Zvuková řeč se realizuje v souvislých úsecích, které jsou takto nejen vytvářeny, ale i vnímány a interpretovány (srov. 2). Z fonetického hlediska (tedy z hlediska zvukové formy) se souvislá řeč člení na menší úseky, jejichž rozsah nelze přímo spojovat s významovým členěním promluvy. Nejmenší zvukové jednotky nemají obvykle ve významovém plánu výpovědi protějšek, teprve vyšší jednotky jsou uzavřené nejen z hlediska zvukového, nýbrž i obsahového (srov. 3).
Ze zvukového hlediska se řeč člení |
Z obsahového hlediska se řeč člení |
promluva |
|
výpověď (vyslovená "věta") |
|
výpovědní úsek (taktová skupina, kólon) |
|
takt (přízvukový takt, fonetické slovo) |
|
|
slovo (jako pojmenovávací jednotka) |
|
morfém a jeho morf (viz 3) |
slabika |
|
foném a jeho realizace |
|
Pozn. V jednotlivých případech může existovat korespondence takt - slovo (v češtině např. je substantivum obvykle samostatným taktem, má vlastní přízvuk - ale v předložkovém spojení vytvoří takt až s touto předložkou - ['pole] - ['na pole], v souvislé řeči třeba i s dalším nepřízvučným slovem ['na pole se 'nepojede]), slabika - slovo (u jednoslabičných slov), slabika - morfém (např. slabičná předpona) a třeba i foném (a jeho realizace) - morfém - slovo (např. české až). Ve slabičných jazycích (některé jazyky východní a jihovýchodní Asie) je vztah slovo - slabika pravidlem.
Prohlédněte si tabulku. Uvažte, zda najdete podobnou korespondenci i v jazycích, které studujete. Vyhledejte si příklady na slova, která nejsou zvukově samostatná, "vážou" se s některými dalšími výrazy.
Ze zvukového hlediska jsou hranice významových celků v jazyce vyjadřovány obligatorně (u vyšších celků jako je promluva či výpověď) nebo alespoň potenciálně (hranice slova, hranice morfému). Prostředkem vyjádření jsou různé modely modulace souvislé řeči založené na síle, výšce, tempu řeči a pauzách (7.1, 7.2) nebo možnosti vzájemného ovlivňování hlásek (7.3). Jsou rozmanité a při jejich poznávání je třeba vycházet z vyšší úrovně zobecnění než je úroveň fonetická, patří vlastně až do popisu fonologického. Nepochybně je třeba počítat se dvěma zřetelnými typy zvukových signálů hranic jednotek.
Průběh intonace a pauza, potenciálně i absolutní, ukazuje na terminální předěl oddělující promluvy, výpovědi a výpovědní úseky. Pro uživatele je signálem i věcná uzavřenost sdělení. Úsek mezi dvěma terminální předěly může být i samostatnou promluvou.
Potenciální pauza, pozice přízvuku v jazycích se stálým přízvukem, omezení vzájemného ovlivňování hlásek, často i možnost přesunu jednotek v rámci výpovědi nebo možnost zapojení určitého ustáleného sledu slabik ("slova") do různých kontextů zvukově signalizuje vnější předěl. Vymezuje v podstatě hranice slova, ev. předložkového spojení, slova s jeho členem apod.
V rámci těchto jednotek může být přítomno další, jemnější členění, např. zvuková signalizace utváření slova z kořenů a afixů. V chápání tohoto členění není jednota.
Promluva je celek řeči mezi dvěma absolutními pauzami. Z mimozvukových prostředků ji sjednocuje obsahová soudržnost (koherence) a jediný mluvčí. Z fonetického hlediska je dialog, ev. polylog sledem promluv (vzájemně navazujících obsahem), zatímco z textového hlediska jde o jediný (dialogický, polylogický) text. Délka promluvy je potenciálně neomezená.
Výpověď je obvykle menší než promluva, může však být i minimální promluvou. Z fonetického hlediska je vyznačena větnou intonací a relativními pauzami, mnohdy jen potenciálními. Promluva je kohézní (souvislá). Je zvukově členěna větným přízvukem a intonací a je tedy nositelkou intonačních prostředků modulace řeči (7.2).
Výpovědní úsek, též promluvový úsek, je součástí výpovědi. Kratší výpovědi toto členění nemají, v delších se úseky vytvářejí jako zvukový celek oddělený od ostatních potenciální vdechovou pauzou. Rozčlenění souvisí s obsahem úseku, neboť jeden větný úsek zahrnuje výrazy významově související, ale současně je limitován i dechovou kapacitou, která, jak ukázal výzkum, umožní ve spontánní promluvě úseky o rozsahu 5-10 slabik; předčítáme-li psanou předlohu, může vzniknout i úsek mnohem delší, je to však artikulačně náročné a pro percepci ne zcela výhodné. Zvukově je větný úsek modulován větným přízvukem na klíčovém slově a (nekoncovou, ev. koncovou) intonací (srov. 7.2). Větný úsek, zvaný v tradiční terminologii odvozené z poetiky též kólon, je nejmenší jednotka, u níž pozorujeme korespondenci mezi zvukovým a obsahovým členěním promluvy; hranice úseku se shodují s hranicemi výrazu a do jednoho zvukového celku spojujeme výrazy věcně související. Další jednotky již takovou přímou souvislost nemají.
Slovo funguje v promluvě jako jednotka významová. Zvukově je buď součástí taktu (viz dále), nebo tvoří takt samostatný. V jazycích, které mají člen, vstupuje slovo do textu většinou s tímto členem, často se obě složky i vážou natolik, že pojmenovávací jednotka (běžný význam termínu ´slovo´) se se zvukovou jednotkou nekryje. Nicméně v mateřském jazyce poznáváme na základě komplexu vlastností významových, formálních i zvukových. Jednoznačné zvukové kritérium hranice slova neexistuje, a to ani v češtině, která má obvykle přízvuk na první slabice - mnoho slov jej totiž v textu nemá.
Hranice slova se mohou v jednotlivých jazycích signalizovat i dík jistému omezení ve využití hlásek nebo jejich skupin na počátku nebo na konci slova nebo dík omezení v přizpůsobování hlásek (jevy koartikulace, např. splývání hlásek patřících různých slovům, se mnohdy v ortoepické výslovnosti realizují jen v rámci slova). V tomto smyslu však jde jen o poměrně slabé zvukové signály. Slovo je zvukově vydělováno také na základě jeho potenciální schopnosti být samostatným taktem. Jeho slabičný sklad je v jazyce ustálený.
Podívejte se do běžného výkladového slovníku jazyka, který studujete. Poznáte tak, které začátky slov jsou v daném jazyce běžné a které jsou vzácné. Pozor, musíte ale oddělit slova přejatá od domácích! Porovnejte stav v mateřském jazyce a jazyce cizím - jak je např. běžné začínat slova samohláskou? A jak velké souhláskové skupiny bývají na začátku domácích slov?
Takt je skupina slabik patřících k jednomu slovnímu přízvuku (k přízvuku 7.2). Jde o jednotku shodnou se slovem, může však být i větší. K jediné slabice charakterizované přízvukem se přičleňuje několik slabik, které přízvuk nemají. Podle toho, na kterém místě skupiny je přízvučná slabika umístěna, rozdělují se takty na tři skupiny: takt sestupný začínající přízvučnou slabikou, za niž se řadí slabiky nepřízvučné (např. české ['donese], ['zda+lo se mi], ['za pjet 'korun], takt vzestupný, kde nepřízvučné slabiky předcházejí poslední slabiku přízvučnou ([ale 'vi+] = ´ale víš´, odpověď na sdělení to nevím); takt obstupný, v němž je přízvučná slabika umístěna mezi nepřízvučnými ([a¥ 'zi+tra] = ´až zítra´; [a 'ma+m se 'zastavit]).
Typ taktu obvyklý v jazyce je základem pro realizaci sylabotonického a tonického verše a jeho metra - u jazyků, kde takt začíná obvykle přízvučnou slabikou, je běžný trochej a daktyl, u jazyků s přízvukem jinde jamb. Srov. i výklad o přízvuku -7.2.
V jazycích se stálým místem přízvuku je i typ taktů poměrně ustálený (francouzština s přízvukem na konci má takty vzestupné, v polštině, která má přízvuk na penultimě - slabice předposlední -, jsou nejběžnější takty obstupné nebo dvouslabičné sestupné, v češtině s přízvukem na počátku jsou většinou takty sestupné). V jazycích s volným a pohyblivým přízvukem jako je ruština se typy taktů střídají. Hranice taktu je totožná s hranicí některého slova, které takt tvoří. V jazycích se stálým přízvukem ji lze poznat i podle umístění přízvuku, v jazycích s přízvukem pohyblivým napomáhá identifikaci zkušenost mluvčích, tj. znalost soustavy jazyka. Hranice taktů je (navíc) signalizována potenciální pauzou, kromě toho se v některých jazycích na hranici taktů při neutrální a pečlivé výslovnosti neprovádějí hláskové změny, jež jsou uvnitř taktů pravidlem (vzájemné přizpůsobování konsonantů a vokálů, asimilační změny). Jiné jazyky však slova vážou (např. francouzština) a tento signál hranice se pak vytrácí. V ruštině, která redukuje vokály v nepřízvučných slabikách, je signálem hranice taktu i míra redukce.
Takt je základní zvukovou jednotkou přirozeně vyslovované řeči; proto je označován i jako fonetické slovo. Toto označení naznačuje, že mezi taktem a slovem ve významu lexikálním a morfologickém může být korespondence: plnovýznamové slovo může být vždy samostatným taktem (pomocná slova mají tuto schopnost jen potenciálně, jsou-li samostatně vyslovena nebo jsou-li jádrem sdělení, jinak bývají bez přízvuku). Slovo je minimálním taktem.
V proudu řeči je takt často tvořen více slabikami než slovo. Výrazy, které se po zvukové stránce přičleňují k jiným, jsou souhrnně označovány jako klitika. K následujícímu slovu s vlastním přízvukem se připojí proklitikon (česky předklonka, např. [a'zi+tra] = a zítra ....; proklitikem je obvykle tzv. člen). K předcházejícímu výrazu se přičleňuje do jediného taktu tzv. enklitikon (česky příklonka, např. ['ba+libise] = ´báli by se´). V každém nám známém jazyce jsou některé výrazy, které mohou v takové pozici stát. V češtině jsou enklitické např. krátké tvary zájmen, proklitické jsou často spojky.
Ověřte si, zda v jazyce, který studujete, existují proklitika a enklitika. Jsou stálá, nebo mohou v některých případech nést přízvuk? Vyhledejte si několik takových slov a podívejte se, jak se chovají v souvislé řeči. Umísťují se za slovo, k němuž významově patří, nebo je jejich pozice ve spontánním mluveném textu řízena jinak?
Délka taktu je dána jazykovou zvyklostí a souvisí i s obvyklou délkou slova. Obecně lze říci, že takty nejsou nikdy příliš dlouhé, v češtině mají často např. 2-3 slabiky. Délka taktu odpovídá délce metrického celku poezie daného jazyka. Nejlépe je poznatelná z poezie lidové, jejíž forma se řídí přirozeným rytmem jazyka, umělá poezie je v tom formovány i literárností textu a s ní související dobou představou o estetice uměleckého vyjadřování. Takt jako jednotka je důležitý i pro rytmus mluvené řeči neveršované.
Zjistěte si, jaká je průměrná délka slova v jazyce, který studujete. Kde získáte takový údaj (poradí vám učitel)? Ověřte si v textu, zda délka taktu odpovídá délce slova, pokuste se v souvislém textu označit místa přízvuku. Pamatujte na to, že sice máte před sebou text psaný, ale myslet musíme na text pokud možno spontánně vyslovený.
Podívejte se na text lidové poezie jazyka, který studujete. jak dlouhé takty v něm jsou?
Slabika (sylaba) je nejjednodušší a nejtěsnější možnou artikulační jednotou funkčních prvků řeči, která vyhovuje dorozumívání. Členění slov na slabiky odpovídá i přirozenému jazykovému citu uživatelů, který se kultivuje už v raném dětství (odříkávání rozpočítadel, říkadel apod.).
Jak jsme výše (3) připomenuli, je hláska -
laicky pokládaná za základ zvukové řeči - jednotkou hypotetickou, jež ve
skutečné řeči (pokud náhodou sama není slabikou - např. spojky a, i v češtině) jako samostatná výslovnostní jednotka
neexistuje. Pokud "vyslovujeme hlásky", "hláskujeme",
vlastně vytrháváme na základě empirie zvuky a u souhlásek je navíc nutně
doprovodíme neurčitou samohláskou (6.4).
Pocit slabičného skladu mluvy, který všichni uživatelé mají, vychází zjevně z artikulačních a akustických skutečností, jež slabiku charakterizují. Fonetickou podstatu slabiky se však dosud nepodařilo jednoznačně popsat: vždy zůstává jistý počet hláskových kombinací, jež jsou uživateli hodnoceny jako slabiky, ale teoretickým vymezením neodpovídají. Žádný z principů vymezení popsaných ve starší literatuře nedostačuje sám pro poznání podstaty slabiky, neboť při artikulaci i vnímání se uplatňují společně a v jednotlivých typech slabik vždy některý vystupuje do popředí.
Pro slabiku jsou charakteristické tyto artikulační a akustické vlastnosti :
Fonace, uvolnění cesty pro hlas (5.1). Slabika je dík tomu nositelkou prozodických vlastností řeči, tj. proměn síly, výšky a ev. i kvantity, a to v relaci ke slabikám jiným. Tyto akustické vlastnosti přísluší slabice jako celku, při poslechu, a zejména při studiu se však pozornost soustřeďuje na jádro slabiky (viz i dále), v němž je cesta pro hlas nejuvolněnější.
Postup uvolnění cesty pro hlas je artikulační podstatou slabiky. Jde o přechod od sevření mluvidel (striktury) k apertuře (uvolnění mluvidel, otevření cesty pro hlas). Striktura je charakteristickou vlastností pro konsonanty, proto je pro slabiku velmi obvyklý konsonantický začátek. Tvoří ho jeden nebo více konsonantů (podle zvyklostí jednotlivých jazyků). Při protezi (7.3) se před počáteční vokál souhláska vkládá, často nespisovně. Po apertuře, kterou tvoří hláska s nejvyšší mírou otevřenosti, následuje někdy další striktura, tj. konsonant (n. konsonanty - restriktura) a slabika se stává zavřenou.
Základním prvkem slabiky je její jádro (nukleus). Strikturu a restrikturu nazývají někteří autoři svahy slabiky. Počet slabičných jader je počtem slabik výrazu. Za jádro slabiky pokládáme místo maximální apertury, tedy i místo maximální míry hlasnosti (sonantnosti); hlásky, které mohou jádro v daném jazyce tvořit, se označují jako sonanty. Na tomto místě se ve všech jazycích světa vyskytují vokály, ev. diftongy jako hlásky s tónovou strukturou. Jistou míru tónovosti mají i sonory, zejména likvidy. V jednotlivých jazycích se možnost jejich využití v jádru slabiky různí: v češtině nebo němčině jsou běžné doklady na slabikotvorné [l], [r] (srov. česká dvouslabičná slova jako [brko], [vi+tr], [slza], [nesl], německé trojslabičné [frbo+tn] = ´verboten´, dvouslabičné [me+dl] = ´Mädel´ atd. - podtržením je označena slabikotvorná souhláska).
Ověřte si, zda ve vámi studovaném jazyce mohou být slabikotvorné souhlásky. Které to jsou? Využívají se v běžných výrazech, nebo jen v citoslovcích? Podívejte se také, jak jsou reflektovány v písmu.
Svahy slabiky jsou: před slabičným jádrem onset (praetura), za jádrem koda. Jde o termíny v podstatě fonologické (8.6). Onset i koda jsou fakultativní, tj. slabika může existovat i bez nich. Jsou tvořeny jednou nebo více souhláskami - velikost i složení souhláskových skupin jsou přitom v jazyce v této pozici do jisté míry omezeny.
Pro strukturu slabiky je důležité to, že mezi jádrem a svahy existuje kontrast, proti striktuře svahů stojí (relativní) apertura jádra. Tak proti jakémukoli konsonantu je aperturou vokál (nebo diftong), proti pravému konsonantu (viz 5.2, 6.2) relativně otevřenější a tónovější sonora. Proto je sonora slabičná jen v sousedství jiných konsonantů, je-li v sousedství vokálu, slabičná není. Aproximanty (viz 5.2, 6.2) sonantami nejsou.
Podle některých prací lze za slabiku pokládat i
další seskupení hlásek: zcela jasnou strikturou je závěrový konsonant, zatímco
úžinový má trvací šum a je tedy vlastně poněkud otevřenější. Seskupení jako
české bzzz, kšc se objeví v
citoslovcích, tj. na okraji slovní zásoby jazyka. Njen že jsou vyslovitelná,
ale také je jako ´slabiky´ můžeme vnímat, dokonce i v odvozených slovech,
nenásleduje-li samohláska (*kšcnout na kočku). Většinou se taková seskupení
označují raději jako pseudoslabiky. Podobné seskupení
vzniká v jazycích se silným přízvukem po redukci vokálu - ten z původní slabiky
v rychlejší a méně pečlivé výslovnosti mizí, ale počet slabik slova zůstává zachován. Může
zmizet i celá slabika (viz 7.3). V několika málo jazycích
světa jsou takto tvořené slabiky normální.
Podle výstavby konce se slabiky dělí na dva typy : otevřené slabiky končící místem maximální apertury, slabičným jádrem (ko - le -no; vl - na; za - sko - čí), a slabiky zavřené, jež jsou zakončeny restrikturou (roz - dám, švec). Rozdíl mezi konsonantem ve striktuře a restriktuře je v některých jazycích minimální, jinde mohou být konsonanty na konci slabiky změněny (např. vyslovovány implozivně). Pro určitý jazyk mohou být možnosti kombinací hlásek ve slabice omezeny: ve staroslovenštině existovaly např. jen otevřené slabiky.
Uvažte, jaké typy slabik najdete v jazyce, který studujete. Jaký typ slabik je tam nejběžnější?
Rozdíl mezi strikturou a aperturou pomáhá poznat a určit hranice slabiky. Ve výrazech složených z otevřených slabik je poznání jejich hranic jednoduché, neboť spadají vždy před místo největší striktury, tj. před souhlásku. Ve výrazech, kde se objeví souhláskové skupiny, je rozhodnutí obtížnější a závisí často i na mimozvukových kritériích.
V češtině ve slově nej - ví - ce členíme na slabiky vlastně podle složení slova, neboť jsme si (třeba podvědomě) jisti stavbou slova z předpony a základu, ve slově ma - min - čin slabikujeme podle zkušenosti, že skupina nč nebývá na počátku slabiky (nezačíná jí žádné české slovo) apod. V některých případech se hranice slabiky jednoznačně určit nedá (ve slově hrstka je oprávněné členění hrst - ka i hrs - tka, ev. hr - stka). Lingvistická teorie řeší tento problém různě; foneticky oprávněné je pro některé jazyky (mezi nimi i češtinu) určení hranic slabiky před strikturou bez ohledu na morfématickou stavbu výrazu. Obecné pravidlo zatím nebylo nalezeno. Určení hranice slabiky (tzv. Silbenschnitt) je důležité pro jazyky, kde jsou obměny zvuků vázány na slabičné schéma a kde jsou mezi slabikami vzájemné vazby hlásek slabší. Je samozřejmé, že o slabičném skladu slova nerozhoduje pravopisná zásada dělení slov: ta je tvořena konvenčně.
Pokuste se poznat, zda v jazyce, který studujete, existuje nějaký vztah mezi slabičným skladem a dělením slov v písmu. Pokuste se také zjistit, jak "slabikují" cizinci svůj jazyk. A zkuste, jak se vyrovnají s českou říkankou. Budou slabikovat stejně jako Češi?
V literatuře se připomíná "slabika pobočná": označuje se tak seskupení hlásek, které vlastně slabikami není: sonora nebo aproximanta stojící na počátku souhláskové skupiny (onsetu) v nich vytváří další "vrchol zvučnosti".
Vyjádříme-li schematicky proměny zvučnosti ve slabice, dostaneme tyto obrazce:
![]() |
Bez ohledu na otevřenost nebo zavřenost slabiky vidíme, že zvýšení zvučnosti je na jádru slabiky, ostatní složky k tomuto jádru směřují. Je-li však počátek slabiky tvořen skupinou sonora n. aproximanta + vlastní konsonant, dochází k vytvoření dalšího vrcholu zvučnosti: sonora (aproximanta) má větší míru sonority než následující vlastní konsonant, i když ne tak velkou jako jádro slabiky - vokál. Schéma takových slabiky je následující:
![]() |
Slabiky s pobočným vrcholem zvučnosti (i když slabším než skutečné jádro) se vymykají z obvyklého slabičného schématu a ve vývoji jazyků se chovaly jinak než slabiky běžné, např. v nich sonory zanikaly, docházelo k přesmyknutí hlásek apod. Ve starší literatuře se jako pobočné označují i všechny slabiky se sonorou, pokud nestojí vedle vokálu - tedy i případy jako [vedl], [bratr]; ve staré češtině byla ovšem tato slovy jednoslabičná.
Ověřte si, jak jsou v jazyce, který studujete, utvářeny slabiky. Jak velké souhláskové skupiny mohou na počátku stát? Jak se vyrovnává cizí jazyk se složitými souhláskovými skupinami u slov, která přejímá. Ověřte si, zda je pro cizince snadné vyslovit české slovo typu vzplál, pstruh.
Každý jazyk má nějaké jazykolamy, v mnohých se pohrává právě s kombinacemi hlásek ve slabikách a slovech. Znáte nějaké? A umíte nějaký jazykolam mateřštiny? Pozor - jazykolamy jsou hrou, nikoli cestou k naučení správné a zřetelné výslovnosti.
Slabika je důležitou jednotkou verše. Slabičný verš je založen na normovaném počtu slabik ve verši (dekasylab apod.), v časoměrném se základem stává kvantita slabiky: ta může být dána samotnou délkou vokálu (tak např. v češtině), nebo celkovou stavbou slabiky včetně velikosti souhláskových skupin v ní. Rozlišují se pak slabiky silné, které jsou dlouhé přirozeně nebo pozičně, a slabiky krátké. Měřítkem tu není skutečný časový průběh, ale "mora", termín pro označení délky slabé slabiky. Silná slabika má pak mory dvě a verš - např. hexamentr - je založen na normě střídání silných a slabých slabik. Tento problém překračuje oblast fonetiky, seznámíte se s ním v úvodu do studia literatury nebo v literární teorii.
Ke změnám v slabičném skladu slova viz 7.3.
Za nejmenší jednotku řeči se pokládá tradičně hláska, "nejmenší, dále už nedělitelná mluvidly vytvářená artikulačně akustická realita jazyka, představující základní zvukový prvek konkrétního jazyka..." (B. Hála, 1962). Tato starší definice není přesná, minimální reálně existující artikulační (i akustickou) jednotkou lidské řeči až slabika, která je většinou tvořena více než jednou hláskou. Při popisech jazyka se však vychází z hlásek, které již vyčleňujeme pro daný jazyk na základě jistého zobecnění (srov. 3). Hlásek (jako typů) je vždy v konkrétním jazyce omezený počet: při základních lingvistických popisech jazyka odhlížíme totiž od jejich obměn v rámci slabik a od obměn regionálních nebo individuálních. Reálně existujících slabik vzniklých kombinacemi konsonantů a vokálů je naopak tolik, že by byly výklady nepřehledné a zdlouhavé.
To, co ve fonetických pracích popisujeme jako hlásku, je výsledkem analýzy řečového celku. Skutečná řeč probíhá jako kontinuální proces a mezi jeho jednotlivými složkami dochází ke koartikulaci, sousedící zvuky jsou vyslovovány společně, jejich okrajové fáze splývají, ovlivňují se, výslovnost se různě modifikuje (srovnej výslovnost rtů u [s] ve slovech sil a sál). Popisujeme-li ve fonetice tvoření hlásek, nejsme s to zachytit v běžném popisu všechny jejich fáze a proměny; vycházíme tedy ze zobecněných poznatků, popisujeme (zejména pro školské účely, ale i v lingvistických pracích, které nejsou přímo zaměřeny na zvuk řeči) spíše typy hlásek než skutečné individuální konkrétní reality. Typové popisy vycházejí z vrcholových fází hlásek, tj. z míst nejméně ovlivněných hláskovým okolím. Kromě toho je základem vždy reprezentativní podoba mluvené řeči (v českém pojetí: spisovná výslovnost - 2.1).