„í Icoutrt&iů vyplývá tuuzvuL, i protivných sobí iivlu Co je poezie? * skoal mi Mácha do řeři, „tím původ iiř}*í crdporníjsj koutt-uty, v nichÉ se tajní pribuimslví jevť.. ." Co je poezie? Chceme-li definovat tento pojem, musili bychom proti němu postavit to, co poezií není. Ale říci, co není poezie, není dnes tak prosté. Seznam básnických témat tu Juhy klasické anebo rnnuiitickr byl znař-ně omezen. Pamatujeme se dobře na tradiíní rekvizitu: měsíc, jezero, slavík, skály, růže, hrad atd., atd. Ani romantikovy sn) nesměly z tohoto okruhu výborovat. „Dnes jsem měl sen," pise Mucha, „že jsem byl v nějakých zříceninách, jak se bořily před i za mnou a v jezeru pod nimi se koupali duchové íenští... Jak jde milenec pro svou milenku do hrobky... Pak - hromad ť umrlčích kostí ve ívú enéu) iiutickém slavení- —létaly okny ven." Z oken hýla právě gotická v zvláštní oblibě a za nimi nutně svítila luna. Dnes je básníkoi i každě ...knu -tejně poetické, od obrovského zrcadlového okna obchodního paláce až do okénka venkovské hospůdky, hustě pošpiněného mouchami. A lze dnes básnickými okny vidět ledacos. Nezval o tom psal: mne oslní zahrada uprostřed věty anebo latrína nezáleží na tom již nerozeznávám jevy podle půvabu nebo ošklivosti kterou jste jim přiřkli Pro dneäního básníka jako pro starého Karamazova „není šeredných ženských". Není zátiší nebo aktu, krajiny nebo myšlenky, které by nyní byly mimo okruh poetických témat. Otázka po tématu poetickém je tedy pro dnešek bezobsažná. Možná že be vymezit okruh poetických prostředků, kunstgrifů? - Nikoli, neboť dějiny uměni svědčí u jejich st.íle [iroinénlimsti. Ani zámĚr-nost tvárného prostředku není pro umění závazná. Staěí vzpomenout, jak často dadai-tě ;i surrealisté nechávali básnit náhodu. Staěí si uvědomit, jak velkou radost míval z tiskových chyb velký rusky básník Chleb-nĽkov. Prohlásil, že tisková chyba je občas skvělým umělcem. Antickým -Ch sochám usrklo díly středověké neporozumění, dnes se o to stará sochař sám, výsledek (výtvarná synekdocha) je stejný. Čím se vysvětlují skladby Musorgského a obrazy Henriho Rousseaua - genialitou tvůrců nebo jejich uměleckou negramotností? Čím jsou způsobeny jazykové prohřešky Nezvalovy proti Naši řeči - um, že ji nečetl, anebo že ji Seti, ale vědomě zavrhl? Jak by se bylo dosáhlo uvolnění ruské spisovné normy, kdyby nebyl přišel Ukrajinec Gogol, špatně ovládající ruštinu? Co by psal Lautré a mou t místo Muldororových zpěvů, kdyby nebyl blázen? - Takové otázky patří do téhož kruhu anekdotických problémů jako pověstné téma školní kompozice: co by odpověděla Markéta Faustovi, kdyby byla mu- Ba i když zjistíme, které tvárné prostředky jsou tvpirké pro básníky dané doby, neobjevíme ještě demarkační čáru poezie. Stejných aliterací a ostatních eufonických prostředků užívá i soudobé řečnic t ví, nedosti na tom - užívá jich i každodenní hovorová řeč. V elektrice uslyšíte vtipy založené na stejných figurách jako nejjemnější lyrika a kompozice klepů odpovídá rastu zákonům kompozice módních novel nebo aspoň novel předešlé básnické sezóny (podle stupně klepalovy inteligence}. Hranice, která dělí básnické duo od toho. co básnickým dílem není, je labilnějaí než hraníce Čínských státních útvarů. Novalisovi a Maliar-méovi se zdála největším básnickým duem abeceda. Ruští básníci se obdivovali poetičiiu.-Ľi vinného lístku i \ jazemskij i, seznamu carských .šatů (Gogol), jízdního řádu (Pasternak), dokonce úřtu z prádelny (Kručených). Kolik básníků prohlašuje dnes reportáž za umělečtější výkon, než je román a novela. Málokdo by se nyní dovedl nadchnout pro Pohorskou vesnici, kdežto intimní dopi_-y Boženy .Němcové jsou nám geniálním básnil kým dílem. Existuje vtipná humoreska o řeckořímských zápasnících. Světového šampióna porazil zápasník podřadný. Jeden z diváků prohlásil, že je to švindl, vyzval vítěze na zápas a porazil ho. Na druhý den bylo v novinách odhalení, že i tento druhý zápas byl předem smluvený švindl. Dotčený divák přišel do redakce a zfackoval referenta. Ale novinářské odhalení i rozhořčení divákovo bylo rovněž napřed ujednaným švindlem. Nevěřte básníkovi, který ve jménu pravdy, reality atd., atd. zříká se své básnické minulosti nebo umění vůbec. Tolstoj s rozhořčením zamítal své dílo, ale nepřestal být básníkem, nýbrž vydobyl si cestu k novým literárním formám ještě ne opotřebovaným. Bylo správně řečeno, že od-hazuje-li herec masku, objevuje se líčidlo. Staří vzpomenout na nedávný masopustní žert Durychův. Rovněž nevěřte, pot/rá-h kritik básníka ve jménu pravdivosti a přirozenosti - ve skutečnosti zavrhuje jeden básnický směr, totiž jeden soubor prostředků deformujících materiál, ve jménu jiného básnického směru, jiného souboru deformačních prostředků. Umě- lec v stejné míře hraje, kd> i oznamuj.-, že tentokrát to nebude Dichtung, nýbrž nahá Wahrheit, jako když ujišťuje, že dané duo není než čirým výmyslem a že vůbec „básnictví je lež a básník, který nezačíná bezo hleď ně lhát od prvního slova, k ničemu není". Vyskytují se literární historikové, kteří" vědí o básnikovi víc než básník sám, než estetik, jenž rozbírá strukturu jeho díla, a než psycholog, jenž zkoumá strukturu básníkova duševního života. Tito literární historikové s neomylností katechety sdělují, co v básníkově dde je pouhým „dokumentem lidským"' a co je „dokladem uměleckým", kde je „upřímnost" a „přirozený životni názor" a kde ..předstírání" a ..umčlkovaný literární názor", co „jde ze srdce" a co je „strojené". To, co uvádím, jsou vesměs citáty ze studia Hlaváčkova dekadentní erotika, kapitoly nedávného spisu Soldanova. Licí se vztah mezi erotickou básní a básníkovou erotikou tak, jako by nešlo o dialektické pojmy, o jejich stálé proměny a zvraty, nýbrž o nehybná hesla z naučného slovníku; jako by znak a označený předmět byly jednou provždy monoganuič spojeny a jako by byl zapomenut starý psvclioln^JL-ky poznatek, re rádný cit lak Čistý není, aby nebyl smíšený - citem sobf odporným (ambivalence citů). Hojné litera ruěhis t orkké práce dosud operují strnulým dualistickým schématem: psychická realita - básnický výmysl a hledají vztahy mechanické kauzality mezi oběma, takže se mimoděk i v I,a v u je v paměti otázka, která trápila starodávného francouzského šlechtice; je-li ocas připjat ke psu či pea k vlastnímu ocasu? Jak neplodné jsou tyto rovnice o dvou neznámých, poví nám treba Máchův deník, svrchovaně poučný dokument, který je bohužel dosud vydáván se značnými meze ca mi. Jedni literární historikové počítají jedině s básníkovým veřejným dílem a naprosto ponechávají stranou problémy biografické, jiní zas se snaží co nejzevrubněji rekonstruovat básníkův životopis - uznáváme obě stanoviska, ale výslovně zavrhujeme postup tčch literárních historiků, kteří nahrazují opravdový životopis básnikov oficiálním výkladem čítankově sestříhaným. Mezery v Máchově deníku zůstaly proto, aby snivá m I .o lež nlulivn jíi-í <<• Mvslbckové soše na Petříně nezažda zklamání. Ale jak pravil už PuŠkin, literatura — a dodejme, tím spíše literárněhistorické prameny - nemohou brát ohled na patnáctileté dívky, jež ostatně čtou dnes věci povážlivější, než je Máchův deník. Ve svém deníku Mácha s klidnou epičností líčí své fyziologické úkony - erotické i anální. Únavnou šifrou zaznamenává s neúprosnou přesností účetního, jak a kolikrát ukojd touhu při schůzkách s Lori. Sabina praví o Máchovi, že „důmyslný vzhled temných očích, velebné čelo, na němž se hluboké myšlénky jevily, onen záduměň v ráz, jenž se nazvíce bledou tvárností vyzrazuje, ráz jemnosti a oddanosti ženské poutaly jej u krásného pohlaví nade všecko ostatní". Ano, tak vypadá dívčí krása v básních CO JE POEZIE? i povídkách Máchových, kdežto podrobné popisy míleněina zevnějšku v jeho deníku připomínají spß bezhlavá ženská torza obrazů Símových.1 Coi je vztah mezi lyrikou a deníkem vzlahero mezi Dichtung a Wahrkeit? Nikoli, oba aspekty jsou stejně pravdivé, jsou to jen různé významy, nebo, mluvě uřeně, různé sémantické plány téhož předmětu, téhož zážitku. Kilmaí- bv i-,-kl, ic jsou tu rozlične záběry jedné -ceny Machův deník je stejně básnickým dílem jako Máj a Marinka, nemá ani přídechu utilitárního, je to čistý í'nrí pour I ort, je to básnictví pro básníka. Ale kdyby Mácha žil dnes, možná že by zrovna lyriku (Srnko, bílá srnko, uposlechni radu ap.) ponechal pro intimní domácí potřebu a uveřejnil by spíš deník. Přidružili bychom ho k Joyceovi a Lawrencovi, s nimiž jeví v leckterých detailech značnou podobu, a kritik by napsal, že tito tři autoři „usilují o to, aby ukázali nezfaUovaný obraz flověka, jenž se zbavil všech řádů a zákonů a nyní jen plyne, teře, vzpíná se jako pouhý Puškinova háseň: „Pamatuji se na divukrásný okamžik - ty ses zjevila přede mnou jako prchavá vidina, jako génius čisté krásy." Tolstoj se v stáří rozhorčoval, že o leže dámě, kterou opěvuje tato vznešená háseň, Puškin napsal v ležérním dopisu příteli: „Dnes jsem s boží pomocí mčl Annu Miehajlovnu." 2 Ale MastiČkář není rouhání! Óda a burleska jsou co do pravdivosti rovnocenné, jsou to pouze dva básnické druhy, dva vyjadřovací prostředky třeha pro jedno téma. Tématem, které stále - zas a zas trápilo Máchu, je podezření, že nebyl u Lori první. V Máji tento motiv zní: Acíi - ono, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, ne£ jsem ji xnal? Proč otec můj? - Proč si ůdce tvůj?... 1 Bátně: Tvoje modre oči... malinoví r loví... iW vlaiy... Hodina, jti jí všecko viala, ti v ústa. traky, čelo Její půvabný til i smutek psala... Moriaka: Černé, prost« vlasy padaly v lílkýeh kadeřích kolem bledého, vyiáblého obličeje, kléry auak veliké krasy nesl. na buy řislý tu, jeui nahoře ai ke krku upjat, dole ai k mal« lehounké' noíee dosahoval, vysokou, stihlou jeví postavu. Čeruý opasek svíral oullé trio a řeřná sponka přepínala krásné, vysoké, bílé čelo. Nic ale nedosáhlo krásy plamenných, černých, hluboko pod čelem letících oři; ten vyrai smutku a touhy lidné péro nenamací... Cikáni: Černé kadeře vyvyšovaly milou bledost néíuého obličeje; a ly řerné oři. které se dnes poprvé usmívaly, ueodloidy jeslí dlouho trvající smutek... kdeiio deník: Vyzvedl jí sukni a díval se na ni popředu, postraní i poiadu... Ta má mordyánskou p-... Míla píkuí buá stehna... Hrál jsem si s její nohou, sundala punčochu, sedl, na kanapí aul. 2 V originálu to iní drastičtěji. Sok - otec můj! vrah - jeho syn, on svůdce dívky moj(! -Neznámý mné. V deníku líčí Mácha, jak sešíval s Lori papír, jak ji dvakrát měl, „pak jsme opět mluvili o tom, že někomu dovolila, přála si umříti pravila: ,0 Gott! wie unglücklich bin ich.'"1 Následuje zase prudká scéna erotická a pak podrobné lícení, jak jih- liu-nik iu -trním. Závěrem je sentence: „Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli ume jen miluje, a to se zdá, vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda." Ten, kdo řekne, že druhý motiv je věrnou fotografu skuieěnosti, kdežto první (Májový) pouhým básnickým výmyslem, zjednodušoval by realitu jako středoškolská učebnice. Možná že zrovna Májová redakce je odhalenější projev duševního exhihicionismu, ještě stupňovaný oidipovským komplexem (sok - otec můj). Vždyť i sebevražedné motivy v básnictví Majakovského byly kdysi považovány za pouhý literární trik a byly by snad považovány až dosud, kdyby Majakuvskij jaku Mácha předčasně skonal na zánět plic. Sabina sděluje u Múeh.n i. že ,.\ |n./íi-iuh< !i jm/nameuámeh jeho čteme jakýsi zlomku vi t v |jupi. nějaké osoby tiovoromantickcho druhu, který se zdá býti věrny ni s v rarem s a iného ij.i-uik.i a hlavním vzorem, dle kteréhož zamilované charaktery utvuroval". Rek tohoto zlomku „zavraždil se u nohou dívky, kterou vroucně miloval, a která lásce této ještě vrouc-něji odpovídala. Mysle, ie je zavedena, nutil ji přísahami, aby mu svůdce svého udala, by ji pomstil; ona zapírala; on hořel hněvem, zuřil; - ona 1'řisahala: - tu myšlénku ci> blrsk jej |jr.i!čilu: .Já bych ho. ji mstě, zabil; můj irrst by byl smrt: nechť žije, já nemohu.' " líozhodl se tedy spáchat selit-vraždu a o sié milence my-lil. ../•■ j r andělem tr|iělivo.i|i, um svůdce svého neSťaslnýin učiniti ncelitiV". ale i |io-lcdui rlivili [mdiopil, „že jej zklamala" a „andělská tvář v ďábelskou se mu změnila". V dopisu důvěrnému příteli popisuje Máchu tuto svoji milostnou tragédii: ,Já jsem Vám řekl jednou, že bych se pro jednu věc zbláznit mohl: - jest to zde - eine Nothzucht ist unterlaufen-------------; - holky mé matka zemřela, strašlivá přísaha se složila s půlnocí u rakve její-------------a------------- nebyla to pravda - a já - hahaha! - Eduarde' \i jscin m nezbláznil — ale řádil jsem", Tedy tři verze: vražda a trest, sebevražda, vztek a rezignace. Každá z těchto verzí byla prožitu básníkem, každá je -tejně opravdová bez ohledu na to, která z daných mužností došla uskutečnění v soukromém životě ■ ftovuíi v Cikánech: „Otec můj! - otec matku svedl - ne, on lavraidil matku mou - matkou - ne matkou »vedl milenku mou - svedl milenku otce - matku mou - a olec můj lavraidil otce mého!" CO JE POEZIE? 9- a která v literárním (lue. Ostatní, kdo provede delimitační řaru mezi -iľljĽvntžilúu a Puškinovým soubojem neho čítankově nesmyslným skonem Máchovým?^ Mnohonásobné prolínání poezie a soukromého života jeví se nejenom v důrazné komunikatívnosti Máchova básnického düa, nýbrž zároveň v intimním zasahování literárních motivů do života. Vedle úvah o indi-i iiluálně [iiyeliulůjjťkr genezi náhlil Máihovýih je oprávněna otázka u jejich sociální funkci. Zklamánať láska má není jen soukromou záležitostí Máchovou - jak správně vystihl Tyl v mistrném pamfletu Rozeruanec, je to úloha, neboť směrodatné heslo Máchovy literární Ikoly zní, „že je toliko holest matka pravé poezie". V plánu litera rněhistorickém (opakuji — v plánu literárnčhistorirkémi má Tyl pravdu, když prohlašuje: Máchovi se hodí, může-li říci, že je v lásce nešťastný. Téma svůdné a žárlil re je i hodnou náplni pro pauzu, pro chvíli únavy a smutku po lásce ukojené. Malátný pocit nedověry se vyhraňuje v konvenční motiv, důkladní propracovaný tradicí básnickou. Sám Mácha v dopisu příteli zilůrazňuje literární zabarvení tohoto motivu; „Takové věci, co se se mnou daly, ani Victor Hugo, ani Jules Janin ve svých nejstrašlivějších románech nebyli vstavu popsati, a já jsem je přežil a -jsem básník!!"" Má-íi lato ničivá nedůvěra skutkovou podstatu nebo je volnou básnickou invencí, jak naznačuje Tyl, tato otázka má význam leda pro soudní medicínu. Každý slovní projev v jistém smyslu stylizuje a pretvoruje událost, kterou líří. Rozhoduje tendence, patos, adresát, předběžná „cenzura", zásoba hotových schémat. Protože básnickost slovního projevu důrazně oznamuje, žt- vlastně uejile o komunikaci, může zdi být ..cenzura" přitlumena a zeslabena. Básník opravdového formátu, Janko krá!', který ve svých kostrbatě krásných improvizacích geniálně stírá hranici mezi závratným deliriem a lidovou písní a je ještě nespoutá něj íi ve své ohruzo-tvornosti, ještě .puiitániiěj*] ve svém půvabném provincialismu než Mácha, - Janko Kráf je vedle Máchy skoro příručkovým příběhem oidi-povského komplexu. Božena .Němcová, když poznala Krále osobní, napsala o něm přítelkyni: ,Je to hrozný podivín, a ta jeho žena je velini pěkná, mladická, ale hrozná husa, a on ji má tak právě jen co děvečku, sám mi řekl, že on jednu jen ženu miloval, nade všecko, z celé duše své, a to byla matka jeho, zato ale otce s toutéž náruživostí nenáviděl, a sice * Takta UK svůj stav nemocny Mich» tři dni před voru': „íeu j tem, ie Lori Lyla od ní» z domu, tak j>tm se roivzítklil. že jsem i lul.o muhl mít smrt. Také od lieh ŕjs til/« Spatní vypadám. Viečko jiein lu roztříikíl a mysli! jsem, hned ie musím jíl odluií, a ona ie mAie dělal, co chce. Jí vím. prof neebci, aby jen z domu ani nevycházela." Jamhicky hrozí milence: „bei meinem Lehen schwör ich Dir. Du siehst proto, že matku týral. (A on totéž ženě dělá.) - Co umřela, nemiluje nikoho. - Mně se zdá, že ten člověk přece jen v blázinci umře!" A tato nevšední infantilnost, která v životě Králově polekala stínem šílenství dokonce smělou Boženu Němcovou, nikoho nestraší v Kráľových básních; jsou vydány ve sbírce Čítanie študujúcej mládľie n zdají se pouhou „maskou" - přestože málokdy v básnictví milostná tragédie syna a matky byla tak prostí a příkře odhalena. O čem vypravují Královy balady a písně? - 0 vřelé mateřské lásce, která nikdy deliť sa nedala, o nezbytném odchodu syna, jenž přes materinská radu pevně ví: darmo je, kto proti osudu? Nie mne súdeno. -0 nemožnosti návratu z cudzích krajov domov ku mateři. Zoufale hledá matka syna: po tom celom svete smútok je hrobový, ale ani zmienky nieto o synovi. Zoufale hledá syn matku: Načo ideš domov k bratom a otcovi?... načo do dediny, krídlatý sokole? Tvoja matka, ta šla na to Síro pole. Strach, fyzický strach divného Janka odsouzeného na zahynutí, sen o lůní mateřském zní téměř nezvalovsky. Z Nezvalovy Historie Šesti prázdných domů: Maminko Mi'tieš-li nech mě navždycky tam dole V prázdném pokoji kde se nikdo nepřijímá Je mi sladce v tvém podnájmu A bude to strašné až mne z něho vypudí Kolikerá stěhování mne očekávají A to nejstrašnější stěhování Stěhování za smrt Z Kráľova Zverbovaného: Ach, mamička moja, keďs ma rada mala, k čomus ma takému losu do rák data! Veďs ma vyložila na tento cudzí svet, ako keď zo črepa vyhodia mladý kvet; kvet ten, ktorý íhtfia dosiaľ nevoňali, keď ho chcú vytrhať, načoie ho siali! Ťažko to, preťažko lúčke bez dáždička, ale sto ráz ťažšie, keď moria Janíčka. Nezbytnou antitezí prudkého prílivu poezie do života jest její neméně prudký odliv. CO JE PDE2IE7 » Po této cestě jsem nikdy neíet Ztratil jsem vajíčko kdo je naíel? Bílé vejce černé slepice Drží se ho tři dni zimnice Celou noc vyje pes Jede jede kněz Žehná všem dveřím Jak páv svým peřím Je pohřeb je pohřeb a sněží Vajíčko za rakví běží Není lo žert V tom vajíčku je íerl Zlé svědomí mě hýčká Žij ledy bez vajíčka Čtenáři blázne Vajíčko bylo prázdné Přímočaří hlasatelé revoltní poezie bud rozpačitě zamlčovali takové poetistické hříčky, anebo rozhořčeně povídali » zradě a úpadku básníkovi. Jsem vsu k pevní přes věděni, že Iv to Nezvalovy popěvky jsou stejně význačným průbojem jako promyšlený, m-uprosne logický evhihicionismus jeho antilyriky. Tyto dětinské hřířky jsou jedním z dscků velké jednotné fronly, jednotné front) namířené pruti íetišství slova. Druhá polovice devatenáctého století hýla dobou prudké in I lat ľ jaz; kových znaků. Nebylo by těžké odůvodnit tuto tezi sociologicky. Nejtypičtější kulturní projevy oné doby jsou neseny snahou zastřít stůj co stůj tuto inflaci a zvýšit víeini prostředky důvěru k papírovému -lovu. lJozitivismus u naivní realismus ve filozofii, liberalismus v politice. ml a do ium matic k ý *měr v jazykozpytu, ukolébavý iluzionistu us v literatuře a na jevišti, ať je to naivita iluze uaturahstické anebo solipsistická duz.- dekadentní, atoini zaŕní metody Uterární vědy (a vlastně vědy vůbec), tak se jmenují rozmanité prostředky, ktei-vmi se sanoval livěr slova a upevňovala se víra v jeho reální hodnotu. A nyní! Moderní fenomenologie soustavně odhaluje jazykové fikce a důvtipně ukazuje, jak zásadní je rozdíl mezi znakem a označeným předmětem, mezi slovním významem a obsahem, na nějž je tento význam zaměřen. Paralelním jevem na poli sociálně politickém je vášnivý boj proti prázdným, škodlivě abstraktním, mlhavým slovům a frázím, ideokratický boj proti „slovům - gaunei -um" podle okřídleného výrazu. V umění bylo to kino, které jasně a důrazně odhaldu nesčíslným divákům, že je jazyk pouze jedním z možný eh -y stému znakových, jako kdysi hvězdářství odhalilo, že zemČ je pouze jednou z množství planet, a tím způsobilo dokonalý převrat v světovém nazírání. V podstatě znamenala už cesta Kolumbova konec báji o exkluzivitě starého světa, ale teprve novodobý rozmach Ameriky zasadil jí poslední ránu - rovněž film byl považován na začátku za pouhou exotickou kolonii uměni a tejirv ve svém vývoji, krok za krokem, rozbíjel vládnoucí idcúloiui včerejška. A konečně básnictví poetistda příbuzných směrů hmatatelné zjišťuje .vezákunnost slova. Rozmarné říkánky Nezvalovy si nalézají tedy účinné spojence. V poslední době patří do kritického bontonu vypichoval pochybenost takzvané formalistieké ičdy literární. Prý tato škola nechápe vztah umění k společenskému životu, prý hlásá lart pour lartismus a pokračuje v Šlépějích kantovské estetiky. Kritici, kteří tohle namítají, jsou ve svém radikalismu tak ilu-leiln."- jiřiiiioěuří, že /aptiiriínuji na existenci třetí dimenze, vidí všecko na ploSe. AniTyůanov, ani Mukařovský, ani Šklovskij, ani já nehlásáme soběst^ěnost umění- iivhrž ukazujeme, že umění je součástí sociální stavby, složkou souvztažnou s ostatními složkami, složkou proměnlivou, nebul se stále dialekticky mění i okruh umění i jeho vztah k ostatním úsekům sociální struktury. To, co zdůrazňujeme, není Separatismus umřiií, nvbľž aulo.....iiiin-l estetické funkce. Už jsem se zmínil, že labilní a časové podmíněný je obsah pojmu poezie, ale poetická funkce, ddsnic/cosí je, jak zdůraznili ,.lt>nnalisté'', prvkem sui generis, prvkem, klerý nelze mechanicky redukovat na prvky jiné. Tento prvek lze odhalit a osamostatnit, jak jsou odhaleny a osamostatněny tvárné prostředky třeba v kubistických obrazech - to je však zvláštní případ, případ, klerý z hlediska dialektiky umění má svůj raison d'etre, ale přece je případ speeiáluí. Většinou je ha>nickost pouhou součástí složité struktury, ale souěástí, která nutně preťvořuje ostatní prvky a spo-luurčuje povahu celku. Právě tak olej není zvláštním ehodein, ale rovněž není nahodilou přílohou, mechanickou složkou, mění chuť celého jídla a někdy je jeli o ú lull a tak pronikavá. Že rybička ztrácí původní genetický název a bývá překřtĚna na olejovku. - Nabývá-Ľ v slovesném díle bás-nickost, poetická funkce významu směrodatného, mluvíme o poezii. Ale v Čem se projevuje básuickost' - V tom, že slovo je pociťováno jako slovo, a nikoli jako pouhý reprezentant pojmenovaného předmětu nebo jako výbuch emoce, V tom, že slova a jejich skladba, jejich význam, jejich vnější a vnitřní forma nejsou lhostejnou poukázkou na skutečnost, nýbrž nabývají vlastní váhy a hodnoty. Proč je toho všeho zapotřebí? Proč je zapotřebí zdůrazňovat, že znak nesplývá S předmětem? - Proto, že vedle bezprostředního povědomí to tožnosti mezi znakem a předmětem lA je Aj) je nutné bezprostřední po- V vědomí nedůstatku lůioínosti (A není Aj); tato aiitinomie je nezbytná, nebol bez protimluvu není pohybu pojmů, není pohybu znaků, vztah mezi pojmem a znakem se automatizuje, zastavuje se dění, povědomí reality odumírá. Jsem přesvědčen, že rok 1932 vejde jednou do dějin české kultury jako rok [Nezvalova Skleněného haveloku, lak jako r. 1836 je pro řeskou kulturu rokem Máchova Máje. Současníkům se taková tvrzení většinou zdají paradoxními. Nemyslím přitom samozřejmě ani na Tomířka, který prohlásil Máj za škváru a jeho autora za rýraotepce, ani na hojné nástupce a dědice Tomíčkii. Ale i nadšeným současníkům básníkovým se zdávají takové odhady časlo přemrštěnými. Letošní volby, krize, konkursy, skandální procesy se vidy považují za něco markantnějšího a charakterističtějšího. Proč? Odpověď je jednoduchá. Podobně tomu, jako poetická funkce organizuje a řídí básnické dílo, aniž nutně přečnívá a plakátově bije do očí, zrovna tak i básnické düo v celkovém souhrnu sociálních hodnot nevyniká, neprevažuje ty ostatní hodnoty, ale přesto je podstatným a cílevědomým organizátorem ideologie. Právě básnictví zajišťuje před automatizací, před rezavěním naše formule lásky a nenávistí, odboje a smíření, víry a záporu. Procento občanů ČÓR. kteří přečetli třeba Nezvalovy verše, není velké. Pokud je přečetli a přijali, mimoděk budou poněkud jinak žertovat s přítelem, nadávat odpůrci, intonovat vzrušení, vyznávat a prozívat lásku, politizovat. I když je přečetli, ale odmítli, přece nezůstane beze změny jejich řeč a denní rituál. Budou dlouho pronásledováni fixní ideou: jen aby se v ničem nepodobali lomu Nezvalovi. Budou se všelijak odstrkovat od jeho motivů, obrazů, od jeho frazeológie. Avšak odpor proti básním Nezvalovým je naprosto jiný psychologický slav, než je jejich neznalost. A od těchto obdivovatelů a zavrhovatelů Nezvalovy poezie budou se její motivy a intonace, její slova a vazby šířit dá! a dúl a formovat řeč a celý habitus dokonce takových lidi. kteří vědí o Nezvalovi leda z denní kroniky v PolitiČce. Tak nevěděl Moliěrův Jourdaín, že mluví prózou, lak neví úvodničkář pondělního plátku, že přežvýkává průkopnická kdysi hesla světových filozofů, a množství našich současníků nemá tušení o Hamsunovi, o Šrámkovi nebo třeba o Verlainovi, ale přitom miluje pudle Hamsuna, podle Šrámka nebo Verlaíaa. Moderní národopis lomu říká: gesunkenes Kulturgut - kleslá kulturní hodnota. 5 Několik názorných příkladů: Hrrllffl hodnotou kultury harokní jíou (eine prvky středoevropského lidového umíní, klesla» hodnotou kultury oavíeeníké je dneSní voluomySlenkíŕítvi. a hezvýhradne -enetický „naluralistickv" imir. vládnoucí v nemeckí véd* druhé polovice devatenáctého století, dochoval se jako llíf|HII»lIIIIU Kulturgut ve íoru.r hitlerismu. Teprv když odumřela doba a rozpadla se těsná spojitost jednotlivých jejích složek, teprv na pověstném hřbitově dějin slavnostně ční nad rozmanitou archeologickou veteší básnické „památky". Pak pietně mluvíme o době Máchově. Tak teprve v hrobce shledáváme lidskou kostru, teprv kdy už k ničemu není. Vymykala se pozorování, pokud plnila svůj úkol, leda bychom ji uměle ozářili rentgenovými paprsky, leda bychom dotěrně pátrali: co je páteř, co je poezie. CO JE POEZIE?