Schopnost vyjadřovat se článkovanou řečí a plně jí porozumět je vlastní pouze člověku. Přeneseně sice říkáme, že mluví papoušek nebo kavka, jde však jen o nápodobu tvořenou zcela jiným způsobem, než je artikulovaná řeč člověka. Mluvící panenky kdysi vydávaly zvuk, který bylo možno se zavoláním "mama" ztotožnit právě jen díky dětské fantazii, dnes jsou pro jistotu opatřeny magnetofonkem. "Mluvící stroje", jež obdivujeme v poslední době, jsou pak technicky dokonalým výtvorem, který produkuje zvuky řeči odvozeně od mluvy lidské. Je zajímavé, že nápodoba zvukové řeči je daleko snazší než její automatické rozpoznávání tak, aby stroj dovedl např. vyhledat ve svém registru prostou informaci, kdy odjíždí vlak do Plzně.
Zvuková řeč má významné postavení ve vývoji člověka jako druhu, proto se opakovaně klade otázka po původu řeči či po její primární podobě. Existence řeči je předpokladem vzniku II. signální soustavy, v níž probíhá (na podkladě jazyka) abstraktní myšlení. Řeč sice může být realizována v podobě mluvené i psané, základy lidské společnosti jsou však spojeny s řečí mluvenou (srov. 2).
Proces jazykové komunikace je řízen několika mozkovými centry. Již v 1. polovině 19. století byla určena základní centra řeči, centrum mluvení (řečového výkonu - centrum Wernickovo) a slyšení řeči (dešifrování slyšeného signálu - centrum Brockovo), později byla objevena i centra grafického záznamu řeči a jeho optického vnímání. Kdysi se počítalo se specifikací činnosti těchto center, nověji však rozvoj fyziologie nervového systému stále více ukazuje, že vliv na formování lidské řeči i na proces její percepce má i vzájemná propojenost jednotlivých oblastí nervové soustavy. Na produkci řeči se vedle mozku podílejí i centra uložená v prodloužené míše, mozečku, mezimozku. Z mezimozku se řídí např. činnost hlasivek, melodie a hlasitost mluvy, její frázování, tj. vesměs řečové složky mimo vlastní artikulaci. Kdysi se soudilo, že centra řeči jsou uložena ve vedoucí hemisféře mozku, ale ani to není jednoznačné, na řeči, tak jako na jiných intelektuálních činnostech, se podílí vlastně celý mozek, i když různou měrou. Studiem nervového řízení řečové komunikace se zabývá neurolingvistika a neuropsychologie, tu však navíc zajímá z proces utváření komunikátu, kde se stýká zvuková forma s významem a u příjemce i s jeho konkrétní interpretací.
Celková neschopnost navazovat mezilidské kontakty, tedy nejen mluvit, je projevem autismu. Péče o takto nemocného patří do rukou psychiatrů.
Na úrovni nervového zabezpečení řeči mohou vzniknout poruchy, které postihují řeč jako celek. Postižením řídících center v mozku vzniká afázie (neschopnost řeč tvořit se nazývá afázie motorická, při senzorické afázii je postižena schopnost porozumění). Afázie jsou následkem výlevu krve do mozku a mozkových plen. Reedukace řeči v těchto případech je v různém stupni možná; věnuje se jí logoped.
Častěji se setkáme s důsledky malých poškození mozku. Jejich vinou vzniká dyslexie (neschopnost porozumět psanému textu), dysgrafie (neschopnost tvořit psaný text), speciálnější dysortografie (neschopnost naučit se správně psát), dyskalkulie (neschopnost zvládnout početní úkoly). Tyto poruchy jsou většinou odhaleny až v souvislosti se školními povinnostmi. Pedagogika má dnes k dispozici metody, jak dispozici k nim odhalit co nejdříve. Říká se, že těchto poruch v populaci přibývá, není to však zcela jisté - v minulosti byl přístup ke vzdělání možný jen pro část populace a diagnostické metody nebyly ani zdaleka tak rozvinuté jako dnes, takže mnoho dětí se školními potížemi bylo prostě zařazeno mezi málo nadané.
Drobná poškození mozku, často spojená i s traumatizujícími zážitky, jsou pravděpodobně v pozadí neuróz řeči. V praxi se setkáváme častěji s různým stupněm koktavosti (balbuties), při níž křeče mluvních orgánů narušují výslovnost, hlavně na počátku vět. Při vnitřní koktavosti postižený chvíli mlčí, pak již mluví celkem dobře (křeče překonává před začátkem promluvy). Vada se často objeví až v dospívání, je nápadnější při veřejné promluvě (i při zkoušení) a zhoršuje se v afektu nebo když se mluvčí snaží mluvit zvlášť pečlivě. Nemocného nenutíme k řeči a nikdy se mu nevysmíváme. Breptavost (tumulus sermonis, parafrasia praeceps) je narušení obvyklého tempa řeči, které může vést až k nesrozumitelnosti. Vada se často upraví, dává-li si mluvčí na řeč pozor. Řidčeji se objeví oněmění (mutismus), patologicky vzniklý útlum řečové činnosti, ev. mluvní negativismus, kdy postižený, obvykle dítě, odmítá mluvit zcela nebo jen v jistých situacích. Řečové neurózy léčí lékař ve spolupráci s logopedem, pro úpravu je však nutný i správný přístup rodiny a okolí pacienta.
Dítě si řeč osvojuje postupně přirozenou cestou, tj. nápodobou mluvních vzorů okolí (srov. 2). Pokud okolí s dítětem nekomunikuje, řeč se nerozvine nebo se vytvoří na nízké úrovni. Vývoj řeči je ovlivněm i postupným zrání nervové činnosti dítěte a vývojem jeho jemné motoriky. Prochází několika fázemi od broukání až po formulování samostatných promluv a je ukončen kolem 7. roku. Detailně se tímto procesem (který je analogický bez ohledu na jazyk, kterým dítě bude mluvit), zabývá pedofonetika, poruchami vývoje včetně problémů spojených s řečí při mentálních poruchách patofonetika. K problémům s osvojováním jednotlivých hlásek viz dále 5.6.
Vlastní mluvní orgány tvoří tři skupiny: ústrojí dýchací, ústrojí hlasové, ústrojí modifikační (artikulační v užším slova smyslu).
Ústrojí dýchací (respirační) slouží primárně k základní životní funkci - fyziologickému dýchání. Při řeči se fyziologické dýchání mění. Zatímco poměr vdechu a výdechu je při běžném dýchání asi 2 : 3 (16 - 20× za minutu; naráz se v klidu vdechne a vydechne jen asi 1/2 l vzduchu), při řeči se nápadně zkracuje vdech a výdech se prodlužuje (1:7 až 1:12 - ev. i více, zdroje se v údajích různí) a zvětšuje se objem vdechnutého vzduchu (asi na 1,5 l). Množství nadechnutého vzduchu i rytmus dýchání se při řeči řídí zčásti i vědomě, zatímco fyziologické dýchání je reflexivní, i když je dovedeme ovládat. Při fyziologickém dýchání se doporučuje nadechovat nosem, při řeči se vdech provádí nosem i ústy, protože je nutno v malém čase nabrat do plic maximum vzduchu. Zkušený mluvčí zvládá dýchání bez nežádoucích zvukových efektů.
Mluvní projev se realizuje při výdechu (exspiraci), který lze dík zásobnímu vzduchu v plicích podle potřeby prodloužit a který zajišťuje trvalý tlak v hrtanu, což je důležité pro vznik hlasu. Vzhledem k tomu, že je tento typ dechové linie pro nám blízké jazyky samozřejmý, při charakteristice hlásek tuto vlastnost neuvádíme. Souvislá řeč se v zásadě realizuje na výdechu, což zabezpečuje dobrou donosnost mluvy.
Při vdechu (inspiraci) se mohou v nám blízkých jazycích vyslovit jednotlivé výrazy citoslovečné povahy (např. tak můžeme realizovat české [ɐʊ] = au, citoslovečný zvuk reakce na bolest). V literatuře se opakovaně upozorňuje na "švýcarskou tajnou vdechovou řeč pod oknem milé", ale ověření tohoto údaje už zřejmě není možné.
Na obecné úrovni je mechanismus dechové linie řeči daleko složitější. Vedle výdechové linie vycházející opravdu z plic, na níž vznikají hlásky egresivní (tedy hlásky nám blízké), může existovat i hláska tvořená na proudu vdechovém (ingresivní - viz výše vzpomenuté au). Další možností je, že se pro artikulaci využije menší objem vzduchu ve sloupci od (sevřených) hlasivek po konec úst: při pohybu tohoto vzduchu z úst vzniknou hlásky ejektivní (např. v zulštině), na vdechové linii hlásky implozivní. Implozivní může být v češtině realizace souhlásky [m] na konci slova tam, dám... před pauzou; jde jen o poziční obměnu [m], nepokládáme ji za samostatnou hlásku jazyka. V nám vzdálených jazycích může jít o skutečnou hlásku (podle literatury např. v korejštině).
Jiným typ vzduchového sloupce, vzduch uložený pouze v ústní dutině, využívají tzv. mlaskavky (mlasky, cliks). Jedna z těchto hlásek se podobá zvuku, jímž vyjadřujeme podiv, psává se většinou tsts); je založena na sloupci vzduchu uloženém v ústech a je ingresivní. Jako samostatné hlásky jazyka se cliksy uvádějí pro některé kavkazské jazyky, jazyky střední Afriky, ale údajně existují i v bretonštině.
Spotřeba vzduchu je různá pro jednotlivé typy hlásek - nejvíce spotřebují pochopitelně hlásky s nejvolnější ústí dutinou, tedy vokály (zvláště [aː]), ze souhlásek [ɦ], [f], [x] a sykavky, u [l] je naopak spotřeba vzduchu nejmenší. Spotřeba roste při hlasitém projevu a zvládnutí dýchání se tak stává oříškem pro méně zkušené mluvčí, kteří musejí naráz mluvit na veřejnosti: říkává se, že jim "došel dech". Naopak vědomé zklidnění dechu velmi pomáhá kvalitním řečovému výkonu.
Poruchy dechového rytmu vznikající fyziologicky řeší lékař. Nevhodnou činnost dechového ústrojí při řeči je nutno upravit pomocí cvičení. Ta učí vědomému dýchání s využitím všech dýchacích svalů, aniž by byl pohyb hrudi nebo břišní ceny nápadný, učí rychlému vdechu bez nežádoucích šumů, a zejména prodlouženému, pokud možno stabilnímu výdechu, na němž řeč probíhá. Zároveň se mluvčí učí využít při řeči doplňkového a rezervního vzduchu v plicích, nacvičuje způsob "přidýchávání" v každé sebemenší pauze, učí se sladit rytmus dechu s potřebami sdělení. Veškerá profesionální hlasová výchova začíná právě od vybudování dechové opory, na níž teprve může probíhat vlastní fonace. Tato výchova patří do rukou hlasového pedagoga, ev. logopeda.
Ústrojí hlasové (fonační) je uloženo v hrtanu. Je typicky lidským orgánem a jeho funkcí je vytvářet základní hlas, jehož dalšími úpravami vzniká hlasitá řeč.
Základem hlasového ústrojí jsou dva hlasové valy pokryté sliznicí, tzv. hlasivky (chordae vocales). Jsou napjaty mezi chrupavkou štítnou (vpředu), kde se navzájem stále dotýkají, a chrupavkami hlasivkovými. Hlasivkové chrupavky jsou umístěny vzadu na rozšířené části chrupavky prsténcové a jsou částečně pohyblivé, mohou se různým způsobem otáčet, sbližovat, měnit sklon.
Jejich kloubní spojení s prsténcovou chrupavkou je mimořádně složité, také způsob jejich svalového a nervového ovládání je velmi komplikovaný a nebyl dosud v úplnosti popsán a vyložen. Samy hlasivky jsou složeny z vazivové části, podél níž jsou hlasivkové svaly, které se podílejí na napínání hlasivek spolu s posuny chrupavek tvořících hrtan a chrupavek hlasivkových. Mezi hlasivkami se vytváří hlasivková štěrbina (glottis). Má tvar trojúhelníku s vrcholem vpředu v klenbě chrupavky štítné a její dvě třetiny jsou ohraničeny blanitou částí hlasivek; zadní třetina je tvořena okrajem hlasivkových chrupavek, pokrytým podobně jako hlasové valy jemnou, snadno zranitelnou sliznicí.
Obrázek 5.1 Schéma hlasivek (dle Linder, 1967)
 Hlasivky při dýchání |
|  Hlasivky při fonaci |
Lidský hlas je (stejně jako jiné přírodní zvuky tónového charakteru) periodickým zhušťováním a zřeďováním vzduchu. Vznik hlasu vysvětlují různé teorie. Za nejvhodnější se považuje teorie myoelastická (tónická, aerodynamická): vysvětluje vznik hlasu činností hlasivkových svalů a vlivem tlaku vydechovaného vzduchu. Při sevření hlasivek vzniká pod nimi přetlak (zhuštění vzduchového sloupce), zatímco nad hlasivkami je podtlak (zředění vzduchu).
Vznik přetlaku je dán tím, že výdechový proud je plynulý a překážka sevřených hlasivek jej na okamžik zbrzdí. Přetlak pod hlasivkami vede k jejich oddálení, kvantum vzduchu pod hlasivkami unikne, vzniknou podmínky pro nové sblížení atd.
Podle nových výzkumů napomáhá sblížení hlasivek i proudění vzduchu kolem nich. Hlasivky tedy nefungují jako struny, spíše je možno je přirovnat k jazýčkové píšťale. Proud vzduchu je v nich měněn na tón sbližováním nebo oddalováním orgánu. Hlasová štěrbina má přitom eliptický tvar, který se v průběhu fonace rychle mění. Tento typ fonace se uplatní při všech znělých hláskách (v podstatě vokály, aproximanty, sonory a znělé souhlásky).
Existuje i „třepená fonace“ (crik), zvuk vznikající nepravidelnými kmity hlasivek a je způsobena větším napětím hrtanového svalstva. Říká se jí též „chraptivá“.
Specifický typ "fonace" nastává při šepotu: nejde o pravou fonaci, protože hlasivky nekmitají, ale jsou v blanité části sblíženy, zatímco vzadu jsou na úrovni hlasivkových chrupavek oddáleny. Vzniká turbulence vzduchu, která je slyšitelná. I na jejím základě může vznikat souvislá řeč, v nám známých jazycích užívaná jen ve speciálních situacích. Literatura uvádí, že se tento základní tón uplatňuje v některých afrických jazycích i při běžné řeči.
Zvláštním typem tvoření hlasu se zdá být jódlování, nejde však o změnu činnosti hlasivek, ale o zvýšení donosnosti hlasu změnami v nadhrtanových prostorách.
Základní vlastnosti lidského hlasu jsou dány fyziologií hlasového ústrojí. Význam má především délka hlasivek (u žen se udává pro soprán 14-19 mm, u mužů pro bas 24-25 mm); čím jsou hlasivky kratší, tím rychleji kmitají a běžný mluvní hlas je vyšší. Obvyklá výška hlasu jedince vychází z těchto anatomických předpokladů. Rozsah hlasu, tj. jeho celková schopnost výškové modulace, je větší (u žen asi g - d1, u mužů G - d, u školených zpěváků je samozřejmě daleko větší).
Intenzita práce hlasivek je mimořádně velká, u velmi hlubokého hlasu jde sice jen o 50 Hz (kmitů za sekundu), ženské vysoké hlasy však dosahují až 480 Hz a při zpěvu může být počet kmitů daleko větší. Pro kojenecký věk se uvádí 400 Hz, což je poměrně vysoké.
Vlivem hormonálních změn v organismu se mění základní poloha hlasu v dospívání (mutace), další změny nastávají ve stáří. Obměna výšky hlasu vzniká změnami postavení hlasivkových chrupavek, proměnou napětí hlasivek, ale podílí se na ní i tlak výdechového vzduchu a práce svalů hrtanu.
Změny síly hlasu vznikají zesílením výdechového proudu, jež vede ke zvětšení amplitudy mezi hlasivkovými valy při kmitu. Schopnost silové a tónové modulace hlasu je částečně vrozená, mnoho se však dá dosáhnout pravidelným cvičením. U profesionálních zpěváků je proto důležité "posazení hlasu", tj. základní edukace hlasu ve fyziologicky náležité poloze, která vede k plnosti tónu v celém rozsahu a bez narušení činnosti orgánu. Hlas si rozcvičují herci i zpěváci denně.
Hlas vycházející z hlasivek nemá barvu lidského hlasu. Charakteristické znění, individuální pro jednotlivce, získává až průchodem nadhrtanovými prostorami - rezonátory, v nichž se mění některé ze svrchních tónů základního hlasu. Na konečném efektu se podílí i rezonance celé lebeční dutiny a lícních kostí, zpěváci využívají také prsní rezonance (basisté) a zesilují znění lebečních dutin "výslovností do masky", tj. vědomým posílením exspiratorní linie řeči. Změnou postavení rtů, jazyka, hrdla je možno barvu hlasu modifikovat, někteří lidé dovedou napodobit i barvu hlasu cizího. Proměny barvy hlasu slouží k vyjádření jemnějšího výrazových a významových odstínů. Velmi výrazně se uplatňují při umělecké práci.
Z klidového postavení podobného jako při volném dýchání přecházejí hlasivky do činnosti při řeči (kmitání) různým způsobem. Při měkkém hlasovém začátku se rozkmitávají postupně. Před vokálem na počátku fonace se často objeví tvrdý hlasový začátek, při němž se hlasivky nejprve pevněji sevřou a první kmit začíná odtržením hlasivek od sebe; pak hlasivky rychle přecházejí do maximální amplitudy. Tvrdý hlasový začátek je sluchově vnímatelný jako tzv. ráz (hlasový předraz; glotální okluze). V některých jazycích (v dánštině) jde o samostatnou hlásku, jinde naopak neexistuje jako hláska vůbec (francouzština aj.). V češtině je jeho užití většinou fakultativní, tj. je např. při pomalejší mluvě mezi dvěma vokály patřícími různým slovům. V některých pozicích je v ortoepické výslovnosti závazný. Dyšný hlasový začátek vzniká, jsou-li na počátku fonace hlasivky v chrupavčité části lehce sblíženy, takže štěrbinou uniká část vzduchu; hlasivky se rozkmitávají z tohoto postavení postupně. Dyšný hlasový začátek tvoří nepříznivě působící doprovodné šumy. Uvádí se, že je v pozadí protetického h, které je v jazycích dosti rozšířeno (srov. 7.3).
Hlasivky pracují při řeči různě
Klidně rozevřeny (jako při dýchání) jsou u [f], [s], [ ʃ ] (=š), [x] (=ch).
Kmity při lehkém sblížení hlasivek vytvářejí hlasnost (znělost) doprovázející všechny znělé souhlásky.
Při těsném sblížení, ale bez kmitů, se utváří vzduchový proud při výslovnosti [p], [t], [c] (=ť), [k].
Kmitání těsně sblížených hlasivek je charakteristické pro hlas, jehož modifikací vznikají samohlásky.
Při šepotu se hlasivky oddalují v chrupavčité části a nekmitají. Vzduchový proud se otírá pouze o jejich okraje.
Zvláštní pozici zaujímají hlasivky při českém [ɦ] (=znělé h). Jsou sblíženy jen v blanité části a kmitají pomaleji.
Při neúplném sevření hlasové štěrbiny vzniká aspirace (přídech), známá z němčiny nebo angličtiny u hlásek [p], [t], [k] před vokály.
Funkce hlasu při řeči spočívá především v tom, že vytváří základní tón řeči. Mluvní projev bez účasti hlasu je možný (např. šeptání), je však srozumitelný jen na malou vzdálenost. Relativních změn síly a výšky hlasu se využívá pro formální a významové členění promluvy. Jednotlivé typy těchto proměn jsou v jazycích ustáleny (přízvuk, intonace). Kromě toho má hlas dík své barvě i schopnost identifikovat mluvčího a v rámci komunikace slouží jejím pragmatickým složkám.
Hlas se uplatňuje také jako diferencující prvek. Především jde o kvalitu hlasu, jež je jiná u samohlásek a u souhlásek. Tento rozdíl se samostatně pro diferenciaci obou základních skupin hlásek nevyužívá (viz 5.2 a 6.1 - u vokálu zaznívá hlas doplněný dalšími tóny, konsonanty mohou být i bez znění hlasu). Činností hlasivek vzniká hlasnost: hlásky se pak odlišují podle toho, zda u nich dochází k chvění hlasivek, nebo ne. Hlasnost se označuje termínem znělost (sonorita), který odráží výsledný auditivní dojem hlásky. S tímto termínem se pracuje jak na fonetické úrovni (rozlišují se hlásky znělé a neznělé), tak na úrovni fonologické (znělostní rozdíl má v mnoha jazycích rozlišovací platnost). V jejím rámci lze odlišovat i hlásky, kde je sonorita přítomna v celém průběhu, od hlásek, kde postupně narůstá nebo naopak vyhasíná. Takové jemné rozlišení, uplatňující se např. v rozdílech mezi souhláskami češtiny a němčiny, zajímá specialisty v oboru. V mnohých jazycích se protiklad hlasnosti užívá jinak než v češtině (němčina např. odlišuje závěrové hlásky nikoli podle znělosti, ale podle napjatosti), v jiných jazycích se může rozdíl vyskytovat i u vokálů (portugalština); k znělosti jako diferencujícímu prvku u souhlásek se vrátíme při popisu konsonantů (5.4).
Kvalita hlasu je důležitá pro každého mluvčího. Pro mluvní praxi je potřebný hlas dostatečně silný, vytrvalý, s potřebnou mírou výškové i silové tvárnosti. Krásný hlas není (ani u herce nebo jiného profesionálního mluvčího) nutný, vždyť hodnocení krásy hlasu je subjektivní a dobově proměnné. Nutné vlastnosti hlasu lze rozvíjet soustavou speciálních cvičení.
Hlasové ústrojí profesionálního mluvčího je vystavováno značné námaze, zejména když musí mluvit v hlučném nebo prašném prostředí. Škodlivé je pro hlas kouření, jež vede k překrvování hlasivek (jejich sliznice je pak zranitelnější), neblaze působí řečové výkony při nachlazení. Následky nešetrného zacházení s hlasem se dostavují v podobě bolestí v hrtanu, oslabení, nebo i ztráty hlasu. Prevenci těchto poruch je třeba hledat ve výcviku hlasu a jeho postupném posilování. Velmi nutné je poznat přirozenou sílu a barvu vlastního hlasu a snažit se jich maximálně využít. Násilné přemáhání hlasu nebo jeho trvalé měnění na "hezčí" je nejsnazší cestou k hlasové poruše. Mějme na paměti, že dobré porozumění se dá zabezpečit spíše přesnou a pečlivou výslovností než křikem.
Výchova zpěvního hlasu je samostatným oborem; patří do rukou hlasového pedagoga.
Vady hlasu jsou poměrně časté. Patří k nim chraptivý hlas, který vzniká již u dětí trvalým křikem, hlas nadměrně slabý nebo posazený v neobvyklé poloze (jde o poruchy vzniklé při mutaci), profesionální mluvčí trpívají nedomykavostí hlasivek, někdy i hlasivkovými uzlíky. Tyto vady léčí foniatr. Při náhle vzniklé hlasové poruše je nejvhodnější okamžitě začít s hlasovým klidem, tj. nemluvit. Šeptání je velmi nevhodné, protože hlasivky se při něm namáhají více než při fonaci. Další postup musí již řídit lékař-foniatr.
Ústrojí modifikující, jinak artikulační v užším smyslu slova, je uloženo nad hrtanem. Skládá se ze tří dutin : dutiny hrdelní, dutiny nosní a dutiny ústní. Někdy se uvádí i dutina retní (prostor mezi rty), v našich výkladech však dutinu ústní a retní neoddělujeme.
Obrázek 5.2 Rezonanční dutiny
 |
|
se rozkládá bezprostředně nad hlasivkami a končí (z fonetického hlediska) v místech, kde je jazyk při artikulaci nejblíže patru. Při řeči se účastní jako rezonační prostor. Její objem je proměnlivý pohybem kořene jazyka, pozicí jazyka v ústech a činností svalů hrdla. Změny objemu hrdelní dutiny se uplatňují zvláště při tvoření vokálů. Vedle toho má při komunikaci funkci změna znění řeči závislá na sevření krčních a hrdelních svalů, posluchač vnímá psychický stav mluvčího, např. jeho nervozitu, která k napětí vedla, a to i v jazyce, kterému jinak nerozumí.
je také rezonančním prostorem, ten se však využívá jen u části hlásek. Při většině hlásek je průchod do nosní dutiny uzavřen tím, že se měkké patro (velum) zvedá a přitiskuje k zadní stěně ústní dutiny.
Velum je orgán, jehož primární funkcí je uzavírat vstup do nosní dutiny při polykání. Při dýchání je spuštěno a vzduch mezi plícemi a chřípím nosa prochází volně. Při artikulaci je ve velu vždy určité napětí, a také patrohrtanový závěr není u všech hlásek stejně silný (nejslabší je u [a]; u nazál je průchod do nosní dutiny uvolněn).
Nosní dutina se při artikulaci uplatňuje jako rezonanční prostor při výslovnosti nosních hlásek (nazál). V češtině to jsou souhlásky [m], [n], [ ɲ] (= ň), [ɱ] (= retozubné m), [ŋ] (= velární, zadní n).
V některých jazycích se vytvořily i nazální samohlásky (nosovky) (v polštině, francouzštině), u nichž je nosní rezonance uplatněna v celém průběhu trvání hlásky, nebo jen částečně. České samohlásky mohou být pouze nazalizovány, tj. mohou při méně pečlivé výslovnosti získat v sousedství nazál nosní přídech.
Při poruchách činnosti vela vzniká huhňavost (otevřená, rhinolalia aperta, hyperrinolálie, kdy velum zůstává spuštěno a řeč je trvale nazalizována; zavřená, rhinolalia clausa, hyporinolálie, kdy se velum spouští nedostatečně a řeč zní podobně jako při rýmě). Při vrozeném rozštěpu patra vzniká palatolálie. Úpravou huhňavosti se zbývá foniatr i logoped.
Dutina ústní je vpředu ohraničena rty, vzadu přechází do dutiny hrdelní. Hranice mezi oběma dutinami je z fonetického hlediska přibližně v místech, kde se jazyk nejvíce přibližuje k patru.
Ústní dutina se při řeči uplatňuje jako rezonanční prostor, který je přítomen u realizace každé hlásky. Objem tohoto prostoru je proměnlivý - pozměňuje se jak pohybem jazyka, tak pohybem rtů a čelistí; spolu s proměnami hrdelní dutiny je tato změna využívána pro vytváření vokálů (viz dále), spolupůsobí však i při tvoření konsonantů: přehrada v ústní dutině, jíž se konsonant tvoří, člení prostor úst a důsledkem je pak charakteristická výška šumu.
Význam dutiny ústní pro výslovnost je především v tom, že v ní probíhá diferenciace většiny zvuků řeči ( viz 5.3, 5.4).
V ústní dutině (nebo na jejím okraji) jsou uloženy aktivní i pasivní mluvní orgány. Aktivní jsou pohyblivé, jako pasivní mluvní orgány označujeme místa, na nichž se vytvářejí striktury nutné pro tvoření (sou)hlásek.
Aktivním mluvním orgánem je především dolní čelist (mandibula) jejímž pohybem se mění velikost čelistního úhlu. Mimo ústní dutinu jsou aktivním orgánem hlasivky (chordae vocales), uvnitř ústní dutiny velum (měkké patro, zadní patro), zejména jeho nejzadnější část uvula (čípek), dále nejdůležitější artikulační orgán jazyk (lingva) a konečně rty (labia). Velum a labia jsou současně i orgánem pasivním, místem tvoření hlásek.
Obrázek 5.3 Aktivní mluvní orgány (dle Hála, 1960)
 |
|
Činnost aktivních artikulačních orgánů je různorodá. V našich výkladech si všimneme jen těch způsobů artikulační práce, které jsou využívány v češtině a jazycích nám blízkých.
Velikost čelistního úhlu je jednak v souvislosti se srozumitelností a donosností mluvy (malý čelistní úhel může omezit šíření artikulované řeči), jednak - a to je významnější - se uplatňuje při rozlišení otevřenosti - zavřenosti samohlásek, rozdílu významného v mnoha běžně studovaných jazycích. V češtině je tento rozdíl jen doprovodný, samohláska [aː] je vždy otevřenější než [iː] nebo [uː]. Větší čelistní úhel je provázen menším napětím artikulačních orgánů, zavřené hlásky jsou současně i napjatější (tenues).
Rty (labia) mají schopnost aktivně měnit svůj tvar a tím ovlivňovat rezonanci ústní dutiny nebo vytvářet přehradu pro tvoření souhlásek. Při řeči se uplatňují různě:
Vytvářejí některé souhlásky. Ve výslovnosti se buď uplatňují oba rty (hlásky bilabiální, obouretné, retoretné - v češtině [b], [p], [m], [ʋ] = aproximanta odpovídající druhé složce české dvojhlásky ´ou´), nebo vzniká zvuk v součinnosti horních řezáků a spodního rtu (hlásky labiodentální, retozubné - v češtině [v], [f], [ɱ] (= retozubné ´m´).
Spoluvytvářejí hlásky, dokreslují jejich charakteristický zvuk. U samohlásek lze pozorovat proměny tvaru úst: labializaci (zaokrouhlování), při níž se ústní otvor zmenšuje (u hlásek [u], [uː], [o], [oː]), zaostřování, při němž se koutky úst protahují do stran (u [e], [eː], [ɪ], [i:]). Tyto obměny jsou v češtině nutné pouze pro ortofonickou výslovnost uvedených souhlásek. V jiných jazycích se labializací liší také samostatné samohlásky - např. v němčině rozdíl [i] - [y] (=´ü´), [e] - [ɶ] (= ´ö´). Tvar retního otvoru se mění u sykavek (sibilant) a polosykavek (asibilát): ostré [s], [z], [ʦ] (= ´c´), [ʣ] mají rty zaostřené, [ ʃ ](= ´š´), [ʒ] (= ´ž´), [ʧ] (= ´č´), [ʤ] (= ´dž´, znělé ´č´) zaokrouhlené. Rty mění tvar i u českého znělého a neznělého [ř]. U většiny hlásek jazyka rty jen sledují postavení čelistí, jsou v postavení neutrálním.
Obrázek 5.4 Změny tvarů retního otvoru (podle Hála, 1960)
 zaostřování |  postavení neutrální |  zaokrouhlování, labializace |
Jazyk (lingva) je nejpohyblivější orgán v dutině ústní. Jeho primární funkce souvisí s přijímáním potravy, je však také nejdůležitějším orgánem řeči. Může se pohybovat jako celek (při vokálech), jindy se výslovnosti účastní jen z části, nikdy však není při artikulaci zcela pasivní.
Při artikulaci se často využívá dorzum, hřbet jazyka, a to jak jeho přednější, tak zadnější část (predorzum, postdorzum), ale také hrot jazyka (apex) nebo kořen (radix). Postavení ostří konečku jazyka proti patru vytváří výslovnost kakuminální (jedna z možných výslovností hlásky [t], [r]), tvoření striktury spodní částí špičky jazyka proti patru se nazývá retroflexní (celebrální). U mnoha souhlásek se artikuluje celými okraji jazyka (výslovnost koronální) – např. [s], [c] (=ť), [t]. Artikulace jazykem se děje většinou ve směru podélné osy úst (výslovnost centrální, středová). Zvláštností je výslovnost laterální (boková), kdy překážka vzniká ve směru příčné osy ústní dutiny. Laterální výslovnost má souhláska [l].
Obrázek 5.6 Postavení jazyka při artikulaci (dle Hála, 1960)
 | Hrot jazyka je v postavení:
|
Jazyk funguje při řeči různě. U vokálů se posunuje nahoru a dopředu nebo dozadu celá hmota jazyka, čímž se různě modifikuje rezonanční prostor úst a hrdla. Tento posun je pro jednotlivé samohlásky typický a stal se proto základem pro systemizaci vokálů (5.3).
U konsonantů dochází k vytvoření překážky v cestě výdechovému proudu - striktury. Tvoření striktury má několik fází: intenzi (vytvoření přehrady) - tenzi (podržení překážky) - detenzi (návrat do klidového postavení nebo přechod k další hlásce). Tyto fáze jsou dobře pozorovatelné u tzv. úžinových souhlásek (např. [s], [z]) kdežto u závěrových, u nichž výslovnost nastává až v okamžiku zrušení překážky (např. [p], [d]), mluvíme raději o exkurzi a rekurzi nebo o implozi a explozi.
Základem pro diferenciaci konsonantů je z artikulačního hlediska způsob vytvoření striktury a místo, kde ke striktuře dochází (popř. orgán, který strikturu tvoří). Vedle jazyka mohou strikturu tvořit i rty, hlasivky, ev. uvula, konec vela.
Známe tyto typy striktur (přehrad):
Okluze (závěr), při níž dochází k úplnému přerušení výdechového proudu; závěrem vznikají např. [t], [g], [b]. Zrušení závěru je založeno na aktivní činnosti mluvidel, není pouhým důsledkem tlaku výdechového proudu.
Konstrikce (úžina), při níž je překážka neúplná a výdechový proud může procházet po celou dobu výslovnosti zúženým místem; úžinové jsou např. [s],[x] (= ´ch´), [f]. Tvar úžiny může být různý a i to se podílí na diferenciaci zvuků (úžina nízká nebo širší, vyšší, kratší apod.). Sama úžina může být v ose mluvních orgánů (centrální) nebo "napříč" - laterální (u různých typů [l]).
Semiokluze (polozávěr), při němž se vytváří slabá okluze, jež přechází v průběhu jediné hlásky v konstrikci. Semiokluzívy jsou v jazycích méně obvyklé. Tento charakter mají české souhlásky [ʦ] (= ´c´), [ʧ] (= ´č´).
Vibrace (kmity), při nichž se úžina v průběhu jedné hlásky mění, zvětšuje a zmenšuje se. Ve fonetice se tento typ konstrikce pokládá obvykle za variantu konstrikce. Vibrantami jsou české [r], [ř], v některých jazycích však hláska podobná [r] vzniká pozicí špičky jazyka proti patru a kmitavá v pravém slova smyslu není (angličtina).
![Artikulace typické okluzivy – souhlásky [t]](resources/okluziva.gif)
![Artikulace typické konstriktivy – souhlásky [s]](resources/konstriktiva.gif)
![Artikulace typické semiokluzivy – souhlásky [ʦ] (= 'c')](resources/semiokluziva.gif)
![Artikulace laterální hlásky [l]](resources/laterala.gif)
Místo tvoření striktury se označuje jako pasivní artikulační orgán. Pasivními artikulačními orgány jsou zejména:
Labia (rty), jež jsou zároveň orgánem aktivním i pasivním. Tvoří se tu hlásky bilabiální a labiodentální, kde artikulace probíhá mezi horními řezáky a dolním rtem (viz výše; příkladem je českém [v]).
Dentes (zuby - myslí se tím řezáky) jsou místem tvoření hlásek interdentálních - mezizubných (např. anglické [θ] ) a dentálních (tak se tvoří [t] v mnoha jazycích). Jako zubnice (dentály), hlásky tvořené u kořenů řezáků, dentoalveolární, byly označovány souhlásky, jež dnes řadíme mezi prealveoláry.
Alveoly (dásně - fonetická terminologie se nekryje s anatomickou) tvoří část patra přibližně po úroveň prvních stoliček. Pro přesnější rozlišení se alveoly dělí na prealveoly (místo výslovnosti českého [s], [z]) a postalveoly (v češtině místo výslovnosti např. u [ ʃ ] = ´š´, [ʒ] = ´ž´).
Vzhledem k tomu, že rozdíl místa tvoření je mezi dentoalveolárami a alveolárami málo výrazný a že jazyk má obvykle buď jeden, nebo druhý typ souhlásek, spojují se při méně detailních popisech skupina dentál a alveolár do jediného celku. V tradiční školské terminologii jsou tyto hlásky označovány jako zubodásňové, i když se část z nich artikuluje dosti daleko od kořenů zubů.
Palatum (střední patro, anatomicky tvrdé patro, palatum durum) leží za alveolami a sahá asi k předposlední stoličce. Dělí se na prepalatum a postpalatum. V češtině se tento rozdíl v terminologii nevyužívá, neboť [j] (postpalatální) se od [c] = ´ť´, [ɟ] = ´ď´, [ ɲ] = ´ň´(prepalatály) liší především způsobem artikulace.
Velum (zadní patro, anatomicky měkké patro, palatum molle) je nejzadnější část patra. Lze je rozdělit na prevelum a postvelum, v češtině se však toto dělení nevyužívá. Na velu se vyslovuje např. [k], [g].
Místem artikulace může být i hrdlo (farynx) a hrtan (larynx); hrdelné hlásky jsou např. v arabštině, jako laryngály se často označují hlásky hlasivkové.
Také hlasivky, přesněji hlasivková štěrbina (glottis) mohou být místem artikulace; tzv. glotální souhlásky nejsou příliš obvyklé, v češtině jsou hlasivkové [ɦ] (= znělé ´h´) a ráz [ʔ].
Důležitá je i součinnost mluvních orgánů při tvoření hlásek. Pokud si jí všimneme, můžeme lépe pochopit změny, které vznikají při plynulém vyslovování, problémy, které máme při osvojování jazyka cizího, a také změny vznikající ve vývoji jazyků. Důležité je si znovu uvědomit, že při jakékoli fázi výslovnosti se spoluúčastní celé mluvní ústrojí, i když se při běžných popisech soustřeďujeme jen na vybrané složky tvoření zvuků. V případech, kdy není z nějakého důvodu obvyklá artikulace možná, může dojít k artikulační kompenzaci, kdy se zvuk obvyklý v jazyce (poměrně) přesně artikuluje náhradním způsobem - např. pro fonaci se využije epiglotis, hrtanová příklopka (po odstranění hlasivek).
Místo tvoření se stalo základem pro terminologii označující typy souhlásek (5.4). Srov. také tabulku zachycující znaky transkripce konsonantů, kterou jsme vložili výše (2.3).
Konkrétní informaci o souhláskových systémech studovaných jazyků získáte ve speciálních fonetikách.
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007