Konsonanty
1
Konsonanty
Ke změnám v konsonantickém systému došlo v porovnání s vokalickým později a nebyly to
změny tak všeobecné jako u vokálů. Podle Hermana (1997: 57-58) systematické změny u
konsonantů nastaly až v dost pozdní době a nikdy se nerozšířily do všech romanizovaných
oblastí.
Důležitým faktorem ve vývoji konsonantů je pozice konsonantu ve slově. Slabou pozici
mají zejména konsonanty na konci slova. Významnou roli hraje také hláskové okolí, což
dokládají četné palatalizace konsonantů v sousedství jodu.
Při studiu hláskového vývoje je třeba mít neustále na paměti, že ,,hláskové zákony"
nejsou pevným a neporušitelným pravidlem, ale pouze tendencemi. Lingvisté je formulovali
na základě poznatků z historické doby a přenesli je do minulosti. Je to tedy pouze určitý
předpoklad, který zůstává předpokladem, pokud se nenajdou nějaké doklady. Jeden doklad
nějakého jevu však nemá sám o sobě absolutní vypovídací hodnotu. Je známo, že v jedné
době může existovat několik variant, z nichž se nakonec prosadí pouze jedna. Různí badatelé
se shodují na tom, že vlastností hláskových zákonů je spíše nepravidelnost než
pravidelnost.
ZMĚNY STOJÍCÍ MIMO VELKÉ SKUPINY ZMĚN
Zánik h
K zániku h docházelo minimálně už v republikánské době. Existuje řada dokladů četně
hyperurbanismů. Důležitým svědectvím o slabosti h je také skutečnost, že v poezii nebránilo h
elizi a v kombinaci s dalším konsonantem nevytvářelo pozici.
Konsonant h zaniká i v aspirovaných řeckých konsonantech th, ph, kh, které se stávají
jednoduchými (t, p, k). To je doloženo i ve staré latině, kde se v převzatých slovech objevuje
neaspirovaný konsonant (např. lumpa místo lympha). Řecké  se však už před počátkem n.
l. stalo frikativou a do latiny se převádělo jako f. V románských jazycích je  z řeckých slov
uchováno jako f nebo jako p.
Záměna b-v
Konsonant v (u) byla původně labiovelára (při výslovnosti se jazyk zvedal k měkkému
patru). Velární komponent však zmizel a v se vyslovovalo jako bilabiální znělá frikativa
(pro tento proces se někdy užívá termín betacismus). Podle (Hermana 1997: 49) k tomu snad
došlo na konci republikánského období. Zároveň se b, bilabiální znělá okluzíva, vyslovovalo
povoleněji, takže se posunulo rovněž k bilabiální znělé frikativě. Docházelo k tomu zejména
v intervokalické pozici (kde obecně mají znělé tendenci k povolenější výslovnosti), ale
doklady jsou i pro počáteční pozici. To vedlo ke splývání v (u) a b, které je bohatě
doloženo záměnami: siui (= sibi), uiba (= viva), serbus (= servus), bixit (= vixit) atd.
Ve většině romanizovaných oblastí se v už od prvních staletí n. l. vyvinulo v labiodentální
frikativu (české v), což dokládají asimilace typu decenuir místo decemuir. Ve španělštině
však původní b a v zůstaly jedním fonémem s různými realizacemi podle pozice (tj. vyslovují
se stejně, pravopis jen respektuje etymologický původ slova).
Mizení v (u)
Někdy dochází k mizení v (u) uprostřed slova před u nebo o. Je to tendence doprovázející
vývoj latiny už v dřívějších dobách, srov. deivos > deus. Také románské jazyky svědčí o této
tendenci, např. rivus > šp., port. río, fr. ant. riu, rieu, cat., prov. riu ,,řeka" nebo pavor > fr.
ant. paor, fr. mod. peur, it. paura ,,strach".
Konsonanty
2
K mizení dochází i mezi stejnými vokály: lavatrina > latrina. Tento jev je dobře známý
také u perfektních tvarů, např. audii, audisti místo audivi, audivisti.
ZÁNIK KONCOVÝCH KONSONANTŮ
Některé koncové konsonanty měly tendenci mizet. U vývoje koncových konsonantů musíme
počítat s tím, že mizení či zachování konsonantů má dopad na deklinaci i konjugaci. Mohou
se proto udržet i konsonanty, které by za jiných okolností vymizely. Herman (1997: s. 52­53)
uvádí, že určité konsonanty v určitých pozicích vymizely později právě proto, že byly nutné
k zachování rozdílů mezi jednotlivými tvary, které byly potřebné pro porozumění a
fungování systému. Dále připomíná, že důležitou roli při mizení konsonantů mohly sehrát
změny v morfosyntaxi. Pokud jsou totiž nějaké formy ekvivalentní z hlediska funkce, může
dojít i ke zmizení rozdílů ve formě.
Koncové -m
Koncové -m mělo tendenci zanikat už od 3. stol. př. Kr. Svědčí o tom mj. elize v poezii. V 1.
stol. po Kr. už pravděpodobně zanechávalo pouze určitou stopu nazálnosti ve výslovnosti
předcházejícího vokálu.
Do románských jazyků se koncové -m zachovalo v několika málo jednoslabičných
slovech, a to často se změnou na -n: quem > šp. quién, port. quem ,,kdo"; cum > šp., it., con,
port. com ,,s"; rem > fr. rien ,,nic"; tam > šp., kat. tan, port. to ,,tak".
Koncové -s
Koncové -s je typickým příkladem toho, že se koncový konsonant může kvůli své funkci
v morfologii zachovat, ačkoliv by za jiných okolností vymizel.
Koncové s často chybí na archaických nápisech, ale později se -s znovu objevuje (je např.
nanápisech z Pompejí). Ke ztrátě -s na některých územích došlo podle Hermana (1997: 50)
snad ve druhé polovině 1. tisíciletí.
Koncové -s se zachovalo v iberorománských jazycích i ve francouzštině (dnes jen při
spojování dvou slov), ale zmizelo v italštině, ovšem až v pozdní době, snad ve 2. pol. 1.
tisíciletí.
Koncové -t
Koncové -t bylo slabší než -s, ale zachovalo se dost dlouhou dobu, vynechání -t není příliš
časté, ale děje se ve všech obdobích.
V románských jazycích jsou pouze stopy po -t, bylo ve staré francouzštině, zachovalo se
v sardštině a některých jihoitalských dialektech: cantant > st. fr. chantent, ale šp., kat., prov.
cantan, port. cantam, rum. cîntă, it. cantano.
SKUPINY KONSONANTŮ
Existuje velké množství dokladů vývojových tendencí v rámci konsonantických skupin.
V žádném případě neplatí, že pro jednu skupinu je doložena vždy pouze jedna vývojová
tendence (např. zjednodušování, asimilace). Také výsledky do románských jazyků mohou být
u jednotlivých skupin různé. Skupina ct se např. do italštiny vyvinula v tt, zatímco ve
španělštině dospěla až k ch [č]: lactem > it. latte, šp. leche ,,mléko".
Zjednodušování
V lidové latině je obecně tendence konsonantické skupiny zjednodušovat. Uveďme si
několik nejběžnějších příkladů:
Konsonanty
3
ˇ Konsonantická skupina -ns- se zjednodušuje na -s-, např. cosul, mesis.
ˇ Ve skupinách mn, ct, ks (psáno x) dochází často ke ztrátě prvního elementu. Podle
Hermana (1997: 58) byl vzniklý konsonant byl alespoň zpočátku nepochybně dlouhý.
Zjednodušování je doloženo tvary jako inditione místo indictione, bissit místo uixit,
onibus místo omnibus. Jindy docházelo k asimilacím, viz níže.
ˇ Skupina rs se někdy zjednodušovala (sursum > susum již od Catona), jindy asimilovala,
viz níže.
ˇ Ve skupině tří konsonantů mizí prostřední konsonant, např. -nct- > -nt-, viz sanctum
> santo.
ˇ Docházelo také ke zjednodušování geminát (zdvojených hlásek), viz případy posim,
puela, anorum. Výsledky do románských jazyků jsou různé. Někde (např. ve střední a
jižní Itálii) se gemináty udržely, gemináta -rr- zůstala zachována i v západní části
románské oblasti. Některé gemináty v moderních jazycích mohou být výsledkem
vývoje daného jazyka. Gemináty však také vznikaly, Väänänen (1982: 117) to dává do
souvislosti s tendencí k expresivnímu vyjadřování.
Ke zjednodušení došlo i u qu [kw
], které však není typickou konsonantickou skupinou.
Labiální element (w) se ztrácel tam, kde mizel i semivokál wau (před o, u), a dále před i, e
(např. quinque > šp. cinco, it. cinque ,,pět"). Tato změna proběhla i v předliterární latině, např.
secundus < *sequondus. Na ztrátu labiálního elementu poukazuje i skutečnost, že v poezii
mělo q platnost jednoho konsonantu.
Asimilace
V konsonantických skupinách dále docházelo k asimilaci, která však nebyla v latině ničím
neobvyklým, srov. latinská slova s prefixy (illustris i inlustris, adfero i affero atd.). Příkladem
asimilace může být rs > ss, které je doloženo např. v Appendixu Probi (persica non pessica).
V některých skupinách docházelo někdy k asimilaci a jindy ke zjednodušení. Skupina
mn se vyvíjela v n, ale i nn, např. damnum > it. danno, šp. dao ,,škoda". Podobně pt se
asimilovalo na tt (septem > it. sette ,,sedm") nebo se zjednodušilo na t (septem > šp. siete,
port. sete).
Skupina ct se asimilovala na tt nebo se zjednodušovala na t (factum > it. fatto ,,čin").
V západních oblastech prodělala tato skupina později další vývoj: ct > [t]. Z latinského
factum se tak vyvinulo francouzské fait, portugalské feito či po dalším vývoji španělské
hecho.
Vokalizace
Ve skupině l + konsonant se l někdy vokalizovalo na u, viz altum > prov. aut, fr. haut, st. šp.
oto (počáteční o- se vyvinulo z au), ale kat. alt, šp. alto.
PALATALIZACE
Palatalizace je velmi důležitá změna, která se dotkla konsonantů k, t, j (typu maior), g, d, l a
n. Působením jodu a předních vokálů e, i docházelo buď k posunu místa artikulace některých
konsonantů směrem dopředu po patře, nebo k přesunu na patro ze sousedních oblastí (např.
z alveol). Jod při tomto procesu někdy zanikl, jindy se zachoval.
Tímto způsobem vznikla např. výslovnost [ž], [dž], [dz], [ts], [ň], [ľj]. V jednotlivých
románských jazycích jsou výsledky palatalizace různé. Stav v moderních jazycích je však
samozřejmě také výsledkem samostatného vývoje daného jazyka.
Konsonanty
4
Pro praktické použití je povědomí o palatalizacích velmi důležité. Umožňuje totiž vidět
souvislost mezi latinským a románským s lovem i tam, kde není pro nepoučeného člověka na
první pohled patrná.
k + jod, k + e, i
Místo artikulace velárního k se vlivem jodu (vzniklého z e nebo i v hiátu) posouvá dopředu
až do prepalatální či alveolární oblasti. Přes [k´j] se mění na [tj] a postupně až na sykavku
[ts]1
. Jod zde zanikl, viz např. faciem > šp. haz ,,tvář".
Proces vývoje sykavky označujeme termínem asibilace. K palatalizaci k před e, i došlo
asi o něco později než v případě k před jodem. Výsledná hláska byla stejná. Vokály e, i zde
však nezanikají: cervum > it. cervo, šp. ciervo, rum. cerb, st. fr. cierf, port. cervo ,,jelen";
civitatem > it. citt, šp. ciudad, st. fr. cité, rum. cetate, port. cidade ,,město".
t + jod
Jedná se o stejný proces jako v předchozím případě, který vedl většinou rovněž ke vzniku
[ts]. Palatalizace t + jod proběhla dříve než palatalizace k + jod.
Změna výslovnosti [tj] na [ts] je prokazatelně doložena ve 4. stol. n. l., ale izolované
případy pochází i z 2. a 3. stol. n. l. Zmínky o výslovnosti [ts] najdeme u gramatiků z 5. a 6.
stol.
d + jod, g + jod, g + e/ i, [j]
Skupiny d + jod, g + jod, g + e/ i, vyslovované [j] (např. v maior) se palatalizují a dávají
stejný výsledek, tj. znělou prepalatální afrikátu [dz/ďź]. O tomto vývoji svědčí vzájemné
záměny a záměny se z, např.: diaconus / zaconus, -izare / -idiare, Genuarius / Ianuarius.
K palatalizaci docházelo cca od 2. století a do stádia [dz/ďź] vývoj dospěl na konci císařství.
Výsledek palatalizace těchto skupin je často stejný, jen v několika románských jazycích a
dialektech se liší :
lat. it. fr. prov. kat. šp. port. rum.
maius maggio mai maig mayo maio maiu
radiu raggio rai raig rayo raio rază
l + jod
Konsonant l se před jodem palatalizoval na [ľj]. Příkladem tohoto vývoje je filium > it. figlio
,,syn". V některých jazycích se [ľj] dále vyvíjelo, např. ve španělštině přes [dž] > [ž] > [š] až
k dnešnímu [ch], psáno j. Výsledkem je tedy filium > hijo ,,syn" či mulierem > mujer ,,žena".
n + jod
Konsonant n se před jodem palatalizoval na [ň], viz seniorem > it. signore, šp. seor ,,pán".
SONORIZACE
V průběhu sonorizace se z p, t a [k] (psáno c) vyvinuly znělé hlásky b, d a g. Docházelo
k tomu v intervokalické pozici a ve spojení s následujícím r a l (výjimkou je cl a tl, které se
palatalizovaly).
Tato změna se však nevyskytuje ve všech románských jazycích. Je omezena na oblast
západní Románie (Galie, Hispánie, severní Itálie), kdežto v jazycích východní Románie
1
Zápis sykavky může být různý, Zavadil (1998) uvádí [ťś].
Konsonanty
5
(střední a jižní Itálie, Rumunsko) se nevyskytuje, srov. mutare > it. mutare, rum. muta, šp.
mudar.
Sonorizace je v podstatě asimilací k vokalickému okolí a dochází při ní k oslabení závěru
při artikulaci. Oslabování může dále pokračovat i u znělých, jejichž výslovnost se stává
povolenější. Mohou také zcela zaniknout. Příkladem zániku může být např. magistrum > it.,
šp. maestro ,,učitel". Tuto tendenci můžeme pozorovat i v dnešní španělštině, kde se oslabuje
výslovnost d v participiální koncovce -ado z latinského -atum.
Jedná se o pozdní změnu, přesnější datace však není jistá. Herman (1997: 57) uvádí pro p
> b jako jisté až 6. století, pro t > d až 7. stol. Väänänen (1982: 113) tvrdí, že sonorizace se
častěji vyskytuje už v 5. stol.
DISIMILACE, METATEZE
Disimilace je opakem asimilace. Dochází při ní k rozrůznění, hlásky se od sebe vzdalují,
případně některá z opakujících se hlásek ve slově zaniká. Příkladem může být např. proprium
> šp. propio ,,vlastní", kde ze sekvence mizí jedno r: r ­ r > r ­ 0, nebo flagellum > fragellum
,,bič", kde se l ­ l rozrůzní na r ­ l.
Při metatezi dochází k přesmyknutí dvou hlásek uvnitř slova. Často se jedná o likvidy:
periculum > šp. peligro ,,nebezpečí" nebo miraculum > šp. milagro ,,zázrak". Také v češtině
můžeme pozorovat tuto tendenci, stačí připomenout obtíže s výslovností jména Klára.
EPENTEZE
Principem epenteze je vsunutí konsonantu usnadňujícího výslovnost. Obecně se epenteze
uplatňuje zejména ve skupinách konsonantů obsahujících likvidy a nazály, srov. tendenci
vyslovovat jméno Meinl [Maindl]. V latině se epentetický konsonant objevuje zejména mezi
ms, mt, mn. Z klasické latiny dobře známe případy typu sumpsi nebo hiemps.
Tyto a další skupiny s nazálami a likvidami nově vznikaly v důsledku synkopy. Také zde
se objevují epentetické konsonanty. Příkladem může být španělské nombre ,,jméno":
nominem (nomen přešlo k maskulinům) > nomne > disimilace nomre > epenteze nombre.
Stejný proces proběhl i u hominem > šp. hombre ,,muž".
LITERATURA
HERMAN, József. (1997). El latín vulgar. Traducción, introducción, índice y bibliografía de
M.a
del Carmen Arias Abellán. 1.a
edición. Barcelona: Ariel, 1997. Fr. orig. 1975.
VÄÄNÄNEN, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982.
419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0.
WRIGHT, Roger. A Sociophilological study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002.
ZAMBONI, Alberto. Alle origini dell'italiano : dinamiche e tipologie della transizione dal
latino. 1. ed. Roma : Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-
430-1653-9.
ZAVADIL, Bohumil. Vývoj španělského jazyka 1. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 298 s.
ISBN 80-7184-541-8.