Divné se mi věcí zdály, 270                                 divné sny mi přicházely,
viděl jsem na nebi předně jasnou hvězdu podle slunce,
kterážto se jasně stkvěla, ve dne v noci vždy svítila.
275                                      Mněl jsem, že by Venus byla,
ale divná věc se stala, neb když potom velmi brzce stalo se zatmění slunce,              !
blesk svůj potratila všecken,
280                                  nesvítila žádný víc den.
Až potom po dlouhým čase jasnost mnohem větší zase dostala a ve dne v noci svítila v slunečné moci 285                                  lak, jako by slunce nové
nastalo anebo druhé.
Které vždy nad zemí stálo v horizontu našem bylo, ale na moře svítilo, 29U                                  tam svou jasnost obracelo,
takže kteří jsou na zemi, ve tmách choditi museli.
Viděl jsem více, že krásný; přišly jsou ke mně tři panny, 295                                 z nichžto jablko zlaté jedna
v bílé ruce <s> sebou nesla, které do mý ruky dala, takto k druhým promluvila:
„Podme zas, neb cestu tento
3UU                                 nalezne, když vstane, snadno,
GšS
Nechtfť laskaví bohové, aby umřel v tomto místě!" Řekla, a hned bez meškání zmizely na oka mžení.
Lek jsem se, kde jsou <se> děly,                3os
vtom se oči probudily. Vstanu, hledím, co se dílo —      >   -vůkol nikdež nic nebylo, hledím, kde jest jabko zlatý, které daly do mé ruky,                                       3*o
nemám v ruce nic jinšího, než malé nití klubíčko, a to roztočené ještě,   i od něhož šly dlouhé nitě. Nad tím sem se lek náramně,                           315
však že není fantasie,
těšil jsem se, a ty niti počal na klubíčko víti, a kde byly roztaženy,
šel jsem všudy vždy za nimi                               320
tak dlouho, až jsem to klubko navil jako velký jabko.
Ó marné naděje lidské, jak jsou divné soudy božské! ó božská prozřetedlnost,                                   325
jak dá divně smutným radost! Tak jsem za téma nitma šel, až jsem ven z ostrovu vyšel.
Přišel jsem do velkých polí, které podál k městu vedly,                                330
hledím, kde by vody byly, spatřím, an se za mnou bělí;
6qc)
pospíchám k městu radostně, vzdávám Bohu díky vděčně.
335                                     Jakž do města vejdu rychle,
potkala mně nenadále jedna velmi krásná panna, ješto k ni všeckna podobna byla, kteráž mi pomohla
no                                a ven z ostrova vyvedla.
Kterou jakž jsem rychle uzřel, tak jsem milostí zahořel. JÍ srdce dřív milovalo, než se se mnou poradilo, 34S                                 ji miluje, jí vinäuje
více, nežli sobě přeje.
Po ní touží a ji vskutku chce milovat na památku, že jest mně taková dáma, 350                                jestli ne ta, k ní podobná,
zprostila těžké bolesti, dala zdraví mé mladosti.
Ale že se v tom zjeviti, jí se nesmím ohlásiti, 355                                 hoříť ve mně láskou srdce,
jakžto ohněm Etna prudce, takže nemohouce srdce lásce odolati více,
mně jest k tomu přinutilo, s«                                hledati mi poručilo
kontentu při tvé milosti, pomoci při tvé mocnosti, které jestli neobdržím, umřít pro ni jistě musím!
630
Onať, onať mne, vždy trápí,                         365
k velké žalosti přivodí, takže nemám místa stání, hledám její milování, dnem i nocí zarmoucený, toužením velmi soužený.                                   370
Ó přesilný lásky oheň! ó prudký milosti plamen! Mněl jsem, hladem na ostrově umru — láskou v tomto místě, jestliže v mý toužebnosti                                   375
nepřijmeš mne k své milosti!
Ale mámť já to doufání, že jest velké slitování, a tou se těším sperancí,
že v mé velké paciencí                                      aao
skrz tvé milé panování dojdu dámy milování.
Silnýť si ty, silný Amor, každýť o tom ví amator
a to povídati musí,                                             385
kdyžŕ nevěří, dobře skusí, žádný ještě v světě nebyl, který jest tě nepocítil!
Jestliže ne, jsou tím jisti, Že tě ti dobře pocítí!                                           390
Kdož jest byl silný tak v světě, an přemožen není ještě? Nechci říct, co jest byl Samson, ví svět dobře, co jest byl on.
Přemáhal vSeckny silnpstí —                        395
přemožen však tvou mocností!
631
hrdina zmužilý, statný, Midamon jménem řečený.
50                                 Ten miloval Aknemonu,
jednu ušlechtilou dámu, její lásce srdce celé svěřil a jí věřil silně, jí sloužil pořád sed_um let,
55                                 k ní svou ve dne v noci pamět
obracel, činil velkou čest.
S ní vzdyckny konversíroval, smutný byl, Když jí nevídal, s ní vždy sobě bejtj. žádal. bo                                 Aniž jest se nedomníval,
by se mohlo jinač státi, neb mu slíbila do smrti s ním bydleti, věrnou býti.
Ale dobře řek poeta: es                                Všudy nebezpečná víra!
Tento nepomněl nic na to, by se s ním tak díti mělo. Hle, přišel kavalír jiný, bohatý a velmi vzáctný, 70                                 Barthalero jmenovaný!
Ten, jakž famuhrovati počal, se dámě zjeviti, koctesí prokazujíce, častý dar odsílajíce, 75                                 hnedky ho falešná dáma
\   srdci svém zamilovala, Midamonem opovrhla,
Midamon, jsouc sám upřímný, mněl, že ona jiná nejnf,
636
nevěry se neobával, za hru sobě to pokládal. Ale když pak poznal dále, že se s ním jinače děje a že se změnila "mysle,
rozhněval se hnedky hrozně, že jí věřil tak upřímně. Hořce sobě opakoval, Že jí tak věrně miloval, řkouc: ,Ach, ty falešná dámo! Ty nešťastná Áknemono, kde jesti mé milé jméno?
Tobě jsem vždy věrně sloužil, to^liž jsem sobě vysloužil? Za mou upřímnou servicí tu's mi dala kompensacf?
Nelituji já tvé lásky, "
lituji mé víry stájjř,.
to mně víc než láska pálí.
Ach, dobře poeta mluvil, když jest vers tento učinil, že ten, který víru stratí, všeckno již dobré potratí! Tak ty ovšem, Áknemono, s věrou tvou potratíš, znám to, cos měla a co máš všeckno!
Stratilas víru, stratíš mne, stratíš druhého, i sebe! Nemohuť déle čekati, abych neměl křivdu mstíti — jsemť já ještě kavalero! Půjdu hledat Barthalero, s ním se budu potejkati!'
637
ftek to a Sel hned hněvivě, nejsouc sám přítomným sobě. "5                                Najdouc svého nepřítele,'""
dí k němu takto prchlivě: ,Ty nevážný Barthalero, smíš člověka mně milého Šiditi, jeho podvésti?
■20                                     Nebudeš ho víc Šiditi,
aniž mne více trápiti!' Řek to a hnedky hněvivé prohnal jej kordem smrtedně — odešel ho zabitého.
125                                 Padnul na zem Barthalero,
pozbyl tu života svého.
Ale jakž se často stává, že křivda lásku ruSívá a že se v hněv obracuje, 130                                 když se láska potupuje,
tak se jest v hněv obrátila láska velká Midamona,   - ■■ ., když ji dáma potupila.
A jakž prv velkou lásku měl, 13*                                větším hněvem nyní hořel,
pročež jak ji rychle spatřil, takto k ní hrozně promluvil: ,Zdráva buď (prý) iAknemono, stratilas víru, mé jméno, i«                                musíš s tím stratili vSeckno!
Slíbilas mi tvou upřímnost, prokázalas mi falešnost. Slíbilas se mnou vždy býti, ano i se mnou umříti, s i«                                toť mi musíš prokázati, \
638
jáť chci tetí nyní umříti, musíš se mnou z světa jíti!'
Náramně se dáma lekla, strachem se velikým třásla,
hněvu jeho se bojíce^ promluvila takto, řkouce: ,Ach, Midamon nejmilejší, mámť já v srdci lásku vaSÍ, jméno vaše v paměti myj.
VfryXjsem já nestratila, coťjsem prvé slibovala, slibuji, a chci dokonce věrná zůstávati v lásce! S tebou do smrti bydleti, ano chci s tebou umříti, nechtěj hněvu místo dáti!'.
Midamon řeči faleSné odpověděl velmi strašně řka: ,Což slibuješ, slíbila, chci, abysi zachovala! Jáť nechci déle živ býti, ale chci hnedky umříti. Musíš se mnou tehdy jíti!
Umřemť spolu v jednu dobu, budem ležet v jednom hrobu, budem spolu zůstávati dýl nežli do naší smrti ľ Neřek více — hnedky dámu prohnal kordem, Aknemonu — stříkala krev smutně vzhůru.
Když ji zabitou na zemi spatřil v krvi své ležeti,
639
probod týmž mečem tělo své, vylil krev a padnul na ni. w                             A tak oba v jednu chvíli
umřeli spolu a byli v jednom hrobe položeni.
Tímto příkladem naučení vemte sobě, k vfře snadný. 185                             Pamatujte na ty slova:'
Všudy nebezpečná víra! Tof jsem chtěla oznámiti tobě, Lypirone smutný, který nevíš, co činiti."
(Dále hovoří s Lypíronem Nestálost, Smělost, Pobožnost, Upřímnost a znovu Pobožnost, které podle svých povah buď radí, aby své dámě nevěřil, nebo aby raději zemřel, nebo aby vytrval, až nakonec Pobožnost nabádá Lypirona, aby „suplikoval" k Venuší. U té však Lypiron neuspeje.)
■ Lypiron, poznavH ládost svou při VenuH ' býti marnou, srdelnélamentýruje, a co učiniti má (ponívadí od ladného ladné pomoci míli nemalé a života se zbaviti Po-bolnost zbraňuje), smutné s sebou disku-rýruje.
Hledal jsem pomoci v světě všeliký, /    Venuše j|sem žádal, Amora taky, žádný '•v mé nemoci nechce nic pomoci s                         smutnému srdci.
I což'tehdy počnu, kterak zármutku ukrutněho(zbudu, velkého smutku?     ,'
640
Jestli^si živ ještě někdo na tom světě, dejž, prosím, raddu!
Ale nejní žádný, o tom vím prvé, nechtí litovati mne lidé v světě.
Co učiním dále,
o tom mysle stále
diskurýruje.
Což tehdy Činiti? Kam se obrátím? K krásné dámě jíti sobě nevěřím.
Umříti nemohu,
Pobožnost spůsobu
odpírá tomu.
Zajdu do ňákého lesa pustýho, kdežto líté zvěři probíhá mnoho,
do ňáké jeskyně,
kamž nesvítí žádné
světlo nebeské.
Tamť budu želeti mého neštěstí, necekám již v světě žádného Štěstí.
K kamení a k horám,
k stromoví a k skalám
budu volati,
budu povídati lesním zvířatům, budu Žalovati všem živobytům,
kterak se mi vede
a na světě děje,
víro, naděje.
Budou mně slyšeti aspoň lesové, politují hoře mého stromové,
641