Fonetika

Slovní přízvuk (akcent) - je charakterizován prominencí slabiky v rámci „fonetického slova“, úseku řeči, který je roven slovu v běžném slova smyslu, ev. je tvořen takovým "běžným" slovem a jeho klitiky.

Přízvukový celek se označuje také termínem takt (4.2); proto se přízvuku říká také přízvuk taktový. Jedna ze slabik tohoto taktu - slabika přízvučná - získává ve srovnání s ostatními slabikami úseku, nepřízvučnými, navíc určité vlastnosti nebo jsou v ní vlastnosti existující i v ostatních slabikách přítomny ve větší míře.

Tak např. přízvučná i nepřízvučná slabika mají určitou sílu a výšku, ale přízvučná je silnější nebo vyšší, nepřízvučná má rovný tón, zatímco v přízvučné kolísá jeho výška apod. Na základě toho dochází k prominenci určité slabiky v souvislém proudu řeči.

Přízvuk je budován na komplexu prozodických vlastností řeči, tj. je realizován současně jak pomocí změn dynamiky, tak výšky hlasu; může mít i důsledky pro rozdíl v kvalitě hlásek slabik přízvučných a nepřízvučných a promítnout se do rozdílů v trvání slabik.

V jednotlivých jazycích je na tomto obecném základě sám rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou konstituován různě a je různě hodnocena vlastnost, která (jakoby) dominuje. Tak např. v přízvučné slabice výška hlasu stoupá nebo kolísá, zatímco v nepřízvučné je výška hlasu neměnná, což je poznatelné i u slabiky izolované z celku řeči.

Jindy se pozná přízvučná slabika jen v konfrontaci se sousední slabikou nepřízvučnou, např. tím, že je celkově vyšší; jde o rozdíl přízvučná - nepřízvučná, nikoli o výšku absolutní. Rozdíl je lépe patrný, a také při analýze řeči snáze zachytitelný v jazycích se silnějším přízvukem. V jazycích se slabým přízvukem, jako je např. čeština, je rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky při akustické analýze nevýznamný.

Obrázek 7.7 Demonstrace slovního přízvuku. Na prvním obrázku je úryvek „senakonec“ získaný z věty „A tak se nakonec připravili dobře“ (přízvuk na slabice na), na druhém obrázku je tentýž úryvek získaný z věty „A tak se na konec celé akce připravili v předstihu“ (přízvuk na slabice ko).

V jiných jazycích nejde o zásadní proměnu výšky tónu a pro přízvučnou slabiku se hledá charakteristika v zesílení, jazyk má přízvuk dynamický, silový. Ten může být poměrně nevýrazný a zvukový rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky je nepatrný (srov. výše obr. silového průběhu v češtině), nebo je zřetelný. Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci (ruština, angličtina aj.), nebo se různí inventář sonant: pod přízvukem jsou využívány v jádru slabiky všechny vokály včetně diftongů, v nepřízvučných slabikách jen některé. Někdy se pak mluví o přízvuku kvalitativním.

Extrémním případem redukce je výslovnost neurčitého vokálu [ə], ojediněle dochází při rychlejší řeči až k zániku sonanty a s tím i slabiky (synkopa, srov. 7.3). Vokál přízvučné slabiky může být vlivem přízvuku delší než týž vokál ve slabice nepřízvučné, čistě kvantitativní přízvuk (prodloužení vokálu jako signál přízvučnosti) se však v nám známých jazycích nevyskytuje; blíží se tomu stav v jazycích s redukcí, kde je rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou patrný mj. i z kvantity vokálu: např. v ruštině je přízvučné [u] podstatně delší než tatáž hláska v slabice nepřízvučné. V mnoha jazycích je však kvantita nezávislá na přízvuku a signál "prodlužování vlivem přízvuku" je v nich pak nevýznamný.

Jako dynamický se označuje také přízvuk v češtině, i když je málo výrazný (viz výše): jako zesílená se jeví přízvučná slabika jen při expresi (např. v hádce [ˈjaːtam ˈnepuːjdu ʔa ˈnepudu|ˈʔacse ˈɟeɟe|ˈʦ]xʦe] - ´já tam nepůjdu a nepůjdu, ať se děje, co chce´). I tento nevýrazný přízvuk je však schopen být základem českého sylabotonického verše (viz úvod do studia literatury nebo teorii literatury).

Podle umístění přízvuku můžeme mluvit o jazycích s přízvukem stálým (čeština, polština, němčina,...) a přízvukem volným, jehož pozice není vázána obecnou jazykovou zákonitostí, ale je součástí formy každého slova podobně jako jeho hlásky. V těchto jazycích můžeme najít případy, kdy se výrazy skládají ze stejných hlásek, ale liší se pouze postavením přízvuku (srov. anglické psané absent: [ˈæbsənt] = ´nepřítomný´, ale [æbˈsənt] = ´vzdalovat se´). Tento přízvuk může být i pohyblivý, pokud se jeho místo mění v jednotlivých tvarech (některých) slov - např. v ruštině: рукˈа, рукˈи (2. p. j. č., ´ruky´) - рˈуки (1. p. mn. č. ´ruce´). Pozice přízvuku pak může vyjadřovat mluvnické významy podobně jako koncovka.

V souvislosti s místem stálého přízvuku se objevují termíny jako iniciální akcent (na první slabice), finální (oxytonický, na poslední), penultimový (paroxytonický - na předposlední slabice) nebo antepenultimový (proparoxynomický - na druhé slabice od konce).

"Stálost přízvuku" lze vztáhnout jen ke slovu jako izolované jednotce. V souvislé řeči nemusí mít slovo přízvuk, může se podle zákonitostí daného jazyka sdružovat s dalšími výrazy do celku fonetického slova - taktu (viz výše a 4.2). Výrazy, které nemají v proudu řeči samostatný přízvuk, se nazývají klitikon (4.2). Pravidelně jsou klitiky gramatická slova.

"Stálost přízvuku" má v jednotlivých jazycích různou povahu: platí nepochybně pro slova domácí, někde se jí podrobují i přejatá slova (v češtině), zatímco v jiných jazycích mají přejaté výrazy přízvuk odlišný (němčina).

Ověřte si v jazycích, které znáte, jaký přízvuk v nich mají výrazy přejaté ze společného pramene, např. latinismy nebo grecismy. Pokuste se na základě toho zjistit, jaká zákonitost přízvuku u nich platí.

Jak se mateřský jazyk vyrovnává s přízvukem u přejatých slov? Podívejte se také, jaký přízvuk mají v cizím jazyce, který znáte, české výrazy: budete si velmi pravděpodobně všímat přízvuku u vlastních jmen, protože do světových jazyků proniklo jen několik původně českých slov.

Změna akcentuace je jednou z fonetických proměn slov přecházejících z jazyka do jazyka. Pozice přízvuku je přitom důležitá pro porozumění, ale snadno ji - na základě zkušeností se slabým českým přízvukem - při učení cizímu jazyku podceníme.

V pomalé řeči (a také v metru verše) se můžeme setkat i s přízvukem vedlejším: je založen na stejných vlastnostech jako přízvuk hlavní. Pokud má jazyk kompozita, má kompozitum jako celek jeden přízvuk hlavní a další vedlejší, slabší přízvuk(y) na slabikách patřících ostatním částem kompozit ([ˈpolɪtɪʦko,ekonomɪʦkiː] ´politickoekonomický´). V jazycích s redukcí se v takových slabikách v pečlivé výslovnosti neredukuje. V jiných případech je užití vedlejšího přízvuku, tj. jeho skutečné vyslovení, fakultativní.

V češtině se v pomalejší a velmi pečlivé řeči objevuje na lichých slabikách dlouhých slov, např. pomíjejícnost [ˈpomiːjejiːʦ̮nost]. S existencí vedlejšího přízvuku počítají tonické a sylabotonické systémy metra vázaného verše. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by např. při obvyklém českém daktylotrochejském metru možno veršovat jen za využití tříslabičných a dvouslabičných slov.

Ověřte si v jazyce, který studujete, zda se v něm počítá s vedlejším přízvukem a kde je umístěn. Bývá na první části kompozit, nebo na části druhé, třetí... ?

Vzpomeňte si na některé české básně - nikoli ovšem psané volným veršem - a ověřte si, že jejich metrum počítá i s vedlejším přízvukem. Jak se s existencí sylabotonického metra vyrovná překlad české básně do cizího jazyka?

Přízvuk má v řeči několik funkcí. Má funkci kulminativní, patří samostatné pojmenovávací jednotce a zjednodušeně můžeme říci, že kolik přízvuků, tolik plnovýznamových slov. Je také rytmizujícím prvkem, který se uplatní nejen v už zmíněném verši, ale i v próze a ostatně i v neumělecké řeči. Jistá tendence k pravidelnějšímu střídání přízvučných a nepřízvučných slabik ovlivňuje i užití "výplňkových slov" ve veřejném projevu.

Stálý přízvuk je v jazycích signálem hranic fonetických slov (v češtině vyznačuje začátek slova, francouzský přízvuk konec slova), což funguje i v situacích, kdy výraz v daném kontextu přízvuk nemá, kdy jen uživatel na základě zkušenosti ví, že určité seskupení hlásek může být samostatným slovem s významem v daném kontextu vyhovujícím (srov. 4.2). V němčině přízvuk na první slabice kořene může ukazovat rozdíl mezi odlučitelnou a neodlučitelnou předponou, tedy je tu rozdíl významový atd. Volný přízvuk umožňuje využití k rozlišení různých slov nebo tvarů slov se stejným skladem hlásek, má tedy charakter (suprasegmentálního) fonému - ruské зˈамок ´zámek, hrad´ – висˈячий замˈок ´visací zámek´.

Větný přízvuk (frázový akcent) je způsobem zvukového vyčlenění jádra výpovědi, ev. jádra výpovědního úseku (4.1), souvisí tedy těsně s tzv. aktuálním členěním výpovědi. Z tohoto hlediska existuje jistá hierarchie větných přízvuků, výraznější vyděluje téma sdělení, uvnitř výpovědních úseků je zvukově vyděleno jádro úseku - klíčové slovo východiska, klíčové slovo jádra sdělení atd.

Zvukový charakter větného přízvuku by měl být založen na zvýraznění artikulačně-akustických vlastností přízvučné slabiky výrazu nesoucího tento přízvuk, eventuálně na změně jeho celkového tónu, síly, tempa. V klidné řeči je však prominence větného přízvuku velmi často nevýrazná, jeví se spíše jako místo, od něhož probíhá intonační schéma koncového nebo nekoncového úseku sdělení. Větný přízvuk se zvýrazní teprve při emocionální výpovědi.

Funkci větného přízvuku jako prostředku textotvorného připomínáme dále v souvislosti s intonací.

V češtině je neutrálním místem větného přízvuku konec výpovědi, ev. výpovědního úseku. Při subjektivním pořádku slov se větný přízvuk přesouvá a je zvukově zřetelný. Srovnání je však obtížné, protože jde vždy o relaci v rámci výpovědi nebo promluvy, nikoli o absolutní sílu, výšku atd.

Demonstrace důrazu.

Důraz je zvýraznění částí výpovědi podle subjektivního postoje mluvčího. Je projevem jeho emocí, proto se někdy označuje jako emotivní, patetický, afektivní přízvuk. Kromě síly a melodie se na něm podílí i zvýraznění artikulace, někdy i zpomalení tempa řeči. Důraz je důležitý pro interpretaci výpovědi posluchačem. Zdůrazněn může být kterýkoli výraz výpovědi nebo i jeho část, tedy i slova, která v neutrální výpovědi žádný přízvuk nemají. Srov. ´to já dělat nebudu´- [ˈt]jaːˈɟelatˈnebudu] - neutrální konstatování; [t]ˈjaːˈɟelatˈnebudu] - zvýrazněné ´já´- s návazností: ´ať to udělá někdo jiný´; [ˈt]ˈjaːˈɟelatˈnebudu] - zdůrazněná negace u slovesa.

Obrázek 7.8 Věta „S tím rozhodně nesouhlasím.“ vyslovená s důrazem a bez.

Větná intonace je způsob melodického a současně silového průběhu výpovědního celku. Nositelem proměn silových i výškových charakteristik je sled slabik (především slabičných jader). Podstatná je pro její průběh přízvučná slabika jádra výpovědi nebo výpovědního úseku (tato slabika se často nazývá ve fonetice nazývá „intonační centrum“), v relaci k této slabice pak dochází k vlastnímu intonačnímu průběhu. V jazycích se silným přízvukem a redukcí nepřízvučných slabik se podstatná část výškových proměn soustřeďuje právě do této slabiky (např. v ruštině). Intonační schéma končí hranicí výpovědního úseku nebo celé výpovědi.

Termín intonace se v lingvistické literatuře užívá také při charakteristice tónových jazyků (čínština, vietnamština, viz výše), kde se různé jednoslabičné pojmenovávací jednotky skládají z týchž řetězců hlásek a liší se pouze průběhem tónu. Celkově je termín intonace zatížen více významy, nicméně je natolik zažitý, že není možno jej nahradit souborem názvů jednoznačnějších.

I když je intonace jev komplexní, pokládá se u ní za podstatnou změna výšky hlasu. Proto se větná intonace označuje i jako modulace melodická. Pod tento termín lze zahrnout i proměny hlasové výšky, které mají pro sdělování jen okrajový význam (říká se např., že účinný veřejný projev má být modulován silově i melodicky, tj. nemá být monotónní). V literatuře se mluví také o větné melodii, melodii vět. Dalším termínem je kadence, ten však bohužel není zcela jednoznačný - viz dále.

Z ryze subjektivních důvodů se melodie souvislé řeči utváří na jisté výškové úrovni a mění se vlivem citového stavu mluvčího, což umožňuje realizovat výrazovou, expresivní funkci jazyka (kap. 2). Daleko podstatnější je však její nadindividuální, tj. jazykové využití. Jako nutná součást znění mluvené mezilidské komunikace se totiž podílí na uskutečnění jazykových funkcí dalších. Nejdůležitější je její podíl na uskutečnění základní funkce jazyka - funkce sdělovací: větná intonace slouží především jako signál ukončenosti - neukončenosti jednotlivých výpovědí a výpovědních úseků. Dále je ve většině jazyků prostředkem odlišení jednotlivých ukončených výpovědí podle komunikativní funkce (konstatování, zjišťovací otázka apod.). Z tohoto pohledu patří do gramatické složky jazyka.

Intonační schéma výpovědi, ev. výpovědního úseku, vychází od již uvedeného jeho intonačního centra; tím je místo s větným přízvukem, ev. důrazem. Signalizace tohoto centra je v rámci promluvy prvkem významotvorným (odliší réma) a textotvorným (identifikace rématu naznačuje souvislosti v rámci sdělení), což je významné hlavně v jazycích s volnějším slovosledem. Např. výpověď ´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ může fungovat z hlediska textu např. takto:

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - neutrální sdělení, bez souvislostí s ostatním textem.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - práci, o níž už byla řeč; jinou přijmou.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - ale přijmou např. volný esej.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - ale třeba ji použiji jinde.

(Příklad uvádíme v psané podobě, protože je to přehlednější - místo s možným umístěním intonačního centra podtrhujeme.)

Obrázek 7.9 Průběh intonace ve větě „Budu tam v pět“.

Průběh základních typů intonace ukazuje následující obrázek. Postihuje jen výsek ze složitého pole intonačních proměn souvislé řeči.

Obrázek 7.10 Věta „To se vám podařilo.“ a její intonace.

Obrázek 7.11 Věta „To se vám podařilo?“ a její intonace.

Obrázek 7.12 Věta „To se vám podařilo!“ a její intonace.

Obrázek 7.13 Věta „To se vám podařilo, jistě z toho máte radost.“ a její intonace.

Obrázek 7.14 Věta „To se vám podařilo všechno udělat v termínu?“ a její intonace.

Emfáze je zvláštním typem změn realizace řeči vznikajícím z emotivních pohnutek. Podílejí se na ní proměny všech složek modulace i obměny artikulace hlásek. Např. u síly hlasu jde o extrémní zesílení při křiku nebo zeslabení při záměrném šeptání, u melodické stránky řeči dochází ke změně obvyklých intervalů výšky hlasu atd. Mění se i tempo a rytmus řeči, vznikají záměrné "významné" pauzy. Vedle toho dochází i ke změnám ostatních složek výpovědi (volba lexika, deformace větné stavby ap.). Jde tedy o jev komplexní, v němž je zvuk řeči jen jednou složkou. Při emfázi se posiluje výrazová funkce jazyka, a proto do řečového proudu vstupují i paralingvistické prostředky (vzlyky, vzdechy, neartikulované zvuky). Všechny tyto prostředky jsou v jazyce do jisté míry ustáleny. Zkušenost ukazuje, že jsme schopni je vnímat i v jazycích nám cizích, a to i bez znalosti kognitivního obsahu sdělení.