Postup vývoje lidského poznání dospěl ke konstituování několika vědeckých disciplín, které se zvukem lidské řeči zabývají. I když postupně vykrystalizovaly v obory samostatné, ve skutečnosti spolu souvisejí a svými poznatky a postupy se navzájem prolínají. Jejich základní rozlišení vychází z toho, na jaké úrovni zobecnění se na lidskou řeč dívají, a z toho, k jakému cíli má jejich práce směřovat.
Fonetika je jazykovědná disciplína zabývající se materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka, a to jak na nezobecněné úrovni poznání a popisu mechanismu vzniku řeči, její akustické stavby a percepce zvukového signálu sluchem, tak na zobecněné úrovni hlásek a prozodických prostředků, které jsou užívány v daném komunikačním společenstvím.
Předmětem studia a popisu zvuku řeči jsou kontinuálně probíhajících zvukové vlny, které ji tvoří. U nich je možno studovat proces tvoření mluvními orgány, výsledný akustický signál, mechaniku přenosu zvuku i proces percepce zvuku příjemcem. Lze je zkoumat (podobně jako jiné přírodní procesy a jevy) nezávisle na porozumění jazyku. Komplex nervového zabezpečení produkce a percepce řeči, sama tvorba řečového signálu od anatomie mluvních orgánů až po jejich činnost, fyziologie sluchových orgánů a fyziologický proces slyšení - to vše patří také do okruhu lékařských věd jako jsou neurologie, anatomie, otolaryngologie. Vlastní zvuk řeči lze studovat v rámci fyzikální akustiky, vlastnosti přenosového kanálu a možnosti jeho optimalizace pro šíření řeči zajímají především techniky atd. Při studiu lidské řeči je na této nezobecněné úrovni možno zjistit neuvěřitelné detaily, protože bezprostřední pozorování probíhá v zcela konkrétních podmínkách u konkrétního mluvčího: tak byly zjištěny např. individuální proměny hlásek, změny výslovnosti závisející na stupni únavy mluvčího a dokonce i denní době, byl popsán charakter artikulačních a akustických přechodů mezi jednotlivými intuitivně poznávanými hláskami, shody a rozdíly mezi hláskami závislé na pozici v řetězci (slově, výpovědi), podobnosti hlásek různých jazyků, skutečné zvukové parametry intonace atd. Můžeme tak zkoumat také hezitační zvuky nebo třeba škytání, které může být součástí konkrétního mluveného projevu, dokonce může v něm mít i jistou funkci, ale hláskou není. Studuje se i řeč patologicky změněná nebo realizovaná se speciálním záměrem (zpívaná, šeptaná aj.).
Takové zkoumání je v úplnosti možné jen synchronně. V minulosti probíhalo na základě pozorování (badatel si ovšem vytvořil velkou zkušenost a poznával většinou více než náhodný posluchač), od poloviny 19. století se tu však uplatňuje využití různých technických prostředků (viz 5.6 a 6.7) a výsledky jsou tak velmi objektivní. V současnosti se věnuje této úrovni poznávání řeči nebývalá pozornost, a to i pro ekonomicky zajímavé aplikace, které přináší. Většinou se takový pohled na zvuk řeči zahrnuje do okruhu experimentální fonetiky, i když experiment (nikoli však opřený o přírodní vědy) lze užít na všech rovinách poznávání zvuku řeči. Pro publikaci výsledků se pak zobecňuje, odlišují se jevy náhodné od pravidelných, celkově je však v tomto okruhu fonetiky patrná vazba na exaktní poznatky. Fonetika tohoto typu je pomocnou lingvistickou disciplínou, vlastní lingvistika využívá jen některé její výsledky a dále je zobecňuje. Má však bohaté přesahy k dnes aktuálním řečovým technologiím, modelaci zvukové řeči technickými prostředky s cílem komunikace mezi různými komunikačními systémy, zjednodušeně mezi člověkem a strojem. V nich jde zejména o automatické rozpoznávání mluvené řeči (stroj "rozumí" položené otázce, povelu, lze k němu mluvit podobně jako ke člověku) a o modulaci odpovědí tak, aby byl výsledek co nejbližší skutečné lidské mluvě. Oba procesy přitom souvisejí, celkově je však nápodoba řeči technicky snazší než interpretace, protože stroji je nutno vložit i informace o tom, co lze nebo nelze ve slyšeném brát jako relevantní, důležité. Je tedy i v tomto velmi praktickém využití experimentálně získaných fonetických poznatků nutno vzít v úvahu roviny zobecnění, o nichž bude řeč dále.
Uvažte, na co by se mělo/mohlo soustředit poznávání
výslovnosti u cizince v češtině. A co by bylo dobré poznat a popsat při vaší
výslovnosti cizího jazyka? Mohly by být výsledky velmi přesného popisu tvoření
hlásek, slabik, slov a výpovědí a jejich akustiky přínosem pro snazší zvládnutí
výslovnosti nebo pro lepší porozumění mluvenému slovu? jak byste se pokusili
formulovat rozdíl mezi výslovností souhlásky na konci slov v němčině,
angličtině, francouzštině v konfrontací s tím, jak si (intuitivně) užíváte v
mateřštině,
Zobecněním konkrétních poznatků o artikulaci a akustice v jednotlivých řečových projevech dospíváme ke studiu zvuku řeči na úrovni hlásek a jejich spojení a na úrovni prozodických proměn, a to opět jak z hlediska produkce, tak percepce signálu. Základem je srovnání konkrétních poznatků, přičemž se odhlíží od jevů náhodných nebo individuálních.Dospíváme k představě určitých typů zvukových složek řeči: takové zkoumání je možné jen ve vztahu k uživateli řeči - člověku: zajímá-li nás hláska, musíme být schopni ji především odlišit od náhodného zvuku, který se hlásce jako součásti řeči jen podobá, odlišit individuální zpěvavou výslovnost od intonace řeči atd. Vyhraněná fonetická bádání mohou i při této úrovni zkoumání odhlížet od obsahu sdělení, tedy podobně jako při studiu signálu nezobecněného, v praxi je však taková teoreticky oprávněná jednostranná orientace neuskutečnitelná a často i nežádoucí a badatelé přihlížejí i fungování jednotlivých zvuků řeči v promluvách.
Mluvíme-li dnes v rámci lingvistiky o fonetice, máme na mysli především vědní obor zabývající se touto rovinou zobecnění zvuku řeči. Její tradice vycházejí z intuitivního vyčleňování prvků řeči na základě zkušenosti se stavbou slov a slabik a z pozorování jejich artikulační utvářenosti, které probíhalo bez pomoci přístrojů. Ve starších pracích se dokonce fonetika chápala jako "fyziologie mluvy". Experimentální přístup k řeči starší poznatky významně rozšiřuje a upřesňuje. Rozvoj techniky posledních let umožnil přesněji poznat akustické složky utvářející jednotlivé zvuky a hodnotit jejich relevantnost; fonetika tak získala a stále získává nové poznatky a podněty pro další výzkum i pro revizi poznatků tradičních.
Základní jednotkou fonetických popisů jazyka je hláska ( 4.4; v některých koncepcích se mluví o fónech), minimální zvuková jednotka řeči, zobecněný typ zvukové reality patřící určitému jazyku. Do rámce fonetiky patří i výzkum zvukové stavby větších úseků včetně zákonitostí spojování hlásek a jejich modifikace, a také modulace řeči pomocí síly, tempa, výšky a barvy hlasu (7).
Fonetika zkoumá základní a nejkonkrétnější výrazový plán jazyka - oblast zvuku - ze tří hledisek: fyziologicko-artikulačního, auditivního, akustického a dotýká se i hlediska funkčního.
Hledisko fyziologicko-artikulační (organogenetické) je pohledem na tvorbu signálu. Z tohoto hlediska se fonetika zabývá mechanismem tvoření zvuků a jejich skupin a tvorbou prozodických složek souvislé řeči. Výsledkem zkoumání je především popis tvoření jednotlivých hlásek a způsobů jejich spojování. I když se touto tematikou zabývali fonetikové již před desetiletími, nejde o zkoumání zastaralé a popisy tvoření zvuků se stále zpřesňují. Znalost tvoření hlásek je nezbytná pro každého lingvistu.
Velmi se rozvíjí studium vytváření a modulace síly nebo výšky hlasu, pozornosti se dostává hlasové barvě, tempu řeči. Dříve zajímaly tyto složky zvukového signálu zejména hudební pedagogy v souvislosti s edukací hlasu operních zpěváků, dnes se studuje do hloubky i "obyčejná" mluva.
Vazbu na fyziologii má také zkoumání auditivní složky řeči, tj. jak poznání práce sluchového orgánu, tak procesu identifikace slyšeného vedoucí k porozumění. Ve výkladech pro potřeby lingvistiky anatomické a akustické údaje výrazně zjednodušujeme, odborník ve fonetice má znalosti daleko širší.
Hledisko akustické je zaměřeno na rozbor vytvořeného signálu. Předmětem zkoumání je výsledek výslovnostní práce mluvčího bez ohledu na to, jak ho bylo dosaženo. Nejprve splývala taková zkoumání s auditivními. I po vydělení akustiky v rámci fyziky šlo o zkoumání velmi pracná, a proto byly sledovány jen kratší vybrané úseky řeči. Ty doby již dávno minuly. Akustická stránka řeči je v dnešní době v popředí zájmu fonetiky a dosahuje se tu za pomoci nejmodernějších přístrojů a speciálních programů významných výsledků. V lingvistických výkladech ovšem fyzikální a technické výklady velmi zjednodušujeme. Auditivní přístup však není zapomenut a není ani nesprávný – i dnes je prvním zdrojem informací o vnímané řeči a jejích vlastnostech a je také měřítkem úspěšnosti syntézy řeči.
Hledisko funkční soustřeďuje pozornost fonetika především na ty složky zvuku, které jsou pro percepci nutné nebo závažné. V této oblasti se fonetika nejvíce stýká s fonologií (viz dále a viz také kap. 8).
Již výše jsme připomněli, že fonetika má různé zaměření i podle cíle, který sleduje.Fonetika zabývající se základními problémy utváření lidské řeči se nazývá fonetika obecná; vedle toho existuje fonetika speciální sledující zvukovou stavbu konkrétního jazyka. V ní bereme v úvahu všechny mluvené podoby určitého národního jazyka, neboť v mluveném projevu spisovné a nespisovné prvky interferují daleko více než v textech psaných. Znalost fonetiky předpokládá v praxi i schopnost rozeznávat spisovné a nespisovné jevy ve výslovnosti. Popisy fonetiky konkrétního jazyka vycházejí z jeho reprezentativní podoby - z výslovnosti spisovné, ev. standardní (viz 2.1).
Porovnáváním zvukové stavby dvou různých jazyků nebo dialektů se zabývá
; její poznatky se využívají při výuce cizím jazykům.Fonetika vychází od studia „parole“, řeči, konkrétní skutečně pozorovatelné formy existence lidského jazyka, je to disciplína statická a synchronní. Poznatky získané synchronním studiem řeči lze vztáhnout i na vývoj jazyka, neboť jeho změny byly změnami jeho reálného znění, ne vždy reflektovanými písmem: historická fonetika (diachronní, dynamická) nachází svou aplikaci v etymologii, historické mluvnici jednotlivých jazyků, při interpretaci důsledků mezijazykových vztahů; prolíná se s historickou fonologií.
Specifickými otázkami se zabývá sociofonetika (studium sociálně podmíněné diferenciace zvuku řeči), patofonetika (fonetická zkoumání patologické výslovnosti), pedofonetika jako součást pedolingvistiky, nauky o vývoji a formování řeči dítěte, zcela zvláštní situace přináší studium zvuku řeči při zpěvu, časem se možná dostane pozornosti i vyhasínání artikulačních dovednosti ve stáří atd.
Synchronní aplikovaná fonetika uvádí fonetické poznatky do praxe, a to např. ve výuce cizích jazyků, při výchově kultivovaných veřejných mluvčích nebo v logopedii (pedagogické disciplině věnující se edukaci a nápravě řeči).
Tento text se věnuje fonetice obecné, poznatky jsou
však konkretizovány na materiálu mateřštiny. Najdete nějakou hlásku nebo způsob
intonace, který můžeme doložit pouze materiálem jazyka cizího - tj. setkali
jste se se s nějakým zvukovým prvkem, který v mateřštině chybí?
Dalším zobecněním dospíváme ke studiu zvuku řeči soustředěnému jen na ty prvky (segmenty i jevy suprasegmentální), které jsou v daném jazyce významotvorné. Významotvornost určitého zvukového prvku nelze ztotožnit se zjednodušeným "to má význam". Pro úspěšnou komunikaci má totiž "význam" třeba i tón hlasu, rychlost řeči, pečlivost výslovnosti - to vše totiž působí na příjemce a může ovlivnit jeho porozumění a postoj ke sdělované skutečnosti. I to je v posledních letech předmětem studia, v základním poučení o jazyku však od zvukových prostředků plnících pragmatické funkce odhlížíme.
Základem "vyšší" roviny zobecnění je "významotvornost" ve smyslu soustředění pozornosti na zvukové prvky, jejichž záměna (ev. přidání nebo vypuštění) v určité zvukové jednotce se samostatným, již nečlenitelným významem (morfu patřícím určitému morfému), vede k vytvoření jednotky nové, eventuálně něčeho, co žádný význam nemá; zjednodušeně se říká, že záměnou fonému se vytvoří nové slovo. V návaznosti na to se studuje i významotvornost prostředků uplatňujících se při změně významu jazykových jednotek větších, jakými je výpověď nebo výpovědní úsek (např. proměny intonace, které změní konstatování na otázku).
Intuitivně se soustředění pozornosti na významotvorné zvukové prvky objevuje mnohem dříve, uvádí se často, že již tvůrci hláskového písma byli jakýmisi fonology, neboť samostatný grafém získávaly (zřejmě) jen ty zvuky, které mohly změnit význam slova. I staří fonetikové studovali především zvukové prvky důležité pro dorozumívání.
Tento pohled se obrací k
jazyku (langue) jako struktuře, odhlíží od konkrétní variantnosti jednotlivých
prvků. Studuje systém zvukově rozlišovacích jednotek a pravidla jejich užívání
na interindividuální úrovni, a to v celku komunikačního systému, tj. bere v
úvahu jak mluvčího, který sdělení kóduje, tak posluchače, který sdělení
dekóduje a interpretuje. V rámci fonologie se především studuje a popisuje
inventář fonémů včetně jejich vztahů a zákonitosti jejich spojování. Od konce
20. let 20. století se takto orientované studium označuje termínem fonologie a bývá chápáno jako samostatná vědní
disciplína. Její základní jednotkou je foném,
nejmenší zvukový prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku
jazyka, morfém.
Termín morfém, s nímž jsme výše pracovali, je pro vás nový. Stručně jej proto vysvětlíme. V jazykovém komunikátu existují dvě složky: význam komunikátu (obsah) a zvuková forma, jíž daný jazyk obsah vyjadřuje. Obsah i zvukovou formu má promluva, věta, slovo. Minimální jednotkou, která je nositelkou věcného, ev. gramatického významu, je morfém. Tyto jednotky (často menší než slova) poznáváme lingvistickou analýzou. Realizací morfému, jeho jazykovou formou je morf.
Blíže se morfologickou stavbou jazyka zabývá samostatná jazyková disciplína morfologie. Pro naše další výklady je třeba si uvědomit, že morfémy jako formy nesoucí význam nejsou dále dělitelné (i když mohou mít v češtině význam komplexní - viz dále význam morfu - koncovky -em). Jejich realizace, morf, je však rozčlenitelná na soubor menších jednotek následujících za sebou.
Slovo jako jednotku si představit umíme, jsme s to i
vysvětlit, co znamená. Některá "slova" jsou tvořena jen jedním morfem
(už, o, pryč), tj. jejich forma může být složena z
jednoho nebo více zvuků, ale význam už dál rozložit nejde. Většinu slov lze
rozložit na více morfů, z nichž každý má i určitý význam, jednotlivé formy
(morfy) odpovídají samostatným morfémům, eventuálně mohou dokonce vyjadřovat
trs významů (u koncovek). Např. slovo učitelem se
skládá ze čtyř morfů (lexikálních a gramatických) : uč-
je kořen slova, vyjadřuje základ významu slova, -i-
kmenotvorná přípona slovesa, -tel- je derivační sufix
odvozující od slovesa tzv. činitelská podstatná jména a -em
na konci označuje gramatické významy - 7.pád j. č. substantiva maskulina nebo
neutra. Zaměníme-li v některém z těchto morfů zvukový prvek, přidáme-li něco
nebo ubereme, může vzniknout jiné slovo, jiný slovní tvar, nebo vznikne
"neslovo", skupina nemá v jazyce žádný význam: už -
muž, už - u, o - do, pryč - proč; uč-i-tel-em - uč-i-te-le, učitelech,
*uk-i-tel-em... Taková změna je pak záměnou samostatných fonémů. Jinými
záměnami nové slovo, slovní tvar atd. nevzniká - např. ani velmi výrazná vada
výslovnosti č neporuší pochopení výrazu pryč nebo učitel.
V některých jazycích vznikají samostatné morfy také obměnami výšky a síly hlasu, např. nové slovo se liší jen umístěním přízvuku - srov. německé űberarbeiten - pracovat přesčas, ale űberarbeiten - něco přepracovat, nebo přízvuk odliší dvojici slov od slova jediného - srov. české zeleno-žlutý - dvoubarevný a zelenožlutý - zelený s nádechem do žluta; v tónových jazycích, např. čínštině, se slova i liší i průběhem výšky hlasu v slabice. I tyto prozodické prvky patří do studia fonologie. Podobně jsou fonologicky relevantní vyjádření hranic mezi slovy, souslovími a větnými úseky, a zejména proměny melodie rozlišující typy vět.
Východiskem fonologických studií musí být jeden jazyk (přesněji jedna z variet jazyka, např. jediné nářečí), protože "významotvornost" není nic obecného, ale je vázána na konkrétní jazyk: např. vokály mají délku, ale rozdíl dlouhý - krátký je relevantní jen v některých jazycích, zatímco v jiných význam slova nemění. Blíže se těmto otázkám budeme věnovat dále ve výkladu o fonologii (kap. 8).
Je tedy každá fonologie vlastně fonologií speciální, toto sousloví však není termínem, vystačíme s označením fonologie. Obecná fonologie postihuje na základě studia více jazyků obecné principy, jimiž se soustava fonémů a jejich vztahů utváří. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně vysoký stupeň abstrakce, existuje více fonologických koncepcí: v české lingvistice dominuje stále ještě klasická fonologická škola, která své závěry opírá o poznatky fonetické. Důležité místo zaujímá v lingvistice historická fonologie, studium a popis vývoje zvukové stavby jazyka. Bývá označována i jako historická fonetika, jednak proto, že se celá disciplína utvářela v 19. století v dobách, kdy se fonetika chápala šířeji a o fonologii se ještě nemluvilo, jednak proto, že vedle poznávání a popisu vztahů mezi významotvornými prvky zvuku řeči usiluje i o vysvětlení procesů vývoje, které je možné jen s oporou o poznatky fonetické: např. změna g v h v češtině ve 12. století musela nejen odpovídat proměnám vztahu mezi fonémy, ale musela vyhovovat i charakteru tvoření g v tehdejší staré češtině.
Fonetika i fonologie vycházejí při svých zkoumáních ze znění řeči, ale sledují je z různých zorných úhlů. Po počátečních rozpacích a jistých rozporech mezi představiteli obou vědních disciplín dochází asi od 60. let 20. století k vzájemnému propojení; většina fonologických škol opírá své závěry o poznatky získané fonetiky a naopak fonetikové využívají fonologických zobecnění pro interpretaci poznatků získaných fonetickými metodami. Je to důležité i pro tvorbu gramatik jazyka, kde se postupuje od úrovně jazyka k jeho konkrétní realizaci. Poznatky se uplatní také při výuce jazyků cizích, kde je nutno si přednostně osvojit ty výslovnostní jevy, které umožní jednoznačné pojmenovávání a chápání slyšeného; dokonalá imitace cizí výslovnosti je jistě důležitá, ale nikoli základní.
Vzpomeňte si, na co vás upozorňovali v prvních
lekcích výuky cizího jazyka - jistě např. na nutnost odlišovat různé typy
vokálů. Vyhledejte si konkrétní příklady, kdy je záměna v cizím jazyce zdrojem
neporozumění, žertu nebo dokonce urážky. Uvažte také, co by se měl brzy naučit
rozlišovat cizinec v češtině.
Výše jsme vymezili fonologii jako disciplínu soustřeďující se na prvky schopné rozlišovat význam. Schopnost zobecnění přijímaného zvukového signálu je však ještě vyšší, v některých případech dochází ke změně formy slova (morfému kořene, ev. kmene slova), aniž by byla tato změna znění interpretována účastníky komunikace jako nová jednotka významová. K takové situaci dochází při hláskových alternacích uvnitř jednoho morfému, jež jsou běžné ve všech flektivních jazycích. Třída fonémů, které se takto střídají, tvoří jeden morfoném, zabývá se jimi vědní disciplína morfonologie.
Ukážeme si tuto situaci na češtině (výrazy uvádíme v pravopisné podobě, fonologická transkripce bude vysvětlena později a pro pochopení vztahu zde není nezbytná): Změna k - c - č přináší v některých případech změnu významu slova : kolek - čolek; kloní - cloní; celí - čelí. V řadě slov ruka - ručka - ruce; vlk - vlček - vlci ap. však Čech k, č, c do jisté míry spojuje, neboť je si vědom, že jde o tvary nebo odvozeniny od téhož slovního základu. Podobné vztahy jsou i mezi h - z - ž (hrát - zrát - žrát, ale noha - noze - nožka), ch - š (chytí - šití, ale moucha - mouše); příklady najdeme i ve vokalismu, např. ů - o (kůlem – kolem, ale dům - domu); o - a (rodu - radu, ale zmar - mořit). Podobné vztahy jsou i v jiných slovanských jazycích. Příklady alternací jsou ovšem i v jiných jazycích, vzpomeňte na nepravidelná slovesa angličtiny, němčiny atd., jež se jako cizinci namáhavě učíme, zatímco rodilí mluvčí o souvislosti anglického beer - bore, awake - awoke, německého lesen - ich lese, er liest - ich las..., francouzského croire - je crois - nous croyons, devorie -je dois - nous devons nepochybují.
Tyto alternace existují v jazyce zákonitě, jsou pravidelné a účastníci komunikace je nechápou jako změny odrážející změny morfému (jednotky významové), při komunikaci od nich vlastně abstrahují. Střídání nevzniklo náhodně, je důsledkem starých vývojových procesů v jazyce. Většinou je zachytilo i písmo. V mluvnicích bývá výklad o alternacích zařazován do pasáží o flexi, resp. o tvoření slov.
Celkově tedy můžeme říci, že je soubor disciplín studujících mluvenou řeč dosti široký. Proto se dnes spíše než o fonetice mluví o fonetických vědách, k nimž se pak přirozeně přiřazují jak tradiční fonetika a fonologie, tak i související obory medicínské a přírodovědecké a řečové technologie v nejširším slova smyslu. Na mezinárodní úrovni jsou vědám studujícím zvukovou stránku řeči věnovány kongresy (první v r. 1932 v Amsterodamu). Od 5. kongresu (1964, Münster) jsou koncipovány široce jako kongresy fonetických věd, protože - jak jsme i ukázali - jsou mezi vědami značné přesahy a spojuje je jediné - zvukový signál lidské řeči jako objekt výzkumu.