Caput 2 Morfém ve formální morfologii 27 2.4 Morfosyntaktické vymezení větných členů a slovních druhů Předpokladem pro formální paradigma je paradigma kategoriální. To jsme v oddílu 2.0 definovali jako strukturovaný soubor gramatických sémat, jež se mohou vzájemně obměňovat ve spojení s jakýmkoliv lexikálním sématem z jisté morfosyntaktické třídy. Co jsou ony morfosyntaktické třídy? Způsob, jímž v této teorii roztřiď ujeme lexikální jednotky na «slovní druhy». Princip je čistě formální: sdružujeme lexikální jednotky, jež jsou morfologicky dispono- "'*f vány pro jistou syntaktickou roli, tedy pro jednotlivé «větné členy». V našem výkladu zavá- ^ dime slovní druhy i větné členy postupně a souběžně. 2.4.1 Záměr, jejž jsme právě vyslovili, musíme upřesnit. Nejdříve připomeňme, že obojí třídění, na slovní druhy i na větné členy, postihuje lexikální jednotky, ne však všechny takové, jaké nacházíme ve slovníku: lexikální je pro nás pouze pojmenovávací jednotka.plnovýznamová, schopná samostatně vstupovat do větných vztahů. Obojí třídění lze navíc z jednotek lexikálních, jež jsou vymezeny systémovou minimálností, rozšířit na obecné jednotky pojme-novávací, jež samy mohou mít složitou vnitřní strukturu, obsahujíce mnoho lexikálních jednotek. Při tomto rozšíření se zásadně uplatňuje substituch uchovávající morfosyntaktické větné vztahy. Nepřekvapí, že morfosyntaktickou třídou, slovním druhem, bude například «substantivum». Již při rozboru pojmenovávacích jednotek jsme upozornili na skutečnost (část 2.1.1, pozn. 5), že v české větě Jeho notorickému «Hele, kámo, půjČ mi stovku, já ti ji fakt vrátím» už nikdo z nás nevěnoval pozornost vystupuje citovaný výrok jako substantivum ve zcela konkrétním pádu, daném rekcí slovesa věnovat, a že toto substantivum lze rozvíjet přívlastkem, zde jeho notorickému, přičemž se jasně projevují i kategorie čísla a rodu. Citovaný výrok «Hele, kámo, půjč mi stovku, já ti ji fakt vrátím» je substantivem proto, že jej lze v této větě substituovat lexikálními jednotkami, u jakých morfologickou dispozici pro syntaktické role předvedeme snáze, cf. Jeho notorickému škemrání už nikdo z nás nevěnoval pozornost. Stejnou cestou dokážeme, že citovaný výrok je větným členem «předmět». 2.4.2 Větný člen definujeme rekurentně: 1° Lexikální jednotka zapojená do vztahů větné závislosti je větný člen. 2° ^r.^Větný člen rozvitýxve větě vztahem zjíyjsJostLje větný člen. ;,, .rlor+ *'. Vo*»«l..-t. a 3° Větný člen rozšířeny\ye větě vztahem Koordinace je větný člen. 4° Jazykový výraz nahrazující ve větě kterýkoliv její větný člen, zachovávaje přitom zá- vislostní vztahy výchozí věty, je větný člen. 5° Nic není větný člen, než co vzniklo konečným počtem kroků 1° až 4°. Druhy větných členů upřesníme vzápětí. Jistě můžeme očekávat, že větným členem bude například «podmět». V poznámce 4 části 2.1.1 jsme upozorňovali, že různě složité podměty mohou všechny rovnocenně vystupovat jako poj meno vávací jednotky. Upřesněme, že v příkladech tam uváděných je lexikální jednotka kamarádi ve větě Kamarádi jeli na vodu větným členem ve smyslu bodu 1 °, výraz Jirkovi kamarádi ve větě Jirkovi kamarádi jeli na vodu je větným členem ve smyslu bodu 2°, výraz Jirka a jeho kamarádi ve větě Jirka a jeho kamarádi jeli na vodu je větným členem ve smyslu bodu 3°. Větný člen ve smyslu bodu 4°, trochu jiný než přřmý^citát rozebíraný výše (2.4.1), nám doloží třeba věta Že Jirka a jeho kamarádi odjeli na vodu, 28 Morphemata Liber I aniž doma o tom řekli, všechny rodiče velice rozzlobilo, kde výraz Jirka a jeho kamarádi odjeli na vodu, aniž doma o tom řekli substituuje větný člen jako jejich jednání, cf. Jejich jednání všechny rodiče velice rozzlobilo. Čím se vůbec liší větný člen od pojmenovavací jednotky? Především aktuálností oproti poten-ciálnosti: pojmenovavací jednotka je schopna vstupovat do větných vztahů, větný člen je dán větným vztahem. Dále šíří větných vztahů, k nimž se odvolávají: větný člen je dán jediným syntagmatickým vztahem, závislostí, pojmenovavací jednotka je schopna vstoupit též do syn-tagmatického vztahu koordinace a pouze ona se účastní i větných vztahů paradigmatických. 2.4.3 Větnéjileny zavedeme morfosyntakticky, to znamená s odvoláním na morfologické projevy syntaktické závislosti. Je-li^itóktická závislost uchopena jako obecný .vztah rozvíjení (nadřazené, nezávislé je rozvíjeno podrazeným, závislým), pak morfologické projevy závislosti chápeme takto: závislost ve vztahu kongruence se projevuje současným výskytem jistých morfologických rysů u obou členů vazby, přičemž ony rysy se u obou členů vyskytují v důsledku toho, že jsou navzájem spojeny závislostní vazbou; závislost ve vztahu rekce se projevuje výskytem jistých morfologických rysů u členu závislého, přičemž ony rysy se u něho vyskytují v důsledku toho, zeje s nadřazeným členem spojen závislostní vazbou; závislost volná se neprojevuje žádným morfologickým příznakem ani u jednoho ze členů, takže závislost lze prokázat jen kritériem vypustitelnosti.19 Za těchto předpokladů lze v několika postupných krocích zavést všechny potřebné větné členy a slovní druhy: 1° Predikát je větný člen stojící na vrcholu závislostní hierarchie věty.20 2° Podmět, předmět, příslovečné určení j sou větné členy bezprostředně závislé na predikátu ve vztahu kongruence (podmět). rekce (předmět) a volné závislosti (příslovečné určení). 3° Verbvm, svbstantivvm, adverbivm jsou slovní druhy, tedy třídy lexikálních jednotek morfologicky zvlášť disponovaných pro syntaktické role predikátu (verbum), podmetu a předmětu ve vzájemném protikladu (substantivum) a příslovečného určení (ad-verbium). 4° Přívlastek je větný člen rozvíjející substantivum v jakékoliv jeho syntaktické roli.21 5° Adiectivvm je slovní druh, třída lexikálních jednotek morfologicky zvlášť disponovaných pro roli přívlastku kongruentního (na rozdíl od přívlastku rekčního i volně závislého). 19 Matematicky lze uvažovat též o vztahu obrácené rekce, kdy by se skutečnost syntaktické vazby morfologicky projevovala u členu nadřazeného. Za příklad by bylo možné uvést hebrejský status cön-structus. Pro flektívní indoevropské jazyky, o kterých zde v různém rozsahu uvažujeme (litevština, čeština, latina), však takový syntaktický vztah zavádět nepotřebujeme, protože se v nich neuplatňuje. 20 K tomuto vymezení potřebujeme pouze hierarchii závislosti. Předpokládáme, že hierarchický vrchol je ve větě jen jeden. 21 I zde rozlišujeme závislost kongruenční, rekční a volnou. Tradiční gramatika příliš zdůrazňuje přívlastek shodný, kongruentní, a vše ostatní hodnotí jako jeden přívlastek neshodný, inkongruentní. Přitom lze vidět případy rekční, kdy závislost na substantivu vnucuje přívlastku právě jeden konkrétní tvar, třeba nominativ pojmenovavací, cf. Přijede zítra rychlíkem Fryderyk Chopin; Zaujala svým provedením sonáty Měsíční svit, či genitív obecného vztahu, cf. Nahrál souhrnná nokturna Fryderyka Chopina; Zaměřila se na díla Mozarta a Beethovena, a případy závislosti volné, bez morfologických projevů, cf. Slyšeli jsme Brittenův klavírní koncert pro levou ruku; Dávali Maklérovu Píseň o zemi. Caput 2 Morfém ve formální morfologii 29 2.4.4 Pro potřeby výkladu formální morfologie se zde můžeme zastavit. Více slovních druhů v naší teorii nepotřebujeme, ani nezavádíme. Co se tradičně označuje za «zájmena» a «číslovky», budou pro nás substantiva a adjektiva (někdy dokonce i adyerbia) se zvláštní lexikální sémantikou, jež navíc podléhají jistým syntaktickým omezením. Nezavádíme slovní druhy «předložka» ani «spojka», přestože jde o reálné morfy, které plní jisté gramatické funkce a mají na morfématické rovině zvláštní sémata, protože je nepokládáme za prostředky lexikální, ale pouze usouvztažňovací. Nezavádíme slovní druhy «částice» ani «citoslovce». Jazykové jevy běžně označované za částice zařazujeme do oddílu větně modality. Jazykové jevy zařazované pod citoslovce zpracováváme různým způsobem, často jako ekvivalenty predikátu. Systémovému popisu všech takových morfů se věnujeme v navazujícím druhém svazku. 2.4.5 V programu formální morfologie teď už zbývá pouze ujasnit si, v čem spočívá morfologická dispozice slovesa pro syntaktickou roli predikátu, v čem dispozice substantiva pro role subjektu a objektu. Právě těmito otázkami otevřeme v tomto svazku knihy II (sloveso) a III (jméno).22 Zatím však ještě zůstaneme u teoretických souvislostí předvedeného aparátu. 2.5 Odbočka, Syntaktická závislost a její morfologické projevy Větné členy i slovní druhy jsme zavedli s ohledem na morfologické projevy syntaktických vztahů. Morfologické projevy syntaktické závislosti - kongruenci, rekci, volnou závislost -jsme jasně vymezili, samu syntaktickou závislost nikoliv. 2.5.1 Připomeňme nejprve, že pojmy «syntax» i «morfologie» v této práci platí za obecně lingvistické, nevázané na žádnou konkrétní teorii. Naopak pojmy «tektogramatika» (uchopení roviny významové) a «fenogramatika» (uchopení roviny větněčlenské) jsou vázány na teorii funkčně generatívního popisu. V obecných úvahách syntaktických (omezírne se na domácí tradici, bohatou a podnětnou)23 se nejprve rozlišují syntaktické vztahy yfiější J vedoucí mimo větu, a yrikřnv zůstávající uvnitř věty, přičemž se ještě vyděluje vsuvka coby svého druhu vnější vztah zanesený dovnitř věty. U vnitřních vztahů, jež představují vlastní předmět syntaxe, se rozlišuje přiřazení (koordinace, apozice) a závislost, závislost pak lze dále dělit na determinaci a predikaci. I v této práci bude závislost zvláštním případem vnitřních syntaktických vztahů větných, odlišným od jasně vnitřního vztahu koordinace, jenž jednoznačně vede na větné členy, i od ambivalentního vztahu apozice, jenž vytváří vsuvku vázanou na větný člen. Predikaci a determinaci jako zvláštní druhy závislosti však rozlišovat nebudeme. 2.5.2 Předpokládejme, že máme apriorní porozumění pro větu, tedy že jsme schopni určit, co je a co není věta. Na větu budeme pohlížet jako na «pole syntaktických vztahů». Jde 22 Morfologickou dispozici adverbia pro roli příslovečného určení vyložíme až v navazujícím svazku, zároveň se systémem předložek a zvláštních lokálových pádů litevského jména. 23 Za neutrální pozadí pokládáme aparát Šmilauerovy (1947) Novočeské skladby, aparát zde předváděný hojně čerpá z podnětů Hausenblasových (1958) a Trostových (1962). 30 Morphemata Liber I o vztahy mezi pojmenovávacími jednotkami, což jsou pro nás výlučně jednotky plnovýznamové, a speciálně o vztahy mezi jednotkami lexikálními, tedy poj meno vávacími systémově minimálními. SYNTAKTICKÉ jsou ony vztahy proto, že se týkají jednotek různých (lze totiž uvažovat i o vztahu jednotky k sobě samé, odlišené nějakým jazykově systémovým aspektem). Pojem pole nakonec dodává, že jde o strukturu souvislou (uvnitř věty lze od libovolné lexikální jednotky přes syntaktické vztahy přejít k libovolné j iné jednotce) a uzavřenou (pohybuj eme-li se po síti syntaktických vztahů, po konečném počtu kroků projdeme všemi lexikálními jednotkami věty). Prohlásil-li jsem výše, že nebudeme rozlišovat syntaktickou závislost predikační a de-terminační, pak proto, že pojem predikace povýšíme a právě jím odlišíme «pravou» větu od «pouhého» syntagmatu, jež je samozřejmě též polem syntaktických vztahů. Predikace sama o sobě je schopna utvořit větu bez dalších syntaktických vztahů. Neplatí to pouze pro uerba meteorologica)nko prší, svítá. I od sloves, jež u sebe běžně mají konatelské doplnění, můžeme vytvořit predikace bez konatele, cf. Ticho, natáčí se; Dost řečí, jde se na věc. Že výrazy natáčí se, či jde se samy o sobě dokáží vytvořit větu, dokládají výpovědi jako Co se děje? — Natáčí se nebo Budem ještě čekat? — Ne, jde se. Právě v tomto ohledu je predikace součástí předporozumění pro vetu. Doplnění my, jež může být vyjádřeno pouze tvarem jdeme, je pak závislým doplněním predikátu jde se (přechod jde se -* jdeme je projevem kongruence, zvláštního druhu závislosti), stejně jako jej ano závislým doplněním věc ve větě jde se na věc. Další větné členy chápeme tak, že jsou - bezprostředně nebo zprostředkovaně - závislé na predikátu, jak to ostatně vyplývá z jejich definice podané v části 2.4.3. 2.5.3 Když logický tok právě objasněného předporozumění obrátíme, dostaneme operativní V.«i < í ; i:' Iqiténuni^ypustitelnosti, jímž lze syntaktickou závislost prokazovat a stanovovat.24 Spočívá ,v vA- ^ ~ v tom' že z dané větjTvypouštíme různé lexikální jednotky v ní obsažené a prověřujeme, zda \ ■ zbylý výraz zůstane či nezůstane větou. (Pokud si syntaktický vztah, jenž byl tímto vypuště- ''"' * ním zrušen, vynucoval jisté specifické morfologické projevy, připouštíme ve zbylém výrazu dodatečnou úpravu těchto morfologických projevů.) Jednotka, již lze vypustit, aniž se ztratí větový charakter vyšetřované věty, leží na konci jisté větve v hierarchii syntaktické závislosti. Tuto jednotku z věty vypustíme (ve větě provedeme případnou úpravu ve smyslu poznámky v předchozí závorce) a z nové věty zkusíme vypustit další lexikální jednotku. Takto od postupně vypouštěných konců sestavíme jednotlivé větve závisíostní hierarchie výchozí věty. Kritéria právě popsaného používá teorie funkčně generatívního popisu ke stanovování větné závislosti pro popis věty na rovině tektogramatické. Na rovině fenogramatické mohou být některé závislostní vztahy pozměněny. .„,, ... _, '„. Příkladem buď tež zvláštnosti ve vazbách číslovkových..Ve větách přednášel čtyřem studentům a. přednášel pěti studentům si jsou obě čísl e ná/ doplnění syntaktickým vzta- i hem i morfologickými projevy rovnocenná, ve větách na přednášku mu přišli čtyři studenti a na přednášku mu přišlo pět studentů si obé číslená doplnění jsou rovna pouze obecným syntaktickým vztahem, ne však jeho morfologickými projevy.25 24 Jde o přechod od fase intuitivní k fasi deduktivní, o němž jsme mluvili v části 1.2.2 předchozí kapitoly (viz tamtéž zvláště poznámku č. 9). 25 Rozdíl v morfologických projevech je zřejmý: čtyři se chová jako závislostně nižší shodný přívlastek (přišli čtyři studenti = přišli další studenti), kdežto pět] ako závis lostně vyšší substantivum vynucu- Caput 2 Morfém ve formální morfologii 31 2.5.4 Ve výkladu zde předváděném s výslovným rozlišením tekto- a feno-gramatiky nepracujeme. Ne že bychom onen rozdíl neuznávali, či pokládali za málo důležitý. Právě naopak. Uvědomujeme si, že popis adekvátní jeho významu by zabral příliš mnoho prostoru a většinu z vyloženého aparátu bychom v dalším stejně nepoužili. Omezíme se proto na neutrální formulaci, že morfologické projevy syntaktické závislosti se nemusí vždy shodovat s tou podobou syntakiickézáyisipsti, jakou dokážeme stanovit kritériem yypustitelnosti. Cistě závislostní popis_svntaktických vztahů, operující pouze s předporozuměním pro větu (kteréžto předporoz-umění se opírá o pojem predikace), umístíme na výchozí rovinu větných funkcí, popis syn-taktických vztahů, opřený o morfologické projevy, umístíme na rovinu následující coby for-my k výchozím funkcím. Konkrétní podobu zápisu neuvádím. Je nicméně jasné, že ani větné členy, ani slovní druhy nemohou být záležitostí tektogramatickou. V «čistě» syntaktickém uchopení větné závislosti, tak jak je zde předvádím (2.5.2), hraje zásadní roli úvaha o vypustitelnosti konátele slovesného děje, cf. jdeme -* jde se; natáčejí^* natáčí se. Mí učitelé by jistě namítli, že takové vypuštění konatele je pouze fenogramatické, že tektogramaticky je konatel stále přítomný ve valenčním rámci slovesa a nabývá zvláštní podoby všeobecného konatele «vágně lidského». Dívám se na věc jinak. Plně souhlasím, že lexikální jednotka je v abstraktním systému jazyka adekvátně zachycena teprve tehdy, když k ní uvedeme i schéma jejích standardních doplnění. Právě k tomu ve významovém zápisu slouží valenční rámec. Uchopuje se jím jevová skutečnost, že textový výskyt dané jednotky nás motivuje hledat jisté jednotky další. Deagentní vyjádření slovesného děje v této souvislosti chápu jako systémově podané sdělení, že v daném případě se doplnění konatele hledat nemá. Z technického hlediska to znamená oddělovat valenční rámce odjDopisu.Yěty: valenční rámec představuje potenciál vztahového zázemí izolované lexikální jednotky, veta onen potenciál aktualizuje, přičemž některé položky může i nenaplnit. V konkrétních textech (vlastně už ve standardních vzorcích výpovědního uplatnění věty) pak působí nepříznakové společensko-kultu mí normy s širokou platností, jež vedou na standardní textovou interpretaci toho, že běžně předpokládané doplnění chybí.26 2.5.5 Vidíme, že úvahy o předpokladech morfologického paradigmatu vyústily ve velkou skicu větné syntaxe. A protože nutně zůstane u skicy, lze se ptát, zda je tato výkladová odbočka pedagogicky na místě. Jsem přesvědčen, že ano. Morfologii nelze vykládat bez syntaxe. Nedostává-li se mi sil a prostředků k tomu. abych jedním záběrem vyložil celý systém jazyka, cítím povinnost čtenáře přesvědčit alespoň o tom. že o syntaktických souvislostech morfologie vím a že mám jasnou představu, jak se k nim postavit. jící si genitívni rekci (přišlo pět studentů = přišly zástupy studentů = přišly zástupy). Syntaktickou rovnost číslovek však prokážeme tím, že z obou vět druhé dvojice lze číselné doplnění vypustit a zbylý výraz na přednášku mu přišli studenti (při vypouštění číslovky pět upravíme zvláštní morfologické projevy, jež si ona ve vazbě vynucovala) zůstává větou, dobře uplatnitelnou ve výpovědní situaci jako Je pravda, že přednášel pro prázdný sál? — Ne, na přednášku mu přišli studenti (ne však doktorandi, pro něž byla určena). Zato výraz vzniklý vypuštěním lexikální jednotky studenti větou nebude: výpovědi Na přednášku mu přišli čtyři stejně jako Na přednášku mu jich přišlo pět (zde povinně s deiktic-kým výrazem jich) jsou interpretovatelné pouze jako aktuální elipsy počítaného výrazu. 26 Věřím, že v tomto duchu lze reinter preto vat celý - velmi elegantní - výklad všeobecných doplnění, zvláště agentních a patientních, jaký podává Panevová (1980, 1984). fe.—,.. 32 Morphemata Liber I 2.6 Lexikálně-gramatické třídění morfému Po vyjasnění potřebných systémových souvislostí se vracíme k vlastnímu úkolu formální morfologie; utřídit morfémy ze systému daného (zde litevského) jazyka tak, aby je spojoval obsah «lexikální» a rozlišoval obsah «gramatický». " ~~ 2.6.1 Definiční obor takto popisovaných morfému, a tedy i výsledná struktura jejich gramatických obsahů jsou vázány na slovní druh zkoumané lexikální jednotky. Slovní druhy vymezujeme morfologickou dispozicí pro jisté syntaktické role (= větné členy). Uvědomme si, že při tomto vymezení mohou slovní druhy vypadat jinak, než jak se o nich běžně mluví; mohou být užší i širší. ,ZúžeiiLpjQStihne především slovní druh «slovesjo». Naše definice totiž pokrývá pouze to, čemu se říká uerhum fTnftum: infinitiv není pro predikaci morfologicky disponován, participium je^spfirnéT^ozšíření se týká podstatných í přídavných jmen: vedle přímé substantívizace adjektiv známe i přímou adjektivizaci substantiv.28 Zavedeme proto dvojí lexikálně-gramatickč uspořádání morfému. Morfosyntaktická TŘÍDA bude vymezení slovního druhu ve smyslu oddílu 2.4, tedy soubor lexikálních jednotek morfologickydobře disponoymiých jjrojistou syntaktickou roli. Uvnitř třídy si lexikální jednotka jasně drží svou totožnost (ve smyslu oddílu 2.1). LexOcaine-gramatickyOKRUH bude představovat uskupení lexikálních jednotek, jež různým způsobem přesahuje slovnidruJioyou třídu. Okruhy zavádíme ad hoc, snažíce se podchytit skutečnost, že systém daného jazyka umožňuje soustavné přecházení mezi třídami či soustavné vybočování ze třídy. Jednotlivé okruhy nebudou mít mezi sebou^plečnélio^víc než název okruhy k.. u í" Okruh VERBVM, jemuž je věnována II. kniha této práce, přesahuje uerbum finitum vymezené vzhledem k syntaktické roli predikátu. Umožňuje mluvit též o infinitivu (jenž v litev-štině primárně obsluhuje příslovečné určení zřetele ke slovesnému ději) a dalších tvarech infi-? nitívní skupiny (supinum, büdinys), jakož i o participiu, v litevštině nesmírně hojném, jež vyjadřuje koordinovanou predikaci v různé (též ovsem nulové) míře propojenou se syntaktickou rolí shodného přívlastku. Okruh uerbum je postaven na povědomí lexikální totožnosti, jež překračuje naše morfosyntaktické lexikální jednotky. Okruh NOMEN, jemuž je věnována kniha TIL nestaví na blízkosti lexikální, nýbrž gramatické. SpojujeTexikální třídy substantivum a adjektivum, k nim přibíral soubor participií, jenž zároveň patří do okruhu slovesa. Spojení se primárně opírá o kategorii pádu, jež je schopna vyjádřit - při vzájemném odlišení - predikátová doplnění podmětná i předmětná (což 27 Že v češtině lze kondicionál druhotně nahradit infinitivem, cf. vědět to dřív, zařídil jsem se jinak, nestačí; participiální predikaci najdeme v češtině v přechod ní ku, cf. dozvěděv se to předem, zařídil jsem se podle potřeby, a přívlastku, cf. lidé \ystupující z vlaku se na nástupišti přetlačovali s těmi, kdo do vlaku nastupovali, což oboje vyhodnocujeme jako výsledek transformace původně samostatných predikací (jež měly uerbum íTnuum, cf. dozvěděl jsem se to dřív; lidé vystupovali z vlaku) na pouhé závislé členy jiné věty s jinou, nyní hlavní predikací. 28 «Přímý» zde znamená bez morfologické transpozice. Suhsiantivizace adjektiv je notorická, cf. dáš si portské nebo šampaňské?. Adjektiv ní uplatnění substantiva najdeme ve větách jako byl to takovej chlap bačkora; a já tomu klukovi uličníkovi povídám... .kde bačkora i uličník vystupují jako kongruent-ní přívlastky shodující se v pádě i čísle (cf. jsou to samí chlapi bačkory; a já těm klukům uličníkům povídám...), ba usilující i o shodu v rodě, ať již slovotvorným píechýlením, cf. a já tý holce uličnici povídám..., nebo paradigmatickou konversí, cf. jsou to lakoví chlapi bačkorové. Caput 2 Morfém ve formální morfologii 33 je definice substantiva). Tato pádová kategorie se přenáší i na adjektíva a participia v postavení kongruentního atributu, což na druhou stranu usnadňuje jejich substantivizaci. Více okruhů v tomto svazku nezavádíme. Vzdor svému exponovanému postavení v názvech následujících knih neoznačují okruhy slovesa a jména žádný výkladový konstrukt, nýbrž odkazují k tradičním souborům jazykového materiálu, v nichž budeme rozdělovat a vydě-lovat podle explicitní metodologie. V navazujícím svazku nahradíme okruhy výkladovým aparátem morfologických transformací. 2.6.2 Kategoriální paradigma předepisuje jednotnou strukturu gramatického obsahu společnou pro celou morfosyntaktickou třídu lexikálních jednotek. Formální paradigmata podáváme samostatně pro každou lexikální jednotku zvlášť, a to jako soubor tvarů, jimiž se u oné jednotky projevují různé funkce větného usouvztažnění, jež předepisuje paradigma kategoriální. Uvedená definice je značně neúsporná: požaduje tolik paradigmat, kolik je lexikálních jednotek. Využijeme zvláštní Charakterologie litovského jazyka (cf. 2.2-3) a popis jazyka si zestručníme tím, že sáhneme po paradigmatických typech, jakýchsi inventářích koncovkových morfů, specifických nositelů proměnlivých «gramatických» významů, jež lze připínat k morfii kmenovému, specifickému nositeli stálého významu •'^ -^J. Názorným příkladem je tronka^e koncovek. Sotva by nám přišlo na mysl zavádět zvlášť paradigmata s koncovkami plnými a zkrácenými, neřku-li paradigmata s různým poměrem plných a zkrácených koncovek. Stačí k paradigmatům o pouze plných koncovkách dodat mechanismus tronkace. Nejsou-li synonymní morfy navzájem odvoditelné, volíme mezi dvěma přístupy: zaváděním «individuálních» paradigmatických typů pro jednotlivé lexikální jednotky a zaváděním «rozkolísaných» paradigmatických typů pro větší soubory lexikálních jednotek. První přístup se hodí tehdy, když z inventáře synony mnich morfů gramatických jedna lexikální jednotka k sobě pravidelně přibírá jeden člen a jiná stejně pravidelně jiný, druhý přístup pak tehdy, když táž lexikální jednotka u sebe v téže morfématické funkci připouští různé morfy.29 Rozkolísanost můžeme «esteticky» vylepšit tím, že zavedeme několik paradigmatických typů, jež se budou lišit jen v některých položkách (případně v jediné), a prohlásíme, že lexikální jednotky z té a té skupiny lze ohýbat podle libovolného z nich. Podle uvážení budeme v této práci používat obou přístupů. 29 Vhodnost, na niž odkazujeme, spočívá v «eleganci», s níž při popisu jazykového systému rozložíme morfologický jev mezi lexikon a gramatiku. Zmíněná elegance je «ekonomická»: oceňuje se úspornost v objemu použitého popisného aparátu.