Po čase, taženém v takou šňůru, že dávno s ní spadalo prádlo, v měsících, kdy dělal jsem cokoli mimo bytování v žití, chodě nikudama, sádrou cáklá mátoha, povšim' jsem si, že menstruuje podzim; v platnéřství zazvonily puklice . i v leku optal jsem se kdo jsem, a zjistil že nevím! že to nevím! že jsem jen starší, starší a setrvaleji otrlejší, a protože mne to podráždilo, píkatě jsem si povšim' jak v čistírně nějaká mrcha arogantně vypnula srní strůnu, a protože z toho na mne padl smutek i děs, prudce dojalo mne na refýži, kde jsem se octl, dospívající nehezké řecké děvče, rozpaky doničující tak už zešmaťhané střevíce... Nikal jsem na remízu; čtrnáctiletý uhráč na lavičce s pozadím cyklistické výlohy a telefonní budky hantýroval flaškou píva; žvanil; podrazila mne desetideková šváda, kyd z nasekaných drobů a do ropotu se i smrákalo, takže jsem pochopil podstatu baterie; toledská katedrála mokval~ v základech, světélkovala, stahovali před ní rola a za zdmi činžáků, jak i od staletí, oddrolovala se omítka i drobily se cihly, knerozeznání uzpůsobeny nasáknout barvou dětí... Čas zde hrál asi takovou roli jako já a nejen já ve své bídě... Tak v oné prázdnotě, obklopující nezřené bytosti ale i ty očividné, jež kroky k domovu proměňovaly v pusté počty, rozpoznal jsem, a nejen já, že hodina navředla k provalu: čas to nebyl: dejme tomu moment, kdy dopřesejpali Saharu až na sítě zbyl jim lev, poslední, a pošel: '------ dejme tomu moment, kdy dva zbylí mořští orli dávali pozor, aby si neurousali kamaše, i odpráskli je za to flintami, jichž hlavně, taženy chudáky, prodány byly milionářům; . cochvíle kurva, která, i kdyby se byla chtěla proměnit v kloudný, kloubnatý čas, neměla zas ani tolik vychování aby si před večeří opláchla pracky, bezčasí, bezchlebí, že se až plány měst rozmuchlaly a zase složily, vydavše se na pochod pochodem husím k hromádkám turistů nikudama zaměnitelnosti všeho za vše, v mezinik, kdy hřbitovy hrnou se do knihoven crkotem hnusným zapřených pozůstatků: chápal jsem, a nejen já, že udeřuje hodina bez věží, bezpohlavnosti chlupů i oholu, knerozeznání od všeobecného vyznávání čehokoli: i ptal jsem se, kde zůstaly magnet a měď, c/ kde nacházím se a proč jsem žil, mezi kým 0 to pobývám, pobuda, a která hospoda mne ještě přijme, jenže ?- nebudou tam na nocleh ani Don Quijote, ani Sancho Panza, .f ani královský šašek, princ či uhlíř, jen delegace výboru číslo třicetdevět, psáči z unesca a fotografové. Takže plynatý balón nahrával opačné vlastně kydnatosti, duřivé dýni, hlavounštině plné poznatků o rychlených žábrech, měřítcích, plné čar prchaných po byrech; takže vše rvalo se do městnání, mázdřelo hleny a táhlo šlahouny, hutná to mazanina mezi subtrópem a lužním lesem. Kde aspoň zela díra po víře v co ? Kudy naposled táhla mračna a jak vypadala? Zločinci, již je označili za sraženou páru, sami se vypařili; kde zůstala střízlivost se svými štíhleními, vypraženými zárubněmi, kudy muži ubírali se do svých cel, jinými muži zdenuncovaní co pobloudilci, sami slemejšíce po slině Dona Basilia opět zmizevše, kde naposled zuřila opilost, červená čárypiše, házejíc liány po Dionýsovi, kde oinománie naposled s řevem prorazila strop? Kdy naposled viděl jsem hvězdy? copak nad Alpami - hvězdy co bludice kmitné, koráby všemíra, kudy sám pluju, kdy naposled hrál jsem si s pískem, jenže to zas ty koráby, mušlemi ověšené, hučet by musely mou myslí, kdy naposled myslel jsem na královnu, majitelku kožišiny, něžně jak holub na holubici, předzpěvák knihy Rút a ne jen sumec smilec rující mezinoha - netažme se - tázat se toť boj jen předstírat, plus nemožnost vyhodit do vzduchu už i přesbudoucí svět první básní Postupně mizelo všechno, kdyby se to dalo tak nazvat, vyhnívalo kamsi, což není určení místa i prchalo z řeči, kdyby tu býval byl ještě jazyk - takže nebylo už vlastně ničeho, jako by se dal odpozorovat opilý solipsist, který vše viděl dvojmo a nazítří procit do svědčení bez postav. Nikání v punktě; čtrnáctiletý uhráč s pozadím knihkupectví, zřaseným do spisů, hantýroval flaškou; vyhrávala kapela, vyhrávala naporád a pomalu se i smrákalo, takže jen s obtížemi nahmatal jsem Morseův klíč: tikaly pod ním křižácké výpravy, tikala o prkýnko Valdštejnova dna, nutkání na moč Edisona, Torquemadovo huhrání, škvarky i oplajzy trénů, tikalo dvěstě krabiček sardinek ve špajzu generála Syrového, tikaly augmentace plné sedel, tikaly posrané pokusy lidstva zvládnout to bez sebevlády a najednou vešken ten směskový prach i krach vzplanuly přede mnou, vzplanuly, a nejen přede mnou, v žehravě sinavém zásvitu bengálu divadýlka Matěje Kopeckýho ukradeného chlapci blbou matkou naprosté neponětí o čemkoli sípělo co zašpuntovaná Etna otvorem šakti, kudy nikoli mystická vize, jen pára unikající z hrnce, sivá, neštěpná, zavile syčela, nenávist věrců i bezvěrců, nezletilá, vřídkatě pubertální ohavnost ve směšném a směšnost v ohavném máchaly břitvou po koridóru blázince, a nikdo neměl po ruce židli, takže doba, o které neustále se žvaní až padá zábradlí, až klandry prokluzují, hrála ve všem asi takovou roli jak já a nejen já ve své bídě Alas, alas ! v lásce, jež nestvořila nic, nenávisti, jež nikoho nezabila, vášni bez založení města, vzpomínkách bez paměti, ničím nevynikl jsem nad živočicha, který si musí hrát a nesvede být sám, nerozrazil jsem kruhy, obruče nepraskly, aniž jsem sopku zkrotil za podnož slunce; jsem jako vy, vám podoben, vy podobni mně - ubohý vklad pro možnost solidarity a přesný pro jistotu nudy -- jakože ne pouhá odlišnost, vyšvihlá na hory, ale učinivší to navíc samovznícením, bokem, tváří i úhluje odraziště k úkolu co výzvě člověku skutečnému: a právě pro ten nedosah, vědomí viklavého sudu notórie, rudla i třeštila posedlost v šar1atovém hávu studu v podvědomé, a snad jen proto účinné lítosti, posedlost co sebemuk a vrat i zvrat žalosti z propasení plny otvorů zely, na omluvu průměru, pn1měru určitě, ale i na pováženou. Řetězy kované pro odvěk i bezvěk; sebekruhy rýsované setrvačně, zkaženě pudově, za bzikavého dorážení ovádů, do písku, jímž plnívali potmě přesejpací hodiny... Poezií nelze se dobrat ničeho? ona po sebedelší muce a byť zaplacena nenahraditelnou krví, v kolejí zas jen do sebesmyku; a dějiny, změna i proměna herce v nich, zůstanou tím čím jsou, tím co se děje, nikdy však tím, co býti má. Nuda srazila mne naznak: obestřely mne mrákoty, jak by býval byl pravil můj otec; nuda vyuzovala mne do prohnuté tresky, trní nudy mne oplétalo, nehodlal jsem se vyvléknout, tekla by krev, a tělo je prazbabělé: nuda mne však i unášela, dokonce nadnášela, ona disponuje příšlehy komična, chloupky kopřiv, takže svrbějí koule, nuda reptavá, brebentivá, nuda kovových sponek, démantu položeného na koleje; nuda táhlá, vislice svislice, konečná šestky i šestnáctky, nuda doznaná, vyznačená záchytem o břich, oním nachýlením typickým pro zánět jater či pobřišnice, nuda přehlídky, nuda, již sólo zívají andělové, anebo když se zamyslíme, jak přerychle to uteklo, aniž cokoli podrželi jsme v žárovisku, kdy led čekal a nístěj se nestihla: nuda s žábrami, jimiž ševelí to kránu mezi pátou šestou, nuda bez předchozího, umořená rozeznáváním mříží od potíží... A jako by všeho nebylo dost v kmihu mezi tetivou a iluzí citadely vidím zničené péro kočky po koťatech; s úmorně povislým břichem cárá přes mostek - v tlamě kus jater? slimáka? přepadne mne příměr: ona je tygr co nás záhy pohltí a ten hnus v tlamě ona podstatná výseč hříchu, ten lví podíl nás na nás. Obraznost? Předrážděnost? Ale čím je předrážděnost, ne-li zavilým bděním, domnívajícím se pohlídávat zbytky, tj. neodpustit si poslední možnost, nebo je jen sebenenávistí, a tedy ze všeho vyloučená? Ale co předci, osypaní už pepřem a odéry, týraní výhledy na zalidňující se, přelidňující a zvolna neobyvatelnou zemi - ještě se ovšem Kašpar David směl v pauze rozkročit nad troskami, kosenými pozdními stínadly slunce oni nebyli předrážděni ? Co Homér, a tedy svět, ječná placka plněná rozinkami, plovající v medu, zem plodonosná, pohlaví rozlišena v čerň a zlato, předmětnost k nabráním čeřenem, kdy stačilo hrdlo otevřít a vyronit báj při varytu v hradní síni žíhané zákmihy ohně -- což už v Íliadě nečtem krutá klinika, nečíhalo už i tam sípějící zlo a hmat za duší přítelovou neprokázal se jen máchnutím za párou, unikající se sykotem pod zem? A jsou-li znaky paniky vbity už na tapíří štít Gilgaméšův, copak my, pohrobci, na chůdách tápotů, v jazyce okrajovém, rváni planým a marným věděním, o co hůř, vždyť věděním přec ! A když se jeden nesmí ještě zabít? kam? Domů, ovšemže domů, tam totiž, kde bydlíme, každý se tam přece stahuje, aniž tam žije, každý tam zná i sezná to pokračování nikam, dokračování tečen i překračování hromad od táhlů včír k vejcům zejtrů... Básníci? Notorici not ze zpěvníku jepic, povazovaných ve hřbetě moskyty, vyžírači cicer, protrahující nekonečnou onánii subkultur, svědkové civilizací, zatímco oni s roztrženým mozkem, Osipové v Gulagu, už předem jsou zasypáni v mayských městech, vydáni bolševikům, domovnicím, patnáctému okresu vídně - takže rozhodli zasouti se mlčením strašlivějším hrobu vyrabovaného - hrobu zapomenutého a převálcovaného svěžími komandy - a myslitel, došed od ústí Taja na Usť-Urt, rozhodl se buď pro výnos, anebo dobral pomátnutí. Zbytek-kotletka hozená impotentní vzpouře, zahoustlá nočky středostavovství, při nepřestajném doporučování placeba: Nerozčilujte se ! Nekřičte na nás - pane Solženicyn ! II. Uhlířská pracka začala rozvazovat pytle, a po putnách sypat tmu: valem, v akordu, houstle, a ktomu začal padat sníh: jenže to sněžení nebylo tišením na panenských prsích, nevěšel tu stóry navečerním městečkem v kočáru projíždějící pan Andersen: byl to sníh naprchlý, krápavě mátlý, mušinčí, taký, jaký jsem prsty zkoušíval v Hloubětíně takříkajíc pod hradbami spalovny, taký, jakým si černoši ovlhčují límec košile, popílkatý, předsypaný svinstvem, zjebaný houkárnou, leposaze leibnitzovských monád určené k teplavému tání, sníh potrubní, pohnípaný vnitřními střevy, zatímco sněhulák uplácaný Bohem mllže stát jen na návsi a Bůh sám bydlet jen na venkově... Mokře tedy hunělo a já, co soustínové množní nechápal, zda čtvrtá ranní či pátá odpolední vestavují okem Sudkovy vedutové kamery dům do parcely: podezření pracovalo od nohou: ale spíše než nemocen, byl jsem neschopen rozeznávat: plíživá totiž nenávist míhala v mysli Breughelovu věž, osazenou na hradbách otroky, již si nerozumějí... Právě pro mnohost scén bylo ve mně jedno jediné od zvířete, pud těžký na pudy,. olovo dna, vzpomínka postávala na měsíčním povrchu čtyřmi nohami féry a každá ta noha sedmdesáti vrstvami fólie fylogeneze byla obalena, odkudsi z budky zaúpěla šeříková hudba, na nádvoří, vylitém cínem, ostříbřil se vrchol smrku a vpůli stezičky, prošlapané ke kurníkům, rozmazleně jsem se zeptal: a babičko - co bude dneska k vobědu ? Husa, Ivuško ! a já se rozeřval: už zase? Vypnul mi mozek, ale navzdory pádu naznak vzpřímilo se ve mně zdraví tvora, který se chce zachránit především tím, že zestruční členitost muk, především tím, že přestane ubližovat sobě - ne, že by se mně bylo projasnilo, ktomu v té chumelenici křesalo pramálo příčinných světel, spíš se mně rozemítalo pauzou mezi papyrem a písátkem a najednou - střelen jsem zůstal ledňáčkem, jediným zachráněným kamenem ze servaného náhrdelníku, spatřil jsem ledňáčka, kovovou lučbu i loučení se Lhotou pod Třeboní kde na rybníčku v zubech táhl jsem pramičku, ledňáčka střelbu, kmit, švih prutem prsíček do masa maliny nádherného, slunného odpůldne, hořícího jak bouřlivá soulož ve středu pevnosti... Tichá ta odezva námluv věčnosti, jimiž byli jsme namlouváni my všichni na zásnubách, kam jsme se nedostavili, začala znovuprosit i zvát, ano, byla to prosba, tichoulinký, uzoulinký curůček zbytkového bytí, který mne, zabijáka, uprošovat začal, abych se nezabíjel.. Tu v napadené břečce mezi obrubníkem a pruhem chodníku uklouzla mi noha: proměnil jsem se v pěšáka Alexandrovy armády, který urychlil krach tažení do Hyrkánie: podlomil se mi tradičně vrtčivý levý nárt, dědictví to po lvici, co mi zamlada ze msty nacíkala do obličeje, protože ji rozčilil můj našišato posazený baret - poslední, co jsem začil, byl levotočivý vlček levitačního blaha, vzlétli jsme, zaobláčeni v tekutém roztoku zvětšovacích skel, pod námi se rozježila kernatá zem Františka Josefa, okamžitě tam padly do oka zmrzlé zadky koní seřazených k parádě, zaleskly se zelené kyzy, uši zalehly telením ledovců, pětatřicettisíc tun chrámu Nanebevstoupení v Mostě, oddrolily se s burácivým hukem a probořily do pěny, smýklo to námi pod Rossovu bariéru, kde se rozkládal tábor Amerikánů, zamíhaly tam tváře nasvícené karbidkami, od nohou přes pohlaví a hrudní koš k mozku tuhli jsme, tuhli smýklo to podruhé, ocitli jsme se severně od Dárdžilingu na rampě Tygřího vršku, kde se po výstupu na piedestal Boha zjančil jeden Šerpa: obestřeni mrákotami vnímali jsme mumlání zvědavců, udeřila půlpátá ranní a tu všichni ti ropotáci a cvakači kamer padli na kolena, stopadesát kilometrů odtud na sever zvedal se oranžový přízrak kovaný měděným ledem, rubíny, smaragdy praštěly, kněžna se protahovala, zdvíhala na kolena drtíc pod sebou ledovcové splazy, nutíc je k řasnatým shrnům, triumf světla a smrti temně řičel zdáli a shůry, sup proměněný ve vlkodlaka, slunce, zuřivě tomu zjevení klovalo zašpičatělé témě. Laviny prášily, markýzy naráz zotvíraly labutěnky, Kančendženg ! podchlazenou myslí mihla Valhalla plná krápníků, chci se pohnout k jevišti, jenže místo funkcí kloubů v nich zapraštělo a oddrolilo se pár prášivých krystalků, palety sršely, tvářely spektrum skutečných tj. světelných dějin, děs a krása magmatu před námi připomínaly požár obilního družstva s vyletujícími snopy, opět máchlo křídlo a my mrštěni byli směrem na půlnoc, k trojúhelníčku švejcarského sýra pobaleného do staniolu, Everest je až ten maličký vzadu! má košile se trhala k srdci, orgasmus stoupal, rozsálané plotny cejchovaly hrudník, prsy smahly a v mdlobách bytosti, kráčející po obzoru sebe samé co nepatrný rzivý mravenec a současně domnívající se býti vším - rozklenuly se Nadhimaláje, strom významu, jenže neznámého a umrzlý: tápal jsem v zeměpisu a váleje se po běhounu, vyrážel: Čogorí, černi v šar1atu, Annapúrno, svrhující nápadníky s trůnu, panno o které netušili, na kterém dívánu čekáš rozklíněna, Mačapučáre, štičí hřbete dosud nezraněný, ano, přitakám, oslavuji, křižuji se, křižuji, jinému znamení přitakání mne nenaučili, prsová běli, samoto zásněhu, hučivý uragáne, do něhož vypotácel se Oates, aby zešílel a ty, hrozbo tří na pérech poskakujících, hlady pominutých rosomáků před zápražím horské chaty, někde v Konkordách a osazené zajatcem bez zásob a zbraně dávno zašla mosaz hmatů a držeb, zčernal nikl klik a brzd, proto nezbývá než hrouzivý vítr padlosti do vášně a proto miluju a mám strach, takže mezi tebou a mnou, cinká stěna z vanadové oceli, výsměchem legovaná a již démon do plechu táhl i vytáhl tak, aby zela průhledná a za ní tančily stvolnatě krásné dívky bez rozeznatelného a zvoucího pohlaví... Co zbylo po procitu ? - možnáže vojíni bitvy na Marně v jejích prvních dvou hodinách vítali sršící jazyk zániku vstřícněji než ještě včera bez Rimbauda postrky svého civilu, nafilmované posunčiny, útraty po trafikách, honičky v podsklepích posraného živobytí - věruže syt jsem hřešení, ostatně ze zpopelněných varhan cítil jsem stoupat a vzápětí stahovat se mračna všeobecného neštěstí, , mračna uchrchlaná, pod nimiž sténaly stařeny s vozíky, starci vytrhávali si poslední osiřelé paviání chlupy z lebek: kam sáhl jsem do slovníků, vytáhl jsem zmučeného šaška, mrtvolu z lednice, rozeštvanost z chlíva, zběsilce islámu, slintače křesťanství, vydřeného do těch fotelových pér, fialový rozpaky a hořem z rozumu i bezmoci, vnímal jsem surovou rozjebanost světa, blátivý smutek z toho srkal u dna lichých skel - zjevení odešlo: zbylo jen odprejskané zrcadlo hříchů, pokrápané mušinci, žárovka na nástupišti nádražíčka v Pečkách ve tři ráno, anebo mastný papír poletující po peróně, kde špalky podepřeno vaklá deset šlísfachů, opatřených nápisem: v prípade výpadku prúdu skrienky batožinu nevracajú... Pracka uhlíře začala rozvazovat pytel: krachaly z nich brikety tmy: krachaly lámavě, v akordu, a ktomu začalo sněžit houšť; ale kdeby se vzalo sněžení v horách - pobulíval kropínkatý, předem umřelý sníh, jaký jsem zkoušíval, dvacet minut od protržení duchny, v Hloubětíně, sníh, jímž si černoši ovlhčují límeček, sníh objednaný, zjebaný houkárnou, brek zašlé oblohy, buchna olova nad státní věznicí, sníh potrubní, ohnípaný vnitřními střevy, sníh města všude-nikde, zatímco sněhulák uplácaný Bohem může stát jen na návsi a on, stvořitel a dárce radosti, bydlet už jen na venkově. Zestárlý, nemytý strejda v periferní boudě hnípal nad lavórem vajglů: před pěti léty odjančila mu klisna a on se zbláznil: býval to lovec a zpěvák a teď je vděčný za stín vařiče na plátně stanu a že si na bobku smí ohřívat polívku, nejlíp hrachovku, po které mohutně bzdí: topí v hučatém dědkovi nakradenými latěmi, klacky sociálizmu, které se povalují po skládkách v československu anebo těsně za pomníkem envera hodži, odkud se střílí bukvami soptitiny po knězi převlečeném za chodící turban. Chlap loví v lavóru, rozmílá hrst vajglů, točí si dělaniko, a čumí: Co vidí? Krzna na hradbách? Stehna? Ucellovy koně? I starou belu... Vidí a sleduje totéž a míří na totéž, co i nač Augustin, Spinoza i Mozart - když umírali. III. A tu jsem je spatřil. Nezjevili se pod hradbami ]eruzaléma, který k nám sestupuje rychlostí rozkomíhaného sloního chobotu, a tedy o jeden velkoperlový sáh za tisíciletí sluchu i paměti... Spatřil jsem je neoklamán, podržel a už viděl: Sourozenci to byli, ačkoli není mi jasno, jak jsem tak na dálku moh' rozeznat, že jde o páreček: beránka a ovečku, kudrnáčka a ovenku jsem viděl! Po očku pozorovali krajinu rozloženou pod nimi, z mírného svahu, za nímž zvedal se strm: kopýtkatě stáli předsupeni, opřeni o drnovou hradbičku, a protože orli utrpení plijou člověku do očí unisono, má je časem přesné: kopýtka šedozelenkavá, výtečně uzpůsobená pro stup, ohrocená proti skluzu; ve skelném ztrnutí, v čočce bytí bez hnutí stáli a nic jim neunikalo, způsobem teleskopickým: rouno šamoa, tuhé a drsné, kroutilo se jim po tílcích tušeně předem svalnatých: una a putto: vesele se z nich kouřilo, srkali chřípěmi, rozštěpem humoru, kterým příroda sama si je byla rozhrnula v ústech, zadečky vyduřeny proti kopci, ve střehu, přesto beze stopy strachu, ač nedaleko šachovaly strážní boudy, a země Kazachstán, velká jak dehtovaná plachta celá tu střela se zrejhovaná na jedno velikánské vojenské jebaniště - Začalo sněžit; a byl to sníh utěšení vašeho, milenci pod stříškami: sněžilo ztišením všech Brucknerových mezičasů, kdy nekomponoval, ale počítal vrásky, pihy na manšetách, kolik kubomilimetrů obnáší Mars, sněžilo hustě a milostně, jak na boudy na Karláku když jsem byl malý a děsíval se ignácovského portálu v záprtkovské tuše loyolovských hermetismů, začalo padat v pohádce, mimikry bekáčků byly dokonalé, přesto stáli rozeznatelní: proměňovali se v pahrbečky nebojácné- důvěřivosti, pak se pootřásli, krupky rozpršely se na vše strany, poodběhli, shýbli záři, aby začali vykusovat mezi provalinkami nějaký ten zbylý stonek kokrhelu nebo kuřičky; začalo sněžit; a mně se rozetmívalo poselstvím, jež nám nepředali, jakože neustále nás jen opouštěli, foukali do pochodní držených za plamen a pořáde maje ve vizíru beránka a ovenku, stroužil jsem ukazovákem až jakési záduchy na jich nedbalost - nebylo otce, nebylo matky, přízně dřevné, jen rozcáraných čajů, tanečních, Husových sborů, pravděpodobně i jim utkvěl ekzém někde uprostřed mezi mozkem, srdcem a pátým hasnutím - rozetmívalo se mně pozdějšími tápavými boji, rozběhy proti zdem, klouby i srdce krvácely těm, kdo dostali dar do kolébky i oněm, kdo teprve cestou zvedli strašlivou, ostnitou drúzu mystéria, všem, kdo znali alespoň ten příběh! Já neznal ani ten! ¨ Dokonale odsiřelý, zahozený pohan mezi drn a křoví. Všichni jsme si pak museli zastřihnout krovky: každý sondoval tu svou, má za jedinou: jeden do hospody, druhý do herny, třetí do plynu, pátý do ouřadu, šestý do Dedílie, aby se tam dal tetovat, a každý na cestách právě jen svých ten příběh potkával, potkávat musel, zaflákaný mezi reklamy, pozavyšitý do odznaků střeleckých svazů, zpovyrážený na přezky opasků, nejhustěji ovšem zamátlý do meziprasáckého filmu huncútstva o ničem, kde je možné všechno až na rozdíl mezi pravicí a levicí, a kde nic neplatí, takže tam platí právě jen ten příběh a vědomí: co je na tom páternosteru, já, třináctset gramů salátu nahoře plus skořepina, a že v ní nasucho tluče ořech... Páreček si hrál: smáli jsme se na své dívané, vyjeveni ve zlatě, svíčku u srdce, střechýly v nohou: na deset patnácte vteřin neskučel v nás strach, nevylo pohlaví zánětem spojivek po všem, co nosí větev či jizvu: hustě padalo, s požitkem, dárně, z roztržené duchny přebytku, voda vysrážená v krystaly, v ono jsoucno přistižené v letu, kdy nejsou ve službě ani mefisto, lucifer, cherub a kdy světci mají přesvečerku jinde: krystalky sládle chutnaly, žízně netišíce a které jsi i bez pánaboha, leč právě bohabojně vídal odzadu klásti se na babiččin šátek žinilkový. Sourozenci skotačili; poskočil jeden, uhnul druhý, pohodil jeden, nadhodil druhý, synkopy i protitakty třepily notes Bély Bartóka růžovým rubatem v mimoděčném, mimomozečném nexu, upouštěny do aharmonického ladu, mateného skladu, takže vytvořilo se pohyblivé pole fixu, jež jediné způsobuje ještě, že nasliněná poušť řasí na okraji oázu, a to i když se jí chrujem života prostředkem, onou soustavou pekel, kde ráj je jedním z nich... Už syt jsem svých proroctví, z jichž sady vyjde vždy aspoň cinkaný spodek žaludský ve hře nikam, prohře předem: syt proroctví která za člověka snadněji vykatuje stroj, proroctví, která ničím jsou vyraženému oku královské modři: a vision of royal blue - a sbit ! už syt jsem svých proroctví přistižitelných v každé čtrnácté básni, míchaných kopistí tuchy, sypaných dispozicí a přece, ó smrti vítaná, zpívala, zpívala možnost předem dotýkat se něčeho co nepáchne po tomto světě - kotníkem pohnout, a vyhrnul se siný, zelenkavý jas a číst bylo možno z lenošky hor sny ptáků, teprve nastíněných úsměvným navraštěním obočí budoucího Boha! Páreček si hrál; ovečka přiblížila se na dosah, beránek za ní, už nosil kroužek v nose a šel tedy za ní, trkaje cestou do vloček, přesně tak, jak se nám zmiňovali, že někteří světci běžně - a jak houstlo bělí a nádhera míru otevírala premiéru bez nápovědy, udělalo se mně mdlo při vzpomínce, že ještě včera - vzápětí vděk; rozeběhly se koberce, zamíhaly vlečky, kopí shůry probodlo mozek; v tu chvíli osvětlena před námi v nekonečné nádheře chrámu nakocena stála kolečková židle mrzákova a z ní žhnulo slunce postiženého; kopí probodlo ledovou jeskyni skrz naskrz i viděl jsem prstíčky uštipovat chudobky a rozdávat je po třech, Po svazíčku ! světlem do hlatě vylesklé viděl jsem Pětikostelní náměstí v pět odpoledne v hlavním městě království, obdařeném stříbrným lvem s drápy napeřenými proti nepříteli, mozek letěl hudbou - ano, její pánovitá stehna dlouhá jak havanský doutník a zakončena perlami, viděl jsem katedrály zpívat v tratolištích, boty trampů bodře zadusávat oharky ohnišť, pohybem prostředníku, pootočením prstenu odpuštěny byly nám pitky a všivoty lží po telefónech, vzlínaly ke mně paže, pokud kdy hladily nepoučitelné ty spánky, znovu jsem kotrmelcoval s prvorozencem po skládce, hledaje s ním pátou neznámou škebli v deltě řeky Alegría, donekonečna jsem v náruči druhého životního kola muchlal kobližky a buchty dalších a dalších děcek; konečně rozlepili dvířka vyuzeného letadla Capitol a my směli jak zjančení kozli vyběhnout na tvrdý betón letištní plochy místa Gander postaveného z barevných sirek; odporazila mne newfoundlandská fujavice, začal jsem se nesmírně chechtat a zezad, z nedalekého lesa, mně opět začali se vychechtávat shromáždění pyskatí losi, krása lián v ecuadorském pralese stála příměrem orchidejím žen pojímaným zeleným přítmím zvědů, a dál! konečně vzplanulo Maroldovo panoráma po celém obvodu, jak krásné a dobré, jak krásné a dobré! vykřikoval žák přičinlivý, velmi pilný, leč příliš živý, vysluhuje si vzápětí sníženou známku z mravů, a dokonce spatřil jsem postavu, ana s nahřátou peřinou kladenou na modrá kachlová kamna, přibližuje se k dětské postýlce, i jeho, an bere mne do náruče a vyprošťuje ze zimnice způsobené nějakou můrou a každý špendlík, nalitý šťávou, co jsem jich střás' v prvním záchvatu blaženství, že jsou prázdniny, nabyl velikosti právě porozeného Siria - Beránci, netušíce naši blízkost, dohopkali na pohlazenou k naší narychlo zbudované čekané, viděl jsem sníh zalepovat jim nozdry i jak vzápětí dechem taje a tu k úžasu do vyvrácení slyším, že oni spolu mekají praberánkovskou mevrekevrevštinou že bekají bevrekevrevštinou přestalo sněžit, vtrhla sem do oka udeřená modř, no vision, a zatímco hlavenky zvířat ustrnuly v kulisách, viděl jsem snášet se shůry roh ze zlata? prasloní kel? sloní prakel ? mastodontí nohu? zkamenělinu smilodonta z perel? oblaka přeplula výhled, netrpělivost naběhla do vředu, povyskákali jsme, klacky stříšky napadaly nám na hlavy - roztrh' se poslední cár a vypuklo nebe - S hukotem, jehož atomovou váhu, obávanou velebu nedokázali jsme určit, s hukotem atlantické narvaliny snášelo se k nám veleměsto na tácu, čtverec? mnohostěn ? z dukátového zlata, v rozích puncy ze smaragdů leštěných nehty andělÚ, město stavěné výlučně do hudby o zřasených poschodích, na jejichž ochozech postávaly nedočkaví národové s písní Nebojte se, nebojte ! na rtech, třistamiliard předků dokonale vzkříšených, do jednoho byli nepopsatelně krásní, korespondovali motýlími vznosy, lukostřelci s tanečnicemi, naolejovaní zápasníci s děvečkami - co do stavby ještě - vše pracováno ne šmahem ale mžikem beze spár a trhlin, bez námahy, výnosem jádra, viděl jsem z platiny tkané nervové soustavy, krajky rozumu, rozlust parafrenie, třícicera z lazulínů, třistatřiatřicet stříbrných křepelek svistem přelítalo třistatřiatřicet stříbrných střech, zdálky svítila pohřešená knihovna Matyáše Korvína, uskupily se svozy z hradů a zámků českých, knihovna sv. Kryšpína jásala vstříc knihovně afghánské princezny, megapolis hučela tunami včel, hudbou nadnášenou jediným komíhavým pérem rajky opozdivší se v džungli, město se blížilo, hrozilo zalehnout nejen tuto krajinu -- může být postižena celá zeměkoule, ten karamboloid - a má tedy jedinečnou šanci zpopelněn býti krásou! Jen beránek a ovenka, vystrašení před chvílí rozkotáním našeho úkrytu, nic nevnímali a už zas dobré mysli, hráli si dál, neboť zázrak pro ně není výmyk věci ale soujem bytí, list snášivý k listu rašivému Ó syt jsem krákoravin svých, těch karetních triků, ze kterých vyplní se vždycky aspoň žaludský spodek, proroctví z hekárny, proroctví, které pro vystřelené buvolí oko nemá cenu šípu; syt proroctví jež nalistuju bez prérie v každé čtrnácté básni - zraj ráji, zadrž, zraj se, ráji zde, ještě vteřinu nechej nás umírat v povětří vlasti, ve smaltu hmot tavených rytmem neskonalého dechu... Beránku boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi! Ovenko boží, která spásáš bláto světa, dej nám svůj mír! pryč s tebou, vypelichaný paviáne, který si před bordelem vyzouváš střevíce, pryč luxusní limuzíno, pumo vilně přichystaná ke skoku s přivřenými klapkami světel, a na jejíž střeše k naprostému svému zděšení vidím stát vinnou sklínku s odstřelenou stopkou a dnem vzhůru, pryč s tebou preapokalyptická nervozito naběhlá práškama, pryč s tebou lettristická litanie bez liturgie, proklatci, zelení otravou světonázoru Stáli stáli jsme pod hradbami ]eruzaléma; toho ovšem který nikoli byl vyhnán do dálav, toho ovšem který k nám sestupuje rychlostí myšlenky posla panice, za výmyku všech pravd, v dokonalém čase frázovaném jen výronem medu z konvice, bzučením včel, dokonavostí zdání, smazem principů, ablací reflexe, hmatatelně a především bez toho, co odjakživo měl jsem za kapitální podezření: že totiž být svět skutečný a skutečnost skutečná, dávno bylo by muselo dojíti k Uskutečnění: důsledně, stáli jsme tu se všemi, kdo kdy byli zaházeni do hirošimských, varšavských, kampučeských hrobů, prodáni na tržištích, zrazeni v ohbí chodby nastaveným plivátkem, pluky Indiánů, jedním trhem čeřenu vylovení, zpívaly z ochozů, všechny oběti kručivě krutých Aztéků zpívaly z ochozů, Cortés znovupostavil lodi a odplul, dějiny máchaly perutěmi prudčeji všech mořských orlů s kamašemi urousanými o peřeje krásy, nebylo třeba ochrany, estrády plánů hroutily se do dřívek, vždyť z oken ráje padala drva tak mocná a vonná, že nebylo třeba dovolávat se větvité pohlavnosti, parků bylo co stodol před třicetiletou válkou, všechny dveře, spraveny, doléhaly, a byly to dveře podivné: kdosi dechl a zavřely se tak, že žádnou mocí nešly otevřít: kdosi zapěl, i otevřely se tak, že žádnou mocí nešly zavřít; a všichni jásali hymnus, chorovod souzvučný, kolo zpěv unísono tuttí pro ta dvě stvoření pohybů přesných, kopýtek drsných, hraněných proti skluzu i smeku, muž nad kupou nedopalků byl slušně oblečen a nejenže nemusel už pít, nemusel se ani modlit, neboť byl splněn a jeho k němu navrátivší se žena povívala k němu, ano povívala co šátek, darovaný v den první. Jen beránek tohle všechno nevěděl, a proto si hrál, jen ovenka tohle všechno nevěděla, proto hopkala a oba pobekávali... IV Slyšte ubožáka, anachronika s oparem někdejších vidin na nynějších rtech! Na několik vteřin nebyli jsme tu hosty, nehráli roli, žili jsme, protože kdykoli kdekoli smíme být svědky trojdomého zvonobití, a stane se nám to nejednou, naše bytost se ihned přimražena poznává sama v sobě, blažený stud nás vynese na obří dlani, a chvíli než zas zapomenem - unáší nás tam, kam vskutku patříme... Co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Co třesklo dřív? Krach krachu nebo výstřel? Jisto, že zánik lidstva udál se takto: vysoko uslyšel jsem zešílevší hlas ženy, čepel vize, vytažená ze zrazené matky, sjížděla po šíně, zelený plyn uniwit vnikl do ponorek a všechno šlo ke dnu jak sekyra: já sám, když uřícen jsem v nedalekém křoví dostih' střelce, který se motal mezi patrontaškami a dohodou, a téměř ksmrti ho ubil břinkovkou, než jsem zaútočil, neuniklo mi, že nosí visáž co opařený žalud zavařený do žluklého loje, a co jsem ho mlátil nepočítaně, a ta mišpule kňučela, střídmo popadajíc se za břich i leb - mou uválenou myslí kmit jednak blesk zuřivosti, že nemám za pasem zavazák, jednak, že zrazen jsem pochopem, že ne tenhle, prostě ne ten co střelil, nýbrž bar světa, štíplý a nakocený na roh, blanitost musu rozmuseného že to udělaly, a že dokonce to udělaly samovznícením, smykem mastné špíny, bokem. Zničen můj život, ostatně po výstupu z trestu, borka bez kmene: váš ohrožen: všech zrazen: že se první pýcha zvrhla do špenátu? a že druhá chtivost zvrací do prostoru to, co do ní nacpal třetí mus ? Drobet málo za děti na sněhu, za děti při hře, cestou. . . Beránku ve sněhu, který smýváš bláto světa smiluj se nad námi! Ovenko na sněhu, která spásáš bláto světa dej nám svůj mír! Říjen 1979