Makedonská literatura III. Dvojdomí spisovatelé Základní literatura k nastudování problematiky: Ivan Dorovský: Dvojdomí tvůrci v evropském literárním procesu; Mikroliteratury, diaspora, exil, in: Balkán a Mediterán, Brno 1997; O "pomezních", dvojdomých a biliterárních tvůrcích, in: Studie z literárněvědné slavistiky, Brno 1999. Makedonie byla místem silné migrace (z důvodů politických, ale převážně také socio-ekomonických) od XV. století (např. po Karpošově povstání a v průběhu celého XVIII. a XIX. st. -- viz. Dějiny Makedonie). Ve XX. století potom došlo k vysídlování nesrovnatelnému s předchozími obdobími. Lidé masově opouštěli vlast po neúspěšném Ilindenském povstání, po Balkánských válkách a rozdělení Makedonie mezi tři státy, Egejská Makedonie byla řeckou politikou "etnicky čistěna". Ekonomická emigrace v Makedonii existuje dodnes a stává se velkým společenským problémem (odliv elit). V průběhu 19. a 20. století se v sousedních (převážně v bulharské a srbské) literaturách objeví množství spisovatelů makedonského původu: V Bulharsku ve 20. st.: Nikola Džerov (sbírka povídek Na jug), Ljudmil Stojanov, Teodor Trajanov, Atanas Dalčev, Dimitar Talev, Angel Žarov. Nikola Jonkov -- Vapcarov -- psal bulharsky, ale považoval se za Makedonce, v jeho poezii makedonské patriotické motivy. Stejně i jeho přítel, básník a literání kritik Anton Popov a další. Psali srbsky, ale považovali se za Makedonce: Ang'elko Krstić, Tomo Smiljanić Bradina, Kosta Racin, Ceko Stefanov, Aco Karamanov. Ve 20. století, od jeho začátku až do roku 1941 se texty v makedonštině objevovaly zřídkakdy. Pokud se tak stávalo, bývaly většinou podepsány pseudonymem, iniciálami, nebo byly vydávány za lidovou slovesnost (Trajko Kitančev: Marko Krale si ja gubi silata; Eftim Sprostranov: Oplakuvanjeto na Mara). Naopak, sbírka povídek a skic Nikoly Kirova Majského Svetlosenki (Vidin 1942) byla vydána makedonsky. V průběhu 19. a na začátku 20. století, až do Balkánských válek, bylo málo makedonských spisovatelů, kteří se vyjadřovali v srbštině. Když Vardarská Makedonie připadla Srbsku, byla zvýšena srbská propaganda a vzdělání bylo poskytováno výhradně v srbštině. Někteří autoři tedy sice žijí v Makedonii a věnují se makedonským tématům, jejich vyjadřovacím jazykem je však srbština. K takovým patří např. Angjelko Krstić. Někteří autoři píší jak srbsky, tak makedonsky, to je např. Kosta Racin, Anton Panov, Vasil Iljoski, Risto Krle a další. Andjelko Krstić (1871-1952) se narodil ve vsi Labuništa blízko Strugy. Už jako osmiletý se přestěhoval do Bělehradu, kde byl jeho otec na pečalbě. Vzdělání získal v srbochorvatštině, absolvoval školu pro učitele speciálně zaměřenou na vychovávání pedagogů pro Makedonii. V roce 1889 se vrátil domů, ale dlouhá léta se mu nedařilo otevřít zde srbskou školu. Živil se tedy jako učitel (např. v Ochridu, Resenu a jinde) a časté střídání prostředí a setkávání s chudými lidmi mu přinášelo inspiraci pro jeho povídky i román Trajan. Byl aktivním účastníkem první světové války a po ní byl penzionován. Žil až do konce života v Ochridu a ve své rodné vsi (kromě období druhé sv. války, kterou prožil v Bělehradě). Svou uměleckou dráhu zahájil jako sběratel lidových písní a autor básní a krátkých povídek. V roce 1902 mu časopis Carigradski glasnik otiskl povídku U pečalbi. Krstić se profiloval jako povídkář, zaměřoval se převážně na sociální témata. Je autorem jediného románu s názvem Trajan (1932) a divadelní hry Zatočnici (1937). Jeho dílo bylo v roce 1952 vydáno v překladu do makedonštiny. Román Trajan bývá charakterizován jako "makedonská kronika". Prostřednictvím příběhu jedné makedonské rodiny (Radevci) v posledním dvacetiletí 19. století až do doby krátce po první sv. válce zachycuje život na makedonské vsi, proměny makedonské společnosti a její osudy v průběhu změn režimů. Nejmladší člen rodiny, Trajan, odchází na pečalbu do Rumunska, na začátku první světové války narukuje do srbské armády, je zajat. Po válce se vrací domů a brzy umírá. Krstić píše o tématech, která sám zná z osobní zkušenosti. Krstić dnes bývá obviňován z šíření velkosrbské ideologie, faktem však zůstává, že jeho povídky a román jsou jednou z nejlepších ukázek realistického rukopisu v rámci "makedonské literatury" (Krstićova srbsky psaná díla náležejí stejně tak makedonské jako srbské literatuře). Tomo Smiljanić -- Bradina, založil edici "Biblioteka Mak'edonija", vydal zde povídkové soubory Na planini i druge pripovetke iz Makedonije a Stojna i druge pripovetke iz Makedonije. Stojan Christov -- viz. Ivan Dorovský: Dvojdomí tvůrci v evropském literárním procesu, in: Balkán a Mediterán, Brno 1997. Nikola Jonkov-Vapcarov (1909 Bansko, Pirinská Mak. -- 1942 Sofie). Absolvoval strojařinu na námořnické škole ve Varně, pracoval jako strojní technik. V roce 1941 se stal jedním z čelních představitelů antifašistického hnutí, v roce 1942 byl zadržen a společně s pěti dalšími aktivisty (mezi nimi např. Makedonec Anton Popov) byl zastřelen. Vapcarov psal bulharsky, deklaroval se však jako Makedonec (v oblasti, z níž pocházel, se hovoří dialekty, které mají blíž k bulharštině než k centrálním makedonským nářečím). Jeho jediná sbírka, vydaná v roce 1940, nese název Motorni pesni. Po válce vyšla v Bulharsku také jeho sbírka poezie pro děti Prolet. Byl jedním z hlavních hybatelů Makedonského lit. kroužku (Makedonskiot literaturen kružok) v Sofii. Dalšími jeho členy byli literáti Anton Popov (1915-1942), Angel Žarov (básník, recenzent), G'org'i Abadžiev, Dimitar Mitrev (lit. kritik, největší zjev mak. poválečné lit. kritiky), Kole Nedelkovski a další. První zasedání kroužku se konalo na podzim 1938, zde Vapcarov promluvil o tom, že je třeba pracovat na makedonském národnostním problému a na otázce makedonské literatury. "Mi se čini deka za nas kako Makedonci koi pišuvame e neophodna kako početna emocionalna sila što k'e ni ja razdviži krvta." Kosta Racin (1908 Veles -- 1943 pohoří Lopušnik), vlastním jménem Kosta Solev. Racin je prvním z velkých básníků 20. století, není však jen autorem makedonským, ale vícedomým. Zanechal po sobě literární texty v srbochorvatštině (sbírka básní Sinovi gladi, 1928), bulharštině (část rukopisné sbírky básní Antologija bola) a makedonštině (první báseň Do eden rabotnik, 1936, záhřebský časopis Književnik; sbírka básní Beli mugri, Samobor 1939). Z jeho prozaických děl (všechna napsána srbochorvatsky!) známe povídky Rezultat (1928 Kritika, Záhřeb), Vo kamenolomot (U kamenolomu, 1932, Literatura, Záhřeb), Tatko (rukopis), Pladne (Podne, 1937, Kultura, Záhřeb), Eden život (pseudonym Neven Pejko: Jedan život, 1937, Kultura, Záhřeb), Tutunoberači (Neven Pejko: Berači duvana, 1937, Naša stvarnost, Bělehrad), Zlaten zanaet (KR: Zlatan zanat, 1939, Naša reč, Skopje), Radosta e golema (rukopis), úryvky z románu Afion (1934, chorv. časopis Literatura). Předpokládá se, že Racin je autorem většího množství prozaických textů, protože po jeho smrti bylo nalezeno ještě několik povídek v rukopisu. Racin -- prozaik se věnuje stejným tématům jako Racin -- básník. Hlavním hrdinou jeho próz je vždy -- dělník: sběrač tabáku, dělník v kamenolomu, zkrachovalý řemeslník, pečalbar... Vždy vykořisťovaný, chudý, zlomený. Postavy jsou černobílé, nejsou psychologicky propracované, tudíž ani věrohodné. Racinovy prózy se vyznačují nedostatečně rozvitou fabulí, románu Opium dokonce redaktoři časopisu Literatura vytýkali absenci fabule, tento román byl psán publicistickou formou a příběh zde byl potlačen. Racinovy prózy jsou spíše slabé. Dokreslují však zajímavě jeho básnickou tvorbu. Kromě literatury zadané na začátku prostudujte, prosím, příslušné období v Dějinách Makedonie. Přečtěte si také ukázky poezie ve vaší kolující složce a básně Kosty Racina a Aca Karamanova v antologii Modré nebe nad Ochridem -- budeme o nich hovořit v příštím semináři. Věnujte také trochu času studiu problematiky moderních básnických směrů: v makedonské literatuře se jako první z nich objevuje expresionismus až v díle Kosty Racina. 9.12. budeme mluvit o básnících angažovaných v protifašistickém odboji, na poslední přednášce (16.12) se pokusíme nastínit další vývoj makedonské literatury po druhé světové válce.