mp. [116] PROSTOR V LITERATUŘE: ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ A ÚVODNÍ SAMOZŘEJMOSTÍ Janus: Slawiňski Je možné předpokládat, že problematika literárního prostoru bude v nedaleké budoucnosti zaujímat stejně privilegované místo v rámci poetiky jako — ještě nedávno — problematika vypravěče a vyprávěcí situace, problematiku času, problematika morfologie fabule nebo problematika dialogu a dialogičnosti. V každém z těchto případů, a také mnoha jiných — analogických, je možné spatřit činnost v podstatě stejného mechanismu — jak metodologického (vytváření určitého vědeckého jazyka), tak socio psychologického (vznik, rozvoj a používám „módních témat"). Nejvíce nezvyklé je to, že spolu s s tím, jak se objevuje sféra otázek uznávaných — z těch nebo oněch důvodů — za velmi atraktivní, začíná se rozbíhat proces preform ulováni problémů, jež se objevily předtím v rámci jiných problémů — a to tak, aby mohly být uvedeny do oblasti, která se aktuálně ocitia v popředí. Máme zde co činit s takřka imperialistickou nenásytností toho, co je nové: na trůn uvedená problematika zahrnuje předem shromážděný materiál, který je s větší či menší ceretnoniálností podřizován sobě vlastnímu slovníku pojmů. Hlavní téma této knihy dobře ukazuje činnost tohoto mechanismu. Především proto, že dosud nebylo stabilizováno: soubor otázek, které ho vytvářejí, je otevřený a v současné době se zdá být takřka neomezený. A protože ještě nebylo mnoho věcí definitivně vyřešeno, ještě mnoho jich může být připojeno odjinud. Jsme tedy svědky živé překladové akce; do jazyka prostorových otázek se dnes překládá problematika v minulosti zpracovávaná v jiných kategoriích a jinou terminologií. Týká se to především [117] problémů, které se v minulosti zpracovávaly v souvislosti s časovou výstavbou literárního díla, a poté problémů, které vznikly především v okruhu Fabule a způsobů, jimiž je kolem ní zorganizována síť postav, včetně vypravěče (síře: literárního subjektu), vyprávěcí situace a vypravěčských hledisek. Je zřejmé, že v každé z těchto oblastí byl — tak či onak — vzat v úvahu prostorový parametr zobrazeného světa díla. Byl však považován za druhopláno^; vý vzhledem k jinému parametru, který byl uznáván za hlavní.! Nyní dochází k převrácení hierarchie. Prostor chystá odplatu za'_ svou dlouhodobou podřízenost. Tento problém se dostává ve vě- ■ decké práci o poetice na čelné místo: ukazuje se, že už není jen jedním z komponentů zobrazené skutečnosti, ale je také středem '< sémantiky díla a základem jiných systémů, které se v něm objevují. Fabule, svět postavy, konstrukce Času, literární komunikační situace, ideologie díla — se stále častějí jeví jako odvozeniny základní kategorie prostoru, jako jeho aspekty, části či převleky. Nechtěl bych nikoho přesvědčovat o správnosti takového obratu, je nepochybné, že potřeba výměny vědeckých jazyků, spolu s přeformulováním již známých problémů, závěrů a tezí, patří k základním motivům činnosti těch, kdo pracují v humanitních vědách, zvláště dnes. Efektivní nárůst nové problematiky je zde relativné malý ve spojitosti s nárůstem nových termínů, otázek, přesunutím důrazů důležitosti atd. Pokud již zahájený proces přeformulování narůstá dostatečně rychle a důsledně, je možné předpokládat, že dosáhne úrovně, ve které se soubor vypracovaných formulací bude zdát poměrně kompletní a jejich systematizace celkem logická. Hlavním hrdinou takové poslední etapy se obvykle stává někdo typu Kazimierze Bartoszynského, který dokáže problém náležitě uložit a shrnout a přitom bere v úvahu všechny dosud známé uhly pohledu a všechny možné námitky. Záměr tohoto druhu znamená, že potence daného jazyka byla na delší Čas vyčerpána a s ní spojená sféra problémů metodicky zpustošena. To, co Bartoszyňski udělal ve své poslední výborné práci s problematikou času v epické literatuře,1^ někdo jiný (a možná on sám?) v budoucnu určite provede s problematikou prostoru. Domnívám se, že žádného ambiciózního redaktora by tehdy ani nenapadlo očekávat podobnou knihu, kterou, vážený čtenáři, právě držíš v ruce, [) Mám na mysli jeho sludii „Problem konitrukcji ezasu w utworach epic-kích". in: Problémy teorii liwratury, díl 2, Wroclaw 1976. [118] Mysl ambiciózních redaktorů je pravidelně zaměstnávána jinými záležitostmi. Zájem totiž může vzbuzovat pouze to, co je zatím pouhým nepořádkem, provizoriem, možností nedorozumění (tedy — diskuse). Proto je toto téma pro mnohé tak zneklidňující. Přehnaně řečeno: bude vzbuzovat zájem, dokud nebude zpracováno právě jako téma, tedy odpovídajícím způsobem ukotveno v osvojeném para-ditfmatu vědy. Dnes však úvahy o fenoménu literárního prostoru provází (ve většině případů) neurčitost toho, co by měly objasnit. Častokrát prostě nejsme schopni zjistit, jaká konkrétní realita je předmětem vědeckého zkoumání. Pod společným heslem „prostor" totiž vystupují v literárněvědných úvahách velmi rozmanité jevy, které musí být popisovány rozdílnými jazyky. Domnívám se, že nutnou podmínkou pro zavedení pořádku v této oblasti našeho zájmu je odlišení vědeckých perspektiv. Toto je schematický pokus o jejich rozdělení: 1) Nejdříve je nutné najít motiv úvah, které vycházejí z domény systematické poetiky. Prostor je zde chápán (i když ne vždy důsledně) jako jev vysvětlitelný morfologií literárního díia, jako jedna ze zásad organizace jeho kompozičně-tematického piánu (zobrazené skutečnosti), vytvářející se, podobně jako všechny systémy tohoto typu, v důsledku určitých tvůrčích operací— rozhodnutí; ty jsou uskutečňovány ve stylistickém plánu textu. O těchto otázkách hodlám hovořit konkrétněji v další části článku. 2) jiná oblast úvah se týká zobrazeného prostoru, který můžeme najít v tradici kompozičních schémat, široce chápané speciální topiky, deskriptivních metod, předpokladů určujících významovou hodnotu prostorových zobrazení obsažených v dílech atd. Hlavní pozornost je soustředěna na konvenční pojmy — vlastní obdobím, literárním kulturám, proudům nebo žánrům. Byla by to oblast — obecně řečeno — historické poetiky.2) 3) Další sféru zájmů vytyčují úvahy o prostorových představách, zakořeněné ve významovém systému jazyka, a jejich literárních návaznostech a „prodlouženích". Ústřední postavení zaujímá problematika sémantických polí spojených s kategorií prostoru; předmět analýz a interpretací je dán užitím odpovídajících lexi- 2) Srov. např. v této knize [sb. Prostor a literatura — pozn. ed.] práce: T. Michalowské, „Wizja przestrzeni w liryce síaropolskiej", a J. Abra-mows-ké, „Penegrynacja". [119] kálnťch a frazeologických jednotek, metaforických výrazů atd. Možnosti obsažené v jazyce jsou jakoby nulovým stavem; nad nimi vyrůstají individualizované významově-stylistické systémy — textu, skupiny textů, individuální řeči nebo subkódu prostředí —, v nichž jazykové prostorové představy druhotně podléhají zesílení (nebo zeslabení), reinterpretaci, zhodnocování. Literární význam je samozřejmě pouze jednou z forem stylistické a sémantické aktualizace těchto představ — na stejné úrovni s jinými variantami diskursu: v hovorové řeči, vědě, filozofu, ideologii atd.1) 4) Vlastní problematiku vnášejí úvahy o kulturních vzorech a jejích rolích pří modelování zobrazeného světa literárních děl. Jedná se například o takové otázky jako: prostorové koreíáty společenské hierarchie; „vlastní" a „cizí", všední a sakrální (spojené se společenskou praxi a odpovídající nehybnosti či fantasmagoric-kým nárokům), prostory obrany a prostory napadení; ustálené morální, estetické nebo světonázorové hodnocení míst, oblastí, směrů, světových stran, krajin jsou vysvětlovány z hlediska mytologie, náboženství, společenských ideologií atd. Podobně jako v předcházejícím případě také zde není literatura důkazem ani jednoho, ani toho nejvíce osobitého. Básnické nebo vypravěčské ustálení kulturních vzorů zkušeností prostoru se nacházejí v dlouhé řadě z tohoto pohledu analogických důkazů; jako příklad můžeme uvést zeměpisné popisy, historiografické texty nebo teologické traktáty. Je však třeba říci více: tato problematika obecně přesahuje svět slovních útvarů, protože žije do značné míry z manifestací rituálních, ceremoniálních, etiketních, zábavných, architektonických, urbanistických a také z rozsáhlé oblasti vizuálních obrazů: malířských, filmových..,4) 3) Srov. G. Matoré, L'espace humum, Paris 1962; a výborný komentář k této knize od G. Genctta, „Pnícstrzen i jezyk" {přel. A. W. Labuda), Pamiet-nik literách 1976. V této knize umístěný článek M. Glowíňského „Prze-strzenne tématy i vvariacje" důstojně reprezentuje tuto oblast problematiky. 4) Pro tento směr reflexe mají zvlášť inspínijiei postavení práce sovětských sémiotiků, především J. Lotmana. Srov. mj, J. Lotmaň, „Problem przestrzeni artystyeznej" (přel. J. Faryno), Pamietnik Literacki 1976; týž, „Za-gadnienia przestrzeni artystyeznej w prozie Gogola" (přel. J. Faryno), in; Semiotyka kultury (ed. E. Janus, M. R.. Mayenowá), Warszawa 1975; týž, ..O poje.ciu przestrzeni geografieznej w šredntowiecznyeh lekstach Staro-ruskich" (přel. E. Balcerzan), Tchty 1974, 6, 3, Srov. také úvahy A. Gure-viče o představách středověku na téma času a prostoru v knize Kategorie kultury šredniovjiecznej (přel. J. Dancýgien), Warszawa 1976 [česky; Kategvrie středověké kultury, Praha 197S]. [120] 5) S odlišným stylem myslení jsou spojeny úvahy o archetypál-ních prostorových univerzáliích a jejich roii při vytváření obrazotvornosti spisovatelů. Obrazy nebo Fabule, jejichž motivy jsou představy Centra, Domu, Cesty, Podzemí, Labyrintu — to jsou připomínky archaismu kolektivního'podvědomí, variace několika základních témat existujících v celé historii — v antropologické době. Rozsáhlá sféra problémů — podporovaná především Jungo-vými a Bachelardovými teoriemi —, která narostla v souvislosti se zkoumáním literárních forem těchto témat, dnes nefunguje v literárněvědném myšlení jako samostatný celek. Obvykle se objevuje ve spojení s otázkami stylistiky, historické poetiky nebo kulturo-logie, přičemž je nejčastějt považována za její základ.^ 6) Nit donedávna zřejmě nejvlivnější reflexe vyznačují mnohé filozofické úvahy — spekulativního charakteru — týkající se povahy a formy literárního prostoru, který je chápán jako analogie nebo určité přeonačení prostoru fyzického. V úvahách tohoto typu se s oblibou používá metaforika vztahující se k jazykům teorií fyzikálních, kosmologických nebo astronomických; je možné často narazit na odkaz ke kategorii.Euklidova, Newtonova prostoru, Einsteinova časoprostoru atd. Předmětem úvah jsou takové vlast-nosti zobrazeného světa jakoj^místení objektů, vzdálenosti mezi nimi, rozměry a tvary, konečnost a nekonečnost; týkají se . rovněž způsoBů orientace zobrazeného prostoru, stability nebo nestability centra orientace, relativizace zobrazeného prostorového systému vůči postóji~předpokládaného pozorovatele. Tyto otázky stály na počátku celé rozvinuté koncepce „perspektiv" (punktem widzenia), která je důležitou součástí současné teorie vypravěčského komunikátu.^ Vědecký zájem, o němž hovoříme, je charakterizován v rámci dnešního teoretícko-literámího chápání úplnou nestylovostí. Je — dalo by se říci — doktrinálně bezbarvý. Objevuje se v různých kontextech: sám se nevylučuje, protože ani nepředpokládá interpre- 5) Na styl tohoto druhu úvah mél v posledních dvaceti klech ohmmný vliv G. Bachelard, srov. jeho La paéiique de lesptite, Paris 19S7 [slovensky: Poetika priestoru, Bratislava 1991)]. 6) Základní význam si v lomtů směiu nadále ponechávají ziväry R. Ingarde-na obsažené v Das literarische Kunstwerk, srov. polský překlad O dziele li-teraekim, kap. 7: „Wpríiwa preedmiotéw przcdstawionych" (přel. M. Tu-rowicz), Warszawa 1960 [česky: Umělecké dito literární, Praha 1989], [121] tační teze ve vztahu k literárnímu prostoru; totéž se může vázat s těmi nejrůznorodějšími. Zdánlivě je teoreticky neutrální, svým způsobem — řekneme — analogický k psychologu zdravého rozumu přijímané jako jazyk tlumočící chování literárních postav. 7) Na konci tohoto seznamu je třeba vzít v úvahu takové pojmy, v nichž se nejedná o prostor jako komponentu zobrazované skutečnosti díla, ale o samo dílo, pojímané jako sut generis prostor. Mám na mysli všechny koncepce morfologie díla, jež ' předpokládají jeho stereo m e trický model — zavádějící do literárně teoretických úvah terminologii „vrstev", „úrovní", „systémů", „oblastí"... Ve všech koncepcích tohoto typu se objevuje jistá společná — i když rozmanité metodologicky racionalizovaná — náchylnost k tomu, aby dílo bylo považováno za určité zařízení, jehož částí, roviny, prořezy atd. jsou rozmístěny na nějakém území, které má částečně prostorový charakter (ve smyslu blízkém matematice), a částečně povahu fyzicky konkretizovaného nekonečna — dá-li se to tak říci —, daného však jen zdánlivě. Není důležité, jak jsou chápány části, z nichž je složeno dílo (tj. jako zařízení): zda jim je připisován čistě lingvistický status nebo smíšený (z poloviny verbální, z poloviny předmětový) či vůbec jakýkoli. V každém případě vstupují do vztahů prostorového typu. Přijeti stere-ometrického modelu díla musí samozřejmě implikovat určité představy na téma, co je v něm zobrazeno. Svět fikce se tímto způsobem totálně specializuje — už nejen v oblasti, v jaké pojímá jevy doslovně prostorové (vzhledvěcí, interiéry, krajiny atd.), ale také v jiných oblastech. Například: postava se ukazuje být konfigurací rysů, fabule systémem „akčních kruhů" (Proppův termín), tj. souborů narativních funkcí rozmístěných kolem jednotlivých hrdinů; postava vypravěče je pojímána v kategoriích odstupů a umístění vůči vyprávěnému příběhu (blízko, daleko, vedle, za, před, uvnitř atd.). i Vlastností úvah o literárním prostoru, která se nám vrací, je směšování různých jazyků a badatelských metod, volné chápání / analytických pojmů, které se týkají různých realit a pokaždé jsou : schopny vysvětlit něco jiného^ Není neužitečné uvědomit si jejich j rozdílnost, protože se.tím radikálně zmenší jejich explanační i moc. Smíšené bez ladu a skladu — umožňují maximálne jen bezvý- ! znamné dachání. u-~ >■, f..v--■,-. [122] "• Mým cílem není přesvědčovat někoho o nějakém metodologie- ■ kém purismu, stejně správném jako nesmyslném. Chtěl bych zůstat v bezpečné vzdálenosti od takovéto možnosti. Nejde mi tedy o to, abych postuloval doménu „literární spaciologie" tím, že se omezím na jedinou badatelskou perspektivu a zůstanu absolutně -; věrný jejím otázkám^ Domnívám se, že všechny zde vyjmenované ■ /'typy úvah jsou ve stejné míre přípustné a mohou být různými způ-'/ soby kombinovány, avšak za předpokladu, že bude pokaždé zřej-[ mé, která z perspektiv je vůči ostatním prvotní. Prvotní — to zna-\ měna taková, která umožní pohled na ontológií literárního prostoru: na její základní způsob existence. Ostatní potom umož-" ňují tento elementární způsob existence přesněji určit; samy o sobě to však učinit nemohou. Přijímám předpoklad, že takovou zásadní perspektivou je — pro literárního vědce — ta, kterou jsem uvedl na začátku seznamu. Prvním problémem je prostor jako součást morfologie díla — součást jeho plánu zobrazení. V žánrové tradici ustálená prostorová topika, společensko-kulturní vzory prostoru, archetypální prostorové představy atd. jsou sekundárními (v logickém smyslu) interpretacemi a upřesněními, umístěnými nad jistým nutným prostorovým minimem, které svět vyjádřený v díle v sobě musí obsahovat. Jednalo by se o substrát všech navrstvených kvaiit, významů a hodnot'připisovaných prostorovým jevům. V dílech se můžeme setkat s realistickými, fantastickými, alegorickými, groteskními, vizionářskými, snovými prostory... Ale to, že se kvalifikují těmito charakteristikami, bylo v každém případě podmíněno šancí a nutností objevení se jakýchkoli prostorových vztahů v rámci plánu zobrazení. Tato rudimentární topologie, vyznačovaná možnostmi a sémantickými nutnostmi, které jsou vnucovány literární řeči, když má konstituovat svůj Fiktivní svět, vylučuje — podle mého přesvědčení — nejprvotnější rejstřík spaciologicko-literární problematiky. Další poznámky se budou týkat pouze této oblasti. II Zdá se, že je správné odstranit ze zorného pole dvě otázky, které nepatří do této oblasti, i když jsou do ní mnohokrát zaplétány. Tedy — za prvé — zkoumání vlastností zobrazeného prostoru může být maximálně meritorně nezávislé na tom, zda jsme [123] schopni akceptovat jakýkoli stereo me tricky model struktury literárního díla. Za druhé — předmět našich explikací by neměl být směšován s tím, co o povaze a rysech prostoru dílo komunikuje bezprostředně — způsobem filozofických závěrů, lyrických reflexí nebo sentencí. Úvahy na téma prostoru „obecně" mohou vystupovat v literární výpovědi stejným způsobem, jakým v ní vystupují úvahy na téma času, osoby nebo společenských vztahů. Pokud se naše interpretace týká výstavby konkrétního díla, potom můžeme brát v úvahu jako jeden z interpretačních kontextů ty názory a přesvědčení, které jsou sdělovány přímo v něm. Ale pouze takovýmto způ- ' sobem. Bylo by však pohoršujícím nedorozuměním ztotožňovat ; teorii osobnosti zformulovanou v díie s charakterologickými kon- L strukcemi jednajících postav nebo také vyjadřované koncepce času s časem zobrazených událostí. Podobně je tomu v případě prostoru. Prostor je objektem analýzy do té míry, do jaké byl v díle rozpracopán, uveden v život a funkci, a ne jako téma teoretických divagací autora, vypravěče nebo postavy. Konstituování zobrazeného prostoru probíhá ve třech rovinách morfologických jednotek díla. Můžeme hovořit o třech současných výstavbových (montaiowyclt) procesech, které jsou ve své podstatě různými manifestacemi jednoho sémantického procesu. Mám tím na mysli: , - ,„J,. 1) rovinu popisu, ^ ■" ' '\ 2) rovinu scenérie, 3) rovinupridatnýck {naddanycK) významů. Popis. Základní teze tohoto materiálu zní: zobrazený prostor může být vyloučen z komunikátu pouze v takové míře, v jaké v něm byl projektován významy vět určitého typu. Jsou jimi — věty popisné. Netrvám na tom, že prostor je vytvářen výlučně pomocí deskriptivních prostředků, protože takovou tezi je snadné vyvrátit. Jedná se mi o to, že popis se musí vždy nacházet napoedtku narůstání daného prostorového celku — jako svého druhu jeho „spouštěč". Bez toho by nemohl vůbec existovat. Potom může být nějakým způsobem podporován a dokonce rozšiřován nejen popisnými prostředky (i když v každé fázi je sysicmatizujhírole popisu prvoplánová), ale rovněž jinými způsoby. Výše uvedená teze vůbec neohromuje svou samozřejmostí. Někdo by ji mohl snadno zpochybnit: opravdu se pocit prostorovosti [124] Jŕ zobrazeného světa rodí u čtenáře teprve tehdy, když se setká s vhodnou popisnou větou? Není to spíše tak, že každá slovní informace o postavách, činnostech, věcech nebo událostech nutně implikuje prostor, v němž se něco odehrává nebo někdo pobývá? Čteme například ve vypravěčském díle: „A oni šli a šli...", nebo aa prvním řádku básnického textu: „Pomalu se scházejí — skoro slézají, řekl bys", v obou případech přece máme co do činění s nějakými implikovanými prostory, v nichž probíhá pohyb, a přitom se ještě neobjevil žádný popis! Takto zformulovaná námitka znamenite — i když negativně — precizuje hlavní poslání teze, proti které je namířená. Zobrazený prostor — pokud si má zasloužit svůj název — totiž nemůže být prostorem „nezvaným", výlučnč implikovaným, odkázaným pouze na volnost čtenáře. Naopak — musí být „zvaným" a určitým způsobem daným.-jinak řečen o-^objevuje se pouze v řeči, která přiná-iší odpovědi na nějaké^tusené otázky týkající se lokalizace jevů, \o nichž se mluví, eventuálně samého faktu, že se mluví. Kam šli? \Co se objevilo před nimi? Co se nacházelo napravo? A v bezprostřední blízkosti na levé straně? A tak dále a tak dále. Bez relativi-zací tohoto typu v&úi meně nebo více konkrétním otázkám po miste a vztahům mezi místy by zobrazený prostor zůstal (jako sémantický jev) ve sféře nebytí. Neexistuje do té doby, do které se nestal zjevným problémem pro subjekt sdělení. A že se jím stal, o tom svědčí teprve účast v proudu řeči — lokalizujícího popisu (alespoň v nejprvotnější podobe). Pokud budeme souhlasit, že základní mechanismus generování prostoru je zakotven v popisných větách, vyplývá z toho důležitý badatelský závěr: není možné se odpovědně zamýšlet nad výstav- .. bou, skladebními jednotkami a typologií literárního p ros to r u bez předcházejícího náhledu do oblasti prostředků, technik a druhu - tdeskriptivního sdílení. Klíc k naší problematice není pravděpo- | dobně ukryt v hlubinách struktury díla, ale nachází se blíže texto- I vé hladiny — na stylisticko-sémantické úrovni. Pokud ho nebude literární spaciologie hledat (hlubina má vetší autoritu než v- hladina...), rmiší zůstat zavěšena v prázdnu. Na kategorie popisu je samozřejmě zapotřebí se podívat úplne jinak.7) Není důvod ho dále považovat za statickou formu, 7)0 kategorii literárního popisu srov. úvahu P, Hamona „Qu'est qti'nne des-ciptionT, Poéiique, XII, 1972, s. 46S-4BÍ [ŕesky. in: Znak, struktura, vyprávirti. Yýbor i prací francouiského strukluralismu (ed. P. Kytoušek), Brno 2002]." [12S] schopnou reprodukovat více či méně věrně stavy věcí předcházejících sdělení — už dříve jakoby segmentované, rozmístěné, zorganizované a hierarchizovane. V prvním plánu se musí objevit dynamický aspekt této formy — její schopnost vytvářet sémantická jsoucna. K:omě toho je třeba vzít v úvahu fakt, že s deskripcí máme co činit nejen tehdy, když vystupuje jako rozsáhlý, stylisticky jednorodý a samostatný úryvek textu, ale také tehdy, když se objeví rozpor v dominujícím kontextu odlišných typů výpovědi, v malých textových dávkách — pří jiném pohledu sotva viditelných. Je třeba však říci ještě více: popisnost není jen formou, ale _ ] také významovou tendencí, která může mít velmi zredukované samostatné součásti na povrchu textu a vystupovat jako aspekt sdělení se zásadně nedeskriptivním charakterem — vyprávění, -_ lyrického monologu nebo úvahy. Nezávisle na-stupni výraznosti t~-r a rozměru popisných částí je stálá jejich funkce: zapojování prostorového parametru do sémantiky. Je možné uvést docela početný seznam jednotlivých problémů spojených s formální a významovou výstavbou popisu, jejichž řešení by nás přiblížilo k vysvětlení této jeho základní funkce. Uvádím jen několik z nick. Otevřenou záležitostí je určit minimum deskriptivnosti textu. Od jaké úrovně může začít proces generování zobrazeného . ' « prostoru? Iniciují ho akty pojmenování (také metaforického), nebo teprve větné operace? Jaká je v tom případě role významu gramatických forem? Neobyčejně zapleteně vypadá problém sémantické hodnoty deiktických popisů a jejich úkolů při tvoření popisného sdělení. Ještě složitější je situace v úvahách týkajících se sémantiky vlastních názvů míst a území (zvláště ve vyprávěném textu). Jejich role jako významových ohnisek, kolem kterých se soustřeďují různorodé jednotky smyslu, jež spoluvytvářejí zobrazený prostor, dosud nebyla náležitě objasněna. Důkladnější pozornost si také zasluhuje vyloučení vlastností zobrazeného prostoru z frazeologických klišé a prostorové metaforiky — objevující se v jazykove-stylistické praxi. (Procedury tohoto typu jsou charakteristické především pro básnické popisy.) Zvláštní analýzu si zasluhují druhy spojení a součinnosti — především v mikrostruktuře textu; to znamená na úrovni větné [124] zobrazeného světa rodí u čtenáře teprve tehdy, když se setká s vhodnou popisnou větou? Není to spíše tak, ze každá stovní informace o postavách, činnostech, věcech nebo událostech nutně implikuje prostor, v nimi se něco odehrává nebo někdo pobývá? Čteme například ve vypravěčském díle: „A oni šli a šli...", nebo na prvním řádku básnického textu: „Pomalu se scházejí — skoro slézají, řekl bys", v obou případech přece máme co do činění s nějakými implikovanými prostory, v nichž probíhá pohyb, a přitom se ještě neobjevil žádný popis! Takto zformulovaná námitka znamenitě — i když negativně — precizuje hlavní poslání leze, proti které je namířená. Zobrazený prostor — pokud si má zasloužit svůj název — totiž nemůže být prostorem „nezvaným", výlučně implikovaným, odkázaným pouze na volnost čtenáře. Naopak — musí být „zvaným" a určitým způsobem- daným. Jinak řečenoi-ebjevuje se pouze v řeči, která přináší odpovědi na nějakeHserjé otázky týkající se lokalizace jevů, o nichž se mluví, eventuálně samého faktu, že se míuví. Kam šli? ■fco se objevilo před nimi? Co se nacházelo napravo? A v bezprostřední blízkostí na fevé straně? A tak dále a tak dále. Bez relativi-zací tohoto typu vůči méně nebo více konkrétním otázkám po místě a vztahům mezi místy by zobrazený prostor zůstal (jako sémantický jev) ve sféře nebytí. Neexistuje do té doby, do které se nestal zjevným problémem pro subjekt sdělení. A že se jím stal, o tom svědčí teprve účast v proudu řeči — lokalizujícího popisu (alespoň v nejprvotnější podobě). Pokud budeme souhlasit, že základní mechanismus generování prostoru je zakotven v popisných větách, vyplývá z toho důležitý badatelský závěr: není možné se odpovědně zamýšlet nad výstavbou, skladebními jednotkami a typojogiíliterárjjfliopros^ubez předcházejícího náhledu do oblasti prostředků, technik a druhů -. Ldeskriptivního sdělení. Klíč k naší problematice není pravdepo-i dobně ukryt v hlubinách struktury díla, ale nachází se blíže texto-• vehladiny — na stylisticko-sémantické úrovni. Pokud ho nebude literární spaciologié hledat (hlubina má větší a.utontu než ^ hladina...)^nmšízůstat zavěšena v prázdnu. Na kategorie popisu je samozřejmě zapotřebí se podívat úplně jinako Není důvod ho dále považovat za statickou formu, 7)0 kategorii literárního popisu srov. úvahu P. Hamona „Qu'csl qu'ujie rJw-ciption?', Poétiqite, Xil, 1972, s. 465-485 [česky; in: Znát, slwhura. vyprávění. Výbor z prací francouzského štrukturalizmu (ed. F. Kyloušekl, Brno 2002], [m] schopnou reprodukovat více či méně věrně stavy věcí předcházejících sdělení— už dříve jakoby segmentované, rozmístěné, zorganizované a hierarchizovane. V prvním plánu se musí objevit dynamický aspekt této formy — její schopnost oywářet sémantická jsoucna. Kromě toho je třeba vzít v úvahu fakt, že s deskripcí máme co činit nejen tehdy, když vystupuje jako rozsáhlý, stylisticky jednorodý a samostatný úryvek textu, ale také tehdy, když se objeví rozpor v dominujícím kontextu odlišných typů výpovědi, v maiých textových dávkách — při jiném pohledu sotva viditelných. Je třeba však říci ještě více: popisnost není jen formou, aíe_ . J^é__vý_2namovou tendencí, která může mít velmi zredukované samostatné součásti na povrchu textu a vystupovat jako aspekt sdělení se zásadně nedeskriptivním charakterem — vyprávění, lyrického monologu nebo úvahy. Nezávisle na-stupni výraznosti a rozměru popisných Částí je stálá jejich funkce: zapojování prostorového parametru do sémantiky. je možné uvést docela početný seznam jednotlivých problémů spojených s formální a významovou výstavbou popisu, jejichž řešení by nás přiblížilo k vysvětlení této jeho základní funkce. Uvádím jen několik 2 nich. Otevřenou záležitostí je určit minimum deskriptivností textu. Od jaké úrovne může začít proces generování zobrazeného prostoru? Iniciují ho akty pojmenování (také metaforického), nebo teprve větné operace? Jaká je v tom případě role významů gramatických forem? Neobyčejně zapleteně vypadá problém sémantické hodnoty deiktických popisů a jejich úkolů při tvoření popisného sdělení. Ještě složitější je situace v úvahách týkajících se sémantiky vlastních názvů míst a území (zvláště ve vyprávěném textu). Jejích role jako významových ohnisek, kolem kterých se soustřeďují různorodé jednotky smyslu, jež spoluvytvářejí zobrazený prostor, dosud nebyla náležitě objasněna. Důkladnější pozornost si také zasluhuje vyloučení víastností zobrazeného prostoru z frazeologických klišé a prostorově metaforiky — objevující se v jazykově-stylistické praxi. (Procedury tohoto typu jsou charakteristické především pro básnické popisy.) Zvláštní analýzu si zasluhují druhy spojení a součinností — především v mikrostrukture textu; to znamená na úrovni větné . D 26] sémantiky — spojení popisných jednotek s jinorodými formami a významovými tendencemi výpovědi. "" Zdá se, že bez důkladnějšího proniknutí do těchto problémů nebudeme schopní zachytil základní, prvotní stadia, v nichž se zobrazovaný prostor v díle objevuje. —- Sctaérie. Nezávisle na tom, jak velký (jak malý) „dílek" prostoru se nám zhmotňuje prostřednictvím vět textu, si v každém případě uvědomujeme rozsáhlost, která není chápána jako autonomní systém, ale je okolím pro jevy jiného systém u :jidál ostí, osob, prožitků. To se týká zároveň jejich nejdrobnějších manifestací, stejně jako pojmů s vysokým stupněm rozvinutosti - i prostoru, který je korelátem celého textu. Už nejmenší Částečka prostoru, objevující se v poli zobrazení, je zabarvena nádechem výrazně zacílené služebnosti. Proto je možné o zobrazeném prostoru důsledně hovořit jako o scenérii, její objevování má v sobě vždy něco ze stavby dekorací, které nejsou důležité samy o sobě, ale výlučne kvůli tomu, co se v nich odehrává. V rovine popisu pozorujeme proces vytváření prvků zobrazeného prostoru. Když se však zabýváme scenérií, máme co do činění s už vyprodukovanými významovými celky, které jako by získaly nezávislost (zdánlivou) na generujícím mechanismu. Na této úrovni se podřizují činnosti, která se odehrává na úrovni slov a vět literárního textu. Přesněji řečeno: je třeba hovořit o jejich podřízenosti řadě různých systémů, jež pri výstavbě zobrazené skutečnosti díla spolupracují. Výstavba scenérie představuje pohyb integrace těchto celků a tvoření souborů vyššího řádu. Úplná scenérie je jednou z velkých sémantických figur díla.« Problém však spočívá v tom, že tato figura nemůže být vydělena do takové míry, do jaké jsou vyděleny jiné morfologické jednotky stejného řádu: postava, dějový motiv, vypravěč nebo lyrický subjekt. Prostorové jevy zůstávají nepozroěněné ve funkční podřízeností vůči ostatním velkým figurám, proto má analýza scenérie vždy aspektový charakter: je prováděna ozfiitdemYm\i, kterou prostorové kategorie hrají pH konstituování celku jiného deuhu. Tyto kategorie se objevují především ve třech — abychom tak řekli — variantách scenérie, tedy: S) Odvolávám se k pojmu, který jsem zavedl v článku „Semantyka ivypowiedzi narracyjnej", in: D'Aeio-j%zyk-tradycja, Warszawa 1974. a) vyznačuje (tedy rozděluje, klasifikuje) oblast, v níž se rozprostírá síť postav; b) je souborem umístění— dějových událostí, scén a situací, kterých se postavy účastní; c) vystupuje jako předmětový ukazatel určité komunikační strategie existující v rámci díla. ; .- Nahlížená z první perspektivy je prvkem paradigmatického uspořádání zobrazeného světa: spoluoznačuje matrici možných opozic a interakcí — mezí postavami, skupinami postav, prostře dim (lidé odtud — lidé odtamtud, vlast — cizina, zdejší — cizinec, „já" zde — „ty" tam, vesnice — město, salón — ulice, kostel — hospoda, dům — agora atd.), Rozmístění_pqs_tavy^ítj je„určováno řadou různých činitelů; jsou to fena rakte rove vlastnosti, společenská příslušnost, ambice atd. Role prostorových kategorií spočívá v tom, že dané postavě je připisován určitý repertoár míst, v jakých se může objevit — ve srovnání s repertoáry míst jiných postav. Taková místa jsou více či méně obligatórne svázána určitými atributy a funkcemi postav.9) Scenérie nahlíženi z druhé perspektivy je jednou ze součástí časového procesu rozvoje zobrazeného světa. Toto její použití je poměrně dobře známo a bylo už mnohokrát popisováno v termínech poetiky. Vyjmenujme několik příkladů a — pro připomenutí — několik věcí, které se této obhsci týkají: prostor jako ukazatel dějového motivu (například role motivu cesty v dobrodružném románu nebo zeměpisných oblastí v cestová tel ských románech)*upo-stava, jež překračuje hranice rozdělující prostorové obi asi i (například své od cizích nebo všední od neobvyklých) jako podmínka dějové události; prostorová stavba události: prostor je v roli pozadí, v roh partnera, v roli znaku nebo v roli ekvivalentu (například pocitu); druhy vztahů mezi jednotkami scenérie a variantami činnosti postavy (funkcemi — v proppovském smyslu); význam prostorových zobrazení pro různé fáze průběhu děje (v expozici, peripetii, kulminaČním bodu, epizodách atd.); prostor jako an tide jová síla v díle (jeho rozrůstání na úkor akce).10' 9)5rov mj, S. Nekludov, .„Sujet" a relacje przestrzenno-czasi/we w rosyjskiej bylinie" (teze) [přel. A. Jedrzejkiewicz), in: Semiotyka kutiury, s. 388-391. lQJTcnio seznam srov. M. Bachtin, „Czas i przestrzeň w powíeici" {přel. J. Faryno). Pami^tnik Literucki 1914; a také článek M Phiľheckého „Przestrzenny kontekst fabuly" — v této knize [Przestreá i literatura — pozn. ed.]. [128] Ve třetím případě je scenérie zobrazeného světa systémem, který je možné přirovnat svou organizací k textové komunikační situaci. Není pochyb, že takové vlastnosti zobrazeného prostoru v díle nebo v jeho částech, jako nepřetržitost nebo eliptičnost, systematičnost nebo chaotičnost míst a reálií, přehlednost nebo složitost atd., mohou být vysvětlovány především v kontextu dorozumívací strategie s příjemcem, kterou přijal literární subjekt. Prostor pojímaný elipticky (termín Bartoszyňského), tj." takovým způsobem, že detailně jsou ukázána pouze jeho privilegovaná místa, zatímco jejich vztahy se nenacházejí v poli zobrazení, apeluje na rekonstrukční operace příjemce, který musí na vlastní riziko vymyslet hypotézu jeho průběhu a pokusit se o „přestavbu" spojitého systému; na druhé straně však prostor rovnoměrně zaplněný, zbavený viditelných nedostatků předpokládá čtenáře s odpovídající omezenou interpretační samostatností. Scenérie, v níž jsou místa, sektory, teritoria, krajiny, interiéry výrazně systematizovaný, se odvolávají k domluvám spojujícím obě komunikující strany — takovým, jež se týkají zásad klasifikace a hierarchie důležitosti zobrazených jevů; scenérie vyvolávající pocit chaosu se vsak jakoby zpronevěřuje dohodám tohoto typu: vylučuje jakýkoli vzorný řárl a připouští možnost různého prostorového uspořádání. Na druhou stranu scenérie postavená způsobem „labyrintu" by byla svého druhu záhadou, tedy výzvou k objevení jediného správného uspořádání. V oblasti jevů textové komunikační situace se nachází také celá rozvinutá dramaturgie perspektiv (punhów oidzmid), která se jen částečně týká prostorových fenoménů.1') Všechny reiativizace scenérie kvůli viditelným nebo tušeným subjektovým pozicím, pohyblivost toho, co Ingarden popsal jako „centrum prostorové orientace" v zobrazeném světě, výměna pozorovacích perspektiv — by měly být důsledně chápány jako aktualizace komunikační strategie díla, která v tomto případě předpokládá určitou manipulaci s prostorovými součástmi zobrazení, ale může také ve stejné míře opodstatňovat nakládání s jeho libovolnými prvky. Pndatné (naddaně) významy. Vztah této roviny ke scenérii je z jistého úhlu analogický ke vztahu, jež scenérii spojuje s popisem. Stejně jako deskriptivní sdělení generuje prostor zobrazeného světa, tak i tento prostor vytváří dodatečné významy, které jsou 1 1) Srov. B. Uspenskij, Poetika kompozícii, Moskva 1970. [129] postaveny nad prostorovými představami. Ve vztahu k popisu je prostor mluveným jevem, je vybaven schopností produkovat dané významy — stává se systémem, který je jistým způsobem mluvící. Předměty, vzdálenosti, směry, scény, krajiny mohou aktualizovat v zobrazené skutečnosti díla novou, tzn. původního sémantického zabarvení nezbavenou vrstvu konotací s více či méně výrazným symbolickým nádechem. Samozřejmě že odlišení takovéto sémantiky druhého stupně není výlučně věcí scenérie. Událostí, postava nebo vypravěč mohou ve stejné míře vystupovat v roli substrátu pro rozličná určení povahy symbolu, alegorie nebo „velké metafory". Prostor je považován za ekvivalent emočních vztahů^xipozici realistických a fantastických prostorů, interiér bytu jako znamení společenského postavení hrdiny, selanlcovká krajina postavena proti velkoměstskému chaosu, části krajiny jako symboly vzdálené vlasti, cestování jako figura duchovního zdokonalování — ve všech" těchto a mnoha jiných případech podobného druhu máme co činit s konotacemi, které mohou být rozpohybovány do té míry, do jaké v díle existuje zřejmá a programová systematizace zobrazených atributů a součástí prostorů a s nimi spojené axiologie. Samozřejmě že ony dané významy, které mají zpravidla více či méně standardní charakter, nás nutí vyjít mimo vnitřní svět díla — směrem ít významovým systémům literární a kulturní tradice, které je opodstatňují. Pokud se vsak ptáme, co v samotné výstavbě scenérie otevírá šance pro objevení jakýchkoli dodatečných konotací — zůstáváme stále/Wre v rámci morfologie díla. Takto si představuji v nejhrubších rysech okruhy problematiky spojené s literárním prostorem, kterým jsem se v tomto Čiánku zabýval pouze na té nejzákladnější úrovni.