I. JAZYKOVĚDA - VĚDA O JAZYCE 1. Struktura vědy o jazyce 2. Předmět jazykovědy 3. Teoretická a aplikovaná lingvistika 4. Cíl a úkoly disciplíny "Úvod do jazykovědy" 5. Aspekty a metody zkoumání jazyka 6. Vztah jazykovědy k jiným vědním oborům. Úloha č. 1 Přečtěte si následující text: Jazykověda, dříve jazykozpyt, lingvistika (lat.), rus. H3biK03HÚHue, H3biKoeédemie,je věda o jazyce. Předmětem jazykovědy je určení podstaty jazyka a zkoumání jazyka ve všech jeho projevech a aspektech, v jeho fungování a vývoji (srov.: "Předmětem jazykovědy je jazyk jako systém znaků" - F. de Saussure). Jazyk je velmi složitý jev, a proto se věda o jazyce člení na řadu oddílů (částí, disciplín), které spolu souvisí a vzájemně se doplňují. Jedním z nejobecnějších způsobů členění jazykovědy je rozdělení na lingvistiku obecnou a lingvistiky speciální (dílčí, konkrétní). Speciální lingvistiky představují největší objem jazykovedného bádání. Každá speciální lingvistika se zabývá studiem jednoho určitého (konkrétního) jazyka nebo skupiny příbuzných jazyků. Tyto oblasti zkoumání se označují speciálními termíny (rusistika, ukrajinistika, bohemistika, romanistika, germanistika, anglistika, arabistika, Sinologie, hungaristika atd.) a zahrnují všechny v současnosti známé jazyky. Dostatečně prozkoumáno je ovšem pouze asi 500 jazyků, o dalších 1500 víme jen velmi málo a o ostatních (500-3000) prakticky vůbec nic. Speciální lingvistika se dále dělí na.popisnou {deskriptívni, synchronní), která popisuje jazyková fakta v určité fázi vývoje daného jazyka (nejčastěji fakta současného jazyka), a historickou (diachrónni), sledující vývoj jazyka v průběhu určitého časového úseku. Jedním z typů diachrónni lingvistiky je historickosrovnávací jazykověda, která srovnávací metodou odhaluje historickou minulost příbuzných jazyků. Úloha č. 2 Odpovězte na následující otázky: 1. Co je to jazykověda1} 2. Co j e předmětem j azykovědy ? 3. Z jakých oddílů sestává věda o jazyce? 4. Jaké jsou úkoly speciální lingvistiky? 5. Co zkoumá popisná (deskriptívni) lingvistika? 6. Čím se zabývá historická jazykověda? 7. Jaké jazyky zkoumá historickosrovnávací jazykověda? 8. Kolik je v současnosti na světě jazyků? 9. Proč je obtížné přesně určit počet jazyků? 10. Jaké mohou být jazyky (jazykový materiál) z hlediska různých klasifikačních kritérií? 1 Na zeměkouli existuje přibližně 2500 až 5000 jazyků. Tento kvantitativní rozdíl je způsoben tím, že u jazykových útvarů, které nemají psanou podobu, lze mnohdy jen těžko určit, jedná-li se o samostatný jazyk nebo pouze o dialekt (nářečí). Podle různých parametrů, které se uplatňují při zkoumání jazykového materiálu, se rozlišují jazyky živé a mrtvé, přirozené a umělé, příbuzné a nepříbuzné, psané (se starým nebo mladým písemnictvím) a bez vlastního písemnictví atd. 1 Úloha č. 3 Přečtěte si následující text: Druhým důležitým oddílem jazykovědy je obecná lingvistika, t. j. obecně teoretická část vědy o jazyce. Obecná jazykověda se zabývá obecnými otázkami lidského jazyka. Jakkoliv jsou jednotlivé jazyky rozdílné, všechny mají řadu společných znaků a vlastností, které z každého z nich dělají lidský jazyk. Právě tyto znaky a vlastnosti zkoumá obecná jazykověda. Zabývá se otázkami podstaty a povahy jazyka, vztahu jazyka, společnosti a myšlení, problémem původu jazyka, obecnými zákony jeho vývoje a fungování, zvláštnostmi jeho stavby, historií jeho vědeckého zkoumání, rozpracovává metody zkoumání jazykového materiálu, určuje místo jazykovědy v soustavě vědních oborů, zabývá se klasifikací jazyků, zkoumá vznik a vývoj písma atd. V rámci obecné lingvistiky se vyčleňuje typologická jazykověda, která zkoumá jak příbuzné, tak nepříbuzné jazyky, srovnávaje a určuje vlastnosti a charakteristiky vlastní všem jazykům (jazykové univerzálie) nebo nachází jevy unikátní (unikálie). Zkoumání jazykových univerzálu má dát odpověď na otázky: 1. Co vůbec může v jazyce existovat a co v něm existovat nemůže? 2. Co je zvláštního v struktuře různých jazyků? Příklady univerzálu: a) Lidé na celém světě vyjadřují své myšlenky větami, tzn. věta je univerzální jazyková jednotka pro všechny jazyky světa. Věty mohou ovšem být co do skladby, struktury, formální (vnější) podoby natolik rozmanité , zeje někdy velmi obtížné určit, jde-li o morfém, slovo nebo větu. Představte si, že potkáte svého spolužáka, zeptáte se ho, jak dopadl u zkoušky, a dostane se vám odpovědi: "Ale..." Nebo na otázku, dáte-li si čaj s citronem, odpovíte: "Bez... " Jak posuzovat ono Ale a Bez? V uvedených případech se rozhodně jedná o věty, neboť jsou v daných komunikativních situacích dostatečně informativní. Uveďme ještě jeden příklad, tentokrát ze svahilštiny (rodina jazyků bantuských). Jestliže uvidíte na tabuli nápis ninakupenda nebo atakupenda, budete jej chápat jako slovo, nebo jako větu? Pravděpodobně jako slovo. Avšak v obou případech se skutečně jedná o celé věty, obsahující podmět - zájmena ni a a (tj. "já", "on"), přísudek - slovesa (v prvním případě v přítomném čase "miluji", v druhém případě v budoucím čase "budu milovat"), neboť na ukazuje na přítomný čas slovesa, ta na čas budoucí, penda znamená "milovat" a konečně ku znamená "tebe". První slovo-větu lze tedy přeložit "miluji tě", druhou "bude tě milovat". b) Ve všech jazycích světajsou jména vlastní ajména obecná. Všimneme si názvů měst. Všichni známe taková toponyma (řec. topos - místo, krajina, onoma -jméno) jako Praha, Brno, Kyjev, Helsinky, Varšava atd. Město s nejdelším známým názvem leží na Novém Zélandu. Jmenuje se TAUMA-TAUAKATANGIANGAKOAUAUOTAMATEAPOKANUENUAKITANTACHU. V anglické verzi má toto jméno 57 písmen a v překladu znamená "Vrch, na kterém Tamatea Pokai Uenua hrál své milované na flétnu." c) Zajímavou zákonitost objevil Milevskij: čím více je v jazyce fonémů (hlásek), tím kratší jsou v něm morfémy (meziúrovňová univerzálie). Úloha č. 4 Prohlédněte si tabulku č. 1, přečtěte si texty v úlohách 1 a 3 a připravte si vyčerpávající odpověď na otázku "Struktura vědy o jazyce". Tabulka č. 1 JAZYKOVĚDA, LINGVISTIKA SPECIÁLNÍ OBECNÁ konkrétní "Úvod do jazykovědy" (19. st. - W. von Humboldt) POPISNÁ HISTORICKÁ TYPOLOGICKÁ deskriptívni (synchronní) diachrónni (19. st.) (5. st. př.n.l. - Panini) 2 HISTORICKOSROVNÁVACÍ KONFRONTAČNÍ komparativní kontrastivní (zač. 19. st. - F. Bopp, J. Grimm, (1. st. n. 1. - Quintilianus) R. Rusk, A. Vostokov) Úloha č. 5 Přečtěte si text: Obecné zákonitosti vývoje lidského jazyka lze odhalit pouze důkladným studiem živých i mrtvých jazyků. Obecné je vždy poznatelné pouze prostřednictvím jednotlivého, konkrétního. Obecná jazykověda formuluje závěry o jazyce jako takovém (jako zvláštním společenském jevu) na základě zobecnění údajů získaných speciálními lingvistikami při studiu konkrétních jazyků. Teoretická jazykověda osvětluje strukturu jazyka, jeho fungování a vývoj, usiluje o vědecké postižení podstaty jazyka a jeho funkcí, zobecňuje výsledky zkoumání konkrétních jazykových jevů, formuluje zásady zkoumání jazykového materiálu. Teoretická jazykověda se tak blíží jazykovědě obecné, avšak zahrnuje i teoretické postuláty lingvistiky speciální (konkrétní). Aplikovaná lingvistika se zabývá rozpracováváním metod, které řeší praktické úkoly související s užíváním jazyka, jako je např. vytváření a zdokonalování soustav písma pro národy, které písmo dosud nemají, nebo pro nevidomé, uspořádání a ujednocení vědecké a technické terminologie, vytvoření umělých jazyků, péče o národní jazykovou kulturu, jazykové vybavení automatizovaných řídících systémů atd. Značnou pomoc jazykověda poskytuje v oblasti zkoumání a interpretace textů, v otázkách překladu, sestavování příruček, slovníků, encyklopedií apod. Úloha č. 9 Přečtěte si text: Jazykověda je jednou z nejdůležitějších věd, je vědou "profilující", tzn. formující filologa jako odborníka ve své oblasti. Předmět "Úvod do jazykovědy" je propedeutickým (přípravným) kurzem celého cyklu lingvistických disciplín, které musí absolvovat studenti filologie. Je to počáteční, elementární kurz obecné jazykovědy, poskytující první poznatky o jazyce jako takovém, o jeho struktuře, základních pojmech a jazykovedných termínech, bez jejichž znalosti se nelze seriózně zabývat žádnýmjazykem. Úkolem této disciplíny je v systematické a zhuštěné podobě seznámit posluchače se základy současného lingvistického vědění a se základní lingvistickou terminologií, vytvořit u studentů první návyky samostatné tvůrčí činnosti v oblasti lingvistického pozorování a lingvistické analýzy, pomoci vytvořit představu složitého jazykového obrazu současného světa a rozmanitosti jazyků z hlediska jejich stavby, struktury a zvláštností jejich fungování, seznámit se se základními jazykovými jednotkami a jej ich vzájemnými vztahy a také s jazykem jako dynamickým systémem. Úloha č. 10 S využitím textu úlohy č. 9 odpovězte na následující otázky: 1. Co je obsahem disciplíny "Úvod do jazykovědy"? 2. Co je cílem tohoto kurzu? 3. Pomocí synonym se pokuste charakterizovat disciplínu "Úvod do jazykovědy" (jaká je to disciplína?). Úloha č. 11 Zapamatujte si nové výrazy: jazyková jednotka (e^HHiíiia a3biicá) lingvistická terminologie (jiHHrBHCTHHecKaa TepMHHOJióraa) lingvistické pozorování (jiHHrBHCTHnecKoe Ha6juo,ziéHHe) lingvistická analýza (jiHHrBHCTíÍHecKHH aHájiro) 3 Úloha č. 12 Přečtěte si text: Koncem 19. a začátkem 20. stol. vědci F. F. Fortunatov, J. A. Baudouin de Courtenay, F. de Saussure rozpracovali teoretické základy synchronního a diachronního přístupu ke zkoumání jazykového materiálu. Baudouin de Courtenay dávno před F. de Saussurem rozlišoval statickou (popisnou) a dynamickou (historickou) lingvistiku, zkoumání jevů existujících v jazyce vedle sebe a následujících po sobě, varoval před směšováním různých chronologických období při popisu jazyka a před připisováním jevů starších období obdobím pozdějším, v nichž tyto jevy buďto vůbec neexistovaly nebo se zde vyskytovaly pouze jako archaismy. Synchronic (řec. "současně, ve stejnou dobu") je zkoumání jazyka v určitém (ne vždy současném) období jako souhrnu jevů koexistujících na ose současnosti. Diachronie (řec. "skrze čas") je postupné zkoumání jazykových jevů v různých obdobích jejich existence (osa posloupnosti) s cílem rekonstruovat jejich vývoj. Každý současný stav jazyka představuje to, co v jazyce vzniklo jako výsledek vývoje, neboť jazyk je kategorií existující v čase: "Jednotlivá období vývoje jazyka se nestřídala jedno po druhém jako strážní, nýbrž každé období přineslo něco nového, co po nenápadném přechodu do období následujícího vytvořilo základ pro další vývoj" (Baudouin de Courtenay). Synchronní přístup využívá popisná jazykověda, jejímž cílem je vytvořit popis daného jazyka, tzn. prozkoumat a popsat všechny jazykové jevy tak, jak spoluexistují a jak se užívají v dané společnosti v určitém konkrétním období jejího vývoje (např. v současnosti). Diachrónni přístup je neodmyslitelný od zkoumání a popisu historie jazyka v historické a historic-kosrovnávací j azykovědě. Rozlišování synchronic a diachronie neznamená, že synchronic je zcela oproštěna od jakýchkoliv zásahů času, jak ne zcela přesně soudil de Saussure. Vždyť jazyk je neustále se vyvíjejícím jevem, proces jazykového vývoje se nikdy nezastaví. Tuto myšlenku aforisticky vyjádřil A. A. Reformatskij: "Nejen diachronie, ale i synchronic je vždy přece jen ###chronie###." Úloha č. 13 Odpovězte na otázky: 1. Co je to synchronies 2. Co je to diachronie1} 3. Jak spolu souvisí synchronic a diachronie? 4. Kteří vědci rozpracovali teoretické základy synchronního a diachronního přístupu ke zkoumání jazyků? 5. N jakých oblastech jazykovědy se užívá těchto přístupů? 6. Jak chápete myšlenku Bauduina de Courtenay o vývoji jazyka (o vztahu současného a histo- rického v jazyce)? Úloha č. 14 Přečtěte si text Termín metoda (řec. "způsob poznávání, zkoumání") ve vědeckém smyslu znamená způsob poznávání a výkladu jevů, používaný v té či oné vědní oblasti. Základními metodami lingvistiky jsou: m. popisná, historickosrovnávací, konfrontační. Popisná metoda se používá při zkoumání společenského fungování jazyka, při popisu a analýze prvků a částí jazykového "mechanismu" (při jejich inventarizaci a systemizaci). Popisná metoda umožňuje shromáždit velké množství materiálu, jehož se využívá při sestavování učebnic, gramatik, slovníků. Historickosrovnávací metoda se zaměřuje na odhalení zákonitostí podmiňujících vývoj příbuzných jazyků v minulosti, na rekonstrukci starých, nezaregistrovaných jazykových jednotek, na poznání jazyků v jejich dynamice. Je na ní založena genetická {genealogická) klasifikace jazyků. Konfrontační metoda se uplatňuje při stanovování shod a rozdílů ve struktuře dvou nebo více jazyků (jak příbuzných, tak také nepříbuzných) v určitém stadiu jejich vývoje. Na výsledcích konfrontačních výzkumů je založena typologická klasifikace jazyků, vznikají četné srovnávací 4 gramatiky, překladové slovníky a metodické príručky ke studiu cizích jazyků a pro teorii a praxi překladu. Úloha č. 15 Prohlédněte si tabulku č. 3 a všimněte si toho, z jakých aspektů (jakými přístupy) a jakými metodami je zkoumán různý jazykový materiál v rámci odpovídajících oblastí jazykovědy. Tabulka č. 3 metoda (oblast) aspekt popisná historická srovnávací synchronic 1 jazyk, skupina příbuzných jazyků příbuzné i nepříbuzné jazyky diachronie 1 jazyk, skupina příbuzných jazyků JAZYKOVÝ MATERIÁL Úloha č. 16 Odpovězte na otázky: 1. Co znamená slovo metoda1} 2. Jaké základní lingvistické metody znáte? 3. Čím se liší popisná metoda od metody historickosrovnávacfí 4. V čem spočívá rozdíl mezi popisnou a konfrontační metodou? 5. Jaký je v jazykovědě rozdíl mezi konfrontací a srovnáváním jazykového materiálu? 6. Jak se nazývá metoda, s jejíž pomocí se určuje příbuznost jazyků? Úloha č. 17 Přečtěte si citát a pokuste se obrazně definovat metodu. "Vědecká metoda sama o sobě, s odhlédnutím od ostatních faktorů, které zajišťují úspěch poznání, slouží vědci jako kompas, umožňuje mu šetřit čas i síly a racionálnějším způsobem rychleji dosáhnout pravdivého poznání." Úloha č. 18 Přečtěte si text: V současné době je jazyk předmětem pozornosti a zájmu mnoha věd. Lingvistika zkoumá strukturu jazyka, jeho fungování a vývoj, přičemž bere v úvahu vztahy a souvislosti s dalšími strukturami skutečnosti (společnost, vědomí, myšlení, kultura atd.). Literární věda vidí v jazyce prostředek formování a formu vyjádření ideově uměleckého obsahu literárního díla. Pro historii je jazyk jedním ze zdrojů poskytujících historické informace a jednou ze stránek společenského života různých národů. Jazykověda souvisí také s archeologií, která zkoumá historii na základě věcných pramenů, podle pracovních nástrojů, zbraní, šperků, nádob atd. Archeologická fakta "promlouvají" a stávají se plnohodnotnými historickými důkazy pouze do té míry, v jaké je lze uvést do souladu s poznatky jazykovědy. Jazyk jako nejdůležitější etnická charakteristika poskytuje etnografii možnost vysledovat historické a kulturní souvislosti mezi národy, a naopak jazykověda se při studiu toho či onoho jazyka neobejde bez etnografických poznatků o národech, které těmito jazyky mluví: jinak totiž nemůže přesně pochopit význam jednotlivých slov a výrazů. 5 Poměrně tesnejšou vztahy jazykovědy s řadou přírodovědných disciplín: fyzikou {akustika, jako součást fyziky, zkoumá zvukové vibrace a tedy i materiální stránku jazyka - hlásky), kybernetikou (zejména s teorií informací), matematikou (umožňuje vědecky zkoumat kvantitativní stránku jazyka), fyziologií, anatomií, medicínou (tyto vědy se zabývají studiem lidského organismu, tj. především řečového aparátu a jeho činnosti a také lidského mozku atd.) Společné pole zájmů nacházejí jazykovědci a představitelé dalších věd (geografové, etnografové, historikové, astronomové aj.) v oblasti onomastiky. Terminologie spojuje jazykovědce s představiteli všech ostatních vědních oborů bez výjimky, protože všechny vědní disciplíny mají svou terminologii, která si vyžaduje lingvistické uspořádání. Úloha č. 19 Pozorně si přečtěte s. 25-28 v učebnici "Ochobm ínbiKOjHamm fljisi pycHCToe" a text úlohy č. 18 a odpovězte na otázky: 1. Mezi jaké vědy patří jazykověda a proč? 2. S jakými vědními obory spojují lingvistiku tradiční vztahy1} 3. V čem se projevují vztahy jazykovědy k humanitním vědami 4. Jak souvisí lingvistika s přírodními vědamfl 5. Které nové vědní disciplíny vznikly ve 20. stol. na pomezí jazykovědy a jiných vědních oborů? Úloha č. 20 Zapamatujte si nové termíny a terminologická slovní spojení: jazykověda (a3HK03HáHHe, a3HKOBé^eHHe) lingvistika (jiHHrBHCTHica, raoTTOJiórna) aspekt, přístup (acnéicr) synchronic (cHHxpoHiía) diachronie (ßHaxpoHiia) metoda (mqtojs) popisná (onHcáTejibHbiň) historická (HCTOpíÍHeCKHH) historickosrovnávací cpaBHHTejibHO-HCTopHHecKHH konfrontační conocTaBHTejibHbiň předmět vědy (npe^MéT Haýiai) aplikovaná lingvistika (npHKjiaflHáa JiHHrBHCTHica) teoretická jazykověda (TeoperánecKoe a3biK03HáHHe) jazykový materiál (a3HKOBÓň MaTepnáji) extralingvistika (sKCTpajiHHrBHCTHKa) intralingvistika (HHTpajiHHrBHCTHica) sociolingvistika (coi(HOJiHHrBHCTHKa) mentalingvistika (MeHTajiHHrBHCTHica) komparatistika(KOMnapaTHBHCTHKa) kontrastivní lingvistika (KompacTÓBHaa JiHHrBHCTHica) propedeutická disciplína (nponefleBTHHecKHH Kype) obecná jazykověda (óômee a3HK03HáHHe) typologická jazykověda (TKnojiorónecKoe a3HK03HáHHe) genealogická/genetická klasifikace jazyků (reHeanorÓHecKaa/reHeTÓHecKaa icjiaccHcbHKái(HJi 33HKÓB) typologická klasifikace jazyků (THnonoranecKaa KjiaccHcbHicaiiiiH 33HKÓB) psycholingvistika (ncHxojiHHrBHCTHica) sémiotika (ceMHÓTHica) informatika (HH(J)opMáTHKa) 6 II. JAZYK JAKO SOCIÁLNÍ JEV 1. Povaha a podstata jazyka 2. Základní funkce jazyka 3. Hypotézy o původu jazyka 4. Společenský význam jazyka Úloha č. 1 Přečtěte si text: Otázka povahy a podstaty jazyka je základním problémem pro každou lingvistickou teorii a na jeho řešení závisí řešení všech ostatních dílčích otázek. Soudě podle vědeckých pojednání, která se dochovala jako dědictví starých národů Řecka, Říma, Indie, Cíny a dalších zemí, si lidé odedávna kladli otázku: co je to jazyk? Stejnou otázku si lidé kladou i dnes, když se snaží pochopit, čím se jazyk odlišuje od ostatních jevů lidského života. Odpověď na tuto otázku je podmíněna také různou úrovní vědeckého poznání v jednotlivých epochách, a také světonázorovou orientací představitelů různých lingvistických směrů. Pochopení podstaty jazyka předpokládá odpověď na dvě otázky: 1. Je jazyk jevem biologickým, psychickým, nebo sociálními 2. Je jazyk materiální, nebo ideální povahy? Na tyto otázky dává historie vědy rozdílné odpovědi. Někteří vědci považovali jazyk za biologický jev a stavěli ho do jedné řady s takovými jevy jako schopnost člověka jíst, pít, chodit atd. Z toho vyplývalo, že je jazyk dědičný, zeje založen v samotné biologické podstatě člověka. Jazyk se ovšem nedědí, dítě si ho osvojuje od lidí, kteří je obklopují, podle toho, jakým jazykem s ním okolí komunikuje. Neexistuje tedy seriózní důvod pro akceptování teorie biologické povahy jazyka a současná jazykověda podobná vysvětlení odmítá. Lingvistika nemůže podpořit ani další hypotézu, jejíž četní zastánci považují jazyk zajev psychický, jenž je důsledkem působení individuálního ducha - božího či lidského. Současná jazykověda důsledně a přesvědčivě zastává myšlenku o sociální (společenské) povaze jazyka a opírá se přitom o střízlivou analýzu faktů vývoje a užívání jazyka. Lidský jazyk vzniká a vyvíjí se pouze ve společnosti, pouze pod vlivem řečových aktivit přirozených skupin lidí. Je třeba mít také na paměti, že se při definování jazyka nelze omezit pouze na konstataci jeho společenského charakteru. Někteří lingvisté již v minulosti uznávali sociální charakter jazyka, avšak jejich teorie byly celkově chybné, protože buď nesprávně chápaly samu společnost (srov. např. teorii F. de Saussura, podle níž je společnost pouze sumou jednotlivců), nebo neopodstatněně ztotožňovaly jazyk s různými kategoriemi společenských jevů a ignorovaly jeho specifika (srov. např. teorii N. Ja. Marra, ve které byl jazyk zařazen do ideologické nadstavby). Proto je nezbytné, abychom po stanovení znaků, které sbližují jazyk s jinými společenskými jevy, zjistili, v čem spočívá svébytnost jazyka a jaké znaky jsou pro něj (vzhledem k ostatním společenským jevům) specifické. Je zřejmé, že svébytnost jazyka spočívá v jeho zvláštní funkci, v tom, že jazyk je nejdůležitějším prostředkem dorozumívání lidí. Úloha č. 2 Rozčleňte úvodní text na části a každou z nich opatřete mezinadpisem. Úloha č. 3 Zapamatujte si nové výrazy: povaha jazyka (npnpo^a a3HKá) podstata jazyka (cýmHOCTb a3biicá) lingvistická teorie (jiHHrBHCTHHecKaa Teópna) lingvistický směr (jiHHrBHCTHnecKoe HanpaBjiemie) jev (aBjíeHHe) biologický (ÔHOJiorónecKoe) psychický (ncHxiinecicoe) 7 sociální (coL(HájibHoe) dědičný (Hacjié^cTBeHHoe) Úloha č. 4 Odpovězte na otázky: 1. Jak byla v dějinách vykládána povaha jazyka? 2. Jaký názor zastáváte vy sami a proč? Úloha č. 5 Seznamte se s obsahem tabulky č. 1 Tabulka č. 1 POVAHA A PODSTATA JAZYKA J E V psychický emanace ducha biologický sociální společenský Bůh člověk antika Prodikos, Platón, Antisthenés antika Démokritos, Aristoteles, Diodóros Sicilský antika bible realisté a nominalisté 19. st. -A. Schleicher konec 19. - 20. st. F. de Saussure, N. Ja. Marr, B. Engels 18. st.-T. Hobbes, D. Hartley Úloha č. 6 Seznamte se se dvěma biblickými příběhy. 1. Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř... 2. Celá země byla jednotná v řeči i v činech... Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." I sestoupil Hospodin, aby shlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby jí navzájem nerozuměli." I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (To je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. Úloha č. 7 Souhlasíte s níže uvedeným názorem anglického filozofa 18. stol. T. Hobbese? "Bůh vymyslel několik slov a naučil jim Adama. To stačilo k tomu, aby se naučil přidávat další jména... a postupně také tato jména spojovat tak, aby byla srozumitelná. Tak mohlo být postupem času vytvořeno tolik slov, kolik Adam potřeboval, i když ne tolik, kolik jich potřebuje řečník nebo filozof." 8 Úloha č. 8 Seznamte se s různými hypotézami dávných i novodobých myslitelů o původu jazyka a určete, v čem je podstata jejich teorií. 1. Původně prý lidé žili podobně jako zvěř neuspořádaným životem, vycházeli na pastviny, živili se chutnou trávou i plody stromů. Když byli napadáni zvěří, nouze je naučila navzájem si pomáhat, a když se ze strachu začali shromažďovat, navzájem se poznávali. Vydávali ještě neartikulované zvuky beze smyslu, ale postupně přešli k artikulovaným slovům, vzájemně si stanovili symboly pro každou věc a vytvořili si výklady všech věcí, pochopitelné pouze pro ně samotné. A protože takováto společenství vznikala po celém světě, jejich jazyk nezněl stejně, neboť každý tvořil svá slova náhodně. V tom je také příčina různého charakteru jazyků. Takto vzniklá původní společenství se stala základem všech plemen. (Diodóros Sicilský, Antické teorie jazyka a stylu) 2. "...myslet si, že někdo dal jména věcem, a lidé se od něho poprvé naučili slovům, je nesmyslné, neboť jestliže někdo mohl všechno pojmenovat slovy, a vydávat jazykem různé zvuky, proč potom předpokládat, že by totéž nemohli činit jiní? kromě toho, jestliže ostatní slova vzájemně spojená nepoužívali, odkud se v něm vzalo přesvědčení, že budou k užitku, nebo kde se v něm vzala schopnost poznat, co je třeba učinit? (Lucretius, O podstatě světa) 3. "...jazyk vznikl ve společnosti z potřeby označovat věci a pojmy, aby bylo možné si navzájem o těchto věcech něco sdělovat. Zpočátku jazyk tvořily pouze signály s jednou souhláskou za doprovodu hlasu, avšak později začali lidé vytvářet složitější spojení ze dvou, tří, čtyř, ale i pěti souhlásek s příslušnými samohláskami a afixy, což nakonec vedlo k vytvoření jazyka." (As-Sikija al-Charasi. KoMMeHTapHH 06 ocHOBax cbnicxa. HcTopna jiHHrBHCTHHecKHx yneHHH. Cpe^HeBeKOBbiň Boctok. JleHHHrpa^, 1981) 4. "Slovesa, dějová slova, tvoří nejdůležitější část všech jazyků, neboť jazyk se zrodil z práce, vždy ji doprovázel..., věci se dostávají do sféry jazyka podle toho, jak přicházejí do styku se společnou pracovní činností, jak jsou jí ovlivňovány; jak by jinak bylo možné společné nazírání a na něm závislé společné označování? Pouze společná práce může být uspokojivým vysvětlením těchto důležitých jevů. Její charakter lze vyjádřit základním znakem jazyka: jednotou; nejde o tenký náhodně pronikající paprsek, jakým je onomatopoie, představující Steinthalovy reflexní zvuky, nebo napodobování divoké zvěře, jak se domníval Darwin, či pantomimika podle Geigera: to vše je zcela nepodstatné a takto nemohlo dojít ke vzniku lidského jazyka, tohoto tak důležitého útvaru, jenž ve svém nezadržitelném rozvoji srostl s kolektivním bytím člověka a jeho duchovním životem. Je to živý, neustále činný pramen, neboť lidská pospolitost vždy tíhla k práci, k společné činnosti." (L.Noiret, Původ jazyka. 1877). 5. "Kromě slov by k vyjádření našich myšlenek mohly sloužit různé pohyby očí, tváře, rukou a dalších částí těla, jak to vidíme v divadle u pantomimiků, avšak takto bychom se nemohli dorozumívat bez světla, a různé lidské činnosti, zejména ty, konané našima rukama, by byly pro takovýto rozhovor velkou překážkou." (M. Lomonosov, Ruská gramatika. 1755). 6. "Domnívám se, že bez toho, abychom si přáli přinutit se chápat, bychom jazyk skutečně nikdy nevytvořili." (G. Leibniz, Nové úvahy o lidském rozumu). 7. "Jazyk jako sociální jev mohl vzniknout teprve tehdy, když už byl lidský mozek natolik vyvinutý, aby mohl užívat jazyka. Dvě lidské bytosti mohly vytvořit jazyk pro svou potřebu pouze proto, že už k tomu byly připraveny... Často vznikaly spory o tom, jestli původně vznikl pouze jeden jazyk, nebo 9 jestli jich bylo víc. Tato otázka je zcela nepodstatná. V okamžiku, kdy je rozum dostatečně vyvinut, se objev dostavuje sám od sebe na několika místech současně: jak se říká, visí ve vzduchu, jeho příchod lze vycítit, stejně jako na podzim padání zralých plodů." (Vendryes, Jazyk. Lingvistický úvod do historie). 8. "Člověk se od zvířat neliší tím, že rozlišuje artikulované zvuky, neboť jak je všeobecně známo, psi také rozumějí mnoha slovům a větám. Ani schopnost vydávat artikulované zvuky není specificky lidská, mají ji papoušci i jiní ptáci. Člověk se od nižších živočichů liší pouze tím, zeje obdařen nekonečně větší schopností asociovat ve svém mozku nejrůznější zvuky a představy; vděčí zato samozřejmě rozvoji svých rozumových schopností." (Ch. Darwin, Původ člověka a přirozený výběr) 9. "...rozvoj práce si vynutil těsnější sepětí členů společnosti, protože díky němu se začali množit případy vzájemné podpory, společné činnosti, a stále jasněji se ukazovala užitečnost takové činnosti pro každého jednotlivého člena. Stručně řečeno, utvářející se lidé došli tak daleko, že u nich vznikla potřeba něco si navzájem sdělit. (...) Nejprve práce a potom (a současně s tím) artikulovaná řeč byly dvěma hlavními stimuly, pod jejichž vlivem se opičí mozek postupně měnil v lidský, který - při vší podobnosti s opičím -je daleko větší a dokonalejší..." (B. Engels, Podíl práce na polidštění opice). 10. "Člověku nebylo třeba velkého myšlenkového úsilí k tomu, aby si uvědomil, že hláska nebo citoslovce může označovat nejen zvuk vydávaný předmětem, ale i něco, co je s tímto dějem spojeno vnitřní souvislostí... To něco byla bytost, předmět, vydávající zvuk; podle tohoto zvuku dostala název a současně tak dala člověku první podstatné jméno." (N. Kostyr, Předmět, metoda a cíl filologického zkoumání ruského jazyka. Kyjev, 1849). Úloha č. 11 Prohlédněte si tabulku č. 3 a 4 a odpovězte na otázky. Svoje odpovědi zdůvodněte, případně tabulku doplňte. Tabulka č. 3 VLASTNOSTI JAZYKA, PODMÍNĚNÉ SPOLEČENSKÝM CHARAKTEREM VNITŘNÍ STAVBOU - sepětí jazyka s historií národa, jeho nositele - sepětí jazyka s myšlením - posloupnost vývoje, historická ustálenost - celonárodní charakter jazyka, "netřidnost" - objektivnost existence - materiální zvukové vyjádření - zobecňující charakter jazykových prvků - systémovost - vývoj, proměnlivost 1. Které vlastnosti jazyka j sou podmíněny jeho společenským charakterem? 2. Jak (na j akých příkladech) lze snadno dokázat organické sepětí jazyka s dějinami národa, jenž je jeho nositelem? 3. Proč není možné, aby se jazyk vyvíjel skokem, revolučně (tj. nikoliv evolučně)? 4. Čím je dán celonárodní charakter jazyka? 5. Které rysy jazyka jsou podmíněny jeho vnitřní strukturou1} 6. Jak lze vysvětlit objektivnost existence jazyka? 7. Jak (prostřednictvím čeho) se jazyk realizuje1} 8. Na čem lze demonstrovat zobecňující charakter jazykových jednotek? 9. Čím je podmíněn vnitřní vývoj, proměnlivost jazyka? 10 Úloha č. 12 Pozorně si prohlédněte tabulku č. 4 a promyslete vlastní příklady, které by ji ilustrovaly. Zamyslete se nad tím, zdali by v ní bylo možné něco změnit, přeskupit nebo doplnit. Význam neznámých termínů vyhledejte ve slovníku lingvistické terminologie. Tabulka č. 4 FAKTORY JAZYKOVÉHO VÝVOJE EXTRALINGVISTICKÉ (mimojazykové) LINGVISTICKÉ (vnitřně jazykové, jazykově systémové) vnitřní vněj ší - kulturně-historické podmínky života národa; ekonomický, politický, kulturní rozvoj společnosti - tendence k symetričnosti systému a k odstranění nedůsledností, které jsou v něm obsaženy - mezijazykové kontakty, interference - rozvoj lidského myšlení - spontánní změny v artikulaci hlásek (asimilace, disimilace) -jako důsledek vzájemného ovlivňování: - substrát - superstrát - instrát - adstrát - vznik písma a později knihtisku - princip ekonomie jazykové námahy - sociální a profesní rozvrstvení společnosti - princip analogie - lokální rozsídlování a přesídlování (migrace) obyvatelstva Úloha č. 13 Přečtěte si text: Když se hovoří o funkci něčeho, myslí se "vykonávaná činnost, role". Mluvíme-li o funkcích jazyka, musíme tedy určit roli jazyka v životě společnosti. Role jazyka j ako nástroje dorozumívání je označována j ako jeho komunikativní (sdělovací, dorozumívací) funkce. Úkolem komunikativní funkce je sloužit jako prostředek dorozumívání, tj. jako nástroj (prostředek) výměny myšlenek. Druhá důležitá sociální funkce jazyka se označuje jako poznávací (gnozeologická), neboť zprostředkuje poznávání okolního světa, umožňuje shromažďování a předávání poznání z generace na generaci. Neméně důležitá je mentální (kognitivní) funkce jazyka, neboť jazyk není pouze zprostředkovatelem "hotových" myšlenek, aleje také nástrojem formování a organizace myšlení. Výraz "formování a formulování myšlenek" nejlépe vystihuje dvě etapy krystalizace lidského myšlení. Organická jednota těchto funkcí a nepřetržitost existence jazyka ve společnosti z něho dělají udržovatele a pokladnici společensko-historické zkušenosti generací. Mluvíme-li o funkcích jazyka, je třeba mít na paměti, že komunikativní funkce se v procesu dorozumívání může realizovat různým způsobem, tj. řadou dílčích funkcí: - referenční (konstatační) - "neutrální" výpověď o faktech, např.: Studenti skládají zkoušky; - interogativní (zjišťovací) - prostředek zjišťování faktů, např.: Kdy půjdeš na fakultu?; - apelová (konativní) - prostředek výzvy, pobídky k nějakému jednání, např.: Pojďme domů!; - expresívni (emotivní) - slouží k vyjádření osobnosti mluvčího, je prostředkem k vyjádření emocí, postoje, např.: Na jaře je v lese tak krásněl; - kontaktová (fatická) - projevuje se v případě potřeby navázání a udržení kontaktu; různé formy pozdravů, rozloučení apod., např.: Nazdar. Jak se máš. Co je nového?; 11 - estetická (poetická) - prostředek působení nejen na myšlení, ale také na city (radost, smutek, odvaha, strach). Základem této funkce je schopnost textů vyvolat estetické prožitky u mluvčích i posluchačů; - sociální - nástroj prezentace sociálního či profesionálního statusu, vzdelanostní úrovně atd.; - magická - je využívána při obřadech, zaklínání apod.; - metajazyková - slouží výkladu jazykových faktů ("jazyk pro výklad jazyka"); Je zřejmé, že všechny uvedené funkce slouží komunikaci, protože právě jako nástroj komunikace byl jazyk vytvořen. Úloha č. 14 Uveďte vlastní příklady, ilustrující jednotlivé funkce jazyka. Podle slovníku určete, jakého původu jsou jednotlivé termíny. Úloha č. 15 Po prostudování materiálu z tabulky č. 5 a úlohy č. 13 odpovězte na otázky: 1. Co znamená slovo "funkce"? 2. Které funkce jazyka j sou považovány za nejdůležitější? 3. Jaké funkce jazyka se využívají při vyjadřování emocí? 4. V jakých dílčích funkcích se může realizovat komunikativní funkce? 5. Jaké další funkce jazyka znáte? Doplňte tabulku. 6. Utvořte synonymické řady názvů funkcí jazyka (kde je to možné). 7. Najděte v textu synonyma ke slovu funkce. Doplňte synonymickou řadu s použitím slovníku "CjiOBapb CHHOHHMOB pyccKoro a3HKa" (nofl pe^- A. II. EBrem>eBOH, JI., 1970-1971) Tabulka č. 5 FUNKCE JAZYKA nejdůležitější sociální vyjádření emocí ostatní komunikativní: - referenční (konstatační) - kontaktová (fatická) - interogativní (zjišťovací) - apelová (konativní) - sociální expresívni (emotivní) estetická (umělecká) výrazová (voluntativní) metajazyková textová poznávací (gnozeologická) mentální (kognitivní) Úloha č. 20 Přečtěte si text: Je nutné si uvědomit, že: 1. Původ jazyka j ako způsobu dorozumívání a vznik konkrétních jazyků představuje dva různé navzájem nesouvisející problémy. Každý z nich má svůj předmět zkoumání: první se snaží vysvětlit, jak lidé začali mluvit, druhý kde, kdy a jakým způsobem ten či onen jazyk vznikl; 2. Analýza dobových přístupů ke zkoumání původu jazyka předpokládá tři aspekty problému: a) jak vzniká jazyk, tj. určitý systém znaků, umožňující lidem vědomě se vzájemně dorozumívat; b) jak vzniká jazyková schopnost, tj. určitá specifická zvláštnost člověkajako druhu Homo sapiens, která mu umožňuje vytvořit jazyk; c) jak byla ve společenstvích našich předků organizována komunikativní činnost, nutící je tvořivě zdokonalovat dorozumívací prostředky. 12 Úloha č. 21 Odpovězte na otázky: 1. V čem spočívá rozdíl mezi problémem vzniku lidské řeči a otázkou o původu jednotlivých jazyků? 2. Jaké aspekty lze vyčlenit při zkoumání problému původu jazyka. Úloha č. 23 Zapamatujte si nová slova a výrazy: zvukomalebná/onomatopoická teorie (3ByKOJiOApa^áTejibHaa/oHOMarono3THHecicaji Teopna) společenský/sociální charakter jazyka (oômécTBeHHbiň/coiiiiájibHbiH xapáicrep a3biicá) vnitřní stavba jazyka (BHýrpeHHee crpoémie jöhic...) celonárodní charakter jazyka (oôrneHapó^Hbiň xapáicrep a3biicá) zobecňující charakter jazykových jednotek (o6o6niaiomHH xapáicrep a3HKOBtix BejuraiÍH) proměnlivost jazyka (H3MeiiáeMOCTb 33hk. ..) evoluční charakter vývoje jazyka (aBOJiioiniÓHHbiH xapáicrep pa3BHTna a3biicá) systémový charakter jazyka (cHCTéMHOCTb a3biicá) posloupnost j zykového vývoje (nocreneHHOCTb pa3BHTHa a3biicá) stabilita jazyka (ycTÓiÍHHBOCTb a3biicá) kulturně historické podmínky života národa (HCTÓpHico-icyjibTýpHbie ycjiÓBHH >kiÍ3hh Hapó^a) substrát (cyôcTpáT) superstrát (cynepcTpáT) adstrát (a^crpáT) interference (HHTepKecTOBO-MHMHHecKaa CHcréMa 3HáKOB) 20 V. JAZYK A ŘEČ 1. Termíny jazyk a řeč v historii jazykovědy: a) W. von Humboldt b) F. de Saussure c) mladogramatici d) L. V. Ščerba 2. Charakteristické rysy těchto vzájemně souvisejících jevů. 3. Vaše představa o vztahu jazyka a řeči. Úloha č. 1 Přečtěte si text: To, co jsme si zvykli označovat jako jazyk, ve skutečnosti sestává ze dvou rozdílných jevů -jazyka a řeči. Přední lingvisté 19. století W. von Humboldt, F. F. Fortunatov, J. A. Baudouin de Courtenay ve svých pracích rozlišovali jazyk a řeč. Zvlášť důsledně provedl toto rozdělení F. de Saussure. Zásluhu na jeho dalším teoretickém rozpracování a zpřesnění mají také ruští lingvisté L. V. Sčerba, A. I. Smirnickij, A. A. Reformatskij a další. Jazyk je způsob dorozumívání, nástroj dorozumívání. Samotné dorozumívání už není jazykem. Je to použití způsobu, výsledek činnosti nástroje. Je to řeč. Řeč je konkrétní promlouvání (ústní nebo písemné), ale také vnímání (poslouchání nebo čtení). Souhrn těchto procesů se označuje jako řečová činnost. Jazyk a řeč spolu velmi úzce souvisí. Jak trefně obrazně vyjádřil A. I. Smirnickij, jazyk dobýváme z řeči jako kov z rudy. Úloha č. 2 Seznamte se s výroky známých jazykovědců. 1. Jazyk není výsledkem činnosti, ale činností samou. ...Jazyk jako souhrn svých produktů se od jednotlivých aktů řečové činnosti odlišuje. Zvuková forma je výrazem, který jazyk vytváří pro myšlení. (W. von Humboldt) 2. Jazyk je sociální, řeč je individuální; jazyk j e statický, řeč je dynamická; jazyk je obecné, řeč je zvláštní; jazyk je abstraktní, řeč je konkrétní; jazyk j e potencionální, řeč je aktuální. (F. de Saussure) F. de Saussure ukázal, že jazykověda jeho doby nezkoumala jazyk, ale řeč, a míjela se tak se svým "jediným skutečným předmětem". 3. Jazyk je individuální psychofyziologická činnost. Na světě je tolik jazyků, kolik je mluvčích, (mladogramatici: H. Paul, H. Osthoff, K. Brugmann, B. Delbr###ck, A. Leskien a další) 4. Z mého hlediska do jazyka jako systému patří slova, tvořící v každém jednotlivém jazyce velmi složitý systém..., živé způsoby tvoření nových slov (a proto také fonetika, přesněji fonologie), a také pravidla či zákonitosti stavby různých jazykových jednotek: to vseje samozřejmě sociální, nikoli individuální, i když založené na reálné řeči členů daného kolektivu. ...jazykový systém nesporně představuje... určitou sociální hodnotu, cosi, co je jednotné a. závazné pro všechny členy dané společenské skupiny a co je objektivně dané podmínkami jejího života. .. jazykovědci mají úplnou pravdu, když vyvozují jazykový systém, tj. slovník a gramatiku daného jazyka, z odpovídajících textů, tzn. z odpoví daj í čího jazykového materiálu. (L. V. Sčerba) 5. Skutečně, jestliže vyslovíme slovo dům nebo když ho uslyšíme, bude to z hlediska jazyka totéž. Kromě toho se každý mluvčí nevědomky kontroluje sluchem, a posluchač artikulací. (A. A. Reformatskij) 6. Schopnost řeči je zřejmě nejdůležitější a přitom unikátní zvláštností lidského vědomí. Jazykové systémy jsou natolik složité, že se dosud nikomu nepodařilo vyčerpávajícím způsobem popsat pravidla tvořící tyto systémy. (P. Lindsay, D. Norman, psychologové) 21 Úloha č. 3 Seznamte se s koncepcí L. V. Sčerby ve zhustené podobě. Tabulka č. 1 Základní teze: 1. Jazyk, jazykový systém, to je slovní zásoba + mluvnice; je závazný (JS) pro všechny hovořící daným jazykem. Existence jednotného JS je základní podmínkou smysluplné řečové činnosti (RC). 2. Řečová činnost je posloupné a střídavé užívání čtyř aktů: mluvení, poslouchání, vnímání a chápání. Pouze v případě užití jednotného JS jsou možné všechny čtyři tyto akty, v opačném případě jsou reálné pouze první dva. 3. Výsledkem řečové činnosti j e jazykový materiál, text v ústní nebo písemné podobě. Ten je základem pro vyvození mluvnických pravidel, resp. různých inovací v kterémkoliv jazyce. Jazykový materiál (JM) je produktem řečové činnosti příslušníků daného jazykového kolektivu. Ščerba vymezuje JM takto: "...není to činnost jednotlivých individuí, nýbrž souhrn všeho řečeného a pochopeného v určité konkrétní situaci v různých obdobích života dané společenské skupiny. Řečeno jazykem jazykovědců jsou to texty,... v pojetí starých filologů je to literatura, rukopisy, knihy..' problémy j azykovědy) (O trojím aspektu jazykových jevů a o experimentu v jazykovědě; Další Úloha č. 5 S použitím materiálu z úloh 2-4 se pokuste doplnit schematické znázornění koncepce L. V. Sčerby v tabulce č. 2: "abulka č. 2 TŘI ASPEKTY JAZYKOVÝCH JEVŮ řečová činnost (ŘČ) jazykový systém (JS) jazykový materiál (JM) mluvení slovník mluvený text ........... text chápání 22 Tabulka č. 4 PRVOTNÍ zkušenost myšlení DRUHOTNE -> JAZYK REC Q Q SPOLEČNOST INDIVIDUUM Ke splnění této úlohy vám může pomoci následující text: "Vědci si už dávno všimli, že ty nejjednodušší pojmy se jen velmi obtížně vykládají a definují, avšak nenašli správné vysvětlení tohoto faktu. Jde o to, že jakmile odhlédneme od zvukové stránky, okamžitě přecházíme z pojmu na představu, kterou začínáme komutovat, tj. pojmenovávat charakteristické znaky a vlastnosti předmětu. Tyto charakteristické znaky a vlastnosti jsou vlastní i jiným předmětům a v tom spočívá celý problém. Vskutku, jak lze popisně komutovat řekněme představu komína? Nebo jakým způsobem komutovat rozdíl mezi koněm a mulou, mezi mulou a oslem atd.? Z výše uvedeného vyplývá, že pojem nemůžeme chápat pouze jako ideální jednotku myšlení, ale jako takovou ideální jednotku myšlení, která existuje v dialektické jednotě s významem a skrze význam se materializuje ve zvukových jazykových komplexech. Jestliže (přijmeme-li materialistické hledisko) jsou základem myšlení vnější podněty, pak takovými podněty mohou být jak druhosignální, tak prvosignální jednotky. Pouze takto lze vysvětlit to, co tak důrazně hájili a hájí mnozí průkopníci vědy, především přírodovědci D. Locke, G. Leibniz, J. Adamar, A. Einstein a mnozí jiní. Avšak, jak ukazují především introspektívni pokusy, i v běžném životě... lze najít důkazy o existenci prvků obrazného myšlení. Člověk poznává reálný svět nejen prostřednictvím jazyka (i když to je hlavní způsob poznávání, neboť v jazyce je zobecněna zkušenost všech předcházejících generací), ale bezprostředně také skrze smyslové orgány. Při takovémto chápání procesu poznání by bylo nelogické odmítat možnost existence obrazného myšlení u člověka. Poznání dosahujeme díky analýze a syntéze při cílevědomé činnosti člověka a výsledkem poznání je invariantní jednotka myšlení, fixovaná v obraze libovolné formy, která se stává představou a zůstává majetkem individua; jakmile se fixuje v jazykové jednotce, stává se pojmem a současně majetkem jazykového společenství, kolektivu. V tom spočívá: 1. Podstata objektivního názoru na samotného člověka, který se objevil díky uvědomělé činnosti v kolektivu; 2. Podstata jednoty práce a vědomí, neboť práce je cílevědomá činnost; 3. Podstata jednoty jazyka a myšlení. (A. G. Bezrukov) Úloha č. 9 Přečtěte si text: Řeč má lineární charakter. Jakýkoliv text, třeba i ten nejdelší román, si můžeme představit jako jeden velice dlouhý řádek. Člověk vyslovuje hlásku po hlásce, slovo za slovem. V jednom řečovém aktu se současně nemohou objevit dvě jednotky téže úrovně jazyka. Jazyk je organizován nelineárním způsobem. Z toho vyplývá, že v řeči může mít každý element nejvýše dva nejbližší sousedy, kdežto v jazyce jich může být mnohem víc. Např. ve větě "Bouře zahalila nebe" má slovo bouře pouze jednoho souseda, ale v jazyce má toto slovo ustálené vazby se svými synonymi (uragán, vánice), s názvy jiných atmosférických jevů (vítr, déšť, kroupy), se slovy opačného významu (ticho, klid atd.). 23 Řeč je proměnlivý, dynamický jev, jazykové jednotky se v ní neustále střídají v závislosti na konkrétních vyjadřovacích potřebách. Ve větě "Strašná bouře se rozpoutala v noci" bude mít už slovo bouře jiné sousedy. Změny řečových vztahů jsou zákonitým projevem fungování jazyka. Jazyk je relativně stálý, statický a stabilní. Slovo bouře zde má stále tytéž sousedy a tytéž vztahy. Každý jednotlivý řečový akt náleží jednomu individuu. Lze tedy říci, že řeč je subjektivní, individuální. Platí to ovšem pouze do určité míry, protože veškerá řeč, jak víme, je užitím jazyka. A jazyk je sociální, společenský jev objektivní povahy, nezávislý na vůli individua. V řeči je každý člověk tvůrce a vlastník. V jazyce jeden člověk zpravidla nic změnit nemůže. Změny v jazyce záleží na společnosti, nikoliv na jednotlivých lidech. Každý řečový akt odráží pouze jistou nevelkou část jazykového inventáře a mluvnice. Teprve souhrn řečových aktů úplně odráží všechno to, co v daném okamžiku v jazyce existuje. V jazyce není nic, co by nebylo v řeči. Avšak v řeči se může objevit mnohé, co není v jazykovém systému. Jsou to tzv. okazionalismy (individuální novotvary), intonační zvláštnosti, všeobecně všechno individuální, co mluvčí vnáší do textu. Jazyk se skládá ze značného, nicméně omezeného množství prvků. Řeč je neomezená, nekonečná. Úloha č. 10 Odpovězte na otázky: 1. Jaký je rozdíl mezi jazykem a řečí? 2. Je možné dorozumívání lidí užívajících různé jazykové systémy1} 3. Co je pro okolí v řeči člověka důležitější: jeho individuální řečové zvláštnosti, nebo to, co jev jeho řeči "nadindividuální"! Svoje odpovědi zdůvodněte. 4. Kteří lidé mají možnost určitým způsobem ovlivnit vývoj jazyka nebo užívání určitých slov či konstrukcí? 5. Můžete uvést jména osobností, které významně ovlivnily vývoj ruského, českého, ukrajinského, italského, anglického nebo německého jazyka? 6. V čem (jak, resp. kde) se reálně projevuje, žije, existuje, realizuje jazyk (v slovnících, mluvnicích, v hlavách, v mozku...). 7. Jak lze vysvětlit skutečnost, že děti bez znalosti gramatiky či jiného jazyka poměrně správně sestavují věty, skloňují a časují slova a tvoří nová, tj. v určité míře ovládají jazykovou normu? V odpovědi na poslední otázku můžete využít následujícího textu: Vědomí je nejvyšší formou odrazu skutečnosti, která však není předem daná, neměnná a pasivní, ale formuje se v procesu aktivní činnosti, pomocí níž se člověk orientuje ve skutečnosti, která ho obklopuje, přičemž nejde pouze o přizpůsobení se jejím podmínkám, ale také o její měnění... Když si dítě osvojuje jazyk (hotový produkt společensko-historického vývoje), analyzuje, zobecňuje a zakódovává s jeho pomocí svoje dojmy. Pojmenovává věci, označuje je slovy, vytvořenými v průběhu dosavadní historie lidstva, přiřazuje přitom věci k určitým kategoriím a osvojuje si tak systém vědění, nashromážděný za celou dobu trvání lidských dějin. Jazyk, zprostředkující lidské vnímání, provádí za člověka velmi složitou analýzu a syntézu přijímaných informací, uspořádává svět vnímaný člověkem a zakódovává dojmy přicházející do známých systémů. Proto je slovo, jako jednotka jazyka, nejen nositelem významu, ale také základní stavební buňkou vědomí, odrážejícího vnější svět... Svět vyčleněných předmětů a slovních významů, které člověk dostává v hotové podobě od předcházejících generací, nejen že organizuje lidské vnímání a paměť ukládáním jejich údajů do určitého systému, ale vytváří také velmi důležité podmínky pro další, složitější formy rozvoje vědomí. Tím, že má člověk k dispozici slova, uchovávající systém významů (nezávisle na tom, zda dané skutečnosti existují v bezprostřední zkušenosti subjektu či nikoliv), je schopen operovat s předměty i při jejich nepřítomnosti... Tím, že má člověk k dispozici složitý systém syntaktických vztahů mezi slovy, tvořícími věty, získává prostředek k formování složitých vzájemných vztahů mezi předměty, k formulování a předávání soudů a myšlenek." (A. R. Lurija) 24 Úloha č. 14 Zapamatujte si nová slova a výrazy: řečová činnost (peneßaa ^éaxejibHOCXb) antinomie/protikladnost (aHXHHÓMHa/npoxHBonocxaBjíéHHe) sociálni - individuálni (coiiHájibHoe - HnzjHBuziyájibHoe) statické - dynamické (cxaxÓHHoe - ^HHaMHHHoe) obecné - zvláštni (óômee - nácxHoe) abstraktní - konkrétni (aôcxpáicxHoe - KOHKpéxHoe) potencionálni - aktuální/reálné (noxeHipiajibHoe - aKxyájibHoe/peájibHoe) pravidla stavby (npáBHjia nocxpoéHHa) jazykový systém (a3HKOBáa CHCxéMa) jazykový materiál (jomkobóh Maxepnáji) mluvený a/nebo psaný text (ýcxHbiň h/hjih mícbMeHHbiH xeKCx) produkt řečové činnosti (ripo^ýicx peneBÓň ^eaxejibHOCxn) souhrn všeho vyřčeného a pochopeného (coBOKýmrocxb Bcero roBopiÍMoro h noHHMaeMoro) lineární charakter řeči (jiHHéňHbiň xapáicxep penn) řeč je subjektivní, individuální (penb cyoteicxHBHa, HH^HBuzryajibHa) okazionalismus (oKKa3HOHanH3M) individuální novotvar (HH^HBH^yájibHoe HOBOo6pa30BáHHe) intonační zvláštnosti (HHxoHai(HÓHHbie ocooeHHOcxn) "nadindividuálnost" řeči ("Ha^bm^HBHíiyájibHOCXb" penn) inventář jazyka (HHBeHxápb a3biicá) 25 VI. JAZYK JAKO SYSTÉMOVĚ-STRUKTURNÍ ÚTVAR 1. Systém a struktura jazyka a) význam termínů systém a struktura obecně b) význam těchto termínů ve vztahu k jazyku (tj. v jazykovědě) 2. Posuzování jazyka z hlediska systému a struktury v dějinách jazykovědy 3. Jazyk jako systémově-strukturní útvar 4. Jazyk jako systém systémů a) základní jazykové systémy (fonetický, morfologický, syntaktický) b) hraniční systémy (morfonologický, frazeologický) 5. Typy vztahů mezi jazykovými jednotkami a) syntagmatické b) paradigmatické c) hierarchické Úloha č. 1 Přečtěte si text: V různých oblastech lidského vědění se pro charakteristiku zkoumaných jevů užívají termíny systém a struktura. První termín je řeckého původu a označuje "organizovanou množinu, vzájemně propojené prvky", druhý termín je původu latinského a má význam "uspořádaná řada, organizace celku, stavba". Zjednodušeně lze říci, že systém = elementy/jednotky + struktura (připomeňme v této souvislosti "vzorec" L. V. Sčerby "Jazyk je slovník + gramatika"). Názornými příklady systémů mohou být hodiny, sluneční soustava, společnost atd. Systém je bezprostředně závislý na množství/kvalitě elementů/jednotek, které do něho vstupují, a na vzájemných vztazích mezi nimi. Lze to demonstrovat na jednoduchých příkladech. 1) vezmeme-li první dvě čísla číselné řady 1 a 2 a budeme měnit jejich vztahy, vytvoříme různé systémy: 1,2; 12; 2,1; 21; 1/2; 2) spojení JJ/? a Oj vedou k různým výsledkům (při jejich různé organizaci): H/jO a H2O2, tj. k různým systémům; 3) rozdílné syntaktické vztahy mezi slovy LIJepôa ayneubiu v ruských spojeních LIJepôa -yneubiu ayneubiu Ulepôa mění status slov, která do těchto mikrosystémů vstupují, a současně s tím také samotné systémy: v prvním případě se jedná o větu, ve druhém o slovní spojení. Lze tedy říci, že struktura je nejdůležitější charakteristikou systému. Úloha č. 2 Seznamte se s definicemi jazyka z hlediska struktury a systému. 1. Systém jazyka představuj e jednotu stejnorodých, vzájemně podmíněných prvků, struktura je jednotou různorodých prvků v rámci celku. (A. A. Reformatskij) 2. "...termínem "struktura" lze označit souhrn jednotek a kategorií vlastních jazyku. Souhrn jazykových vztahů a závislostí můžeme nazvat "systémem" jazyka. Jazyk se pak jeví jako jednota struktury a systému, jež se vzájemně podmiňují a ovlivňují. (B. N. Golovin) Úloha č. 5 Přečtěte si text: V dějinách jazykovědy můžeme vyčlenit tři různé přístupy k postižení jazyka ze zkoumaného aspektu, tj. z hlediska systému a struktury. Tak např. mladogramatici (představitelé Lipské školy: H. Paul, H. Osthoff, K. Brugmann, B. Delbrück, A. Leskien a jiní) soustředili svou pozornost na zkoumání jednotlivých konkrétních jazykových prvků (z tohoto důvodu jim byl často vyčítán atomismus, atomistický přístup). Takovýto přístup můžeme označit jako elementový. Strukturalisté (především dánská škola glosématiků v čele s L. Hjelmslevem) se domnívali, že lingvisté musí zkoumat především a výlučně síť vztahů mezi elementy jazyka, tj. abstraktní relační skelet, a neuvědomovali si, že autonomní vztahy samy o sobě neexistují. Glosématika symbolizuje strukturní 26 prístup ke zkoumání jazyka, jehož duchovním otcem je podle mínění některých badatelů ženevský profesor F. de Saussure, který se domníval, že "v jazyce není nic, kromě rozdílů" (i když se v jeho pracích vůbec neobjevuje termín "struktura"). Třetí přístup, systémový, bývá obyčejně spojován se jménem stejného vědce, přičemž se uvádí jeho "Kurs obecné jazykovědy". Je však třeba podotknout, že ještě před vydáním této práce psali o systémovém charakteru jazyka ruští vědci, zejména J. A. Baudouin de Courtenay. V současné jazykovědě tento přístup převládá. Jeho podstatu velmi výstižně vyjádřil ukrajinský vědec A. S. Melničuk: "Termíny systém a struktura odrážejí jednu a tutéž vlastnost jazyka nahlíženou s protikladných hledisek: z hlediska jednotlivých prvků, jazykových jednotek, tvořících celek, jednotu (systém), a z hlediska tohoto celku, který sestává z jednotlivých prvků a je určitým způsobem organizován (struktura). Systém a strukturu lze charakterizovat jako obecný zákon vnitřní organizace a fungování jazyka". Úloha č. 7 Přečtěte si text: Mezi systémem, jako určitým celkem, a jednotlivými prvky, které jej tvoří, vznikají složité vztahy. Na jedné straně se systém nerovná prosté sumě svých částí právě proto, že prvky nejsou v systému prostě obsaženy jeden vedle druhého, ale vstupují zde do složitých a různorodých závislostí a protikladů. Na druhé straně však ani element, který je součástí systému, není totožný se stejným elementem vystupujícím v izolované formě, a to ani při úplné shodě jejich individuálních materiálních vlastností. Jak již bylo řečeno, v jazyce existuje výrazová rovina (tj. jeho forma) a obsahová rovina (jeho obsahová stránka, informace, vyjádřená jazykovými prostředky). Existence těchto dvou rovin je zajišťována zvláštními jazykovými jednotkami: fonémy, morfémy, slovy a větami. V řetězci foném -morfém - slovo - věta je každá následující jednotka tvořena předcházejícími. Současně se každá nižší jednotka stává součástí formy jednotky vyšší. Forma každé následující jednotky je tedy vždy složitější. Jejich základními stavebními jednotkami, tj. vyjádřením jejich materiálnosti, jsou však vždy fonémy (konstitutivní, stavební funkce) Morfémy jsou nejmenšími nositeli významu. Schopnost morfémů vyjadřovat význam se nazývá sémaziologickou nebo sémantickou. Slova, podobně jako morfémy, plní sémaziologickou funkci, tj. vyjadřují pojmový význam, mohou ovšem pojmenovávat i konkrétní předměty a jevy. Tato funkce se označuje jako nominativní. Některá slova plní pouze nominativní funkci (podstatnájména), jiná pouze funkci sémaziologickou (abstraktní názvy, pomocná slova). Jazyková jednotka sloužící komunikaci se nazývá věta. Každý řečový akt sestává z vět. Funkce věty je proto fakticky totožná s funkcí jazyka. Základní funkcí věty je funkce komunikativní. Úloha č. 10 Přečtěte si text: Vztahy mezi jazykovými jednotkami se projevují na všech úrovních jazyka. To také dokazuje, že jazyk je systém. Vztahy různých jazykových prvků je spojují do určitých skupin -paradigmat (řec. "vzor, etalon"). Paradigma tak tvoří např. tvrdé a měkké souhlásky, jednotlivé mluvnické tvary určitého slova, skupina slov spojených významovými vztahy. Souhrn všech odvozenin slova "bratr" tvoří slovotvorné paradigma tohoto slova. Vztahy mezi jazykovými prvky patřícími k jednomu paradigmatu jsou vztahy paradigmatické. Jejich protikladem jsou vztahy syntagmatické (řec. "stojící, umístěné vedle sebe"), které vznikají mezi prvky řeči, a od paradigmatických se liší svou stálostí. Hierarchický charakter vztahů se projevuje zejména v tom, že funkce jednotek každé vyšší úrovně (kvalitativně nová a specifická především pro dané jednotky) v sobě v transformované podobě zahrnuje také funkce jednotek nižších úrovní. 27 Úloha č. 12 Přečtěte si text: V současné jazykovědě je obecný jazykový systém nahlížen jako hierarchie systémů, jako systém vzájemně se prolínajících a spolupůsobících podsystémů nebo úrovní, jako systém systémů (fonetický, sémantický /morfologický a lexikální/ a syntaktický). Strukturní vztahy přitom existují jak v rámci každého z daných podsystémů, tak také mezi samotnými podsystémy v rámci celkového systému jazyka. Důkazem toho, že jazyk je systémem systémů, jehož všechny jednotky jsou propojeny různými typy vztahů v jednotlivých vzájemně spojených podsystémech, mohou být následující příklady: 1. Jedním z nejdůležitějších zákonů organizace slova a konstituování slovních spojení v turkotatar-ských jazycích je zákon slabičné vokalické harmonie, spočívající v tom, že přední samohlásky se mohou v rámci jednoho slova spojovat zase jen s předními (v krajním případě středními) samohláskami, zadní samohlásky zase jen se zadními (v krajním případě středními, "neutrálními"). Není však žádoucí a prakticky ani možné spojení předních a zadních samohlásek, jež by narušovalo harmonii slova. Jestliže se tedy v kořenném morfému {morfologickýpodsystém) vyskytuje přední samohláska {fonetickýpodsystém), potom všechny ostatní afixy (morfémy), které se k němu připojují, musí obsahovat přední samohlásky. Slovní spojení "elerimde" (jednotka syntaktické roviny), které dostaneme v turečtině složením morfémů "el-" ("ruka"), "-ler-" (množné číslo), "-im-" (přivlastňovací pád), "-de" (6. pád - lokál), znamená "v našich rukách" a obsahuje všechny přední samohlásky, narozdíl od spojení "baš+lar+da", tj. "v hlavách". Jednotka fonetické roviny tak "rozhodla" o organizaci celého slovního spojení (syntaktická rovina). 2. Na klasickém příkladu využití různého umístění pauzy jako intonačního prostředku {fonetická rovina) lze demonstrovat změnu syntaktické sémantiky výpovědi: "Popravit, nelze osvobodit" a "Popravit nelze, osvobodit". Nebo si představte telegram s textem: "Delegace vyjela ráno čekejte". Bez uvedení hranic segmentů textuje možný jeho dvojí výklad (vztah mezi fonetickým a syntaktickým podsystémem) atd. Úloha č. 13 Pozorně prostudujte tabulku č. 1: Tabulka č. 1 SYSTÉM morfologický kořenový derivační slovotvorný relační tvarotvorný III SYNTAKTICKY 2 frazeologický II SÉMANTICKY 1 morfonologický I FONETICKY sylabický slabičný intonační prozodický fonematický lexikální Tabulka znázorňuje jeden z možných představových modelů struktury (organizace) jazykového systému v obecné podobě, který vyžaduje určitý komentář. Římskými číslicemi I, II, III jsou označeny základní jazykové roviny (úrovně, podsystémy), arabskými číslicemi 1, 2 jsou označeny přechodné úrovně. Jejich status je různý, neboť jestliže prvně 28 jmenované jazykové roviny mají vlastní jednotky, pak druhé vlastní jednotky nemají a fungují v nich jednotky sousedních rovin. V rovině 1 jsou to fonémy, nevýznamové jazykové jednotky, které se střídají především na hranici morfému (zrpyr - ,zroy3bji - ^pyacHTb, yxo - yiim, pyíca - pynica atd.) a signalizují změnu sémantiky, významu, tj. jakoby nabývají statusu významových jednotek (tím je motiván také název subsystému - morfonologický, v němž se odráží součinnost jednotek dvou jazykových rovin). V rovině 2 se jedná ofrazeologismy, které jsou co do formy (výrazové roviny ) slovními spojeními, tj. jednotkami syntaktické roviny, avšak z hlediska jejich významu (obsahové roviny) jsou to vícečlenné lexémy (tj. prvky lexikálního systému), např. r. "6hti> ôaKjryíim" znamená "zahálet, chytat lelky", ukr. "P03ÔHTH rjieica" - "pohádat se". Podobné vzájemné prolínání, přechody jednotek z jedné roviny do druhé, jejich fungování v jiných jazykových rovinách opět svědčí o systémovém charakteru jazyka, o vzájemných vztazích mezi jeho elementy a jejich vzájemné závislosti v rámci jazykového systému jako jednotného, celistvého živého organismu. Jazykové roviny, stejně jako všechny jazykové jevy obecně, se realizují (materiálně se uskutečňují) v řeči. Každá jednotka jazyka má proto tři úrovně abstrakce. Nejabstraktnější z nich je invariantní neboli émická (émová) rovina (termín je utvořen podle sufixu -ém, obsaženém v termínech označujících jednotky odpovídajících úrovní -foném, morfém, lexém, syntaxém). Jednotky této úrovně abstrakce existují pouze v jazyce. V řeči se realizují ve formě svých variant (neboli a/o-jednotek, řec. "jiný"), což je konkrétnější úroveň abstrahování jednotek. Každá invarianta existuje ve formě skupiny (několika) variant. Varianty se mohou vyskytovat jak v jazyce, tak i v řeči. Nejkonkrétnější úrovní existence jazykové jednotky je její užití v konkrétním komunikačním aktu. Zde již vystupují exempláře jednotek, jejichž počet se může neomezeně opakovat. Tato úroveň existence jazykových jednotek je vlastní pouze řeči. Jazyková úroveň je souhrn paradigmat, z nichž každé v sobě zahrnuje určitý počet invariant. Invarianta se realizuje v souhrnu variant, z nichž každá se může neomezeně užívat, opakovat, realizovat se v řečových aktech. (Podrobněji k této problematice viz "Ochobh a3biK03HaHna ^jia pycHCTOB1' str. 51-65 a také JlHHrBHCTHHecKHH 3Yo\wKjiOTiQj\wiQCKWí cjiOBapb, hesla cucmejua u cmpyKmypa H3UKa, cuumaz-MamunecKue u napaduzMammecKue omnouienuR e R3bme, uepapxuHuocmb H3biKoeoú cucmejubi). Úloha č. 14 Odpovězte na otázky: 1. Jaké roviny (systémy a podsystémy) v sobě zahrnuje jazykový systém? 2. Jak jsou organizovány jazykové roviny? 3. Jaké jazykové jednotky obsluhují jednotlivé jazykové roviny? Úloha č. 20 Zapamatujte si nová slova a výrazy: jazykový systém (cHcréMa a3biicá) struktura jazyka (cTpyicrýpa a3biicá) jazyk jako systémově-strukturní útvar (ji3bik icaic CHCTeMHO-CTpyicrypHoe o6pa30ßaHHe) jazyk jako systém systémů (ji3bik icaic CHcréMa CHcréM) syntagmatické vztahy (cHHTarMaraHecKHe OTHOuiéHHa) paradigmatické vztahy (napa^HrMaTiinecKHe OTHOuiéHna) hierarchické vztahy (HepapxiinecKHe OTHOuiéHHa) úroveň/rovina/subsystém jazyka (ýpoBeHb/ápyc/noflCHCTéMa jnbiicá) systém (cHcréMa) fonetický ((JDOHeTÓnecKaa) sémantický (ceMaHTÓnecKaa) morfologický (Mop^ojiorónecKaa) lexikální (jieKcánecKaa) syntaktický (cHHTaiccHHecKaa) morfonologický (MopcjDOHOJiorÓHecicaa) 29 frazeologický (cbpa3eojiorHHecKaa) slovotvorný (cjiOBOo6pa3ýiomaji) derivační (^epHBaiiHÓHHaa) flektívní (cjiOBOH3MeHHTejibHaa) tvaroslovný (; ca^ - cy^ - cyM, ócy^ "odsouzení, odsudek" - nócy^ "nádobí", ocyfl - ocýzia "pomluva"; d) v angličtině: not - dot - hot-pot - tot - rot. Foném je hláskový typ, zobecnění, invariantní jazyková jednotka. V řeči se realizuje ve formě variant (odstínů, alofonémů/alofónů). Vznik variant je podmíněn různými příčinami objektivního i subjektivního charakteru (viz tab. č. 1). V každém konkrétním případě (individuálním řečovém aktu ) se foném materializuje v podobě exempláře (fónu, hlásky). 33 Tabulka č. 1 VARIANTY FONEMU (ALOFONY) FONETICKÉ HLAVNI (silná pozice: nejbližší f onému VEDLEJŠÍ POZIČNÍ (slabá pozice) KOMBINATORNI redukce samohlásek kvalitativní) kvantitativní A ztráta znělosti souhlásek asimilace disimi ace NEFONETICKE individuální řečový aparát teritoriální určenost mluvčího akomodace (a řada dalších fonetických procesů, způsobujících vznik doplňkových variant) nápodoba jiného nositele Úloha č. 6 Pozorně prostudujte tabulku č. 1 a odpovězte na otázky: 1. Jaké jsou příčiny způsobující variantnostfonémůl 2. Které varianty jsou způsobeny fonetickými příčinami? 3. Uveďte příklady fonetických a nefonetických variant fonémů v češtině, ruštině a v dalších vám známých jazycích. Úloha č. 12 Odpovězte na otázky: 1. Co je to foném1} Jaké jsou jeho funkce1} 2. Proč nelze vyslovit foném? Odpověď dokažte. 3. Co je to alofónl 4. Jak spolu navzájem souvisí hláska afonéml 5. Lze říci, že foném je obsažen v hlásce jako obecné ve zvláštním? Odpověď zdůvodněte. 6. Co znamená variantnost fonémů1} Čím může být způsobena? Úloha č. 16 Přečtěte si text: Slabika je nejmenší jednotka výslovnosti (minimální výslovnostní jednotka). Co je základem pro vyčleňování slabik? Existuje několik slabičných teorií: a) slabika vzniká j ako impuls svalového napětí (M. Grammon, L. V. Sčerba); b) slabika je definována na základě akustické charakteristiky - vlny sonornosti, vlny narůstání a oslabování zvučnosti (O. Jespersen, R. I. Avanesov); c) slabika vzniká jako jeden dechový impuls (R. Stetson; experimentální ověřování vyvrací tuto hypotézu: ve skutečnosti je slabik více než dechových impulsů). Všechny teorie považují za vrchol slabiky, tj. slabikotvorný prvek, samohlásku (někdy jím může být také souhláska. Tak např. česká slova krb, smrt, trn, vrch, vlk, nebo srbochorvátska epx, mpn, CMpm jsou jednoslabičná, ačkoliv neobsahují žádnou samohlásku: jako slabikotvorné zde fungují sonorní souhlásky r, l. Srov. příbuzná slova v ruštině aukrajinštině: r. zopô, měpn, eepx, cjuepmb, eojiK; ukr. zopô, mepen, eepx, cjuepmb, eoeK. Nutno však říci, že slabikotvorné souhlásky jsou jevem okrajovým a jsou důsledkem toho, že se neslabikotvorné hlásky ocitají ve zvláštních fonetických pozicích). Podle charakteru iniciální části se rozlišují slabiky začínající souhláskou (r. rrpHicpbiTbie cjiorn: eem-Ka) a slabiky začínající samohláskou (r. HenpnicpbiTbie cjiorn: a3-6yKa, U3), podle finální části se 34 pak dělí na otevřené (zakončené samohláskou: cmo-jiu-ifa, ho-hu) a zavřené (zakončené souhláskou: om-eem). Nejnovější výzkumy dokazují, že převládá tendence k otevřenosti slabik, tj. k rostoucí zvučnosti, a proto je správnější např. slabičné dělení npe-dy-mpe-nnuu, a nikoliv nped-ym-pen-nuu. Mnohé jazyky (např. jazyky usurufa a manubara na Nové Guineji) mají pouze otevřené slabiky, skládající se ze souhlásky a samohlásky nebo jen z jedné samohlásky. Pouze otevřené slabiky charakterizovaly také poslední fázi existence praslovanštiny. V téže době zde byla patrná také tendence k odstranění slabik začínajících na samohlásku. Slabika je ve většině jazyků čistě fonetickou, zvukovou jednotkou, která nesouvisí s jednotkami významovými (morfémy a slovy). Splývání zde může být pouze náhodné. V mnoha jazycích s melodickým (tónovým, viz níže) přízvukem slabika a morfém splývají. V takových jazycích je slabika nejen fonetickou, ale také sémantickou jednotkou. Struktura slabiky je zde zřetelně reglementována a počet slabik je omezen. Např. ani v jednom čínském dialektu není více než 920 slabik a v pekingském jich je pouze 389. Současné poznatky o staroruském jazyce nám dovolují učinit závěr, že nejméně po dobu jednoho sta let (od poloviny 11. do poloviny 12. století) sylabofonémy (jako otevřené slabiky organizované na principu důsledné intrasylabické harmonie) tvořily jeho fonologický systém. Úloha č. 17 Kontrolní otázky: 1. Jaká zvuková jednotka je označována j ako slabika! 2. Jaké slabičné teorie znáte? 3. Čím je dán počet slabik ve slově? 4. Vyjmenujte typy slabik, které znáte. 5. Jaké slabikotvorné tendence v současných i starých jazycích jsou vám známy? Úloha č. 23 Přečtěte si text: Elementy prozodickéh o (intonačního) systému jazyka jsou přízvuk, pauza, tempo, témbr, melodie. Přízvuk (akcent) je vyčlenění, zdůraznění toho či onoho segmentu slova nebo věty různými prostředky. V závislosti na tom, v jaké jazykové jednotce (slově nebo větě) se daný segment vyčleňuje, se rozlišuje slovní a větný. Studiem různých typů prízvuku a jeho funkce se zabývá akcentologie. Pauza je organické přerušení proudu mluvy. Rozlišují se pauzy fyziologické (k nabrání dechu) a.psychofyzické (pro smyslové a emocionální členění řečového proudu). Tempo je rychlost vyslovování. Závisí na tom, co je proslovováno, může se měnit v závislosti na vůli mluvčího a na komunikativní situaci. Někteří badatelé tvrdí, že v 19. století bylo naše řečové tempo pomalejší než dnes, na konci 20. století. Témbr (fir. "zvoneček") je specifické zabarvení hlasu, individuální hlasová charakteristika každého člověka. Právě díky témbru poznáme hlas známého člověka za dveřmi, v telefonu, tedy i když jej nevidíme; rozeznáme hlas muže, ženy (většinou včetně věkové charakteristiky), dítěte. Melodie je tónová struktura věty, je to rytmicko-melodická organizace řečového proudu. Rozlišuje se především melodie kle savá (kadence) a stoupavá (antikadence). První je vlastní větám oznamovacím, druhá větám tázacím a žádacím. 35 Úloha č. 27 Pečlivě prostudujte tabulku č. 2. Překreslete si ji do poznámek a doplňte ji vlastními příklady. Tabulka č. 2 PŘÍZVUK syntaktický slovní 1. větný, syntagmatic-ký, neutrální 2. logický (při aktuálním členění výpovědi) 3. emfatický (emocio-nálně-expresivní) 1. podle způsobu vyjádření: a) dynamický, silový (češ., firan., něm., ruš.) b) kvantitativní (novo-řečtina, ruština) c) melodický, tónový, chromatický (čin., jap., korej.) 2. podle místa prízvuku: a) stálý -na 1. slabice (češ., island., eston.), - na poslední slabice (firan., armén., uzb.) - na předposl. slabice (pol., gruz., malaj.) b) volný (ruš., ukr.. angl., něm.) c) ruznomístný (latina) d) bez prízvuku (severní jazyky) 3. podle funkce: a) rozlišující slova b) rozlišující slovní tvary, slovo-formy (v jazycích s volným přízvukem Úloha č. 28 1. Podejte definici prízvuku. 2. Jaké jsou typy prízvuku podle zdůrazňovaného řečového úseku? 3. Jakou roli plní větný a jakou logický prízvuk? 4. Co je to slovní prízvuk? Čím se liší od větného? 5. Jakými způsoby se může realizovat slovní prízvuk? 6. Charakterizujte slovní prízvuk \ češtině, ruštině a dalším vám známém jazyce. 7. Jaký prízvuk se označuje jako a) volný (ruznomístný), b) stálý, c) vázaný (pevný), d) pohyblivý? 8. Jak se liší čeština, ruština a další vám známý jazyk pozicí prízvučné slabiky ve slově? 9. Dochází k pohybu prízvuku v jazyce, který studujete? Jestliže ano, pak tedy v jakých případech? Úloha č. 32 Přečtěte si s. 76-80 "Ochob ínbiKOjHamm fljisi pycHCToe" o fonetice a fonologii. Navíc si zapamatujte následující informaci: Termínu fonetika se v lingvistice používá ve dvou významech: 1) pro označení zvukové stavby jazyka, 2) pro označení vědní disciplíny, zabývající se zvukovou stavbou jazyka. Fonetika zkoumá artikulační a akustické zvláštnosti hlásek, zákonitosti jejich spojovatelnosti v řečovém proudu, podmíněnost fonetických změn. Tento oddíl jazykovědy se zabývá také přízvukem a dalšími intonačními komponenty, členěním řečového proudu na slabiky a větší segmenty, a také vztahem mezi zvukovou stránkou jazyka a písmem. Podle výzkumného zaměření se fonetika dále dělí na: a) popisnou (deskriptívni), b) historickou, c) experimentální, d) obecnou (teoretickou). Fonologie je disciplína, která se zabývá funkčním aspektem hlásek. Pokud jde o vzájemný vztah fonetiky a fonologie, existují mezi vědci určité názorové rozdíly: jedni jsou přesvědčeni, že jde o dva vzájemně těsně spojené aspekty zkoumání i praktického popisu (zejména s ohledem na 36 lingvodidaktické cíle) totožných jevů, tj. hlásek, které tvoří materiální základ řečové komunikace; druzí se domnívají, že jsou to dvě samostatné disciplíny, z nichž každá má vlastní předmět zkoumání. Učení o fonémech, jehož základy položil v 70.-80. letech 19. st. J. A. Baudouin de Courtenay a které dále rozvinul jeho žák N. V. Kruševskij, se stalo základem pro vznik fonologie jako zvláštní lingvistické disciplíny. Dnes existuje několik fonologických teorií, které různě vykládají jednotlivé aspekty fonému, avšak shodují se v tom, že fonémy se od hlásek liší řadou rysů. Je to např. relačně-fyzikální teorie N. Trubeckého (prosazovaná Pražskou fonologickou školou), dichotomická teorie R. Jakobsona (zastávaná řadou amerických filologů). V Rusku je fonologie zastoupena dvěma školami -leningradskou (nyní petrohradskou) a moskevskou. První byla založena žákem Bauduina de Courtenay L. V. Sčerbou a jejími žáky a následovníky byli či jsou L. R. Zinder, M. I. Matusevič, A. M. Gvozdev, L. V. Bondarko, Ju. S. Maslov. Moskevská škola je reprezentována jmény R. I. Avanesova, V. M. Sidorova, A. A. Reformatského, M. V. Panova, P. S. Kuznecova. Úloha č. 42 Zapamatujte si nová slova a výrazy: typ jazyka (ran a3biicá) vokalický (BOKanHHecKHň) konsonantický (KOHCOHáHrabiň) intoném (HHTOHéMa) sylabofoném (cjioro(J)OHéMa) sylabem (cHjijiaoéMa) funkce fonému (chymcipui (JDOHéMbi) konstitutivní (KOHcraTyráBHaa) distinktivní/rozlišuj ící (^HCTHHKTHBHaa/pa3JiHHHTejibHaa) perceptivní (nepiienraBHaa) fonetické a nefonetické varianty fonému ((JDOHeranecicHe h HecjDOHeraHecioie BapnáiiTbi (JDOHéMbi) poziční a kombinatorní varianty fonému (no3Hi(HÓHHbie h KOMÔHHarópHbie BapnaHTbi (JDOHéMbi) variantnost fonému (BapnáHraocrb cb.) slabika (cjior) vyčleňování slabik (ocHOBáHHe cjioro^ejiéHna) slabičné teorie (TeópHH cjioro^ejiéHna) svalového napětí (MýcicyjibHoro HanpaacéHHa) sonority (coHÓpirocra) prízvuk (y^apéHHe) syntaktický (cHHTaKcíÍHecKoe) slovní (cjioßecHoe) syntagmatický (cHHTarMaranecKoe) větný (cbpá30Boe) neutrální (HeiŕrpájibHoe) logický (jiorónecKoe) emfatický/citový důraz (3Mc|}aTHHecKoe) emocionálně-expresívní (3MOi(HOHájibHO-3KcnpeccHBHoe) volný (cBoôó^Hoe) vázaný/pevný (cBH3aHHoe/oAHOMécTHoe) stálý (cbHKCiípoBaHHoe) pohyblivý (pa3HOMécTHoe/no^BiDKHÓe) dynamický/silový (^HHaMÓHecKoe/cHjioBÓe) kvantitativní (^ojiroraoe/icBaHraTaraBHoe) melodický/tónový (My3biKájibHoe/TOHánbHoe/TOHHHecKoe) timbre/témbr/zabarvení (TeMÔp) tempo (TeMn) melodie (Mejió^Hica) 37 pauza (náy3a) intonace (HHTOHáiiiia) segmentace/členění řečového proudu (cerMeHTáipui peneBÓro noTÓKa) 38 VIII. SÉMANTICKÝ SYSTÉM JAZYKA (I.) 1. Obecná charakteristika sémantického systému jazyka (S S J) 2. Charakteristika morfologického podsystému SSJ a) Morfologie b) Morfémika. Pojem morfému c) Klasifikace morfému d) Variantnost morfému 3. Slovotvorba 4. Mluvnické prostředky vyjadřování gramatických významů Úloha č. 1 Ještě jednou se vraťte k tabulce č. 1 z tématu VI. "Jazyk jako strukturně-systémový útvar" a přečtěte si následující text: Sémantický systém jazyka je složitý útvar, tvořený dvěma podsystémy: morfologickým a lexikálním. Samotný termín sémantický (řec. séma - "znak") svědčí o tom, že obsahuje znakové jazykové jednotky, tj. dvoustranné jednotky s výrazovou (VR) a obsahovou rovinou (OR). Obecně jsou jednotky tohoto systému označovány jako sémantémy. I když všechny sémantémy spojuje dvoustrannost jako společný charakteristický rys, liší se svou sémantikou, která může být lexikální, lexikálně-gramatická a. gramatická. Jedny jsou relativně samostatné, autosémantické (to jsou lexémy, jednotky lexikálního systému, tj. plnovýznamová slova), jiné realizují svůj význam v různých "kontextech" (slova, slovní spojení, věty), jsou synsémantické (morfémy a neplnovýznamová slova). Úloha č. 2 Po prostudování textu předcházejícího cvičení a tabulky č. 1 odpovězte na následující otázky: 1. Co představuje sémantický systém jazyka1} 2. Jaké jednotky fungují na této jazykové úrovni? 3. Jaké druhy sémantických jednotek znáte? 4. Uveďte příklady sémantémů různých typů z vašeho mateřského a některého cizího jazyka. 5. Jaká obecná charakteristika platí pro všechny jednotky sémantického systému jazyka? 6. Čím se sémantémy odlišují? 7. Co je to autosémantéml Co je to synsémantéml Tabulka č. 1 SEMANTEM VR (ex-forma) OR (in-forma) synsémantické autosémantické / \ \ morfémy pomocná plnovýznamová slova slova = lexémy význam sémantika^ lexikální, lexikálně-gramatický, gramatický Úloha č. 3 Morfologický systém jazyka sestává z morfému - nejmenších dvoustranných jazykových jednotek (tj. minimálních jednotek jazyka nesoucích význam). Touto úrovní jazyka se zabývá morfologie, jedna z částí gramatiky, zkoumající vnitřní strukturu slova, mluvnické kategorie a způsoby vyjadřování mluvnických významů a také lexikálně-gramatické třídy slov - slovní druhy. V současné lingvistice je otázka předmětu morfologie stále diskutována. Po dlouhou dobu byla problematika morfologie zužována na popis paradigmatických zvláštností ohebných slov. V moderních gramatických studiích 39 získává stále větší prostor koncepce morfologie členící se na tři dílčí strukturní disciplíny: morfémiku, nauku o tvoření slov aparadigmatiku. Morfémika - zkoumá morfémovou strukturu slova (nikoliv izolované morfémy). Vlastní morfémy lze totiž vyčlenit a identifikovat pouze na základě jejich funkce ve slově. Morfémika tak tvoří úvod do problematiky slovotvorby a paradigmatiky. Nauka o tvoření slov - zkoumá slova z hlediska způsobů jejich tvoření a struktury. Jako samostatná disciplína se tato část gramatiky začala koncipovat v 30.-40. letech 20. století a je tedy relativně mladá. Paradigmatika - (ústřední část morfologie) zkoumá slovo v systému jeho slovoforem (v paradigmatu) z hlediska jejich mluvnických významů. Vědecká morfologie musí dát teoretický podklad praktické znalosti jazyka, což je velmi důležité zejména z hlediska lingvodidaktických cílů. Mluvčí (uživatel, nositel jazyka) musí o slově vědět, jak je utvořeno, co označuje, jak lze tvořit jiné formy slova, k čemu dané slovo v jazyce slouží. Úloha č. 4 Odpovězte na otázky: 1. Co je to morfologie1} 2. Jaké jsou její úkoly? 3. Z jakých částí se morfologie skládá? 4. Čím se zabývá morfémika1} 5. Co je to slovotvorbal 6. Jaký je předmět jejího zkoumání? 7. Z jakých hledisek zkoumá slovo paradigmatika1} V odpovědích použijte materiál z tabulky č. 2. Tabulka č. 2 oddíl MORFÉMIKA TVOŘENÍ SLOV PARADIGMATIKA předmět zkoumání morfologická struktura slova zákonitosti a způsoby tvoření slov systém slovních tvarů zkoumá a klasifikuje morfémy, určuje jejich strukturní a významové zvláštnosti, varianty; zkoumá procesy na morfémových švech, zákonitosti spojovatel-nosti morfémů, změny v morfémové skladbě slov v procesu fungování jazyka rozmanité aspekty tvoření slov s ohledem na motivaci mezi základovým a odvozeným slovem; klasifikace odvozených slov; stanovení produktivnosti jednotlivých způsobů tvoření slov sleduje změny slovních tvarů, sloužící k vyjádření syntaktických vlastností slov (vztahů mezi slovy); analyzuje různé gramatické způsoby vyjádření mluvnických významů slov Úloha č. 5 Přečtěte si text: Morfém je nejmenší jazyková jednotka nesoucí význam, která může být vyjádřená jedním foné-mem nebo určitým spojením různých fonémů. Tento termín zavedl do lingvistiky Baudouin de Courte-nay v 70. letech 19. století. Spojováním morfémů dochází nejen k formování materální stránky slova (jako v případě fonémů), ale také jeho významu (jak lexikálního, tak také mluvnického). Obvykle se hovoří o třech typech významu morfému: 1) předmětný (lexikální), 2) derivační (slovotvorný), 3) relační (tvarotvorný, paradigmatický). První typ se realizuje v kořenitých morfémech; ty jsou zobecněným označením objektivní skutečnosti (zobecněným odrazem reality). Např. kořenné 40 r. morfémy xod-,yn- bez svého pozadí (okolí), tj. bez sousedních morfému, velmi zobecněně vyjadřují sémantiku potenciálních slov xodumb, noxod, yxod, npuxod, xoôkuu, xoôok, xodbôa, xodmuü; ynumejib, ynumb, Heyn, yneuuK, yneubiü, yniuiuiije, ynumejibCKUü atd. Slova bez kořenů neexistují; kořen je jediný morfém, který se vyskytuje ve všech slovech. Derivační morfémy slouží k tvoření nových slov: r. cmon - cmonuK, HacmojibHbiü, cmojioemů; ôejibiti - ôejioeambitt, noôenumb, noôejiKa; ukr. cuub - cuubKa, cuhrk, nidcumoeamu; č. rada -porada, radit, radnice. Relační (flektivní, gramatické) morfémy dotvářejí slovo, dávají mu konečnou podobu a pomáhají mu tak realizovat syntaktické vztahy mezi jazykovými jednotkami (v slovním spojení a ve větě): Humamb Kuuzy; yejieKambCH/3auuMambCH jibiwcHbiM/cauHbiM cnopmoM; khuzü o jibiwcHOM/cauHOM cnopme atd. Shrneme-li výše uvedené skutečnosti, dospíváme k dělení morfému na a) kořenné, b) slovotovorné, c) gramatické. Úloha č. 6 Odpovězte na otázky: 1. Co je to morfém1} 2. Kdo zavedl termín morfém do lingvistické terminologie? 3. Jaké druhy významu u morfému rozlišujeme? 4. Uveďte příklady z mateřského a dalšího cizího jazyka a) kořenných morfému, b) derivační ch (slovotvorných) morfému, c) gramatických (flektivních) morfému. Úloha č. 9 Pamatujte si, že morfémy se neklasifikují pouze podle 1) významu a funkce (viz text úlohy č. 5), ale také podle 2) materiálního vyjádření (segmentální, suprasegmentální a nulové) a podle 3) pozice (místa) ve slově vzhledem ke kořennému morfii (prefixy, sufixy, postfixy, infixy, transfixy, interfixy, konfixy /cirkumfixy/, koncovky). Druhé kritérium lze demonstrovat na příkladech, uvedených v tab. č. 3: Tabulka č. 3 KLASIFIKACE MORFÉMU PODLE MATERIÁLNÍHO VYJÁDŘENÍ segmentální suprasegmentální nulové pyK + a pyK + h 1)PJK + H 2)pyK + ú prízvuk měnící mluvnický význam slova: 1) nominativ plurálu 2) genitiv singuláru pyK + 0 (genitiv plurálu) 41 Úloha č. 12 Pozorně si prohlédněte tabulky č. 4 a 5, které dokládají možné vzájemné vztahy kořenných a afixálních (lat. "připevněný, připojený") morfému v různých jazycích. Tabulka č. 4 prefix prefixální flex (svahilština, bantuské jaz.) KOŘEN sufix koncovka postfix nem. Kind-er-chen rus. zvratná částice -ca, -JIHÔO, -HHÔyflb Tabulka č. 5 afix funkce jazyky příklady spojuje dva nebo více indoevropská j azyková r. H3biK-o-eed, 3eMJi-e-juep, kořenových morfů; rodina caM-o-jiěm; derivační, slovotvorná ukr. MCiK-i-mpa, funkce Moe-o-3Haeeifb, něm. Gesch###ft-s-man proniká do kořenového latina, baltské jazyky, lat. vici "zvítězil", morfému (v jednom khmerština, pozůstatky vinco "vítězím"; místě); v angličtině lit. kritau "padal", gramatická (tvaro- krintu "padám"; tvorná) funkce + khm. dam "sázet", slovotvorná f. domnam "rostlina" angl. stood "stál", stand "stojí" prostupuje kořenovým semitské jazyky, kořen + transfix: morfémem na několika zejména arabština 1) k-t-b + a-a-a = kataba místech; "napsal" derivační + relační 2) k-t-b + y-u-a = kytuba funkce "byl napsaný" 3) k-t-b + u-a-y = kutabyn "to, co je napsáno" = "kniha" afix skládající se ze především němčina, něm. ge + sag (t###n) +1 dvou částí, připojených ukrajinština, ruština (příčestí od sloves "říci", "znít") zleva a zprava ke ukr. na-cuH-OK kořenovému morfému, r. npuseMJi-untbCíi tj. obklopujících kořen; nepe-eo3-HUK specifická prefixálně- sufixální derivace; slovotvorná funkce 42 Úloha č. 17 Rozdělte uvedená slova na morfémy podle následujícího vzoru: p r e f i x k o ře n sufix koncovka 6ec- npe- -flejib- -H- -MH H3BerneHHe, jiecHCTbiň, nepe^BHaceHHe, y^HBHTejibHbiH, 6ecco3HarejibHbiH, nepeMeHHbiň, coopyaceHHH, npojiHBHoň, nocrpoňica, no^3eMHbiň. Úloha č. 18 Analyzujte příklady a najděte v nich interfixy: napoxofl, rpoMOOTBOfl, napoB03, »cejie3o6eTOH, cejibCK0X03aňcTBeHHbiH, nyjieMeT, ôypejiOM, 3eMjie^ejiHe, kohcbo^ctbo. Úloha č. 37 Přečtěte si text: Morfémy se realizují v podobě variant. Podobně jako se varianty fonémů označují jako alofóny, varianty morfémů se někdy nazývají alomorfy (nebo také pouze morfy). Morfém je bilaterální (dvoustranná) jednotka, a proto je možné variování obou jeho stránek: 1) formální (zvukové), podmíněné pozičními variantami alofónů, tj. různými manifestanty jednoho fonému (ctóji - CT###jiá), nebo historicky vzniklými stndnicemi (hccth - Houia, yxo - yiim, Apyr - ^py3ba - ^py>KOK); 2) sémantické, projevující se v homonymii (formální totožnost) a synonymii (obsahová totožnost). Příkladem posledně uvedeného, tj. vnitřního variování mohou být: 1) homonymie kořenů - eoda, eodwTb; synonymie ("homosémie") kořenů - ukr. Jitoóvnu, mrara; 2) homonymie sufixů -npenop,a.Bamejib, BhiKjHonamejib; synonymie (homosémie) sufixů - -uh, -ühuh, -hhuh, -eu (mockbz«, KmeBjíHHUH, neTep6yp>Kez/, wpaxauuH, 6pHeHez/); 3) homonymie koncovek - koncovka -a - j. č., podst. jm. muž. r., žen. r., 1. p. (MaMa, nana), 2. p. muž. r., stř. r., j. č. (cTOJiá, okhó), min. č. sloves 3. os., j. č., žen. r. (ôbijiá, rmcájia); synonymie (homosémie) koncovek - ctojiós, kohož, ókoh###, caHarópnee; v češtině - homoymie afixů (sufixů): -ák: 1) vlastnost, charakteristika (hlupák, dobrák), 2) profese (zpěvák, voják), 3) národnost (Slovák, Polák); synonymie (homosémie) sufixů: -ák, -an (Slovák, Polák, Američan, Pražan) apod. 43 Úloha č. 43 Pozorně si prohlédněte níže uvedená schémata. Jaké jevy jsou na nich zachyceny? HAT- HAA- HAAO- I HaAOpBaHHbIH HAA- HAflA- HaAopBaTb HaAKycHTb HaACTpOHTb HaflniicaTb HaApe3aTb HaApyÔHTb HaAJIOMHTb CAA CaflHTb CAA CaAOBHHK CAA caAy CWK- HacHaceHHoe CWK CHacy C3 cen Úloha č. 44 Přečtěte si text: Rozlišujeme vnější a vnitřní tvoření slov. K vnějšímu patří morfologické (afixální a bezafixální) a syntaktické (skládání slov, interfixace, abreviace), k vnitřnímu pak sémantické tvoření slov, při němž nedochází k vnějším změnám slova, nýbrž se modifikuje jeho sémantika: dochází k rozšiřování {generalizaci), zužování {specializaci) a přenosu {transpozici) významu slov. 44 "abulkač. 6 TVOŘENÍ SLOV VNĚJŠÍ VNITŘNÍ morfologické syntaktické sémantické konverze afixální bezafixální - kompozice (skládání slov n. slov. základů) - abreviace - rozšíření významu - zúžení významu - přenos významu - substantivizace - adjektivizace - adverbiahzace - pronominalizace - prefixace, - sufixace, - prefixálně-su-fixální tvoření Úloha č. 50 Zapamatujte si, že konverze je slovotvorný způsob, při kterém se slovo určitého slovního druhu mění na slovo jiného slovního druhu: - substantivizace - přechod k podstatným jménům (velmi častá v angličtině a čínštině - yneHbiň, BoeHHbiň), -pronominalizace - přechod k zájmenům (ijejibiH ^eHb /ßecb/, 6hji o^hh /csim/), - adverbiahzace - přechod k příslovcím (yTpoM, 6eroM), - adjektivizace - přechod k přídavným jménu (neneHoe jiôjioko, cyuieHbie rpnôbi, KHCJioe mojioko). Úloha č. 51 Uveďte vlastní příklady analogické uvedenému vzoru: a) specializace (zúžení významu) - Mcueom, dříve znamenalo "život" i "břicho", v současné ruštině se používá pouze v druhém významu; b) generalizace (rozšíření významu) - Kpbino nmuubi - původní význam, nyní - caMOJiema, 3danuR, napmuu, nanpaenenuii atd. c) přenos (transpozice) - hocuk nenoeeKa, naimuKa; homckü, cnuuKapeôeuKa, ale také cmyna, Kpoeamu, dueana; 30nomoe KOJibuo, 30nomoe cepdue, 30Jiomoü nenoeeK, 30Jiombie pyKU, eonocbi. Úloha č. 52 Zapamatujte si nová slova a výrazy: sémantém (ceMairréMa) autosémantémy (aBTOceMaHTéMbi) synsémantémy (cHHceMaHTéMbi) morfémika (Mop(J)éMHKa) paradigmatika (napa^HrMáTHica) morfém (Mop(J)éMa) derivační (^epHBaiiHÓHHaa) relační (pejiJmHÓHHaa) segmentální (cemém-Haa) suprasegmentální (cynpacerMéHTHaa) nulový (iryjieBáa) prefix/předpona (npécbuicc) sufix/přípona (cycbcbnicc) infix (hh(J)hkc) postfix (nócTcbHKc) 45 transfix (TpáHCcbHKc) koncovka ((JméKCna) cirkumfix (ipipKyMcbHKc) alomorf (amiOMÓpcb) homonymie/synonymie afixů (omohhmh)i/chhohhmh}i ácbcbHKCOB) tvoření slov (cjiOBOo6pa30BáHHe) afixální (a(J)(J)HKcájibHoe) bezafixální (6e3ácbcbHKCHoe) morfologické (MopcjDOJiorÓHecKoe) sémantické (ceMaHTiínecKoe) syntaktické (cHHTaiccHHecKoe) skládání slov/kompozice (cjiOBOCJioacéHHe) skládání základů (ocHOBOcnoacéHHe) abreviace (a66peBHái(Ha) substantivizace (cy6cTaHTHBái(Ha) adjektivizace (a^beicraBáiiHa) adverbializace (aABep6HajiH3ái(ii5i) pronominalizace (npoHOMHHajiH3ái(Ha) "abulka č. 7 MLUVNICKÉ ZPŮSOBY VYJÁDŘENÍ MLUVNICKÝCH VÝZNAMŮ SYNTETICKÉ ANALYTICKÉ mluvnický význam se vyjadřuje uvnitř slova mimo hranice slova - afixace: 1. flexe 2. aglutinace - vnitřní flexe - reduplikace - supletivismus - prízvuk - inkorporace - použití pomocných slov - intonace - slovosled Úloha č. 56 Zapamatujte si: 1) aglutinace (aglutinační afixace, r. acbcbHiccaiiHJi-arrjiiOTHHaiiHJi - z lat. agglutino - "přilepuji", termín zavedl německý filolog F. Bopp) je využívaná v turkotatarských, ugrofinských, drávidských a nigerokonžských jazycích (vzpomeňte si na turecké el-ler-im-de - "v mých rukou"). Jde o zvláštní připojování, "přilepování" invariantních (neměnných) a gramaticky jednoznačných afixů, takže k vyjádření několika mluvnických významů je potřeba několika takových afixů: e lim - "moje ruka", elde - "v ruce", eller - "ruce", ellerde - "v rukou", ellerim - "moje ruce", elimde - "v mé ruce" atd. Při flexi (r. cbjíeKCira, a(J«J)HKcaLiii5i-(J)y3Ha - termín, zavedený Američanem E. Sepirem), která je charakteristická pro indoevropské jazyky, dochází naopak k organickému srůstání afixů a kořenů, které má za následek stírání fonetických a morfologických hranic mezi nimi. Afixy jsou víceznačné a variantní, jeden afix zpravidla vyjadřuje několik mluvnických významů současně, např. v r. slovoformě cmony, afix -y označuje mužský rod, jednotné číslo, 3. pád; mluvnické významy jednotného čísla a 3. pádu mohou ovšem vyjadřovat i jiné afixy (^om-j, hoh-w, KHHr-e). Z toho vyplývá, že typ afixace závisí především na způsobu spojování afixů s kořenným morfémem. 46 2) vnitřní flexe (introflexe) je vyjádření gramatického významu pomocí změny zvukové skladby kořene (střídání kořenných samohlásek nebo souhlásek). Tento jev je charakteristický pro všechny indoevropské jazyky (angl.: foot -feet, man - men; něm.: Mutter - M###tter, r. môezamb - u3Ôeotcamb, jiěz -nm, atd.). 3) reduplikace (lat. "zdvojení") znamená využití bezprostředně se opakujících morfémů jako prostředku vyjádření mluvnického významu. Jedná se o poměrně rozšířený jev: jap. jama-jama - "hory", polynéské papai - "ryby" (pai - "ryba"), indonéské orang-orang - "lidé", perské tond-tond - "velmi rychlý", kazašské Kbi3biJi-Kbi3biJi - "nejčervenější". 4) supletivismus (lat. "doplňovat") je tvoření gram. forem jednoho slova od různých kořenů; v indoevropských jazycích velmi rozšířený jev: ukr. nozano - zipuie, doópe - Kpauje; r. r -Mem, oh -ezo, HejioeeK -jitodu, ópamb - e3nmb, nonoMcumb - KJiacmb,peôenoK - demu; angl. good- better, many - mor e, I - me; 5) prízvuk - využití změny místa dynamického prízvuku (v jazycích s volným přízvukem) nebo změny tónu v melodických jazycích jako prostředku vyjádření gramatického významu: r. tojiobbi -rójiOBbi, pýKH - pyKií, pa3pe3áTb - pa3pé3aTb, >kíhkh - >kíhkh, BÍKHa - BÍKHá, angl. contest - contest, export - export. 6) inkorporace je syntaktické skládání slov nebo slovních základů, sloužící k vyjádření gramatického významu; např. v čukotštině výraz mbiMaü###nbianaK###aanMbipKbin je co do formy slovo, avšak fakticky jde o ucelenou výpověď (větu) s výzamem "zabíjím velkého tučného jelena", sestavenou ze slov-morfémů mu "já", Mau###nbi "velký", ana "tučný", K###aa "jelen", njubipKbin "zabíjet". Syntaktické skládání slov umožňuje vyjadřování jak morfologických, tak syntaktických gramatických kategorií, čímž se liší od skládání slov jako slovotvorného způsobu (viz také téma I. -ninakupenda, atakupenda). 7) pomocná slova - k vyjádření gramatického významu se využívá pomocných sloves, členů, spojek, částic, předložek, odlučitelných předpon apod. 8) slovosled může být využit jako prostředek vyjádření gramatického významu pouze v jazycích s pevným slovosledem, i když jej částečně využívají i jazyky s volným slovosledem jako např. ruština a ukrajinština, u kterých je velmi rozvinutá flexe (např.: Mamb Jitoóum doHb a ###OHb Jitoóum ### amb, Jlec 3aKpmji oom, KpaeneuKO omnpaeuji mejiezpajvuviy Hepnmx atd.). Avšak srov. angl. steel strip, round home a strip steel, home round, čin. žeň-gun "dělník", doslova "pracující člověk" a gun-žeň "lidská práce". Analogické jevy lze najít v turkotatarských a indonéských jazycích, ve většině jazyků papuánskych a např. v tibetštině. 9) intonace, přesněji takových jejích součástí jako melodie a pauzy, může být také užito jako prostředku vyjadřujícího gramatický význam. Srov. např.: Hucjio (poneju eR3bwe Konenno, ozpanuneno a Hucjio (poueM e R3bwe, Konenno, ozpanmeno; FiiííMcy na cmonujuti noe3Ô a FiiííMcy: nacmoHUjutt noe3Ô; 3mo npaeda!(?) &3mo npaeda; ffojvia, ymubi 3anumbi ceemoju a ffojviaymubi 3anumbi ceemoju; B copeenoeanuu ynacmeytom ece: uiKOJibnuKU, ux podumenu, ynumejia a B copeenoeanuu ynacmeytom ece uiKOJibnuKU, ux podumenu, ynumejia atd. Úloha č. 62 Slovosled má v řadě západoevropských jazyků mluvnickou fumkci. Např. v angličtině v dvoučlenných slovních spojeních tvořených dvěma substantivy je první chápáno jako určující (přívlastek) a druhé jako určované, srov. garden flower "zahradní květina" a flow[er garden "květinový záhon", silk dress "hedvábné šaty" a dress silk "šatové hedvábí". V ruštině se mluvnická funkce slovosledu uplatňuje v mnohem menší míře, srov. namb pyöjieü a pyójieu namb; h ecmpemwi dpyza omua a r ecmpemwi omua dpyza. Uveďte další příklady, kdy v ruštině slovosled plní mluvnickou funkci. Určete, jakou roli hraje slovosled v dalším jazyce vaší studijní kombinace. Úloha č. 73 Zapamatujte si nová slova a výrazy: gramatická/mluvnická forma (rpaMMaTHnecicaa cbópMa) 47 gramatický/mluvnický význam (rpaMMaranecKoe 3HanéHHe) gramatický/mluvnický prostředek (rpaMMaraHecKHH cnócoô/cpé^CTBo) morfologická kategorie (MopcjDOJiorÓHecicaa KarerópHa) syntetické prostředky vyjadřování mluvnických významů (cHHTeTHnecKHe cnócoôbi Bbipa^KéHna rpaMMaTHHecKHx 3HanéHHH) analytické prostředky vyjadřování mluvnických významů (aHanHTHHecKHe cnócoôbi BbipaacéHna rpaMMaTHHecKHx 3HanéHHH) flexe (a(J)(J)HKcáLiHa-(J)y3Ha) aglutinace (acjDcbHiccáiiiia-arrjiiOTHHárxHa) vnitřní flexe (BHýrpeHHaa cbjíéiccHa) reduplikace (pe,zrynjiHKárxHJi) supletivismus (cynnjieTHBÓ3M) inkorporace (HHicopnopáiiiia) intonace (HHTOHaiiiia) slovosled (nopá^OK cjiob) invariantnost a jednoznačnost afixů (cTanijapTHOCTb h OAH03HáHHOCTb ácbcbniccoB) variantnost a víceznačnost afixů (HecTanziápTHOCTb h MHoro3HáHHOCTb ácbcbHKCOB) 48 IX. SÉMANTICKÝ SYSTÉM JAZYKA (II.) I. Charakteristika lexikálního systému jazyka 1) Disciplíny zabývající se slovní zásobou jazyka, tj. lexikálním systémem 2) Slovo jako centrální jednotka jazyka 3) Slovo a lexém 4) Variování lexému 5) Systémové vztahy ve slovní zásobě II. Slovní druhy jako lexikálně gramatické třídy slov Úloha č. 1 Přečtěte si text: Lexikálni systém je součástí sémantického systému jazyka (viz tab. 1 téma VI., text úlohy č. 1 téma VIII., tab. 1 téma VIII.). Jednotkami lexikálního systému jsou lexémy, které mohou být jednočlenné (slova - cmydenm, npenodaeamejib, yuueepcumem, khuzcí) nebo vícečlenné (sdružená pojmenování a frazémy - Mcejie3Hcm dopoza, CKopaa MeduuuHCKaa nojuoujb, axujijiecoea nama, emcocamb U3 ncuibijci, mpenamb nepem, yôumb deyx 3aüuee). Lexikálním systémem jazyka se zabývají různé disciplíny, jejichž status ve vztahu k lexikológii (disciplína zabývající se zkoumáním slovní zásoby jazyka, tj. jednotek lexikálního systému) je v současné lingvistice předmětem diskuse. Existují minimálně dvě různá hlediska. Podle prvního jsou lexikografie (nauka o teorii a praxi tvorby slovníků), sémaziologie (nauka o významu, obsahu jazykových jednotek), onomaziologie (nauka o procesech nominace, pojmenovávání), etymologie (nauka o původu slov), onomastika (ajejí součásti: antroponomastika, etnonomastika, toponomastika, hydronomastika atd. - nauka o vlastních jménech), frazeológie (nauka o ustálených spojeních, tj. vícečlenných lexémech) samostatnými lingvistickými disciplínami. Zastánci druhého hlediska považují tyto disciplíny za součásti, oddíly lexikológie jako zobecňující nauky o slovní zásobě jazyka. Úloha č. 2 V odpovědi na otázky použijte text úlohy č. 1 a s. 99-103 učebnice "Ochobm ínbiKOjHamm flJIH pyCHCTOB": 1. Jaké je místo lexikálního subsystému v jazykovém systému? 2. Jaké jednotky do něho patří? 3. Co zkoumá lexikológie? 4. Které další disciplíny se zabývají slovem jako lexikální jednotkou? 5. Jaké jsou názory na určení statusu disciplín zabývajících se jednotkami lexikálního systému? Úloha č. 3 Přečtěte si text: Praktické vyčlenění slova ve výpovědi zpravidla nepředstavuje pro běžného mluvčího větší problém. Vědecká definice slova je ovšem problémem dosti značným. V současnosti existuje více než 200 definic slova, avšak ani jedna se dosud nestala obecně užívanou. Je to způsobeno mnohostranností a různorodostí této jazykové jednotky v různých jazycích světa. Americká deskriptívni (popisná) lingvistika se dokonce pokoušela o popis jazyka bez použití pojmu slova. Dominantní funkcí slova je funkce nominativní (pojmenovací), avšak ne všechna slova něco pojmenovávají. Pomocná (neplnovýznamová) slova tuto funkcí nemají, proto jsme je zařadili k synsémantickým sémantémům morfologického podsystému jazyka. Slovo je centrální jazyková jednotka, neboť jednotky nižších úrovní slouží k jeho konstruování, a naopak vyšší jednotky existují jen díky slovu, jako výsledek jejich spojování. Hlavními charakteristickými rysy (znaky) slova jsou: 1) poziční a syntaktická samostatnost (v jazycích s 4 Srov. názor F. de Saussura: "Slovo..., nehledě na všechny obtíže spojené s definicí tohoto pojmu, je jednotkou, která v našem vědomí neodbytně vyvstává jako něco centrálního v mechanismu jazyka." 49 volným slovosledem se projevuje ve schopnosti slova měnit své místo ve větě: CmydeHmu cdawm 3K30MeHbi. 3K3ciMeHbi cáatom cmydeHmu. Cdawm 3K3aMenu cmydeHmu. // Oh oOMCinyn Mem. Menu oÔMCinyji oh. OÔMCinyji oh Mena. //Eyáy cezodua numamu Humamb ôydy cezodua. Cezoáua ôydy Humamv, slova mohou vystupovat v roli větného členu nebo celé věty: Becua. IJomenjiejio); 2) zvuková (tj. fonetická a fonologická) utvářenost (slova jsou oddělena pauzami, mají jeden hlavní prízvuk atd.); 3) gramatičnost (slova mají morfologickou formu a syntaktickou funkci), 4) idiomatičnost (arbitrérnost vztahu formy a významu). Lze říci, že slovo je zvuk nebo komplex zvuků vyjadřující určitý význam. Avšak tato definice nebere v potaz specifika mnohajazyku světa. Přesnější vymezení říká, že slovo je zvukový komplex utvářený podle zákonů určitého jazyka a vyjadřující obsah podmíněný životní praxí členů daného jazykového kolektivu. Jednotky lexikálního systému jazyka se nazývají lexémy. Lexém je soubor všech možných slovofo-rem, fonetických, stylistických a sémantických variant plnovýznamového slova. Ve větě Bopou k eopouy Jiemum, eopou eopouy Kpunumje sedm slov, ale pouze tři lexémy (eopou, nemum, KpuHum). Lexém (podobně jako foném a morfém) se realizuje prostřednictvím svých variant - alolexů (v r. terminologii - ajuiojieKcejua, a/iJiojieKca, a/iJiojieKC, jieKÓ). Variantnost lexému je mnohem bohatší, než u předchozích jazykových jednotek (viz níže tab. č. 1) Tabulka č. 1 VARIANTNOST LEXÉMŮ TYPY VARI ANT fonetické morfologické stylistické sémantické gramatické ruština xBopor - xBopor; nérjia - nexjL«; ranóuia - Kanóuia 3aji###-3ajia-3ano; 4.p. j.č. muž.r. podst. jmen: 6paxa, cxoji### Hex-Hexy; b L(exe-B ijexy; UIO(J)ěpbI-UIO-(J)ep« Kypcq. - směr pohybu letadla, lodi; Kypc^ - cyklus disciplín; ročník studia a HHxaio, xbi HHxaeuib... KHHra,-H,-e,-ofi 6y,zry HHxaxb-npoHHxaio ukraj inšti n a 3«B)K£H-3aB}K£M; ixií -HXH 3.p. j.č. muž.r. subst.: 6paxy,-obí jspó### -deňiKo; 30JiÍKÓeKa - 3a-jiÍKOBa KHHaoca XÍMÍHKU - yHH-xejibKa xímí### 50 Úloha č. 4 Odpovězte na otázky: 1. Pročje slovo centrální jednotkou jazyka? 2. Máte nějaké argumenty vyvracející toto tvrzení? 3. Jaká je hlavní funkce slova? 4. Jaké skupiny slov se v jazycích tradičně vyčleňují? 5. K jakému jazykovému podsystému patří neplnovýznamová slova a proč? 6. Jaké základní znaky (charakteristiky) slova znáte? 7. Co je to lexéml 8. V čem spočívá rozdíl mezi slovem a lexémem? 9. Co je to alolexl 10. Jak se projevuje variantnost lexémul Úloha č. 7 Pozorně prostudujte schémata ilustrující obsah (sémantiku) slova a sémantickou strukturu mnohovýznamového slova (lexému): I. 1 e x e m KPLIJIO fonetický komplex VR - pět grafémů:K, P, LI, JI, O OR - sémantika lexikální gramatická s e m é m y 1) rrnnrH, 2) caMOJieTa, 3) 3^aHHa, 4) napran, 5) »ceHCKoro njiarba g r am e my 1) subst, 2) stř. r., 3) jed. č. 4) nominativ n. akuzativ II. Příklady KOMPONENCIÁLNÍ (SÉMOVÉ) ANALÝZY (lexikálni sémantiky) 1) ecadnuK: a) člověk, b) jedoucí, přepravující se, c) na koni; 2) cmydeum: a) člověk, b) studující, c) na střední nebo vysoké škole; 3) Marnb: a) člověk, b) ženského pohlaví, c) mající děti atd. 51 Úloha č. 12 Prostudujte materiál tabulky č. 2: Tabulka č. 2 POLYSÉMNÍ LEXÉM "CBE5KHH" a jeho vztahy v jazykovém systému stimulující slova synonymické a antonymické vztahy sémantické pole xjieô MarKHH HépCTBblH ra3eTa cero^HauiHaa BHepauiHaa B3rjia^ cbacoH npcunoaceHHe HOBHH H3ÔHTbIH skupina prídavných jmen označujících vlastnost BeTep B03^yx npnaTHbiH ôoApaujHH ropaHHH cnépTHH TpaBa 3ejieHb 3ejiéHaa H3yMpy^Haa Bajiaa »cyxjiaa noacejiTeBuiaa Úloha č. 13 Přečtěte si text: Všimněte si toho, že synonymie a antonymie jsou pouze dvě možnosti využití tzv. systémových vztahů lexikálních jednotek. Systémové vztahy se realizují v polysémii (r. "vydání, výdaje, spotřeba, ztráta; náklady", ukr. "oheň, sluneční záře, horečka, tvůrčí vzlet, střelba, plamen", č. lístek), homonymu (homonyma nej častej i vznikají jako důsledek 1. rozpadu původní polysémie -tzv. homogenní (stejnorodá) homonyma: např. ukr. 6a6a* - "žena vysokého věku", "matka otce nebo matky", "porodní bába", ôaôaŕ - "druh sušenek", "odrůda hrušek", "kovová část palice" atd.; ještě v minulém století bylo slovo ôaôa považováno za polysémní lexém, 2. koexistence domácího a cizojazyčného slova, jejichž výrazová stránka j e totožná - tzv. heterogenní (různorodá) homoyma: např. r. óop "les", "chemický prvek", ukr. 6an "večer", "známka"), v sémantických polích (souhrn řady slov, mezi nimiž jsou sémantické vazby, např. skupina příd. jmen s významem kvality: cujibHuü, Mozynuti, eKycHMü, xonodubiü, zpoMKUü, nebo skupina podst. jmen označujících vedoucího: npe3udewn, ifapb, KHH3b, cmapocma, pexmop, deKcm, max, uieüx, npedcedamejib atd.) a v rodově-druhových vztazích (zpywa, hôjioko, eunma, anejibcun, eunozpad - cbpyicrbi). Úloha č. 14 Rozdíl mezi homonymu a polysémii lze graficky znázornit následujícím způsobem: I. II. I. - polysémie II. - homonymie Uveďte příklady polysémních a homonymních lexémů v češtině, ruštině a dalším jazyce vaší studijní kombinace. 52 Clí) go Úloha č. 15 V jazykovede existuje termín mezijazyková Homonymie, který se používá pro označení souzvučných nebo podobně znějících slov různých jazyků, mezi nimiž ovšem nejsou žádné významové vztahy, např. č. holka a ukr. zojikü "jehla", č. čerstvý a r. něpcmebiů, ukr. népcmebiů "okoralý, tvrdý", r. 6ýnKa "houska" abulh. 6ýnKa "dívka, nevěsta", r. nedéjia "týden" a ukr. nedíjiíi "neděle", r.ypódjiuebiů "zrůdný, ohyzdný" a ukr. epodjiÉeuů "hezký" atd. Uveďte analogické příklady z češtiny, ruštiny a dalších jazyků vaší studijní kombinace. Úloha č. 18 Odpovězte na otázky: 1. Co je to polysémie! 2. Co je to synonymie1} 3. Co je to Homonymie! 4. Co je to antonymie! 5. Jaké typy homonym znáte? 6. Jaké typy slov mohou vstupovat do antonymických vztahů! 7. Na základě čeho vytvářejí slova sémantická pole! 8. Co jsou to rodově-druhové vztahy! 9. Co jsou to mezijazyková homonyma! Úloha č. 26 Zapamatujte si nová slova a výrazy: lexikológie (jieKCHKOJiórna) lexikografie (jieKCHKorpácbira) sémaziologie (ceMacHOJióraa) onomaziologie (oHOMacHOJióraa) onomastika (oHOMácraica) frazeológie (cbpa3eojiórHJi) lexém (jieKcéMa) j ednoznačný/monosémický (oAH03HánHaa) víceznačný/polysémický (MHoro3HáHHaa) alolex (anjiojieKcéMa) sémém (ceMéMa) sém (céMa) sémantické pole (ceMaHTiínecKoe none) polysémie (nojiHceMiía) homonymie (oMOHHMiía) synonymie (chhohhmh3) antonymie (aHTOHHMÓa) rodově-druhové vztahy (BH^o-po^OBtie OTHOuiéHna) mezijazyková homonyma (Me»cba3biKOBBie omóhhmh) Úloha č. 27 Pozorně si přečtěte s. 92-93 učebnice "Ochobm ínbiKOjHamm fljisi pycHCTOBMa následující text: Základem třídění lexikálních jednotek jazyka na slovní druhy je objektivní skutečnost. Ve skutečnosti existují předměty, které mají určité znaky, účastní se různých procesů, dějů, nacházejí se v určitých vztazích. Tyto skutečnosti jsou příčinou vyčleňování takových slovních druhů, jako podstatná a. přídavná jména, slovesa, předložky. Analogické příčiny platí pro konstituování všech ostatních druhů slov. 53 Zásadní jednota objektivní skutečnosti byla příčinou vzniku více či méně totožných kategorií slovních druhů v různých částech světa. Ve všech jazycích světa existují podstatná jména, slovesa a zájmena, univerzální je také rozlišování podstatných a přídavných jmen. Tato zásadní shoda ovšem neznamená, že počet a skladba slovních druhů jsou ve všech jazycích absolutně stejné. Např. ještě ve staré ruštině neexistovaly číslovky jako zvláštní slovní druh a pojmenování s významem kvantity byla řazena k podstatným, resp. přídavným jménům. V tibetštině se tradičně rozlišují pouze čtyři slovní druhy: jména, slovesa, zájmena a částice. V ukrajinštině se podle různých klasifikací rozlišují 2, 5, 10 druhů slov, v ruštině 2, 10, 14, v čínštině 2, 5, v arabštině 3, 6, 9 atd. V některých orientálních jazycích (korej ština, khmerština) se adjektiva svým charakterem blíží substantivům a slovesům. Otázka stanovení počtu slovních druhuje spojena s množstvím a charakterem kritérií, na jejichž základě je tato kategorizace prováděna. Většina vědců se domnívá, že při vyčleňování slovních druhuje nezbytné mít na zřeteli čtyři základní hlediska: 1. sémantické (musíme odhlédnout od konkrétního lexikálního významu slova a brát v úvahu pouze obecný význam, který spojuje řadu dalších slov, např. cmoji, pyHKa, cmydenm, npenodaeamejib, depeeo -předměty; cudemb, numamb, cmoamb, ôeotcamb, cnamb - děje; Kpacueuü, zpycmubiü, óojibuioů - vlastnosti atd.), 2. syntaktické (každý slovní druh plní ve větě určité funkce, např. substantivum - především podmět a předmět, adjektivum - přívlastek, sloveso - přísudek atd.), 3. morfologické (každý slovní druh /pokud tvoří různé tvary slov/ má vlastní tvarotvorná paradigmata), 4. slovotvorné (každý slovní druh disponuje specifickým repertoárem /inventářem/ derivační ch afixů pro tvoření nových slov, patřících k témuž slovnímu druhu. Kromě toho má vlastní specifické modely tvoření nových slov; např. pro substantiva je typické především sufixální tvoření slov: nec - necoK - jiecmiK - jiecmmecmeo, nová slovesa se zase nejčastěji tvoří prefixálním způsobem: nucamb - nanucamb - 3anucamb - nepenucamb - cnucamb apod.). Kritéria pro vyčleňování slovních druhů se formovala v přesné historické posloupnosti společně s formováním samotných druhů slov. Klasifikace slov podle slovních druhů nebyla vytvořena jazykovědci uměle, nýbrž se v průběhu historického vývoje konstituovala v samotném jazyce. Úloha č. 28 Pamatujte si, že otázka stanovení slovních druhů předpokládá vyřešení následujících souvisejících problémů: 1. definice slovních druhů (lexikální třídy, gramatické třídy, lexikálně-gramatické třídy slov); 2. použití jednoho nebo několika klasifikačních kritérií (monistický nebo pluralistický přístup); 3. počet slovních druhů, podmíněný zvoleným klasifikačním přístupem; 4. historie vyčleňování slovních druhů (staroindické gramatiky, Aristoteles, stoikové, Lomonosov aj.); 5. chronologie konstituování slovních druhů (prvotnost vzniku): a) substantiva, b) slovesa, c) zájmena, d) substantivum - sloveso. Úloha č. 29 Odpovězte na otázky: 1. Co je to slovní druhí 2. Podle jakých znaků přiřazujeme slova k jednotlivým slovním druhům? 3. Vyjmenujte znaky jednotlivých druhů slov. 4. Proč se slovní druhy v různých jazycích ne shoduj fí 5. Proč se v jednom jazyce vyčleňuje různý počet slovních druhů? 6. Co znamená přechod slova z jednoho slovního druhu do druhého? 7. Kolik druhů slov je v češtině, ruštině a dalším jazyce vaší studijní kombinace? 54 Úloha č. 34 Zapamatujte si nová slova a výrazy: slovní druhy (nácra penn) lexikálně-gramatické třídy (jiéKCHKO-rpaMMaraHecKHe Kjiaccw) sémantický (ceMaHTHHecKHň) syntaktický (cHHTaKCHHecKHň) slovotvorný (cjiOBOo6pa30BáTejibHbiň) tvarotvorný/morfologický (cjiOBOH3MeHHTejibHbiň/Mop(J)OJiorHHecKHH) monistický přístup (mohhcthhcckhh no^xo^) pluralistický přístup (njuopanHCTHHecKHH no,zrxo,zi) 55 X. SYNTAKTICKÝ SYSTÉM 1. Obecná charakteristika syntaktického systému jazyka. 2. Diskusní otázky syntaxe. I. syntaktické jednotky: a) morfém, b) slovní spojení, c) věta, d) slovní spojení a věta; II. vztahy mezi podmětem a posudkem: a) koordinace - predikace, b) spojení slov; III. definice věty. 3. Syntax slovního spojení - malá syntax. 4. Větná skladba - velká syntax. 5. Aktuální větné členění. 6. Typologie věty. Úloha č. 1 Pozorně si přečtěte s. 94-98 učebnice "Ochobm ínbiKOjHamm fljisi pvchctob" a následující text: Syntaktický jazykový systém představuje nejvyšší úroveň organizace jazykových jednotek (viz tab. č. 1, téma VI). Syntaktické jevy jsou mnohem složitější a pritom celkově mnohem méně prozkoumané, než jevy ostatních úrovní (subsystémů) jazyka. Od 50-60. let 20. stol. je přitom syntaktická problematika v centru pozornosti lingvistů. Systémový charakter syntaktických jevů je totiž méně zřetelný, než je tomu u jednotek fonetického, morfologického a lexikálního subsystému. Obtíže vyvstávají již u otázky syntaktických jednotek. Tak např. představitelé americké deskriptívni lingvistiky se domnívají, že základní jednotkou jak morfologické, tak i syntaktické úrovně je morfém; je zde patrná snaha všechny syntaktické jevy mechanicky zjednodušit na úroveň morfémů (pouze s tím rozdílem, že morfologie se zabývá popisem těsněji spojených jednotek, kdežto syntax má zkoumat větší morfémová spojení). Jiní uznávají nutnost rozlišování morfologických a syntaktických jednotek, avšak nejsou jednotní v názoru na jejich status: někteří soudí, že za základní jednotku je nutno považovat slovní spojení, kdežto věta j e pouze komplexem slovních spojení; pro druhé je právě věta skutečnou syntaktickou jednotkou. Většina současných autorů nejrůznějších učebnic základů jazykovědy vychází z reálné existence dvou jazykových jednotek: slovního spojení a věty. Slovní spojení je stavebním materiálem věty, není však větou. Slovní spojení plní nominativní funkci, zatímco věta něco sděluje, tj. plní funkci komunikativní. Z tohoto hlediska spojení slov typu cmydenm numaem, cojiuue ceemum, Mauiuna edem nejsou slovními spojeními ve smyslu jazykových jednotek, nýbrž větami. Spojení podmetu s přísudkem se uskutečňuje pomocí zvláštního typu mluvnického vztahu, který není ani souřadicím, ani podřadicím vztahem. Gramatický vztah mezi podmětem a přísudkem se nazývá kongruence (shoda): hlavní větné členy se navzájem shodují např. v rodě, čísle a pádě (mpaea 3ejiěuaH), v rodě a čísle (deeyiuKa Humana), v čísle {cmydeumm ynamca). Významový vztah mezi podmětem a přísudkem se označuje jako predikace. Úloha č. 2 Zamyslete se nad níže uvedenými definicemi věty z děl ruských lingvistů a určete, jakých znaků věty si tyto definice všímají: 1. Pronášíme-li soudy o nějakých věcech, spojujeme pojmy s jinými pojmy, nebo pojmy s představami. Např. ptáci létají, tento pokoj je prostorný. V prvním příkladě je pojem létají přisuzován pojmu ptáci; ve druhém případě je pojem prostorný přisuzován představě tento pokoj... Připojení prísudku k podmetu označujeme jako soud. Věta je soud vyjádřený slovy. (F. I. Buslajev) 2. Věta je zvláštní typ slovního spojení, charakterizovaný predikativními formami a zakončenou intonací. (M. N. Peterson) 3. Věta jej ednotka řeči, vnímaná mluvčím i posluchačem j ako mluvnický celek a sloužící k slovnímu vyjádření jednotky myšlení. (A. A. Sachmatov) 56 4. Věta j e gramaticky určitým způsobem organizované spojení slov (někdy jen jedno slovo), sloužící k vyjádření ucelené myšlenky. (V. A. Bogorodickij) 5. ...slovní spojení, jejichž součástí je pří sudek, nebo jejichž formální struktura ukazuje na chybějící přísudek, nebo sestávající pouze z prísudku; všechna takováto slovní spojení budeme nazývat větami. (A. M. Peškovskij) 6. Ucelená myšlenka vyjádřená slovy nebo - v užším slova smyslu - syntaktická jednotka, jejíž součástí je přísudek, se nazývá věta. (L. A. Bulachovskij) 7. Věta je celistvá řečová jednotka, gramaticky utvářená podle zákonů daného jazyka, která je hlavním prostředkem formování, vyjadřování a zobecňování myšlenek. Věta vyjadřuje nejen sdělení nějaké skutečnosti, ale také vztah mluvčího k této skutečnosti. (rpaMMaraica pyccKoro a3biica, 1960) 8. Jednoduchá věta je samostatná syntaktická jednotka sdělení s gramatickým významem predikativnosti, formálně vyjádřená minimálním strukturním schématem s odpovídajícím systémem mluvnických prostředků k vyjádření syntaktických časů a způsobů. (rpaMMaraica coBpeMemroro pyccKoro jiHTeparypHoro a3biica, 1970) 9. ...jednoduchá věta je taková výpověď, která vznikla podle strukturního schématu k tomu určeného, má gramatický význam predikativnosti a vlastní sémantickou strukturu, vyjadřuje tyto významy systémem syntaktických forem (větným paradigmatem) a pravidelnou realizací a má komunikativní cíl, k jehož vyjádření vždy přispívá intonace. (Pyccicaa rpaMMaTHica, 1980) Úloha č. 3 Přečtěte si text: Problém definice věty patří v syntaxi také k diskutovaným otázkám, protože nehledě na univerzálnost této jednotky jazyka j sou věty neobyčejně různorodé jak co do formy, tak co do obsahu. Věta nicméně má (se zřetelem k těmto rozdílům) v různých jazycích některé společné znaky, které ji odlišují od slovního spojení a k nimž patří zejména: 1. komunikativnost (základní funkcí věty je funkce komunikativní, tj. něco sdělovat, předávat informace); 2. predikativnost (vztažení obsahu výpovědi ke skutečnosti; realizuje se především pomocí času posudkového slovesa, např.: Cmydeumm cdawm 3K3aMen. Cmydeumm cdcuiu 3K3aMen. Cmydeumm öydym cdaeantb 3K3ciMeH.); 3. modálnost (modalita - vztažení postoje mluvčího, jeho vůle, přání, záměrů ke skutečnosti; realizuje se nejčastěji pomocí způsobu slovesného prísudku, pomocných slov, intonace; např.: Tu 6u ebiynuji smol Ecjiu ne ôydem ôomcôr, nottděM, MOJicem óbimb, nozynamb!?). Kromě toho je třeba mít na mysli, že k vytvoření takové syntaktické jednotky, jako je věta, je nutný určitý 4. model, strukturní schéma (v každém jazyce existují schémata, modely pro strukturování slovních spojení a vět, z nichž jeden je vždy pro tvoření vět v daném jazyce nejtypičtější; např. pro ruštinu, ukrajinštinu, češtinu a další jazyky je to model S + P + O (subjekt /podmět + predikát/posudek + objekt/předmět), pro mnohé jiné jazyky je to schéma S + O + P. Značná část vět se neobejde bez 5. spojovacích konstrukčních prvků (spojek, předložek). V procesu konstruování vět jsou neméně důležité také 6. intonační prostředky (především větný přízvuk, pauza, melodie). Právě intonace je velmi často rozhodující pro určení statusu syntaktické jednotky (slovní spojení - věta). Srov. např.: a) ľjiyxciH HOHb 3acmcuia nac nayjiuije cpa3ÔumbiMU (ponapHMUy anmeKu; b) ľjiyxcm HOHb. Pa3Ôumbie (pOHCipu; c) HoHb. Yjiuifa. (Ďonapb. AnmeKCi. Úloha č. 4 Odpovězte na otázky: 1. Jaké jsou sporné problémy současných syntaktických teorií? 2. Jaké jednotky se v syntaxi rozlišují? 3. Co je to slovní spojenu 4. Čím se slovní spojení liší od věty? 5. Uveďte vám známé definice věty a srovnejte jejich obsah. Jakých aspektů a vlastností si každá definice všímá? Jak spolu navzájem souvisí? (srovnejte minimálně tři takové definice) 57 6. Vyjmenujte základní znaky věty, které ji odlišují od ostatních strukturních jednotek jazyka. 7. Co víte o vztazích mezi podmětem a přísudkem? 8. Co je to predikace? Jak je vyjadřována? 9. Vysvětlete, jak chápete komunikativní funkci věty. 10. Co je to modalita? Jakými jazykovými prostředky se vyjadřuje? Uveďte příklady z češtiny, ruš- tiny a dalších jazyků. 11. Jaká j e role intonace ve ztvárnění věty? 12. Které intonační prostředky jsou povyužívány v syntaktické funkci? 13. Čím se liší jednoduchá věta od souvětí? 14. V čem spočívá rozdíl mezi holou a rozvitou větou? Úloha č. 14 Odpovězte na otázky: 1. Jaké typy slovních spojení znáte (podle jejich struktury a podle charakteru významových vztahů mezi jejich komponenty) 2. Jakými vnějšími prostředky mohou být komponenty slovních spojení spojovány? 3. Vyjmenujte základní druhy syntaktických vztahů a určete jejich podstatu. 4. V čem spočívá rozdíl mezi shodou a řízeností (rekcí)? Co mají tyto vztahy společného? Jaké typy řízenosti znáte? 5. Jakými prostředky se realizuje přimykání? Úloha č. 20 Přečtěte si text: V 50. letech se rozšířil nový směr syntaktického bádání, tzv. funkční syntax. Základy této teorie byly rozpracovány známým českým jazykovědcem Vilémem Mathesiem. Jestliže se při analýze podle větných členů vyčleňuje především podmětná a přísudková část věty, pak při aktuálním členění výpovědi vyčleňujeme výchozí (základní) část, tj. to co je dáno, o čem se něco vypovídá (základ výpovědi - téma), a část obsahující novou informaci, tj. to co se vypovídá (jádro výpovědi - réma). Určit, co je v jednotlivých výpovědích dáno a co je nové, je možné jen ve vztahu ke konkrétní situaci, pouze bereme-li v úvahu roli adresáta, jeho informovanost a subjektivní potřebnost přicházející informace. V jedné a téže výpovědi mohou být téma a réma zaměněny v závislosti na cílové zaměřenosti mluvčího a posluchače. Bylo zjištěno, že v jazycích s volným slovosledem jsou slova ve větě rozložena s ohledem na jejich funkční perspektivu (vztah daného a nového ve větě vytvářejí funkční perspektivu): dané (základní, výchozí) v neutrální výpovědi zpravidla předchází novému a logický důraz je kladen na konec věty. K jazykovým prostředkům, s jejichž pomocí se vyjadřuje funkční perspektiva věty, patří především slovosled, intonace, zvláštní zdůrazňovací slova a částice; v poslední době je zvláštní pozornost věnována prízvuku, který je nejdůležitějším prostředkem vyčlenění nové informace: cmydenmu cdatom 3K3aMeubi {ne uikojiohuku u ne aôumypuenmbi); cmydeumm cdawm 3K3aMeubi {ne nepecdatom); cmydeumbi cdatom 3K3aMenu (a ne 3aněmbi). Úloha č. 21 Odpovězte na otázky: 1. Co je to aktuální větné členění? 2. Kdo je považován za zakladatele funkční syntaxe? 3. Jaké prostředky se využívají při aktuálním členění výpovědi? 4. Jakými termíny se označuje známá část informace ve větě? 5. Jak se označuje nová, pro posluchače aktuální informace (část věty)? 6. Uveďte vlastní příklady ilustrující aktuální větné členění různými způsoby (na materiálu mateř- ského, ruského, ukrajinského a dalšího cizího jazyka). 58 Úloha č. 22 Přečtěte si text: Na syntaktické úrovni je nejpodstatnější rozlišení tří typů stavby věty: nominativního, ergativního a. aktivního. Nominativní typ větné stavby je charakteristický pro většinu indoevropských jazyků a vyznačují se jím také jazyky turkotatarské, ugrofinské a semitohamitské. Zásadní je zde postavení podmetu v nominativu a přímého předmětu v akuzativu (tj. rozlišuje se nominativ a akuzativ). Ergativní konstrukce je vlastní kavkazským jazykům, baskičtine a některým jazykům amerických Indiánů. V těchto jazycích je velmi silně vyjádřen vzájemný vztah, vzájemná podřízenost podmětu a prísudku, přičemž jeden a tentýž pád (tzv. absolutní pád) slouží jak k vyjádření subjektu (podmětu) při nepřechodném slovese, tak k vyjádření objektu (předmětu) při slovese přechodném. Subjekt přechodného slovesa je vyjadřován právě ergativním pádem (formálně připomíná instrumental) nebo některým jiným nepřímým pádem a nemůže být vyjádřen nominativem (viz např. gruzínskou větu Mama-m cxen-i iqid-a - Omeu Kynun kohh, doslova OmuoM Kynnen koho, kde Mama-m - erg. p., cxen-i - absol. p.); ve větěMamb eocnummeaem cbiuaje užito nominativního typu větné stavby, avšak v překladu do gruzínštiny má věta podobu Cuh eocnumbieaemca juamepbto. Aktivní typ věty je vlastní pouze malému počtu jazyků, jsou to např. některé indiánské jazykové rodiny Severní Ameriky - siu a některé další). Je založen na opozici dějových a stavových sloves, přičemž jeden a tentýž pád má význam subjektu při slovesech stavových a význam objektu při slovesech dějových. Subjekt je při dějových slovesech vyjadřován zvláštním, aktivním pádem. Z toho lze usoudit, že aktivní typ je podobný typu ergativnímu. Přitom nominativní typ věty, na rozdíl od typu aktivního a ergativního, vyjadřuje subjekt vždy nominativním pádem bez ohledu na charakter slovesa. Velkou zásluhu na rozpracování syntaktické typologie jazyků má známý ruský lingvista A.A. Meščaninov. Úloha č. 24 Zapamatujte si nová slova a výrazy: koordinace (icoopAHHáiiHJi) predikace (npeflHicaiiiia) predikativnost (npeflHicaraBHOCTb) modalita, modálnost (MOflájibHOCTb) konstrukční prvky (KOHcrpyKTHBHbie 3jieMéHTbi) věta (npczinoacéHHe) jednoduchá(npocTÓe) souvětí (cjióacHoe) holá (HepacnpocrpaHěHHoe) rozvitá (pacnpocrpaHěHHoe) vztahy (oTHoméHna) atributivní (arpHÔyraBHbie) objektové (oôtéicrabie) příslovečné (oôcToáTejibCTBeHHbie) syntaktické (cHHTaiccHHecKHe cb33h) syntaktická funkce (cHHTaKCHHecicaa (JDymciiiia) shoda, kongruence (corjiacoßaHHe) řízenost, rekce (ynpaBjíéHHe) přimykání, adjunkce (rrpHMbiícáHHe) funkční syntax (aKTyájibHbiň cíÍHTaiccHc) aktuální členění výpovědi (aKTyánbHoe HjieHéHHe npe^jioacéHna) téma/dané/známé/základ (TéMa/,ziáHHoe/H3BécTHoe/ocHÓBa) réma/nové/neznámé/j ádro (péMa/HÓBoe/HeH3BécTHoe/a^pó) větný typ (ran npe^jioacéHna) 59 nominativní (HOMHHaTHBHbiň) ergativní (apraraBHbiň) aktivní (aKTHBHbiň) 60