ářčáářVolby 1948

   

   

   

   V lednu 1948 vstoupila v platnost nová Ústava, která byla demokratická a antifašistická. Na
   duben toho roku byly pak vyhlášeny první volby Itaslké republiky.

   

   Svedla se velká předvolební kampaň, jakou Itálie ještě nezažila. Ve volbách proti sobě
   bojovaly  Lidová fronta komunistů a socialistů  proti Křesťanským demokratům.

   

   Lidová fronta, byla levicová koalice zformovaná kvůli volbám 1948. Členskými stranami byly
   Partito Comunista Italiano (PCI), Partito Socialista Italiano, Partito Cristiano Sociale,
   Partito Democratico del Lavoro, Parito Sardo d´Azione. Jejich symbolem byl obrázek
   Garibaldiho. V předvolební kampany hlásali hlavně boj proti kapitalismu. Leadrem bloku byl
   Palmiro Togliatti.

   

   Křesťansté demokraty (DC) založil roku 1942 Alcide De Gasperi společně s Luigim Sturzou.

   Do voleb r. 1948 vstoupili s menšími spojenci jako liberálové, sociální demokraté a
   republikáni a ve společném programu zatracovali komunismus za jeho potlačování svobody.
   Stavěli voliče do pozice výběru mezi zaostalým Ruskem s komunisty proti Americe, která
   nabízela pomocnou ruku a lepší budoucnost. Ve volbách šlo tedy i o budoucí zahraniční politiku
   země, na čí stranu se postaví ve studené válce.

   

   Všude byly plakáty, které útočili na voliče, jestli chtějí přijít o svobodu, o svou víru, o
   jistoty rodiny a celkově jestli chtějí být za hlupáky, ať si tedy volí Lidovou forntu
   komunistů. Tím že si tedy ale určitě nepolepší. Tou správnou volbou je prý volit mír a práci,
   kterou zaručují křesťanští demokraté. Masovost kampaně je dobře vidět na počtu vytištěných
   matariálů pro kampaň kresťanských demokratů.

   5,5 milionu plakátů

   38 miliónu letáčků

   a 250 000 maleb na zdi po městech. Všechny materiály měly různé varianty.

   

   Komunistům přitížilo, že Rusové nechtěli Italům vracet válečné zajatce a jejich pojetí svobody
   jasně ukazovalo obsazení československa. A k tomu proti nim těžce zaútočila Církev. Prý by
   jejich zvolení zakázali svobodné vyznání víry. Krom toho měli Italové v Americe leckdy spoustu
   příbuzných.

   

   Hlasoval každý, volby byly totiž prohlášeny za povinné. Nakonec volilo 29 miliónu lidí tedy 92
   % populace. Skoro novinkou bylo, že volily i ženy. Ty měly tohle právo teprve dva roky.

   

   Samotné volby se konaly 18. dubna 1948.

   

   Výsledek:       12 milionu hlasů (tedy 48,5 %) pro křesťanské demokraty

                           8 milionu hlasů ( 35%) pro Lidovou frontu komunistů a socialistů

   

   Prezidentem se stal ářčáářLuigi Einaudi (1948-1955)  a premiérem samozřejmě De Gasperi, jako
   vůdčí osobnost vítězné strany voleb. De Gasperi vládl politikou „středu“.

   

   Tímto rokem také končí poválečné období. Itálie z něj oproti 1. světové válce vyšla celkem
   radostně, podržela si Terst a o kolonie stejně už nikdo nestál. Hlavním následkem voleb byl
   mír a obnovení demokracie v zemi.

   

   V roce 1949 se Itálie stala členem NATO a tím dala jasně najevo, kam chce ve své zahraniční
   politice směřovat. Byla také spojencem Spojených států, který pomáhal oživit italské
   hospodářství pomocí ářčáářMarshallova plánu (Evropský zotavovací program (ERP)). Šlo o plán
   přestavby spojenckých zemí Evropy zničených bombardováním a snahu o potlačení komunismu. S
   komunismem se Itálie tedy vypořádala ve volbách. Zbávalo tedy postavit zemi na nohy
   ekonomicky.