DOPLNĚNÍ KE SKRIPTŮM

Vazba akuzativu s infinitivem vyjadřuje obsah sloves z následujících okruhů:
1) slovesa smyslového vnímání (videre – vidět, audire – slyšet, sentire – cítit, discere – učit se, invenire – zjišťovat a d.),
2) slovesa myšlenkových pochodů (scire – vědět, intellegere – chápat, existimare – usuzovat, putare – myslet (si), sperare – doufat a d.),
3) slovesa ústního a písemného projevu (dicere – říkat, narrare – vypravovat, nuntiare – oznamovat, scribere – psát, respondere – odpovídat a d.),
4) víceslovné výrazy synonymní se slovesy uvedených skupin (např. non nescius esse – být dobře obeznámen, suspicio est – je podezření, fama est – koluje zvěst, opinio est – panuje mínění, mos est – je zvykem (aby))
5) neosobní výrazy projevování a známosti (constat – je známo, apparet – je zřejmé a d.),
6) neosobní výrazy náležitosti (oportet – je třeba, decet – sluší se (aby), licet – je dovoleno (aby) a d.)
7) neosobní výrazy výsledku myšlenky (efficitur, sequitur – obojí: z toho vyplývá)

Tzv. vazba dvojího akuzativu se vyskytuje po slovesech těchto těchto okruhů (s odpovídajícími vazbami v češtině):
1) Činit, dělat, volit, jmenovat někoho někým, něco něčím, někoho za někoho,
2) Nazývat, jmenovat někoho někým, něco něčím,
3) Mít někoho za někoho, někoho někým, něco za něco, něco něčím,
4) Pokládat, uznávat někoho za někoho, něco za něco,
5) Ukazovat se, projevovat se, osvědčovat se někým.
Pokud je příslušné sloveso v trpném rodu (pasivu), obojí jména v akuzativu přecházejí do nominativu, čímž vzniká tzv. vazba dvojího nominativu.

(pozn.: kódování CP 1250)