Haruki Murakami

Afterdark

ODEON

Přeložil Tomáš Jurkovič

AFUTÁDÁKU

Copyright © Haruki Murakami 2004

Translation © Tomáš Jurkovič, 2007

Czech edition © Euromedia Group k. s., 2007

ISBN 978-80-207-1249-3

11 : 56 PM

Před očima nám leží město.

Pozorujeme ho z nebe, jak noční ptáci letící vysoko na obloze. Z té výšky vypadá město jako jediné obrovské zvíře. Nebo jako superorganismus, sloučený z mnoha organismů menších. Tisíce tepen se táhnou až do nejzazších koutů beztvarého těla, rozvádějí krev, neúnavně vyměňují buňky. Roznášejí nové informace a odnášejí staré. Rozvážejí čerstvé palivo a odvážejí prošlé. Přinášejí nové paradoxy a odnášejí ty dosavadní. Celé tělo bliká, žhne a svíjí se v rytmu toho pulzu. Čas se nachyluje k půlnoci a vrchol aktivity organismu už pominul, ale základní metabolismus nutný k udržení životních funkcí dosud pracuje beze změny. Bzukot, který město vydává, stále visí ve vzduchu jako neúnavné basso continuo. Ploché, monotónní, ale nabité očekáváním.

Náš pohled si vybírá jedno obzvlášť rozzářené zákoutí a soustředí se na ně. Tiše k němu klesá blíž a blíž. Pestrobarevné neonové moře. Nejrušnější oblast centra velkoměsta. Obří digitální obrazovky na stěnách výškových budov se s úderem půlnoci noří do ticha, ale reproduktory v obchodech ještě i teď bez jediného zaváhání vyhánějí ven svůj přehnaně zesílený bas hiphopové hudby. Velikánská game centra nacpaná mládeží. Rachot elektronických zvuků. Hloučky vysokoškoláků vracejících se zřejmě odněkud z tahu. Ještě ani ne dvacetileté holky s vlasy odbarvenými na zářivě blond, zdravé nohy vykukují zpod minisukní. Pánové v oblecích, kteří se ženou po přechodu napříč křižovatkou, aby stihli poslední vlak. Jen vyvolavači z karaoke podniků ještě i v tuhle hodinu hlasitě lákají zákazníky. Nablýskaná černá dodávka projíždí pomalu ulicí, jako by chtěla čtvrť ohodnotit jako zboží. Okenní skla má polepená černočernou fólií. Připomíná tvory žijící na dně hlubokých moří, vybavené speciální pokožkou a orgány. Stejnou ulicí obchází s napjatým výrazem dvojice mladých policistů, ale skoro nikdo si jich nevšímá. V tuhle hodinu funguje čtvrť podle svých vlastních principů. Podzim, který právě vládne, se už chýlí ke konci. Vítr nefouká, ale vzduch je studený jako led. Jen za docela malou chvilku se má změnit datum.

Jsme v restauraci Denny's.

Fádní, ale dostatečné osvětlení, naprosto neosobní interiér a nádobí, podlahová plocha do mrtě rozvržená odborníky z oddělení organizace práce, tiše se linoucí nevtíravá hudba v pozadí, personál vycvičený reagovat přesně podle manuálu. „Dobrý den, vítejte v Denny's.“ Na co se tu jen podíváte, je kdykoli vyměnitelné a dokonale anonymní. V podniku je téměř plno.

Když jsme se tu tak porozhlédli kolem dokola, zastaví se náš zrak na osamělé dívce, sedící u okna. Pročpak zrovna na ní? Proč ne třeba na někom jiném? To nevíme. Víme jen, že z nějakého důvodu poutá naši pozornost - docela samovolně. Sedí u stolu pro čtyři a čte si knížku. Šedá parka s kapuci, k tomu džínsy. Žluté tenisky, vybledlé jako od několikanásobného praní. Přes opěradlo vedlejší židle je přehozená baseballová bunda. Ani ta už rozhodně nevypadá na novou. Věk má dívka tak na čerstvou vysokoškolačku. Středoškolačka to už není, i když něco z atmosféry střední školy na ní ještě ulpívá. Vlasy má černé, krátké a rovné. Není skoro vůbec nalíčená a nemá žádné módní doplňky. Útlý, drobný obličej. Na očích brýle s černou obroučkou. Mezi obočím se jí občas udělá přemýšlivá vráska.

Svou knihu čte tedy opravdu s vervou. Skoro od stránek neodtrhne oči. Kniha je tlustá a v tvrdých deskách, titul nerozeznáme, jelikož ho překrývá přebal z knihkupectví. Podle toho, jak vážně se dívka u čtení tváří, bude ta kniha nejspíš dost náročná. Žádné rychlé hltání, vypadá to, že pěkně důkladně zpracovává jeden řádek za druhým.

Na stole stojí šálek kávy. A popelník. Vedle popelníku leží tmavomodrá baseballová čepice. Se značkou B jako Boston Red Sox. Dívce nejspíš bude trochu velká. Na sedačce vedlejší židle leží hnědá kožená taška přes rameno. Podle toho, jak je nacpaná, to vypadá, že do ní někdo v krátkém čase napěchoval všechno možné tak, jak mu to právě přišlo pod ruku. Každou chvíli zvedne dívka šálek s kávou a donese ho k ústům, ale nezdá se, že by jí káva zvlášť chutnala. Pije takříkajíc z povinnosti, poněvadž má šálek před sebou. Sem tam si, jako by se rozpomněla, strčí do úst cigaretu a zapálí umělohmotným zapalovačem. Přivře oči, nonšalantně vyfoukne do vzduchu kouř, odloží cigaretu do popelníku a pak si přitiskne prsty na spánky, jako by snad chtěla zahnat přicházející bolení hlavy.

Hudba, co se tu tak tiše line podnikem, je Go Away Little Girl, v podání orchestru Percyho Faitha. Nikdo tomu samozřejmě nevěnuje pozornost. V Denny's si teď v noci dávají jídlo a popíjejí kávu nejrůznější typy lidí, ale zákaznicí bez doprovodu je tu jen ona sama. Občas od své knihy vzhlédne a zadívá se na hodinky na zápěstí. Vypadá to ale, že jí čas neubíhá tak, jak by si přála. Přitom se nezdá, že by tu na někoho čekala. Nerozhlíží se po restauraci, neupírá pohled ke dveřím. Jen si tu osaměle čte a občas si zapálí. Mechanicky naklání šálek s kávou a těší se, že čas poběží aspoň o něco rychleji. Jenomže, samozřejmě, do rozednění zbývá ještě spousta času.

Na chvíli přestane číst a zadívá se z okna. Odsud z prvního patra pod sebou vidí rušnou ulici. I v tuhle dobu je ještě celá rozsvícená a spousty lidí po ní chodí sem a tam. Někteří mají kam jít, jiní ne. Někteří mají svůj cíl, jiní ho nemají. Někteří se snaží čas setřást, jiní ho honí, jak se jenom dá. Poté, co se dívka na všechny ty nikam nevedoucí pouliční výjevy chvilku dívá, srovná si dech a znovu obrátí svůj zrak ke stránkám knihy. Natáhne ruku po šálku s kávou. Cigareta, skoro netknutá, leží v popelníku, proměněná v úhledný sloupek popela.

Automatické dveře restaurantu se rozjedou a dovnitř vstoupí vytáhlý mladý muž. Černý kožený kabát do půl těla, pomačkané, olivově zelené plátěné kalhoty, hnědé pracovní boty. Vlasy má dost dlouhé, místy mu trčí do stran. Nejspíš si je za poslední dny neměl právě kdy umýt. Nebo zrovna prolezl nějakým hustým křovím. Nebo je pro něj možná vrabčí hnízdo na hlavě něco docela normálního, s čím se nemá cenu zvlášť zatěžovat. Je hubený, ale spíš než na zdravou štíhlost to vypadá, že pořádně nejí. Přes rameno má veliké černé pouzdro, v jakém se nosí hudební nástroje. Konkrétně dechové. Pak má ještě ušpiněnou látkovou tašku s dlouhými popruhy. V ní nacpáno všecko možné od not po spousty dalších maličkostí. Na pravé tváři má pořádnou jizvu. Krátkou jizvu, jako by ho tam řízlo něco ostrého. Krom toho už na něm není nápadného nic. Je to docela obyčejný kluk. Připomíná tak nejspíš dobrosrdečného, ale trochu přihlouplého toulavého voříška.

Přichází číšnice, která tu uvádí hosty na místa, a vede ho dovnitř ke stolům. Jdou kolem místa, kde sedí čtoucí si dívka. Mladík projde okolo ní, ale hned nato se zastaví, jako by ho něco napadlo, a jako když se přetáčí film, couvá pomalu zpátky k dívčinu stolu. Pak skloní hlavu a soustředěně se na dívku zadívá. V duchu přitom pátrá v paměti. Než si vzpomene, chvíli mu to trvá. Vypadá to, že tomuhle klukovi trvá dlouho úplně všecko.

Dívka si mladíka všimne, zvedne hlavu od knížky, přimhouří oči a zadívá se na něj. Je tak vysoký, že se málem musí zaklonit. Jejich pohledy se setkají. Mladík se usměje. Úsměvem, který má naznačit, že jí nechce udělat nic zlého.

Mladík promluví. „Hele, promiň, jestli se pletu, ale nejsi ty náhodou sestra Asai Eri?"

Dívka mlčí. Dívá se na něj tak, jako se díváme někam do kouta zahrady, kde se už trochu moc rozrostlo křoví.

„Už jsme se jednou potkali," pokračuje kluk. „Ty budeš určitě Juri, že jo? Měly jste se ségrou ve jménech skoro stejný znaky."

Dívka ho se stále stejně ostražitým výrazem stručně opraví. „Mari."

Kluk zvedne ukazovák. „Jasně, jasně, Mari. Eri a Mari. Rozdíl jen v jednom znaku. Na mě si už asi nepamatuješ, co?"

Mari trochu skloní hlavu. Myslí tím ano, anebo spíš ne? Sundá si brýle a položí je vedle šálku s kávou.

Číšnice se k nim vrací. „Chcete si přisednout sem?" ptá se.

„Jo, jasně," odpoví jí kluk.

Číšnice položí na stůl menu. Kluk se posadí proti Mari a pouzdro s nástrojem položí na židli vedle sebe. Pak na Mari vyhrkne, jako by si právě vzpomenul: „Hele, já si na chvilku přisednu, jo? Jenom se najím a hned vypadnu. Mám pak kousek odsud sraz."

Mari se na něj trochu zamračí. „Hele, neměl by ses na podobný věci ptát předem?"

Kluk chvíli přemýšlí o tom, co mu řekla. „Ty tu na někoho čekáš?"

„To ani ne," odpoví mu Mari.

„Takže ti jde hlavně o mý slušný chování, co?"

„Jo."

Kluk přikývne. „No jo. Je fakt, že by se člověk měl zeptat předem, jestli je tu volno, když si chce přisednout. To se teda omlouvám. Jenže tady je stejnak všude plno a já navíc nebudu otravovat dlouho. Tak teda můžu?"

Mari zlehka pokrčí rameny. Jako by mu chtěla říct, ať si dělá co chce. Kluk otevře menu a zadívá se do něj.

„Tys už jedla?"

„Já nemám hlad."

Kluk chvíli zamračeně studuje jídelní lístek, pak ho naráz sklapne a položí na stůl. „Ani jsem to vlastně nemusel otvírat. Jenom jsem dělal, že si to čtu."

Mari neříká nic.

„Tady nejím nikdy nic jinýho než kuřecí salát. Vždycky jenom ten. Jestli ti můžu něco říct, tak kuřecí salát je to jediný, co má v Denny's cenu jíst. A že jsem už vyzkoušel skoro všecko, co tu mají. Dala sis tu někdy kuřecí salát?"

Mari zavrtí hlavou.

„Vážně není špatnej. Kuřecí salát a k němu pěkně dokřupava vypečená topinka. Nic jinýho tady v Denny's už nejím."

„Tak proč jsi teď znova studoval celej jídelní lístek?"

Kluk si prstem přihladí vrásku v koutku oka. „No vždyť si vem, jaký by bylo, kdyby člověk jen tak přišel sem do Denny's, ani se nekouknul do lístku a už si z fleku poroučel kuřecí salát. To by přece bylo docela zoufalý, ne? Vždyť by to vypadalo, že už sem chodím jenom kvůli tomu salátu. Takže pro jistotu vždycky nejdřív otevřu menu a dělám, jako že jsem si nad ním pořádně popřemejšlel, a teprv pak si vybral kuřecí salát."

Když číšnice přinese vodu, objedná si kluk skutečně kuřecí salát a dokřupava vypečenou topinku. „Ale ať je fakt hodně křupavá," zdůrazní zvlášť. „Může bejt klidně skoro připálená." A přiobjedná ještě kávu po jídle. Číšnice zaznamená objednávku do přístroje, co má v ruce, a ještě jednou ji pro kontrolu nahlas přečte.

„Jo, a tady sem ještě jedno kafe, řekl bych," ukáže kluk na šálek před Mari.

„Jak si račte přát. Hned vám jej přinesu."

Číšnice odchází a kluk se za ní dívá.

„Ty nerada kuřata?" ptá se.

„Ale ne," vysvětluje Mari. „Jenom je nechci jíst v restauracích."

„A to jako proč?"

„V těchhle řetězcovejch restaurantech dostaneš většinou jen takový, co jsou nadopovaný bůhvíčím. Různejma přípravkama pro rychlej růst a podobným svinstvem. Ty kuřata žijou namačkaný v tmavejch klecích, skoro pořád jim píchají nějaký injekce, krměj je žrádlem, který je samá chemie a nakonec je naložej na dopravník, kde jim jeden stroj zakroutí krkem a další z nich oškube peří."

„Vau!" udělá kluk. A pak se zasměje. Úsměv mu prohloubí vrásky v očních koutcích. „Kuřecí salát a la Orwell!"

Mari přimhouří oči a zadívá se na něj. Není si jistá, jestli si z ní kluk náhodou neutahuje.

„Přesto všecko ale zdejší kuřecí salát fakt není špatnej. Doopravdy ne."

Domluví a pak si sundá kabát, jako by si právě vzpomněl, že ho má ještě na sobě, a složený ho položí na židli vedle. Potom si nad stolem zamne ruce. Pod kabátem má zelený svetr z hrubé vlny, s kulatým límcem. Vlna na svetru se místy třepí tak, že to připomíná klukovy rozcuchané vlasy. Tenhle mládenec si evidentně s vlastním vzhledem nedělá žádné přehnané starosti.

„Víš, kde jsem se s tebou už potkal? V bazénu, v jednom hotelu v Šinagawě. V létě před dvěma rokama. Pamatuješ?"

„Jakž takž."

„Byl tam můj nejlepší kámoš, pak tvoje ségra, ty, no a pochopitelně i moje maličkost. Dohromady celkem čtyři. My jsme byli čerstvě přijatý na vysokou a tys chodila do druháku na vyšší střední. Že jo?"

Mari bez většího zájmu přikývne.

„Můj kámoš tehdy tak trochu pálil za tvojí ségrou a mě přizval do počtu, aby se mohlo konat dvojrande. Někde do toho bazénu sehnal čtyři volňásky. A tvoje ségra vzala s sebou tebe. Jenže tys tam skoro furt mlčela jak zařezaná a v jednom kuse jsi jen plavala sem tam po bazénu jak delfín ve vývinu. Pak jsme všichni šli do hotelový restaurace a dali si tam zmrzlinu. Ty sis dala Peach Melbu."

Mari se zamračí. „Jak to, že si to tak všecko pamatuješ?"

„Protože to bylo první rande s holkou, co si dává Peach Melbu, no a taky ti to pochopitelně hrozně slušelo."

Mari si ho docela nevzrušeně přeměří. „Kecáš. Vždyť jsi tam celou dobu zíral jenom na moji sestru."

„Fakt?"

Mari významně mlčí.

„No, možná že jo," připustí kluk. „Kdovíproč, ale pamatuju si jako dneska, že měla sakra malý plavky."

Mari vyndá cigaretu, strčí ji do úst, škrtne zapalovačem.

„Hele," řekne kluk. „Já teda nehodlám dělat Denny's žádnýho advokáta, ale mám tak dojem, že taková vykouřená krabička cigaret je pro tebe x-krát horší, než možná kdovíjak připravovanej salát z kuřat? Nemyslíš?"

Mari ho ignoruje.

„Ona tam tenkrát měla přijít úplně jiná holka, ale udělalo se jí těsně předtím nějak nedobře a tak s sebou vzali mě, i když jsem nechtěla. Byla jsem tam taky akorát do počtu."

„Takže se ti tam moc nelíbilo."

„Ale na tebe si pamatuju."

„Fakt?"

Mari si ukáže prstem na pravou tvář.

Kluk sáhne na svou jizvu. „Aha, tohleto? To jsem jednou, když jsem byl ještě malej, jel moc rychle na kole a cestou z kopce jsem nevybral zatáčku. Jen o dva cenťáky vedle a přišel bych o pravý oko. Taky mám pěkně zdeformovaný ucho. Chceš to vidět?"

Mari se zamračí a zavrtí hlavou.

Číšnice přinese na stůl kuřecí salát a topinku. Do Marina šálku doplní čerstvou kávu. Pak se ujistí, že přinesla všechno přesně podle objednávky. Kluk zatím vezme vidličku a nůž a zručnými, navyklými pohyby se pustí do salátu. Pak vezme do ruky topinku a nevěřícně si ji prohlíží. Dost se mračí.

„Člověk jim může říkat nevímkolikrát, že chce topinku dokřupava a stejně ji nikdy neudělají tak, jak si to objednáš. Já to nechápu. Při vší tý naší japonský píli, HiTec kultuře a Denny's řízeným podle kdovíjakejch tržních principů pro ně přece nemůže bejt takovej problém opéct zákazníkům topinky dokřupava, nemám pravdu? Tak proč to proboha neudělaj? Za co sakra stojí civilizace, kde ti ani jednu mizernou topinku neupečou tak, jak si ji objednáš?"

Mari neřekne ani tak ani tak.

„Ale ta tvoje ségra, to byla fakt kost," řekne kluk jakoby sám pro sebe.

Mari zvedne hlavu. „Proč byla?"

„Proč, proč... prostě jsem povídal o starejch dobách, tak mluvím v minulým čase. Rozhodně jsem tím nemyslel, že by už nebyla hezká."

„To je ona totiž pořád. I teď."

„0 tom fakt nepochybuju. Ale víš co? Já Eri vlastně ani pořádně neznám. Na vyšší střední jsem s ní byl rok ve třídě a za celou tu dobu jsem s ní skoro nepromluvil. Nebo spíš bude přesnější říct, že se ona nebavila se mnou."

„Ale zajímala tě, ne?"

Kluk zastaví vidličku a nůž ve vzduchu a chvilku uvažuje.

„Spíš než to bych asi řekl, že v tom byla taková svýho druhu intelektuální zvědavost."

„Intelektuální zvědavost?"

„Zajímalo mě, jaký by asi bylo, kdyby se mi povedlo mít rande s takovou kočkou, jako je Eri. Sakra, vždyť to byla hotová modelka z časopisu."

„A to je podle tebe intelektuální zvědavost?"

„Svýho druhu."

„Jenže s Eri tehdy přece chodil kamarád, a tebe vzal akorát s sebou?"

Kluk s plnou pusou jídla přikývne. Pomalu, beze spěchu žvýká.

„Já se většinou držívám dost zpátky. Nemusím zářit jako hlavní číslo. Já se hodím spíš za přílohu. Jako zelí. Nebo jako hranolky. Jako ten chlápek z Wham!, jak si ho nikdy nikdo nepamatuje jménem."

„A tak jsem na tebe zbyla akorát já, co?"

„Ale fakt ti to slušelo."

„Tobě se nějak líbí mluvit o všem v minulým čase, poslouchej."

Kluk se usměje. „Ale kdepak. Já jenom otevřeně vyjadřuju svoje tehdejší pocity ze současnýho úhlu pohledu. Slušelo ti to vážně moc. Nekecám. I když ses se mnou skoro nebavila."

Odloží vidličku a nůž na talíř a upije vody ze sklenice. Utře si pusu ubrouskem.

„Dokonce jsem se na to ptal Eri, když jsi byla v bazénu. Chtěl jsem vědět, proč se mnou nemluvíš a jestli ti třeba nejsem nějak protivnej."

„A co ti na to řekla?"

„Že se prej většinou sama od sebe s nikým moc nebavíš. Ze je to sice divný, ale že, i když jseš Japonka, většinou mluvíš spíš čínsky. A že si z toho nemám nic dělat. Že to celý rozhodně není moje vina."

Mari mlčky zamáčkne v popelníku cigaretu.

„Nebo to byla moje vina?"

Mari se zamyslí. „Už si na to moc nepamatuju, ale myslím, že fakt nebyla."

„Tak to jsem rád. Trochu jsem si to pak vyčítal. Já pochopitelně taky mám svý chyby, ale to je čistě jenom moje věc, a to poslední, co chci, je, aby si jich někdo všímal. Zvlášť o prázdninách u bazénu."

Mari se na něj ještě jednou podívá, jako by se chtěla ujistit. „Myslím, že jsem si na tobě fakt ničeho nevšimla."

„To jsem si vážně oddechl."

„Ale nějak mi vypadlo jméno, mám dojem," řekne Mari.

„Moje?"

„Jo."

Kluk zavrtí hlavou. „To se nic neděje. Stejně je to jen takový obyčejný jméno. Skoro bych ho někdy sám nejradši zapomněl. Jenomže vlastní jméno člověku z hlavy jen tak nevypadne. Zato jména lidí, který si musíš pamatovat, se ti obvykle vykouřej z hlavy jedna dvě."

Na moment se zadívá oknem ven, jako by čekal, že tam najde něco, oč neprávem přišel. Pak se zas obrátí k Mari.

„Víš, co mi tehdy přišlo fakt divný? Že tvoje ségra ani jednou nevlezla do vody. A to bylo ten den vedro jak v peci a bazén to byl fakt nádhernej."

Mari se na kluka podívá, jako by se ptala, jestli mu vážně nedojde ani tak málo. „Ona nesnáší, když se jí smyje mejkap. To je přece jasný. Nehledě na to, že v těch plavkách, co měla tehdy na sobě, se doopravdy asi ani moc plavat nedalo."

„Aha," řekne jen kluk. „To je dobrý, jak si každá žijete po svým, i když jste sestry."

„Taky přece každá žijeme svůj vlastní život, ne?"

Mladík nad jejími slovy chvíli přemýšlí. Pak promluví.

„No jo, ale proč to tak vlastně je? Jak to, že si všichni žijeme svůj vlastní život, úplně jinej než všechny ostatní? Konkrétně v případě vás dvou - obě máte stejný rodiče, obě jste vyrostly ve stejný domácnosti, obě jste holky - proč jste teda každá tak totálně jiná? Kde se to všechno začlo rozdělovat? Jedna se vystavuje natažená u bazénu v bikinkách menších než vlaječky na semafor, druhá v tom samým bazénu rejdí jak delfín, v plavkách jako na školní tělocvik..."

Mari se na něj zadívá. „A to po mě jako chceš, abych ti to teď vysvětlila? Ve stručným shrnutí do dvou set znaků, zatímco si tu budeš jíst ten svůj kuřecí salát?"

Kluk zavrtí hlavou. „Ale kdepak. Já jenom řekl nahlas, co se mi teď nejspíš ze zvědavosti honí hlavou. Nemusíš mi na to nic odpovídat. Ptal jsem se spíš sám pro sebe, víš?"

A chystá se zas pustit do salátu, ale v poslední chvíli si to rozmyslí a vykládá dál.

„Já totiž žádný sourozence nemám. Takže se ptám čistě ze zvědavosti. Zajímalo by mě, kam až mezi takovejma sourozencema sahá podobnost, a odkud už začínají rozdíly."

Mari mlčí. Mladík, s nožem a vidličkou v rukou, zatím chvíli o něčem dumá, zahleděný do prázdna nad stolem.

Potom promluví. „Jednou jsem četl vyprávění o třech bratrech, který vyplavilo moře na jednom ostrově na Havaji. Byl to mýtus. Starej. Četl jsem to, když jsem byl ještě malej a příběh samotnej už si moc nepamatuju, ale bylo to nějak takhle: Tři bráchové, kluci, se vydají na moře na ryby, dostanou se do bouřky, která je odnese, a pak se dlouho plavěj sem a tam po moři, než připlujou na pobřeží opuštěnýho ostrova. Ostrov je to pěknej, rostou na něm kokosový palmy, ořechů je na nich jak naseto, a přesně uprostřed ostrova se zvedá děsně vysoká hora. Tu noc se všem třem ve snu zjeví bůh a říká jim: Mládenci, když se vydáte ještě kus dál odsud po pobřeží, najdete tam tři kulatý balvany. Odvalte ty balvany, kam vám bude libo. Tam, co je dovalíte, pak budete žít. Čím vejš vystoupáte, tím víc toho uvidíte ze světa. Kam až s nima dojdete, je jenom a jenom na vás."

Kluk se napije vody a trochu si vydechne. Mari se tváří, že ji to všechno vůbec nezajímá, ale poslouchá, ani nedutá.

„Je ti to zatím jasný?"

Mari maličko kývne.

„Chceš slyšet, jak to bylo dál? Jestli ne, tak já přestanu."

„No jestli to nebude moc dlouhý..."

„Není to tak dlouhý. Je to docela jednoduchej příběh."

Ještě jednou si lokne vody a pokračuje ve vyprávění.

„Přesně jak bůh řekl, našli bráchové na pobřeží tři veliký balvany. A přesně, jak jim bůh nakázal, je začali valit před sebou. Byly pořádně velký a těžký, takže to byla pěkná šichta, zvlášť, když pak cesta začala stoupat ještě do kopce. První promluvil nejmladší. Povídá: „Bráchové, já zůstanu tady. Je to tu blízko k moři, můžu tu lovit ryby. Nebudu se tu mít zle. Z toho světa toho zas tolik vidět nemusím." Zbylí dva bratři zatím pokračovali dál. Jenže když došli doprostředka hory, promluvil prostřední. „Hele, brácho, já už dál nejdu. Roste tady spousta ovoce, nebudu se tu mít zle. A ze světa toho až zas tolik vidět nemusím." Tak nejstarší bratr pokračoval dál do kopce sám. Cesta byla pořád užší a strmější, ale on se nevzdával. Měl pevnou vůli a chtěl vidět svět. A tak pořád valil a valil, co mu síly stačily. Za několik měsíců, kdy skoro nejedl a nepil, se mu konečně povedlo dovalit balvan až na vrcholek hory. Zastavil se a díval se do světa. Viděl z něj teď mnohem víc než všichni ostatní. Byl na místě, kde měl od tý chvíle žít. Nerostla tam ani tráva, nelítali tam žádný ptáci. Když se chtěl napít, musel lízat jinovatku, když se chtěl najíst, musel žvejkat mech. Ale on toho nelitoval. Měl totiž před sebou celej širej svět... A na tom ostrově na Havaji stojí od těch dob na vrcholu nejvyšší hory velikej, kulatej, osamělej balvan. Takovej je to příběh."

Ticho.

Pak se Mari zeptá.

„A jaký z toho příběhu plyne poučení?"

„Možná z něj plynou dokonce hned dvě. Za prvý," zvedne kluk prst, „co člověk, to originál. Dokonce i mezi sourozencema. A za druhý," zvedne další prst, „když se člověk chce něco doopravdy dozvědět, vždycky za to zaplatí odpovídající cenu."

„Mně teda na životě, co si vybrali ty dva mladší bráchové nepřijde nic špatnýho," komentuje to Mari.

„A vždyť taky jo," přisvědčí kluk. „Komu by se taky chtělo jezdit až na Havaj, aby tam pak žil o mechu a jinovatce. Naprosto souhlasím. Jenže ten nejstarší brácha chtěl aspoň trochu poznat, jak vypadá svět, a tuhle svoji zvědavost nemohl přemoct. I kdyby za ni měl zaplatit nevímjak vysokou cenu."

„A to je ta intelektuální zvědavost?"

„Přesně ta."

Mari o něčem přemýšlí. Na svou tlustou knihu položí ruku.

„Ty mi asi neřekneš, co čteš, i kdybych se tě na to slušně zeptal, co?" zeptá se kluk.

„Asi ne."

„Je to teda pěkná bichle."

Mari mlčí.

„Takový většinou holky po kabelkách nenosívaj."

Mari samozřejmě dál zachovává ticho. Kluka to přestane bavit a pustí se znovu do jídla. Teď už nic neříká, soustředí se jen na kuřecí salát a dojí ho do posledního sousta. Pomalu, pečlivě žvýká, připíjí k tomu hodně vody. Několikrát si ji nechá dolít od číšnice. Topinku sní do posledního drobku.

„Nebydlelas ty náhodou v Hijoši?" zeptá se pak, když už servírka odnesla jeho prázdný talíř.

Mari kývne.

„To už nestíháš poslední vlak. Pokud nepojedeš domů taxíkem, tak ti další vlak jede až ráno."

„To já vím."

„No, tak to je fajn."

„Já teda netuším, kde bydlíš, ale i tobě už to přece muselo ujet, ne?"

„Já bydlím na Kóendži. Ale bydlím sám a stejně až do rána hodlám zkoušet. A kdyby bylo jó zle, tak mě hodí domů autem kamarád."

Zlehka poklepe na pouzdro s nástrojem vedle sebe. Jako by poplácával po hlavě věrného pejska.

„Kousek odtud, v podzemí jedný budovy s kancelářema, má naše skupina zkušebnu," říká kluk. „Můžeme si tam hrát jak chceme nahlas a nikdo si nestěžuje. Skoro tam nefunguje topení, takže je tam v tuhle roční dobu zima jak v psírně, ale nechávají nás tam zkoušet zadarmo, tak si nemůžeme moc vyskakovat."

Mari loupne očima po pouzdře. „To je trombon?"

„Přesně ten. Ty se ale vyznáš," řekne kluk trochu překvapeně.

„Trombon ještě poznat dovedu."

„No jo, ale nevěřila bys, kolik je na světě holek, co nemaj ani tušení, že nějakej takovej nástroj vůbec existuje. No jo, co se dá dělat. Hrát Mick Jagger nebo Eric Clapton na trombon, asi z nich v životě nebudou takový hvězdy. A rozbil snad Jimi Hendrix nebo Pete Townshend na pódiu někdy trombon? Ani omylem. Vždycky jen a jedině elektrickou kytaru. S trombónem by se jim každej leda vysmál."

„Tak proč sis ale vybral právě tenhle nástroj?"

Mladík si nalije do kávy smetanu a upije doušek.

„Když jsem ještě chodil na střední, koupil jsem si náhodou v jednom krámě se starejma gramodeskama jednu jazzovou nahrávku, jmenovalo se to Blues-ette. Bylo to pěkně starý LP. Už si přesně nevzpomínám, proč jsem to kupoval. Tehdy jsem ještě jazz moc neposlouchal. Ale na straně A na tý desce každopádně byla skladba, která se jmenovala Five Spot After Dark, a ta mě fakt dostala. A v tý právě hrál na trombon Curtis Fuller. Když jsem si to poprvé pustil, připadalo mi, že mi konečně spadly šupiny z očí. Jo, to je vono, tohle je nástroj pro mě, pomyslel jsem si. Já a trombon. Osudový setkání."

Mladík zabrouká prvních osm taktů z Five Spot After Dark.

„To znám," řekne Mari.

Kluk se zatváří nechápavě. „Ty to znáš?"

Mari zabrouká zbylých osm taktů.

„Ale jak to, že znáš něco takovýho?"

„To se nesmí?"

Kluk odloží kávu a lehce zavrtí hlavou. „Ale kdepak. Jenže je to fakt neuvěřitelný. Aby dneska nějaká holka znala Five Spot After Dark... No, to nic. Každopádně jsem se do toho Curtise Fullera skoro zamiloval a tak jsem se začal učit na trombon. Rodiče mi půjčili na starší nástroj, na škole jsem se přihlásil do kroužku dechovejch nástrojů a na vyšší střední jsme založili něco jako kapelu. Ze začátku jsme dělali křoví různejm rockovejm skupinám. Něco jako kdysi Tower of Power. Znáš Tower of Power?"

Mari zavrtí hlavou.

Klukovi to nevadí. „To je fuk. Dřív jsem prostě hrával, jak jsem právě říkal, ale teď už dělám jenom a pouze čistej jazz. Ta vejška, co na ní jsem, není nic moc, ale hudební skupinu tam nemají nejhorší."

Přichází číšnice, aby jim dolila vodu. Kluk to odmítne. Letmo se podívá na hodinky. „Už je čas. Budu muset jít."

Mari mlčí. Nikdo tě tu přece nedrží, říká výraz v jejím obličeji.

„Oni asi stejně všichni přijdou zas pozdě," řekne ještě kluk.

Mari ani tohle nijak nekomentuje.

„Hele, nepozdravovala bys ode mě ségru?"

„A co kdybys jí to řekl sám po telefonu? Číslo k nám domů přece máš, ne? Stejně ji od tebe nemůžu pozdravovat, když ani nevím, jak se vlastně jmenuješ."

Kluk se na moment zamyslí. „Jenže o čem se tak mám s tvojí sestrou vlastně bavit, až k vám zavolám a ona mi zvedne telefon?"

„Třeba, že chceš pomoct s uspořádáním třídního srazu lidí ze střední. Však ty už na něco přijdeš."

„Když já nerad mluvim. Jsem už prostě takovej."

„Mně jsi toho teď teda napovídal víc než dost."

„S tebou mi to kdovíproč jde."

„Jo, se mnou ti to kdovíproč jde," opakuje Mari. „A s mojí sestrou jako ne, nebo co?"

„Asi ne."

„Jestli ono to nebude přemírou tý tvý intelektuální zvědavosti."

Kluk se zatváří, jako že to doopravdy netuší. Chystá se něco říct, ale na poslední chvíli se zarazí. Zhluboka se nadechne. Pak vezme ze stolu účet a v duchu počítá.

„Zaplatíš to i za mě, když ti tu nechám peníze?"

Mari kývne.

Kluk si přeměří ji i její tlustospis a po kratším váhání ještě dodá: „Teda promiň, že se tak ptám, ale nestalo se něco? Nepohádala ses třeba s klukem, nebo nemáš nějaký problémy doma? Přece jenom, abys tu takhle vysedávala až do rána po restauracích..."

Mari si nasadí brýle a vzhlédne. Ticho je významné a studené jako led. Kluk zvedne obě ruce a obrátí dlaně směrem k ní. Jako že se omlouvá, že řekl, co neměl.

„Myslím, že se tady tak v pět ráno stavím na nějakou lehčí snídani," dodá ještě. „Jednomu přece jenom vyhládne. Budeš tu ještě?"

„Proč?"

„No, proč asi?"

„To máš o mě takovou starost?"

„Taky."

„Nebo budeš zas chtít, abych pozdravovala sestru?"

„Možná že taky trochu."

„Ale varuju tě, moje ségra nerozezná trombon od topinkovače. Zato Gucciho od Prady pozná okamžitě."

„Každej máme holt svoje," zasměje se kluk.

Pak z kapsy kabátu vytáhne zápisník a propiskou do něj něco píše. Stránku pak vytrhne a podá Mari.

„Tohle je mý číslo na mobil. Kdyby něco, tak mi zavolej. Mimochodem, máš mobila?"

Mari zavrtí hlavou.

„To jsem si přesně myslel," řekne kluk spokojeně. „Jako by mi něco našeptávalo: tahle holka určitě nesnáší mobily."

Popadne pouzdro s trombonem a zvedne se. Oblékne si svůj kožený kabát. Ve tváři mu ještě visí stín úsměvu. „Tak se měj."

Mari bez jakéhokoli výrazu přikývne. Na lístek od kluka se skoro nepodívá a položí ho vedle účtu. Pak chvilku pro uklidnění pravidelně dýchá, a s bradou v dlaních se znovu pustí do čtení. Podnikem se tiše linou The April Fools od Burta Bacharacha.

11 : 57 PM

V pokoji je tma jako v pytli. Naše oči si na ni ale pomalu zvykají. Je tu postel a v posteli spí žena. Krásná mladá žena. Je to Marina sestra Eri. Eri Asai. Nikdo nám to neřekl, ale přesto to víme. Černé vlasy se vlní po polštáři jako záplava temné vody.

Stane se z nás pohled, který ji pozoruje z jediného bodu. Možná by ale bylo přesnější říct, že špehuje. Jsme pohled kamery zavěšené ve vzduchu a můžeme se prostorem pokoje libovolně přemísťovat. Teď právě visí kamera přímo nad postelí a zabírá dívčinu spící tvář. Úhel záběru i vzdálenost se jako mrknutím oka mění. Dívčiny krásné, malé rty jsou pevně semknuté. Napohled to skoro vypadá, že dívka nedýchá. Když se ale podíváme blíž, vidíme, jak se její krk nepatrně, skutečně nepatrně pohybuje. Dýchání v pořádku probíhá. Dívčina hlava leží na polštáři, jako by se dívala do stropu. Doopravdy se ale nedívá nikam. Víčka má zavřená pevně jako poupata v zimě a spí, jako by ji do vody hodil. Nejspíš se jí ani nezdá žádný sen.

Jak tak pozorujeme spící Eri Asai, najednou se nám na tom jejím spánku něco nezdá. Je až moc nápadný, až moc dokonalý. Ve tváři se jí nepohne jediný sval, nehne ani brvou. Její bělostný štíhlý krk zachovává hutnou mlčenlivost dokonalého řemeslného díla, její malá brada je perfektně tvarovaný útes, vybíhající v graciézním úhlu do moře. Ať už člověk spí jak chce hluboce, takhle hluboko se do spaní nikdy neponoří. Nikdo během spánku takhle totálně neopouští své vědomí.

Ať už je to ale s vědomím nebo bezvědomím jak chce, všechny životně důležité funkce i nadále pracují. Dech i puls se drží na nejnižší možné úrovni. Zdá se skoro, jako by se celá dívčina existence ocitla někde na samém pomezí mezi organickým a anorganickým světem - nenápadně a s maximální pozorností. Jak a proč k tomu ale došlo, nemůžeme ještě vědět. Jako zalitá do teplého vosku, setrvává Eri Asai stále ve svém přehlubokém, přepečlivém spánku. A stále tu docela jasně visí ve vzduchu cosi velice nepřirozeného. Pro tuhle chvíli jsme s to pochopit jen a pouze to.

Kamera pomalu ustupuje dozadu, dokud se do záběru nedostane celý prostor pokoje. Pak hledá něco, čeho by se mohla zachytit a začíná snímat detaily. Rozhodně se nedá tvrdit, že by byla místnost nějak přezdobená. Není to pokoj, co by nám byl ochotný prozradit cokoliv o zájmech a osobnosti svého obyvatele. Pokud se nedíváme opravdu pozorně, není poznat dokonce ani to, že jde o pokoj mladé dívky. Žádné panenky, žádné plyšové hračky, žádné doplňky - nic podobného tu neuvidíme. Nevisí tu plakáty a dokonce ani kalendář. Naproti oknu starý dřevěný stůl a otáčecí židle. Okenní roleta je spuštěná. Na stole je jen jednoduchá černá lampa a nejnovější model notebooku (momentálně zavřený). Pak ještě hrnek a v něm pár propisovaček a tužek.

U zdi stojí jednoduchá dřevěná postel pro jednoho a v ní spí Eri Asai. Sněhobílé, nevzorkované povlečení. Na zdi naproti posteli visí police, na ní malý audiosystém a hromádka obalů od cédéček. Hned vedle telefon a televize s osmnáctipalcovou obrazovkou. Toaletní stolek se zrcadlem. Na něm jen tyčinka balzámu na rty a malý kulatý kartáč na vlasy. U zdi vestavěná skříňová šatna. Jako téměř jediná dekorace je na polici seřazených pět zarámovaných fotografií, a na všech Eri Asai. Na všech jen ona sama. Ani na jediné z nich není vyfotografovaná s rodinou nebo s kamarády. Jen samé profesionálně vyhlížející snímky, na kterých pózuje jako modelka. Možná jsou to fotografie, co otiskli v nějakém časopise. Malá polička na knížky, ale knih jen pár a skoro všechno to jsou takové, co se používají jako učebnice na vysoké škole. Pak už jen hora velkoformátových módních časopisů. Sotvakdo může o naší spící dívce tvrdit, že je kdovíjaká čtenářka.

Pohled naší imaginární kamery jednu po druhé zabírá a pomalu, pečlivě snímá všechny podobné věci v místnosti. Jsme očím neviditelní, anonymní vetřelci. Sami vidíme všechno. Všechno slyšíme a všechno cítíme. Fyzicky se tu ovšem nevyskytujeme, a ani po nás nezůstávají žádné stopy. Jinými slovy, platí pro nás úplně stejná pravidla, jako pro regulérní cestovatele časem. Dívat se můžeme, zasahovat ne. Ale upřímně řečeno, z téhle místnosti jsme se toho o Eri Asai zrovna dvakrát moc nedozvěděli. Sama její osobnost se nám, zdá se, už od začátku někde skrývá, obratně uniká všem zvědavým očím.

U hlavy postele zatím digitální budík neslyšně, pravidelně obnovuje čas. Je to jediný předmět v celé místnosti, co vůbec vykazuje nějaký pohyb. Plachý elektrický noční tvor. Na zeleném displeji se číslice, uhýbající lidským zrakům, přelévají jedna do druhé. Je právě 11 hodin 59 minut po poledni.

Naše pomyslná kamera přestane zabírat detaily a stáhne se jedním rázem dozadu, takže znovu vidíme celý pokoj. A pak chvíli setrvává v plné šíři záběru, jako by se nemohla rozhodnout, co dál. Pohled se prozatím ustálí. Panuje mnohovýznamné ticho. Zanedlouho se ale, jako z nějakého náhlého popudu, pohled zastaví na televizoru v koutě místnosti a pomalu se k němu přesouvá. Je to černá, čtvercová televize Sony. Obrazovka je temná a mrtvá jako odvrácená strana Měsíce. Jenže naše kamera jako by na ní přesto zachytila jakousi stopu. Nebo snad nějaké znamení. Detailní záběr na obrazovku. Sdílíme stopu nebo snad znamení mlčky s kamerou a upřeně sledujeme televizor.

Cekáme. Se zatajeným dechem a nastraženýma ušima.

Hodiny ukážou 0:00.

Začne bzučivě pípat nějaká elektronika. Zároveň se slabým blikáním začíná, kousek po kousku, ožívat televizní obrazovka. Přišel snad někdo v nestřeženém okamžiku a zapnul spínač? Nebo se snad spustilo nějaké časovací zařízení? Ani jedno, ani druhé. Kamera plynule najíždí na zadní stranu přístroje a ukazuje se, že televize není vůbec zapojená do zásuvky. Přesně tak, správně by vůbec neměla hrát. Měla by nehnutě a chladně udržovat klid hluboké noci. Logicky i principiálně vzato. Ale přesně to se právě neděje.

Na obrazovce se vynoří rozkladové řádky, roztřesou se a zase zmizí. Pak se objeví znovu. Pronikavé pípání pokračuje beze změny dál. Zanedlouho se už na obrazovce začíná něco rýsovat. Obraz začíná nabývat tvar. Vzápětí se ale nakloní ke straně jako nápis v kurzívě, a hned potom zmizí jako plamen sfouknutý větrem. A všecko se pak opakuje zase od začátku. Obraz se snaží prodrat na povrch, vrávoravě a s vypětím všech sil. Pokouší se něco konkrétního vyjádřit, jenže se ne a ne ustálit. Je zprohýbaný, jako by s anténou, která přijímá signál, cloumala vichřice. Obsah se rozpadá, obrysy se bortí drcené neúprosným tlakem. A kamera nám to všechno věrně přenáší.

Spící dívka, jak se zdá, nemá ani tuchy, co se právě v pokoji děje za alotria. Nechává všechny ty vlezlé záblesky a zvuky z televize naprosto bez odezvy. Prostě si dál tiše a osaměle spí ve své umělé dokonalosti. Z jejího hlubokého spánku ji teď nevytrhne nic. Televize se tu v pokoji objevila jako nový vetřelec. Což jsme my pochopitelně taky. Jenže na rozdíl od nás není tenhle nový vetřelec ani tichý, ani neviditelný. A není ani nijak neutrální. Docela jasně se pokouší do dění v tomhle pokoji zasáhnout. To cítíme bez nejmenších pochyb.

Obraz v televizi se mezitím stále ještě objevuje a ztrácí, ale míra stability přece jen kousek po kousku roste. Na obrazovce je vidět nějakou místnost. Je poměrně rozlehlá. Vypadá jako kancelář v nějaké úřední budově. Nebo jako učebna. Veliká otvíratelná skleněná okna, strop plný zářivek. Ale nikde žádný nábytek. Vlastně ne, když se podíváme líp, uvidíme uprostřed místnosti židli. Starou dřevěnou židli, s opěradlem, ale bez opěrek pro ruce. Strohou, kancelářskou židli. Na té židli někdo sedí. Obraz se ještě úplně neustálil, takže nerozeznáváme o moc víc než rozmazanou siluetu. V místnosti visí studená atmosféra prostory, do které už drahnou dobu nepáchla ani noha.

Televizní kamera (nebo co to vlastně je), která nám teď tohle všechno přenáší, zatím opatrně najíždí směrem k židli. Podle postavy je sedící osoba nejspíš muž. Sedí trochu shrbeně. Dívá se před sebe a zdá se, že o něčem usilovně přemýšlí. Má tmavé oblečení a kožené boty. Do tváře mu nevidíme, ale zdá se, že je to muž spíš menší a štíhlejší. Věk se zatím nedá odhadnout. Zatímco tak kousek po kousku sbíráme o muži fragmenty informací rozmazané obrazovky, obraz se občas roztřese. Šum se přitom vzedme a zesílí. Tyhle poruchy ale nikdy netrvají dlouho a obraz se zase hned vyjasní. A šumivé zvuky ztiší. Obrazovka se přes neustálé marné pokusy docela jistě začíná stabilizovat.

V tomhle pokoji se k něčemu schyluje. Zdá se, že k něčemu, co bude mít zásadní význam.

0 : 25 AM

Stejný restaurant Denny's jako prve. V pozadí se line hudba, More od Martina Dennyho a jeho orchestru. Hostí je o poznání míň než před půl hodinou. A není už slyšet žádný hovor. Cítíme, že noc pokročila do dalšího stadia.

Mari sedí za stolem a stále si čte svou tlustou knihu. Před sebou má talířek s téměř netknutým zeleninovým sendvičem. Evidentně si objednala ne z hladu, ale aby tu mohla co nejdéle sedět. Občas, jako by se rozpomněla, knihu odloží. Opře lokty o stůl a zaboří se do opěradla. Občas i vzhlédne, zhluboka se nadechne a přesvědčí se, kolik je v podniku ještě lidí. Jinak se ale soustředí výhradně na čtení. Schopnost soustředění je dozajista jedna z opravdu silných stránek téhle dívky.

Přibylo osamělých hostů. Někteří něco sepisují na noteboocích. Jiní si s někým mailují přes mobil. A jsou i takoví, co se dočista zabrali do čtení, stejně jako naše dívka. Jiní zas třeba jen tak sedí, koukají z okna a o něčem přemýšlí. Asi že nemůžou spát. Nebo ještě spát nechtějí. Restaurace jako Denny's podobné noční návštěvníky ochotně přijme.

Skleněné dveře na fotobuňku se rozevřou a dovnitř vpadne jako velká voda opravdu mohutná ženská. Statná je vážně víc než dost, i když nejde říct, že by byla tlustá. Jen ramenatá jako almara a už od pohledu má pořádnou páru. Hluboko do čela má naraženou černou vlněnou čepici. Na sobě koženou bundu a oranžové kalhoty. V rukou nemá nic. Její vzhled je v podniku prostě nepřehlédnutelný. Jakmile vejde, přihrne se k ní servírka. „Stůl pro jednoho?" ptá se, ale ženská to ignoruje. Změří si restauraci ostrým pohledem. Jakmile si všimne Mari, v momentě ji odhadne a zamíří ráznými kroky rovnou k ní.

Když dojde k jejímu stolu, sedne si bez jediného slova na protější židli. Na to, jaká je to obryně, se pohybuje docela svižně

a ladně.

„Můžeš na chvilku?" povídá ta dáma.

Mari zvedne hlavu od rozečtené knihy. Zjistí, že naproti ní sedí veliká cizí ženská. Trošku ji to vyděsí.

Ženská sundá svou vlněnou čepici. Vlasy má zářivě blond a sestřižené nakrátko jako dobře pěstěný trávník. Výraz tváře otevřený a rysy zhrublé jako pršiplášť, co byl po dlouhou dobu vystavený větru a dešti. A navíc ani ne moc symetrické. Když se ale podíváme blíž, objevíme v nich i něco, co nás uklidňuje. Nejspíš nějakou přirozenou družnost. Namísto pozdravu se ženská na půl pusy usměje a prohrábne si silnou rukou své zlaté vlasy.

Přispěchá servírka a chystá se, přesně podle pracovního manuálu, postavit na stůl sklenici vody a jídelní lístek, ale ženská to mávnutím ruky odmítne. „Nic takovýho, já hned zase pudu. Sorry."

Číšnice se nepříliš úspěšně pokusí vyloudit na tváři úsměv a odejde pryč.

„Ty jseš Mari Asai, viď?"

„To jsem."

„Řekl mi o tobě Takahaši. Myslel si, že bys tu ještě mohla bejt."

„Jakej Takahaši?"

„Tecuja Takahaši. Vysokej, s hárem a hubenej jak lunt. A hraje na trombon."

Mari přikývne. „Aha, ten."

„Tak tenhle Takahaši mi řek, že prej umíš perfektně čínsky?"

„Běžnou konverzaci bych snad zvládla," odpoví opatrně Mari. „Perfektně ale rozhodně neumím."

„Každopádně bych tě fakt poprosila, jestli bys teď nešla se mnou. U nás se jedný čínský holce stal takovej malér. Jenomže neumí japonsky, a my z ní nemůžem dostat, co se vlastně přesně stalo."

Mari tomu všemu moc nerozumí. Založí knížku záložkou, sklapne ji a odloží stranou. „Malér?"

„No, je zraněná. Jen kousek odsud. Pěšky jsme tam hned. Tolik času ti to nezabere. Stačí, když mi zhruba přeložíš, co se vlastně seběhlo. Fakt by mi to hodně pomohlo."

Mari ještě trochu váhá, ale když vidí ženin obličej, usoudí, že to snad nebude žádná kriminálnice. Strčí knihu do kabelky, oblékne si svou baseballovou bundu. Pak se chystá zvednout ze stolu účtenku, ale ženská je rychlejší.

„To nechej na mě."

„To přece nejde, vždyť jsem si to objednala já."

„To je v pohodě. Nedělej si s tím hlavu a nech mě to zaplatit."

Když vstane, je teprv vidět, o kolik je větší než Mari. Mari je křehounká slečinka, konstituce téhle dámy připomíná spíš nějakou stodolu na zemědělské náčiní. Na výšku má jistě tak metr pětasedmdesát. Mari to vzdá a nechá ji zaplatit účet.

Pak spolu vyjdou z Denny's. Na to, kolik je hodin, jsou ulice ještě pěkně rušné. Elektronická hudba z game center, vyvolávání z karaoke podniků. Výfukové plyny z motorek. Skupinka tří mladíků jen tak posedává na chodníku před zataženou roletou obchodu. Když kolem nich projde Mari se ženskou, zvednou hlavy a s nefalšovaným zájmem na ně zírají. Snad si říkají, kdepak se asi tyhle dvě sešly. Neříkají ale nic. Jen se dívají. Roleta je počmáraná graffiti odshora dolů.

„Já jsem když tak nějaká Kaoru. Psáno jako Vůně. Moc se ke mně to jméno nehodí, ale holt mi při narození takový dali."

„Moc mě těší," říká Mari.

„Pardon, že jsem tě tak naráz vytáhla ven. Asi ses mě lekla, co?"

Mari neví, co odpovědět, a tak radši mlčí.

„Nechceš vzít tu tašku? Vypadá, že je dost těžká."

„To je v pořádku."

„Co v ní vlastně máš?"

„Knížky... a věci na převlečení... a tak."

„Neuteklas náhodou z domova?"

„To vážně ne," odpoví Mari.

„No tím líp."

Jdou pořád dál a dál. Opustí rušnou hlavní třídu a zahnou jednou z postranních uliček nahoru do kopce. Kaoru si to rázuje pěkně rychle, Mari jde za ní. Vystoupají liduprázdným, temným schodištěm a ocitnou se na jiné velké ulici. Podle všeho to vypadá, že je schodiště užitečná zkratka pro rychlou cestu z jedné té ulice do druhé. Vývěsní štíty několika barů ještě svítí, ale na ulici není ani živáčka.

„Je to támhle ten lavhotel."

„Lavhotel?"

„Love hotel. Hodinovej hotel. No prostě hotel, kam si lidi někoho přivedou. Vidíš ten neonovej nápis Alphaville? Tak tam jdeme."

Když Mari zaslechne to jméno, podívá se rychle na Kaoru. „Alphaville?"

„Ničeho se neboj. Nevedu tě do žádnýho doupěte. Já v tom hotelu dělám ředitelku."

„Ta zraněná holka je tam?"

Kaoru se za chůze otočí. „Jo. Ale to by bylo trochu nadlouho."

„A je tam i Takahaši?"

„Ne, ten ne. Zkoušej do rána s kapelou ve sklepě nějakýho centra kousek odsud. Ty študenti jsou holt samá muzika."

Vejdou obě do hotelu Alphaville. Hosté si tu po vstupu dovnitř vyberou z nabídky fotografií pokojů ten, který se jim nejvíc líbí, stisknou knoflík s číslem a převezmou si klíč. Nastoupí do výtahu a vyjedou až k pokoji. S nikým se přitom nevidí, s nikým nemusí promluvit jediné slovo. Zaplatí buď tzv. odpočinek, nebo plný nocleh. Svítí tu slabé modré světlo. Mari si všecko fascinovaně prohlíží. Kaoru tiše prohodí pár slov s ženou vzadu v recepci.

„Ty jseš asi na podobným místě poprvé, viď?"

„To máte pravdu."

„No, to víš, na světě se podniká v ledasčem..."

Kaoru a Mari vyjedou nahoru výtahem pro hosty. Projdou krátkou úzkou chodbou a zastaví se před dveřmi číslo 404. Kaoru dvakrát krátce zaklepe. Zevnitř jí okamžitě někdo otevře. Trochu bojácně vykoukne dívka s vlasy obarvenými na jasně červeno. Je hubená a má nezdravou barvu. Na sobě o pár čísel větší růžové tričko a děravé džínsy. V uších pořádně veliké náušnice.

„No sláva, Kaoru, to je dost, že jste zpátky. Vy jste si teda dala na čas, to vám řeknu. Už jsem si myslela, že se snad nevrátíte," přivítá červená dívka Kaoru.

„Jak jí je?" zeptá se Kaoru místo odpovědi.

„Pořád stejně, blbě a ani trochu líp."

„Teče jí ještě krev?"

„To už je jakž takž dobrý. Prasklo na to ale celý hafo papírovejch ručníků."

Kaoru zavede Mari dovnitř. A zavře dveře. Kromě dívky s červeným účesem je v místnosti ještě jedna zaměstnankyně. Malá, s černými vlasy do culíku, právě vytírá podlahu. Kaoru Mari a obě své pracovnice navzájem představí.

„Takže, milé dámy, tohle je Mari. Ta, jak jsem vám o ní říkala, že umí čínsky. Tahleta rudovlasá kráska je nějaká Pšenice. Jméno je to poněkud pitomý, ale fakt se tak jmenuje. Pracuje u nás už hezky dlouho."

Pšenice se docela mile usměje. „Tak mě těší."

„Mě taky," opáčí Mari.

„A tahleta dívčina si říká Cvrček," pokračuje Kaoru. „Ale jenom říká, doopravdy se jmenuje jinak."

„Pardon, já už své pravé jméno nepoužívám," praví dívka kansaiským nářečím. Zdá se být o něco starší než Pšenice.

„Moc mě těší," uzavře představování Mari.

V místnosti není jediné okno. Je proto taky poněkud dusná. Postel a televize jsou vzhledem k velikosti pokoje obludně velké. V koutku na podlaze se svíjí úplně nahá žena, jako by se chtěla co možná zmenšit a zmizet. Má přes sebe osušku, oběma rukama si zakrývá obličej a tiše pláče. Vedle ní leží na zemi hromada zkrvavených papírových ručníků. Krev je i na povlečení postele. Stojací lampa je převržená. Ve velké pivní lahvi na stole zbývá ještě víc než polovina obsahu. Sklenice je jen jedna. Televize je zapnutá. Běží v ní nějaká zábavná estráda. Smích obecenstva. Kaoru vezme dálkové ovládání a stiskne vypínač.

„Zdá se, že ji pěkně zřídil," povídá pak k Mari.

„Kdo? Její přítel?"

„Houby. Zákazník."

„To jako že je prostitutka?"

Jo. V tuhle dobu nám sem choděj většinou samý profesionálky " vysvětluje Kaoru. „Takže se tu občas i něco semele. Sem tam se někomu nechce zaplatit, nebo vyžaduje po holce nějaký prasárny…“

Mari se kouše do rtu a snaží se trochu uspořádat myšlenky.

„A ona teda mluví fakt jenom čínsky?"

„Japonsky řekne tak pět slov. Jenže volat policii tady nepřichází v úvahu. Devadesát procent těchhle holek je tu stejně načerno a ani my nemáme tolik času, abysme v jednom kuse chodili někam sepisovat protokoly."

Mari sundá z ramene tašku, položí ji na stůl a přejde ke třesoucí se ženě. Skloní se k ní a osloví ji čínsky. „Ní zěnme le?" (Co se ti stalo?)

Ať už ji slyšela, nebo ne, žena neodpovídá. Vzlyká a klepou se jí ramena.

Kaoru zavrtí hlavou. „Je v hrozným šoku. Někdo ji evidentně pořádně zmydlil."

Mari na ženu mluví dál. „Shi Zhongguórén ma?" (Ty jsi Číňanka?)

Zena stále mlčí.

„Fángxin ba, wó gen jíngchá méi guánxi." (Neboj se, já nejsem od policie.)

Žena stále ani slovo.

„Ní běi ta dá le ma?" (On tě zmlátil?)

Zena konečně přikývne. Dlouhé černé vlasy se zavlní.

Mari na ženu dál mluví trpělivým, klidným tónem. Několikrát opakuje ty samé otázky. Kaoru ten hovor ustaraně pozoruje se založenýma rukama. Pšenice se Cvrčkem mezitím uklízejí nepořádek v pokoji. Posbírají zkrvavené papírové ručníky a nacpou je do igelitového pytle na smetí. Stáhnou z postele špinavé povlečení a vymění ručníky v koupelně. Vrátí na místo lampu a odnesou láhev a sklenici. Zkontrolují vybavení pokoje a vyčistí koupelnu. Zdá se, že spolu takhle pracují už dlouho, jsou skvěle sehrané a práce jim jde pěkně od ruky.

Mari se zatím dál sklání v koutě nad ženou a pokouší se o komunikaci. Jelikož jí žena rozumí, trochu se už uklidnila. Přerývaně, ale přece teď něco Mari vysvětluje čínsky. Hlas má hrozně tichý, Mari se k ní musí naklonit opravdu blízko. Pokyvuje hlavou a poslouchá tiše jako pěna. Jen občas něco prohodí, asi něco povzbudivého.

Kaoru jí zezadu poklepe na rameno. „Sorry, že vás ruším, ale na tenhle pokoj už čekaj další kunčafti. Budem jí muset vzít dolu do kanclu. Půjdeš doufám s náma?"

„Ale ona tu nemá vůbec nic na sebe. Ten chlap jí sebral úplně všecko. Sakumprásk, od bot po kalhotky."

„Aby ho nemohla jít hned prásknout, to je jasný. Nechal ji tu s holou prdelí a vypařil se. To je přece hajzl."

Kaoru vytáhne ze skříně tenounký župan a podá ho Mari. „Dej jí zatím tohle."

Žena namáhavě vstane, jako ve snách si vezme župan a tak, jak je, si ho nahá začne vrávoravě oblékat. Mari se honem odvrátí stranou. Žena je malá, ale hezká. Má pěkná prsa, hladkou pleť a pěkně tvarovaný osamělý ostrůvek ochlupení. Může jí být asi tolik let, co Mari. V jejím vzhledu stále přetrvává cosi dívčího. Krok má hodně nejistý a tak ji Kaoru vezme kolem ramen a vyvede ji z pokoje. Pak sjedou dolů malým služebním výtahem. Mari se svou brašnou hned za nimi. Pšenice se Cvrčkem zůstanou v pokoji a dokončují úklid.

Tři ženy vejdou do hotelové kanceláře. Podél stěn jsou narovnané papundeklové krabice. Jeden nerezový kancelářský stůl, jednoduchá sedací souprava. Na stole klávesnice a monitor z tekutých krystalů. Na zdi visí kalendář, kaligrafie Micua Aidy v rámečku a elektrické hodiny. Mají tu i přenosnou televizi a na menší lednici postavenou mikrovlnnou troubu. Když sem vstoupí všechny tři, není už v místnosti skoro k hnutí. Čínskou běhnu v koupacím plášti posadí Kaoru do křesla. Holka je do županu zahalená, jak to jen jde, nejspíš je jí velká zima.

Kaoru si ve světle stojací lampy znovu prohlédne holčin poraněný obličej. Přinese lékárničku a vatou namočenou v lihu pomalu setře zaschlou krev. Ránu přelepí leukoplastí. Přezkouší prstem nos, jestli není zlomený. Nadzdvihne víčko a podívá se na krví podlité oko. Sáhne na hlavu, jestli tam není boule. Počíná si přitom překvapivě zručně, jako by to pro ni byla běžná rutina. Vyndá něco studeného z lednice, zabalí to do ubrousku a podá

dívce.

„Tohle si teď chvíli koukej držet pod okem, jasný?"

Pak si uvědomí, že jí holka nerozumí a tak Kaoru předvede, jak si obklad držet u oka. Holka kývne a udělá, co jí Kaoru radí.

Kaoru se obrátí na Mari. „Krve je to jako z vola, ale většinou je tak akorát z nosu. Žádný vážný zranění, naštěstí. Hlavu má v pořádku, nos taky. Má trochu škráblej koutek oka a pusu, ale na šití to není. Akorát holt teď asi tak tejden bude mít moncla a nepůjdou jí kšefty."

Mari kývá.

„Ten chlap musel mít sílu, ale podle všeho je to jenom amatér," pokračuje Kaoru. „Mlátil ji tak bezhlavě, že ho to samotnýho muselo bolet zrovna tolik co ji. Navíc byl tak rozrajcovanej, že nám párkrát prásknul i do stěny. Na několika místech jsem viděla ďůlky. Tomu chlapovi ruplo v kouli. Naprosto se přestal ovládat."

Do kanceláře vejde Pšenice a něco vytáhne z hradby krabic naskládaných u stěn. Náhradní župan pro pokoj 404.

„Prej jí taky sebral úplně všecko: kabelku, peníze i mobil," vysvětluje Mari.

„Takže ji jako přefik a pak zdrhnul?" skočí jí do řeči Pšenice.

„To ne, ona totiž - no prostě nečekaně dostala periodu. Dřív, než měla. Proto se ten chlap tak naštval."

„No jó, ale co tim asi tak moh změnit?" uvažuje Pšenice. „To přece pokaždý přijde ráz na ráz."

Kaoru nespokojeně mlaskne. „Ty hele, přestaň mi tu mlít pantem a koukej, ať už jste na tý štyrystaštyrce hotový!"

„Jistě, pardon," špitne Pšenice a vyhrne se ven z kanceláře.

„Takže chlap si chce užít, na holku v ten moment přijdou krámy, chlápek má utrum, zbije holku na srágoru, lohne jí šaty a hadry a vezme roha," rekapituluje si to Kaoru. „Roztomilá situace, jen co je pravda."

Mari přikyvuje. „Moc se vám taky omlouvá, že vám tím zamazala povlečení."

„To je v pohodě. Na takový věci jsme tady zvyklí. Netuším proč, ale ženskejch, který dostanou krámy v lavhotelu, je tolik, že by ses divila. Furt nám sem kvůli tomu někdo volá. Prosimvás, vložku! Prosimvás, tampon! A tak pořád dokola. Až mám někdy chuť těm holkám vysvětlit, že nejsme žádná drogérka Macukijo, ale hodinovej hotel. Ale hele, my tý chudince budem muset dát něco na sebe. Takhle tu zůstat nemůže."

Kaoru chvíli hledá v krabici a nakonec vytáhne igelitový sáček s prádlem. Žádná paráda, věci připravené jako náplň do prodejních automatů na pokojích. „Jsou to jenom takový laciný šmejdy, co se ani nedaj prát, ale aspoň pro začátek je to lepší než nic. Dokud na sobě nebude mít kalhotky, tak se mi tu bude klepat jak sulc a jaktěživa se neuklidní."

Pak Kaoru propátrá šatník, vyloví nějakou vybledlou teplákovou soupravu a předá běhně.

„To nám tady nechala jedna, co u nás dřív dělala. Bylo to praný, takže by to mělo bejt čistý. Může si to nechat. Na obutí tu mám leda tak tyhle gumový sandály, ale furt lepší, než aby běhala bosá."

Mari to holce všecko vysvětlí. Kaoru otevře skříňku a vyndá pár menstruačních vložek. I ty předá běhně.

„Tohle si vem taky. A tady na záchodě se převlíkni," řekne a ukáže bradou na dveře na toaletu.

Běhna kývne. „Arigató," poděkuje japonsky. A s náručí plnou darovaných věcí zmizí za dveřmi.

Kaoru se posadí za stůl do židle a s hlubokým povzdechem pomalu zavrtí hlavou. „V týhle branži se už fakt jeden nediví vůbec ničemu."

„Prý tu ještě není ani tři měsíce," říká Mari.

„A tutově načerno, co?"

„Na to jsem se jí neptala, ale podle přízvuku to vypadá, že je odněkud ze severu."

,Z bejvalýho Mandžuska?"

„Asi."

„Hmmm," udělá Kaoru. „No, a přijde si ji sem aspoň někdo vyzvednout?"

„Má prej nějaký lidi, co jí přidělujou práci."

„To je mi jasný, koho má. Čínskou mafii. Ta tu má pod palcem všechny štětky z okolí," vysvětluje Kaoru. „Pašujou je sem z pevninský Číny na lodích a pak je nutěj šlapat, aby jim zaplatily za převoz. Přijímaj objednávky přes mobil a holky pak rozvezou na místa na motorce. Jako by rozváželi pizzu. Dodej zatepla. Naši nejlepší kunčafti."

„Ta jejich mafie, to je něco jako jakuza?"

Kaoru zavrtí hlavou. „Co tě nemá. Já hrozně dlouho dělala profesionální zápasnici, takže mám za sebou i pár šňůr a nějaký známí mezi jakuzou by se taky našli. Jenomže ve srovnání s těmahle typama z čínskýho podsvětí jsou japonský jakuzáci málem jen takoví milí strejdové. Číňani jsou nevyzpytatelný. Jenže tahle holka se jinam než k nim vrátit nemůže. Nemá teď ani trochu na vybranou."

„No jo, ale stejně to od nich asi pěkně schytá, když nemá za dnešek žádný peníze?"

„No, kdo ví? Na každej pád teď s touhle vizáží nebude nějakou dobu použitelná pro kšeft, a z koho nekoukaj prachy, ten pro tyhle lidi nemá žádnou cenu. I když je to hezká holka, to teda jo."

Běhna vyjde z toalety. Ve vybledlých teplákách a gumových trepkách. Tepláková bunda má na prsou značku Adidas. Modřina v obličeji je pořád hodně vidět, ale vlasy už má holka mnohem upravenější. I v obnošených teplákách, s oteklým rtem a monoklem pod okem je jasně vidět, že je to krásná ženská.

„Nepotřebuješ si zatelefonovat?" zeptá se jí Kaoru japonsky.

Mari to přetlumočí do čínštiny. „Yáo dá diánhuá ma?" (Nechceš si zavolat?)

Běhna odpoví lámanou japonštinou. „Hai, arigató."

Kaoru jí podá bílý bezdrátový telefon. Holka navolí číslo a pak do telefonu něco tiše vysvětluje. Ze sluchátka zní rychlé rozzlobené řvaní, holka krátce odpovídá. A pak zavěsí. S vážným výrazem vrátí telefon Kaoru.

Japonsky jí poděkuje. „Dómo, arigató." Pak se obrátí k Mari. „Másháng yóu rěn lái jiě wó." (Už si pro mě jedou).

„Za chvilku by si ji tu měli vyzvednout," vysvětlí Mari Kaoru.

Kaoru se zamračí. „Tak mě jenom napadá, že mi ještě nikdo nezaplatil za pokoj. To má normálně udělat chlap, ale tenhleten debil zdrhnul bez placení. Zůstal viset i za pivo."

„A nemoh by vám to uhradit ten člověk, co si pro ni přijede?" nadhodí Mari.

„Hmmmmm..." zamyslí se Kaoru. „No, bylo by to fajn."

Kaoru dá do konvice čaj a zalije horkou vodou ze skleněné nádoby. Rozlije do tří šálků, jeden podá běhně. Běhna poděkuje, vezme si a napije se. S roztrženým rtem se jí horký zelený čaj pije dost těžko. Usrkává a šklebí se.

Kaoru upíjí čaj a japonsky přitom běhně mluví do duše. „Ty sis holka teda dala, jen co je pravda. Nechat se pašovat na lodi jenom proto, aby pak člověka vodírali z kůže. Já teda nevím, jaký to je u vás doma, ale nebylo ti tam skoro líp, co?"

„Mám jí to přeložit?" ptá se Mari.

Kaoru vrtí hlavou. „Nemusíš. To si tu jen tak plácám sama pro sebe."

Mari se obrátí k běhně. „Ní ji sui le?" (Kolik ti je?)

„Shijiů." (Devatenáct)

„Wó yě shi. Jiáo shénme míngzi?" (Mě taky. Jak se jmenuješ?)

Běhna chvilku váhá, ale nakonec odpoví. „Guó Dóngli."

„Wó jiáo Máli." (Já jsem Mari.)

Mari se na dívku trochu usměje. Úsměv je to sice nenápadný, ale první, co se na Marině tváři od půlnoci objevil.

Před vchodem do hotelu Alphaville zastaví motorka. Veliký, nablýskaný sportovní motocykl Honda. Na ní chlap v helmě, co mu zakrývá celý obličej. Motor nechá běžet, asi aby mohl okamžitě vystartovat, kdyby se něco dělo. Na sobě má černou přiléhavou koženou bundu a džíny. Kotníkové tenisky jako na basketbal. Tlusté rukavice. Sundá helmu a odloží ji na nádrž. Pozorně si prohlédne okolí, pak stáhne jednu rukavici a vyndá z kapsy mobil. Navolí číslo. Může mu být něco kolem třiceti. Hnědé vlasy, svázané do ohonu. Široký obličej, propadlé tváře, nepříjemný pohled. Kratší hovor. Chlápek vypne mobil a strčí ho do kapsy. Natáhne si rukavici a zůstane tak.

Za chvilku potom vyjde ze dveří Kaoru s holkou a Mari. Běhna se unaveně šourá k motorce, až gumové pantofle pleskají o chodník. Už se hodně ochladilo, v samotných teplákách jí musí být dost zima. Chlápek na motorce na ni něco ostrého křikne, holka mu tichým hlasem odpoví.

Kaoru chlapa osloví. „Mimochodem, mladej, ještě jsem nedostala ani jen za pronájem pokoje."

Chlap na Kaoru vrhne krátký pohled. Pak se ozve. „Za hotely my neplatíme. To dělá zákazník." Chlapův hlas postrádá jakýkoli přízvuk. Je plochý a nadobro bez výrazu.

„To vám mileráda věřím," řekne Kaoru chraplavě. A odkašle si. „Jenomže hele, vy tu v tomhle byznysu jedete s náma víceméně napůl, jestli se nepletu. A ten cirkus, co jsme tu dneska měli, ten bych vám teda fakt nepřála. Víte, že pokud u nás dojde k násilnýmu ublížení na zdraví, mám k tomu správně zavolat policii? Což by se vám ale asi moc nelíbilo, že jo? Takže se mi tu moc nekasejte a račte nakulit aspoň těch 6800 jenů, jo? Pivo, co vypil, vám slevíme. Jako váš díl bolestnýho."

Chlápek si Kaoru prohlédne ještě jednou. Zvedne hlavu a podívá se na hotelový neon - Alphaville." Pak ještě jednou stáhne rukavici, z kapsy u bundy vytáhne koženou náprsní tašku, odpočítá sedm tisícovek a nechá je spadnout na zem. Je bezvětří a tak se bankovky snesou přímo k zemi a zůstanou tam ležet. Muž si znovu natáhne rukavici. Zvedne ruku a podívá se na hodinky. Všechny tyhle věci provádí sakra pomalým tempem. Doopravdy nikam nespěchá. Vypadá to, že chce, aby tři ženské okolo náležitě procítily, kdo je tady pánem. Pánem, co má na všecko času, kolik se mu ho jen zachce. Motocykl mezitím vrčí temným tónem Podrážděného zvířete.

„Ty máš teda kuráž," procedí chlap. „Děkuju," pronese Kaoru.

„A jestli budeš náhodou chtít volat poldy, vobjednej si radši hned i hasiče."

Chvíle dusného ticha. Kaoru neuhýbá pohledem a se založenýma rukama si chlapa měří. Holka s rozbitým obličejem neví, o co jde, a oba dva je napjatě pozoruje.

Konečně vezme chlápek do ruky helmu, posadí si ji na hlavu, kývne a usadí holku na nosič. Holka se ho oběma rukama pevně chytne za bundu. Ohlédne se, podívá se na Mari a na Kaoru. A pak zase na Mari. Zdá se, že chce něco říct, ale nakonec neřekne nic. Chlap nakopne pedál, přidá plyn a vyrazí pryč. Řev výfuku zaburácí ztichlou noční ulicí. Kaoru a Mari osamějí. Kaoru se shýbne a jednu po druhé sesbírá spadlé tisícovky. Pěkně je srovná, přeloží napůl a strčí do kapsy. Zhluboka se nadechne a prohrábne si svého zlatého ježka.

„...a vlezte mi všichni někam," řekne do ticha.

0 : 37 AM

Pokoj Eri Asai.

V místnosti je všecko tak, jak bylo. Jen postava muže, sedícího na židli, je teď zabraná víc zblízka. Rozeznáváme toho člověka už docela jasně. Signál ještě něco trochu ruší, obraz se čas od času roztřese, obrysy rozvlní, intenzita poklesne. Rezavé zvuky zesílí. Občas se dokonce na obrazovce na okamžik vynoří obraz docela jiný, který nemá s prvním žádnou logickou spojitost. Podobné poruchy se ale vzápětí ztrácí a všechno se zas vrací do normálu.

Eri Asai přesně podle očekávání stále tiše spí ve své posteli. Umělá záře televizní obrazovky vrhá na její tvář pohyblivé stíny, ale spánek dívky tím není nijak rušen.

Muž na obrazovce má na sobě tmavohnědý oblek s kravatou. Kdysi to mohl být skutečně reprezentativní oděv, teď ale vypadá dost obnošeně. Na rukávy a na záda se místy přichytil nějaký bílý prach. Na nohou má muž černé boty s kulatou špičkou - i ty jsou celé zaprášené. Vypadá to skoro, jako by se ten pán probrodil do místnosti na obrazovce celými závějemi prachu. Má košili v obvyklém odstínu bílé a černou vlněnou kravatu. Na obojím, kravatě i košili, visí opět stejný nádech únavy. Vlasy jsou prokvetlé. Vlastně ne, nejsou, to se na ně možná zas jen přichytil ten bílý prach. Ale stejně vypadají, jako by se jich už dlouho netknul hřeben. Přesto přese všechno však mužovo vzezření kupodivu nepůsobí doopravdy nepořádným dojmem. Ani zchátralým. Jen se mu prostě vlivem nějakých nevyhnutelných okolností pokryly šaty vrstvou prachu a proto navenek vypadají tak sešle.

Do tváře mu nevidíme. Televizní kamera ho zatím zabírá buď zezadu, nebo bez obličeje. Snad je to úhlem světla, snad je v tom záměr, ale tvář zůstává neustále zahalená ve tmě, mimo dosah našeho pohledu.

Muž se nehýbe. Jen se čas od času dlouze nadechne, takže se mu nepatrně zvednou a poklesnou ramena. Vypadá málem jako rukojmí, které už dlouhou dobu drží zavřené v jedné místnosti. Vyzařuje z něj jakýsi vleklý pocit bezvýchodnosti. Svázaný ale není. Sedí na židli, záda jako pravítko, tiše dýchá a zírá před sebe do jediného bodu na podlaze. Není zatím jasné, jestli se nehýbe proto, že se tak rozhodl sám, nebo jestli se opravdu z nějakých důvodů hýbat nemůže. Ruce má položené na kolenou. Není jisté ani, kolik může být hodin. Netušíme dokonce, jestli je noc, nebo den. Ale díky světlu řady zářivek na stropě je v místnosti jasno jako v létě o polednách.

Chvilku poté najede kamera dopředu a začne muže snímat z ánfasu. Mužova totožnost však není jasná ani teď. Záhada se spíš stupňuje. Obličej je zakrytý průsvitnou maskou. Ale jde tu vlastně mluvit o masce? Ta věc přiléhá na tvář těsně jako nějaká tenká fólie. Účel masky ale i přes svoji tenkost plní víc než dobře. Slabě se leskne v dopadajícím světle a dokonale skrývá mužovy rysy i výraz. Jsme ještě tak schopni stěží rozeznat obrysy obličeje. Maska v sobě nemá jediný otvor pro nos, ústa nebo oči. Přesto se zdá, že v ní muž bez obtíží dýchá, vidí, i slyší. Zřejmě je to maska dokonale prodyšná a propustná. Při pohledu zvenčí však nemáme nejmenší představu, z jakého materiálu a jakým postupem byla ta anonymní vrstva vlastně vytvořena. Magičnost se v ní rovným dílem pojí s funkčností. Je to předmět dochovaný spolu s tmou z nejzazší minulosti, zároveň objekt seslaný sem z budoucnosti spolu se světlem.

Skutečná znepokojivost téhle masky spočívá hlavně v tom, že přesto, že tak těsně přiléhá na tvář, nemáme nejmenší představu, co si asi myslí, co cítí a co hodlá (nebo naopak nehodlá) udělat člověk, který se za ní skrývá. A nemáme ani jediné vodítko, podle kterého bychom mohli odhadnout, jestli je to člověk dobrý nebo špatný, jestli uvažuje normálně nebo zvráceně, ani jestli jej má maska nechat proti jeho vůli zmizet ze světa, nebo naopak před tím světem chránit. Muž tu ve své subtilní, anonymní masce sedí tiše na židli před kamerou a vytváří situaci. A nám, jak se zdá, nezbývá pro tuto chvíli nic jiného, než se načas zdržet jakýchkoli soudů a brát tu situaci tak, jak se nám nabízí. Nazvěme si toho pána pro začátek Mužem bez tváře.

Úhel záběru je prozatím neměnný. Kamera nadále snímá Muže bez tváře z ánfasu, poněkud z podhledu, a ani se nehne. Muž v tmavohnědém obleku sedí také bez pohnutí a Braunovou trubicí televizoru hledí přes sklo k nám. Jinými slovy, nakukuje upřeně ze své strany do místnosti, ve které právě jsme. Jistě, pohled má přitom skrytý pod svou tajuplnou lesklou maskou. Jenomže my ho na sobě i přesto cítíme docela jasně, v plné jeho tíži. Ten člověk s neochvějnou rozhodností upřeně pozoruje cosi před sebou. A podle úhlu tváře to vypadá, že se dívá někam k posteli Eri Asai. Pozorně si jeho hypotetického pohledu všimneme blíž. Ano, není pochyb. Muž se svýma beztvarýma očima upřeně dívá na Eri, ležící v posteli na naší straně. On se na ni vlastně dívá už od začátku. Nesleduje vůbec nic jiného než její ležící postavu. Konečně jsme to pochopili. On nás z televize vidí. Obrazovka funguje jako okno, otevřené do našeho pokoje.

Obraz se chvílemi vytrácí a zase objevuje. Sem tam i zesílí pískot elektroniky. Zvuky připomínají čísi zesílený elektroencefalografický signál. Houstnou a stoupají, v určitém momentě vyvrcholí, začnou ustupovat a nakonec se ztrácí. Pak, jako by si to najednou rozmyslely, znovu začínají nabírat na intenzitě. A to se opakuje stále dokola. Pohled Muže bez tváře ale nekolísá ani trochu. Jeho soustředění ani na okamžik nepoleví.

Krásná dívka stále spí ve své posteli. Dlouhé černé vlasy se prostírají po polštáři jako mnohovýznamný vějíř. Měkce sevřené rty. Mysl potopená na dně oceánu. Pokaždé, když obrazovka zabliká, světlo dopadající na dívčin profil se rozvlní a stíny roztancují jako nerozluštitelné symboly. Na prosté dřevěné židli sedí Muž bez tváře a mlčky dívku pozoruje. Jak dýchá, občas se mu zvednou a poklesnou ramena. Jako prázdný člun, co se za časného jitra poklidně kolébá na vlnách.

Jinak se už v pokoji nehne ani myš.

01 : 18 AM

Mari a Kaoru jdou liduprázdnou zadní uličkou. Kaoru právě Mari někam vede. Mari má svou tmavomodrou čepici Boston Red Sox naraženou hluboko do očí. Vypadá v ní jako kluk. Možná proto ji taky s sebou všude nosí.

„To jsem ráda, žes mi fakt šla píchnout," povídá Kaoru. „Nevím, co bysme si bez tebe s tou holkou počaly."

Sejdou stejnou zkratkou po schodech, kterou sem prve přišly.

„Hele, jestli máš teď chvilku čas, nezašla bys na moment někam?" zeptá se Kaoru.

„Někam?"

„Mám žízeň, víš? Dala bych si hlt vychlazenýho piva. Co ty?"

„Já alkohol nepiju."

„Tak si můžeš dát třeba džus. Stejně teď musíš někde přečkat do rána, ne?"

Obě se posadí k pultu do malého baru. Jsou v podniku úplně samy. Ze staré desky hraje Ben Webster. My ideal. Koncert někdy z padesátých let. A nehraje z cédéčka, starodávných LP desek tu mají v polici seřazených dobrých čtyřicet nebo padesát. Kaoru popíjí točené pivo z dlouhé úzké sklenice. Před Mari stojí perrier s vymačkanou limetou. Za pultem stárnoucí barman mlčky seká led.

„Ale že byla krásná, co?" povídá Mari.

„Ta Číňanka?"

„Jo."

„No to jo. Jenže jestli bude pokračovat tímhle stylem, tak jí ta krása moc dlouho nevydrží. Za chvíli z ní bude utahaná stará bába. Fakt. Už jsem jich takovejch viděla…“

Jenomže tý holce bylo jenom devatenáct. Stejně jako mě." ,To je jedno," řekne Kaoru a dá si trochu oříšků, které dostala k pivu. „To je úplně jedno, kolik jí je. To, co dělá, je práce pro

vrahy, na kterou musíš mít sakra nervy. Začne si píchat a je konec."

Mari mlčí.

„Ty studuješ vejšku?"

„Jo. Dělám na Univerzitě cizích jazyků čínštinu."

„Tak univerzita cizích řečí…“ opakuje Kaoru. „No a co budeš dělat, až dostuduješ?"

„Pokud možno bych chtěla bejt překladatelkou a tlumočnicí na volný noze. Myslím, že na práci ve firmě se fakt nehodím."

„To musíš bejt asi dost chytrá, ne?"

„Nijak zvlášť. Jenomže mi rodiče odmalička říkali: Holka, krásy jsi dvakrát nepobrala, tak se aspoň koukej dobře učit."

Kaoru se na Mari s přivřenýma očima zadívá. „Hele, vždyť přece vypadáš dobře. A teď ti nijak nelichotím. Fakt. Jestli tu někdo nepobral krásy, tak jsem to spíš já."

Mari se maličko nakrčí v ramenou, jako by ji někde něco tlačilo. „To byste musela vidět moji starší sestru. To je fakt třída. Každej si jí hned všimne a mě s ní už od malička srovnávají. Jsme sice sestry, ale skoro na to nevypadáme. Umíte si představit, jak mi takový srovnávání je asi příjemný. Jsem mrňavá, prsa skoro žádný, vlasy střapatý, pusu mám moc velkou a ještě navíc jsem naráz astigmatická a krátkozraká."

Kaoru se zasměje. „Přesně tomu se přece říká jedinečnost, jestli se nepletu."

„Takhle se na to teda skoro nedokážu dívat. Od malička mi všichni říkají, že nejsem hezká."

„Takže ses místo toho učila, co to šlo?"

„Asi. I když jsem fakt nestála o nějaký soutěžení s ostatníma, kdo bude mít lepší prospěch. Nešel mi tělocvik, nikdo se se mnou nekamarádil, ještě mě naopak skoro šikanovali, takže jsem ve třetí třídě už do tý školy nemohla ani vkročit."

„Odpírání docházky?"

„Chodit tam mi bylo tak protivný, že jsem v sobě ráno neudržela snídani, jak mi bejvalo špatně."

„Aha. To já se učila naprosto příšerně, ale chodit do školy mi nevadilo. Když se mi někdo nelíbil, tak jsem mu rozbila hubu, ať to byl kdo to byl."

Mari se usměje. „Škoda, že jsem to tehdy neuměla taky...."

„Ale prosimtě. To fakt není žádná hezká vlastnost... A cos teda dělala?"

„V Jokohamě byla škola pro Číňany a tam chodila jedna moje stará kamarádka ze sousedství. Půlka vyučování byla sice čínsky, ale na rozdíl od japonskejch škol se tam nikdo nemusel kvůli známkám šrotit jak o život, a měla jsem tam tu kamarádku, takže jsem měla dojem, že by mi ta škola nemusela vadit. Rodiče pochopitelně protestovali, jenže tohle byla jediná šance, jak mě do nějaký školy vůbec dostat."

„Koukám, žes byla pěkně tvrdohlavý dítě."

„No to asi jo," odtuší Mari.

„A to do tý školy pro Číňany brali i Japonce?"

„Jo. Žádný zvláštní povolení na to nebylo potřeba."

„Ale to jsi přece ještě nemohla umět čínsky?"

„To je fakt. Ani slovo. Jenže jsem byla ještě malá a taky mi pomáhala ta kamarádka, takže jsem se naučila hned. Každopádně v tý škole byla totální pohoda. Byla jsem tam po celou nižší i vyšší střední. Rodiče z toho teda nebyli vůbec nadšený. Čekali, že se dostanu na nějakou vyhlášenou elitní školu a bude ze mě pak právnička nebo doktorka. Že si to se sestrou pěkně rozdělíme. Starší že bude krásná jak Sněhurka a z mladší bude génius."

„To je ta tvoje sestra vážně tak hezká?"

Mari přikývne a upije perrieru. „Od vyšší střední dělala modelku v časopisech. V takovejch těch pro náctiletý holky z lepších rodin."

„Aha," odtuší Kaoru. „Mít takovouhle starší sestru asi fakt nebylo lehký. Ale hele, to stejně ještě nevysvětluje, co hledá holka jako ty takhle pozdě zrovna v týhle čtvrti."

„Holka jako já?"

No, abych tak řekla, taková už od pohledu slušná."

Prostě se mi nechtělo domů."

„Problémy s rodičema?"

Mari zavrtí hlavou. „To ne. Prostě jsem jenom chtěla bejt sama někde mimo domov. Než se rozední."

„To děláš často?"

Mari mlčí.

Kaoru pokračuje. „Já ti teda nechci nijak radit, ale upřímně, tahle čtvrť není zrovna místo, kde by měly samotný slušný holky čekat, až přijde ráno. Poflakujou se tu všelijaký lidi. Já sama jsem měla párkrát problémy. Mezi posledním večerním a prvním ranním vlakem to tu v okolí vypadá drobet jinak, než jak jsi zvyklá ze dne."

Mari vezme z pultu svou čepici Boston Red Sox a chvíli si hraje se štítkem. O něčem přitom v duchu přemýšlí. Nakonec tu myšlenku ale zažene pryč.

Pak řekne tiše, ale docela jasně: „Pardon, ale nemohly bysme změnit téma?"

Kaoru si vezme hrst oříšků a všechny naráz je šoupne do pusy. „Jasněže. V pohodě. Pojďme se bavit o něčem jiným."

Mari vytáhne z kapsy u bundy camelky s filtrem a jednu si zapálí.

„Ty kouříš?" zeptá se Kaoru překvapeně.

„Občas."

„Po pravdě, moc se to k tobě nehodí."

Mari zrudne, ale přesto se jí podaří vyloudit jakýs takýs úsměv.

„Nedala bys mi jednu?" zeptá se jí Kaoru.

„Vemte si."

Kaoru strčí cigaretu do úst a pak si Mariným zapalovačem zapálí. Svatá pravda, že k ní se cigareta opravdu hodí mnohem víc.

„Máš kluka?"

Mari krátce zavrtí hlavou. „Mě zrovna kluci moc nezajímají."

„To jsi spíš na holky?"

„To ani ne. Já nevím."

Kaoru pokuřuje, zaposlouchaná do hudby. Teď, když je úplně uvolněná, vypadá ve tváři trochu přešle.

„Jedna věc mi pořád nejde z hlavy," řekne Mari. „Proč se ten váš hotel jmenuje zrovna Alphaville?"

„Víš, že ani nevím? Možná to tak chtěl šéf. Lavhotely maj všechny takhle šáhlý jména. Stejnak jsou jenom na to, aby si do nich chlapi a ženský chodili užít. Hlavní je, aby tam lidi našli postel a koupelnu a o jméno se už nikdo nestará. Stačí, že hotel vůbec nějaký má. Cože tě to tak zajímá?"

„Alphaville je totiž jeden z filmů, co mám nejradši. Od Jean-Luc Godarda."

„0 tom jsem teda v životě neslyšela."

„Je to hrozně starej francouzskej film. Ze šedesátejch let."

„Tak to se možná fakt jmenujem podle něj. Zeptám se na to příště šéfa. A co to teda vlastně znamená, ten Alfavil?"

„Tak se jmenuje jedno imaginární město z blízký budoucnosti. Má bejt někde v Mléčný dráze."

„Takže je to ňáký sci-fi? Jako Hvězdný války?"

„To právě vůbec. Žádný speciální efekty, ani akční scény... no, já to neumím moc dobře vysvětlit, prostě je to takovej intelektuální film. Je černobílej, hodně se v něm mluví, přesně takovej, jaký se promítaj ve filmovejch klubech."

„Co to je - intelektuální film?"

„No třeba, když v Alphavillu někdo brečí a tečou mu slzy, tak ho zatknou a veřejně popravěj."

„Ale proč?"

„V Alphavillu jsou totiž zakázaný jakýkoli hluboký city. Takže tam není ani žádná láska. Ani rozpory nebo ironie. Všecko se tam řeší centrálně výpočtama."

„Ironie?" zamračí se Kaoru.

„Zkrátka že se lidi dokážou dívat na sebe nebo na ty, co k nim patří, objektivně, to znamená i z druhý stránky, a zasmát se tomu, co viděli."

Kaoru o tom chvíli přemýšlí. „Furt nemám dojem, že by mi to bylo jasný. Ale hele, je v tom Alfavilu sex?"

„Je."

„Sex bez lásky a bez legrace."

„Jo."

Kaoru se pobaveně zasměje. „Takže to jméno na hodinovej hotel vlastně dokonale sedne."

Ne moc vysoký, dobře oblečený pán středních let vejde dovnitř, posadí se na kraj baru, objedná koktejl a pak si něco tiše povídá s barmanem. Vypadá to na štamgasta. Obvyklé místo, obvyklý drink. Jedna z těch neurčitých existencí, jejichž domovem je noční velkoměsto.

„Vy jste Kaoru říkala, že jste byla profesionální zápasnice?" zeptá se Mari.

„Jojo, a hezky dlouho. To víš, byla jsem velká, uměla jsem se prát, takže si mě už na vyšší střední vyhlídli, okamžitě jsem šla na plac a od tý chvíle ze mě byl vyvrhel jak řemen. Se zlatejma vlasama, vyholeným obočím a červeným tetovaným štírem na rameni. Taky jsem každou chvíli byla v televizi. A jezdila na šňůry i do Hongkongu a na Tchajwan. A dokonce měla sice malou, ale opravdickou skupinu domácích sponzorů. Vidělas někdy ženský zápasy?"

„Ještě ne."

„No, on je to pěkně drsnej byznys, víš? Nakonec jsem si odrovnala záda a v devětadvaceti toho musela nechat. Já ještě byla taková, že jsem do toho šla po hlavě a na plný pecky, absolutně bez zábran, no, a to se na tobě podepíše. Ani ty největší ranaři nejsou ze železa. A já se fakt nedovedla krotit. Strašně jsem se chtěla zavděčit divákům, a když se publikum dostalo do varu, úplně jsem tomu propadla a dávala do toho mnohem víc, než bylo doopravdy třeba. Takže mě teď, když dlouho prší, loupe v jednom kuse v zádech. To pak vždycky můžu jen ležet a čekat, až mě to pustí. Je to holt v pytli."

Kaoru pohne hlavou, až jí v šíji hlasitě zapraská.

„Dokud jsem ještě byla v kursu, přišla jsem si na pěkný prachy a všichni si mě předcházeli, ale jak jsem toho jednou nechala, nezbylo mi fakt málem ani ň. Byla jsem totálně švorc. Dokázala jsem se sice odvděčit rodičům a postavit jim v Jamagatě barák, ale zbytek peněz jednak praskl na dluhy, co nadělal brácha gambler, jednak ho zpronevěřili jedni povedený příbuzný, anebo se Promrhal v různejch pochybnejch investicích, do kterejch mě navedli nejrůznější bankovní poradci... Pak už po mě neštěk ani pes. Tehdy na mě naplno dolehlo, že jsem za těch víc než deset let nedokázala vlastně vůbec nic. S třicítkou na krku jsem měla akorát zhuntovaný zdraví a úspory na nule. Přemejšlela jsem, co si počnu dál, a v tu chvíli se mi přes sponzory ozval můj současnej šéf, jestli bych mu nedělala ředitelku hodinovýho hotelu. Jak vidíš, tak spíš než ředitelku dělám takovou poloviční gorilu."

Kaoru dopije pivo. A podívá se na hodinky.

„Nemusíte teď bejt v práci?" zeptá se jí Mari.

„Vona zrovna touhle dobou v lavhotelu žádná není. Vlaky už nejezděj a hosti, co u nás jsou teď, už většinou zůstanou do rána, a do tý doby bude klid. Přesně vzato jsem ještě ve službě, ale za jedno pivo mě nikdo hlavu neutrhne."

„Čili jste do rána v práci a pak se vrátíte domů?"

„Mám sice na Jojogi pronajatej byt, ale nic a nikdo mě v něm nečeká, takže často prostě přespím v takový provizorní cimře v hotelu a pak rovnou nastoupím do práce. Co máš teďka v plánu ty?"

„Chtěla bych si někde číst."

„Hele, jestli chceš, můžeš klidně k nám. Dneska nemáme plno, tak by se pro tebe našel i nějakej volnej pokoj. Trávit noc o samotě na pokoji v hodinovým hotelu není sice zrovna nejveselejší, ale vyspíš se. Postele, ty u nás máme kvalitní."

Mari lehce kývne. Ale už je pevně rozhodnutá. „Děkuju. Já si už nějak poradím, řekla bych."

„Dobře, dělej, jak myslíš," přikývne Kaoru.

„Takahaši teď zkouší někde poblíž? Myslím s kapelou?"

„Jo Takahaši? Ten je hned kousek odsud, v podzemí támhletý skleněný budovy. Budou tam fidlat až do rána. Chceš se na ně podívat? Dělaj ale hroznej rambajz."

„Ale ani ne. Jen jsem se chtěla zeptat."

„Aha. Ale poslechni, on to vůbec není špatnej kluk. Z něj ještě něco bude. Vypadá sice jako totální nemehlo, ale něco v něm je. Fakt to není debil."

„Odkud se s ním znáte vy, Kaoru?"

Kaoru nakřiví sevřené rty. „Tak to by bylo fakt zajímavý vyprávění, ale spíš si to poslechni přímo od něj. Bude to lepší, než co bych ti tu nakecala já."

A zaplatí účet.

„Nebudou se na tebe vaši zlobit, žes byla celou noc z domu?"

„Řekla jsem jim, že přespím u kamarádky. Naši si mě stejně moc nevšímají. Je jim jedno, co dělám."

„Nejspíš si říkají, že se o tebe nemusejí bát, protože jsi rozumná holka, řekla bych."

Mari na to neřekne ani slovo.

„Ale to ty úplně vždycky nejsi, co?"

Mari se trochu zamračí. „Proč myslíte?"

„Myslím nemyslím, na tom nesejde. Holky v devatenácti jsou prostě takový. Taky jsem si tím prošla, takže je mi to jasný."

Mari se na Kaoru zadívá. Chce něco říct, ale ne a ne najít ta pravá slova, takže to nakonec vzdá.

„Hele, kousek odtud je jeden Skylark. Vyprovodím tě tam, jo?" řekne Kaoru. „Vedoucí je můj kámoš, takže ho poprosím, aby se tě ujal. Budeš tam moct zůstat až do rána, OK?"

Mari kývne. Deska dohraje, automat zvedne jehlu, přenoska se vrátí do výchozí polohy. Barman přejde k přehrávači a vymění desku. Pomalu ji zvedne, vloží do obálky. Vyndá novou, prohlédne si ji pod světlem, vloží ji na talíř. Stiskne knoflík a jehla klesne. Lehký šramot. Pak začne hrát hudba. Duke Ellington, Sophisticated Lady. Loudavé sólo Harryho Carneyho na basklarinet. V pomalých, neuspěchaných barmanových pohybech plyne svou specifickou rychlostí barový čas.

Mari barmana osloví. „To tady máte jenom LP desky?"

„Jo, cédéčka nemám rád," odpoví barman.

„Proč ne?"

„Moc se blejskaj."

„Přece nejste vrána, aby vás plašilo lesklý?" vloží se do toho Kaoru.

„Jenomže na desky aby měl člověk pytle času, ne? Myslím to věčný obracení," nedá se Mari.

Barman se zasměje. „Teď už je stejně hluboká noc. Poslední vlaky dávno ujely a další jedou až ráno. Už vážně není kam spěchat."

„Tenhle chlap je prostě divnej, víš?" zavtipkuje Kaoru.

„V noci totiž plyne čas docela jinak než ve dne, víte?" pronese barman. Hlasitě škrtne papírovou zápalkou a připálí si cigaretu. „A na tom nikdo nic nezměníme."

„Můj strejda měl doma taky spoustu desek," řekne Mari. „Říkal, že se mu zvuk z cédéčka vůbec nelíbí. Na většině z nich byl jazz. Když jsme k němu přišli na návštěvu, tak nám je pouštěl. Byla jsem ještě malá a v muzice se nevyznala, ale líbilo se mi, jak voněly ty starý obálky a jak to vždycky trochu zapraskalo, když se spustila jehla na desku."

Barman mlčky kývne.

„O Jean-Luc Godardovi a jeho filmech mi taky řekl tenhle strejda," vysvětluje Mari Kaoru.

„To jste si asi docela rozuměli, ne?" zeptá se Kaoru.

„Celkem jo," přikývne Mari. „On učil na vysoký škole, ale přitom se uměl i bavit. Jenže měl nemocný srdce a před třema rokama najednou umřel."

„Jestli budeš chtít, kdykoliv se tu zase zastav," povídá barman. „Mám tu otevřeno vždycky od sedmi, kromě neděle."

„Díky," řekne Mari.

Vezme z pultu jedny podnikové papírové sirky a strčí je do kapsy u bundy. Pak sleze ze stoličky. Jehla gramofonu sleduje drážku. Loudavá, smyslná Ellingtonova hudba. Hudba hluboké

noci.

01 : 56 AM

Skylark. Velký neonový vývěsní štít. Širokánským skleněným oknem je vidět osvětlené stoly uvnitř. U jednoho většího se právě na celé kolo směje nějaká mládež, asi vysokoškoláci. Oproti Denny's je tu pěkně rušno. Tady nemá hluboká tma nočního města žádnou šanci.

Na toaletě si Mari umývá ruce. Teď už nemá ani čepici. Ani brýle. Z reproduktoru na stropě se slabě line starý hit od Pet Shop Boys. Jealousy. Kabelu má Mari položenou na zemi vedle umyvadla. Pečlivě si drhne ruce tekutým mýdlem. Jako by smývala něco lepkavého, co se jí zachytilo mezi prsty. Občas vzhlédne a podívá se na sebe do zrcadla. Zavře kohoutek, prohlédne si na světle pečlivě všechny prsty a otře je dosucha papírovým ručníkem. Pak se obrátí k zrcadlu. Pozoruje se v něm, jako by čekala, že se každou chvíli něco musí stát. Dává pozor, aby jí neunikla ani ta nejmenší změna. Neděje se ale nic. S oběma rukama na umyvadle zavře oči, chvíli v duchu počítá a pak je zase otevře. Znovu pečlivě zkoumá vlastní obličej. Ale jak se dalo čekat, nezměnilo se v něm vůbec nic.

Upraví si jen tak rukou ofinu. Urovná kapuci parky, kterou má pod svou baseballovou bundou. Pak, jako by sama sobě dodávala odvahy, semkne rty a několikrát zlehka kývne hlavou. Současně s tím semkne rty a zlehka kývne i dívka v zrcadle. Přehodí si přes rameno kabelu a odejde z toalety. Dveře se zavřou.

Naše imaginární kamera se na té toaletě ještě chvíli zastaví a dál zabírá vnitřek místnosti. Mari tu už není. Není tu už vůbec nikdo. Jen hudba, linoucí se ze stropních reproduktorů. Teď pro změnu Halí & Oates. I Can't Go for That. Když se ale podíváme pořádně, vidíme, že se v zrcadle ještě pořád odráží Marina postava. Mari se ze zrcadla dívá směrem k nám. S vážným výrazem, jako by čekala, že se tu už už něco přihodí. Na naší straně zrcadla ale nikdo není. Jen se v něm, v zrcadle na toaletě ve Skylarku, stále vznáší Marina podoba.

Všechno kolem se pomalu noří do šera. Do houstnoucí tmy zní I Can't Go for That.

02 : 19 AM

Kancelář hotelu Alphaville. Kaoru nakvašeně zírá do počítače. Na monitor z tekutých krystalů se promítá záběr bezpečnostní kamery od vchodu. Je křišťálově jasný. V rohu monitoru je vidět časomíru. Kaoru srovnává časový údaj s číslicemi v poznámkovém bloku a střídavě zrychluje a zastavuje obraz myší. Nedá se říct, že by jí to šlo právě hladce. Občas se zadívá do stropu a vzdychne si.

Do kanceláře vejdou Pšenice se Cvrčkem.

„Copak to děláte, pani vedoucí?" ptá se Pšenice.

„Momentálně teda dělá pěkně nepříjemné ksichty," usoudí Cvrček.

„Kontroluju DVD z kamery," odpoví Kaoru, pohled zavrtaný do monitoru. „Srovnáme časy a hned bude jasný, kterej grázl ji tak zřídil."

„Jenže on tady tou dobou byl docela provoz. Jakpak poznáte, kterej z hostů to zrovna byl?"

Kaoru nemotorně klepe tlustými prsty do kláves. „Oni sem totiž všichni ostatní přišli vždycky ve dvou. Tenhle chlap ale dorazil jako první a počkal si na holku na pokoji. V 10:52 si bral klíč od čtyřistačtyřky. To víme úplně přesně. Sasaki z recepce říkala, že holku samotnou přivezla motorka asi deset minut potom."

„Takže si to stačí stopnout u deseti dvaapadesáti," odtuší Pšenice.

„Jenže ono to ne a ne a nejde," bručí Kaoru. „Já si fakt s těmahle zatracenejma digitálníma krámama nějak nerozumím."

„Na ty vám holt síla neni nic platná, co?" řekne Pšenice.

„Tak nějak."

„Kaoru, vy jste se prostě narodila v blbé době," řekne s vážnou tváří Cvrček.

„Jo, jste asi tak o dva tisíce let mimo," kontruje Pšenice.

„Svatá pravda," souhlasí Cvrček.

„Vy jste se mnou nějak rychle hotový, vy dvě," odtuší Kaoru. „Umíte to snad s tím počítačem líp?"

„Neumímeeeee," ozvou se ty dvě sborem.

Kaoru zadá do vyhledávače časový údaj, klikne a pokouší se vyvolat obraz, ale vůbec se jí to nedaří. Nejspíš někde dělá nějakou chybu. Nespokojeně mlaskne. Popadne manuál a prolistuje stránky, ale nic z něj nevyčte a nakonec ho hodí zpátky na stůl.

„Sakra, jak to, že to nejde? Už se to tam dávno mělo ukázat, a furt nic. Bejt tu Takahaši, má to na první pokus."

„Ale Kaoru, na co nám vlastně bude, když budem vědět, jak ten chlap vypadal? Na policii to přece stejně hlásit nepudem?" zajímá se Pšenice.

„Jo, holka, to máš recht, policii se vyhejbám, jak to jenom jde."

„Co teda ale chcete dělat?"

„To si ještě rozmyslím," řekne Kaoru. „Ale na rovinu ti řeknu, že se mi z tý duše příčí pomyšlení, že bych takovýhleho grázla měla nechat jen tak beze všeho pláchnout. Zmlátí ženskou, co se mu nemůže bránit, šlohne jí všechny hadry a ještě navíc pláchne bez placení. Hajzl jak vyšitej."

„Takovýho zkurvenýho psychopata nejlíp čapnout za krágle a zmlátit do bezvědomí, že?" přisadí si Cvrček.

Kaoru důrazně přikývne. „Já bych si to moc přála. Jenže on to určitě nebude takovej hlupák, aby se u nás ještě ukazoval. Minimálně po nějakej čas. A notabene ani my nemáme kdy, abysme po něm pátraly někde po všech čertech." „Co teda ale uděláme?" zajímá se Pšenice. „Vždyť jsem sakra říkala, že si to ještě rozmyslím." Kaoru už napůl v zoufalství a skoro násilím klikne dvakrát na jakousi ikonu, a vida, na obrazovce se vzápětí objeví záběr pro deset hodin, osmačtyřicet minut.

„A mám to!"

Pšenice: „Ty jo! Trpělivost přináší růže!"

Cvrček: „Chudák počítač se jí prostě lekl."

Všechny tři se mlčky a se zatajeným dechem zahledí do monitoru. V deset hodin padesát minut vejde dvojice, mladík a dívka. Podle všeho vysokoškoláci. Oba už od pohledu pěkně nervózní. Před panelem s nabídkou fotografií pokojů nejdřív vybírají a vybírají, pak konečně stisknou knoflík pokoje 302, vezmou si klíč a chtějí nastoupit do výtahu. Nemůžou ho ale najít a tak chvíli bloudí sem tam.

Kaoru: „Tak tohle jsou hosti ze třistadvojky."

Pšenice: „Tak tak. Vypadaj jako dvě neviňátka, ale byly to pěkný čísla. Měla jste vidět ten bordel, co jsem po nich musela uklízet."

Cvrček: „Však to ti nemusí tak vadit, že? Jsou mladí, tak ať si zablbnou. Koneckonců proto sem přece přišli a zaplatili peníze."

Pšenice: „Tak bacha. Já jsem taky mladá, ale fakt nevím, kdy jsem se naposled takhle odvázala."

Cvrček: „Prosímtě, vždyť bys to ani nedovedla."

Pšenice: „Já že bych se jako nedovedla odvázat?"

Kaoru: „Hele, ten chlap ze čtyřistačtyřky se už musí každou chvíli ukázat. Buďte tak hodný, přestaňte mi tu žvanit a pořádně se dívejte, jo?"

Na monitoru se objeví muž. Časomíra ukazuje 10:52.

Na sobě má ten muž světle šedý baloňák a může mu být něco k pětatřiceti. Nebo spíš ke čtyřiceti. Pod krkem má kravatu, na nohou kožené polobotky. Je to asi nějaký úředník. Na nose mu sedí brýle s tenkou kovovou obroučkou. Ruce má prázdné a jednu zastrčenou v kapse. Na jeho výšce, postavě ani účesu není vůbec nic výjimečného. Potkat ho na ulici, nejspíš si ho ani nevšimnete.

„Vždyť je to ale úplně obyčejnej chlap," protáhne zklamaně Pšenice.

„Takoví jsou vůbec nejhorší," pohladí si Kaoru bradu. „S těma cloumaj stresy."

Muž vrhne pohled na hodinky, ověří si čas a bez nejmenšího zaváhání si vezme klíč 404. A vydá se svižným krokem k výtahu. Jeho postava zmizí ze záběru. Kaoru obraz zastaví.

Obrátí se ke svým dvěma spolupracovnicím. „Tak co? Nějaký postřehy a nápady?"

„Není to úředník z nějaký firmy?" napadne Pšenici.

Kaoru se na Pšenici otráveně podívá. „To, že sem v podobnej čas v obleku a kravatě nechodí nikdo kromě lidí z firem, co se vracej z práce, vím vážně i bez tebe."

„Tak sorry, noooo," protáhne Pšenice.

„Podle mě ten chlap vypadá, že něco podobného nedělal poprvé," vysloví Cvrček svůj názor na věc. „Evidentně se tu vyzná a chová se jako doma."

Kaoru přikývne. „Přesně tak. Hned si vzal klíč a rovnou se hrnul k výtahu. Nejkratší cestou a bez váhání. Ani jednou se nerozhlíd."

Pšenice: „Čili, von u nás nebyl poprvé?"

Cvrček: „Asi je to stálý host."

Kaoru: „Asiže jo. A nejspíš si tu takhle kupoval holky už dřív."

Pšenice: „A asi má i zálibu v Číňankách."

Kaoru: „Takovejch lidí je celkem hodně. Ale hele, jestli dělá v nějaký firmě a chodí sem pravidelně, tak nejspíš pracuje někde docela blízko odsud, napadá mě."

Pšenice: „No jo, to je fakt."

Cvrček: „Takže nejspíš dělá nějakou noční práci."

Kaoru si Cvrčka pochybovačně přeměří. „Jak si tím můžeš bejt tak jistá? Co když si prostě po celodenní šichtě v kanclu zašel někam na jedno, nalíznul se a dostal chuť na ženskou?"

Cvrček: „No jo, jenže on sem přišel s prázdnýma rukama, že? To znamená, že si věci musel nechat v práci. Kdyby byl na cestě domů, musel by s sebou přece něco mít. Třeba tašku nebo aktovku. S holýma rukama nikdo do práce nejezdí. Takže se nejspíš pak ještě do té práce musel vrátit. Já si to aspoň myslím."

Pšenice: „A to se v nějakejch firmách jako dělá i přes noc?"

Cvrček: „Lidí, kteří zůstávají přes noc v práci, je náhodou docela dost. Třeba tam, jak se pracuje se softwarem, nebo tak, je jich docela hodně. Všichni ostatní se vrátí domů a oni samotní tam zůstanou a štelují systém. Protože to se nedá dělat, když pracují ostatní, poněvadž to ten systém musí běžet. Takže dělají do dvou do tří přesčas a pak se vrátí domů taxíkem. Který jim zaplatí firma."

Pšenice: „Fakt? Hele, jak tě tak poslouchám, tak si říkám, že ten chlap fakt vypadá jako nějakej počítačovej magor. Ale poslechni, Cvrčku, odkud ty to všecko tak dobře znáš?"

Cvrček: „Sice na to nevypadám, ale dřív jsem v jedné takové firmě dělala. V renomované instituci, normální slečnu z kanceláře v kostýmku."

Pšenice: „Ty brdo, vážně?"

Cvrček: „Ve firmě se všecko bere vážně."

Pšenice: „No jo, ale proč teď teda..."

Kaoru se do toho vloží dost naštvaným tónem. „Hele vy dvě! Teď se tady, mám dojem, řešej poněkud jiný záležitosti! Svý pohnutý osudy si laskavě rozebírejte jindy, jo?"

Pšenice: „Tak pardon, no."

Kaoru znovu vrátí obraz na 10:52 a přehraje sekvenci, tentokrát záběr po záběru. V příhodnou chvíli obraz zastaví a postupně zvětšuje část, na které je zachycený muž. Zvětšeninu vytiskne. Mužova tvář je docela velká a vyvedená v barvě.

Pšenice: „Ty brdo."

Cvrček: „To kulím oči, co už dneska jde. To už je opravdu jak v Blade Runner."

Pšenice: „No jo, pohodlný je to každopádně. Jenže je to taky vo strach. Jeden už nemá soukromí ani v blbým hodinovým hotelu."

Kaoru: „Takže vám silně doporučuju radši nikde nevyvádět žádný alotria. Dneska už fakt nikdy nevíte, kde vás sledujou jakou kamerou."

Pšenice: „Viděj to nebesa, vidí to země, viděj to digitální kamery..."

Cvrček: „Že? Jeden aby si dával stále bacha."

Kaoru vytiskne fotku celkem pětkrát. Všechny tři si pak ten obličej pomalu a soustředěně prohlíží.

Kaoru: „Takhle zvětšená je ta fotka dost zrnitá, ale stejně je docela dobře vidět, jak vypadá, ne?"

Pšenice: „Teď už by se mi na ulici neschoval, to je fakt."

Kaoru kroutí hlavou, až jí v obratlích praská a mlčky si urovnává myšlenky. Konečně na něco přijde.

„Hele vy dvě, telefonovaly jste odsuď z kanclu někam, když jsem byla pryč?" zeptá se těch dvou.

Ty dvě jen vrtí hlavami.

Pšenice: „Já teda nikam nevolala."

Cvrček: „Ani já ne."

Kaoru: „Takže od tý doby, co si odsaď zavolala ta Číňanka, s tím telefonem nikdo nic nedělal?"

Pšenice: „Ani jsme na něj nešáhly."

Cvrček: „Ani prstem."

Kaoru vezme do ruky sluchátko, zhluboka se nadechne a zmáčkne redial.

Dvakrát to zazvoní a telefon zvedne nějaký chlap. Spustí něco hodně rychle čínsky.

Kaoru ho přeruší. „Nerada rušim. Tady je jistej hotel Alphaville, kam si dneska večer v jedenáct hodin objednali jednu vaši holku, a pak ji tu zmlátili na kaši, jestli si vzpomínáte? Heleďte, měly bysme tady fotku toho chlápka, co to udělal. Z naší bezpečnostní kamery. Tak jsem si říkala, jestli byste o ni třeba neměli zájem?"

Chlap v telefonu je pár vteřin zticha. Pak promluví japonsky. „Počkej chvíli."

„Čekám, čekám," odpoví mu Kaoru. „Já nikam nespěchám."

Vypadá to, že se na druhé straně drátu koná menší porada. Kaoru se sluchátkem na uchu otáčí v prstech propisovačkou. Pšenice mezitím drží v ruce tyč od smetáku, jako by to byl mikrofon a procítěným hlasem do ní pěje: „A sníh padááááá... a ty tu nejsiii... a já čekám... vždyť přece nikam nespěcháááááááám..."

Chlap se konečně znovu ozve. „Tu fotku teď máš u sebe?"

„Čerstvě vytištěnou, ještě se z ní kouří," praví Kaoru.

„Kdes vzala naše číslo?"

„Von toho takovej telefonní záznamník už dneska umí docela dost," odtuší Kaoru do sluchátka.

Chlap znovu několik vteřin mlčí. „Za deset minut jsem tam."

„Počkám u dveří."

Telefon oněmí. Kaoru zamračeně položí sluchátko. Znovu zakroutí svým mohutným krkem, až to zapraská. Nad pokojem visí ticho. Do toho ticha se plaše ozve Pšenice.

„Heleďte, Kaoru?"

„Co je?"

„Vy jim tu fotku jako fakt chcete dát?"

„No vždyť jsem snad jasně řekla, že nedovolím, aby si někdo jen tak mírnyxdýrnyx mlátil holky, který za nic nemůžou. A ještě mi zdrhal bez placení, když je to ke všemu takovejhle ouřada s ksichtem jak mísa sulcu, ze kterýho je mi akorát tak šoufl."

Pšenice: „No jo, ale jestli ho dostanou, tak ho nejspíš čeká Tokijskej záliv a šutr jako závaží. Nějak nešikovně se do toho zamotáte, a jsme v háji."

Kaoru se nepřestává mračit. „Vraždit ho sakra snad hned nebudou. Když se Číňani mydlej mezi sebou, je to policii celkem ukradený, ale zabít Japonce je vo dost jiný kafe. To přestává sranda. Já myslim, že ho tak akorát chytnou, trochu ho zpracujou, a nanejvejš mu uříznou ucho nebo tak něco."

Pšenice: „Au au au."

Cvrček: „To z něj bude hotový Van Gogh."

Pšenice: „Jenže, Kaoru, myslíte, že je šance, aby ho našli jen podle takovýhle fotky? V takhle velký čtvrti?"

Kaoru: „To je málo znáš. K čemu se jednou rozhoupou, to taky dotáhnou do konce. Ty maj výdrž jak buldok. Kdyby se navíc nechali napálit takovýmhle amatérem, bude to hodně blbej příklad pro jejich ostatní holky, a mezi lidma z branže ztratěj tvář. A to by si pak už ani neškrtli."

Kaoru zvedne ze stolu cigarety, jednu si vezme, zapálí si. Se sevřenými rty vyfukuje celou věčnost do monitoru kouř.

Na monitoru visí zvětšený mužský obličej.

O deset minut později. Kaoru a Pšenice čekají u vchodu do hotelu. Kaoru ve své kožené bundě a hluboko naražené vlněné čepici. Pšenice ve velikém tlustém svetru. Choulí se v něm, jako by jí byla pořádná zima. Zanedlouho dorazí chlápek na veliké motorce, ten samý, co si prve odvezl holku. Zastaví kousek stranou od těch dvou. Ani nevypíná motor. Sundá helmu, položí ji na nádrž, pečlivě si stáhne pravou rukavici. Strčí ji do kapsy u bundy a zůstane tak. Dál už nehne ani prstem. Kaoru si to přirázuje až k němu a předá mu tři vytisknuté zvětšeniny.

„Zdá se, že dělá v nějaký firmě kousek odtud. Hodně pracuje v noci a sem si nejspíš holku neobjednával poprvé. Nejspíš štamgast."

Chlápek si vezme obrázky a pár vteřin je pozoruje. Nevypadá to, že by o ně měl bůhvíjaký zájem.

„No, takže?" otočí se na Kaoru.

„Jaký no takže?"

„Proč nám vlastně ty fotky tak cpeš?"

„Já měla dojem, že by vás třeba mohly zajímat. Nebo ne?"

Chlápek bez jediného slova rozepne zip u bundy, zvětšeniny přeloží napůl a strčí do pouzdra na dokumenty, co mu visí na krku. Pak zatáhne zip až pod bradu. Neustále přitom Kaoru kouká do očí. Ani na chvíli je z ní nespustí.

Evidentně mu vrtá hlavou, co celým tímhle přeochotným poskytnutím informací Kaoru vlastně sleduje. Sám se jí ale nezeptá. Jen bez pohnutí a beze slova čeká, až přijde odpověď. Kaoru si se založenýma rukama chlápka studeně měří. Ani ona neřekne ani ň. Vzájemné měření pohledem ještě chvíli pokračuje. Nakonec si Kaoru v příhodný moment odkašle a stísněné ticho přeruší.

„Hele, jestli toho hajzla dostanete, dejte mi vědět, jo? Stačí třeba jedním slovem."

Chlápek má pravačku na řídítkách, levačkou zlehka přidržuje helmu.

„Dát ti vědět jedním slovem, až toho chlapa najdem?" opakuje mechanicky jako stroj.

„Přesně tak."

„Jenom vědět, nic víc?"

60

Kaoru přikývne. „Stačí jen tak zašeptat do ouška, že ho máte. Dál už mě to nezajímá."

Chlápek chvíli nad něčím dumá. Pak zlehka poklepe pěstí na helmu.

„Až ho dostanem, dozvíš se to."

„Budu se těšit," odpoví Kaoru. „Řežou se ještě dneska uši?"

Chlápek nepatrně nakřiví rty. „Život má každej jenom jeden. Uši dvě."

„To je fakt, ale jednouchejm pak blbě držej brejle."

„To maj teda blbý," odtuší chlápek.

Tím rozhovor skončí. Chlápek si nasadí helmu. Pak nakopne pedál, otúruje motor a vyrazí pryč.

Kaoru a Pšenice ještě dlouho stojí na chodníku, neříkají nic a jen se dívají směrem, kde zmizela motorka.

„Fuj, vypadal úplně jak nějakej duch," vypraví ze sebe konečně Pšenice.

„Však je taky hodina duchů," poučí ji Kaoru.

„Je to ale o strach, co?"

„To mi povídej."

A obě se vrátí do hotelu.

Kaoru je sama v kanceláři. Obě nohy má položené na stole. Ještě jednou vezme do ruky vytisknutou fotografii tváře a podívá se na ni. Detail mužova obličeje. Kaoru nespokojeně zavrčí. A zahledí se do stropu.

2 : 43 AM

Muž sedí před monitorem počítače a pracuje, úplně sám. Je to ten samý muž, kterého zachytila bezpečnostní kamera hotelu Alphaville. Muž ve světle šedém baloňáku, co si bral klíč od pokoje 404. Buší do klávesnice všemi deseti naslepo, rychlostí přímo ďábelskou. A přesto, jako by mu prsty v rychlosti skoro zaostávaly za myšlenkami. Rty má pevně semknuté. Výraz kamenný. Ať už mu práce jde nebo nejde tak, jak by chtěl, nedává to na sobě vůbec znát. Rukávy bílé košile má vyhrnuté k loktům, knoflík u krku rozepnutý, kravatu uvolněnou. Do připraveného poznámkového bloku si sem tam zapíše tužkou pár čísel nebo značek. Tužka je dlouhá, stříbrná, s gumou na konci. Stojí na ní firemní logo.Veritech. Dalších 6 stejných tužek leží vedle v misce na psací potřeby. Všechny skoro stejně dlouhé. A tak špičatě ořezané, že už ani špičatější být nemůžou.

Místnost je veliká. V kanceláři, ze které všichni ostatní odešli domů, pracuje už jen on. Z malého CD přehrávače na stole se nepříliš hlasitě line Bachova klavírní hudba. Anglická suita v podání Iva Pogorelice. Místnost je temná, jen na mužův stůl shora dopadá bledé světlo zářivky. Výjev, jaký bychom si docela dobře dokázali představit namalovaný od Edwarda Hoppera. Název by mohl znít třeba Samota. Muž sám se však osaměle necítí ani trochu. Jemu vlastně skoro vyhovuje, že tu nikdo není. Nikdo ho neruší, poslouchá hudbu, která se mu líbí, a práce mu jde od ruky. A rozhodně nepracuje nerad. Když se do toho pořádně zabere, může - alespoň na chvíli - pustit z hlavy všechny složitosti okolní reality, a - pokud si s tím dá čas a práci - rozřešit všechny problémy pěkně logickým a analytickým způsobem. Napůl podvědomě sleduje tok hudby, zírá přitom do počítače a jeho prsty se pohybují tak rychle, že si nijak nezadá s Pogoreličem. Neudělá jediný zbytečný pohyb. Na celém světě jako by byla naráz jen ta delikátní hudba z 18. století, on, a technický problém, který mu zadali k řešení.

Jen chvílemi, jako by ho bolel hřbet pravé ruky, přerušuje muž práci, dá si na okamžik pauzu, párkrát rozevře a zatne pravou pěst a zakroutí zápěstím. Levicí promasíruje hřbet ruky. Zhluboka se nadechne, podívá se na hodinky. Jen docela neznatelně se zamračí. Díky bolavé pravé ruce mu dnes práce nejde tak rychle jako obvykle.

Oblečení má čisté a úpravné. Sice nijak osobité, ani zvlášť stylové, ale i tak je vidět, že muž svému oděvu věnuje patřičnou péči. A rozhodně nemá špatný vkus. Košile i kravata jsou už od pohledu luxusní zboží. S největší pravděpodobností značkové. Tvář působí inteligentním dojmem a zdá se, že se muži dostalo i dobrého vychování. Na zápěstí levé ruky má elegantní, velice tenké hodinky. Brýle vypadají na model od Armaniho. Ruce má velké a prsty dlouhé. Nehty jsou pečlivě pěstěné, na prsteníku se skví snubní prsten. I když je mužův obličej jinak docela obyčejný, různé známky prozrazují, že jde o člověka silné vůle. Může mu být tak kolem čtyřiceti, alespoň na tvářích však nejsou patrné žádné vrásky ani povislá kůže. Celkově dělá muž dojem asi jako spořádaný a poklizený pokoj. Rozhodně nevypadá na někoho, kdo si zve do hodinových hotelů čínské prostitutky. A už vůbec ne na někoho, kdo je potom bezdůvodně mlátí a nato jim pláchne s oblečením. Přesto však právě tohle udělal. Nemohl to neudělat.

Zazvoní telefon, ale muž ho nebere. Nehne ani brvou a dál stejnou rychlostí pokračuje v práci. Telefon nechá zvonit. Ani se na něj nepodívá. Po čtvrtém zazvonění se telefon přepne na záznamník.

„Dobrý den, tady Širakawa. Momentálně se vám bohužel nemohu věnovat. Po zaznění zvukového signálu zanechte prosím vzkaz."

Zvukový signál.

„Haló, jsi tam?" ozve se ženský hlas. Hluboký, tlumený hlas, který navíc zní poněkud ospale. „To jsem já, jestli tam jsi, tak se prosímtě ozvi."

Širakawa, pohled upřený do monitoru, zvedne dálkový ovládač a zastaví hudbu, pak zapne linku. Telefon je nastavený tak, aby šlo mluvit i bez zvedání sluchátka.

„Jo, jsem tady," řekne Širakawa.

„Už jsem ti jednou volala, ale nebyls tam, tak jsem si říkala, že možná dneska přijdeš domů dřív," řekne žena.

„A v kolik hodin jsi volala?"

„Něco po jedenáctý. Nechávala jsem ti vzkaz."

Širakawa se podívá na telefon. Opravdu, záznamník červeně bliká.

„Promiň. Vůbec jsem si toho nevšim. Zabral jsem se tu do práce," řekne Širakawa. „Po jedenáctý jsem tu nebyl, šel jsem si dát ven něco k snědku. Pak jsem si ještě dal ve Starbucks jedno macchiato. To jsi ještě teď vzhůru?"

Během hovoru buší Širakawa všemi deseti do klávesnice.

„V půl dvanáctý jsem šla spát, ale zdály se mi moc ošklivý sny, a teď jsem se vzbudila a ty tu pořád ještě nejsi.... Jaký to dneska bylo?"

Otázka Širakawu zaskočí. Přestane psát a zadívá se na telefon. V koutku oka se mu prohloubí vráska. „Jaký to bylo?"

„Myslím to jídlo, co sis dal?"

„Jo tohle? Zašel jsem si na čínu. Jako vždycky. Dobře člověka zasytí."

„Pochutnal sis?"

„No... ani moc ne."

Obrátí se zpátky k monitoru a znovu začne psát.

„A jak jde práce?"

„Je to dost komplikovaný. Nějakej chytrák nám tu do toho naplno napral balón. Jestli to do rána někdo nespraví, můžem si o nějaký dopolední netový konferenci nechat leda zdát."

„A ten někdo jsi pochopitelně zase ty."

„Jo, přesně tak," řekne Širakawa. „Ať koukám, jak koukám, kromě mě už tu fakt nikdo není."

„A zvládneš to do rána opravit?"

„Jasněže. Skutečnej profesionál má skóre v paru i po nevímjak náročným dni. A navíc, jestli ráno ta konference nevyjde, asi se nám už nepovede koupit ten Microsoft..."

„Vy budete kupovat Microsoft?"

„To byl vtip," řekne Širakawa. „No, vidím to tu tak asi ještě na hodinu. Pak volám taxík a doma bych měl bejt tak v půl pátý."

„To už asi budu spát. V šest už musím vstávat a udělat dětem jídlo do školy."

„A až vstaneš, budu zas jako dřevo spát já."

„A až vstaneš ty, budu si já dávat v práci oběd."

„A až se vrátíš domů, budu se zase já zrovna vrhat do práce."

„Takže se už zase celej den neuvidíme."

„Od příštího tejdne by se to tu už mělo trochu zklidnit. Vrátí se spousta lidí a taky už ten novej systém budem konečně mít pod kontrolou."

„Doopravdy?"

„Asi jo," řekne Širakawa.

„Jestli se nepletu, tvrdils mi to samý už před měsícem."

„To víš, že jo. Nakopíroval jsem si to a teď už tu na to jen klikám."

Manželka si vzdychne. „Tak hlavně ať ti to dobře jde. Víš, ráda bych aspoň někdy jedla a usínala ve stejnou dobu co ty."

„Hm."

„Moc se nepřepínej, jo?"

„Žádnej strach. Patnu tam posledního paťáka, jak když vyšije, pak ještě příval pochvalnejch poplácání po zádech a jde se domů."

„Tak zatím ahoj."

„Zatím!"

„Počkej, jsi tam ještě?"

„Jo."

„Nerada zatěžuju skutečnýho profesionála s něčím tak banálním, ale nestavil by ses cestou domů v kombini a nekoupil mlíko? Nízkotučný Takanaši, jestli ho budou mít."

„Jasně. To nebude problém. Jedno nízkotučný Takanaši."

Širakawa vypne telefon. Koukne na hodinky a ověří si čas. Vezme ze stolu hrnek a jedním douškem dopije zbytek vystydlého kafe. Na hrnku je vytištěné logo, Intel Inside. Stiskne vypínač přehrávače, pustí hudbu, a do rytmu Bachovy skladby chvíli otvírá a zavírá pravou pěst. Zhluboka se nadechne a nabere do plic nový vzduch. Pak v hlavě přehodí pomyslný přepínač a znovu se pustí do rozdělané práce. Problémem číslo jedna se znovu stane nejkratší konzistentní spojení z bodu A do B.

Prodejna convenience store. V chladicím boxu krabice nízkotučného mléka Takanaši. Takahaši si pohvizduje motiv z Five Spot After Dark a chystá se, že si jedno koupí. Přišel sem bez věcí, s prázdnýma rukama. Natáhne ruku a vezme jednu krabici, ale když zjistí, že je mléko nízkotučné, zašklebí se. Představuje to pro něj přímo morální problém. Zdaleka ne jen otázku nějakého obsahu tuku. Vrátí nízkotučné mléko na místo a vezme si vedle jedno normální. Překontroluje datum spotřeby a strčí krabici do košíku.

Přesune se k ovoci a vezme do ruky jablko. V záři elektrického osvětlení si ho pak z nejrůznějších úhlů prohlíží. Ani to se mu ale dvakrát nelíbí. Vrátí ho zpátky, vezme jiné a zase ho detailně zkoumá. Tak se to několikrát opakuje, než si konečně vybere jedno, co mu přijde jakž takž slušné - říct, že s ním je spokojený, by bylo přece jen trochu moc. Jablka a mléko jsou pro něj evidentně potraviny zvláštní důležitosti. Zamíří k pokladně, ale cestou mu ještě padne zrak na hanpeny v plastovém balení a jeden vezme do ruky. Přezkoumá datum trvanlivosti vytištěný na kraji sáčku a přidá hanpen do košíku. U pokladny zaplatí, drobné nonšalantně shrábne do kapsy u kalhot, vyjde z obchodu.

Posadí se na nedaleké zábradlí a pečlivě přeleští jablko o podolek košile. Asi se už dost ochladilo, od úst mu jako pára stoupá bělavý dech. Mléko vyloká skoro na jeden zátah, pak se zahryzne do jablka. Důkladně žvýká a o něčem přitom přemýšlí, takže mu jídlo zabere spoustu času. Když dojí, utře si pusu zmačkaným kapesníkem, strčí krabici od mléka a ohryzek jablka do igelitového sáčku, odnese je ke košům, co stojí před kombini a tam je vyhodí. Hanpen šoupne do kapsy u kabátu. Ověří čas na svých oranžových swatchkách, zdvihne ruce a pořádně se protáhne.

Pak se někam vydá.

3 : 03 AM

Náš pohled se vrací do pokoje Eri Asai. Podle toho, co vidíme, je v místnosti všechno tak, jak bylo před chvílí. Jen pokročil čas, jen se o něco prohloubila noc. Jen ještě mnohem víc ztěžklo ticho...

Kdepak. Samá voda. Něco je tu jinak. Něco se v tomhle pokoji změnilo, a to hodně.

Hned si toho všimneme. Postel je úplně prázdná. Eri Asai v ní není. Peřiny nejsou rozházené, takže to nevypadá, že by se dívka probudila, vstala a na chvíli někam odběhla, zatímco jsme byli pryč. Postel je naopak pečlivě ustlaná. Ani stopy po tom, že by v ní Eri ještě před malou chvilkou ležela. Zvláštní. Copak se to tu vlastně stalo?

Porozhlédneme se kolem sebe.

Televize je pořád ještě zapnutá. Na obrazovce stejná místnost jako předtím. Veliký prázdný pokoj bez nábytku. Neosobní zářivkové osvětlení, podlaha s linoleem. Obrazovka je teď ale jasná tak, že bychom ji málem nepoznali. Není slyšet vůbec žádný šum, obraz má ostré, nerozpité obrysy. Systém se konečně někam - ale kam vlastně - stabilně připojil. Rozzářená obrazovka osvětluje pokoj, jako když se záře úplňku rozlévá na liduprázdnou step. Všechny věci v místnosti se do jedné ocitají pod vlivem televizního magnetismu.

Televizní obrazovka. Muž bez tváře sedí na stejné židli jako prve. Hnědý oblek, černé boty, bílý prach, na obličeji přiléhavá lesklá maska. Ani jeho pozice se od minule nezměnila. Rovná záda, ruce na kolenou, zlehka nakloněný dopředu se dívá na něco před sebou. Jeho oči jsou bezpečně skryté pod maskou. Přesto ale jasně cítíme, že právě něco upřeně pozoruje. Na co se to ale vlastně s takovým zápalem dívá? Jako by nám četla myšlenky, přesunuje se kamera po dráze mužova pohledu. Na konci té dráhy je postel. Obyčejná dřevěná postel pro jednoho - a v ní spí Eri Asai.

Porovnáváme pohledem prázdnou postel v naší místnosti a postel, která se promítá na televizní obrazovce. Srovnáme každičký detail. Ať se ale díváme jak chceme, jsou obě úplně stejné. Dokonce mají i stejné povlečení. Jedna z nich je ale na obrazovce televizoru a druhá u nás v pokoji. A v té, co je v televizi, právě spí Eri Asai.

Domýšlíme se, že právě to nejspíš bude pravá postel. Pravá postel, kterou, zatímco jsme se nekoukali (byli jsme odsud pryč víc než dvě hodiny) něco přemístilo i s Eri na druhou stranu. Nám tu na oplátku zůstala náhražka postele. Značka, která má zaplnit prázdné místo.

V té posteli v jiném světě zatím dál tvrdě spí Eri, docela stejně jako když byla ještě tady v pokoji. Pořád stejně krásně, pořád stejně hluboce. Vůbec netuší, že ji (vlastně ani ne tak ji, jako spíš její tělesnou schránku) něco přemístilo do televize. Na dno hlubokomořského příkopu jejího spánku nepronikne ani ostré světlo stropních zářivek.

Muž bez tváře zpod svého závoje pozoruje Eri skrytým pohledem. Neúnavně k ní napíná své neviditelné uši. Oba, Eri i muž bez obličeje, doslova zkameněli ve svých pozicích. Jako tvorové, kryjící se pod mimikry, tají oba dech, tlumí tělesnou teplotu a v naprostém tichu zklidňují napjaté svaly a kamuflují všechny výstupy svého vědomí. I když se obrazovka jeví našemu pohledu jako strnulá, ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Sledujeme živý obraz, přenášený k nám v přímém přenosu. Čas plyne naprosto uniformně v pokoji tady i v pokoji tam. Ani jedna, ani druhá strana se z toho času nevymaní. Poznáváme to z toho, jak se mužova ramena v některých chvílích pomaličku zdvihají a zase klesají. Bez ohledu na individuální cíle jsme souběžně unášeni stejnou rychlostí směrem k dolnímu toku času.

3 : 07 AM

Restaurant Skylark. Od posledně v něm ubylo hostů. Rozjařená skupinka studentů je pryč. Mari sedí u okna, a samozřejmě, čte si knížku. Bez brýlí. Čepici má položenou na stole. Kabelu a baseballovou bundu si odložila na vedlejší židli. Na stole před ní talířek miniaturních sendvičů a hrnek bylinkového čaje. Sendvičů zbývá sotva polovina.

Do podniku vejde Takahaši. S prázdnýma rukama, nic si s sebou nenese. Rozhlédne se po restauraci, objeví Mari a zamíří rovnou k ní.

„Nazdar," osloví ji.

Mari zvedne hlavu, přeměří si ho a lehce kývne. Neříká nic.

„Dovolíš, moh bych si na chvíli přisednout?"

„Posluž si," řekne Mari neutrálním tónem.

Takahaši se posadí naproti ní. Sundá kabát, vyhrne si rukávy u svetru. Přijde číšnice a zeptá se ho, co si dá. Dá si kávu.

Takahaši se koukne na hodinky. „Tři hodiny ráno. Zrovna ta nejtemnější a nejhorší doba. Nejseš ospalá?"

„Nijak zvlášť," odpoví Mari.

„Já toho včera v noci moc nenaspal. Musel jsem dodělat jednu hustou seminárku."

Mari neříká nic.

„Kaoru říkala, že tě nejspíš najdu tady."

Mari kývne.

Takahaši pokračuje. „Za tu Číňanku se ti fakt omlouvám. Zrovna když jsme zkoušeli, zavolala mi Kaoru na mobil a chtěla vědět, jestli někdo neumíme čínsky, jenže mezi náma nikdo takovej nebyl. Až jsem si nakonec vzpomněl na tebe. Takže jsem jí řekl, že když zajde do Denny's, najde tam holku, co vypadá tak a tak a jmenuje se Mari Asai, která umí perfektně čínsky. Doufám, že to nebylo moc drsný?"

Mari si prstem přihladí otlak po brýlích. „To je v pořádku."

„Kaoru říkala, že jí to hrozně pomohlo. Je ti fakt vděčná. A dost si tě oblíbila, řekl bych."

„To už jste skončili zkoušku?" změní Mari téma.

„Pauza," opáčí Takahaši. „Potřebuju si dát jedno horký kafe, abych se trochu probral, no a pak jsem ti taky pochopitelně chtěl poděkovat. Dělal jsem si starost, jestli jsem tě třeba z něčeho důležitýho nevyrušil."

„Z čeho jako?"

„No já nevím," řekne Takahaši. „Prostě z něčeho."

„Baví tě hrát v kapele?" zeptá se Mari.

„Jasně. Moje nejmilejší činnost hned vedle lítání."

„Copak ty umíš lítat?"

Takahaši se usměje. Chvíli se jen usmívá a mlčí. „Pochopitelně že neumím," opáčí. „To byl jenom příklad. Nic víc."

„To chceš bejt muzikantem z povolání?"

Zavrtí hlavou. „Na to vážně nemám talent. Hraní mě fakt strašně baví, jenže toho se nenajíš. On je bohužel rozdíl, když něco člověku docela dobře jde, a když opravdu vytváří něco novýho. Já umím dost dobře hrát na trombon, aspoň myslím. Sem tam mě někdo i pochválí, což mě samozřejmě těší. Jenže to je tak všechno. Takže jsem se rozhod, že ještě tenhle měsíc praštím s kapelou i s muzicírováním."

„Ale co konkrétně znamená vytvořit něco opravdu novýho?"

„No jo... Když zahraju hudbu, která někomu doopravdy promluví do duše, tak se do jistý míry reálně dostanu někam jinam já sám a současně se do jistý míry reálně dostanou někam jinam i ty, co ji poslouchaj. Já myslím, že jde právě o to, vytvořit takovejhle společně sdílenej stav. Nejspíš."

„To ale asi není jednoduchý."

„To je sakra těžký," odpoví Takahaši. „Takže z tohohle vlaku vystupuju. Na příští stanici přesedám na jinej."

„To už jako víckrát nebudeš hrát?"

Obrátí na stole ruce dlaněmi vzhůru. „Je to dost možný."

„To půjdeš pracovat?"

Takahaši zavrtí hlavou. „Ne. Pracovat nepudu."

„Co teda budeš dělat?" zeptá se Mari po kratší odmlce.

„Chci se pořádně dát do studia práv. Udělat zkoušky do advokátní komory."

Mari mlčí. Zdá se ale, že ji to zajímá, alespoň do jisté míry.

„Každopádně to asi bude záležitost pěkně nadlouho," pokračuje Takahaši. „Na právech už sice zapsanej jsem, ale doteď jsem myslel hlavně na kapelu a školu dělal jenom tak, aby se neřeklo. I když se odteď vrhnu pro změnu jenom na učení, dohnat to asi nebude nijak snadný. Tak jednoduchý to na světě fakt není."

Servírka přinese kávu. Takahaši si do ní nalije smetanu, hlasitě zamíchá lžičkou, napije se.

Pak pokračuje. „Abych byl upřímnej, tohle je vůbec poprvé, co mám v životě chuť začít něco doopravdy studovat. Ne že bych měl doteď ve škole nějak blbej prospěch. Nebyl jsem sice nijak vzornej žák, ale ušlo to. Když bylo fakt potřeba, vždycky jsem nějak šikovně posbíral body a uhrál dost slušný hodnocení. To mi docela jde. Takže jsem se poměrně bez problémů dostal na školu, a kdyby to takhle pokračovalo dál, tak si pak nejspíš i celkem bez problémů seženu práci v nějaký firmě. Pak se celkem bez problémů ožením a budu mít poměrně bezproblémovou rodinu - co? Jenže právě tohleto pomyšlení se mi teď úplně zprotivilo. Zničehonic."

„Ale proč?" zeptá se Mari.

„Chceš vědět, proč tak naráz chci pořádně studovat?"

„Přesně tak."

Takahaši, hrnek v dlaních, se na ni s přivřenýma očima zadívá. Asi tak, jako se díváme pootevřeným oknem někam do pokoje. „To to chceš vážně vědět, nebo se ptáš jenom tak?"

„Jasně že to chci vědět. Lidi se většinou ptají proto, že chtěj slyšet odpověď, ne?"

„Zní to logicky, co? Jenomže oni jsou i lidi, který se člověka ptaj jenom ze zdvořilosti."

„A nevíš prosímtě, proč bych se tě zrovna já měla ptát ze zdvořilosti?"

„A to je fakt." Takahaši se na chvilku zamyslí a postaví hrnek zpátky na talířek. Suše to cvakne. „Mám na to dlouhou verzi a krátkou verzi. Kterou chceš slyšet?"

„Nějakou střední."

„OK. Takže odpověď medium size."

Takahaši si v duchu zrekapituluje, co chce říct.

„Já jsem se byl letos od dubna do června několikrát podívat u soudu. V Tokijským oblastním soudu v Kasumigaseki. Měli jsme takový cvičení, kdy jsme se tam měli párkrát zúčastnit nějakejch procesů a pak o tom napsat seminárku. Bylas někdy u soudu?"

Mari vrtí hlavou.

Takahaši pokračuje. „Takovej soud, to je jako jít do multikina. U vchodu jsou na nástěnce v seznamu jako program vyvěšený časy procesů, co se ten den konaj, ty si z nich vybereš, kterej tě zajímá, a jdeš se tam podívat. Může tam přijít, kdo chce. Akorát si s sebou nesmíš brát foťák ani diktafon. Ani žádný jídlo. Nemůžeš tam ani mluvit. Sedadla jsou pěkně úzký, a když tam náhodou usneš, tak tě zřízenci hned napomenou. Na druhou stranu tam po tobě ale ani nechtěj žádný vstupný, takže si nemůžu na nic stěžovat."

Takahaši se odmlčí.

„Chodil jsem se dívat hlavně na trestněprávní případy. Ublížení na zdraví, žhářství, loupežný vraždy. Prostě takový, kdy nějakej lump udělá něco hnusnýho, pak ho čapnou a souděj. A vyfasuje, co mu patří. Jednoduchý a jasný. U hospodářský kriminality nebo u ideologickejch zločinů se vždycky zamotáš v celkovejch okolnostech, takže je pak hodně těžký rozlišovat dobro od zla a je to pěkná otrava. A já jsem chtěl hlavně co nejrychlejc sepsat referát, schrastit zápočet a mít od toho pokoj. Asi jako když děti ze základky maj přes léto za úkol dělat záznamy o pozorování svlačců."

Takahaši přeruší vyprávění. A zadívá se na své ruce položené na stole.

„Jenomže, jak jsem se tak párkrát u toho soudu stavil, vyposlechl si několik případů a viděl na vlastní oči, co se tam projednává, i lidi, který se v tom vezou, začalo mě to celý zvláštně zajímat. On to totiž najednou přestal bejt problém, co se týká jen nějakejch cizích lidí. To mi bylo fakt divný. Ty lumpové, co je tam soudili, se mnou přece neměli absolutně nic společnýho, ať jsem se na to díval, jak chtěl. Žili v úplně jiným světě než já, mysleli úplně jinak, dělali věci, co bych já v životě nedělal. Mezi tím jejich a mým světem byla neprostupná, vysokánská zeď. Ze začátku jsem si to aspoň myslel. Já přece nemám náturu na nějaký brutální trestný činy. Já jsem pacifista, neublížil bych ani kuřeti, a ani jako dítě jsem v životě na nikoho nevztáh ruku. Takže jsem se na ty soudy díval jenom jako pozorovatel, hezky z odstupu. Jako na něco, co se mě vůbec netýká."

Vzhlédne a podívá se na Mari. Pak uvažuje, co řekne dál.

„Jenomže jak jsem tak k tomu soudu chodil, poslouchal výpovědi nejrůznějších svědků, státní zástupce s obžalobou, advokáty s obhajobou i samotný obžalovaný, naráz jsem si tím už nebyl vůbec tak jistej. Najednou mě totiž napadlo, že ta moje slavná zeď mezi mým a jejich světem třeba taky nemusí vůbec existovat. Nebo že i když třeba nakrásně existuje, klidně může bejt udělaná třeba jen z takhle tenounkýho papíru. A jak se do ní někdo třeba jenom trochu opře, tak se skrz ni provalí na druhou stranu jak nic. Nebo že jsme se třeba už stejně všichni v duchu na tu druhou stranu tajně proplížili, jenom si to nedokážeme přiznat. Takovej jsem začal mít dojem. Ale to se slovama dost blbě vysvětluje."

Takahaši objede prstem lem hrnku s kávou.

„No, jakmile se na to jednou začneš dívat takhle, spousta věcí se ti fakt začne jevit v docela jiným světle. Celej systém soudu mi začal připadat jako nějaký podivnej, groteskní živočich."

„Groteskní živočich?"

„No třeba jako nějaká chobotnice. Jako obří chobotnice, co žije hluboko na dně moře. Má v sobě hroznou energii, spoustu svíjejících se dlouhejch chapadel a někam se v tý mořský tmě posunuje. Když jsem tak u toho soudu seděl, úplně jsem ji viděl před očima. Nabírala nejrůznější podoby. Někdy se tvářila jako stát, jindy zas jako zákon. Nebo klidně ještě víc spletitě a odporně. Každý chapadlo, co usekneš, jí zase hned doroste. Zabít ji nedokáže nikdo. Na to je moc silná a žije moc hluboko. A není ani jistý, kde má vlastně nějaký srdce. Hrozně jsem se tehdy bál. A bylo mi pak nanic z pomyšlení, že se před ní nedá nikam utýct, ať už člověk zdrhá jak chce daleko. Jí je totiž úplně jedno, že já jsem já a ty jsi ty. Lidi před ní ztrácej jména a tváře. Všichni jsme pro ni jen takový značky. Stanou se z nás čísla."

Mari se na něj krátce zadívá.

Takahaši si lokne kávy. „Ani nevím, jestli tě takový povídání nenudí?"

„Poslouchám jako pěna," odpoví mu Mari.

Takahaši vrátí hrnek na talířek. „Jsou to tak dva roky, co se stal v Tačikawě případ vraždy spojenej se žhářstvím. Chlap umlátil starší manžele sekerou, sebral jejich vkladní knížky a osobní razítka, a aby zničil důkazy, podpálil barák. Ten večer hodně foukalo, takže vyhořely ještě další čtyři domy v okolí. Vyfasoval trest smrti. To je v dnešním japonským soudnictví běžná praxe. Za loupežnou vraždu víc jak dvou lidí je rozsudek smrti skoro automaticky. Za to se dává provaz. A tohle bylo navíc ještě spojený se žhářstvím. Chlap jako takovej nestál skoro za nic. Násilnický tendence, v minulosti několikrát soudně trestanej. Rodina se ho dávno zřekla, jel na drogách, jakmile ho pustili z basy, hned vyved něco dalšího. Lítosti v sobě neměl, co by za nehet vlezlo. Odvolání mu jednohlasně zamítli. Obhájce byl přidělenej státem a vzdal ten případ hned zkraje. Takže ten rozsudek smrti nikoho nepřekvapil. Ani mě ne. Když ho předseda soudu četl, říkal jsem si mezi psaním poznámek, že se to dalo čekat. Pak, když bylo po soudu, já sedl na Kasumigaseki na metro, vrátil se domů a začal za stolem pořádat poznámky z procesu, padla na mě najednou strašná beznaděj. Byl to asi takovej pocit, jako by v celým světě naráz kleslo elektrický napětí. Všechno jako by najednou bylo nějak temný a studený. Celej jsem se začal třást, nešlo to zastavit. Dokonce mi i vytryskly slzy, ani jsem nevěděl jak. Nechápal jsem to. A nedovedu to vysvětlit. Proč mě tak rozhodilo, že toho chlapa odsoudili k smrti? Vždyť to byl beznadějnej případ, kterýmu se nedalo pomoct. Neměl jsem s ním vůbec nic společnýho. Tak co mě na tom všem tak dojímá?"

Otázka visí ve vzduchu dobrých třicet vteřin. Mari tiše čeká na pokračování.

A Takahaši pokračuje. „Chci říct zhruba tohle. Člověka, lidskou bytost, ať už byla jaká chce, najednou chňapla obludná obří chobotnice a stáhla ji někam hluboko do tmy. A byl to příšernej pohled, ať si to všechno logicky zdůvodňuješ, jak chceš."

Zadívá se na prázdný stůl před sebou a hluboce si vzdychne.

„Od toho dne jsem se vlastně rozhodl. Že začnu pořádně studovat práva. Protože v nich nejspíš je něco, co bych se měl aspoň snažit najít. Možná takový studování nebude vůbec tak zábavný jako hraní v kapele, jenže to se nedá nic dělat, takovej už je život. Takový to je, když je člověk dospělej."

Ticho.

„A tohle bylo vysvětlení medium size?" zeptá se Mari.

Takahaši kývne. „Možná že se trochu protáhlo. Ještě nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, tak nemám odhad na dobu. ...Hele, co ty tvoje sendviče? Jestli už nebudeš, nedala bys mi jeden?"

„Ale zbyly už jenom tuňákový."

„To nevadí. Já tuňákový rád. Ty ne?"

„Já taky. Jenže z tuňáka se lidem usazuje v těle rtuť."

„Cože?"

„Když se ti v těle nahromadí rtuť, tak jsi pak po čtyřicítce náchylnej k infarktům. A k vypadávání vlasů."

Takahaši se zamračí. „Takže žádný kuřata a žádný tuňáky?"

Mari přikývne.

„Jenže já je mám zrovna hodně rád," řekne Takahaši.

„To je teda smůla," řekne Mari.

„Pak mám ještě rád bramborovej salát. Je v tom taky něj akej zádrhel nebo problém?"

„Po bramborovým salátu ti nic vážnýho nehrozí," řekne Mari. „Krom toho, že ztloustneš, když ho sníš moc."

„Tak to mi nevadí. Vždyť jsem stejně hubenej jak lunt."

Takahaši si vezme jeden tuňákový sendvič a s gustem se do něj pustí.

„Takže teď budeš studovat a studovat až do těch advokátních zkoušek?" ptá se Mari.

„Přesně tak. Najdu si nějakou nenáročnou brigádu a na chvíli si utáhnu opasek."

Mari nad něčím přemýšlí.

„Vidělas Love Story? Takovej ten starej film?" zeptá se Takahaši.

Mari zavrtí hlavou.

Takahaši pokračuje. „Onehdá ho dávali v televizi. Bylo to fakt docela zajímavý. Ryan O'Neal tam hrál jedinýho syna ze starý vážený a bohatý rodiny, kterej si ještě jako student vezme dceru chudejch italskejch přistěhovalců, načež ho doma dost drsně vyděděj. Už mu ani neplatěj školný. On se ale i jako ženatej pilně učí, udělá s vynikajícím prospěchem práva na Harvardu a stane se z něj právník."

Takahaši si povzdychne. A pak pokračuje.

„Když je chudej někdo jako Ryan O'Neal, má to pochopitelně svůj styl. V tlustým bílým pleteným svetru se kouluje s Ali MacGrawovou a do toho hraje sentimentální hudba od Francise Laie. Mám dojem, že bejt v jeho situaci já, rozhodně by to takovej švih nemělo. Já bych byl prostě fakt akorát chudej. A vsadím se, že by mi k tomu ani tak pěkně nenasněžilo."

Mari se znovu nad něčím zamyslí.

„A když potom Ryan O'Neal všecko překoná a stane se z něj ten právník, nemáš jako divák vůbec tušení, co vlastně dělá za práci. Vidíš akorát, že dostal místo v renomovaný advokátní kanceláři a že za to bere plat, jakej mu můžou všichni leda závidět. Bydlí v nejdražší čtvrti na Manhattanu v obytným mrakodrapu s recepcí, je ve sportovním klubu pro bílou honoraci, a když má volno, chodí s ostatníma yuppies hrát squash. A to je všecko."

Takahaši upije vody ze sklenice.

„No, a co je s ním pak?" zeptá se Mari.

Takahaši vzhlédne a vzpomíná, jak to bylo dál. „Pak je akorát happyend. Oba spolu ve zdraví spokojeně žijou na věky věků. Velká láska zvítězila. Co bylo dřív celý černý, je teď totálně růžový. Jezděj v nablejskaným jaguáru, hrajou squash a v zimě se občas choděj koulovat. A ten tatík, co je vydědil, dostane cukrovku, cirhózu a Méniérův syndrom, a umře úplně sám." „No já nevím, ale co je na tom vlastně tak zajímavýho?" Takahaši zvedne hlavu. „No, jak bych ti to řek? Já už se teda na ten film zas tak dobře nepamatuju. Něco mi do toho tehdy vlezlo a konec jsem pořádně nedokoukal... Hele, nepůjdem se projít, ať je nějaká změna? Kousek odtud je takovej parčík, kam choděj kočky z celýho okolí. Tak bysme jim třeba mohli dát ty rtutí prolezlý tuňákovy sendviče. A pak mám taky hanpen. Máš ráda kočky?"

Mari kývne. Strčí knihu do tašky a vstane od stolu.

Oba pak spolu jdou po ulici. Jdou mlčky. Takahaši si píská do kroku. Okolo pomalu projede černočerná honda. Za řídítky ten samý čínský chlápek, co prve v hotelu Alphaville vyzvedával zmlácenou holku. Chlápek s vlasy svázanými do culíku. Svou velkou helmu má tentokrát sundanou a pohledem pročesává okolí. Ti dva jako by pro něj ale neexistovali. Temný zvuk motoru se k nim přiblíží, mine je a zase odeznívá někde vpředu.

Mari Takahašiho osloví. „Odkud se vlastně znáš s Kaoru?"

„Dělal jsem v tom hotelu skoro půl roku brigádu. V Alphavillu. Čištění podlah a další hrubý práce. Pak jsem se taky staral o počítač. Výměny softwaru, odstraňování závad, a tak. Dokonce jsem jí tam instaloval bezpečnostní kamerovej systém. Tam jinak pracujou samý ženský, takže jim občas chlapská výpomoc přijde víc než vhod."

„A jak ses k takový brigádě ale dostal?"

Takahaši zaváhá. „Jak to, dostal?"

„No nějak ses k tomu přece dostat musel, ne?" řekne Mari. „A Kaoru se o tom, mám dojem, zrovna dvakrát nechtělo mluvit."

„Ono se o tom taky nemluví právě nejlíp."

Mari mlčí.

„No tak teda jo," vzdá to nakonec Takahaši. „Prostě jsem do toho hotelu šel s jednou holkou. Jako zákazník, chci říct. Jenomže když bylo po všem a odcházeli jsme, zjistil jsem, že s sebou nemám dost peněz. Ta holka taky žádný neměla. Měli jsme už dost vypito a neřešili jsme, co bude dál. Nedalo se nic dělat, musel jsem tam nechat školní průkazku."

Mari na to neřekne tak ani tak.

„Fakt, bylo to dost hustý," pokračuje Takahaši. „Příští den ráno jsem tam pak mazal doplatit zbytek. A tehdy mi Kaoru nabídla čaj, pobavili jsme se o všem možným, a nakonec mi řekla, ať u nich koukám od zejtřka nastoupit jako brigádník. Prostě mě do toho celkem natvrdo navezla. Plat nebyl nic moc, ale mohl jsem se tam aspoň dosyta najíst. A Kaoru nám navíc dohodla i zkušebnu pro kapelu. Ona vypadá dost drsně, ale udělá pro tebe první poslední. Ještě teď se tam občas zastavím. A taky mě vždycky volá, když je něco s počítačem."

„A co bylo s tou holkou?"

„S tou, co jsme spolu šli do hotelu?"

Mari kývne.

„Už nic," řekne Takahaši. „Víckrát jsme se neviděli. Už mě asi měla plný zuby. Přece jenom to byl pěknej trapas, že jo. Ale mě na ní stejně zas až tak nesešlo. Takže mi to nijak zvlášť nevadilo. Ono by nám to spolu asi stejně dlouho nevydrželo."

„A ty chodíš na hotel s holkama, na kterejch ti zas až tolik nesejde? To děláš často?"

„Blbost. Tolik jich zas kolem mě neběhá. Tohle bylo vůbec poprvé, co jsem vkročil do lavhotelu."

Oba dál pokračují v chůzi.

Takahaši dodá skoro omluvným tónem: „Navíc jsem to ani nebyl já, kdo tehdy ten hotel nadhodil. Byla to ona, kdo řekla, ať tam jdem. Fakticky."

Mari mlčí.

„Jenže to by zase bylo na dlouhý povídání. Zas v tom byly takový speciální okolnosti," vysvětluje Takahaši.

„S tebou je koukám na dlouhý povídání skoro všecko."

„Možná fakt jo," připustí Takahaši. „No jo, co naděláš."

„Hele, tys říkal, že nemáš žádný sourozence?" zeptá se Mari.

„No jo, jsem jedináček."

„Jestlis teda chodil s Eri do stejný školy, tak to jsi asi odsuď z Tokia, ne? Tak proč nebydlíš u rodičů? Vždyť bys to tak měl pohodlnější."

„I to by bylo pěkně dlouhý vysvětlování."

„A co nějaká krátká verze?"

„Jo, jednu bych měl. Fakt hodně krátkou," řekne Takahaši. „Chceš ji slyšet?"

„Jo," přikývne Mari.

„Máti není moje pravá matka."

„Takže to mezi váma skřípe?"

„Ale ne, to se nedá říct. Hele, já fakt nejsem takovej, abych dělal nějaký otevřený dusno. Akorát prostě nemám náladu se na ni celý dny usmívat u jídla a bavit se s ní o všem možným i nemožným. A navíc, mě nijak zvlášť nevadí bejt sám. Plus ještě ta věc, že ani s otcem nejsme žádný velký kamarádi."

„Nerozumíte si?"

„Prostě máme každej jinou povahu i jinej žebříček hodnot."

„A co dělá tvůj táta?"

Takahaši beze slova pomalu pokračuje v chůzi, pohled upřený pod nohy. Ani Mari nic neříká.

„Já ani nevím, co vlastně dělá, abych ti řekl pravdu," přizná Takahaši. „Ale jsem si skoro jistej, že to nebude nic moc pěknýho. Víš, tohleto skoro nikomu neříkám, ale když jsem byl ještě malej, byl táta pár let v base. Čili to byl regulérní antisociální jedinec, neboli jednoduše kriminálník. To je další důvod, proč nechci bejt doma. Mám strach, aby to náhodou nebylo dědičný."

„A tohle jako má bejt fakt hodně krátká verze?" zeptá se naoko otráveně Mari. A pak se usměje.

Takahaši se na ni podívá. „Konečně ses taky jednou usmála."

3 : 25 AM

Eri Asai dál spí a spí.

Muž bez tváře, který jí až do teď zíral do obličeje z židle vedle postele, tu ale už není. A není tu ani jeho židle. Vypařili se oba beze stopy. Proto teď taky místnost působí ještě víc stroze a pustě než předtím. Zhruba v jejím středu je postel a v ní leží Eri Asai. Vypadá jako člověk, který se sám a sám plaví v záchranném člunu po ztichlém moři. My ten výjev pozorujeme ze své strany, to jest přes televizní obrazovku ve skutečném Erině pokoji. Kamera, která se zdá být v místnosti na straně druhé, k nám přenáší obraz Eriny postavy. Pozice kamery a úhel záběru se v pravidelných intervalech mění. Jednou se trochu přiblíží, vzápětí se zas o něco vzdálí.

Čas plyne, ale nic se neděje. Dívka se ani nehne. Nevydá hlásku. Vleže na zádech se vznáší na hladině ryze imaginárního moře, kterou nezčeří jediný proud nebo vlnka. A přesto od přenášeného obrazu nemůžeme odtrhnout oči. Pročpak vlastně? Důvod neznáme. Jakýmsi šestým smyslem však cítíme, že v tom všem je něco víc. Něco za tím vším musí být. Něco, co se tu se zatajeným dechem skrývá, ponořené pod hladinou. S napjatou pozorností sledujeme nehybný monitor, abychom vypátrali místo, kde se ta neviditelná věc schovává.

Teď! Eri Asai jako by nepatrně pohnula koutkem rtů. Ale tomu se snad ani nedá říkat pohyb. Spíš sotva postřehnutelný záchvěv, o kterém si ani člověk není jistý, jestli ho doopravdy viděl. Možná to jen trochu bliknul obraz. Možná nás pouze klame zrak. Možná nám to jen naše touha po nějaké změně maluje podobná vidění. Napínáme oči ještě víc, abychom se o tom ujistili.

Docela jako by chtěl vyplnit naši vůli, najíždí objektiv kamery blíž na exponovaný objekt. Detailní záběr na Erina ústa. Se zatajeným dechem sledujeme obrazovku. Dychtivě čekáme na to, co musí následovat. Rty se znovu zachvějí. Svalová křeč ve zlomku sekundy. Ano, je to přesně stejný pohyb jako předtím. Už není pochyb. Zrak nás neklamal. S Eri Asai se něco začíná dít.

Nám už ale pomalu přestává stačit jen tak nečinně pozorovat naši stranu obrazovky. Rádi bychom si celou tu místnost prohlédli na vlastní oči. Rádi bychom také zblízka viděli Eriny záchvěvy, které dost možná znamenají, že začíná přicházet k sobě. Rádi bychom jim přišli na kloub. Takže sebereme odvahu a rozhodujeme se, že se přesuneme na druhou stranu.

Jakmile jsme se jednou rozhodli, není to už ani tak těžké. Stačí se prostě stát imaginárním pohledem o nulovém objemu, odpoutaným od těla a hmoty. Jakmile to uděláme, projdeme už hladce jakoukoliv zdí. A snadno překonáme jakkoli hluboké propasti. Takže se doopravdy staneme pouhopouhým jediným bodem a projdeme obrazovkou, dělící od sebe dva různé světy. Přesuneme se odsud tam. Při našem průchodu zdí a přeletu nad propastí se okolní svět křiví, praská a v jednu chvíli úplně mizí. Stane se z něj čiročirý jemný prach, vířící do všech stran. A potom se zas začne seskupovat zpátky. Obklopí nás nová hmota. A všechno se to odehraje dřív, než by člověk stačil mrknout.

Teď jsme tedy tam. V místnosti z obrazovky. Trochu se kolem sebe porozhlédneme, jak to tu vlastně vypadá. Je to tu cítit jako někde, kde se už drahnou dobu neuklízelo. Okna jsou zavřená a vzduch stojatý. Studený a lehce zatuchlý. Ticho je tu tak hluboké, že z toho skoro bolí uši. Nikdo tu není. A nevypadá to ani, že by se tu cokoliv skrývalo. Jestli tu vážně něco takového kdy bylo, je to už stejně pryč. Zbyli jsme tu jen my a Eri Asai.

Uprostřed místnosti v posteli pro jednoho dál vyspává Eri.

V povědomé posteli, s povědomým povlečením. Jdeme k ní a zadíváme se na ni. Dlouho a detailně pozorujeme její spící obličej. Jak už jsme se zmínili dřív, jako čistý pohled, kterým teď jsme, nic jiného ani dělat nemůžeme. Jen pozorovat, jen shromažďovat informace, a, pokud to bude možné, i vynášet soudy. Sáhnout na tu dívku nesmíme. Ani na ni mluvit. Ani jí nějak nepřímo dávat najevo, že tu jsme.

Konečně se Erina tvář znovu pohne. Svaly se reflexivně stáhnou, jako by Eri odháněla drobný hmyz, který jí náhodou přistál na obličeji. Nato se několikrát nepatrně zachvěje pravé oční víčko. Vlny mysli se rozhoupaly. Ve ztemnělém zákoutí dívčina vědomí spolu beze slova komunikuje jeden nepatrný fragment s jiným podobným fragmentem a od jejich spojení se pak šíří vlnky. Tenhle proces teď máme před očima. Tímhle způsobem se vytváří jednotka. Jednotka, která se pak spojí s jinými jednotkami, vytvořenými na jiných místech a tak pomalu vzniká základní systém pro uvědomění sebe sama. Řečeno jinými slovy, dívka se pomalu začíná probouzet.

Přestože je to probouzení extrémně pomalé, je nezvratné. I když systém chvílemi evidentně váhá, postupuje kousek po kousku stále vpřed. I čas prázdných prodlev mezi jedním a druhým pohybem se čím dál tím víc zkracuje. Svalová aktivita, zpočátku omezená jen na obličej, se postupně rozšiřuje na celé tělo. V jistém okamžiku se tiše zvednou ramena, na peřině se objeví drobná bílá ruka. Levá. Levá se probouzí o krůček dřív před pravou. Prsty pomalu tají v novém čase, uvolňují se a neobratně se vydávají vpřed, jako by po něčem pátraly. Nakonec se, jako malé, samostatné zvíře přesunou přes vršek přikrývky ke krku. Nejistě, jako by hledaly smysl své vlastní existence.

Zanedlouho se otvírají oči. Hned je ale naplno zasáhne světlo stropních zářivek, takže se v momentě zase zavřou. Zdá se, že dívčino vědomí se probudit nechce. Ze touží odsunout reálný svět někam stranou a dál a dál spát v měkké, tajuplné tmě. Naproti tomu dívčiny tělesné funkce se o probuzení snaží zcela evidentně. Ty přímo touží po novém denním světle. Tak se teď v dívce sváří dvě protichůdné síly a vzniká rozpor. Snaha po probuzení se ale nakonec ukáže být silnější. Víčka se znovu otevřou. Pomalu a váhavě. Jenže, světlo je opravdu prudké. Zářivky září příliš oslnivě. Dívka zvedne dlaň a zacloní si oči. Obrátí se na bok a přitiskne tvář k polštáři.

Míjí čas. Tři nebo čtyři minuty Eri Asai jen tak leží na boku. Se zavřenýma očima. Snad už zase neusnula? Ale kdepak. Jen jí dlouho trvá přivyknout si zase na svět bdění. Podobně jako u lidí, co byli přemístěni do místnosti s výrazně odlišným tlakem vzduchu a zvykají si na nové podmínky, hraje i v jejím případě zásadní roli čas. Dívčino vědomí chápe, že nastala velká změna, které se nedá vyhnout, a chystá se ji přijmout, i když je nepříjemná. Cítí lehkou nevolnost. Žaludek je celý stažený a něco jako by se z něj tlačilo ven. Několik dlouhých nádechů a výdechů to ale spraví. Nevolnost nakonec ustoupí, aby ji nahradilo několik nepříjemných pocitů jiného druhu. Ztuhlé ruce a nohy, lehké zvonění v uších, píchání ve svalech. Jak by ne, když spala tak dlouho v jedné pozici.

A zase míjí čas.

Konečně se dívka na posteli zvedne a nejistě se rozhlédne kolem sebe. Pěkně velká místnost. A není tu ani noha. Co je tohle vlastně za místo? A co tady dělám já? Pokouší se rozpomenout. Jenomže každá z jejích vzpomínek hned skončí jako příliš krátká nit. Dívce je jasné jen to, že tu nejspíš až do téhle chvíle spala. Jsem přece v posteli. A mám na sobě pyžamo. Je to moje postel a moje pyžamo. To je prostě fakt. Jenže na tomhle místě rozhodně nemám co dělat. A taky mě všechno brní. To jsem teda musela spát opravdu pěkně dlouho a hluboce. Jenže jak dlouho vlastně doopravdy spala, nemá tušení. Ze samého přemýšlení ji rozbolí ve spáncích.

Odhodlaně se vysouká z peřin. Opatrně spouští bosé nohy na podlahu. Má na sobě pyžamo. Modré pyžamo beze vzorku. Látka je leskle hladká. Vzduch v místnosti je studený, takže si dívka přes pyžamo přehodí ještě tenký postelový přehoz jako pelerínu. Chce vykročit dopředu, ale nejde jí to. Svaly si pořádně nevybavují základní postup. Sebere ale síly a krůček po krůčku postupuje vpřed. Bezvýrazná, linoleem potažená podlaha ji přitom naprosto komisním tónem hodnotí a vyslýchá. Kdo jsi a co tady děláš, ptají se hlasy. Hlasy, kterým, pochopitelně, nemá dívka co odpovědět.

Přejde k oknu, položí ruku na okenní rám a snaží se přes sklo vyhlédnout ven. Za oknem však vůbec nic není. Jen dočista abstraktní, bezbarvé prázdno. Protře si rukama oči, zhluboka se nadechne a pak se podívá ještě jednou. Opravdu ale není vidět nic než prázdnotu. Pokusí se otevřít okno, ale okno se neotevře. Popořadě prověří ostatní okna, ale drží všechna jako přibitá. Napadne ji, jestli nakonec není někde na lodi. Myšlenka, která jí bleskne hlavou. Beztak jako by se s ní všechno tak trochu houpalo. Možná jsem opravdu na nějaké veliké lodi a okna jsou pevně zavřená proto, aby dovnitř nemohly vlny. Dívka napne uši a snaží se zaslechnout hučení motoru nebo vlny, narážející do těla lodi. Slyší ale všehovšudy jen jednolité, hluboké ticho.

Pomalu celou tu velikou místnost obejde, ohmatá stěny a vyzkouší všechny vypínače, které najde. Ať s nimi ale dělá co chce, zářivky na stropě nezhasínají. Neděje se vůbec nic. Místnost má ještě dvoje dveře. Docela obyčejné dveře v běžném vyvedení. Zkusí u jedněch vzít za kliku. Ale ta se jen naprázdno protočí. Úplně volně a bez odezvy. Tahat nebo tlačit vyjde nastejno: dveře se ani nehnou. A s druhými je to to samé. Veškerá okna a dveře v té místnosti jsou jako nezávislí, živí tvorové, co k ní vysílají odmítavé signály. Zkusí na dveře zabušit pěstmi. Snad to někdo zaslechne a přijde jí zvenčí otevřít. Ať ale buší jak chce, zní to jen hrozně potichu. Tak potichu, že to neslyší málem ani ona sama. Takovým bušením ničí pozornost neupoutá (pokud tu tedy vůbec někde někdo je). Jen ji rozbolí ruce. Dívka pocítí lehkou závrať. Všecko jako by se rozhoupalo ještě o trochu víc.

Všímáme si, že je místnost docela podobná té, ve které jsme viděli při noční práci Širakawu. Nejen docela: je jí podobná hodně. Klidně to může být i ta samá. Teď je ale úplně prázdná. Nábytek, přístroje a zařízení jsou do posledního kusu pryč, zbyly jen stropní zářivky. Poté, co z ní všechno odnesli, zavřel za sebou poslední člověk dveře a místnost se světem zapomenutá propadla někam na dno oceánu. Jen ticho a pach plísně měří dívce i nám dál a dál míjející čas.

Předkloní se a opře o zeď. Se zavřenýma očima tiše čeká, až ji závratě a houpání přejdou. Nakonec ale oči zas otevře a sebere z podlahy něco, co leželo opodál. Je to tužka. Tužka s mazací gumou a s vyraženým logem. Veritech. Stejná stříbrná tužka, jakou používal Širakawa. Špička tuhy je dokulata upsaná. Dívka vezme tužku do ruky a dlouhou dobu si ji prohlíží. Značka Veritech jí neříká vůbec nic. Bude to nejspíš jméno nějaké firmy. Nebo nějakého výrobku. Nemá potuchy. Zavrtí sotva znatelně hlavou. Krom tužky už nenajde nic, z čeho by se daly o místnosti vyčíst jakékoli informace.

Naprosto netuší, jak se vlastně sama samojediná octla na místě, jako je tohle, které je jí navíc už od pohledu docela cizí. Nedokázala by si takové představit ani ve snu. Kdo mě sem pro všechno na světě dostal a proč? Jsem vlastně vůbec ještě naživu? Není tohle snad nakonec ještě onen svět? Posadí se na postel a chvíli o té možnosti přemítá. Vůbec si ale nevybavuje, že by umřela. A takhle přece ani onen svět vypadat nemůže. Pokud by měl člověk po smrti přijít do kanceláře v nějaké od světa odtržené administrativní budově a tam pak osaměle trčet, byla by to opravdu čirá beznaděj. Nebo se jí to všechno jen zdá? Ale kdepak. Na sen je to všechno trochu moc dokonalé a kompaktní. S trochu moc konkrétními a jasnými detaily. Vždyť si na to všechno můžu reálně sáhnout. Píchne se, co má síly, tužkou do hřbetu levé ruky, aby se ujistila, že to opravdu bolí. Olízne jazykem gumu a ujistí se, že vnímá její chuť.

Je to opravdu realita, usoudí dívka nakonec. Realita, která teď právě kdovíproč vytěsnila realitu, co v ní normálně žiju. Ať už se tady ale vzala odkud chce, a ať už mě sem do ní dostal kdo chtěl, nedá se popřít, že jsem teď úplně sama zavřená ve zvláštní místnosti, kde je plno prachu, odkud není vůbec nic vidět a odkud se nedá ani odejít. Nebo mi nakonec ještě přeskočilo a teď jsem někde v ústavu? Ne, to rozhodně ne. Když se nad tím tak zamyslí, lidi většinou nedopravují do podobných zařízení i s jejich vlastní postelí. Tahle místnost navíc na nemocniční pokoj nevypadá. Ani na vězeňskou celu. Je to - přesně tak, je to opravdu jen pěkně velká místnost.

Vrátí se k posteli a zkusmo přihladí peřinu. Pak lehce natřese polštář. Je to ale opravdu jenom obyčejná peřina a obyčejný polštář. Nejsou ani trochu symbolické nebo abstraktní. Je to reálný polštář a reálná peřina. Nenabídnou jí žádnou stopu. Eri si prsty promne tvář. Přes pyžamo si sáhne na prsa. Ujistí se, že jsou opravdu její vlastní. Hezký obličej a pěkná prsa. Tohle jsem tedy já. Kus masa, hmotný prostředek. Jak o tom takhle nesouvisle přemítá, přestane si najednou být sama sebou jistá.

Hlava se jí už netočí, ale houpavý pocit přetrvává. Jako by jí někdo ze strany bral pevnou půdu pod nohama. Jako by znenadání ztrácela váhu a byla čím dál prázdnější a prázdnější. Jako by všechny orgány, smysly, svaly a paměť, které ji dosud tvořily, něco vrstvu po vrstvě šikovně slouplo. Jako výsledek toho všeho teď už ona sama, uvědomuje si, není ničím a stává se existencí dobrou leda k tomu, aby skrz ni snadno procházely nejrůznější věci a jevy zvnějšku. Zachvátí ji hrozná opuštěnost a beznaděj. Začne nahlas křičet. Ne, nechci, tohle já nechci! Ale i když to chtěla vykřičet z plných plic, hlas, který jí ve skutečnosti vychází z krku, je tak slabý, že se skoro ztrácí.

Zatouží se znovu vrátit do svého hlubokého spánku. Bylo by opravdu pěkné teď usnout jako dřevo a probudit se zase zpátky v normálním světě. Za současné situace je to vlastně jediný způsob, jak se z téhle místnosti dostat, který Eri napadá. Určitě má cenu to aspoň zkusit. Takovýhle spánek k ní ale jen tak jednoduše nepřijde. Už proto, že se před jen docela krátkou chvílí probudila. Ze spaní, co navíc trvalo trochu moc dlouho a bylo trochu moc hluboké. Tak hluboké, že ji mezitím opravdová realita někde nadobro ztratila.

Otáčí v prstech nalezenou stříbrnou tužkou. Tak trochu čeká, že si díky tomu dotyku třeba na něco vzpomene. Zpod prstů jí ale vyvstává jen neukojitelná žízeň duše. Mimoděk tužku odhodí na podlahu. Pak si lehne do postele. Zavrtá se do peřin a znovu zavře oči.

Nikdo o mě neví, napadne ji. Tím jsem si dokonale jistá. Nikdo nemá ani tušení, že jsem tady.

My o tom tušení máme. Jenomže my se do toho nesmíme vměšovat.

Shora ji pozorujeme, jak leží. Pak se od ní coby pohled začneme postupně vzdalovat. Projdeme stropem a stoupáme výš a výš. Stoupáme až do nebe. Spolu s tím se postava Eri Asai postupně zmenšuje, až nakonec zmizí. Zvýšíme rychlost a prolétneme stratosférou. Zeměkoule se zmenšuje, až nakonec úplně zmizí. V čirém vakuu náš pomyslný bod pohledu stoupá až do nekonečna. Není nic, co by ten pohyb zastavilo.

Ani nevíme jak a jsme zase v pokoji Eri Asai. Postel je prázdná. Je vidět televizní obrazovku. Rozzrnila se na ní písečná bouře. Nepříjemný hvízdavý zvuk. Chvíli tu písečnou bouři jen tak pozorujeme.

V místnosti se víc a víc šeří. Světlo prudce hasne. Mizí i písečná bouře. Rozhostí se dokonalá tma.

3 : 42 AM

Mari a Takahaši spolu sedí na lavičce v parku. Je to takový malý úzký parčík, jaké obvykle najdeme v centru velkoměst. S hřištěm pro děti, postaveným v koutě staré bytovky. Jsou tu houpačky, pískoviště a fontánka s pitnou vodou a okolí jasně osvětluje rtuťová výbojka. Nahoře mohutně rozpínají větve černočerné stromy, kolem jsou zídky s vysazeným živým plotem. Listí spadané ze stromů se nahromadilo tak, že málem není vidět zem a pod nohama šustí a praská. Před čtvrtou hodinou ráno není v parku kromě těch dvou už ani noha. Bílý měsíc sklonku podzimu visí na obloze jako nabroušená čepel. Mari má na klíně bílé koťátko a krmí ho z ubrousku doneseným sendvičem. Kotě se jen tak olizuje. Dívka ho zlehka pohladí po hřbetě. Zpovzdálí to všechno pozoruje několik dalších koček.

„Když jsem dělal v Alphavillu, chodíval jsem si je sem pohladit a krmit je, když jsem měl volnou chvíli," vysvětluje Takahaši. „Teď, co bydlím sám a nemůžu si kočku dovolit, se mi po tom občas zasteskne."

„A doma jste kočku měli?" zeptá se Mari.

„Měl jsem ji namísto sourozence."

„A psy rád nemáš?"

„Psy mám taky rád. Měl jsem jich hned několik. Ale kočky mám radši. Taková osobní preference."

„Já nikdy kočku ani psa neměla," řekne Mari. „Sestra je alergická na zvířecí srst a hned z toho kejchá jako o život."

„Aha."

„Ona je už od mala alergická skoro na všechno. Na pyl z kryptomérií, na ambrózii, na makrely, na krevety, na čerstvě natřený věci. A pak ještě na fůru dalších věcí."

„Na čerstvě natřený věci?" zopakuje Takahaši a zamračí se. „O takový alergii jsem v životě neslyšel."

„Ale je to fakt pravda. Fakt z toho má i příznaky."

„Jaký?"

„Celá se osype a nemůže dejchat. V hrtanu se jí nadělaj takový jako pupínky a musí do nemocnice."

„A to má vždycky, když jde kolem něčeho natřenýho?"

„Pokaždý ne, jen občas."

„I jenom občas to musí bejt pěkně blbý."

Mari mlčky hladí kočku.

„A co ty?" zeptá se Takahaši.

„Jako jestli taky nemám nějakou alergii?"

„Jo."

„Já žádnou zvláštní alergii nemám," řekne Mari. „Ani jsem nikdy nebyla nemocná... Ségra je prostě taková přecitlivělá Sněhurka a já pasačka koz do nepohody."

„Dvě Sněhurky v jedný rodině by byly stejně trochu moc."

Mari kývne.

Takahaši pokračuje. „Ale ono bejt takovou pasačkou koz, co je zdravá jako řípa, není vůbec špatný. Minimálně nemusíš dávat pozor, kde zase co natřeli."

Mari se na Takahašiho otočí. „Ono to ale až zas tak jednoduchý přece jen není, víš?"

„No jasně, že to není jednoduchý," nedá se Takahaši. „To já moc dobře vím. Hele, není ti zima?"

„Není. To je v pořádku."

Mari rozdrobí další kousek tuňákového sendviče a nabídne kotěti. Kotě se na něj vrhne, jako by mělo opravdu veliký hlad.

Takahaši chvíli váhá, jako by si nebyl jistý, jestli to má říct, nebo ne. Nakonec si ale dodá odvahy. „Vlastně se mi jednou povedlo si s tvojí sestrou pořádně popovídat."

Mari se na něj zadívá. „Kdy to bylo?"

„Tak asi letos v dubnu. Sháněl jsem jednou večer něco v Tower Records, no a kdo to nestojí před vchodem jako Eri Asai. Já byl sám, ona byla sama. Chvíli jsme se jen tak obyčejně bavili ve stoje, ale nějak jsme to pořád nemohli dořešit, tak jsme nakonec zašli kousek odtamtud do jedný kavárny. Nejdřív jsme vedli jen normální nezávazný řeči. Prostě takový, jaký se vedou, když se náhodou na ulici potkají dva spolužáci ze střední. Co kdo dělá nebo nedělá a tak. Ale pak mi ona zničehonic navrhla, jestli bych se s ní nezašel někam napít a pak jsme probírali samý vážný a dost osobní záležitosti. Zdálo se, že jí toho spousta leží na srdci." „Nějakejch vážnejch a osobních věcí?"

„Jo."

Mari nevypadá, že by tomu moc rozuměla. „A proč to proboha vykládala tobě? Nemám moc dojem, že byste vy dva byli nějaký velký kamarádi?"

„Jasně že nejsme. Když jsme spolu tuhle předloni byli plavat v tom hotelu, bylo to vůbec poprvý, co se se mnou dala do řeči. Divím se, že si vůbec pamatovala, jak se jmenuju."

Mari dál hladí na klíně kočku.

Takahaši pokračuje. „Jenže ten večer se prostě potřebovala někomu svěřit. Myslím, že spíš potřebovala nějakou fakt dobrou kamarádku než mě. Ale je možný, že tvoje ségra prostě žádnou kamarádku, který může věřit, vůbec nemá. Takže si vybrala mě. Prostě jsem byl zrovna po ruce. Mohlo to klidně padnout na

kohokoli jinýho."

„Jenomže proč právě tebe? Co ji znám, tak ta o kluky nikdy

nemohla mít nouzi."

„Taky mám ten samej dojem."

„A přes to všechno probírá vážný osobní věci zrovna s tebou, kterýho náhodou potká na ulici a se kterým není žádná velká kamarádka. To by mě fakt zajímalo proč."

„No jo..." zamyslí se Takahaši. „Možná proto, že jsem jí připadal neškodnej."

„Neškodnej?"

„Prostě jako někdo, od koho nebude nic hrozit, ani když si

před ním jednorázově vylije srdce." „Tomu nějak nerozumím."

„No," zamumlá nezřetelně Takahaši. „Neříkám to moc rád, ale některejm lidem připadám jako gay. Občas mě na ulici zastavujou cizí pánové a zkoušej mě někam pozvat a tak."

„Ale doopravdy gay nejsi?"

„Myslím, že asi ne... Ale lidi se mi teda svěřujou odjakživa. Chlapi i ženský, lidi, který ani pořádně neznám, občas i lidi, který neznám vůbec, zničehonic přijdou a vykládaj mi svoje tajemství. Proč? Já to ani nijak zvlášť poslouchat nechci."

Mari chvíli převaluje jeho slova v hlavě. „Takže Eri se ti teda začala svěřovat," nadhodí pak.

„Jo. Svěřovala se mi, s dost osobníma věcma."

„Jako třeba?" zeptá se Mari.

„Jako třeba... no, třeba o rodině, a tak."

„0 rodině?"

„Třeba," přitaká Takahaši.

„A mluvila i o mě?"

„Jo."

„A co říkala?"

Takahaši chvilku uvažuje, co říct. „No třeba... že by si s tebou chtěla víc rozumět."

„Víc rozumět?"

„Měla dojem, že si od ní trochu udržuješ odstup. Od jistýho věku."

Mari přikryje kotě dlaní. Cítí, jak hřeje.

„Ale lidi si přece můžou rozumět, i když si udržujou určitej přiměřenej odstup, ne?" zeptá se Mari.

„No jasně," přitaká Takahaši. „Samozřejmě, že to jde. Jenže co se jednomu může zdát jako přiměřenej odstup, může někdy pro jinýho bejt už trochu velkej odstup. Možná."

Odněkud se objeví veliká hnědá kočka a začne se Takahašimu třít hlavou o nohy. Sehne se a pohladí ji. Pak vyndá z kapsy hanpen, roztrhne sáček a dá jí půlku obsahu. Kočka se do něj s velkou chutí pustí.

„Tohle teda byly ty Eriny osobní problémy?" zeptá se Mari. „Ze by si chtěla víc rozumět s mladší sestrou?"

„To byl jeden z těch osobních problémů. Ono jich bylo víc."

Mari mlčí.

Takahaši pokračuje. „Mezitím co se mnou mluvila, cpala Eri do sebe neskutečný kvanta prášků. Měla kabelku Prada a v ní hotovou lékárnu, a jak popíjela svoji objednanou Bloody Mary, chroustala ty léky, jako by to byly buráky. Jasně že to určitě byly normální povolený prášky, ale stejně jich bylo fakt moc."

„Ona je na léky ujetá. To byla i dřív, ale teď je to ještě horší."

„Někdo by to měl nějak zarazit."

Mari zavrtí hlavou. „Prášky, horoskopy, diety - tyhle tři věci mý sestře nikdo nevymluví."

„Zkusil jsem jí nějak oklikou naznačit, jestli by se neměla poradit s nějakým odborníkem. S terapeutem nebo s psychologem. To bylo ale to poslední, co byla ochotná udělat. Ona si ani nevšimla, že se s ní něco děje. Fakt to pak začlo dělat starosti i mě samýmu. Říkal jsem si, co s tou Eri sakra je."

Mari se zamračí. „To by možná bylo nejlepší zavolat rovnou jí a zeptat se přímo. Jestli ti teda opravdu dělá takovou starost, co s Eri je."

Takahaši si zlehka vzdychne. „Teď se vrátím k tomu, o čem jsme spolu dneska večer mluvili hned ze začátku, ale kdybych se k vám dovolal a Eri to zvedla, netuším, o čem a jak bych se s ní měl bavit."

„Vždyť jste se spolu tehdy šli napít a bavili se ve dvou celej večer? 0 důležitejch osobních věcech?"

„Jo, to je sice pravda, ale i když jsem řekl, že jsme se bavili, ve skutečnosti jsem tehdy skoro nemluvil a jenom přikyvoval k tomu, co říkala ona. Navíc, jestli mám bejt upřímnej, mám dojem, že já toho pro ni v reálu moc udělat ani nemůžu. To by mezi náma musel bejt trochu hlubší a osobnější vztah."

„A do toho se ty nechceš pouštět."

„Spíš bych řekl, že to nedokážu," odtuší Takahaši. Natáhne ruku a podrbe kočku za uchem. „Řekl bych, že na takovou věc nemám."

„Čili, když to řeknu jednodušejc, nemáš o Eri až zas takovej zájem, co?"

„Ono by šlo zrovna tak dobře říct, že Eri nemá až zas takovej zájem o mě. Jak už jsem říkal, potřebovala se akorát před někým vypovídat. Já jí k tomu leda ve vhodnejch chvílích přitakával. Nebyl jsem víc než taková lidská kulisa."

„No jo, ale stejně: máš teda o Eri doopravdy zájem, nebo nemáš. Ano, nebo ne?"

Takahaši si v rozpacích mne ruce. Tohle je nesnadná otázka. S pěkně složitou odpovědí.

„Jo, myslím, že o Eri zájem mám. Tvoje sestra má totiž takový přirozený kouzlo. Musí to v sobě mít už od narození. No třeba jak jsme se spolu byli napít, zírali na nás všichni jak na zjevení. Každej si říkal, co taková krasavice vidí na někom, jako jsem já."

„Ale."

„Ale?"

„No jen se nad tím zamysli. Já jsem se tě ptala, jestli máš o Eri doopravdy zájem. A cos mi na to odpověděl? Myslím, že o ni zájem mám. Nějak v tom scházelo to doopravdy. To je, jako bys to rovnou zabalil a vzdal."

„Ty máš teda postřeh," řekne uznale Takahaši.

Mari mlčky čeká, co bude dál.

Takahaši s odpovědí trochu váhá. „Ale... ale pravda je, že čím delší dobu jsem tak proti tvý sestře seděl, tím divnějc jsem si připadal. Nevšim jsem si toho hned. Ale jak běžel čas, cejtil jsem to čím dál víc. Připadalo mi, no, že tam vlastně ani nejsem. Ze i když sedím přímo před ní, jsem od ní vlastně kilometry daleko."

Mari raději neříká vůbec nic. Se semknutými rty čeká na pokračování. Takahaši pomalu a dlouho hledá slova.

„Prostě, když jsem něco řekl, ona to vůbec nevnímala. Jako by mezi mnou a Eri Asai stála vrstva nějaký houby, která slovům, co říkám, vysaje všechnu šťávu. Ona ve skutečnosti vůbec neposlouchala, co jí povídám. To mi došlo, když jsme se spolu bavili. A v ten moment jsem zas přestal pořádně vnímat já, co říká ona. Byl to hrozně divnej pocit."

Když kotě zjistí, že už Mari žádný další tuňákový sendvič nemá, nahrbí se a seskočí jí z kolenou na zem. A pak hopsavě odběhne za zídku s živým plotem. Mari zmačká ubrousek od sendviče do kuličky a tu strčí do kabely. Oklepe si z rukou drobky.

Takahaši se na ni dívá. „Rozumíš, co ti chci říct?"

„Jestli rozumím..." řekne Mari. Nadechne se. „Řekněme, že to, cos právě popsal, se dost blíží tomu, jak Eri připadala mě. Alespoň teda pár posledních let."

„Jako že pořádně nevnímá, co se říká?"

„Jo."

Takahaši hodí zbytek hanpenu jiné kočce, co se k nim přiblížila. Kočka ho nejdřív opatrně očichá a pak se na něj celá lačná vrhne.

„Hele, odpověděl bys mi teď fakt upřímně na jednu otázku?" zeptá se Mari.

„Jasně."

„Nebyla náhodou ta holka, se kterou jsi tuhle šel do Alphavillu, moje sestra?"

Takahaši vzhlédne a překvapeně se na Mari podívá. Asi tak, jako by sledoval vlnky, co se šíří po hladině nějakého docela malého rybníka.

„Jak tě to napadlo?" zeptá se jí.

„Prostě mě to napadlo. Intuice. Trefila jsem se?"

„Ne, s Eri jsme tam nebyli. To byla jiná holka."

„Fakt?"

„Fakt."

Mari chvíli uvažuje.

„Můžu se tě zeptat ještě na jedno?" zeptá se pak.

„Jasněže."

„Řekněme, že bys s mou sestrou do toho hotelu šel. A že byste se spolu vyspali. Čistě hypoteticky."

„Dobře, čistě hypoteticky."

„Jistě, čistě hypoteticky. A pak bych přišla já a zeptala bych se tě: Byls s mojí sestrou v hotelu a vyspal ses s ní? Taky čistě hypoteticky."

„Dobře, čistě hypoteticky."

„Myslíš, že bys mi pak podle pravdy řekl, že jo?"

Takahaši se nad tím zamyslí.

„Myslím, že ne," odpoví jí. „Nejspíš bych to zapřel."

„A proč?"

„Protože by taky šlo o soukromí tvojí sestry."

„Čili o takzvanou přísně důvěrnou informaci?"

„Tak trochu."

„Neměl bys mi ale v tom případě správně odpovědět To nemůžu říct? Když se jedná o přísně důvěrnou informaci?"

Takahaši promluví. „Jenomže, kdybych ti odpověděl To nemůžu říct, bylo by z celkovejch okolností úplně jasný, že to vlastně znamená jo. Nemyslíš? Byl by to regulérní nepřímej úmysl."

„Takže odpověď bude v každým případě ne?"

„Je to celkem logický."

Mari se Takahašimu zadívá do očí. „Hele, mě je to vcelku jedno, ať už to bylo, jak chtělo. Jestli se s tebou Eri vyspala, mě to nevadí. Pokud to tak chtěla."

„Co chce Eri Asai, to nejspíš neví jistě ani ona sama. Ale už bych tohohle hovoru nechal. Ta holka, co jsem s ní šel do Alphavillu, nebyla Eri Asai. Ani teoreticky, ani prakticky."

Mari si trochu vzdychne. A na chvilku se odmlčí.

„Já si taky vždycky přála, abysme k sobě s Eri měli blíž," řekne nakonec. „Zvlášť potom, co nám oběma bylo přes deset. Chtěla jsem, abysme byly nejlepší kamarádky. Jasně, že jsem si ji jako starší sestru trochu idealizovala. Jenomže ona tehdy skoro nikdy neměla čas. Dělala modelku do časopisů pro holky, brala hodiny všeho možnýho, ze všech stran ji obskakovali nejrůznější lidi. Já se jí do toho všeho prostě nevešla. Takže když jsem si to nejvíc přála, Eri se mi jako z udělání nemohla ani trochu věnovat."

Takahaši ji mlčky poslouchá.

„Jsme sice dvě sestry, co spolu od narození žijou pod jednou střechou, ale vyrostly jsme každá v úplně jiným světě. V životě jsme třeba nesnědly jediný stejný jídlo. Ona má totiž ty různý alergie, a tak musí dodržovat speciální režim." Chvíli je ticho.

Mari pokračuje. „Já jí vůbec nic nevyčítám. Dřív mi připadalo, že ji máma dost rozmazluje, ale teď už je mi to jedno. Prostě jenom chci říct, že to mezi mnou a ní bylo takový a takový. Takže když se teď dozvídám, že Eri chtěla, abysme byly lepší kamarádky, nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Chápeš mě, ne?"

„Řekl bych, že jo."

Mari neříká nic.

„Hele, když jsem se tehdy s Eri Asai bavil, napadla mě jedna věc," řekne Takahaši. „Napadlo mě, jestli z tebe třeba nemá komplexy. Už třeba hodně dlouho."

„Komplexy?" opakuje Mari. „Eri ze mé?"

„Jo."

„Ne obráceně?"

„Rozhodně ne obráceně."

„Jak jsi na to přišel?"

„No, to je jednoduchý. Ty jsi totiž jako mladší sestra vždycky přesně věděla, co chceš. Když bylo třeba říct ne, dokázala jsi to jasně říct. Jela sis krok za krokem svým vlastním tempem. To ale Eri nemohla. Vykonávat svěřený úlohy a plnit očekávání, který do ní vkládá okolí, pro ni odmala bylo skoro zaměstnání. Kdybych to měl říct tvejma slovama, dělala co mohla, aby z ní byla ta krásná Sněhurka. Jasně, že ji nejspíš všichni obskakovali, ale mám dojem, že jí to občas dost lezlo na nervy. V nejdůležitějším životním období si o sobě ani nemohla svobodně rozhodnout. Jestli se ti komplex zdá bejt moc silný slovo, řeknu to tak, že ti nejspíš dost záviděla."

„Tohle všechno ti řekla?"

„Ne. To jsem si vyvodil teď, jak si tak dávám dohromady všechno možný, co mi řekla. Ale myslím, že jsem se docela trefil."

„A stejně mi to přijde trochu přehnaný," řekne Mari. „Je vážně možný, že jsem si oproti Eri žila docela samostatně. To klidně přiznám. Jenomže se na mě po tom všem podívej: Jsem mrňavá, nemám skoro žádnou sílu ani žádný zvláštní vědomosti, ani nejsem nijak extra chytrá. Nejsem ani hezká, a nikdo si mě nijak zvlášť neváží. Takže se mi nezdá, že bych o sobě zrovna já mohla nějak svobodně rozhodnout a udělat se sebou, co chci. Prostě si jenom popocházím sem tam v tomhle mrňavým úzkým světě. Co mi na tom Eri proboha tak závidí?"

„Jenomže ty jsi pořád ještě v přípravný fázi. Já bych s nějakejma soudama ještě počkal. Možná jseš taková, že potřebuješ víc času."

„Tý holce bylo taky devatenáct," řekne Mari.

„Jaký holce?"

„Tý čínský holce, kterou na pokoji v Alphavillu úplně cizí chlap zmlátil, sebral jí všechno oblečení a pak ji tam nechal nahou a celou od krve. Byla fakt hezká. Akorát že v jejím světě žádný přípravný fáze nebyly. Jí se nikdo neptal, jestli náhodou nepotřebuje víc času. Co?"

Takahaši to mlčky uzná.

Mari pokračuje. „Hned jak jsem tu holku viděla, hrozně jsem se s ní chtěla skamarádit. Fakt moc. A myslím, že potkat se někde jinde a jindy, určitě by z nás byly skvělý kamarádky. A něco takovýho si já jen tak o někom nemyslím. Vlastně si to nemyslím vůbec o nikom."

„Aha."

„Jenže ať to beru z jaký chci stránky, svět, ve kterým žije ona, a svět, co v něm žiju já, se fakt už z podstaty lišej. A s tím nic nenadělám. I kdybych se postavila na hlavu."

„No jo."

„Vidíš, a stejně, i když jsme se potkaly jenom na docela krátkou chvilku a skoro jsme spolu nepromluvily, mám dojem, že je ta holka pořád ještě někde ve mě. Že je mojí součástí. Ale neumím to moc dobře vysvětlit."

„To možná vnímáš, jak jí ublížilo to, co zažila."

„Možná jo."

Takahaši se nad něčím zahloubá. Pak znovu promluví.

„Tak mě napadá, co se na to dívat třeba takhle? Co když je tvoje sestra taky v takovým Alphavillu, o kterým nikdo neví, a někdo ji tam brutálně a nesmyslně trápí? A ona křičí hlasem, co není slyšet, a teče jí krev, co nikdo nevidí?"

„To jako v nějakým metaforickým smyslu?"

„Možná," odtuší Takahaši.

„A tys měl takovej dojem, když jsi s Eri mluvil?"

„Ona má na sobě naloženou horu problémů, který sama nezvládne, a moc potřebuje, aby jí někdo pomohl. A dává to najevo tím, že si ubližuje. Myslím že to není jenom můj dojem, ale něco mnohem zřetelnějšího."

Mari vstane z lavičky a zadívá se na noční nebe. Pak jde k houpačkám a na jednu se posadí. Jak jde vrstvou suchého listí, zní kroky jejích nohou ve žlutých teniskách překvapivě hlasitě. Chvíli se dotýká tlustých šňůr houpačky, jako by se chtěla ujistit, že ji unesou. Takahaši vstane z lavičky, projde listím a posadí se vedle Mari.

„Eri teď právě spí," ozve se Mari, jako by se svěřovala. „Hrozně hluboce."

„V tuhle dobu přece spí úplně každej."

„Tohle je trochu jinej případ," řekne Mari. „Ona se totiž nechce probudit."

3 : 58 AM

Širakawova kancelář.

Širakawa leží na podlaze svlečený do půli těla a na pěnové karimatce procvičuje břišní svalstvo. Košile s kravatou jsou přehozené přes opěradlo židle, brýle a hodinky leží úhledně vyrovnané na stole. Tělo je celkem štíhlé, ale hrudník široký a na trupu není ani gram zbytečného masa. Svaly se zřetelně rýsují. Bez oblečení dělá ten člověk úplně jiný dojem. Hluboce, ale rychle dýchá a v rychlém tempu zvedá trup a naklání ho doprava doleva. Na hrudi a na ramenou se mu perlí drobné krůpěje potu, které světélkují ve svitu zářivek. Z přenosného CD přehrávače na stole se line kantáta Alessandra Scarlattiho v podání Briana Asawy. Její volné tempo poněkud kontrastuje s Širakawovými prudkými pohyby, ale přesto se Širakawa drží přesně v rytmu hudby a své tělo dokonale ovládá. Vypadá to, že podobná osamělá cvičení v rytmu klasické hudby provozuje na podlaze kanceláře pokaždé, když dokončil svou noční práci a chystá se domů. Jeho pohyby jsou systematické a jisté.

Když odcvičil svůj stanovený počet lehsedů, sroluje karimatku a zamkne ji do skříňky. Vyndá z police malý bílý ručník a plastikové pouzdro s toaletními potřebami a odebere se s tím vším na toaletu. Do půl pasu nahý si mýdlem umyje obličej, osuší se ručníkem, pak si jím setře z těla pot. Všechno to provádí velice pečlivě. Dveře toalety jsou otevřené dokořán, takže je Scarlattiho árie slyšet až sem. Občas si k té melodii, zkomponované v 17. století, zabrouká do rytmu. Vytáhne z pouzdra lahvičku deodorantu a trochu si ho stříkne do podpaždí. Nakloní hlavu a čichne si. Pak několikrát sevře a uvolní prsty pravé ruky a zkusmo s ní párkrát zapohybuje. Prohlédne si napuchlý hřbet ruky. Není to nijak nápadné. Zdá se ale, že to pořád ještě bolí víc než dost.

Vytáhne z pouzdra malý kartáč a přičísne si vlasy. Má už přece jen trochu kouty, ale tvar obličeje není vůbec špatný, takže to celkově nepůsobí nijak sešle. Nasadí si brýle. Zapne knoflíky u košile, uváže si kravatu. Košile je světle šedá a kravata s kašmírovým vzorem. Před zrcadlem si upraví límec a na kravatě urovná záhyb.

Širakawa zkoumá svou tvář v zrcadle, co je na toaletě. Nepohne jediným svalem a drahnou dobu na sebe s přísným výrazem zírá. Obě ruce má položené na umyvadle. Zadrží dech a ani nemrkne. Ceká, jestli na povrch nevypluje něco neobvyklého. Zobjektivizuje všechny smysly, zploští vědomí, zmrazí na okamžik veškerou logiku a alespoň trochu zbrzdí proud letícího času. 0 to se mu teď jedná. Co to jen jde, rozpustit svou existenci ve scenérii okolo. Nadělat z toho všeho kolem neutrální zátiší.

Ať se ale snaží potlačit sám sebe sebevíc, nic neobvyklého se neobjeví. To, co se odráží v zrcadle, není opravdu nic jiného než on sám. Jen jeho vlastní věrná podoba. Vzdá to, zhluboka se nadechne, naplní si plíce čerstvým vzduchem a narovná se. Uvolní svaly a několikrát pořádně zakroutí hlavou. Pak sebere věci rozložené po umyvadle a naskládá je zpátky do pouzdra. Ručník, kterým se utřel, zmuchlá do koule a vyhodí do koše. Při odchodu zhasne světlo. Dveře se zavřou.

I poté, co Širakawa odešel, zůstává v místnosti dál náš pohled a nadále snímá ztemnělé zrcadlo jako fixní kamera. V zrcadle stále visí Širakawova podoba. Širakawa - nebo bychom možná spíš měli říct Širakawův obraz - se na nás ze zrcadla dívá. Se stále stejným výrazem, ani se nepohne. Jen upřeně zírá rovnou na nás. Nakonec se ale přece jen uvolní, jako by ho to přestalo bavit, vzdychne si, zavrtí hlavou. Pak zvedne ruce k obličeji a párkrát si přihladí tváře. Jako by se ujišťoval, že jsou skutečné.

Širakawa u svého stolu nad něčím přemýšlí a točí přitom v prstech stříbrnou tužkou s vyraženým logem. Je to stejná tužka, jaká ležela na podlaze místnosti, do které se probudila Eri Asai. Je vidět nápis Veritech. Špička je opsaná dokulata. Poté, co si s tužkou takhle chvilku hraje, uloží ji nakonec do přihrádky na stůl. Ostatní tužky jsou všechny špičaté tak, že už špičatější být ani nemůžou.

Dá se do příprav k odchodu. Papíry, které si má odnést s sebou, uloží do hnědé kožené aktovky, obleče si sako. Pouzdro s toaletními potřebami vrátí do skříňky, velkou nákupní tašku, co ležela vedle, odnese ke svému stolu. Sedne si na židli a jednu po druhé vytahuje a zkoumá věci, které jsou v tašce. Je to oblečení, které sebral v hotelu Alphaville čínské prostitutce.

Tenký krémový kostýmek, červené lodičky. Podrážky jsou úplně prochozené. Sytě růžový svetr s kulatým výstřihem a flitry, vyšívaná bílá halenka, úzká modrá minisukně. Černé punčocháče. Řvavě růžové prádlo. S lacině vyhlížející krajkou, která ani neskrývá, že je z uměliny. Nepůsobí to celé nijak vzrušujícím dojmem. Spíš je z toho jednomu málem do breku. Na halence a prádle se černá zaschlá krev. Laciné náramkové hodinky. Černá koženková kabelka.

Jak to tak jedno po druhém bere do ruky a zkoumá, tváří se Širakawa po celou dobu, jako by se strašně divil, kde se tu všechny ty věci vzaly. Zaražený výraz se stopou nelibosti. Jistěže si přesně pamatuje, co všechno prováděl na pokoji v Alphavillu. I kdyby na to nakrásně chtěl zapomenout, bolavá pravá ruka mu to ochotně znovu a znovu připomene. A přesto se teď na ty věci dívá, jako by mu nedávaly pořádný smysl. Bezcenný odpad. Něco, co se mu nikdy nemělo vloudit do života. Přesto dál nevzrušeně, ale s náležitou pečlivostí pokračuje v činnosti. Dál odkrývá tyhle ošuntělé vykopávky z doby nedávné.

Rozepne přezku na kabelce a vyndá obsah na stůl, jak to leží a běží. Kapesník, papírové kapesníky, pudřenka, rtěnka, oční stíny, několik dalších drobností potřebných k líčení. Bonbóny proti kašli. Malá dóza s kosmetickou vazelínou, sáček kondomů. Dva tampony. Malý sprej se slzným plynem proti úchylům (ten, naštěstí pro Širakawu, nestačila vytáhnout z kabelky). Laciné náušnice. Náplasti. Dóza na léky a v ní několik tablet. Hnědá kožená peněženka. V ní tři desetitisícové bankovky, které jí na začátku předal, pak ještě několik tisícovek a pár drobných. Taky telefonní karta a karta na metro. Kupón na slevu do kadeřnictví. Není tu nic, co by jakkoliv prozrazovalo její totožnost. Širakawa po krátkém váhání vytáhne peníze a strčí je do kapsy u kalhot. Vždyť byly přece původně jeho. Teď si je jen vezme zpátky.

V kabelce je malý mobil, skládací do V. Kartový typ. U toho se nedá vysledovat majitel. Přístroj má i funkci záznamníku. Zapne ho a stiskne přehrávání. Vzkazů je hned několik, ale všechny jsou čínsky. Stejný mužský hlas. Mluví rychle a zní to, jako by nadával. Samotné vzkazy jsou krátké. Obsahu pochopitelně Širakawa nerozumí. Vyslechne si je ale pro jistotu až do konce a pak záznamník vypne.

Přinese odněkud papírový pytel na smetí a všechno až na mobil nahází dovnitř, stlačí do co nejmenšího objemu a zaváže šňůrky. Všecko pak ještě strčí do igelitového pytle na smetí, vytlačí ven všechen vzduch a znovu zaváže. Na stole zůstal ležet jen opuštěný mobil. Širakawa ho zvedne a chvíli si ho prohlíží, pak ho zas vrátí na stůl. Jako by přemýšlel, co s ním udělá. Možná by se dal nějak využít. Zatím ho ale nic nenapadá.

Širakawa vypne CD přehrávač, strčí ho do nejspodnější zásuvky u stolu a tu zamkne na zámek. Pečlivě si kapesníkem otře brýle a z pevné linky na stole si zavolá taxi. Nahlásí jméno firmy i své vlastní a do deseti minut má mít přistavený vůz u služebního vchodu. Oblékne si světle šedý baloňák z věšáku na kabáty a dívčin mobil ze stolu strčí do kapsy. Aktovku a pytel na smetí vezme do rukou. Před dveřmi se zastaví a přehlédne celou místnost, a když se ujistí, že je všechno v pořádku, zhasne světlo. I poté, co všechny stropní zářivky zhasnou, místnost úplně neztemní. Mezerami v žaluziích do ní proniká svit pouličního osvětlení a vývěsních štítů a slabě ji osvětluje. Zavře dveře kanceláře a vyjde na chodbu. Do tvrdého klapotu jeho bot v chodbě je slyšet, jak dlouze zívá. Jako na znamení toho, že je další bezútěšný den konečně u konce.

Sjede výtahem dolů. Otevře dveře služebního vchodu, vyjde ven a zamkne. Dech mu ve chvilce zbělá. Čeká a skoro hned přijede taxík. Řidič středních let otevře okénko na své straně a ověří si Širakawovo jméno. Nevzrušeně zaregistruje pytel na smetí, který má Širakawa v ruce.

„Není v tom nic mokrého, co by zapáchalo," řekne Širakawa. „A navíc to stejně musím jen kousek odtud vyhodit."

„Ale prosím, jen račte," řekne šofér. A otevře mu dveře.

Širakawa nastoupí do taxíku.

Řidič si jej v zrcátku prohlédne a osloví ho. „Promiňte pane, ale že jsem vás už někdy vezl? Přibližně v tuhle dobu a vyzvedával jsem vás tady. Bydlíte tuším v Ekodě, jestli se nepletu?"

„Tecugakudó," odvětí Širakawa.

„No samozřejmě, Tecugakudó. Bude vám to dnes vyhovovat taky tam?"

„Jistě. A kdyby nevyhovovalo - jinam se teď stejně vrátit ani nemohu."

„Ono je to taky pohodlnější, když je místo, kam se člověk vrací, jenom jedno," řekne řidič. A nastartuje vůz. „Ale máte to teda šichtu, to vám řeknu. Pořád dělat takhle do noci."

„To víte, při dnešní recesi člověku místo platu rostou jen přesčasy."

„To jsme na tom koukám dost podobně. Když mě nejdou rita, musím to pak takhle napracovávat. To vy to máte ještě dobrý, vám aspoň ve firmě dají na taxík."

„Jinak by se člověk ani nedostal domů, když se tu pro ně dře do těchhle hodin," řekne Širakawa a ušklíbne se.

Pak si vzpomene. „Poslyšte, málem bych zapomněl. Na příští křižovatce zahněte vpravo a zastavte mi před prodejnou Seven Eleven, ano? Slíbil jsem manželce, že ještě udělám malý nákup. Nebude to trvat dlouho."

Řidič ho ve stropním zrcátku osloví. „Pane, jestli tady zahneme doprava, vjedem do jednosměrky a budeme pak muset docela dlouze objíždět. Po cestě je pár dalších kombini, nevadilo by vám stavit se radši v některém z nich?"

„To, co mám koupit, ale asi nikde jinde mít nebudou. A taky už budu muset někde vyhodit tohle smetí."

„Jistě, jak si přejete. Samozřejmě vás tam zavezu. Jen pak o něco naskočí taxametr, tak se vás radši ptám předem."

Šofér na křižovatce zahne doprava, ještě kousek jede, pak na příhodném místě zastaví a otevře dveře. Širakawa nechá na sedadle tašku a vystoupí jen s pytlem na odpadky. Před prodejnou Seven-Eleven se podobných pytlů se smetím vrší hned několik. Pytel, který na ně přiloží, splyne s hromadou igelitu a okamžitě se v ní docela ztratí. Ráno to snad všechno naloží nějaké z aut na svoz smetí. Uvnitř není žádný mokrý odpad, tak snad ani nehrozí, že by pytel rozklovaly hladové vrány. Vrhne na horu pytlů ještě jeden poslední pohled a vejde do obchodu.

Není tam ani jeden zákazník. Mladík u kasy právě s někým s velkým zápalem telefonuje. Obchodem zní nová melodie od Southern All Stars. Širakawa jde rovnou k regálům s mlékem a vezme jedno nízkotučné Takanaši. Zkontroluje datum spotřeby. Je v pořádku. Když už je tu, koupí ještě velký kelímek jogurtu. Pak si najednou vzpomene a vyndá z kapsy mobil čínské prostitutky. Rozhlédne se kolem sebe a když se ujistí, že se nikdo nedívá, položí telefon vedle krabičky sýrů. Malý stříbrný mobil tam podivuhodně dobře zapadne. Skoro jako by tam odjakživa patřil. Jakmile ho Širakawa pustí z ruky, stane se organickou součástí prodejny.

Širakawa zaplatí nákup a rychle se vrátí do taxíku.

„Tak co, měli?" ptá se řidič.

„Měli," odpoví mu Širakawa.

„Takže odsud jedu už nejkratší cestou na Tecugakudó."

„Já si možná trochu zdřímnu, byl byste tak laskav a vzbudil mne, až se budeme blížit?" ptá se Širakawa. „Je tam u silnice benzínová pumpa Showa Shell, tak kousek před ní, ano?"

„Jistě pane, udělejte si pohodlí."

Širakawa odloží igelitku s jogurtem a mlékem na sedadlo vedle tašky a se založenýma rukama zavře oči. Možná že vůbec neusne. Nemá ale vůbec náladu vést se šoférem podobné rozpravy po celou cestu domů. Se zavřenýma očima se pokouší myslet na něco uklidňujícího. Na něco všedně každodenního, na něco nedůležitého. Nebo na něco čistě abstraktního. Nemůže ale myslet na nic. V bílém prázdnu cítí jen tupou bolest v pravé ruce. S každým tepem srdce ho v ní zabolí a v uších mu přitom hučí, jako když šumí moře. Připadá mu to zvláštní. Moře je odsud přece pořádně daleko.

Taxík se Širakawou za chvilku zastaví na červenou. Křižovatka je veliká a červená trvá pořádně dlouho. Vedle taxíku stojí černá Honda řízená čínským chlápkem, který tu taky čeká, až naskočí zelená. Od Širakawy ho teď dělí necelý metr. Chlápek na motorce ale kouká přímo před sebe a Širakawy si nevšímá. Širakawa je navíc zapadlý do sedadla a má zavřené oči. V uších mu stále zní šumění vzdáleného, imaginárního moře. Pak naskočí zelená, motorka vyrazí dopředu a ujíždí pryč. Taxík se rozjede co nejtišeji, aby Širakawu nevzbudil, zahne doleva a vjede do jiné čtvrti.

4 : 08 AM

Na dvou houpačkách v liduprázdném nočním parku sedí vedle sebe Mari a Takahaši. Takahaši pozoruje Mari z profilu. Na tváři má výraz, který naznačuje, že něčemu dobře nerozumí. Pokračuje předchozí konverzace.

„Jak to, nechce se probudit?"

Mari neříká nic.

„Co tím chceš říct?" ptá se Takahaši.

Mari se mlčky dívá k zemi, jako by se nemohla rozhodnout. Na tohle vyprávění ještě není dost připravená.

„Hele, nepůjdeme se trochu projít?"

„Jasně, jdeme. Chození je dobrá věc. Choď pomalu a pij hodně vody."

„A to je zase co?"

„To je mý životní heslo. Choď pomalu a pij hodně vody."

Mari se na něj podívá. To je tedy pěkně divné heslo. Neřekne ale tak ani tak a na nic se neptá. Vstane z lavičky, vydá se na pochod a Takahaši ji následuje. Odejdou z parku a vydají se směrem, kde jsou vidět světla hlavní ulice.

„Vrátíš se teď zas do Skylarku?" zeptá se Takahaši.

Mari zavrtí hlavou. „V tuhle chvíli mi už přijde dost náročný i zírat v restauraci do knížky."

„To myslím docela chápu," řekne Takahaši.

„Jestli je to možný, zašla bych ještě jednou do Alphavillu."

„Doprovodím tě. Mám to stejně jen kousek od zkušebny."

„Kaoru říkala, že můžu přijít kdykoliv, tak doufám, že ji to nebude obtěžovat?" zeptá se Mari.

Takahaši vrtí hlavou. „Ona je huba nevymáchaná, ale co řekne, to platí. Jestli ti řekla, že můžeš přijít kdykoliv, tak to tak taky je. Můžeš tomu věřit doslova a do písmene."

„Aha."

„V tuhle chvíli tam stejně nikdo nemá nic na práci. Myslím, že budou jen rádi, když přijdeš."

„Ty teď ještě půjdeš zkoušet?"

Takahaši mrkne na hodinky. „Tohle je nejspíš moje poslední celonoční zkouška, takže ještě naposledy zamakám a pořádně to roztočím."

Vrací se oba do centra čtvrti. V tuhle hodinu už na ulicích opravdu skoro nikdo není. Čtyři hodiny ráno jsou doba, kdy je velkoměsto nejpustší. Na ulicích se povaluje spousta nejrůznějších věcí. Plechovky od piva, pošlapané večerníky, rozmáčklé lepenkové krabice. PET lahve, špačky z cigaret. Střepy z koncových světel od auta. Jedna pracovní rukavice. Slevové kupóny na cosi. Dokonce i stopy po zvracení. Veliké špinavé kočky s ohromným zápalem očichávají pytle se smetím. Chtějí si zajistit svůj podíl dřív, než se do toho dají krysy a než si sem po rozednění přiletí hledat žrádlo hejna obávaných vran. Nesvítí už víc než polovina neonů a záře prodejen convenience store s celonočním provozem je o to nápadnější. Za stěrači zaparkovaných aut jsou halabala nastrkané nějaké reklamní letáky. Z nedaleké magistrály se bez ustání line hučení projíždějících kamionů. Tahle chvíle, kdy jsou silnice prázdné, znamená pro šoféry dobu, kdy se dají najet největší vzdálenosti. Mari má svou čepici Red Sox naraženou hluboko do čela. Obě ruce v kapsách své baseballové bundy. Jak tak jdou oba vedle sebe, je jasně vidět, jak je každý z nich jinak vysoký.

„Proč nosíš zrovna Red Sox?" zeptá se Takahaši.

„Od někoho jsem ji dostala," řekne Mari.

„Takže nejsi žádnej baseballovej fanoušek."

„O baseballu nevím vůbec nic."

„Mě baseball taky moc nezajímá. Já jsem spíš na fotbal," řekne Takahaši. „Hele, co ta tvoje sestra? Abysme se vrátili tam, kde jsme přestali."

„Hm."

„Moc jsem tomu teda nerozuměl, ale mělo to jako znamenat, že se Eri vůbec nebudí, nebo co?" ptá se Takahaši.

Mari k němu vzhlédne. „Promiň, ale o tom se takhle za pochodu nechci moc bavit. To je trochu citlivý téma, víš?" „Jasně.

„Bavme se o něčem jiným."

„O čem třeba?"

„O čemkoliv. Třeba o tobě," řekne Mari.

„O mě?"

„Přesně tak. O tobě."

Takahaši chvíli přemýšlí.

„Na tohle téma mě nenapadá nic veselýho."

„To nevadí. Klidně to může bejt i neveselý."

„Když mi bylo sedm, umřela mi máma," řekne Takahaši. „Na rakovinu prsu. Přišli jí na to moc pozdě, takže od chvíle, co to zjistili, už jí nezbejvalo víc než tři měsíce života. Čili skoro nic. Šlo to strašně rychle, ani nebylo kdy ji nějak léčit. A otec byl tou dobou pořád v lochu. Ale to už jsem říkal."

Mari k Takahašimu vzhlédne.

„Počkej, tobě v sedmi umřela máma, zatímco byl tvůj táta ve vězení?"

„Přesně tak," přitaká Takahaši.

„A to jsi teda byl úplně sám?"

„Trefa do černýho. Otce sebrali za podvod a dostal dva roky nucenejch prací. Šlo o nějakou pyramidu, takže nejspíš nadělal slušnou paseku. Škoda byla poměrně vysoká, otec byl navíc v mládí v nějaký studentský politický organizaci a měl z tý doby záznamy o zatčení, takže podmínka nepřicházela v úvahu. Byl i v podezření, jestli to celý náhodou nedělal, aby získal prostředky pro tu organizaci. S tou to ale fakt nemělo co dělat. Dokonce si pamatuju, jak jsme za ním s mámou šli na návštěvu do basy. Byla tam hrozná zima. Zhruba půl roku potom, co otce zavřeli, zjistili mámě tu rakovinu a okamžitě šla do nemocnice. Takže jsem byl na chvíli úplnej sirotek. Otec v base, matka ve špitále." „A kdo se o tebe po tu dobu staral?"

„Jak jsem se pak doslechl, nemocnici i životní náklady hradila otcova rodina. Otec s nima dvakrát dobře nevycházel a oni se s ním taky už hodně dlouho odmítali stýkat, ale nemůžeš přece nechat na holičkách sedmiletý dítě. Takže za mnou obden chodila jedna moje teta, celkem dost nerada. Na střídačku mi vypomáhali i lidi ze sousedství. Prali mi, nakupovali, nosili mi jídlo. Bydleli jsme tehdy dole ve městě, ve čtvrti pro pracující, což bylo možná dobře. Tam se totiž pořád ještě hraje na takový ty sousedský vztahy. Ale mám dojem, že většina práce stejně ležela na mně. Vařil jsem si jednoduchý jídla, připravoval jsem se sám do školy... Ale už se na to pamatuju jenom matně. Jako by šlo o cizího člověka někde v dálce."

„A kdy se tvůj táta vrátil?"

„Asi tři měsíce potom, co máma umřela. Vzhledem k okolnostem ho podmínečně propustili dřív. To si piš, že jsem byl rád. Už jsem nebyl osiřelý dítě. Byl to přece jenom velkej silnej dospělej. Mohl jsem si oddychnout. Ještě teď si jasně pamatuju sako z vlněný látky, co měl na sobě, když se vrátil. Bylo starý, takový šustivý na dotek a bylo strašně cejtit kouřem z cigaret."

Takahaši vyndá ruku z kapsy kabátu a párkrát se podrbe na

zátylku.

„Ale stejně, i když už byl táta doma, já se pořád nemohl doopravdy uklidnit. Neumím to dobře vysvětlit, prostě se to všechno ve mě úplně neurovnalo. Nemohl jsem se zkrátka zbavit pocitu, že mě všichni nějak šikovně podvedli. Jako že můj pravej táta je navěky v čudu, a aby se na to nepřišlo, poslali ke mě narychlo nějakýho cizího člověka, kterej jako táta jenom vypadá. Chápeš?"

„Jakž takž," přikývne Mari.

Takahaši se na chvíli odmlčí. Pak vypravuje dál.

„Cejtil jsem to v tu chvíli nějak takhle: Můj táta mě přece nikdy nemá nechávat samotnýho, ať se děje co chce. Nikdy mě neměl na tomhle světě nechat jako úplnýho sirotka. Do toho vězení prostě neměl chodit, v žádným případě. Tehdy jsem samozřejmě ještě pořádně nechápal, co to znamená bejt ve vězení. Bylo mi jenom sedm. Věděl jsem, že je to něco jako veliká skříň ve zdi. Tmavá, strašidelná a zlá. Místo, kam se táta nikdy neměl dostat."

Takahaši se odmlčí.

„Mělas někdy otce ve vězení?"

Mari zavrtí hlavou. „Co já vím, tak ne."

„A mámu?"

„Taky nejspíš ne."

„Tak to máš štěstí, ani nevíš jaký. To je málem ta nejšťastnější věc, co tě v životě potkala," řekne Takahaši. A usměje se. „I když o tom asi sama nemáš ani tušení."

„Takhle jsem o tom ještě nikdy neuvažovala."

„To taky lidi obyčejně nedělají. Jenom já."

Mari se na Takahašiho krátce zadívá.

„...A od tý doby už tvůj táta do vězení nešel?"

„Pak už táta nikdy nic protizákonnýho neudělal. No, teda možná, že udělal. Nebo spíš určitě. Táta je člověk, co za nic na světě nedokáže jít rovně. Nikdy se už ale nezapletl do tak drsný levárny, aby za to zas musel jít sedět. Nejspíš se v tom vězení fakt poučil. Možná se taky cejtil zodpovědnej za mámu a za mě. Stal se z něj dokonce regulérní podnikatel, i když pravda tak trochu hodně v šedý zóně. Vedl to dost ode zdi ke zdi, takže jsme se doma třeba v jednu chvíli skoro topili v penězích, a v další zas neměli ani vindru. Každej den byl jako jízda na horský dráze. Pamatuju, že jsem se vozil v ohromným mercedesu se šoférem, a jindy zas nebylo ani na blbý jízdní kolo. Zažil jsem i tajný noční stěhování. Nikde jsme se nemohli pořádně usadit a každýho div ne půl roku jsem chodil do jiný školy. Kamarády jsem samozřejmě neměl žádný. Tímhle stylem to pokračovalo zhruba do chvíle, než jsem se dostal na nižší střední."

Takahaši znovu strčí ruce do kapes kabátu a zatřese hlavou, aby zaplašil ponuré vzpomínky.

„Teď už to ale jde celkem bez problémů. On je holt z tý poválečný generace, tak je dost paličatej. Podobnej ročník jako Mick Jagger, jak ho teď povýšili do šlechtickýho stavu. Přežívá vždycky na samý hraně. Ničeho, co udělá, nikdy nelituje, akorát se z toho poučí pro příště. Nemám ani tuchy, co teď vlastně dělá za práci. Já se ho na to neptám, a on mi sám od sebe taky nic neřekne. Každopádně mi aspoň vždycky včas zaplatí školný. A když má náladu, vyplatí mi čas od času i do foroty kapesný... Některý věci je prostě lepší nevědět."

„Neříkals taky, že se tvůj táta znova oženil?"

„Čtyři roky potom, co umřela máma. On zas není takovej formát, aby jako samotnej chlap vychovával dítě."

„A to s tou novou manželkou neměl žádný další děti?"

„Ne. Má jen mě. Takže asi i proto se o mě jeho nová žena starala jako o vlastního. Za to jsem jí fakt vděčnej. Problém je prostě jen a jen ve mně."

„Jakej problém?"

Takahaši se na Mari usměje. „No víš, kdo jednou zažil, jaký je bejt úplnej sirotek, už se toho nezbaví. Často se mi vrací stejnej sen. Je mi sedm a jsem zas úplně sám. Nikoho nemám a nikde žádnej dospělej, na kterýho by se šlo spolehnout. Je večer a kolem se stmívá, víc a víc. Blíží se noc. Ten sen je pokaždý stejnej. A mně je v tom snu vždycky sedm let. Jak se do tebe tenhle software jednou zažere, už to nejde vyměnit."

Mari mlčí.

„Na takový věci se ale snažím myslet co nejmíň," řekne Takahaši. „Ono to stejně k ničemu není. Člověku totiž nakonec fakt nezbejvá než docela obyčejně žít ze dne na den."

„A hodně chodit a pomalu pít vodu."

„No to ne," ohradí se Takahaši. „Chodit pomalu a pít hodně vody."

„Vždyť je to skoro to samý."

Takahaši o tom chvilku usilovně přemítá. „A možná, že nakonec jo."

Ani jeden už pak nic neříká. Mlčky pokračují v chůzi. S bílou párou dechu u úst vystoupají temným schodištěm a octnou se před hotelem Alphaville. Křiklavý fialový neon teď v Mari vzbuzuje málem nostalgii.

Takahaši se zastaví před vchodem a neobvykle vážně se Mari zadívá do očí. „Já ti teď musím něco říct."

„Co?"

„Myslím teď úplně na to samý, co ty," řekne Takahaši. „Ale dneska to bohužel nejde. Nevzal jsem si čistý prádlo."

Mari otráveně zavrtí hlavou. „Hele, já už jsem dost unavená, tak prosímtě nech těch blbejch vtipů, jo?"

Takahaši se zasměje. „V šest se tu pro tebe stavím, jo? Jestli ti to nebude vadit, můžeme zajít někam na snídani. Kousek odsud je jeden bufet, kde dělají fakt dobrý omelety. Horký a nadejchaný. S omeletama jako jídlem snad žádnej problém není, nebo jo? Myslím, jestli nejsou třeba nějak geneticky modifikovaný, jestli se při výrobě nepáchá organizovaný násilí na zvířatech nebo jestli nejsou nějak politicky nepřijatelný?"

Mari chvilku uvažuje. „Politický souvislosti mě žádný nenapadaj, ale když není dobrý jíst kuřata, platí to i pro vajíčka, to je přece jasný."

„Když to je pak těžký," zamračí se Takahaši. „Jakmile mi něco trochu chutná, je s tím nějakej takovejhle problém."

„Já mám ale omelety taky ráda."

„Tak musíme najít nějakej kompromis," řekne Takahaši. „Ty jejich omelety jsou fakt strašně dobrý."

Zamává jí a sám zamíří ke zkušebně. Mari si upraví čepici a vejde do hotelu.

4 : 25 AM

Pokoj Eri Asai.

Televizor je zapnutý. Z obrazovky se na nás dívá Eri v pyžamu. Pohodí hlavou a odhrne vlasy, co jí padají do čela. Tiskne obě ruce na sklo a snaží se nám ze své strany něco říct. Docela jako někdo, kdo zabloudil do prázdné nádrže mořského akvária a teď se přes tlustou skleněnou stěnu snaží vysvětlit přihlížejícím návštěvníkům, co se stalo. My ji ale neslyšíme. Její hlas nemůže vzduch na naší straně nijak rozechvět.

Eri pořád ještě vypadá, jako by měla trochu otupělé smysly. Ruce a nohy jako by jí nesloužily tak, jak by chtěla. Nejspíš proto, že tak dlouho a tak hluboce spala. Přesto se snaží co může, aspoň trochu porozumět divné situaci, ve které se octla. Zmatená a v pochybnostech napíná všechny síly, aby aspoň trochu pochopila a osvojila si teorie a limity, na kterých je tohle místo vybudováno. To je docela jasně patrné i přes sklo.

Eri rozhodně nevolá nijak hlasitě. Nikoho z ničeho dramaticky neobviňuje. Na křik a spílání už totiž nejspíš nemá dost sil. Dobře ví, že k nám její hlas stejně nedolehne.

Nepokouší se teď už o nic jiného, než vyjádřit to, co vidí, a to, co vnímá, alespoň trochu přesnými a srozumitelnými slovy. Slova, která tu budou jednak pro nás, jednak i pro ni samotnou. Jistěže to není nic jednoduchého. Rty se jí pohybují jen pomalu a přerývaně. Docela jako by mluvila nějakým cizím jazykem, jsou její věty krátké a mezi jednotlivými slovy jsou nevyvážené prázdné mezery. Tím prázdnem se význam, který slova přece musí určitě mít, protahuje a řídne k neporozumění. Napínáme ze své strany oči velice usilovně, ale nedokážeme ani rozlišit, kdy její rty vyjadřují nějaký zvuk a kdy naopak jen ticho. Realita protéká mezi deseti útlými dívčinými prsty do ztracena jako písek přesýpacích hodin. Čas tu není jejím spojencem.

Zanedlouho dívku volání ven unaví a zavře pusu, jako by to vzdala. Na dosavadní ticho přibude nová vrstva. Tehdy začne dívka zevnitř klepat na sklo pěstí. Zkouší prostě úplně všechno. Ani tenhle zvuk k nám ale vůbec nedoléhá.

Vypadá to, že Eri vidí skrz sklo, co se děje na naší straně obrazovky. Dá se na to soudit z pohybu jejích očí. Jako by jednu po druhé sledovala věci ve svém pokoji (na naší straně). Stůl, postel, knihovnu. Je to její pokoj a správně by teď měla být v něm. Měla by poklidně spát v posteli, která tam stojí. Projít průhlednou stěnou ze skla a vrátit se na naši stranu teď ale nedokáže. Jakýsi proces, anebo snad jakýsi úmysl ji ve spaní přenesl do pokoje na druhé straně a pevně ji tam uvěznil. V jejích zornicích teď jako popelavý mrak, odrážející se v tiché hladině jezera, pluje stín osamělosti.

Bohužel - jak zní nejspíš nevyhnutelný závěr - pro Eri Asai teď nemůžeme udělat vůbec nic. Jen si to klidně znovu připomeňme: my jsme jen pouhý pohled. Do situace kolem nemůžeme jakkoliv zasahovat.

Ale - napadá nás - kdo vlastně byl ten divný muž bez obličeje? A co to vlastně s Eri udělal? A kampak se potom ztratil?

Aniž bychom dostali jakoukoli odpověď, začne náhle televizní obrazovka ztrácet dosavadní klid. Signál se roztřese. Obrysy Eri Asai jsou najednou poněkud rozpité a nepatrně se chvějí. Dívka si všimne, co se s ní děje, otočí se a dívá se kolem sebe. Podívá se nahoru na strop i dolů k podlaze, pak na své chvějící se ruce. Sleduje jejich ostrost ztrácející obrysy. Ve tváři má znepokojený výraz. Co se to tady vlastně vůbec děje? Uši drásající hvízdavé zvuky zesílí. Jako by kdesi nad vzdálenými kopci začala znovu vanout vichřice. Styčný bod okruhu pojícího k sobě dva světy se povážlivě otřásá. A tím jsou následně narušovány i obrysy dívčiny existence. Smysl hmotné substance je tu erodován ve stále větší míře.

„Uteč!" vykřikneme nahlas, ani nevíme jak. Docela zapomeneme, že máme zachovávat neutralitu. Eri to samozřejmě nezaslechne. Vycítí však, že jí hrozí nebezpečí a snaží se mu uniknout. Rychle někam odběhne. Nejspíš ke dveřím. Její postava zmizí ze zorného pole kamery. Obraz prudce ztratí svůj dosavadní jas, roztřese se a zkřiví, pak se zbortí. Záře Braunovy trubice postupně slábne. Smrskne se do malého okénka tvaru čtyřúhelníku a nakonec úplně zmizí. Veškeré informace se obrátí v nic, pozice jsou vyklizené, významy rozložené, světy oddělené a zůstane tu jen ticho bez pocitů.

Jiné místo a jiný čas. Na stěně kulaté elektrické hodiny. Ručičky ukazují čtyři hodiny jedenatřicet minut. Jsme v kuchyni u Širakawy. Širakawa s rozepnutým horním knoflíkem u košile a uvolněnou kravatou sedí sám za jídelním stolem a jí lžící bílý jogurt. Ani si nevzal misku, noří lžíci rovnou do plastikového kelímku a nese sousta do úst.

Dívá se právě na malou televizi, kterou mají v kuchyni. Vedle kelímku s jogurtem leží ovládač. Na obrazovce běží film z mořského dna. Nejrůznější hlubokomořská fauna zvláštních tvarů. Stvoření ošklivá i krásná. Lovící i lovení. Malý výzkumný batyskaf naložený supermoderní technikou. Silné světlomety, přesná mechanická chapadla. Přírodopisný snímek s názvem Tvorové hlubokých moří. Zvuk je vypnutý. Mezi jednotlivými sousty jogurtu sleduje Širakawa pohledem bez výrazu dění na obrazovce. Jeho hlava ale přemýšlí o něčem docela jiném. Uvažuje nad vzájemnými vztahy teorií a reálných akcí a procesů. Jsou akce a procesy derivátem teorií, nebo mají naopak teorie za následek? Oči má upřené na obrazovku, ve skutečnosti se však dívá na něco daleko za ní. Na něco, co může být i takový jeden nebo dva kilometry daleko.

Podívá se na hodiny na zdi. Ručičky ukazují čtyři hodiny třiatřicet minut. Vteřinovka plynulým pohybem objíždí ciferník. Svět se konstantně, kontinuálně žene kupředu. Teorie a procesy přecházejí hladce jedny ve druhé. Alespoň v tuhle chvíli ano.

4 : 33 AM

Na televizní obrazovce jsou stále Tvorové hlubokých moří. Není to ale televize u Širakawů. Tahle obrazovka je mnohem větší. Je to televize v pokoji pro hosty hotelu Alphaville. S nijak velkým zájmem se na ni dívají Mari se Cvrčkem. Každá ze své vlastní židle. Mari má na nose brýle. Baseballovou bundu a kabelu si odložila na podlahu. Cvrček zamračeně sleduje Tvory hlubokých moří, ale ti ji brzy přestanou zajímat, vezme proto ovládač a přepíná kanály. V tuhle ranní dobu ale nikde nic zajímavého nevysílají. Vzdá to a televizor vypne.

Osloví Mari. „Poslechni, vždyť už jsi určitě unavená? Nechceš se natáhnout a aspoň trochu si zdřímnout? Paní vedoucí už taky šla před chvílí spát vedle do komory."

„Ale já ještě nejsem tak ospalá," řekne Mari.

„Tak si pojď dát aspoň čaj na zahřátí," nabídne Cvrček.

„Jestli tím nebudu moc obtěžovat."

„0 čaj vážně nemáme nouzi, nemusíš se žinýrovat."

Cvrček ze sáčků a vody z termosky připraví pro obě japonský zelený čaj.

„Do kolika dneska děláte, Cvrčku?"

„Máme s Pšenicí směnu od deseti večer do deseti ráno. Jakmile uklidíme po hostech, co zůstali přes noc, končíme. Během směny si ale vždycky i sem tam zdřímneme."

„Pracuješ tu už dlouho?"

„Už to bude rok a půl. I když tuhletu práci nemá člověk dělat tak dlouho na jednom místě."

Mari chvíli mlčí, pak se zeptá. „Pardon, ale můžu se teď zeptat na něco trochu osobního?"

„Jasně, beze všeho. Ale nevím, jestli ti na to budu schopná odpovědět."

„Nebudeš se zlobit?"

„Nebudu, to ne."

„Tys Cvrčku říkala, žes přestala používat svoje skutečný jméno, viď?"

„Jo, to jsem řekla."

„Proč jsi to ale udělala?"

Cvrček vytáhne čajové sáčky, odloží je do popelníku a postaví před Mari šálek.

„To proto, že bych se svým pravým jménem měla jenom problémy. Z nejrůznějších důvodů. No, abych ti to teda pověděla: utekla jsem. Odněkud."

Cvrček upije ze svého čaje.

„Totiž, nevím, jestli to víš, ale když chceš doopravdy odněkud utéct, je práce v lavhotelu skoro ideální řešení. Dělat třeba obsluhu v rjokanu, přišla bych si pochopitelně mnohem na víc. Zákazníci by mi totiž dávali tringelt. Jenomže bych zároveň musela chodit před lidi. A mluvit s nima. A to právě v lavhotelu nemusíš. Tam pracuješ ve tmě a v klidu. A máš tam pokaždé i kde přespat. A nikdo se tě neptá na životopis nebo na ručitele. A když se tě ptají na jméno a ty řekneš Já ho radši nechci říkat, řeknou ti na to akorát Tak ti budeme říkat třeba Cvrčku, nebo něco takového. Protože je zkrátka nouze o zaměstnance. Proto se taky v tomhle světě pohybuje tolik lidí, kteří něco skrývají."

„A proto se ani nedá dělat dlouho na jednom místě."

„Přesně. Když se někde zdržíš moc dlouho, nakonec tě vždycky prozradí obličej. Takže musíš v jednom kuse měnit místa. 0 práci se nemusíš bát, od Hokkaida po Okinawu není místo, kde by neměli lavhotel. Jenomže zrovna tady se pracuje moc dobře, a Kaoru je zlatý člověk, takže jsem tu už dost přetáhla."

„Schováváš se už dlouho?"

„Docela jo. Už to budou tři roky."

„A pořád děláš tohle?"

„Jo. Kde se jenom dá."

„To máš z toho, před čím jsi utekla, takovej strach?"

„Mám. Bez legrace. Víc ti o tom ale nemůžu říct. Snažím se o tom mluvit co nejméně se dá."

Obě dvě chvíli mlčí. Mari upíjí zelený čaj, Cvrček zírá do osleplé televizní obrazovky.

„A co jsi dělala předtím?" zeptá se Mari. „Myslím, než jsi se začala takhle schovávat?"

„Normální slečnu z kanceláře. Vyšla jsem ze střední, začala jsem pracovat v Ósace v jedné známé obchodní společnosti a od devíti od rána do pěti odpoledne jsem tam dennodenně dělala v uniformě. To mi bylo asi tolik, jako teď tobě. Zrovna v době, co bylo zemětřesení v Kóbe. Když si na to teď vzpomínám, připadá mi to jako sen. A pak, pak se stala ta maličkost. Opravdu jen taková maličkost. Ze začátku jsem tomu nepřikládala žádný význam. Jenže, než jsem se nadála, zjistila jsem, že jsem v pasti. Nemohla jsem ani tam, ani zpátky. Tak jsem nakonec utekla, od práce i od rodičů."

Mari mlčky Cvrčka pozoruje.

„Promiň prosímtě, ale jakže se to jmenuješ ty?" zeptá se Cvrček.

„Já jsem Mari."

„Mari, jasně. Víš Mari, ono se třeba zdá, že je ta země, co na ní stojíme, pevná jako skála, ale stačí hrozně málo, aby se ti celá propadla pod nohama. A jak se tohle stane, skončíš a nikdy už se nedostaneš na povrch. Nezbyde ti než žít o samotě v tom temném světě, co je dole."

Cvrček se zamyslí nad tím, co právě řekla, a pak, jako by to chtěla vzít zpátky, zavrtí trochu hlavou.

„Ba ne, jasně že teď ze mně nejspíš mluví jen moje vlastní slabost. Právě proto, že jsem byla slabá, mě to strhlo s sebou. Měla jsem si toho všeho všimnout, probrat se a nějak se zachránit, ale nedokázala jsem to. Takže ti tu teď nemám co dělat kázání."

„A co by s tebou bylo, kdyby tě našli? Myslím ty lidi, co před nima utíkáš?"

„Co by se mnou bylo?" opakuje Cvrček. „To nevím. A ani se mi na to nechce myslet."

Mari mlčí. Cvrček vezme televizní ovládač a jen tak na něm mačká knoflíky. Televizi ale nezapne.

„Vždycky, když mi skončí práce a já zalezu do peřin, říkám si tohle. Ať se hlavně neprobouzím. Ať prostě jenom usnu a spím. Ať už nemusím myslet vůbec na nic. Jenomže pak se mi zdá sen. Vždycky ten samý. Ať utíkám kam chci, jsou mi pořád v patách, nakonec mě najdou, chytnou a někam odvádějí. Pak mě šoupnou někam, kde to vypadá jako v lednici a zavřou za mnou víko. A pak se najednou probudím. Všecko, co mám na sobě, je promočené potem, že by se to dalo ždímat. Jdou po mě, když jsem vzhůru, jdou po mě i ve snu a nikdy nemám klid. Jestli si někdy trochu vydechnu, je to jenom tehdy, když si takhle při čaji můžu normálně popovídat s Kaoru a se Pšenicí... Vážně, je to tak. Ale tohle všechno jsem zatím řekla jenom tobě, Mari. Ani Kaoru, ani Pšenici ne."

„Myslíš to, že před něčím utíkáš?"

„Jo. I když bych řekla, že minimálně něco tuší."

Obě se na okamžik ponoří do ticha.

„Věříš tomu, co jsem ti řekla, že?" zeptá se Cvrček.

„Věřím."

„Vážně?"

„Samozřejmě že jo."

„A co když ti tu třeba vykládám nějaké výmysly? To bys přece nepoznala. Vidíme se dneska poprvé."

„Vždyť ani Cvrčku nevypadáš, že bys mohla lhát," řekne Mari.

„To jsi hodná, že to tak říkáš," řekne Cvrček. „Chtěla bych ti teď něco ukázat."

Vyhrne si podolek košile a odhalí záda. Po obou stranách páteře je symetricky vpravo i vlevo vytlačen podivný znak. Tři šikmé linie připomínající ptačí stopu. Někdo je tam evidentně vypálil žhavým železem. Kůže okolo je vystouplá. Stopy po brutálním mučení. Mari se mimoděk zašklebí, jen se na ně podívá.

„To je jen trocha toho, co mě potkalo," řekne Cvrček. „Jsem prostě takhle označkovaná. A ještě i jinak, ale to opravdu nemůžu ukazovat. Doopravdy ne."

„To je strašný."

„Tohle ještě nikdy nikdo neviděl. Ale chtěla jsem Mari, abys mi věřila."

„Já ti věřím."

„Měla jsem dojem, že tobě se svěřit můžu. I když nevím, jak jsem na to přišla..."

Cvrček spustí košili. A pak si nahlas vzdychne, jako by se chtěla odpoutat od svých pocitů.

„Hele, Cvrčku."

„Hm?"

„Můžu ti teď zase já říct něco, co jsem ještě nikomu neříkala?"

„Určitě. Jen mluv," řekne Cvrček.

„Já mám starší sestru, víš. O dva roky starší než já."

„Hm."

„No, a ta sestra asi tak před dvěma měsícema prostě řekla, že si teď chce na chvíli zdřímnout. Prohlásila to u večeře před celou rodinou. Nikdo jsme tomu nevěnovali pozornost. Bylo sotva sedm a ona nikdy nespala nijak pravidelně, takže jsme se nad tím vůbec nepozastavovali. Řekli jsme jí na to: Tak dobrou noc. Sestra se skoro nedotkla jídla, odešla k sobě do pokoje a vlezla do postele. A od tý chvíle prostě spí."

„Furt?"

„Jo," kývne Mari.

Cvrček nakrčí obočí. „A to vůbec nevstává?"

„Zdá se, že se někdy vzbudí," řekne Mari. „Když jí na stole necháme jídlo, tak vždycky zmizí, zdá se, že chodí i na záchod, občas se přece jen i vysprchuje a převleče. Takže na to nejnutnější, co musí dělat, aby zůstala naživu, se podle potřeby vzbudí. Opravdu jenom na to nejnutnější. Já ani rodiče jsme ji ale vzhůru nikdy neviděli. Když k ní přijdeme my, leží vždycky v posteli a spí. Nehraje to na nás, spí doopravdy. Ani přitom neoddechuje ze spaní, nevrtí sebou, je fakt jak mrtvá. Můžeme na ní křičet, lomcovat s ní, neprobudí se."

„A byl se na ni podívat doktor?"

„Občas se na ni koukne její doktor. Je to jen náš rodinnej doktor, takže ji nemůže prohlídnout dokonale, ale z lékařskýho hlediska na sestře nenašel nic neobvyklýho. Nemá ani teplotu.

Pulz a tlak jsou prej dost nízký, ale ne tak, aby to byl problém. Výživu má taky dostatečnou, takže nemusí dostávat ani infúze. Prostě jen hluboce spí. Kdyby to bylo kóma nebo tak něco, byl by to vážnej problém, ale jestli se občas probouzí a jakž takž se obstará, není třeba žádná zvláštní lékařská péče. Zašli jsme i za psychiatrem. Ale ten o podobnejch příznacích jaktěživ neslyšel. Řekl nám, že jestli sama prohlásila, že si chce na chvíli zdřímnout a usnula, zřejmě opravdu má nějakou podvědomou potřebu spánku a my bychom ji asi fakt měli nechat nějakou dobu prospat. I s léčením prej bude líp počkat, až se probudí a promluví s ní doktor. Takže ji prostě necháváme spát."

„A to ji ani nevezmete do nemocnice na nějaké pořádné vyšetření?"

„Naši se to snažej brát co možná optimisticky. Říkají si, ať si sestra pospí, když se jí chce, však ona se jednoho dne zase vzbudí, jako by se nic nestalo, a všechno bude jako dřív. Hrozně se na to upnuli. Jenže já to už nemůžu vydržet. Chci říct, chvílema je to fakt nesnesitelný. Bydlet pod jednou střechou se sestrou, co už dva měsíce spí jako dřevo a ty ani nevíš proč."

„A proto odcházíš v noci z domu a touláš se po městě?"

„Nemůžu spát," řekne Mari. „Jakmile se pokusím usnout, hned si vzpomenu, že vedle v pokoji spí ségra. Někdy je to tak zlý, že vůbec nevydržím doma."

„Dva měsíce... to je hodně dlouhá doba."

Mari mlčky kývne.

Cvrček pokračuje dál. „Poslyš, já tomu samozřejmě tolik nerozumím, ale dělá to na mě dojem, že má tvoje sestra v sobě nejspíš nějaký opravdu velký problém. Tak velký, že ho nezvládá sama vyřešit. Takže se radši namísto toho snaží zalézt do peřin a spát. Vzdálit se co možná nejvíc od světa živých lidí. Ne že bych to neznala. Až moc dobře vím, jak se tvá sestra cítí."

„Máš taky sourozence, Cvrčku?"

„Mám. Dva mladší brášky."

„Rozumíte si?"

„Kdysi bez problémů," řekne Cvrček. „Teď si nejsem jistá. Už jsme se moc dlouho neviděli."

„Já totiž, upřímně, o svý starší sestře nevím skoro nic," řekne Mari. „Nemám tuchy, co tak celý dny dělávala, co jí táhlo hlavou, ani co potkávala za lidi. Nevím ani, jestli ji něco náhodou netrápilo. Bude to znít možná trochu studeně, ale i když jsme obě z jedný rodiny, má sestra svejch starostí dost a já zase mám dost těch svejch, takže jsme si spolu jaktěživ nestihly pořádně v klidu popovídat. Není to tím, že bysme se neměly rády. Od tý doby, co jsme vyrostly, jsme se ani jednou nepohádaly. Jen už prostě dlouho vedeme každá totálně jinej život..."

Mari se zadívá na prázdnou obrazovku televizoru.

Cvrček se ptá dál. „A jaký je jinak tvoje sestra člověk? Jestli do ní, jak říkáš, moc nevidíš, řekla bys mi o ní aspoň něco, co je poznat i navenek?"

„Dělá vysokou školu. Soukromou misijní univerzitu pro holky z bohatejch rodin. Je jí jedenadvacet. Studuje tam sociologii, ale nemám dojem, že by se o ni nějak zvlášť zajímala. Prostě se pro formu nechala zapsat na nějakou vejšku a teď tam šikovně proplouvá zkouškama. Někdy jsem jí za kapesný psala seminárky. Pak ještě dělala modelku v časopisech. A sem tam se ukázala v televizi."

„V televizi? V jakém pořadu?"

„Ale, nic co by stálo za řeč. Předváděla třeba v kvizovým pořadu na kameru ceny od sponzorů a krásně se přitom usmívala. Co ten pořad skončil, už se tam neobjevila. Udělala pak už jen pár menších reklam. Třeba na stěhovací firmu, a tak."

„Tak to musí být hezká, že?"

„To říkají všichni. Vůbec mi není podobná."

„Taky jsem se vždycky aspoň jednou jedinkrát chtěla narodit jako takováhle krasavice," řekne Cvrček a krátce si vzdychne.

Mari chvilku váhá, ale nakonec se rozhodne, že to řekne. „Je to teda divný říct, ale když sestra spí, hrozně jí to sluší. Mnohem víc, než když je vzhůru. Jako by zprůhledněla, nebo co. Až z ní i jako sestra mám skoro strach."

„Hotová Šípková Růženka."

„Přesně."

„Třeba se naráz probudí, až ji někdo políbí," řekne Cvrček.

„Bylo by to fajn," souhlasí Mari.

Pak chvíli neříkají nic. Cvrček si dál a dál bezmyšlenkovitě pohrává s ovládačem televize. V dálce se rozhouká sanitka.

„Řekni Mari, věříš v reinkarnaci?"

Mari zavrtí hlavou. „Nejspíš ne."

„Ty myslíš, že nejsou žádné příští životy?"

„Zatím jsem o tom moc nepřemýšlela. Ale nenapadá mě žádnej důvod, proč si to myslet."

„Takže prostě umřeš a pak už není nic?"

„Tak nějak si to myslím," řekne Mari.

„Vidíš, a já mám dojem, že reinkarnace prostě existovat musí. Nebo spíš, že by bylo strašné, kdyby nebyla. Já totiž nemůžu přijmout, že prostě není nic. Nemůžu to pochopit, nedokážu si to představit."

„Když není nic, znamená to, že není vůbec nic a není to možná ani třeba nějak chápat, nebo si to zkoušet představit."

„Jenomže, co když je třeba náhodou právě tohle nic zrovna takového druhu, že ho prostě je třeba pochopit a mít o něm představu? Ty jsi přece ještě neumřela, Mari. Tak ani nemůžeš vědět, jaké to doopravdy je, ne?"

„To je fakt..."

„Víš, když o tom začnu takhle uvažovat, dostávám čím dál větší strach," řekne Cvrček. „Už jen z těch úvah se skoro začnu dusit. Celá se scvrknu. Věřit v reinkarnaci mi oproti tomu spíš pomáhá. I kdybych se v příštím životě narodila jako něco hrozného, aspoň je to něco, co si člověk dovede konkrétně představit. Třeba že ze mě bude kůň, nebo šnek. I když to třeba příště nebude pěkné, můžeš pořád sázet na další šanci."

„Jenže mě připadá fakt přirozenější, že po smrti nic není," řekne Mari.

„To bude asi tím, že jsi, Mari, silná osobnost." „Já?"

Cvrček přikývne. „Mám aspoň dojem, že si pevně hlídáš, co ti patří."

Mari zavrtí hlavou. „To fakt ani náhodou. Já si nic pevně nehlídám. Odmalička mi věčně schází sebedůvěra a ze všeho se hned klepu, takže mě i dost šikanovali ve škole. Byla jsem snadnej cíl. A pořád to v sobě mám. V jednom kuse se mi o tom zdává."

„To se přece časem při troše snahy muselo postupně poddat, ne? Myslím ty nepříjemné vzpomínky."

„Postupně," řekne Mari. A přikývne. „Postupně. Jo, jsem taková. Furt se snažím a snažím."

„Usilovně osaměle pracuješ? Jak kovář v kovárně v lese?"

„Jo."

„Víš, ale já myslím, že je skvělé, že to dovedeš."

„Že se dřu a snažím?"

„Ze se dokážeš snažit."

„I když z toho jinak nic nemám?"

Cvrček se beze slova usměje.

Mari chvíli přemýšlí o Cvrčkových slovech. Pak se zas ozve.

„Občas mě napadá, že jsem si takhle postupně vybudovala svýho druhu vlastní svět. Když si do něj úplně sama zalezu, můžu si aspoň trochu oddychnout. Jenomže mám dojem, že už jen to, že jsem si musela takovej svět vytvořit, dokládá, jaká jsem vlastně slabá a zranitelná. A navíc je ten můj umělej svět z pohledu ostatních stejně jenom malej a nanicovatej. Jako taková bouda z papundeklu, kterou každej jen trochu silnější vítr musí odfouknout někam pryč."

„Máš přítele?" zeptá se Cvrček.

Mari krátce zavrtí hlavou.

Cvrček se ptá dál. „Ty jsi asi ještě panna, viď?"

Mari zčervená a pak nepatrně kývne. „Jsem."

„Nic si z toho nedělej, to přece není nic, za co by ses musela stydět."

„Jasně."

„Nepotkalas ještě nikoho, kdo by se ti líbil?" ptá se Cvrček.

„S jedním jsem chodila. Ale..."

„Něco sis zkrátka vyzkoušela, ale úplně do všeho se ti ještě nechtělo."

„Tak nějak," řekne Mari. „Zvědavá jsem samozřejmě byla, ale jinak mě to vůbec nelákalo... sama nevím proč."

„To je přece v pořádku. Když se ti do toho nechce, do ničeho se nenuť. Povím ti upřímně, že já, která jsem měla kluků víc než dost, uvažuju, proč jsem to všechno dělala, vychází mi, že ze strachu. Moc jsem potřebovala, aby mě někdo obejmul, a když mě ten kluk chtěl, nedokázala jsem jasně říct ne. To byl jediný důvod. Takový sex není vůbec k ničemu. Jen se ti pomalu, ale jistě ztrácí ze života jakýkoli smysl. Chápeš, co chci říct?" „Asi jo."

„Takže si Mari myslím, že až si najdeš někoho, kdo za to stojí, budeš mít i mnohem víc sebedůvěry. Nedělej nic pod svoji úroveň. Na světě jsou jednak věci, co musí člověk dělat sám, a jednak takové, co musíš dělat ve dvou. A je potřeba je šikovně sladit dohromady." Mari kývá.

Cvrček si malíkem poškrábe ušní lalůček. „Já sama to už bohužel propásla."

„Poslouchej, Cvrčku," řekne Mari vážně. „Ano?"

„Moc ti přeju, ať se ti tomu všemu už konečně povede utýct." „Víš, občas mám pocit, že se snažím utéct jen vlastnímu stínu," řekne Cvrček. „Ať utíkám, jak chci rychle, nedokážu utéct doopravdy. Vlastního stínu se totiž nezbavíš."

„Já myslím, že to klidně může bejt i jinak," řekne Mari. A po chvilce váhání dodává: „Já myslím, že to vůbec nemusí bejt tvůj stín, ale něco docela jinýho."

Cvrček chvilku uvažuje a nakonec přikývne. „Je to tak. Musím to nějak překonat."

Cvrček se podívá na hodinky, protáhne se a vstane. „No, musím se zas pustit do práce. Ty si tu zatím odpočiň, a až se rozední, vrať se rychle domů. Rozumíš?" „Jo."

„S tou sestrou to bude dobré, neboj. Mám takový dojem. Nevím ani proč."

„Děkuju," řekne Mari.

„A myslím, že i když s ní Mari třeba poslední dobou moc nevycházíš, muselas zažít i chvíle, kdy to bylo jinak. Zkus si vzpomenout na nějakou chvíli, kdy jste si se sestrou opravdu rozuměly

a všechno bylo, jak má. I když to třeba teď zrovna nedokážeš, určitě si vzpomeneš, když se o to budeš snažit. Lidi z jedné rodiny spolu přece jen tráví spoustu času, takžes určitě něco podobného musela zažít, aspoň jednou."

„Jasně," řekne Mari.

„Sama dost často přemýšlím o tom, jaké to bylo dřív. A zvlášť od doby, co se takhle všude možně schovávám po celém Japonsku. Ono totiž, když se ze všech sil snažíš si něco připomenout, začnou se ti jasně a zřetelně vracet nejrůznější vzpomínky. Věci, na které jsi už dávno zapomněla, se ti znenadání vynořujou z paměti, ani nevíš jak. Je to hrozně zvláštní. Lidská paměť je fakt divná, jako šuple, ve kterém jsou jen samé neužitečné, nanicovaté krámy. A to, co je fakt reálně důležité a potřebné, zapomínáš jedno po druhém."

Cvrček, televizní ovládač stále v ruce, vstane ze židle.

Povídá dál. „Takže si myslím, jestli člověk spíš paměť a vzpomínky nepotřebuje jako takové palivo k životu. Pro přežití je úplně jedno, jak je která vzpomínka reálně důležitá. Je to vážně jen palivo. Ať jsou to reklamní letáky z novin, filozofické spisy, sprosté fotky nebo štosy desetitisícijenovek, přiložené do ohně je to všechno jeden papír. Oheň si, když to v něm všechno hoří, neříká Ale podívejme, Kant, nebo Hele, večerník Jomiuri, ani Ty brďo, to jsou kozy. Pro oheň jsou to všecko bez rozdílu jen cáry papíru. A s pamětí je to stejné. Důležité, ne tolik důležité, i úplně nedůležité vzpomínky jsou všechny bez rozdílu jen dříví na zátop."

Cvrček sama pro sebe kývne. A pokračuje dál.

„A já si myslím, že nemít tohleto palivo, nemít v sobě ten šuplík se vzpomínkama, dávno bych už praskla jak žába. Chcípla bych na nějakém škaredém místě jako pes. Když můžu v pravou chvíli rychle vytáhnout ven nějakou vzpomínku, nějak už se protluču i v takovéhle mizérii. Překonám to, i když si říkám, že je konec, že už nemůžu dál."

Mari na Cvrčka vzhlíží ze své židle.

„Takže si Mari taky lámej hlavu a vzpomeň si, na co se jen dá. Myslím ohledně sestry. To bude totiž moc důležité palivo. Pro tebe samou, a snad i pro ni."

Mari se na Cvrčka dívá a nic neříká.

Cvrček se ještě jednou podívá na hodinky. „Už budu muset."

„Děkuju za všechno," řekne Mari.

Cvrček mávne rukou a vyjde z pokoje.

Když Mari osamí, ještě jednou si prohlédne místnost kolem sebe. Úzký pokoj v hodinovém hotelu. Bez jediného okna. Za žaluziemi, co odhrne, je jen výklenek ve zdi. Jedině postel je velká tak, že se to sem vůbec nehodí. V hlavách je tolik záhadných tlačítek, že to málem vypadá jak v pilotní kabině letadla. Z prodejního automatu pomrkávají naturalisticky vyvedené vibrátory a odvážné, křiklavě barevné prádlo. Pro Mari nové a nezvyklé prostředí, ale nezdá se být nijak nepřátelské. Mari se v tomhle výstředním pokoji cítí spíš dokonale v bezpečí. Uvědomí si s překvapením, že má po hrozně dlouhé době v duši úplný klid a mír. Uvelebí se na své židli a zavře oči. A pak se už rovnou ponoří do spánku. Je krátký, ale hluboký. Přesně takový, jaký už dlouho potřebovala.

4 : 52 AM

Podzemní místnost jak někde ve skladišti, přenechaná skupině pro noční zkoušky. Není tu jediné okno. Strop je vysoký a táhne se pod ním potrubí. Ventilace dobře netáhne a tak je v místnosti zakázáno kouřit. Noc se chýlí, zkouška už je oficiálně u konce a právě probíhá menší jam session. Lidí je v místnosti všehovšudy deset. Jsou mezi nimi i dvě dívky - jedna sedí za klávesami a druhá potěžkává v ruce sopránsaxofon. Zbytek samí kluci.

S elektrickými klávesami, dřevěným kontrabasem a soupravou bicích v pozadí má právě Takahaši dlouhé sólo na trombon. Sonnymoon for Two, Sonny Rollins. Blues v nepříliš rychlém tempu. A ve vůbec ne špatném vyvedení. Možná není technicky kdovíjaké, ale z řazení frází a rozvíjení příběhu zaznívá nefalšovaná hudba. Jako byste z ní slyšeli opravdovou osobnost. Takahaši se se zavřenýma očima noří do hry. Tenorsaxofon, altsaxofon a trubka občas zahrají do pozadí jednoduchý rif. Kdo zrovna sám nehraje, poslouchá hru ostatních a přitom popíjí horkou kávu, prohlíží partituru nebo provádí údržbu nástroje. Občas i pochvalně zakřičí do intervalů mezi sóly.

Protože se tu mezi holými zdmi všechno rozléhá, hraje hráč na bicí skoro výhradně metličkami. Na provizorním stole, sestaveném narychlo z dlouhého prkna a skládacích židlí se válí krabice od pizzy, termoska s kávou, papírové kelímky a jiné podobné věci. Jsou tu i partitury, malý magnetofon, taky plátky na saxofon. Jelikož se v místnosti prakticky netopí, hrají všichni v kabátech a v bundách. Někteří z těch, co si zrovna dávají pauzu, mají šály ke krku a na rukou rukavice. Doopravdy zvláštní scenérie. Když dozní Takahašiho dlouhé sólo, převezme kontrabas sólo prvního sboru. Jakmile dozní to, naváže společná hra čtvrtého tématu pro roh.

Když melodie utichne, následuje desetiminutová pauza. Po dlouhé zkoušce jsou všichni evidentně dost unavení, a tak je každý zamlklejší než kdy jindy. Kdekdo se protahuje, dává si něco teplého k pití, zakusuje sušenky, nebo si odchází ven zakouřit, a mezitím se připravuje na další skladbu. Jen dívka s dlouhými vlasy sedí i během přestávky u svých kláves a zkouší si sled několika akordů. Takahaši sedí v jedné ze skládacích židlí, rovná partitury, rozebírá trombon a vylévá z něj sliny, a poté, co ho trochu otře kusem látky, ho začne ukládat do pouzdra. Vypadá to, že už se dalšího hraní nezúčastní.

Dlouhán, který hrál na basu, jde a poklepe Takahašimu na rameno. „To bylo vážně dobrý sólo, tohleto. Doopravdy síla."

„Děkuju," řekne Takahaši.

„Ty už pro dnešek končíš, Takahaši?" zeptá se kluk s dlouhými vlasy, co hrál na trubku.

„Jo, ještě teď něco mám," řekne Takahaši. „Sorry, že vám dneska nepomůžu s úklidem."

5 : 00 AM

Kuchyně u Širakawů. Zazní časové znamení a začnou ranní zprávy o páté na NHK. Hlasatel hledí přímo do kamery a svědomitě předčítá zprávy. Širakawa sedí za jídelním stolem a televizi má puštěnou jen potichu. Tak potichu, že ji málem není slyšet. Kravata visí přehozená přes opěradlo židle, rukávy košile si vyhrnul k loktům. Kelímek od jogurtu je prázdný. Širakawa se na zprávy

nedívá s žádným zvláštním zájmem. Ani jedna z nich nedokáže upoutat jeho pozornost. To on ovšem ví od začátku. Prostě jen nemůže dobře spát.

Několikrát na stole otevře a zavře pravou ruku. Bolest v ní není jen tak obyčejná, je to bolest, ke které se vážou vzpomínky. Vytáhne z lednice zelenou láhev Perriéru a ochladí si hřbet ruky. Pak láhev odzátkuje, nalije si do sklenice a pije. Sundá si brýle a dlouze si mne oči. Ospalost ale ne a ne přijít. Tělo samozřejmě únavou skoro padá, ale v hlavě visí něco, co mu nedá spát. Něco vytrvale vlezlého. Něco, co prostě nejde překonat. Širakawa si rezignovaně nasadí brýle a sleduje televizi. Ztrátový vývoz oceli. Vládní opatření proti náhlému posilování jenu. Společná sebevražda matky se dvěma dětmi. Podpálila v autě rozlitý benzín. Záběr na automobil spálený na škvarek. Ještě se z něj kouří. Ve městě už brzy začne předvánoční nákupní šílenství.

Noc se chýlí, ale pro něj zřejmě jen tak snadno neskončí. Co nevidět se už musí vzbudit rodina. Do té doby by opravdu rád usnul.

5 : 07 AM

Pokoj v hotelu Alphaville. Mari dřímá, zabořená ve své židli. Na nízkém skleněném stolku dvě nohy v bílých ponožkách. Uvolněná a klidná spící tvář. Na stole leží hřbetem vzhůru do poloviny rozečtená tlustá kniha. Lampa na stropě je rozsvícená. Zdá se ale, že Mari světlo v pokoji nevadí. Televize je vypnutá a tichá jako hrob. Krásně ustlaná postel. Krom jednotvárného hučení stropní klimatizace už není slyšet vůbec nic.

5 : 09 AM

Pokoj Eri Asai.

Eri Asai je najednou zase na téhle straně. Zpátky ve vlastním pokoji, ve vlastní posteli a spí. Tvář má obrácenou ke stropu a ani se nehne. Ani neoddychuje ze spaní. Vypadá přesně tak, jak jsme ji viděli, když jsme poprvé vešli do pokoje. Těžké ticho a hrozivě hluboký spánek. Zrcadlově rovná hladina mysli bez jediné vlnky. Po ní tváří vzhůru pluje dívka. V pokoji je všecko v dokonalém pořádku. Televize opět studeně mlčí jako odvrácená strana Měsíce. Dokázala tedy dívka uniknout z tajemného pokoje? Otevřely se dveře bez problémů?

Na otázku nám nikdo neodpoví. Otazník pohltí úsečné ticho. Jediné, co je jakž takž jisté, je fakt, že je teď Eri Asai zas v tomhle pokoji a ve své posteli. Co jsme schopni rozeznat, je dívka celkem bez újmy a s pevnými obrysy zase zpátky na naší straně. Nejspíš se v poslední chvíli opravdu dokázala dostat na druhou stranu dveří. Nebo se jí povedlo objevit jiný východ.

Na každý pád se zdá, že řetěz podivných událostí, které se v noci odehrávaly v tomhle pokoji, dospěl k samému konci. Kruh se uzavřel, abnormality byly odstraněny, zmatky zažehnány a vypadá to, že se všechno zase vrátilo do výchozího stavu. Příčiny si kolem nás podávají ruce s následky, syntéza se vyvažuje s rozkladem. Nakonec se tedy všechno podstatné odehrálo v jakési hluboké a nepřístupné trhlině. V trhlině, co tiše rozvírá svůj tmavý chřtán v době mezi nejhlubší nocí a časem, kdy zbělá ranní obloha. V místě, kde nějaké naše principy nemají sebemenší platnost. Je mimo číkoli tušení, kdy, kde a koho ta propast spolkne, a kdy a kde ho zas vyvrhne ven.

Eri teď bez nejmenších pochyb dál krásně, čistě spí ve své posteli. Její černé vlasy jako elegantní vějíř rozprostírají po polštáři svůj bezeslovný smysl. Cítíme známky přicházejícího jitra. Nejtemnější část noci je už nenávratně pryč. Alespoň to tak navenek vypadá.

5 : 10 AM

Prodejna Seven Eleven. Takahaši s trombonovým pouzdrem přes rameno a přísným výrazem ve tváři vybírá potraviny. Jídlo, které si dá, až se vrátí domů, prospí se a probudí. Je v obchodě úplně sám. Ze stropních reproduktorů se line Šikao Suga a jeho Bakudan Džúsu. Takahaši si vybere sendvič s tuňákovým salátem v plastikové nádobce, pak vezme do ruky krabici mléka a porovná datum spotřeby s ostatními. Mléko je potravina, která má v jeho životě zásadní význam. Takový, že stran něj nejde zanedbat ani ty nejmenší detaily.

Přesně v tu chvíli se na polici se sýry rozezvoní mobil. Mobil, který tam před nějakou chvílí odložil Širakawa. Takahaši se zamračí a nevěřícně mobil pozoruje. Co za člověka může zapomenout telefon na místě jako tohle? Zadívá se k pokladně, ale prodavač není vidět. Telefon zvoní a zvoní a zvoní. Nedá se nic dělat, vezme malý stříbrný mobil do ruky a přijme hovor.

„Haló," řekne Takahaši do telefonu.

„Neutečeš nám," řekne bez jakéhokoli úvodu muž v telefonu. „Nám nezdrhneš. Ať se schováváš, kde chceš, my si tě tam najdem."

Hlas je monotónní, jako by předčítal text vytištěný na papíře. Není z něj znát absolutně žádné emoce. Takahaši samozřejmě netuší, co tím vším ten člověk myslí.

„Tak počkat!" řekne do telefonu, tentokrát mnohem hlasitěji.

Zdá se ale, že ho na druhém konci nevnímají. Muž v telefonu dál hlasem bez intonace vede svou. „Jednoho dne ti zezadu poklepem na rameno, víš? Známe totiž přesně i tvůj ksicht."

„Haló, tohleto přece..."

Muž pokračuje dál. „Takže až ti někde někdo bude zničehonic klepat na záda, tak buď v klidu, to jsme jenom my."

Takahaši neví, co na to říct, a tak mlčí. Mobil, odložený dlouhou dobu v chladicím boxu, ho protivně studí v dlani.

„Ty už se možná na nic nepamatuješ. Ale my nezapomínáme."

„Tak hele, já teda nevím, ale nejspíš nejsem ten, koho voláte..." říká Tahahaši.

„Neutečeš nám."

Hovor umlkne, jako když utne. Spojení se přeruší. Poslední vzkaz zůstane opuštěně trčet na liduprázdném pobřeží. Takahaši si prohlíží mobil ve své dlani. Nemá ponětí, kdo můžou být my, o kterých mluvil muž, ani co je zač osoba, které byl telefonát určený, ale v uchu (v tom se zdeformovaným lalůčkem) mu ještě zní nepříjemná pachuť mužova hlasu, vyslovujícího svou absurdní kletbu. V rukou má slizký pocit, jako by sáhl na hada.

Takahaši si představí, jak teď někoho z neznámého důvodu pronásleduje celá řada lidí. Soudě podle nekompromisního tónu muže z telefonu, ten někdo nejspíš opravdu neuteče. Někde, někdy, až to bude nejmíň čekat, mu někdo zezadu poklepe na rameno. Co se stane pak?

Takahaši si nakonec řekne, že se ho to celé netýká. Bude to nejspíš jedna z těch drsných, krvavých příhod, co se odehrávají v zákulisí velkoměsta, aniž by o nich kdokoli něco tušil. Záležitost, přenášená nějakou zvláštní linkou z odlišného světa. On je jen pouhý náhodný kolemjdoucí. Čistě jen z dobroty samé vzal do ruky mobil, co dlouho vyzváněl na regále v kombini. Poněvadž si myslel, že ho tu někdo zapomněl a chce se ujistit, kde to přesně bylo.

Takahaši sklapne mobil a vrátí ho na místo. Vedle krabičky s krájeným camembertem. S tímhle telefonem už radši nechce nic mít. Bude vůbec nejlíp, když odsud maximální možnou rychlostí zmizí. Od téhle nebezpečné linky se držet co možná stranou. Rychle jde k pokladně, vytáhne z kapsy hrst drobných a zaplatí za sendvič a za mléko.

5 : 24 AM

Takahaši sedí sám na lavičce v parku. V tom samém malém parčíku, kde prve seděli s kočkami. Kromě něj už tam nikdo není. Jen dvě houpačky a na zemi vrstva starého listí. A oblohou plující měsíc. Vytáhne z kapsy kabátu svůj vlastní mobil a navolí číslo.

Pokoj hotelu Alphaville, kde spí Mari. Zazvoní telefon. Čtvrté nebo páté zazvonění ji probudí. Zamračí se a podívá na hodinky. Vstane ze židle a zvedne sluchátko.

„Haló," řekne nejistě.

„Haló, čau, to jsem já. Vzbudil jsem tě?"

„Tak trochu," řekne Mari. Zakryje sluchátko rukou a odkašle si. „Ale to je v pohodě. Jen jsem tu trochu pospávala na židli."

„Nezašla bys se mnou na snídani? Na ty dobrý omelety do bufetu, jak jsme o něm mluvili. Ale myslím, že tam mají dobrý i jiný věci než jenom omelety."

„To už jste dozkoušeli?" ptá se Mari. Ale vůbec jí to nezní jako její hlas. Jsem to já, ale nejsem to já.

„Už mám dohráno. A mám strašnej hlad. Co ty?"

„Já teda ani moc ne. Radši bych šla domů."

„Jasně. No, doprovodím tě aspoň na nádraží. Vlaky už myslím jezděj."

„Na nádraží odsud trefím i sama," řekne Mari.

„Já bych ale s tebou ještě rád mluvil," řekne Takahaši. „Po cestě na to nádraží. Jestli tě to teda nebude moc obtěžovat."

„Ale ani ne."

„Za deset minut se pro tebe stavím. OK?"

„Jo," odpoví mu Mari.

Takahaši vypne telefon, sklapne ho a strčí do kapsy. Vstane z lavičky, pořádně se protáhne a zadívá se na nebe. Obloha je tmavá. Stejně jako předtím po ní pluje srpek tři dny starého měsíce. Pozorované z jednoho ze zákoutí velkoměsta před rozbřeskem se takové velké těleso, plující úplně zadarmo po obloze, zdá docela zvláštní.

„Neutečeš," osloví Takahaši třídenní měsíc.

Tajemná ozvěna těch slov se v něm uhnízdí jako zvláštní metafora. Neutečeš. Ty se už možná nepamatuješ, ale my, my nezapomínáme, říká muž v telefonu. Jak tu tak přemýšlí o smyslu jeho slov, má skoro pocit, že vzkaz nebyl určený pro někoho jiného, že platil speciálně jemu. Třeba to ani nebyla žádná náhoda. Třeba se ten telefon schválně schovával na regále v kombini a číhal, až půjde Takahaši okolo. My, pomyslí si Takahaši. Kdo to sakra je, my? A na co to proboha nezapomínají? S trombónem a svou látkovou taškou s dlouhými popruhy přes rameno se vydá ležérním krokem k hotelu Alphaville. Za chůze si dlaní hladí strniště, co mu začíná rašit na tvářích. Poslední temnoty noci objímají město jako tenká slupka. Na ulicích se začínají objevovat auta na odvoz smetí. Skoro současně se lidé, kteří trávili noc v různých koutech velkoměsta, začínají vydávat na nádraží. Jako hejna ryb putující proti proudu míří všichni za prvním ranním vlakem. Lidé, kterým konečně skončila celonoční práce, ponocováním unavená mládež - postavením a kvalifikacemi se od sebe liší, ale všichni bez rozdílu jsou zamlklí a nemluvní. Ani ta mladá dvojice, co se k sobě tak tiskne u automatů na pití, už mezi sebou nepromluví jediné slovo. Mlčky se dělí o tu trochu tepla, která jim ještě zbyla.

Nový den už je docela blízko, ale starý se ještě nemá k odchodu. Jako když v ústí řeky měří sladká voda síly s mořskou, sváří se teď a mísí starý čas s novým. Ani Takahaši sám už nedokáže odhadnout, na které z obou stran právě stojí víc.

5 : 38 AM

Mari a Takahaši spolu jdou ulicí. Mari má přes rameno svou kabelu, čepici Red Sox staženou hluboko do očí. Brýle má sundané.

„Tak co, nejsi ospalá?" ptá se Takahaši.

Mari zavrtí hlavou. „Před chvílí jsem si trochu zdřímla."

Takahaši mluví dál. „Když jsme jednou takhle celou noc zkoušeli, sednul jsem pak ráno na Šindžuku na centrální trati do vlaku, jako že pojedu domů, a když jsem se vzbudil, byl jsem v Jamanaši. Uprostřed hor. Není to nic, čím bych se mohl chlubit, ale jsem takovej, že usnu fakt úplně všude."

Mari mlčí a vypadá to, že přemýšlí o něčem docela jiném.

„...hele, abych se teda vrátil k tomu, o čem jsme mluvili posledně. Myslím tvoji sestru Eri," přejde Takahaši k věci. „Jestli se o tom ale nechceš bavit, nemusíme. Prostě se radši předem ptám."

„Hm."

„Tvoje sestra teda pořád spí. A neprobouzí se. Tak jsi to přece sama říkala, ne?"

„Jo."

„Já teda moc nevidím do celkový situace, ale to, cos mi popsala, vypadá skoro na nějaký kóma, ne? Jako kdyby byla v bezvědomí."

„To teda ne," zamumlá Mari. „Myslím, že nějaký nebezpečí života jí fakt nehrozí. Ona prostě... jen tak spí."

„Jen tak spí?" opakuje Takahaši.

„Jo. Jen tak..." začne Mari a vzdychne si. „Hele, promiň, asi ještě nemám na to, abych se o tom bavila."

„To nic. Když o tom nechceš mluvit, nemusíme."

„Jsem fakt unavená a už se mi to plete v hlavě pátý přes devátý. Už mi ani můj hlas nepřipadá jako můj vlastní."

„Vážně se o tom nemusíme bavit teď. Stačí někdy jindy. Teď už toho prostě necháme."

„Jo," oddechne si Mari.

Oba pak chvíli neříkají nic. Jen jdou a jdou směrem k nádraží. Takahaši si pohvizduje do kroku.

„V kolik hodin se vlastně rozednívá?" zeptá se Mari.

Takahaši se podívá na hodinky. „V tuhle roční dobu, no řekněme, v takovejch 6 hodin 40 minut? Teď jsou zrovna ty nejdelší noci v roce. Ještě bude chvilku tma."

„Když je tma, tak je člověk furt unavenej, co?"

„Správně bysme totiž v tuhle dobu měli všichni spát," řekne Takahaši. „Doby, kdy si lidi začli chodit bez rizika po setmění po venku, jsou totiž z historickýho hlediska jen docela nedávný. Dřív, když se setmělo, zalezli všichni fofrem do jeskyně a snažili se nějak ve zdraví přečkat noc. A my v sobě máme doteď nastavený hodiny tak, že máme spát, když se setmí."

„Mě to od chvíle, co se včera setmělo, přijde už jako strašně dlouho."

„Možná to fakt je už strašně dlouho."

Před drogerií zastaví velký rozvážkový náklaďák a řidič odnáší dovezené zboží do vchodu s napůl vytaženou roletou. Oba dva projdou kolem něj.

„Hele, mohl bych tě zas někdy v dohlednu vidět?" zeptá se Takahaši.

„A proč?"

„Proč?" opakuje Takahaši. „Protože bych tě rád viděl a popovídal si s tebou. Pokud možno v nějakou slušnější hodinu."

„To má bejt pozvání na rande, nebo co?"

„Dalo by se to tak nazvat."

„Jenže o čem se se mnou chceš vlastně bavit, jestli se setkáme?"

Takahaši chvilku přemýšlí. „To se teď jako ptáš, jestli se my dva spolu máme vůbec o čem bavit?"

„Když teda necháme stranou hovory o Eri."

„Je teda fakt, že když se mě takhle honem zeptáš, tak mě nic konkrétního nenapadá. Aspoň ne teď. Ale mám dojem, že mě toho určitě napadne spousta, když se s tebou budu moct sejít."

„Se mnou to ale není na žádný zajímavý povídání."

„To ti někdo řekl? Ze se s tebou není zajímavý bavit?"

Mari zavrtí hlavou. „Ale ne."

„Tak si s tím nelam hlavu."

„Občas mi ale lidi říkají, že jsem taková depresivní," přizná Mari.

Takahaši si přendá trombon z pravého ramene na druhé. Pak pokračuje dál.

„Hele, lidský životy se přece nedají přesně škatulkovat na veselý a depresivní. Mezi tím je přece celá škála odstínů. A kdo má zdravej rozum, tak si ty rozdíly uvědomuje a chápe. Jenže aby člověk dostal takovejhle rozum, chce to svůj čas a patřičný úsilí. Fakt jsem si nevšim, že bys byla nějak zvlášť depresivní.

Mari se nad těmi slovy zamyslí. „Jenže jsem taková hrozně bojácná."

„Ty vůbec nejsi bojácná. Bojácný holky nechoděj samotný v noci do města. Tys tady spíš něco hledala, nemám pravdu?"

„Tady?" opáčí Mari.

„Na neznámým místě, mimo svý obvyklý teritorium, abych tak řekl."

„A našla jsem teda něco? Tady?"

Takahaši se usměje a podívá se na Mari.

„Minimálně já bych se s tebou vážně chtěl ještě někdy setkat a popovídat si. Fakt si to moc přeju."

Mari se podívá na Takahašiho. Dívají se na sebe.

„Jenže víš, to možná bude těžký," řekne Mari.

„Těžký?"

„Jo."

„Jako že se s tebou už možná víckrát nepotkám?"

„Je to dost reálná možnost," připustí Mari.

„Ty někoho máš?"

„Teď zrovna ne."

„A já se ti nelíbím."

Mari vrtí hlavou. „Ale ne. Víš, já od pondělka nejsem v Japonsku. Budu v Pekingu na univerzitě na výměnným pobytu. Minimálně do června příštího roku."

„Aha," řekne Takahaši obdivně. „To musíš bejt ve škole fakt dobrá, ne?"

„Zkusila jsem se přihlásit, jako co kdyby, a vybrali mě. Myslela jsem, že jako prvák nemám šanci, ale byl to holt nějakej speciální program."

„Tak to je skvělý. Gratuluju."

„Už je to ale za pár dní, tak teď budu mít fofr s přípravama a tak."

„To je jasný."

„Co je jasný?"

„Že teď letíš do Pekingu, musíš se na to připravit, máš spoustu práce a tak ani nebudeš mít kdy se se mnou vidět. To je jasný," prohlásí Takahaši. „Mě je to teda jasný úplně. Ale dobrý, nevadí. Budu čekat."

„Jenže já se vrátím do Japonska tak nejdřív za půl roku."

„Já jsem docela dost trpělivej. A celkem se svedu zabavit. Neřekla bys mi svoji adresu do Číny? Napíšu ti."

„To klidně můžeš."

„A když ti napíšu, odpovíš?"

„No jo," řekne Mari.

„A až se vrátíš napřesrok v létě do Japonska, tak si dáme nějaký to rande, ne? Půjdem třeba do zoo, do botanický nebo do akvárka. A pak na nějakou politicky přípustnou a dobrou omeletu."

Mari se na Takahašiho ještě jednou podívá. Dívá se mu rovnou do očí, jako by si chtěla něco potvrdit.

„Hele, proč tě vlastně tolik zajímám?"

„Proč? A víš, že ti to ještě sám neumím vysvětlit? Ale možná, že až se párkrát setkáme a popovídáme si, zahraje najednou odněkud Francis Lai a vysvětlení, proč o tebe mám zájem, se pohrnou jedno za druhým. Možná, že nám k tomu i pěkně nasněží."

Když pomalu dojdou k nádraží, vytáhne Mari z kapsy malý červený notýsek, napíše adresu do Pekingu, stránku vytrhne a předá Takahašimu. Ten ji přeloží napůl a strčí do pouzdra na vizitky.

„Díky. Napíšu ti dlouhej dopis," řekne jí.

Mari se zastaví před zavřeným turniketem a o něčem přemýšlí. Váhá, jestli to má říct, nebo ne.

„Ještě jsem si vzpomněla na něco ohledně Eri," odhodlá se nakonec. „Dlouho jsem si na to nemohla vzpomenout, ale když jsi mi zavolal a já pak celá rozespalá seděla v hotelový židli, najednou se mi to všechno vybavilo. Úplně nečekaně. Můžu ti to teď říct?"

„To je jasný."

„Musím se někomu svěřit, dokud si to ještě přesně vybavuju," říká Mari. „Bojím se, že když to neudělám, zapomenu důležitý detaily."

Takahaši si přiloží ruku k uchu, na znamení, že přímo napíná sluch.

Mari se pustí do vyprávění. „Když jsem ještě chodila do školky, uvízly jsme jednou s Eri samy dvě u nás v domě ve výtahu. Možná že bylo tehdy nějaký zemětřesení. Výtah se mezi patrama najednou strašně zatřásl a pak zůstal stát. Současně taky zhaslo světlo a v tu ránu byla totální tma. Fakt naprostá. Ze sis neviděl ani ruku před očima. A v tom výtahu už kromě nás nikdo nebyl. Já byla strachem úplně tuhá. Dočista jako bych zkameněla zaživa. Nemohla jsem pohnout ani prstem. Hrozně špatně se mi dejchalo a nemohla jsem ani křičet. Eri mě nahlas volala, ale já jí nemohla odpovědět. V hlavě jako by mi všecko zdřevěnělo. I Erin hlas mi zněl, jako když volá z dálky nějakou škvírou..."

Mari přivře oči. Oživuje si v hlavě tmu.

Znovu pokračuje ve vyprávění. „Jak dlouho ta tma mohla trvat, už nemám tušení. Připadalo mi to jako celá věčnost, i když to ve skutečnosti nemuselo trvat zas tak dlouho. Jenomže ať už to bylo pět minut, nebo deset, na čase ani trochu nezáleží. Důležitý je, že mě v tý tmě Eri celou dobu držela v náručí. Ne tak, jak se lidi normálně objímaj. Držela mě hrozně silně, že to vypadalo, že nás od sebe už nikdy nikdo neodtrhne. Nepovolila ani na chvíli. Jako by se bála, že jestli mě jenom na chvilku pustí, už se na tomhle světě víckrát nepotkáme."

Takahaši mlčí a opřený o vstupní turniket čeká na pokračování. Mari vytáhne pravou ruku z kapsy své baseballové bundy a chvilku ji pozoruje. Vzhlédne a vypráví dál.

„Myslím, že i Eri se samozřejmě musela strašně bát. Minimálně stejně jako já. Určitě se jí chtělo hlasitě křičet a plakat. Prosímtě, vždyť chodila sotva do druhý třídy základky. Jenomže Eri byla úplně klidná. Nejspíš si už tenkrát řekla, že musí bejt silná. Že musí bejt silná, kvůli mě, protože je starší. Šeptala mi do ucha, že to bude dobrý, abych se nebála, že je tady se mnou a už nás brzo přijde někdo zachránit, a podobný věci. Úplně pevným a klidným hlasem. Jako dospělá. Už ani nevím co, ale dokonce mi i něco zpívala. Chtěla jsem zpívat s ní, ale nemohla jsem. Strašně jsem se bála a nevyšlo ze mě slovo. Ale Eri zpívala sama. Pro mě. Tehdy jsem se úplně celá svěřila do její náruče. Byly jsme v tý tmě dokonale spolu a nic nás nemohlo rozdělit. Dokonce i srdce nám snad bušilo společně. A pak se najednou udělalo světlo, výtah sebou škubnul a rozjel se."

Tady Mari udělá krátkou pauzu. Rozpomíná se, hledá slova.

„Ale to taky byl konec. Byla to chvíle, kdy jsem se... jak to říct, dokázala přiblížit k Eri úplně nejvíc, jak se dalo. Moment, kdy jsme dokázaly splynout a být úplně spolu. Mám dojem, že od tý doby jsme se s Eri začaly navzájem vzdalovat čím dál víc. Odtrhly jsme se od sebe a začly si žít každá ve svým světě. Ten pocit, že jsme úplně spolu, kterej jsem cítila ve tmě ve výtahu, to silný pouto mezi náma, to už se víckrát nevrátilo. V čem byla chyba, nevím. Ale už se to fakt nedalo vrátit."

Takahaši natáhne ruku a vezme do ní Marinu. Mari to trochu zaskočí, ale neodtáhne se. Takahaši ji drží za ruku celou věčnost. Klidně a laskavě. Je to malá, měkká ruka.

„Mě se tam vlastně ani nechce," přizná Mari.

„Do tý Číny?"

„Jo."

„Proč tam nechceš jet?"

„Mám strach."

„To je přece normální. Prosímtě, když jedeš sama někam daleko, kde to pořádně neznáš," řekne Takahaši.

„Hm."

„Ale ty to zvládneš. Uvidíš. Budu tu na tebe čekat."

Mari kývne.

„Moc ti to sluší. Víš to?" říká Takahaši.

Mari zvedne hlavu a na Takahašiho se podívá. Pak odtáhne ruku a strčí ji do kapsy u bundy. Sklopí oči k zemi. Podívá se, jestli její žluté tenisky nejsou moc zašpiněné.

„Díky. Ale teď už fakt musím jít."

„Napíšu ti dopis," opakuje Takahaši. „Strašně dlouhej, jak ze starýho románu."

„Napiš."

Mari vkročí do turniketu, jde na nástupiště a zmizí v expresním vlaku, který tam čeká. Takahaši se za ní dívá. Nakonec zvonek ohlásí odjezd, dveře se zavřou a expres vyjede z nádraží. Když už vlak není vidět, sebere mladík ze země pouzdro s nástrojem, hodí si ho přes rameno a vydá se ke stanici Japan Railways. Píská si přitom tiše do kroku. Nádražní areál se začíná plnit přicházejícími a odcházejícími lidmi.

6 : 40 AM

Pokoj Eri Asai.

Za oknem přibývá světla. Eri Asai leží v posteli. Ve stejné poloze a se stejným výrazem, jako když jsme ji viděli posledně. Přikrývá ji těžké roucho spánku.

Do místnosti vejde Mari. Tiše, aby si jí nevšimli rodiče, otevře dveře, vklouzne dovnitř a stejně tiše za sebou zavře. Ticho a zima v pokoji ji trochu znervózní. Postojí u dveří a opatrně místnost obhlédne. Přesvědčí se, že je to ten samý pokoj, co vždycky. Důkladně se ujistí, že se nic nezměnilo, že tu nic neznámého nečíhá po koutech. Stoupne si pak vedle postele a dívá se na svou spící sestru. Natáhne ruku, trochu ji pohladí po tváři, tiše ji zavolá jménem. Nedostane ale žádnou odpověď. Jako ostatně nikdy. Přitáhne si od stolu otáčecí židli a posadí se u postele. Nakloní se a pozorně si zblízka prohlíží sestřinu tvář. Jako by se snažila rozluštit smysl nějaké šifry, která se v ní skrývá.

Uplyne necelých pět minut. Mari vstane ze židle, sundá čepici Red Sox, poupraví si rozcuchané vlasy, sundá si hodinky. Všechno to položí na sestřin stůl. Svlékne svou baseballovou bundu i parku s kapuci. Svlékne i flanelovou košili, kterou měla pod nimi, a nechá si jen bílé tričko. Stáhne si tlusté sportovní ponožky, sundá džíny. A pak tiše zaleze k sestře do postele. Když se v peřinách dostatečně zabydlí, obejme útlýma pažema svou na zádech ležící sestru. Tvář jí lehce přitiskne k hrudi a chvíli tak zůstane. Napíná uši, aby jí neušel jediný úder sestřina srdce. Oči má klidně, tiše zavřené. Zanedlouho jí z nich, bez jakéhokoli varování, skane slza. Docela přirozená, veliká slza. Sklouzne po tváři, spadne a promáčí sestřino pyžamo. A za ní se po tváři hned koulí další.

Mari se na posteli posadí a rukou si otírá slzy z tváře. Něčeho - neví přesně čeho - je jí najednou strašně líto. Jako by udělala něco, co se už nedá vrátit zpátky. Je to docela náhlý, dost dobře nevysvětlitelný pocit. Ale je tu. Slzy se valí jedna za druhou. Mari ty kanoucí slzy chytá do dlaně. Právě prolité jsou horké jako krev. Ještě v sobě mají tělesné teplo. Mari najednou napadne, že by třeba mohla být i někde docela jinde než tady. A že by třeba i Eri mohla být na docela jiném místě než tady.

Mari ještě jednou pro kontrolu obhlédne pokoj a znovu se zadívá na Eri. Krásná spící tvář - opravdu jí to moc sluší. Člověku by se skoro zachtělo ji tak, jak je, zavřít do vitríny. Jen jí zrovna bohužel schází vědomí. Někde se ukrylo a teď se zatajeným dechem čeká. Podobně jako podzemní vody ale přece musí i ono někde proudit, i když třeba v místech skrytých lidským zrakům. Mari alespoň jasně slyší jeho slabé ozvěny. Napíná dál uši. Nemůže to být daleko. A jeho proud se docela určitě musí někde stýkat s mým. Mari to jasně cítí. Jsme přece sestry.

Skloní se a krátce políbí Eriny rty. Zvedne hlavu a znovu si sestru prohlíží. V duchu nechává míjet čas. Políbí ji ještě jednou. Tentokrát déle. A něžněji. Má skoro dojem, jako by líbala sebe samotnou. Mari a Eri. Rozdíl jediného znaku. Usměje se. A pak se vedle sestry stočí do klubíčka a usíná. Snaží se k sestře co možná nejpevněji přitisknout, předat jí svoje teplo. Dodat jí nějaké známky života.

Eri, vrať se, zašeptá sestře do ucha. Prosímtě. Pak zavře oči a úplně se uvolní. Když je zavře, přivalí se k ní spánek jako veliké vlny ze širého moře a celou ji obejme. Slzy jí už nekanou.

Za oknem se rozednívá čím dál víc. Mezerou vedle spuštěné rolety proniká do pokoje pruh jasného světla. Starý čas ztratil platnost a mizí za námi. I teď ještě spousty lidí mumlají stará slova. Ale v novém svitu slunce, které se právě ukázalo, se význam těch slov rychle přesouvá a obnovuje. I kdyby to měla být jenom dočasná slova, a neměla vydržet déle než do dnešního večera, rozhodujeme se s nimi strávit čas a kráčet s nimi dál.

Zdá se, jako by televizor v koutě pokoje v jednom okamžiku bliknul. Braunovou trubicí stoupá vzhůru zdroj světla. Něco jako by se tam začínalo hýbat. Obraz - jestli to tedy je obraz - se nepatrně chvěje. Spojení jako by se znovu obnovovalo. Bez dechu pozorujeme probíhající změnu. V příštím okamžiku už ale na obrazovce není nic. Jen úplné prázdno.

To, co jsme si mysleli, že vidíme, byl asi jen nějaký přelud. Světlo, padající do pokoje, se možná jen nějakým vnějším vlivem roztřáslo a pohyb se pak odrazil na skle. V pokoji vládne i nadále ticho, jeho hloubka a tíha ale oproti dřívějšku docela jasně vybledly a ustoupily. Teď se ozval i nějaký pták. A když napneme sluch ještě víc, zaslechneme možná i, jak po ulici jede kolo a jak si někdo s někým něco vypráví, a nebo i předpověď počasí z rádia. A třeba dokonce i to, že se někde připalují topinky. Hojnost ranního světla zatím docela zadarmo omývá zákoutí světa. V malé posteli se k sobě tisknou a tiše spí dvě mladé sestry. Kromě nás o tom možná už nikdo neví.

6 : 42 AM

Prodejna Seven Eleven. Prodavač se se seznamem v ruce sklání v uličce a kontroluje stavy zboží. Obchodem se line hudba, hip hop v japonštině. Prodavač je mladý. Je to ten samý, co posledně přebíral od Takahašiho platbu. Má hnědé vlasy a je hubený. Po noční vypadá dost unaveně a každou chvíli si pořádně zívne. Do linoucí se hudby se odněkud ozve vyzvánění mobilu. Vstane a rozhlédne se po obchodě. Pro pořádek projde uličky: nikde ani noha. V celé prodejně je jen on sám. Vyzvánění ale pokračuje dál a dál jako o život. Je to divné. Po dlouhém hledání po všech koutech ho nakonec objeví v chladicím boxu na mléčné výrobky: odložený mobilní telefon.

Co je to sakra za člověka, že si zapomene mobil zrovna tady? Leda nějaký idiot. Nespokojeně zamlaská a s otráveným výrazem vezme do ruky vychlazený mobil, přiloží si ho k uchu a zapne příjem.

„Haló?"

„Ty si možná myslíš, že se nás zbavíš..." řekne chlápek v telefonu hlasem bez intonace.

„Haló???" zakřičí prodavač do mobilu.

„...ale před náma se neschováš. My si tě najdem naprosto všude." A po krátké, zlověstné chvíli ticha telefon oněmí.

6 : 50 AM

Jsme pouhopouhý čirý pohled a vznášíme se nad ulicemi. Před našima očima leží postupně se probouzející ohromné velkoměsto. Dopravní vlaky natřené nejrůznějšími barvami si jedou každý svou cestou a převážejí davy lidí z jednoho místa na druhé. I když každý z těch přepravovaných lidí jinak vypadá a jinak uvažuje, je zároveň jen bezejmennou součástí masy. I když dohromady tvoří všichni jeden celek, jsou zároveň jen pouhé součástky. Velice chytře a prakticky využívají téhle své dvojakosti, aby precizně a v rychlém tempu provedli obvyklé ranní rituály. Čistí si zuby, holí se, vybírají kravaty, malují si ústa rtěnkou.

S východem slunce se v hejnech slétnou do ulic za potravou vrány. Jejich černé mastné peří se leskne v ranním slunci. Dvojznačnost pro ně není tak zásadní problém jako pro lidi. Pro ně je teď hlavní prioritou zajistit dostatek živin k zachování svých individuálních tělesných schránek. Vozy na svoz odpadků ještě zdaleka nestačily odklidit všechno smetí. Nic naplat, město je obrovité a smetí, které se tu vyprodukuje, je doopravdy enormní množství. Vrány se s hlasitým krákáním snášejí do ulic jako roje bombardérů.

Nové slunce zaplavuje ulice novým světlem. Skla mrakodrapů se oslnivě blyští. Nebe je bez mraků. Nezahlédneme vážně ani jediný. Jen opar smogu visí nad obzorem. Trojdenní měsíc jako bílý útes ticha, jako dávno ztracený vzkaz pluje západní oblohou. Zpravodajská helikoptéra se točí po nebi jako nějaký nervní hmyz a přenáší do centrály obrazovou informaci o průjezdnosti vozovek. Na magistrálách hlavního města se už na příjezdových mýtech pomalu tvoří kolony. Na mnoha místech ještě ulice mezi výškovými budovami tonou v chladném stínu. Tam ještě zůstává řada včerejších vzpomínek, docela netknutých.

6 : 52 AM

Náš pohled teď opouští oblohu nad centrem a přesune se nad tichou obytnou čtvrť na předměstí. Před očima se nám řadí patrové domky se zahrádkami. Viděné shora vypadají všechny víceméně stejně. Stejné roční příjmy, stejné složení rodiny. Temně modrá volva se triumfálně blyští v ranním slunci. Na trávnících před domy cvičné golfové sítě. Čerstvě rozvezený ranní tisk. Lidé venčící veliké psy. Z kuchyňských oken je slyšet, jak se za nimi chystá snídaně. Hlasy oslovujících se lidí. I tady už brzo začne nový den. Možná že nic nepřinese, a možná, že to naopak bude skvělý den, co mnoha různými způsoby zůstane natrvalo v paměti. Ať ale bude, jaký chce, teď je to pro každého jen stejně bílá, nepopsaná stránka.

Z toho množství stejně vypadajících domků si vybereme jeden a sneseme se rovnou k němu. Projdeme oknem v patře, které zakrývá krémová roleta a bezhlučně vstoupíme do pokoje Eri Asai.

Mari se v posteli ve spánku tiskne k sestře. Je slyšet, jak tiše oddychuje. Co jsme schopni rozeznat, je to naprosto poklidný, ničím nerušený spánek. Trochu se už nejspíš zahřála, má teď o něco červenější tváře. Vlasy nad čelem jí padají do očí. Asi se jí něco zdá, nebo se jí hlásí nějaké vzpomínky - na ústech jí totiž pluje náznak úsměvu. Proplula dlouhými hodinami tmy, s lidmi, co tam potkala, si toho spoustu řekla a teď se konečně vrátila tam, kam patří. Alespoň v tuhle chvíli tu není nic, čeho by se musela bát. Je jí devatenáct, chrání ji čtyři stěny a střecha nad hlavou. Chrání ji dvůr s trávníkem, bezpečnostní alarm, čerstvě voskovaný stejšn před domem i kolem se procházející velcí silní psi. Ranní světlo linoucí se oknem ji obklopuje a zahřívá. Marina levá ruka leží na sestřiných vlasech na polštáři. Prsty jsou zlehka, jemně pootevřené, lehce ohnuté.

Co se Eri týká, nevidíme na ní ani teď žádnou změnu výrazu nebo polohy. Zřejmě vůbec nezaregistrovala, že si k ní lehla do peřin mladší sestra, a teď vedle ní tiše spí.

Za chvilku se však nepatrně pohnou Eriny rty, jako by na něco zareagovaly. Záchvěv trvá jen okamžik, jen desetinu sekundy. Nám, čistému, vyostřenému pohledu, ten pohyb však neunikne. My jsme ten chvilkový tělesný signál viděli. To chvění dost možná znamená, že už se tu pomaličku rodí něco, co musí přijít. Nebo je to možná jen nepatrná předzvěst, že se tu něco začne pomalu rodit. Jisté každopádně je, že se nám teď nepatrnou skulinou ve vědomí něco pokouší vyslat znamení. Máme docela jistě ten dojem. Rozhodujeme se proto tiše a pozorně sledovat, jak se ta předzvěst v ranním slunci rozvíjí a nalévá, nerušená už žádnými spikleneckými triky. Noc se konečně úplně prolomila. Do další tmy zbývá ještě spousta času.