UKÁZKA: Lully - ATYS - ouvertura a prolog

   

   Charles Batteaux: Les beaux arts (1746)

   

   Vazba - české země:

   tištěné partitury oper Phaeton a Amadis se dochovaly na zámku ve Velkých Losinách, sídle
   Žerotínů. Dále se zde dochovaly rkp. hlasy z kusů z jiných Lullyho oper.  Též skladby a úpravy
   jeho děl v lobkovické Roudnici.

   Zajímavá je také reflexe francouzské terminologie v hudebním slovníku T. B. Janovky „Clavis ad
   thesaurum...“ (1701), kde je řada odkazů na francouzskou hudební kulturu.

   Nejslavnější Lullyho chrámová díla: Te Deum a Miserere.

   

   Nejdůležitější Lullyho přínos: ustavení tragedie lyrique s Quinaultem a comédie-balletu a
   pastorale s Molierem, čímž byl ustaven ve Francii styl buffy, kodifikování francouzské
   ouvertury a inovace v interpretaci menuetu v rámci baletů.

   Pětihlasá orchestrální sazba se střídala s tříhlasou dechovou sazbou - trio ze 2 hobojů a 1
   fagotu

   Velký význam má recitativ accompagnato a arioso - zejména pro dramatičnost.

    Časté je používání tónomalby.

   Árie - v nich Lully hojně uplatňoval malou písňovou formu, většinou dvoudílnou AABB^,, kde B a
   B^, se lišilo drobnými melodickými variantami a kadencí.

   Krátké formy da capo používal  pouze v dramaticky nejvypjatějších místech. Častěji používal
   prokomponovanou árii.

   Harmonie je v podstatě diatonická, chromatika jen ve vypjaté dramatice a v nářcích.
   Kontrapunkt spíše sugerovaný než skutečný.

   Pokud se týče tanců, existuje několik, které povýšil na výsostně uměleckou formu: passepied,
   rigaudon, bourrée, gavota, především pak menuet a pochod.

   Skloubil italské elementy, které si přinesl ze svého rodiště, se zvláštnostmi a
   charakteristickými momenty vyplývajícími z francouzské řeči. Navázal přitom na tradici
   francouzských ballet de cour a vše skloubil v dramatický celek. Zavrhl italské bel canto a
   dominantní sólové árie italského typu.

   Synové: Louis de Lully (1664 - 1734), Jean-Baptista Lully (1665 - 1743), Jean-Louis de Lully
   (1667-1688)

   

   Marc-Antoine Charpentier  (1636 v Paříži - 1704 tamtéž)

   

   Na studijní cestě v Římě se stal podle francouzského časopisu Mercure galante žákem G.
   Carissimiho.

   Od r. 1672 spolupracovníkem Moliera.

   V r. 1673 zkomponoval Charpentier hudbu k Molierov`i hře Le Malade imaginaire. Při 4. repríze
   M. zemřel.

   Jedná je o tzv. doktorskou komedii, která měla svou tradici již od středověku a která kvetla
   též v italské comedii dell arte.

   Charpentier zhudebnil pro Molierovu hru prolog, který je poměrně rozsáhlý - má asi 20 minut
   hudby, scénu operního charakteru ve 2. dějství, meziaktní hudbu následující po 1. a po druhém
   aktu a veselou (burleskní) vložku na závěr (cérémonie des Médecins). Celkem je to asi 80 minut
   hudby.

   Prolog je stejného typu, jaký byl komponován k tragédii lyrique - oslava krále.