Velké mnoství přirozených jazyků světa existuje ve dvou základních realizacích - mluvené a psané. Pokud jde o schopnost vyjádřit nejrůznějí obsahy sdělení, různé mylenky, jsou mluvené i psané projevy rovnocenné; v jisté míře zobecnění můeme říci, e jednomu jazykovému systému (langue) odpovídají dva typy realizací v řeči (parole), mluvená a psaná.
Mluvená a psaná řeč se navzájem na první pohled lií v "substanci", v materiálních prostředcích, které uívají pro vyjádření mylenek (a jiných sloek komunikátu - např. postojů ke sdělení a vztahu k adresátovi) tak, aby mohly být předány příjemci. Pro psaný projev jsou to opticky vnímatelné značky utvářené podle zvyklostí daného píícího společenství (tvary vrypů na hliněné tabulce, značky na papyru, obrázky, hieroglyfy, malovaná, psaná nebo titěná písmena na pergamenu, látce nebo papíře, písmena na obrazovce monitoru...). Mluvená řeč je tvořena zvukovými vlnami produkovanými mluvními orgány ve shodě se zvyklostmi určitého mluvícího společenství tak, aby ji bylo mono přijímat sluchem. Zvukové vlny lze samozřejmě generovat i jinými zdroji ne jsou lidská mluvidla, taková řeč je vak jen horí nebo lepí imitací přirozené mluvy lidské.
Oba způsoby realizace konkrétního přirozeného jazyka, mluvená i psaná řeč, jsou s to plnit vechny funkce, které jazyk při komunikaci má. V některých z nich se vak běněji uplatní podoba psaná, v jiných je výraznějí podíl podoby mluvené.
Připomínají se tyto funkce jazyka: referenční (té sdělná, denotativní, informativní, kognitivní, ikonická), výrazová (té emotivní, expresivní), výzvová (té konativní, apelativní, operativní, excitativní), fatická (phatická, té kontaktová), estetická (té poetická, básnická), metajazyková (jazykem mluvíme i o jazyce), jiné zdroje připomínají i funkci mentální apod. Tyto funkce, přisuzované jazyku, se projevují a v jeho konkrétním uití, v řečových projevech.
Řeč mluvená a řeč psaná uívaná jedním národním společenstvím jsou větinou realizací tého jazykového systému, tého národního jazyka. Z historie i dneka známe sice národy, které v psaných záznamech (a také v oficiální komunikaci, tj. ve veřejných komunikátech) uívají jiného jazyka, ne je jejich jazyk národní, od těchto situací vak v dalích výkladech odhlédneme; např. v raném středověku byla na naem území větina psaných textů v latině; mnohé africké kmenové jazyky existují v mluvené podobě, ale v psané podobě se neuívají a oficiální texty jsou psány ve světovém jazyku.
Mluvený a psaný projev se v jediném jazyce lií v mnoha aspektech, tedy nejen ve volbě substance. V jazycích nám blízkých lze rozdíly najít zejména v těchto věcech:
l. V utváření celku sdělení: V mluveném projevu jde o kontinuální proud zvuku členěný a po větích úsecích, plynule v něm na sebe navazují ve spontánní mluvě nejen hlásky slabik a slabiky slova, ale i jednotlivá slova ve výpovědním úseku (pro jednoduchost - v úseku ohraničeném alespoň slabou pauzou a spojeném intonací - viz 4.1). V psaném projevu jsou tu vdy diskrétní grafické jednotky; jejich platnost je dána principem zápisu, který jazyk vyuívá (2.2).
2. Percepce mluveného projevu probíhá přijetím (slyením) lineárního řetězce a a po přijetí určitého úseku jeho dekódováním vedoucím k porozumění, zatímco psaný projev umíme při jisté zkuenosti vnímat po úsecích "globálně", bez pracné identifikace jednotlivých elementů, tedy bez "hláskování" a "slabikování".
3. Oba způsoby realizace se lií způsobem osvojení: v mateřském (1.) jazyce se učíme mluvit přirozenou cestou v útlém dětství nápodobou mluvícího okolí (rodina, postupně přibývají kamarádi, přátelé...), zatímco znalosti psaní dosahujeme poněkud později a dík vědomému učení, při něm je projev i vědomě korigován. V dalím jazyce je tomu obvykle jinak: jeho mluvenou podobu se učíme dík didakticky řízené komunikaci a ná kontakt s mluvními vzory je poněkud omezený (učitel nebo lektor, několik málo přátel); psanému projevu se v cizím jazyce učíme obvykle zároveň s mluvením. V mezních případech lze ovládat cizí jazyk jen pasivně, tj. rozumět psanému textu, ani bychom zvukovou podobu zvládli. U mateřského jazyka je to u zdravého člověka nepravděpodobné.
Jinak je tomu u přirozeně bilingvních mluvčích, ti mají vlastně "mateřské jazyky" dva, např. jazyk české matky a jazyk německého otce. Tuto problematiku - stojící mimo rámec vlastní fonetiky a fonologie - studuje předevím pedolingvistika, psycholingvistika a sociolingvistika.
4. Cílem osvojení je v prvním jazyce komunikační úspěnost, její nároky rostou s věkem dítěte, zatímco cílem zvládnutí psaného projevu je umonění vazby ke kulturnímu dědictví. V cizím jazyce tomu můe být jinak, obecným cílem je tu sice dnes také rozvoj komunikačních dovedností, ale můe dominovat i jen potřeba porozumět psanému textu, popř. i jen v některé oblasti (např. potřeba pasivní znalosti latiny či staré němčiny pro studium archiválií).
5. Mluvený projev pokrývá předevím soukromou komunikační sféru a v celonárodní se uplatňuje a v posledních desetiletích; jeho minulé fáze není mono přímo pozorovat. Zdá se být "přirozený" a jeho kvality jsou proto méně uvědomovány. Psaný projev je naopak svou podstatou nadčasový a celospolečenský, můeme jen tedy studovat i daleko do minulosti. Kvality psaného projevu byly zejména dříve v centru zájmu společnosti uivatelů, podle nich se často hodnotí úroveň vzdělanosti člověka. Teprve v poslední době se připomíná i význam kvality projevu mluveného pro prezentaci osobnosti.
6. Mluvený projev je místně, generačně, sociálně rozrůzněný daleko více ne projev psaný. Volba výrazových prostředků mluveného projevu je dána normou, často jen lokální (tj. rozhodující je, zda nějaký způsob výslovnosti je přijímán uivateli - členy rodiny, obyvateli malé obce apod. - jako "normální", v daném prostředí obvyklý), zatímco psaný projev je v naem kulturním okruhu vázán kodifikací, ev. standardizací prvků, které se v něm pokládají za náleité; platí tu jistá pravidla, pro ně je oporou sepsání v závazných příručkách (Duden, Pravidla českého pravopisu, Webster apod.). Není vzácná situace, e lidé mluvící a vyslovující ne zcela spisovně nebo i nářečně píí spisovným, často i kvalitním a bohatým jazykem.
7. Jazyk se stále vyvíjí a to platí i pro obě podoby realizace, mluvenou a psanou. V mluvených projevech se vak změny dějí postupně, take si je méně uvědomujeme, zatímco v psaném projevu dochází vdy po určité době k větím změnám zásad psaní, které si uivatelé uvědomují a zaujímají k nim stanovisko, diskutují o jejich potřebě, náleitosti atd. Záleí na celkovém postoji kulturní veřejnosti, zda se bude pravopis měnit a v jakém rozsahu: u jednotlivých jazyků je v tom situace různá a kadé řeení - změny tak jako odmítnutí změn - má své výhody i nevýhody.
8. Produkce textu je u mluvených projevů formována předevím spontánností a kontaktovostí, zatímco psaný projev je v zásadě "kontaktem na dálku". Obvykle je připravený, v soukromé psané komunikaci vak stále více roste podíl málo připravených psaných textů při chatu, posílání SMS zpráv atd. Sama technika mluvené řeči je velmi ovlivněna spontánností výslovnosti, jen malý okruh profesionálních mluvčích se připravuje i po výslovnostní stránce.
9. Členění textu a hierarchizace informace se v mluveném projevu děje (vedle proměn celkové stylizace) pomocí prozodických prostředků (7.1), psaný projev uívá prostředků grafických. Jsou navzájem jen těko převoditelné.
Tradiční lingvistika chápala psanou realizaci jako (jediného) reprezentanta jazyka, z ní vyvozovala poznatky uloené do mluvnic a podle ní hodnotila také správnost/nesprávnost projevů. K mluvenému projevu se pak přistupovalo jako k něčemu odvozenému, dokonce mohl být chápán jako pokaený, v mluvě byly nacházeny "chyby" proti předepsanému spisovnému jazyku atd. Tento pohled se v posledních desetiletích mění, nebo roste význam mluvené komunikace a rozvoj metod zkoumání umoňuje studovat autentické mluvené projevy v celé jejich sloitosti a proměnlivosti. Ukázalo se, e poznání jazyka na základě pouze psané podoby je zaloeno na rozboru jistým způsobem upraveného tvaru, který můe, ale nemusí být adekvátní skutečné (mnohotvárné) realitě. Pro studium filologie je proto nezbytná nejen empirická znalost mluvené podoby jazyka/jazyků, ale i její pochopení ve smyslu lingvistickém, schopnost její analýzy, popisu s pouitím přísluné terminologie atd. Důleité je to také pro pochopení výkladů o vývoji jazyka, který se děl postupně ve zvukové podobě a do písma pronikaly, a to jetě ne vdy, a výsledky určitých jeho vývojových fází.
S růstem významu mluveného slova v dnením světě význam takových studií dále roste. Je tedy třeba věnovat studiu zákonitostí mluveného projevu pozornost a nedoufat, e sama nápodoba mluvního vzoru stačí. Při studiu cizího jazyka je vhodné navíc počítat i s tím, e jsme si výslovnostní návyky vytvořili v útlém dětství v rodině: při osvojování nového jazyka bychom si vlastně měli vytvořit návyky nové, jasně odliné. Někdy se to podaří prostou imitací, větinou je ale i zde vhodné vědět, kde a jak se cizí jazyk lií od mateřského (ev. kde se lií kultivovaná výslovnost mateřského jazyka od regionální), aby mohl být nácvik cílený a úspěný.
Zvuková stránka lidského dorozumívání je předmětem zájmu po staletí. První popisy výslovnosti jsou známy z Indie, kde byly vytvořeny ji v 7. století př. n. l.. Ze starých řeckých textů známe úvahy o hláskách, přízvuku, melodii řeči, Aristoteles v Rétorice (4. století př. n. l.) definuje hlásku, samohlásku, souhlásku i slabiku a podává třídění hlásek podle znělosti nebo místa artikulace. O tvoření řeči se zajímali v prvních stoletích naeho věku také lékaři, antičtí i arabtí. Obrácení pozornosti k filozofickým otázkám jazyka odsouvá později zájem o zvuk řeči do pozadí, a tak jednotlivá pozorování vznikají spíe v rámci rétoriky v souvislosti s poslední fází přípravy řeči - přednesem (pronunciatio) a s prakticky orientovanou výukou zvukové řeči u neslyících. Takto získané poznatky jsou - přes vechnu náhodnost - mimořádně důleité pro poznání vývoje konkrétního jazyka.
V evropské lingvistice byly dlouhou dobu v popředí pozornosti hlásky chápané jako nejmení jednotky mluvené řeči a zákonitosti jejich uívání, a to předevím v rámci slova. Nová vlna zájmu o zvuk řeči začíná v 19. století, jetě v polovině tohoto století se vak poznatky o zvukové stránce jazyka mísívaly s fakty spojenými jen s psanými texty. Dalí vývoj lingvistiky dospívá rychle k osamostatnění pohledu, k vydělení fonetiky jako vědní disciplíny. Druhá polovina 19. století přinesla novou, experimentální metodu práce, co významně posílilo objektivitu poznatků. Dvacáté století pak přineslo dalí specifikaci pohledu vydělením fonologie (zásady byly zveřejněny r. 1928 - viz 3.2 a 8) a morfonologie (srov. 3.2). Rozvoj technických moností v posledních desetiletích přidává velmi dynamicky se rozvíjející řečové technologie, které se zabývají např. analýzou a syntézou řeči a aplikací získaných poznatků a řeení do technické praxe. Jak z naich dalích výkladů vyplyne, je dnes celkový přístup ke studiu zvukového signálu lidské řeči daleko komplexnějí ne dříve a i v tradičním pojmosloví oboru dochází k posunům a významovým upřesněním. Filolog ovem nemůe starí přístupy přehlíet a klasickou terminologii a systematiku negovat. Uzavíral by si tím cestu ke studiu literatury oboru.
V běných mluvnicích mateřského jazyka včetně kolních učebnic jste mohli najít vybrané poznatky o zvuku řeči v části věnované hláskosloví. Např. ve Stručné české mluvnici Havránka-Jedličky (26. vydání 1998, s. 11-23) se sem zařazuje bez bliího vysvětlení systematika hlásek podle jejich tvoření včetně informace o přísluném psaní, výklad o slabice, přízvuku a na několika stránkách jsou i poznámky ke spisovné výslovnosti. Předpokládáme, e tento text znáte. Je jím přiblině vymezen i rozsah vstupních znalostí studenta 1. ročníku vysoké koly o zvuku řeči. Takový výběr vyhovuje dalím mluvnickým výkladům dané knihy, pro vysokokolské studium filologie je vak zcela nedostačující. Zjednoduení obsahu pojmu fonetika (a fonologie) je běné i v učebnicích jazyků cizích, nebo tu jsou výklady účelově oprotěny od teorie a směřují jen ke zvládnutí výslovnosti konkrétního jazyka. Kromě toho bývají rozloeny podle potřeby mezi jednotlivé lekce a podstatou osvojení se stává imitace cizí výslovnosti, nikoli samo pochopení zákonitostí zvukové roviny jazyka. Na druhé straně se stávají součástí multimediálních učebnic cizího jazyka technicky dokonalá zobrazení akustiky řeči a je proto vhodné mít alespoň základní znalost toho, jak jsou vytvářena a k čemu slouí (viz dále 6).
V moderním pojetí se zvuková podoba jazyka zkoumá v lingvistice v rámci studia procesu jazykové komunikace, tj. procesu přenosu informace mezi lidskými jedinci pomocí jazykových prostředků. Tento proces zkoumá z jiného aspektu také psycholingvistika, sociolingvistika, poznatky se uplatní v aplikované lingvistice apod. Jejich význam roste od té doby, kdy se komunikační sféra, v ní se mluvený projev uplatňuje, mění dík rozvoji techniky z intimní a skupinové na celospolečenskou.
K velmi jednoduchému dorozumění lze uít ostenze - ukázání předmětu, předvedení jevu. Ve sloitých podmínkách mezilidské komunikace vak takový způsob stačit nemůe; komunikát je třeba převést do podoby, která by byla schopná přenosu jednoduchými prostředky s dostačující přesností, a to i na větí vzdálenost. Těmto podmínkám vyhovuje zvuková řeč tvořená mluvidly, artikulovaná (článkovaná), jako velidský způsob komunikace. Ve vyspělých společenstvích se navíc ustaluje i komunikace písemná (ke vztahu mluvené a psané řeči viz výe).
Jsou moné i jiné formy zvukové komunikace - připomíná se např. pískaný jazyk. Pokud je známo, existuje vedle zvukové řeči artikulované. Komunikaci umoňuje také jazyk gest: na rozdíl od ostenze, kde je vztah mezi označovanou skutečností a gestem dán situací, je v jazyce gest pro pojmy konvenční gesto (kombinace gest), která na situaci vázána není. Jazyk gest, označovaný běně jako znaková řeč (pozor, "znak" zde nemá terminologický lingvistický význam), je pro neslyící základní, odezírání a produkce zvukové řeči jsou dnes pro ně chápány jako doprovodné; u slyících gesta zvukovou řeč doprovázejí (gesta synsémantická) nebo v jednotlivostech nahradí (gesta autosémantická, běná zvlátě ve spontánním projevu) a přispívají celkovému pochopení sdělení.
Při zvukové řeči si lidé místo přímého předávání obsahů vědomí předávají řady zvuků. Zvuky a jejich kombinace se staly symboly, které skutečné předměty, jevy a vztahy v komunikaci zastupují. Tyto zvuky jsou tvořeny mluvními orgány a jejich výsledná podoba je limitována na jedné straně monostmi mluvidel (jde ostatně o monosti velmi iroké), na druhé straně monostmi jejich přijetí a identifikace sluchem. Z takřka nekonečného souboru moných zvuků a jejich kombinací uívá konkrétní jazyk jen část, která se ustálila v daném mluvícím společenství.
Uvate, které zvuky mateřského jazyka vám známé cizí jazyky nemají, připomeňte si naopak některé specifické zvuky cizího jazyka.
Mezi zněním slova a označovanou skutečností není ádný vztah. Jen ojediněle - u zvukomalebných citoslovcí jako frr, mňau - se mluvidly napodobuje přírodní zvuk; srovnání hlasů zvířat nebo jiných přírodních zvuků v různých jazycích ukáe, e i tu jde o konvence.
Srovnejte si např., jak se vyjadřuje zvuk psího těkání nebo kočičího mňoukání v jazycích, které znáte.
Vazba mezi zvukem slova (i celého sdělení) a označovanou skutečností, tj. to, e zvuku slova přiřadíme určitý význam a v textu i smysl, je dána pouhou konvencí, je vznikla přirozenou cestou; jen ojediněle mohla vzniknout záměrně (někdo "rozhodl", jak bude slovo znít, např. u umělých jazyků nebo u nově vytvořených termínů); i takový vztah se vak ve společnosti ustaluje. Touto konvencí je dáno jak označování jednotlivých obsahových prvků, tak i způsob, jím se vyjadřují vztahy mezi nimi (pravidla vytváření vět a vyjadřování vztahů mezi větnými členy, pravidla tvoření slov apod.). Při mluvené komunikaci mluvčí své sdělení vyjádří článkovanou řečí (tímto způsobem je zakóduje), vzniklé zvukové vlny procházejí pak tzv. kanálem (prostředím umoňujícím přenos informace) k posluchači, který je vnímá a sdělení porozumí (sdělení dekóduje). Podmínkou porozumění je, aby mluvčí i posluchač uívali tého kódu, inventáře jednotek, jejich pomocí se můe kódovat informace, a kombinačních pravidel, podle nich se tvoří lineární řada celků, textu sdělení, tj. aby mluvili tým jazykem. Důleitá je i mezi komunikanty.
Mluvená řeč je u konkrétního jazyka primární, mnohé jazyky dodnes psanou podobu nemají; naopak jazyk s jen psanou podobou je snad jen jazyk mrtvý nebo umělý. V mluvené podobě probíhá největí část mezilidské komunikace, a to předevím komunikace spontánní, která se jen minimálně řídí předpisy a jen ojediněle ji někdo koriguje. Dík tomu lze na zvukové stavbě názorně pozorovat některé důleité obecné zákonitosti jazyka, které v psaném textu zakrývají např. nejrůznějí pravopisné principy a jejich kombinace (2.2).
Řeč slouí samozřejmě primárně předání informace ale tu lze předat kvalitně i nekvalitně. Zvuk řeči navíc prozradí o mluvčím jeho individualitu, duevní stav, regionální a národní příslunost, společenské postavení. Je také schopen maximálního vyjádření pragmatických sloek komunikace. Osvojuje se v societě a societě bezprostředně slouí, má schopnost ji spojovat.
Místně, sociálně i generačně proměnlivá realita mluveného jazyka můe být jako taková popisována a studována. Vytváříme-li vak popis mluveného jazyka pro potřeby mluvnic nebo učebnic, nemůeme tuto proměnlivost v plném rozsahu zachytit (na rozdíl od speciálních studií). Soustřeďujeme se proto na výslovnostní standard, výslovnost vědomých uivatelů mluveného spisovného jazyka. V minulosti mohla být takovým základem mluva na reprezentativní divadelní scéně, je měla také největí presti. Divadelní mluva je ovem mluvou značně stylizovanou a slouí jinému cíli ne běné věcné dorozumívání. V jiných národních společenstvích se mohl stát vzorem standard kulturního centra, vzdělávací instituce atd. Ve starích dobách lo vdy o normy poměrně malých společenství, které se předávaly v jejich rámci: např. noví studenti se jim učili nápodobou starích, mladí herci imitovali herce hlavních rolí. Ostatní lidé mohli o takovou výslovnost jen usilovat. Po rozíření zvukových médií se vzorem se můe stát výslovnost některé rozhlasové stanice nebo televizních moderátorů. Ani častý poslech vzorové výslovnosti vak bohuel nezaručí, e si ji posluchač aktivně osvojí.
Představa výslovnostního standardu kultivované podoby národního jazyka (jakási analogie pravopisu psaných textů) je těsně spojena se spisovností, resp. standardizací jiných rovin jazyka. V kulturních národech je představa o "správném" znění veřejných mluvených projevů ustálena (tj. existuje tu norma) a mnohdy je i popsána. V soukromých projevech naopak dostačuje výslovnost regionální. Sám zájem o standardizaci výslovnosti a postoj k jejímu dodrování ve veřejných projevech se ve společnosti různě proměňuje, ale to u je problém sociolingvistický, nikoli fonetický. Obecně můeme říci, e norma kultivované výslovnosti existuje, psaná pravidla výslovnosti, která by byla skutečnou kodifikací, tj. závazným popisem, vak vznikají v nám blízkých jazycích a od konce 19. století a pro mnoho jazyků nebyla dodnes vytvořena. I tam, kde tato pravidla existují, jsou obecně méně známa ne standardní pravidla psaných textů.
Popis normy kultivované (spisovné, standardní) výslovnosti reprezentativní podoby národního jazyka (jazyka spisovného, standardního, literárního... - termíny se zde lií) se označuje termínem ortoepie. Ortoepii tvoří dvě sloky: ortofonie a vlastní ortoepie. Pod termínem ortofonie se skrývá popis standardního znění jednotlivých hlásek. Příkladem je výběr z různých existujících variant hlásky [r]; obvykle jen jedna je vzorová, pro daný jazyk "správná". V rámci ortofonie se vymezuje jak postoj k oblastním, nářečním a vrstvovým obměnám hlásek, tak k realizacím individuálním; ty jsou obvykle hodnoceny jako vady řeči.
Uvate, jak zní "správná" hláska [r] v jazycích, které znáte. Při osvojování
cizího jazyka jste byli vedeni právě k tomuto znění, často odlinému od mateřtiny. Vzpomenete si na dalí hlásky, které - zdánlivě stejné - znějí v cizím
jazyce jinak?
Ortoepie, té "vlastní" ortoepie je souborem zásad uívání ortofonických hlásek v souvislé řeči, jejich změn v rámci slova a výpovědi, a také zásady přízvukování, intonace apod. Aktivní znalost těchto pravidel zajiuje nejen srozumitelnost řeči, ale i její plnou kultivovanost. Ortoepie se rozvíjí v době, kdy mluvený projev roziřuje své funkce ve společenském a kulturním ivotě.V jednotlivých jazycích je hloubka a přesnost ortoepických pravidel velmi různá, někdy jde jen o individuální počiny lingvistů. Podnětem pro vytvoření takových popisů a hledání pravidel bývá často divadelní praxe, i kdy pravidla herecké mluvy je jen těko mono aplikovat na běný projev bez estetického záměru.
Vytvoření závazného popisu kultivované podoby národního jazyka, tj. formulování zásad ortoepie, není jednoduché. Je třeba zejména:
a) Co nejúplněji poznat normu, tj. existující stav kultivované výslovnosti. Základním poadavkem je synchronnost zkoumání a vyloučení vech individuálních přístupů. Tvůrci kodifikace musí zaujmout stanovisko k existující kolísání ve výslovnosti i k oblastním rozdílům. Za základ se bere norma v kulturním centru národa, v české situaci tedy v Praze, k normě dalích kulturních center se přihlíí, obvykle ve formě výslovnostních dublet. Dnení stav jazyka neumoňuje spisovnou výslovnost zcela sjednotit.
b) Vyřeit vztah výslovnostní normy k pravopisu: pravopis sice není a nemůe být měřítkem výslovnosti, v jazycích s hláskovým písmem jako četina vak paralela mezi psaným a mluveným projevem existuje. Roziřuje-li se počet aktivních uivatelů spisovného jazyka, vzniká vdy nebezpečí hyperkorektní výslovnosti, tj. výslovnosti přesně podle psaného záznamu (objevuje se někdy u přejatých slov, např. menu čtené jako [menu] vedle čtení [meni]). Mezi výslovnostní a pravopisnou kodifikací je u jazyků s hláskovým písmem dialektický vztah, tj. obě normy se vzájemně ovlivňují. Přejímá-li se slovo z jazyka s hláskovým písmem, můe se objevit čtení podle písmen (viz výe), nebo se naopak postupně adaptuje podle (napodobené) cizí výslovnosti i psaná podoba slova (v četině např. sherry i ery; shilling, schilling i ilink). I dík tomu se nám dnes jeví výrazy ze společného pramene, např. grécismy a latinismy, v různých jazycích jako velmi rozdílné.
Najděte v jazycích, které znáte, příklad na adaptaci několika cizích slov; pokuste se vystihnout, proč se adaptovaná podoba v jednotlivých jazycích lií.
c) Najít okruh mluvených projevů, kde je nutno kodifikovanou výslovnost dodrovat. Obecně platí ortoepické zásady ve veřejném projevu citově neutrálním. V emotivních projevech je od nich mono ustoupit. Výslovnost je stylově diferencována. Mluvíme o výslovnosti neutrální, explicitní (vybraná) a implicitní (zběná). Styl neutrální a explicitní jsou jednoznačně spisovné, styl implicitní se uplatní v hovorově spisovných projevech. Za hranicemi kultivovaného jazyka je výslovnost nedbalá nebo nářeční. Styly se lií striktností v dodrování stanovených pravidel, implicitní výslovnost je nejvolnějí a dopoutí daleko větí zjednoduování realizací ne výslovnost vybraná. Zvlátní postavení má mluva umělecká, v ní je neutrální spisovná výslovnost základem, od něho se jako příznaková odliují výslovnostní specifika charakterizující postavy nebo prostředí zobrazované textem.
d Ortoepii nelze směovat s eufonií, tj. snahou o příjemné znění mluvené řeči. Eufonie se uplatňuje zejména v uměleckých textech (pravidelné střídání rytmických jednotek, střídání hlásek, rým). V běné řeči není eufonie nutná, vyhýbáme se vak kakofoniím, tj. seskupením zvuků znějícím nepříjemně (např. nesnese se se sestrou). Pro nauku o příjemném znění řeči uil v minulém století český estetik J. Durdík termín kalilogie; mělo jít o jakousi zvukovou stylistiku, paralelu kaligrafie. Termín se neujal, problematika, kterou měl označovat, je vak i dnes ivá ve vech jazycích.
e) Normu kultivované výslovnosti je třeba uvádět do jazykové praxe, seznamovat s ní uivatele spisovného jazyka a vést je k dodrování jejích zásad ve vech oblastech veřejného mluvního styku. V tom má nezastupitelnou úlohu kola. Na dospělé působí předevím masově sdělovací prostředky (zpravidla rozhlasové a televizní). Zanedbatelný není ani vliv scénické mluvy a uměleckého přednesu, kde se výslovnost stává jednou ze sloek vytvářejících estetické vyznění díla. Méně se zatím těmito otázkami zabývala činnost jazykově popularizační.
Materiály orientující ve spisovné výslovnosti jsou formulovány tak, aby byly srozumitelné pro kadého uivatele jazyka. Vycházejí proto z psané podoby slov a slovních spojení a vysvětlují, jak se tyto psané podoby správně vyslovují. Takové údaje bývají i součástí výkladových slovníků jazyka. Můe to být důleité u domácích slov, zvlátě je-li pravopis značně archaický (angličtina, francouztina), je to potřeba také u slov přejatých nebo u vlastních jmen. Kadý jazyk v tom má jiné potřeby a tradice.
Zjistěte si, ve kterých knihách poznáte zásady spisovné výslovnosti pro jazyk, který studujete. Jak jsou formulovány?
V psané podobě jazyka se vyjádření mylenky děje diskrétním (nespojitým) způsobem. Pomocí grafémů, opticky vnímatelných ustálených značek, se toti zaznamenávají jednotky, které jsou mení ne celek sdělení. Grafémem můe být písmeno, ale i matematický symbol, značka, číslice apod.
Např. sdělení, které je ve zvukové formě spojité [vlakmijelvedvje], zapisujeme v dnení četině rozčleněné na jednotlivá grafická slova (vlak mi jel ve dvě), jejich hranice nemají s výslovností ani s věcným obsahem sdělení nic společného: mi a velmi pravděpodobně i jel tvoří jeden přízvukový celek se slovem vlak, podobně je jedním přízvukovým celkem ve dvě. V celém sdělení nejsou nutné ádné pauzy a v běné řeči jedno slovo plynule přechází v druhé. Spojení ve dvě je i nerozloitelný celek významový. Zvuková forma, v ní jedna hláska plynule přechází v druhou, je v zápisu nadto zapsána ve formě jednotlivých písemných znaků, v titěné podobě nespojitých. Samozřejmě není vyloučeno, e by se mohlo členění zvukové a psané řeči alespoň na úrovni slov shodovat ([nespi:vejte] - psané Nezpívejte!), v delích sděleních vak velmi pravděpodobně určitý nesoulad obou forem najdeme. Vztah, který jsme tu dokumentovali na četině, existuje i v jiných jazycích.
Vyhledejte si podobné příklady z jazyka, který studujete. Uvědomte si, e jinak tomu můe být ve spontánní řeči a jinak ve velmi pečlivé výslovnosti nebo ve výslovnosti lektora, který učí začátečníky rozumět zvukové řeči. Ten můe - pokud to zvuková podoba jazyka jen trochu dovoluje - psaná slova při vyslovování poněkud oddělovat.
Psaný projev má funkci vybavovací (z psaného textu pochopíme obsah sdělení). Grafémy, pomocí nich se záznam děje, mají své alografy, pravidelné, územ ustálené obměny dané značky (písmene, číslice aj.) vázané postavením v celku textu, dané dobově (např. gotické ostré tvary písmen, které ustoupily oblejím tvarů dnení latinky), kulturními zvyklostmi (např. číslice 7 se na kontinentu překrtává, v Anglii ne), a také volné varianty (např. různé tvary rukopisné, typografické typy písma), které mohou být vyuity pro grafické kontrasty psaných textů (kurzíva, petit ...).
(slouí záznamu cestou mylenka → její formulace → zápis, záznam), současně vakRozčleňování souvislé informace na diskrétní jednotky psaného textu můe být v principu dvojí: ideografické a fonografické. V konkrétním jazyce se velmi často v psaných textech vyskytují příklady na uplatnění obou způsobů psaní, jeden z nich je vak pro jazyk základní.
Vychází-li záznam z obsahové stránky sdělení a pomocí znaků psané podoby řeči (grafémů) se zachycují pojmy, princip psaní je ideografický, záznam se děje pomocí ideogramů. Tento způsob záznamu uívá lidstvo ji po tisíciletí. Dodnes není zapomenut pro jisté výhody, které v komunikaci přináí. Jeho interpretace toti není závislá na konkrétním jazyku, vyhovuje proto v nadnárodní komunikační sféře nebo tam, kde má jazyk mnoho uivatelů, kteří mluví navzájem těko srozumitelnými nářečími. Ideogramem jsou předevím piktogramy nebo hieroglyfy.
Piktogram je obrázek věci, situace apod., dnes např. označení "vstup pro invalidy" se schematickým obrázkem invalidního vozíku, nebo "zákaz vstupu se zmrzlinou" s překrtnutým zjednodueným obrázkem kornoutu zmrzliny. Je přitom lhostejné, jakými slovy význam piktogramu vysvětlíme, podstatné je jen pochopení smyslu.
Hieroglyf je abstraktní, různě sloitý znak, který značí vdy celý pojem, konkrétní i abstraktní. U jednotlivých hieroglyfů lze vysledovat jejich vývoj od piktogramu, "obrázek" se postupně změnil v označení pojmu. Vytvořené hieroglyfy lze kombinovat a vytvářet tak záznam pro dalí a dalí skutečnosti. Pomocí hieroglyfů je psána stará egypttina nebo památky mayské. Ideogramy jsou i čínské znaky. Uvádí se, e jsou to vlastně logogramy, protoe znak odpovídá slovu; sama definice slova ovem není snadná, a proto není ani termín výhodný. Na rozdíl od piktogramů, které lze "přečíst" s minimem kulturních znalostí a zkueností, jsou hieroglyfy a logogramy ustáleny kulturním vývojem a jejich pochopení není jednoduché. Při osvojování psané podoby jazyka je nutno se naučit tisíce značek a zvládnout také pravidla jejich kombinování a variací: pro číntinu se např. mluví o potřebě zvládnout pro četbu běné literatury 2 tisíce znaků - jednotliví autoři uvádějí vak různý počet v závislosti na tom, jak náročné texty mají na mysli.
Charakter ideogramů mají v dneních textech číslice nebo různé symboly a značky "jazyka vědy", jejich uívání je vázáno na okruh specifické vědecké komunikace. V něm mají mezinárodní charakter a umoňují tak rychlé a přesné pochopení informací, např. vzorců, nezávislé na jazyku celého textu.
Obecný princip písemného záznamu jazyka vycházející ze zvukové podoby řeči se nazývá fonografický: zvuková podoba řeči je při něm rozčleňována tak, e určitému zvukovému segmentu odpovídá jeden grafický znak, reprezentovaný obvykle písmenem (literou; ta můe mít různé varianty); segmentu odpovídá dané písmeno v různých slovech bez ohledu na jejich význam. (K principům vztahu zvuk : litera viz dále.) Podle toho, zda je takovou vyčleněnou zvukovou jednotkou slabika nebo hláska, existuje písmo slabičné a písmo hláskové.
Ve slabičném písmu odpovídá jeden znak slabice; takový způsob psaní je vzácný, uvádí se např. pro variantu psané japontiny zvanou katakana. Počet slabičných značek je podle typu jazyka a míry zachycení slabičných variant různý, údajně od 50 do několika set.
V hláskovém písmu postupuje členění dále a z celku promluvy jsou vyčleňovány hlásky; jejich vyčlenění je u záleitostí poměrně vysokého stupně abstrakce (viz 3). Kadé hlásce přísluí jisté písmeno a mezi hláskovým sloením výrazů a písemným záznamem je paralela. Princip hláskového písma je starým vynálezem lidstva. Je výhodný, nebo při něm lze pomocí minima grafických značek zaznamenat vechny výrazy existující i nově vznikající. Označení "hláskové" písmo je přitom konvenční, nebo písmo zřejmě ji ve svých začátcích odráelo jen ty jevy zvukového jazyka, které byly schopny rozliovat význam, jde tedy vlastně o písmo fonologické (ke vztahu hláska - foném 3 a 8).
Ve větině jazyků světa, a také v evropských jazycích je uíván princip fonografický. Evropské jazyky uívají hláskové písmo, tj. píí jednotlivé výrazy a texty z nich utvořené pomocí sledu písmen, která odráejí více nebo méně dokonale zvukovou formu slova. To vak neznamená, e by lo o vztah zcela jednoduchý a jednoznačný nebo e by měly litery ve vech jazycích stejnou hláskovou platnost; vimněte si, jak se čte toté písmeno c ve slovech přejatých z různých jazyků do četiny: cirkus - z latiny [cirkus], campus - z angličtiny [kampus] (dnes psáno i kampus), cinzano - z italtiny [ąinza:no], city - z angličiny [siti]. Naopak můe mít přiblině tý zvuk v různých jazycích nestejný způsob psaní, i kdy jde o jazyky píící tým typem písma - latinkou: např. jméno známého ruského spisovatele psané azbukou Чехов má v jazycích uívajících latinky psanou podobu Čechov (česky, slovensky), ale i Chekhov (anglicky), Tschechoff (německy) atd. Čtení písmen je něco jiného ne jejich pojmenovávání (uívané např. při spellingu); pojmenování písmen je ovem v jazyku potřeba znát - uplatní se mj. při čtení zkratek.
Ověřte si ve slovnících, jak různě se mohou číst v jazycích, který studujete, zdánlivě shodná písmena. Podívejte se také, jak se v podstatě tá hláska můe v písmu zaznamenat. Lépe pak pochopíte, jak nesnadné je pro lidi málo znalé cizího jazyka vyrovnat se v českých textech s novými cizími slovy. Podívejte se také, jak se v cizím jazyce přepisují jména osobností kultury jako ostakovič, Roděstvenskij, olochov. Studujete-li rutinu, vimněte si, jak se naopak jména anglická nebo francouzská převádějí do azbuky.
Ověřte
si, jak se čtou v jazyce, který studujete, zkratky mezinárodních institucí, ev.
i jiné zkratky. Je to při komunikaci velmi potřebné.
Počátky větiny dneních hláskových písem se hledají u starých Féničanů. Do naeho kulturního okruhu se jimi vytvořené písmo dostalo v řecké adaptaci, která byla pak uzpůsobena potřebám latiny, je byla a do středověku kulturním jazykem podstatné části Evropy. Soubor písmen (abeceda, alfabeta; přesněji se termínem rozumí tento soubor jistým konvenčním způsobem uspořádaný), které kadý z jazyků uívá, se vak dnes lií a mění se i v průběhu staletí. V procesu vývoje se písmena přejímala z jednoho jazyka do druhého a dodatečně se novému jazyku přizpůsobovala, měnila svůj význam nebo byla doplňována o dalí rozliující příznaky.
Potřebám jednotlivých jazyků, které měly jiný soubor fonémů (v tradičním vyjádření hlásek) ne stará latina, se uzpůsoboval soubor písmen postupně, a to různými cestami. Bylo velmi pravděpodobné, e některý latinský grafém "přebýval", zatímco pro určité fonémy se písmen nedostávalo. Přebývající písmeno mohlo být vyputěno (četina např. nevyuila v domácí slovní zásobě q), nebo mohlo získat jinou platnost, "čte se" jinak (srov. čtení písmena x v různých jazycích). Chybějící označení pro fonémy se postupně doplňovala.
Na počátku se pro zápis v domácím jazyce uívala latinská písmena jen přiblině, jeden grafém mohl odpovídat i více hláskám (např. v četině např. psané sel se četlo jako sel i el); tento způsob psaní se nazývá primitivní pravopis. Zaznamenávací, a zejména vybavovací funkci psaného slova primitivní pravopis vyhovoval jen málo, protoe v něm bylo hodně homografů, výrazů psaných stejně, ale zvukově i významově odliných (příkladem homografu je v dnení četině chatař - majitel chaty, ale i účastník chatu, diskuse na internetu).
Odlite skutečný primitivní pravopis od technickými
podmínkami přenosu ovlivněné "primitivnosti" psaní zpráv SMS: tam jde
o zjednoduení sekundární, psaní je odvozeno od zápisu plně rozvinutou
abecedou. I v něm vak někdy ztráta rozliení vadí srozumitelnosti krátkého sdělení
(např. A pujde taky Simon: snadno pochopíme, e pujde ´půjde´, ale bez znalosti osoby nevíme, zda půjde Simon nebo imon).
Jednou z moností adaptace převzatých písmen k potřebám nového jazyka bylo vytváření spřeek, tj. digrafů, ev. trigrafů (i multigrafů), kombinací písmen, která mají společně platnost nového zvuku, neshodného se ádným prvkem seskupení: (czernaa ´černá´, ssel ´el´; charakter spřeky má dodnes české ch nebo v přejatých slovech spojení d; trigrafem je např. německé sch - Schule, multigrafem německé tsch - tschechisch; princip tvoření spřeek najdeme v jednotlivých případech ve vech jazycích. V některých případech se ale i v hláskovém písmu uplatní psaní slabičné: písmena pro hlásky mají v některé kombinaci jinou platnost ne samostatně: v četině např. existují písmena , ď i ň (Káa, Naďa, Táňa), v českých slovech vak se s těmito hláskami čtou slabiky psané ti, di, ni; tí, dí, ní (ticho, divné, nic; svatí, chudí, první); v cizích slovech tomu tak není (titul, diverzant, nitrát).
Uvědomte si, e i v jazyce,. který studujete, podobné případy najdete, i kdy moná jen na okraji slovní zásoby nebo u slov přejatých. Vyhledejte si je. Připomene vám to, e obecné principy fungování psané řeči skutečně platí.
Dalí moností přizpůsobení je obměna existujícího písmene doplňujícími značkami, diakritiky (v četině např. označení délky samohlásek čárkou, doplňující háček u , , č). Je moné i dotvoření nového písmene, ev. vyuití písmene z jiné abecedy nebo jiného typu písma (např. německé ß - Fluß).
Ověřte si, zda se diakritika uijí i v psané podobě jazyka, který studujete. Jsou náhodná, nebo je v nich systém?
Takový vývoj psaní byl pozvolný. Občas se některá jeho fáze nebo princip spojuje s významnými osobnostmi, eventuálně s díly, která byla "novým" pravopisem titěna. V českém prostředí se např. mluví o "Husově pravopise", nebo spisek Orthographia Bohemica z prvních let 15. století, v něm jsou formulovány obecné zásady českého dnes uívaného diakritického pravopisu, byl v 19. století připsán právě Janu Husovi. Konkrétní tvary jednotlivých písmen i vyuití obecných zásad se v průběhu staletí měnily, sám princip vak zůstává zachován.
Méně obvyklá je situace, kdy je pro potřeby konkrétního jazyka vytvořen naráz celý soubor písmen. Písmem sestaveným jako celek pro potřeby slovanského jazyka byla v 9. století n. l. hlaholice (na základě malých písmen řecké abecedy) a o něco mladí cyrilice (vyuívající velkých písmen řečtiny). Na cyrilici navazuje mj. azbuka. Ta byla pro potřeby psaní neslovanských jazyků bývalého SSSR nebo mongoltiny doplněna. Soustavy písem vytvářejí odborníci i dnes tam, kde se jazyk zatím jen mluvený stává jazykem psaných textů - např. pro jazyky střední Afriky nebo některé jazyky indiánské.
Zaujal-li Vás problém písem světa, vyhledejte speciální kurz s touto tematikou. Koná se obvykle v letním semestru.
Tradičně se mluvívá o pravopisu ji tam, kde jde o popis soustavy písma určitého jazyka. Skutečným pravopisem, ortografií je vak a soubor zásad, je přiřazují písmena jednotlivým zvukům jazyka. Můeme zde najít několik základních principů: fonologický, etymologický/morfologický a historický a v některých případech i symbolický.
U hláskového písma je, jak jsem u připomněli, podstatou rozklad zvuku řeči na hlásky, přesněji fonémy, a jejich následné zapsání písmeny. Základní principem pravopisu je na počátku pro lexikální pravopis (psaní jednotlivých slov) princip fonologický. V písmu se skutečně odráely předevím ty jevy zvukové formy řeči, které mají na segmentální úrovni (tj. na úrovni hlásek) fonologickou funkci, tj. jsou významotvorné; hranice mezi slovy se začínají psát a mnohem později, i kdy i ty fonologickou funkci mají (4.2). Jakmile se psaná podoba jazyka ustálí, osamostatňuje se od zvuku řeči a dále se nemusí měnit. Ze současného pohledu je tak přítomen v pravopisu historický princip: jako výrazný se jeví v angličtině, poměrně silný je i ve francouztině, vesměs jazycích s nepřetritým vývojem psaných i mluvených textů; v naem mateřském jazyce je projevem tohoto principu např. odliování -i-, -y-, -í-, -ý- ve "vyjmenovaných slovech" a jejich odvozeninách. Tento princip se prolíná s principem etymologickým, který připomíná, e psaní jednotlivého slova můe být motivováno etymologií slova, jeho vazbou s výrazy, od nich je odvozeno (např. vozka se píe se -z- dík vztahu ke slovu vozit, i kdy se [z] v ádném tvaru slova nevyslovuje). Tento princip se prolíná s principem morfologickým, který u jazyků s rozvinutou morfologií vede k tomu, e se při ohýbání nemění psaní základu slova (typ babka - psáno s -b-, nebo je 5 babek a slovo je zároveň odvozeno od baba); tento princip nám pomáhá zvolit správné psaní u nových slov, u nich ne vdy můeme počítat s plnou znalostí psaní ve výchozím jazyce - např. doktorand v souvislosti s nepřímými pády doktoranda, doktorandem nebo rozdíl standart (2. pád mn.č. výrazu standarta, mení vyztuený praporec) a standard (2. pád standardu, ustálená úroveň něčeho). Principy, které jsme uvedli, se uplatňují ve slovní zásobě domácí a zdomácnělé, neplatí vak vdy u vlastních jmen a vůbec ne u nově přejatých slov, která si s sebou přináejí i cizí psanou podobu (např. v četině confiteor, voyer, buddhismus; v procesu zdomácňování se způsob psaní počeuje). Můe se mluvit i o principu symbolickém: v psané podobě se odlií pomocí velkého písmena např. propria (vlastní jména) od stejně znějících apelativ (jmen obecných): komín na domě - ale městská část Komín; Kapar, Melichar a Baltazar - ale nechovej se jako kapar, nebo se odlií spojení slov od spřeky (typ po kadé výtce se rozzlobil - pokadé se rozzlobil); rozliení v psané podobě je zaloeno na významu slov. Uplatnění těchto principů vede ke vzniku homofonů, výrazů různě psaných, které vak mají stejnou zvukovou podobu (bílý - býlí, objet - oběd). O psaní koncovek rozhodují v jazycích s rozvinutou flexí i typy deklinace nebo konjugace (mluví se o pravopise morfologickém). Interpunkce souvisí se syntaxí textu, jde tedy o pravopis syntaktický. V jednotlivých jazycích např. čárka můe značit jen zvukové členění pro předpokládané čtení, jindy je vak řízena strukturou vět. Interpunkční znaménka na konci vět jsou také způsobem vyjádření modality.
V kadém z jazyků najdeme příklad na uplatnění jmenovaných principů psaní, některý z nich vak dominuje: pak se v lingvistické literatuře mluví o anglickém pravopise jako o historickém, český je naopak silně fonologický, o srbském se dokonce mluví jako o fonetickém, protoe v některých případech mění podobu slovního základu odvozeniny podle výslovnosti.
Ověřte si, zda a jak se ve vámi studovaných jazycích jednotlivé pravopisné principy uplatňují. Najděte si příklady na homografy a homofony v daném jazyce, ověřte si také, zda v něm platí tatá interpunkční pravidla jako v četině. A uvate - lií se v daném jazyce nějak psaní slov domácích a slov přejatých? A jak je tomu se jmény vlastními?
Rozdíly mezi výslovností slova a jeho grafikou poněkud ztěují počáteční výuku psaní, jsou vak výhodné pro konečný tvar psaných textů, nebo pravopis je určen pro vnímání optické, při něm sledujeme text po větích celcích: velká písmena nebo rozdíly psaní mezi homofony (slovy stejně znějícími) umoňují rychlejí orientaci v textech, a tím snazí porozumění.
Vlastní ortografie - pravopis je souborem zásad "správného psaní" v konkrétním jazyce. Bývá zpracována do podoby kodifikačních (standardizačních) materiálů, které zabezpečují jednotu při osvojování jazyka - učíme se psát ve shodě s nimi -, a zejména sjednocují podobu textů dané kultury nejen v jedné generaci, ale i nadčasově. Změny v nich jsou sice někdy nutné, vdy vak jdou cestou dublet, tj. po určitou dobu existují jako spisovné dvě podoby psaní, starí a novějí.
Materiály, které jsou z hlediska ortografie v jazyce závazné, je třeba znát: jsou oporou při řeení problémů s psanou podobou jazyka, které má jak rodilý uivatel jazyka, tak cizinec.
Ověřte si, které materiály platí pro psanou podobu vámi studovaného cizího jazyka. Prolistujte si je v knihovně a pokuste se opatřit si je pro vlastní potřebu. Jak jsou formulovány - v podobě slovníku, nebo spolu s výkladem obecných principů?
Z toho, co jsme připomněli, vyplývá, e psaná podoba jazyka nemusí být v korelaci s jeho zněním. Pro poznání ivého jazyka dnes ji dávno nestačí vycházet z psaných textů, ani praktická znalost jazyka nemůe na pouhém čtení a psaní ustrnout. Pro lingvistickou analýzu je potřeba vyjít ze skutečného velmi variabilního znění mluvené řeči; pro studium a práci se zvukovou podobou jazyka je potřeba jej zaznamenat tak, jak skutečně zní, tedy opustit zásady pravopisu. Záznam musí být srozumitelný i pro dalí odborníky, proto je nutno se při něm řídit společnými zásadami přepisu. Slouí k tomu transkripce (2.3).
Vztah mezi psanou a mluvenou
podobou je v jednotlivých jazycích různý. V jazycích s hláskovým písmem pozorujeme
často mezi textem psaným a jeho zvukovou realizací jistou paralelnost. Např.
písmena mají v některých případech v jazyce zcela jednoznačné čtení a zvuková
kombinace jediný způsob zápisu - v četině případy jako koleno,
zámek, plátek; ne vak případy
jako divák, kde se vyslovuje ď, ale píe se jako součást slabiky di, tj. nikoli písmenem ď, nebo zpěv, kde je jediná moná výslovnost [spjef] - viz i pravopisné principy 2.2
Pravopisně zapsaný text není nikdy skutečným záznamem řeči. Úkolem pravopisu ostatně ani není vytvářet paralelu mluvenému jazyku. Ji na počátku fonetických bádání se proto objevovala potřeba vytvořit pro záznam znění řeči soustavu značek, která by umoňovala co nejúplněji zaznamenat skutečný zvuk, která by transkribovala (přepisovala) zvuk do grafémů.
V dnení době je mono dokonale zaznamenat znění řeči technickými prostředky (gramofon, magnetofon aj.), ale zvukový záznam je komplexní (tj. zachycuje v jednom okamiku zvuk řeči jako sloený z tónových a umových sloek různé intenzity a výky) a jeho časový průběh velmi znesnadňuje analýzu a porovnání se záznamem jiným. Je to obtíné i při dnení vyspělé technice, v dobách, kdy bylo mono zvuk sledovat pouze pomocí sluchu, to bylo nemoné: i při velké zkuenosti např. sotva dokáeme porovnat znění vět vyslovovaných postupně různými mluvčími tak, aby bylo mono zachytit vechny nuance, i při opakovaném poslechu mnoho uniká pozornosti. Technický zápis zvuku je toti záznamem nezobecněné, základní roviny mluvené řeči (srov. 3), skutečné velmi proměnlivé akustické reality, a jeho kvalita je navíc úměrná kvalitě záznamového zařízení. Pro potřeby lingvistické práce, která operuje s určitou rovinou zobecnění, se zobecněním na úrovni hlásek a modelů prozodických prostředků souvislé řeči (přízvuk, melodie řeči atd. - srov. tamté), je potřebný zápis pomocí opticky vnímatelných značek, při něm by byl vztah značka - hláska, ev. jiný zvukový prvek, jednoznačný. Této potřebě vyhovuje transkripce, přesněji fonetická transkripce. Metajazykové texty (texty vypovídající přirozeným jazykem o faktech jazyka a řeči, např. texty vědeckých a odborných prací o jazyku nebo o řečových technologiích) jsou psané a ve výkladech je nutno grafických značek uít. Také aplikovaná fonetika se bez takového převodu neobejde. Pomocí transkripce je autentický zvukový materiál uívaný v posledních letech při multimediální prezentaci faktů ozřejmován a vnímatel je veden při jeho interpretaci. Např. v záznamu ne zcela srozumitelné řeči je upozorněn na to, které hlásky byly vysloveny a zprostředkovaně i na to, jak byly obměněny - jak byla zjednoduena (předpokládaná) souhlásková skupina, jak se dvě samohlásky spojily do vyslovení diftongu apod. Zvlá důleité je to při studiu cizího jazyka (srov. 3), Význam transkripce tedy nemizí ani v současnosti, kdy existují velmi přesné metody analýzy i syntézy řeči.
Říká se, e prvním typem transkripce bylo zavedení hláskového písma, ale to bychom přesouvali současné lingvistické představy do daleké minulosti. Ve skutečnosti se potřeba kvalitní transkripce objevuje v lingvistice a v souvislosti s obrácením pozornosti na autentické znění mluvené řeči, spisovné i nespisovné. Od romantismu pozorujeme soustavný zájem o lidovou slovesnost. Sběratelé lidových písní a vyprávění se přitom setkávali s typy hlásek a hláskových skupin, pro které kulturní psaný jazyk neměl vhodná písmena. Staré sběry text upravovaly, zvuková specifika víceméně zastíraly. Od poloviny 19. století vak sílí zájem o nářečí a jednotliví jazykovědci si vytvářejí postupně pro potřeby jazyka, event. nářečí, s jeho materiálem pracují, vlastní soustavy grafémů k zaznamenání zvlátních hlásek, s nimi se setkali. Rozdíly pak byly i v rámci jedné skupiny lingvistů, protoe kadý z nich musel v terénu řeit jiný problém (např. v oblasti Slezska potřeboval český dialektolog označit zvlátní typy sykavek, na Hané zase zvlátní znění hlásek e a o). Na mezinárodní úrovni to bylo jetě sloitějí, protoe kadý z lingvistů nejen sledoval jiný jazykový materiál, ale vyuíval také jiné abecedy a třeba i jiného typu písma: český dialektolog např. neměl problém se zápisem slyeného ď, , ň, protoe pro ně měl obvyklá písmena, zatímco anglický lingvista hledal pro obdobné zvuky speciální značky, bulharský lingvista mohl uívat bulharské varianty cyrilice atd.
Stav, kdy v kadé z publikovaných prací mohlo být uito jiného systému přepisu, nebyl výhodný, a proto byl ji v r.1888 poloen Mezinárodní fonetickou asociací základ pro Mezinárodní fonetickou transkripci (API - podle francouzského názvu organizace Association Phonétique Internationale, nebo IPA - podle anglického názvu International Phonetic Association; dnes se uívá častěji označení na bázi angličtiny). Ve starích pracích se o ní mluví jako o fonetické abecedě. Transkripce IPA vyuívá latinky (v západoevropské modifikaci), doplňuje znaky pro hlásky, které odpovídající písmeno nemají, pro jemnějí rozliení se pak uívá i diakritických znamének a několika liter zvlátních. Zachycuje také základní prostředky prozodické. V podstatě se dodruje zásada, e určitá hláska se označuje vdy jedním a tým grafickým znakem. Vyuitím písma se systém IPA řadí mezi tzv. alfabetické systémy fonetické transkripce, tím, e pro jednotlivý zvuk (hlásku) volí jediný symbol, se zařadila mezi systémy syntetické.
Vysvětlíme nyní tyto termíny: Podle způsobu, jak je tzv. fonetická abeceda utvářena, dělíme transkripční systémy na analytické a syntetické. U analytických se jednotlivé hlásky zapisují pomocí jakýchsi "vzorců" označujících místo a způsob výslovnosti. Zápis je sice relativně přesný (odlií rozdíly obdobných hlásek různých jazyků např. českého a ruského m), je vak málo přehledný a rozumí mu jen zasvěcený fonetik. Dnes jej plně nahradil grafický záznam analýzy zvuku prováděný speciálními přístroji, ev. filmový záznam průběhu artikulace. Syntetické systémy přepisu volí pro určitou hlásku vdy jediný grafém. Dopoutějí se přitom jistého zjednoduení, nebo výslovnost zdánlivě tých hlásek můe být v jednotlivých jazycích (i jejich nářečích) dosti odliná (např. se lií výslovnost l v Čechách a na Moravě, souhláska p je různě napjatá a má také různě velký přídech v četině a němčině). Této nevýhodě se čelí podle potřeby vyuitím rozliujícího, diakritického grafického doplňku k základnímu grafému, eventuálně upřesněným popisem hlásky při výkladu.
Soustavy fonetického přepisu se lií i vztahem k běně uívanému písmu. Nealfabetické systémy, méně časté, se běného písma zcela vzdávají. Posiluje se tím samostatnost transkripce a ruí neádoucí asociace s pravopisem. Celek je vak obvykle méně přehledný a volba nealfabetických značek přináí technické potíe při tvorbě transkriptu. Běnějí jsou proto soustavy alfabetické, které se opírají o existující písmo (latinku, azbuku apod.). Dodrují přitom zásadu korespondence 1:1, tj. kadé hlásce odpovídá jediné písmeno (proto se vylučují jinak běné spřeky), a naopak grafém musí mít přiřazenu jen jedinou hlásku. Abeceda počtu hlásek nedostačuje, a proto se přidávají dalí značky a diakritika (viz dále).
V praxi existuje mnoho dalích typů transkripce slouících speciálním typům prezentace zvukové podoby řeči. Pro potřebu práce etnografické a etnologické se ustálily jednoduí systémy záznamu mluvené řeči, ne je detailní fonetická transkripce; v běných pracích se etnologové dokonce řídí při vydávání lidových vyprávění v podstatě principy pravopisu, protoe tyto texty jsou studovány spíe z hlediska literárněvědného a jsou i čtenářsky vděčné; přesný přepis výslovnosti by vnímání nepřál. Dialektolog postupuje jinak: někdy autentické znění záznamu poněkud zjednoduuje, zejména není-li jeho práce zaměřena na fonetiku (např. v lexikografických studiích), jindy naopak potřebuje značky dalí: můe pak dnes vyuít repertoáru doplňující znaků IPA, častěji vak uívá dialektologického přepisu, který je v disciplíně ustálený, a podle potřeby si pak v jeho duchu dotváří značky vlastní. Je samozřejmě povinen v práci přesně vyznačit, jaké hlásce jeho značky odpovídají. V lingvistických bádáních jednotlivých národních kultur se tak konstituovaly vlastní transkripční zásady typicky dialektologické, které se někdy od IPA hodně lií, srov. české označování hlásky `´ ([elo]) a zápis IPA ([celo]). Pro praktické uití v materiálech orientujících ve spisovnosti nebo v překladových slovnících se naopak ustálily přepisy naznačující správnou výslovnost zjednodueným způsobem, např. i tak, e poněkud imitují pravopis (srov. ve kolním vydání Pravidel českého pravopisu údaje o výslovnosti cizích slov - např. louvreský - [lúvrs-], loco citato - [-kó -tátó], nitrolak - [ny-]; podobný princip je ve slovnících cizích slov). Rozdíly bývají i mezi informacemi pro rodilé mluvčí, kteří potřebují jistou orientaci v kultivovaném znění mateřtiny, a pro cizince, kteří se jazyku teprve učí: např. Čechovi není nutno připomínat výslovnost ve slově ticho, pro cizince to naopak můe být potřebné.
Srovnejte, jak jsou podány údaje o výslovnosti ve výkladovém slovníku angličtiny (určeném pro nositele jazyka) a v běné učebnici tohoto jazyka pro Čechy. Podívejte se i do slovníků a učebnic dalích jazyků, které znáte nebo studujete. Pokuste se postihnout podstatu rozdílu.
Transkripce je jistým způsobem zobecnění nesmírně mnohotvárné zvukové stavby jazyka, a proto odráí i míru obecnění, ji autor ve své vědecké práce zvolil. Přesné dodrení IPA najdeme ve vědecké literatuře, v plné íři ji vyuije fonetik studující exotické jazyky nebo jednotlivé dialekty: je pochopitelné, e méně specializovaný filolog dá přednost transkripci zjednoduené, popř. vyuívající - pokud je to moné - repertoáru písmen v jazyce obvyklých, tedy pro četinu , ď, ň, , ř.... V praxi tak vznikají národní modifikace transkripce. Jsou poměrně ustáleny pro hlásky spisovného jazyka (resp. jazykového standardu). Navíc se čelí nedorozuměním tím, e se k pracím zabývajícím se zvukovou stavbou řeči přičleňuje tabulka uitých transkripčních znaků s jejich specifikací. Transkripce se v textu signalizuje umístěním do hranatých závorek [ ] a je odliena i typem písma.
I soustava značek IPA se vyvíjí. V současnosti se vedle obecného repertoáru podávajícího mnoství diakritik pro detailní odliení hláskových odstínů a speciální grafémy pro hlásky nám exotické (např. pro "mlaskavky" afrických jazyků) uvádí i soubor značek základních, který je ji navíc konkretizován pro některé spisovné jazyky (např. pro němčinu, francouztinu, americkou angličtinu, dántinu, portugaltinu, amhartinu, četinu, maďartinu, korejtinu, turečtinu). Jak z dalích výkladů vyplyne, je konkretizace systému IPA moná a tam, kde je dostačujícím způsobem popsána foneticko-fonologická rovina jazyka. Tuto zjednoduenou "základní" sestavu znaků obsahuje i wordovský výběr Phonetics, který existuje vedle velmi propracovaných fontů umoňujících zapsat (takřka) cokoli.
Poslední verze IPA udává
pro jednotlivé hlásky (popsané pomocí fonetické terminologie - tu poznáte
později) soubor značek, který je dostupný na internetové adrese http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/ipa.html.
![]() |
Obrázek 1: Kompletní tabulka symbolů IPA |
V pro nás běných jazycích se uplatní zejména:
![]() |
Obrázek 1a: Výběr z tabulky symbolů IPA |
Pro potřeby lingvistických výkladů o jazycích naeho kulturního okruhu potřebujeme výběr z nich - a na něj se dále zaměříme. Počítejme s tím, e vymezení hlásek i jejich systematika je věcí zobecnění a e se proto tento základní výběr nemusí zcela shodovat s detailní prací o výslovnosti některého jazyka.
Přehled konsonantů v IPA transkripci (základní typy)
|
labiály |
lingvály |
|||||||
|
bilabiály |
labiodentály |
dentály |
alveoláry |
postalveoláry |
palatály |
veláry |
uvuláry |
glotály |
orální (ex)plozivy |
p b |
|
t d |
c j |
k g |
q G |
§ |
||
nazální (ex)plozivy |
-- m |
-- |
-- n -- r |
-- |
-- ŋ |
-- N |
|
||
vibranty |
-- B |
|
|
|
-- R |
|
|||
kakuminální |
|
|
-- |
|
|
|
|
||
centrální frikativy |
k β |
f v |
ð |
s z |
¥ |
-- y |
x p |
χ |
h s |
laterální frikativy |
|
|
| |
|
|
|
|
||
aproximanty |
|
-- |
-- |
-- j |
-- |
|
|
||
laterální apr. |
|
|
-- l |
-- |
-- ~ |
|
|
Vysvětlivky:
1. Jsou-li v jedné kolonce 2 konsonanty, je levý neznělý, pravý znělý. Je-li jen jeden, je jedinečný. Pomocí -- je označeno, který z moné dvojice "chybí"; větinou je konsonant znělý "jedinečný" a má akusticky i artikulačně specifika (viz 5).
2. V jazycích je obvykle jen jedna řada okluzivních konsonantů tvořených přední částí jazyka, proto se u nich nepokládá za nutné rozliovat dentály od pre a postalveolár. U konstriktiv tu naopak rozliení je.
3. V souboru chybí pro slovanské jazyky typické semiokluzivy; z hlediska IPA (tedy z hlediska stavu v západních jazycích), jsou pokládány za kombinace hlásek a mají i kombinované znaky.
Značky jsou tyto:
(pre)alveolární semiokluzivy °
postalveolární semiokluzivy ą Ž
4. V souboru chybí české ř jeho značka není ustálena, nebo jde o hlásku velmi unikátní.
5. V tabulce IPA bývá jetě řádek konsonantů ejektivních, řádek imploziv a dále sloupec pro konsonanty retroflexní. Zde jej vypoutíme nejde o hlásky běné v naich jazycích. Termíny vysvětlíme dále (5).
Neznělost (např. u sonor) se značí prázdným kolečkem pod symbolem
Aspirovanost th
Palatalizovanost dj
Slabikotvornost se značí svislou čárkou pod symbolem
Spojitá výslovnost skupiny
konsonantů - jM
(= ďň vyslovené s plynulým přechodem mezi
nimi)
Je zvykem vokály prezentovat ve schématu, které odráí jejich artikulační a akustické vlastnosti. V tabulce IPA se uívá obecné schéma Jonesovo - princip třídění viz 5.3.
Jsou-li symboly v párech, reprezentuje pravý z nich zaokrouhlený vokál.
Dalí vlastnosti vokálů se označují doplňujícími značkami. Pro námi studované jazyky je to:
Dlouhá kvantita - a+ e+
Pozn. V mnoha jazycích je kvantita dána pozičně, proto je zahrnována mezi jevy prozodické. Způsob značení (viz výe) je tý.
Nosovost - ã
Spojitá výslovnost skupiny vokálů - ]N, ev. ]M (= spojitá výslovnost o+u v diftongu)
Dalí značky pro různé vokalické kvality, které najdeme v popisech fonetiky některých jazyků, jsou snahou autorů postihnout sloitost a proměnlivost vokalického zvuku. Autoři takových prací význam svých značek vysvětlují.
Přesný záznam prozodických prostředků řeči (síly, melodie, pauz) je při transkripci obtínějí, nebo se v řeči uplatňují ve vzájemné souhře a lidské ucho, i to velmi poučené, je vnímá komplexně a na základě relace (vyí - nií, silnějí - slabí, větí - mení přeruení řeči - srov. 7.1). Při lingvistickém rozboru má smysl zaznamenat jen to, co slouí komunikaci, nikoli náhodné obměny. Proto se v souboru grafémů IPA najdou značky pro přízvuk a kvantitu, která je v mnoha jazycích rysem prozodickým (na rozdíl od četiny, kde je délka vlastností konkrétního vokálu bez ohledu na jeho pozici ve slově). Zápis větné intonace se řeí schematicky. Grafické znázornění, které pro prozodické prostředky řeči transkripce uívá, je zobecňující, co vyhovuje pro orientaci v popisu souvislé řeči, ale není s to vystihnout podstatu: v úplnosti můe prozodické prostředky řeči zaznamenat jen speciální přístroj, dříve se uíval i záznam pomocí not. Prozodické prostředky se označují jen při přepisu souvislé řeči, u zápisu jednotlivých dokladů od nich obvykle odhlííme.
Hlavní
přízvuk [0dovolena+]
´dovolená´, [0petroviseto
0neli+bi+]
´Petrovi se to nelíbí´
Vedlejí přízvuk [0beze/jmena+] ´bezejmenná´, [0politicko/ekonomicka+] ´politickoekonomická´
Slabičná hranice (pokud má její pozice význam pro artikulaci a akustiku) ['za.interesovat] ´zainteresovat´
Slovo (v běném smyslu) nemusí být vdy skutečnou výslovnostní jednotkou, často se sousedními slovy splývá. V přepisu by se vlastně nemusely hranice slov objevit, pokud nejsou foneticky vyjádřeny, často se vak pro přehlednost přepisu vyznačí odsazením o 1 písmeno, tj. jako v psaném textu. Vázaná, spojitá výslovnost mezi slovy nebo slabikami se, pokud je to potřeba, vyznačí spojovacím obloučkem ([bilaNasi doma] ´byla asi doma´).
Pauza se vyznačí podle skutečné realizace, a to větí pauza dvojitou svislou čarou, mení jednoduchou, tedy [0donesucito ║ jen0nevi+mgdi] ´donesu ti to, ale nevím kdy´; [0napsalato | 0docela 0sama] ´napsala to docela sama´.
Větný přízvuk se můe označit jako zesílený přízvuk slovní, ale značka není ustálená, autoři často raději místo větného přízvuku zvýrazňují změnou písma, podtrení apod. Stejnou značkou jako větný přízvuk se můe zaznamenat i důraz.
Označování větné intonace je poměrně obtíné. Na označování jejího průběhu se nehodí konvenční interpunkční znaménka, protoe jejich umístění je dáno zvyklostí psané řeči a neodpovídá členění výslovnosti, zvlátě členění spontánní nebo emotivní promluvy. Nejblíe skutečnému průběhu řeči by byl zápis notový, ale toho se vyuívá jen výjimečně. V praxi se osvědčilo naznačení změn průběhu řeči zápisem promluvy po slabikách na nestejné úrovni řádku:
tam
[0pu+jdete ] ´půjdete tam?´
Je mono vyuít i číselných symbolů:
2 2
2 3
[0pu+jdete tam] ´půjdete tam?´, ev. vodorovných linek naznačujících změny výky.
Relevantní průběh intonace (kadence - antikadence - polokadence - viz 7.2) se obvykle označuje zvlátě tam, kde nejde o specializovanou studii, pouze schematicky značkami ↓ (klesavá, kadence), ↑(stoupavá, antikadence), → (nekoncová, polokadence).
Pauza je vlastně hranicí určitého úseku, proto jsme značky pro ni připomněli výe.
Fonetická transkripce IPA má vytvořeny i značky pro tonické přízvuky slovní, resp. pro tónový průběh slabik. Zachycuje jak jeho úroveň (na kále vysoký - nízký), tak konturu průběhu. Pro nám blízké jazyky tyto značky nepotřebujeme, v případě potřeby je najdeme na ji uvedené www stránce.
Fonetická transkripce IPA je určena pro lingvistické práce. Pro aplikace v rámci řečových technologií včetně zpracovávání řečových dat se dává přednost od IPA odvozenému způsobu transkripce. SAMPA, jak se tento systém nazývá, vyuívá maximálně písmen abecedy a umoňuje i mechanický převod mezi záznamem zvuku a psanou podobou jazyka. Má mezinárodní charakter a také své národní modifikace.
Vedle fonetického přepisu existuje i transkripce fonologická, její pomocí zaznamenáváme pomocí grafémů jen ty sloky zvukové realizace jazyka, které mají fonologickou funkci (slouí k rozliení významu), tj. fonémy, členění promluvy a fonologicky relevantní prvky prozodie. Fonologický přepis se umisuje mezi ikmé závorky /psal + jsem + to + do=cela + sa:m/ = psal jsem do docela sám. Uívají se v něm buď značky IPA, nebo běně i písmena domácí abecedy. Blíe se s tímto přepisem seznámíte dále (8).
Při studiu stavby slova se uívá transkripce morfologická, vlastně záznam morfologické segmentace slova, výraz je rozkládá na jednotlivé morfy: <nos><i:>, <stav><i><tel><stv><i:>, ev. i s vyznačením morfonémů (3, 9).
Filolog se při studiu historické mluvnice setká také s tradičním (od původu indoevropeistickým) způsobem zápisu hlásek. V tomto případě jde o rekonstrukce, které vyjadřují představu lingvistů o tom, jak hlásky prajazyka zněly, a volba písmen i doplňkových značek je ve vztahu k existujícím písmenům a jim (v němčině 19. století) odpovídajícím zvukům. Podle potřeby poznáte soubory grafémů pro zápis rekonstrukcí starých hlásek při dalím studiu; zde jen musíme zdůraznit, e i kdy se to zdá, nejsou vůbec transkripčními značkami v dnením slova smyslu.
Od transkripce je nutno odliit transliteraci. Zatímco při transkripci jde o adekvátní převod z mluvené řeči do grafémů, při transliteraci převádíme z písma uívajícího jistých znaků do písma jiného, tj. z jednoho grafického záznamu do druhého. V naí praxi jde nejčastěji o přepis mezi azbukou a latinkou nebo řeckým písmem a latinkou. Transliterovat znamená převádět skutečně písmeno za písmeno, tj. naprosto bez zření k výslovnosti. Transliterace se uívá zejména v bibliografii. Vzhledem k tomu, e platnost písmen je v jednotlivých jazycích nestejná, můe být toté jméno např. z azbuky transliterováno pro jednotlivé jazyky různě. Na to je třeba myslet při hledání v katalozích nebo slovnících.
Pro transliteraci do četiny jsou doporučená pravidla přepisu slov z cizích jazyků formulována v Pravidlech českého pravopisu, a to v jejich "akademické" verzi, tj. ve verzi vydávané nakladatelstvím Academia. Pro běnou praxi se uplatní i transliterace zjednoduená, např. vědecký převod z ruské azbuky zachytí i jery, zatímco běně od nich ohlííme. Z dokonale transliterované podoby lze tedy zrekonstruovat původní zápis azbukou, co běný přepis neumoní.
Obdobou transkripce jsou zásady přepisu z jazyků uívajících znakového písma nebo písma slabičného do některé z abeced hláskových. Při takové "transkripci" se reflektuje výslovnost výchozího jazyka, ovem tak, jak ji interpretuje přijímající jazyk. Proto jsou např. názvy čínských měst v jednotlivých jazycích tak rozdílně psány, i kdy reflektují jediný oficiální název čínský. Potřeba nějak tyto zápisy sjednotit nastává při tvorbě map, které mají nadnárodní platnost, sekundárně také na silničních ukazatelích, v průvodcích apod. Platí tu zvlátní zásady, je se stále upřesňují.
Zjistěte si, kde jsou uvedena pravidla transliterace cyrilice, řeckého písma, ev. písma arabského pro jazyky, které studujete.