Moderní přístupy ke zkoumání jazyka a komunikace Lingvistika (jazykověda) -- věda o jazyce jako prostředku lidského dorozumívání, v širokém pojetí: souhrn názorů, které kdy měl člověk na jazyk -- rozděluje se zpravidla zhruba do 3 období (hranice jsou pohyblivé): 1. obd. předhistorické -- v něm se člověk buď podstatou jazyka vůbec nezabýval nebo jeho představy o jazyce byly velice primitivní. O tomto dlouhém období nám chybí jakékoliv přímé doklady, které by nám umožnily takovéto případné názory posuzovat. - názory civilizací a starověkých říší, kt. písmo znaly (Mezopotámie, Egypt, Čína), dokázána existence škol pro přípravu písařů, tlumočníků a překladatelů, archívy -- práce se starými texty, Féničané ve 13. st. př. n l. vynalezli hláskové písmo) 2. obd. historické (z něhož se dochovaly písemné památky): a) obd. předvědecké (od starověku přes tisícileté obd. středověku do začátku 19. stol.) - tehdejší názory odpovídaly soudobému stavu vědy. - starověk (Indie, Řecko, Řím -- nejstarší gramatiky; Páníni, Platón, Aristoteles) - středověk (latina, scholastika, rozšíření písma, překlady) - renesance -- 18. stol. (zájem o živé jazyky, gramatiky, slovníky) b) obd. vědecké (od 20. let 19. st. dodnes) - teprve na začátku 19. století se přestaly objevovat nejrůznější fantastické a nepodložené názory a teorie, a v rámci srovnávací a historické gramatiky byla do lingvistiky natrvalo zavedena vědecká metodologie - 19. století - srovnávací a historická gramatika (Dánsko, Německo -- objev sánskrtu, teorie o příbuznosti jazyků, genetická klasifikace) - 1. pol. 20. st. - strukturalismus (F. de Saussure) - vystřídal srov. a hist. jazykovědu a sám si pak udržoval monopolní postavení až do 60. let 20. století (jazyk jako systém, synchronní zkoumání jazyků, jazyk jako znakový systém, jazyk a řeč). - na Saussurory teorie navázaly brzy další strukturálně zaměřené školy a směry, které si pak až do 60.1et udržovaly v lingvistice dominantní postavení. Nejdůležitější z nich byla škola pražská (Vilém Mathesius, předseda Pražského lingvistického kroužku, a dále Bohuslav Havránek, Josef Vachek, Vladimír Skalička, ruští emigranti Roman Jakobson a Nikolaj Sergejevič Trubeckoj), kodaňská a také americký strukturalismus - 2. pol. 20. st. -- pomezní lingvistické disciplíny: V druhé polovině 20. století došlo ve vědě k výrazné změně, která se dá charakterizovat jako přehodnocení dosavadních oborů a důraz na nové vědní disciplíny, které stojí na pomezí dvou nebo více disciplín tradičních a spojují v sobě jejich základní otázky i jejich výzkumné metody. I když náznaky takového spojování bychom našli už v dřívějších obdobích, kdy vznikla např. matematická (symbolická) logika, fyzikální chemie nebo kulturní antropologie, v období ro druhé světové válce tato tendence převážila do té míry, že vpodstatě všech převratných vědeckých objevů bylo dosaženo právě v některém z takových pomezních oborů. Výjimkou není ani lingvistika. Jestliže se v dřívějších obdobích lingvisté zabývali bud' systémem jazyka (strukturalismus) nebo některou jeho částí (srovnávací a historická gramatika), pak v druhé polovině 20. století převážil zájem o takové disciplíny, v nichž se s úspěchem kombinují otázky lingvistické s tématy a metodami dalších tradičních vědních odvětví, jako je matematika, logika, psychologie, neurologie, sociologie, etnologie, antropologie arod. Vznikla tak řada pomezních disciplín, které v současné lingvistice postupně získaly dominantní postavení. Stejně jako v ostatních vědách, také v lingvistice platí, že termín "pomezní" je třeba chápat jako fakt, že jsou to disciplíny stojící na pomezí dvou nebo několika tradičních vědních oborů, případné že mají mnoho společných zájmů i navzájem mezi sebou. V žádném případě tento termín není možné chápat tak, že se jedná o disciplíny stojící na pomezí či na periférii lingvistiky; je tomu právě naopak: stojí v samém centru její pozornosti: - kvantitativní lingvistika (používání matematických metod, počítačový překlad, statistické zpracování jazykových jevů), - neurolingvistika (zkoumá poruchy řeči způsobené poškozením mozku -- logopedie, psychiatrie) - psycholingvistika (vztah jazyka a myšlení, psychofyziologické aspekty řečové činnosti) - pragmalingvistika (mimojazykové faktory řečové činnosti, užívání jazyka v textech, v dorozumívání) - paralingvistika (neverbální prostředky komunikace -- "jazyk" mimiky a gest) - sociolingvistika (vztah jazyka a společnosti -- jazyky různých sociálních skupin) - etnolingvistika (jazyk a kultura přírodních národů) - lingvistická antropologie (využívá existující lingvistické teorie k osvětlení podstaty člověka, jeho vývoje a jeho místa ve světě) - filozofie jazyka (nejobecnější otázky, týkající se všech jazyků -- "jazykové univerzálie") Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo v lingvistice k tzv. rragmatickému obratu. Mnozí lingvisté začali poukazovat na to, že dosavadní teorie jazyka nebere v úvahu celou řadu jevů, které sice nejsou součástí vlastního systému jazyka, ale přesto hrají při dorozumívání významnou úlohu. Tyto do značné míry mimojazykové jevy byly označeny jako pragmatické faktory řečové činnosti (místo, čas a situace, předcházející kontext, znalost mluvčího a tématu, sociální podmínky a vztahy účastníků, počet účastníků, způsob komunikace atd.). Podobně jako ostatní pomezní disciplíny, má také pragmalingvistika selou řadu styčných bodů s dalšími disciplínami. Úzce souvisí narř. s psycholingvistikou, teorií řečové činnosti, ale i se sociolingvistikou, jak o tom svědčí celá řada pragmatických faktorů JAZYK JAKO NÁSTROJ I ZDROJ JAZYKOVÉHO POZNÁVÁNI Jazykový systém samozřejmě není odtržen od souvislostí sociálních, individuálně a sociálně psychologických, kognitivních a obecně kulturních. Také tady vznikají představy o struktuře a fungování těchto souvislostí a ty pak určují naše pojímání souvislostí jiných, pro které nemáme ve své vlastní zkušenosti oporu. Vezměme za příklad naši zkušenost s vyjadřováním mezilidských vztahů, pro které má čeština rezervován protiklad vykání - tykání. Tento protiklad se uskutečňuje v celé řadě sociálně komunikačních vzorců, ve kterých je použití toho či onoho prostředku bezpříznakové (dospělý - dítě, členové rodiny, neznámí lidé apod.), nebo rříznakové (tykání v rozčílení, vykání v rodině apod.). Vzhledem k tomu, že prostředkem "tykání - vykání" nedisponují všechny jazyky (např. angličtina), nezbývá než začít si budovat citlivost vůči jiným signálům, než jaké nám (jako univerzální) podsouvá vlastní mateřština. Komparace sociálně komunikačních jednotlivostí by ale nebyla dostatečným důvodem pro to, aby se bylo třeba věnovat studiu jazyka a jazyků, jazykovědy a jejího vývoje a interdisciplinárních vazeb mezi obory, které jsou bud jazykovědě blízké (např. vzájemnou inspirací jako antropologie), nebo které mají jazyk za předmět svého zájmu (nebo jeho součást, např. sociální psychologie). Jedinečnost jazyka v cestě za poznáním tkví v tom, že jazyk je přirozeným, ale nikoliv ideálním nástrojem, s jehož pomocí můžeme zachytit pozorované nebo promýšlené jevy. Nevýhody jazyka jsou nasnadě, zamyslíme-1i se nad nimi: je to především nepřesnost (vyplývající z toho, že slova jsou užívána v nepostižitelném množství kontextů jazykových i mimojazykových) a emocionalita výrazových prostředků jazyka. Fakt, že je jazyk nepřesný, ale současně jediný opravdu použitelný nástroj pro zachycení poznání v celé řadě oboru, vedl k zájmu o jazyk vědy jako zvláštní rgoblém, k jehož řešení se snažila přispět celá řada myslitelů (s markantním sklonem pokusit se přirozený jazyk maximálně formalizovat, aby byl zbaven svých "nevýhod", tedy svým způsobem své "přirozenosti"). TEORIE KOMUNIKACE Každý popis přirozeného jazyka vyžaduje, aby byl zasazen do širšího rámce představ o komunikování. Zpočátku tyto představy byly poměrně jednoduché a často vypůjčené z jiných věd, zejména z filozofie (vzpomeňme třeba na Platónovu jeskyni a lidi, kteří rozmlouvají o promítnutých stínech). Později začali komunikaci popisovat i lingvisté. A ani ty nejstarší popisy nejsou bez zajímavosti. Narř. popis komunikace z Gebauerovy mluvnice z r. 1902::...A tak děje se vůbec, když pěkdo jakoukoli svou myšlenku A slovy projeviti chce: vysloví náležitou větu a, která onu myšlenku znamená, tím učiní v nervy posluchačovy dojem a ; a tímto dojmem vzbudí se v duší posluchově náležitá myšlenka A'. K velkému zpřesnění a prohloubenému studiu komunikace došlo s rozvojem kybernetiky a teorie informace. Kybernetika jako obecná teorie řízení jednoho systému druhým na základě přenosu informací přesně vymezila požadavky na rozsah i hodnotu přenosu informací. Teorie informace pak stanovila podmínky racionalizace a optimalizace přenosu informací v konkrétních podmínkách. Jedním z hlavních modelů, které (téměř doslova) položily široce akceptovaný základ modernímu studiu komunikace, je práce C. Shannona a W. Weavera Matematická teorie komunikace z roku 1949. Práce vznikala v průběhu druhé světové války v telefonních laboratořích firmy Bell, kde se řešil problém co nejúčinnějšího využití kanálů komunikace, tedy problém, jak přenést daným kanálem co nejvíce informací a jak měřit, kolik informace je daný kanál schopen "přepravit". (V tehdejších podmínkách se jednalo o dva základní kanály - telefonní kabel a radiové vlny). Autoři definují tři roviny problémů při studiu komunikace: rovina A - technické problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet) rovina B - sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům) rovina C - rroblému účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání). Na základě takto klasifikovaných oblastí rroblémů mohli dospět k vymezení některých základních obtíží, které mohou nastat v procesu komunikace (např, šum), a některých postupů, které je možné proti poruchám komunikace použít (např . redundance a negentropie). Pro poznání jazyka je podstatné, že podíváme-li se na něj jako na kód sloužící komunikaci, je zřejmé, že přirozený jazyk má prostředky, které uživatelii umožňují přenos informace i v případě defektní komunikační situace. Jazykové promluvy např. obsahují řadu nadbytečných, redundantních, informací. Srovnáme-lii např. češtiinu s angličtinou, je takovým redundantním prvkem v češtině skloňování přídavných jmen, jsou-li ve funkci shodného přívlastku - toto skloňování však na druhé straně pomáhá dekódovat sdělení v případě siilného šumu. Z velmi nejasného hlášení "Na ... ed ...lej přijede vlak z ... eské ." ebové. " vyslechnutého na nástupiištii v Pardubiicích jsme díky redundanci schopni vysoudit, že se s velkou pravděpodobností bude jednat o vlak z České Třebové. Na práci Shannona a Weavera (tedy na propracovávání v podstatě lineárního modelu komunikace) navázali především G. Gerber, ktegý zdůraznil vazbu sdělení na "skutečnost", o které "promlouvá", a H. Lasswell, který' akcentoval "účinnost" komunikace, ale jinak v podstatě verbálně aplikoval model Shannona a Weavera na oblast masové komunikace: Kdo říká co jakým kanálem komu s jakým efektem?. Nelineárnii model komunikace se pokusil v roce 1953 načrtnout T. Newcomb. Vyšel z představy trojúhelníku, jehož vrcholy jsou: podavatel (A) příjemce (B) výsek sociiálniiho prostředí (X) Tento model je vzájemně provázaný systém. Změní-li se jeden komponent, změní se i ostatní, změní-li se vztah jednoho komuniikátora k X, změny se vztah druhého komuniikátora k X, nebo k prvnímu komuniikátorovii. Na Newcomba pak navázati B. Westley a M. MacLean, kteří se soustředili na aplikaci Newcombových představ do oblasti masové komunikace. Teorie komunikace tedy studuje obecné zákonitosti přenosu informací a jejich praktického využívání v přesně určených podmínkách. Jistým pojítkem mezi oběma přístupy (lineárním i trojúhelníkovým), který' navíc využívá poznatků pražské jazykovědné školy (K. Bühler), je Jakobsonův model, jenž se snaží překlenout propast mezí studiem procesů (Iineární pojetí) a studiem významů (sémantické pojetí). R. Jakobson se soustředil na strukturní a funkční model komunikační situace. Jeho model obsahuje šest složek: mluvčího (podavatele), posluchače (příjemce), zprávu, kontext, kontakt a kód (jazyk). Nutnými součástmi konuniikační situace, které ovšem bývají vyčleňovány z komunikační situace, protože stojí mimo vlastní komunikační aktivitu, jsou zpětná vazba (komunikace je tedy čiinností interaktivní) a zaměření (set, Einstellung), které umožňuje dostat některou ze šesti složek do dominantního postavení. V základním modelu komunikační situace jsou složky uspořádány tak, že osa mluvčí (podavatel) - sdělení - posluchač (příjemce) je základem dění v komunikační situaci, zatímco kontakt, kód a kontext vytvářejí podmínky, za nichž toto základní dění probíhá. V krajním případě neexistence některé z těchto podmínek je přenos informací znemožněn, nebo podstatně ztížen. Schematicky vypadá komunikační situace takto: kontext mluvčí ................................... sdělení (text).............................. posluchač (příjemce) (podavatel) kontakt kód (jazyk) Teorie komunikace analyzuje různé komunikační situace probíhající v konkrétních podmínkách. Je zřejmé, že existuje podstatný rozdíl v tom, zda do obecného schématu dosadíme běžný rozhovor (mluvčí a posluchač jsou lidé, popř. skupiny lidí, sdělení je ústní, komunikace probíhá v přímém kontaktu a popsatelném kontextu, společným kódem je přirozený jazyk), nebo zda jedním ze zúčastněných je stroj (mluvčí-podavatel a posluchač-příjemce jsou bud' stroj, nebo člověk, protože si své role střídají, sdělení je písemné, komunikace probíhá v přímém kontaktu a popsatelném kontextu, které však mají pro oba "zúčastněné" zcela rozdílnou významovou hodnotu, a společným kódem je např. programovací jazyk fortran). Tím, že teogie komunikace takto rozčlenila proces komunikování, umožnila prognózovat komunikační situace dosud neexistující. Tak např. podrobné studie o budoucích možných komunikačních situacích byly vypracovány pro výzkum vesmíru. Psí jejich pozdějším realizování dostávala teorie komunikace důležité korektivy. V krajních podmínkách lidského zatížení se totiž ukázalo, že je třeba pracovat s limitními i rezervními vlastnostmi osob, které do komunikace vstupují. A tak do teorie komunikace vstoupily výrazné faktory psychologické a sociální. Vedle těchto faktorů se s rozvojem mikroelektroniky dostává do teorie komunikace i výrazný faktor technický. V plně automatizovaných provozech je efektivní a bezporuchový přenos informací velmi důležitou součástí výroby. Až do vzniku těchto výrob se informace šířily do jisté míry nápodobou komunikování mezi lidmi. V automatických provozech již napodobování lidského komunikování není efektivní, a proto teorie komunikace optimalizuje přenos informací i v těchto podmínkách. Své specifické rysy má i masová komunikace (viz Masová komunikace). Základního komunikačního schématu lze také využít k názornému vyčíslení funkcí, které kód použitý ke komunikaci (tedy i - či především přirozený jazyk) plní. Dobře víme, že tématem rozhovoru se mohou stát různé věci. Můžeme zaměřit svou pozornost v projevu na počasí, fotbal, výši platu a učinit z nich téma rozhovoru ("tematizovat" je). Můžeme také tematizovat některou ze složek komunikačního schématu, a tím zároveň definovat některou z funkcí přirozeného jazyka. Jazyk při zaměření na vnější kontext plní funkci sdělovací, při zaměření na posluchače plní funkci apelovou, při zaměření na mluvčího funkci expresívní, při zaměření na sdělení, text, jeho vnitřní vlastnosti, funkci poetickou (estetickou), při zaměření na kontakt funkci fatickou a při zaměření na kód funkci metakódovou, metajazykovou. Tím také teorie komunikace pomohla lingvistice přesněji klasifikovat funkce jazyka, jejich kombinace a vzájemné vztahy. Schematicky můžeme soubor funkcí, které plní přirozený jazyk, znázornit takto: sdělovací expresívní ......................... poetická (estetická)............................. apelová TEORIE VERBÁLNÍ KOMUNIKACE Lidské dorozumívání, procesy komunikace mezi lidmi, které jsou základem jejich společenského styku a společných činností, probíhají v různých komunikačních situacích; každou z nich lze charakterizovat jedinečnou konstelací faktorů, jako je počet účastníků komunikace, jejich sociální a komunikační role, vztahy mezi nimi, prostor, v němž se komunikace uskutečňuje, situování jednotlivých předmětů v něm a jejich význam pro průběh komunikace, časové zařazení komunikace a charakteristika jejího průběhu v čase (doba trvání atd.). Selý průběh komunikace, jak se pod vlivem těchto složek komunikační situace utváří, nazýváme komunikační událostí (jindy též řečovou událostí nebo komunikačním aktem). Nejrůznější modely a schémata komunikačních událostí, vznikající v rámci různých koncepcí, jsou většinou odvozena z techniiských, kybernetických modelů vytvořených teorií komunikace a teorií informace (zejména ze základního schématu C. E. Shannona a W . Weavera), které zachycují přenos informačních signálů mezi vysílajícím a přijímajícím zařízením. Základní komponenty modelu samozřejmě platí i pro dorozumívání lidské - to se ovšem uskutečňuje hlavně prostřednictvím maximálně rozvinutého, komplexního znakového systému, jakým je přirozený jazyk; a navíc tu nejde jen o mechanický přenos věcných faktů, určitých informačních jednotek, ale o dorozumívání kreativní, při němž jsou sdělovány i postoje, přesvědčení, touhy a přání, city a pocity... V komunikaci někdo někomu něco sděluje - a samozřejmě v určitém prostředí a pomocí určitých prostředků. Dále budeme věnovat pozornost těmto základním složkám komunikačních modelů. (Srov. k tomu mj. Hausenblas, 1973a, Kořenský - Hoffmannová - Jaklová - Müllegová,1987.) 1. Subjekty účastníků komunikace - se svými osobními vlastnostmi, znalostmi a zkušenostmi, momentálním psychofyzickým stavem, vzájemnými vztahy a sociálními rolemi (učitel - žák, lékař - pacient aj.). V průběhu komunikační události se někdy střídá aktivní a pasivní podíl jednotlivých účastníků na komunikaci; podle toho rozlišujeme komunikační události monologické a dialogické. (Viz k tomu i heslo Analýza diiskurzu.) Monologiická komunikační událost je založena na souvislém řečovém jednání jediného aktivního subjektu; další subjekty bud' nejsou přítomny, nebo se účastní zcela pasivně. Naproti tomu v průběhu diiaIIogiické komunikační události se aktivní a pasivní komunikační chování u jednotlivých účastníků s relativní pravidelností střídá. Z této diferenciace vyplývá i rozlišení komunikačních rolí subjektů. Aktivní účastník mluveného dogozumívání bývá nazýván mluvčím, aktivní účastník komunikace písemné autorem; jejich "pasivními" protějšky jsou posluchač, resp. čtenář. Vedle toho bývá "pasivní" účastník komunikační události označován jako adresát; neutrální označení rříjetse volíme tehdy, když komunikace není zjevně zaměřena na určitého adresáta, nebo když "pasivní" účastníci komunikace nejsou totožní s původním adresátem. To je při písemné komunikaci poměrně běžné: odborný text se může dostat do rukou laika; literaturu určenou dětem čtou i dospělí; bulvární tiskovina může zabloudit k serióznímu konzervativnímu čtenáři; a též osobní dopis můžeme dát někomu přečíst, nebo se může dostat do nesprávných rukou... Subjektové obsazení komunikační události se může i dále komplikovat - např tehdy, je-li mluvčí profesionál, oficiálně pověřený mluvit v zastoupení jiné osoby. Objevují se i další termíny: poměrně časté jsou produktor a recipient (a další varianty těchto termínů), pro mluvčího a autora lze použít i souhrnné označeni podavatel atd. (O vnitrotextových subjektech viz heslo Literární komunikace.) Každý účastník mezilidského dorozumívání od dětství permanentně získává četné komunikační zkušenosti; v důsledku toho disponuje rozsáhlým souborem dorozumívacích prostředků, pravidel, zvyklostí a norem jejich užívání, ktegý bývá označován - podle D. Hymese - jako komunikační kompetence. Jádrem komunikační kompetence je systém prostředků jazykových; kromě něho se však v komunikaci často uplatňují i prostředky jiných znakových soustav neverbálních (v mluvené komunikaci zvláště mimika, gesta, pohyby; v písemné komunikaci písmo a další grafické prostředky). Komunikační kompetence představuje potenciál, z něhož vždy vybíráme prostředky, které jsou v souladu s charakterem situace, které považujeme za adekvátní vzhledem k našemu cíli a záměrům, za vhodné vzhledem k adresátovi; výsledkem tohoto výběru - i když někdy nepříliš uvědomělého - je pak styl našeho jazykového projevu. Pokud své sdělení adresujeme jedinému příjemci, můžeme většinou poměrně dobře odhadnout jeho komunikační kompetenci a přizpůsobit podle toho styl svého projevu tak, abychom dosáhli u adresáta porozumění. U mnoha typů komunikačních událostí (přednáška, divadelní představení, kniha nebo článek, reklama, diskurz masmédií) však musíme počítat s kolektivním příjemcem, s početnějším ribliket. Zde úspěch našeho sdělení výrazně záleží na tom, zda dokážeme odhadnout znalosti a předpoklady (nejen komunikační), kterými naše publikum disponuje a které s námi sdílí; zda se nám podaří svůj projev vhodně umístit do této interpersonální dimenze. Vědec, který zná publikum své přednášky, může pracovat s mnoha presupozicemi (fakty, které všichni společně považují za platné), nemusí vše podrobně vysvětlovat. Horší je např. úloha rozhlasového disc jockeye, ktegý se obrací k anonymnímu, pravděpodobně značně heterogennímu publiku. Většinou má vypracovánu řadu technik, ktegými se s touto situací vyrovnává (s menším nebo větším zdarem): udržuje fiktivní kontakt s posluchači tím, že je oslovuje, zdraví, obrací se na ně s otázkami, předchází jejich možným námitkám; pomocí zájmen (inkluzivní my: my v3ichpi si led'roslechpeme...) a dalších výrazů iluzivně ruší distanci mezi sebou a publikem, simuluje sounáležitost; publikum nadšeně chválí, obrací se zástupně k někomu z nich; snaží se o neformální, přátelské, až familiární vyjadřování atd. Tak postupně formuje svůj osobitý styl, ktegým si získává a udržuje zájem publika. 2. Komunikační médium, tj. materiál, kterým se sdělení přenáší - především prostředky zvukové a grafické. Výběr ze systémových prostředků, ktegý v každé komunikační situaci provádíme, je médiem silně ovlivněn: u mluveného projevu máme k dispozici intonaci, hlasitost, tempo řeči; u písemného nikoli, ale můžeme podtrhávat, užívat různých typů písma atd. Řada situací je pevně spojena s jedním nebo druhým z hlavních médií. Médiem mluvené komunikace je však vlastně i celé lidské tělo (nejrůznější informace jsou přenášeny pomocí gest, mimiky, pohybů). Termíny médium a kotupiikačpí kanál bývají někdy užívány synonymně, nediferencovaně; jindy se však obě složky komunikačního aktu rozlišují. U technických informačních systémů se kanálem myslí cesta, kterou prochází signál mezi vysílacím a přijímacím zařízením. Podle toho jsou v případě mluvené komunikace médiem zvuky, kanálem např. telefonní vedeni; v případě sdělení psaného či tištěného je médiem písmo (resp. tisk) a kanálem stránka papíru, knižní svazek atd. Moderní technologie samozřejmě umožňují i jiné způsoby záznamu a přenosu sdělení; parř. televize a film představují komplexní média, která užívají zároveň více kanálů (pro přenos zvuku i obrazu). Naopak v komunikaci, jejímž kanálem je telefonní vedení, funguje jako médium pouze zvuk - proti tzv. komunikaci face-to-face - ochuzený o výrazové prostředky neverbální. Ostatně í v osobních rozhovorech funguje řada kanálů: kromě prostředků auditivních a vizuálních někdy i taktilní (tj. vzájemné dotyky). Během přenosu sdělení se mohou v kanálu vyskytnout různé rušivé zvuky, tzv. šumy, které dorozumění ztěžují: známe to z telefonních hovorů, z nádražních hlášení, která od nepaměti vynikají nesrozumitelností, aj. Časté jsou i rušivé momenty vizuální povahy - "duchy" na televizní obrazovce, špatná kvalita tisku v novinách. Překážkami vzájemného porozumění se mohou stát i některé vlastnosti sdělení samého (vícezpačnost, neobvyklý způsob formulace aj.), i osobní situace adresáta (nesoustředěnost, rozčilení...). Ve všech těchto případech - přes "šumy" a další rušivé vlivy -- k dorozumění může dojít a většinou dochází. Zásluhu na tom má přirozená redundance verbálních sdělení: většinou sdělujeme víc, než je nezbytné, svá sdělení nebo jejich části opakujeme, opravujeme, parafrázujeme, užíváme paralelně prostředků verbálních a neverbálních atd. Adresát si tak může i ty úseky našeho sdělení, které nezachytil nebo jim neporozuměl, bez problémů z kontextu doplnit. Protějškem redundance jako vlastnosti sdělování je entropie: redundantní sdělení se vyznačuje -vzhledem k počtu užitých znaků - nízkou informační hodnotou a vysokou prediktabilitou (v průběhu komunikace brzy a do značné míry odhadujeme, předvídáme, co nám bude sděleno), zatímco entropie znamená vysokou informační hodnotu a nízkou prediktabilitu (např. u náročných uměleckých textů). K tomu, aby mluvčí nebo autor zjistil, zda jeho sděleni dospělo k adresátovi ' (i přes případné šumy), zda mu adresát porozuměl a zda tedy podle potřeby může ve sdělováni pokračovat, je důležitá tzv. zpětná vazba (používá se zde termínů feedback, back-channelling). Posluchači mluveného projevu většinou během příjmu sdělení dávají drobnými reakcemi najevo, zda pozorně poslouchají, či zda je sdělení nezajímá, zda rozumějí, nebo nerozumějí; užívají k tomu gest, mimiky a zvuků typu hm, no, jo, aha, myslíš? vážně? neříkej apod. Mluvčí zaznamenává, "monitoruje" tyto reakce a podle nich může přizpůsobovat svůj projev (tj. jeho obsah i vyjadřovací prostředky) potřebám posluchačů. Nadmíru důležité je to zejména v telefonických rozhovorech: jakmile posluchač po delší dobu nesignalizuje žádnými zvuky svou - byt i v té chvíli pasivní - účast na komunikaci, následuje obvykle znepokojený dotaz mluvčího "Jsi tam ještě?" Ostatně delší mlčeni bez jakýchkoliv signálů je příznakové i v běžném dialogu (fase-lo-fase). Výhodu zpětné vazby mají - ve srovnáni s filmem, televizí - tvůrci divadelního představení, kteří mohou sledovat mimiku diváků, jejich smích, délku a intenzitu potlesku. Nejmenší možnost zpětné vazby mají autoři psaných textů (novináři, spisovatelé) - těm zbývají pouze dopisy čtenářů, případné besedy atd. 3. Dalším závažným komponentem komunikační události je kód, tj. systém znaků, který slouží přenosu sdělení mezi mluvčím/pisatelem a adresátem, či přesněji systém pravidel, která přiřazují znakům významy. Dominantním kódem lidského dorozumívání je samozřejmě přirozený jazyk, tj. kód verbální; přenosu významu se zde však účastní i znakové systémy neverbální. (Interakci verbálních a neverbálních prostředků věnuje v poslední době značnou pozornost analýza diskurzu a konverzační analýza. Zde viz i heslo Sémiotika.) Někdy bývají rozlišovány neverbální prostředky nevokální (gesta, mimika, pohyby) a vokální. V souvislosti s neverbálními prostředky vokálními se objevuje termín parajazyk (ev. prostředky paralingvální): ten v některých pojetích zahrnuje i prostředky prozodiské (intonace, pauzy, tempo řeči, hlasitost, tón hlasu), jindy pouze drobné nefonematické zvuky, které přenášejí hlavně postojové významy (souhlas, odpor, znuděnost) a podílejí se např. na zprostředkování zpětné vazby mezi mluvčím a publikem. Někteří autoři však i gesta a mimiku zahrnují pod parajazyk; terminologický úzus je tu značně rozkolísaný. 4. Sdělení (message), text, diskurz (o užívání obou termínů viz heslo Analýza diskurzu), někdy též komunikát. jde o informaci produkovanou mluvčím/autorem prostřednictvím určitého kódu a přenášenou pomocí určitého média a kanálu k příjemci. 5. Jevy, o nichž se komunikuje, věcné obsahy a jejich souvislosti, samozřejmě i myšlenky, názory, city, pocity, postoje, hodnoty, přání, tužby, přesvědčení; tedy cokoli z mimojazykové (ale i jazykové) "skutečnosti", k čemu text referuje. Model vlastního průběhu komunikační události je pak založen na jednotlivých aktivitách účastníku: A) Fáze produkce, vytváření komunikátu: a) Produktor myšlenkově zpracovává určitý obsah a přiřazuje mu významy (prvky kognitivní, sémantické). ') Produktor přiřazuje zvoleným významům prostředky výrazové. c) Produktor vysílá akustický nebo vizuální signál směrem k adresátovi tj. dochází k přenosu nositele sdělení v prostoru, ev. i k činnostem zaměřeným na dlouhodobé uchovávání fixované podoby sdělení (zvukové nebo grafické) v čase. B) Fáze recepce, příjmu: a) Recipient přijímá akustický nebo vizuální signál. b) Recipient (na základě konvencionalizovaných prostředků, které jsou součástí jeho komunikační kompetence) segmentuje přijatý signál a přiřazuje jednotlivým segmentům významy. c) Recipient provádí obsahovou interpretaci přijatého sdělení. (Srov. Kořenský, 1988.) V souvislosti s produkcí a recepcí se používá také termínů kódování a dekódování, které mají spíše technické konotace a týkají se hlavně dílčích fází, kdy dochází ke vzájemnému přiřazování zvuků (výrazů) a významů. K recepci se vztahují také termíny percepce a interpretace; percepce se týká spíše dílčí fáze fyzického (smyslového) příjmu materiálních signálů, zatímco interpretace fáze směřující od významu jednotlivých prostředků k obsahu a smyslu sdělení. (Srov. též heslo Interpretace literárních textů.) Jednotlivé dílčí fáze (kódováni a přenášení signálu, nebo dekódování a interpretace) se přitom-zvláště u spontánní mluvené komunikace - neustále prolínají, a stejně tak se prostupují i produkční a recepční procesy. Vztah mezi produkcí a recepcí býval někdy považován i za symetrický zrcadlový; při detailnější specifikaci komunikačního modelu však je zřejmé, že jde o relaci silně asymetrickou. je to způsobeno už taktem, že zdaleka nelze ztotožnit to, co produktor zamýšlí sdělit, to, co explicitně signalizuje, a to, co ve skutečnosti sděluje recipientovi, resp. co recipient vyrozumívá. Sdělení přece bývá často víceznačné (např. proto, že produktor při kódování užívá paralelně různých znakových systémů) a umožňuje velmi odlišné interpretace. Na různých podobách komunikačního modelu jsou založeny také stále znovu vznikající klasifikace jazykových funkcí. Klasický Organonmodell K. Bühlera (1934) je modelem triadic třem hlavním komponentům komunikace (Ausdruck ve vztahu k mluvčímu, Appell ve vztahu k adresátovi, Darstellung ve vztahu k obsahu sděleni) přiřazuje tři funkce: expresivní, konativní (apelativní) a referenční (deskriptivní). Pražská škola (s níž Bühler svého času spolupracoval) hlavně v pracích J. Mukařovského doplnila tuto triádu o funkci estetickou (tj. zaměření na sám znak). Snad největší ohlas pak zaznamenalo další rozšíření tohoto modelu R. Jakobsonem (1960; čes. překlad 1995). Také Jakobson přiřazuje mluvčímu (autorovi) funkci emotivní, adresátovi funkci konativní a obsahu sdělení, resp. kontextu funkci referenční. Nezřídka se ovšem v promluvě kombinuje více funkcí, např. funkce emotivní + konativní: mluvčí vyjadřuje své emoce, postoje, stavy, ale zároveň apeluje na adresáta, snaží se u něho dosáhnout určitého účinku (pomocí otázek, příkazů spod.). Pražskou školu Jakobson (jeden z jejích hlavních představitelů) následuje ve vyčlenění funkce poetické (pro "zaměření na znak sám"). Dále pak doplňuje komunikační model o dva další základní členy: kód a kontakt. Zaměřením na kód se vyznačuje funkce metajazyková. Metajazyk je znakový systém, kterým se vyjadřujeme o jiném znakovém systému (jazyku-objektu); patří sem nejen speciální systémy logické a symbolické, ale i ty pasáže z běžné řeči, kdy se snažíme definovat význam slova, upozorňujeme na zvláštní výslovnost, na neběžné slovo, na dvojznačnost výrazu atd. (včetně charakteristických spojení Upřímně řečeno...; Přesněji řečeno...; Abych tak řekl...). Podobně metakomunikací se myslí nejčastěji "komunikace o komunikaci", tj. výrazy a výpovědi, které průběh komunikace (zejména té právě probíhající) komentují, podílejí se na organizaci komunikace, signalizují porozumění či neporozumění. Zaměření na kontakt, na vztahy mezi účastníky komunikační události je příznačné pro funkci fatickou. Termín phatic communicaton pochází od antropologa B. Malinowského a používá se především pro společenskou konverzaci s nepatrnou informační hodnotou, jejímž jediným cílem a smyslem je vytvářet a udržovat kontakt účastníků, zabránit mlčení, udržet komunikační kanály otevřené. Jde o pasáže z informačního hlediska značně redundantní, jako jsou výměny pozdravů a různých zdvořilostních formulí, konverzace o zdraví nebo o počasí... Uplatňuje se tu množství desémantizovaných kontaktových výrazů, které pomáhají např. dostat se ke slovu, udržet si slovo, signalizují zpětnou vazbu apod. (víš, poslyš, poslouchej, podívej se, počkej...; anglické well, l knoty, you mean,..). Široce využívaný a citovaný je i model M. A. K. Hallidaye (1973 aj.), v němž funkci konativní a expresivní/emotivní odpovídá funkce interpersonální, funkci referenční tzv. funkce ideační (ideational), a k tomu je připojena funkce textová (textual). Jako poslední pak zmíníme ještě obecnou teorii jazykových funkcí K. Poppera (1972), která se snaží postihnout i vztah mezi komunikací lidskou a zvířecí: dvě nižší funkce (expresivní a signalizační) jsou lidem a zvířatům společné, zatímco dvě vyšší (deskriptivní a argumentační) se týkají pouze lidského světa. Ze zájmu o jazykové funkce vznikla v pražské škole i klasifikace funkčních stylů vypracovaná B. Havránkem, která se stala základem pražské funkční stylistiky. V původní Havránkově klasifikaci (1932) byly funkci komunikativní, prakticky a teoreticky odborné a estetické přiřazeny funkční jazuk: hovorový (konverzační), pracovní (věcný, jednací), vědecký a básnický; později byla tato označení autorem přenesena na funkční styly. (Proti jazyku nebo stylu básnickému stály ostatní - jako jazyky resp. styly prostě sdělovací.) Havránkovi žáci a další autoři pak postupně přicházeli s návrhy jak tuto klasifikaci základních funkčních stylů rozšířit: dost pevné místo v doplněné soustavě zaujal styl publicistický (i přes nesmírnou různorodost svých prostředí); výrazný se zdá být i styl řečnický; byla předložena též řada přesvědčivých dokladu o specifice stylu úředního (administrativního), učebního, uváděn byl i styl esejistický atd. Na obdobném principu (přiřazování jazykových prostředků dominantním funkcím jazykového projevu) byla ostatně zformována i Hallidayova register stylistics (srov. heslo Typologie textů). Spojení mezi teorií verbální komunikace a stylistikou se tedy uskutečňuje především přes pojem funkce. Součástí naší komunikační kompetence je zřejmě kompetence stylistická, která nám umožňuje volit vhodné výrazové prostředky v souladu s dominantní funkcí projevu; a přesto, že se funkce často kombinují, je velký rozdíl mezi stylem textů, jimž dominuje funkce referenční, expresivní, konativní, kontaktová, metajazyková nebo poetická. Jako "objektivní" i "subjektivní" stylotvorní činitelé se ostatně uplatňují i další složky komunikační situace jako záměry a strategie účastníků, jejich sociální role a statuty, jejich osobní vlastnosti a schopnosti atd. V tomto smyslu bývá stylistika, která se opírá o komunikační model a respektuje v celé šíři komunikační faktory, nazývána také komunikační stylistikou (Sowinski, 1991). A navíc někteří pgocesuálně zaměření stylistikové nevidí ve stylu fixní vlastnost textu, ale pouze jeho "virtuální kvalitu" (Spillner,1974), která musí být teprve rekonstruována aktivitou čtenáře v komunikačním procesu. SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE Komunikujeme-li s druhým člověkem (ale i sami se sebou), s více lidmi, či dokonce s celými skupinami lidí, děje se tak vždycky nejen pomocí nějakého kódu. ale vždycky také v nějakém konkrétním prostředí, v nějakém sosiiálním kontextu. Význam sociálního kontextu, v němž se komunikace odehrává (a který ji ovlivňuje a je jí ovlivňován), zaznamenaly různé vědní obory - především filozofie, sociální psychologie a lingvistika. Přii pokusu vykládat komunikaci v rámci sociálního kontextu si kladly za cíl vysledovat zákonitosti vzájemného styku ve společnosti. Sociální styk se uskutečňuje především pomocí přirozeného jazyka (v mluvené i psané podobě), gesty, mimikou a dalšími doprovodnými sdělením, která se liší podle povahy komunikace (grafika, piktogramy apod.). Koncepce sociální komunikace vychází z propojení několika různých aspektů fenoménu komunikace. Na jedné straně je komunikace chápána jako proces, v jehož rámci se sdělují či vyměňují informace (viz Teorie komunikace), na druhé straně je komunikace brána jako typ interakce (ovlivňovaní). Propojení při nejmenším těchto dvou aspektů (ale i dalších - např. chápání komunikace jako procesu se znakem a kódem) vedlo k postupnému ustavování pojetí sociální komunikace (human communication) jako svébytného vědního oboru, který se zabývá různými typy a způsoby komunikování ve společnosti (Janoušek, 1968). Snaha klasifikovat komunikační akty vedla k vymezení následujících rovin komunikace charakterizovaných podle povahy vztahu mezi jejími účastníky: a) intrapersonální komunikace - komunikace, kterou "vede" jednotlivec sám se sebou. Jedná se o dynamický otevřený komunikační systém, na jehož základě individuum interpretuje data (tedy i dekóduje sdělení "zvenku" a enkóduje sdělení "ven"), vyhodnocuje informace a rřirravuje se k rozhodnutí. Jedná se převážně o neurofyziologickou aktivitu, i když se do této sféry komunikace zpravidla zahrnuje i "mluvení sám se sebou", tedy operace se zážitky, myšlenkami a událostmi. Některými autory bývá intrapersonální komunikace chápána jako východisko pro ostatní roviny komunikace, nebol na jejím základě se formují zvyky, dovednosti a pravidla, která se pak projevují v komunikování v sociálním kontextu. b) interpersonální komunikace - komunikace, při které je komunikující jedinec nějakým způsobem přímo spojen s dalším účastníkem (nebo (účastníky) komunikačního aktu. Všiichnii účastníci takové komunikace na sebe navzájem nahlížejí jako na individua. Pod interpersonální komunikací se zpravidla rozumí dyadická komunikace a skupinová komunikace (někdy také komunikace v malých skupinách). Dyadická komunikace je komunikace mezi dvěma osobami a může být jak formální, tak neformální. Zahrnuje tedy takové komunikační akty, jako je rozhovor s přítelem u kávy nebo po telefonu (neformální), či pohovor před rřiijímáním do zaměstnání nebo rozhovor s nadřízeným (formální). Skupinovou komunikací se označuje komunikování v tak malých skupinách, že v nich může být splněna základní podmínka pro interpersonální komunikaci: přímý, individualizovaný vztah mezi účastníky komunikačního procesu. Skupinová komunikace může být neformální (několik přátel u stolu v restauraci) ~ formální (zasedání katedry). c) veřejná komunikace - komunikace, při které je sdělení předáváno tzv. veřejnosti, tj. čtenářům, posluchačům a divákům v nejširším slova smyslu: od několika osob shromážděných na přednášce až po miliónu čtenářů, posluchačů rozhlasu a diváků televize. Podstatné je, že znalost účastníků komunikase není ani vzájemná (diváci někdy ví o "svém" reportérovi nějaké podrobnosti), ani iindviiduální. V rámci veřejné komunikace je možné rozlišit veřejnou komunikaci v užším slova smyslu a masovou komunikaci. Veřejná komunikace v užším slova smyslu je typem komunikačního aktu, při němž na jedné straně stojí jeden mluvčí (přednášející, popř. podavatel, zahajuje-li např. výstavu někdo jiný než autor) a na druhé straně posluchači (příjemci). Komunikace je přímá, podléhá jednotě místa a času, ale vztah mezi mluvčím a příjemci není individualizován. Masová komunikace označuje veškeré typy komunikace, při kterých je sdělení distribuováno ve vysokém počtu identických kopií (ve formě výtiisků, signálu, magnetické kopie, filmové kopie, letáku, plakátu apod.) k příjemcům, kteří nejsou autorovi (mluvčímu, podavateli) osobně známi (viz Masová komunikace). MASOVÁ KOMUNIKACE Termín masová komunikace byl převzat z anglického "mass communicaton" a označuje proces, v němž profesionální komunikátoři užívají masová média k rychlému a kontinuálnímu rozšiřování různých sdělení s cílem vyvolat zamýšlené významy v početném a rozrůzněném adresátovi (publiku) a se snahou jej různě ovlivnit. Masová komunikace v tomto významu byla umožněna objevem prostředků mnohanásobné reprodukce, přenosu a distribuce sdělení - tzv. masových médií (tisk, později fotografie, bezdrátová telegrafie, filmový záznam, magnetický a elektronický záznam a technologie pro přenos dat apod.). Jinak je pochopitelně snaha o rychlé rozšiřování informací daleko starší (kouřové signály, vybubnovávané vyhlášky apod.). Od interpersonální komunikace a veřejné komunikace v užším slova smyslu (veřejné projevy, koncerty, divadelní představení apod.) se masová komunikace odhaduje několika základními rysy: a) Sdělení zpravidla formuluje profesionální komunikátor, závislý na specifických sociálních institucích. účastnícii masové komunikace (podavatel i adresát) mají daleko spíše skupinovou (kolektivní) povahu. b) Přenos sdělení je zprostředkován určitou technologií produkce i distribuce a je zpravidla kontinuální a rychlý. (Při interpersonální komunikaci zprostředkovává vznik a přenos komunikátu složitější technický prostředek spíš výjimečně - telefon, fax, počítačová pošta). s) Komuniikátoři se obracejí k velkému a diversifikovanému anonymnímu adresátovi (publiku, veřejnosti), a tím tedy rřinejmenším potenciálně k "masám". Veřejným sdělením se rozumí sdělení, které je v zásadě přístupné každému. Nikdo není z jeho příjmu záměrně vyloučen. d) Masová komunikace je až dosud především přenosem, v mnohem menší míře výměnou sdělení. Komunikační proces je zpravidla v podstatě lineární a jednosměrný, komuniikátor a adresát si nevyměňují role. Teprve současná elektronická média (např. interaktivní televize, videotext, veřejné databáze a počítačové sítě) umožňují přímou reakci indiiduálního člena publika na předávané sdělení. Masová komunikace byla vzhledem k významu svého fungování ve společnosti a nápadnosti svého průběhu předmětem zájmu především sociologie. Když se během poválečných let dvacátého století začala s rřibývajícímii teoriemi a modely komunikačních procesů vytvářet koncepce teorie komunikace (resp. sosiiální komunikace či vědy o komunikaci - communication science), začala se i studia masové komunikace postupně začleňovat do tohoto proudu (i když si stále zachovávají značnou samostatnost a úzký vztah k sociologii). Výzkum masové komunikace se soustředil především na tyto oblasti: (1) fungování institucí zaměřených na užívání prostředků masové komunikace - výzkum se zpravidla soustřeďuje na vnitřní organizaci těchto institucí, jejich vazby k publiku, k dalším institucím, jejich předpokládané a očekávané (a skutečné) role ve společnosti. V případě těch prostředků, které se soustřeďují na produkci a užití sdělení novinářské povahy, jde např. o rroblém neutrality či "stranění", ekonomických podmínek, tedy stupně nezáviislostii, způsobu získávání informací a nakládání s nimi (významný je rroblém tzv. "gate-keeping" čili procesu rozhodování o tom, které sdělení bude zveřejněno a které nikoliv) apod. (2) obsah masové komunikace - zájem je soustředěn na věcný obsah sdělení, která jsou komunikována (přičemž mohou být jak umělecké, tak novinářské, zábavní či odborné povahy), a způsob, jak je sdělení vzhledem ke svému účelu a podmínkám komunikace organizováno a.zpracováno. Historicky se jako základní uplatnila metoda obsahové analýzy, leč masově komunikovaná sdělení jsou předmětem zájmu celé řady dalších vědních oborů, především sémiotiky a lingvistiky. Zvláště koncepce strukturalistická a rozvoj cní lingvistiky jsou provázeny zvýšeným zájmem o masově mediiované Texty, o faktory, které ovlivňují výslednou podobu sdělení, a o prostředky, které si jazyk vytváří k specifickému účelu masového komunikování (jazykověda se zde mohla opřít o poznatky z oblasti veřejné komunikace vůbec - např. rétoriky a stylistiky). Prostředky masové komunikace produkují a mediují nejrůznější kategorie sdělení - novinářská (žurnalistická, resp. rub1iiciistiická), reklamní, uměleská apod. Každá kategorie se 1ii í jednak speciifiickýmii podmínkami tematického výběru, jednak gůznou mírou náchylnosti k prefabrikaci textových forem a vytváření norem vztahujících se k podobě komunikátů (tzv. žánry) a konečně i různou mírou očekávání ze strany publika. (3) publikum a účinek masové komunikace - výzkum soustředěný na tuto oblast se věnuje především studiu chování a formování cílových skupin masové komunikace (rřičemž je zřejmé, že rříslušnísii těchto skupin se nemusejí jako takoví vůbec vnímat), způsobu, jakým nakládají tyto skupiny se sdělením, která jsou jim mediiována, okolnostem hodnocení sdělení, jejich vlivu na publikum a zpětněvazebným procesům. Výzkum se zabývá mj. studiem pohybu masově mediiovanýsh sdělení po distribuci a sledováním jejich významu a hodnocení. Významná je např. teorie spirály mlčení E. Noelle Neumannové - proces, který charakterizuje vývoj veřejného mínění ve vztahu ke sdělované skutečnosti a k okolnímu klimatu publika. Veškeré tyto oblasti jsou rozvíjeny jak v synchronním (zpravidla komparativním), tak diachronním (hiistoriickém) studiu. Masová komunikace je v mnoha ohledech pozoruhodnou a svéráznou oblastí sociální komunikace mající podobu vysoce institucializovanou a standardizovanou. Jako projev lidské aktivity se stala předmětem zájmu selé řady myslitelů, kteří se pokoušeli vystihnout vztah mezi prostředky masové komunikace a společností. Významným přínosem do výkladu tohoto problému byly práce torontské školy reprezentované v 50. a 60. letech především M. McLuhanem a H. Innisem, později L. Febvrem, E. Einsensteinem a dalšímii. Jejich práce se soustřeďuje na roli prostředků masové komunikase, a to jak techniky, která je využita, tak obsahů, které mediují -jako nositelů změn v životě společnosti. V podstatě opačný přístup k hodnocení techniky i obsahu představuje frankfurtská škola zkoumající závislost prostředků masové komunikace na společnosti, zvláště na politickém a ekonomickém prostředí. Tento přístup je patrný zejména v pracích T. Adorna, M. Horkheimera a H. Marcuse. Především na obsah a jeho sociální úlohu se soustředili D. L. Altheide, J. H. Altschull a později J. B. Thompson, kteří zkoumají vztah mezi politickou mocí a médiiii, kulturou a médiiii a ideologií a médiiii. Analýzou obsahu a zpracování sdělení se zabývala mj. skupina lingviistů, sociologů a psychologů z university v Glasgow - Glasgow Media Group a rozdějii Teun A. van Dijk a představitelé tzv. kriitiické lingvistiky, např. R. Fowler, B. Hodge, G. Kress aj. Jejich práce se soustředujii především na sledování úlohy jazyka užívaného masovými médiiii při ovlivňování postojů recipientů, tedy persuasivní (ovlivňovací, resp. přesvědčovací) hodnota výrazových prostředků a zneužití jazyka pro manipulaci s postoji resiipiientů.. ANALÝZA DISKURZU V této přednášce je středem naší pozornosti prostor, který společně a v různých vzájemných vztazích mapují hlavně nové jazykovědné obory, jež jsou z hlediska rozlišování langue - parole, gesp. kompetence - performance zaměřeny na druhý člen těchto "opozic" - tj. na parole, performanci, na užívání jazyka v textech, v dorozumívání. V těchto oboresh má centrální postavení pojem diskurz; pod střechové označení analýza diskurzu bývají zahrnovány nejrůznější výzkumy psaných i mluvených textů... Zastavme se nejprve u tohoto pojmu-termínu. Uživatelé tohoto termínu by se snad v převážné většině shodli aspoň na tom, že se diskurz (ang1. discourse) vztahuje k užívání jazyka v komunikaci. Tradičně bývá spojován spíše s projevy mluvenými než psanými. Z tohoto hlediska je problematický vztah termínů diskurz a text: a) někdy jsou užívány beze snahy o přesné rozlišení, v podstatě jako synonuma, b) jindy bývá text rezervován pro projevy psané, zatímco diskurz pro projevy mluvené, c) často je diskurz považován za širší pojem, svou extenzí nadřazený pojmu text; např. dlouhodobý diskurz o určitém tématu v sobě může zahrnovat řadu textů, které se dostávají do různých vzájemných vztahů (viz dále). Diskurz v širším a nejčastějším pojetí zahrnuje nejen sdělení (text), ale i mluvčího (autora), adresáta sdělení, a bezprostřední i rozsáhlejší situační kontext (jako "integrovaný celek textu a kontextu") V tomto případě je diskurzem nejen běžný dialog (a jeho situační kontext), ale i psany třeba i literární text (včetně komunikace mezi autorem a čtenářem). Mluví se např. o diskurzu politiky, o diskurzu masmédií, o feministickém diskurzu, arod. Většina autorů, kteří se při užívání tohoto pojmu pohybují v oblasti mluvených projevů, však spíše zdůrazňuje jeho povahu dialogickou. Dialog bývá spojován především s diskurzem mluveným, monolog s psanýt. Mluvené monology však nejsou žádnou vzácností (a mohou mít nejrůznější formy, od velice privátní samomluvy až po připravenou veřejnou přednášku či politický projev). A nesmíme zapomínat ani na psané dialogy, ako je výměna dopisů v pravidelné korespondenci, nebo vyplňování dotazníků a formulářů: ve všech těchto případech se přece střídají repliky různých subjektů, které na sebe navzájem reagují. Mnohdy však rozlišení monologu a dialogu není jednoduchou záležitostí a snad ani není třeba se o diferenciaci za každou cenu snažit. Vratme se nyní k výchozímu pojmu diskurz. Jako analýza diskurzu (discourse analysis) v užším smyslu bývá označována konkrétní výzkumná škola, jejíž práce už po dvacet let vycházejí z anglického Birminghamu; zakladatelský význam pro ni mají publikace M. Coultharda a J. Sinclaira (Sinclair - Coulthard, 1975; Coulthard, 1977). Rodle vzoru funkční gramatiky M. A. K. Hallidaye vybudovali birminghamští tvůrci discourse analysis svou hierarchii jednotek pro funkčně strukturní interpretaci dialogické interakce. Klasifikační systém tohoto typu je vhodný zvláště pro diskurzy do značné míry formalizované, založené na dodržování ustálených pravidel; proto je příznačné, že se Sinclair, Coulthard a jejich srolurracovníci dlouho soustředóvali výhradně na interakci ve třídě, ve školním vyučování (později pak mj. na dialogy lékaře s pacientem; dnes se M. Coulthard věnuje hlavně interpretaci diskurzu právního, soudních jednání). Jejich pětičlenná taxonomie vypadá takto: - nejmenší jednotkou je act, koncept spojený s vyjadřováním základních pragmatických funkcí (rozkaz, akceptování aj.); - vyšší jednotkou je tove, tj. replika učitele nebo žáka, s funkcí napři otázky nebo odpovědi; může mít i funkci konstrukční (uvedení tématu, upozornění žáků na určitý rroblém); v jejím rámci může být realizováno více aktů; - exchange je základní jednotkou interakce účastníků dialogu; spojuje v sobě např. pozdrav a odpověd' na pozdrav, žádost o informaci a poskytnuti informace, prosbu a slib jejího splněni. Může však jít i o ustálenou strukturu tříčlennou; pro školní vyučování jsou právě příznačné replikové struktury složené z otázky učitele, odpovědi žáka a z učitelovy hodnotící - souhlasné nebo odmítavé reakce (Ano; Správně; Ne, to nebylo dobře aj.), tedy z tzv zpětné vazby (feedback); - většinou dvoučlenné nebo tříčlenné výměny replik (exchange) se zapojují do rozsáhlejších sekvencí nazývaných transaction (ve vyučování to může být zkoušení, opakování, výklad, sekvence soustředěné k řešení určitého rroblému); - na vrcholu hierarchie jednotek pak stojí celá interakce (interaction); v konkrétním případě vyučovací hodiny se užívá termínu lesson. Jde tedy o velmi explicitní interpretaci některých typů diskurzů; v jejím rámci se birminghamská skupina vždy zabývala i uplatněním prostředků neverbálních, tj. fungováním gest, mimiky (třeba ve funkci signálů zpětné vazby - učitelovo pokyvování nebo záporné vrtění hlavou) a prostředků parajazykových, resp. prozodických (hlasitost, tón hlasu, tempo, rytmus řeči, pauzy, intonaci). (TEORIE) MLUVNÍCH AKTŮ Tato teorie byla postupně rozvíjena od počátku 60.1et - zároveň s dalšími obory (sociolingvistika, psycholingvistika, textová lingvistika aj.). Základní impulzy, které k jejímu rozvoji poskytl filozof jazyka J. L. Austin (soubor přednášek How to Do Things with Words, 1962), byly pak v rozsáhlé teoretické syntéze představeny J. R. Searlem. Teorie mluvních aktů začlenila činnosti spjaté s užíváním jazyka do kontextu ostatních činností a jednání; zaměřila pozornost na to, že užíváním jazykových znaků něco činíme, sledujeme určitý účel, způsobujeme změny kontextu a skutečnosti. Začala se detailně zabývat tím, jak diferencované funkce jazyk plní: užíváme ho k tomu, abychom poskytli informaci, něco přikázali nebo o něco poprosili, stěžovali si nebo se omluvili, přísahali, přesvědčili někoho o něčem, abychom vyjádřili své city a pocity - ale třeba i k předpovídání počasí, k oficiálnímu prohlášení, k psaní románů, básní a dramat atd. Užívání jazyka je jednáním zaměřeným k určitému cíli a vyvolává určité efekty, účinky; proto je v centru pozornosti záměr, intence mluvčího (autora). V rámci tzv. mluvního (řečového) aktu Austin rozlišil: 1) akt lokuční (fyzický akt ,,sauing", pronesení výpovědi, která má určitou sémantiku, tzv. propoziční obsah, a je zformována v souladu s gramatickými pravidly příslušného jazyka), 2) akt ilokuční (jednáni, které uskutečňujeme tím, že výpověď vyslovujeme: někomu něco slibujeme, rozkazujeme, někoho urážíme...), 3) akt perlokuční (výsledný efekt lokučního + ilokučního aktu, účinky s ním spojené: např. někoho varujeme a on opravdu upustí od zamýšlené akce). Pro celý mluvní akt je totiž zásadně důležité, aby adresát identifikoval intenci mluvčího, aby rozpoznal, jaký záměr mluvčí (autor) vyslovením určité výpovědi realizuje. Pokud se identifikace záměru nezdaří (budu-li např. varováni nebo výstrahu pokládat za pouhé konstatování), nedojde mezi partnery k porozumění, což může mít závažné důsledky. Vztahy mezi třemi složkami mluvního aktu jsou však velmi komplikované: jedné pronesené výpovědi (aktu lokučnímu) mohou odpovídat různé ilokuse, víc možných záměrů. Jestliže nám přítel při loučení řekne Někdy ti zavolám, realizuje svou výpovědí opravdu slib? Nebo ji používá jen jako konvenční formuli pro uzavření rozhovoru? Řekne-1i náš partner Kouření je škodlivé, rozpoznáme na základě kontextu, tónu jeho hlasu atd., zda vyslovuje dobře míněnou výtku, varováni, či pouhé konstatování. Někdy však může být tato identifikace velmi obtížná; a ostatně už partnerův záměr může být neurčitý. Ani vztah mezi ilokucí a perlokucí není vždy průhledný: můžeme si být vždy jisti, jaké účinky jsme způsobili právě pronesením určité výpovědi? Efekt může být velmi komplexní, bývá výsledkem realizace řady výpovědí; navíc obvykle spočívá v akcích neverbální, mimojazykové povahy, jež není vždy možno jednoznačně přiřadit k jednáním jazykovým. Případy, kde je perlokuce nedílně, přímo spojena s ilokucí, jsou spíše výjimkou: jestliže prezident republiky někoho jmenuje velvyslancem, pronesením příslušné jmenovací formule se dotyčná osoba velvyslancem opravdu stává; stejně tak výsledkem formule, kterou pronese kněz při křtu, je, že dítě od té chvíle nosí určité jméno. Významným komponentem teorie mluvních aktů je stanovení určitých podmínek, které musí být splněny, aby výpověd' (jakožto mluvní akt, jednání) splnila svůj cíl, realizovala intenci mluvčího. Je zřejmé, že oddávat lidi je možno jenom v určité situaci (všichni víme, jaké množství parametrů musí být splněno, aby mohla zaznít formule Prohlašuji vaše manželství za uzavřené. Dále je nezbytné, aby v patřičném sociálním kontextu pronesla příslušnou formuli osoba vybavená potřebnou autoritou, společenským statutem, oficiální funkcí atd. (kněz, státník, soudce arod. - nemůže každý oddávat, křtít, vyhlašovat války...). Tyto podmínky mají ovšem svůj specifický charakter v různých kulturách: často byvá uváděn příklad, že ve společnostech a kulturách našeho typu nestačí pronést formuli Tímto se s tebou rozvádím a partnera beze všeho opustit, resp. vyhnat - zatímco v jiných společenstvích tato formule (podle rituálu několikrát opakovaná) úplně stačí, aby se muž zbavil manželky (ev. jedné z manželek). Searle tyto podmínky podrobněji specifikoval a uvádí: 1) podmínku propozičního obsahu: chce-1i mluvčí adresáta varovat před určitou událostí, která by mohla v budoucnu nastat, je propozičním obsahem výpovědi označení této události; 2) podmínky přípravné: v případě varování a) mluvčí si myslí, že tato událost není v zájmu adresáta, b) mluvčí si myslí, že adresát zřejmě neví o tom, že tato událost může nastat; 3) podmínky upřímnosti: varující věří (je přesvědčen), že událost není v zájmu adresáta (nepočíná-li si falešně, nechce adresáta odradit od něčeho, co by mu ve skutečnosti mohlo prospět); 4) "essential conditions": v tomto případě asi podmínka, že mluvčí chce adresáta opravdu varovat; jindy např., že chce dodržet svůj slib, atd. Při splnění těchto podmínek může být mluvní akt úspěšně realizován. [ ]Vyskytují se však i výpovědi, kdy mluvčí sice něco říká, přitom však míní, implikuje něco zcela jiného, než čemu by nasvědčovalo jazykové ztvárnění jeho výpovědi. Tak např. otázka Můžete mi prosím říci, jak se dostanu pa nádraží? nemá funkci otázky; neptáme se, zda adresát může/je schopen či ochoten nám informaci podat, ale vlastně ho žádáme, prosíme o tuto informaci. Slovně realizovaná ilokuce tedy neodpovídá naší intenci; vlastně realizujeme jeden ilokuční akt prostřednictvím aktu jiného. Podobně může konstatování To jídlo je studené znamenat stížnost, ev. žádost o přinesení jiného, teplého pokrmu; obligátně uváděné konstatování Tady táhne je žádostí o zavření okna arod. Motivací těchto nepřímých mluvních aktů je velmi často zdvořilost; v určitých typech situací, kdy se ze zdvořilosti, ohleduplnosti arod. nechceme nebo nemůžeme vyjádřit přímo, je tento způsob jednání konvencionalizovaný a za normálních okolností adresát nebude uvažovat o "doslovném" významu (otázka?), ale s pomocí svých znalostí příslušných konvencí snadno vyvodí význam implikovaný (žádost, výzva). Podobně je tomu u tzv. řečnických otázek, kdy rovněž intencí mluvčího není otázka. PRAGMATICKÁ LINGVISTIKA Označení pragmatická lingvistika (pragmalingvistika) v širším smyslu zahrnuje všechny lingvistické obory, s nimiž byly od 60.-70. let 20. století překročeny limity dosavadního typu popisu jazyka; obory, které se místo koncentrace na jazykový systém, langue, kompetenci zaměřily na parole, performanci, užívání jazyka a které vykročily za hranice věty do oblasti nadvětné, směrem k textu, diskurzu, kontextu... Pragmatickou lingvistiku (nebo lingvistickou pragmatiku) v užším smyslu však můžeme- vedle sociolingvistiku, textové lingvistiky a dalších disciplín - považovat i za jeden z těchto oborů. Iniciační roli v rozvoji pragmatické lingvistiky pak sehrála právě teorie mluvních aktů, která výrazně postoupila směrem k užívání jazyka svým zaměřením na funkse výpovědí, na uskutečňování záměrů mluvčích, na jednání, která jsou prostřednictví výpovědí realizována. Teorie mluvních aktů a různé teorie řečových jednání připravily půdu postupujícím snahám vykládat strukturu textu včetně jeho pragmatické dimenze, tj. významů spojených s komunikační situací, se vztahy mezi mluvčím, adresátem a textem. Ať už shápeme situaci jakkoli široce (jako bezprostřední situaci určitého diskurzu, jako širší společenský kontext, jako sociálně kulturní pozadí komunikace; můžeme do ní zahrnout i společné znalosti a předpoklady uživatelů), je situace pro lingvistickou pragmatiku klíčovým rojmem, je zdrojem všech "pragmatických významů". Jazyka užíváme v různých situacích; jako uživatelé jsme součástí situace a zároveň jsme jí ovlivňováni; pro náš úspěch při dorozumívání je rozhodující, zda jsme zvolili vhodný, situačně adekvátní způsob vyjádření; na základě situačních faktorů ani nemusíme některé významy explicitně vyjadřovat, atd. Volbu situačně vhodného vyjádření (včetně volby jazykové variety, určitého stupně formálnosti atd) nám umožňuje naše komunikační kompetence. Nejjednodušší definice pragmatiky zní "studium užívání jazyka", další definice ji pak definují jako studium "vztahu jazyka a kontextu", nebo "schopnosti uživatelů adekvátně spojovat výpovědi s kontextem" atd. Logicky ji tedy zajímají také hlavní hodnoty vznikající mezi účastníky komunikace a komunikační situací: síle a zátěry účastníků; strategie vedoucí k jejich splnění; fupkce jejich výpovědí a dalších textových jednotek; a jejich postoje atd. Zvláště složitý je však sám vztah sémantiky a pragmatiky. Lze říci, že sémantika se speciálně zajímá o vztah významu "doslovného" (explicitně vyjádřeného jazykovými prostředky) a pragmatika významu zamýšleného, implikovaného. Pragmatika se tedy na rozdíl od sémantiky neptá "Co to znamená?", nýbrž "Co tím myslíš?" Na základě těchto úvah o předmětu lingvistické pragmatiky můžeme nyní uvést aspoň některé konkrétní jevy, které stojí v popředí jejího zájmu; Úspěšná komunikace je možná pouze při dodržování tzv. konverzačních maxim, které jsou založeny na principu spolupráce, kooperace. Tento princip lze zjednodušeně postihnout požadavkem "spolupracuj s partnery", resp. "formuluj své repliky právě tak, jak to příslušný moment v dialogu vyžaduje". 1) Maxima kvantity: "řekni dost" (ne méně, než je momentálně třeba), a "neříkej víc, než je nezbytné" (v dané chvíli, pro bezprostřední účely). Odpovídáme-li tedy např. na otázku, měli bychom tazateli poskytnout požadovanou informaci, nikoli však už množství zbytečných detailů. Tuto maximu však evidentně porušujeme např. při každé fatické komunikaci, zdvořilostních hyuvorech o počasí, zdraví atd. Selý tento typ komunikace by byl z hlediska maximy kvantity (dodržet a nepřesáhnout nutnou míru informativnosti) nadbytečný; zdaleka však není zbytečný z hlediska udržování a rozvíjení sociálních kontaktů. 2) Maxima kvality: "nelži" (neříkej nic, o čem víš, že to není pravda), "neříkej nic, pro co nemáš dostatečné důkazy". I toto pravidlo často porušujeme - někdu je přece v zájmu věci říci i to, co zatím není dostatečně ověřeno; různé drobné "zbožné lži" mohou být i vysoce etické, jsou-1i motivovány zdvořilosti, šetrností k adresátovi. Stranou nesháme porušování této maximy v taktikách a strategiích užívaných v politice, publicistise atd. Působení maxim kvantity a kvality se v komunikaci nezřídka propojuje: např. odpovíme-1i na otázku Kdy má teta narozeniny? nepřesným určením "V dubnu", pravděpodobně neuspokojíme tazatelovu potřebu přesné informace a prohřešíme se proti maximě kvantity (říkáme téně, než je třeba). Tím si však umožníme dodržet maximu kvality, kterou bychom mohli porušit, kdybychom odpověděli "Patnáctého dubna", ačkoliv si tímto datem nejsme zcela jisti. 3) Maxima relevance (relation): "řekni to, co je v daném momentě dialogu relevantní (tj. důležité, vhodné)" - vzhledem k tématu, cílům účastníků, ale i momentální situaci. Fungování tohoto pravidla je zjevné: pokud se nám např. partnerova odpověd na naši otázku nezdá být - vzhledem k naší potřebě, očekávání - dost relevantní, zapojíme další interpretační mechanismy a úporně se snažíme získat z partnerovy odpovědi informaci, která relevantní je. Např. odpoví-li přítel na otázku Máš zítra večer čas? výpovědí Zítra je přece čtvrtek, budeme přemýšlet tak dlouho, až si vybavíme, že vždy ve čtvrtek hraje v klubu svou šachovou partii. Snadno si představíme, že porušováním této maximy často dochází k nedorozuměním (v běžném mluveném dialogu se to stává např. tehdy, když mluvčí náhle změní téma). 4) Maxima způsobu (mapner): "vyjadřuj se jasně, srozumitelně, přesně, jednozpačpě, nikoli dvojsmyslně". I tato maxima bývá porušována z mnoha důvodů. Stává se, že své sdělení potřebujeme zašifrovat (třeba proto, že nás slyší vedle adresáta ještě další osoby). Žerty a anekdoty bývají založeny na dvojsmyslech, víceznačnosti: i naše snaha pobavit společnost se tedy s racionálními pravidly nevyhnutelně míjí. Právě odchylka od některého z pravidel, to, že dojde k porušení některé maximy, je pro adresáta impulzem, aby se snažil zjistit, co se skrývá za "doslovným" významem výpovědi, proč je rozdff mezi významem doslovným a tím, co mluvčí skutečně míní - tj. aby svou interpretací odhalil implikaturu (komunikační záměr). Dostaneme-1i na otázku Kolik je hodin? odpověď Právě začaly zprávy, porušil sice odpovídající maximu relevance, implikatura je však nasnadě - oba víme, že večerní zprávy začínají v půl osmé. Odpoví-1i partner na náš dotaz jak ti to chutnalo? výpovědí Příprava toho jídla musela dát hodně práce, lze za implikaturu považovat jeho kritické hodnocení pokrmu, které nechce explicitně vyjádřit; proto odpovídá vyhýbavě a dopouští se porušení maximy relevance, ev. i maximy kvantity (neposkytuje v dostatečné míře žádanou informaci). Konverzační maximy bývají tedy často porušovány; pomáhají nám však zvolit adekvátní způsob interpretace. Z naposledy uvedeného příkladu, ale i z příkladů jiných jsme viděli, že důvodem porušování maxim je často zdvořilost mluvčích. Zdvořilost, řečová etiketa, představuje velmi závažné téma pragmatické lingvistiky a sociolingvistiku. V knize s příznačným názvem Principles of Pragmatics (1983) navrhl G. Leech doplnit princip kooperace o princip zdvořilosti, jehož dodržování či nedodržování je pro jakoukoliv komunikaci stejně důležité jako dodržování principu spolupráce. Také Leech formuluje tento princip prostřednictvím jednotlivých maxim: 1) maxima taktu: "snaž se, aby partner měl z komunikace maximální prospěch (co nejvíce z ní získal) a minimální ztrátu"; 2) maxima velkorysosti (generosity): "snaž se, abys ty sám měl z komunikace minimální prospěch a maximální ztráty"; 3) maxima uznání (approbation): "omez na minimum kritiku partnera, projevuj mu co největší uznání, ocenění"; 4) maxima skromnosti (modesty): ^,,posiluj v rozhovoru kritiku sebe sama a omez na minimum ocenění, pozitivní hodnocení sebe sama"; 5) maxima shody (agreement): "omez na minimum neshody a snaž se maxitálně rozvinout shodu mezi sebou a partnerem"; b) maxima sympatie (sympathy - tedy ev. i maxima soucitu, viz kondolenční projevy): "co nejvíc potlačuj antipatie, snaž se o maximální rozvoj sympatií mezi sebou a partnery". Vedle práce Leechovy měla velký ohlas i další teorie zdvořilosti, vypracovaná P Brownovou a S. Levinsonem (1987), založená na tom, že se v komunikaci snažíme "neztratit tvář" a neohrozit "tvář" partnera. "Tvář" tu znamená určitý soubor sociálních hodnot; tvář druhého můžeme ohrozit např. agresivitou, beztaktností, obviňováním, urážkami, zesměšňováním... Brownová a Levinson rozlišují zdvořilost pozitivní a negativní. Pozitivní zdvořilost je motivována tím, abychom si vzájemně své "tváře", svá image ještě vylepšili, utvrdili; je motivována potřebou solidarity, tím, abychom si vzájemně rozuměli, sdíleli své postoje a svá přání, abychom se vzájemně uznávali, chválili, obdivovali, měli rádi... Proti tomu zdvořilost negativní je formálnější povahy a je motivována hlavně obavou, abychom své "tváře" vzájemně neohrozili, abychom si uchovali svou nezávislost. Postrádá vřelost pozitivní zdvořilosti, je zaměřena spíše na vyjadřování nepřímé, neosobní, uctivé, opatrné, vyhýbavé, na udržování určité sociální distance. Typickým produktem zdvořilosti, snahy o "zachování tváře" jsou různá eufemistická vyjádření; vzpomeňme např. i mnohdy komických snah o eufemistické pojmenování některých "méně důstojných" profesí: nemáme uklízečky, ale různé operátorky a manipulantky, místo metařů počišt'ovače atd. KRITICKÁ ANALÝZA DISKURZU Směr nazyvaný kritická analýza diskurzu (critical discourse analysis), lingvistický kriticismus (kritická lingvistika), se v britské lingvistice postupně vyhraňoval od konce 70.1et hlavně pod vlivem prací M. A. K. Hallidaye z tohoto období, v nichž se autor zaměřuje se na vztah textových struktur a struktur sosiálních, na analýzu jazykových struktur v sociálním kontextu (Language as Social Semiotics: the social interpretation of language and meaping,1978). Hlavním představitelem "lingvistického kriticismu" se však od počátku stává R. Fowler (Linguistic Criticism, 1986, a mnohé další práce) a v poslední době autor několika ambiciózních publikací N. Fairclough (Language and Power, 1989; Discourse apd social Clumge, 1992). Autoři tohoto směru jsou ovlivněni některými teoriemi sociologickými a filozofickými usilují o těsné sepětí lingvistického popisu diskurzu se sociologickým popisem sociálních struktur a vztahů; hlásí se i k idejím M. Foucaulta, podle něhož je třeba analyzovat ve vztahu k sociálnímu kontextu celou konfiguraci typů diskurzu, jejich vzájemných vztahů v určité instituci, skupině nebo společenství. Předmětem zájmu autorů jsou určité jazykové prostředky, diskurzivní strategie, celkový styl diskurzů - vše, co obráží mocenské struktury a jejich organizační formy, projevy dominance a hegemonismu, zneužívání moci v různých politických a sociálních situacích. "Kritičtí lingvisté" svou stylistickou analýzou odhalují, jak jsou v diskurzu zakódovány mocenské mechanismy, konflikty a různé názory a předsudky vedoucí k diskriminaci určitých společenských skupin (rasismus, antisemitismus, hegemonizace etnických menšin, sexismus); jak se různé typy diskurzů svým obsahem a formou, svým stylem podílejí na diskriminaci, manipulaci, demagogii. Cílem autorů je vypracovat metodologii, která by umožnila čtenářům a posluchačům demystifikaci diskurzu, která by je vybavila kritickým povědomím o jazyce a umožnila jim odhalení zakódované ideologie. (Ve srovnání s výhradně negativními konotacemi v našem prostředí tu ovšem ideologie představuje neutrální koncept - soustavu postojů, přesvědčení atd.; zde je uváděna do souvislosti s hodnotami připisovanými jazykovým prostředkům.) Autorům jde i o možný podíl diskurzu a jazyka na změně konvencí a sociálních poměrů (např. odstraněním některých předsudků, prosazováním identity handicapovaných menšin). N. Fairclough (1992) uvádí tři hlavní změny, které zasahují současnou společnost ve vyspělých zemích, odehrávají se do značné míry prostřednictvím diskurzů a zároveň samy působí na styl diskurzů a jeho proměny. Je to 1) demokratizace, projevující se např. tím, že - se zvyšuje tolerance k vyjadřování minorit, k užívání nestandardních jazykových útvarů, sociálních dialektů, regionálních akcentů; i takto "handicapovaní" mluvčí mají dnes stále více přístup k prestižním typům diskurzů (viz masmédia); - z institucionálních diskurzů mizí otevřené projevy mocenské asymetrie (imperativ) , nesrozumitelné elitářské vyjadřování arod.); - mluvčí se snaží vyvarovat se sexismu v jazyce (generického užívání zájmena he - tam, kde by zástupně označovalo i osoby ženského rodu; podobně výrazů map, chairman aj. - srov heslo) - a především se zvyšuje neformálnost vyjadřování, projevuje se posun směrem k mluveným formám, k prostředkům běžných každodenních dialogů; dochází k pohybu hranice mezi veřejným a soukromým (v pozitivním i negativním smyslu: pozitivním výsledkem je nižší oficiálnost projevů, negativním přístupy bulvárních tiskovin); 2) tarketizace, kterou známe dobře už i z našeho prostředí; tržní model a s ním spojená dikce, vyjadřovací styl se rozšiřuje do dalších a dalších sfér života; tak např. i umění nebo výchova, vyučování se už nabízí konzumentům na trhu (prostřednictvím reklamních sloganů), distribuuje se a prodává; 3) techpologizace diskurzu: lidé (či spíše zákazníci, kteří si zakoupí určité profesionální školení) se stávají pasivními objekty "tréninku" pro určité účelu, normalizovaných postupů pro vytvoření určitých dovedností. Mezi nacvičované technologie patří i komunikační dovednosti a strategie (jak někoho přesvědčit ke spolupráci, jak dosáhnout úspěchu, jak zabránit konfliktu - asertivní techniky atd.). Takto získané schopnosti ovlivňování a manipulace se pak leckdy z profesionálního světa obchodu, reklamy, poradenství a politiky přenášejí i do soukromé sféry. Celkově N. Fairclough soudí, že dochází k rozpadu dosud platných norem a konvencí, jimiž se řídila výstavba diskurzů; pro současnost jsou příznačné "mozaikovité" diskurzy, jejichž styl je ambivalentní, hybridní. Pro ilustraci se ještě zmíníme o některých typech jazykových prostředků, na které kritičtí lingvisté ve svých stylistických analýzách nejčastěji zaměřují pozornost. Je to např. práce s dvojznačností, resp. víceznačností některých výrazů; dále metaforické vyjadřování (třeba výskyt "militaristických" metafor v různých olastech veřejného života: útočit, napadnout někoho, bránit se, zbraň...); modalita diskurzu; nepřímé mluvní akty a jiné prostředky zdvořilosti; aktuální členění jako prostředek zdůrazňování některých složek sdělení, nebo upřednostňování pasivních konstrukcí a další postupy dodávající diskurzu neosobní, abstraktní charakter. Je rozdíl mezi výpovědmi Policie zastřelila tři demonstranty. Tři demonstranti byli zastřeleni (poiicií). Tři demonstranti zemřeli (po zásahu policie). Tři demonstranti přišli o život. - událost je interpretována pokaždé z jiné pozice; jinak je vyjádřen činitel děje, do jiné perspektivy se dostává příčinný faktor a tedy i odpovědnost za události. Takto profilované stylistické analýzy jsou pochopitelně zaměřeny hlavně na texty určené veřejnosti, resp. politicky a sociálně exponované (publicistika, propaganda, politické dokumenty, institucionální diskurzy); jde o texty zapojené do řízení, rozhodování, kontroly a manipulace, o diskurzy spojené s estaYishmentem, ale i o texty spojené s hnutími odporu, s disentem... Velká pozornost je věnována sdělovacím prostředkům, tisku, speciálně např. novinovým titulkům. Jako komplexní diskurz je interpretován mj. diskurz volební (užívání různých výrazů různými stranami ve volební agitaci), mccarthismus (z historického odstupu) či ,,Thasherian discourse". U thatcherismu sleduje N. Fairclough (1992) jazykovou kreaci tří typů hodnot: kombinaci tradičního konzervativismu, neoliberalismu a prestiže ženského politického lídra. Ukazuje, jak se např. užívání zájmen podílí a) na specifické prezentaci ženského subjektu v politice (prvky feminismu), b) na udržování autority dominance, jakou obvykle v politise disponují subjekty mužské, c) na simulaci solidarity s "obyčejnými lidmi" (inkluzivní my, naše...), tj. na projevech populistických tendencí. Častým předmětem těchto interpretací je i reklama - diskurz, kde se mísí strategie konstrukce (jde o konstrukci specifického image, atraktivnosti nabízeného produktu) a strategie simulace (osobních přátelských vztahů mezi výrobcem, prodejcem, resp. autorem reklamy a zákazníkem), strategie zaměřená na poskytování informaci a strategie přesvědčování, ovlivňování. Obdobným způsobem jsou však interpretovány i texty literární (srov opět R. Fowler: Literatura as Social Discourse: the practice of lipguistic criticism, 1981). Ostatně z hlediska kritické lingvistiky není žádný diskurz neutrální, "nevinný". O aktuálnosti a jisté atraktivnosti kritické lingvistiky svědčí to, že se jí v posledních letech už zdaleka nevěnuji pouze britští lingvisté. FEMINISTICKÁ LINGVISTIKA Mezi různými směry a proudy feministického hnutí posledních desetiletí si můžeme povšimnout i projevů zaměřených na vztah ženského a mužského prvku v jazyce, ve stylu vyjadřování, v literatuře, umění. Feminismus ovlivňuje styl veřejných projevů mluvených i psaných; jestliže se mluvčí nebo autor musí úzkostlivě kontrolovat, aby např. nikdy nepoužil zájmena nebo substantiva mužského rodu v zástupném smyslu, stávají se jeho řeč, ale i psaný text obvykle těžkopádnými, nepřirozenými, ztrácejí švih a nenucenost. Nechce-li být nařčen ze "sexismu", nesmí např. říci či napsat všichni naši učitelé, nebo čtenáři poshopí, a myslet tím i učitelky nebo čtepářku; srovnej pravidelné he/she, he or she, (s)he v angličtině, Lehrer/ip v němčině arod. Veškeré diskriminační projevy (třeba němčipě Mannschaft, nikoli Frauenschaft?; Freundschafft, nikoli Freundinnenschaft?; man sagt, nikoli frau sagt?) je podle feministek třeba z našich jazyků a jazykových projevů programově odstraňovat. Současné lingvistky, jejichž práce bychom v širším smyslu mohli shrnout pod feministickou stylistiku, obracejí svou pozornost ke komplexním analýzám textu, jeho vyšších rovin, jeho koherence, struktury diskurzu, použitých strategií atd., a zjištují, jak se na různých úrovních výstavby textu projevují rozdílné způsoby vyjadřování mužů a žen. V rámci široce založených gender studies, tj. výzkumů zaměřených právě na srovnávání obou pohlaví a jejich projevů, na jejich vztahy a rozdíly, se tak objevuje i termín genderlect (analogicky k dialektu, idiolektu, sociolektu) - termín pro jazyk, resp. vyjadřovací styl determinovaný pohlavím. A zvlášt velký zájem se soustřeďje na dialog: ve vzájemných rozhovorech (zejména spontánních, soukromých) se diference mužského a ženského vyjadřování projevují asi nejvýrazněji. Přirozenými dialogy mužů a žen v neformálních situacích se už po léta - a v řadě velmi úspěšných publikací - zabývá americká lingvistka Deborah Tannenová. Počínaje knihou s názvem Conversational Sty1e. Analyzing Talk Among Friends (1984) se stal v jejím díle ústředním pojmem tzv. konverzační styl. (Anglické conversation má ovšem mnohem širší význam než česká konverzace; proto by možná bylo lépe v češtině užívat styl komunikační). Ve svých dalších publikacích (zejména v bestselleru Uou just Don't Understapd, 1990, s příznačným podtitulem Womep and Mep ip Copversatiop) se pak Tannenová přímo zabývá konverzačními styly mužů a žen a tím, jak odlišné dialogické styly komplikují, často i rozbíjejí naše vztahy k partnerům. Tyto styly si přinášíme už z dětství - z výchovy v rodině, ale zejména ze skupin vrstevníků stejného pohlaví. Rodle Tannenové (ale i jiných autorek) jsou chlapecké skupiny větší a vztahy v nich jsou založeny na boji o moc, prestiž, na vzájemném soupeření; komunikace na principu "kdo je lepší?" je sice konfliktní, přitom však vyniká přímostí a otevřeností. Proti tomu dívčí skupiny jsou menší, vyrovnané, založené spíše na vzájemné spolupráci, na smírném, kompromisním řešení konfliktů; často se však rozpadají na dvojice "nejlepších kamarádek", které utužují svou vzájemnou oddanost pomlouváním druhých za jejich zády. Svět mužů (a také jejich dialog) je tedy světem moci, boje, soupeření, prestiže, nezávislosti; proti tomu svět žen je světem spolupráce, sbližování, důvěrných vztahů, shody, podpory. (To je samozřejmě silné zjednodušení -- obě skupiny i všichni jednotlivci oscilují mezi různými polohami: balancují mezi touhou po moci a nezávislosti na jedné straně a touhou po sblížení, důvěře, spolupráci na straně druhé.) S tím souvisí, že zájem mužů (a tedy také to, co jsou ochotni sdělovat a ochotni poslouchat) se soustřeďuje na věcné informace o událostech, akcích, činnostech (politika, sport aj.); ženy však zajímají hlavně lidé, jejich kontakty, vztahy, dorozumívání (příznačné je, že ženy daleko častěji reprodukují cizí - ale i své vlastní - promluvu a dialogy). Přístup žen a mužů ke světu, k životu, a tedy i ke komunikaci je pochopitelně rozdílný; a z těchto základních odlišností pramení nejčastější příčiny partnerských (manželských) neshod a konfliktů. Ženu např. často vytýkají mužům, že "s nimi nemluví", že nic neřeknou", nebo že "je neposlouchají". Muži však nepěstují mluvení pro mluvení, samoúčelnou interakci; mají obvykle pocit, že to, co je podstatné, ženám sdělují. Naráží tu na sebe mužská potřeba faktických informací a ženská potřeba verbálního kontaktu, touha po komunikaci, která utužuje vzájemné vztahy, posiluje ovzduší blízkosti, důvěrnosti. Stejně častá je i výčitka ženy, že jí muž nerozumí; jde však o to, že muži hledají v replikách ženy věcnou informaci, kdežto žena zamýšlí sdělit spíše to, co je za jejími slovy, co není řečeno explicitně a co se může týkat např. jejich vztahu, mužova chování... Mnohdy se také ženy potřebují pouze svěřit, získat pochopení pro svůj rroblém; muž však obvykle nabízí jen věcná řešení. Solidaritu, duchovní útěchu, kterou žena potřebuje, může získat zase jenom od jiné ženy. Proto má většina žen důvěrné přítelkyně, kterým se svěřují s osobními záležitostmi. Muži důvěrné přátele nemají, nepotřebují je - jednak proto, že vedou hovory pouze o "důležitých", neosobních věcech, jednak proto, že svěřováním by ohrožovali svou nezávislost. Z téhož důvodu - aby neriskovali svou nezávislost a prestiž - muži neradi přijímají pomoc a radu, zejména od žen. Sami však ženám s oblibou radí a autoritativně je poučují. Neuvědomují si, že se jejich výklady nezřídka míjejí s účinkem: jednak mohou touto demonstrací své nadřazenosti ženu ponížit, jednak ji zhusta předmět jejich přednášky nezajímá. Z vědomí odlišnosti vyjadřování a komunikačního chování vznikly některé, dnes už pevně zakořeněné předsudky: např. o tom, že ženy mluví víc než muži (empirické výzkumy to však nepotvrzují, a kromě toho to nelze zjištovat bez ohledu na situaci); nebo o tom, že anekdoty umějí vyprávět pouze muži, zatímco ženy jsou lépe uzpůsobeny k "drbání", klepům; či o tom, že muži častěji partnery přerušují, ani to nebylo kvantitativně prokázáno. Muž však obvykle ženu přeruší proto, že pokládá za nezbytné korigovat informace, nebo proto, že jeho prestiž vyžaduje, aby rozhovoru dominoval. Pokud skáče někomu do řeči žena, mají její přerušení spíše ráz kooperativní: jsou to drobná doplnění, projevy souhlasu, zájmu, podpory. Ženy vůbec v rozhovorech užívají daleko víc signálů zpětné vazby, kontaktových prostředků, výrazů souhlasu, vstřícnosti. Manželská nedorozumění a konflikty tedy často pramení z odlišných stylů vedení dialogu; neštěstí (někdy i tragédie) je, že si to partneři neuvědomují. Výhodou dlouhodobého diskurzu vedeného v manželství je, že sdílíme tolik znalostí a zkušeností, že zdaleka nemusíme vše vyjadřovat explicitně. Nevýhodou je, že s sebou stále neseme zátěž všech předchozích nedorozumění; ta se postupně kumulují. Ve snaze odstranit takto vzniklé překážky komunikace každý z partnerů ještě stupňuje svůj vlastní styl a tím se stupňují i konflikty. D. Tannenová opakovaně doporučuje všem účastníkům manželských dialogů, aby se snažili jednak dobře poznat vlastní sty1(a popřípadě ho modifikovat), jednak poznat styl partnera a pokusit se vidět vzájemné hovory i z jeho perspektivy; aby se pokusili pochopit odlišný styl partnera a ev, mu přizpůsobili styl svůj. Jen tak je možno najít "společný jazyk". Příklad D. Tannenové, úspěch jejích knih, přednášek, televizních vystoupení ukazuje, že v tom může lidem účinně pomoci i lingvistika; představa, že zachraňuje ohrožená manželství, je jistě lichotivá. V menší míře se Tannenová zabývá odlišnými styly vystupování mužů a žen na veřejnosti. Domácí soukromí znamená pro ženu svobodu mluvit (aniž by ji někdo kontroloval, hodnotil); pro muže naopak svobodu nemluvit (není co řešit). Naproti tomu na veřejnosti se muži projevují aktivně, suverénně; žena má větší zábrany, nerada se prosazuje, často zbytečně dlouho čeká na vhodnou situaci, výzvu, delší pauzu... Pokud je ve větší společnosti se svým manželem, nechává ho často mluvit za sebe. Její zaměření na privátní vztahy způsobuje, že k nelibostí mužů i na veřejnosti uvádí příklady ze své rodiny a ze svého soukromí. Z toho vznikají jisté stereotypy, konvenční představy týkající se ženského chování. Proto je velmi obtížná role tzv. úspěšné ženu: to, že se prosazuje, že veřejně vystupuje že se odlišuje od jiných žen, je ještě stále mnohdy hodnoceno negativně; suverenita samozřejmá u muže je u ní pokládána za chování "neženské". Je skutečně těžké spojit roli úspěšného veřejného činitele a zachovat si očekávanou "ženskost". Styl úspěšných, veřejně činných žen, které pronášejí projevy, udílejí interview, účastní se debat, je jistě jedním z perspektivních témat feministické stylistiky; zatím se ovšem zdá, že např. styl M. Thatcherové rozebírali - a kriticky! - hlavně muži. Zkoumání odlišných konverzačních stylů mužů a žen je tedy hlavním tématem, které formuje styk jazykovědy s feminismem; výsledky těchto výzkumů naštěstí nejsou - např. v díle D. Tannenové - poznamenány negativními aspekty feministických přístupů. To však zcela neplatí o jiném tématu, a sice o aplikaci feministického myšlení při analýze literárních textů. (Právě tady se vyslovně mluví o feministické stylistice; v r. 1994 také vychází jak kniha S. Millsové Feminist Stylistics, tak sborník Feminist Lipguistics in Literary Criticism, jehož editorkou je K. Walesová.). I zde se nyní rozbory zaměřují na vyšší vrstvy textu, na jazykovou realizaci motivů, postav a rolí, syžetu, strategií atd.; většinou ženské autorky interpretují literární texty psané muži (i když zajímavé jsou i jejich pohledy na literaturu žen-spisovatelek, kterou zřejmě muži-kritici a literární vědci "nejsou schopni docenit"). Předmětem kritiky snad nejčastěji bývá, že ženské postavy jsou prezentovány jako pasivní objekty mužských akcí. Typické je, že se žena stává obětí vraha-muže, a podle feministek jsou dokonce někteří autoři-muži schopni snímat z vraha zodpovědnost výroky typu "Ona to sama chtěla", "Říkala si o to" atd. Takto orientované analýzy literárních textů bývají samozřejmě jednostranné, zkreslující a někdy jde o vyložené dezinterpretace. Velké oblibě se těší i texty dramatické: z konstelace postav různého pohlaví v dramatu, z jejich vyjadřování a vzájemného komunikačního chování autorky vyvozují i smělé závěry o průběhu emancipačního procesu a o vztahu obou pohlaví ve společnosti v různých historických epochách. Analýzy se týkají např. dodržování vyjadřovacích konvencí, zdvořilosti a galantnosti, vykání a tykání mezi muži a ženami aj. Pragmalingvistika má zásluhu na tom, že si lingvisté uvědomili, jak důležitou úlohu mají v procesu dorozumívání takové jevy, které donedávna stály zcela mimo jejich pozornost. Na druhé straně je sotva možné vydávat takové jevy za jedinou náplň lingvistiky, jak se s tím někdy u zastánců tohoto směru setkáváme. Zkoumání jazykového systému bude nepochybně i nadále právem tvořit její hlavní náplň. SOCIOLINGVISTIKA Sociolingvistika je pomezní vědecká disciplína, která se ustavila na hranicích lingvistiky a sociologie z potřeby zachytit sociální podmíněnost charakteru a variantnosti jazykového vyjadřování. V optimálním případě se zabývá vzájemným vztahem mezi strukturami jazykovými a společenskými. Sociolingvistika řeší v podstatě čtyři typy determinací: (1) Zda je společnost určována jazykem. (2) Zda je jazyk určován sociální strukturou společnosti. (3) Zda jsou jazyk a sociální struktura společnosti určovány biologickogenetickým vybavením člověka. (4) Zda jsou jazyk a sociální struktura ve vztahu vzájemné determinace. Podle volby determinace i podle typu odpovědí je zřejmé, pod jakou společenskou objednávkou konkrétní sociolingvistický směr pracuje. Tak např.. jeden ze zakladatelů sociolingvistiky W. Labov v šedesátých letech volil typ determinace (2), když popisoval variantnost jazykových norem v New Yorku. Sociologická fakta mu sloužila k vysvětlení jevů jazykových. Naproti tomu už ve třicátých letech lingvisté v Sovětském svazu volili typ determinace (4), když v souladu s tehdejší ideologií vypracovávali soustavné popisy mnoha dosud nerozvinutých jazyků, aby je dostali na úroveň fungování jazyků spisovných. Tichý předpoklad determinace typu (1) stojí za Bernsteinovou teorií jazykového deficitu ze sedmdesátých let. Podle B. Bernsteina mají lidé s verbálním kódem omezeným být vzděláváni k tomu, aby se stali lidmi s verbálním kódem rozvinutým, a tím překonali bariéry svého nedobrého sociálního postavení. Sociolingvistika pomáhá tedy určit sociální identitu mluvčího, sociální identitu posluchače a sociální charakteristiku kontextu, v němž komunikují, a to na základě rozlišení variantnosti jazykového vyjadřování a variantnosti norem, jimž řečové chování podléhá. Sociolingvistika také snadno přešla od popisu současné nebo minulé situace k prognózám do budoucna, k jazykovému plánování. Osamostatnění sociolingvistiky jako oboru lze vysvětlit jako reakci na předcházející strukturalistické a generativní badatelské období v lingvistice, které se soustředovalo na analýzu jazyka jako abstraktního systému izolovaného od systémů "nejazykových", tedy i od společenských jevů. Sociolingvistika vznikla a ustanovila se v šedesátých letech tohoto století právě tam, kde byl izolacionismus nejpropracovanější, tj. v americké jazykovědě, jako přímá reakce na strukturní a generativní lingvistiku. Odtud se rozšířila do Evropy a po celém světě, pokud ovšem její problematika nebyla pokryta v jiných výzkumných kontextech. Řadu problémů, ktery' mi se zabývá současná sociolingvistika, řešila už ve třicátých letech pražská jazykovědná škola (viz). Tato škola bývá nejobecněji charakterizována jako strukturní a funkční. A právě funkční přístup zajišfoval přítomnost sociálního zřetele v naší meziválečné jazykovědě. Pražské lingvisty totiž nezajímaly pouze funkce, které jsou plněny jazykovými jednotkami v rámci jazykového systému (to bylo s určitými obměnami obvyklé i v jiných strukturalistických školách), ale ~ funkce jazykového systému jako celku: zabývalii se tedy nejen interními funkcemi jazyka, ale i funkcemi externími. Sociolingvistika se zabývá mimo jiné kontakty a koexistencí jazyků a jazykových variet, jejich vzájemnými vztahy a jejich uplatňováním v komunikaci. Při tom se zajímá i o to, jak je výběr a užívání jednotlivých jazykových (ev. i nejazykových) prostředků v určité situaci ovlivněn stylotvornými činiteli - nikoli ovšem všemi nebo jakýmikoli, ale těmi, které mají sociální povahu: především sociálními rolemi účastníků, jejich pozicí, sociálním statutem. Osobni vyjadřovacf styl každého z nás je přece mimo jiné utvářen tím, jakými jazyky a jazykovými varietami disponujeme, jak jich umíme užívat, v jaké situaci nebo v jakém momentě ktery' z kódů uplatňujeme; a totéž platí i o vyjadřovacích stylech skupinových. (Zkoumání těchto souvislosti bývá někdy označováno i jako sociostylistika.) Jedním z ústředních pojmů sociolingvistiky a sociologie jsou sociální role: některé z nich zaujímáme ve svém společenském životě takřka trvale nebo dlouhodobě (jsme dětmi, rodiči, sousedy, zaměstnanci, občany...), jiné pouze přechodně (jsme členy určité pracovní či zájmové skupiny, vedeme tým, oddíl nebo kroužek, jsme někomu nadřízeni či podřízeni) nebo momentálně (např. role v některy'ch obřadech, rituálech: jsme hostitelem, oslavencem, ženichem nebo nevěstou...). Některé sociální role jsou vzájemně silně asymetrické (učitel - žák, lékař - pacient, soudce - obžalovaný rodič - dítě), jiné víceméně symetrické (členové téhož sportovního oddílu). Většinou zaujímáme řadu sociálních rolí zároveň a jejich proměnlivá konstelace výrazně působí na to, jak se v určitých situacích vyjadřujeme a jak se dorozumívají naši partneři s námi. Navíc v těchto situacích vždy plníme i zcela konkrétní roli komunikační: jsme např. přednášejícím, pověřeným řečm'kem, mluvčím určité organizace, předsedajícím, ktery' řídí debatu, tazatelem, ktery' pořizuje interview, zapisovatelem, autorem zprávy nebo referátu... Styl vyjadřování účastníků komunikace je tedy značně ovlivněn poměrem jejich sociálních a komunikačních rolí: jasně je to vidět už např. na volbě vykání / tykání (partneři jsou někdy na rozpacích: v soukromí si tykají, ale vystupují-li ve svých oficiálních rolích např. jako účastníci debaty před televizními diváky, zvolí raději vykání) a oslovení (podle situace a příslušné role: mami, Aleno, paní Dvořjková, paní, mladá paní, paní doktorko, paní kolegyně, paní předsedkyně...). Podle situace, podle sociálních a komunikačních rolí, jaké v určité situaci zaujímáme my a naši partneři, podle cfle a funkce, jakou svému projevu nebo příslušnému rozhovoru přisuzujeme, podle tématu sdělení a v závislosti na dalších činitelích tedy vždy volíme určitý kód (jazyk, varietu) nebo kódy, užíváme je jednotlivě nebo je kombinujeme. Jako určitá zprostředkující veličina mezi situací a výběrem jazykových prostředků funguje v pojmosloví M. A. K. Hallidaye (hlavního představitele současné systémové lingvistiky a funkční gramatiky) pojem registr. jde vlastně o spojení určitého vyhraněného, specifického kódu s určitou standardní, běžnou, často opakovanou situací, která je definována třemi proměnnými: 1) field (téma, věc, předmět), 2) mode (hlavně psané/mluvené sdělení), 3) tenor (vztah účastníků a jejich rolí). Někdy bývá připojována ještě 4) dominantní funkce sdělení (výklad, hodnocení atd.). Podle toho např. registr televizní reklamy, s nímž jsou nepochybně spojeny zajímavé a specifické výrazové prostředky, je definován 1) zaměřením na určitý výrobek, nový nebo inovovaný produkt, službu atd., 2) audiovizuální prezentací, využitím psaného i mluveného projevu plus kódů neverbálních (obraz, hudba), 3) velmi neformálním přístupem autorů k publiku (často simulace přátelských, až důvěrných vztahů), 4) funkcí informativní +přesvědčovací (persuazivní), snahou apelovat na adresáty a pohnout je ke koupi propagovaného výrobku. Lze tedy také Tici, že vhodné vyjadřovací prostředky vybíráme (anebo naopak adekvátně interpretujeme sdělení, které je nám určeno) pod vlivem znalosti příslušného registru. Pro svou účast na komunikaci, na společenském dorozumívání jsme tak vybaveni (každý jinak a v různé míře, ale zároveň do značné míry stejně tak, aby vůbec mohlo dojít k porozumění) poznatky o různých typech komunikačních situací a komunikačních rolí, znalostí různých kódů (jazyků, jazykových variet, "jazyka" gest a pohybů atd.), regiistrů, textových žánrů a typů a také určiitým stylovým spektrem - představou o svém subjektwním stylu i o řadě vyjadřovacích stylů objektivních, spojených s určiitýmii situacemi, registry, oblastmi a sféramii komunikace (tj. především o funkčních stylech). Selý tento soubor znalostí a zkušeností, osvojených prostředků a pravidel jejich užívání, vyjadřovacích schopností, návyků a preferencí nazýváme komunikační kompetencí (srov k tomu Hymen, 1972; Turbová,1988). Komuniikaiopí kompetence nám mj. umožňuje v situaci, která to vyžaduje, uplatnit (nebo třeba aspoň zčástii uplatnit) jiipv% jazyk, než je náš jazyk mateřský (i my se dnes stále častějii dostáváme do takových siituací). Kontakty různých jazyků se zabývá kontaktová lingvistika (viz zakladatelské práce E. Haugena), konstiituovaná dnes už v podstatě jako svébytná diisciiplína (nebo dílčí obor sociolingvistiky). Zaměřuje se na vzájemné ovhvňován~ jazyků, které se dostávají do styku motwovaného geograficky a/nebo sociiá1pio; málii taková koexistence dvou jazyků v určiitém prostředí trvalý či dlouhodobý charakter, může být i celé společenství lidí žiijiicích v tomto prostředí bilingvní, ovládat oba jazyky a užívat je v záviislosti na situaci. Jeden z kódů mívá v takovém pnpadě vyšší status a je uplatňován v oficiiálních siituac~ch, zatímco druhý má status p~jš a je jazykem neveřejné, soukromé komunikace. (Srov vztah anghčtiiny a jazyků domácího obyvatelstva v bývalých briitských koloniích. Ale vztah obou jazyků se případ od případu 1ší - viz vztah piomčiiny a lužiické srbštmy, švédštiny a finštiny ve Finsku, angliičtiiny a velštiny, španělštiny a katalánštiny, slovenštiny a madárštiny, ruštiny a jazyků dalších národů bývalého Sovětského svazu, dnes už asii i češtiny a slovenštiny na českém území...) V průběhu dorozumívání podle vývoje situace přiitom nezřídka dochází i k tzv. code-switching, k rřeriinánii, střídání kódů, k přechodu z jednoho jazyka do druhého. Charakteristiky této situace, kterou Ch. Ferguson (1959) nazývá díglosií, však obdobně platí i o případech, kdy členové určiitého společenství disponují současně dvěma (nebo více) varietami svého národního jazyka: i zde je obvykle nasazují podle toho, nakolik je situace veřejná a ofciální, i zde volí jinou varietu doma a jinou na veřejnostii, ve škole atd., i zde dochází ke code-switching, resp. někdy ke code-mixing (nediiferencovanému směšování obou kódů). V těchto případech sociolingvista P Trudgill (1974) mluví o bidialektalismu. Možnost výběru variety může ovše různými okolnostmi omezena. Nejznáměj ii takto orientovaná teorie - sociolog a sociolingvista B. Bernstein, je založena na rozlišení dvou kódů: rozvinutého (komplexnější, abstraktnější, spjatý s literaturou a psanýmii texty) a omezeného kódu běžné komunikace. Podele Bernsteina dětii z dělniických rodin jsou handiicapovány tím, že ve svém prostředí nemají přístup k rozviinutému kódu, na němž je založen celý výchovný systém; tímto svým jazykovým deficitem jsou trvale deprivovány, vytváří se tak bariéra která jim brání v úspěchu (ve škole i v žwotě). Bernsteinova teorie byla silně kritizována; proti jeho str~ktn~mu rozhšován~ dvou kódů a jejich užwatelů byl stavěn princip code-switching (ve škole si všechny dětii aspoň pasivně osvojí i rozviinutý kód; naproti tomu i nositelé rozvinutého kódu v mnoha neformálních situacích užívají kódu omezeného). Do jisté míry je však tato sociiolmgviistiická problematika stále žwá - viz v současnosti stále značné problémy s odstraňováním jazykového handicapu iimiigrantů a gastarbeiiterů ve vyspělých zemích. - Otázkami spojení určiitých stylů vyjadřování s etniickýmii a sociiálniimi skupinami, s různými kulturními diferencemi apod. se zabývají i další obory, školy, přístupy sociolingvistice velmi bhzké; bývají označovány např. jako etnolingvistika, etnografie komunikace, antropolingvistika a jejich nejznámějšímii představiteli jsou D. Hymen a J. Gumperz. Které útvary, variety národního jazyka tedy vlastně může mluvčí v různých situacích volit? (Dostáváme se tu k problematice "rozvrstvení národního jazyka", která bývala nezřídka zahrnována do stylistiky; i v naší hngviistiické tradici, v teorii pražské školy, byla se stylistikou nedílně spojena.) Obvykle jsou to: I) Standard: útvar nadaný speciiálniim sociálním statutem a vysokou prestiží, spojený především s psaným médiem a s oficiální verejnou komunikací. Jeho norma bývá rozhodujícím měřítkem kultivovaného vyjadřování. V našich podmínkách je jím spisovná čeština; jako její součást bývá někdy vydělována tzv hovorová čeština - soubor prostředků typických pro spisovné vyjadřování mluvené. (K dichotomii spisovnosti a nespisovnosti srov např. Jedlička, 1974; Chloupek, 1986; aj.). 2) Interdialekt, reprezentující určiitou skupinu lokálních dialektů a určiitou fázi jejich vývoje: směrem k jejich sbhžován~, někdy i ke konvergenci se spisovným jazykem. (U nás obecná čeština a další interdialekty, vyvíjející se na Moravě: středomoravsku', východomoravsku'.) 3) Regionální dialekt, tradiční předmět zájmu dialektologie, která se ovšem v mnoha bodech se sociolingvistikou velmi přirozeně prostoupila; spojujícím článkem se nejen v našem prostředí stal zájem o městskou mluvu. V angličtině se pro neprestižní lokální variety užívá označení vernacular; takovým útvarem je např. mluva černošských obyvatel amerických měst, kterou zkoumal s vynikajícími výsledky sociolingvista W. Labov (Řada polemik se týkala otázky, zda je vhodné hiierarchiické nahlížení variet, tj. rřiipiisovat jedné z nich vyšší" status a jiné považovat za "nižší", sociálně stigmatizované. Bylo zdůrazňováno, že i nestandardní variety mají stabilizovanou normu, plní řadu závažných funkcf a že v určiitých situacích a skupinách účastníků je jejich užívání samozřejmé a primární - není tedy důvod považovat je za jakkoli "nižší".) 4) Sociolekt: varieta spojená s určiitou sociální skupinou. Standard většinou reprezentuje v očích některy'ch společenských skupin stabilitu, řád, establishment, určiitou oficiální a konzervativní hodnotu; v opozici proti této kanonizované, autoritativní varietě pak nezřídka vznikají v oblasti "alternativní kultury", v dorozumívání sociálně rezistentních skupin tzv anti jazyky (termín M. A. K. Hallidaye). Nejde vlastně o jazyky, kódy, variety ve vlastním slova smyslu - nemají charakter plně rozvinutého systému, jazyková tvořwost se tu projevuje hlavně v oblasti slovní zásoby. (Srov slovník P Ouředníka, 1992.) Silnou motivací je skupinová solidarita, společné tajemství, snaha utajit obsah rozhovorů mezi členy skupiny před ostatními. Takovými útvary - s povahou značně neformální, kolokviální, expresivní - jsou některé slangy (ty, jejichž motivace je spíše v oblasti sociálru než profesionální: dnes např. slang narkomanů apod.), argoty (soubory výrazů užívané asociálními skupinami - zloději, veksláky aj.) a žargony. (Žargon se v současné době objevuje spíše jako označení profesionálního, speciálního výraziva odborníků z určitého oboru. Nejde tedy o anti jazyk; pokud ovšem některy' příliš expanzivní žargon - dnes např. žargon počítačových ehrertů - proniká i do sdělovacích prostředků a běžného dorozumívání, naráží to někdy na výhrady nebo odpor nezasvěcené veřejnosti.) 5) K sociolektům lze přiřadit i tzv genderlect (vhodný a pokud možno jednoslovný český termín tu asi bude problémem). Nepochybně i příslušníci různých pohlaví představují specifické sociální skupiny a jejich vyjadřovací styly se liší (jak dokazuje ve svých pracích zvláště D. Tannenová; viz podrobněji u hesla Feministická lingvistika). Různé, z dnešního pohledu "sexistické" předsudky např. tvrdící, že ženy víc mluví, víc pomlouvají a drbou, víc nadsazují, přehánějí a dramatizují (užívají hyperbolických výrazů a intenzifikačních prostředků), nebo že muži se chovají autoritativně a neustále ženám skáčou do řeči, však většinou nejsou objektivně prokázány 6) Idiolekt. identita osobnosti je založena mj. i na osobitém způsobu vyjadřování každého jedince, na jeho individuálních řečových návycích (ty jsou bud' diferencovány podle situací a registrů, nebo jsou permanentní: u někoho monotónní projev, u někoho nadměrná hlasitost atd.). Také styl psaného projevu je u každého z nás osobitý; soubor těchto charakteristik se v rrůběI hu života jedince zásadně nemění, je zcela jedinečný a umožňuje proto i pokusy o určení autorství některy'ch sporných textů na základě kvantitativních analýz. (Viz podrobněji u hesla Kvantitativní lingvistika.) S idiolektem se však už dostáváme za hranice společné zájmové sféry stylistiky a sociolingvistiky; a také už nejde o varietu jazyka, ale spíše o stylovou kvalitu, jejíž součástí je i specifický způsob, jak jednotlivec volí a užívá ve svém vyjadřování hlavně variety 1) - 4). (Individuálními, osobitými způsoby využívání jednotlivých variet češtiny v dílech našich umělců-prozaiků se intenzívně zabýval A. Stich - srov. mj. 1975,1979a,b, 1990.) TEXTOVÁ LINGVISTIKA Snad všechny práce, které se dotýkají vzniku textové lingvistiky (jejího konstituování jako oboru) a vysvětlují motivaci tohoto zvýšeného zájmu o nadvětné textové útvary, uvádějí jako její předchůdkyně především stylistiku a rétoriku. Textová lingvistika nepochybně nespadla z nebe, vedle hlavního proudu systémově a gramaticky orientované lingvistiky se odedávna věnovala pozornost i prostředkům výstavby textu, kompozici atd.; a dlouho bylo zvykem vše, co se týkalo spíše parole (užívání jazyka, jazykových projevu), řadit do stylistiky (a v určitých obdobích do rétoriky). Stylistika a textová lingvistika mají tedy společného opravdu mnoho, lze mezi nimi hledat a nacházet velmi bohaté a složité vztahy (tím spíš, že textová lingvistika dnes představuje obor značně nevyhraněný, skrývající v sobě množství různorodých přístupů). Pokusíme se zde naznačit alespoň některé z těchto vztahů. Co tedy je a co není (pokud vůbec lze něco vyloučit) předmětem textové lingvistiky? Studuje užívání jazyka, utváření a fungování textů (jazykových projevů) v různých situacích a komunikačních kontextech. Zabývá se tím, co je text, jak ho definovat, jaká kritéria "textovosti" stanovit (definic i kritérií už existuje opravdu hodně). Většinou se soustřeďuje na projevy verbální; její nejvlastnější doménou jsou texty psané, ale během doby se zřejmě prosazují spíše přístupy, které nehodlají od sebe ostře oddělovat projevy psané a mluvené (i když hlavně mluvenými dialogy se dnes zabývá hned několik speciálních disciplín: analýza diskurzu, konverzačru analýza a jejich různé modifikace). S mluvenými projevy sem sice do jisté míry proniká zájem o neverbální prostředky (intonace, pauzy; gesta aj.), jinak se však textová lingvistika nezabývá "texty" realizovanými prostrednictvím jiných, mimojazykových znakových systémů. Samozřejmě se její předmět zčásti kryje i s předmětem zájmu teorie verbální komunikace a pragmatické lingvistiky, ale ze všech složek komunikačnfho modelu ji zajímá primárně text; ten jistě nelze od komunikačního zapojení oddělit, textová lingvistika by však měla komunikační a pragmatické aspekty nahlížet zprostředkovaně, vždy z perspektivy textu. Předmět textové lingvistiky se ovšem také proměňuje a u různých představitelů tohoto oboru bývá chápán různě. Např. tzv procesuální (procedurálnt~ přístup, hodně se prosazující v poslední době, klade důraz na neodlučitelné sepětí textu s procesy jeho produkce a recepce a vidí jej jako projekci veškerých našich systémů znalostí, kterých při "text processing" využíváme; toto pojetí sbližuje textovou lingvistiku s psycholingvistikou a přes ni s kognitivní psychologií. (Srov hlavně Heinemann - Viehweger,1991, a zde heslo Psycholingvistika.) Především se však textová lingvistika snaží popsat obecné zákonitosti, pravidla a mechanismy výstavby textů. Proto je její významnou součástí syntax textu (viz samostatné heslo) zkoumající jednotlivé mechanismy koherence, resp. koheze; z ní se vlastně celá textová lingvistika vyvinula, tudy se ubíral přesun zájmu některých lingvistů z věty na text. (V tomto smyslu se také v německé lingvistice rozlišovalo pojetí propoziční a širší pojetí komunikační.) Jiní badatelé v podstatě ztotožňují lingvistiku textu s textovou gramatikou (viz zde heslo Gramatika), která pro ně opět představuje hlavně textovou syntax; podle R. Harwega (1975) je navíc text, který je správně utvořen podle pravidel textové gramatiky, zároveň i stylisticky hodnotný Ve výčtu hlavních témat textové lingvistiky nesmíme opomenout členění textu, skladbu textu z textových jednotek, kterých se opět objevuje podezřele mnoho (od výpovědí přes dialogické repliky odstavce, sekvence, tematické bloky až po kapitoly, oddíly...), a hlavně typologii textů (viz samostatné heslo), různé pokusy utřídit toto nepřeberné množství textových útvarů. Stranou zůstávají v těchto pokusech žánry literární; ostatně je pravda, že při svém tak výrazně interdisciplinárním charakteru, při výše zmíněném, často dost nepřehledném, překrývání s jinými obory textová lingvistika zřejmě zklamala ty, kdo od ní očekávali, že se stane jakousi extenzí stylistiky a že otevře prostor zejména pro sblížení textových interpretací lingvistických a literárněvědných (srov např. Spillner, 1974). Roztříštěnosti přístupů odpovídá též neschopnost jednotlivých představitelů shodnout se na názvu tohoto oboru. Nejčastěji se vyskytuje textová lingvistika, teorie textu, také věda nebo nauka o textu (pojímaná někdy velmi široce - srov van Dijk, 1980a). Nesporné je snad jedině to, že sem nepatří označení textologie, které je už dávno obsazeno jinak (jde o obor zabývající se genezí literárního textu, srovnáváním jeho různých verzí, pořizováním jeho kritické edice). V úvahách o předmětu textové lingvistiky a stylistiky se nám zákonitě neustále opakuje především pojem text. Text představuje mimořádně komplexní, mnohostranný fenomén, který lze nahlížet z nejrůznějších perspektiv; jeho četné definice také většinou respektují jen některé z jeho stránek a vlastností (rysy syntaktické, sémantické, pragmatické, tematické, stylistické, rétorické...). Velmi často se mezi definičními vlastnostmi textu (srov Mareš, 1987) vyskytují: a) Komplexnost: text je tvořen lineární posloupností a zároveň hierarchií textových jednotek - opět různě označovaných i definovaných: vět, výpovědí, replik, mluvních aktů, odstavců aj. Text ovšem není pouhou sumou svých částí - jeho celostní kvalita je reprezentována především jeho globálním smyslem. (Názorně to ukazují interpretace literárních textů v díle Jana Mukařovského a dalších strukturalistických stylistiků a estetiků.) b) Vnitřní organizovanost, uspořádanost založená na procesech členění i spojování, diferenciaci a zároveň integraci prvků. (Zde se právě výrazně uplatňuje styl jako pořádající princip.) c) Koherence - sémantická spojitost textu i propojení jeho složek různými prostředky Tato vlastnost je asi nejčastějším společným jmenovatelem různých definic textu. d) Tematická a funkční jednota (kritérium do jisté míry zpochybňované u spontánních mluvených dialogů, které bývají po této stránce značně nevyhraněné, tematicky roztříštěné, mnohofunkčru). e) Relativní uzavřenost, ohraničenost textu. Relativitu této vlastnosti ozřejmují mj. hesla Literární komunikace a Intertextualita. Různé teorie literárního textu, jeho interpretace, recepce atd. dnes opravdu do značné míry oslabují jeho autonomii: podle některých extrémních názorů vzniká text vyloženě až v interakci, interpretaci, je považován hlavně za výtvor čtenáře; klade se důraz na otevřenost textu (U. Eco) a na jeho nekonečné intertextové souvislosti. Projevem uzavřenosti, ohraničenosti textů je sice existence množství delimitačních technik, ustálených úvodních a závěrečných formulí, metatextových rámců atd., které jsou často pevně spjaty s určitými typy textů; přesto však i běžné neumělecké texty mohou byt někdy tak integrovány do komunikační situace, že jejich hranice jsou neurčité, nezřetelné (postupné navazování kontaktu, přerušované telefonní hovory apod.). Pro srovnání uveďme ještě často citovanou soustavu sedmi kritérií textovosti, vypracovanou R. de Beaugrandem a W. Dresslerem (1981). Je mezi nimi opět koheze a koherence; dále intencionalita (realizace autorského eMe, záměru, účelu) a informativnost - tedy dvě kritéria přibližně odpovídající výše uvedené tematické a funkční jednotě; dále přijatelnost textu pro adresáta a zapojení textu do situace (jeho kontextová relevance); a konečně vztah k jiným textům, intertextualita (zmíněná výše v souvislosti s delimitací textu). S různými představami textu, zdůrazňováním jeho různých vlastností atd. souvisí i užívání různých termínů pro označeni tohoto fenoménu. Sám pojem-termín text pochází z latinského texere = tkát (tedy asi spojovat, proplétat věty či výpovědi). Původně se používal jen pro označení písemného verbálního vytvoru; většina lidí si asi také pod textem představuje výsledek řečové aktivity realizovaný verbálně, fixovaný písmem, monologický, obsahující více než jednu výpověd'. Postupně se však tento termín začal objevovat i v souvislosti s komunikačními produkty mluvenými, realizovanými zvukově; a dokonce i jako označení útvarů realizovaných v jiných znakových systémech (hudební skladba či výtvarné dílo jako "text"). V zahraničních pracích se termín text dostává do kolize hlavně s termínem diskurz (viz též heslo Analýza diskurzu). Někdy se oba termíny považují za synonymní, zaměňují se; jindy se rozlišuje text jako projev psaný a diskurz jako projev mluvený (zejména dialogický). kasto se diskurz považuje za širší, nadřazený pojem: bud se jím označují (na rozdíl od psaných textů) projevy psané i mluvené, nebo celá komunikační událost zahrnující kromě textu i účastníky, situační kontext atd. Jindy bývá jako diskurz označován rozsáhlejší soubor textů (spojených např. tématem nebo společným kontextem), ale někdy i určitý typ komunikace (s důrazem na zprostředkování sociálních, kulturních, institucionálních aj. hodnot). V období generativních textových gramatik se objevilo i rozlišování textu jako hloubkové struktury a diskurzu jako jeho povrchové realizace (srov van Dijk, 1972). V našem prostředí se termín diskurz zatím příliš neujal; proto zde termín text má širší význam a poměrně univerzální užití. Zvykli jsme si na termín jazykový projev: pokud je výraz "text" tradičně spojován se sdělením psaným, mohl by naopak výraz (jazykový) "projev" být asociativně spojován spíše s řečí, mluvením, je však dnes zcela neutrálním označením projevů mluvených i psaných. Dalším termínem pro základní jednotku sdělování, dorozumíváni je komunikát: rovněž umožňuje pokrýt útvary písemné i mluvené (popřípadě i neverbálru) a akcentuje jejich komunikační zapojení. (Podle Hausenblase, 1984, by v tomto případě text mohl naopak sloužit k akcentování výrazové stránky komunikátu a jeho vnitřní strukturace.) Rovněž pojem-termín promluva (ev. enunciace - srov např. Skalička, 1937, 1960) označuje řečový výkon a výtvor; zůstal však omezen hlavně na oblast komunikátů mluvených. (A terminologické možnosti jsou ještě mnohem širší: např. Hrbáček,1991,1994, rozlišuje promluvu a promluvení...) Samostatnou problematiku představují různé složené celky - komplexy, sestavy textů (komunikátů). jejich typologie dosud není propracována, ačkoli v praxi se vyskytují velmi často; patří sem třeba cykly přednášek, "čísla" novin a časopisů, rozhlasové a televizní zpravodajské relace, sborníky, sbírky básní, ediční řady aj.