2. Řeč mluvená a řeč psaná

Velké množství přirozených jazyků světa existuje ve dvou základních realizacích - mluvené a psané. Pokud jde o schopnost vyjádřit nejrůznější obsahy sdělení, různé myšlenky, jsou mluvené i psané projevy rovnocenné; v jisté míře zobecnění můžeme říci, že jednomu jazykovému systému (langue) odpovídají dva typy realizací v řeči (parole), mluvená a psaná.

Mluvená a psaná řeč se navzájem na první pohled liší v "substanci", v materiálních prostředcích, které užívají pro vyjádření myšlenek (a jiných složek komunikátu - např. postojů ke sdělení a vztahu k adresátovi) tak, aby mohly být předány příjemci. Pro psaný projev jsou to opticky vnímatelné značky utvářené podle zvyklostí daného píšícího společenství (tvary vrypů na hliněné tabulce, značky na papyru, obrázky, hieroglyfy, malovaná, psaná nebo tištěná písmena na pergamenu, látce nebo papíře, písmena na obrazovce monitoru...). Mluvená řeč je tvořena zvukovými vlnami produkovanými mluvními orgány ve shodě se zvyklostmi určitého mluvícího společenství tak, aby ji bylo možno přijímat sluchem. Zvukové vlny lze samozřejmě generovat i jinými zdroji než jsou lidská mluvidla, taková řeč je však jen horší nebo lepší imitací přirozené mluvy lidské.

Oba způsoby realizace konkrétního přirozeného jazyka, mluvená i psaná řeč, jsou s to plnit všechny funkce, které jazyk při komunikaci má. V některých z nich se však běžněji uplatní podoba psaná, v jiných je výraznější podíl podoby mluvené.

Připomínají se tyto funkce jazyka: referenční (též sdělná, denotativní, informativní, kognitivní, ikonická), výrazová (též emotivní, expresivní), výzvová (též konativní, apelativní, operativní, excitativní), fatická (phatická, též kontaktová), estetická (též poetická, básnická), metajazyková (jazykem mluvíme i o jazyce), jiné zdroje připomínají i funkci mentální apod. Tyto funkce, přisuzované jazyku, se projevují až v jeho konkrétním užití, v řečových projevech.

Řeč mluvená a řeč psaná užívaná jedním národním společenstvím jsou většinou realizací téhož jazykového systému, téhož národního jazyka. Z historie i dneška známe sice národy, které v psaných záznamech (a také v oficiální komunikaci, tj. ve veřejných komunikátech) užívají jiného jazyka, než je jejich jazyk národní, od těchto situací však v dalších výkladech odhlédneme; např. v raném středověku byla na našem území většina psaných textů v latině; mnohé africké kmenové jazyky existují v mluvené podobě, ale v psané podobě se neužívají a oficiální texty jsou psány ve světovém jazyku.

Mluvený a psaný projev se v jediném jazyce liší v mnoha aspektech, tedy nejen ve volbě substance. V jazycích nám blízkých lze rozdíly najít zejména v těchto věcech:

l. V utváření celku sdělení: V mluveném projevu jde o kontinuální proud zvuku členěný až po větších úsecích, plynule v něm na sebe navazují ve spontánní mluvě nejen hlásky slabik a slabiky slova, ale i jednotlivá slova ve výpovědním úseku (pro jednoduchost - v úseku ohraničeném alespoň slabou pauzou a spojeném intonací - viz 4.1). V psaném projevu jsou tu vždy diskrétní grafické jednotky; jejich platnost je dána principem zápisu, který jazyk využívá (2.2).

2. Percepce mluveného projevu probíhá přijetím (slyšením) lineárního řetězce a až po přijetí určitého úseku jeho dekódováním vedoucím k porozumění, zatímco psaný projev umíme při jisté zkušenosti vnímat po úsecích "globálně", bez pracné identifikace jednotlivých elementů, tedy bez "hláskování" a "slabikování".

3. Oba způsoby realizace se liší způsobem osvojení: v mateřském (1.) jazyce se učíme mluvit přirozenou cestou v útlém dětství nápodobou mluvícího okolí (rodina, postupně přibývají kamarádi, přátelé...), zatímco znalosti psaní dosahujeme poněkud později a dík vědomému učení, při němž je projev i vědomě korigován. V dalším jazyce je tomu obvykle jinak: jeho mluvenou podobu se učíme dík didakticky řízené komunikaci a nᚠkontakt s mluvními vzory je poněkud omezený (učitel nebo lektor, několik málo přátel); psanému projevu se v cizím jazyce učíme obvykle zároveň s mluvením. V mezních případech lze ovládat cizí jazyk jen pasivně, tj. rozumět psanému textu, aniž bychom zvukovou podobu zvládli. U mateřského jazyka je to u zdravého člověka nepravděpodobné.

Jinak je tomu u přirozeně bilingvních mluvčích, ti mají vlastně "mateřské jazyky" dva, např. jazyk české matky a jazyk německého otce. Tuto problematiku - stojící mimo rámec vlastní fonetiky a fonologie - studuje především pedolingvistika, psycholingvistika a sociolingvistika.

4. Cílem osvojení je v prvním jazyce komunikační úspěšnost, jejíž nároky rostou s věkem dítěte, zatímco cílem zvládnutí psaného projevu je umožnění vazby ke kulturnímu dědictví. V cizím jazyce tomu může být jinak, obecným cílem je tu sice dnes také rozvoj komunikačních dovedností, ale může dominovat i jen potřeba porozumět psanému textu, popř. i jen v některé oblasti (např. potřeba pasivní znalosti latiny či staré němčiny pro studium archiválií).

5. Mluvený projev pokrývá především soukromou komunikační sféru a v celonárodní se uplatňuje až v posledních desetiletích; jeho minulé fáze není možno přímo pozorovat. Zdá se být "přirozený" a jeho kvality jsou proto méně uvědomovány. Psaný projev je naopak svou podstatou nadčasový a celospolečenský, můžeme jen tedy studovat i daleko do minulosti. Kvality psaného projevu byly zejména dříve v centru zájmu společnosti uživatelů, podle nich se často hodnotí úroveň vzdělanosti člověka. Teprve v poslední době se připomíná i význam kvality projevu mluveného pro prezentaci osobnosti.

6. Mluvený projev je místně, generačně, sociálně rozrůzněný daleko více než projev psaný. Volba výrazových prostředků mluveného projevu je dána normou, často jen lokální (tj. rozhodující je, zda nějaký způsob výslovnosti je přijímán uživateli - členy rodiny, obyvateli malé obce apod. - jako "normální", v daném prostředí obvyklý), zatímco psaný projev je v našem kulturním okruhu vázán kodifikací, ev. standardizací prvků, které se v něm pokládají za náležité; platí tu jistá pravidla, pro něž je oporou sepsání v závazných příručkách (Duden, Pravidla českého pravopisu, Webster apod.). Není vzácná situace, že lidé mluvící a vyslovující ne zcela spisovně nebo i nářečně píší spisovným, často i kvalitním a bohatým jazykem.

7. Jazyk se stále vyvíjí a to platí i pro obě podoby realizace, mluvenou a psanou. V mluvených projevech se však změny dějí postupně, takže si je méně uvědomujeme, zatímco v psaném projevu dochází vždy po určité době k větším změnám zásad psaní, které si uživatelé uvědomují a zaujímají k nim stanovisko, diskutují o jejich potřebě, náležitosti atd. Záleží na celkovém postoji kulturní veřejnosti, zda se bude pravopis měnit a v jakém rozsahu: u jednotlivých jazyků je v tom situace různá a každé řešení - změny tak jako odmítnutí změn - má své výhody i nevýhody.

8. Produkce textu je u mluvených projevů formována především spontánností a kontaktovostí, zatímco psaný projev je v zásadě "kontaktem na dálku". Obvykle je připravený, v soukromé psané komunikaci však stále více roste podíl málo připravených psaných textů při chatu, posílání SMS zpráv atd. Sama technika mluvené řeči je velmi ovlivněna spontánností výslovnosti, jen malý okruh profesionálních mluvčích se připravuje i po výslovnostní stránce.    

9. Členění textu a hierarchizace informace se v mluveném projevu děje (vedle proměn celkové stylizace) pomocí prozodických prostředků (7.1), psaný projev užívá prostředků grafických. Jsou navzájem jen těžko převoditelné.

Tradiční lingvistika chápala psanou realizaci jako (jediného) reprezentanta jazyka, z ní vyvozovala poznatky uložené do mluvnic a podle ní hodnotila také správnost/nesprávnost projevů. K mluvenému projevu se pak přistupovalo jako k něčemu odvozenému, dokonce mohl být chápán jako „pokažený“, v mluvě byly nacházeny "chyby" proti předepsanému spisovnému jazyku atd. Tento pohled se v posledních desetiletích mění, nebo roste význam mluvené komunikace a rozvoj metod zkoumání umožňuje studovat autentické mluvené projevy v celé jejich složitosti a proměnlivosti. Ukázalo se, že poznání jazyka na základě pouze psané podoby je založeno na rozboru jistým způsobem „upraveného“ tvaru, který může, ale nemusí být adekvátní skutečné (mnohotvárné) realitě. Pro studium filologie je proto nezbytná nejen empirická znalost mluvené podoby jazyka/jazyků, ale i její pochopení ve smyslu lingvistickém, schopnost její analýzy, popisu s použitím příslušné terminologie atd. Důležité je to také pro pochopení výkladů o vývoji jazyka, který se děl postupně ve zvukové podobě a do písma pronikaly, a to ještě ne vždy, až výsledky určitých jeho vývojových fází.

S růstem významu mluveného slova v dnešním světě význam takových studií dále roste. Je tedy třeba věnovat studiu zákonitostí mluveného projevu pozornost a nedoufat, že sama nápodoba mluvního vzoru stačí. Při studiu cizího jazyka je vhodné navíc počítat i s tím, že jsme si výslovnostní návyky vytvořili v útlém dětství v rodině: při osvojování nového jazyka bychom si vlastně měli vytvořit návyky nové, jasně odlišné. Někdy se to podaří prostou imitací, většinou je ale i zde vhodné vědět, kde a jak se cizí jazyk liší od mateřského (ev. kde se liší kultivovaná výslovnost mateřského jazyka od regionální), aby mohl být nácvik cílený a úspěšný.

2.1 Zvuková podoba jazyka. Ortoepie

Zvuková stránka lidského dorozumívání je předmětem zájmu po staletí. První popisy výslovnosti jsou známy z Indie, kde byly vytvořeny již v 7. století př. n. l.. Ze starých řeckých textů známe úvahy o hláskách, přízvuku, melodii řeči, Aristoteles v Rétorice (4. století př. n. l.) definuje hlásku, samohlásku, souhlásku i slabiku a podává třídění hlásek podle znělosti nebo místa artikulace. O tvoření řeči se zajímali v prvních stoletích našeho věku také lékaři, antičtí i arabští. Obrácení pozornosti k filozofickým otázkám jazyka odsouvá později zájem o zvuk řeči do pozadí, a tak jednotlivá pozorování vznikají spíše v rámci rétoriky v souvislosti s poslední fází přípravy řeči - přednesem (pronunciatio) a s prakticky orientovanou výukou zvukové řeči u neslyšících. Takto získané poznatky jsou - přes všechnu náhodnost - mimořádně důležité pro poznání vývoje konkrétního jazyka.

V evropské lingvistice byly dlouhou dobu v popředí pozornosti hlásky chápané jako nejmenší jednotky mluvené řeči a zákonitosti jejich užívání, a to především v rámci slova. Nová vlna zájmu o zvuk řeči začíná v 19. století, ještě v polovině tohoto století se však poznatky o zvukové stránce jazyka mísívaly s fakty spojenými jen s psanými texty. Další vývoj lingvistiky dospívá rychle k osamostatnění pohledu, k vydělení fonetiky jako vědní disciplíny. Druhá polovina 19. století přinesla novou, experimentální metodu práce, což významně posílilo objektivitu poznatků. Dvacáté století pak přineslo další specifikaci pohledu vydělením fonologie (zásady byly zveřejněny r. 1928 - viz 3.2 a 8) a morfonologie (srov. 3.2). Rozvoj technických možností v posledních desetiletích přidává velmi dynamicky se rozvíjející řečové technologie, které se zabývají např. analýzou a syntézou řeči a aplikací získaných poznatků a řešení do technické praxe. Jak z našich dalších výkladů vyplyne, je dnes celkový přístup ke studiu zvukového signálu lidské řeči daleko komplexnější než dříve a i v tradičním pojmosloví oboru dochází k posunům a významovým upřesněním. Filolog ovšem nemůže starší přístupy přehlížet a klasickou terminologii a systematiku negovat. Uzavíral by si tím cestu ke studiu literatury oboru.

V běžných mluvnicích mateřského jazyka včetně školních učebnic jste mohli najít vybrané poznatky o zvuku řeči v části věnované hláskosloví. Např. ve Stručné české mluvnici Havránka-Jedličky (26. vydání 1998, s. 11-23) se sem zařazuje bez bližšího vysvětlení systematika hlásek podle jejich tvoření včetně informace o příslušném psaní, výklad o slabice, přízvuku a na několika stránkách jsou i poznámky ke spisovné výslovnosti. Předpokládáme, že tento text znáte. Je jím přibližně vymezen i rozsah vstupních znalostí studenta 1. ročníku vysoké školy o zvuku řeči. Takový výběr vyhovuje dalším mluvnickým výkladům dané knihy, pro vysokoškolské studium filologie je však zcela nedostačující. Zjednodušení obsahu pojmu fonetika (a fonologie) je běžné i v učebnicích jazyků cizích, nebo tu jsou výklady účelově oproštěny od teorie a směřují jen ke zvládnutí výslovnosti konkrétního jazyka. Kromě toho bývají rozloženy podle potřeby mezi jednotlivé lekce a podstatou osvojení se stává imitace cizí výslovnosti, nikoli samo pochopení zákonitostí zvukové roviny jazyka. Na druhé straně se stávají součástí multimediálních učebnic cizího jazyka technicky dokonalá zobrazení akustiky řeči a je proto vhodné mít alespoň základní znalost toho, jak jsou vytvářena a k čemu slouží (viz dále 6).

V moderním pojetí se zvuková podoba jazyka zkoumá v lingvistice v rámci studia procesu jazykové komunikace, tj. procesu přenosu informace mezi lidskými jedinci pomocí jazykových prostředků. Tento proces zkoumá z jiného aspektu také psycholingvistika, sociolingvistika, poznatky se uplatní v aplikované lingvistice apod. Jejich význam roste od té doby, kdy se komunikační sféra, v níž se mluvený projev uplatňuje, mění dík rozvoji techniky z intimní a skupinové na celospolečenskou.

K velmi jednoduchému dorozumění lze užít ostenze - ukázání předmětu, předvedení jevu. Ve složitých podmínkách mezilidské komunikace však takový způsob stačit nemůže; komunikát je třeba převést do podoby, která by byla schopná přenosu jednoduchými prostředky s dostačující přesností, a to i na větší vzdálenost. Těmto podmínkám vyhovuje zvuková řeč tvořená mluvidly, artikulovaná (článkovaná), jako všelidský způsob komunikace. Ve vyspělých společenstvích se navíc ustaluje i komunikace písemná (ke vztahu mluvené a psané řeči viz výše).

Jsou možné i jiné formy zvukové komunikace - připomíná se např. pískaný jazyk. Pokud je známo, existuje vedle zvukové řeči artikulované. Komunikaci umožňuje také jazyk gest: na rozdíl od ostenze, kde je vztah mezi označovanou skutečností a gestem dán situací, je v jazyce gest pro pojmy konvenční gesto (kombinace gest), která na situaci vázána není. Jazyk gest, označovaný běžně jako znaková řeč (pozor, "znak" zde nemá terminologický lingvistický význam), je pro neslyšící základní, odezírání a produkce zvukové řeči jsou dnes pro ně chápány jako doprovodné; u slyšících gesta zvukovou řeč doprovázejí (gesta synsémantická) nebo v jednotlivostech nahradí (gesta autosémantická, běžná zvláště ve spontánním projevu) a přispívají celkovému pochopení sdělení.

Při zvukové řeči si lidé místo přímého předávání obsahů vědomí předávají řady zvuků. Zvuky a jejich kombinace se staly symboly, které skutečné předměty, jevy a vztahy v komunikaci zastupují. Tyto zvuky jsou tvořeny mluvními orgány a jejich výsledná podoba je limitována na jedné straně možnostmi mluvidel (jde ostatně o možnosti velmi široké), na druhé straně možnostmi jejich přijetí a identifikace sluchem. Z takřka nekonečného souboru možných zvuků a jejich kombinací užívá konkrétní jazyk jen část, která se ustálila v daném mluvícím společenství.

Uvažte, které zvuky mateřského jazyka vám známé cizí jazyky nemají, připomeňte si naopak některé specifické zvuky cizího jazyka.

Mezi zněním slova a označovanou skutečností není žádný vztah. Jen ojediněle - u zvukomalebných citoslovcí jako frr, mňau - se mluvidly napodobuje přírodní zvuk; srovnání hlasů zvířat nebo jiných přírodních zvuků v různých jazycích ukáže, že i tu jde o konvence.

Srovnejte si např., jak se vyjadřuje zvuk psího štěkání nebo kočičího mňoukání v jazycích, které znáte.

Vazba mezi zvukem slova (i celého sdělení) a označovanou skutečností, tj. to, že zvuku slova přiřadíme určitý význam a v textu i smysl, je dána pouhou konvencí, jež vznikla přirozenou cestou; jen ojediněle mohla vzniknout záměrně (někdo "rozhodl", jak bude slovo znít, např. u umělých jazyků nebo u nově vytvořených termínů); i takový vztah se však ve společnosti ustaluje. Touto konvencí je dáno jak označování jednotlivých obsahových prvků, tak i způsob, jímž se vyjadřují vztahy mezi nimi (pravidla vytváření vět a vyjadřování vztahů mezi větnými členy, pravidla tvoření slov apod.). Při mluvené komunikaci mluvčí své sdělení vyjádří článkovanou řečí (tímto způsobem je zakóduje), vzniklé zvukové vlny procházejí pak tzv. kanálem (prostředím umožňujícím přenos informace) k posluchači, který je vnímá a sdělení porozumí (sdělení dekóduje). Podmínkou porozumění je, aby mluvčí i posluchač užívali téhož kódu, inventáře jednotek, jejichž pomocí se může kódovat informace, a kombinačních pravidel, podle nichž se tvoří lineární řada celků, textu sdělení, tj. aby mluvili týmž jazykem. Důležitá je i zpětná vazba mezi komunikanty.

Mluvená řeč je u konkrétního jazyka primární, mnohé jazyky dodnes psanou podobu nemají; naopak jazyk s jen psanou podobou je snad jen jazyk mrtvý nebo umělý. V mluvené podobě probíhá největší část mezilidské komunikace, a to především komunikace spontánní, která se jen minimálně řídí předpisy a jen ojediněle ji někdo koriguje. Dík tomu lze na zvukové stavbě názorně pozorovat některé důležité obecné zákonitosti jazyka, které v psaném textu zakrývají např. nejrůznější pravopisné principy a jejich kombinace (2.2).

Řeč slouží samozřejmě primárně předání informace – ale tu lze předat kvalitně i nekvalitně. Zvuk řeči navíc prozradí o mluvčím jeho individualitu, duševní stav, regionální a národní příslušnost, společenské postavení. Je také schopen maximálního vyjádření pragmatických složek komunikace. Osvojuje se v societě a societě bezprostředně slouží, má schopnost ji spojovat.

Místně, sociálně i generačně proměnlivá realita mluveného jazyka může být jako taková popisována a studována. Vytváříme-li však popis mluveného jazyka pro potřeby mluvnic nebo učebnic, nemůžeme tuto proměnlivost v plném rozsahu zachytit (na rozdíl od speciálních studií). Soustřeďujeme se proto na výslovnostní standard, výslovnost vědomých uživatelů mluveného spisovného jazyka. V minulosti mohla být takovým základem mluva na reprezentativní divadelní scéně, jež měla také největší prestiž. Divadelní mluva je ovšem mluvou značně stylizovanou a slouží jinému cíli než běžné věcné dorozumívání. V jiných národních společenstvích se mohl stát vzorem standard kulturního centra, vzdělávací instituce atd. Ve starších dobách šlo vždy o normy poměrně malých společenství, které se předávaly v jejich rámci: např. noví studenti se jim učili nápodobou starších, mladí herci imitovali herce hlavních rolí. Ostatní lidé mohli o takovou výslovnost jen usilovat. Po rozšíření zvukových médií se vzorem se může stát výslovnost některé rozhlasové stanice nebo televizních moderátorů. Ani častý poslech vzorové výslovnosti však bohužel nezaručí, že si ji posluchač aktivně osvojí.

Představa výslovnostního standardu kultivované podoby národního jazyka (jakási analogie pravopisu psaných textů) je těsně spojena se spisovností, resp. standardizací jiných rovin jazyka. V kulturních národech je představa o "správném" znění veřejných mluvených projevů ustálena (tj. existuje tu norma) a mnohdy je i popsána. V soukromých projevech naopak dostačuje výslovnost regionální. Sám zájem o standardizaci výslovnosti a postoj k jejímu dodržování ve veřejných projevech se ve společnosti různě proměňuje, ale to už je problém sociolingvistický, nikoli fonetický. Obecně můžeme říci, že norma kultivované výslovnosti existuje, psaná pravidla výslovnosti, která by byla skutečnou kodifikací, tj. závazným popisem, však vznikají v nám blízkých jazycích až od konce 19. století a pro mnoho jazyků nebyla dodnes vytvořena. I tam, kde tato pravidla existují, jsou obecně méně známa než standardní pravidla psaných textů.

Popis normy kultivované (spisovné, standardní) výslovnosti reprezentativní podoby národního jazyka (jazyka spisovného, standardního, literárního... - termíny se zde liší) se označuje termínem ortoepie. Ortoepii tvoří dvě složky: ortofonie a vlastní ortoepie. Pod termínem ortofonie se skrývá popis standardního znění jednotlivých hlásek. Příkladem je výběr z různých existujících variant hlásky [r]; obvykle jen jedna je vzorová, pro daný jazyk "správná". V rámci ortofonie se vymezuje jak postoj k oblastním, nářečním a vrstvovým obměnám hlásek, tak k realizacím individuálním; ty jsou obvykle hodnoceny jako vady řeči.

Uvažte, jak zní "správná" hláska [r] v jazycích, které znáte. Při osvojování cizího jazyka jste byli vedeni právě k tomuto znění, často odlišnému od mateřštiny. Vzpomenete si na další hlásky, které - zdánlivě stejné - znějí v cizím jazyce jinak?

Ortoepie, též "vlastní" ortoepie je souborem zásad užívání ortofonických hlásek v souvislé řeči, jejich změn v rámci slova a výpovědi, a také zásady přízvukování, intonace apod. Aktivní znalost těchto pravidel zajišuje nejen srozumitelnost řeči, ale i její plnou kultivovanost. Ortoepie se rozvíjí v době, kdy mluvený projev rozšiřuje své funkce ve společenském a kulturním životě.V jednotlivých jazycích je hloubka a přesnost ortoepických pravidel velmi různá, někdy jde jen o individuální počiny lingvistů. Podnětem pro vytvoření takových popisů a hledání pravidel bývá často divadelní praxe, i když pravidla herecké mluvy je jen těžko možno aplikovat na běžný projev bez estetického záměru.

Vytvoření závazného popisu kultivované podoby národního jazyka, tj. formulování zásad ortoepie, není jednoduché. Je třeba zejména:

a) Co nejúplněji poznat normu, tj. existující stav kultivované výslovnosti. Základním požadavkem je synchronnost zkoumání a vyloučení všech individuálních přístupů. Tvůrci kodifikace musí zaujmout stanovisko k existující kolísání ve výslovnosti i k oblastním rozdílům. Za základ se bere norma v kulturním centru národa, v české situaci tedy v Praze, k normě dalších kulturních center se přihlíží, obvykle ve formě výslovnostních dublet. Dnešní stav jazyka neumožňuje spisovnou výslovnost zcela sjednotit.

b) Vyřešit vztah výslovnostní normy k pravopisu: pravopis sice není a nemůže být měřítkem výslovnosti, v jazycích s hláskovým písmem jako čeština však paralela mezi psaným a mluveným projevem existuje. Rozšiřuje-li se počet aktivních uživatelů spisovného jazyka, vzniká vždy nebezpečí hyperkorektní výslovnosti, tj. výslovnosti přesně podle psaného záznamu (objevuje se někdy u přejatých slov, např. menu čtené jako [menu] vedle čtení [meni]). Mezi výslovnostní a pravopisnou kodifikací je u jazyků s hláskovým písmem dialektický vztah, tj. obě normy se vzájemně ovlivňují. Přejímá-li se slovo z jazyka s hláskovým písmem, může se objevit čtení podle písmen (viz výše), nebo se naopak postupně adaptuje podle (napodobené) cizí výslovnosti i psaná podoba slova (v češtině např. sherry i šery; shilling, schilling i šilink). I dík tomu se nám dnes jeví výrazy ze společného pramene, např. grécismy a latinismy, v různých jazycích jako velmi rozdílné.

Najděte v jazycích, které znáte, příklad na adaptaci několika cizích slov; pokuste se vystihnout, proč se adaptovaná podoba v jednotlivých jazycích liší.

c) Najít okruh mluvených projevů, kde je nutno kodifikovanou výslovnost dodržovat. Obecně platí ortoepické zásady ve veřejném projevu citově neutrálním. V emotivních projevech je od nich možno ustoupit. Výslovnost je stylově diferencována. Mluvíme o výslovnosti neutrální, explicitní (vybraná) a implicitní (zběžná). Styl neutrální a explicitní jsou jednoznačně spisovné, styl implicitní se uplatní v hovorově spisovných projevech. Za hranicemi kultivovaného jazyka je výslovnost nedbalá nebo nářeční. Styly se liší striktností v dodržování stanovených pravidel, implicitní výslovnost je nejvolnější a dopouští daleko větší zjednodušování realizací než výslovnost vybraná. Zvláštní postavení má mluva umělecká, v níž je neutrální spisovná výslovnost základem, od něhož se jako příznaková odlišují výslovnostní specifika charakterizující postavy nebo prostředí zobrazované textem.

d Ortoepii nelze směšovat s eufonií, tj. snahou o příjemné znění mluvené řeči. Eufonie se uplatňuje zejména v uměleckých textech (pravidelné střídání rytmických jednotek, střídání hlásek, rým). V běžné řeči není eufonie nutná, vyhýbáme se však kakofoniím, tj. seskupením zvuků znějícím nepříjemně (např. nesnese se se sestrou). Pro nauku o příjemném znění řeči užil v minulém století český estetik J. Durdík termín kalilogie; mělo jít o jakousi zvukovou stylistiku, paralelu kaligrafie. Termín se neujal, problematika, kterou měl označovat, je však i dnes živá ve všech jazycích.

e) Normu kultivované výslovnosti je třeba uvádět do jazykové praxe, seznamovat s ní uživatele spisovného jazyka a vést je k dodržování jejích zásad ve všech oblastech veřejného mluvního styku. V tom má nezastupitelnou úlohu škola. Na dospělé působí především masově sdělovací prostředky (zpravidla rozhlasové a televizní). Zanedbatelný není ani vliv scénické mluvy a uměleckého přednesu, kde se výslovnost stává jednou ze složek vytvářejících estetické vyznění díla. Méně se zatím těmito otázkami zabývala činnost jazykově popularizační.

Materiály orientující ve spisovné výslovnosti jsou formulovány tak, aby byly srozumitelné pro každého uživatele jazyka. Vycházejí proto z psané podoby slov a slovních spojení a vysvětlují, jak se tyto psané podoby správně vyslovují. Takové údaje bývají i součástí výkladových slovníků jazyka. Může to být důležité u domácích slov, zvláště je-li pravopis značně archaický (angličtina, francouzština), je to potřeba také u slov přejatých nebo u vlastních jmen. Každý jazyk v tom má jiné potřeby a tradice.

Zjistěte si, ve kterých knihách poznáte zásady spisovné výslovnosti pro jazyk, který studujete. Jak jsou formulovány?

2.2 Psaná podoba jazyka; ortografie

V psané podobě jazyka se vyjádření myšlenky děje diskrétním (nespojitým) způsobem. Pomocí grafémů, opticky vnímatelných ustálených značek, se totiž zaznamenávají jednotky, které jsou menší než celek sdělení. Grafémem může být písmeno, ale i matematický symbol, značka, číslice apod.

Např. sdělení, které je ve zvukové formě spojité [vlakmijelvedvje], zapisujeme v dnešní češtině rozčleněné na jednotlivá grafická slova (vlak mi jel ve dvě), jejichž hranice nemají s výslovností ani s věcným obsahem sdělení nic společného: mi a velmi pravděpodobně i jel tvoří jeden přízvukový celek se slovem vlak, podobně je jedním přízvukovým celkem ve dvě. V celém sdělení nejsou nutné žádné pauzy a v běžné řeči jedno slovo plynule přechází v druhé. Spojení ve dvě je i nerozložitelný celek významový. Zvuková forma, v níž jedna hláska plynule přechází v druhou, je v zápisu nadto zapsána ve formě jednotlivých písemných znaků, v tištěné podobě nespojitých. Samozřejmě není vyloučeno, že by se mohlo členění zvukové a psané řeči alespoň na úrovni slov shodovat ([nespi:vejte] - psané Nezpívejte!), v delších sděleních však velmi pravděpodobně určitý nesoulad obou forem najdeme. Vztah, který jsme tu dokumentovali na češtině, existuje i v jiných jazycích.

Vyhledejte si podobné příklady z jazyka, který studujete. Uvědomte si, že jinak tomu může být ve spontánní řeči a jinak ve velmi pečlivé výslovnosti nebo ve výslovnosti lektora, který učí začátečníky rozumět zvukové řeči. Ten může - pokud to zvuková podoba jazyka jen trochu dovoluje - psaná slova při vyslovování poněkud oddělovat.

Psaný projev má funkci zaznamenávací (slouží záznamu cestou myšlenka → její formulace → zápis, záznam), současně však funkci vybavovací (z psaného textu pochopíme obsah sdělení). Grafémy, pomocí nichž se záznam děje, mají své alografy, pravidelné, územ ustálené obměny dané značky (písmene, číslice aj.) vázané postavením v celku textu, dané dobově (např. gotické ostré tvary písmen, které ustoupily oblejším tvarů dnešní latinky), kulturními zvyklostmi (např. číslice 7 se na kontinentu přeškrtává, v Anglii ne), a také volné varianty (např. různé tvary rukopisné, typografické typy písma), které mohou být využity pro grafické kontrasty psaných textů (kurzíva, petit ...).

Rozčleňování souvislé informace na diskrétní jednotky psaného textu může být v principu dvojí: ideografické a fonografické. V konkrétním jazyce se velmi často v psaných textech vyskytují příklady na uplatnění obou způsobů psaní, jeden z nich je však pro jazyk základní.

Vychází-li záznam z obsahové stránky sdělení a pomocí znaků psané podoby řeči (grafémů) se zachycují pojmy, princip psaní je ideografický, záznam se děje pomocí ideogramů. Tento způsob záznamu užívá lidstvo již po tisíciletí. Dodnes není zapomenut pro jisté výhody, které v komunikaci přináší. Jeho interpretace totiž není závislá na konkrétním jazyku, vyhovuje proto v nadnárodní komunikační sféře nebo tam, kde má jazyk mnoho uživatelů, kteří mluví navzájem těžko srozumitelnými nářečími. Ideogramem jsou především piktogramy nebo hieroglyfy.

Piktogram je obrázek věci, situace apod., dnes např. označení "vstup pro invalidy" se schematickým obrázkem invalidního vozíku, nebo "zákaz vstupu se zmrzlinou" s přeškrtnutým zjednodušeným obrázkem kornoutu zmrzliny. Je přitom lhostejné, jakými slovy význam piktogramu vysvětlíme, podstatné je jen pochopení smyslu.

Hieroglyf je abstraktní, různě složitý znak, který značí vždy celý pojem, konkrétní i abstraktní. U jednotlivých hieroglyfů lze vysledovat jejich vývoj od piktogramu, "obrázek" se postupně změnil v označení pojmu. Vytvořené hieroglyfy lze kombinovat a vytvářet tak záznam pro další a další skutečnosti. Pomocí hieroglyfů je psána stará egyptština nebo památky mayské. Ideogramy jsou i čínské znaky. Uvádí se, že jsou to vlastně logogramy, protože znak odpovídá slovu; sama definice slova ovšem není snadná, a proto není ani termín výhodný. Na rozdíl od piktogramů, které lze "přečíst" s minimem kulturních znalostí a zkušeností, jsou hieroglyfy a logogramy ustáleny kulturním vývojem a jejich pochopení není jednoduché. Při osvojování psané podoby jazyka je nutno se naučit tisíce značek a zvládnout také pravidla jejich kombinování a variací: pro čínštinu se např. mluví o potřebě zvládnout pro četbu běžné literatury 2 tisíce znaků - jednotliví autoři uvádějí však různý počet v závislosti na tom, jak náročné texty mají na mysli.

Charakter ideogramů mají v dnešních textech číslice nebo různé symboly a značky "jazyka vědy", jejichž užívání je vázáno na okruh specifické vědecké komunikace. V něm mají mezinárodní charakter a umožňují tak rychlé a přesné pochopení informací, např. vzorců, nezávislé na jazyku celého textu.

Obecný princip písemného záznamu jazyka vycházející ze zvukové podoby řeči se nazývá fonografický: zvuková podoba řeči je při něm rozčleňována tak, že určitému zvukovému segmentu odpovídá jeden grafický znak, reprezentovaný obvykle písmenem (literou; ta může mít různé varianty); segmentu odpovídá dané písmeno v různých slovech bez ohledu na jejich význam. (K principům vztahu zvuk : litera viz dále.) Podle toho, zda je takovou vyčleněnou zvukovou jednotkou slabika nebo hláska, existuje písmo slabičné a písmo hláskové.

Ve slabičném písmu odpovídá jeden znak slabice; takový způsob psaní je vzácný, uvádí se např. pro variantu psané japonštiny zvanou katakana. Počet slabičných značek je podle typu jazyka a míry zachycení slabičných variant různý, údajně od 50 do několika set.

V hláskovém písmu postupuje členění dále a z celku promluvy jsou vyčleňovány hlásky; jejich vyčlenění je už záležitostí poměrně vysokého stupně abstrakce (viz 3). Každé hlásce přísluší jisté písmeno a mezi hláskovým složením výrazů a písemným záznamem je paralela. Princip hláskového písma je starým vynálezem lidstva. Je výhodný, nebo při něm lze pomocí minima grafických značek zaznamenat všechny výrazy existující i nově vznikající. Označení "hláskové" písmo je přitom konvenční, nebo písmo zřejmě již ve svých začátcích odráželo jen ty jevy zvukového jazyka, které byly schopny rozlišovat význam, jde tedy vlastně o písmo fonologické (ke vztahu hláska - foném 3 a 8).

Ve většině jazyků světa, a také v evropských jazycích je užíván princip fonografický. Evropské jazyky užívají hláskové písmo, tj. píší jednotlivé výrazy a texty z nich utvořené pomocí sledu písmen, která odrážejí více nebo méně dokonale zvukovou formu slova. To však neznamená, že by šlo o vztah zcela jednoduchý a jednoznačný nebo že by měly litery ve všech jazycích stejnou hláskovou platnost; všimněte si, jak se čte totéž písmeno c ve slovech přejatých z různých jazyků do češtiny: cirkus - z latiny [cirkus], campus - z angličtiny [kampus] (dnes psáno i kampus), cinzano - z italštiny [ąinza:no], city - z angličiny [siti]. Naopak může mít přibližně týž zvuk v různých jazycích nestejný způsob psaní, i když jde o jazyky píšící týmž typem písma - latinkou: např. jméno známého ruského spisovatele psané azbukou Чехов má v jazycích užívajících latinky psanou podobu Čechov (česky, slovensky), ale i Chekhov (anglicky), Tschechoff (německy) atd. Čtení písmen je něco jiného než jejich pojmenovávání (užívané např. při spellingu); pojmenování písmen je ovšem v jazyku potřeba znát - uplatní se mj. při čtení zkratek.

Ověřte si ve slovnících, jak různě se mohou číst v jazycích, který studujete, zdánlivě shodná písmena. Podívejte se také, jak se v podstatě tហhláska může v písmu zaznamenat. Lépe pak pochopíte, jak nesnadné je pro lidi málo znalé cizího jazyka vyrovnat se v českých textech s novými cizími slovy. Podívejte se také, jak se v cizím jazyce přepisují jména osobností kultury jako Šostakovič, Rožděstvenskij, Šolochov. Studujete-li ruštinu, všimněte si, jak se naopak jména anglická nebo francouzská převádějí do azbuky.

Ověřte si, jak se čtou v jazyce, který studujete, zkratky mezinárodních institucí, ev. i jiné zkratky. Je to při komunikaci velmi potřebné.

Počátky většiny dnešních hláskových písem se hledají u starých Féničanů. Do našeho kulturního okruhu se jimi vytvořené písmo dostalo v řecké adaptaci, která byla pak uzpůsobena potřebám latiny, jež byla až do středověku kulturním jazykem podstatné části Evropy. Soubor písmen (abeceda, alfabeta; přesněji se termínem rozumí tento soubor jistým konvenčním způsobem uspořádaný), které každý z jazyků užívá, se však dnes liší a mění se i v průběhu staletí. V procesu vývoje se písmena přejímala z jednoho jazyka do druhého a dodatečně se novému jazyku přizpůsobovala, měnila svůj význam nebo byla doplňována o další rozlišující příznaky.

Potřebám jednotlivých jazyků, které měly jiný soubor fonémů (v tradičním vyjádření „hlásek“) než stará latina, se uzpůsoboval soubor písmen postupně, a to různými cestami. Bylo velmi pravděpodobné, že některý latinský grafém "přebýval", zatímco pro určité fonémy se písmen nedostávalo. Přebývající písmeno mohlo být vypuštěno (čeština např. nevyužila v domácí slovní zásobě q), nebo mohlo získat jinou platnost, "čte se" jinak (srov. čtení písmena x v různých jazycích). Chybějící označení pro fonémy se postupně doplňovala.

Na počátku se pro zápis v domácím jazyce užívala latinská písmena jen přibližně, jeden grafém mohl odpovídat i více hláskám (např. v češtině např. psané sel se četlo jako sel i šel); tento způsob psaní se nazývá primitivní pravopis. Zaznamenávací, a zejména vybavovací funkci psaného slova primitivní pravopis vyhovoval jen málo, protože v něm bylo hodně homografů, výrazů psaných stejně, ale zvukově i významově odlišných (příkladem homografu je v dnešní češtině chatař - majitel chaty, ale i účastník chatu, diskuse na internetu).

Odlište skutečný primitivní pravopis od technickými podmínkami přenosu ovlivněné "primitivnosti" psaní zpráv SMS: tam jde o zjednodušení sekundární, psaní je odvozeno od zápisu plně rozvinutou abecedou. I v něm však někdy ztráta rozlišení vadí srozumitelnosti krátkého sdělení (např. A pujde taky Simon: snadno pochopíme, že pujde ´půjde´, ale bez znalosti osoby nevíme, zda půjde Simon nebo Šimon).

Jednou z možností adaptace převzatých písmen k potřebám nového jazyka bylo vytváření spřežek, tj. digrafů, ev. trigrafů (i multigrafů), kombinací písmen, která mají společně platnost nového zvuku, neshodného se žádným prvkem seskupení: (czernaa ´černá´, ssel ´šel´; charakter spřežky má dodnes české ch nebo v přejatých slovech spojení ; trigrafem je např. německé sch - Schule, multigrafem německé tsch - tschechisch; princip tvoření spřežek najdeme v jednotlivých případech ve všech jazycích. V některých případech se ale i v hláskovém písmu uplatní psaní slabičné: písmena pro hlásky mají v některé kombinaci jinou platnost než samostatně: v češtině např. existují písmena , ď i ň (Káa, Naďa, Táňa), v českých slovech však se s těmito hláskami čtou slabiky psané ti, di, ni; tí, dí, ní (ticho, divné, nic; svatí, chudí, první); v cizích slovech tomu tak není (titul, diverzant, nitrát).

Uvědomte si, že i v jazyce,. který studujete, podobné případy najdete, i když možná jen na okraji slovní zásoby nebo u slov přejatých. Vyhledejte si je. Připomene vám to, že obecné principy fungování psané řeči skutečně platí.

Další možností přizpůsobení je obměna existujícího písmene doplňujícími značkami, diakritiky (v češtině např. označení délky samohlásek čárkou, doplňující háček u š, ž, č). Je možné i dotvoření nového písmene, ev. využití písmene z jiné abecedy nebo jiného typu písma (např. německé ß - Fluß).

Ověřte si, zda se diakritika užijí i v psané podobě jazyka, který studujete. Jsou náhodná, nebo je v nich systém?

Takový vývoj psaní byl pozvolný. Občas se některá jeho fáze nebo princip spojuje s významnými osobnostmi, eventuálně s díly, která byla "novým" pravopisem tištěna. V českém prostředí se např. mluví o "Husově pravopise", nebo spisek Orthographia Bohemica z prvních let 15. století, v němž jsou formulovány obecné zásady českého dnes užívaného diakritického pravopisu, byl v 19. století připsán právě Janu Husovi. Konkrétní tvary jednotlivých písmen i využití obecných zásad se v průběhu staletí měnily, sám princip však zůstává zachován.

Méně obvyklá je situace, kdy je pro potřeby konkrétního jazyka vytvořen naráz celý soubor písmen. Písmem sestaveným jako celek pro potřeby slovanského jazyka byla v 9. století n. l. hlaholice (na základě malých písmen řecké abecedy) a o něco mladší cyrilice (využívající velkých písmen řečtiny). Na cyrilici navazuje mj. azbuka. Ta byla pro potřeby psaní neslovanských jazyků bývalého SSSR nebo mongolštiny doplněna. Soustavy písem vytvářejí odborníci i dnes tam, kde se jazyk zatím jen mluvený stává jazykem psaných textů - např. pro jazyky střední Afriky nebo některé jazyky indiánské.

Zaujal-li Vás problém písem světa, vyhledejte speciální kurz s touto tematikou. Koná se obvykle v letním semestru.

Tradičně se mluvívá o pravopisu již tam, kde jde o popis soustavy písma určitého jazyka. Skutečným pravopisem, ortografií je však až soubor zásad, jež přiřazují písmena jednotlivým zvukům jazyka. Můžeme zde najít několik základních principů: fonologický, etymologický/morfologický a historický a v některých případech i symbolický.

U hláskového písma je, jak jsem už připomněli, podstatou rozklad zvuku řeči na hlásky, přesněji fonémy, a jejich následné zapsání písmeny. Základní principem pravopisu je na počátku pro lexikální pravopis (psaní jednotlivých slov) princip fonologický. V písmu se skutečně odrážely především ty jevy zvukové formy řeči, které mají na segmentální úrovni (tj. na úrovni hlásek) fonologickou funkci, tj. jsou významotvorné; hranice mezi slovy se začínají psát až mnohem později, i když i ty fonologickou funkci mají (4.2). Jakmile se psaná podoba jazyka ustálí, osamostatňuje se od zvuku řeči a dále se nemusí měnit. Ze současného pohledu je tak přítomen v pravopisu historický princip: jako výrazný se jeví v angličtině, poměrně silný je i ve francouzštině, vesměs jazycích s nepřetržitým vývojem psaných i mluvených textů; v našem mateřském jazyce je projevem tohoto principu např. odlišování -i-, -y-, -í-, -ý- ve "vyjmenovaných slovech" a jejich odvozeninách. Tento princip se prolíná s principem etymologickým, který připomíná, že psaní jednotlivého slova může být motivováno etymologií slova, jeho vazbou s výrazy, od nichž je odvozeno (např. vozka se píše se -z- dík vztahu ke slovu vozit, i když se [z] v žádném tvaru slova nevyslovuje). Tento princip se prolíná s principem morfologickým, který u jazyků s rozvinutou morfologií vede k tomu, že se při ohýbání nemění psaní základu slova (typ babka - psáno s -b-, nebo je 5 babek a slovo je zároveň odvozeno od baba); tento princip nám pomáhá zvolit správné psaní u nových slov, u nichž ne vždy můžeme počítat s plnou znalostí psaní ve výchozím jazyce - např. doktorand v souvislosti s nepřímými pády doktoranda, doktorandem nebo rozdíl standart (2. pád mn.č. výrazu standarta, menší vyztužený praporec) a standard (2. pád standardu, ustálená úroveň něčeho). Principy, které jsme uvedli, se uplatňují ve slovní zásobě domácí a zdomácnělé, neplatí však vždy u vlastních jmen a vůbec ne u nově přejatých slov, která si s sebou přinášejí i cizí psanou podobu (např. v češtině confiteor, voyer, buddhismus; v procesu zdomácňování se způsob psaní počešuje). Může se mluvit i o principu symbolickém: v psané podobě se odliší pomocí velkého písmena např. propria (vlastní jména) od stejně znějících apelativ (jmen obecných): komín na domě - ale městská část Komín; Kašpar, Melichar a Baltazar - ale nechovej se jako kašpar, nebo se odliší spojení slov od spřežky (typ po každé výtce se rozzlobil - pokaždé se rozzlobil); rozlišení v psané podobě je založeno na významu slov. Uplatnění těchto principů vede ke vzniku homofonů, výrazů různě psaných, které však mají stejnou zvukovou podobu (bílý - býlí, objet - oběd). O psaní koncovek rozhodují v jazycích s rozvinutou flexí i typy deklinace nebo konjugace (mluví se o pravopise morfologickém). Interpunkce souvisí se syntaxí textu, jde tedy o pravopis syntaktický. V jednotlivých jazycích např. čárka může značit jen zvukové členění pro předpokládané čtení, jindy je však řízena strukturou vět. Interpunkční znaménka na konci vět jsou také způsobem vyjádření modality.

V každém z jazyků najdeme příklad na uplatnění jmenovaných principů psaní, některý z nich však dominuje: pak se v lingvistické literatuře mluví o anglickém pravopise jako o historickém, český je naopak silně fonologický, o srbském se dokonce mluví jako o fonetickém, protože v některých případech mění podobu slovního základu odvozeniny podle výslovnosti.

Ověřte si, zda a jak se ve vámi studovaných jazycích jednotlivé pravopisné principy uplatňují. Najděte si příklady na homografy a homofony v daném jazyce, ověřte si také, zda v něm platí tatហinterpunkční pravidla jako v češtině. A uvažte - liší se v daném jazyce nějak psaní slov domácích a slov přejatých? A jak je tomu se jmény vlastními?

 

Rozdíly mezi výslovností slova a jeho grafikou poněkud ztěžují počáteční výuku psaní, jsou však výhodné pro konečný tvar psaných textů, nebo pravopis je určen pro vnímání optické, při němž sledujeme text po větších celcích: velká písmena nebo rozdíly psaní mezi homofony (slovy stejně znějícími) umožňují rychlejší orientaci v textech, a tím snazší porozumění.

Vlastní ortografie - pravopis je souborem zásad "správného psaní" v konkrétním jazyce. Bývá zpracována do podoby kodifikačních (standardizačních) materiálů, které zabezpečují jednotu při osvojování jazyka - učíme se psát ve shodě s nimi -, a zejména sjednocují podobu textů dané kultury nejen v jedné generaci, ale i nadčasově. Změny v nich jsou sice někdy nutné, vždy však jdou cestou dublet, tj. po určitou dobu existují jako spisovné dvě podoby psaní, starší a novější.

Materiály, které jsou z hlediska ortografie v jazyce závazné, je třeba znát: jsou oporou při řešení problémů s psanou podobou jazyka, které má jak rodilý uživatel jazyka, tak cizinec.

Ověřte si, které materiály platí pro psanou podobu vámi studovaného cizího jazyka. Prolistujte si je v knihovně a pokuste se opatřit si je pro vlastní potřebu. Jak jsou formulovány - v podobě slovníku, nebo spolu s výkladem obecných principů?

Z toho, co jsme připomněli, vyplývá, že psaná podoba jazyka nemusí být v korelaci s jeho zněním. Pro poznání živého jazyka dnes již dávno nestačí vycházet z psaných textů, ani praktická znalost jazyka nemůže na pouhém čtení a psaní ustrnout. Pro lingvistickou analýzu je potřeba vyjít ze skutečného velmi variabilního znění mluvené řeči; pro studium a práci se zvukovou podobou jazyka je potřeba jej zaznamenat tak, jak skutečně zní, tedy opustit zásady pravopisu. Záznam musí být srozumitelný i pro další odborníky, proto je nutno se při něm řídit společnými zásadami přepisu. Slouží k tomu transkripce (2.3).

2.3 Transkripce

Vztah mezi psanou a mluvenou podobou je v jednotlivých jazycích různý. V jazycích s hláskovým písmem pozorujeme často mezi textem psaným a jeho zvukovou realizací jistou paralelnost. Např. písmena mají v některých případech v jazyce zcela jednoznačné čtení a zvuková kombinace jediný způsob zápisu - v češtině případy jako koleno, zámek, plátek; ne však případy jako divák, kde se vyslovuje ď, ale píše se jako součást slabiky di, tj. nikoli písmenem ď, nebo zpěv, kde je jediná možná výslovnost [spjef] - viz i pravopisné principy 2.2

Pravopisně zapsaný text není nikdy skutečným záznamem řeči. Úkolem pravopisu ostatně ani není vytvářet paralelu mluvenému jazyku. Již na počátku fonetických bádání se proto objevovala potřeba vytvořit pro záznam znění řeči soustavu značek, která by umožňovala co nejúplněji zaznamenat skutečný zvuk, která by transkribovala (přepisovala) zvuk do grafémů.

V dnešní době je možno dokonale zaznamenat znění řeči technickými prostředky (gramofon, magnetofon aj.), ale zvukový záznam je komplexní (tj. zachycuje v jednom okamžiku zvuk řeči jako složený z tónových a šumových složek různé intenzity a výšky) a jeho časový průběh velmi znesnadňuje analýzu a porovnání se záznamem jiným. Je to obtížné i při dnešní vyspělé technice, v dobách, kdy bylo možno zvuk sledovat pouze pomocí sluchu, to bylo nemožné: i při velké zkušenosti např. sotva dokážeme porovnat znění vět vyslovovaných postupně různými mluvčími tak, aby bylo možno zachytit všechny nuance, i při opakovaném poslechu mnoho uniká pozornosti. Technický zápis zvuku je totiž záznamem nezobecněné, základní roviny mluvené řeči (srov. 3), skutečné velmi proměnlivé akustické reality, a jeho kvalita je navíc úměrná kvalitě záznamového zařízení. Pro potřeby lingvistické práce, která operuje s určitou rovinou zobecnění, se zobecněním na úrovni hlásek a modelů prozodických prostředků souvislé řeči (přízvuk, melodie řeči atd. - srov. tamtéž), je potřebný zápis pomocí opticky vnímatelných značek, při němž by byl vztah značka - hláska, ev. jiný zvukový prvek, jednoznačný. Této potřebě vyhovuje transkripce, přesněji fonetická transkripce. Metajazykové texty (texty vypovídající přirozeným jazykem o faktech jazyka a řeči, např. texty vědeckých a odborných prací o jazyku nebo o řečových technologiích) jsou psané a ve výkladech je nutno grafických značek užít. Také aplikovaná fonetika se bez takového převodu neobejde. Pomocí transkripce je autentický zvukový materiál užívaný v posledních letech při multimediální prezentaci faktů ozřejmován a vnímatel je veden při jeho interpretaci. Např. v záznamu ne zcela srozumitelné řeči je upozorněn na to, které hlásky byly vysloveny a zprostředkovaně i na to, jak byly obměněny - jak byla zjednodušena (předpokládaná) souhlásková skupina, jak se dvě samohlásky spojily do vyslovení diftongu apod. Zvl᚝ důležité je to při studiu cizího jazyka (srov. 3), Význam transkripce tedy nemizí ani v současnosti, kdy existují velmi přesné metody analýzy i syntézy řeči.

Říká se, že prvním typem transkripce bylo zavedení hláskového písma, ale to bychom přesouvali současné lingvistické představy do daleké minulosti. Ve skutečnosti se potřeba kvalitní transkripce objevuje v lingvistice až v souvislosti s obrácením pozornosti na autentické znění mluvené řeči, spisovné i nespisovné. Od romantismu pozorujeme soustavný zájem o lidovou slovesnost. Sběratelé lidových písní a vyprávění se přitom setkávali s typy hlásek a hláskových skupin, pro které kulturní psaný jazyk neměl vhodná písmena. Staré sběry text upravovaly, zvuková specifika víceméně zastíraly. Od poloviny 19. století však sílí zájem o nářečí a jednotliví jazykovědci si vytvářejí postupně pro potřeby jazyka, event. nářečí, s jehož materiálem pracují, vlastní soustavy grafémů k zaznamenání zvláštních hlásek, s nimiž se setkali. Rozdíly pak byly i v rámci jedné skupiny lingvistů, protože každý z nich musel v terénu řešit jiný problém (např. v oblasti Slezska potřeboval český dialektolog označit zvláštní typy sykavek, na Hané zase zvláštní znění hlásek e a o). Na mezinárodní úrovni to bylo ještě složitější, protože každý z lingvistů nejen sledoval jiný jazykový materiál, ale využíval také jiné abecedy a třeba i jiného typu písma: český dialektolog např. neměl problém se zápisem slyšeného ď, , ň, protože pro ně měl obvyklá písmena, zatímco anglický lingvista hledal pro obdobné zvuky speciální značky, bulharský lingvista mohl užívat bulharské varianty cyrilice atd.

Stav, kdy v každé z publikovaných prací mohlo být užito jiného systému přepisu, nebyl výhodný, a proto byl již v r.1888 položen Mezinárodní fonetickou asociací základ pro Mezinárodní fonetickou transkripci (API - podle francouzského názvu organizace Association Phonétique Internationale, nebo IPA - podle anglického názvu International Phonetic Association; dnes se užívá častěji označení na bázi angličtiny). Ve starších pracích se o ní mluví jako o fonetické abecedě. Transkripce IPA využívá latinky (v západoevropské modifikaci), doplňuje znaky pro hlásky, které odpovídající písmeno nemají, pro jemnější rozlišení se pak užívá i diakritických znamének a několika liter zvláštních. Zachycuje také základní prostředky prozodické. V podstatě se dodržuje zásada, že určitá hláska se označuje vždy jedním a týmž grafickým znakem. Využitím písma se systém IPA řadí mezi tzv. alfabetické systémy fonetické transkripce, tím, že pro jednotlivý zvuk (hlásku) volí jediný symbol, se zařadila mezi systémy syntetické.

Vysvětlíme nyní tyto termíny: Podle způsobu, jak je tzv. fonetická abeceda utvářena, dělíme transkripční systémy na analytické a syntetické. U analytických se jednotlivé hlásky zapisují pomocí jakýchsi "vzorců" označujících místo a způsob výslovnosti. Zápis je sice relativně přesný (odliší rozdíly obdobných hlásek různých jazyků např. českého a ruského m), je však málo přehledný a rozumí mu jen zasvěcený fonetik. Dnes jej plně nahradil grafický záznam analýzy zvuku prováděný speciálními přístroji, ev. filmový záznam průběhu artikulace. Syntetické systémy přepisu volí pro určitou hlásku vždy jediný grafém. Dopouštějí se přitom jistého zjednodušení, nebo výslovnost zdánlivě týchž hlásek může být v jednotlivých jazycích (i jejich nářečích) dosti odlišná (např. se liší výslovnost l v Čechách a na Moravě, souhláska p je různě napjatá a má také různě velký přídech v češtině a němčině). Této nevýhodě se čelí podle potřeby využitím rozlišujícího, diakritického grafického doplňku k základnímu grafému, eventuálně upřesněným popisem hlásky při výkladu.

Soustavy fonetického přepisu se liší i vztahem k běžně užívanému písmu. Nealfabetické systémy, méně časté, se běžného písma zcela vzdávají. Posiluje se tím samostatnost transkripce a ruší nežádoucí asociace s pravopisem. Celek je však obvykle méně přehledný a volba nealfabetických značek přináší technické potíže při tvorbě transkriptu. Běžnější jsou proto soustavy alfabetické, které se opírají o existující písmo (latinku, azbuku apod.). Dodržují přitom zásadu korespondence 1:1, tj. každé hlásce odpovídá jediné písmeno (proto se vylučují jinak běžné spřežky), a naopak grafém musí mít přiřazenu jen jedinou hlásku. Abeceda počtu hlásek nedostačuje, a proto se přidávají další značky a diakritika (viz dále).

V praxi existuje mnoho dalších typů transkripce sloužících speciálním typům prezentace zvukové podoby řeči. Pro potřebu práce etnografické a etnologické se ustálily jednodušší systémy záznamu mluvené řeči, než je detailní fonetická transkripce; v běžných pracích se etnologové dokonce řídí při vydávání lidových vyprávění v podstatě principy pravopisu, protože tyto texty jsou studovány spíše z hlediska literárněvědného a jsou i čtenářsky vděčné; přesný přepis výslovnosti by vnímání nepřál. Dialektolog postupuje jinak: někdy autentické znění záznamu poněkud zjednodušuje, zejména není-li jeho práce zaměřena na fonetiku (např. v lexikografických studiích), jindy naopak potřebuje značky další: může pak dnes využít repertoáru doplňující znaků IPA, častěji však užívá dialektologického přepisu, který je v disciplíně ustálený, a podle potřeby si pak v jeho duchu dotváří značky vlastní. Je samozřejmě povinen v práci přesně vyznačit, jaké hlásce jeho značky odpovídají. V lingvistických bádáních jednotlivých národních kultur se tak konstituovaly vlastní transkripční zásady typicky dialektologické, které se někdy od IPA hodně liší, srov. české označování hlásky `´ ([elo]) a zápis IPA ([celo]). Pro praktické užití v materiálech orientujících ve spisovnosti nebo v překladových slovnících se naopak ustálily přepisy naznačující správnou výslovnost zjednodušeným způsobem, např. i tak, že poněkud imitují pravopis (srov. ve školním vydání Pravidel českého pravopisu údaje o výslovnosti cizích slov - např. louvreský - [lúvrs-], loco citato - [-kó -tátó], nitrolak - [ny-]; podobný princip je ve slovnících cizích slov). Rozdíly bývají i mezi informacemi pro rodilé mluvčí, kteří potřebují jistou orientaci v kultivovaném znění mateřštiny, a pro cizince, kteří se jazyku teprve učí: např. Čechovi není nutno připomínat výslovnost  ve slově ticho, pro cizince to naopak může být potřebné.

Srovnejte, jak jsou podány údaje o výslovnosti ve výkladovém slovníku angličtiny (určeném pro nositele jazyka) a v běžné učebnici tohoto jazyka pro Čechy. Podívejte se i do slovníků a učebnic dalších jazyků, které znáte nebo studujete. Pokuste se postihnout podstatu rozdílu.

Transkripce je jistým způsobem zobecnění nesmírně mnohotvárné zvukové stavby jazyka, a proto odráží i míru obecnění, již autor ve své vědecké práce zvolil. Přesné dodržení IPA najdeme ve vědecké literatuře, v plné šíři ji využije fonetik studující exotické jazyky nebo jednotlivé dialekty: je pochopitelné, že méně specializovaný filolog dá přednost transkripci zjednodušené, popř. využívající - pokud je to možné - repertoáru písmen v jazyce obvyklých, tedy pro češtinu , ď, ň, š, ř.... V praxi tak vznikají národní modifikace transkripce. Jsou poměrně ustáleny pro hlásky spisovného jazyka (resp. jazykového standardu). Navíc se čelí nedorozuměním tím, že se k pracím zabývajícím se zvukovou stavbou řeči přičleňuje tabulka užitých transkripčních znaků s jejich specifikací. Transkripce se v textu signalizuje umístěním do hranatých závorek [ ] a je odlišena i typem písma.

I soustava značek IPA se vyvíjí. V současnosti se vedle obecného repertoáru podávajícího množství diakritik pro detailní odlišení hláskových odstínů a speciální grafémy pro hlásky nám exotické (např. pro "mlaskavky" afrických jazyků) uvádí i soubor značek základních, který je již navíc konkretizován pro některé spisovné jazyky (např. pro němčinu, francouzštinu, americkou angličtinu, dánštinu, portugalštinu, amharštinu, češtinu, maďarštinu, korejštinu, turečtinu). Jak z dalších výkladů vyplyne, je konkretizace systému IPA možná až tam, kde je dostačujícím způsobem popsána foneticko-fonologická rovina jazyka. Tuto zjednodušenou "základní" sestavu znaků obsahuje i wordovský výběr Phonetics, který existuje vedle velmi propracovaných fontů umožňujících zapsat (takřka) cokoli.

Poslední verze IPA udává pro jednotlivé hlásky (popsané pomocí fonetické terminologie - tu poznáte později) soubor značek, který je dostupný na internetové adrese http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/ipa.html.


Obrázek 1: Kompletní tabulka symbolů IPA

V pro nás běžných jazycích se uplatní zejména:


Obrázek 1a: Výběr z tabulky symbolů IPA

Pro potřeby lingvistických výkladů o jazycích našeho kulturního okruhu potřebujeme výběr z nich - a na něj se dále zaměříme. Počítejme s tím, že vymezení hlásek i jejich systematika je věcí zobecnění a že se proto tento základní výběr nemusí zcela shodovat s detailní prací o výslovnosti některého jazyka.

Přehled konsonantů v IPA transkripci  (základní typy)

 

labiály

lingvály

 

bilabiály

labiodentály

dentály

alveoláry

postalveoláry

palatály

veláry

uvuláry

glotály

orální (ex)plozivy

p   b

 

t   d

c   j

k   g

q   G

§

nazální (ex)plozivy

--  m

-- 

--   n

--   r

-- 

--  ŋ

--  N

 

vibranty

--  B

 

 

 

--  R

 

kakuminální

 

 

--  

 

 

 

 

centrální frikativy

k   β

f   v

   ð

s   z

   ¥

--  y

x   p

χ  

h   s

laterální frikativy

 

 

|  

 

 

 

 

aproximanty

 

--  Ÿ

--  

--  j

--  ƒ

 

 

laterální apr.

 

 

--   l

--  

--  ~

 

 

Vysvětlivky:

1. Jsou-li v jedné kolonce 2 konsonanty, je levý neznělý, pravý znělý. Je-li jen jeden, je jedinečný. Pomocí -- je označeno, který z možné dvojice "chybí"; většinou je konsonant znělý "jedinečný" a má akusticky i artikulačně specifika (viz 5).

2. V jazycích je obvykle jen jedna řada okluzivních konsonantů tvořených přední částí jazyka, proto se u nich nepokládá za nutné rozlišovat dentály od pre a postalveolár. U konstriktiv tu naopak rozlišení je.

3. V souboru chybí pro slovanské jazyky typické semiokluzivy; z hlediska IPA (tedy z hlediska stavu v západních jazycích), jsou pokládány za kombinace hlásek a mají i kombinované znaky.

   Značky jsou tyto:

   (pre)alveolární semiokluzivy   °  ­

   postalveolární semiokluzivy ą  Ž

4. V souboru chybí české „ř“ – jeho značka není ustálena, nebo jde o hlásku velmi unikátní.

5. V tabulce IPA bývá ještě řádek konsonantů ejektivních, řádek imploziv a dále sloupec pro konsonanty retroflexní. Zde jej vypouštíme – nejde o hlásky běžné v našich jazycích. Termíny vysvětlíme dále (5).

Další vybrané rozlišující značky pro konsonanty mají podobu diakritik

Neznělost (např. u sonor)  se značí prázdným kolečkem pod symbolem

Aspirovanost       th

Palatalizovanost   dj

Slabikotvornost   se značí svislou čárkou pod symbolem

Spojitá výslovnost skupiny konsonantů  -  jM  (= ďň vyslovené s plynulým přechodem mezi nimi)

Přehled vokálů v IPA transkripci

Je zvykem vokály prezentovat ve schématu, které odráží jejich artikulační a akustické vlastnosti. V tabulce IPA se užívá obecné schéma Jonesovo - princip třídění viz 5.3.

Jsou-li symboly v párech, reprezentuje pravý z nich zaokrouhlený vokál.

Další vlastnosti vokálů se označují doplňujícími značkami. Pro námi studované jazyky je to:

Dlouhá kvantita - a+ e+

Pozn. V mnoha jazycích je kvantita dána pozičně, proto je zahrnována mezi jevy prozodické. Způsob značení (viz výše) je týž.

Nosovost - ã

Spojitá výslovnost skupiny vokálů - ]NŸ, ev. ]MŸ (= spojitá výslovnost o+u v diftongu)

Další značky pro různé vokalické kvality, které najdeme v popisech fonetiky některých jazyků, jsou snahou autorů postihnout složitost a proměnlivost vokalického zvuku. Autoři takových prací význam svých značek vysvětlují.

Přesný záznam prozodických prostředků řeči (síly, melodie, pauz) je při transkripci obtížnější, nebo se v řeči uplatňují ve vzájemné souhře a lidské ucho, i to velmi poučené, je vnímá komplexně a na základě relace (vyšší - nižší, silnější - slabší, větší - menší přerušení řeči - srov. 7.1). Při lingvistickém rozboru má smysl zaznamenat jen to, co slouží komunikaci, nikoli náhodné obměny. Proto se v souboru grafémů IPA najdou značky pro přízvuk a kvantitu, která je v mnoha jazycích rysem prozodickým (na rozdíl od češtiny, kde je délka vlastností konkrétního vokálu bez ohledu na jeho pozici ve slově). Zápis větné intonace se řeší schematicky. Grafické znázornění, které pro prozodické prostředky řeči transkripce užívá, je zobecňující, což vyhovuje pro orientaci v popisu souvislé řeči, ale není s to vystihnout podstatu: v úplnosti může prozodické prostředky řeči zaznamenat jen speciální přístroj, dříve se užíval i záznam pomocí not. Prozodické prostředky se označují jen při přepisu souvislé řeči, u zápisu jednotlivých dokladů od nich obvykle odhlížíme.

Přízvuk (slovní)

Hlavní přízvuk [0dovolena+] ´dovolená´, [0petroviseto 0neli+bi+] ´Petrovi se to nelíbí´

Vedlejší přízvuk [0beze/jmena+] ´bezejmenná´, [0politicko/ekonomicka+] ´politickoekonomická´

Hranice úseků souvislé řeči

Slabičná hranice (pokud má její pozice význam pro artikulaci a akustiku) ['za.interesovat] ´zainteresovat´

Slovo (v běžném smyslu) nemusí být vždy skutečnou výslovnostní jednotkou, často se sousedními slovy splývá. V přepisu by se vlastně nemusely hranice slov objevit, pokud nejsou foneticky vyjádřeny, často se však pro přehlednost přepisu vyznačí odsazením o 1 písmeno, tj. jako v psaném textu. Vázaná, spojitá výslovnost mezi slovy nebo slabikami se, pokud je to potřeba, vyznačí spojovacím obloučkem ([bilaNasi doma] ´byla asi doma´).

Pauza se vyznačí podle skutečné realizace, a to větší pauza dvojitou svislou čarou, menší jednoduchou, tedy [0donesucito ║ jen0nevi+mgdi] ´donesu ti to, ale nevím kdy´; [0napsalato | 0docela 0sama] ´napsala to docela sama´.

Prostředky modulace souvislé řeči

Větný přízvuk se může označit jako zesílený přízvuk slovní, ale značka není ustálená, autoři často raději místo větného přízvuku zvýrazňují změnou písma, podtržení apod. Stejnou značkou jako větný přízvuk se může zaznamenat i důraz.

Označování větné intonace je poměrně obtížné. Na označování jejího průběhu se nehodí konvenční interpunkční znaménka, protože jejich umístění je dáno zvyklostí psané řeči a neodpovídá členění výslovnosti, zvláště členění spontánní nebo emotivní promluvy. Nejblíže skutečnému průběhu řeči by byl zápis notový, ale toho se využívá jen výjimečně. V praxi se osvědčilo naznačení změn průběhu řeči zápisem promluvy po slabikách na nestejné úrovni řádku:

                        tam

[0pu+jdete             ]  ´půjdete tam

Je možno využít i číselných symbolů:

   2         2   2      3

[0pu+jdete tam] ´půjdete tam?´, ev. vodorovných linek naznačujících změny výšky.

Relevantní průběh intonace (kadence - antikadence - polokadence - viz 7.2) se obvykle označuje zvláště tam, kde nejde o specializovanou studii, pouze schematicky značkami ↓ (klesavá, kadence), ↑(stoupavá, antikadence), → (nekoncová, polokadence).

Pauza je vlastně hranicí určitého úseku, proto jsme značky pro ni připomněli výše.

Fonetická transkripce IPA má vytvořeny i značky pro tonické přízvuky slovní, resp. pro tónový průběh slabik. Zachycuje jak jeho úroveň (na škále vysoký - nízký), tak konturu průběhu. Pro nám blízké jazyky tyto značky nepotřebujeme, v případě potřeby je najdeme na již uvedené www stránce.

Fonetická transkripce IPA je určena pro lingvistické práce. Pro aplikace v rámci řečových technologií včetně zpracovávání řečových dat se dává přednost od IPA odvozenému způsobu transkripce. SAMPA, jak se tento systém nazývá, využívá maximálně písmen abecedy a umožňuje i mechanický převod mezi záznamem zvuku a psanou podobou jazyka. Má mezinárodní charakter a také své národní modifikace.

 Vedle fonetického přepisu existuje i transkripce fonologická, jejíž pomocí zaznamenáváme pomocí grafémů jen ty složky zvukové realizace jazyka, které mají fonologickou funkci (slouží k rozlišení významu), tj. fonémy, členění promluvy a fonologicky relevantní prvky prozodie. Fonologický přepis se umisuje mezi šikmé závorky /psal + jsem + to + do=cela + sa:m/ = psal jsem do docela sám. Užívají se v něm buď značky IPA, nebo běžně i písmena domácí abecedy. Blíže se s tímto přepisem seznámíte dále (8).

 Při studiu stavby slova se užívá transkripce morfologická, vlastně záznam morfologické segmentace slova, výraz je rozkládá na jednotlivé morfy: <nos><i:>, <stav><i><tel><stv><i:>, ev. i s vyznačením morfonémů (3, 9).

Filolog se při studiu historické mluvnice setká také s tradičním (od původu indoevropeistickým) způsobem zápisu hlásek. V tomto případě jde o rekonstrukce, které vyjadřují představu lingvistů o tom, jak hlásky prajazyka zněly, a volba písmen i doplňkových značek je ve vztahu k existujícím písmenům a jim (v němčině 19. století) odpovídajícím zvukům. Podle potřeby poznáte soubory grafémů pro zápis rekonstrukcí starých hlásek při dalším studiu; zde jen musíme zdůraznit, že i když se to zdá, nejsou vůbec transkripčními značkami v dnešním slova smyslu.

2.4 Transliterace

Od transkripce je nutno odlišit transliteraci. Zatímco při transkripci jde o adekvátní převod z mluvené řeči do grafémů, při transliteraci převádíme z písma užívajícího jistých znaků do písma jiného, tj. z jednoho grafického záznamu do druhého. V naší praxi jde nejčastěji o přepis mezi azbukou a latinkou nebo řeckým písmem a latinkou. Transliterovat znamená převádět skutečně písmeno za písmeno, tj. naprosto bez zření k výslovnosti. Transliterace se užívá zejména v bibliografii. Vzhledem k tomu, že platnost písmen je v jednotlivých jazycích nestejná, může být totéž jméno např. z azbuky transliterováno pro jednotlivé jazyky různě. Na to je třeba myslet při hledání v katalozích nebo slovnících.

Pro transliteraci do češtiny jsou doporučená pravidla přepisu slov z cizích jazyků formulována v Pravidlech českého pravopisu, a to v jejich "akademické" verzi, tj. ve verzi vydávané nakladatelstvím Academia. Pro běžnou praxi se uplatní i transliterace zjednodušená, např. vědecký převod z ruské azbuky zachytí i jery, zatímco běžně od nich ohlížíme. Z dokonale transliterované podoby lze tedy zrekonstruovat původní zápis azbukou, což běžný přepis neumožní.

Obdobou transkripce jsou zásady přepisu z jazyků užívajících znakového písma nebo písma slabičného do některé z abeced hláskových. Při takové "transkripci" se reflektuje výslovnost výchozího jazyka, ovšem tak, jak ji interpretuje přijímající jazyk. Proto jsou např. názvy čínských měst v jednotlivých jazycích tak rozdílně psány, i když reflektují jediný oficiální název čínský. Potřeba nějak tyto zápisy sjednotit nastává při tvorbě map, které mají nadnárodní platnost, sekundárně také na silničních ukazatelích, v průvodcích apod. Platí tu zvláštní zásady, jež se stále upřesňují.

Zjistěte si, kde jsou uvedena pravidla transliterace cyrilice, řeckého písma, ev. písma arabského pro jazyky, které studujete.