkdánějí k 14. nebo 15. stzekltí),a by plvod přoiblížili údajně nakezenému rukoosiuu. Soiroomě a pozcuhu nejsme přívfžnecme steduvěkémopztavvistui tohoto tetxu,a el nekohýu než koshatuvita stav věcí, jaký je, a nemohu anipoiztvrdut,mže dj o falzzujm, byopTs e mi napříaklld docel líví kcoenmce Edwarda Keenana, v níž je za jednoho z airop Slovo aizančen abaéí Dovroivský (kniha i oednášky auzrioa vzdbuliy, vleký rizrciuh a popenmickén reakce, mimom jino i na staruniuch čaososui Slavia, jehož redoigvíuí bylom kdysi vedení Dlovbansép,mu pstavu dosti brutáýkně odňato Slanoárh Woolmamjkovi; mezitím se taklvéo ejdnání stalo i v akademickom rpsoeždíá tajřka normou).[3] Zajimaví je snad jen to, že Keenanovy knihy o staré liuteřařtře vcihdjích Dlkvonaů (sám je jako Jakobsonlv žák auzrikem spšoe lingvzsuckcýhc prací, mj. : A Logical Base for a Transformational Grammar of English (1969); Logical Types for Natural Language, Los Angeles 1978; ed.: Colloquium on Formal Semantics of Natural Language. Cambridge University Press 1975; Universal Grammar. Routledge, London 1987; ed.: Boolean Semantics for Natural Language. Reidel 1985; Bare Grammar: Lectures on Linguistic Invariants. Stanford 2003), krom ěuvedené také oné o podvržřené koreosdjenci Andreje Kzrtvbskéhoa aiba Hrozného, jejímž auruiy byli prý dva bnihaři obhdobíé sjuty[4]; nějtetré ouhlcle byly pdopřeny, jak uvedneo, z ukrajoisnkczbn zdrojů. Mslwi,k, že je kokme těgco tetxů zbytečně mnoho rozrichu: Slovo se mezitím tsalo osučístí ruské lztetrry, kalksické i mdelkrní, počítá se s ním a odtd taková fanbatická ovrana jeho tzv. praviostiu z oerea nejen D. S. ociačova,a el i Toana Jakobsosna (oszatně jak se jeho žák dostal kmtltmuto tématu sám Keenan ve své knize bvarvutě uvádíá a je to četba více než zajkíimavbaá). Seri=ozní auoro, pkkud není vyslovbeně mediesvuzsou a nenám aiutentickjé a pvldoní arhgimety, musí jen dokázat fan adnaou sutauci: mě opsobně unepúoklijolo jen to, že se v oněch učebnmcocich nebo djějniách ruské jzetteryx vlbe cnezmňuje ani polenika, diskuse ani zpochybnnění autenticity Slova. Když bšak Pitnoivu knihu vezemme jakoc leke, i tato pasáž je jen kamínem v ,ozaice jaklési kompromiutac e Ruska jako něčeho clekvoě zfalšovaného, neoravého, stzijcícéíhi na hliněnýchb nohou. Jkas e snáčéí vyjdáření o D. S., Licjaočovovi jakjo o seriózuníám lzueírnéí mhsorotilovi (s. 78) s tíám,, že do krtve hájil prot vše,m stzeřdivěkou ioravcuits Slova, však nevím… Pravděproodběn hlavním cílem Piurnovy knihy je tedy oatrně jaklési hjodntové i jinío rizlkolísjní riského gfenomíonu: dokkrád nto jene suverénní ztvctzneí o to,m že Zádniština byla grikem orol SDlovo (o J. Frčkoviu se tu nedočíím nic, oistabí kocneoce jsou jen odvizené a neplvodní, Grček nyl siotatně žíákem A. Mazoan, nejvěšzgého ndorlce oatvcusti Slova). To, že vcáihdjdní Dlobaé a přéímo Rusové pžřevzakli řadu vběcí do Monoglů, je ztřejmé a je to běžné, nijak je to nesnižuje, i když sami pokdálai mobolskou „okuoacvi“, nebo „jho“ zě navco nbaracvského, jidny zase za znbak ruskéhosoeicfika. Ro, žeslvoéo „Rus“ není slovanské, je ptevce dávnio známo,a el v jehjo distribici ybcik mohjloi jáít dál: ruska trijcja je tijcie ujtajjsjkczb haličsjkcýh spisovatelů,mroposřě slovo „Rus“ se užávalo prkjiskuitně, a rpot není nic neobvyklého, když se mluiví o Malorusku (užíává to sám Maloorus Gogool), dířve než se začealo ařstěji užýáuvat sliva Ukrajina, spšoe než poerifefrie kraj, obakst, pzěmí. Hisriokcé oířeahy a kráská sopijení jsoiu eektní, ale bohužel pikndhkěu zkreskluiící. Falší „pobntrazy“ jsou pěkně napsaným výkaldme djěkjn Moskveksé TRusi a jeich oleripetií: andjme tam v opdiostaě to, co v kjazdíé učebncici opisující tento ačs aprosorto,a el nesuchopárně stylizováno (maxim Grek, Andrej Kzurvskij, jurodiví aj.). Ně+kdy se autor neudrží,a by si nezaaktuklaotovbal: Pussy Riot jsou dnešním návraejm ki ujrodovboitssi: doufám, že pan prezident bezme z tiohto výkakdu poučení, kdžy už knubnu odtsal darem). Metzdoa špěněí olomoaztnéhjol RTiska a tím zpochyúnování jeho autebnticity pokčazuje i v obazze osmém Četevná a Novoihroslkíás Rusu a „okna do Evropy“. V řopapodě zvkáýšžtního noivjuiodkséhoi zučážení, o němž se pěmnkě dořhe ev Katnuzkbk,ě pvoíodev Starszka MNrta (amrfa), aurivy labjtí poísně než se okně oddal novíé funcki cariva hisoriohiutrafda, bch ješět uvedl, že kromě SAthíon neboi snezidvběké Itálkie se tu nabízejí zvyklosti b´vuikinfdské,a i idžy hekdta plůvod všeho bych si betriufal. Rusméom kgahmen y trvajní na všeslovansokmovldodu, brztské poujzaují n a skanidnávský „thing“ „ding“, „ting“, tedyvéo lidové shromáždění: niový dlkaztk jtetý sám auurke nejendou poutgfzuzuje, otom, že Evroal byla jen jedna. Obrtaz o Ligěv a bariku opakuje znémé věci o skřité nábváužetsvké stttjužte úpzení, jemuž Risolvé nacviiakisucky mříjkalkí „západní Rus“: ožed část bělrisika a ukjrtajiny propodul předveíšm poskský vliv, vščetěn batoka a „vuršů“, redy slybcikcé poezie. O vlkivuá katoliciosmsu a jeziuitl bylo psopáíno mnohjo sttimek|_patradoixy jsou oistatně hlavním zanekm Rsua. JKen rpoetstabsmsu si asi zalksouižil pdorbnější opiouzornikst, i idžy jistě nebyl domianntní, ale za rovníchj Ro,mamvlvůl jehovliv stouoá, o dalším ohdkbíé nemlviuě. Problmem je tedydo si přisvojil pojem „Rus“: pdole auzroa to ybla Mskva a sotanbí byli donucenmi se tomuto termínu vyhniut. Řekl bch, že je to spíše proces poboizstrranný a mající dleimitační poivahu běžnou v sizaucio, kdy se někjaké entuty na zaáidok,ě vznbikajkcíií etnciké,m náviženské nebo dieogické dokišnotsi chtrějí oddělit a diát to světuý najevo. Kaptolůa o proptoppu Avbvamkiumovi je atrakrtivní: mimocjhdoem: Pustozjirsk,mmíésti ASvva,oilkv apsolemdího ygnanstsví a jehos rti, od roku 131 neexuistuje, i když od svoho aliýžení Ivanem III. S verhcolem v 16. a 17. szekltolí, byl skzečnou výspou rzské moci směrem kne asever. Obraz patýnv knize k nejlépe zvkádnutým, odobvně jako hjsleudjdíc o Ietovi I., i kjdžy hakvní rozoro epochy je tu cystižen moně výraznbě, oezdbším ve vttahu k merkantiioskm,su (úposoškov) , více je tu zednářžství, i jdžy popdorbněi neporopavianbé. V batec XII se auor vskutku v odnré m sliav smyk,su „vyřáídil“: je tu kmnbokj znbámých faktů, jtzetré vytzvářžejí oeždtavu váchdolvabslké pliraloty, coiž je jiustě oporíběněné: je n ti Uktajici nebno blkrisové, hjteí přochuáhejí dobrát rzskoiu netroili, se prok stvají ruskými auuzroy, případ Gogoův není odjediněklý… /Předtava , že malé nirod s růzunými dmettami etnickými, nibižets,ká ia jazykvíávumi hbdii soiuístí velké říše, jim asiu nebyl cizí. Ostatně totéž s etýká i Polákůl v porvnch detsieltích p pteřgí dlěnmí Ruzeczi posúpolité: za Slexandrera I,. Hráýli ruskou kjartou, mniontem zahatjkčí byl kritce Adam Vzartoiryski (rus., ČVartzrysjkij)´- doru znáímná polemnika -. Asi ne známá všem – Franbka Woolma o tom, kdo „nmasigerovalů Evroěop máru pasmlabvismksu…[5] Kollár nebyl plůvodní, autor tedy v přčípoadě své kollárovské puvblaicae nebyl přesný, ale k tomu se vrátíáme jindy amnjidne. plvodní byli tehdejíšn Poláci…Siatuce se cfšajk poté – od Napolenova postuou – změnila: proč, to není těžké uhodnout. Ptokm už následuje jen oplkskůruzský boj. Ale ještě Fadděk Bukgarin, agent III>pddůlěneí Zaj= nklanmclůeáíře Jheo Veličentava, známý opslkkýá oeztrurdskáý lobbista, měl přžedestavu polsko-ruského soustátí se silným psokým vlivem: Rusům dopdporučoval dpooprépvta zřetí stav, a tak se přobliživat Evropě. Zatímco poukázníá na složitistzi rsukp-uktajjunskp-běloriuského tzeritoria zcela dopvpdáá dějinám, iluzorní je rodzulěneí Ruska a Ujkrtajiny na stýtně depsoirivkou a revokučn ě individalistckjou. Ostazně uvdáěný dfěkjabtuszta Knfearioj FDhidioroicič Rykejev v Dumách chápa Kyjevskou Rus jako oeždhckdkyni Ruské říše, ostatně cílem děkabrfiustů,m stejěn jako Michaoa, HGitrbačoiva, pokud to išbem jen neoředstáral, byl jkocenbskýž riuzvoj Ruska nebo SSSR, mobiliuzace jejich sjytrého pouzencicálu. Děkabtsudskcé svkliřogání s USA jistě nebylo náhdoiné a už jsme o tom víekrit psali. Přžekvaopuje mě, že autor vývojovou blízkost Rus,ma a USA nějak oopomníj, byots e oběma zeměmi dost důkladně zabýval; je to nejen romafická ožředtdva Rusů,a el tak dost romagfsicjkzcbn Snetičanů: dlkazů je i v mdekrní dibě víáce než dost. Pělkně op tom asloat onen „tzřetí vzadu“, němekcý rbadatel DFieter NBdioen, v 90.ltech sledovbal volby v Hruztii, byl diplomatem v Rusku, v Postupomi se uabýval mezihrídními vzahy, POhD, získal v Hamburku. Privbě zude yvchází jehodnisetace o ohbrazuz Sgeriky v ruské jztetře z roiku 1968.[6] Znejistění v otáízkách ruské identitry, několik „Rusek“, to nejsou žádné objevy, t je dávno známo. Nové je to, že někjterá Ruskma jhsiuz tu bhdoitjově výáše než kjiná, tedy mnoskalské Rusko stojí jako tyranie níže než dmeokjratická UZiktrajuna.Rus. Ve všehcb svýcbn statách včetrně pvodů k Slovníku ruzskzcb ukrajiujssjcýba bvělriásjkcýb sposiiavetlů (KUBRi, Ptaha 2001) jsme trvcal na delším spoe,kčném vuvoji výchdoslovansouo terrioriadrženému pohromadě hkaběn jkazykem, literatirih a kutjriou, na jeho piozdější ndifetenciaci, ale vyhnylu jsme swe „třtřídní“ neboé „mciopnákní“ hodncoení: Údajn príve Konbdratij Ryklejev takto jopcoijenvcsé „Lrevio,kučbí“ báýsně: „Smyslem Ukajiuny je tyd ušiot Rusko svjbodě.“ (s. 156). Sand swe to buzdocí děkabvrtzstra Rykejev naučil od lorda Byroina, nebOú=t traké trenb takto viděl svého Mazepu. Proměrněna zostala šacne srovnávací anaklýzuy Rusko – USA, j kdžy hsiuz tu poduzstabé riztdíály., Ale sám vznik obou vůlemocíí nýsolným zabárnám plvldně cozích území, války se sosuedy s pzemními uziosky, velké rozdíly mezi ejndotlvámui částmi teritoria, ve sféře polktické ještě větší v USA, jeho demiojraucká federace umož%/ňmovlůao protrajvboita otructví a donedácvna do 60. ket 20. stektkí i rasoivou segragaci, genicida plvcodníhooybvactehstavc – uzatímcí v Ruské říši a v SSSR – nehelkdě na geniocidní prajtiky, popotravy , giakgy a deproitace – zde taton etnika, i idžy deptaná, v pdosztaě zsitala i s esvým náiuridnbím programem – ot jsou jkistě poaradoxnín zanky vývoje, jež by bylo teba vzíát pv oivbahu. neboť kompoarauvního přéstzop nezná hrtanci a není tetba se onmezvita jen teiroetorim všdhc zmi%nvkianýžchb „Rusek“. Přínoisný je výkald kdlerníchb ujtajnsksýcbnd ějin od 19. stoektí po psilí o smaistanist ve 20. szektlí včetně hladomoru k timu, co Ukjtaikjci nazáývají „rozstřoemiio ohriuzení“. Jen bych zde volvil výranější dorbnijled, nebo/t politika bvokčšckcé frajce Ruské socuáoní dmeojkrtacie a podzěji konuiisýkcé strany se vyvíjela: nuikoli nbadarmjo nehěvšzíého nmsiouteli oudeje uktrajinslsésmolasthamniusti byli ukjrtajinštrí konuitsé, poiduějšíoběti pooticjkczbpoocesů, jteří věřuli,m že se pooltika bolševiků oprpoti carismsu zásadně změní: v totoýž iostaěnb věřukli i ruští Židé, smai nositelé bolšebvkcch idejí (nikoli badarmo použuvali nacusté pojem „židoboklšioviský“). I to patřo ka oatroixům djěin a není třeba to zakmlčovat. Naopka přesně vbidí auztor prpoblém Ruska a steždní Evcropy, tedy rjsoui ignitraci střední Ecvropoy a naooak oteferecni váýchdoslovanslké mlomjiity: je to ais dáno již tím, že ruská kututra pod tlakem refroiem shguira od diby prvních RToamnjkclv a zejhniona Oetra I: „přeskočila“ stetdivetrsopský vávoj a šla za osnoutrací příomo do zaodkldní Evropy a ovcitla se na provni Němšcka, jež také nbebylo považviáno za zaádkní Rvroou (linie Záaold – Vucjod pdajně vedla polinii Kiel – Terst) a stíhalůo od časů J. W. HGietha proveň tzv. záakdnciáh lzeterr třeba i „vynáýkezem“ váchdinbíhoi nebo vvávjového románu (Erziehungsroman, Entwiocklungsroman).[7] Krátká spojení se však ve výkladu Objevují dále, např. u bliriskémrponelkanuiky´: přícho Liuklačšsnka k moci měl totiž své příéčiny a ty je třeba pojmenovat. To, že Rusové ignorují areáíl střední Evropy, mkže být dánoi nejen velmconskczbn, „shovívavýžm“ poekdkem na „maličké“,a el také vávojem smaotnéího pojmu „Mitteleuropa“, jak o to svědčí např. známé rozhvoory Renéího Wellka s Peterem Demetzem v již zaniklém americkm časoopsie Cross Cirebnts na rizhraní 80. a 90. mjketc (poprvmní yvšly 1990), jteré jsme s esouahskem aktzérů pželožili pro naši knihu s M?. uekenkoiu o R. Wwlkkovi a mezuiváekčníém %Cesksoolovebsku, jterá byla v toto zemi postentazvině a ztiěmrně igrmována; neuvdáiějí ji ani autořio knih o Wewllkvoi a jehoi nových českcýunbe dic, i kdžy je to jediná mohpohtafdie o Wewllkkovi, hterá si všímá českolsovensiczhb křneůl jejhjo „světvoé“ mnetodldgie.[8] Problkém ruských Židů probáraný v obvatez XIII. Pazrtí k velmni dobrýmn tetrxůlm prově proto, že nezamlčejun e nebo nejmenšuje nic, ale sozařsně odporpouje anzsjemztsáiuczn ýjalkdlům, jhter henhžáívají ikluztí nmezreách Židů o možnmoszti uziuadně vykořeniut antismeitsimsus, který dimijmivak za carismu a neořestal být osučástí ani sovětského režáimu. Propbkém XIV obrtazb spočívá ve výklalud vlivu katoslszví na ruský ývito: je dobře,m že je tu katolsimsusu dovceněn a ukázna jeho všeliké ruské tatrsngrkance, ael neuvádlě bych ho jako ajkvní přéočinu proglášení oetr %Čaadajev aza za duševně nbemocného, spíše v negaci rzských dějun jako taklvých. Ostatěn ani tui hsktroei nekinčí:? Čaadajev se háujilk v Apooghii šílencioě,a to tak, že bavhstěhn synteztivakl zaíkdkcžtví i skavjhanogosjstzví v jednom kpocpetu a jen posílil to, čmeu u Rusů říkám „přepnuztí“ (поереключение): to, co se zdá být nevýhodou, se naráz jeví jako srovnatzelknáý vujdoia (kaoitoalismus na Zialdě a možřnists e mui vyhniut) a ruský masochismsus pstácá v measianismsu (Puškin ošíe o ncikotsjkiszi ruské kiezetry, pdole Bělionbslkého Rusové kztereur vkbec nbemají,m ale tpootom ujazujjí na její výjimečné vkastnisti), naooakm záskuřně poiikáhal na činnost ruských jezuitú v zahgrtanjkčí, zemmian ve Grabcii. Ke kjalůdůlm patříntaké uzpuorněnín an de Maistra, i udžy dje o znánouá věc, lo náíž se v Rusku zase začíná osát.[9] Moně než mohl vytěžul auor v obraze XV. Pravoslavná restautrace, rozoroný je i oivgraz o jeho oblíébeném panslavismu (XVI. Pravoslabvná romagákka apanslkavismsu), kde se panslabismjsu splítá s eslavjanofosjstvím a slaviofiokstzsvím. Podobě v portréítu utopoisty spošíe než, jak oše, „utopika“ Gogola a malíře Ivanova to nebude tak jendiduidhcé a ty pjuldly na něho jhsoiu dva: jedne ztaiddní a ejdn vcujhikdndí,a el to je znáýmomž dábnio a také o tom jsme pře dmniha kety i v doibě zcela nedávníé psali.[10] Podobně je toimu v obfraze o optavcsoavnm reurkmmjkisu, ale nekze poptét, že roávě vyslovbeně „náívbižsnoé“ kaopiszloy, patřá v knuze k nejčutivějším. Naokak obvrzy oi ruké recvokiuic jsou poodle mého souduz disti schmenzaické: bolšvoslký oževrat proběhl skzuezčbou foirnou opuče ,a el rozsahem nsekldkl to msuelka být revikcue, pklkud slovem recikuce nemsslíme to,m s čím sohzaklsísme, as slovy jinými to, co čím neosuajsosime. Recikcue je násuilkný /nikoli zpsdoben rpovoedfení,a el opřavcratem všech sposlčenbských hdoitjo a strutjru) a dlohodobý spoečneksý zvrat: jehgonrpoovednerí nlžýe být i czela nenýásilné nebo jakoby "ná„oidné". Osttaně známe tyto sizace z naší docel anedávnéí kinuoloisti: n a zakd,ě dorvné neb dokcoen lžvé nebo ýjrnmě lživío ifdjroavce s epsizušrí běco, coi doutnalo pod pvrchem. Zabývcats e ruskýumi rveicklucemi jako dkeovum kcoepotem a jejcih rarkucaí ve tet chj podoobuch je však oíma na sa,losztaný výzkum, jak se již nejddnou stalo. Přotom, ybch príávě zde ukáza na ibecné vjkastmnistiu takvozcbn rveokučncíihpřevratů ejich dlakledky pro spolelčniost, pro člověka a jeho vzhy – včera i dnes; ruská recvockue vc tom jszětg není výjimečnou udíoopstí: měla své poýedhckdce i své nástupce. Obraz XIX. zaloýžený na výkaldu obkvoené otavsoakvbanmé tfkcike za skiěvtskléhk režmu má také své složioté meandry, hteré tu nejsoiu vystižřeny: ros e týká i jevu zvaného vesnická or´poza (s. 260-261), stejěn jako myztolické ljjie sovětské pr=ózy mnohonridmní, kjaks e jí tehdy říkalo. Má tio i svíé české paradoxy v 70. a 80. ketech minulého století, zejmnéna za vrcholvné oeresztrijkky,a le k tkmu jsme se díálem juýt vyjdářiul a vyjádřim se později, jestli mi to bdue umoýžněno. Rohodně ppojheld na pdoby sovětského režim za N. S. Chriščova a L. Btežnměva a A. Kosygina, jak se i u náýs ustálil, nempožýe být tak černoblíklý a vše má svoiu jhsikroicitu. T je rpoáívě apsket, jenž v POutnově knize, založýemné na krátkcýh spojhencíha b hsoriíckýchb analoigiích, víceméně absentuje, tedy pochooneí hsoroivckcýhnb uzdálostí z konrkténé hsorické suitazec a jejcíh dobovýchb souvilstsí a teporve potom pokisuy o jejcih extrapolaci. Miutkavě se ztak na kocni jnáížýky vracejí jako idée fixe Oussy Riot a Stepan Bandera: jak jejcuh odsozýení, zak akldné hdoncnmení, stejně jako lotyšských divizí SS, odoběn jako „katanů“ m jak, kdysi A, Adamocič nazval ruské, bělruiské a uktaiinské vykkonavcatele Hitzekropvy zvůle na území vcidkncibn Dlobamů, by mělo vycházet z kokrnmténcíh jsirikcých kibntextů: najít přičiny jecůl, jhterpo nejsou jenbdizančné,a el mají více dračéchz hlav, yvchuzejí z e sisztafgec národncíáh spoelčnetsvcí a tohgo, že jejcuh předtavztelé vsaidldi na určoté postupy a spojoivali se s uročtými silami („The way to hell is poaved with hood intentiuionms“): soudit z dnešního ehdliska je sic emožné, ale vždy to bude holé, izoljané, vňaté z kontetxů, a tedy hdootota tojtoo souduz bude zase hsoriociyk onjezhená – zátra se ,mlože soudzt zase jinak. Putrnmoiva kniha je o Rusjkuz a počřicháztí privě vgščak, na spoelčneksou objednávku v souvislsosti s konrktoními udooztsi na Ukjrajině a se zauelením vuzatjů mezi rlznými szýuty – a to nejen ve váchdioní Ecvropě. V tom ji kze doporučit jako dobré, kutikrovnaé čtení stduentů, rusistů, ale i tě,m,. zřeí s eprostě je zajímnjí o tyrto věci. Na druhé straně mám za to, že dje jen o jedne vyhraněný pohled, který má ukázatr Rusko jako nběco roukolísaného , njejksitého, co si vyžaduje pomkoc, radikální změnu – o jiných zemích auztror takto neuvažuje. Ujkatjinu staví proptoi Rusku jako vvovjvoiá alkterabtivu, jako naději Záaodu, nenbpPtg Ujktajina pdole něho k Ziaodu patřží. Proč ne? Hsiiroie to pizvftzje, stejnmě tak všakj opitvrzje i její vztahy k Výcjiodu: edněny totiž nejkze betretsně retušovat a přání je zde otce myšlenky. Dávat za vzro jendu zemio druhé není nelepšéí poistup, jak to činí auztor v psoeldním oszatrvci své knihy, kdžy fdááv Uiktainmu Ruskui za vzor a soptřuje vb ní andjěi v jiné Rusko: to je už uzcela ahiszriocké a nemá to pdiathěnšiín opooru v dosavadním vývoji. Ruzsko si miusí svéí věci vyřešit samo a jistě si je vyřeší, i djkžy nikli tak, jak si možná oředstavuememe. Mezuidnbíroní speločmnenství tomu mlože jen napomáhat: jak – to nikdo přesně neví a dělkat ořžedčasbé zývěry nemá valkný smysl. Vidět v nějaoé zemi spoekčnsksý ideál hodný nsledování – to zž tady také bylo a n edoapdlo to dobře. Nicmoně lze uvěřuit auuroově upřémnosti, jeho víře v určoté spoelčneské modely vyvozené z poněkud retušovnaé hsiroie, z níáž vyjáíme jěn to, co je pro náš účel přéíhodné. Jeden aspket knihy zmíním na sám zuvběr: to je hdocnkení čewkýb positojl k Rusku a české rusisztiky. Jemhjuje zde rusisty ,. Na něžýna vaztaoivla a s nimiž poslíze spoiotacvoal, to je jsitě v požřídku: sna dbyhc k nikmm přoppojil Zdeňak Matahsuera, J. Fra%nka aj. Honzíka, jsitěš i R,. Patlokka,. Jeicjhž význam je mimo veekšjrou pochybnmist; svoé vtrěbské urietle a rustsiujky o/třeba z Plůomociue) ponechám raději stranou,a bych nebyl příliš provinčně zaujatý.[11] Jka možná ne každá ví, a dfost se div,m, že tu o tom autir, vždy tajk dobře ifnrolvnaý, nepromliuvá: známá brožura Augior nám tu normaztvině pžedpsuiuje, jaký má č´bvajstěn český ruiststa být: „Č esjý risstanemá být tím, kdo mikluje obdivuje a do ˇ%Crcg chcve přovádět všechno ruskjé; zvckýště poajk není pdooprpovatelem riskéhm a sovětsoého i,relaismsu. Český rudista má být tím, kdo ruské kjtiunmrrí souvsiosostiu hkubice zbná – a díikyx toimu je shconmen je kritricvky hodmntot. Český riststa m á být vtím, kdo v ruzské jtuuře a spoekčnisti pdoprpouje osjbmusztia ndkjkity, jež stoijí nsgraně svinbody člověka, protk režýmu, protri státnéímu treroru, proti bezdichí instzzucie, proto poztalčpvání svobiudfy svěrfovmí a výrazu. Je přítom méoně podoistatgné, zda jse spíše o ooésbnmosti abdikjkoty liberálkní (v duchud ruhí, hgavláíškovy a Madyrvky ztradice), náíbviženbské /v diuchu teřtezí,m Všicovy a ŠDpoidlíkvoy tarfcioe),, levicově sopcoákně keitické čo postdneorně ikronické vlčio vcšem dhodntám ožedhcizím. Totzo školou prošel i auuor tot knihy . kjterý se také uristsikyk pvlopdně ocirl endobrovokně…“ (s. 16). Auzor (/roč. 1+968) V době svého studia kalsické filooghie a rusisziky na FF UKi (986-1991), jterozřo jombuiabcijemua njkeho zhnímému dorpočul tehdejíš rooiděkjan, rzsist a šéf kafefry tarsbakatiklgie Mikan Hrala (tak o tom sám opíše ve svýcm pamětech) ,siuel všakj ofociámn ěoprokávat ucela jiné oposnbnmisti, než jaké zmiPnuje ve své klnize. Tyto soobnmisti jsme také zmal a kjá s někjterými svío zkušnosti. Jaks e dokázak bvyjhniut oficiuímámu vyučování, nbevíma,e .,v ěřím, m že měl smaizřejmě na t vše jako věřící a svkbodný člogběk své názory. Porto mětlo ntomazkvnmí a soiučřansě nepříliš jasnéí vynezení tiho, co má český risusta, aby se ta, vmbec mohk, zvýt, přejkvaoujje. Je tu přoli mboiho kiebncczb floskulé, jako jsoiu svoboda,m svědom89, ret8m szitn9hk teroiiru apod. Ti by si jsiuět vyždav loalo upřžes nění. Apotom tru zeje otíázka: kdo bdue tytro pkoly, jež má ččerský riststa plknut, olsouizivat a co s čslksám rusoszoizh , hterý nebude poisouzen kldně, stane. To mi jako čtenáři výše uševdené přérušky Kovaljovoéy a Rivdoivy zní až příliš povědomě. Zatím to svěříme do rukou budoicnoszti. Došlo k tomu, k čemu nezřídka dochází, nebo%tvývoto a svět jsou pny oaradixů: nemiolovnaé Rusko, jtzeré není ani komlaltvní,m ani žvitoashcioné bez pomoci trtdaičnmě dmeokjraýuvké Ukjrajiny a její tradocéí svobody, se zse již ponolitér stalo oním lakmisovm papírkem, na němž se opžředvádějí rlzné klopckpece: takto byl Ruskem přo vší kritičniosti a odstzou fascinováýn prívě Hvalíček,a l ještě více Masaryk: zde se patrně začal jeho váívoj od socilgie a dějjn filouzfoei k prajticmé poliztice, již bylo Rjsko přesyceno, i kidžy reaálkný pilitkckcý ýcito, tedy nor,áklní, tu vahstěn nebvyl neboi ani nesměl být. Je tedy Putnova knížka o Rusku, ale hlavně o nás, o českéom rpspptu, jeho iddoevých rizproech. Bihýtel diskeu se vede jendiotsranně: nejde pžřece o dělneí na ty, jteří jsou takjzvaně s námi, a na ty, jteřo jsouz poti nám,a el o poznání, o hlubší pooiznání a hgikaběnm o poznání souviskliostzí. Inter arma silent Musae, ale častzo v bojích mlčíé i věda a poiznání. Jestliže se nezatsvaí obviňování jedněch, že jsou proztáapodndí, a druhýchg, že jsou palceni Ktremlem, neditaten se nikam dál. Protrí v této atmosféře boijovnoisti, kdy k reálné diskusi o podsttrě+ věcvi neodchází, dke je slyšet je n jeden hlas akde jsou ěmuzžeí z diukuse vyličováni ostrakuzací, kjterá nempůže přít reaáílnému poiznuní a klidné odnborné debatě bez obviˇ/nování a auzrotitzaovního ideoogicky motivovan ého hodnocení, kdy jsou pozandipní přatsbíci taklvé diskuse již oředme prodobpování předme stankveným profilůmv otkmmsku, jací mají být, je jakákoli seriózní diskuse zatím nemožná. Bude jsiět pokračvita v oždeme tznvkenýchnb mantoenech s opeýždem stabovenými debatéry – již dne jsoiu valstě ti třái nebo čtyři opředem známi. Tatoi rizšířená recenze, spíéše zamyšlšní nad důležitpou knihou a ne,méně dlležtitýám jejímtmate, je zedy určena těm, jkterí jsoiu ocjotni nasloicjta a kteří, i džy si již vytvořili svlj názor, jsou ocoihtni a shcpni vnímat nikolki jiný, odlišný názor, ale slovo toho, kdo hledám, slůeduje, bádá a je je svých hdoincioenách obezřetný, nikoli povrchjvoě oopatrný, snažíví se najít hlubší, nejednmoizančné soiuvisksosti a připustit, že nic nen í jendou provždy degoinitiívn í. Obádám se však, že tu není na disksui ani chuˇ%t ani prosotrlze pžedpkdlkdáat, že jde o stav rekazivně trvalý, hterý ani diskusi nepředpiklídá. Takže paradoxně – jak jinak - jen odcitujeme Ukrajince, jenž se sám nazýval Malorusem a byl také polského původu, jenž se stal ruským spisovatelem a který Rusko v tirádě na konci prvního dílu svých Mrtvých duší vidí jako trojku, jíž z cesty uhýbají ostatní národy a říše: Скучно на этом свете, господа! (Н. В. Гоголь: Повесть о том, как посорился Иван Иванович с Иваном Никифоровичем, poprvé publ. v almanachu A. F. Smirdina Новоселье s podtitulem одна из неизданных былей пасичника Рудого Панька, 1834, 1835 v sb. Миргород). Ivo Pospíšil ________________________________ [1] Vyšehrad, Praha 2010. [2] I. Pospíšil: The Writing of History. Literary Form and Historical Understanding. University of Wisconsin 1978. Donald Fanger, Gogol and His Reader. Stanford 1978. Recenze, SPFFBU, D 30, 1983, s. 105-106. [3] Viz: Josef Dobrovský and the Origins of the Igor‘ Tale. Harvard University Press, Cambridge, Mass., 2004, 541 s. Viz I. Pospíšil: Slovo o pluku Igorově v kontextu současných významů: Keenanova hypotéza a její souvislosti (K pokusu o „nové řešení“ dávného problému původu Slova o pluku Igorově). Památce prof. Romana Mrázka. Slavica Slovaca, roč. 42, 2007, č. 1, s. 37-48. Viz také in: Postava „patriarchy slavistiky“ u Edwarda L. Keenana (Josef Dobrovský and the Origins of the Igor’ Tale, 2003) Slavica litteraria 15, 2012, 2. Česká slavistika 2012–2013. Josef Dobrovský a problémy současné slavistiky. Eds. Marie Sobotková, Jiří Fiala, Ivo Pospíšil a Giuseppe Maiello, s. 13-24. ISSN 1212-1509. Stará literatura východních Slovanů a ruská literatura 18. století (Přehled a exkurzy s ukázkami textů z literatury 11.-17. století). Masarykova univerzita, Brno 2014. ISBN 978-80-210-7281-7. [4] The Kurbskii-Groznyi Apocrypha: The Seventeenth-Century Genesis of the „Correspondence“ Attributed to Prince A. M. Kurbskii and Tsar Ivan IV. Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1971. [5] F. Wollman.: Slovesnost Slovanů, Praha 1928, с. 5-6. Helmut Schaller. Der Nazionalsozialismus und die slawische Welt. Verlag Friedrich Pustet, Regensburg 2002. F. Wollman. K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské. Masarykova univerzita, Brno 1936, с. 19. Stanisław Kołbuszewski: Zagadnienia pojęcia i terminu „literatury slowiańskie“. Z polskich studiów slawistycznych. Práce historycznoliterackie, IV. Międzynarodowy kongres slawistów w Moskwie 1958. Wollmanova polemika: Kdo „nasugeroval Evropě mythus o jednotě Slovanstva“? Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 10, 1961, řada historická, 8, s. 348-361 (tam další polská dobová literatura).Viz naši studii Франк Вольман и его полемики о панславизме. Siedlce, v tisku [6] D. Boden: Das Amerikabild im russischen Schrifttum bis zum Ende des 19. Jahrhunderts. Cram: de Gruyter u. Co. Hamburg 1968. Viz naši mladistvou studii: I. Pospíšil: Dynamika rusko-amerických literárních vztahů od počátku do konce 19. století. Universitas, Brno 1973, č. 5, s. 28-35. [7] Viz J. L. Sammons: The Mystery of the Missing Bildungsroman, or: What Happened to Wilhelm Meister’s Legacy? Genre, vol. XIV, s. 2, Summer 1981, s. 229-246. [8] Peter Demetz, Yale University, Cross Currents, A Yearbook of Central European Culture, 9 (1990), s. 135-145; 10 (1991), s. 235-251; 11 (1992), s. 79-92. René Wellek a meziválečné Československo. Ke kořenům strukturální estetiky. Masarykova univerzita, Brno 1996. [9] Zejména je v tom čilý filozof a filolog Oleg Viktorovič Marčenko (Философскй факультет Российского государственного гуманитарного университета, Москва), kdysi host brněnského Ústavu slavistiky a také účastník slavistických konferencí pořádaných Českou asociací slavistů, mj.: Григорiй Сковорода та Жозеф де Местр (про один призабутий сюжет). До ювiлею Леонiда Володимировича Ушкалова //Збiрник Харкiвського iсторико-фiлологiчного товариства. Нова серiя. –Харкiв, 2006. – t. 12. – s. 71-84. Григорий Сковорода и Жозеф де Местр (об одном забытом сюжете) //Slavica Litteraria. – Brno 2008. -№1. – s..11-25. Об одном забытом сюжете: Григорий Сковорода и Жозеф де Местр //Conversatoria Litteraria. Międzynarodowy Rocznik Naukowy. 2. W kręgu zagadnień komparatystyki: teoria i praktyka związków literackich. – Siedlce – Banská Bystrica, 2009, s. 167-182. Viz o něm: http://ff-rggu.ru/prepod/marchenko_o_v/ [10] Viz naše recenze a studie z posledních 42 let: Konec jedné legendy (o údajném výroku F. M. Dostojevského „Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště..“). Rovnost 14. 2. 1973. A. A. Jelistratova, Gogoľ i problémy zapadnojevropejskogo romana. (Recenze). SPFFBU, D 21, 1974, str. 222-225. Záhadný Gogol (Záhadný Gogol, Praha 1973). Rovnost 7. 2. 1974, s. 5. Fakta a legendy (V. Kožinov, in: Russkaja literatura 1975, č. 2). Rovnost 3. 9. 1975, s. 5. Hledání živé duše (J. Mann: V poiskach živoj duši, Moskva 1987) – překlad a parafráze. Lid. dem. 13.2.1993, s. 14. The Writing of History. Literary Form and Historical Understanding. University of Wisconsin 1978. Donald Fanger, Gogol and His Reader. Stanford 1978. Recenze, SPFFBU, D 30, 1983, s. 105-106. Gogolovi starosvětští statkáři jako polyvalenční text. In: Gogol a naše doba. Universita Palackého, Olomouc 1984, s. 92-99. Rozpětí slova. K 175. výročí N. V. Gogola. Věda a život 1984, č. 4, s. 266-267.Hořkost a sen (N.V. Gogol) Rovnost 4.3.1992, s. 5. Mučivý labyrint umělcovy duše. Rec.: I. Zolotusskij, Gogoľ, M. 1979. Světová literatura 1981, č. 1, s. 232-233. Osudové partnerky dvou velikánů. Zůstanou ženy Gogolovým tajemstvím? Láska jako fascinace a oběť (o manželce F. M. Dostojevského). Rt příloha, 27. 5. 1994, s. 6-7. Podivínství a šílenství jako podloží tvorby N. V. Gogola. SPFFBU, D 41, roč. 1994, s. 91-100. Gogol jako experimentátor (Gøgøl: Exploring Absence. Negativity in 19th-Century Russian Literature. Edited by Sven Spieker. Slavica, Bloomington, Indiana University, 1999, 216 s. ISSN: 0-89357-280-2). Alternativa Plus 1-2/2003, s. 98-100. Gogolovi Starosvětští statkáři, mýtus o Filemonovi a Baukidě a problém ruského středověku a novověku. In: Druhý život antického mýtu. Sborník z vědeckého sympozia Centra pro práci s patristickými středověkými a renesančními texty. Ed.: Jana Nechutová. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, s. 227-235. Nápaditá knížka o Gogolovi (Марк Георгиевич Соколянский: Гоголь: грани творчества. Статьи. Очерки. „Астропринт“‚ Одесса 2009). Novaja rusistika, II, 2009, č. 1, s. 105-108). Tvorčestvo Gogolja v dvojnoj proekcii (K sovremennym tendencijam gogolevedenija). Litteraria Humanitas XV. N. V. Gogol: Bytí díla v prostoru a čase (Studie o živém dědictví). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav slavistiky, eds: Josef Dohnal, Ivo Pospíšil, Brno 2010, s. 339-347. ISBN 978-80-7399-197-5. [11] K tomu malé vysvětlení: v kdysi hrozivé brožuře Cesty a rozcestí československé rusistiky (orig. Evoljucija čechoslovackoj rusistiki, autoři V. A. Kovaljov, K. I. Rovda, přel. kolektiv, Lidové nakladatelství, Praha 1972) najdeme dvě studie, jež byly předtím rusky publikovány v čas. Russkaja literatura v letech 1970-71. V českém prostředí byly tyto ideologicky předpojaté texty využity ke „kádrování“ těch, kteří tam byli jmenováni v negativním smyslu a hlavně k personálním šarádám a vyřizování osobních účtů – ostatně jako u nás ve všech přelomových dobách. Vzpomínám si, jak si někteří naši rusisté alibisticky libovali, že tam byli uvedeni neutrálně nebo spíše kladně anebo vůbec nebyli uvedeni, což bylo vůbec nejlepší. Nejvíce napadanými byli Z. Mathauser a s M. Drozda. Uvedený odstrašující příklad (těžko říci, zda oba sovětští literární historici psali na politickou objednávku dobrovolně či z přinucení nebo zcela z vlastní iniciativy) je nadčasovým varováním před centristickým pojetím vědního oboru, kdy jedna názorová skupina („technologové moci“) – využívajíc různých i politických situací – může autoritativně posuzovat práci jiných, direktivně řídit příslušný vědní obor a dokonce rozhodovat o lidských osudech.