7. Zvuková stránka souvislé řeči

Souvislá řeč není monotónní. Je modulována pomocí síly a výšky hlasu a získává určitý rytmus dík proměnlivému časovému průběhu jednotlivých segmentů a jejich kombinací. Dalšími prostředky modulace je řečové tempo a existence různých typů pauz. Tyto zvukové prostředky se uplatňují na promluvě jako celku. Jejich nositelem je slabika - především její jádro (4.3), protože to je tvořeno hláskou s nejvyšší otevřeností, a tedy i tónovostí. Prostředky modulace jsou jednak přirozenou složkou zvukového signálu řeči (síla hlasu nejen přirozeně existuje, ale mění se i fyziologicky v průběhu řeči), jednak mají i komunikační funkce - zejména při vyjadřování pragmatických složek komunikace. Jsou velmi důležité - pouhá nápodoba hlásek či slabik bez náležité modulace je velmi těžko srozumitelná.

Na rozdíl od hlásek, které lze (na základě zobecnění) vyčlenit z proudu řeči jako jednotky segmentální, je modulace řeči i její základní modely, o nichž bude řeč dále, založena na relaci mezi segmenty, delší slabiku poznáme jen v relaci k jiné stejně strukturované slabice méně dlouhé, silnější řeč poznáme jen v relaci k řeči méně silné, pauzu na základě toho, jak vypadá úsek bez pauzy atd. Kromě toho jsou vždy v daném okamžiku přítomny všechny tyto složky, i když v různé míře. Není tedy možné je popsat jen na základě nějakého souboru kmitů hlasivek nebo decibelů, najít jejich jedinou vlastnost. Snad i to způsobuje, že se jim ve fonetickém zkoumání dostává pozornosti daleko později než hláskám a že poznávání není ani zdaleka ukončeno.

Na základě uvedených vlastností se v jazycích formují určité obecné modely modulace souvislé řeči - především přízvuk a intonace (7.2; tam si všimneme i funkce, kterou v řeči mají, v zásadě jde však o problematiku, která patří do větné fonologie).

 

7.1 Prostředky modulace souvislé řeči

Síla hlasu

Síla hlasu, intenzita je artikulačně založena na amplitudě rozkmitu hlasivek. Základní možnosti jsou dány fyziologicky, proměny síly hlasu vznikají dík měnící se intenzitě výdechového proudu a svalovému napětí hlasivkových svalů v průběhu řečových celků. Akusticky se síla projeví zvětšením amplitudy kmitů molekul zvuku, na trojrozměrném spektrogramu se zaznamená tmavším zbarvením záznamu.

Sílu lze sledovat u jediné hlásky, pak je však spojena s její typickou artikulací (např. u vokálů vytvoří větší rezonanční prostor hlásku na poslech silnější, ve slově lípa je např. [a] dík tomu "silnější" než [i+]); pozornost jí věnují jen velmi detailní fonetické popisy.

Obrázek 49: Slovo kalamajka a jeho akustická intenzita.

Síla hlasu se fyziologicky mění dík slábnutí výdechového proudu před novým nadechnutím. Z hlediska komunikace má význam relativní proměna síly hlasu, jež se uplatňuje jako součást přízvuku slovního a větného (7.2). Kromě toho jsou změny síly signálem postojů mluvčího k posluchači, tedy vyjadřují i pragmatické složky komunikace; zesílení řeči nastává při rozčilení, oslabení při obavách, laskavém postoji k posluchači apod.

Výška hlasu

Výška hlasu je artikulačně založena na frekvenci hlasivkových kmitů a je dokreslena rezonancí nahrtanových prostor a ev. i zněním prostor lebky, hrudníku; v tom se protíná s hlasovou barvou.

Výšku lze pozorovat u jednotlivých hlásek. Na trojrozměrném spektrogramu je patrná z umístění formantů vokálů i konsonantických šumů na svislé ose (6.7). Takto chápaná výška je vlastní jednotlivým hláskám a jejich kombinacím a stává se tak součástí jejich artikulačně-akustické charakteristiky (srov. 6.3 - 6.5); z tohoto hlediska je např. hláska [i] vyšší než [e] nebo [s] vyšší než []. Pozornost této vlastnosti věnují detailnější popisy fonetické stavby jazyka.

Nahrávky lze přehrát zde: Nahrávka 1 Nahrávka 2 Nahrávka 3 Nahrávka 4
Obrázek 50: Průběh základní frekvence hlásky a zazpívané na čtyřech různých výškách.

Od výšky hlasu charakterizující (inherentně) jednotlivou hlásku je třeba odlišit využití proměn výšky hlasu v rámci jednoslabičného slova, které jsou typické pro tzv. tónové jazyky: výrazy se v nich liší nejen výběrem a sledem hlásek (přesněji fonémů), ale také průběhem tónu v segmentu, přesněji ve slabičném jádru. Výška nebo průběh tónu v nich vytváří samostatnou významovou jednotku. V konkrétním jazyce je takových "typů" proměn výšky hlasu různý počet, v jazyku Jorubů např. 3, ale v jednom z indiánských jazykům Mexika jich bylo popsáno 10; kromě vysokého, středního a nízkého je tu i tón klesající od nejvyššího ke střednímu, od nejvyššího k nejnižšímu apod. Jako příklad tónových jazyků se obvykle uvádí čínština s 4 různými tóny nebo jiné jazyky východní Asie.

Označíme-li v thaištině výšku hlasu číslicemi od 1 (nejvyšší) až po 5 (nejnižší), pak  ve slabice [kha+] má kombinace při průběhu tónu 3-2, středně klesavý, význam "jistý druh traviny"; 2-1, nízký klesavý, "oddenek"; 5-1, klesavý, "otrok, sluha"; 4-5, vysoký stoupavý,  "zúčastnit se obchodu"; 2-4, střední stoupavý, "noha". Pojmenování tónů v tomto výkladu nemá charakter českých termínů, protože jde o vlastnost jazyků pro nás exkluzivních a jejich charakteristiky známe jen nepřímo z literatury.

Z hlediska komunikace mají význam proměny výšky hlasu v rámci různě velkých celků sdělení, označované jako melodie řeči. Vznikají v souvislosti s proměnou délky hlasivek - ty se napínají nebo poněkud zkracují dík pohybu svalů hlasového ústrojí (5.1). Akusticky se melodie projeví jako změny hlasové výšky vlastní celku promluvy. Objektivní záznam melodie řeči podá intonograf (viz obr.). Výška hlasu klesá fyziologicky útlumem hlasivkových kmitů na konci výdechu.

Melodie řeči je především prostředkem modulujícím celek, který je tak lépe percipovatelný, monotónní řeč unavuje posluchače natolik, že její obsah nevnímá. Nápadné skoky ve výšce hlasu jsou naopak důležitým signálem citových a volních postojů mluvčího. Tyto funkce plní v relaci k jeho obvyklé hlasové výšce.

V neutrálním projevu má melodie řeči i další funkce. Pokles výšky hlasu se chápe jako signál konce sdělení, pro vlastní dorozumění má však velký význam také soubor různých výškových (a současně i silových) obměn, které rozlišují sdělení s různou komunikační funkcí, např. oznámení od otázky zjišťovací, nebo ohraničují nekoncové úseky výpovědi uvnitř promluvy. O intonaci jako jazykovému jevu a jejích modelech bude řeč dále (7.2).

Výška hlasu je výrazovým prostředkem při zpěvu (spolu s menšími obměnami výslovnosti); zpěv vytváří z hlediska zvukové realizace jazyka zvláštní podsystém. (Jeho poznávání je mimo náš zájem.)

Barva hlasu

Souvislá řeč je modulována také barvou hlasu. Je dána jak individuálním utvářením mluvních orgánů a všech rezonančních prostor artikulačního ústrojí, tak proměnami těchto prostor vznikajícími např. stahy hrtanových svalů. Akusticky je založena na interferenci tónů a šumů, jež vznikají v hrtanu a nadhrtanových prostorách mluvčího. Barva hlasu modifikuje v tomto případě znění všech artikulovaných hlásek a může sloužit pro identifikaci mluvčího. Proměny hlasové barvy, které poznáváme na základě konfrontace s obvyklou barvou hlasu mluvčího nebo se svou představou o ní, se využívají spolu s ostatními prostředky modulace jako signál citových a volních postojů mluvčího (řekl smutně, vesele, nadšeně, rozčileně, naléhavě). Je zvláštní, že barvu hlasu a její proměny při řeči jsme s to vnímat a adekvátně interpretovat i tam, kde jazyku nerozumíme. Pokud přijmeme tradiční pohled fonologie, který se zaměřuje na složky intelektuálního obsahu sdělení (viz 8), pak barva hlasu fonologickou funkci nemá. Budeme-li chápat fonologii šířeji, otevře se před lingvistikou další obrovské pole studia.

Proměny hlasové barvy se odrážejí také na spektrografickém záznamu stavby zvuku souvislé řeči. 

Obrázek 51: Věta "To mám radost." vyslovená ironicky, otráveně, radostně a smutně.

Tempo řeči

Časový průběh řeči  (řečové tempo) je dán rychlostí artikulační práce a určuje se počtem hlásek (přesněji slabik) za jednotku času. Jednotlivé jazyky mají vlastní průměrné tempo (rychlá je např. italština, ruština je rychlejší než čeština atd.), existuje i individuální návyk tempa řeči. Meze tempa řeči dává srozumitelnost výsledného úseku.

Z hlediska komunikace jsou důležité proměny rychlosti řeči v závislosti na obsahu sdělení (pomalejší tempo bývá vyhrazeno důležitějším částem výpovědi) a na celkové délce úseků řeči (slabiky mnohoslabičných slov bývají např. vyslovovány rychleji, někdy i za cenu méně přesné artikulace). V tempu řeči se odráží i vztah účastníků komunikace: vůči posluchači, u něhož předpokládáme menší chápavost, volíme pomalejší tempo. Mimořádně rychlé nebo naopak pomalé tempo může být také signálem emocí.

Obrázek 52: Věta "Spěchej pomalu!" vyslovená třemi různými rychlostmi: pomalu, normálně a rychle.

Rychlost produkce řeči působí protahování nebo zkracování jednotlivých hlásek. V nám známých jazycích se takto mění spíše vokály, může se však měnit i konsonant (6.3, 6.4). Při modulaci souvislé řeči nejde o rozdíly dlouhých a krátkých hlásek dané hláskovou soustavou jazyka, nýbrž o změny stojící nad nimi, spojené až s celky většími než je hláska.

Obrázek 53: Délka hlásek ve slově mává vysloveném čtyřmi různými rychlostmi.

Pauza

Pauza je přerušení řečového proudu. Vzniká z fyziologických příčin tam, kde je třeba doplnit dech. Pro sdělování má význam komunikativní pauza oddělující větší řečové celky. Z hlediska trvání jde buď o pauzu absolutní (má neomezenou délku), nebo relativní (krátkodobé přerušení řeči). Pro fungování a porozumění řeči má význam to, že pauza je někdy jen potenciální, tj. může (ale nemusí) být v některé pozici realizována, její realizace je jen fakultativní (nezávazná). Potenciální pauza je realizována podle konkrétní situace, důležitá je jen pozice, kde může být; tak může být např. přerušen řečový proud mezi slovy, ne však mezi jednotlivými hláskami; to už by se ztrácela souvislost řeči. Potenciální pauza pak slouží při komunikaci jako prvek ukazující hranici řečových celků.

Obrázek 54: Česká věta bez pauz a s pauzami včetně jejich linií akustické intenzity.

 Na základě uvedených fónických prozodických prostředků fungují tyto ustálené formy modulace souvislé řeči : slovní přízvuk; větný přízvuk; důraz; větná intonace; projevy emfáze.

7.3 Modely modulace souvislé řeči

Slovní přízvuk

Slovní přízvuk (akcent) - je charakterizován změnou slabiky v rámci "fonetického slova", úseku řeči, který je roven slovu v běžném slova smyslu, ev. je tvořen takovým "běžným" slovem a jeho klitiky. Přízvukový celek se označuje také termínem takt (4.2); proto se přízvuku říká také přízvuk taktový. Jedna ze slabik tohoto taktu - slabika přízvučná - získává ve srovnání s ostatními slabikami úseku, nepřízvučnými, navíc určité vlastnosti nebo jsou v ní vlastnosti existující i v ostatních slabikách přítomny ve větší míře. Tak např. přízvučná i nepřízvučná slabika mají určitou sílu a výšku, ale přízvučná je silnější nebo vyšší, nepřízvučná má rovný tón, zatímco v přízvučné kolísá jeho výška apod. Na základě toho dochází k prominenci určité slabiky v souvislém proudu řeči.

Přízvuk je budován na komplexu prozodických vlastností řeči, tj. je realizován současně jak pomocí změn dynamiky, tak výšky hlasu; může mít i důsledky pro rozdíl v kvalitě hlásek slabik přízvučných a nepřízvučných a promítnout se do rozdílů v trvání slabik.

V jednotlivých jazycích je na tomto obecném základě sám rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou konstituován různě a je různě hodnocena vlastnost, která (jakoby) dominuje. Tak např. v přízvučné slabice výška hlasu  stoupá nebo kolísá, zatímco v nepřízvučné je výška hlasu neměnná, což je poznatelné i u slabiky izolované z celku řeči. Jindy se pozná přízvučná slabika jen v konfrontaci se sousední slabikou nepřízvučnou, např. tím, že je celkově vyšší; jde o rozdíl přízvučná - nepřízvučná, nikoli o výšku absolutní. Rozdíl je lépe patrný, a také při analýze řeči snáze zachytitelný v jazycích se silnějším přízvukem. V jazycích se slabým přízvukem, jako je např. čeština, je rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky při akustické analýze nevýznamný.

Obrázek 55: Demonstrace slovního přízvuku. Na prvním obrázku je úryvek "senakonec" získaný z věty "A tak se nakonec připravili dobře" (přízvuk na slabice na), na druhém obrázku je tentýž úryvek získaný z věty "A tak se na konec celé akce připravili v předstihu" (přízvuk na slabice ko").

Akustické charakteristiky přízvuku mohou být dokonce v češtině zastírány ostatními složkami akustického spektra hlásek, např. výškou formantů vokalického jádra slabiky.

Percepčně (při poslechu) je však i nevýrazný přízvuk - zřejmě na základě komplexní zkušenosti se zněním jazyka - poznat v situaci, kdy někdo přízvukuje jinak, než je obvyklé. I laik si dobře všimne přízvuku na předposlední slabice, který je běžný v nářečích severu Moravy a občas se objeví i ve spisovném projevu starších lidí z této oblasti.

Přízvuk označujeme v jednotlivých jazycích podle toho, která zvuková vlastnost v něm dominuje, ev. která se zvýrazní v případech velmi pečlivé pomalé výslovnosti nebo při expresi. Ve švédštině, srbštině, chorvatštině, slovinštině aj. má přízvučná slabika jiný průběh tónu než nepřízvučná: jde o přízvuk tónový, melodický. V jiných jazycích nejde o zásadní proměnu výšky tónu a pro přízvučnou slabiku se hledá charakteristika v zesílení, jazyk má přízvuk dynamický, silový. Ten může být poměrně nevýrazný a zvukový rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky je nepatrný (srov. výše obr. silového průběhu v češtině), nebo je zřetelný. Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci (ruština, angličtina aj.), nebo se různí inventář sonant: pod přízvukem jsou využívány v jádru slabiky všechny vokály včetně diftongů, v nepřízvučných slabikách jen některé. Někdy se pak mluví o přízvuku kvalitativním. Extrémním případem redukce je výslovnost neurčitého vokálu [c], ojediněle dochází při rychlejší řeči až k zániku sonanty a s tím i slabiky (synkopa, srov. 7.3). Vokál přízvučné slabiky může být vlivem přízvuku delší než týž vokál ve slabice nepřízvučné, čistě kvantitativní přízvuk (prodloužení vokálu jako signál přízvučnosti) se však v nám známých jazycích nevyskytuje; blíží se tomu stav v jazycích s redukcí, kde je rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou patrný mj. i z kvantity vokálu: např. v ruštině je přízvučné [u] podstatně delší než tatáž hláska v slabice nepřízvučné. V mnoha jazycích je však kvantita nezávislá na přízvuku a signál "prodlužování vlivem přízvuku" je v nich pak nevýznamný.

Jako dynamický se označuje také přízvuk v češtině, i když je málo výrazný (viz výše): jako zesílená se jeví přízvučná slabika jen při expresi (např. v hádce [0ja+tam 0nepudu§a0nepudu|0§acse0jeje|0°]x°e] - ´já tam nepůjdu a nepůjdu, ať se děje, co chce´). I tento nevýrazný přízvuk je však schopen být základem českého sylabotonického verše (viz úvod do studia literatury nebo teorii literatury).

Podle umístění přízvuku můžeme mluvit o jazycích s přízvukem stálým (čeština, polština, němčina,...) a přízvukem volným, jehož pozice není vázána obecnou jazykovou zákonitostí, ale je součástí formy každého slova podobně jako jeho hlásky. V těchto jazycích můžeme najít případy, kdy se výrazy skládají ze stejných hlásek, ale liší se pouze postavením přízvuku (srov. anglické psané absent : [0Ybscnt] = ´nepřítomný´, ale [Yb0scnt] = ´vzdalovat se´). Tento přízvuk může být i pohyblivý, pokud se jeho místo mění v jednotlivých tvarech (některých) slov - např. v ruštině: рук0а : рук0и (2. p. j. č., ´ruky´) - р0уки (1. p. mn. č. ´ruce´). Pozice přízvuku pak může vyjadřovat mluvnické významy podobně jako koncovka.

V souvislosti s místem stálého přízvuku se objevují termíny jako iniciální akcent (na první slabice), finální (oxytonický, na poslední), penultimový (paroxytonický - na předposlední slabice) nebo  antepenultimový (proparoxynomický - na druhé slabice od konce). V popisu konkrétního jazyka se s nimi nesetkáte, je však dobré jim rozumět, protože je najdete ve výkladech diachronních.

"Stálost přízvuku" lze vztáhnout jen ke slovu jako izolované jednotce. V souvislé řeči nemusí mít slovo přízvuk, může se podle zákonitostí daného jazyka sdružovat s dalšími výrazy do celku fonetického slova - taktu (viz výše a 4.2). Výrazy, které nemají v proudu řeči samostatný přízvuk, se nazývají klitika (4.2). Pravidelně jsou klitiky gramatická slova.

"Stálost přízvuku" má v jednotlivých jazycích různou povahu: platí nepochybně pro slova domácí, někde se jí podrobují i přejatá slova (v češtině), zatímco v jiných jazycích mají přejaté výrazy přízvuk odlišný (němčina).

Ověřte si v jazycích, které znáte, jaký přízvuk v nich mají výrazy přejaté ze společného pramene, např. latinismy nebo grecismy. Pokuste se na základě toho zjistit, jaká zákonitost přízvuku u nich platí.

Jak se mateřský jazyk vyrovnává s přízvukem u přejatých slov?  Podívejte se také, jaký přízvuk mají v cizím jazyce, který znáte, české výrazy: budete si velmi pravděpodobně všímat přízvuku u vlastních jmen, protože do světových jazyků proniklo jen několik původně českých slov.

Změna akcentuace je jednou z fonetických proměn slov přecházejících z jazyka do jazyka. Pozice přízvuku je  přitom důležitá pro porozumění, ale snadno ji - na základě zkušeností se slabým českým přízvukem - při učení cizímu jazyku podceníme.

V pomalé řeči (a také v metru verše) se můžeme setkat i s přízvukem vedlejším: je založen na stejných vlastnostech jako přízvuk hlavní. Pokud má jazyk kompozita, má kompozitum jako celek jeden přízvuk hlavní a další vedlejší, slabší přízvuk(y) na slabikách patřících ostatním částem kompozit ([0polwtw°k]1§ek]n]mw°ki+] ´politickoekonomický´). V jazycích s redukcí se v takových slabikách v pečlivé výslovnosti neredukuje. V jiných případech je užití vedlejšího přízvuku, tj. jeho skutečné vyslovení, fakultativní. V češtině se v pomalejší a velmi pečlivé řeči objevuje na lichých slabikách dlouhých slov, např. pomíjejícnost[0pomw+1jejw+1°nost], ev. - při jiném slabičném členění [0pomw+1jejw+1°1nost]. S existencí vedlejšího přízvuku počítají tonické a sylabotonické systémy metra vázaného verše. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by např. při obvyklém českém daktylotrochejském metru možno veršovat jen za využití tříslabičných a dvouslabičných slov.

Ověřte si v jazyce, který studujete, zda se v něm počítá s vedlejším přízvukem a kde je umístěn. Bývá na první části kompozit, nebo na části druhé, třetí... ?

Vzpomeňte si na některé české básně - nikoli ovšem psané volným veršem - a ověřte si, že jejich metrum počítá i s vedlejším přízvukem. Jak se s existencí sylabotonického metra vyrovná překlad české básně do cizího jazyka?

Přízvuk má v řeči několik funkcí. Má funkci kulminativní, patří samostatné pojmenovávací jednotce a zjednodušeně můžeme říci, že kolik přízvuků, tolik plnovýznamových slov. Je také rytmizujícím prvkem, který se uplatní nejen v už zmíněném verši, ale i v próze a ostatně i v neumělecké řeči. Jistá tendence k pravidelnějšímu střídání přízvučných a nepřízvučných slabik ovlivňuje i užití "výplňkových slov" ve veřejném projevu.

Stálý přízvuk je v jazycích signálem hranic fonetických slov (v češtině vyznačuje začátek slova, francouzský přízvuk konec slova), což funguje i v situacích, kdy výraz v daném kontextu přízvuk nemá, kdy jen uživatel na základě zkušenosti ví, že určité seskupení hlásek může být samostatným slovem s významem v daném kontextu vyhovujícím (srov. 4.2). V němčině přízvuk na první slabice kořene může ukazovat rozdíl mezi odlučitelnou a neodlučitelnou předponou, tedy je tu rozdíl významový atd. Volný přízvuk umožňuje využití k rozlišení různých slov nebo tvarů slov se stejným skladem hlásek, má tedy charakter (suprasegmentálního) fonému - ruské з0амок ´zámek, hrad´ - вис0ячий зам0ок ´visací zámek´.

Větný přízvuk

Větný přízvuk (frázový akcent) je způsobem zvukového vyčlenění jádra výpovědi, ev. jádra výpovědního úseku (4.1), souvisí tedy těsně s tzv. aktuálním členěním výpovědi. Z tohoto hlediska existuje jistá hierarchie větných přízvuků, výraznější vyděluje téma sdělení, uvnitř výpovědních úseků je zvukově vyděleno jádro úseku - klíčové slovo východiska, klíčové slovo jádra sdělení atd. Zvukový charakter větného přízvuku by měl být založen na zvýraznění artikulačně-akustických vlastností přízvučné slabiky výrazu nesoucího tento přízvuk, eventuálně na změně jeho celkového tónu, síly, tempa. V klidné řeči je však prominence větného přízvuku velmi často nevýrazná, jeví se spíše jako místo, od něhož probíhá intonační schéma koncového nebo nekoncového úseku sdělení. Větný přízvuk se zvýrazní teprve při emocionální výpovědi.

Funkci větného přízvuku jako prostředku textotvorného připomínáme dále v souvislosti s intonací.

V češtině je neutrálním místem větného přízvuku konec výpovědi, ev. výpovědního úseku. Při subjektivním pořádku slov se větný přízvuk přesouvá a je zvukově zřetelný. Srovnání je však obtížné, protože jde vždy o relaci v rámci výpovědi nebo promluvy, nikoli o absolutní sílu, výšku atd.

 

Demonstrace důrazu.
Proti tomu nemůže nikdo nic mít
Proti tomu nemůže nikdo nic mít
Proti tomu nemůže nikdo nic mít
Proti tomu nemůže nikdo nic mít
Proti tomu nemůže nikdo nic mít
Proti tomu nemůže nikdo nic mít

Důraz

Důraz je zvýraznění částí výpovědi podle subjektivního postoje mluvčího. Je projevem jeho emocí, proto se někdy označuje jako emotivní, patetický, afektivní přízvuk.  Kromě síly a melodie se na něm podílí i zvýraznění artikulace, někdy i zpomalení tempa řeči. Důraz je důležitý pro interpretaci výpovědi posluchačem. Zdůrazněn může být kterýkoli výraz výpovědi nebo i jeho část, tedy i slova, která v neutrální výpovědi žádný přízvuk nemají. Srov. ´to já dělat nebudu´- [0t]ja+0jelat0nebudu] - neutrální konstatování; [t]0ja+0jelat0nebudu] - zvýrazněné ´´- s návazností: ´ať to udělá někdo jiný´; [0t]0ja+0jelat0nebudu] - zdůrazněná negace u slovesa.

 

Obrázek 56: Věta "S tím rozhodně nesouhlasím." vyslovená s důrazem a bez.

 

Větná intonace

Větná intonace je způsob melodického a současně silového průběhu výpovědního celku. Nositelem proměn silových i výškových charakteristik je slabika (především slabičné jádro). Podstatná je pro její průběh přízvučná slabika jádra výpovědi nebo výpovědního úseku (tato slabika se často nazývá ve fonetice nazývá "intonační  centrum"), v relaci k této slabice pak dochází k vlastnímu intonačnímu průběhu. V jazycích se silným přízvukem a redukcí nepřízvučných slabik se podstatná část výškových proměn soustřeďuje právě do této slabiky (např. v ruštině). Intonační schéma končí hranicí výpovědního úseku nebo celé výpovědi.

Termín intonace se v lingvistické literatuře užívá také při charakteristice tónových jazyků (čínština, vietnamština, viz výše), kde se různé jednoslabičné pojmenovávací jednotky skládají z týchž řetězců hlásek a liší se pouze průběhem tónu. Celkově je termín intonace zatížen více významy, nicméně je natolik zažitý, že není možno jej nahradit souborem názvů jednoznačnějších.

I když je intonace jev komplexní, pokládá se u ní za podstatnou změna výšky hlasu. Proto se větná intonace označuje i jako modulace melodická. Pod tento termín lze zahrnout i proměny hlasové výšky, které mají pro sdělování jen okrajový význam (říká se např., že účinný veřejný projev má být modulován silově i melodicky, tj. nemá být monotónní). V literatuře se mluví také o větné melodii, melodii vět. Dalším termínem je kadence, ten však bohužel není zcela jednoznačný - viz dále.

Z ryze subjektivních důvodů se melodie souvislé řeči utváří na jisté výškové úrovni a se mění vlivem citového stavu mluvčího, což umožňuje realizovat výrazovou, expresivní funkci jazyka (kap. 2). Daleko podstatnější je však její nadindividuální, tj. jazykové využití. Jako nutná součást znění mluvené mezilidské komunikace se totiž podílí na uskutečnění jazykových funkcí dalších. Nejdůležitější je její podíl na uskutečnění základní funkce jazyka - funkce sdělovací: větná intonace slouží především jako signál ukončenosti - neukončenosti jednotlivých výpovědí a výpovědních úseků. Dále je ve většině jazyků prostředkem odlišení jednotlivých ukončených výpovědí podle komunikativní funkce (konstatování, zjišťovací otázka apod.). Z tohoto pohledu patří do gramatické složky jazyka.

Intonační schéma výpovědi, ev. výpovědního úseku, vychází od již uvedeného jeho intonačního centra; tím je místo s větným přízvukem, ev. důrazem. Signalizace tohoto centra je v rámci promluvy prvkem významotvorným (odliší réma) a textotvorným (identifikace rématu naznačuje souvislosti v rámci sdělení), což je významné hlavně v jazycích s volnějším slovosledem. Např. výpověď ´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ může fungovat z hlediska textu např. takto:

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - neutrální sdělení, bez souvislostí s ostatním textem.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - práci, o níž už byla řeč; jinou přijmou.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - ale přijmou např. volný esej.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - ale třeba ji použiji jinde.

(Příklad uvádíme v psané podobě, protože je to přehlednější - místo s možným umístěním intonačního centra podtrhujeme.)

 

Obrázek 57: Průběh intonace ve větě "Budu tam v pět".

Vzhledem k významu, který má větná intonace pro utváření a interpretaci výpovědí mluveného jazyka a pro vyjadřovaní desítek jejich komunikačních funkcí, věnuje se jí v posledních desetiletích mnoho pozornosti nejen v pracích fonetických, ale i syntaktických. Nejzákladnější schémata jsou (zřejmě) společná pro mnoho jazyků, jejich konkrétní realizace se však značně liší jak intervalem mezi slabikami, tak průběhem. Rozdíly jsou tak výrazné, že přeneseme-li intonační schéma české věty do cizího jazyka, může docházet k dezinterpretaci výpovědi, stručně řečeno k nedorozumění (oznámení je interpretováno jako otázka, neutrální vyjádření jako naléhavé nebo expresivní atd.). Průběh intonace se pokládá za součást artikulační báze jazyka a osvojuje se již v raném dětství, dokonce dříve než vlastní artikulace.

Věnujte pozornost intonaci mateřského jazyka a cizího jazyka, který znáte. Podívejte se do svých učebnic cizích jazyků - na jaké typy vět a intonačních schémat vás jmenovitě upozorňují? Co by se stalo, kdybyste intonovali "česky"? Podívejte se i na běžné přehledy mluvnice, jak je najdete např. v praktických příručkách ... na cesty nebo v úvodních částech slovníků. Věnují pozornost také intonaci? Pokud ano, co o ní říkají? A pokud ne - uvažte, zda je to pro využití takových materiálů dobře. Pokuste se zformulovat, na co by si měl dávat Čech pozor při výslovnosti např. anglické otázky.

Je třeba počítat s několika základními typy větné intonace; jejich uvedené stručné charakteristiky opíráme o stav v češtině.

 a) Signalizují hranice výpovědí

Klesavá intonace (klesavá, sestupná melodie řeči; kadence, konkluzivní kadence) se uplatňuje v intonačním schématu citově neutrálních oznamovacích vět. Je založena na celkově klesavém průběhu tónu výpovědi od intonačního centra do konce, ev. v intonačním centru. Příznaková obměna této intonace, která se uplatní při vytýkání, v doplňovacích otázkách a otázkách vylučovacích nebo má expresívní funkci (ve větách s funkcí příkazu a zákazu), je  charakterizována zvýšením a zesílením intonačního centra.

Stoupavá intonace (stoupavá, vzestupná melodie řeči; antikadence) se uplatňuje v intonačním schématu zjišťovacích  otázek. Je charakterizována vzestupem hlasu po intonačním centru, ev. přímo v něm; na konci může dojít k  mírnému poklesu. Podle toho pozorujeme dva typy intonace zjišťovacích otázek - stoupavou, kde hlas od intonačního  centra plynule stoupá až do konce výpovědi, a stoupavě  klesavou.

 b) Signalizují hranice nekoncových výpovědních úseků

Polokadence (nekoncová kadence) se uplatňuje u nekoncových úseků výpovědi (včetně nekoncových vět v souvětí), při vytýkání, u  složek výčtu, při vydělování jednotlivých promluvových úseků  delších výpovědí, při zvukovém vyčleňování východiska  výpovědi apod. Je charakterizována poklesem hlasu před intonačním centrem. Má větší počet obměn, které mají  specifickou komunikativní funkci. Základním typ signalizuje  nekoncové úseky výpovědí a užívá se v promluvách citově  neutrálních. Je stoupavý a intonační centrum se při něm  poněkud prohlubuje, někdy se prohloubí i slabika  bezprostředně před intonačním centrem. Jinou obměnou melodie nekoncového úseku je pokles intonačního centra nebo slabiky před ním, na něž navazuje  poněkud vyšší, ale rovný tónový průběh slabik do konce  intonému:

Příznakové obměny polokadence pozorujeme např. při vytýkání, kdy se zesiluje přízvuk na intonačním centru a zvětšuje interval za ním. Na hranici vět v souvětí se objevuje i polokadence s poklesem poslední slabiky. Příznakové je užití polokadence u samostatné věty. 

Průběh základních typů intonace ukazuje následující obrázek. Postihuje jen výsek ze složitého pole intonačních proměn souvislé řeči.

Obrázek 58: Věta "To se vám podařilo." a její intonace.
Obrázek 59: Věta "To se vám podařilo?" a její intonace.
Obrázek 60: Věta "To se vám podařilo!" a její intonace.
Obrázek 61: Věta "To se vám podařilo, jistě z toho máte radost." a její intonace.
Obrázek 62: Věta "To se vám podařilo všechno udělat v termínu?" a její intonace.

Emfáze

Emfáze je zvláštním typem změn realizace řeči vznikajícím z emotivních pohnutek. Podílejí se na ní proměny všech složek modulace i obměny artikulace hlásek. Např. u síly hlasu jde o extrémní zesílení při křiku nebo zeslabení při záměrném šeptání, u melodické stránky řeči dochází ke změně obvyklých intervalů výšky hlasu atd. Mění se i tempo a rytmus řeči, vznikají záměrné "významné" pauzy. Vedle toho dochází i ke změnám ostatních složek výpovědi (volba lexika, deformace větné stavby ap.). Jde tedy o jev komplexní, v němž je zvuk řeči jen jednou složkou. Při emfázi se posiluje výrazová funkce jazyka, a proto do řečového proudu vstupují i paralingvistické prostředky (vzlyky, vzdechy, neartikulované zvuky). Všechny tyto prostředky jsou v jazyce do jisté míry ustáleny. Zkušenost ukazuje, že jsme schopni je vnímat i v jazycích nám cizích, a to i bez znalosti kognitivního obsahu sdělení.

7.3 Změny realizací v souvislé řeči

Uvnitř fonických řad dochází po celou dobu vývoje jazyků k vzájemnému ovlivňování realizací hlásek, k jejich změnám, vypouštění nebo přidávání, k úpravám slabičného skladu pojmenovávacích jednotek. Jednotlivé typy takových změn byly jazykovědou, především historickosrovnávací a mladogramatickou lingvistikou v 19. století, popsány a byla vytvořena i příslušná terminologie. V zásadě se užívá dosud, a to zejména v evropských lingvistikách. Vzhledem k tomu, že v každém jazyce jsou obecné principy změn realizací uskutečňovány jinak a i časový profil zachycených změn je různý, omezíme se dále na výklad běžněji užívaných termínů s vybraným příkladem z mateřského jazyka. Dostatek pozornosti daným jevům se dostane při studiu konkrétní filologie jednotlivých jazyků.

Pokud bychom měli před sebou jen zcela synchronní jazyková fakta a neměli možnost srovnávat s minulými fázemi vývoje daného jazyka nebo s dalšími příbuznými jazyky, srovnávat v rámci jednoho jazyka různá nářečí, mluvu běžnou a ortoepickou atd., nemuseli bychom s většinou obvykle připomíněných změn hlásek počítat. Popisujeme-li totiž "změny", vycházíme (na základě tradic lingvistiky minulých století) z toho, že v pozadí všech konkrétních výpovědí, konkrétních vyslovených textů a jejich součástí, existuje nějaký "ideální" stav jazyka (odrážený - pro minulost - v písmu), který je při výslovnosti pozměňována že existuje "prajazyk", společné východisko určité skupiny jazyků. Dalším měřítkem se stává reprezentativní podoba konkrétního jazyka (jeho ortoepická realizace).

Při popisu změn hlásek se navíc vychází z neutrální podoby výrazů, např. u flektivních jazyků l. pádu substantiv, u odvozených slov z kořene nebo kmene slova základového atd. Mluví se pak o tom, že ve tvaru lva došlo k elizi -e- ve srovnání s nominativem lev, zatímco u sedel k epentezi, vložení -e- ve srovnání s l. pádem sedlo, i když je diachronní vysvětlení obou jevů analogické; u vztahu slov navracet se - návrat se mluví o "dloužení", při porovnávání současných spisovných dublet polévka - polívka se v druhém případě mluví o úžení -é- v -í-, i když jde o důsledky starého procesu, které dnes jen byly přijaty do spisovného jazyka, atd.

Osvojujeme-li si příslušné termíny, vstupujeme do jazyka vědy a jen dík porozumění termínům si můžeme jejich prostřednictvím osvojovat i údaje o jazyce a jeho proměnách.

Jednotliví autoři někdy užívají existující termíny ne zcela přesně, jejich význam rozšiřují nebo zužují. I s tím je nutno při studiu odborné literatury počítat.

Typy hláskových změn lze charakterizovat z několika hledisek:

1. Již výše jsme připomněli, že lidská řeč se realizuje ve větších celcích, v nichž dochází ke koartikulaci jednotlivých zvuků, jež se projevuje i sbližováním jejich znění. Vzhledem k tomu, že jde o jevy vznikající při spojování hlásek, jsou označovány jako syntagmatické. Většina změn, které dále popisujeme, je právě tohoto typu. Syntagmatické změny mohou být signálem počínající změny paradigmatické. Ty pozorujeme v jednotlivých jazycích při diachronním pohledu. Týkají se inventáře zvukových prvků rozlišujících význam (tedy fonémů). Paradigmatickou změnou je vznik nové fonologické jednotky, splynutí dvou samostatných jednotek v jedinou nebo (podle některých autorů) i zásadní změna realizace fonému.

V mateřském jazyce je příkladem syntagmatické změny asimilace znělosti  - např. výslovnost [sedba] = ´setba´ - nebo přizpůsobování vokálů a konsonantů ve slabice - třeba změna tvaru rtů při výslovnosti slov [a+l] = ´šál´ a [il] = ´šil´.

Paradigmatickou změnou bylo přijetí /g/, které je schopno rozlišit dvě samostatné významové jednotky jen u rozdílu slovo domácí - slovo přejaté - grogem - krokem, splynutí původně samostatných /y/ - /i/, které se dnes rozliší jen v písmu, nebo změna výslovnosti g>h.

 

2. Syntagmatické změny jsou kombinatorní, tj. vznikají při kombinování (spojování) zvuků a jejich vzájemném ovlivňování, ev. při postavení hlásek před nebo po pauze. V pozadí těchto změn je obvykle zjednodušování artikulační práce, jež má za následek změny v akustice. Pozicí - v tomto případě ve vztahu k přízvučné slabice - je podmíněn také okruh změn souvisejících s redukcí (7.2). Jde často o změny obligatorní (závazné), a proto se pravidelně opakují všude tam, kde jsou vhodné podmínky. Jen někdy jde o změny fakultativní, nezávazné.

Obligatorní kombinatorní hláskovou změnou je česká spodoba znělosti, která nastává ve skupinách okluzívních párových souhlásek bez výjimky, nebo neznělá realizace párových hlásek před pauzou. Výslovnost rázu na švu slov před vokály  - ´rozbil okno´ : [ 0rozbil 0§okno] i [ 0rozbil 0okno] - je naopak fakultativní, i při ortoepické výslovnosti je obvyklá jen v pečlivé mluvě.

Některé změny hlásek v jazyce jsou nezávislé na určitém hláskovém okolí, nicméně proběhnou pravidelně. Příkladem je úžení, přechod středových vokálů ve vysoké (změna é > í, důsledkem jsou např. dublety létat - lítat), nebo opačný proces rozšiřování, a také diftongizace, změna jednoduchého vokálu v diftong, nebo opačný proces monoftongizace.

Diftongizací je vývoj typu lúka > louka známý z historického vývoje češtiny, monoftongizací změna louka > lóka, která proběhla v hanáckých nářečích.

Zvláštní skupinu tvoří změny analogické, vyrovnání tvarů kmene ohebného slova podle tvarů některého pádu, vyrovnání kořene v různých tvarech "silných" sloves aj. Tento typ změn má tendenci k pravidelnosti, postupně se analogické tvary stávají dubletami v kultivované podobě jazyka a starší podoby mizejí.

Příkladem takové změny je nespisovné kosť, které odpovídá  nepřímým pádům kosti... s vysloveným  ť.

Změny slovní základů při flexi se mohou dít i využitím jiných koncovek (typ jablko - o jablcích s alternací vedle novějšího o jablkách bez alternace). V takových případech už o hláskové změně nemluvíme.

Vedle toho nacházíme ve vývoji jazyků změny sporadické, jež jsou omezeny jen na některé výrazy. Typickou sporadickou hláskovou změnou je důsledek tzv. lidové etymologie, přeměny v hláskové stavbě slova dané chybným pojetím motivace výrazu.

Příkladem lidové etymologie může být nářeční [zdrava] místo strava příklonem k slovu zdravý.

3. Část popisovaných změn se jeví jako již odeznělé (úžení, palatalizace), zatímco jiné ovlivňují i dnes realizaci mluvené řeči. Mluvíme-li obecně o typech změn, všímáme si jich dohromady, protože změna již ukončená může existovat jako dosud živá v jiném jazyce nebo i v jiné varietě jednoho národního jazyka,

Proteze, předsouvání určité souhlásky před vokál na začátku slova, např. kdysi formovala tvář slovanských jazyků; dodnes existuje táž protetická hlásky v některých z nich alespoň za hranicemi spisovnosti - srov. staré est - čes. jest, ale také dnešní nářeční almara - (nářeční) jarmara, v obou případech s protetickým j-.

4. Většina syntagmatických změn je kontaktní, pro ovlivnění je nutné bezprostřední sousedství zvuků. Méně obvyklé jsou změny distantní ("na dálku"). Kontaktní změny jsou obvykle obligatorní, distantní sporadické.

V češtině se setkáme s distantní změnou při lidovém přejímání cizích slov nebo při žertu ([dedekti+fka] místo detektivka, pomoranč místo pomeranč).

Podívejte se do některé historické mluvnice jazyka, který studujete, a vyhledejte si příklady na jednotlivé typy změn. Můžete se podívat i do terminologického slovníku daného cizího jazyka, kde se příklady na termíny dokumentují jazykovým materiálem jazyka výkladu. Poradit vám může také etymologický slovník studovaného jazyka.

Realizace po pauze

Vokál je hláska s maximálním znění hlasu (5.3), na jejím počátku se proto musí hlasové ústrojí dostat do kmitů; měkký hlasový začátek (5.1), postupné rozkmitání hlasivek, může vést na počátku k oslabené znělosti, dyšný začátek může vykrystalizovat do podoby hlásky [h], ev. znělého [s], tvrdý se jeví akusticky jako okluzivní souhláskový zvuk, který může, ale nemusí být chápán jako samostatná souhláska. V lingvistice se tento jev - vkládání souhlásky před výraz začínající samohláskou, nazývá proteze, užívá se protetická hláska. Ve vývoji jazyka se jako protetické uplatnilo v, h nebo j, tj. vesměs hlásky s nevýraznou konsonantickou stavbou.

V češtině najdeme v nespisovných útvarech národního jazyka příklady na všechny typy. Protetická hláska se přitom stává stálou součástí výrazu, objeví se tedy i v odvozeninách ([voko] -  [0modro/voka+], [0navokose  0sna¥il]). Jako  protetická hláska se v nespisovných útvarech vlastních Čech a  západní poloviny Moravy objevuje /v/, které předchází  náslovné o- u slov běžné slovní zásoby  ([vodnesu], [vorval], [von], - ale  [otec]). Další protetické hlásky jsou doloženy v  tradičních nářečích ([s] - [solomóc], [sulica], [sapatika];  vzácně i [j] - [jarmara]).

Konsonanty se po pauze většinou nemění, jen při velmi  intenzivní výslovnosti se může stát, že počáteční konsonant ztratí znělost.

Realizace před pauzou

Vokály mají zejména na konci výpovědi tendenci k dloužení.

Pro konsonanty je situace různá. V některých jazycích může být před pauzou jen neznělá výslovnost párových hlásek (tak i v češtině), jinde se zachovává napjatost souhlásky, souhlásku doprovází specifický zvuk apod. Jde o součást artikulační báze jazyka a této zákonitosti se přizpůsobují i přejatá slova.

Pozorujte, jak se vyslovují konce slov před pauzou v jazyce, který studujete.

Obrázek 64: Asimilace před pauzou. Na prvním obrázku je slovo drozd. Zde se oba poslední souhlásky realizují jako neznělé vlivem regresivní asimilace způsobené pauzou. Na druhém obrázku je slovní tvar drozda. Tady už regresivní asimilace nepůsobí neboť za oběma souhláskami následuje znělá hláska.

Spojení dvou vokálů

Spojení dvou vokálů v rámci jedné slabiky - tedy tautosylabické - by vytvářelo slabiku se dvěma slabičnými vrcholy, což je sice možné, ale v nám blízkých jazycích nedoložené: v jedné slabice může existovat nanejvýš diftong (5.3, 6.3), kde jsou vokalické elementy spolu svázány do jediného artikulačně a akusticky proměnlivého celku.

Heterosylabické (různoslabičné) spojení vokálů je artikulačně poněkud obtížné, neboť tytéž orgány, především hmota jazyka, tvoří v průběhu okamžiku dvě zcela odlišné hlásky.  Na švu mezi vokály vzniká hiát. Ten je buď zachován, tj. hlásky přecházejí jedna v druhou, aniž by splynuly, nebo splývají postupně do diftongu, vzniká, obvykle jen sporadicky,  synizese (v historii češtiny do+úfati, dnes doufat).

Dalším řešením přechodu mezi vokály je hiátová hláska, souhláska vstupující mezi oba vokály. Jako hiátové se uplatní stejné souhlásky jako při protezi; jde o aproximanty, současné nebo dříve existující, které se nověji staly běžnými souhláskami jazyka.

V češtině se vyskytují heterosylabické skupiny vokálů buď na švu slov nebo předpony a slovního základu ([0dalami 0ananas], [doopravdi], [zaoral]); zejména na švu samostatných slov je doporučován ráz  ([0dalami 0§ananas]), vokály by neměly splývat. V přejatých slovech se heterosylabické  dvojice vokálů vyskytují hojněji. Ráz neužívá, hranice slabiky však má zůstat zachována ([chaos], [reakce], [aorta]).  Ve  spojení i + vokál se v cizích slovech užívá hiátové [j] a výslovnost není diftongická (Marie, diář, hyena, studium -  [marije, dijář, hijena, studijum]). Toto hiátové [j] je  různě výrazné, ve spisovném projevu však nikdy nemizí. 

Mezi vokály patřícími různým slabikám může docházet také k asimilaci, vzájemnému sbližování základních složek jejich výslovnosti. Projevem asimilace vokálů "na dálku" je např. v turečtině, ale i v maďarštině vokalická harmonie - přizpůsobování vokálů koncovky vokalické složce kmene slova.

Ověřte si v jazyce, který studujete, jak se v něm vyslovují případy, kdy se vedle sebe píší v cizím slově (cizím v tomto jazyce!) dvě samohlásky. Řeší podobné případy výslovnostní slovníky? Zachovávají se obě samohlásky, vyslovuje se mezi nimi přechodový zvuk - nebo splývají v jedinou hlásku, diftong? Která z možností je pokládána na standardní?

Spojení vokálu a konsonantu, konsonantu a vokálu

Teoreticky by bylo možno kombinovat v jazyce jakoukoli souhlásku (skupinu souhlásek) s jakoukoli samohláskou. Ve skutečnosti tomu tak v konkrétním jazyce není. Velmi často se setkáváme s tím, že přední vokály se častěji spojují se souhláskami předními nebo palatálními, zatímco zadní konsonant má za sebou vokál posteriorní. Koncový konsonant zavřené slabiky podobné omezení nemá.

Změnami ve stavbě slabik pozorovatelnými jen diachronně, které jsou založeny na tomto principu, jsou  přehlásky (umlaut), změny zadních vokálů v přední po palatálním nebo palatalizovaném konsonantu, ev. mezi takovými konsonanty, a palatalizace (přechody zadních konsonantů v přední), při nichž se konsonant měnil vlivem následujícího vokálu. Oba typy změn odezněly ve vývoji češtiny v několika vlnách už v praslovanštině a staré češtině. Dnes jsme svědky jejich důsledků, např. rozdílů koncovek tvrdého a měkkého vzoru nebo alternací k-c-č při skloňování nebo odvozování slov. 

V synchronním pohledu nacházíme v rámci jedné slabiky spojení plynulé, mezi konsonantem a vokálem však probíhá akomodace. Jde o změnu vznikající koartikulací, společným vyslovením. Podstatou akomodace je to, že se sice okrajové fáze hlásek sblíží, ale vzniká jen varianta hlásky, ovlivňuje se některý irelevantní rys artikulace a akustiky. V mnoha jazycích dochází k akomodaci mezi konsonantem a vokálem i ve spojení heterosylabickém, pokud patří jednomu slovu, nebo dokonce i přes hranice slov. Uvádí se, že je tu akomodace poněkud slabší, ale nemáme po ruce exaktní zkoumání, které by to ověřilo. Většinou se akomodace oslabuje v pečlivé a pomalé mluvě. Akomodace by mohla být začátkem podstatnější změny hlásek včetně paradigmatické.

Akomodací vznikají obměny jako je nazalizace ústních vokálů po nazálách a před nimi,  palatalizace vokálu po palatalizovaných konsonantech, obměny labializace vokálu po labiálách, obměny pozice rtů při sykavkách vlivem následujícího vokálu atd. Akomodaci tedy působí jak konsonant vzhledem k vokálu, tak naopak. (Viz i 5.3).

V některých pracích se termínem akomodace označuje částečná asimilace, sblížení hlásek v některém artikulačně-akustickém rysu a termín asimilace je vyhrazen pro úplné ztotožnění hlásek.

Obrázek 63: Vliv akomodace na samohlásku í ve slovech kývá a dívá

Spojení konsonantů

Také při spojování konsonantů v rámci slabiky a slova nastává vzájemné sbližování realizací. Základem je prolínání detenze prvního  konsonantu s intenzí konsonantu dalšího, jež vede až ke splynutí obou. U tautosylabických konsonantů je sbližování větší než přes hranice slabiky, je-li mezi konsonanty předěl, např. hranice slov, není v některých jazycích sbližování obvyklé nebo je signálem nepečlivé řeči.

Nejběžnějším typem přizpůsobování výslovnosti souhlásek je asimilace. Při ní se sbližují hlásky tak, že získávají společný relevantní rys artikulace. Asimilovat se může místo i způsob tvoření, z doplňkových rysů konsonantické artikulace se běžně asimiluje znělost, palatalizace.

Ve starších pracích se termínem asimilace rozumí také akomodace, pokládáme však za vhodné oby typy důsledně odlišovat.

Pro asimilaci má čeština termín spodoba, který vystihuje podstatu jevu: dva nebo více konsonantů se sbližují, získávají společnou vlastnost. Většinou jde o asimilaci kontaktní, kdy se přizpůsobují hlásky sousedící, ve vývoji jazyků však nacházíme i asimilaci "na dálku", někdy označovanou termínem metatonie. Ve výjimečných případech se objevuje plná asimilace, při níž se obě od původu odlišné souhlásky ztotožňují (lat. ad+fero - affero), většinou se sblížení týká jen některé vlastnosti (šlo by o asimilaci částečnou - termín se nevžil).

Přizpůsobování ve skupinách konsonantů může být progresivní nebo regresivní. O progresivní asimilaci mluvíme tam, kde jsou pro výslovnost souhláskové skupiny rozhodující vlastnosti souhlásky první (např. neznělé [s] + znělé [s] > neznělé [sx], typ [sxoda]), u regresivní asimilace je výsledek ovlivňován souhláskou poslední (např. neznělé [s] + znělé [s] > znělé [zs]; typ [zsoda]). Regresivní (anticipační, zpětná) asimilace je v jazycích častá, progresivní (postupná, perseverační) je řidší. Může existovat i asimilace vzájemná, kdy si sousedící souhlásky předávají vlastnosti navzájem.

Obrázek 65: Regresivní asimilace ve slově posbírat. Hláska s se vlivem následujícího znělého b mění na z. (Všimněte si na obrázku v oblasti popsané písmenem s pulsů, které způsobuje přítomnost základního hlasivkového tónu.)

 

Obrázek 66: Asimilace ve slově shoda. Zde je možná asimilace regresivní (hláska s se pod vlivem hmění v z) - první obrázek, ale i progresivní (hláska h se pod vlivem s mění v ch) - druhý obrázek.

Asimilace se dále může dělit podle toho, která vlastnost konsonantů podléhá sblížení (asimilace znělosti, měkkosti, místa tvoření, způsobu tvoření atd.).

Z mateřského jazyka si nejsnáze představíme asimilaci znělosti: [zbi+rat] = ´sbírat´, [s°cellit]  = ´zcelit´, [tuška] = ´tužka´ apod. Existuje tu však i asimilace místa tvoření (´banka´ - [baŋka] nebo ´sedni´ vyslovené bez této asimilace [sedni] nebo s ní [seji]) a způsobu tvoření vedoucí ke splynutí sousedících konsonantů do společného zvuku (typ ´podzim´vysloveno [po­im] se souhláskou "znělé c"). Typem asimilace je i boční exploze, společné vyslovování ve skupině d, t + l ([metNla], [zvadNla]) , nebo nosová exploze, která vzniká ve skupinách orálních a nazálních okluziv (typ ´hodná´ - [hodNna+], kde je pouze jedna alveolární okluze).

Výsledkem asimilace tvoření je také spojitá výslovnost dvou sousedící stejných souhlásek. Vzniká přitom gemináta, zdvojený konsonant. Od dvojice sousedících stejných souhlásek (např. na hranici slov) se gemináta liší tím, že detenze první a intenze druhé jsou propojeny.

V mateřském jazyce najdeme gemináty jen při pečlivé výslovnosti - typ ´vyšší´[viNi+], zjednodušené, běžné [vii+], ev. ´poddaná´ [podNdana+]od výslovnosti výrazu ´podaná´ [podana+]  (ruka). Zdvojená souhláska není totožná s "dlouhou" souhláskou vyskytující se např. v italštině.

I zákonitosti asimilace patří k artikulační bázi jazyka a uživatelé je ve svém spontánním projevu využívají neuvědoměle. Většinou se jim přizpůsobují také přejatá slova. Mnoho pozornosti jim věnuje ortoepie.

V cizích jazycích obvykle platí jiné zákonitosti asimilace než v naší mateřštině. Všimněte si jich, jsou důležité pro vědomé osvojování jazyka a pro pochopení jeho zákonitostí.

Do jisté míry opakem asimilace je disimilace - rozlišení hlásek, zvětšení akustických a artikulačních rozdílů dvou hlásek v jednom řečovém úseku. Disimilace je méně obvyklý jev. Často se řadí mezi změny sporadické - objevuje se totiž v mnoha jazycích jen v jednotlivých slovech a nezasahuje celý systém jazyka.

Typem disimilace je nářeční výslovnost [doxtor] místo spisovného [doktor], při níž dochází k diferenciaci skupiny [k+t]: místo dvou okluziv se objevuje konstriktiva + okluziva.

Disimilovat se mohou i vokály. V ruských dialektech existuje např. disimilativní a-kání, výsledný zvuk v redukci hlásky o se mění tak, aby se odlišil od vokálu v přízvučné slabice.

Přeskupením sousedících hlásek vzniká inverze, přesmyknutí hlásek nikoli sousedících je metateze. Nejčastěji nastává u přejatých slov, u nichž chybí opora v hláskovém skladu slov příbuzných. Zvláště snadno se přeskupují likvidy [l] a [r].

Příkladem inverze je v češtině výslovnost [¥li±ka] ´lžička´, metateze  [ratolest] ze staršího [letorast] nebo vždy připomínané jihomoravské [cerel] místo [celer]; jak je vidět z příkladů, některé změny se promítly do spisovného znění výrazů, pozorujeme se tedy jen diachronně, zatímco v jiných slovech se dějí doslova "před našima očima".

Běžným typem změn je zjednodušování souhláskových skupin. Souhlásková skupina, jejíž složení (někdy patrné i z psané podoby) lze vysvětlit etymologií slova, se mění různým způsobem: Vypouštění hlásky na počátku slova se označuje jako afereze (jsem - vysloveno jako [sem], ´tkanička´ jako [kai±ka],). Velmi častým typem změn hlásek v proudu řeči je elize - vypouštění souhlásek ve složitějších konsonantických skupinách uvnitř slov (např. české běžné [japko] = ´jablko´, [veska] = ´švestka´); stejný termín označí i "vypuštění" samohlásky zjistitelné srovnáním s jinými tvary slova - viz výše lev - lva. Sporadická je elize intevokalického konsonantu, často j, h, v, v rychlé mluvě ([0toim0nedaruju] = ´to jim nedaruju´). Potíže ve výslovnosti skupin souhlásek řeší vkladné (epentetické, svarabhaktické) vokály; vkladné [e] je např. v 2. pádě mn. čísla substantiv typu břízka - břízek, lávka - lávek. Část vkladných vokálů je v jazyce ustálena a promítají se i do psaného jazyka, jsou vlastně změnami realizací hlásek jen z historického hlediska. Jiné jsou i dnes živé, např. sporadická  anaptyxe , vkládání vokálu pro potřebu snazší výslovnosti ve speciální situaci (výslovnost [reti] místo [rti] při zpěvu).

Změny slabičného skladu slova

Vkládáním vokálu, zejména dík sporadické anaptyxi, se může počet slabik slova zvětšit. Častější je však proces opačný. Počet slabik slova klesá vinou zániku slabičného jádra, většinou vokálu (4.3). V pozadí takových změn je silný slovní přízvuk a redukce, která v  jeho důsledku vzniká. Mizí-li z výrazu nepřízvučná slabika, jde o synkopu, zánik koncové slabiky se označuje termínem apokopa. V důsledku zániku slabiky může dojít k náhradnímu dloužení vokálu zbylé slabiky. Zánik koncových slabik, které nesou jakožto koncovky u ohebných slov mluvnické významy, se uvádí jako podnět k mizení deklinace v některých germánských jazycích.

Slabičný sklad slova se mění také vlivem kontrakce (stahování): po zániku intervokalického j se  dostávají do sousedství dvě samohlásky a ty postupně splývají (původní dobra+ ja - *dobraa - dobrá). Zajímavým sporadickým jevem je haplologie, při níž zaniká jedna ze dvou stejných sousedících slabik. Příkladů na ni je minimum, např. morfo + fonologie > morfonologie.