James B. North: -42- Teologické potíže rané církve Původní apoštolská zvěst o Ježíši Kristu byla poměrně prostá. Obsahovala však velké myšlenky, jež představovaly výzvu pro hloubavé myslitele od apoštolské doby až dodnes. Teologové, kteří se s některými těmito myšlenkami polykali, dospívali často k závěrům, jež byly pro ostatní křesťany nepřijatelné. Teologické rozdíly se objevily již za života apoštolů a během staletí se ještě zmnožily. Raná církev tedy věnovala pozornost sporům, které vznikly nezávisle na historických odlišnostech. | Už jsme se zmínili o gnosticích. Gnosticismus představoval svým odmítnutím Kristova vtělení hrozbu již v apoštolské době. Vědci jsou přesvědčeni, že 2. kapitola Pavlova dopisu Koloským míří právě proti herezi gnostického typu. Rovněž mnohé z 1. Janovy epištoly má příchuť reakce na gnostickou úchylku - autorův důraz na to, co ,jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly" (1,1), a na to, že duch antikristův je v těch, kdo popírají, že Ježíš přišel v těle (4,3). Přestože byl gnosticismus takto apoštoly odsouzen, existoval v rané církvi i nadále a stal se předmětem útoků různých pisatelů, jakým byl např. Ireneus. Raná církev také vedla boj proti montanismu. Montanos, pokřtěný ve Frýgii v Malé Asii, vystoupil veřejně roku 156 a mluvil v jazycích a proroctvích. Brzy se k němu připojily dvě ženy, Priska a Maximilla. Na jedné straně šlo v jejich případě o entuziastickou, prorockou, asketickou odrůdu křesťanství, která se snažila zachoval očekávání druhého příchodu Páně. Někteří historikové proto v montanismu vidí reakci na rostoucí centralizaci šířícího se monarchického episkopátu. Jiní učenci jej na druhé straně vnímají jako pokus o návrat k původní prostotě a nezávislosti věřících apoštolské církve. Montanisté však sami sebe nechápali jako „navrať* k něčemu, ale jako „nový" duchovní proud.1 Toto hnutí existovalo jen asi půl století, protože většina vůdců církve proti němu jednotně vystoupila, neboť v něm spatřovala konkrétní ohrožení stability a pořádku v církvi. Také se obávali, že tím vzniká prostor pro entuziastické výstřelky, jež by mohly ohrozit morální integritu. Montanismu se přiblížil Tertiillianus. velký vůdce církve v severní Africe ve 3. století, ne však kvůli jeho emocionálním výstřelkům, ale poněvadž v něm viděl morální a duchovní přísnost, které se současné církvi nedostávalo. -43- James B. Norlh: Dejiny cftj Datum Velikonoc samo o sobě není teologickou záležitostí, ale stalo se afjm žitostí pro mnoho teologických šarvátek rané církve. Mnozí křesťané, zvláM v Malé Asii, slavili Velikonoce podle židovského kalendáře, ti. 14. dne židovská ho měsíce nísanu, tedy ve spojení se slavením Paschy. Jiní křesťané měli za |0 že svátek musí připadat na neděli, a proto Velikonoce slavili nejbližší neděli po 14. nísanu. Ti, kteří trvali na 14. nísanu. byli často nazýváni „quadrodecimanjj. ny" (tedy čtmáctníky). Potíže nastaly roku 120, když se někteří quadrodecimaniáni objevili v Říma Během oslavy Paschy se postili, pak oslavovali. Římští křesťané pokračovali v půstu až do neděle. Jedni se tedy postili, zatímco druzí oslavovali, což vedlo k uštěpačným poznámkám, zraněným citům a obavám o teologickou čistotu. Do Říma přijel smyrenský biskup Polykarpos, aby věc probral s římským biskupem Aniketem. Podařilo se jim však dospět pouze k vzájemné toleranci. Koncem století se situace vyostrila, když římský biskup Viktor f 189-199) kvůli tomu maloasijské sbory exkomunikoval.. Význam toto epizody nespočívá pouze ve sporu o Velikonoce, ale především v tom, že ukazuje rostoucí nároky římského biskupa. Polykrates, biskup v Efezu, protestoval, že Viktor nemá právo exkoH munikovat sbory v Malé Asii, neboť jsou přesvědčeny, že jednají v rámci apoštolské tradice. Lyonský biskup Ireneus, žijící na Západě, původem však z Malé Asie, sice praktikoval západní formu, ale ani on nesouhlasil s tím, aby římský Viktor uplatňoval svou autoritu v maloasijských sborech. Viktor exkomunikaci odvolal, nicméně římské datum Velikonoc nakonec převládlo. Pro stanovení data Velikonoc se vyvinuly různé „cykly" - 191etý, 841etý, lllletý a další. Tímto problémem se zabýval i Nikajský koncil a stanovil způsob, jehož se užívá dodnes - Velikonoce jsou první neděli po prvním úplňku, který následuje po jarní rov-! nodennosti (21. března). Navzdory tomuto rozhodnutí však rozdíly v určování] data Velikonoc způsobily další problémy v budoucnosti. Na začátku (3Tstoletí]se na Západě stal akutním problém monarchiamsmus. Týkal se vztahu mezi věčným Otcem a jeho Svnem. Ježíšem Kristem. Někteří ■myslitelé prostě prohlásili, že Otec a Syn jsou dvě odlišné postavy. Monarchiám ■ jakožto zastánci monoteismu cítili, že tu vznikají dva bozi. Jedna skupina monar-chnnú, jejichž pozici znimcjiko idQpu inisiiius n dynamicky monarchiamsrnus, věřila, že Ježíš byl člověk, kterého Bůh „adoptoval" za svého Syna (mylný výklad Petrových slov ve Sk 2,36 ,Ježíše... učinil Buh Pánem i Kristem"). Řecké slovo dynamis znamená „moc" - tedy na Ježíše sestoupila „Boží moc". Tento monar-chianistický názor zachovává jedinost Boha za cenu snížení Ježíše na pouhého člověka - člověka, jehož sice Bůh použil ve svém plánu, ale který nebyl Bohem. Druhou skupinu monarchiánů představují tzv. modalisté, kteří věřili, že Bůh Otec a Bůh Syn jsou jedno, přičemž jediným rozdílem je „modus" jejich projevu. Tomuto postoji také říkáme sabellianismus (podle jeho zastánce a učitele Sabel-lia) nebo pulripasiaiiismus (obsahoval tezi. že při ukřižování Ježíše byl na kříži sám Otec). Tato myšlenka zase v myslích mnohých lidí vyvolala obavu, že modalismusj popírá samostatnou Kristovu existenci, což bylo nepřijatelné. Jedním z vynikajících pisatelů, kteří se stavěli proti modalistickému monarchianismu, byl Tertullia- íl raní církve /J6O-220). Trval na lom, že Otec je Bůh, Syn je Bůh i Duch svatý je Bůh, Jr=. t0^ejjpjerlná p ffi bohy, ale pouze o jednoho. Jeho vyjádření bylo třeba ' Viniči tak, že jde o jednu podstatu (jedno bytí) ve třech osobách. Tím Tertulli-^gs ochránil jedinečnost každé ze tří osob Trojice a zároveň i monoteistické stanovisko. problém vztahu uvnitř Trojice a z toho logicky vyplývající otázka Kristovy řiro/.cnosti trápily církev po následující dvě století. Ve skutečnosti se tyto tzv. jluislologické spory nepochybně staly hlavním tématem tohoto období. První z těchto významných kontroverzí byl složitý fenomén, známý jako aria-njMiuľ- Soustředil se kolem učení alexandrijského presbytera Areia (250-336). ^ouvTsely s ním však i jiné prvky. Jedním z nich byla rostoucí rivalita mezi alexandrijským a antiochejským patriarchou, o níž jsme se zmínili v minulé kapitole Dalším faktorem byla skutečnost, že ve východní církvi již vznikaly různé školy výkladu Bible. Biblická studia v Antiochii zdůrazňovala doslovný výklad Písma, přičemž zasazovala spisy do jejich historického kontextu. To vedlo k tendenci zdůrazňovat Ježíše jako člověka v historii. Převládající metodou výkladu v Alexandrii byla alegorie, kterou v předchozím století rozvinuli Pantaenus, Klé-r mens a ÓiÍKénes. Měli sklon text „spiritualizoval". což jiní poskytovalo možnost vyrovnat se s každou nežádoucí doslovností.2 Mohli totiž tvrdit, že jde o alegorickou narážku. Iniciátorem sporu se stal Areios. Byl původem Libyjec, ale do Školy chodil v Antiochii, kde si osvojil historickou metodu. Pak se vrátil a sloužil sboru na alexandrijském předměstí. I Roku 318 použil alexandrijský biskup Alexandr (313-328) při popisu vztahu mezi Otcem a Synem slova hominísios (stejné bytnosti). Areios to považoval za nebezpečně blízké sabellianismu. Aby tomu čelil, tvrdil, že jen Otec je pravý Bůh. Ježíš je sice podle něho také Bohem, ale vůči Otci zaujímá podřízené postavení. Dokazoval to texty z Přísloví 8,22 („Hospodin mne zformoval", což činí Syna stvořenou bytostí) a z Jana 14,28 („můj Otec je větší než já"). Dospěl k závěru: Protože byl Syn stvořen, začal existovat v určitém časovém okamžiku a předtím žádný Syn nebyl. Vyjadřuje to ariánské heslo „byly doby, kdy nebyl". Alexandr a většina alexandrijského sboru nemohli něco takového tolerovat. Do Alexandrie byl svolán koncil více než stovky biskupů z Egypta a Libye, který : Areiovy myšlenky zavrhl jako bludy a Areia spolu s několika jeho stoupenci ex-[ komunikoval. Situace vypadala dost špatně, i kdyby se spor omezil pouze na i Egypt. Areios však byl produktem antiochejské školy, a proto mu další antiochej-I. Stí absolventi přispěchali na pomoc. V průběhu dvou let se tento teologický spor stal problémem v celé východní církvi. Constantinus byl rozladěn tím, jak na Západě ohrozil jednotu církve donatismus, dělal si však naději, že se po porážce Licinia roku 324 křesťanství přece jen stane jednotící silou, která rozdělenou říši Spojí. Jeho zklamání však bylo ještě větší, když zjistil, že východní církev je rozdělena dokonce ještě víc. Rozhodl, že nejlepším způsobem, jak se s touto situací vypořádat, bude koncil biskupů. Vyzval všechny biskupy v říši, aby se v lé-^f ® roku 325 shromáždili v Nikaji. Tím začala dlouhá řada „ekumenických" kon- J,"k*-«»£ -44- -45- James B. North: Dé Tento koncil vlastně ve skutečnosti nebyl ekumenický, neboť asi lomných b.skupů pocházeli jen tri či čtyři ze Západu. Uskutečnilo se vsak ni* znamnějs, shromáždění vůdců církve od konání známého jeruzalémského koni z 15 kapitoly Skutků. Nepochybovalo se o tom, že pfedmét jednání je vetal vážny, a to jak pro teologii, tak pro organizaci církve. Constantinus 2Ř všechny cestovn, výdaje i stravu a ubytování po dobu konání koncilu^" ÄllaJHa^jaE^aW sám byl antiarián, a ,ak mnozí měli poclT bylo rozhodnutí koncilu předurčeno. ■ aby • ~K tin. 4 Koncil strávil debatami o ariánství celý měsíc. Úplné ariánské stanovisko ol vidně nemělo šanci na přijetí většinou. Mnozí biskupové by snad hlasovali pro řešení kompromisní. Několik jich bylo navrženo, ale alexandrijští vůdcové do nově formulovaného vyznání vložili slovo homoúsios, slovní vazby typu „prai Búh z pravého Boha" a „zrozený, ne stvořený". Na závěr přidávali výroky profl heslům, jež užívali ariáni, jako „byly doby, kdy nebyl" a jiným.3 Vzniklý dokument podepsali všichni biskupové kromě dvou, kteří byli spolu s Areiem dáni do klatby. Nikajský koncil se zabýval i jinými věcmi, včetně způ-j sobu výpočtu data Velikonoc. Na závěr koncilu uspořádal Constantinus pro bis-: kupy hostinu - tak nádhernou, že ji známý církevní historik Eusebios popisoval' jako sen. Ti, kdo přežili pronásledování předchozích desetiletí, to tak patrně vnímali. Až tak daleko se církev v několika uplynulých letech dostala. Po více než dvou měsících konání koncilu se biskupové vrátili domu. Brzd ovšem bylo zřejmé, že většina z nich podepsala Nikajské vyznání z respektu k císařovu přání, a ne proto, že by opravdu přijala nikajské stanovisko. I když bylo, ariánství odsouzeno, jeho stoupenci žili dál a mnozí z nich zastávali vysoké cír-l kevní úřady. Tito tzv. poloariáni vytvořili politicky aktivní skupinu, jež usilovala 0 diskreditaci tří hlavních mluvčích, kteří vedli útok na Areia. V průběhu jednoho desetiletí se jim podařilo dostat tyto lidi do exilu, včetně Athanasi;i__(296-373), velmi ortodoxního vůdce v Nikaji a tehdejšího alexandrijského biskupa. Náboženské napětí trvalo dál. Constantinus před svou smrtí roku 337 rozdělili říši mezi své tři syny. Constantius. který zdědil její východní část, byl anán.j V průběhu čtyřiadvaceti let jeho vlády (337-361) trval teologický zmatek dál, i 1 když stále více docházelo k posunu směrem k nikajskému stanovisku. Ariánští] extremisté ztráceli podporu a mluvčí pravověří dokázali vyjadřovat své hledisko pro Východ stále přijatelnější formou. Ke konci svého života získal Constantius vládu nad územími, jež byla odká-| zána jeho bratrům, říše tedy byla opět sjednocena. Po jeho smrti připadl trůn jeho] bratranci Julianovi, poslednímu příslušníku Constantinovy rodiny. Julianus vyrůs-1 tal jako křesťan, ale^ v období dospívání se obrátil zpět k pohanství. Vysloužil si ] tak přízvisko Julianus Apostata. Dva roky své vlády (361-363) věnoval snaze j znovu prosadit pohanství. Pokusil se napodobit organizaci církve a přebudoval i pohanství na systém biskupů, arcibiskupů atd. Projevil se však přitom velmi 1 nerealisticky. Pohanství jako životaschopný náboženský systém bylo už mrtvé Julianus se s tím však nechtěl smířit, a tudíž ve 4. století působil jako anachro-nismus. Když roku 363 v bojích na perské hranici zemřel, zvonil pohanství umíráček. -46- po sobě dva císaři v rychlém sledu. Ya|entinianuS (364- P° JU Ti Asťmcům Nikaje, ale předal vládu nad východní částí říše svému 375) patn k za u ^ ^ ^ 3?g y boji ^ ■ *rSna jeho místo španělský generál Theodosios, stoupenec N.kaje. ovi dělaly teologické nepokoje na Východě starosti, a proto roku^ dľší ejcujnen^^ něm ft.onsiaiiLinujjuit. "tófna programu čtyři hlavní body. První se týkal Miiáskibe zno\ iauia_i^=----- Východě. Druhé terna se svolal Tento IIU Ciyn mávni uwj> *----j--■ - Heré konciUychlejncmLEQW-áil-To vlastně označuje konec anánstvi ««m«rom«cM- bojující proti Duchu Do Nikaiského vyznání byla pnjata véla o tom, že Duch svaty vychaz, ý už tedy nebyl podřízen, ale vyznání zůstalo v tomto bodě !\ pounzen, tuc vy^uuni . ------- iejmě rozuměl tak, ře Duch vychází od Otce TzľŠyní kdežto' Západ věřil, že Duch vychází od Otce „a Syna". Východní fTvisko je lehce subordinacionistické, v západním jsou si Otec a Syn plně rov-stanoviskojei^ ^ mnli 7námV SDOr 0 fiiioque. Když bylo Syna" později vyvolá známý spor „j,.-^— ^ ' "nopoíi 'sTanovisko makedoniánců odmítnuto, makedoniánští biskupové 1 Toto západní v Konstantin. koncil opustili. I Třetím bodem jednání na koncilu byl apollinarismus. Apollinarios (310-390) byl rozhodným antiariánem a chtěl položit důraz na to, že Ježíš byl plné Bohem. A^ý^' Vydal se vlastně opačným směrem a podkopal učení o Ježíšově plném lidství. Věřil, že Syn nepodléhá změnám, a proto Ježíš nemohl mít lidského ducha či lidskou duši. Ortodoxnější strana na to reagovala tvrzením, že pokud by tomu tak bylo, nedošlo by k plné inkarnaci. Poukazovala na to, že Syn nemohl vykoupit r to, co nepřijal, a tudíž by ukřižování nemohlo nic uskutečnit. Koncil tedy odmítl i apollinarismus. Čtvrtá věc, která byla v Konstantinopoli předložena, neměla s těmito christologickými debatami nic společného, odrážela však neustálý zápas o vůdčí roli m\ církvi. Jeden z výnosů koncilu prohlašoval, že konstantinopolskému biskupovi f náleží primát a čest hned po biskupovi římském, neboť Konstantinopole předsta-Fvovala nový Rím. Z tohoto výnosu vyplývalo, že Konstantinopoli připadla vedoucí úloha na Východě a patriarchové v Alexandrii a Antiochii byli odsunuti. Mělo to i politický podtón - Konstantinopole byla novým hlavním městem, vybudovaným Constantinem roku 330. Od tohoto data se stala metropolí celé říše f místo Říma. Řím zůstal městem, v němž byla říše založena, a toto Čelné Čestné postavení mu zůstalo. Konstantinopole byla uznána za druhé město v říši co do ly římskému biskupovi vzdávat nejvyšší úcta v církvi, pak biskupovi v Konstantinopoli náležela úcta hned po [JUMUVLiu inu í-usiaivi. ".onu™.------r--- ■> významu. Měla-li se tedy římskému biskupovi \*.--------a ,------ biskupovi v Konstantinopoli náležela úcta hned po něm. Jde o to, ze to nijak nesouviselo s biskupstvím, ale politická prestiž města byla přenesena na duchovního vůdce ve městě. Pozdější zastánci papežského primátu se tohoto konstantinopolského rozhodnutí dovolávali jako důkazu, že už raná církev uznávala nadřazenost Říma. Odpůrci této teorie poukazují na to, že pnmát je pouze politické povahy a že se Římu dostalo prvenství jen proto, že byl prvním hlavním městem. -47- > Toto prvenství tedy nemá nic společného s primátem Petrova nástupce, jde pj o uznání sekulární politiky ve 4. století. Navzdory závěrům koncilu nepokoje trvaly dál. V teologii zůstaly některé .1 ležitosti, o něž se rozhodnutí koncilu nepostarala, otevřené, pokračovala i rivalit, mezi třemi východními patriarchy o duchovní prvenství. Obě věci se vlastně pj9 línaly. Každé z měst se snažilo získat vůdčí roli a moc v církvi obhajobou svélm teologického stanoviska. Teologický konflikt nevyhnutelní- existoval i iiadále a prohluboval se. V době, kdy na Východě probíhaly tyto debaty, si na Západě získaly pozorn jiné záležitosti. Pojí se s životní dráhou Augustina (354 - 430). Narodil se v ševel ní Africe v rodině, kde otec byl pohan a matka křesťanka. Jako schopný mlaď věnoval období svého dospívání hledání moudrosti a poznání ve filozofii. Sledoval manichejské učení, pak neoplatonskou filozofii. Bylo mu třicet let, když dorazili Milána a slyšel kázání místního biskupa, slavného Ambrosia. Po svém obrácení j vrátil do rodné severní Afriky a brzy se tu stal vůdčí postavou v církvi, i kdygj^B velmi málo slibném místě - v Hippo Regiu, asi 210 km západně od Kartága. Jako I biskup zdědil donatistickv problém, a úloha, kterou sehrál na důležitém africkém koncilu roku 411, vedla k vyhasnut! většiny donatistického odporu. Další vážnou záležitostí na počátku(5Tstcľlel]]bylo učení britského mnicha Pel lagia (?— 419). Pelagius žil v Římě nějakých deset, dvacet let. Shledal, žc morální atmosféra města je uvolněná a budí pohoršení. Byl přesvědčen, že se málo mluví o zodpovědnosti člověka vést morální život. Příčinu objevil v učení o prvotním hříchu, které říká, že hřích je dědictvím po Adamovi a lidská přirozenost je tak zkažená, že nedokáže poslušně plnit Boží přikázání. Pelagius chtěl zabránit mo-| rální apatii, ale přitom položil důraz na morálku vycházející z člověka a tvrdil, žej každá lidská bytost muže žít be/. hříchu stejné jako Ježíš Proti tomu se Augustinus postavil a zdůraznil dědičnou povahu prvotního hfí chu, úplnou hříšnost člověka a předurčení. V období jednoho a půl století před tím se rozšířil křest nemluvňat a Augustinus v něm správně viděl potvrzení myšlenky prvotního hříchu. Křest nemluvňat má smysl jen tehdy, mají-li dědičný hřích. Augustinus zásadním způsobem ovlivnil nejen teologii 4. století, ale i další doby, a to více než kterýkoli jiný pisatel (kromě apoštolů). Myšlenka prvotního hříchu, lidské hříšnosti, předurčení, křtu nemluvňat a potřeba člověka očekávat na Boží dílo milosti při něm - to vše mělo na církev následujících století obrovský vliv. Východ zatím dospěl v christologickém konfliktu k novému stadiu, když sej biskupem v Alexandrii stal Kyrillos (412^144) a v Konstantinopoli Nestnrioa (428-431). Nestorios pocházel z Antiochie, kde se učil historické metodě biblického výkladu a s tím i myšlence, že je třeba bránit Ježíšovo lidství. Skončil tak,! že zdůrazňoval lidství Ježíše Krista víc než jeho božství. Vyprovokovalo ho k to- \ mu užití termínu theotokos (bohorodička. matka Boží) v souvislosti s Marií. Ne-1 storios chtěl dát přednost termínu christotokos (Kristorodičku). Odmítal, že by se] mohlo používat slova Bůh o dvou či tříměsíčním dítěti. Nestorios v podstatě hlásal, že ve vtěleném Kristu existovaly dvě samostatné] bytosti - člověk a Bůh. Při spojení v Ježíši Nazaretském zůstaly nezmenenej -48- ř odlišné Byl přesvědčen, že alexandrijská teologie nesprávně zdůrazňuje Ježíšo-8 ' | >žství jak je vidět ve slově theutokos. I když se většina sporu soustředila na V° ' tohoto termínu, hlubším problémem bylo Nestoriovo přesvědčení o dvou Lobách v historickém Ježíši. proto východní císař Theodostos II. (408- 450) svolal roku 431 do Efczu třeu"Z iiiim-ineký koncil- Alexandrijští biskupové na něm byli zastoupeni ve velkému- Nestorios se odmítl /účastnit. Kyrillos Alexandrijský přečetl prohlášení Jednotě dvou přirozeností Krista a koncil je přijal. Antiochejští biskupové ještě edorazili. a lak kdy/ koncil akceptoval rozhodnuli o sesazení Nestoria. podepsalo ho všech 19S biskupu. O čtyři dny později přijela skupina 43 biskupů / anti-ochejské oblasti, na zvrácení rozhodnutí však už bylo pozdě. Císař Nestoria sesadil a poši"' h0 dl> vyhnanslví. Poněvadž Nestorios byl biskupem v Konstantinopoli a zároveň stoupencem antiochejské školy, měl Kvrjllos_pocit. že rozhodnutí v Efezu umožňuje Alexan-drii zatlačit obě ostatní města do pozadí. Posílen svým vítězstvím, začal být ve- ■ '". svých tvrzeních poněkud neuvážlivý. Jeho prohlášení na koncilu o dvou Kristových přirozenostech se dotklo některých jeho radikálních stoupenců. Proto dodal, že abstraktně by mohl obě přirozenosti v Kristu spojené odlišit, přesto však po jejich spojení existuje v inkarnovaném Pánu pouze jedna přirozenost. Konstanti-nopolský řeholní úředník Eutyches se chopil slova monofysis (jedna přirozenost) a postaral se o jeho všeobecné rozšíření. Vznikl tak ciitychianismus. běžněji známý jako mnnofyzitství. To se ovšem velmi podobalo apollinarismu, s tou výjimkou, že místo jedné „duše" či „ducha" lo byla jedna „přirozenost". Nicméně ortodoxní strana opět vznášela tytéž námitky - co Kristus nepřijal, to nemohl vykoupit. Lidé samozřejmě mají lidskou přirozenost, a pokud ji Kristus nemá, nemůže být pro lidstvo příkladem. p Císař Theodosios chtěl pomoci urovnat obnovený spor, a tak svolal další kon-li Lil do Efezu na rok 449. Kyrillos už několik let předtím zemřel a místo nehol.f">víJ-' nastoupil jeho synovec Dioskuros (444-454). extrémnější ne/. Kyrillos. Přivedl ^si skupinu mnichů, kteří v ulicích Efezu vyvolali davové scény. Konstantinopol->ský biskup Flavianus byl egyptskou delegací zbit a po třech dnech svým zraněním podlehl. Římský biskup Lev I. (440 - 461) zaslal na koncil dopis, v němž [Vysvětlil svůj názor na teologické záležitosti, ale ten nebyl ani přečten. Koncil mrosté odkýval monofyzitské stanovisko. Lev později řekl, že to nebyl koncil, ale mrocimum. „synod lupičů". Příštího roku císař Theodosios zemřel při pádu z koně a otevřel cestu na trůn Martiannvj (450-457). Theodosios se k alexandrijskému táboru choval přátelsky, Martianus však stál pevně na ortodoxní straně. Výsledkem byl další koncil,j-konaný roku 451 v Chalcedonu. Mluvilo se o konání koncilu v Nikaji, ale Mar-O. Co""^ tianus jej chtěl mít blíže, aby ho mohl dobře sledovat. Rozhodně si nepřál, aby se opakovaly efezské nepokoje. Chalcedon byl od Konstantinopole oddělen pouze Bosporem. Dostavilo se více než pět set biskupů, takže to byl největší koncil rané církve. Hned na počátku jednání koncil odsoudil Dioskura a některé z jeho hlav-mlch stoupenců kvůli herezi a sesadil je. -49- Ja/nes B. Ncrlh: Dejiny Chalcedonský koncil monofyzitismus jednoznačně zavrhl. Součástí problégS všech čtyř koncilu bylo, že sice dokázaly odmítnout herezi, ale ve vlastnírn^L světlení správného učeni o Kristově přirozenosti se projevily jako slabé. Sm^^B to vede k polarizaci a k extrémům, což se dělo i zde. Kristova přirozenost je u{J ní, které má dva póly - Ježíšovo lidství a božství. Problémem bylo udržet ob] póly v napětí, aniž by jeden z nich převládl. Ariánství nadměrně zdůraznilo KrS tovu podřízenost a umenšilo jeho božství. Apollinarismus na to reagoval tím,» oslabil Ježíšovo lidství. Nestoriánská odezva dále podkopala jeho božství a mdl nofyzitismus na to odpověděl další redukcí jeho lidství. Bylo snadné odsou nevalné hodnoty? o teologické spekula e ne In y ^ .& % ^ *V Prostup Ji. a tvoří-li Trojici Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh -váte se že christologické spory byly důležitou záležitostí, nebo 2. Domníváte J ■ hodnoty? .. . 'prostudujte učení SvédKu jenovuvj..., „ ...------- 4 Je-li Marie Ježíšovou matkou a tvoří-li Trojici Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh h svatý. pr»č D5 neměla být Marie uznána jako bohorodička? 5 Vypracujte analýzu míry politických tlaků a manipulace v církvi v období „rvních čtyř století. 6 Nčkteří historikové tvrdí, že teologické problémy rané církve na Východě • ou spekulativního charakteru (pojetí Trojice, Kristova přirozenost), kdežto na ZžTadě spíše charakteru praktického (povaha a organizace církve, přirozenost člověka). Analyzujte platnost tohoto stanoviska. 7 Připravte tabulku christologických sporů a tam, kde je to možné, naznačte paralely a rozdíly. -51- ským křesťanem, pokřtěným před několika lety na Ioně, kde pobýval v exilifl svém vítězství pozval keltské mnichy, aby království evangelizovali. Zájryjig^l rátila i další pohanská království v centru ostrova, některá k římskému, jing A keltskému křesťanství. Vzájemnému obecenství Římanů a Keltů bránily jejich tradiční zvyklosti. 5jM teěné praktické rozdíly mezi nimi byly malé, ale vlastním bodem sporu se sn otázka autority římského hiskupa. Ke krizi došlo, když northumbrijský král f)3 (641-670), Oswaldův bratr, zjistil, že v tutéž neděli on slaví Velikonoce, zatína jeho manželka, katoliíka, si připomíná Květnou neděli. Jak má hodovat a oslava vat, když se jeho žena postí? Aby jednou provždy toto dilema vyřešil, svolal rolaji 664 národní synod do kláštera vc Whitby. Římští i keltští zástupci předložili učá| né argumenty. Zdá se, že Oswyho přesvěděil římský důkaz o tom, že jejich pr^'1 pochází od Petra, jenž má klíče království nebeského. Oswy se nechtěl stavS proti nebeskému dveřníkovi, který by ho později nemusel vpustit. 1 když Keltové způsobili obrácení a návrat pozoruhodného množství Angljw nů ke keltskému křesťanství, většina mocných králů v Anglii měla v oblibě řínv ské křesťanství. To mělo ohromný dopad na budoucnost křesťanství v Evropě, ( této chvíle byla anglická církev zarputile loajální k římskému biskupovi a prá., angličtí misionáři měli po následující dvě století největší vliv na osud křesťanství v Evropě. Situace evropského křesťanství se od roku 400 dramaticky změnila. Tehdy ještě existovala Římská říše, dobře se jí dařilo a germánské kmeny byly doposud zal hranicemi. Teď už Germáni pronikli dovnitř a většina Římské říše se proměnila v germánská království. V důsledku politických komplikací vzrostla prestiž říro-J ského biskupa a posílila se jeho vedoucí role. V průběhu dvou století se západ™ patriarcha stal papežem a převzal moc i prestiž již nefunkční Římské říše. Pp následujících devět století nezpochybnitelně vládl západnímu křesťanstvu Řím. j Otázky a cvičení: 1. Souhlasíte s tím, že rok 476 je vhodný k datování „pádu Říma"? Proč? i 2. Porovnejte různé způsoby, jimiž se od 5. do 7. století různé části Evropy připojovaly k jednotné katolické víře. 3. Umíte si představit, jak by mohli východní císařové vyřešit problém mono-fyzitismu? Bylo by lepší, kdyby situaci zcela ignorovali? 4. Připravte si pojednání, v němž uvedete chronologii a analýzu postupného vývoje moci římského biskupa. Dokázali byste obhájit stanovisko, že počátkem! římského papežství je rok 600? 5. Shrňte úspěchy Řehoře I. Můžete jmenovat jiného předchozího biskupa, kteB rý byl ještě úspěšnější? 8 Nástup islámu -72- Na počátku 7. století byla Byzantská říše opět vystavena velkému tlaku. Začala nová ofenzíva Peršanů na východní hranici. Roku 602 zabrali Arménii a Mezopotámii, v roce 607 Syropalestinu a roku 608 postoupili přes Kappadokii až k Chalcedonu - od Konstantinopole je dělil už jen Bospor. Císař Herakleios /g]0 -641) zdědil spolu s trůnem i tuto zoufalou situaci. Na počátku jeho vlády obléhali Peršané 20 dní Jeruzalém a Židé město vydali. Nastal hrozný, tři dny flyfljff f masakr křesťanských obyvatel. Zoroastriánští Peršané horlivě znesvěcova-Ji křesťanské svatyně a odnesli ..pravý kříž". Jako by potíží na východní hranici nebylo dost, přihnaly se ze severu podél Dunaje slovanské kmeny a v roce 619 se dostaly až k hradbám Konstantinopole. Roku 619 napadli Peršané s pomocí nespokojených monofvzitů Egypt, stejně jako před stoletím pomohli monofyzité Peršanům v Syropalestině. Stalo se právě to, čeho se císařové sto padesát let obáľ valí: že náboženští nonkonformisté budou věroučnými záležitostmi tak znepokojeni^ že zradí říši. Znovu se ukázala potřeba uspořádat náboženský spor o Kristově přirozenosti. V roce 622 Herakleios podnikl protiútok. Získal většinu Malé Asie a roku 623 se přehnal Arménií. Se svatým městem zoroastriánů v Arménii naložil stejně jako Peršané s Jeruzalémem. Postoupil hluboko do Mezopotámie a v roce 627 vybojoval velké vítězství nad perským králem u Ninive. Peršané prosili o mír a vrátili všechna území zabraná v předchozích 50 letech i „pravý kříž". Herakleios tuto relikvii dopravil zpět do Jeruzaléma a obnovil jeho svatyni. Roku 629 zavládl mír, ale říše byla perskými výboji dezorganizovaná a zdevastována. Jak Peršané, tak Byzantínci byli vyčerpáni. Věroučné problémy mezitím nezmizely. Herakleia silně znepokojovala zjevná nespokojenost monofyzitů, kteří by jako vysvoboditele raději uvítali Peršany, než aby žili dál pod vládou Byzantinců. Proto s konstantinopolským patriarchou Ser-giem T. Í610-6381 úzce spolupracoval na vytvoření kompromisní formulace. Sergios přišel s vyjádřením, jež hovořilo o dvou Kristových přirozenostech, ale definovalo je jako projev jediné účinné či aktivní energie. Důsledným zastáncem této linie se stal Kvros. který byl ustanoven novým alexandrijským patriarchou roku 630. Jeruzalémský patriarcha .Softonios (od r. 634) se stal vůdcem ortodoxní -73- 6. opozice. Sergios se v tomto sporu obrátil na Honoria I. v Římě (625- 638). J norius nový kompromisní krok přijal, nahradil však pojem „jedné energie" tel nem -iedné vůle", což tomuto stanovisku dalo jméno monoteletismus (lelos M le). Císař Herakleios vydal v roce 638 oficiální dokument pod názvem _Ektltä (řecky „prohlášení víry"), kde použil Honoriovy slovní vazby ,jedné vůle"/! Ortodoxní stranu samozřejmě vznesla proti formulaci „jedné vůle" stejné | mitky jako dříve proti monofyzitismu a apollinarianismu: neměl-li Ježíš lidjU vůli, nemohl se stát pro lidi příkladem a vykoupit porušenou lidskou vůli. Hon rius zemřel ve stejném roce, kdy byla vydána Ektliesis, a všichni další římští | pežové odmítli potvrdit uěení, které zastával. Monoteletické učení nepřineslo i dobrého, neboť i východní ortodoxní teologové je vnímali jako kompromis, ka podkopává chalcedonské učení o dvou Kristových přirozenostech. Herakleiův q stupce, jeho vnuk Konstans II. (641-668), se pokusil zastavit další spor a hořkd tím, že další diskusi na toto téma zakázal dekretem Tvpos. vydaným roku 64H Římský biskup Martin 1. (649-655) však odmítl být zticha. Nejenže v ifl ůáSLsvolal synod, aby potvrdil myšlenku, že Kristus měl dvojí vůli i dvojí en] gii, ale také kvůli podpoře monoteletismu odsoudil a exkomunikoval kojj^B nopolského patriarchu spolu s řadou dalších významných východních knéží. T< 'Konstanse rozzuřilo. Díky Řehořovu stabilizujícímu dílu byla střední Itálie stá formálně pod byzantskou vládou. Konstans tedy dal roku 653 Martina zaimot a přivést do Konstantinopole. Martin byl pokořen, mučen, souzen pro zradu a vj jpovězen na Krym, kde v roce 655 zemřel. Tato epizoda ukazuje, jak Východ hodnotil nárok Říma na prvenství. Sergios byl ochoten použít římské argupM ce, pokud Řím říkal to, co chtčl slyšet. Pozdější herci na této scéně však rázně popřeli, že by Řím měl na východě jakoukoli autoritu. Ilustruje to skutečnost, žel nárok Říma na univerzální svrchovanost neladil se skutečnými postoji té doby.jfl Honoriuv příběh je významný pro pozdější pokusy dokázat spolehlivost říml ského papežství. Dostaneme se k tomu při probírání 19. století. Zatím byl dekret j Typos odsouzen k nezdaru, stejně jako předtím Eklhesis. Konstansův syn Kgfl stantin IV. (668 - 685) si to uvědomil zvláště poté. co arabské invaze oddělily ] monofyzitské země od říše. Konstantin svolal roku 68] do Konstantinopole šestý] ekumenický koncil (třetí koncil konstantinonolsjcý). který zavrhl monnteletisiniW ;i znovu potvrdil učení Chalcedonu. Kromě toho dal Honoria 1. do klatby. Papež! Lev II. (682-683) odmítl tuto klatbu schválit, ale odsoudil Honoria za to, že 9 veřejně nepostavil proti monoteletické herezi, když bylo třeba. Po nějakou dobu 1 všichni papežové po nástupu na papežský stolec Honoria odsuzovali. Během roku 681 však došlo k takovým změnám, že si se stoupenci monotele^ tismu už nikdo nemusel dělat starosti. Muslimské hnutí, jež vzniklo na Arabském poloostrově, úplně přetvořilo mapu historie. Muhammad (570 - 632) se narodil jen pět let po Justiniánově smrti, nicméně každý z nich patřil ke zcela jinému světu. Muhammadovým rodištěm bylo město Mekka na Arabském poloostrově. Stal se bezvýznamným obchodníkem a účetním a brzy ho zaměstnala bohatá vdova Chadídža. Byla o 25 let starší než on. Roku 595 si ji Muhammad vzal za manželku. Porodila mu Hva syny (oba zemřeli -74- P nžkdik dcer, z nichž přežila jen jedna, Fatima. Žili ve šťastném man- v dětství) a »•-»• ,,j.inv smru v ,0,^ íelství a* "o ' h0 křcsfanu, někteří dokonce i v Mekce, přestože většinou V Aráb". \, Muhammad často jezdil do Medíny. vzdálené asi 320 km seve-älo0i)esJQnaW- nebQť (am zemfd jehQ 0(ec Ve m&tě byia početná žt-odne oo j' ______ ______ ,-,hi<™u vi7í kdv se. mu rovýcho' dovskíí 10 Mcwj, —---------- •j^ Roku 610 měl Muhammad svou první údajnou vizi, kdy se mu ■ vil Allál). kmenový bůh jeho rodiny, a prohlásil ho za svého posla. Od té doby gl eště několik vizí, z nichž mnohé nadiktoval a nechal napsat - na papír, per-n kuži. palmové listy či kosii. Teprve po jeho smrti byly tyto fragmenty Sány a sestaveny v Korán. Muhammad sľ v Mekce prohlásil za Alláhova proroka, zejména v Kaabě. Čtvercové budově, kdo se nacházelo mnoho model, včetně černého kamene o průměru 63.5 cm (dnes se má za to, že jde o meteorit), který byl Alláhovým sym-boleni Obchod mnohých obchodníku v Mekce kvetl právě kvůli různým mod-fJjTT nimž se konaly pouti. Proto neschvalovali Muhammadovo monoteistické učení Vnímali je jako ohrožení své finanční budoucnosti a stability. Mezi oběma stranami příležitostně docházelo k násilí, ale počet Muhammadových stoupenců rostl. V roce 620 Muhammmad kázal několika medínským obchodníkům, kteří konali pouť ke Kaabě. Roku 622 ho 73 medínských občanu pozvalo do svého města. Tato jeho cesta, na níž ho doprovázelo asi 200 stoupenců, se označuje jako Hffirg tátčk). Pozdější islámský kalendář se datuje od této události. V Medíně došlo k jistým problémům, ale nakonec Muhammad získal většinu místních obyvatel na svou síranu. Medína se stala jeho hlavním stanem. Zodpovědnost za blaho jeho stoupenců padla na Muhammadova bedra, neboť byl vůdcem této náboženské skupiny. Obvykle jejich potřeby uspokojoval pomocí nájezdu na velbloudi karavany, kleni procházely kolem. Nebylo to nic nového. Kam až ústní tradice sahá. vždycky svědčí o tom, že různé arabské kmeny přepadaly karavany a žily ve vzájemném nepřátelství. Tato loupežná přepadení však vedla k válce s Mekkou, kdy válečné štěstí přálo střídavě oběma stranám. V roce 628 Muhammad s Mekkpu vyjednal desetileté příměří a na oplátku byl jeho stoupencům umožněn přístup ke Kaabě. Když usoudil, že v Mekce má už dostatek stoupenců, vytáhl roku 630 na město, a dobyLje. YSfiduiy modly kromě čepiého kamene zničil. M^Svatou knihou islámu je Korán, což v překladu znamená „čtení" či „pro-[■ slov". V současném Koránu jsou sulry (kapitoly) uspořádán) .od nejde!ší k nej-kraiM. Většina současných badatelů se domnívá, že tomu zpočátku bylo zřejmě naopak: první zjevení byla kratší, poetičtější a duchovnější, súry psané v Medíně jsou delší, prozaičtější a praktičtější. Všechny mají formu řeči, kterou pronáší an-dČLGahnel k proroku Muharnmadoyi. •fláko náboženství se islám skládá z několika poměrně prostých pokynů, i když nechybí ani etický obsah. Slovo islám znamená „poddanost" a člen tohoto náboženství se nazývá muslim, „poddaný". Muslimy uráží, mluví-lisc o nich jako JL^ohamedáneeh", tak jako židy uráží, jestliže je někdo označuje za „mojžíšov- James B. Norili.- roj Uznávají Muhammada za proroka, ale jejich bohoslužba je určenJ Alláhovi. Hlavním bodem islámu je důraz na boží jednotu. Ústřední vyznání boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok." Mnozí badatelé poi to, jak mnoho si islám vypůjčuje z židovských tradic a z Písma. Je dokonct né, že slovo Alláh vzniklo úpravou společného semitského slovního kořene" je základem pro hebrejské Elohirn, užité ve Starém zákoně jako jedno z jmen. Čtvrtinu Koránu lze vysledovat až k Talmudu, v němž je ztělesněna íjS ská tradice. Je zřejmé, že Muhammad získal mnohé své myšlenky / židolcfcjjľ x ské literatury, která patřila k náboženskému kontextu Arábie jeho doby. Záklj^ ideje islámu - monoteismus. proroctví, víra, pokání, poslední soud. nebe |fj2> - mají patrně židovský původ, zatímco ostatní myšlenky, např. detaily gj^L lech, vzkříšení a nebe, jsou spíše převzaty z Talmudu než přímo zc Staréhcwl kona. Tam, kde se líěení Koránu Uší od starozákonního příběhu, jako u vypi^B o Josefovi (Korán, súra 12), ladí odlišnosti s legendami Talmudu. DogJH k přenosu bohoslužebných rituálů, obřadního očisťování i dietních a hygjaW kých podrobností. Muhammad uznal židovská a křesťanská Písma za božské zjevení (Koräs I 3,48), Prohlásil, že Bůh dal sto čtyři zjevení, ale jen čtyři z nich byla zapsaM Pentateuch byl zjeven Mojžíšovi, Žalmy Davidovi, evangelium Ježíšovi a Kotánl Muhammadovi. U prvních tří však došlo k deformaci a již jim nelze věJjtjjM tovalo sedm inspirovaných proroků: Adam, Noe, Abraham, Mojžíš, Henoch al žíš, ale posledním, největším a konečným prorokem je Muhammad. Na ukřižoyH ní mčl doketický názor - Ježíš ve skutečnosti nebyl ukřižován, to si učednffl J7Ä Muhammad si nevypůjíoval pouze z judaismu a křesťanství, ale i od zoriB "^y >pfasmu. Na svých obchodních cestách měl příležitost se setkat s predstavjj šech tří hlavních náboženství, protože je mohl snadno najít v obchodních mJ9 tech podél severního pobřeží Rudého moře. Jádro islámu tvoří „pět sloupů'/. Prvním je základní vyznání: „Není boha 1ří jJéfU ä mniši nikoli. Zděšení a rozzuření uctívači obrazů napadli vojáky, kteří k° koiišeli edikt prosadit. Konstantinopolský patriarcha se roku 730 ke vzpouře Se-^°"1 ve snaze získat větší nezávislost církve na státu a Lev ho sesadil. jPapeŽ * í. - II ikonoklasty (obrazoborce) proklel, čímž vzrostlo napětí mezi Římem gelu" fconstantmopoh. pusledky sporu sahají dále než jen k obrazům. Obrazoborci byli do jisté míry uritány ;i íum'^ se slav^'' Prou" skryté modloslužbě, kterou v užívání obrazů viděli Protože obrazoboreČtí císařové byli z Isaurie, spor představoval i asijský ne-uhlas s řeckou sympatií k umění. Další prvek souvisel s teologií inkarnace. Obrazoborci byli proti jakémukoli znázornění Boha, Zastánci obrazů (ikonodulové) však namítali, že obrazoborci popírají skutečnost inkarnace. Obrazy Krista přece připomínají, že Ježíš přišel v těle - ikonodulové ztotožňovali ikonoklasty s mo-■pfyzity- I když byl hybnou silou obrazoborectví Lev III., neprosazoval edikt z roku 726 tvrdě. V dobé jeho smrti v roce 741 měla většina kostelů stále své fresky a mozaiky neporušené. Jeho syn Konstantin V..(741-775) však byl mnohem přísnější- Roku 754 svolal do Hierie synod více než 300 biskupů, který odsoudil uctívání obrazu jako ohavnost a prohlásil, že je to prostředek, pomocí něhož satan jnoyu zavedl do církve modloslužbu. Synod zaprotokoloval, že jediným správ-nýnunázorněním Krista je eucharistie. Následovalo velké pronásledování zastánců obrazu. Konstantinopolský patriarcha byl mučen a popraven roku 767. Jelikož páteří odporu bylo mnišsiví, dal Konstantin mnohé mužské i ženské kláštery zavřít, zkonfiskoval jejich majetek, mnoho budov předal k sekulárnímu využití a jiné prodal. Odporující mnichy věznili a mučili, uřezávali jim uši, jazyky a nosy. V Efezu dal císařský místodržitel se souhlasem císaře shromáždit všechny mnichy a jeptišky z provincie a dal jim vybrat: buď uzavřou vzájemné sňatky, nebo zemřou. Pronásledování vyvrcholilo v letech 765-771. | Konstantinův syn Lev IV. vládl jen krátce (775-780) a po něm nastoupil jeho desetiletý syn Konstantin VI. (780-797). Kvůli jeho mládí vládla do roku 790 jako regentka jeho matka, císařovna Irena. Byla ctitelkou obrazů jako ostatně většina žen. Ukončila prosazování ediktů, dovolila mnichům vrátit se do klášterů a na kazatelny a svolala sedmý ekumenický koncil, který se sešel roku 787 v Nikaji. Na něm 350 biskupů spolu s papežskými reprezentanty obnovilo úctu (i když ne bo- Ihoslužbu) k svatým obrazům jako legitimní projev zbožnosti a víry. i Naneštěstí tím spor neskončil. Mnoho ikonoklastů na Východě se stále drželo ' svého přesvědčení a císařové v letech 802-842 pokračovali v nátlaku, který se za Theofila (829-842) změnil v otevřené pronásledování. Po něm opět vládla regentka - Theodora (842-856). V roce 843 dovolila opětovné zavedení obrazů a bylo prakticky po sporu. ! Když se rozhodnutí II. Nikaje dostalo na západ, měli Frankové jen špatný latinský překlad z původní řečtiny, který stíral rozdíl mezi úctou a bohoslužbou. Proto Karel Veliký popřel ekumenický charakter koncilu a roku 794 svolal 101 do Frankfurtu koncil sám. Zúčastnili se ho západní biskupové a dva papeži gáti. Odmítli dekrety nikajského koncilu z důvodu, že koncil nebyl ekum^B aie nedokázali přimět papeže Hadriana I. k tomu, aby jej neuznal nebo^^H zantského císaře exkomunikoval. Celý obrazoborecký spor prohloubil sch'M mezi Východem a Západem, zvláště v prvních letech Lva lil. a Konstantň^M kdy papežové začali hledat politickou ochranu pred Langobardy u franskýc^B lů a nikoli u byzantských císařů. Jedenácté století nastalo dřív. než severní R pa přijala Druhý nikajský koncil jako sedmý ekumenický. Další záležitostí, která souvisela s narůstajícím napětím mezi Východein^M pádem, bylo filioque. Původní nikajsko-konstantinopolské vyznání z r<^^H pravilo, že „Duch svatý vychází od Otce". V roce 589 španělský koncil v fcffl připojil k původnímu vyjádření slovní vazbu i Syna (latinsky filioque). Konči. 8. století z toho západní vládci udělali předmět sporu - zvláště Karel VelikJM synodu v Cáchách, který roku 809 filioque schválil. Východ odsoudil ZáparM to, že nestydatým způsobem, bez předchozího prodiskutování a schválení ekumenickým koncilem, vložil tuto slovní vazbu do vyznání. Západ naopak obviíi0Va| Východ za to, že ji vynechal. Tyto dvě věci přinejmenším ukázaly, jak se obě části křesťanstva od sebe s^Ě více odlišovaly. Sedmý ekumenický koncil byl posledním, který jak Východ, tak Západ akceptoval, i když západní křesťané nadále uznávají a konají lakové kon-cily dodnes. Napětí mezi Východem a Západem rostlo a obe strany se omezily na obranu svých pozic a nedůvěru ke stanoviskům druhého, Pouhých deset let poté, co Theodora vyřešila obrazoborecký problém na Východě, se objevila další záležitost, která napjala vztahy mezi Východem a Západem až k prasknutí. Roku 858 byl kvůli neshodám s císařskou rodinou sesaiH konstantinopolský patriarcha Ignatios. Na jeho místo nastoupil Fotios. jenž však nebyl knězem, a proto musel rychle projít různými stupni svěcení. Ignalios u jeho přátele hlasitě protestovali a na Východě vládl nesoulad. V roce 861 byl svolfl synod, aby situaci vyřešil. Zúčastnili se ho i dva legáti z Říma. kteří souhlasili s nálezem synodu, potvrzujícím Ignatiovo sesazení. Po návratu do Říma papež Mikuláš vyjádřil svůj nesouhlas s kroky, jež podnikli, a prohlásil, že jednali bez jeho autority. Z titulu nejvyššího odvolacj^B soudce všeho křesťanstva si ponechal právo ve věci sám rozhodnout. Roku 86^ určil, že Ignatios má být opět uveden do úřadu, a sesadil Fotia. Byzantský císaM Michal III. (842-867) i Fotios odmítli přijmout nejen Mikulášovo rozhodnuli, ale i jeho nárokovanou autoritu. Fotios se též polekal šíření západního vlivu na Balkáně, zvláště přítomnosti franských1 misionářů v Bulharsku a toho, že trvali i^B užívání filioque ve vyznání. V roce 867 napsal ostatním východním patriarchů^H encykliku s odmítnutím filioque a obviněním všech, kdo filioque užívají, z kac^H ství. Později téhož roku svolal do Konstantinopole koncil, na němž byl papež 1 Mikuláš exkomunikován. To mělo za následek fotiovské schizma. Mikuláš i císař Michal zemřeli v temže roce. Nový císař Basileios (867-886)B suspendoval Fotia a dosadil Ignatia znovu na trůn patriarchy. Pak svolal roku 86ÍS koncil, který měl jeho čin schválit. Papež Hadrianus II. (867-872) na něj vyslal I tri legáty. Tento čtvrtý konstantinopolský koncil, jenž probíhal v letech 869-870\_J - 102- ■t považován za osmý ekumenický, i když až od 12. století. Východ je na a(í0 ekumenický nepřijal. Koncil zvrátil rozhodnutí Fotiova koncilu jej n"í^7 tedy potvrdil Ignatiovo nové nastoupení do úřadu a odsoudil Fotia ; í0'íU. n(ltníka a samozvance". Vztahy s Římem se obnovily. dále zkomplikovala Ignatiovou smrtí roku 877 a zcela legitimní vol- clrijilCC SC ^s ''i m M11' llllsl°' 'ľ'-i,'os v 'clech 879-880 svolal koncil, který zrušil b°u ^0tl ■ z r0^u s69. Soudobý papež Jan VIII. vytkl Fotiovi nedostatek pokory, odsouzí iiii|iiL.nJ [KI stolec patriarchy přijal. Počátkem 10. století byl Fotios ;l'l i_jí0U CMi\í kanonizovali jako svatý. Fotiovské schizma ukazuje narůstající ^nétí niczi Římem a Konsiantinopolí. Částečně bylo způsobeno konkrétními závistmi ale v mnohém mělo politický charakter. Každý vůdce manévroval, aby ' . v-t^- prestiž a moc než jeho soupeř. Obecně řečeno, papež se snažil uplat-ft vat -lutoritu nad Východem, ale jeho nároky byly soustavně odmítány. Zatím v Bulharsku trvala napjatá situace. Král Boris se roku 865 obrátil ke tíesťanství. nebyl si vsak jist. zda se má spojit s Římany či Byzantínci, přestože to byli Fotiovi misionáři, kteří ho pokřtili, a do země přišlo mnoho řeckých misionářů Šířit víru. Boris však chtěl nezávislou církev a snažil se zjistit, která strana mu dá víc. Požádal o samostatný patriarchát podřízený Římu, bylo mu však přislíben o jenom arcibiskupství. Poznal, že Řím bude chtít řídit kněžstvo v jeho zemi a byl zklamán. Nakonec vyhnal latinské misionáře a přijal byzantského arcibiskupa. Souhlasil s pouze formálním dohledem Byzance a Byzantínci povolili Bulharům užívání slovanského jazyka při bohoslužbách. Soupeření o Bulharsko bylo při narůstající neshodě mezi Římem a Konsiantinopolí jen dalším „dráž-didlem". ^Rlm sice v Bulharsku prohrál, zato však alespoň získal na Moravě. Kníže Rostislav zajistil v roce 863 misionáře z Konstantinopole. Byli to dva bratři, Cyril 1 a Metoděj. Navzdory svému byzantskému původu cestovali roku 868 do Říma f a začali věrně pracovat pro papeže. Při návratu na Moravu uvedli tuto zemi do^ řad římské církve. Bulharsko se tedy připojilo k zemím východní ortodoxie, za- -^Rnco Morava (dnešní Česká republika a Slovensko) se stala římskokatolická. Ky téže době, kdy se konala misijní práce v Bulharsku a na Moravě, docházelo ^Rí změnám na velkém slovanském území, které sc stalo Ruskem. V 9. století za-čala z obchodních křižovatek vznikat města, což bylo předehrou k další politické I organizaci. Hlavním střediskem se stal Kyjev na řece Dněpru, kde vládl velko-kníže. Pátým kyjevským velkoknížetem se roku 978 stal Vladimír (956-1015). V roce 988 se oženil se sestrou byzantského císaře Basileia II. (976-1025) Annou. HTp dva roky později se Vladimír přihlásil ke křesťanství a většinu svého dalšího ^Kvota věnoval podpoře evangelizace a obrácení Rusů. V celé zemi brzy převládla ■ Východní ortodoxie. ■ Vil. století se spory mezi Východem a Západem opět vyhrotily. Byzantínci i ovládali jižní Itálii již od dob Justiniánových, dokonce i v dobách langobard-I ských nepokoju. Počátkem 11. století však přišli Normané a začali království zís-| kávat pro sebe. Byzantínci sc jim postavili, nedokázali však shromáždit dostateč-M nou vojenskou sílu, aby bojovníky ze severu zadrželi. Kolem poloviny století jim - 103- James B. North: Dějin ,by| stále ještě patřilo Bari na jaderském pobřeží, ale báli se, že je proti útoku spojj ných normanských a papežských sil neudrží. Tento problém ohledně vlastnictví země navíc zhoršovaly zainteresovanéosj nosti. Konstantinopolským patriarchou byl Michal Cerularios (1043-1058). pj vodně se měl věnovat politické kariéře, ale když se roku 1040 dozvěděl o seba vraždě svého bratra, uchýlil se do kláštera. Během tří let se stal patriarchou, fiyfl silně antilatinsky zaměřen a ostře se stavěl proti papežovým nárokům na přiměj Cítil, že patriarcha je přinejmenším papeži roven, nikdo to však neuznával, a J vůbec ne na Západě. Když tedy normanské síly, vyhlašující svou oddanost Řúnnl uchvátily jižní Itálii, která už od 7. století spadala pod byzantskou jurisdikci, Cerularios velmi roztrpčen, j Roku 1053 dal patriarcha v Konstantinopoli zavřít kostely s latinskou liturgií ! jež navštěvovali lidé ze Západu, kteří byli ve městě za obchodem či s diplomatici • kým posláním. Byly uzavřeny i latinské kláštery. Během zavírání jednoho koste™ šlapali vojáci po chlebu posvěceném k večeři Páně. Podle západního chápání trans-1 substanciace to znamenalo, že vlastně dupali po těle Kristově. Situace dozraji k výbuchu, ale Cerularios k soudku s prachem přidal ještě teologické záležitosti, ■ Začal šířit dokumenty, jež obviňovaly Západ z falešného, nesprávného učenfl Patrně na patriarchův popud poslal bulharský arcibiskup Lev z Orchidy biskupovi! v jižní Itálii list, který byl vlastně otevřeným dopisem celému Západu. Byl adre-l sován biskupům a knčžím ve Francii, ale měl ho číst především papež Lev IX. t V tomto dokumentu nastínil bulharský duchovní čtyři chyby na straně západní J církve: (1) Západ užíval při večeři Pánějiekvašený chléb. Východ to považovali za příliš podobné židovským Velikonocům, tedy za pokračování judaistických'J tendencí, a proto za nesprávné. (2) Postním dnem na Západě byla sobota, vlastně židovský sabat. I to Východ pokládal za pokračování podřadné židovské praxe.1 které by se současní křesťané měli vyvarovat. (3) Západ povoloval požívání masa I uškrcených zvířat, což odporovalo usnesení jeruzalémského koncilu ve Sk 15. Jel ironií, že první dvě obvinění byla vznesena, poněvadž se římští křesťane1 příliš i přiblížili židovské praxi, zatímco třetí z toho důvodu, že se Římané nedrželi rozhodnutí apoštolů, k němuž dospěli z ohledu na svědomí židů. (4) V západních sborech bylo zakázáno zpívat chorál Haleiuja v postním období. Pro západní! křesťany představovala postní doba období zármutku, ne radosti. Východ považoj val za nevhodný každý zvyk ěi požadavek, který bránil radostnému vyjádření 1 úcty k Bohu. Kromě těchto čtyř bodů, s nimiž přišel bulharský arcibiskup Lev, nechal Cftfl rularios kolovat ještě další dokument, sepsaný jedním konstantinopolským mni-1 chem. Ten odsuzoval Západ za (1) přidání jilioque do vyznání bez souhlasu eku-1 menického koncilu a (2) zákaz manželství kněží. Východní ortodoxní sbory I dovolovaly ordinaci ženatých kněží (i když ženatý kněz nemohl doufat, že se stane biskupem). Úplný celibát patrně Východu připomínal manichejský dualis-1 mus, který raná církev zavrhla. Žádná z těchto věcí samozřejmě nebyla sama 1 o sobě nijak zvlášť důležitá, i když se některé z nich (jako filioque) staly zdrojem I třenic po staletí. S výjimkou některých teologických důsledků dodatku filioque nešlo o žádné podstatné teologické záležitosti. Rozdíly byly spíše kulturní a tra- (jiění než významné. Bylo zřejmé, že Cerularios dychtí po boji. Patrně chtěl při-jflgt náboženské vůdce Západu k ukvapeným krokům. počátkem roku 1054 poslal papež Lev IX. do Konstantinopole své delegáty, Lby zdroj napětí odstranili. Pod vedením kardinála Humberta přijeli do Konstantinopole tři a dostalo se jim nevlídného přijetí. V průběhu pobytu se nic nezlep-läilo. I když Lev zemřel 19. dubna 1054, asi předem vydal pokyny či bianko souhlas, jimiž se vyslanectví mělo řídit. Ať už tomu bylo jakkoli, 16. července 1054 -vstoupili papežští legáti při mši do prestižního kostela sv. Sofie v Konstantinopoli ložili na oltář vynesení klatby nad Cerulariem a všemi jeho stoupenci. O ěty-pozdčji,^0. července 1054, patriarcha exkomunikoval papeže a jeho stou-O této události se často mluví jako o „velkém schizmatu", protože před- apolc ři dny 1 Ipence. stavuje konečný zlom ve vztazích východní ortodoxie a římského katolictví _ první velké dlouhodobé rozštěpení univerzální církve. \ Jak jsme si již v předchozích kapitolách řekli, nesouhlas mezi Východem a Zá-t pádem, rozpory a dokonce vzájemná exkomunikace, to vše tu existovalo již dříve. Doposud však pokaždé bývalo rozdělení krátké a vždy pak došlo k obnově alespoň formálního společného obecenství a dobré vůle. Po roce 1054 nastala jiná situace. Objevila se krátká období oficiálně obnovených vztahů, nicméně po většinu času se situace vrátila k nepřátelství, exkomunikaci a vzájemnému obviňování. Ze všech praktických hledisek bylo nyní rozdělení mezi Východem a Západem úplné. Události, k nimž došlo bezprostředně před rozdělením, byly druhotné. Schizma nastalo v důsledku dlouhého vývoje, který započal před staletími a většinou odrážel odlišné kulturní tendence. Asi nejvážnějším problémem byl papežský nárok na primát a svrchovanou autoritu, což Východ nikdy nepřijal. Navzdory současným jednáním mezi konstantinopolským patriarchou a římským papežem si lze stěží představit, že by Východ někdy papežský primát uznal. Tyto mocenské nároky hrály v událostech roku 1054 důležitější roli než uvedené sporné záležitosti. Otázky a cvičení: , 1. Navštivte pravoslavný kostel a všimněte si řady ikon a ikonostasu. Požádejte kněze, aby vám vysvětlil jejich význam a funkci. 2. Požádejte římskokatolického kněze o rozhovor a zeptejte se ho na užití a místo náboženských soch v kostele. Ať vám vysvětlí rozdíl mezi klaněním se těmto sochám a jejich uctíváním. Myslíte, že většina účastníků bohoslužby tento rozdíl činí? 3. Prostudujte si dnešní postoje pravoslaví k římskému nároku na primát. Myslíte, že je shoda v této věci v budoucnosti možná? 4. Vypracujte podrobné pojednání, v němž postavíte do kontrastu obrazoborec-ké úsilí byzantských císařů a boj západních vládců o investituru. Co to dokazuje - o vztazích církve a státu na Východě a na Západě? 5. Proč měli v dobách obrazoboreckých bojů mniši a ženy sklon k obhajování obrazů? 6. Napište práci, v níž vyjmenujete a rozvedete faktory, které nakonec vedly k „velkému schizmatu" roku 1054. Bylo schizma nevyhnutelné? Pokud ne, dalo se mu předejít? ■ 104- 105- 12 Era křížových výprav Hlavním fenoménem evropských dějin, který po dvě stě let od konce ll^H letí upoutával pozornost křesťanů, byly křížové výpravy. Z dlouhodobé^ historického hlediska mely v oblasti Svaté země, kam směrovaly, malý význam. Druhotné důsledky křížových výprav vsak měly nesmírný dopad na pozdější dění ve světě a ovlivnily je. Příčin, které vedly ke křížovým výpravám, bylo mnoho. (1) Počáteční jediná) ta muslimského hnutí se pod tlakem geografických problému a osobních ambic zhroutila. Říše sahající od Atlantiku k Indu nemohla zůstal v rukou jediného vládce. Samostatné politické kalifáty v Bagdádu, Káhiře a Kordóbě f ve Španělsku) se postupně v těchto oblastech staly vedoucími mocenskými základnami. !M mozřejmě zůstaly muslimské, neexistovala však mezi nimi politická ani vojenská jednota. Navíc tu bylo rozdělení mezi šíity a sunnity, k němuž došlo kvůli první mu nástupnictví na Muhammadovo místo. Šíité tvrdili, že kalifát náleží pouzB Muhammadově rodině, sunnité takové omezení nerespektovali. Právě toto politické a náboženské rozdělení umožnilo křížové výpravy. Kdyby byl islám v ll.sufl letí stejně jednotný jako ve století 8., těžko by mohla křížová tažení dosáhnout vůbec nějakého úspěchu. (2) V křesťanském životě začalo hrát významnou úlohu poutnictví. Patrně tifl byla Helena, matka Konstantina V., která jako první podnikla pouť do Svaté zm mé. Už od 4. století udržovali křesťané s Palestinou živou „turistickou výměnú^B V 11. století však přišla do Palestiny nová skupina fanatických muslímůl^B seldžuckých Turku. Pocházeli původně / Turkestánu severně od Mezopotámie, v 8. a 9. století se stěhovali na muslimské území a přijali novou víru. Počátkem i 11. století začali Seldžukovci dobývat sousední muslimské oblasti a roku 105JH obsadili Bagdád. Tam byl jejich vůdce vyhlášen novým sultánem. SeldžukovM byli fanatičtější než předchozí Arabové a ke křesťanství měli odpor, takže zakafl zovali konání poutí, a to navzdory finančním ziskům, které přinášely. KřesťansSH poutníky obtěžovali, okrádali a dokonce zabíjeli. V evropských národech roznítili J hněv a křesťané se začali dožadovat přístupu na svatá místa. (3) V důsledku bitvy u Tours. stálé přítomnosti muslimů ve Španělsku ais-fl lámského dobytí Sicílie začali křesťané v různých evropských zemích muslimy | - 106- _ vjyž byl těmto lidem odepřen přístup do Svaté země, nerozpakovali lu"'ÍULf iským nevěřícím vyhlásit válku. $e 111 £[unyjské n|Ul1' povzbudilo hlubokou zbožnost, která se nyní projevovala hí' navštívit svatyně na místech, kde Ježíš chodil po této zemi. ' ^^jffitou roli nakonec sehrálo i to, že si.B^zaaíiricijivědomili, jak se postu-^Seklžuku dostavuji do úzkych. Patrně žádný z těchto důvodů by sám sobě F^byl dostatečným impulzem, společně však vytvořily tlak, který vedl ke křížovým výprav;'""- V roce l(>7' sc Sekl/ukové střetli s byzantským vojskem a v bitvě o Manzi-■e porazili- Tím získali vládu nad .střední částí Malé Asie. Roku 1085 zabrali v-hii a v pruDčhu několika let zaplavili Malou Asii tak, že do jejich rukou dl' i Nik'1!11, ')n Porážce u Manzikertu poslali Byzantínci na Západ naléhavou jádost o pomoc, ale Řehoř VII. měl právě tolik svých vlastních problémů, že jí nevyhověl. P° PaL'u fikaje však byzantský císař Alexios I. (1081-1118) vyslal další žádost, tentokrát papeži Urbanu II. 0088-1099), Urban měl pro Alexiovou nouzi pochopení, i když od „velkého schizmatu" uplynulo teprve několik desetiletí. Zápasil však také s vlastními problémy - nebyl schopen se ani udržet v Římě. Příznivci císařství za podpory Jindřicha IV. zvolili vzdoropapeže a Urban musel odejít do vyhnanství. V Alexiově prosbě o vojenskou podporu viděl šanci k získání bodu ve svůj prospěch, začít dobrou věc a nakonec snad i získat dostatečnou prestiž, aby se mohl vrátit do Říma. Na lokálním koncilu v Piacenze v březnu roku 1095 podpořil návrh vyslat pomoc na Východ, požádal však o to. aby se v listopadu sešlo šíře zastoupené shromáždění v jihoťrancouzskéni Clermontu. ^HTi měsíce před konáním koncilu Urban procestoval severní Itálii a jižní Francii. Alexios si přál, aby západní žoldnéři pomohli byzantskému vojsku získat nazpět střední Malou Asii. připojil však i myšlenku na získání Jeruzaléma. Právě toto Urban zdůraznil, aby získal větší podporu, a 27. listopadu 1095 kázal před koncilem o svatém křížovém tažení. Slíbil, že každému, kdo se této výpravy zúčastní, budou odpuštěny všechny hříchy. Občanům, kteří se připojili, byly prominuty daně, vězňové byli propuštěni, tresty smrti se proměnily ve službu v Palestině. Církev slíbila ochranu majetku i rodin těch, kdo odešli do boje. Lákavá nabídka dobrodružství, války, cestování a odpuštění stačila na to, aby se přihlási-tisíce dobrovolníků. Byli označeni rudým křížem, proto křížová výpravu. Celá Bc se stala tak populární, že se Urban ocitl na výšinách nového věhlasu. S touto podporou se mohl roku 1097 opět navrátit do Říma a vzdoropapeže vyhnat. Do-1' sáhl tak svého cíle, MjPoČátek tažení stanovil Urban na srpen roku 1096, venkované však byli netrpěliví a nechtěli čekat. Rytířům ve zbroji by příprava trvala celé měsíce: shromáždění zásob, další verbovaní, plánování cesty, opatření zbraní a výstroje. Ves-E ničané však nic takového nepotřebovali. Prosté se vydali do Svaté země. Bylo I Jich asi pět uskupení, která nikdo neřídil. Jedna ze skupin se rozhodla, že nejprve Hjetřeba vyhladit nevěřící doma a teprve pak se vydat do Palestiny. Pustili se tedy K údolím Rýna. zmasakrovali tisíce židů a pak se rozešli. Další se dostali do Ma-f ďarska, nicméně bez velitele a týlové podpory neměli ani potravu, ani finanční - 107- I ty sj ji opatřili. Začali tudíž cestou loupit a místní autority je daly pohít- ^ jnlL ticrá čítala kolem 12 000 lidí (z toho ale jen asi osm rytířů), ''n0U mniši - Petr Poustevník a Walter Chudý. Bez náležité přípravy a orga-jťdli iu' . oni na ceslj Evropou krást, plenit úrodu a loupit. Cestou znásil-n'z*C "'!■'zemi- ale i ženy. Do Konstantinopole dorazili v létě 1096, nebyli f Wva'' " c0 ,„c-l AIcvios na mysli, když žádal o žoldnéře ze Západu. Nejednalo «** ýjcené vojáky, kteří by se dali zapsat do byzantského vojska. Alexios je 0 V^tan|inopoli nechtěl a rychle je přepravil přes Bospor. Poradil jim, aby poč-»posily, ale rolníci prišli, aby táhli do Svaté země, a to také udělali. Vydali '"'''iíierem na Nikajti. ale jen proto, aby narazili na silný oddíl tureckých lučiš-' ká kwří celou skupinu doslova vyhladili. Do Konstantinopole se jich vrátila jen hrstka. Mezit'1" se na cestu připravovali i rytíři. Francouzský král Filip L, anglický yilém H; 8 německý Jindřich IV. byli v té době exkomunikovaní, takže se pří-" v na křížovou výpravu nesměli účaslnit. Mnoho jejich vévodů a hrabat se však Sušilo, většinou to byli Francouzi (či italští Normané). Naneštěstí jim chyběl „ejvyšší velitel. Každý hlavní vůdce míl své jednotky, které byly věrné jen jemu. při důležitých okamžicích výpravy to bránilo plné spolupráci. Do Konstantinopole dorazily tyto různé vojenské celky roku 1097. Některé z nich uvažovaly j o možnosti dobýt města. Ani tyto nekoordinované jednotky nesplňovaly Alexiovy představy. Vojáci nejevili o nic větší zájem o připojení k byzantské armádě než předtím rolníci. Alexios se obával i lesku v očích Francouzů, a proto je poté, co mu rytíři složili vazalskou přísahu, přepravil přes Bospor. Šlo s nimi i několik byzantských spojenců. Když se loto těleso objevilo před Nikají, bylo to něco úplně jiného než rok předtím horda venkovanu. Po slibu, že bude ušetřen jejich život, se 19. června 1097 muslimská posádka vzdala a Byzantínci okamžitě vyvěsili císařský prapor. To křižáky velmi překvapilo. Domnívali se, že oni město dobyli, ale Byzantínci využili náboženského zanícení k tomu, aby za ně skryli svou touhu po rozšíření řííe. Proto me/i Byzantínci a křižáky vzniklo napětí, které trvalo po celou historii těchto výprav. Bffižáci pak táhli na Antiochii, Dostali se do tarsenské oblasti, ale několik vůdců se rozhodlo zabrat pro sebe některá místní království. Prvním z nich byla Efjessa. Tato skupina křižáku se opozdila, zatímco jiné jednotky pokračovaly dál. Nakonec se dostaly k Antiochii a po krutém osmiměsíčním obléhání zvítězili. 0 několik dní později se však objevila velká muslimská armáda a oblehla je. Byli odříznuti od potravin i vody a pomalu propadali beznaději, když tu kdosi objevil (či tvrdil, že objevil) kopí, jímž byl proboden Ježíšův bok. Na kopce potom vyslali tři jezdce, aby napodobili andělský útok. Spojení těchto dvou triků povzbudilo obležené natolik, že nad muslimskými obléhateli zvítězili. Antiochie se stala dalším nezávislým knížectvím a připojila se k novým křižáckým státům na Východě. ■ Tjíervna 1099 stanuli konečně křižáci před Jeruzalémem. Dvouleté tažení snížilo jejich počet ze 30 000 na 12 000. Egyptští Fátimovci vyhnali Turky již rok - 109- ■ Norili; i Po^ předtím a město bránilo jen 1 000 vojáků. Drželi se čtyřicet dní, než sdH vence dostal jeden oddíl křižáků z Lotrinska přes hradby. Podle některýcl^^B nů stála krev v ulicích do výše kotníků, všichni obránci spolu se 70 (K)q skými obyvateli města zahynuli a židé byli shromážděni v synagoze a < Tak se Jeruzalém znovu vrátil do rukou západních křesťanů. Vládcem Jeruzaléma byl zvolen (íodfrey / Bouillonu. Když pak o rd^T zemřel, stal se králem Jeruzaléma jeho bratr Balduin (1100 - 1118). v pai vznikly čtyři nezávislé státy - Jeruzalém. Antiochie, Edessa a TjigoIjjHH toho byla pobřežní města dána pod správu Janova, Pisy a Benátek - jakol^^B za jejich námořní podporu. Mnozí křižáci se po dosažení cíle vraceli doij^H nechávajíce nové latinské státy, obklopené zburcovanými muslimy, v pren^| tuaci. Na severu zatím Byzantínci čekali na příležitost, aby posbírali po Římafl střepy a obnovili vládu své říše. Muslimové z Bagdádu dobyli Edessu nazpět v roce 1144 a zpráva o tét^H losti vedla ke druhé křížové výpravě. Úkol vyhlásit toto tažení na^^^H sv. Bernard z Clairvaux a nadchl německého Konráda III. a francouzské^^H víka Vil, k akci roku 1 147. V Malé Asii museli čelil celé řadě šarvátek a zákěT ných útoků ze strany muslimů (křižáci byli přesvědčeni, že je měli na svědoffl i byzantští intrikánové), a tak oba vládci dorazili do Jeruzaléma niku 1148 s pouhou desetinou počáteční armády. Oblehli Damašek, ale nepodařilo se jim ho dP být. Žárlivost a muslimské úplatky některých nižších šlechticů je navzájem rozdělily. Křížová výprava skončila fiaskem. Zklamaný Ludvík se zdržel ještě další rok, aby navštívil svatá místa v Palestině. Mezitím roku 1175 sjednotil Egypt a Sýrii pod jednu vládu Saladin Cl 13ffl 1193) tak, že po neúspěchu dnihé křížové výpravy uzavřel na čtyřicet let příměří. Když se však roku 1183 pokusil jeden nižší zajordánský šlechtic zničil Medínu a měl v úmyslu napadnout i Mekku, Saladin se nad francouzskou věrolomnostf rozzuřil. Dříve ho uspokojovaly menší nájezdy, nyní se však pustil do mohutné války proti Latincům - zvláště po roku 1186, kdy byla s karavanou zajala jeho sestra. V příštím roce zaujal pozice u Hattínu poblíž Tiberiady. západně od Galilejského moře, kde měl ve své moci všechny studny. Když křižáci pochodovali plání, zaprášení a zmučení žízní, zapálil step a zahalil kouřem jejich řady. Jeho bojovnicí zaútočili, smetli pěchotu a zničili jízdu. Všichni příslušníci vojenskjM řádů byli pobiti a celá Palestina s výjimkou Jeruzaléma se ocitla v Saladinových rukou. Saladin přitáhl k městu a požadoval, aby se bez boje vzdalo. Jeruzalem odmítl a byl po dvanáctidenním obléhání dobyt. Vojáci zajali kolem 60 000 křesťanu, ale téměř všichni byli propuštěni - což docela kontrastuje s tím. co udělali křesťané nějakých devadesát let předtím. Ztráta Jeruzaléma roku 1187 byla další vážnou ranou, která zasáhla křesťan-I skou Evropu. Odpověděla třetím tažením, královskou křížovou výpravou. Císař j Fridrich Barbarossa (1152-1190), veterán z druhé výpravy, nedokázal Čekat na vojska francouzského Filipa„JL (1180-1223) ani anglického Richarda Lví srdce i (1189-1199). Vypravil se ve svých sedmašedesáti letech okamžitě. Na pochodu ] Malou Asií byly jeho jednotky vydány napospas nájezdům muslimů a smrti hla -110- ich s;iin se utopil v říčce Saldu v Kilíkii roku 1190. Do Palestiny se ^'ifjcnni-tka iebo vojáku. [' Richard vyrazili až roku 1190. Richard požadoval, aby jeli společně, Hullh'iéi p'ctie',t 'rancou/skému útoku na anglické vlastnictví během své ne-ne^°' L -ii Po určité době otálení na Sicílii a uchvácení Kypru od Byzantinců Richard proti Akku. Křesťané je obléhali devatenáct měsíců. Filip ho tam - .| ale po dobytí města se s horečkou vrátil domů a přenechal Richardovi ',L'^Richard po další rok (1191-1192) manévroval v Palestině, nedokázal 'ískat víc než jedno či dvě další pobřežní města, neboť ho Saladin zastavil. Ehk nec podepsal se Saladinem mírovou smlouvu, přijímající status quo s tím, obe strany mají volný přístup na území druhého. Podle této dohody byl křes-^nským poutníkům dovolen vstup do Jeruzaléma, který však zůstal v muslimech rukou. Lvropa se přesto rmoutila nad tím. že se nepodařilo znovu Svale mésto dobyt- Kd\ ž roku 1198 nastoupil na papežský stolec Inocenc, naléhavě volal po další v; křížové výpravě. I viopští monarchové však nejevili zájem. Francouzský a anglický král spolu úporně válčili a v Německu bojovala se svými nepřáteli o moc hofienštaiilská dynastie. Nicméně v průběhu několika let se podařilo naverbovat velký poěet rytířů, kteří však trpěli nedostatkem peněz, jež jim králové nemohli opatřit. Tím hlavním, kdo podporoval výpravu, byl Inocenc s několika dalšími kazateli. Měl představu, že pošle vojsko přímo přes Středozemní moře do Egypta, kde zřídí základnu, která zajistí vojákům potravu. Teprve pak potáhnou do Pa- ^Benátští obchodníci souhlasili s tím, že dají k dispozici své lodě, ale za dopra-^Razásoby požadovali 85 000 marek plus polovinu kořisti z výpravy. Benátčané Kb však zároveň tajně dohodli s Egyptem, že vysadí křižák) kamkoli. V létě 1202 ^pe zástup křižáků shromáždil v Benátkách, nicméně do požadované sumy jim chybělo 34 000 marek. Benátčané to byli ochotni přehlédnout, pokud jim křižáci prokáží laskavost. Jejich obchod narušovalo křesťanské město Zara na jaderském pobřeží a Benátčané je chtěli zničit. Inocenc návrh odmítl, vojáci však stejně město vyplenili a rozdělili si kořist. ■ Mezitím dorazilo pozvání z Konstantinopole. Alexios, syn sesazeného císaře I Izáka II. (1185-1195). přišel roku 1202 do Benátek a požádal o pomoc, aby opět I získal trůn. Benátčané i křižáci s tím souhlasili, pokud dostanou 200 000 marek, i Byzantínci vyzbrojí vojsko o 10 000 mužích pro službu v Palestině a ortodoxní ^■Církev se podřídí papežovi. Navzdory poslednímu lákavému bodu Inocenc výpra-H vu zakázal, ale ta se stejně (v síle 480 lodí) uskutečnila. I Křižáci dorazili do Konstantinopole v létě roku 1203. Setkali se jen s malým i odporem a dosadili Alexia na trůn. Když se však Řekové dozvěděli o ceně doho-BMyt dali najevo své rozhořčení a odmítli Alexiovu smlouvu dodržet. Jeden inci-Hdem vedl k dalšímu, až následujícího jara vyhlásili křižáci Byzantincům válku, ^B&sfc obléhali Konstantinopoli a dobyli ji. To, co s městem udělali, se rovnalo ■■tomu, co kdy udělala kterákoli barbarská horda Římu. Vojáci zabírali šlechtické paláce, rabovali obchody, kostely i soukromé domy, brali všechno, co se jim líbilo. Znásilňovali dívky, ženy i jeptišky. Ukořistili zlato, stříbro a drahé kameny, -111- James B. North: Dgl shromažďované po předchozích tisíc let, a mnohé svaté ostatky, které sel kolik příštích století objevovaly v Evropě. Čtyři nalezené bronzové koní lodí do Benátek (byli umístěni na náměstí sv. Marka, kde už zůstali). Ve mjs vypukly požáry, jež ničily kostely a knihovny. Mnoho starobylých rukopis J??5 nenávratně ztraceno. Křižáci ustanovili nového konstantinopolského krále r lili zemi ve feudálním stylu a založili latinské království, které vydrželo n»H -sedm let. Většina historiků se domnívá, že rána zasazená Konstantinopolj K natolik vážná, že říše už nikdy nenabyla původní síly a nakonec padla o dvěai letí později do rukou Turků. Tak tedy vypadala neslavná čtvrtá křížová \ý„a která se ke Svaté zemi ani nepřiblížila. Další tragédií brzo potom byla křížová výprava dětí. Roku 121^ dostal Francii malý chlapec Štěpán nápad, že by čisté děti mohly uspěl tam. kde selhala nenasytnost jejich rodičů. Kázal ve Francii o křížové výpravě a naverboval tisíce zhruba dvanáctiletých dětí k pochodu na Jeruzalém. Věřily, že jejich víra rozevfe Středozemní moře a že budou moci přejít do Svale země po suchém dné Po příchodu do Marseilles zjistily, že se moře nerozevře, ale někteří obchodníci jjjš zajistili dopravu. Místo do Jeruzaléma je však zavezli do Tunisu, kde je prodali muslimům do otroctví. Podobná skupina se vydala z Německa do Janova, i | Šestá křížová výprava se točila kolem císaře Fridricha 11. Roku 1227 se oženil s Isabelou, čtrnáctiletou dcerou jeruzalémského krále (který sice měl titul, ale žil v exilu), a vznesl nárok na jeruzalémský trůn. Vydal se na plavbu do Jeruzaléma,! ď avšak onemocněl a musel se vrátit. Papež Řehoř IX. (1227-1241) ho kvůli lomu exkomunikoval. Nicméně Fridrich se nedal zastrašit a znovu se vypravil na cestu, I přestože mu to exkomunikace zakazovala. V Palestině pak podepsal s muslim-: skými vládci smlouvu, díky níž se palestinské pobřeží, Betlém, Nazaret a Jeniza-1 lém (s výjimkou chrámového okrsku) opět dostaly do křesťanských rukou. Papeží Řehoř odmítl tuto smlouvu ratifikovat. V březnu 1229 se Fridrich korunoval za] krále Jeruzaléma. Roku 1244 se však objevila jiná skupina Turků a město znovui dobyla. Téhož roku se francouzský král Ludvík IX. (1226-1270) chopil kříže a wcgk nizoval sedmou křížovou výpravu. Křižáci se plavili do Egypta a v červnu 12491 A,'" se dostali k Damiettě. Rychle město dobyli, ale když se pustili proti proudu řeky.j 1> obklíčili je muslimové, v jediné bitvě je porazili a při ústupu neustále obtěžovali! - 112- 1 .^g cesty zpět do Damietty navíc Ludvík onemocněl úplavici, a tak se mL.h a 1250 se svým desetitisícovým vojskem vzdal do rukou Egypťanů, í- ^ svoboJii musel složit velké výkupné a potom čtyři roky strávil návštěvním posvámveh mísí v Palestině. Do Francie se vrátil roku 1254. Sedmá ÉLv'á'výpra" skončila nezdarem. Brzy P° odchodu z Pa'est'ny začal boj mezi křesťanskou šlechtou a italskými Qfskymi měsiv. kierá v Palestině měla své zájmy. To odčerpalo mnoho křes-ké síly ;1 mn ý c^yPls^y v'ádce se mohl vydat podél pobřeží, zabrat roku 1265 ■ reu a v roce 1268 Antiochii. Antiochie byla v rukou křesťanů od roku 1098 -^í pád znamenal zánik. Zajatí křesťané byli pobiti nebo zotročeni a města zde-* stov'1I,a /c SL 7 U>'10 ^ n'^^ nevzpamatovala. pád Antiochie měl na Evropu silný dopad. Ludvík opět pozvedl kříž roku 1267,'"«y-vflai třiapadesáii let. Jeho synové následovali jeho příkladu, většina francouzské '^'íy jlechty však odmítla. Ludvík se rozhodl zaútočit na Tunisko, obrátit jeho vládce " <-- ^ ke křesťanství a táhnout na Egypt ze západu. Sotva se dotkl tuniské půdy, se slovy Jeruzalém na rtech zemřel. Zbytek vojska uzavřel se sultánem příměří a vrátil se domu. Tohoto osmého křižáckého tažení se měl zúčastnil i anglický princ Edward, k útoku na Tunisko však dorazil pozdě. Plavil se tedy k Akku a roku 1271 vedl útok odlud. v roce 1272 však zemřel jeho otec, který mu zanechal anglické království, lakže Edward z Palestiny odjel. Akko (někdy také Akra) bylo nejsilnější výspou křesťanství ve Svaté zemi. Mělo čtyřicet kostelů, přes 20 000 obyvatel f j zdvojené hradby. Roku 1291 však po 43 dnech obléhání podlehlo muslimskému vojsku s více než 400 obléhacími stroji. Počet křesťanů se zvýšil příchodem lidí ^Kkolí na 60 000. Muslimové mnoho z nich pobili, včetně dominikánů, kteří zahynuli při zpěvu chorálu ve své kapli. To byl prakticky konec přítomnosti kres-ř ťanú v Palestině. Po dobytí Akka padla i ostatní pobřežní města - Týr, Sidón • a Bejrút. Muslimové /pustošili celé pobřeží, aby zabránili návratu křižáků. Na titul jeruzalemského krále, který se ještě nějakou dobu udržel, si pak Činili nárok druhořadí evropští vládci, ale dny latinské nadvlády v Jeruzalémě byly sečteny. '. Skončily i křížové výpravy, jež usilovaly o získání Svaté země. B Odhalit důsledky křížových výprav je poněkud obtížné. První tažení a jeho ^Bňězství papežství posílilo, selhání dalších však zase prestiž papežství snížilo. I Střet s muslimy a zjištění, že jsou také lidští, mělo na křesťanskou víru oslabující f účinek. V době. kdy křižácké výpravy skončily, si někteří evropští myslitelé kladli zkusmé otázky ohledně hlásané univerzality křesťanství. Někteří příslušníci vyš-I šleh vrstev přestali být katolicismu tak dogmaticky oddáni. ■-Druhým důsledkem křížových tažení byl vznik vojenských řádů. Šlo v podsta-^■1 o vyzbrojené rytíře, kteří učinili mnišský slib a věnovali se křesťanskému mi-■ litarismu. Roku 1118 byli v Jeruzalémě založeni templáři, věnující se ochraně ř poutníku na cestě do Jeruzaléma. Rudý kříž na jejich pláštích se stal symbolem I dnešního Červeného kříže. Rytíři lazaretu sv. Jana v Jeruzalémě se datují od roku I l£23, kdy tam obchodníci z Amalfi založili nemocnici. Řád vznikl na počátku B 12. století k ochraně poutníku a pak se stal vojenským řádem. Po ztrátě Svaté ^Bemě se přesunul na Rhodos a později na Maltu. Třetím řádem byli teutonští - 113- 7 1 James B. North: í rytíři. Založili ho při obléhání Akkí roku 1190 němečtí rytíři, kteří dopi Fridricha Barbarossu. Po pádu Akka přešli do Pruska, jež měli po nějakous v držení. Mnozí templáři odkazovali řádu svůj majetek, a tak v různých c ských městech získali velkou moc, zvláště ve Francii, kde v nich Filip |y 1314) viděl ohrožení svého trůnu a nakonec je počátkem 14. století po privsj násilně rozpustil. Křížové výpravy sehrály rovněž významnou roli při vzniku systému oupi Odpustky neumožňovaly odpuštění hříchů, ty odpouští jen Bůh, ale pror dočasný trest, jenž nebyl záležitostí tohoto života, ale očistce. Zprvu to byly^ Pokj. vštěvy u hrobů apoštolů v Římě, které přinášely určité zmírnění uloženého ní, ne však plné odpuštění trestu. To poprvé zavedl Urban v Clermontu. 1198, po krachu třetí křížové výpravy, papež Inocenc vyhlásil stejné úplné od pustky každému, kdo ze svých prostředků vystrojil jednoho muže pro křížovou výpravu. Počátkem dalšího století povýšili papežové svá italská tažení proti Ho-henštaufům na úroveň křížových výprav a i za ně udíleli odpustky. Stejná opal. ření provázela také Inocencovo tažení proti albigenským. Ve 13. století se odpusi. ky nabízely v mnohem širším měřítku, než bylo původně míněno. Trvalé užíváni této nabídky jako páky k zvýšení majetku církve vedlo k jejímu znehodnocení Nakonec se udělovaly odpustky i za nevýznamné věci, třeba za přispění několika mincemi do papežských fondů. Tento vývoj vyvolal kritiku zc strany Mistra Jan^ Husa a vedl přímo k Martinu Lutherovi a chrámovým vratům ve Wittenbergu, Dalším důsledkem křížových výprav bylo oslabení evropské feudální siruktu. ry. Duch válečných dobrodružství ve Svaté zemi udal nový směr bojové aktivite mnoha šlechticů, což králům umožnilo posílit svou moc bez častých rebelií. Ry. tíři, kteří cestovali v křížových výpravách, poznali svět v širším záběru a opustili svůj krátkozraký provincionalismus. To vše napomohlo rozšíření národního vědomí v Evropě a umenšení mocenských šarvátek, pro 10. a 11. století tak typi kých. Feudalismus umíral, nacionalismus rostl. Nacionalistické zápasy ve 14, letí nabyly tímto vývojem na síle. Křížové výpravy přinesly ještě jeden důsledek - ovlivnily povědomí rijB tovém zeměpise a obchodu. Muslimští obchodníci působili po staletí v obchi s hedvábím a kořením jako prostředníci s Blízkým východem. Jelikož se Evn zapojila do křížových výprav, dostalo se do přímého kontaktu s tímto obchodí více lidí, což povzbudilo chuť evropské šlechty a králů. Italská přímořská mi se spolu s pobřežními městy v Palestině podílela na výhodných obchodech pl zásobování latinských vojáků, chtěla však mít podíl i na východním obchodí. Mnohé smlouvy s křižáky zahrnovaly též monopol na obchodní práva. Itali přímořská města (Benátky, Janov, Pisa a další) si podržela většinu obch< s hedvábím a kořením, který předtím mířil do Konstantinopole, dokonce i po ztrátě křižáckých států. Evropský trh se rozšířil ve prospěch luxusního zboží a přinášel vydatné zisky, jež se staly významným faktorem vzniku a rozkvětu renesančního umění. K tomu ovšem došlo až téměř dvě století po skončení křížových výprav. Z krátkodobého hlediska toho křížové výpravy přinesly málo. Vojenské státy, které křižáci zbudovali, během jednoho či dvou století zanikly. Místo posílení I 14- Htské říše, o něž Alexios původně stál, ji křížové výpravy (zvlášť čtvrtá) zna-"*! oslabily a přispěly k jejímu pádu roku 1453. Hodnotíme-li vojenské výsled-řížovýeh vvpr.iv jako rozporuplné, pak ekonomické a kulturní výsledky byly ; ^ mé' F.vropa si uvědomila, že existuje i jiná kultura, a mnozí Evropané ji respektoval. Hospodářské důsledky křižácké aktivity drasticky změnily ev-^kv způsob života. Otázke a cvičení: ■^Prostudujte dějiny křížových výprav a sestavte tabulku, v níž na levé straně chorá dolu uvedete jednotlivé křížové výpravy, v dalších sloupcích místo konání, litele. datum konání, počet vojáků, cíle a úspěchy. W 2 Proč byla první křížová výprava o tolik úspěšnější než ostatní? B) Připravte diskusi na téma Křížové výpravy přinesly křesťanské Evropě ..mimořádný užitek". WĚA. Co by podle vás řekl na myšlenku křížových tažení Ježíš? Co Pavel? Co Konstantin či Karel Veliký? Hk. Křížové výpravy umožnily prohloubení kontaktů mezi muslimy a křesťany. Myslíte, že to bylo dobré? V čem ano a v čem ne? ■ 115-