pevný řád, jistoty a útěchu: je to svět lidové tradice, svět našeho dávného společného domova
   a jeho písní, svět skutečné původnosti.

   Vaculíkův pražský novinář, na rozdíl od Kunderova Ludvíka, má k rodnému kraji živý vztah,
   ubránil si ho pro sebe. Není jako ti "syntetičtí lidé", kteří nejsou z žádného údolí a v nichž
   se proto nelze dovolat ničeho lidského. Ale i on ví: "Jezdím si sem jak domů, ale je to možná
   už jen moje domněnka." Protože: "Jen nepatrně jsem se každého dne odchýlil, a jsem o celý
   život jinde." Ludvík ve chvíli svého největšího zubožení se vrací k lidové písni, protože
   znovu ucítil, jak v ní je všechno opravdové, smutek i smích, láska i zoufalství. A přece si
   vzápětí uvědomuje, že tento hřejivý domov je jen "vzpomínka, památka, obrazné uchování čehosi,
   co už není", a celá ta znovunalezená pevnina se mu vzápětí propadá pod nohama. Říká si s
   údivem, že jeho "jediný domov je pravé toto propadání, tento hledavý a touživý pád".

   V náruči tohoto domova můžeme jen na chvíli spočinout, ale nemůžeme v něm už žít, to Ly byla
   jen nová iluze. Je naší minulostí. Naším údělem je však budoucnost, pohyb vpřed, tedy
   nestálost, proměnlivost, věčné hledání a nenalézání, věčné toužení a věčné zklamání, které
   však přesto posouvá naši bytost k pochopení smyslu lidského života a tvoření.

   Tento neklidný a nepevný svět, hledající teprve pravé hodnoty, přiměřené svému cíli, není s to
   zajistit žádné podmínky, v nichž by se vytvořil dostatečně trvalý prostor pro zrod
   socialistických mezilidských vztahů, socialistického člověka. Kdysi jsme věřili, že lze přes
   noc a zázračně lehce, pouhým popřením minulosti a všeho starého v ní vytvořit nového člověka
   jako typ dosaženého socialistického lidství. Když vzal tento blud zasvé, zhroutila se s ním i
   víra v život jako věčnou proměnu, zklamala i naděje v možnost vývoje světa a člověka? Zbývá
   teď už vskutku jen rezignace?

                                         Ke smyslu příběhů

   Ale cožpak když padly iluze, unesly s sebou i jistoty? Cožpak když krásná destrukce zničila
   kulisy světa, lehl popelem i sám svět, jeho pravá podoba? Zbývá nám v naší ubohosti jen
   filosofie absurdity života?

   Jistě je možno oba romány přečíst tak, že odpověď bude ano. Ano, Kundera i Vaculík, dlouho
   tápající v šerosvitu víry a pochyb, nadějí a skepse, dobrali se v závěru jasného poznání a
   hořké pravdy: není v lidském životě naděje a marná je víra, vzdor a hledání.

   Přečetl je tak i Ivan Klíma v hluboce založené a pozoruhodné studii v Orientaci č. 1-2/67.
   Uzavírá: Kunderův člověk, ztrativší všechny iluze, ví, že před

                                                163