Pády predikativu

   

   Predikativ je jmenná část predikátu, tzn. v predikační větě je tou částí predikátu/přísudku,
   která není existenciální sloveso (být, olla), ale jeho nutný argument: Střecha je děravá.
   Opettaminen on vaikeaa. Tämä on minun. Tuo mies on opettaja. Mikä tämä on? Tämä on jo viides.

               Predikativ se vztahuje k subjektu prostřednictvím slovesa. Tento predikativ
   popisuje subjekt, odkazuje k subjektu a zobrazuje jeho vlastnosti.

               Predikativem se může stát jméno (tj. podstatné jméno, zájmeno, přídavné jméno,
   číslovka, infinitiv, participium) a bere na sebe ve finštině tyto pády: nominativ, genitiv,
   partitiv. Použití jednotlivých pádů se řídí podle významu subjektu i predikativu.

   

   Rozhoduji-li se o tom, který pád přiřadit predikativu, beru v potaz především následující
   faktory:

   

   subjekt je                                                       dělitelný, nebo
   nedělitelný,                                                                 
                                                

   Part.

                                                                                                                                   
        

   predikativ je                                                  substantivum, nebo adjektivum

   

   Nom.

   

   vztah mezi subjektem a predikativem je inkluzivita, nebo identita

   

                                                              Part.
                                                      Nom.

             

   Predikativ je v nominativu, když subjekt znamená nedělitelné jsoucno nebo celek (adjektivní
   predikativ: Kirja on mielenkiintoinen. Kniha je zajímavá. Sakset ovat terävät. Nůžky jsou
   ostré.) a u predikativu jako podstatného jména jde o identitu čili subjekt i predikativ
   znamenají skoro totéž: Ilves on kissaeläin. Rys je kočkovité zvíře.

               Predikativ je v partitivu tehdy, když subjekt znamená něco dělitelného,
   nepočitatelného, látku, abstraktum, neurčitou skupinu: Vesi on nestettä. Voda je tekutina.
   Väki on ystävällistä. Lid je přátelský. Ilvekset ovat kissaeläimiä. Rysové jsou kočkovití (z
   kočkovitých šelem.) Je v partitivu i tehdy, když sice znamená nedělitelné jsoucno či celek,
   ale predikativ jako podstatné jméno znamená celek, skupinu či látku, které je subjekt částí
   nebo ze které je vytvořen: Ilves on kissaeläimiä. Pöytä on puuta. Stůl je ze dřeva.

               Také když subjekt je infinitiv nebo vedlejší věta nebo věta nemá vůbec subjekt: On
   hyödyllistä opiskella kieliä. Je užitečné učit se jazyky. Olipa ikävää, että ei tullut. Škoda,
   že jsi nepřišel. Juhlassa on hauskaa. Na slavnosti je legrace. Výjimka: obvyklá přídavná jména
   (hyvä, ikävä, hauska, paha, kylmä) ve větách bez subjektu mohou zůstat a spíše zůstávají v
   nominativu: Täällä on kylmä.

               Predikativ je nakonec v genetivu, když vyjadřuje vlastnictví: Tämä on minun,
   äidin...

   

   

   Literatura k dalšímu studiu:

   

   Karlsson, Fred 1983: Suomen peruskielioppi. Suomalaisen Kirjallisuuden Seuran tutkimuksia 378.
   SKS: Jyväskylä

   Karlsson, Fred 1984: Finnish Grammar. WSOY: Porvoo/Helsinki/Juva [překlad Karlsson 1983]

   Vilkuna, Maria 1996: Suomen lauseopin perusteet. Kotimaisten kielten tutkimuksen julkaisuja
   90. Edita: Helsinki