LOUTNOVÁ A CEMBALOVÁ HUDBA Hlavní vývoj u loutnistů proběhl v raném a zejména středním baroku, u clavecinu to bylo ve středním a především pozdním baroku. Hra na loutnu byla velmi rozšířená a oblíbená, o čemž mimo jiné svědčí i množství tištěných loutnových sbírek. - často přepisy árií a tanců, které se v té době ale ještě neřadily do suit, ale sdružovaly se podle typů a temp. Denis Gaultier (okolo 1603, jižní Francie - 1672 Paris) činný pouze v oboru loutnové hudby. Gaultierova nejslavnější sbírka Rhétorique des Dieux sice za jeho života nevyšla tiskem, ale zachovala se ve velmi kvalitním rukopise. Obsahuje 62 stylizovaných tanců seřazených podle 12 církevních modů. Řadil své skladby - tance - do skupin nebo již do suit, jejichž hlavním jádrem byla tehdy Allemande, Courante a Sarabande, Gigue ještě nepatřila ke stabilní součásti suity. tombeau - miniaturních skladba napsaných na památku určitých osobností stile brisé, lomený styl je charakteristický rychlým střídáním tónů, většinou formou arpeggia, přičemž tyto tóny fungují jako melodie a současně harmonická opora. Jedná se o jakousi zdánlivou polyfonii. Tento styl předjímá galantní sloh. Charles Mouton (1626 - 1699). Jacques-Alexander de Saint-Luc - šířil francouzské vlivy na území habsurské monarchie. Do popředí se dostávají rovněž jiné dva nástroje z loutnové rodiny - teorba a chitarrone, Pro kytaru komponoval zejména Robert de Visée (1650 - 1725), Hlavní elementy, které cembalová hudba začala od loutnistů přebírat, byly: · variace (variační prvek) založené na stabilních rytmických úsecích · fantasijní, poetické názvy · používání řady i velice složitých symbolů pro zaznamenání ozdob Protože cembalo nemá omezení, která se týkala loutny a tedy dají se na něm hrát akordy, byla zde typická loutnová faktura charakteristická volným vedením hlasů ne z nouze ctností, ale uvědomnělým stylistickým prvkem. PAVANA Dvorský krokový tanec, který byl většinou komponován v sudém taktu. Doba jeho hlavního rozkvětu proběhla v 16. a 17. století. Má slavnostní ráz a závažný charakter. GAILLARDE Tento tanec je buď francouzského nebo italského původu. Nejstarší hudební doklad o jeho existenci nacházíme z roku 1529. je komponován ve třídobém taktu. ALLEMANDE V dobových pramenech je definován jako kus jemného a vážného charakteru. Dbá se v něm na volnější vedení melodické linie. Je psán v 4/4 taktu s předtaktím v podobě jedné až tří šestnáctin. Tempo je spíše pomalé, typické jsou sekvence. COURANTE Typicky francouzský tanec, název patrně pochází od francouzského "Courier" - tedy utíkat. Tento název dostal tanec podle četných hybných pasáží, které jsou pro něj charakteristické. I když je tento tanec notován ve 3/2 taktu, hraje se velmi hybně. Délka předtaktí má vztah k závěrečné notě fráze (délka této poslední noty je zkracována o hodnotu předtaktí). SARABANDE Tento tanec pochází ze Španělska, kde bylo jeho tempo původně velmi rychlé. Později byl ve Španělsku inkvizicí zakázán. Ve francouzské suitě je tempo tohoto tance pomalé, nejpomalejší z tanců tvořící jádro suity. Charakter byl vážný, závažný. Sarabanda se notovala ve 3/2 taktu, přičemž důraz byl kladen na druhou dobu. GIGUE Tempo tohoto tance původem patrně anglického je velmi živé, je zapisován v 6/8 taktu s jednoosminovým předtaktím. Název tohoto tance je podle Walthera odvozen buď z němčiny (Geige - housle) nebo ze starofrancouzštiny (gigue - "klapající noha". Zde by vyvstávala souvislost s neutuchajícím rytmem tance). JACQUES CHAMPIGNON DE CHAMBONNIeRES (okolo 1602 - 1672) Bývá často nazýván zakladatelem francouzského clavecinového slohu. Jeho styl ovlivnil do značné míry Louise Couperina, Johanna Frobergera, který navštívil v letech 1650-53 Paříž, a Jeana-Henriho D Angleberta. Jeho stěžejním dílem jsou Pieces de clavecin, které vyšly tiskem ve dvou knihách až nedlouho před jeho smrtí v r. 1670, které však zkomponoval asi o 30 let dříve. JEAN-HENRI D ANGLEBERT (1635 Paris - 1691 tamtéž) Rozšířil francouzskou suitu tím, že prodloužil délku jednotlivých tanců. Ponechal ovšem přitom jejich dvoudílnou stavbu. Na jeho tvorbě je možno sledovat Lullyho vliv, a to především v tom smyslu, že se snažil přenést znění lullyovského orchestru do cembala. MENUET Tato forma dosáhla největšího rozkvětu v baroku, především pak na francouzském dvoře Ludvíka XIV., byla však používána ještě dlouho poté. Menuet byl favorizovaným tancem krále Ludvíka XIV., který je sám s velkou oblibou tančil v rámci dvorských baletů. Rousseau charakterizuje menuet jako elegantní, noblesně jednoduchý tanec, jehož tempo je spíše prostřední než rychlé. Je komponován v 3, 3/4 nebo 3/8 taktu. Přísnou formu menuetu mohou ozvláštmit například mnohé možnosti akcentování. Později vznikají další varianty menuetu: · TEMPO DI MINUETTO - takto jsou označovány zejména skladby, ve kterých dochází k porušení některých zásad platících pro přísnou menuetovou formu. Jde tedy o jakési rozvolnění, které je realizováno pomocí synkop, které jsou v přísné formě zakázány, dále pomocí předtaktí, netypického nástrojového obsazení apod. MENUET S VLOŽENÝM TRIEM - stavba menuet - trio - menuet. Tuto formu nacházíme nikoliv ve Francii, ale ve střední Evropě, poprvé pak u Telemanna. · MENUET I/II - menuet je v této formě prezentován ve dvou podobách následujících bezprostředně za sebou. Účelem této modifikace je ukázat rozličné možnosti přístupu či charakteru v rámci jedné formy. LOUIS COUPERIN (1621 Chaumes - 1661 Paris) Couperinova tvorba je vážná a majestátní, někdy až těžkomyslná, čímž se částečně blíží Haendelovi a ostatním středoevropským skladatelům. Jeho skladby jsou velmi propracované, často používá kontrapunktickou techniku. Používá rovněž disonance, jeho harmonie je ovlivněna Itálií. CHACONNE Pochází ze Španělska, odkud se dostala do Itálie. V 17. století se z Itálie dostala do Francie, kde je komponována v třídobém taktu a má střední tempo. Jejím hlavním charakteristickým znakem je neustále se opakující čtyřtaktové schéma v basu. Melodie se nazývá couplet, je variována a vine se nad tímto ostinátním basem. Přitom téměř vždy začíná na druhou dobu v taktu. Melodie by měla být pokud možno co nejkontrastnější. Tento tanec má mít gradaci. PASSACAILLE Tvoří sesterskou dvojici k chaconně. Rousseau dokonce uvádí, že passacaille je určitým druhem chaconny. Na rozdíl od spíše tanečnějšího charakteru chaconny je passacaille více pomalejšího a zpěvnějšího rázu a tenduje spíše k mollovému tónorodu. BOURRÉE O tomto tanci poznamenává Roussaeu, že snad pochází z Auvergne. Je to dvoudobý, živý a veselý tanec začínající 1/4 předtaktím a má určité shodné znaky s Rigaudonem, o němž se rovněž zmíníme. Časté je synkopování na 2. a 3. době. GAVOTTE Jedná se o párový tanec původem z Bretagne. Svým charakterem poněkud připomíná bourrée, event. Rigaudon. Je komponována v sudém taktu, většinou alla breve, se dvěma čtvrťovými notami jako předtaktím - Gavotte je obvykle graciézní, často veselá. RIGAUDON Jedná se o charakterově radostný, tempově pohyblivý tanec. Je psán v alla breve taktu s předtaktím. Jeho melodie je obvykle členěna do dvou repetic. Ty jsou sdružovány po čtyřtaktích a začínají na poslední notě druhé doby. Tento tanec často používal Rameau. LOURE velmi oblíbený tanec na versailleském dvoře. 6/4,3/4 takt s předtaktím. Často používal tuto formu i J. S. Bach ve svých Francouzských suitách. MUSETTE Tento tanec vznikl až v 17. století. Souvisí s nástrojem zvaným musette - dudy. Má pastorální charakter, často se v něm vyskytuje dudácká prodleva. Tempo je spíše mírné, výraz jemný, líbezný. Je komponován v sudých i lichých taktech, 2/4, 3/4 nebo i 6/8. Tanec byl oblíbený jak na dvoře Ludvíka XIV., tak zejména na dvoře Ludvíka XV. Rozšířil se jako určité francouzské charakteristikum i ve střední Evropě, psal jej Bach i Haendel. PASSEPIED původně kolový francouzský tanec, pocházející z Bretagne. V rámci suity bývá tento tanec zařazován mezi Sarabandou a Gigue. Je notován v 3/4 nebo 3/8 taktu a má osminové předtaktí. TAMBOURIN tanec francouzského původu. Název má podle charakteristického doprovodu tamburíny. Tempo je živé, rychlé, prameny udávají, že má být rychlejší než Bourrée. RONDEAU Oblíbená forma ABACADA apod. Vyvíjí se nejpozději od Lullyho a používalo se v clavecinové, operní a baletní hudbě. Brzy se tato forma rozšířila i mimo Francii. Princip ronda jsou střídající se řady refrénu (nazývaného též Grand couplet) a mezičástí (nazývaných couplet). Charakteristický je střídavý počet coupletů (podle pravidel měly být minimálně dva, zřídka se vyskytoval jen jeden, u Fr. Couperina osm). Refrén je vždy v hlavní tónině a opakuje se beze změny, transpozice nebo krácení. Dále se ve Francii používaly v rámci suit tyto tance i jiné části: AIR - mající písňový charakter CONTRE-DANCE - původně anglický lidový tanec, zařazovaný často po menuetu, veselý charakter ANGLOISE - rovněž původně angl. lid. tanec HORNPIPE - tanec mající svůj původ ve Skotsku či Walesu FORLANE - původně italský tanec, rychlé tempo, veselý charakter SICILIANO - tanec původem italský, rychlé tempo, často mollový charakter POLONAISE - původně polský tanec ve 3/4 taktu BADINERIE - Rychlý žertovný tanec CANARIE - název od toho, že domněnka, že tanec pochází z Kanár. ostr. Ve skutečnosti se dostal do Francie přes Španělsko. Rousseau o něm píše, že je jakýmsi druhem gigue. ARMAND-LOUIS COUPERIN (okolo 1725 - 1789 Paris) synovec Fr. Couperina (le grand). Působil jako varhaník v četných pařížských chrámech, mj. i v katedrále Notre-Dame. Armand-Louis byl světoznámým cembalovým virtuosem. Stylisticky je jeho tvorba poznamenaná přechodem od galantního slohu ke klasicismu. Jeho sloh je do určité míry srovnatelný s C. Ph. E. Bachem. Simphonie de clavecins. Toto dílo vzniklo po r. 1770 a je ojedninělé v literatuře pro klávesové nástroje. Je napsáno pro dvě cembala). JACQUES DUPHLY (1715 Rouen - 1789 Paris) Kromě čtyř cembalových knih není známa žádná jeho kompozice, věnoval se tedy výlučně clavecinu, a to nejenom kompozičně. Byl znám jako vynikající virtuos a oceňován rovněž jako jeden z nejlepších učitelů cembalové hry. J. J. Rousseau se s ním dokonce radil o své stati o prstokladu do svého hudebního slovníku, který vyšel 1767. Jeho tvorba prokazuje znalost skladeb D. Scarlattiho, který obohatil hru na klávesové nástroje o řadu nových prvků a postupů a jehož skladby byly v Paříži známy. Jeho skladby dokumentují nejen jeho vlastní hudební vývoj, ale i proměnu vkusu ve Francii kolem poloviny 18. století. Převažuje jeden prvek, a tím je portrét. Zatímco u Couperina nebo Dandrieua převažuje portrét skutečné postavy, u Duphlyho jde často o typizaci, v pozadí je sociální povědomí měšťanského stavu, kdy se do popředí dostává typ citlivého člověka - l' homme sensible, jak jej prosazoval Rousseau. Jeho hudba naznačuje již hudební vývoj směrem k romantismu. Johann Caspar Ferdinand Fischer, skladatel a kapelník, který působil takřka 40 let ve službách hraběte von Baden. Ve své době byl velmi slavný, dnes prakticky upadl v zapomnění. Do r. 1716 v Ostrově nad Ohří, psal airy, ballety i skladby pro klávesové nástroje zcela ve francouzském slohu a často i s francouzskými tituly. Cyklus La Parnasse musical