akt má původce v nějaké osobě (případně skupině)."2' Diskursy zajisté někdo píše, ale to zastánci těchto teorii nemají na mysli. Nechtějí totiž, abychom se ptali, co činí Henry James nebo Jane Austenová (odpoveď by zněla, že sestavují narativně předváděný text). Chtějí, abychom mluvčího nebo vypravěče zkoumali jako — slovy Lansero-vé — „prvotní subjekt". Tento směr v teorii fikce je nositelem ideologie, kterou je nutné prozkoumat. Přinejmenším se zřejmě pokouší eliminovat možnost, že by vyšlo najevo, že jazyk je určitým způsobem nelidský.
Tyto poznámky k teorii fikce se zaměřují na dva problémy. Za prvé je zde otázka role pojmu fikce v teorii fikce. Zdá se, jako by pokusy o vysvětlení fikce a fikcí vedly buď ke konstruování fikcí — představovaní čtenáři (imagined readers), příběhy Čtení, představovaní mluvčí (imagined speakers) —, nebo k odvolávání se na struktury, u nichž se ukazuje, že se samy opírají o fikci, jako je tomu v případě fikčního přetváření v děj, sdějování (fictional emplotting) organizujícího reálné diskursy, které fikce údajně imituje. Za druhé je zde problém konvergence nauky o narativu a teorie mluvního aktu, kde nás paradoxně nový důraz na fikčnost — tvrzení, že literární díla jsou fikční mluvní akty — nutí, abychom k vypravěčům přistupovali, jako by to byli reální lidé se vším, co z toho vyplývá. Toto pojetí vychází ze silné humanistické ideologie. Je třeba, aby teorie fikce tuto orientaci kriticky rozebrala a dále se zabývala možností, že literární narativy jsou, jak píše Prattová ve svém prvním pojednání, reálné narativně předváděné texty. Nikoli fikční mluvní akty, ale reálné akty vyprávění, pakliže vůbec nějakými akty musí být.
25 Lanserová, S.: The Narrative Act- Point of View in Prose Fiction, c. d-, s. 81.
Příběh a diskurs v analýze narativu
Stále častěji zavládnou všeobecné rozpaky, když někdo
vyjádři přáni vyslechnout si nějaký příběh.
Walter Benjamin
V oblasti naratologie toho již bylo vykonáno tolik, že pokus o jakoukoli syntézu, která by vymezila oblasti, v nichž panuje shoda, a naopak oblasti sporné, by byl nesmírně náročným úkolem. Omezíme se pouze na zjevné případy: je zde dílo ruských formalistů, zejména Proppa a Šklovského, americká tradice, počínající předmluvami Henryho Jamese, pokračující Lubbockem a Boothem až po moderní pokusy o syntézu, jako je např. Story and Discourse Seymoura Chatmana, který se zabývá problémy týkajícími se hlediska (potní of view). Francouzský Strukturalismus se zasloužil o rozvoj narativních. gramatik (Barthes, Todorov, Bremond, Greimas, Thomas Pavel, Gerald Prince) a o popis vztahu mezi příběhem (story) a vyprávěním (narration) /Genette/. V německých oblastech se dostaly do povědomí práce Wolfganga Kay-sera, Eberharda Lämmerta, Franze Stanzela a Wolfa Schmida; důležitá díla byla napsána v Nizozemsku, a to zejména Teunem Van Dijkem a Mieke Bálovou, aktivní skupina působí i v Tel Avivu (Benjamin Hrushovski, Meir Sternberg, Menakhem Perry).' V těchto tradicích se nepochybně setkáváme se značným rozrůzněním. Každý
Bibliografie a užitečné shrnutí viz Chatman, Seymour: Story and Discourse: Narrative Structure in Fiction and Film. Ithaca, Cornell University Press 1978. Další rozpravy a bibliografie viz tři Čísla Poetics Today věnovaná narativu: 1:3 (1980), 1:4 (1980) a 2:2 (1981).
29
mohla zrovna tak fungovat opačně. Narativy. o nichž zde hovoří, v sobě zahrnují moment sebedekonstruk kdy dochází k obrácení předpokládané priority událos před diskursem. Nejelementárnější formou této dek~ strukce, poněkud odlišnou, ale z hlediska narativu stá relevantní, je Nietzschova analýza kauzality jakožto pu, metonyroie.
Kauzalita zahrnuje narativní strukturu, v níž nejJ~ ve postulujeme přítomnost příčiny a pak vznik násle Pravda je, že už samotný pojem děj (plot), jak nás na-E. M. Forster, je založen na kauzalitě: „Zemřel král, zemřela královna" není narativ, zatímco „zemřel a královna pak zemřela žalem" narativ je.ls V této vislosti by se dalo hovořit o fabuU kauzálního naratř nejdříve je zde příčina, pak následek; nejdříve nás ko štípne do ramene, a pak ucítíme bolest. Nietzsche ovš tvrdí, že tento sled událostí není dán; je konstruov rétorickou operací. Může se například stát, že ucíť píchnutí, a pak se rozhlížíme po nějakém faktoru, k můžeme považovat za jeho příčinu. „Skutečný" kauzš sled může vypadat takto: nejdříve píchnutí, pak ko Právě následek nás totiž vede k hledání příčiny; tro logická operace potom mění daný sled z píchnutí-ko-na komár-píchnutí. Tento druhý sled událostí je prod" tem dískursívních sil, ale my jej bereme jako danost, ' správné uspořádání.
"Forster, E. M.: Aspects of the Novel. rTarmondsworth, Penguin 1962, s. 93 [slovensky: Aspekty románu. Bratisla Tatran 1971J.
2° Nietzsche, Friedrich: Werke. 3. dři. Ed. Karl Schlechte. Mnichov, Hanser Verlag 2956, s. 804-S05. K úvaze viz: Culler, Jonathan: On Deconstruction: Theory and Criticis after Structuralism. Ithaca, Cornell University Press / Routledg-e & Kegal Paul J982, kap. 2.
Z tohoto výkladu produkce kauzality nevyplývá možnost eliminace pojmu kauzality o nic víc, než z diskursiv-ní produkce událostí vyplývá možnost fungování narativu bez ideje kauzality, ale jsou zde momenty, kdy narativy identifikují svou vlastní tropologickou produkci a kdy je druhá perspektiva nepostradatelná pro výklad jejich působení. To platí nejen u komplexních literárních nebo teoretických narativu, ale také u narativu, který socíolingriata William Labov nazývá „přirozený narativ" a který pro naratology představuje zajímavý případ.
při studiu specifik černošské angličtiny Labova zaujaly naratívní dovednosti projevující se u starších dětí a dospívající mládeže. Při interview se například ptal: „Popral ses někdy s klukem větším než ty?" a pokud odpověď zněla: „Ano", odmlčel se a pak se jednoduše otázal: „Co se stalo?" Labov při své formální analýze příběhů vychází z předpokladu primárnosti událostí. Definuje narativ jako „metodu rekapitulace zážitku z minulosti prostřednictvím porovnání verbálního sledu vět se sledem událostí".21 Jakmile si za východisko určil tuto definici, objevuje:
Narativ má jeden důležitý aspekt, který ještě nebyl zkoumán, a přitom je to možná vedle základní narativní věty ten nejdůležitější prvek. Užíváme pro něj termín vyhodnocení (evaluation) narativu, tzn. prostředky použitě vypravěčem k naznačení pointy narativu, jeho raison d'etre, proč byl příběh vypravován a k čemu vypravěč směroval.n
Labov dokonce dochází k závěru, že vypravěčovým primárním záměrem nemusí být sdělovat události, jak by to mohlo vyplývat z definice narativu, ale spíše vypravovat
rl Labov, William: Language in the Inner City. Philadelpia, University of Pennsylvania Press 1972, s. 360. -'"Ibid., s. 366.
49
příběh, o němž si nikdo nebude myslet, že nemá point „Příběhy bez pointy se setkávají se zdrcující reakcí: ,A co jako?' Každý dobrý vypravěč se tuto otázku snaží pí běžně odvracet. Mělo by být nemyslitelné, aby na konci jeho narativu posluchač pronesl ,A co jako?'"23
Labovovi vypravěči prokazují značnou dovednost při odvracení této otázky. Konstruují své narativy tak, aby byly splněny požadavky označování a dané příběhy v—' many jako hodné vyprávění, jako výpravovatel né. La' ve své analýze odlišuje tyto diskursivní, hodnotící prvky od sledu akcí, které jsou líčeny v narativních větách. Je tudíž založena na ještě jiné verzi základního naratologic-kého rozlišení mezi příběhem a diskursem. Labovova analýza funguje velmi dobře do té doby, dokud je schcj pen rozlišovat mezi příběhem a diskursem. Pokud je schopen oddělit narativní věty od hodnotících vět, pak také může obhájit názor, že narativ je sled vět líčících události, jež jsou doplňovány větami, které tyto události hodnotí. Když však má popsat hodnotící prostředky, zjišťuje, že některé z těch nejzajímavějších a nej působivějších nejsou komentáře stojící mimo dění, ale' že vlastně náležejí ke sledu událostí. Místo abychom nějakou příhodu hodnotili podle toho, jak byla vzruš" jící, nebezpečná nebo napínavá, můžeme klást důraz na sdělitelnost příběhu tím, že jednomu ze zúčastně ných přisoudíme hodnotící komentář a tento komen tář budeme vyprávět jako událost v příběhu: „A když jsme dorazili na místo, její bratr se ke mně obráť" a zašeptal:,Myslím, že je mrtvá, Johne.'" Anebo, jak H ká Labov, hodnocení „samo může být narativní větou v tom smyslu, že primární funkcí akce, o níž někdo referuje, je zdůraznění dramatického charakteru udá-
23 Ibid.
50
losti, jako je tomu ve větě: „Nikdy v životě jsem se nemodlil k Bohu tak horlivě a tak usilovné!"^
Labov má zajisté pravdu, když tvrdí, že mnohé z vět Dopisujících dění jsou ve skutečnosti určovány svou hodnotící funkcí. Neuvažuje o nich jako o popisu předchozích akcí, ale vnímá je spíše v tom smyslu, že v konečném důsledku utvářejí dění tak, aby vyhovovalo požadavkům významovosti a dalo vzniknout příběhu, na který nikdo nezareaguje slovy: „A co jako?" Má-li však analytik tuto možnost, nachází se v ošemetné situaci. Každé líčení dění s sebou nese možnost, že by mělo být bráno jako hodnotící, jako určené požadavky významovosti, nikoli jako narativní reprezentace dané události. Jelikož analytik v té nejzákladnější rovině rozlišuje mezi narativní-mi a hodnotícími větami, jelikož analýza vypravování je pro něj především věcí roztřídění jednotlivých prvků do těchto dvou kategorií, musí se rozhodnout pro jednu z variant, přičemž výsledek tohoto rozhodnutí může být velmi sporný. Samozřejmě, svým způsobem, jak říká Freud, na jeho volbě záležet nemusí, neboť vypravování samo se pro nás nemění, ať už je jeho popis konkrétní událostí jakýkoli. Pokud nás však zajímá působení příběhu, což je zejména případ těch, co vypravují či poslouchají přirozené narativy, pak jsme k takové volbě vybídnuti. Potřeba rozhodnout se pro jednu z variant se u přirozených narativu často objevuje ve formě určitého podezřeni: to zní příliš učesaně, příliš dramaticky, až příliš pozitivně; opravdu se to tak stalo, nebo je zmiňovaná událost hodnotícím prostředkem, který nám má zabránit
Labov, William: „Narrative Analysis: Oral Versions of «rsonal Experience." In: Essays on the Verbal and Visual Arts: 'feedings of the 1966 Annual Spring Meeting - American ethnological Society. April, Philadelphia (1966), a. 37-39
51
v tom, abychom řekli: „A co jako?" Je tento konkr
ní prvek příběhu produktem diskursivních požadavk
V případě tzv. „přirozeného narativu" tato volba obvyk
vyvstává jako otázka po fikčnosti (Jedná se o skutečnc
událost?). Jakmile je však narativ jako celek zaštítěn fik
jakmile k němu začneme přistupovat spíše jako k povi
ce než jako k narativu vycházejícímu z osobní zkušenou
pak otázka vztahu příběhu a diskursu už nenachází ta
jednoduché východisko. Nemůžeme se jednoduše ptá
zdali je to, co se stalo, pravda či nikoli. Bylo by doal
zvláštní říci o Danielu Derondovi, že nevěříme, že si
skutečné narodil jako Žid. Místo toho se musíme ptá)
zdali je to právě ona událost, která určuje význam a dů
kurs, nebo zda je sama určována různými narativnímt]
a d i skůr si vii í mi požadavky.                                             ]
Analýza narativu spadá mezi důležitá odvětví sémiotikj
Ještě pořád plně nedoceňujeme důležitost narativnícl
schémat a modelů ve všech aspektech našeho života. Jal
jsem již uvedl, analýza narativu závisí na rozlišení me«
příběhem a dískursem, a toto rozlišení s sebou vždy nqj
se vztah vzájemné závislosti: buďto je dískurs nahlížed
jako reprezentace událostí, které musí být vnímány jak«
nezávislé na této konkrétní reprezentaci, anebo jsou tzv
události nazírány jako postuláty či produkty diskursia
Jelikož však rozlišení mezí příběhem a diskursem múžsi
fungovat pouze tehdy, je-li jedno determinováno druhými
analytik se vždy musí rozhodnout, co bude považovat "■
danost a co za produkt. Výsledkem každé takové volby"
však naratologie, která je ochuzena o část oné specific"
komplexity narativu a která není schopna popsat mnoh
z jejich účinků. Vnímáme-li diskurs jako prezentaci p"
běhu, bude se nám zdát obtížné vysvětlit zde probírané
52
tvpv účinků, které jsou závislé na určující roli diskursu vzhledem k příběhu, což je možnost, kterou často nastoluje sám narativ. Pokud bychom na druhou stranu přijali názor že to, co označujeme jako „události", není nic jiného než pouhý produkt diskursu, řada predikátů přidělených konatelům v textu, vysvětleni působení narativu by pak bylo ještě obtížnější. Účinky i těch nej radikálnějších fikcí totiž závisejí na předpokladu, že jejich matoucí sledy vět jsou prezentacemi událostí (byť nemusíme být schopni tyto události rozpoznat) a že tyto události mají v zásadě rysy nesdělitelné v rámci diskursu, takže selekce fungující na základě diskursu nese význam. Bez tohoto předpokladu, na jehož základě je diskurs selekcí, a dokonce i potlačením možné informace, by byly texty ochuzeny o svou p o dm a nivo st a neuchopitelnost.
Žádné z hledisek nám tedy pravděpodobně nenabídne uspokojivé pojetí naratologie. Nelze je ani vměstnat do jednoho harmonického celku. Jsou založena na naprosto neslučitelných protikladech, konfliktu dvou logik zpochybňujících možnost koherentní nekontradiktorni „nauky" o narativu. Tato identifikace určité sebedekon-struktivní síly spočívající v narativu a teorii narativu by však neměla vést k odmítnutí analytických snah, které jsou pro nás hnacím motorem na cestě k tomuto objevu. Při nemožnosti syntézy musíme být ochotni přecházet od jedné perspektivy ke druhé, od příběhu k diskursu a zase zpět.
a které jako by mely vlastnosti skutečných událostí. Román tedy nemůže identifikovat časový vztah mezi dvěma událostmi, které prezentuje, ale analytik musí brát v úvahu, že je zde skutečný či alespoň vhodný Časový řád a že se události ve skutečností objevují buď současně, nebo následně, Mieke Bálová definuje tento predpoklad s jednoznačností, která je mezi teoretiky. narativu vzácná: „Příběh (kistoire) sestává ze souboru událostí v chronologickém pořadí, z jejich umístění v prostoru a ze vztahů s aktéry (actors), kteří je Způsobují čí prožívají." A přesněji: „Mezi událostmi jsou časové vztahy. Každá z nich probíhá vzhledem k jiné události dříve, souběžně s ní, nebo následně."3
Analytik musí předpokládat, že sdělované události jsou reálně uspořádány, neboť pouze tehdy může popsat narativní prezentaci jako modifikaei či jako zastření pořadí událostí. Jestliže román neidentifikuje časový vztah mezi dvěma událostmi, můžeme to povazovat za distínktivní rys jeho narativního hlediska pouze za předpokladu, že události samotné opravdu mají jisté pořadí posloupnosti.
Je jistě rozumné předpokládat, že události probíhají v určitém pořadí a že popis událostí předpokládá dřívější existenci těchto událostí, třebaže fiktivní. Jestliže aplikujeme tyto předpoklady o světě na narativní texty, postulujeme úroveň struktury, která nám tím, že existuje jako znimotextově daná, umožňuje nakládat se vším v diskursu jako se způsobem interpretace, hodnocení a prezentace tohoto mimotextového podkladu.
Takový způsob postupu je plodný. A jistě je nepo-' stradatelný i pro analýzu současné fikce, která, jak se může zdát, odmítá už samu představu „události". Aby-
32
chom vysvětlili účinek narativů, které čtenáři znemožňují rozpoznat skutečné události a pořadí, v némž probíhají, například u Robb e-Gril letová díla Le Voyeur, je nezbytné vycházet z předpokladu, že narativ prezentuje sled událostí. Kdybychom nepředpokládali, že události mají skutečné poradí, opakování narativního diskursu by vůbec nebylo matoucí a bylo by interpretováno automaticky jako opakování motivů. Jakkoli však může být tato perspektiva nepostradatelná, její výchozí pojetí povahy narativu a uspořádání narativního diskursu je Často zpochybněno v narativech samých, a to v momentech, kdy je hierarchie narativu převrácena. Právě tyto momenty je nutné pečlivé zkoumat, chceme-li se vyhnout přehnaně zjednodušeným soudům o způsobech, jimiž narativy fungují, a nesprávnému výkladu jejich působení, Narato-logie předpokládá prioritu událostí vzhledem k diskursu, jenž je sděluje nebo prezentuje, čímž stanovuje hierarchii, kterou působení narativů Často rozrušuje, neboť události jsou prezentovány nikoli jako dané, ale jako produkty dis-kursivnich sil či požadavků.
Abychom dané problémy objasnili, začněme známým příkladem, příběhem o Oidipovi. Na základě analýzy narativu bychom identifikovali sled událostí, které konstituuji děj příběhu: Oidipus je zanechán na hoře Cithae-ron, je zachráněn pastevcem, vyrůstá v Korintu, na rozcestí zabije Láia, rozluští hádanku Sfingy, ožení se s lokastou, pátrá po Láiově vrahovi, dozví se o své vině, oslepí se a opustí svou zemi. Poté, co identifikujeme fabuli, bychom mohli popsat pořadí událostí a perspektivu, z níž jsou tyto události prezentovány diskursem dramatu. Považujeme-li tyto události
za realitu příběhu, musíme se pokusit interpretovat významovost způsobu jejich vyobrazení, V případě Oidipa, stejně jako
33
U mnoha jiných narativů, z nichž může jako nejbanál-nější příklad posloužit detektivní příběh, se diskurs zaměřuje na osvětlení rozhodující události, která je identifikována jako realita, jež determinuje významovost. Někdo zabil Láia a problémem se stává odhalení toho, co se V onom osudném okamžiku v minulosti vlastně stalo.
Jeden z milionů nadšených čtenářů této hry — Sigmund Freud — ji popisuje takto:
Děni hry není tvořeno ničim jiným než procesem odhalování, které je provázeno důmyslně koncipovanými průtahy a narůstajícím vzrušením, že Oidipus sám je vrahem Láia a že je navíc synem zavražděného muže a lokasty. Zhmisen opovrženíhodným činem, který nevědomky spáchal, se Oidipus oslepí a opustí svůj domov.'
Freud zdůrazňuje, že logika označování {signification) se zde projevuje tak, že události, které jsou považovány za předcházející a nezávislé na své diskursivní reprezentaci, determinují významy. Hra osvětluje hrozný čin, který je tak působivý, že vyvolává svůj význam bez ohledu na jakýkoli záměr jeho původce. Oidipus se stal vinen na základě dřívější události, a když tato skutečnost vyjde najevo, přijme význam nastolený odhalenou událostí, čímž nabude tragické důstojnosti.
Tento způsob nazírání na hru je zásadní. Nabízí se však další perspektiva, která je rovněž zásadní z hlediska jejího účinku a jejímž prostřednictvím budeme schopni porozumět i na první pohled okrajovému prvku. Když se Oidipus poprvé ptá, zda byl někdo svědkem Láiovy smrti, je mu řečeno: „Ti padli. Pouze jeden se strachem prchl, však ze všeho, co tehdy uviděl, jen jedno mohl říci, jinak nic. Prý přepadl je zástup lupičů,
' Freud, Sigmund: The Interpretation of Dreams- New York, Avon 1965, s. 295 [česky: Vyklad snů. Pelhřimov 1994].
34
a král byl zavražděn."5 A když si později začíná Oidipus uvědomovat, že on sám by mohl být vrahem, říká Iokastě, že vše závisí na výpovědi tohoto očekávaného svědka. „Prý tvrdí, pravilas, že lupiči jej zavraždili; tedy udá-li zas stejný počet, nejsem vrahem já! Přec jeden Člověk není celá tlupa! Však řekne-li, že to byl jeden poutník, je jasné vše a je to dílo mé." Na to Iokasta odpovídá: „Buď si jist, že užil slova lupiči, a teď ho nemůže již odvolat: tak obec slyšela a nejen já!"6
Jediný svědek veřejně vypoví příběh, který se neslučuje s Oidipovou vinou. Ovšem tato možnost neviny není nikdy zcela vyloučena. Když totiž svědek přijede, Oidipus se zajímá o jeho vztah k Láiovi a zeptá se ho pouze na jeho narozeni, nikoli na vraha. Svědkovi není nikdy položena otázka, zda byl vrah pouze jeden, nebo jich bylo více.7
Samozřejmě tím nechci naznačit, že Oidipus byl ve skutečnosti nevinný, a tudíž byl dva tisíce čtyři sta let falešně obviňován. Zajímá mě významovost toho, že možnost neviny není nikdy zcela vyloučena. „Celé dění hry" je vlastně odhalením tohoto hrozného činu, ale ve skutečnosti nám nikdy není předložen důkaz, podáno svědectví očitého svědka. Oidipus sám i všichni jeho čtenáři jsou přesvědčeni o jeho vině, ovšem naše přesvědčení neplyne z odhalení daného činu. Namísto odhaleni předešlého činu určujícího význam bychom mohli říci, že je to význam, konvergence významu v narativním diskursu, který nás přivádí k tomu, abychom tento čin pokládali za jeho příslušný projev.
"Sofoklés: Tragédie. Král Oidipus. Přel. Ferdinand Stiebitz.
Praha, Svoboda 1975, s. 164.
"Ibid., s. 198,
' Viz Goodhart, Sandor: .Oedipus and Laius's Many
Murderers." In: Diacritics 8:1 (jaro 1978), s. 55-71.
35
Jakmile do hry důkladně pronikneme, víme, že Oidi pus musí být shledán vinným, protože jinak dílo nebu de vůbec fungovat, přičemž logika, na kterou reagujeme, není jednoduše estetickou logikou, která působí na čtenáře literárních děl. Také Oidipus cítí působení této logiky. Bylo předpovězeno, že Oidipus zabije svého otce, a bylo také předpovězeno, že Láios bude zabit svým synem. Oidipus připouští, Že zabil starého muže, přičemž Čas a místo tohoto činu by mohly odpovídat. Když tedy pastevec odhalí, že Oidipus je ve skutečnosti Láiovým synem, Oidipus se dovtípí, a každý čtenář s ním, že je ve skutečnosti Láiovým vrahem on sám. Jeho závěr není založen na nových důkazech vztahujících se k minulému činu, ale na působení významu, na propletenci pro-, roctví a požadavků narativní koherence. Konvergence diskursivních sil přikládá veškerou důležitost tomu, že \ se stává vrahem Láia, a Oidipus se tomuto působení významu podvoluje. Místo toho, abychom řekli, že je zde jistý sled předchozích událostí, které jsou dány a které hra jistými oklikami odhaluje, můžeme říci, že' rozhodující událost je výsledkem požadavků označování. Význam zde není následkem předchozí události, ale naopak jeho příčinou.
Oidipus se nestává vrahem svého otce proto, že spáchal násilný čin, který vychází najevo, ale proto, že se skloní před požadavky narativní koherence a přijme spáchaný čin jako skutečnost. Pro účinek hry je navíc zásadné důležité, že Oidipus učiní tento závažný krok, že přistoupí na požadavky narativní koherence a vnímá svou vinu. Kdyby se měl Oidipus vzepřít logice označování a tvrdit, že „skutečnost, že je mým otcem, ještě neznamená, že jsem ho zabil", a vyžadovat více důkazů o předešlé události, nenabyl by pak onoho nezbytného
36
ického rozměru. V tomto ohledu se působení nara-spoléhá na kontrární logiku, kdy událost není přičiní ale účinkem tématu. Popsat tuto logiku neznamená pohrávat si s detaily, ale zkoumat silu tragiky.
Nelze si navíc nepovšimnout, že tato kontrární logika je ve skutečnosti nezbytnou součástí freudovského Čtení této hry, i když Freud sám ve svém výkladu zdůrazňuje, že událost předchází významu. Kdybychom dodržovali tuto logiku a řekli, že právě na základě předešlého neuvědoměle spáchaného činu je Oidipus vinen otcovraždou, pak lze jen stěží konstatovat, že Oidipus v sobě chová oidipovský komplex.8 Předpokládejme však, že místo toho zdůrazníme, že jakmile se Oidipus dozví, že Láios je jeho otec, ve skutečnosti ihned vysloví něco, co až dosud popíral: jestliže je Láios můj otec, pak jsem ho určitě zabil. Budeme-li klást důraz na tento fakt, pak můžeme skutečně identifikovat oidipovský komplex, tedy strukturu označováni — touhu zabit otce a pocit viny plynoucí z této touhy — která neplyne z činu samého, ale předchází mu.
Tato logika, podle které je událost spíše výsledkem diskursivních sil než daností sdělovanou diskursem, má pro působeni narativu zásadní důležitost. Popisujeme-li však hru tímto způsobem, rozhodně jsme matoucí či nesprávný model narativu nenahradili správným. Je naopak očividné, že účinek hry závisí z větší části na naratologickém předpokladu, totiž že Oidipovu vinu či nevinu již určila předešlá událost, která ještě nevyšla najevo nebo o niž ještě nebylo referováno. Kontrární logika, v rámci které Oidipus postuluje čin v reakci na
"Viz Chasecvá, Cynthia: „Oedipal Testuality: Beading Freud's Reading of Oedipus." In: Diacritics 9:1 Cjaro 1979),
s. 58.
37
požadavky označování, je přitom pro tragické působ ní závěru zásadní. Tyto dvě logiky nelze sloučit v h monickou syntézu. Každá funguje na základě vylouče té druhé, každá odvisí od hierarchického vztahu me příběhem a diskursem, který ta druhá převrací. Po" jsou pro účinek hry obé tyto logiky nezbytné, pak chybňují možnost koherentního, nekontradikčního výk du narativu. Předvádějí konfrontaci sémiotiky, kter usiluje o produkci narativní gramatiky, a dekonstruk, čnich interpretací, které tím, že poukazují na opozici düa vůči jeho vlastní logice, naznačují nemožnost takovéto gramatiky. Je-li z analýzy logiky označování zřejmé, že Oidipus vyžaduje dvojí čtení, čtení podle nekompatibil nich principů, pak by to mohlo poukazovat na důležitost, naratologické analýzy i nemožnost dosažení jejího cíle.
Jestliže se Oidipus jeví jako speciální případ v tom, že jeho analýza vyvolává určité pochybnosti o ústřední události děje, pak vezměme v úvahu příklad diametrálně, odlišný dobou vzniku i žánrem, a sice Daniela Derorir du od George Eliotové, jehož analýza byla nedávno předmětem jedné ze studií Cynthie Chaseové. Deronda, adoptivní syn anglického šlechtice, je talentovaný, citlivý mladý muž, pohybující se v dobré společnosti, který si není" schopen zvolit svou profesi. Náhodou zachrání chudou židovskou dívku, která se chtěla utopit, a později, když pátrá po její rodině, se setkává s jejím bratrem Mordecha-jem, churavějícím studentem, s nímž začne studovat hebrejštinu. Rozvíjí se u něj intenzivní zájem o židovskou kulturu, zamiluje se do Mirah, dívky, kterou zachránil, a je Mordechajem a ostatními přijat jako spřízněná duše.
V tomto okamžiku si Derondu předvolá jeho matka, která mu — poslušná příkazu svého zemřelého otce — sdělí tajemství týkající se jeho narození: je Žid. Román zdú-
38
razňuje kauzální süü této předešlé události: je Žid, protože se jako Žid narodil. Původ, příčina a identita jsou spojeny v implicitním argumentu, který je pro narativ běžný. V důsledku odhalení Derondova původu se předpokládá, že jeho stávající postoje a zájem o vše židovské jsou způsobeny právě jeho kořeny. Chaseová však na druhou stranu poznamenává:
Celkoví sled událostí děje prezentuje Derondův odhalený původ z odlišné perspektivy. Z popisu Derondovy situace je Čtenáři stále zřejmčjši, ze pro postupný vývoj hrdinova osudu, tedy pto postupný vývoj příběhu, je odhalení jeho židovského původu nesporne potřebné. Aby se mohl Derondův budungsromán dále odvíjet, jeho postava musí vykrystalizovat. K tomu musi dojít prostřednictvím Derondova poznáni vlastního osudu, který mu dosud zůstával utajen, a to zejména proto — jak vypravěč sdĚluje —, že neznal SVĚ kořeny. Skrze napíti, které zdůrazňuje Derondův vztah k Mordeehajovi a Mirah, se jeho životni příl>ěh začíná ubírat jejich směrem a Mordechaj zároveň otevřené vyjadřuje svoje přesvědčení, ze Deronda je Žid, Čtenář se tak dozvídá o Deron-dových židovských předcích na základě nevyhnutelného záveru vyvozeného nejen z vylíčení Derondových vlastností a jeho empatie k Židům, sie především ze zřejmé strategie a směřování nacativu. Objasnění Derondova původu se proto jeví jako produkt narativnich požadavků. Derondův původ jako předpokládaná příčina jeho postojů a životního posláni (podle kapitol popisujících ono odhalení) se (ve světle zbývající části textu) ukazuje spíše jako následek popisu jeho životního poslání: jeho původ je tak důsledkem svých vlastních důsladků.8
Na základe jedné logiky je Derondovo narození minulou příčinou současných důsledků, ale podle jiné, kontrár-ní logiky, pojmenované Derondovým přítelem Hansem Meyrickem v jeho uštěpačném dopise, by se dalo mluvit spíše o „současných příčinách minulých důsledků".'" Na
VČCSM553« .Tb. —sissr*
Double-Reading Daniel Deronda.   In. FMLA 1978), s. 218. 10 Ibid., s. 215.
39
tomto místě je třeba zdůraznit, že stejně jako v případě Oidipa ani zde nejde o nalezení kompromisní formulae která by tím, že se vyhne extrémům, dobře vystihla oba způsoby prezentace dané události. Působení narativu totiž závisí právě na alternativním užití extrémů, tedy na důsledném rozvinutí dvou logik, z nichž každá funguje na základě vyloučení té druhé. Nelze však například řici, že Derondův zájem o judaismus je zčásti, nikoli vsak zcela, důsledkem jeho původu, a že odhalení jeho původu je tudíž částečně vysvetlením a částečně naplněním narativu. Tento způsob formulace není správný, protože působení románu G. Eliotové závisí právě na tom, že je Derondova oddanost judaismu a idealismu namísto životu ve frivolní společnosti, v níž vyrůstal, prezentována jako svobodná volba. Příkladná morální hodnota musí být prezentována jako volba, nikoli jako nevyhnutelný výsledek skrytého faktu Derondova původu. Také to musí být podáno jako vážně míněné rozhodnutí, nikoli jako diletantsky povrchni zájem, který by se pak proměnil v zájem opravdový až na základě odhaleni skutečnosti o původu. Román vyžaduje, aby k Derondo-vu zaujetí pro judaismus došlo nezávislé na odhaleni' jeho židovství. To má z hlediska tematického i etického zásadní význam. Způsob, jakým je zde židovství podáno, přitom nepřipouští možnost konverze a zdůrazňuje nenahraditelnost původu: být Žid znamená narodit se jako Žid. Tyto dvě logiky, z nichž jedna klade důraz na kauzální účinnost původu a druhá tuto kauzální účinnost popírá, jsou protikladné, ale zásadní pro způsob fungováni narativu. Podle jedné jsou prvotní události, druhá bere události pouze jako produkty významů.
Dalo by se namítnout, že každý narativ se řídí touto dvojí logikou, neboť prezentuje děj jako sled událos-
40
.  který předchází danou perspektivu těchto událostí aie na ní nezávislý, a současně se implicitně domáhá významovosti, Čímž naznačuje, že jsou tyto události odůvodněny svou příslušností k tematické struktuře. K první perspektivě se jako teoretikové přikláníme, když se zabvváme významovostí jednáni postav (které bereme jako dané). K druhé perspektivě se přikláníme, hovoři-me-lí o vhodnosti či nevhodností závěru (když zvažujeme, zda tato jednání vhodně vyjadřuji tematickou strukturu která by je měla vymezovat). Teoretikové narativu tyto dvě perspektivy samozřejmě vždy uznávali, ale snad až příliš snadno se přikláněli k názoru, že mohou být zastávány obé současno a že mohou být nějakým bezrozporným způsobem slučovány. Nejenže se zde rozpor vyskytuje, ale charakteristickým způsobem se projeví v naratívech, a to jako moment, který se zdá buď poněkud nadbytečný, například otevřený konec Krále Oidipa, nebo až príliš vycizelovaný, což je případ Daniela Derondy. Současné studium narativu tyto otázky staví do středu zájmu a zdůrazňuje jejich důležitost pro rétorické účinky narativu.
Ačkoli jsem dosud jako příklady uváděl klasická díla evropské literatury, tato dvojí logika se v žádném případě neomezuje pouze na fikční narativ. Současné diskuse o povaze a struktuře narativu ve Freudově díle nám umožňují rozpoznat podobnou situaci. Obecně řečeno, freudovská teorie činí z narativu preferovaný způsob vysvětlení. Psychoanalýza nenabízí vědecké zákony typu: „jestliže platí X, pak platí Y". Psychoanalytičke rozuměni spočívá v rekonstrukci příběhu, snaží se dobrat původu určitého jevu, sleduje, jak jedna věc vede k druhé. Freudovy kazuistiky jsou jako takové vlastně narativy s fabuli a syžstem: fabule je rekonstruovaný děj.
41
sled událostí pacientova života, a syžet je pořadi, ve kterém jsou tyto události prezentovány, příběh Freudova přístupu k jednotlivým případům.11 Freudovy naratřvy [stejné jako Oidipus či Daniel Deronda) vedou k odhalení rozhodující události, která — je-li umístěna ve správném sledu událostí — může být rozpoznána jako příčina pacientova stavu.
Jedním z Freudových dramatičtějších případů je za Vlkodlak. Freud zde na základě analýzy klíčových snů. a asociací dochází k závěru, že dítě se ve věku jeden a půl roku vzbudilo a vidělo své rodiče při souloži. Freud řeko" strnuje sled událostí, který začíná rozhodující „prascénou a zahrnuje i přeměnu této vzpomínky na trauma prožité ve věku čtyř let, jako nápadný příklad Nachträglic I když hýla událost postulována či projektována (Freud" termín je „konstruována") z diskursu vyprodukovaného pacientem, a tudíž by se mohla jevit jako produkt disli sivních sil, Freud rázně argumentuje ve prospěch rea ty a rozhodující priority dané události. „U tohoto bod-říká, je proto třeba zůstat [nevidím žádnou jinou m~ nost}: buď je analýza založená na neuróze z jeho děts' od začátku do konce nesmysl, nebo ,se vše udalo tak, j jsem to již popsal."12 Zpochybňovat prioritu události samé je jako dvořit se absurditě.
V tomto případě Freud usiluje o syntézu dvou prir pů narativu, s nimiž jsme se doposud všude jinde setkávali v opozici: principu priority události a principu určení události prostřednictvím struktur označování. Jako
" Jedná se d zjednodušení komplexnější úvahy — in: Brooks, Peter: „Fiction of the Wolfman." In:  Diacritics 9:1 (jaro 1979), s. 75-76.
12 Gardnerová, Muriel (ed.): The Wolfman and Sigmund Freud. Haraondsworth, Penguin 1973, s. 220.
42  ■
důkaz- ze tato kalost určitě proběhla, totiž uvádí, že jeho konstrukt funguje a drží pěkně pohromadě. Zavrhuje koncepci události jako významuplné fikce s vysokou mírou určenosti tím, že ji odmítá vnímat jako možnost. Připouští pouze dvě alternativy: reálnou předešlou událost nebo narativ bez významovosti. Později však Freud objevuje další možnost. Ponechává v platnosti své prvni pojetí a doplňuje je o další diskusi prostřednictvím toho, co označuje jako „doplňování a drobné úpravy", což je podle Petera Brookse Jedním z nejodvážnějších momentů ve Freudově myšlení a jedním z jeho nejhrdinštějších gest jakožto spisovatele".13 V rámci doplňování, říká Freud, je možné, že k této praudálosti nedošlo a my se zde v podstatě setkáváme s tropem, tedy s přenesením scény pářících se zvířat na rodiče, z níž pak u čtyřletého dítěte vzniká představa, že bylo ve věku jednoho a půl roku svědkem soulože svých rodičů. Proti možné námitce, že je nepravděpodobné, aby došlo ke konstrukci takové scény, Freud argumentuje tím, že jako důkaz možnosti této představy zmiňuje přesně tu strukturální koherenci, která byla již dříve uvedena jako důkaz reálnosti události samé. Má-li se například vymyšlená událost uplatnit ve věrohodném narativu, je nutné si představit, že k ní došlo v době, kdy dítě spalo v ložnici svých rodičů. „Dodatečně vymyšlená scéna musela splňovat určité podmínky, které se v důsledku okolností života osoby, jíž se zdál příslušný sen, mohly vyskytnout pouze v tomto raném období. Jednou z takových podmínek je například přítomnost v posteli v ložnici rodičů."11
13 Brooks, P.: „Fiction of the Wolfman", c. d., s. 78; Gardnerová, Muriel (ed.): The Wolfman and Sigmund Freud, c. d., s. 221. 11 Gardnerová, Muriel (ed.): The Wolfman and Sigmund Freud, c. d., s. 223.
43
V rámci svého druhého^ pojetí pak Freud od seb tyto dva principy narativu odděluje, místo aby se ja dříve snažil o jejich sjednocení. Můžeme zachovávat nadřazenost události: k té došlo v příslušném okamžik ku a určila následné události a jejich významovost. Zároveň můžeme trvat na tom, že struktury označování, diskursivni požadavky, postupně vytvářejí fíkční či tropologickou událost. V tomto bode Freud připouští kontradikci mezi těmito dvěma perspektivami, ale odmítá si mezi nimi vybrat a odkazuje čtenáře na diskusi o problému prascén versus prapředstav v jiném textu.
Když se nakonec vrací k problému, který je obsažen v této kazuistice, přichází s plodnou a případnou for mulací: „Sám bych rád věděl, zdali prascéna v příp~ dě mého současného pacienta byla představou, nebo. skutečným zážitkem. Pokud však vezmu v úvahu dal ší podobné případy, musím připustit, že odpověď na tuto otázku není vlastně příliš důležitá."15 Tváří v tvář. obtížím spojeným s rozhodnutím, zda by měla být domnelá narativní událost pokládána za danost nebo produkt, Freud poznamenává, že řešeni'této otázky nemá rozhodující důležitost, protože obě perspektivy nám poskytují stejnou narativní posloupnost.
Freud si však rovněž uvědomuje, že čtenář či teoretik nemůže nikdy s klidným svědomím tento závěr přijmout, pokud do problematiky narativu již pronikl. Neexistuje zde žádný všestranně přijatelný kompromis, neboť účinky narativu, jeho etický apel čtenáře či teo-, retika vždy pobízí k nějakému rozhodnutí. Je pochopi telné, že Freud touží zjistit, zda objevil rozhodující událost v pacientově minulosti (událost, na jejíž možný
15 Ibid., s. 260.
44
dopad by mohli být například jiní rodiče na základě Freudova objevu upozorněni), či zda chování rodičů ne-hvlo v žádném ohledu, rozhodující, neboť cokoli, co udělali se mohlo přetransformovat prostřednictvím tropů představivosti v to, co si vyžadovalo působení označováni v narativu. Etické a referenční dimenze narativu činí tyto otázky velice zajímavými, ačkoliv teoretikové tento zájem odmítají a tvrdí, že na volbě nezáleží.
V jednom směru má nicméně Freud pravdu, neboť tyto dvě alternativy nám nabízejí velmi podobné narati-vy. Jestliže se přikloníme k možnosti, že událost je produkována působením označování, je jasné, že to, co bychom mohli označit jako prapředstavu, může účinně působit pouze v případě, má-li představovaná událost pro čtyřleté dítě stejnou platnost jako skutečná událost z jeho minulosti. Pokud se naopak přikláníme k reálnosti prascény, pak zjišťujeme, že tato událost by nemohla mít takové katastrofální následky, pokud by s ní struktury označování, na jejichž základě se tato událost stala pro Vlkodlaka traumatem a vzala na sebe neodolatelnou explanační působivost, nekorespondovaly do té míry, že by se stala v určitém smyslu nutností. Z toho, jak se údajný prožitek dítěte z doby, kdy mu bylo rok a půl, stal traumatem až prostřednictvím opožděného působení ve věku čtyř let, vyplývá určující úloha působení významu. Jakkoli blízké si tyto dva výklady mohou být, faktem zůstává, že z pohledu na-ratologie a rovněž z pohledu zaníceného čtenáře rozdíl mezi události děje a smyšlenou událostí není reduko-vatelný. Jak dovozuje Brooks, „vztah mezi fabulí a syáe-tem, mezi událostí a jejím signifikantním přepsáním, je vztah plný nejistoty a dohadů, struktura nerozhodnutel-nosti, která může poskytnout spíše rámec narativních
45
m°žností upi ,*
Plnost je výJZne UTČkelný d«i'." Tato n gik ktJF    yS,edííein konvergencí rf           nero^odn«
g Vtere umožňují dobraf?        °ü nara«vnícJl ^ ,.   Stejný mode,        >™brat s* syntézy.             °ň J'
7 F^c,ové textlJ kt" n' anaiý2y Se °b^e i v d,
k" společenského ľ       "Památný zločin* stji,       *' ^ ***** v!?;?1' ne'h *» -m, d7d me a ^^
mm
SBBßSSSB
^5—-—------                                   '  -""^lauraz
46
událost nebo význam, výsledkem je vždy tentýž narativ. To dokládá i případ Vlkodlaka. Opět však nelze potlačit přání volby a Freud ji činí: primitivní lidé neměli zábrany myšlenka u nich přímo přecházela v Čin. „Myšlenku u nich spíše nahrazuje čin. A proto si bez nároku na rozhodující slovo myslím, že o našem případu můžeme usuzovat takto: ,Na počátku byl Čin."13
Spolehlivý předpoklad, řekli bychom, ale tato spolehlivost spočívá v jeho dvojznačnosti. Freud zde vychází z představivosti a tvrdí, že u primitivního člověka byla představivost nahrazována činem. Zastává názor, že k činu skutečně došlo, ale jeho formulace nám brání, abychom považovali tento čin za danost, poněvadž je sám o sobě pouze náhradou za představivost, je produktem primární představivostí. A když Freud tvrdí, že na počátku byl Čin, neodkazuje nás k události, ale k významové struktuře, k dalšímu textu, a sice ke Goethovu Faustovi, v němž ,čin" není ničím jiným než náhradou za „ slovo". Faust překládá úvodní slova knihy Genesis - „na počátku bylo Slovo" — a nespokojen s německým Wort, rozhodne se ho nahradit: slovo za „Čin", Tat. Ke stejnému gestu se po něm uchyluje i Freud. Cítuje-li Freud při obhajobě prvotnosti činu Goetha, zákonitě nás tím odkazuje k prioritě slova. Freudův text ukazuje, že ať už se snažíme uplatnit primát slova nebo činu, možnost, kterou jsme chtěli vyloučit, nás bude stále pronásledovat.
Zdůrazňuji nemožnost syntézy, protože to, čeho je zde narativ nositelem, je následek sebedekonstrukce. U dekonstrukce jde o prokázání, Že hierarchická opozice, v rámci níž má jeden termín záviset na druhém, pojatém jako předcházející, je de facto vynucena rétorickými a metafyzickými aspekty a že tato hierarchie by
47