8. Základní pojmy z fonologie

Jak jsme již uvedli v kapitole 3, zvukovou rovinou jazyka se zabývají dvě jazykovědné disciplíny: fonetika zkoumající materiální stránku jazyka na nezobecněné úrovni i na prvním stupni zobecnění, a fonologie, nauka o způsobech využívání zvukového materiálu v jazyce. Zatímco fonetika popisuje všechny zvuky, které se v řeči užívají, fonologie se zabývá jen těmi, které slouží rozlišování významu, tj. těmi, které mají distinktivní funkci. Distinktivní - rozlišovací funkce se uplatňuje jednak v rámci minimálních významových jednotek (morfémů), jednak v rámci větších celků vyjádření (slov, výpovědních úseků, výpovědí). Základem fonologických zkoumání je zkoumání prvků rozlišujících morfémy, minimální jednotek jazyka, které mají určitou formu i význam - lexikální, gramatický. Na nich a jejich inventáři lze také nejlépe vysvětlit podstatu problematiky. Jde o studium segmentů, z nichž se vyšší jednotky skládají.

V  následujícím výkladu se soustředíme na elementární pojmy klasické fonologie a budeme je dokumentovat na materiálu mateřského jazyka. Hlubší pohled na fonologii podává speciální kurz obecné fonologie.

---

V následujícím výkladu potřebujeme užívat vedle fonetické transkripce i transkripci fonologickou . Zaznamenává se mezi šikmé závorky a zapisuje sled segmentů schopných rozlišovat význam, fonémů. Není při ní ustálen tvar značek, v pracích určených pro mezinárodní příjemce se však preferuje využití grafémů IPA. Této zásady se držíme i zde, pro orientaci připojujeme českou psanou podobu.

Fonologický přepis zachycuje také signály členění sledu fonémů:
# - terminální předěl, tj. hranice výpovědi, výpovědního úseku;
+ vnější předěl, přibližně hranice slova jako pojmenovávací jednotky;
= vnitřní předěl, uživateli uvědomovaná hranice utváření slova, např. mezi předponou a slovním základem.

K předělům blíže 8.5.

8.1 Vymezení fonému

Základní jednotkou fonologie je foném. Tímto termínem rozumíme zvukový prostředek sloužící k odlišení morfémů, slov a tvarů slov téhož jazyka s různým významem (lexikálním, gramatickým). Liší se od ostatních fonémů téhož jazyka nejméně jednou fonologickou distinktivní vlastností. Počet těchto jednotek, které samy význam nemají, ale jsou "stavebními kameny" jednotek vyšších, je poměrně nevelký a v dané době je v jazyce konečný, z jejich kombinací se však utvářejí všechny výrazy daného jazyka.

Pro současnou češtinu se např. dnes uvádívá 36 fonémů, 10 vokalických a 26 konsonantických. Tento počet může být zpochybněn, protože některé fonémy mohou mít minimální využití (např. /ó/ , které slouží rozlišení dvou významových jednotek jen v cizích slovech, např. lože - lóže),  zatímco jiné zvuky fonologickou funkci získávají (např. [®] = ´´) v současné přejaté slovní zásobě češtiny. 

Schopnost diferencovat různé významy posuzujeme na materiálu jednoho jazyka a jednoho jazykového útvaru (jde tedy např. o diferenciaci dvou slov spisovné češtiny, spisovné angličtiny, nikoli o rozdíl česko - anglický, o rozlišení dvou slov spisovných, nikoli jednoho spisovného a druhého nářečního). Východiskem je tu neutrální vyjadřování, emotivní a stylové obměny (např. /jede+na=motociklu/- /jede+na=motociglu/) se nepokládají za rozhodující, neboť jsou sporadické a nemění nocionální (věcný, neemotivní) význam slova.

Fonologické zkoumání vychází z konkrétního materiálu konkrétního jazyka. Srovnání údajů z více jazyků však umožňuje docházet k zobecněním. Obecná fonologie řeší obecné otázky identifikace fonémů a vztahů mezi nimi. Srovnávací fonologie konfrontuje fonologické systémy různých jazyků, příbuzných i nepříbuzných. Fonologický systém se zkoumá především na synchronní úrovni. Aplikací na historický vývoj jazyka se zabývá historická fonologie, která je součástí historické mluvnice jazyka. Ve svých poznatcích se propojuje s (tradičnější) historickou fonetikou; i když se snažíme poznat pro minulost i artikulačně-akustickou podstatu hlásek a jejich seskupení, ve skutečnosti můžeme poznat právě jen dosti vysoká zobecnění dávno zmizené reality;  i tam, kde se ve starších pracích mluví o historické fonetice, jsme na úrovni spekulací a vysvětlujeme vlastně jevy fonologické.

Pro diferenciaci významových jednotek je závažný výběr fonémů (/van/ - /ven/), přítomnost - nepřítomnost fonematické jednotky v řetězci (/kola/ - /kol/), pořadí jednotek (/sova/ - /vosa/). Důležitý je i způsob rozčlenění celého řetězce fonémů - např. /toma:+veseli:/ - /to+ma: +veseli:/ (Tomáš Veselý - to máš veselý ... nápad); /ma:+teta/ - /ma:te+ta/ (má teta- máte ta ... kuřata). V některých jazycích je již na úrovni slova důležitá také dynamická a melodická modulace (tónové jazyky čínština, vietnamština, kde se význam odlišuje pomocí různých tónových průběhu slabiky=slova; jazyky s fonologickým slovním přízvukem jako ruština nebo slovinština, kde se mění význam při stejném sledu hlásek pomocí pozice přízvuku).

Jazykové sdělení však není pouhou uspořádanou posloupností fonémů. Sdělení spoluvytváří modulace celého řetězce (silou, výškou, tempem atd.) - např. řetězec fonémů /ano/ může být podle modulace konstatováním, zvoláním, otázkou, začátkem další výpovědi ...Tyto fonologicky významné vlastnosti vytvářejí ze slov znakové jednotky vyšší úrovně - výpovědi.

Fonologicky relevantní zvukové jevy lze rozdělit do dvou skupin :

a)      Fonologické jevy realizované simultánní konfigurací zvukových vln (hláskou, ev. pauzou). Tyto konfigurace se realizují v časové posloupnosti a jsou sřetězeny lineárně. Zvukový celek jazykového sdělení lze na tyto jednotky - segmentální fonémy - lingvistickou analýzou rozdělit (jednotky jsou diskrétní).

b)      Fonologické jevy zasahující větší celek než jeden segment. Nemají lineární charakter a jejich nositelem je až jazykově uspořádaný řetězec segmentálních fonémů - slabika, slovo, výpověď. Nazývají se proto suprasegmentální. Jejich charakter je nediskrétní, neboť v jazyce fungují jako nedílný celek nerozdělitelný na jednotlivé složky (např. intonační schéma oznamovací věty existuje jen jako celek). Suprasegmentální fonologickou jednotkou může být v jazyce fonologický slovní přízvuk nebo větná intonace. Realizují se prozodickými prostředky jazyka.

Základem fonologických výkladů o jazyce je analýza segmentálních fonémů, jejich vztahů a fungování. Realizací těchto segmentálních fonémů je obvykle hláska : ve fonologických výkladech se v tomto smyslu užívá často termín fón (odliš od fónu jako akustické jednotky hlasitosti). Zvláštním typem segmentálního fonému je "hraniční signál" vyznačující hranice smysluplných celků ve sdělení. Jeho realizací je často pauza (někdy jen potenciální), průběh melodie řeči, slovní přízvuk, ojediněle i zvláštní hláska (např. v češtině glotální okluziva "ráz" užívající se pouze před vokály na počátku slova, resp. slovního základu - /s=oka/ (s oka) - /soka/ (soka).

Předpokladem fonologického pohledu na zvukovou realizací jazyka je uvědomit si, že při percepci řeči některé zvuky nerozlišujeme a že ani mluvčí nepřikládá variabilitě svých vlastních realizací pozornost : pro účastníky komunikace, ušivatele daného jazyka, je část existujících zvukových rozdílů v řeči irelevantní (nedůležitá, nezávažná) a sledují jen vlastnosti relevantní, které mají významově distinktivní (rozlišovací) funkci. Tyto jednotky, patřící svou podstatou již do vyšší roviny abstrakce vnímání signálu řeči (srov. v úvodní části "2. rovina abstrakce"), intuitivně vyčleňuje z konkrétního plynulého řetězce (řečového kontinua) skutečně produkované řeči (z tzv. řečového signálu) a dále je vědomě nečlení na menší útvary. Toto pojetí je základem fonematické fonologie, jejíž základní jednotkou je právě foném chápaný jako minimální významotvorná jednotka zvukové stavby jazyka. Foném je jednotkou diskrétní (na rozdíl od kontinuálního toku řeči). Interpretační soustava diskrétních jednotek tvoří "fonologické síto", s jehož pomocí identifikujeme stavbu morfů.

Z definice fonému vyplývají jisté vlastnosti, které musejí fonémy v jazyce splňovat:

a)      Foném musí být v jazyce dostatečně diferencován od jiných fonémů, tj. v jeho zvukové realizaci (v nejméně jedné jeho zvukové realizaci, protože foném může mít variabilní znění) musí být takový komplex artikulačně akustických vlastností, který se neopakuje u jiného fonému téhož jazyka.

V češtině např. jako /r/ identifikujeme všechny sonorní kmitavé souhlásky (alveolární, uvulární či labiální). V češtině totiž není jiná vibrantní sonora (mezi vibranty patří i /ř/, je však nesonorní).

 

b)      Foném musí být součástí určitého systému jednotek stejné roviny lingvistické analýzy, s nimiž je spjat vztahy nejen podobnosti, ale i tím, čím se liší od ostatních.

Např. hláska [u] je v češtině vysoká, zadní, labializovaná, krátká. Foném /u/ se od ostatních vokalických fonémů liší kvantitou (x dlouhému /u:/), zadností (x vysokému přednímu /i/, výškou (x středovému zadnímu /o/). Vlastnost labializace /u/ od jiného fonému neodlišuje, neboť v češtině žádný vysoký, zadní, krátký, nelabializovaný foném není; vlastnost labializace je proto v češtině fonologicky irelevantní. Jiná je situace v němčině, francouzštině, kde se liší labializovaná a nelabializovaná hláska jinak takřka totožné výslovnosti.

Školní mluvnice i běžné slovníky cizích slov vymezují foném jako hlásku, která je v daném jazyce významotvorná. Toto vymezení pro lingvistický pohled na jazyk nedostačuje. Fonémy nelze ztotožnit s hláskami, neboť každý z termínů patří jiné rovině analýzy zvukového materiálu jazyka. Hláska je konkrétní zvuková realita řeči, má zcela konkrétní akusticko - artikulační vlastnosti. Foném je naproti tomu jednotka jazyková, jejíž postavení je dáno především pozicí v systému. Existenci fonému zjišťujeme myšlenkovými pochody; abstrahujeme jej z množství konkrétních realizací na základě toho, co ze zvukové roviny řeči je nebo není schopno rozlišit významové jednotky sdělení, nelze jej vyvodit z pouhých empiricky daných faktů. Foném se proto někdy chápe i jako konstrukt. Vzhledem k vysoké abstrakci, ke které při vymezení fonémů docházíme, mohou se v konkrétních případech názory na fonologickou platnost určitého zvuku lišit : např. pro češtinu není vždy jistota v chápání fonému /o:/: jako zvuk existuje, jeho vztah k /o/ je analogický jako u dvojic /a/ - /a:/, /e/ - /e:/..., ale v domácích slovech je užíváno jen při emotivním dloužení - [bo:¥e] - citoslovce "bóže").

8.2 Foném a jeho realizace

Pojmy hláska a foném jsou v dialektické jednotě : foném poznáváme jen skrze jeho realizace - hlásky, hlásky však v řečovém proudu identifikujeme na základě jejich vztahu k fonému jako jednotce fonologického systému.

Tento přístup není ovšem jediný možný - jednotlivé fonologické školy mohou při identifikaci fonému preferovat obecnou pozici v systému, jeho zapojitelnost v morfému apod. a od reality abstrahovat; zde vycházíme z pojetí tradičního, jeho pochopení umožní srovnat se později i s jinými pojetími.

Jeden foném se v řeči může realizovat více než jedním foném. Množinu zvukových realizací chápaných v rámci jednoho jazykového útvaru účastníky komunikace jako realizace téhož fonému nazýváme alofony jednoho fonému; vedle toho existují i jeho další varianty, které již nejsou pravidelné (viz dále).

V češtině např. ztotožňují mluvčí různé alofony fonému /n/. Za jediný foném pokládají zvuk ve slovech [hana] i [haŋka], ale i ve slově [utne], kde dochází mezi [t] + [n] ke koartikulaci, ve slově [punci:k] = puntík, kde mnozí mluvčí vyslovují [n]+[c] jedním artikulačním pohybem (jakoby "puňťík"), a v nespisovné výslovnosti i [m] ve slově hanba - vyslovováno jako [hamba].

Fóny patřící k jedinému fonému mají alespoň některé společné zvukové vlastnosti.

V češtině jsou např. všechny realizace fonému /l/, označované jako "tvrdší", "měkčí", "změkčené" (jde o změny znění založené na proměnách místa artikulace a postavení jazyka), vyslovovány bokově.

Složitější je situace v ruštině při redukci, kde se /a/ i /o/ vyslovují společně zvukem [c], který se [a] ani [o] nepodobá.

Alofony lze rozdělit na základní alofon, poziční alofony a ostatní varianty. Pro popis jazyka jsou důležité alofon základní a alofony poziční; od ostatních variant se většinou abstrahuje, mohou se sledovat na fonetické úrovni, a to především v aplikované fonetice.

Základní alofon (základní realizace fonému) realizuje maximum diferencujících vlastností fonému. Je jen minimálně závislý na hláskovém okolí. Tento základní alofon je pro účastníky komunikace typickým reprezentantem fonému a při popisu fonému se vychází z jeho artikulačních a akustických vlastností. Výběr základní realizace fonému je závislý na zákonitostech zvukové realizace jazyka.

V češtině se např. vokál při realizaci málo přizpůsobuje okolním souhláskám, každé z jeho pozic může být pokládána za "základní". V jazycích se silným přízvukem se naopak vokál v nepřízvučné pozici mění, "základní" může být pouze pozice přízvučná. Z toho plyne, že obecný návod na identifikaci základní pozice fonému těžko vytvoříme, musíme se řídit podmínkami konkrétního jazyka.

Poziční (kombinatorní, kombinatorické, závislé) alofony jsou ty realizace fonému, které jsou modifikovány vlivem hláskového okolí. Jsou většinou v jazyce závazné, a jejich realizace je tedy obligatorní. Pokud jsou jen fakultativní, mohou být využity stylově nebo prozrazovat oblastní původ mluvčího.

Typickým příkladem kombinatorního alofonu je v češtině výslovnost /m/ jako retozubného, následuje-li po /m/ retozubná souhláska (typ tramvaj, limfa). V jiných pozicích se přitom takové [] neobjevuje.

Problémem může být výběr základního alofonu např. u souhlásek podléhajících asimilaci znělosti. Tradičně se tu předpokládalo, že foném poznáme podle toho, že může být v tomtéž slovním základě (v postavení mezi vokály) realizován znělou hláskou - ve slově [sut] - [sudem]; bez ohledu na aktuální výslovnost jde v tradičním pojetí o realizaci fonému /d/. Nověji se v těchto případech mluví o substituci (náhradě, záměně) fonému, případy se chápou na fonologické úrovni jako záměna párových fonémů, která se v písmu neodráží. Je možné, že se v tradičním pohledu odráží i vědomí identifikace podstatných prvků jazyka související se zásadami pravopisnými.

Zvláštním případem využití kombinatorního alofonu jsou případy, kdy základní a poziční alofon stojí v komplementární (doplňkové) distribuci : pro tyto alofony platí, že se nemohou nikdy vyskytnout ve stejném hláskovém okolí.

V komplementární distribuci je v češtině realizace [n] a [ŋ]: velární [ŋ] se vyskytuje pouze před [k], [g], je tady kombinatorním alofonem fonému /n/ - ([víŋko], [koŋgo]); v této pozici není vyloučena ani výslovnost základního alofonu - [n] alveolární, je však neobvyklá. V kombinatorním alofonu se realizuje jen část distinktivních rysů fonému : [n] i [ŋ] jsou nazální a okluzivní, místo tvoření však už při jejich ztotožnění do jediného fonému nehraje roli.

Ve zvláštních případech se může stát kombinatorním alofonem fonému nula - odpovídající hláska se v proudu řeči nerealizuje. I tu jsme s to foném poznat, a to především dík možnosti realizovat jej odpovídajícím alofonem při pečlivější výslovnosti.

V češtině dochází k takovým případům při zjednodušování souhláskových skupin : vyslovujeme např. implicitně [otse] (od slova otec), v explicitní výslovnosti však obě hlásky i vyslovíme - [ottse]. : pozor - ts značí v IPA to, co v českém písmu -c-.

Ostatní varianty jsou charakteristické pro jednotlivé fonické podsystémy jazyka nebo promluvu jednotlivce. Jsou fakultativní a nejsou přímo závislé na hláskovém okolí. Tyto varianty mohou být rozděleny do několika skupin :

Stylové varianty jsou prostředkem fonické stylizace promluvy. Jsou v jazyce do jisté míry standartizovány : dokonalejší artikulace je např. typická pro slavnostní projevy, málo přesná artikulace s vypouštěním některých relací pro běžný výslovnostní styl. V některých jazycích existují i alofony scénické.

Emotivní varianty jsou způsobem fonického vyjádření emocionálního stavu mluvčího a přidávají k nocionální složce sdělení emotivní příznaky. Jsou v jazyce do jisté míry ustáleny.

Vzhledem k celku realizací obvyklých v národním jazyce můžeme hodnotit i jiné typy alofonů. Tak oblastní varianty jsou změny realizací fonémů nebo využití kombinatorní variant související s teritoriálním původem mluvčího. Jsou to vlivy fonologicko-fonetické stavby jiného útvaru národního jazyka a jsou společné větším skupinám obyvatel (v češtině např. výslovnost česká a výslovnost moravská). Jiné obměny ukazují sociální původ mluvčího (z angličtiny známá oxfordská výslovnost), mohou být i generační. Zvláštní skupinu tvoří individuální varianty.

Existují i jazyky, v nichž je minimální fonologickou jednotkou slabika (ve vietnamštině). Teoretickému vymezení fonému, které jsme podali výše (s.+), odpovídá v některých jazycích i suprasegmentální jev - slovní přízvuk, zvukový prostředek, který např. v ruštině odlišuje různá slova nebo slovní tvary. V ruských pracích bývá označován jako suprasegmentální foném.

 

8.3 Inventář fonémů

Inventář (segmentálních) fonémů (paradigma fonologického systému) zjišťujeme na základě toho, že foném je minimální zvuková jednotka schopná odlišovat různá slova nebo slovní tvary konkrétního jazyka. Postupujeme tak, že vybíráme dvojice zvukových realizací slov lišící se jen jednou zvukovou jednotkou a ověřujeme si na základě znalosti jazyka, zda jde o dvě významové jednotky (ev. o významovou jednotku a seskupení hlásek nedávající v jazyce smysl) : pokud ano, máme před sebou alofony dvou samostatných fonémů; v opačném případě (obě zvukové realizace mají v jazyce týž intelektuální význam) jde o realizace fonému jediného. Této metodě se říká metoda minimálních párů. Snažíme se při ní porovnávat především výrazy, které mohou mít stejnou větně členskou platnost (v češtině např. dvojice substantiv [pes] - [bes], [sen] - [sin], sloves [i:t] (=šít) - [¥i:t] (=žít), [peru] - [beru], zájmen [sebe] - [tebe] atd.). Při volbě výrazů vycházíme z domácí slovní zásoby a omezujeme se na lexikum jednoho jazykového útvaru (tj. slova spisovná, lze ale srovnávat i 2 výrazy nářeční: výsledek pak ovšem mluví pro fonologickou stavbu konkrétního dialektu). Z vymezení je jasné, že nelze srovnávat 2 různé jazyky a že v cizím, méně osvojeném jazyce je takové srovnání krajně obtížné až nemožné: nemáme-li dostatečnou znalost jazyka, těžko můžeme např. posoudit platnost páru podstatných jmen /obal/ - /opal/ (=subst. od opálit, technický termín).

Někteří fonologové připomínají, že v dnešní jazykové situaci jsou pravidelnou součástí jazyka i slova přejatá, zejména ta, která již v jazyce poněkud zdomácněla. Při hodnocení fonologické role jednotlivých zvukových prvků k nim proto také přihlížejí. Mnohé fonémy, které v takových výrazech, na rozdíl od slov domácích, nacházejí, tvoří pak periferii inventáře fonémů jazyka (srovnej foném /g/ v češtině, který má fonologickou funkci jen ve dvojicích slovo domácí - slovo přejaté: /krokem/ - /grogem/).

Uvedený přístup k jazykovému materiálu je základem pro identifikaci fonémů podle obecných pravidel formulovaných N. S. Trubeckým v knize Grundzüge der Phonologie (1939). Jsou tam i pravidla pro odlišení jediného fonému (třeba složitěji strukturovaného) od spojení fonémů několika. O jediný foném jde podle těchto pravidel tam, kde se zvuk tvoří jedním artikulačním pohybem a patří stále do jedné slabiky.

Původní Trubeckého pravidla byla později doplňována a upřesňována. Jako nejobtížnější se ukázalo stanovení zásad pro určení, co je jednoduchý foném a co bifonematické spojení. V podstatě však podle nich určujeme inventář fonémů jazyka i dnes. Navíc se užívají i komutační testy. Při nich hledáme pro určitý foném všechny opozice v jazyce užívané.

Např. v češtině pro foném /k/ : /k/ x /p/ /kolem/ - /polem/; /k/ x /b/ /kolem/ - /bolem/; /k/ x /m/ /kaz/ - /maz/; /k/ x /d/ /ku:l/ - /du:l/; /k/ x /t/ /kam/ - /tam/ atd.

Komutační test umožní určit míru využití fonémů v jazyce. Některé jsou v opozici ke všem ostatním fonémům téhož typu (konsonant k všem ostatním konsonantickým fonémům, vokál k všem ostatním vokalickým), jiné tvoří jen málo opozic. Fonémy tvořící maximum opozic jsou centrem inventáře fonémů jazyka, fonémy málo využívané tvoří jeho periferii. To však neznamená, že by tyto periferní fonémy ztrácely fonologickou platnost : k tomu, aby mohl být určitý zvuk chápán jako realizace samostatného fonému, může stačit i jediný pár výrazů tímto fonémem odlišený : např. české periferní /f/ je doloženo jen v páru českých slov zouvat - zoufat a málo obvyklém nadouvat se - nadoufat se; přesto o jeho fonologické funkci nepochybujeme. Plně se však uplatní až u přejatých slov.

 

8.4 Fonologický systém

Aby mohl foném plnit v jazyce významotvornou funkci, musí být ve vztahu k ostatním jednotkám systému, především k ostatním fonémům téhož typu (konsonantické - vokalické).

Tuto závislost existence fonému na jeho vztahu k systému si můžeme dokumentovat na hypotetickém jazyku, který by měl jen jedinou samohlásku [a]. Slova tohoto jazyka by zněla baba, lama, saha, nara...Navzájem by se lišila růzností konsonantů, samohláska by byla jen prostředkem vytvoření slabiky a neměla by schopnost odlišovat slova s různým významem - nebyla by tedy fonémem. V přirozených jazycích je více samohlásek a slova se jimi liší (sál - sůl - sol - sil - sel...), proto v nich samohlásky samostatnými fonémy jsou.

Vztahy fonémů ve fonologickém systému je možno odhalovat a popisovat z různých hledisek. Pokud fonologie bere v úvahu i hmotnou stránku realizace fonémů, vychází se při určování vztahů fonémů z vlastností jejich základních realizací. Původně se fonologie opírala především o vlastnosti artikulační, rozvoj experimentálně fonetických bádání po druhé světové válce umožnil analýzu vztahů i na podkladě akustiky; jejich výsledky byly objektivizovatelné, a proto se jim začala dávat přednost. V současnosti se při popisu vztahů fonologové opírají buď o jednu, nebo o druhou soustavu pojmů a jim odpovídajících termínů. V posledních letech se větší důraz klade na pohled artikulační, snad i proto, že lépe odpovídá "přirozenému" postoji k jazyku.

Od vlastností zvukové realizace fonémů abstrahuje kodaňská škola (představitel L.Hjelmslev), která jednotky fonologického systému chápe jen na základě jejich vztahů a distribuce. Tento pohled se české lingvistice nevžil.

Při určování vztahu fonémů postupujeme (ve shodě s N. S.Trubeckým) tak, že volíme skupiny, obvykle dvojice fonémů (libovolně v rámci vokalismu a konsonantismu), stavíme je do opozice, protikladu a sledujeme, co mají tyto fonémy společného, čím se liší, jaký je charakter diferencujícího prvku (prvků) a jak se tyto diferenční příznaky využívají u jiných dvojic fonémů.

Společný srovnávací základ je soubor fonologicky relevantních vlastností, které mají srovnávané fonémy společné. Na základě tohoto společného srovnávacího základu dělíme opozice na bilaterální (dvoustranné, jednodimenzionální), v nichž je na zjištěném společném základě budována jen jedna dvojice fonémů, a multilaterální (mnohostranné, vícedimenzionální), kde se daný společný základ vyskytuje i u dalšího fonému (fonémů) jazyka. Při tomto dělení opozic bereme tedy v úvahu nejen opozici samu, ale i ostatní prvky fonologického systému.

Bilaterální je v češtině např. opozice fonémů /d/ a /n/ : mají společné vlastnosti "prealveolární okluziva znělá" a tento komplex vlastností se už v češtině u jiného fonému nevyskytuje.

Multilaterální je v češtině např. vztah fonémů /t/ a /s/ : mají společné vlastnosti prealveolárnost, neznělost a orálnost, takový komplex vlastností je však i u fonému /ts/ (psáno c).

Může nastat i případ, že fonémy nemají žádné společné vlastnosti, nemají společný srovnávací základ. Např. u dvojice /m/ - /s/ : /m/ je labiální okluziva, sonorní a nazální, /s/ alveolární konstriktiva nesonorní a ústní. Takový vztah se označoval jako disjunktní, termín se však příliš nevžil.

Fonémy stojící v opozici se liší nejméně jednou fonologicky relevantní vlastností, tzv. diferenciačním příznakem. Podle charakteru příznaku dělíme opozice na privativní, graduální a ekvipolentní.

V privativní opozici je jeden člen charakterizován přítomností, druhý nepřítomností příznaku. Člen opozice, který má příznak, se nazývá příznakový, druhý je nepříznakový.

Privativní vztah je v češtině např. mezi fonémy /p/ a /b/. Oba fonémy mají společný srovnávací základ "bilabiální okluziva orální", /b/ je znělé, /p/ neznělé : /b/ má příznak znělosti, je příznakové /p/ příznak nemá.

V graduální (stupňovité) opozici se členy liší různým stupněm, mírou téže vlastnosti. Graduální opozice jsou poměrně vzácné, na teoretické úrovni se o jejich existenci dokonce pochybuje, resp. se rozkládají do více opozic privativních. V těchto opozicích se mluví o krajních a středních členech.

Graduální vztah se v češtině vyskytuje u vokálů. Ve srovnání s /a/ jsou /e/ i /i/ obě přední, /i/ je však přednější než /e/;podobně je /i/ a /e/ vyšší než /a/, ale přesněji je tu vztah mezi nejvyšším krajním /i/, středně vysokým /e/ a nejméně vysokým (nízkým) /a/, které je také krajní.

Graduální vztah je ve skutečnosti i mezi krátkou a dlouhou samohláskou stejné kvality (i krátká má určitou kvantitu, dlouhá ji má ve větší míře). Vzhledem k tomu, že jde o vztah ve dvojici samohlásek, chápeme jej v češtině jako privativní ("logicky privativní") - krátkou jako nepříznakovou, dlouhou jako foném s příznakem kvantity.

Ekvipolentní  (rovnomocný) je protiklad, v němž jsou oba členy logicky rovnoprávné. Každý z členů opozice má vlastní příznak, který se u druhého členu nevyskytuje. Ekvipolentní opozice jsou v jazycích nejčastější.

V češtině je ekvipolentní protiklad např. mezi konsonantickými fonémy /t/ a /s/. Srovnávané fonémy se liší ve způsobu artikulace /t/ okluzivní, /s/ konstriktivní a tento rozdíl nelze chápat jako existenci - neexistenci příznaku nebo jako změnu míry příznaku. Jde o různé vlastnosti, které jsou logicky rovnoprávné a mají při artikulaci stejnou funkci - vytvořit strikturu souhlásky.

Podle počtu fonémů, které se účastní protikladu, rozlišujeme opozice binární (dvoučlenné) a opozice vícečlenné (ternální ap.), kde je ve vztahu opozice více fonémů. Privativní protiklady jsou vždy binární, ostatní mohou být i vícečlenné (v češtině protiklad vokálů na základě výšky nebo přednosti - zadnosti; u konsonantů protiklad místa nebo způsobu tvoření). Moderní fonologie rozkládá i tyto protiklady na binární (a zároveň privativní), neboť to jí lépe vyhovuje pro popis systému a pro jeho zobrazení (viz dále).

Na základě využití diferenčního příznaku v systému jazyka můžeme opozice rozdělit na izolované a proporcionální (proporční). Izolovaná opozice je vlastní jen jedinému páru fonémů a příznak, který diferencuje členy izolované opozice, se jinde v systému jazyka nevyužívá. Opakem jsou vztahy proporční, u nichž se rozdíl zjištěný mezi členy opozice analogicky opakuje i u dalších dvojic.

V češtině je proporční protiklad znělosti, nosovosti, místa nebo způsobu artikulace. Izolované jsou např. vztahy mezi /l/ a /z/ (odlišení lateriální a středové úžinové znělé souhlásky; /l/ je navíc sonora), /l/ a /r/ (odlišení sonorní nevibranty a vibranty). jak je patrno, /l/ lze postavit do vztahu ke všem ostatním konsonantickým fonémům, ale přesto jde o vtah izolovaný - /l/ se liší od všech ostatních (kromě jiných rysů) svou laterálností.

Bereme-li v úvahu i ostatní alofony fonémů vstupujících do opozice, zjišťujeme, že zatímco některé z fonologicky relevantní vlastnosti se uchovávají (při neutrální a explicitní výslovnosti) u všech alofonů srovnávaných fonémů, jiné se za podmínek daných zákonitostmi zvukové realizace jazyka uplatňovat nemusejí. Pokud se protiklad fonémů realizuje vždy, označujeme jej jako stálý; pokud se v některých pozicích nerealizuje, jde o protiklad neutralizovatelný. Pozice, v nichž se protiklad fonémů v daném jazyce neuplatňuje, se pak nazývají neutralizační pozice.

V češtině je takřka stálý protiklad místa nebo způsobu artikulace, udržuje se protiklad nazálnosti. U vokálů jsou stálé všechny protiklady. Opozice znělosti je naopak u konsonantů neutralizovatelná, nerealizuje se na konci slov před pauzou, neboť tam může stát jen vlastní konsonant neznělý.

V neutralizační pozici se jeden z členů opozice stává podle Trubeckého představitelem "archifonému" této opozice; archifoném je přitom chápán jako komplex relevantních rysů společných pro oba fonémy. Termín se dnes již málo používá.

Mezi existujícími opozicemi fonémů mají v jazyce zvláštní postavení opozice bilaterální, privativní a proporční : jde zároveň o vztah fonémů, které jsou účastníky komunikace vnímány jako zvukově si nejbližší.

Dvojice fonémů, které jsou členy privativní (eventuálně logicky privativní), bilaterální (jednodimenzionální) a proporční opozice, se nazývá korelační pár. Soustava takových párů vytváří korelační řadu, v níž se fonémy jednotlivých opozic liší stejným korelačním příznakem. Korelace se pak definuje jako soubor všech korelačních párů, které se liší týmž korelačním příznakem. Fonémy, které se účastní korelace, se označují jako párové, ostatní jsou nepárové. Foném se může účastnit více než jedné korelace - vzniká korelační svazek.

V češtině existuje korelační řada znělosti - soustava dvojic fonémů lišících se pouze znělostí. Mimo tuto korelaci stojí jedinečné fonémy /l/, /r/, /m/, /n/, // (=ň), /j/, a také /ř/. Pojem není totožný s fonetickým určováním hlásek znělých a neznělých : /ř/ má na fonetické úrovni znělou i neznělou realizaci, realizace jsou v komplementární distribuci a nemají rozlišující funkci. Kratší korelační řadu tvoří tři dvojice okluziv lišících se nazálností; fonémy /b/, /d/, /j/ (=ď) se účastní jak korelace znělosti (v opozici k /p/, /t/, /c/ (=ť)), tak i nazálností (v opozici k /m/, /n/, // (=ň)); v češtině tedy existuje u konsonantů korelační svazek dvou opozic. U vokálů existuje korelace kvantity.

Fonologický systém jazyka zahrnuje všechny fonémy, které v daném jazyce v určitém okamžiku existují, a jejich vztahy. Lze jej rozdělit na dva podsystémy - vokalický a konsonantický : v každém z nich najdeme specifický typy vztahů. Tyto systémy lze znázornit plošně tak, aby byl patrný vztah mezi jednotlivými fonémy podsystémy. Zobrazení se u jednotlivých autorů mohou lišit v konečném uspořádání, vždy však pozorujeme snahu vyjít od vztahů korelačních a zobrazit systém tak, aby byly existující vztahy ukázány názorně. Pro vokalický subsystém se často vychází ze známého schématu fonetického. Konsonantický subsystém má mnohem více členů a i vztahy v něm jsou složitější než u vokálů. Proto se většinou systémové vztahy znázorňují graficky jen pro menší skupiny souhláskových fonémů a pro celkový přehled se užívá tabulek.

Vokalický subsystém češtiny

Krátké

 

dlouhé

/i/

 

 

 

/u/

vysoké

/í/

 

 

 

/ú/

 

/e/

 

/o/

 

středové

 

/é/

 

/ó/

 

 

 

/a/

 

 

nízké

 

 

/á/

 

 

přední

Střední

zadní

 

přední

střední

zadní

 

Přehled sonor

způsob tvoření

okluzívy

konstriktivy

nazální

laterální

vibranty

 

sluchový

explozivy

likvidy

 

dojem

nazální

frikativy

vibranty

místo tvoření

bilabiály

/m/

 

 

prealveoláry

/n/

/l/

/r/

palatály

/ň/

 

 

 

Přehled pravých konsonantů

způsob tvoření

okluzívy

konstriktivy

konstriktivy

vibranty kmitavé

závěrové

polozávěrové

úžinové

 

sluchový

explozivy

afrikáty

frikativy

 

dojem

ražené

polotřené

třené

místo tvoření

bilabiály

/p/

/b/

 

 

 

 

 

labiodentály

 

 

 

 

/f/

/v/

 

prealveoláry

/t/

/d/

/c/

/?/

/s/

/z/

/ř/

postalveoláry

 

 

/č/

/?/

/š/

/ž/

 

palatály

/ť/

/ď/

 

 

 

 

 

veláry

/k/

/g/

 

 

/ch/

 

 

glottály

 

 

 

 

 

/h/

 

 

znělost

nezn.

zn.

nezn.

zn.

nezn.

zn.

zn.

 

Zapojení fonémů do systému je různé. Některé fonémy se účastní korelací a vstupují do pravidelných a v jazyce bohatě využívaných vztahů k fonémům jiným (např. do ekvipolentního vztahu podle místa tvoření). Tyto fonémy tvoří centrum systému. Jiné jsou zapojeny jen slabě, jejich vztahy jsou mnohdy izolované a foném se neúčastní v žádné korelaci. Takové fonémy jsou z hlediska systému periferní. Periferní fonémy mívají zvláštnosti i ve spojování s ostatními fonémy jazyka.

Z hlediska zapojení do systému jsou v češtině centrální všechny fonémy patřící do korelace znělosti. Na periferii systému stojí sonory a aproximanty, zcela periferní postavení má také /ř/.

Fonologický systém jazyka zjišťujeme, jak již bylo řečeno, na základě domácí slovní zásoby. V jazycích se však užívají i výrazy přejaté, které v sobě mohou mít stopy původního jazyka. V přejatých slovech proto můžeme najít i fonémy, které v domácí slovní zásobě běžné nejsou : jde však vždy o fonémy, jež by mohly existovat vzhledem k systému jazyka (výjimkou jsou fonémy v citátových výrazech).

Pokud v systému existuje "volné místo", zařadí se i zcela nový foném : to je v češtině případ /g/, které má fonologickou funkci jen v přejatých slovech (káže - gáže, krokem - grogem), ale do systému se může přiřadit jako člen znělostní korelace k neznělému /k/; podléhá pak i neutralizaci znělosti jako české fonémy (mág: [ma:govi]- ale [ma:k]).

Fonologický stavba přejatých slov se vždy do jisté míry liší od slov domácích. Mluví se proto o fonologickém podsystému přejatých slov. Vlastní podsystémy tvoří i fonémy slov zvukomalebných nebo expresív. Při základních analýzách jazyka od těchto podsystémů abstrahujeme.

 

8.5 Předěl jako specifický typ fonému

Specifickým typem segmentálních fonémů jsou delimitativní příznaky, které ukazují hranice smysluplných celků uvnitř promluvy, vymezují posloupnosti fonémů, kterým v jazyce přikládáme určitý význam. Pro členění řetězce fonémů si každý jazyk vypracoval vlastní signály ukazující hranice promluv, výpovědí, výpovědních úseků, slov, eventuálně i morfů. Prostředkem vyjadřování těchto hranic jsou různé relevantní zvukové vlastnosti - absolutní i relativní pauza (někdy jen potenciální), přítomnost určitých prozodických prostředků, z nichž některé mají i vlastní fonologické funkce (český přízvuk má např. pouze delimitativní funkci, zatímco přítomnost intonace je hraničním signálem, ale volba jistého intonačního schématu zároveň vyjadřuje ukončenost - neukončenost sdělení a spoluvytváří jeho modalitu), způsob uspořádání řetězců segmentálních fonémů (určitá omezení platící pro začátky nebo konce slov) a zákonitosti neutralizace fonologických příznaků. Funkci hraničního signálu mohou plnit i specifické hlásky (český ráz apod.).

Ustálený model delimitativního signálu se nazývá předěl (junktura, též disjunktura). Předěl je svébytná jednotka fonologického systému. jako foném může být postavena do opozice k nepřítomnosti (neexistenci) předělu; je pak příznakovým členem opozice, nepříznakovým je nulová realizace, řada fonémů není rozčleněna. Je-li předěl realizován, chápeme řetězec jako více významových jednotek, není-li realizován, je celý řetězec vyjádřením jediné významové jednotky.

Např. v češtině : ['je tam 'le:ka:rna ...] - ['je ta 'mle:ka:rna ...]; ['topivo] - [to 'pivo].

Jednotlivé fonologické školy přistupují k otázce předělů různě a terminologie není zcela ustálená. I sám pojem předělu bývá řazen buď na úroveň segmentů viz výše), nebo - vzhledem k tomu že jeho realizací jsou prozodické prostředky, až na úroveň suprasegmentální.V české fonologické literatuře se berou v úvahu tyto typy předělů (Josef Vachek, 1968; přejímá systém H. Kučery, 1961) :

Terminální předěl (značka #) označuje hranice makrosegmentu, tj. výpovědi nebo výpovědního úseku. Zvukově je charakterizován realizací některého intonému a pauzou, potenciálně i absolutní. Pro uživatele je signálem i věcná uzavřenost sdělení. Úsek mezi dvěma terminální předěly může být i samostatnou promluvou. Je-li realizován terminální předěl, interpretujeme jako samostatnou výpověď i zvukový celek, který po syntaktické stránce větnému sdělení neodpovídá (/#pf#/,/#na:m#prot+zrovna+na:m+to+dali #/).

Vnější předěl (značka +) označuje hranice tzv. fonémového taktu, fonologického slova. Může, ale nemusí být totožné se slovem v běžném slova smyslu a není totožné ani s taktem jako jednotkou fonetickou. Zvukově je tento předěl charakterizován potenciální pauzou, v jazycích se stálým přízvukem i pozicí přízvuku, je-li realizován vnější předěl, neprobíhá akomodace hlásek apod. Úsek mezi dvěma vnějšími předěly má ustálený sled slabik.

Vnitřní předěl (značka =) ohraničuje mikrosegment, jednotku menší než fonologické slovo, ale v jazyce ještě intuitivně vydělovanou jako samostatná. Takový předěl je v češtině např. mezi předložkou a následujícím jménem nebo předponou a slovním základem. Zvukově je méně signalizován, většina výrazových prostředků je fakultativní. V implicitní výslovnosti se často nerealizuje. Mikrosegment je minimální jednotkou, jejíž hranice vnímáme při běžné komunikaci.

8.6 Stavba slabiky

Nejmenší jednotkou lineárního uspořádání fonémů je úsek, který nemusí být totožný ani s mikrosegmentem, ani s morfem. Je to fonologická slabika, minimální seskupení fonémů budované podle jazykových zákonitostí. Obecně je fonologická slabika složena ze základu - jádra slabiky (nukleus). Před nukleem a za nukleem jsou svahy slabiky: nukleu předchází iniciála (onset), za nukleem stojí koda. Mezi nukleem a oběma svahy platí zákon kontrastu: aby mohl být celek interpretován jako slabika, musí být foném v jejím jádře v akustickém kontrastu k oběma svahům. Maximální kontrast tvoří vokál x konsonant, proto je pro všechny jazyky světa typický model slabiky s vokalickým jádrem, svahy tvoří (podle typu jazyka) jeden nebo více konsonantů. Menší kontrast, ale v mnoha jazycích ještě dostačující, je sonora X vlastní konsonant (viz české slabiky se slabikotvorným l, r). Kontrast vlastní konsonant konstriktivní X (ex)plozivní (typ pst, bz) je v podstatě možný, taková seskupení se však obvykle za slabiky nepokládají. Nukleus je nutnou složkou slabiky, pozice svahu nemusí být obsazena.

Hranice fonologické slabiky je nesporná tam, kde se shoduje s předělem. Ve víceslabičném úseku mezi předěly může být určení hranic fonologické slabiky obtížné, neboť mohou chybět fonologická kritéria : u slov s průhlednou stavbou nebo s otevřenými slabikami je rozhodování snadné (po - ko - le - ní; ne - zdvo - řák), u slova sestra je však hranice slabiky teoreticky možná kdekoli v souhláskové skupině a tvoření slova je z dnešního hlediska neprůhledné. Fonologie v takových případech od rozhodování o hranici slabiky upouští a skupinu mezi dvěma jádry uvnitř segmentu označuje termínem interlud ("mezihra").

Vyšší jednotky fonologické stavby souvislé řeči jsou charakterizovány ustáleným (tedy nikoli náhodným) uspořádáním jednotek nižších a přítomností hraničního signálu.

 

8.7 Subfonematická fonologie

Fonematická fonologie, o níž jsme dosud mluvili, pokládá za nejmenší zvukovou jednotku jazyka foném. Při zkoumání vztahů ve fonologickém systému však operuje s vlastnostmi fonémů, tj. všímá si i prvků, jejichž simultánní realizací foném vzniká.

Při artikulaci vytváří mluvčí určitou konfiguraci fonologicky relevantních vlastností (úrovázených i vlastnostmi irelevantními) a při percepci tuto konfiguraci chápeme jako určitý foném. Znění realizace je např. výsledkem labiální okluze doplněné zněním hlasu a nazálností (relevantní rysy), navíc je tu jisté napětí svalů, způsob pohybu rtů aj.: tyto simultánně přítomné relevantní rysy interpretuje příslušník našeho jazyka jako /m/; jiný zvuk je vokalický, jeho znění je dáno nízkou vertikální polohou jazyka a je krátký : interpretujeme jej jako /a/ atd.

Část fonologicky relevantních rysů je společná pro řetězec fonémů (ve slově /středa/ místo tvoření a neznělost celé skupiny /stř/), jiné se v průběhu realizace mění (v uvedené skupině /stř/ se mění způsob tvoření). Řečový signál vnímáme vlastně jako proud relevantních složek schopných distinkce a registrujeme jejich přítomnost - nepřítomnost (realizaci - nerealizaci) v jednotlivých časových průřezech.

Subfonematická fonologie (termín volíme podle J. Horeckého, 1978) pokládá za minimální zvukovou jednotku jazyka právě tyto fonologicky relevantní rysy. Vzhledem k tomu, že mají schopnost odlišovat členy opozice, užívá se pro ně termín distinktivní rysy (distinktivní příznaky) fonémů. Podle toho se i celý směr fonologických bádání označuje jako teorie distinktivních rysů. I v tomto pojetí fonologie založené na interpretaci distinktivních příznaků se užívá termínu foném. Foném je tu zkráceným názvem pro určitou konfiguraci distinktivních příznaků sloužících rozlišení významu.

 

Další výklady o fonologii, různých pojetích problému a fonologických školách, které se ve světové lingvistice rozvinuly, jsou předmětem samostatného kurzu obecné fonologie.